Pro mě překvapivě negativně přijaté pokračování (i na prakticky nekritickém gogu) původního titulu, u kterého si pro změnu nedovedu vysvětlit více než kladné reakce. The Arrival nabízí to, co by šlo čekat od (pravděpodobně) narychlo stvořeného dezertu a přidává ještě přidanou hodnotu, díky které se stává zajímavým i pro ty ostatní.

Tísnivá stránka malých lokací vyniká až nezvykle zdařilým zpodobením amerického středozápadu, čemuž dodává unikátní atmosféru – která jako by vypadla z filmu Evidence – pohled přes digitální kameru. Pět lokací, kdy náznak hraní lze nalézt pouze u třech, je málo – v kontrastu toho je tu na minimální ploše vysoký počet jakýchsi bonusových materiálů. Druhým výrazným kladem, který podporuje atmosféru, je soundtrack, který jako by se sem zatoulal z projektu většího. Hororové, nebo lekací, momenty tu jsou, avšak příliš neruší od vychutnávání si prostředí. Tedy pokud nepočítám, jak je u Unity zvykem, více než nadsazené hw nároky.

Jako nefanoušek mystifikace a série her jsem byl tentokrát spokojen, a přibližných 40-50 minut bylo naplněno obsahem nadstandartních kvalit. Přesto. Příliš krátké, aby hlavní přednosti vynikly a příliš malá znovuhratelnost, aby k tomuto dílu přešli skalní příznivci. Podobně jako u Lone Survivor, více času, více nápadů, a mohlo jít o to lepší, co v žánru vzniklo.

Pokud nějaká hra dostala ve Score hodnocení 2/10, bylo to známkou absolutního braku. A tím také "D", jedna z vlajkových lodí 3DO, je. A jediné pozitivum, a to technologické zpracování, které bylo ve své době, a zvláště na konzolích, nadprůměrné již těžko někoho oslní.

Zbytek, tedy to podstatné, patří již k tomu nejhoršímu, co lze u adventury z vlastního pohledu nalézt. V první řadě jde o pohyb, který z 20 minutové hry úspěšně tvoří tříhodinové dílo (za startovních 65 dolarů povedený poměr) a jde tak "D" stále považovat za profesionální produkt s možností udání distributorům (ač Sony na PSX před finišem couvali). Samotné dohrání tak otestuje hráčovu trpělivost jako málo co. Sluší se také zmínit nemožnost uložení po celou hru. Adventurní část, a tedy logické problémy a používání předmětů ve správné chvíli také dokazuje jisté nepochopení autorů, co adventuru dělá zábavnou. Zjevně viditelné předměty, backtracking (s pomalým pohybem ještě násobený) nebo i časový limit! to nejsou. Příběh netřeba zmínit, jelikož si pozornost ani nezaslouží.

"D" způsobuje odpor k videohrám a proto by ji nikdo zkoušet neměl. A to ani ti, kteří chtějí vyzkoušet většinu, historicky podstatných, titulů žánru.

Budgetový spinoff Nocturne, z kterého přebírá jak bezproblémové ovládání (kdo někdy hrál Fear Effect, ví, že jde o velmi podstatnou složku u tohoto žánru), tak i vizuálně zdařilé lokace s atmosférou začátku 20. Století. Po prvních hodinách však začnou vyplývat jisté chyby a nedostatky, které jinak povedený titul znehodnocují. Výsledný zážitek však stále přetrvává ve více či méně pozitivním dojmu.

Bodem prvním je design, u kterého je přímo patrné, že „Rusin Parr“ bylo tvořeno během kratší doby. Samotné městečko Burkittsville dopadlo ještě dobře, s hlavním prostorem, a to lesem čarodějnice z Blair, je to však již horší. A to zvláště, když ho navštívíte vícekrát než by se dle designu mohlo zdát, a bude se třeba dostat až na jeho samotný konec. Během úkolů tu ještě bude třeba poslíčkovat z jednoho konce do druhého, a to i několikrát po sobě, což jako zábavu nevidím. Zvláště když se dostávám k druhému bodu, a to akční složce. Jedním slovem katastrofální. I když mi ovládání, kombinující klasicky myš a klávesnici, přijde jako pohodlné, tak samotný boj je zbytečný, a kdyby zde nebyl, ničemu by to neškodilo. Zde platí dané pravidlo, které u takto narychlo spíchnutých her z pohledu vývojářů funguje ideálně – není-li dostatek lokací a materiálu na hrací dobu okolo šesti až osmi hodin (v pomalém tempu), přidej kvanta nepřátel (tří až čtyř typů) a backtracking. A pokud, jak se na hororově laděnou hru sluší, je navíc minimum lékárniček a nábojů, pak většina situací, bez přehánění, vypadá takto.

Třetí a poslední bod, a to dějová stránka hry, je však tím, proč uvažovat o spuštění počinu Terminal Reality (známých podprůměrnou BloodRayne). Jak již bylo zmíněno, atmosféra drží dílo, podobně jako tomu bylo u filmu. Z podprůměru také Blair Witch Volume 1 táhne zdařilý dabing, scénář se zručně napsanými dialogy nebo jen různé menší detaily a easter eggy. Pokud však člověk srovná s vrcholy žánru, a to Silent Hill 2 a Resident Evil 2, i tyto přednosti dojem více nezmění.

Avšak při menší konkurenci v oblasti akčních adventur, kdy mimo několika významných sérii vznikaly spíše podprůměrné (Planet of the Apes) nebo zapomenuté (Martian Gothic: Unification) hry, lze tak sérii Blair Witch, nebo lépe její první a třetí část doporučit. Bude se však třeba obrnit trpělivostí a nelze čekat, jak by se dle některých dobových recenzí zdálo, že půjde o etalon kvality žánru.

Jsou FMV výborné (Black Dahlia), originálně zábavné (Tender Loving Care), špatné (Voyeur) a ty zbytečné, které ani svou špatností nevyčnívají. A mezi ně patří Night Trap, kterému nejlépe bude s nálepkou první zakázané a veřejností projednávané hry v souvislosti s nekorektnostní obsahu.

Podstata hraní, a to nastavování jednoho ze správných kódů znázorněných barvou, je špatná. Ještě hůře však funguje v praxi, kdy přeslechnutí některého z rozhovorů znamená velkou ztrátu, jenž z pravidla s postupem času exponenciálně roste a ústí v ukončení mise. Tedy mise speciálního komanda, jež řídíte mačkáním barevných spínačů ve svém karavanu. Co však stojí za zmínku jsou některé poměrně kreativně vyvedené pasti. Ty se však po pátém rozehrání již okoukají. Jediné větší pozitivum tak je, tedy pokud nahlížení na děj z jiných perspektiv jde takto brát, je znovuhratelnost a pokus o polapení co největšího počtu upírů-zabijáků. I to však, pokud nebude Night Trap předváděn na nově zakoupeném SEGA CD, příliš výživné. Doznívající 80. léta prolínající se atmosférou a účesy aktérů jen umocňují kvalitu ještě níže.

Dva cd-romy, 14 herců plus bezejmené komando a upíři, více jak hodina videií a šest rozdílných konců. Ne stále to nestačí, leč ve srovnání např. s "D" jde o ješté o dobré počty.

Unikátní, a doslova magická textová adventura, ukazující, proč se zabývat tímto, z komerčního pohledu již více než nezajímavým žánrem, i v dnešní době. Taková je Photopia, jejíž krátký, ale o to citlivěji napsaný příběh, dokáže rezonovat déle než by se po prvním dohrání mohlo zdát.

Šestice barev. Šest zdánlivě odlišných částí. Jedno zakončení. Ne, nejde o příběh, o kterém by šlo dlouze diskutovat. Pro potřeby interaktivní fikce jde však o prakticky ideální příklad, stavějící na jednotlivých momentech. Pomáhá i to, že nízká obtížnost, ač stále nastavena tak, aby měl čtenář pocit, že stále hraje, neklade bariéru mezi fragmenty rychle se střídajícího děje. Kvalitu psaného slova dokazuje profesionalita autora, i řada ocenění titulu, který právem patří mezi kanonické dílo žánru.

Photopii tak tedy mohu řadit do stejné kategorie jako například Silent Hill či Dear Esther. Tedy videoher, které ve svém zaměření dosahují dnešního vrcholu.

Šestý, respektive sedmý, díl proutníka Larryho, a také jeho nejzajímavější dobrodružství od dílu druhého.

Pokud něco, tato lehce erotická adventura svede, pak jistě vyvolání úsměvu na tváři. Vtipy jsou z velké části zdařilé, a mnohdy k nim stačí jen nepatrné náznaky, které se nachází v celém prostoru lodi. I samotné řešení jednotlivých úkolů kapitánky Thygh (například proměna místní knihovnice – před, po a posléze) kreativitu Ala Lowa nezapřou. O čemž svědčí i vysoká míra bonusů, easter-eggů a drobností jako odemknutelná pozadí pro Windows.

Pokud někdo tvrdí, že na vizuální stránce u her nezáleží, tak nemá pravdu. Love for Sail! Přilákalo k sérii asi nejvíce nových hráčů (leč, s budoucím vývojem Sierry, to příliš efektivní nebylo) a není se čemu divit. VGA grafika je stále zdařilá, a směle může konkurovat tomu nejlepšímu z přelomu 90. let (Toonstruck, druhý Discworld a Opičí ostrov). Hudba, spíše do jazzového stylu, slouží jen k dekoraci, jelikož mluvené slovo bude na palubě lodi znít skoro nepřetržitě. A na mluveném slovu, speciálně v diskuzi Larryho a narátora, to zde stojí.

Příběh, tedy ten rámcový, a to dostat se na noc ke kapitánce je zde jen k tomu, aby vůbec nějaký byl. Samotné hře to však nijak neškodí, ba naopak. Od samotného začátku má hráč přístup do většiny lokací, úkoly můžete plnit, jak se vám zachce a na řadu kombinací a řešení přijdete často náhodou, či jen s cílem zaslechnout vtipné hlášky. Obtížnost tedy není největší, přesto má jedna z posledních adventur Sierry i obtížnější pasáže (vyplývající ze zapomenutí některého předmětu, při takovém množství dostupných místností hned od začátku).

Ještě je třeba zmínit, že humor zde není příliš zatížen dobou a kontextem. Hru si tedy, se vší pravděpodobností, užijí Američané i obyvatele jiných regionů stejně. Což například neplatí pro Callahan's Crosstime Saloon a Companions of Xanth, založených na punech a lokálních znalostech. Ve zkratce klasická adventura jak má být, s průměrnou dobou hraní (10-14hodin), obtížností tak akorát a vtipem, jímž se může chlubit jen minimum videoher. Za mě jasné doporučení i těm, kteří adventury primárně nevyhledávají.

Rhiannon má vše, co by adventura z prvního pohledu staré školy mít měla. Uzavřené prostředí s volností pohybu a konání, řadu předmětů a interaktivních míst a strohou, avšak účelnou vizuální stránku bez (zbytečných) animací předělů. Není však vše, co z Británie a z adventurního žánru, stojí za pozornost. Největší konkurenti, či spíše bratři v triku, Barrow Hill a série Dark Fall, stojí na stejné startovní čáře, avšak jejich hratelnost je podstatně zábavnější.

Wales a jeho mytologie je samo o sobě silným nosným tématem, zvláště v podání lokálních obyvatel z Arberth Studios, leč v tomto případě zpracování, s laciným podáním duchů v oparu mlhy, není tím pravým. Samotný příběh o domě sužovaném paranormálním jevy při příležitosti dovršení určitého věku potomků, tedy dcer, jako videoherní zápletka funguje. Horší je to však ve zpracování, jmenovitě s navigací, kdy dostání se k nějakému objektu spočívá v dlouhém zkoušení z různých úhlů, a to i třeba jen v jedné menší místnosti (viz. zisk MP3 přehrávače). Obtížnost je poměrně vysoká, k překonávání puzzlů však Rhiannon příliš nemotivuje. Hráče vhodí do víru událostí a ať si poradí. Někdy to funguje (Harvester), ne však zde.

V celkovém pohledu jde vidět, že jde o projekt (tří) nadšenců, kdy některé očividné problémy byly přehlédnuty a v konečném důsledku komplikují zábavu.

Solidní, průměrná adventura, kterou však nedoporučuji, zvláště když alternativ je více než dost (Scratches, Darkness Within) a s tím, že v budoucnu se jejich počet má ještě rozrůst (Dark Fall 4, Bracken Tor, Asylum). Autoři však mají druhý pokus s Covenem, kde by již chyby mohly být odstraněny.

Na pojmy jako Tyrian, Xenon nebo Raptor si zde asi většina hráčů dobře vzpomene. Jak by také ne, jde o populární tituly z nepříliš zastoupeného (na PC) žánru. S postupem času byl jednoduše nahrazen FPSky, přesto však i tak od poloviny 90. let vyšlo nespočet kvalitních shoot em up her, zvláště na konzole. V první řadě je třeba jmenovat legendárních dvojici od Treasure Co. (a jiné DC), Harmful Park a právě G Darius, který se z nějakého důvodu dostal i pod operační systém Windows.

Na první pohled zaujmou kvalitní předrenderované lodě na různorodém prostředí, na druhý, o pár sekund později, i frenetická akce, ve které se stírá rozdíl mezi tím, co právě vybuchuje, útočí či se jen brání a ve výsledku tvoří jeden velký kolorit barev. Stěžejní podmínka, a to vyvážená obtížnost a vysoká míra znovuhratelnsoti je splněna. Na výběr je celkově 15 sektorů, tedy po dokončení jednoho si můžete vybrat obvykle ze dvou rozdílných. Bossové jsou vizuálně zajímavý, a jejich likvidace v mnoha případech nevyžaduje pouze zběsilou střelbu (a kvůli obtížnosti – i na easy – je nutné „pohlcovat“ jejich paprsky). A poslední složka je bezproblémové ovládání (na gamepadu).

Výborná žánrová hra, kterou řadím kvalitou k amigáckému Battle Squadron. Doporučení však jde spíše k PSX verzi, zvláště kvůli pohodlnosti savestatů s tím spojenými. Na občasných 15-20 minut zábavy ideální titul, což však platí i pro dvourozměrný Darius Gaiden.

Vyšlo nespočet nekvalitních FMV, a Psychic Detective není výjimkou. Některé přirovnání, že by debut neznámých Colossal Pictures mohl být herní Plan 9 From Outer Space nejsou příliš daleko. A to i v tom smyslu, že hrát, stejně jako občas sledovat díla Ed Wooda, Psychického Detektiva jednoduše baví. Rychlé prostřihy, až nezvykle vysoký počet výběru možností (videií), na videohry kvalitní herecké výkony a to celé vměstnané do méně jak půlhodiny.

Eric Fox, jenž dokáže vidět do hlubin myslí, pozvaný na rozlučku s mrtvým otcem jedné slečny v zákulisí, má za úkol zjistit, kdo z příbuzných by mohl mít prsty v nedořešené příčině smrti otce. Na okázalé sešlosti je však více příbuzných než by se mohlo zdát, a Eric tak bude mít práce až až. To znamená pro hráče rychlé přepínání mezi obličeji (kvůli vidění z jejich pohledu) a předměty na obrazovce, aby vám nic podstatného neuniklo. Klasický systém, v jisté podobě viděný již v Night Trap, nemá po hratelností stránce nic, co by nabídl.

Tím, co Psychic Detective ozvláštňuje je však již zmíněný počet různých scénářů, které můžete utvořit. A jejich zkoušení je až překvapivě zábavné. Vysoká znovuhratelnost spolu s krátkou hrací dobou (a herečkou s ruským přízvukem :) tak tvoří hlavní důvody, proč hru vyzkoušet. Ve výsledku má tak titul američanů blíže k Tender Loving Care než k Voyeurovi, což je jen dobrá zpráva.

Po delší době se objevuje nástupce adventur, jenž kráčí ve šlépějích klasických, na rating nehledících her v podobě I Have No Mouth, and I Must Scream a Harvester. I přes z technologického pohledu archaické zpracování dává tušit návrat ke kořenům, opakem je pravda. The Cat Lady je moderní adventura se vším všudy. Plynulé naraci je podřízena obtížnost, a vše je závislé na kontinuitě zážitku.

O hře polského autora jsem se prvně dozvěděl na fóru AGS, a popravdě mě na první pohled neoslovila. Hrubé animace i s nepříliš zdařilou podobou postav dokáží své. Za více jak dva roky však podoba doznala značných změn, a dnes mohu říci, že The Cat Lady je jednou z vizuálně nejzdařilejších adventur nejen na AGS enginu. Jistá inspirace z mé nejoblíbenější adventury The Lost Crown je znát na každém kroku, ať již (u videoher) nepříliš používaným černobílým zpracováním s využitím obarvených částí scenérie, nebo jen nezvykle vysokým počtem koček (a havranů) na scéně. Stejně tak si uznání zaslouží řada designérských prvků, které u komerčních adventur nejsou k vidění. Překvapením je ovládání, které po krátké době přejde do rukou a ke hře se hodí.

Jak se z technického ohledu, tedy možná mimo někdy nepadnoucí hudební stránky, vše povedlo, s hratelností je to již horší. V některých případech to jsou až příliš dlouhé dialogy (v nepoměru s dobou hraní), jindy zase minimální obtížnost a absence puzzlů či logických hádanek (nepočítám-li dvě více než zjevné). Příběh, nebo spíše jeho podání, však The Cat Lady vynáší daleko před současnou konkurenci. Klidně by mohl fungující scénář ihned na plátna, a velký rozdíl mezi dějem indie titulu a např. filmem Se7en by se nenašel.

Paradoxně, po tak dlouhém čekání, však není The Cat Lady jedinou hrou s touto tématikou, jež vyšla v poslední době. Na začátku roku se dokončení dočkala, shodou okolností také z Polska, adventura Donna: Avenger of Blood, které se komerčnímu produktu může směle rovnat.

Výsledek se zdařil více, než se čekalo a R. Michalskiho dílo se řadí do kánonu toho nejlepšího z žánru. Od obecného uznání však The Cat Lady drží někdy až příliš explicitní podání násilí a zpracování ve volně distribuovaném enginu. Pokud však další hra Harvester Games udělá skok, jako tomu bylo mezi Downfall a Cat Lady, můžeme se těšit na ultimátní projekt.

Třetí díl překonal mé očekávání, a i přes své stáří působí v některých momentech designu inovativně až svěže; i ve srovnání se současnou produkcí. Tím nejpodstatnějším zjištěním však je, že mimo technického zpracování se adventury vůbec nezměnily. Naštěstí.

K sérii Space Quest mám spíše vlažný vztah, oproti jiným z produkce Sierry (zvláště QFG, GK a Phantasmagorie), přestože jsem již hrál všechny díly – ani jeden mě však natolik nezaujal, abych ho dokončil nebo u něj jen strávil více času. V Roger Wilco and the Time Rippers to bylo nepříliš zábavné futuristické nákupní centrum (což tedy není moc překvapivé :) a ve fanouškovské předělávce dílu druhého pro změnu hned úvodní lesy, kde smrt byla doslova na každém rohu. Třetí, a zatím jediný díl nepředělaný do VGA, který jsem dlouho oddaloval kvůli parseru a právě EGA grafice se však ukázal také tím nejlepším.

Předně obtížnost je nastavena poměrně nízko, ač u některých objektů ani nevíte, zda jde o kámen, detonátor či malý reaktor lodi. Při bližším průzkumu to však Roger rozluští, stejně jako – k mému překvapení - většinu příkazů. Kombinace a puzzly zde prakticky nelze hledat, o to více prostoru tu dostávají rychlé úprky před narušiteli Rogerova osobního prostoru, popkulturní odkazy a zábavné (!) minihry. Pětice lokací není příliš, ale jejich variabilita to zachraňuje. Zklamal mě však minimální počet skladeb, jenž v průběhu hry zazní, jelikož, když už zazní, stojí za to. O ně se postaral Bob Siebenberg, člen kapely Supertramp, a také vůbec první výraznější osoba z branže, jenž se pustila do zkomponování pár motivů do počítačové hry.

A pokud jsem u většiny sci-fi adventur kritizoval zakončení (The Dig, Mission Critical), tak zde jsem spokojen.

Krátká, překvapivě dobře hratelná adventura s minimalistickým příběhem. Titul s názvem Ib se veze na vlně dnes poměrně populárních, hororově až surreálně laděných hříček, jenž se obvykle vyznačují mnohdy až přílišným tlačením na pilu, vyplývajícího z podání převážně amatérských tvůrců. A to, co by v komerčních hrách bylo často odsuzováno či přejito bez zájmu, zde tvoří základní páteř díla. Stejně jako řada dalších (předně Yume Nikki, či její následovníci a napodobitelé), i Ib si tak získalo v užších kruzích kultovní statut spojený s více či méně povedenými fanarty, ačkoliv není finální verze venku ani jediný rok.

Dvouhodinová prohlídka muzea je sama o sobě velmi zajímavým zážitkem, pro dívku Ib to však bude platit dvojnásob. Po zběžné prohlídce prvního patra umění zmizí rodiče, průvodci, návštěvníci... všichny živé bytosti, a Ib zůstává sama; nedlouho. Nezklame ani závěrečné rozuzlení, což není u freeware/indie her běžnou praxí. Stejně jako to, že je vše optimálně vyladěno – od menších logických problému po akčnější pasáže. Samotnou zmínku si zaslouží nadstandardní soundtrack, který jako například u hry To the Moon tvoří polovinu atmosféry.

Když hru Ib srovnám se západními alternativy, shodou okolností také z tohoto roku, Home a Lone Survivor, tak freewarovka z japonska na nepříliš populárním enginu vítězí na většině z front. Zvláště těch, jenž se týkají kreativity.

Poté, co relativně malé studio Cyan vydělalo na Mystu jako do té doby prakticky žádní herní vývojáři, pustili se američané do pokračovaní nazvaného Riven, jenž mělo být větší, propracovanější a audiovizuálně ještě dokonalejší. A to se bratrům Millerům do poslední položky povedlo. Tam, kde dnes původní Myst zdaleka nepůsobí jako v roce 1993, se Rivenu daří i po patnácti letech udivovat. Grafické kvality prakticky nezestárly díky plnému využití předrenderovanych scén, a průlety nad pěticí ostrovů stále působí svěže, zvláště, porovnáme-li je s dobovou konkurenci.

Hlavni náplní však není obdivovaní krás architektury kultury D'ni, ale záchrana manželky Atruse, Catherine. Ta je uvězněna v době zvané Riven, pátém a také (údajně) nejlepším Gehnove veku. Po dostání se na souostroví začnou jednotlivé menší i větší ostrůvky ukazovat své – dnes již opuštěné a časem zahalené – zákoutí a taje. Zdejší, časté prolínaní přírody a mechanického pokroku dává prostor co možná nejrozmanitějším rébusům – ať už se jedna o hledaní skrytého tlačítka vedoucího do chrámu přírodních božstev, vypouštěni páry pro spuštěni železného mostu na druhy ostrov či jen podvodní hledání správné cesty v průzračně čistém jezírku. Kontakt s ostatními živými bytostmi prakticky chybí, ale nahrazují to zápisky z deníku, jenž vedou k bližšímu pochopení Gehnovych záměru. Příběh, hrající spíše výplňovou roli jako u Obsidianu či Drowned God, bez znalosti toho z Mystu na nějž přímo navazuje, patří mezi největší nedostatky Rivenu. Jistě není špatný, i skrze různé detaily a zápisky vykáže jistou propracovanost, ale s ohledem na takové The Last Express šlo v této složce hry vytěžit vice.

Po technické stránce nejde Riven jinak prakticky kritizovat, snad jen takové drobnosti, že při hraní CD verze při časté výměně disků hra sem tam spadla. To však řeší DVD verze. Pokud druhý díl série patřil v roce 1997 mezi to nejlépe vypadající v oblasti počítačových her, pak i soundtrack dosáhl podobného uznání. Není tak výrazný jako Taylorova práce na Neverhoodu nebo Holmesovo prolnutí v The Beast Within, ale i tak – zvláště po delším hraní, respektive poslechu – zaujme a funguje i samostatně (Moiety Caves). Hrací doba je plně dostačující, avšak zaleží zvláště na rychlosti řešeni jednotlivých hádanek. Obsahu, a možnosti explorace, je velké množství, a tak i v případě bezradnosti s některými hádanky je možno dále pokračovat.

Je až s podivem, jak neznáma je u nás jedna z nejpodstatnějších adventur, a také hra, která ve svém žánru nemá prakticky konkurence (přiblížil se snad jen Zork Nemesis a fantastický Myst IV, poslední opravdu vysokorozpočtová adventura). Nicméně více jak čtyři miliony prodaných kopii dokázaly popularitu hry. A nezůstalo jen u komerčního ocenění zákazníky, úspěch se dostavil i u kritiky. A nutno dodat, že po právu. Od technického zpracovaní po jednotlivé hádanky je Riven suverénní. Je tu však jeden, ale o to závažnější, problém. Obtížnost, paradoxně u takto komerčně úspěšného titulu, je nastavena nejvýše v sérii, což v překladu znamená, že bez pomoci zvenčí drtivou většinu pozdějších úkolu hráč jen tak nevyřeší.

V jedné větě povinná hra pro každého, kdo se podrobněji zajímá o videohry jako takové. A mimo toho i meditativně laděna zábava s důrazem na exploraci snového světa stvořeného z jedné knihy...

Lehce podprůměrná adventura, jejíž největší předností je léty ověřený engine a kvalitní technické zpracování. Což, s přihlédnutím na zkušenosti autorů, je málo - zvláště když Lost Horizon už měl pomalu nakročeno k tomu nejlepšímu v žánru za několik posledních let.

Code Archimedes hráče vhodí do Alexandrie, Turecka, několika snů Niny a... než se nadějete, uvidíte závěrečné titulky. Co však bylo vloženo do intenzity vyprávění, to chybí v jiném, podstatně důležitějším aspektu – a to scénáři. Hráč by již měl být zvyklý na různé fantasmagorické sledy událostí, leč Secret Files 3 posunuje laťku ještě dále. A to i, nebo právě proto, na tak malém prostoru celá zápletka, a její nedostatky, vyzní ještě výrazněji. Stačí zmínit pár pojmů (prastará rasa, radiace, CERN, Leonardo da Vinci, apokalypsa, Archimedes, 3,14... uf), a mělo by to být jasné. Stejně tak zarazí nevyužití dvojce hlavních postav, kdy drtivou většinu času hrajete pouze za Ninu.

Nicméně přeci jen se v Animation Arts oproti Lost Horizon a zbylým Secret Files zlepšili. A to ve zredukování vatových částí, jejichž smyslem bylo pouze udržet hráče v určitých lokacích o několik desítek minut více. Úkoly jsou převážně snazšího ražení, kdy v žádném momentu hraní nebudete slepě tápat. Nepočítám-li pár nepříliš zdařilých miniher, tak jsou puzzly tak akorát, aby jejich řešení a vyřešení přineslo kýžený efekt. Když si však vzpomenu na možnosti a řešení v The Pandora Directive, tak třetí SF3 působí jen jako vygenerovaná v adventurním programu. Není tu nic, co by jinde nebylo již k vidění. Za zmínku však stojí až překvapivě výrazná hudba, a vlastně i dabing, jenž nedostál reputace dílu prvního.

Svůj účel – a to kratší adventury s pohodlným ovládáním – však Secret Files 3 plní obstojně, i když nejste fanoušky předchozích dílů. Přesto je však lepší volbou poohlédnout se z novějších adventur spíše po The Book Of Unwritten Tales (lepší audiovizuální kvality) nebo A New Beginning (dvakrát delší a příběhově zajímavější). Pokud hledáte něco převyšující dnešní standarty německých adventur, tak ruce pryč.

O tom, že The Pandora Directive je jednou z nejlepších adventur pravděpodobně nikoho znalého žánru přesvědčovat nemusím. A podobně jako The Beast Within a Black Dahlia se předposlednímu titulu Access Software dostalo všeobecné chvály hráčů a recenzentů i přes nechvalně proslulou reputaci interaktivních filmů.

A důvody hry, rozkládající se na šesti CD-ROMech, jsou mimo intuitivního ovládání a v době vydání stále zdařilé a technologicky vyspělé grafiky také ty pro adventuru nejdůležitější – zajímavý příběh, do jisté míry zajímavé dialogy, vyvážená obtížnost a i nadprůměrná délka. Vše navíc podtrhují kvalitní herecké výkony, které už na rozdíl od Under a Killing Moon působí profesionálně. Oproti minulému počinu Access Software také ubylo humorně laděných scén, což jsem jen přivítal. Výraznější změny však zapotřebí nebyly, a tak engine a vše okolo zůstalo stejné, a to i pro poslední díl "moderní trilogie" Texe Murphyho.

Příběh tentokrát sází oproti minulému "noir" stylu spíše na "mysteriózně" laděnou, konspirací a vládou utajovaných projektů plnou zápletku. Deset dní však Texovi stačí na vyřešení zprvu snadně se tvářícího případu, a během této doby stihne navštívit ulice a privátní apartmány San Francisca nebo i Roswell Complex a další lokace. Jako v jedné z mála adventur je také důraz kladen na vedení rozhovoru, kdy volba směřování dialogu často rozhoduje o událostech až do samého konce. Celkově také hra působí živěji, jako se to dařilo simulovat např. v The Last Express a Blade Runner. Oproti zmíněné dvojici však nechybí doslova celá spousta puzzlů všeho druhu – a to jak v takzvaném "Enterteinment" módu, tak i v tom určeném předně těm, kteří již The Pandora Directive dokončili. To však také neznamená menší počet inventory-based problémů, které zde tvoří také podstatnou část hraní.

Prakticky tak Pandoře nelze nic vytknout. Při hraní jsem měl často pocit, že hraji tu nejkomplexnější adventuru, u které tvůrci museli strávit spoustu času vývojem. Mimo u série samozřejmého kvalitního a promyšleného příběhu tu je vše – od drobností (přehledná a velice užitečná mapa lokací, body za akce, popisky většiny předmětů, systém nápovědy...) po věci základní (délka okolo 15-20 hodin, technické zpracování, snadné ovládání, celá řadu puzzlů...). O znovuhratelnosti ústící v sedm konců ani nemluvě.

Ve výsledku, ač The Pandora Directive působí skoro stejným dojmem jako Under a Killing Moonu, sedlo mi po obsahové stránce daleko právě TPD. Může za to pravděpodobně zkušenost autorů s FMV žánrem (v případě UKM se to teprve učili) a zdařilejší scénář.

Za mě má tak Pandora Directive jasné doporučení, i kdyby to měla být jediná hra série, kterou vyzkoušíte.

Malá velká adventura, jenž časem pravděpodobně získá cenu pro nejméně povedenou hru s paradoxně nejpovedenější sběratelskou edicí tohoto roku. Amnézie, asi nejčastější úvod scénáristů u počítačových her zde nemohl chybět, a Home si nedává ambice neoriginální příběh postupně stočit do zajímavějších vod – ba naopak. Samotnou pointu většina hráčů odhalí během první desítky minut, což v kombinaci s rozsahem okolo hodiny až dvou neslibuje příliš velké napětí. Mluvíme však o hře, ještě jde vše napravit technickým zpracováním a hratelností. To by však počin Benjamina Riverse nemohl být prakticky neinteraktivní procházkou po čtveřici lokací, s možností se pouze rozhodnout o pár následujících událostech (prakticky jen sebrat/nesebrat předmět). Vizuální stránka je tím jediným, co dokáže zaujmout – avšak která indie hra dnes již nemá kvalitnější grafiku. S o tři měsíce starším Lone Survivor se však ani zdaleka rovnat nemůže (což je ještě markantnější u hudby, která v Home pro jistotu absentuje). Není tak divu, že hororově laděný titul Home stejně jako rychle se objevil, i zmizel v povědomí hráčské obce. Právem.

Legacy of Time bylo společně s druhým Atlantis jednou z prvních her, které jsem si chtěl zahrát. Screenshoty vypadaly fantasticky (Score 50), dobrodružný příběh odehrávající se v El Doradu a Shangri La měl tu správnou dávku tajemna a poznání a samotný obal byl (a pro mě i stále je) tím nejpovedenějším u počítačových her – a proto ho mám, tedy mimo DH, na většině profilů. Po dlouhých 14 letech jsem se tak odhodlal srovnat dávné představy s realitou imaginárního světa Journeyman Projectu 3, i přes často vysoká hodnocení a jiné klady u nás prakticky neznámého titulu.

Jedním z důvodů menší popularity, mimo toho, že jde o třetí pokračování hry z roku 1993 (jenž vyšla pouze na cd) je jistě to, že chybí titulky a na svou dobu propracovaný engine si žádal svou, hardwarovou, daň. Ono i v globálním měřítku série nemohla konkurovat Mystu, jenž měl statut prvního opravdu multimediálního titulu, což je také důvodem, proč tvůrci v Presto nestvořili plánový čtvrtý díl, ale paradoxně se pustili do prací na sérii Myst (třetí a čtvrtý díl), kterou dokázali oživit svým 360 stupňovým zpracováním s vyšším důrazem na příběh. To je však již jiná kapitola.

Zpátky k FMV adventuře stavící na cestování v čase. Šlo by říci, že tento dnes již ohraný koncept nemá co nabídnout – a u JP3 je to bohužel do jisté míry i díky laxnosti či, a co je pravděpodobnější, nutnosti vydat hru v daném termínu naplněno. Podobně jako rámcový děj se nepovedl i design. Pouhá trojice rozdílných míst je jednoduše málo, předně na adventuru, která měla ambice být tou, jenž chce určovat budoucí trendy (a nutno dodat, že je neurčovala – to se, i přes snahu Gabriel Knight 3, povedlo až The Longest Journey). Navrch tu již nejde zemřít, což bylo pro minulé díly (zvláště Buried in Time) hlavní složkou hry, a vystavovalo jisté napětí. Pozitiv, stojích za zmínku je poměrně málo. Výborná grafika, profesionální scény s již neprkennými herci, povedené ovládání… to je tak trochu samozřejmostí u vysokorozpočtové hry. Originálnějším prvkem se tak stává nutnost vracet so do rozdílných časových lokací pro předměty a následně je použít jinde nebo nový „chameleon“ oblek, díky němuž lze brát podobu viděných lidí. Tím nejzásadnějším problémem tak je, že hra nedokáže plně vtáhnout, což je u tohoto žánru zásadním problémem. I přes kratší rozsah může JP3 vydržet dlouho, to však jen proto, že jedním hraním nestrávíte zpravidla více jak půl hodiny.

Journeyman Project 3 z mého pohledu není tím "hidden gemem" jako byl The Last Express nebo Callahan's Crosstime Saloon, ale pouze a - jen - kvalitně zpracovanou kratší adventurou, jejíž sláva pramenila především z technologické pokročilosti. To však také není málo, a tak zahráním Legacy of Time chybu neuděláte, zvláště pokud máte rádi přímočařejší styl adventur od Cryo Interactive Entertainment.

Prakticky neznámá adventura od tvůrců, pro svoji obtížnost, pověstného Maupiti Island. O tři roky pozdější Black Sect se však komerčního ani kritického úspěchu jako u předchůdce nedosáhlo, ba přímo naopak – což vyústilo v nedodělanou anglickou verzi titulu a zrušení další adventury v produkci, nazvané Sukiya.

V komentáři se tak zaměřím na remake, jenž původní hru oprášil a zpříjemnil její hraní kompletním překladem, interaktivním kurzorem a zamezením dostání se do slepého konce. Pokud bych měl brát v potaz pouze kvality předělání, tak podobně jako u fanouškovských prací Maniac Mansion Deluxe nebo remakeů AGD by si hra zasloužila pouze uznání. Bohužel však samotné jádro, a to produkt od francouzských Lankhor, zdaleka nedosahuje kvalit výše zmíněných titulů. Není náhoda, že Black Sect se prodalo jen pár tisíc kusů a díru do světa neudělal. Z prvu však zaujme povedená vizuální stránka, kde zvláště přechody mezi denní dobou a venkovní lokace patří mezi to lepší na poměry doby vzniku. I hratelnost není nejhorší, jelikož obtížnost od dob polynéského ostrova Maupiti strmě klesla – přesto však neočekávejte procházku ala Dreamfall. Stěžejním problémem je zde pixel-hunting, jenž je tu v jedné chvíli doveden k dokonalosti, kdy daný předmět ani nevidíte. A podobně jako nepříliš zajímavé logické problémy, je i příběh často viděnou variací na záhadné sekty a dialogů je ještě méně. K dobrému dojmu ani nepřidá malý rozsah hry (dvě části, kdy každá má asi osmičku obrazovek). I díky zabudované nepřímé nápovědě je možno hru dokončit za hodinu či dvě.

Doporučení jde tak jen hráčům zajímajícím se o adventury všeho druhu. V opačném případě raději sáhněte po jakémkoliv dvojrozměrném produktu Legend Entertainment nebo i dvojici first-person adventur Dynamixu. Pokud však mám srovnávat s adventury na ags enginu, Black Sect si pozornost zaslouží.

Fantastická videohra, kombinující pohlcující hratelnost, velmi dlouhou hrací dobu a specifickou atmosféru (neokoukaného prostředí). Takto si představuji ideální akční adventuru, která ještě posunuje už tak vysoko nastavenou laťku dnes již kultovní dvojky známé série.

Začátek však může leckterého hráče, nezvyklého na gamepad a konzolové hry obecně, odradit. Po odehrané půlhodince jsem měl chuť čtvrtý Resident Evil odinstalovat a někomu krabičku se hrou věnovat, což by však byla chyba rovnající se zmagnetizování harddisku. Po základním obeznámení s principy a projití si do šera zahalené španělské vesničky nastává prudký růst křivky zábavy, která až do samotného konce osciluje v nejvyšších patrech videoherní zábavy. Jedním z hlavních pilířů je design, který patří k tomu nejlepšímu – vesnice a její okolí, hrad, doly i ostrov, tam všude hráč projde funkčně vytvořenou cestou, která i přes svůj koridorový obsah funguje. O zábavu a omezení stereotypu se také stará řada doplňujících aktivit, jako je jízda v důlním vozíku či překvapivě zábavné boje s bossy. Snad ještě větším plusem je to, že v Capcomu – jak je u japonských tvůrců zvykem – přidali spoustu obsahu navíc k už tak dlouhému titulu; s Resident Evil 4 je tak možno strávit několik týdnu dobré zábavy. Což podporuje i relativně vysoká obtížnost, kdy jsem po dohrání RE4 měl více jak 50x smrtí (ač většina pramenila z neuchránění Ashley). Příběh je pro sérií tradiční, a nijak nevybočuje za zavedených kolejí - stále jde o hororově laděnou akční hru. ve které se nešetří s bombastickými událostmi.

K technické stránce nemám výhrady, jelikož před samotným spuštěním jsem aplikoval hi-res patch (obsahující více jak 1,5 GB dat). Jedinou větší chybou tak je, že jde o port z PS2 a ne GameCube. To však během hraní přímo nevadí, respektive to hráč nepozná.

Skvělá hra, a výstavní perla designu akčních adventur z počátku 21. století.

Monotónní - ač účelné - prostředí, příběh kombinující pro Evropana řadu neslučitelných prvků a ovládání, které bez gamepadu budete dlouhé hodiny proklínat. Nutno zmínit v pravdě obří instalaci, která v době vydání klidně zabrala čtvrtinu harddisku a technické problémy, především co se podpory rozdílných grafických karet týče. Přes všechno zmíněné však s jasnou myslí mohu řadit sérii Metal Gear Solid mezi to nejlepší, co je možné mezi videohrami nalézt.

Druhý díl, ke kterému jsem se dostal po třech letech od dohrání původního titulu na PSX, z mého pohledu sice infiltraci do komplexu na Shadow Moses nepřekonává, přesto však stále funguje na základních principech série, a to na v pravdě výborném scénáři, kdy i v nepříliš zajímavém prostředí dokáže Kojima vystavět mnohohodinový konspirační epos, prakticky nadčasových produkčních kvalit, které v roce 2001 neměly konkurence (nepočítám-li Final Fantasy X), a samozřejmě postavách – které však v tomto díle, respektive hlavní postva, až tolik z počátku nevyčnívají.

Pojítko mezi tím vším, a to hratelnost, však nepatří k absolutní špičce. Spíše naopak. Konzolový původ v tomto případě hře trochu ubližuje. Což se projevuje i na samotné konverzi, kdy klávesa escape vyhodí hru do Windows, nebo složitější nahrávání pozic v průběhu hry. To všechno jsou však malichernosti v celkovém pohledu na Substance. Vizuální stránka neztratila ze svého lesku nic a titul Konami na PC patří mezi výborně vypadající hry i dnes (zvláště díky podpoře vysokých rozlišení). Dialogy a rozvíjení příběhu patří mezi to nejlepší v akčním (stealth) žánru, design je chytře vymyšlen – nicméně některé vracení na již navštívená místa mohlo být řešeno elegantněji. Od ideálního zážitku ještě některé hráče může odrazovat možná až přílišné množství videosekvencí (a to zejména těch skrze interní komunikaci) nezřídka kdy trvajících okolo 20 minut. Ty jsou však umně sestříhané a jejich náplň má povětšinou smysl vůči posunu v ději.

Ve výsledku výborná hra, kterou by měl každý, kdo dokáže přijmout zákonitosti série, minimálně vyzkoušet (nicméně znalost jedničky je skoro povinná, stejně jako gamepad). Už jen díky své unikátnosti vůči západní produkci (ačkoliv je MGS primárně cíleno podobně jako například Shenmue na hráče z těchto zemí) je zhruba deset hodin věnovaných této hře více než dobře strávených.