Hru jsem měl v plánu již dlouho, ale k hraní jsem se dostal až nyní. Chystám se totiž na Control a vzhledem k propojení si musím doplnit vzdělání. Námět sice vypadá zajímavě, přesto jsem od hry nečekal žádné zázraky. To je možná jeden z důvodů proč jsem vlastně spokojený. Hlavní předností hry je slušný příběh, který popisuje zajímavé události a to v každé ze šesti kapitol. Není tak přítomen častý nezajímavý střed, kdy už je vše naprosto jasné, ale je nutné se dostat na konec. Líbilo se mi také prostředí malého městečka u jezera v lesích. Každá kapitola má vlastní prostředí akorát se opakují kratší či delší lesní úseky. Délka kapitol je celkem vyrovnaná.

Akční část hry, ve které je nutné využívat světlo je zajímavá. Jde o dobrý nápad, ale během hry se celkem okouká. Vzhledem ke krátké herní době v tom nevidím problém a nenudil jsem se ani na konci. Běžných soubojů zas tolik není a ty větší a příběhovější jsou povedené. Boj u farmy na pódiu jsem si vyloženě užíval. Sbírání ztracených stránek je zajímavé. Hezky rozšiřují příběh a jde o sběratelskou činnost, která má smysl. Termosky s kávou jsou sice fajn (kafe piji po litrech), ale jde pouze o výplň. U dlouhých RPG jsem si zvykl, že hrdina s důležitým úkolem ztrácí čas pavouky ve sklepě, ale u krátkého akčního a příběhového zážitku je to škoda času.

Technické zpracování je slušné a hra vypadá hezky i v dnešní době. Vzhledem k výrazné roli světla by bylo zajímavé vidět v akci ray tracing, třeba se dočkáme remasteru. Chválu zaslouží také soundtrack, obzvláště skladby mezi jednotlivými kapitolami. Obtížnost je na hard úroveň tak akorát, aby nenudila a ani nebyla přehnaná. Noční můru jsem nezkoušel a ani to zatím neplánuji, škoda jen pro tuto obtížnost exkluzivních stránek. Mimo prvních dvou jsem hrál každý den pouze jednu kapitolu. Mohu to doporučit, hra je na to přímo stavěná. Na začátku každé je uvedení do děje a při delším hraní by se možná dostavila repetitivnost. Hra má dobrou atmosféru, obzvláště zpočátku, ale časem trochu slábne. Hra je čistě lineární, ale s tím jsem počítal.

Nakonec musím hru doporučit, ale pokud se bojíte méně zajímavé akce, klidně zvolte nižší obtížnost. Hra nabízí dobrý příběh, atmosféru a těch pár hodin slušnou zábavu. Už jsem celkem zvědavý na DLCčka a American Nightmare. A od Controlu mám větší očekávání, tak snad nezklame.

Letecké simulátory nikdy nebyly můj žánr a tohle je první hra do které jsem se mimo vesmírné lety ponořil. Vzhledem k obtížnosti a zastaralosti asi nešlo o nejšťastnější volbu, ale rozhodně nelituji času s Falconem stráveného. Hra má dostatek variant obtížnosti a první z dvanácti misí je o střelbě na cvičné cíle. Měl jsem tak možnost si na letadlo trochu zvyknout. Namapování a nastavení správné citlivosti joysticku v DosBoxu chce trochu laborování, ale poté se již hraje slušně. Zvládnout první dvě nejjednodušší mise mi trvalo více než dvě hodiny, ale stálo to za to. V dalších misích není při nižší obtížnosti nic záludného. Nejvíce jsem měl problémy s orientací. Grafika vypadá na začátku hezky, kokpit je na svou dobu pěkný, ale v letu je terén silně nepřehledný. I během soubojů jsem měl do konce problémy s orientací. Najít cíl mise by bez mapy nebylo možné.

Cíle jsou pěkně různorodé od ničení nepřátelských stíhaček po likvidaci letišť a mostů. Zkoušel jsem všech dvanáct misí, ale všechny jsem nezvládl dokončit. Celá hra se odehrává na jedné mapě a cíle jsou v různých sektorech. Mise také částečně navazují, nepřítel třeba opraví již zničený most. Pocit z živého bojiště tak není vůbec špatný. Ani teď nemám pocit, že bych se sžil s letovým modelem. Ať už je to stářím hry nebo její náročností, na mě je to zatím příliš. Překvapilo mě, že je jednodušší přistát než sestřelit nepřátelský MiG, ale v tom je Falcon asi výjimka. Na nejtěžší obtížnost by to asi bylo jiné, ale to je mimo mé schopnosti. Falcon nabízí atmosférické a poutavé létání, ovšem není to hra pro každého. Jsem rád, že jsem si na vlastní kůži zažil tuto legendární hru, ale k ještě starším leteckým simulátorům se už vracet neplánuji.

První a zatím jediné příběhové rozšíření k Chaosbane není špatné. Přináší jednu novou kapitolu, která délkou odpovídá kapitolám z původní hry. Zasazení je pouštní s jasnou egyptskou stylizací. Osobně pouštní prostředí od dob Diabla II moc nemusím, ale zpracování je na úrovni. Dobrý nápad je, že z bezpečného tábora nejsou přímo vstupy do jednotlivých lokací. Je vždy nutné se probojovat ke vstupu do dané hrobky. Jde o drobnost, ale nic podobného jsem v jiných hrách neviděl. Technické zpracování a propojení s originálem je bez problémů. Jen jednou se nám stalo, že bylo nutné opakovat quest, těžko říct proč se nenačetl závěrečný boss. Bylo nutné opustit hrobku a vstoupit znovu, poté již bylo vše v pořádku. Nový režim Relic Hunt není špatný a díky flexibilitě bude mít dobrou trvanlivost, ale endgame obsahu jsme se zatím moc nevěnovali. Celkově není rozšíření špatné, ale vzhledem k obsahu bych uvítal nižší cenu.

Svět Warhammeru mám rád a ač preferuji variantu 40k, tak nepohrdnu ani fantasy klasikou. Diablovky hrajeme doma rádi a tak bylo jen otázkou času než přijde řada i na nepříliš chválený Chaosbane. Můj názor na hru se několikrát výrazně změnil. Nejdříve se zdála hodně dobrá, pěkná grafika, široké možnosti vývoje postavy a díky světu Warhammer zajímavé prostředí a příběh. Před koncem základní hry bohužel dojde na úsek, kdy se postavy moc nezlepšují a přesto je obtížnost dost nízká. I na Very Hard není problém kosit nepřátele téměř bez námahy. Obtížnost Chaos 1 až 10 se bohužel odblokují později, ale pak už není problém přizpůsobit hratelnost svým potřebám. Na vyšší obtížnosti konečně začne padat i lepší vybavení, hlavně legendární a setové předměty. V tu dobu už ale končí i příběh DLC a zbývá závěrečná šestá kapitola, která byla do hry přidána zdarma. Chaosbane nabízí velké množství endgame režimů. Od klasických soubojů s bossy, přes invaze a expedice, po Tower of Chaos. Většinou jde postupně zvyšovat obtížnost a volit slušné množství modifikátorů.

Již zmíněný vývoj postavy je celkem robustní. Klasické body dovedností lze přiřadit velké škále schopností, z nichž některé se odemykají nejenom levelováním. Později se zpřístupní i strom bonusů vedoucí k dalším dovednostem. Spolu s klasicky velkým množstvím výbavy se s postavou nechá celkem vyhrát. Na začátku dostane hráč jednoho z předpřipravených hrdinů s daným jménem a minulostí. Přijde tak o možnost tvorby vlastního avatara, ale postava zase hezky zapadne do univerza. Technické zpracování stojí také za pochvalu. Grafika je pěkná a zvuky dobré a soundtrack se moc povedl. Online kooperace se nezapíná tak hladce jak je dnes zvykem, ale jinak je vše bez problémů. Povedený je také systém očarování výbavy, který nabízí zajímavé kombinace.

Vytknout musím zmíněnou nevyváženou obtížnost a často velmi pomalé nacházení lepšího vybavení. Výrazný úsek hry je tak problém nalézt motivaci pro pokračování. Lokace jsou různorodé a mění se dostatečně často. Celkově mám ale po dohrání dobrý pocit a pro fanoušky žánru nejde o žádné zklamání. Znalci Warhammeru si zase užijí hezky zpracované prostředí a řadu známých reálií a narážek.

Nejnovější komerční hra na Build enginu, alespoň pokud vím, byla World War II GI. To už dnes neplatí, protože Ion Fury oživila tento engine a to ve velkém stylu. Od začátku do konce má hráč pocit, že hraje klasiku z devadesátek. Přesto jsou na hře znát jisté moderní prvky. Na první pohled dobová grafika je mnohem hladší, během hraní probíhá automatické ukládání a úrovně mají rozsah, který by dobové počítače zřejmě těžko zvládly. Skladba úrovní připomíná spíše Quake 2. Mezi některými oblastmi je možné, a někdy nutné, přecházet a jsou spojeny do tématických celků zvaných zóny. Na konci každé je závěrečný souboj následovaný typickými statistikami. Level design je povedený, průzkum úrovní mě opravdu bavil. Navzdory změnám prostředí je grafický styl stále stejný a tak je posledních pár úrovní takových okoukaných. Nejvíce jsem si užíval hledání secretů. Je jich opravdu hodně a některé obsahují fajn easter eggy, kterých je ve hře dost i v běžných prostorách.

Hlavní hrdinka má během hry k dispozici slušný arzenál, který je dobře vyvážený a používal jsem na střídačku vlastně všechny kousky. Nejvíce jsem si oblíbil tradičně brokovnici a silný revolver Loverboy. Obušek a výbušniny zase posloužily při průzkumu úrovní. Zbraně mají i alternativní režim, což je fajn. Pro hlavní hrdinku typické Bowling Bombs se mi zdáli zpočátku k ničemu, ale jsou celkem silné a na tužší nepřátele se hodí. Navíc je lze házet za roh. Naproti tomu počet druhů nepřátel je malý a opravdu brzy se okoukají. Nejsou špatní a jejich rozmístění a vzájemná podpora jsou dobré, ale kdyby v druhé polovině hry přibylo pár nových, bylo by to výrazně lepší.

Grafika je samozřejmě dána enginem, ale rozhodně je na co koukat. Od svých předchůdců zdědila Ion Fury i interaktivitu a tak se lze v úrovních slušně vyřádit. Mnoho prvků reaguje a část prostředí lze zničit, vše v rozsahu daném Duke Nukem 3D nebo Shadow Warriorem. Kromě kampaně o šesti zónách nabízí hra ještě tři další možnosti. Mě nejvíce potěšila přítomnost kampaně z early access verze, které jsem se neúčastnil. Jde o mix úrovní z plné hry, ale s výraznými změnami (chápu, že to bylo spíše naopak). Další dva módy, hra jen s bombami a likvidace vln nepřátel, mě moc nezaujaly. Technicky hra nemá žádné problémy, běží plynule a stabilně.

Ion Fury jsem si opravdu užil, klasická hratelnost baví i dnes. Vše co jsem hře vytkl jsou drobnosti a zážitek ze hry rozhodně nezkazí. Před vydáním si hra prošla problematickými časy, ale dnes bych neváhal ji doporučit. Já jsi jdu připsat na seznam Bombshell, který dějově navazuje.

Při hodnocení a popisu Atentátu je dobré se rozhodnout zda je to hra nebo vzdělávací software. Co se vzdělávání týče je Atentát částí většího projektu. Informační hodnota je nezpochybnitelná a pokud někoho dané období zajímá, jde o skvělý materiál. Existuje i verze přímo pro školy, takže lze bez obav doporučit jako součást studia. Herně jde o interaktivní film doplněný minihrami. Ty mají různou kvalitu, od skvělých po velmi průměrné. Minihry jsou vložené mezi filmové části s rozhovory. Ty je možné a někdy nutné opakovat a bohužel minihru nelze přeskočit. Může tak dojít k nepříjemné situaci, kdy sice povedenou, ale repetitivní hříčku hrajete třikrát za 5 minut. Přitom již přehrané odpovědi není problém přeskočit. Trochu to kazí motivaci při snaze zkompletovat encyklopedii a informace.

Encyklopedie sama rozhodně stojí za projití. Filmová část je hodně slušná, herci se do rolí hodily. Škoda, že nejde zvlášť ztlumit hudba, občas bylo díky tomu hůře rozumět. Fiktivní příběh je zajímavý a krásně ilustruje realitu doby. Oceňuji že nejde o žádnou velkolepou událost, ale o civilní a asi celkem běžný příběh. Bohužel rychlost jeho odhalování záleží na vedení rozhovorů a tak je možné, že někdo bude mít slušnou představu za chvíli a jiný si nebude jist do konce, obzvláště pokud nebude kompletovat rozhovory. Celkově jde o skvělý výukový materiál a lehce nadprůměrnou edukativní hru. Každopádně hraní nemohu než doporučit, za těch 3-5 hodin to stojí a svým způsobem jde o unikát. Při hře ve dvou na televizi jde o fajn zážitek.

Na tenhle remaster jsem se hodně těšil od prvního oznámení a víc a víc každou další novou informací. Jsem rád, že jsem se nezklamal a má oblíbená série se dočkala povedeného oživení. Kolekce je připravena s úctou k původní hře a v prví řadě pro fanoušky. Nádherně překreslená a původní detaily ctící grafika, znovu nahraný soundtrack a zvuky. To vše za co největšího počtu původních tvůrců. Navíc je možnost si grafiku, zvuky, hlasy i hudbu přepnout na původní a to dokonce takhle samostatné. Tomu říkám služba. Už od prvních minut jsem byl nadšen. Úvodní filmeček mi okamžitě vykouzlil úsměv na tváři, následovalo spuštění první mise. Nejdříve naskočila stará grafika, pak hláška stiskněte mezerník. Po stisku okamžitě následuje instantní přepnutí do moderní krásné grafiky. To lze udělat kdykoli během hry.

Součástí kolekce je původní C&C, první Red Alert a pochopitelně i všechny oficiální datadisky - Covert Operations, Counterstrike a Aftermath. Osobně jsem byl nejvíce potěšen přítomností exkluzivních misí z konzolových vydání Command & Conqueru. Jde o mise z Nintenda 64 a PlayStation. Jejich kvalita je spíše průměrná, ale taková pečlivost prostě potěší. Oceňuji i přítomnost obou tajných kampaní. Do původní hry byl také přidám skirmish. Super je možnost projít si zpětně vynechané alternativní mise v kampaních. Rozhraní pro výběr misí se obecně povedlo. Datadisky do Red Alera jsou přidané formou konzolové kompilace Retaliation, to znamená že obsahují filmečky a příběhové propojení. Zdá se to jako drobnost, ale hodně to přidává k motivaci. Třešničkou na dortu je přítomnost editoru misí, bonusové materiály a jednoduché stahování uživatelských map. Vylepšení ovládání, především stavba jednotek do fronty, je super i když mírně snižuje obtížnost. Pří označení skupiny jednotek se vynechá harvester, takže nehrozí jeho poslání na frontu v zápalu boje.

Bohužel mám i pár výtek. Konzolové mise jsou označeny jen rokem a ne původní platformou což je škoda. Bohužel chybí možnost určit shromaždiště jednotek po jejich vyrobení. Škoda je, že se dokončené uživatelské mise v menu neoznačují, stejně jako ty oficiální. Původně jsem si chtěl stěžovat na systém ukládání, ale hned první patch vše vyřešil. Povedl se i multiplayer. Spojení je stabilní, vyhledání protihráče rychlé. Hodně lidí bohužel hraje na rychlost a boj se tak rozhodne za pomoci vojáčků případně základních vozidel. Úspěšnost jsem tak měl asi poloviční, ale tento typ hry mě prostě moc nebaví. V současné době je ve hře přítomen i slíbený LAN mód. Nějaký čas jsem strávil i s uživatelskými misemi. Instalace je jednoduchá a dají se mezi nimi najít opravdu slušné kousky. Část lidí předělává mapy pro původní verze hry a část tvoří úplně nové. Více aktivity se vyvíjí kolem Tiberian Dawn než Red Alertu. Mluvím tedy čistě o singlu, v multiplayeru jsem se omezil na oficiální mapy.

Celkově jsem touto Remastered Collection doslova nadšen. I když mám všechny kampaně dohrané, budu se ke hře občas vracet, dodělávat vyšší obtížnost nebo hrát uživatelské mise. To je po více než 100 hodinách slušný úspěch. Doufám, že se podobné péče dočkají i další díly a třeba i Duna.

Nejnovější hra od Amanita Design mě ze zatím odehraných bavila nejvíce. Stejně jako předchozí projekty studia má i Creaks krásnou stylizovanou grafiku a hodící se atmosférický soundtrack. Ačkoliv jde o odlišný žánr, hra přesto pasuje k předchozím. Hratelnost a herní doba jsou ovšem jinde. Žánrem je logická plošinovka a poprvé je možné ovládat přímo postavu. Hodně musím pochválit design jednotlivých hádanek. Rozumná obtížnost baví, je výzvou, ale nefrustruje. Nové prvky jsou představovány ve správných intervalech. Nic se neopakuje tak často aby to nudilo a nedá se dostat do slepé uličky. To spolu s krásným designem prostředí a zajímavým příběhem tvoří skvělou hru od které byl problém se odtrhnout. Dohrál jsem ji ve dvou delších večerech a na konci chtěl více. Už to je ideální vizitka povedené hry, ale Creaks mají ještě něco navíc. Tím jsou více či méně interaktivní obrazy a skryté místnosti. Obrazy jsou kratší příběhy ze života místních obyvatel a to pouze na dívání nebo ve formě miniher. Ty opravdu stojí zato hrát všechny. Jsou to nápadité hříčky, které sice nejsou obecně originální, ale v rámci hry je každý jiný. Některé není problém dát napoprvé, jiné trochu potrápí. Prohledávání oblastí je zábava právě kvůli nim, hráč opravdu nechce žádný minout.

Pochválit musím také design jednotlivých "nepřátel". Těšil jsem se na každý nový přírůstek, na to jaké bude mít vzory chování a co je vlastně zač. Hrát znovu nemá moc cenu, tajemno je pryč a herní mechaniky už jasné, ale nějaké rozšíření nebo pokračování by bylo fajn. Povedený je také závěr hry. Doporučit musím i Xzone edici, artbook je pěkný a po dohrání jsem si hezky početl. I litografie a samolepky jsou fajn. Creaks tak jednoznačně doporučuji.

Red Alert je jediná hra v sérii, které se dočkala dvou datadisků. I druhý - Aftermath - má podobu klasického datadisku Westwoodu té doby, ale přesto se od svého předchůdce v mnoha věcech liší. Přináší další nové jednotky a tentokrát jsou výrazně více využity. V řadě misí je lze konečně stavět. To platí i pro nové jednotky z Counterstriku. Oblíbil jsem si Chrono tank, který je silný, může každou chvíli skákat po celé mapě, ale bohužel je dost drahý. Akorát přemísťování většího počtu je otravné. Fajn je také mechanik opravující vozidla v poli nebo Shock Trooper, takový Tesla voják.

Nových misí je 18 a jsou opět volně přístupné. PlayStation verze a Remastered Collection znovu obsahují pár příběhových videí, které je propojují. Zdá se, že jde o drobnost, ale pocitu z hraní to dost pomáhá. Mise jsou opět kvalitní, bohužel převažují ty bez možnosti budování základny. Ač mi tento typ misí u Red Alerta přijde povedenější než u jiných RTS, tak tohle už je příliš. Tento druh hry prostě pouštím s jiným očekáváním. Na druhou stranu jsem měl při hraní za sebou 44 misí takže se alespoň nedostavoval stereotyp. Celkově je datadisk zvládnut dobře a jeho přínos pro multiplayer a skirmish je také fajn. Za zahrání určitě stojí.

Konečně nastal ten okamžik a já se stal členem stíhací eskadry Povstalecké aliance. Konečně se mohu pomstít Impériu za útlak na své planetě. Hned zpočátku jsem dostal k dispozici X-Wing a vyrazil zničit imperiální konvoj. Během mise jsme odhalili nepřátelské plány na zničení povstalců. Další mise byly pro mě, jakožto nováčka, stále náročnější. Naštěstí jsem mohl trénovat všechny druhy stíhaček na zkušebních letech i na simulátoru přehráváním historických misí. Nakonec jsme s vypětím všech sil ukořistili silné výbušniny, pomocí nichž jsme zničili hvězdný destruktor Invincible, který vedl ofenzívu. Mé nadšení nemělo bohužel dlouhého trvání. Během ceremonie, při které dostala má maličkost vyznamenání a povýšení, objevily naši špioni existenci nové nebezpečné zbraně - Hvězdy smrti.

Následovala samozřejmě řada misí s cílem získat plány nové zbraně. To se nakonec podařilo a po náročné bitvě s hvězdným destruktorem Interpid byly plány předány princezně Leie, která s nimi zamířila k Alderaanu. Navzdory naší snaze narušit zásobování a zjistit co nejvíce informací o nové zbrani, Impérium nakonec Hvězdu smrti dokončilo a úspěšně otestovalo. Druhý výstřel dokonce zničil jednu z hlavních planet podporujících povstání - samotný Alderaan. Nakonec, v hodině nejtemnější, když se Hvězda smrti blížila k naší tajné základně, Luke Skywalker, s drobným přispěním mé maličkosti, zničil nebezpečnou stanici. Impérium zažilo citelnou porážku a my máme trochu času před pokračováním v dalším boji. Příběh bude pokračovat u datadisku Imperial Pursuit.

Hraní vesmírného simulátoru pro mě bylo po velice dlouhé přestávce, především zpočátku, hodně náročné. Díky skvělému ovládání a velkému množství obsahu jsem měl možnost všemu přivyknout a X-Wing nakonec pokořit. Je to stále skvělá hra kterou mohu bez váhání doporučit. Pro fanoušky Hvězdných válek je to téměř povinné. Hra rozhodně patří k těm obtížnějším titulům. Hrál jsem upravenou verzi z roku 1998, která běží na enginu z X-Wing vs. Tie Fighter, a vypadá opravdu dobře. Podpora nových systémů je bez problémová a i joystick, nezbytný pro spuštění hry, se nastavuje velice příjemně. Komentář píši k této verzi, protože samostatný X-Wing 1998 tu nemá profil. Psát společný komentář k dvěma hrám a třem datadiskům se mi opravdu nechce. Hra mimo tří výše popsaných kampaní obsahuje historické mise pro každou z dostupných stíhaček. Ty jsou tři - X-Wing, A-Wing a Y-Wing. Jde o univerzální (X), rychlý a slabší(A) a silný, ale pomalejší bombardér (Y). Nejlépe se mi létalo s univerzálním X-Wingem. Ovládání a schopnosti jednotlivých strojů lze také zkoušet na testovacích drahách a zkusit získat co nejvyšší skóre. Hru mohu rozhodně doporučit, jde o jeden z nejlepších vesmírných simulátorů. Osobně mám v plánu sérii projít celou, ale možná to budu prokládat Wing Commanderem.

Toto rozšíření, stejně jako všechny datadisky pro první generaci strategií od Westwoodu, jsem měl zafixované jako pouhou sbírku misí. Žádný z nich jsem nehrál více než jednou a tak mě nová rozehrávka velice příjemně překvapila. Stejně jako u Covert Operations jsou mise skvěle nadesignované, vlastně možná ještě lépe. Herní náplň je originální, opět přítomné mise uvnitř budov jsou také super. Mise jsou od začátku přístupné všechny, přesto mají příběhové pozadí a zapadají do takových minikampaní. Ve verzi pro PlayStation nebo nově na PC díky Remastered Collection jsou dokonce alespoň hlavní bloky uvozeny a ukončeny originálním videem. Ty představují nové postavy a bohužel nejsou tak povedené jako v originální hře. Nové jednotky jsou příjemným zpestřením, bohužel nejsou moc často využity. Přesto především Testa Tank je skvělá jednotka, rychlá a smrtící, bohužel s menší výdrží. Také Volkov umí udělat pěknou paseku. Je škoda, že je v některých klasičtějších misích zbytečně nízká technologická úroveň a není tak možné využít lepší jednotky.

Obtížnost je vyšší než v Red Alertu, ale proti Covert Operations nejde o nic hrozného. Datadisk také odemyká skrytou minikampaň proti přerostlým mravencům, navazující na vítězství spojenců. Její čtyři mise jsou příjemným zpestřením a opět jsou dobře navržené. Obsahují vlastní příběh o úniku z tajné sovětské laboratoře uvedený opět videem. V době, kdy jsem Counterstrike poprvé instaloval na Windows 95 mě potěšila přítomnost Widnows Theme s třemi různými motivy. Úpravy barev nebo kurzoru myši jsem neměl rád, ale pozadí na plochu s logem Westwood bylo super. Dnes jde o zajímavý dobový relikt. Sečteno a podtrženo, skvělé mise, nové jednotky, příběhová návaznost a stará dobrá hratelnost. V remasterované podobě obohacené o videa není nad čím přemýšlet.

Mé první setkání s postavou Bombermana na handheld bylo zvláštní. Tenhle díl je neobvyklý nejen přítomností Waria, známého z her od Nintenda, ale i hratelností. Obvykle je nutné vyčistit úroveň od nepřátel a najít východ pro postup do další. Zde je sice také nutné zlikvidovat nepřátele, ale těch je menší množství, také umísťují bomby a je nutné vyhrát dvě ze tří kol. Hraní tak připomíná spíše multiplayer. Standardní jsou pouze souboje s bossy. Obtížnost plynule stoupá a zvláště poslední bossové mi dali dost zabrat. Závěrečný vícefázový souboj jsem opakoval snad třicetkrát, naštěstí mi nešel hlavně začátek. Pro zajímavost jsem zkoušel i původní japonskou verzi Bomberman GB a není důvod hrát obě. Jediná změna je přítomnost Waria a tomu uzpůsobený příběh. Nic proti němu, ale nakonec jsem hru raději dokončil v kůži klasického Bombermana. Hratelnost je klasicky fajn a bavil jsem se jako u každého titulu ze série. Grafika je samozřejmě omezena možnostmi Game Boye, ale je dostačující. Nejvíce vadí omezená velikost výhledu. Celkově jde o povedený díl a jsem rád, že jsem Wario Blast neminul.

Při sledování upoutávek na Death Stranding jsem neměl pocit, že to bude hra pro mě. Vypadala sice tajemně, ale nezaujala. To se změnilo po vydání. Hned první gameplay videa vypadala zajímavě a neotřele. I hudební doprovod udělal svoje. Vydání hry pro PC jsem tak netrpělivě očekával a začal jsem hrát hned v den vydání (letošek je zvláštní, tohle jsem dlouho nedělal). V tuhle chvíli mám za sebou více než 50 hodin, dohraný příběh a jsem spokojený zákazník. Hra od prvních okamžiků zaujme krásným prostředím. Po necelé minutě hraní se rozezní krásná hudba a atmosféra by se dala krájet. A to ještě ani člověk neví nic o hratelnosti ani zajímavém světě. Atmosféru si hra udrží až do konce příběhu, o kterém samozřejmě nic nevyzradím. Je ale hezky promyšlený, vyplatí se sledovat každý kousek informace. Postavy jsou zajímavé a nadšeně jsem čekal na každou novou zápletku. Děj nijak nespěchá a je tak možné si ke všem vybudovat vztah. Death Stranding opravdu nemá problém probudit v hráči emoce. Dobré příběhy často kazí nezvládnutý konec, ale to není tento případ.

Od začátku jsem se trochu bál herních mechanizmů. Přece jen nošení nákladu z místa na místo nezní zrovna zábavné. Hra toho ale ve skutečnosti nabízí mnohem více a nové prvky dávkuje až do samého konce. Když na mě po 40 hodinách vybafla nová mechanika, byl jsem opravdu překvapen. Hratelnost zkrátka proti všem předpokladům funguje a i samotné nošení nákladu je zpracováno zábavně. Rozhodně nehodlám posuzovat realističnost nebo fyziku, je to zkrátka uzpůsobené hratelnosti a tak to má být. Samotná správa nákladu a jeho rozložení je zábavnou minihrou, minimálně z počátku. Mimo hlavní dějovou linku je dostupné slušné množství nepovinného obsahu. Jeho dávkování je super, nedojde k zahlcení jako třeba v AC: Unity. Nemám hotové zdaleka vše, ale pokračovat nebudu, alespoň ne na denní bázi. Příležitostně se ale rád vrátím a třeba si hru časem zkompletuji.

O hudbě jsem se již několikrát zmínil. Výběr mě opravdu potěšil a od Low Roar po Chvrches jde o samé skvělé skladby. Nová skladba začne hrát vždy na tom správném místě a podpoří tak atmosféru světa. Graficky nemám co vytknout, hra vypadá slušně a neměl jsem ani žádné technické problémy. Implementace DLSS je super, vylepšení grafiky a zrychlení je opravdu zanatelné. Po prvním spuštění jsem nedostával achievementy, vyřešeno restartem, ale zpětně mám bohužel smůlu. Naštěstí jde o zhruba první hodinu a půl, takže si je doplním pokud to bude nutné. Hrál jsem na klávesnici a myši, ovládání je vyřešené dobře a nemám si na co stěžovat. Nakonec ještě musím pochválit herecké výkony a jejich technické zpracování. Také online je zpracován dobře a originálně. Po připojení nové části mapy se zobrazí výtvory ostatních hráčů z instance. První cesta tedy vede krásně pustinou a podporuje atmosféru, poté ale pomohou a zrychlí rutinnější části stavby ostatních. Pocit spolupráce při obnovení světa je fajn a doufám, že i má maličkost někomu pomohla.

Abych jen nechválil. Nejvíce mi vadilo rozložení příběhových animací. Na začátek je jich možná zbytečně moc, poté se střídají dlouhé části bez nich s naopak dlouhými animacemi. Lepší rozložení by bylo asi vhodnější. Také odevzdávání nákladu je zbytečně zdlouhavé a v pozdějších fázích se repliky postav dost opakují, neuškodilo by nějaké automatické zkracování. Vytknout by se dal také product placement, ale ve výsledku vlastně nepřekáží. Celkově jsem ale hrou příjemně překvapen. I když jsem se během těch měsíců do vydání PC verze ujišťoval, že půjde o dobrou hru, nakonec předčila očekávání. Pokud si jen trochu myslíte, že vás bude Death Strandig bavit, rozhodně ho zkuste. Když už nic jiného, tak hra je prostě unikát.

Na Halo 2600 jsem narazil asi před třemi lety, hra mě hned zaujala, ale po pár neúspěšných pokusech jsem na ni zapomněl. Znovu jsem na ni narazil nyní, když hra slaví desáté výročí. U této příležitosti jsem se ji rozhodl pokořit a nakonec se to opravdu podařilo. Hned po prvních minutách je jasné, jak se hra snaží držet své slavné předlohy. Hlavní postava Master Chiefa, nepřátelé, dobíjení štítu - to vše se snaží být co nejautentičtější. Limity konzole jsou samozřejmě velké, přesto se podařilo zachovat atmosféru. Grafika je jednoduchá, odpovídá možnostem Atari 2600, přesto je vše jasně rozpoznatelné. Atmosféru má hra skvělou a hratelnostně jde o dobrou práci, nejvíce připomínající Adventure. V rozumě rozsáhlém prostředí je nutné hledat klíče a čelit stále nebezpečnějším nepřátelům. Tři životy byly na první dohrání taktak a zvládnout cestu k bossovi zabralo hodně pokusů. Závěrečný souboj překvapivě moc náročný není. Nejobtížnější je asi prostřední třetina hry - rychlejší nepřátelé, ale slabší výbava. Ze začátku nejsou nepřátelé moc nebezpeční, a na konci má hráč slušnou výbavu. Především boty pro rychlejší pohyb jsou velkým přínosem. Hra je rozhodně zábavná, ty zhruba dvě hodiny jsem si užil. Finální úspěšný průchod zabral něco přes 10 minut. Pro mě jde o třetí dohranou Halo hru, komplet sérii mám v plánu a tahle milá jednohubka to možná dost uspíšila. Rozhodně stojí za vyzkoušení.

Dooma jsem na originálním Nintendu 64 bohužel nikdy nehrál. Fanouškovský projekt Doom 64 Absolution jsem sice odehrál, ale ten není úplně přesný a obsahuje i nové neoficiální části smíchané s ostatními. Vydání oficiálního remaku pro PC mě tak udělalo velkou radost. Jde o velice zvláštní hru. Z akce a celkového pocitu ze hry je jasné, že jde o pravého Dooma. Přesto grafika, design monster a ladění atmosféry je spíše temnější a od klasického Dooma odlišné. To něco, co dělá Dooma Doomem ve hře je, což je nejdůležitější. Doom 2016 ani Doom 3 vůbec nejsou špatné hry, jen odlišné, ale tohle je prostě správné pokračování. Všechna monstra i zbraně mají nový design, ale přibylo i pár nových kousků. Nightmare Imp je rychlejší verze klasického impa a dobře doplňuje základní sestavu. Mother Demon je finální boss, který mě nezaujal tolik jako Cyberdemon. Skvělá je nová zbraň Unmaker. Střílí silné laserové paprsky a jde dokonce třikrát upgradovat. Po jejím zisku jsem na plazmovku a BFG již nesáhl. V závěrečných bojích jde o nenahraditelného pomocníka a bez něj by to bylo výrazně těžší. Zvláště plně vylepšená dělá velkou paseku. Několik nepřátel z Dooma 2 naopak chybí.

Doom 64 v novém vydání nabízí rovných 40 levelů. Základní část je shodná s původní N64 verzí. Levely jsou menší než třeba v Doomu 2, ale jejich design je krásně spletitý. Počty nepřátel nejsou nijak závratné a obtížnost je tak akorát. Hledaní secretů je výzva a je jich slušné množství. Součástí je štědrá porce čtyř tajných levelů. Ty rozhodně stojí za návštěvu, protože tři skrývají vylepšení pro Unmakera a dokončení jednoho zpřístupní skryté Features menu. Díky němu se lze dostat k čtyřem Fun levelům. Ty nabízejí malé arény naplněné silnými nepřáteli a jsou opravdu výzvou. Prostě zábava jak má být. Poslední částí je nová epizoda Lost levels. Ta příběhově propojuje původní Doom sérii s tou moderní (Doom 2016/Eternal). Nová část zachovává ducha původní, snad jen obtížnost je vyšší.

Po dohrání jsem udělal malý test prvního levelu v Doom 64: Absolution a Doom 64: Retribution. Retribution je znatelně věrnější originálu a má i shodné řazení levelů. Obsahuje také nové úrovně, ale ty jsou přístupné přes samostatnou položku v menu a navíc se připravuje celá nová epizoda. Projekt určitě stojí za pozornost pokud vás šedesát-čtyřka zaujala. Celkově je Doom 64 skvělou součástí série, kterou by byla škoda minout. Nové vydání je příjemně rozšířené a stojí za zahrání i pokud původní hru znáte.

Remake k dvacátému výročí jsem dohrál poprvé a hned po dokončení původní verze. Nejvýraznější změnou je technické zpracování. Grafika je mnohem propracovanější a jednotlivé lokace jsou krásně detailní. V každé lokaci je k dispozici několik bonusových materiálů od tvůrců hry. Jde o artworky, komentáře, srovnávací obrázky nebo rozhovory. Je to perfektní doplněk a už jen kvůli tomu jsem rád, že jsem se do této edice pustil. Díky přímému srovnání je krásně vidět snaha zachovat původní atmosféru lokací, což se většinou dost podařilo. Naopak postavy a především jejich animace jsou sotva průměrné. Bohužel autoři tuto nedokonalost někdy zbytečně zvýrazňují - například příjezd k zámku v Německu, kdyby byla cesta rovná působilo by to mnohem lépe. Nový dabing je dobrý a jde tak z počátku spíše o nezvyk. Nový hráči budou naprosto spokojeni. Škoda akorát ztráty slavných jmen. Hudba je stále skvělá, tady nemám co vytknout. Ovládání prošlo příjemným odlehčením, hraje se tak výrazně plynuleji. Pouze práce s inventářem není úplně pohodlná. Nově lze také zvýraznit aktivní objekty na obrazovce.

Příběh je samozřejmě naprosto shodný, ale přibilo několik hádanek a pár omezení. Některé lokace a tím pádem i činnosti nelze nyní splnit dříve než autoři chtěli. Pro nové hráče jde určitě o slušné ulehčení, nezískají tolik předmětů, které mají využití až za několik herních dní. Já se naopak zdržel řešením toho co jsem opomněl udělat, že nemohu tam a tam. Nové hádanky jsou zajímavým zpestřením. Po delší době mezi verzemi bych to asi označil za zbytečnou vatu, ale takhle hned po sobě udělá i malá změna radost. Ale ničemu nepřekáží, do hry dobře zapadnou a nejsou na dlouho. A například ukrytí klíče k hodinám vyloženě oceňuji, je to celkem realistické. Doprovodný komiks je tentokrát dostupný v elektronické verzi přímo z hlavního menu hry. Hra, včetně českého překladu, funguje bez problémů. Gabriel Knight si zachovává hodně dobrého z původní verze a přináší několik příjemných zpestření. To nejpodstatnější jako příběh, hudba a atmosféra je v obou verzích. Pokud jste hru nikdy nehráli, remakem chybu neuděláte. Pro fanoušky původního Gabriela je remake dobrou volnou už jen kvůli těm bonusům.

První díl Gabriela a obecně celou sérii považuji za jednu z nejlepších adventur a potvrdil jsem si to i při aktuální rozehrávce. Ke hře jsem se vrátil po dobrých dvaceti letech a přesto nemám žádnou podstatnou výtku. Začnu tedy tím kratším - zápory. Ovládání nepatří mezi nejpovedenější. Opravdu nemám rád hry, kde je hodně ikon akcí, z nichž některé se využijí pouze párkrát za hru. To opravdu mohlo být sloučeno s obecnější akcí. Také nutnost opouštět lokaci jednou pomocí použít, jindy odejít, je zbytečně nepohodlná. Nechci být jak ohraná deska, ale kombinace parseru a pohybu na numerické klávesnici je prostě nejpohodlnější. Nejlepší je na hře atmosféra. Jane Jensen a jejímu týmu se podařilo skvěle vystihnout prostředí New Orleans a voodoo rituálů. Grafika a detailnost jednotlivých lokací je super. Rozhovory jsou dobře napsané a plné informací jak o herním příběhu tak o samotném voodoo. Pokud někoho téma zaujme více, má na konci manuálu připraven seznam zdrojů, ze kterých autoři čerpali. Příběh se rozjíždí hned od prvního dne a přinese i několik překvapení. Zábavu mi nijak neumenšila ani znalost z dřívějška. I když jsem si samozřejmě nepamatoval postupy v jednotlivých lokacích, věděl jsem čeho se má zhruba dosáhnout a tak se mi obtížnost nezdála nijak vysoká. Rozhovory ale nabízejí dostatek nápověd a většina akcí je celkem logických, hra rozhodně nepatří mezi nejobtížnější ve své době. Dostal jsem se díky přílišné horlivosti u rozhovorů do slepého konce a musel načítat pozici, ale pouze jednou a hra je v tomto přístupná.

Přítomny jsou i "akčnější" pasáže, ovšem ve velmi rozumném množství a s bezproblémovou obtížností. Rozhodně kvůli nim nehrozí žádné dlouhé záseky. Řada scén je excelentní a zůstanou v paměti dlouho. Osobně mám nejraději scénu v hrobce nebo hrad v Německu. Pochválit musím také zvukovou část hry. Hudba je povedená a není problém se v některých lokacích zapomenou a jen tak poslouchat. Krásně dokresluje atmosféru a hodí se k prostředí. Dabing je kapitola sama pro sebe. Hvězdné obsazení podalo velmi přesvědčivé výkony. Mě nejvíce potěšil Mark Hamill. Samotný systém rozhovorů je fajn a díky portrétům je vidět mnohem více detailů postav, dobrý nápad. Milá pozornost je i v balení přiložený komiks, dějově předcházející hře. Hrál jsem s českým překladem, vše bez problémů. Herní doba se dostala na 12 hodin, ale při prvním hraní počítejte s delší dobou. Na plný počet bodů jsem bohužel nedosáhl, stále je co zlepšovat. Gabriel Knight je skvělá adventura, která si mě získala a mohu ji bez problémů doporučit. Já jdu hned rozehrát 20th Anniversary Edition, opravdu mě zajímají rozdíly.

První díl Red Alerta to má u mě celkem těžké. Na jednu stranu je vlastně ve všem lepší než Tiberian Dawn, který je mi ale sympatičtější. Základní hratelnost se vůbec nezměnila, což platí pro většinu série, a to je vlastně dobře. Stále je nutné ve většině misí vybudovat základnu a splnit úkol. Tím je stále nejčastěji zničení nepřítele, ale vyskytují se i náročnější úkoly. Od obsazení konkrétní budovy po záchranu osob, vše probíhá jako v originálu. Jak moc nemusím většinu misí s omezeným počtem jednotek, tak nové mise uvnitř budov jsou skvělý nápad. Zvlášť pokud to navazuje na předchozí dobývání a obsazení budovy, jde o velmi atmosférický prvek. Povedené jsou opět filmečky a jednotky. Tentokrát mají lepší výbavu záporáci, protože mamutí tanky a Teslovy věže jsou ultimátní kombinace. Red Alert klade větší důraz na boje ve vzduchu a na vodě. Tam má každá strana svoje a oblíbil jsem si obzvláště křižníky a ponorky. U spojenců hodně potěší výzvědný satelit, který odkryje celou mapu. Řada jednotek nemá předobraz v minulém dílu a některé jsou vážně skvělé. Mezi nejzajímavější patří špion, zloděj nebo pes. Gap Generator zakrývající část mapy temnotou našel uplatnění především ve hře více hráčů, stejně jako maskovaná kulometná hnízda. Těží se tentokrát ruda, případně výnosnější krystaly. Ani jedno ale nepoškozuje pěchotu a jde tak pouze o surovinu, jeden strategický prvek je tak pryč. Obsazování nepřátelských budov inženýry je nyní obtížnější. Jde obsadit jen velmi poškozenou budovu, což výrazně měnilo mou strategii. Přesto jsem se často pokoušel získat alespoň spojeneckou technickou laboratoř nebo sovětskou továrnu.

Příběh je méně vážný než u C&C, ale ještě to není tak komediální jako následující díly. Obtížnost se mi zdá nižší, ale to může být vina Cover Operations. Red Alert také přišel s vylepšenou SVGA grafikou. Ta je k dispozici u verze pro Windows, na DOSu je shodná s C&C. Rozdíl je opravdu velký a za pouhý rok jde o slušný posun. Kampaň Red Alerta jsem hrál do teď vlastně jen jednou, což je značný kontrast proti originálu. Na vině je novinka jménem skirmish. Hraní na velkém množství multiplayerových map proti počítačem řízeným protihráčů, to vše dle vlastního nastavení počtu, počátečních financí, superzbraní... Zde přišli ke slovu CD s uživatelským mapami, kterých jsem odehrál rozhodně vyšší desítky. Z dnešního pohledu je to podivné, ale musím prostě poděkovat autorům kompilací jako Code Red Attack nebo More Red Missions. Samotný multiplayer je také super a mám na něj dobré vzpomínky. Tradičně skvělá je i hudba Franka Klepackiho.

Potěší propojení obou C&C sérií v sovětské kampani, kterou obecně považuji za lepší a to navzdory několikadennímu záseku ve třinácté misi. Díky tomu jsem vlastně dokončil spojeneckou kampaň dříve. Vytknout musím opět pathfinding a obecně umělou inteligenci jednotek, vše je lepší obstarávat a hlídat ručně. I dnes jsem se u prvního Red Alertu bavil velice dobře. Zábavné mise, fajn filmečky a skvělá skladba jednotek dělají z hraní příjemný zážitek a projití obou kampaní za to opravdu stojí i dnes. Velkým kladem hry je, že osloví jak fanoušky předchozího Command & Conquer, tak i nové hráče.

Podle mé oblíbené knižní ságy Kolo času bych si asi nepředstavil zrovna střílečku z vlastního pohledu, ale hra se překvapivě dost povedla. Ve firmě Legend jsou specialisté na knižní adaptace a i tentokrát se jim podařilo skvěle zachytit atmosféru předlohy. Od začátku skrze všechny levely až k povedenému vyvrcholení má fanoušek pocit, že je opravdu součástí vzoru Kola času. Atmosféra a obecně svět funguje na výbornou, ale bohužel řada detailů je na tom mnohem hůře. Už i čtenáři prvního dílu mohou vypozorovat nesrovnalosti a fanoušek jich nalezne mnohem více. Nebudu zacházet do spoilerů, ale například četnost ter'angrealů nebo chování určitých postav se neslučují s Jordanovým dílem. Na hratelnosti ani zábavnosti to neubírá, ale jako velkého nadšence mě to zamrzelo. Chápu nesrovnalosti vynucené hratelností, ale některé detaily se mi zdáli zbytečné.

Dále už musím jen chválit. Technické zpracování bylo na svou dobu skvělé a je v pohodě i dnes, hru pohání Unreal 1 engine. Akce je plynulá a proložena vhodným množstvím logických překážek. Zbraně i speciální schopnosti jsou zde nahrazeny velkým množstvím ter'angrealů, mocných předmětů s dávných dob. Od různých druhů útoku, přes levitaci až po několik variant teleportace, to vše zaručuje skvělou variabilitu po celou herní dobu. Jednotlivé úrovně jsou skvěle navržené a provedou hráče mnoha zajímavými lokacemi. V úrovních nejde jen o cestu k východu, ale vždy je nutné splnit daný úkol. Vše je logicky propojené s povedeným a slušně propracovaným příběhem, který mi sice nezapadal ke knihám, ale přesto mě dost zaujal. Obtížnost je spíše vyšší, ale férová. Nepřátelé dost vydrží a jsou pohyblivý, ale není jich velké množství. Zajímavě pojatý je i závěrečný level. Excelentní je také soundtrack Roberta Berryho. Ten později vyšel v rozšířené podobě i samostatně, jako soundtrack ke knihám, a já ho poslouchal u čtení. Až teď při hraní jsem zjistil, že jde o stejnou hudbu. Často kritizované ovládání je v pohodě. Ter'angrealů je sice hodně, ale většinou jich máte jen několik najednou a zmáčknout dvakrát číslo mi nijak problematické nepřišlo. Navíc funguje i standardní kolečko myši.

Ke hře existuje i čeština a to včetně videí. Sice neodpovídá knižnímu překladu, ale pro pochopení to není problém. Horší je její zprovoznění na Windows 10, ale s trochou snahy se to dá. Samotná hra mi fungovala bez problémů. Wheel of Time musím jednoznačně doporučit všem fanouškům knižní ságy i hráčům FPS. Ale i pokud k akcím neinklinujete stojí hra za zkoušku.

Jediné oficiální rozšíření prvního Command & Conquer je pouhým souborem patnácti nových misí. Ty jsou všechny od počátku přístupné a nepojí je žádný příběh. Proč si tedy nesehnat na internetu hromadu jiných a hrát právě tenhle mission pack? Hlavní bylo, že tenkrát jsem internet neměl a byl jsem rád za každé prodloužení oblíbené hry. Dnes je již problém sehnat původní hru bez rozšíření a tak cena není důležitá. Tehdy to muselo být za plnou cenu spíše k vzteku. Ale v rámci nějakého balíčku stojí Covert Operations za zahrání. Mise jsou totiž dost povedené a převyšují kvalitou většinu původní hry. Nepříjemné je, že výrazně narostla obtížnost. Neplatí to o všech patnácti, ale některé jsou opravdu dost náročné. Pomalé budování jednoho mamuta za druhým trvající více než dvě hodiny, to nejsou příjemné vzpomínky. Při aktuálním hraní to šlo již lépe, asi pomohlo více zkušeností a věděl jsem do čeho jdu. Škoda je také směšně malého využití nových jednotek, přitom Chem trooper jsou fajn nápad. Naopak velkým plusem je nová a skvělá hudba. Díky skvělému základu se i datadisk hraje skvěle, ale s přihlédnutím k původní formě vydání hodnotím níže. Dnes v rámci First Decade nebo Remastered ovšem není důvod tyto mise neodehrát.