D

Na první pohled je to Myst, který prošel kosmetickým kurzem Gene Simmonse, na druhý pohled je to interaktivní film. Hádanek moc nemá a jak tak nad tím teď dumám, obecně se v tom moc nehraje. Je to spíš takovým nenáročným výletem jednou nemocnicí, která se jaksi promění ve středověký hrad.

Krom toho je to taky výlet napříč podvědomím jisté Laury Harris, která hledá svého papá - který patrně není úplně v pořádku, jelikož zřejmě zabil spoustu svých pacientů, zatímco ostatní držel jako rukojmí - přičemž tato nemocnice/hrad toho o ní a jejím tatínkovi postupně víc a víc odkrývá. Rozhodně tu nemluvím o dalším Silent Hillu, ve kterém by se Laura musela potýkat s fyzickou manifestací svých mentálních pšouků, ačkoliv to by rozhodně bylo zajímavé. Místo toho se děvucha prostě prochází hradem, sem tam vyřeší pár hádanek, a v jednom kuse se stává obětí svých flashbacků, které nám zase odhalují vzpomínky z dávné minulosti, které prejže asiže jakože potlačila. A je to právě ten způsob, kterým jsou tyto flashbacky a další podobné sekvence zahrnuty, kde spočívá Déčkův génius. Skoro jakoby ten hrad byl napojen na někoho, kdo Lauru zná a prostřednictvím poněkud nekonvenční linky se jí pokoušel předat jakýsi vzkaz. Co je to za vzkaz? Něco z minulosti, pravda o matčině smrti, příčina otcova zcvoknutí...tolik možností, tak málo času. Ne, vážně, tak málo času - buď hru dohrajete do dvou hodin a jestli ne, čeká vás jistá smrt! Trochu to působí, jakoby si tenhle příběh sám se sebou moc nerozuměl. Jeho časový limit a nesouvislá povaha vyprávění možná zní divně, ale ten zážitek za to v konečném doznění stojí. Není dokonalý, což nejspíš ani být nechtěl, a popravdě řečeno z tohohle nenabroušeného přístupu rozhodně těží. Být výprava obyčenější a srozumitelnější, ta story není ani zdaleka tak divná, děsivá a v paměti utkvělá.

Na konvenci se tu celkově moc nehrálo. Jelikož se jedná o jednu z prvních kompletně CGI her, není příliš překvapující, že zdejší modely jsou pohledné zhruba jako Jocelyn Wildenstein probouzející se po večeru těžkého chlastání. K tomu si přičtěte pár podivně rychlých a absurdně pomalých animací, a hned je křišťálově jasné, jak moc nová tahle technologie tehdá fakt byla. S frameratem ale ani jeden škyt, což opravdu potěšilo, kor vzhledem k tomu, že to vskutku mělo být vlajkovou lodí pro 3DO - jen aby to následně bylo portováno na Saturn, PS1 a PC, protože tyhle systémy někdo doma fakt měl. Co je ale důležitější, opravdu se to může chlubit pár fantastickými dyzajny. Od ohyzdných monster přes gotickou architekturu až po všechny ty šumivé, psychedelické efekty, je nad měsíc jasné, že Kenji Eno (který je téměř samostatně zodpovědný i za celé výborné ozvučení) a gang měli vytříbený cit pro estetiku. Což je jen dobře, poněvadž tunější lidské postavy jsou...no, řekněme, že ty už tak pěkně nadyzajnovány nejsou. Vypadajíc víc jako prudce nepovedené hlíněné panenky než lidi, nevypadají ani tak moc surreálně, jako prostě blbě. A jako produkt svého času. Ruku na srdce, v tý době neexistoval žádný CGI fešák.

Což mě přivádí k hratelnosti... e ehm.

Problém Déčka je, že očividně by rád byl jako P&C adventury, ale bohužel není. Pohyb se ovládá klávesami (tedy předpokládám, hrál jsem na PS1, kde to bylo na D-padu) s tím, že na vás vždycky čeká buď další křižovatka, nebo něco jinak interaktivního. A hádanky? Jejich rozmanitost bohužel nepřesahuje příležitostné naťukávání kombinací a otáčení kol. To ovšem neznamená, že při jejich plnění nebudou vaše nervy viset na vlásku! Tak třeba to kolco - jedno otočení suverénně zabere i deset celých vteřin, a pokaždé ho je třeba otočit víckrát. Kdyby trpělivost byla jako kalorie, tahle hra by vydala za týden nepřetržitého běhu s velepřísnou dietou. A nejlepší je, že se jedná o opakovaný proces, neb Déčko mimo jiné obsahuje i překrásný, všemi zbožňovaný backtracking. Fakt, že Laura samotná se hejbe rychlostí šneka na běžícím páse, tomu taky moc nepomáhá. "Ale Jarouši, díky tomu je přece hra ještě strašidelnější!" Ale hovno. Takovej Kryštof Červenépole nebo James Sunderland se pohybují relativně svižně, a Resi1 i Silent Hill 2 i tak zvládají ryze děsivou atmosféru a pár lekaček. A i kdyby, je to prostě na hlavu. Když ve hře s dvouhodinovým časovým limitem strávím dobrých 5 minut zíráním na to, jak ta kopretinka otáčí blbým kolem, načež se pozbytek hry znova a znova vrací, aby si ještě párkrát zatočila, je mi z toho akorát tak blivno. Not in a good way.

Před dvaceti lety to možná byla docela fajná hra, ale dneska je to prostě pomalé, gramlavé, lehké, a dalších libovolných dvacet deskriptorů, které vyjadřují nudu. Je to hra, která se absolutně spoléhá na své ostatní prvky, ve většině z nichž upřímně exceluje. Jo, Lauřina tvář je natolik mužná, že i Duke Nukem při pohledu do zrcadla nešťastně závidí, a všechno se tu hýbe úděsně pomalu. Ale se svým mistrně zrealizovaným prostředím, horrorovými obrázky (které se ani dnes nemají zač stydět), a vynikajícím zvukem, Déčko je nakonec docela zajímavým filmem. A kdybych nemusel to mastný kolo otáčet těch celých mučivých pět minut, beztak by mě to ani hratelnostně tak nezdráždilo a já bych se mohl nechat absolutně pohltit tou arnoldí produkční kvalitou a pochoutkovou výpravou.