SiN je jedna ze stříleček, kterým zkomplikovalo život vydání Half-Life. SiN, Blood 2, Turok 2 nebo Star Trek: Klingon Honor Guard mohly být mnohem úspěšnější. Zmiňované hry jsou opravdu dobré a byla by škoda je minout a SiN je z nich asi nejpovedenější. Ano při vydání trpěl velkým množstvím chyb a nekonečnými nahrávacími časy. Mnoho vylepšil už první patch se kterým jsem hru kdysi "celkem" bez potíží dohrál. Oznámení remasteru a povýšení Steam verze na SiN Gold byly impulzem pro zopakování hry. Chyby jsou pryč, nezažil jsem jediný pád do Windows (10 64bit), žádní trvale zaseknutí nepřátelé a nahrávací čas je asi dvě vteřiny. Plynulé akci tedy nic nebrání. Engine Quaka 2 vypadal ve své době skvěle, ale dnes je na něm již notně vidět stáří. Během hraní to moc nevadí, grafika je dostatečná a podporuje vysoká rozlišení, ale animace v enginu vypadají špatně - především modely postav. Jediné co vypadá stále dobře je renderované outro.

Zbraně a nepřátelé ničím nevybočují z tehdejší klasiky, stejně jako příběh. Za největší plusy považuji samotné levely. Jsou docela nápadité, hezky navržené a člověk se v nich nenudí. Průchod hrou je navíc částečně nelineární a tak je v některých levelech možné pokračovat různými způsoby. V každém levelu je také možné splnit nějaké úkoly, primární i sekundární, ale je možné pokračovat i bez toho. Škoda, že úkoly nejsou více využity (odměny...) a alespoň některé nejsou povinné, takto je možné velké části levelů vynechat, což je škoda. V levelech jsou také klasické secrety. Dobrý nápad je také používání počítačů k odemykání cesty, vypínání bezpečnostních systémů a dalším činnostem, umožňujícím postup. Lze z nich také získávat informace nebo ukrást peníze hlavní záporačce Elexis. Obecně je ladění hry spíše humorné a plné nadsázky. Párkrát je také možné ovládat vozidla nebo stroje, nejvíce mi to připomnělo Shadow Warriora (stavba). Interaktivita a různé drobné činnosti (telefony, umyvadla) zase připomínají Duka. Dobré jsou překvapivě i stealth mise, které jinak moc nemusím. Příběh sice není žádný zázrak, ale spolu s informacemi a cut-scénami buduje slušnou atmosféru.

Umělá inteligence sice nedosahuje kvalit Unrealu, ale na rozdíl třeba od Bloodu 2, existuje. Zaujmou i doplňující materiály - manuál a zápisník hlavního hrdiny. Ve výsledku je SiN slušná hra, která rozhodně baví. I když obsahuje pár chybek, jako celek působí dobře a já se už těším na datadisk. Ten jdu hrát poprvé.

Hrál jsem sice jenom první dva díly této série, ale když jsem četl dva velmi rozdílné komentáře na Last Tales 1, neodolal jsem. Hra je po technické i hratelnostní stránce shodná s předchozími díly. To mi ale po více než dvou letech od dohrání dvojky vlastně nevadilo. Dal by se sice autorů vyčítat nedostatek inovací, ale pokud to člověk nehraje hned za sebou, tak to nevadí. Bavil jsem se po celou dobu a vzhledem ke krátkosti hra nestihne omrzet. Aktivit je celkem dost a hezky plynule přibývají, takže hráče zpočátku nezahltí obrazovka plná ikon. Herní doba je jen něco přes tři hodiny včetně všech achievementů, ale za necelou stovku to rozhodně stojí.

Peněz i věcí je tak akorát, nikdy není nouze ani přebytek. Příběh je celkem předvídatelný, ale k tématu se hezky hodí. Úkoly jsou klasika, ale sem tam je nějaký zajímavější. Nejvíce mi na tomto typu hry vadí nejistota co prodat a co se hodí. Často člověk nasbírá hromadu věcí co pak potřebuje o dvě obrazovky dál, ale jiné jsme sušil do konce hry zbytečně. Ve výsledku jsem se pobavil vlastně stejně jako u starších dílů. Hned teď bych se do další podobné hry nepouštěl, ale za rok dva si klidně dám další nášup.

Toto je jeden ze žánrů, které baví i mou manželku a tak byla jen otázka času než se dostaneme i k Torchlight II. První díl, který jsem hrál sám pouze chvíli, co-op nenabízí, takže jsme začaly rovnou druhým dílem. Osobně mám ze hry pocit, že je jakýmsi předělem Diabla 2 a 3. Přítomno je ovšem i dost nových prvků. Hra zaujme už během tvorby postavy. Ta působí standardně pouze do chvíle, kdy vyzve k volbě mazlíka. Těch je proti prvnímu dílu překvapivě hodně a jsou k dispozici i speciality, například Headcrab. Mazlíci jsou užiteční nejen jako pomoc při boji, ale mohou odnést prodat nepotřebné předměty a dokonce nakoupit třeba lektvary nebo svitky. Díky tomu a nedostatku peněz jsme po celou dobu sbíraly všechny předměty včetně obyčejných. Bojovou efektivitu mazlíků lze zvýšit nakrmením rybami, které ho po omezenou dobu promění na jiné zvíře se speciální schopností. Ryby lze získat rybařením, což ale není moc zábavné. Naštěstí je přítomen dynamit, který celé rybniště vyřídí naráz.

Volby dovedností připomínají spíše druhý díl Diabla, stejně jako možnosti práce s předměty. Peníze spotřebovávaly hlavně očarování, která jsou na vyšších úrovních celkem drahá. Možností je opravdu hodně a tak se postavy nechají pěkně uzpůsobit. Radost nám udělala i přítomnost vedlejších misí, které jsme prostě musely splnit všechny. Lokace zůstanou i po ukončení hry vyčištěné, takže jsme prošli každý možný koutek. Příběh je přítomen, ale jde spíše o průměr a mnohdy byly zajímavější a záhadnější právě vedlejší úkoly. Povedené jsou i zlaté truhly, ke kterým je nutné najít klíč. Průchod hrou byl zábavný, ale problém je spíše endgame. Při průchodu na normální obtížnost jsme nedosáhly ani na šedesátý level ze sta. Po dokončení hlavního příběhu je možné se věnovat speciálním mapám nebo zahájit new game+. Zkoušely jsme oboje, ale nějak nebyla moc motivace pokračovat. Na rozdíl od Diabla prostě chyběla chuť se do toho vrhnout znovu. Torchlightu prostě chybí nepopsatelné cosi. Pochválit musím systém portálů. I z vlastního svitku je možné cestovat na různá místa a nejen do vesnice, což ušetří zbytečné běhání. Svitků je více než dostatek, ani není nutné je kupovat. To platí víceméně i pro identifikaci. Potěší i portály ze spodních lokací dungeonů - jako v Diablu 3. Povedené jsou lokace za fázovými portály, které se objeví po zabití náhodně se zjevující potvory.

Prostředí a monstra jsou hezky různorodá a dostatečně se mění. Nehezké je ale stejné pořadí prostředí v aktech jako v Diablu. Jde o drobnost, která mě ale zbytečně zarazila. Inspirovat se slavnou hrou je v pohodě, ale až takovéhle detaily jsou prostě zbytečné. Grafika je sice barevnější, ale v běhu působí hezky a rozhodně neurazí. Hráli jsme co-op pomocí LAN a vše fungovalo bez potíží. Funkční byla také slušná čeština. Dohráno za berserkra a mága. Předpokládám, že se ke hraní ještě vrátíme a alespoň druhý průchod dokončíme. Jen to bude chtít pauzu, proložení jinou hrou. Celkově vlastně nemám moc co vytknout a alespoň jeden průchod mohu doporučit každému koho "diablovky" baví.

Hned na úvod musím uvést, že se sérií Gears of War mám velice povrchní zkušenosti. Část prvního dílu jsem hrál u kamaráda na Xboxu 360 a tamtéž jsem viděl úvod trojky. Dohrát sérii se chystám již déle a když na mě vyskočil víkend zdarma, bylo rozhodnuto. Přečetl jsem si stručná shrnutí děje předchozích her, ale pětka obsahuje i úvodní video pro začátečníky, takže to není až takový problém ani pro nováčky. Příběh bych si užil více s lepší znalostí univerza, ale i tak mě byl u hraní schopen udržet. Děj se posouvá velice častými cutscénami, kterých je sice na akční hru až moc, ale jsou slušně udělané.

U tohoto typu hry je důležitá samotná akce, která se zde povedla. Pocit ze střelby i boje na blízko je dobrý. Zbraně jsou pro sérii typické, jedinou výtku mám k ne-nutnosti je moc střídat. Skvěle funguje doprovodný robot Jack. Má opravdu hodně užitečných schopností a je radost ho používat i vylepšovat. Opravdu stojí za to najít všechny ultimátní upgrady. Jediné co není moc příjemné, je Jackovo svícení, vlastní baterka by posloužila lépe. Hra obsahuje dvě otevřenější lokace, které mi způsobem pohybu a využití připomněli první Rage. Nejsou moc rozlehlé ani otevřené a jejich hlavním úkolem je přivést hráče k vedlejším misím. Ty jsem splnil snad všechny, alespoň soudím dle mapy. Jde o celkem krátké úkoly, ale odměna za to rozhodně stojí. Kampaň jsem si užil, jen mohla být delší. Hrál jsem necelých 15 hodin včetně vedlejších misí, tutoriálu, mnoha cutscén a nalezení cca 80% sběratelských předmětů. Ty mě mimochodem bavilo hledat a jde o jeden ze dvou důvodů proč se ke hře vrátit po projití předchozích dílů. Druhým je zkusit jiný konec, který nejspíš následuje, když zachráním jinou postavu.

Grafika je pěkná a s hraním jsem neměl žádný problém. Hrál jsem tedy pouze sám, na co-op jsem nikoho nesháněl a další módy mě nelákají. Již u několika her mě napadlo, že je škoda neprodávat single a mulťák i zvlášť. Prostředím se mi nejvíce líbily mise ve třetím aktu. Zklamala mě naopak finální mise a souboj, jejích epičnost moc neodpovídala stylu hry. Hra tak vlastně splnila má očekávání akční oddechovky se zajímavým světem. Což bohužel znamená přidání všech dílů do plánu. Ale aspoň je na co se těšit vzhledem k lepším hodnocením.

Po vydání kompletní verze jsem se konečně také pustil do této předělávky Half-Lifu. Původní hru jsem dohrál asi dvakrát, v době vydání a pak později spolu s oběma datadisky. Source verzi asi před 8 lety. Nemám tedy zrovna přímé srovnání a u mnoha částí si nejsem jist jak moc se liší a jak selhává má paměť. Grafika je každopádně o dost lepší, jediné co vypadalo trochu divně byla baterka, obzvláště v úzkých prostorách. Na Black Mese je vidět kus poctivé práce a hraní Source je teď už opravdu zbytečnost. Technicky nejsou s hraním žádné potíže. Pochválit musím i nové části soundtracku, k hraní se hodí a dají se poslouchat i samostatně.

Největší změnou jsou každopádně prodloužené Surface Tension a vše od Xenu dále. První jmenovaný mě opravdu bavil a jde o příjemné prodloužení s klasickou HL atmosférou. Xen a navazující kapitoly jsou graficky moc hezky udělané. Svět Xenu vypadá opravdu živě a jde o značný posun. Původní Xen mi nikdy moc nevadil a i když šlo jednoznačně o slabší část hry, tak alespoň netrvala dlouho. Zde mám naopak pocit, že to nejhorší je prodlouženo skoro přes únosnou hranici. Nudu z cesty vzhůru (dopravní pásy) k Nihilanthovi naštěstí spraví povedený finální souboj.

Další výtky patří Black Mese, stejně jako originálnímu Half-Lifu. Opravdu mě nebaví zdlouhavá úvodní sekvence ani průchod čističkou odpadů. I skákací sekvence byly nějak únavnější než jsem si pamatoval, a to jsem nedávno hrál Turoka, kde jsem si nestěžoval. Naopak zbytek výzkumného komplexu jsem si užil a základní hratelnost je stále dobrá. Přestřelky s nepřáteli, hledání cesty a aktivace různých zařízení (silo, lambda core) patří k tomu nejlepšímu. Je zajímavé, že jsem nedávno hrál Blue Shift, který většinu těch otravných prvků neobsahuje.

Jako celek tedy musím Black Mesu hodnotit níže než původní hru. Počet vylepšení nevyrovná prodloužení nepovedených částí a samotná lepší grafika to nezachrání. Je to přitom dost škoda, protože stačilo zkrátit/změnit neoblíbené části a mohla vzniknout daleko lepší hra. Každopádně se těším jak dopadnou předělávky datadisků, protože u nich nyní překvapivě cítím větší potenciál. Pro mě tedy Black Mesa zůstane spíše platformou pro modifikace, kterých byla u HL vždy hojnost. Pokud se k prvnímu dílů někdy vrátím, zůstanu u originálu.

Raven patří mezi má oblíbená studia a tak jsem většinu jejich her alespoň zkoušel. V případě CyClones jsem hrál demoverzi. Z té si pamatuji hlavně to, že mě hra bavila a jeden druh nepřátel, kteří jako by vypadly z o rok novějšího Hexenu. Navzdory pozitivnímu názoru jsem se dostal k dohrání plné verze až o 26 let později. A přesto, že hra technicky zestárla, mám hlavně slova chvály. Hráč se ujímá prototypu speciální jednotky HAVOC a musí zastavit mimozemskou invazi. Páteř nepřátelské armády tvoří kybernetické klony CyClones, vytvořené ze vzorků lidských tkání. Odtud název hry. Další nepřátelé jsou různí roboti, sami mimozemšťané a jejich stvůry. Mezi misemi a někdy i během nich se objevují dva druhy videí - klasické počítačem vytvořené animace a digitalizované záběry herců. Ty jsou samozřejmě v dost nízkém rozlišení a na malé části obrazovky, přesto jde o milé zpestření. Hra je v podstatě klasická FPS, ale obsahuje několik revolučních prvků. Nejzásadnější je dost unikátní ovládání, kdy myš řídí zaměřování, ale neotáčí výhledem jak je obvyklé. Zaměřovač také slouží jako kurzor při výběru položek z inventáře, odpalování náloží nebo aktivaci zařízení v jednotlivých levelech. Na svou dobu je celkem unikátní i zmiňovaný inventář i když obsahuje jen lékárničky, energii pro oblek a několik úkolových předmětů. Mimo života má hráč také brnění s vlastní výdrží (podobně jako v Halo).

Samotné levely jsou skvělé. Prostředí se mění dostatečně často a design je dost komplikovaný aby zaujal, ale není frustrující. Větší zásek jsem měl jen dvakrát a to přestože je často nutné pokračovat skrytými chodbami. Zaměřovač je naštěstí indikuje změnou barvy, stejně jako dveře a tak není problém je rozpoznat klidně přes celou místnost. V případě záseku bohužel moc nepomůže mapa, která je navzdory mnoha možnostem dost nepřehledná a tak jsem jí vlastně vůbec nepoužíval. Úkoly jednotlivých levelů jsou také dost různorodé, často nestačí prostě dojít k nějakému východu. Engine umožňuje omezený pohled nahoru a dolů, ale využil jsem to pouze při sbírání předmětů na malém prostoru. Předměty se sbírají také pomocí zaměřovače. CyClones je bohužel trochu pozapomenutá hra, kterou bych ovšem s klidem doporučil. Myslím že by se dobře hrála i dnešním hráčům a díky mnoha originálním prvkům a slušné atmosféře stojí za pozornost.

O druhém dílu by možná stačilo říci, že je téměř ve všem lepší něž jednička. Ale tak kvalitní hra si zaslouží víc. Základ hratelnosti je samozřejmě naprosto totožný. Ovládání, uživatelské rozhraní, to vše zůstalo zachováno. Ač má hra stejný engine, grafika je ještě o něco hezčí, taková dotaženější. Velice potěší přítomnost šesti ukládacích pozic a díky za to. Je totiž možné dostat se do míst, odkud není návratu a pokud družině chybí důležitý předmět... Družinu jsem importoval z jedničky a potěší, že téměř veškeré vybavení zůstalo. Úvodní pasáž v lese je tak opravdu snadná, boj s vlky pomocí mečů +5 a +4 je spíše masakr. Dále se už obtížnost bojů dost liší patro od patra. V EoB2 je mnohem výraznější respawn a to hned na několika místech. A zatímco mravence není problém pobíjet po desítkách, vosy už jsou horší a illithidi byly vyloženě vysilující. Výrazně náročnější je také finální souboj, což je rozhodně plus.

Už jsem zmínil, že začátek se odehrává v lese. Venkovní lokace je dobré zpestření, ale bohužel je jen jedna. Největším zlepšením hry je ale design levelů. Vše je mnohem více propojené, ale díky větší míře informovanosti není až takový problém odhalit, co je třeba. Informace poskytují nejen nápisy na zdech a rozhovory a NPC, které jsou také častější, ale i porůznu roztroušené svitky. Puzzle jsou skvělé a pestré, nejen samé neviditelné teleporty a spinnery. Hledání tajných oblastí ztěžuje dost proměnlivá velikost pater (nebo jsem minul třetinu hry). V hledání naopak pomohou členové družiny, kteří v některých případech upozorňují na skryté prvky (tlačítka, neviditelné zdi). Nejde se na to samozřejmě spolehnout, je to jenom šance si něčeho všimnout, prostě ADnD. Chyběli mi nepovinné questy, zde byla každá hádanka nutná. Nijak jsem se nezaobíral výrazným pobíjení respawnujícíh se nepřátel a tak družina postoupila o pouhé dva levely. Většina má tak level 10 až na čarodějku Moirain s 11. Cestou se k nám připojila i bojovnice Calandra a klerik Tanglor. Dva klerici usnadnili boje s paralyzujícími nepřáteli. EoB2 je také o dost delší, herní doba se mi vyšplhala na celých 43 hodin. Konečně se mi také vyplatilo mít Perrina jako částečného zloděje, nejspíš díky tomu mi zbyly asi čtyři klíče až do konce hry, ale dostal jsem se i do oblastí ke kterým žádný klíč není.

Hra má právem statut nejlepšího dílu série. Je úžasné jak autoři za pouhý rok zlepšili celou hru. Rozhodně bych ale nedoporučil hraní bez prvního dílu a naopak bych se přimluvil za import party, hra je slušně obtížná i s dobrou výbavou.

Návrat ke klasickému dungeonu, který jsem hrál naposled v době kdy počítačům kraloval MS-DOS mě opravdu potěšil. EoB má opravdu úžasnou atmosféru i téměř 30 let po vydání. Další věc která nezestárla je grafika. Hra vypadá stále pěkně a díky dostatečně časté změně prostředí neomrzí. Hned na začátek zmíním jediné dva zápory hry. Nejvíce mi vadila nutnost sbírat veškeré šípy, dýky a další předměty vždy po jednom. Je to opravdu otravná činnost a dělat to po každém boji nebylo zrovna zábavné. Naštěstí později pomohou kouzla a tento prvek se trochu omezí. Druhá věc je pouze jedna ukládací pozice. Jako je fajn, že si člověk uložení vždy raději rozmyslí, ale dvě by byly prostě lepší.

Před vytvořením družiny jsem přečetl manuál a v rychlosti si zopakoval pravidla ADnD druhé edice. Přece jen teď jsem zvyklejší na D&D5. Nakonec jsem skončil s člověkem paladinem jménem Lan, trpaslíkem Perrinem bojovníkem/zlodějem, kleričkou Mierin a čarodějkou Morirain - obě lidé. Všichni jsou samozřejmě klaďasové. Po prvním patře jsem si říkal, že to přece nebývalo tak jednoduché, ale o schodiště níž už přituhlo. Celou hru jsem nakonec prošel za necelý týden, cca 31h. Oceňuji, že je každé patro něčím jiné, obsahuje nové hádanky, nepřátele... Byl jsem zvědavý na každou novou místnost, těšil se za každé dveře. Potěšila mě i herní doba a to i když jsem si některé části trochu pamatoval. Speciální úkoly na každém patře jsem se sice snažil plnit, ale kompletně se mi to nepovedlo. Je to každopádně skvělý nápad. Jako kladná družina jsme samozřejmě pomohli trpaslíkům s princem i s králem a prohnanou drowku nechali jít. Princ Keirgar a z kostí oživená bojovnice Anya se k nám připojily při porážce beholdera.

Finále není složité, obzvlášť pokud má družina správné vybavení. Moji původní členové družiny jsou na levelu 8 s výjimkou Perrina zloděje na 7 a Moirain na 9. Přibraní členové skončily na levelu 7. Obtížnost má EoB nastavenou příjemně, hra není lehká ani těžká. Jedinou výjimkou byly boje s illithidy, jejich paralyzování více postav naráz je pěkně protivné. Celkově musím EoB hodnotit velice kladně i po všech těch letech. Stále jde o dobrou hru a bavil jsem se stejně jako kdysi. Pro mě je výhodou i využití známých pravidel ze hry kterou mám rád. Každopádně jdu hned importovat družinu do druhého dílu a pokračovat v dobrodružstvích.

S touto Star Trek hrou jsem se setkal již v době jejího vydání. Hrál a dohrál jsem tenkrát jak demoverzi tak někde sehnanou plnou. Měl jsem celkem dobré vzpomínky na slušnou a hezkou akci. Zhruba před dvěma lety jsem sehnal kompletní balení včetně slovenského manuálu a od té doby uvažuji o opáčku. K tomu ale došlo až nyní. A Klingon Honor Guard mě nezklamal ani dnes. Akce hezky odsýpá, levely jsou příjemně rozsáhlé a zamotané. Hra běží na Unreal enginu, což je poznat na první pohled. Unreal připomíná styl grafiky i stavba levelů. Oproti Unrealu je slabší inteligence nepřátel, což je často vyváženo jejich počtem. Největším kladem je pro mě jako fandu Star Treku atmosféra. Vše je pěkně autenticky zpracováno a Klingonská říše ze hry přímo dýchá.

Fanoušky velice potěší přítomnost známých lokací a postav, například vězení Rura Penthe nebo sester Lursy a B´Ethor. Zbraně jsou povedené, jak ty známé ze seriálu, tak nové. Jako v jedné z mála FPS jsem dost používal zbraně na blízko. Nevadil mi jinde zmiňovaný respawn nepřátel, protože ve Star Treku celkem dává smysl. Z dvaceti levelů jsou dva s časovým limitem. Ten první je hrůza a limit mi lezl pěkně na nervy. Druhý se odehrává v reaktoru během postupné cesty dolů a přišel mi mnohem snesitelnější. Až bych řekl, že mě to bavilo. Fajn jsou také místa, kde je možné chodit ve vesmíru po povrchu lodě a stanice. Příběh s vyšetřováním je spíše tuctový a dále mě hnala hlavně hratelnost.

O instalaci z originálních CD jsem se nepokoušel, hrál jsem verzi z Collection Chamber a ta běžela na Windows 10 bez potíží. Za přečtení stojí také manuál, alespoň části o příběhu, nepřátelích a zbraních. Celkově jde o dobrou hru kterou mohu fanouškům akcí a/nebo Star Treku doporučit.

Do hraní King's Bounty jsem se pustil hned ze tří důvodů. Je to historicky významná hry, předchůdce skvělé série HOMAM a Richmondova výzva. Pokud vám to přijde málo, tak hned na začátku musím uvést, že je to povedená a zábavná hra. Příběh je jednoduchý, musíte nalézt Sceptre of Order pro svého krále. Polohu lze zjistit z tajné mapy jejíž části jsou rozesety po čtyřech kontinentech. Hraje se vždy pouze za jednoho hrdinu - na výběr jsou čtyři. Po mapách kontinentů se pohybuje pouze váš hrdina a do bojů se zase zapojuje pouze jeho armáda(až na kouzla). Tu lze najímat za zlato buď v domovském hradu nebo na speciálních místech po celém světě. Velikost vojska limituje nejen vaše peněženka, ale i schopnost vůdcovství. Proto je nutné tyto dva atributy s rozmyslem vyvažovat. Je k ničemu moct najmout stovky bojovníků když nejsou peníze a naopak mít hromady zlata, ale moci najmout jen pár sedláků.

Části mapy se odkryjí po nalezení artefaktů, ale většinu je nutné získat za kontrakty - úkoly. Ty jsou k dispozici ve vesnicích a vždy jsou skoro stejné - najít správný hrad a dobít ho. Povedené je, že není nutné mít celou mapu, stačí jen poznat místo úkrytu žezla. Po jeho nalezení je okamžitý konec hry. Kromě toho má hrdina možnost kouzlit. Kouzla jsou rozdělena do dvou kategorií - bojová a pomocná, použitelná na mapě. Boje jsou celkem klasika, každá jednotka má sílu, životy a počet polí o kolik se pohne. Jednotek je dost a jsou celkem různorodé. Hra tak není příliš komplikovaná,. ale nabízí dost možností pro taktizování, něco jako šachy. Jednoduchá pravidla, ale slušná variabilita.

Je také nutné hlídat si dostatečný příjem aby hrdinu vojsko neopustilo. Zadarmo kuře nehrabe ani ve fantasy. Během postupu hrou také získává hrdina stále vyšší hodnost - během audiencí u krále. Ovládání probíhá pouze skrz klávesnici, což mi vyhovovalo. Bojiště jsou celkem malá a tak myš nechybí a na notebooku se mi hrálo opravdu příjemně a svižně. Grafika má svůj věk, ale kouká se na ní hezky. Označil bych ji za dobový průměr. Naopak zvuková stránka je nic moc. Hru jsem dohrál za rytíře a zběžně vyzkoušel za čarodějku a barbara. Liší se především vůdcovstvím a mírou magických schopností. Obtížnost je na normální úroveň celkem snesitelná. Nejvíce mi dělal problémy pohyb po poušti - rychleji ubíhá čas a tím dost dochází zlato. Chvíly jsem zkoušel i verzi pro Segu MegaDrive a hlavní rozdíl je v real-time pohybu po světě. Celkově jsem si hru dost užil a uvažuji o hraní některých nedokončených dílů HOMAM nebo o ruských pokračováních série, které mě doteď míjely. Seznam "Chci si zahrát" je prostě stále delší.

Hned na začátku musím říct, že jsem si hru užil více než jsme čekal. Už z prvních videí a obrázků jsem tušil, že to bude něco pro mě. K vánocům jsem byl obdarován sběratelskou edicí hry pro Nintendo Switch, byl jsem velice potěšen a nyní po dohrání jsem doslova nadšený. Dobrodružství Rose, která je na cestě za svou sestrou Adou, je zajímavé a dokáže udržet pozornost. Příběh je zajímavý i když částečně předvídatelný. Obsahuje nějaké zvraty, ale ty se dají očekávat. Lákadlem je ale tajemství toho, co se vůbec děje. Hra exceluje prostředím. Loď Helios je zpracována krásně a do detailů. Mnoho prostor doslova vezme dech(hlavně divadlo a zahrada). Tento styl spolu s mnoha známými osobnostmi se mě osobně prostě perfektně trefil do vkusu.

Abych jen nechválil, hra mohla obsahovat více hádanek. Stávající puzzly jsou sice fajn, ale jejich trojnásobek by nezaškodil. Je ovšem pravdou, že jejich nadbytek by mohl působit nepřirozeně jako v Resident Evilu - sídlo vypadá jako úmyslné hřiště a ne funkční stavba. Naopak části kdy je nutné spěchat bych klidně oželel. Nejsou obtížné a maximálně na třetí pokus je není problém zvládnout, navíc checkpointy jsou časté a časová ztráta je tak minimální, ale mrzí mě nemožnost prohlédnou si v klidu tyto částí lodi. Grafika sice nepatří ke špičce, ale na tento typ hry je dostatečně pěkná. Zvuková stránka hry se naopak povedla velice a to včetně hudby. Ta je ve sběratelské edici dokonce přiložena na gramofonové desce(malém singlu), takže si jí mohu užívat i mimo hru. Hororové prvky jsou rozmístěny velice rozumě a hra spíše udržuje napětí než aby děsila.

V každé úrovni je možné sesbírat několik nepovinných předmětů, které ale prohlubují informace o světě. To je jeden z důvodů proč se ke hře asi časem vrátím, ne ve všech částech jsem vysbíral vše. Celkově jde o velice povedenou hru se skvělou stylizací, kterou by byla chyba minout.

Další textovka od Infocomu opět ze světa slavného Zork. Hra byla dokonce původně vyvíjena pod názvem Zork IV. Na hratelnosti je to samozřejmě znát, hratelnost a postupy jsou velice podobné. Ale nebylo by správné očekávat pouze nastavovanou kaši. Zatím byl každý díl něčím dostatečně zajímavý a odlišný a platí to i pro Enchantera. V roli mladého čaroděje je totiž možné pochopitelně kouzlit. To je prvek v předchozích hrách nevídaný a příjemně osvěžuje hru. Samozřejmě to i zvyšuje obtížnost protože, kromě zkoušení obvyklejších postupů, je možné zkoušet rozrůstající se počet kouzel. Těch je téměř dvacet, což je slušná sbírka. Naštěstí je většina jejich použití logická. Systém magie je zajímavý. Obvykle je nutné zapsat nové kouzlo do knihy a před použitím si ho připravit.

Kouzla jsou reprezentována nesmyslnými slovy, které ale často slouží jako drobný easter egg. Nová je také potřeba jíst, pít a odpočívat. Toto také slouží jako časový limit hry - porazit Krilla dříve než dojde jídlo. Tradičně musím pochválit parser a také manuál. Je krásně zpracovaný, obsahuje dostatek informací o světě, ale i užitečné informace pro hraní. Oceňuji nápad vysvětlit proč jde po mocném černokněžníkovi začátečník - unikne snáz jeho pozornosti. Jednoduché vysvětlení, ale aspoň to není mlčky ignorováno. Herní doba se vyšplhala na zhruba 23h, ale rozhodně jsem se nenudil. Obtížnost bych hodnotil srovnatelně s předchozími Zorky, ale do začátku bych hru nedoporučil. Teď si dám asi pauzu, ale už se těším na pokračování této trilogie.

Po dočtení knihy jsem se začal zajímat o hry na její motivy. A první do které jsem se pustil je tato plošinovka pro NES a to i když to podle hodnoceních není ta nejlepší volba. Naopak hra bývá často zařazována do žebříčků nejhorších her. Hratelnost je v podstatě klasická, až na postupné zvyšování stresu u Jekylla a následnou přeměnu v Hyda. Úrovní je pouze šest a nejsou nijak dlouhé. Díky tomu není takový problém se naučit správné časování a projít je bez nepříjemné přeměny nebo jen s jednou. Obtížnost je sice čím dál vyšší, ale opravdu hodně náročná je jen poslední úroveň. Těžší pro mě byly noční úrovně za Hyda a tak jsem se snažil hru projít s co nejméně přeměnami. Hra není žádný zázrak a navzdory přečtení manuálu je nutné vyzkoušet, jaké prvky jsou nebezpečné a jaké ne.

Grafika a zvuky jsou průměrné. Hru sice nepovažuji za nějaké utrpení, ale jak na NES tak na jakoukoli jinou platformu je mnoho lepších plošinovek. Největším problémem pro mě nebyla nějaká nepovedená část nebo funkce, ale prostá nezáživnost a šedost hry. Hraní tak vlastně nemám komu doporučit, maximálně extrémním fandům díla pana Stevensona.

Další rok, další Zork. Třetí a závěrečný díl původní trilogie udržuje laťku nastavenou předchozími díly. Ač je hra vlastně stále stejná a i technicky naprosto totožná, přináší třetí díl dostatek inovací. Změnilo se bodování, namísto stovek bodů jich lze tentokrát získat pouhých 7. Až na dvě konkrétní hádanky, které jsou opravdu pekelné, je obtížnost relativně rozumná. Rozsah se mi zdál o něco menší. Nově ale více záleží na čase, u některých úkonů i na době jejich provedení. Herní dobu bych odhadoval tak na 12h, ale díky těm dvěma zásekům se vyšplhala na 18h. Stále je to o dost méně než u dvojky, ale to je možná dáno i zvyknutím si na styl hry. Na Zorcích také kvituji neomezený počet uložených pozic.

Cílem hry je stát se Dungeon Masterem - na to je nutné získat správné vybavení a prokázat své schopnosti. Hrál jsem verzi z GOGu, ale tentokrát jsem pouze využil herní data a použil textovkový engine Gargoyle. Vše fungovalo bez problémů, fajn jsou možnosti nastavení textu - barva, velikost, font. U dalšího dílu se ale asi vrátím k DosBoxu, přece jen tam lépe vychutnám atmosféru. Jako obvykle musím pochválit skvělý parser, který si poradí i se složitějšími konstrukcemi a rozpoznává mnoho synonym. Díky tomu je hraní pohodlnější. Před hraním doporučuji projít manuál. Během hraní je nezbytné kreslit alespoň orientační mapku, ale doporučuji i psaní poznámek. Teď řeším otázku jak postupovat dále, zda jasnějším pokračováním Beyond Zork nebo dříve vydanou trilogií Enchanter?

Celkově čtvrtý, druhý trojrozměrný, díl série Catacomb mě překvapivě bavil zatím nejvíce. A to navzdory velké podobnosti s předchozím Catacomb 3-D. Hratelnost je nejvíce podobná mému oblíbenému Wolfensteinu 3D, ale svým způsobem je jednodušší, zejména co se týče rozlohy a komplikovanosti levelů. Stejně jako v předchozím díle je možné nalézt čtyři různé barvy klíčů(Wolf má jen dvě) a v jednom levelu dokonce více stejné barvy. Levely jsou ale o tolik menší a méně zamotané, že to není žádný problém. S labyrinty pozdějších her na odvozeném enginu se to vůbec nedá srovnávat. Mnoho prostor je ukrytých za falešnými zdmi, které se ale odkrývají střelbou. To je také mnohem jednodušší než obvyklejší zatlačení. Je možné z jednoho bodu snadno prověřit celou místnost nebo druhý konec chodby, což dost šetří čas a pobíhání po levelu.

Naopak obtížnost soubojů s nepřáteli a jejich počet se příjemně zvedá po celou hru. Závěrečné úrovně jsou již celkem náročné, ale zvládnutelné. Nepřátel je dost druhů, většinou jde o různá "děsivá" monstra. Jako zbraň slouží vlastně jen ohnivá koule, pouze s možností vícenásobné palby za sebou nebo do stran. To se hodí převážně v poslední třetině hry, kde jsou již tužší nepřátelé. Technicky je hra totožná jako předchozí díl, ale i v jednoduché grafice má celkem slušnou atmosféru. Za zmínku ještě stojí získávání svitků s informacemi. Vlastně nedokážu říct co mě na tom bavilo více než na předchozím díle, asi je to větší kompaktností nebo jsem si na hratelnost již zvykl? Každopádně jde o starou FPS, která se nechá hrát i dnes. Rozhodně to není pro každého, ale nedělá žánru ostudu.

MDK je další z řady hraných, ale nedohraných titulů. A je to velká škoda, že jsem se MDK dříve nevěnoval systematičtěji a vlastně ani nevím proč. Přitom mám pro hru jen samou chválu a nevzpomínám si, že by mi na ní kdysi něco nesedlo. Plynulá a rychlá akce se intuitivně střídá s opatrným postupem a odstřelováním pomocí speciální helmy. Toto spojení mi sedlo lépe než v Sniper Elite, kde bylo odstřelování v podstatě jedinou schůdnou cestou. Akce na blízko je skvěle ovladatelná, rychlá a přitom přehledná. Nejvíce ale musím pochválit design úrovní. Je jich sice pouze šest, ale každá je dostatečně originální, přináší nové prvky a často i neotřelý vizuální styl. Možnost vidět nepřátele na velkou vzdálenost a jejich reakce na zásah patří mezi největší lákadla hry. Také umělá inteligence je na svou dobu povedená, potvůrky dokonce utíkají z boje. Nápadité jsou i souboje s bossy na konci každého levelu. Mají nápady, nejsou jednoduché, ale ani nefrustrují.

Grafika je pěkná a svižná. Hrál jsem verzi 3dfx z GOGu a ani dnes to není špatné. Roz-animování nepřátel je na svou dobu skvělé a animací stejně jako celou hrou prostupuje humor. Pochválit musím i hudbu, která ke hře dobře padne. Jediným záporem tak může být délka, cca 5 hodin na normální obtížnost, ale důvodem bude snaha se zbytečně neopakovat a hra alespoň neomrzí. MDK neobsahuje moc textu, ale existence a funkčnost češtiny přesto potěšila. Nakonec ještě musím pochválit doprovodné materiály. Manuál i making of booklet jsou pěkným doplňkem. Jsou hezky zpracované a manuál obsahuje spoustu příběhových informací. Existuje i česká verze, ale tu bohužel nemám k dispozici. Pokud máte rádi akční hry, je MDK povinnost zkusit.

Q.U.B.E. je mojí pátou logickou hrou z pohledu první osoby a musím říct, že všechny jsou celkem povedené. Q.U.B.E. je rozhodně nejpodobnější prvnímu Portalu, jak sterilním prostředím, tak rozsahem. Herní doba necelých 5h je podobná třeba i Turing Testu. To vůbec není málo, každá z částí představuje nové prvky a hra rozhodně není stereotypní. Ze začátku se mi hra zdála hodně lehká, ale poslední dvě až tři části jsou mnohem těžší. Nejvíce mě bavily kostičkové hádanky na začátku a pak hrátky s paprsky světla. Naopak magnety rád nemám.

I příběh je trochu podobný Portalu, ale kvalitou se mu nemůže rovnat. Zvrat mi trochu připomněl Portal 2. Velice mě potěšily skryté oblasti s unikátními rébusy, dle achievementů asi z beta verze hry. Ovládání je přesné a intuitivní. Grafika je dostatečná, ale pochválit musím vhodnou hudbu. Hrál jsem verzi Director's Cut, která obsahuje i jediné DLC. Hra mě bavila a fanouškům logických FPS ji mohu vřele doporučit.

S touto hrou jsem se setkal již při jejím vydání, ale tehdy jsem odehrál maximálně první misi. Přesto mi utkvěla v paměti, především díky umístění na ledovou planetu. Navzdory jednoduchému příběhu je atmosféra hry povedená. Celá planeta je pokryta ledem a sněhem a uprostřed pustiny má hráč pocit, že tomu tak opravdu je. Na planetě jsou kromě přivandrovalých lidí Arkidé, živočichové schopní vyrábět si vlastní tepelnou energii. Na té stojí hlavní prvek hratelnosti. Postava jí získává ze zabitých Arkidů nebo pravidelně rozmístěných dobíjecích věžiček. Energie stále klesá, výrazněji při léčení, takže je nutné stále postupovat. Není tak možné dlouho prozkoumávat mapy ani zabíjet všechny nepřátele na dálku - teplo se po chvíli vytrácí. Za pozitivní považuji i nápad se zranitelným místem na těle Arkidů - místem uchovávání tepelné energie.

Pohyblivost a bojovou výkonnost zvedá použití VS - Vital Suit. To jsou řiditelní roboti s velkou palebnou silou a dokonce s omezenou možností létat. Přechod z a do robotů je plynulý a není tak problém měnit styl i během hektičtějších situací. Obecně technické zpracování i grafika je na svou dobu dobré. Hezky působí především animace postav a efekty sněhových vánic. Obtížnost je nastavená příjemně, až na bosse v šesté misi, ten mi dal opravdu zabrat. Boj je celkem dlouhý, několika fázový a stačí celkem malá chyba a jede se od začátku. Finální boss není zdaleka tak hrozný. Jedenáct úrovní je tak akorát, hra nezačne být stereotypní. Příběhových animací je vzhledem k jednoduchému ději a postavám, které jsem si moc neoblíbil, celkem dost a jsou i poměrně dlouhé.

Na Windows 10 mi hra asi 4x spadla, vždy v pozdějších misích. Naštěstí většinou celkem na začátku úrovně, takže nevadilo začínat od píky. Celkově jsem si hru užil a pokračování dám určitě šanci.

NecroDancer je poražen, mám za sebou vítězný tanec a teď se snažím utřídit si dojmy ze hry. Za hlavní plus považuji originalitu, nic takového jsem opravdu ještě nehrál. Ano, je to vlastně jen klasický rogue-like, ale propojení herních mechanik s hudbou, vlévá hře čerstvou krev do žil. Rogue-like nepatří mezi mé oblíbené žánry a o to to měl NecroDancer těžší. Přesto mě jeho nápad zaujal na první pohled a vlastně jsem se bavil po celou dobu. A to i přes časté vztekání a rozčilování. V základu je hra krátká, pouhé 4 zóny po 4 patrech. Dokonce existuje, pro mě nepochopitelný, achievement na dohrání za 15 minut. I když jsem hrál jen za základní postavu, Cadence, trvalo než jsem se hru naučil a odemkl slušné množství obsahu. Vše se kupuje za diamanty - upgrady, zbraně, vybavení i tréninkové místnosti s bossy a minibossy. Celkový čas hry je 37 hodin, ani nevím jak to uteklo. Jen ke konci už to začalo být trochu dlouhé.

Obtížnost hry je a vlastně není hodně vysoká. Napoprvé jsem neprošel snad ani dvě místnosti. Postupně si člověk navykne na rytmus hry, pohyb je skoro bezmyšlenkovitý. Každý nepřítel má pevně dané chování a lze se naučit postupy jak ho zdolat bez ztráty životů - většinou. Vyplatilo se mi trénovat si souboje, i když odemčení vyjde asi na 40 diamantů, usnadní to učení. Obtížnost je také správně odstupňovaná, nejtěžší je opravdu zóna 4 a sám NecroDancer.

Potěší také množství obsahu. Zóny jsou naprosto odlišné, nepřátel je mnoho druhů a mají výrazně odlišné chování. Také vybavení je hodně a později jsem ocenil možnost slabší položky zase vyřadit. Nejraději jsem měl zbraně s delším dosahem a hornickou přilbu, ta opravdu výrazně usnadňuje průzkum. To je důležitá část hry, je nutné využít každou sekundu skladeb. Hudba se ke hře hodí. I přes možnost použít vlastní jsem se nakonec vrátil k originálu. Její rytmus je prostě na hraní dělaný. Teď mě chvíli hraní asi lákat nebude, ale nevylučuji, že se časem ke hře vrátím. Ať už v rámci DLC nebo to zkusím za jinou postavu.

Titul nejhorší hra všech dob často obdrží právě E.T. Hra je navíc známá jako jedna z příčin video-herního krachu a velký propadák Atari. A hned na začátku musím uznat, že hra opravdu není dobrá, ale.... E.T. má totiž jeden zásadní nedostatek oproti dobové konkurenci pro Atari 2600. U ostatních her bylo většinou po první minutě hraní jasné co a jak dělat, jak co funguje. Ano dosáhnout slušných dovedností chtělo čas, ale principy byly zřejmé. Naproti tomu E.T. sice vypadá na pohled jednoduše, ale první pokus okamžitě ukáže opak. Matoucí symboly v horní části obrazovky, podivné ovládání při vylétávání z jam a bonbóny s neznámým účelem.

Od začátku jsem věděl, že je nutné posbírat kousky telefonu, zavolat loď a opustit planetu. Ale po dvou naprostých selháních jsem se uchýlil k krátkému manuálu(čtu manuály skoro vždy, a zrovna když výjimečně vynechám tak se mi to vymstí). To vyřešilo hlavní problém. Najednou nebyl problém unikat agentovi FBI a vědci co po vás jdou, prostě je lze dočasně odvolat. Spolupráce s Elliottem, hledání částí telefonu, vše je hned snazší. Také popis ovládání pomohl, hlavně během levitování nad jámami. Sice stejně není snadné hru dohrát, ale už to najednou není frustrující. Člověk si za chyby může sám a nenadává hře. Nakonec jsem měl největší problém s udržením se na místě přistání po použití telefonu. Nepřátelé po vás stále jdou a chce to přesné načasování, kdy opustit zónu pro odesílání nepřátel a vyrazit na místo přistání. Hra nezvládá zobrazit více postav, jde tak zavolat Elliotta, utíkat mu během průzkumu a být tak chvíli v bezpečí před nepřáteli. Nakonec jsem s hrou strávil necelé 3 hodiny a nebylo to tak hrozné. Není to dobrá hra, ani průměrná, ale rozhodně jsem hrál horší. Když se člověk trochu rozkouká tak i na chvíli pobaví. Úspěšné dohrání netrvá ani 10 minut a za tu trochu času hra i stojí.