O tom, že The Pandora Directive je jednou z nejlepších adventur pravděpodobně nikoho znalého žánru přesvědčovat nemusím. A podobně jako The Beast Within a Black Dahlia se předposlednímu titulu Access Software dostalo všeobecné chvály hráčů a recenzentů i přes nechvalně proslulou reputaci interaktivních filmů.
A důvody hry, rozkládající se na šesti CD-ROMech, jsou mimo intuitivního ovládání a v době vydání stále zdařilé a technologicky vyspělé grafiky také ty pro adventuru nejdůležitější – zajímavý příběh, do jisté míry zajímavé dialogy, vyvážená obtížnost a i nadprůměrná délka. Vše navíc podtrhují kvalitní herecké výkony, které už na rozdíl od Under a Killing Moon působí profesionálně. Oproti minulému počinu Access Software také ubylo humorně laděných scén, což jsem jen přivítal. Výraznější změny však zapotřebí nebyly, a tak engine a vše okolo zůstalo stejné, a to i pro poslední díl "moderní trilogie" Texe Murphyho.
Příběh tentokrát sází oproti minulému "noir" stylu spíše na "mysteriózně" laděnou, konspirací a vládou utajovaných projektů plnou zápletku. Deset dní však Texovi stačí na vyřešení zprvu snadně se tvářícího případu, a během této doby stihne navštívit ulice a privátní apartmány San Francisca nebo i Roswell Complex a další lokace. Jako v jedné z mála adventur je také důraz kladen na vedení rozhovoru, kdy volba směřování dialogu často rozhoduje o událostech až do samého konce. Celkově také hra působí živěji, jako se to dařilo simulovat např. v The Last Express a Blade Runner. Oproti zmíněné dvojici však nechybí doslova celá spousta puzzlů všeho druhu – a to jak v takzvaném "Enterteinment" módu, tak i v tom určeném předně těm, kteří již The Pandora Directive dokončili. To však také neznamená menší počet inventory-based problémů, které zde tvoří také podstatnou část hraní.
Prakticky tak Pandoře nelze nic vytknout. Při hraní jsem měl často pocit, že hraji tu nejkomplexnější adventuru, u které tvůrci museli strávit spoustu času vývojem. Mimo u série samozřejmého kvalitního a promyšleného příběhu tu je vše – od drobností (přehledná a velice užitečná mapa lokací, body za akce, popisky většiny předmětů, systém nápovědy...) po věci základní (délka okolo 15-20 hodin, technické zpracování, snadné ovládání, celá řadu puzzlů...). O znovuhratelnosti ústící v sedm konců ani nemluvě.
Ve výsledku, ač The Pandora Directive působí skoro stejným dojmem jako Under a Killing Moonu, sedlo mi po obsahové stránce daleko právě TPD. Může za to pravděpodobně zkušenost autorů s FMV žánrem (v případě UKM se to teprve učili) a zdařilejší scénář.
Za mě má tak Pandora Directive jasné doporučení, i kdyby to měla být jediná hra série, kterou vyzkoušíte.
A důvody hry, rozkládající se na šesti CD-ROMech, jsou mimo intuitivního ovládání a v době vydání stále zdařilé a technologicky vyspělé grafiky také ty pro adventuru nejdůležitější – zajímavý příběh, do jisté míry zajímavé dialogy, vyvážená obtížnost a i nadprůměrná délka. Vše navíc podtrhují kvalitní herecké výkony, které už na rozdíl od Under a Killing Moon působí profesionálně. Oproti minulému počinu Access Software také ubylo humorně laděných scén, což jsem jen přivítal. Výraznější změny však zapotřebí nebyly, a tak engine a vše okolo zůstalo stejné, a to i pro poslední díl "moderní trilogie" Texe Murphyho.
Příběh tentokrát sází oproti minulému "noir" stylu spíše na "mysteriózně" laděnou, konspirací a vládou utajovaných projektů plnou zápletku. Deset dní však Texovi stačí na vyřešení zprvu snadně se tvářícího případu, a během této doby stihne navštívit ulice a privátní apartmány San Francisca nebo i Roswell Complex a další lokace. Jako v jedné z mála adventur je také důraz kladen na vedení rozhovoru, kdy volba směřování dialogu často rozhoduje o událostech až do samého konce. Celkově také hra působí živěji, jako se to dařilo simulovat např. v The Last Express a Blade Runner. Oproti zmíněné dvojici však nechybí doslova celá spousta puzzlů všeho druhu – a to jak v takzvaném "Enterteinment" módu, tak i v tom určeném předně těm, kteří již The Pandora Directive dokončili. To však také neznamená menší počet inventory-based problémů, které zde tvoří také podstatnou část hraní.
Prakticky tak Pandoře nelze nic vytknout. Při hraní jsem měl často pocit, že hraji tu nejkomplexnější adventuru, u které tvůrci museli strávit spoustu času vývojem. Mimo u série samozřejmého kvalitního a promyšleného příběhu tu je vše – od drobností (přehledná a velice užitečná mapa lokací, body za akce, popisky většiny předmětů, systém nápovědy...) po věci základní (délka okolo 15-20 hodin, technické zpracování, snadné ovládání, celá řadu puzzlů...). O znovuhratelnosti ústící v sedm konců ani nemluvě.
Ve výsledku, ač The Pandora Directive působí skoro stejným dojmem jako Under a Killing Moonu, sedlo mi po obsahové stránce daleko právě TPD. Může za to pravděpodobně zkušenost autorů s FMV žánrem (v případě UKM se to teprve učili) a zdařilejší scénář.
Za mě má tak Pandora Directive jasné doporučení, i kdyby to měla být jediná hra série, kterou vyzkoušíte.
Pro: příběh, délka, technické zpracování, znovuhratelnost, dva módy, herecké výkony, detaily
Proti: problémy (DOSbox)