Třetí díl překonal mé očekávání, a i přes své stáří působí v některých momentech designu inovativně až svěže; i ve srovnání se současnou produkcí. Tím nejpodstatnějším zjištěním však je, že mimo technického zpracování se adventury vůbec nezměnily. Naštěstí.

K sérii Space Quest mám spíše vlažný vztah, oproti jiným z produkce Sierry (zvláště QFG, GK a Phantasmagorie), přestože jsem již hrál všechny díly – ani jeden mě však natolik nezaujal, abych ho dokončil nebo u něj jen strávil více času. V Roger Wilco and the Time Rippers to bylo nepříliš zábavné futuristické nákupní centrum (což tedy není moc překvapivé :) a ve fanouškovské předělávce dílu druhého pro změnu hned úvodní lesy, kde smrt byla doslova na každém rohu. Třetí, a zatím jediný díl nepředělaný do VGA, který jsem dlouho oddaloval kvůli parseru a právě EGA grafice se však ukázal také tím nejlepším.

Předně obtížnost je nastavena poměrně nízko, ač u některých objektů ani nevíte, zda jde o kámen, detonátor či malý reaktor lodi. Při bližším průzkumu to však Roger rozluští, stejně jako – k mému překvapení - většinu příkazů. Kombinace a puzzly zde prakticky nelze hledat, o to více prostoru tu dostávají rychlé úprky před narušiteli Rogerova osobního prostoru, popkulturní odkazy a zábavné (!) minihry. Pětice lokací není příliš, ale jejich variabilita to zachraňuje. Zklamal mě však minimální počet skladeb, jenž v průběhu hry zazní, jelikož, když už zazní, stojí za to. O ně se postaral Bob Siebenberg, člen kapely Supertramp, a také vůbec první výraznější osoba z branže, jenž se pustila do zkomponování pár motivů do počítačové hry.

A pokud jsem u většiny sci-fi adventur kritizoval zakončení (The Dig, Mission Critical), tak zde jsem spokojen.