Tahle hra pro mě byla samé překvapení. Nejdříve mě zmátl název. Čekal jsem pokračování klasické hry Lion King, kterou znám z DOSu, jen mírně vylepšenou. Je to přece jen půl díl ne? Netušil jsem, že se takhle jmenuje v originále třetí filmový díl a hra tak sleduje jeho děj. To nakonec bylo fajn. Timon a Pumba jsou zábavná dvojce a hraní ze ně je příjemně různorodé. Střídají se úrovně za jednoho, druhého a oba. Každá se hraje jiným stylem a hra se jen tak neomrzí. Levely s neustále běžícím Pumbou s Timonem na zádech byly překvapivě také fajn. A to tenhle typ levelů obvykle moc nemusím. Může za to druhé překvapení a to obtížnost. Hra je oproti původní výrazně jednodušší a většinou jde level dokončit na první pokus. Pokud ne, nevadí, pokusů je neomezeně. Jediná větší výzva je nalezení čtyřiceti brouků. Většinu jih je vidět, ale pár jich je docela schovaných. To odemkne náročnější časově omezené levely.

Grafika je na GBA hezká a i bonusové filmečky jsou povedené. Hudbu i zvuky musím také pochválit. Hra se dobře ovládá, postavy reagují rychle a přesně. Jediný problém jsem měl při lezení po "liánách", občas se mi prostě nepodařilo skočit na další. Tři srdíčka života na level jsou plně dostatečná a tak to nebyl žádný nepřekonatelný problém. Nejraději jsem hrál za Timona. Jeho schopnost skákat je příjemnější a více baví. Pumbova omezenější pohyblivost je nepříjemná, ale díky této kombinaci mohou být společné levely hezky navržené. Fanouškům Lvího krále mohu hraní rozhodně doporučit.

Po předloňském dohrání první epizody Sonica 4 jsem se rozhodl spravit si chuť tímto chváleným dílem. A jsem příjemně překvapen, Sonic CD je ježek v nejlepší formě. První Sonic vydaný na CD má klasickou rychlou hratelnost, zábavně navržené úrovně a pěknou dobovou grafiku. Verze pro Steam se dobře ovládá a běží krásně plynule a bez problémově. Velice mě potěšila možnost volby japonského i amerického soundracku, jelikož jde o mé první setkání s tímto dílem série a rád jsem si poslechl oba. Obtížnost je nastavena akorát, měl jsem ale problémy s několika bossy. Dost zabrat mi dalo také poražení Metal Sonica (v této hře se objevil poprvé) v závodě. Zpočátku mě dost zmátlo, že se oproti zvyklostem označují jednotlivé úrovně jako zóny a naopak tématické skupiny úrovní jako levely. Je to přesně naopak než v ostatních hrách s ježkem Sonicem co jsem hrál. Po dohrání se odblokovala postava lišáka Tailse, takže se ke hře možná někdy vrátím za tuto postavu.

Jednotlivé úrovně jsou opravdu povedené, nabízejí vyváženou kombinaci opatrného skákání a průzkumu s frenetickým pohybem vpřed. Bavil mě aspekt různých časových období v rámci úrovní. Bonusové 3D fáze mě jako obvykle moc nenadchly. Nepřátel je dost různých druhů, takže se neomrzí. Herní doba necelých 7 hodin byla akorát. Vtipné je Sonicovo chování při nečinnosti. Netrpělivé podupávání nohou je klasika, ale skok dolů z obrazovky následovaný game overem je opravdu originální. Člověk si hned zapamatuje, že má dát pauzu, když zazvoní telefon :-) Vzhledem k tomu, že jde o prvního Sonica vydaného na PC je překvapivé, že jsem se se hrou nesetkal dříve, ale co už nadělám. Lepší pozdě než nikdy. Jsem rád, že jsem si po dlouhé době zahrál povedenou Sonic hru a díky tomu dám šanci i Sonic Manii.

Druhé Dizzyho dobrodružství je již znatelně propracovanější. Během putování po ostrově pokladů může hlavní hrdina nést až tři předměty najednou. Vypadá to jako málo, ale oproti jednomu jde o podstatné zlepšení. Inventář funguje na principu "první dovnitř, první ven", na což je třeba si zvyknout. Kromě sbírání a používaní předmětů je nutné nasbírat i potřebný počet mincí na zaplacení cesty z ostrova. Obtížnost je nižší než u jedničky, ale to je vykompenzováno pouhým jediným životem. Hru je tedy nutné projít na jeden pokus. Naštěstí je pohyb po obrazovkách jednodušší, ve hře je přítomno méně obtížných pasáží i méně nebezpečí, která je nutno neutralizovat specifickým předmětem. Naopak hledání mincí je obtížné a zabere delší dobu. Některé mince nejsou vidět a jejich nalezení je často o tipování. Osobně jsem měl největší potíže s padajícími klecemi, které nejsou na obrazovce vidět, ale znamenají také konec hry. Texty roztroušené po celé hře umí šikovně napovědět, co dělat dále nebo jsou to reklamy na další produkty od Codemasters.

Překvapila a potěšila mě existence české verze pro ZX Spectrum. Vše fungovalo bez problémů a překlad není zavádějící. Verze pro jiné platformy jsem tentokrát nezkoušel, ale PC vydání je jen Commodore 64 verze zabalená s emulátorem. Verze pro Spectrum má mírně vylepšenou grafiku. Pro mě jde o třetí dohranou Dizzyovku v posledních cca 2 letech a stále se dost bavím. Hratelnost je povedená a díky specifickému pohybu vajíčka i dost unikátní. Tento díl vyžaduje větší trpělivost než ostatní, ale přesto jsem si ho užil a už se těším na pokračování série.

Cosmo je klasická plošinovka od firmy Apogee. Od ostatních, kterých tato firma vydala mnoho, se liší především dětštější stylizací a přísavkovýma rukama hlavního hrdiny. Právě možnost přichytit se na většinu vertikálních překážek nejvíce osvěžuje jinak klasickou hratelnost. Jinak jde o klasické průchody úrovněmi s cílem dojít k exitu a při tom sesbírat co nejvíce předmětů s různou bodovou hodnotou. V tom Comsovi brání řada nepřátel, které lze likvidovat skočením na hlavu nebo položením bomb. Tři epizody po 10 levelech jsou celkem různorodé a obtížnost se postupně zvyšuje. Zhruba od poloviny druhé epizody jsem více umíral padáním do propastí než kvůli nepřátelům. Skákání bylo čím dál více náročné, někdy dost nepřehledné, a řadu pasáží jsem musel mnohokrát opakovat. Obtížnost zvyšuje i možnost uložit pouze start úrovně. Nakonec se ale Cosmo znovu shledal s rodiči a vyrazil na oslavu narozenin do Disney Worldu.

Grafika je dobový průměr, líbila se mi více než u Jill, ale na takové Gods se nechytá. Vylepšený engine z Cosma později využil Duke Nukem 2, na kterého hra láká a to nejen na konci. V průběhu hry je možné narazit na postavu Duka zamrzlého v ledu a po jeho osvobození si s ním promluvit. Duke spěchá zachránit galaxii, ale upozorní na své další dobrodružství Duke Nukum II, tehdy ještě opravdu "Nukum". Po dohrání jsem ještě narazil na fanouškovské levely MoreCosmo2 a NewCosmo3, ale jejich kvalita a obtížnost mě od hraní odradily. Hrál jsem GOG verzi a vše, včetně přídavných levelů, běží bez problémů.

Rád jsem po letech konečně dohrál Cosma kompletního a nejen shareware první epizodu. Hra je to povedená, zaujme pár nápady a její hraní je zábava. Bohužel první epizoda je výrazně povedenější něž následující dvě komerční. Přesto hra stojí za to a mohu ji doporučit všem fandům žánru.

Tahle hra vyniká především v jedné věci a tou je atmosféra. Využití švédské tradice spolu s krásnou stylizací na mě opravdu hodně zapůsobily. Během hry a díky vestavěné encyklopedii se nechá hezky proniknout do švédské mytologie. Také zvuky a hudba příjemně dokreslují severskou atmosféru. Herní doba kolem dvou hodin je tak akorát, aby stále působilo kouzlo a hráč narážel na nové věci. Některé hádanky jsou velice jednoduché, ale některé naopak. Je nutné vše pečlivě prozkoumat a dávat pozor na veškeré dění na obrazovce. Navzdory malé ploše se nechá ztratit orientace. Od prvního spuštění až do konce vyvolává Year Walk řadu emocí. Jsem rád, že díky nedostatku času vyšlo hraní na konec roku kam se tématicky hodí. Hru rozhodně mohu doporučit. Sám se k ní asi časem vrátím, řekl bych, že je ještě co objevovat.

Hurá. Princ i džungle jsou zachráněni a Jillino dobrodružství je tak u konce. Třetí a závěrečná část hry přináší jen málo nového. Jill se, tentokrát v modrém oblečku, prokousává skrz řadu úrovní aby osvobodila prince. Obtížnost je zhruba stejná jako u druhého dílu. Nejvýraznější změnou je část mezi jednotlivými levely. Jill se pohybuje po shora viděné mapě podobně jako v sérii Commander Keen. V malém rozsahu je tedy možné postupovat nelineárně. Tenhle systém mám rád, ale bohužel zde je grafické zpracování dost nepovedené. Postava je titěrná a celkově je na tom vidět, že engine s tímto prvkem nepočítal. Více ke hře sedí z boku viděný hub z jedničky.

Celkově drží pokračování kvalitu předchozích dvou dílů a pro fanoušky plošinovek jde o slušnou sérii. Hry umí zabavit a neobsahují žádné protivné prvky. Díky volnému ukládání jde o pohodové a zábavné hry.

Druhý díl této herní série pokračuje v příběhu o záchraně džungle a zavede Jill do podzemí. Změny v hratelnosti se nekonají, ale to jsem ani neočekával. Jill nosí tentokrát červený oblek, což je jediná změna v grafice hry. To je ale u plošinovkových trilogií z DOSu běžné, jde spíše o epizody než o nové hry. Samozřejmostí je sada nových nepřátel a změna prostředí. Potěšila mě zvýšená obtížnost, už není tak snadné projít level na první pokus. Není to ale nijak hrozné a díky zachování možnosti neomezeného ukládání frustrace nehrozí. Proměny ve zvířata zůstaly zachovány, ale jsou méně využívané. Naopak je kladen větší důraz na různé páky a tlačítka. Také zvýšení výšky skoků se objevuje častěji. Levelů je 20 plus bonusový (tedy našel jsem jen jeden) a spolu s vyšší obtížností je druhý díl skoro dvakrát delší. Hraní jsem si celkem užil a díky naučení chování hry z jedničky, mě nečekalo žádné nepříjemné překvapení. Je to větší, těžší a pokud vás bavila jednička není co řešit. Jsem opravdu zvědav na třetí díl.

Jill of the Jungle je v podstatě typická plošinovka pro DOS z počátku devadesátých let. Graficky i herně je velice podobná svým souputníkům jako Commander Keen, první Duke Nukem, Cosmo nebo Bio Menace. Každá z těchto her má ale i svá specifika, a to platí i o Jill. Na začátku zaujme volba levelů, které nejdou jako obvykle v řadě, ale vstupuje se do nich z centrálního levelu. Tím je postup hrou částečně nelineární (podobně jako v Keenovi, ale mapa je z boku a ne z vrchu). Z centrálního levelu je možné vstupovat i do bonusových úrovní, které sice nejsou ukryté, ale přístup je nutné najít/odemknout - to mi zabralo asi hodinu, protože jsem musel část hry opakovat. Hratelnost je zpestřena možností se na daných místech proměnit v žábu, ptáka nebo rybu a dostat se tak i na jinak nedostupná místa. Postupu skrze džungli brání nejen nebezpečné překážky, ale i nepřátelská zvířena. Zlikvidovat se nechá vrháním nožů nebo hvězdic. Na pohyb hozených zbraní jsem si musel chvíli zvykat.

Grafika je na úrovni již zmiňované konkurence, ale samotná kresba je spíše průměr. Prostředí je zajímavé, je to příjemná změna oproti technické sci-fi tématice. Jill of the Jungle je první díl trilogie a byl šířen jako shareware. To je důvod proč jsem ho jako jediný kdysi hrál. Obtížnost je poměrně nízká, ukládat lze volně a tak není problém hru dokončit. Přesto si nejsem jistý zda jsem jí tenkrát dohrál. Dnes je hra zdarma na GOGu a tak jsem jí rád dokončil a jsem zvědav na další dva díly. Jde o klasickou plošinovku s příjemnou hratelností. Není to žádný revoluční titul, ale slušně odvedená práce.

I méně známá hra jako Jill se dočkala svého source portu - Javové OpenJill, ale upřímně jsem raději zůstal u DosBoxu.

Po třech letech od dohrání třetího dílu série, Fantasy World Dizzy, jsem se vrátil na začátek a dohrál první díl. Cílem hry je porazit zlého čaroděje Zakse. K tomu je nutné prozkoumat celkem rozsáhlý svět, najít řadu předmětů a ty na správných místech použít. To je na celém Dizzym to nejtěžší, svět je z velké části od začátku přístupný a předmětů je slušné množství. Je tak nutné hledat a pamatovat si podezřelá místa a správně odhadovat funkci předmětů. U některých je to celkem jasné(olejnička, pláštěnka), někdy je to skoro pokus-omyl(mrak nebo diamant). Cíl hry a rady jak porazit Zakse jsou v manuálu, ale ten jsem tentokrát trestuhodně četl až po dohrání. Drobnou nápovědu poskytují občasné texty v herním světě. Na rozdíl od následujících dílů unese vajíčko pouze jeden předmět a je tak nutné mnohem častější běhání tam a zpět. Naštěstí z hlediska pohybu je složitějších pouze několik míst, například propast nebo klády, ale po pár pokusech již není problém pohybovat se po mapě bez potíží. Stejně jako v dalších dílech je nutné počítat se specifickým pohybem vajíčka, především s dotáčením po skoku. Graficky hra na ZXku vypadá hezky. S emulací není žádný problém a hra běžela v pohodě. První Dizziho dobrodružství je povedené a jediná větší nepříjemnost je zbytečně složité přenášení předmětů.

Na první díl Ni No Kuni jsem vždy slyšel chválu, ale nikdy jsem neměl možnost hrát na třetím Playstationu. Když se objevil druhý díl na Steamu a já zjistil, že nenavazuje, okamžitě jsem se rozhodl hru zkusit. Nakonec trvalo rok než jsem hru rozehrál a dokončení se protáhlo až za vydání remaku jedničky. Co jsem ale četl komentáře a diskuze, je to nakonec asi lepší. Jedna z největších výtek byla nízká obtížnost. Sice nejsem na souboje tak náročný a nevyžaduji deset opakování abych byl spokojen, ale projít hrou s držením jednoho tlačítka taky nechci. Naštěstí pozdější updaty přidaly dvě volby obtížnosti. Rozehrál jsme nakonec na nejtěžšího Experta a považuji obtížnost za příjemnou, přituhne až v DLC. Není to dávačka, ale ani žádná frustrace. Má smysl levelovat postavu, občas jsem něco nagringil, věnoval se lotu i výrobě vlastních zbraní a brnění. Hra je jak už bývá u Japonců zvykem rozsáhlá a komplexní. Mimo klasické RPG s akčními souboji je k dispozici budování vlastního království a skirmish(real-timové bitvy armád).

Příběh o budování nové říše, získávání spojenců a porážce zla je spíše průměr. Ale zpracování světa je povedené a hra rozhodně dokáže zaujmout. Vždy je co dělat, hlavní linii doplňuje více než 150 side-questů a pravděpodobně neomezený počet generovaných úkolů. Na porážku čekají speciální potvory. V boji a při průzkumu světa pomáhají "higlíci"(higgledy), kterých je také velké množství poschovávaných po světě a navíc se dají vytvářet(vařit) a levelovat. Ke craftingu je třeba tuny materiálů, některý jde posbírat, ale něco je třeba vytěžit/vyrobit ve vlastním království. Jeho budování mě bavilo a hezky jsem postavil a vylepšil vše na maximum. Při získávání všech obyvatel(nutné k maximálnímu rozšíření) jsem narazil na bug. Nedostal jsem úkol vedoucí k zisku posledního občana a musel se poradit s Googlem. Chybu způsobuje DLC, které naštěstí stačí vypnout, nabrat quest a zase zapnout. Nic tragického, ale mohl jsem mít království na maximu o dost dříve.

Bitvy mě naproti tomu nebavily. Ze začátku to vypadá jako dobrý nápad, ale rychle se omrzí. Pro základní dohrání je nutné bojovat jen párkrát, ale kompletace je celkem únavná. Nebít to jedna z posledních chybějících věcí tak se na to vykašlu. Nejhorší byly boje s časovým limitem nebo s pronásledováním. Ty jsem musel často opakovat, což na zábavnosti nepřidalo. Naproti tomu zábavné byly snové labyrinty. Jde o stále delší dungeony ve kterých se zvyšuje obtížnost s délkou pobytu. Zpočátku šlo o obtížné rozhodování zda speciální orby použít na snížení nebezpečnosti monster nebo otevírání speciálních truhel. Adventure Pack(dříve zmíněný bezplatný update) dokonce rozšířil finální labyrint o 10 pater na celkových 40.

Grafika je hezká a příjemná na pohled, ale bohužel první díl měl dle obrázků lepší. Nepřítomnost studia Ghibli je prostě znát. Zamrzí také dabing. Hrál jsem s japonským a když byl rozhovor namluven, bylo to velice povedené. Bohužel namluveno je jen několik dialogů. Někdy dokonce dabing zmizí v polovině rozhovoru! Myslím že buď měli namluvit celou hru nebo vůbec, takhle jsem byl akorát naštvaný a kdybych dopředu počítal s úplnou absencí dabingu tak by mi to tolik nevadilo.

Za výhodu považuji možnost některé stránky hry téměř ignorovat, dá se tak hrát dle osobních preferencí. Já po asi třech změnách názoru hru zkompletoval se vším všudy. Celkově jde o povedenou hru a solidního zástupce žánru, kterého mohu s klidem doporučit. V současné podobě hra může uspokojit začátečníka i zkušenějšího hráče JRPG. Rozhodně mám v plánu sérii zkompletovat a těším se na třetí díl.

Při příležitosti 30. výročí západního vydání prvního dílu slavné JRPG ságy Dragon Quest(Japonsko už 1986) jsem se rozhodl ho rozehrát. Pustil jsem se do NES verze, která byla v USA vydána pod názvem Dragon Warrior, s tím že se podívám na rozdíly v pozdějších vydáních. Nejzásadnější skok přinesla verze pro SNES - krom grafiky i rozšíření dungeonů a nové předměty. Ostatní vydání jsou již jen kosmeticky vylepšené SNESovky. Nakonec jsem skončil u hraní obou verzí víceméně paralelně.

První Dragon Quest je obecně povedená hra. Ve své době byla její jediná konkurence série Ultima, která má dosti odlišnou atmosféru a tempo hratelnosti. JRPG je ale svébytný žánr a Dragon Questu vzal vítr z plachet a celosvětovou proslulost již v roce 1987 vydaný první díl Final Fantasy. Od té doby vycházejí obě série pravidelně, ale DQ je u většiny hráčů ve stínu slavnějšího FF. Dragon Quest 1 přitom rozhodně má co nabídnout a to i v dnešní době. Jednoduchý příběh o záchraně princezny a světa s celkem běžným fantasy/pohádkovým zasazení moc nezaujme, ale už zde dochází k budování časem dost rozsáhlé mytologie. Rozlehlost světa je spíše menší a dungeony se dají spočítat na prstech jedné ruky. Nic ale hráče nevede za ručičku a téměř celé území je přístupné od začátku hry. Je tak nutné konverzovat s postavami a ze střípků informací odvozovat další postup. Přístup je samozřejmě limitován obtížností nepřátel, ale která strana je bezpečnější je už na vyzkoušení. Souboje jako takové jsou takticky nezajímavé a jde jen o střídání úderů a občasné kouzlo(jedině Sleep může trochu zamíchat kartami, pokud se povede) v boji jeden na jednoho. O výsledku rozhodne spíše level postavy a vybavení. Jejich rychlý průběh a ucházející variabilita nepřátel, ale zaručují zábavnost. Alespoň po nějakou dobu. Hra není moc dlouhá(na JRPG), ale nějaký čas je nutné strávit expením a získáváním zlata na lepší výbavu.

Tím se dostáváme k nejzásadnějšímu rozdílu mezi NES a SNES verzí. SNES má citelně navýšen zkušenostní zisk a potřebný grind tak není nijak omezující a rychlejší hráč by to asi dohrál i bez něj. Bohužel u starší verze je několikahodinové grindování nezbytné. Díky tomu jsem později rozehranou a původně spíše vedlejší verzi dohrál dříve něž originál. Souboje naopak rychleji utíkají ve starší verzi, je třeba méně odklikávání a měl jsem i pocit nižšího života u nepřátel. U SNESové hry je možné prodávat předměty(u NESu se automaticky nahradí lepšími) a je jich i několik navíc. Prohledávání truhel je zajímavější, mohou obsahovat například předměty permanentně zvyšující život. Zvětšené byly také jeskyně a hradní podzemí, ale zároveň došlo k jejich zpřehlednění(méně slepých cest...). Pobaví různá jména postav - princezna Gwaelin x Laura nebo Erdrick x Roto.

V technickém zpracování je samozřejmě obrovský rozdíl. I když NES verze nevypadá špatně, tak u SNESu je grafika opravdu parádní. Nesnese srovnání třeba s Chrono Triggerem, ale rozhodně potěší oko. Vylepšeno bylo i ovládání, například chození do schodů je již automatické a ne volbou z menu. Verze pro SNES byla vydána společně s druhým dílem pouze v japonštině a je tak nutné aplikovat fanouškovský anglický překlad. Nebyly s tím žádné problémy ani potíže během hraní. Herní doba zhruba 19h u NESu a 13h u SNESu jasně ukazuje rychlost levelování postavy a to navzdory znalosti postupu druhou polovinou hry ze SNES verze.

Hraní mě rozhodně bavilo a sérii mám v plánu celou včetně dříve hraných dílů, ale po konzultaci s Ringem již zůstanu u SNES a Nintendo DS remaků. První díl ve verzi pro SNES mohu doporučit, jde o zábavné a celkem oddechové JRPG. NES verze je vhodná pouze z historických důvodů.

Na Adventures in Math jsem narazil díky Drolinově příspěvku v diskuzi. Další edukativní hra, říkám si. Nojo ale tohle není logická hříčka ani adventura, jak bývá obvyklé. Adventures of Math je dungeon. Dungeon který učí hráče matiku - to jsem opravdu nečekal. Hra je ale překvapivě zábavná a z pouhého vyzkoušení se stalo čtvero dohrání. Na výběr je ze tří velikostí bludiště a typ matematických úloh. Sčítání, odčítání, násobení, dělení a několik jejich kombinací. Úspěšné otevření dveří nebo sebrání pokladu vyžaduje správný výpočet. Cílem je mít na konci dungeonu co nejvyšší počet bodů. Pokud by hráč nezvládal je možné upravit v průběhu hry obtížnost příkladů. Oceňuji možnost nastavení z několika barevných palet, je tak možné zbavit se nepříjemných odstínů. Hra musí být pro děti opravdu fajn, ale i dospělé na chvíli zabaví. Fandům dungeonů doporučuji alespoň vyzkoušet.

Ve čtvrté Momodoře se hráč ujme kněžky Kaho Reinol s úkolem získat audienci u královny Karstu, aby zachránila zemi před kletbou. Prequel k sérii Momodora je již metroidvánií se vším všudy. Mapa je podstatně větší než v prvním díle a její kompletní průzkum zabral asi 7h. Přítomno je klasické hledání klíčů a objevování nových schopností, aby bylo možné prozkoumávat dříve nedostupné oblasti. Ke konci hry jsem ocenil možnost "warpovat" mezi hlavními oblastmi. Dost to urychlilo hledání posledních neodkrytých částí. Obtížnost hry pro mě byla akorát a problémy jsem měl pouze u některých bossů. Souboje s nimi jsou celkem výzva a jejich design považuji za celkem povedený. Přítomen je i jeden tajný boss. Za nejtěžšího považuji finálního bosse a to jsem ještě musel vyhrát dvakrát. Poprvé jsem došel do konce bez kompletního průzkumu a dosáhl jsem tak pouze špatného konce hry(neměl jsem klíčový předmět, kompletace není nutná). Hlavní zbraní je pro sérii typický list. Pro boj na dálku je tentokrát k dispozici luk, který se v průběhu hry hezky vylepšuje. Množství předmětů, aktivních i pasivních, je slušné. U některých chvíli zabera zjistit jejich účel.

Grafika je výrazně odlišná a detailnější než v prvním díle(a dle obrázků i v celé trilogii). Na hru se kouká moc hezky a osobně se mi tento styl mnohem více sedl. Návrh lokací a jejich vzhled je perfektní a moc se mi líbí autorův styl. Navzdory změně grafiky jsem cítil atmosféru prvního dílu. Povedený i je soundtrack. Technicky je hra bezproblémová. Oceňuji ovládání, které je přesné a postava vždy krásně reaguje. Před rozehráním jsem od hry a celé série nic nečekal, ale byl jsem velmi mile překvapen. Hru mohu doporučit všem fanouškům žánru.

Před pořádným rozehráním hry Momodora: Reverie Under the Moonlight jsem se rozhodl vrátit k počátkům série. A rozhodně nelituji. První Momodora je plošinovka s zatím pouze málo prvky metroidvanie. Průchod hrou je celkem lineární, přítomno je pouze pár odboček. Předmětů k nalezení je celkem dost(15) a trvalo mi několik pokusů než jsem sesbíral všechny. Obtížnost je vyvážena skvěle, projít napoprvé je spíše náhoda, ale naučit se průchod nefrustruje a netrvá dlouho. Šestice zbraní je užitečná a pomůže vyřešit vhodně každou situaci. Já si ke konci hodně oblíbil naváděné rakety, bumerang je také hodně užitečný. Možnost vyvolání čtyř štítů obíhajících Isadoru se dost hodí do nepřehledných situací. Nepřátel je patnáct druhů a přibývají průběžně po celou dobu hraní. Nejvíce jsem nesnášel Olho, oko s chapadly, které umí střílet skrz překážky. Základní zbraň je list a potěší jeho užitečnost až do úplného konce. Pixelová 2D grafika je je docela hezká a rozhodně má atmosféru. Režim Time Attack jsem nezkoušel, raději volím pomalejší postup. Hra nakonec zabrala asi 3 hodiny příležitostného hraní, což je vzhledem k nulové ceně slušné. Příběh Isadory mě nakonec dost bavil a určitě mám v plánu projít sérii celou.

Judgment Rites byl vydán pouhý rok po 25th Anniversary. Grafická a zvuková stránka hry je tak cca stejná a veškeré změny se týkají hratelnosti. Za nejzásadnější považuji možnost volby obtížnosti bitev i jejich úplné vypnutí. Člověk ale nemusí mít strach, že o něco přijde. Adventurní část je ještě hutnější než minule. Obtížnost stoupla a prodloužila se i herní doba(delší i s vypnutými bitvami). Nárůst obtížnosti je bohužel způsoben i několika nelogickými kombinacemi předmětů. Příběh i jednotlivé epizody jsou skvělé, návaznost na předchozí díl je volná. Příjemným zpestřením je i variabilnější složení výsadků, nejde vždy jen o ústřední trojici a přívažek. Propracovanější jsou také vztahy mezi členy výsadku, jejich konverzace a užitečnost méně známých postav. Oproti minulému dílu jsou bohatší i dialogové možnosti, někdy 5-7 voleb(minule tuším maximálně 4). Potěšila mě mise částečně se odehrávající na palubě Enterprise. Hra má opět skvělou atmosféru, není problém si představit jednotlivé příběhy v televizi.

Dabing opět zajistila originální posádka. Součástí Steam verze je i bonusové CD z limitované sběratelské edice(GOG podle popisu také). V adresáři se hrou je samostatný spouštěč. Obsahuje skvělé rozhovory s Leonardem Nimoyem, Genem Roddenberrym a informace o tvorbě hry. Jde o velice příjemný bonus. Volba tématu probíhá interaktivně na můstku Enterprise - úplně jiná atmosféra než na Youtube. Po výborném závěru plně v duchu Star Treku následuje(při správném postupu) zasloužená pochvala od admirality. Jde o výborné pokračování, které obstojí i jako samostatný titul. Ať už tak nebo tak, rozhodně Judgment Rites doporučuji.

Na Line of Fire jsme narazily náhodou. Nenápadný kabinet s dvěma napevno přidělanými zbraněmi a vojenským motivem(verze ke stání). Vzhledem k momentální obsazenosti žádaných her jsme se pustily do hraní. No a vzhledem k zábavnosti jsme to dotáhly do zdárného konce. Příběh o útěku z nepřátelského vojenského tábora a postupná cesta různými prostředími není moc originální. Grafika a stylizace připomínají hru Operation Thunderbolt nebo Operation Wolf, kterou jsem kdysi hrával pod DOSem. Grafika je ale celkem pěkná a povedené jsou i nemizející mrtvoly. Na hře potěší různorodost nepřátel. Nejde jen o různé vojáky, ale i vozidla nebo helikoptéry. K jejich likvidaci slouží mimo kulometů i něco výbušnějšího. Obtížnost je spíše nižší, proti Lost Worldu nebo House of the Dead bych řekl jednoduchá. Osm částí je tak akorát dlouhých aby hra nezačala být stereotypní. Každopádně nás hraní bavilo a Line of Fire jsme neplánovaně dokončily. Šlo o celkem příjemné překvapení a mohu ji tak nakonec rozhodně doporučit. Já se ke hře časem určitě vrátím, protože chci vyzkoušel porty pro domácí počítače.

Hry ovládané světelnou pistolí mám rád, je to zase něco trochu jiného. Navíc dinosauři a Jurský park patří mezi má oblíbená témata. Při návštěvě v Červeném újezdu jsme tak nemohly vynechat krásně velký kabinet na sezení pro dva s rail-shooter arkádou Lost World. Hra není zrovna nejjednodušší (díky bohu za neomezené continue zdarma) a přesto bylo nejtěžší se ke hře vůbec dostat. Automat byl neustále obsazený, skoro se na něj stály fronty. Technicky je hra na svou dobu úžasná. Využívá tehdy nový Sega Model 3 a běží tak v 60 snímcích za vteřinu. Pistole jsou dostatečně přesné a jediný problém je jako obvykle nabíjení. Sice stačí namířit pistoli mimo obrazovku, ale i tak to při hraní ruší. Škoda že není k dispozici vylepšená Special edice, která má pohyblivé sedačky a při řevu Rexe na hráče fouká vzduch(plus větší obrazovka a děj podobnější filmu).

Samotný příběh je celkem nezajímavý. V roli dvou lovců musíte najít Iana Malcolma a Sarah Hardingovou a utéci z ostrova. Během toho navštívíte několik filmových lokací a postřílíte absurdní množství dinosaurů. Na příběhu je vidět, že autoři měli k dispozici pouze původní scénář k filmu. Výhodou jsou jejich originální nápady. Na hře jsou nejtěžší souboje s bosy, obzvláště pozdější fáze je problém ustřílet. Dinosaurů je celkem 14 druhů a jejich zpracování je opravdu pěkné. Několik z nich se ve filmu nevyskytuje. Velice mě potěšil souboj s Carnotaurem, který ve filmu není. Scéna vychází z knihy a stejně jako tam má Carnotaurus maskovací schopnosti. Fanoušek románů Michaela Crichtona ve mě zajásal. Během hry je možné zachránit před dinosaury několik lidí, podobně jako v House of the Dead. Celkově hru považuji za jednu z nejpovedenějších ve svém žánru a rozhodně ji doporučuji vyzkoušet.

Tento díl "Zlaté sekery" jsem hrál poprvé až nyní. Na rozdíl od hodně hrané jedničky a alespoň několikrát zkoušené dvojky a trojky vyšel pouze pro automaty. V kůži jednoho ze čtyř hrdinů je nutné zastavit známého padoucha Death Addera, tentokrát snad naposledy. Jediný starý známý mezi hrdiny je trpaslík, který ale tentokrát sám nebojuje, pouze se veze na zádech obra. Nepřátelé jsou mix starých známých s několika novými kousky. Nezajímavější jsou tvorové k osedlání. Nová je možnost naložit na tvory různé katapulty a balisty. Překvapivé je kouzlo elfa Trixe, které není útočné ale léčivé. Hratelnost je stejná jako u ostatních dílů. Jednou z mála novinek je přítomnost rozcestí, což považuji za fajn nápad. Aby člověk viděl všechny lokace musí hru projít vícekrát - skvělá motivace a příležitost vyzkoušet více postav. Hra se mi zdála výrazně delší než jednička. Finále je patřičně epické a tentokrát i trochu dojemné (neberu v úvahu závěrečnou animaci - oslavu všech postav včetně nepřátel).

Grafika je o něco lepší a trochu se změnil i její styl. Technicky je hra dál, zlepšila se plynulost, ovladatelnost i detekce kolizí. Zvuková stránka je kvalitnější, ale hudba je zajímavější u prvního dílu. Obtížnost je o něco vyšší. V Červeném Újezdu je hra k dispozici v univerzálním OK Baby kabinetu - platí tak vše co jsem napsal do komentáře k jedničce. Ovšem nejvíce zamrzí to, že originální kabinet umožňuje hraní až čtyř postav najednou. Jde o povedené pokračování slavné série a je škoda, že Revenge of Death Adder nebyl vydán na domácí platformy. Mnoho hráčů tak nemělo možnost hru poznat a to je rozhodně škoda.

Alien Incident je finská adventura, které celkem vykrádá Day of the Tentacle. Humorný příběh, šílený vědec a mimozemšťané, prostě typický mix devadesátek. Nejvíce pobaví prostřihy k mimozemskému Bossovi(na obrazovce je vidět Pong). Potěší také narážky na Hvězdné války a spousta techniky z devadesátých a osmdesátých let. Obtížnost není vysoká, zdržení může způsobit asi jen labyrint. Vzhledem k rozsahu je ve hře dost předmětů. Ovládání je intuitivní a příjemná je i indikace aktivních předmětů.

Graficky hra sice není vyloženě ošklivá, ale je dost nepřehledná. Řekl bych, že se autoři snažily napodobit styl LucasArts. Animace hlavního hrdiny je vyloženě špatná. Naopak provedení mimozemšťanů je hezké. Část pod vodou byla dost nepříjemná pro oči. Závěrečná část má renderovanou grafiku, která se mi zdála lepší(trochu připomínala nedávno dohraný Next Space). Hudba se ke hře podle mě nehodí. Měl jsem problémy při přechodu hry z úvodní animace, ale pomohla instalace verze 1.30. Celkově jde o průměrnou kratší adventuru s nic moc grafikou. Nezaujme ani manuál, který je strohý a nezajímavý. Hra není špatná, ale překvapuje mě nadprůměrné hodnocení v dobových recenzích. V té době vycházelo mnoho lepších věcí.

Tato Star Trek hra, vydaná k 25. výročí, je prvním kvalitním titulem z tohoto vesmíru. Podařilo se jí odstartovat období povedených Star Trek titulů. Jde o skvělou adventuru kombinovanou s ne moc povedeným vesmírným simulátorem. Začnu tou horší částí. V té je vaším úkolem dopravit Enterprise NCC-1701 na místo mise a případně zvládnout vesmírný souboj. Navigace je vyřešena dobře a je nutné určit správné místo ve slepé mapě. K tomu je třeba manuál, kde jsou údaje k dispozici. Tento prvek funguje jako nenásilná proti-pirátská ochrana, protože let do špatného sektoru má za následek nezvládnutelný souboj. Také využití lodního počítače k zisku informací, z nichž některé jsou pro hru nezbytné, je dobrý nápad a skvěle zapadá do seriálové atmosféry. Samotné souboje jsou bohužel zpracované hrozně. Loď s více než 400 členy posádky se chová jako stíhačka a krom zapnutí štítů, zbraní a zaměřování není možné nic ovládat. I když obtížnost není vysoká a až na finální souboj se nechá vše zvládnou napoprvé, jde o velice otravnou a nudnou část hry.

Oproti tomu mise na planetách, základnách a lodích jsou skvělé. Jde o řadu samostatných misí, které krásně vystihují ducha seriálu a různorodost jednotlivých úkolů. Ovládání tří hlavních hrdinů a jednoho bezpečáka je zábavné. Postup v misích odpovídá seriálu a tak je nutné používat trikordéry(vědecký a lékařský), komunikovat s lodí a občas střílet z phaseru. Čím více se držíte předpisů flotily tím vyšší je hodnocení na konci mise. Hádanky jsou povedené a při pečlivém vedení rozhovorů a používání počítače i trikordéru jsou i celkem logické. Atmosféra hry by se dala doslova krájet, vše působí věrohodně a napomáhá tomu i špičkování McCoye a Spocka, včetně slavného zvedání obočí. Potěší také přítomnost několika vedlejších seriálových postav(Harry Mudd, Carol Marcus).

Já jsem dříve hrál, ale nedohrál disketovou verzi hry. Nyní jsem hrál na Steamu rozšířenou CD verzi a jinou už bych rozhodně nedoporučil. Doplnění dabingu postav původními herci je skvělé. Obvykle považuji dabing pouze za zanedbatelnou součást, ovšem zde jde o perfektní věc vtahující do děje. Rozšířena byla i poslední mise, ale to nedokážu posoudit, dříve jsem vždy skončil cca v polovině hry. Pochválit musím také autentické zvuky. Grafika je slušná a na hru se kouká celkem příjemně. Ovládání pomocí myši není nejpohodlnější, ale hra naštěstí obsahuje klávesové zkratky, které z toho dělají svižnou a pohodlnou záležitost. Celkově je Star Trek: 25th Anniversary skvělá adventura, kterou mohu rozhodně doporučit a která je pro fanoušky Star Treku povinností.