Herní výzva 2026 - 2. Opomenutá kvalita (Základní)


Star Wars: Knights of the Old Republic je pro mě celoživotní srdcovka. Tuhle hru mám odehranou už poněkolikáté a pokaždé si ji dokážu náležitě užít. Ani tentokrát to nebylo jinak a znovu to byla parádní jízda. Tahle hra je pro mě zkrátka dokonalá a dodnes patří mezi moje nejoblíbenější RPG, jaká jsem kdy hrál. A i po x zahrání jsem zase objevil jiné možnosti a další questy, které jsem předtím nehrál. A já si říkám, je to vůbec možné abych pokaždé objevil zase něco nového? Ano je to možné a proto mě ta hra tak baví a bude bavit stále i po tolika letech.


Na svou dobu jde o naprosto skvělé RPG ze světa Hvězdných válek. Má všechno, co od pořádného Star Wars dobrodružství očekávám - úžasný příběh, skvěle napsané postavy, výborné dialogy, parádní lokace a samozřejmě fantastický soundtrack. Člověk se během hraní podívá na několik různých planet a každá z nich má svůj vlastní charakter, atmosféru a příběh. Právě tohle mě na KOTORu vždycky bavilo. Není to jen obyčejná hra ze světa Star Wars, ale opravdu velké dobrodružství, do kterého se dá ponořit.


A dokonce mi tady nevadí ani tahový soubojový systém, respektive systém soubojů založený na kolech a předem zadaných příkazech. A to je docela zvláštní, protože v jiných hrách, kde se objeví podobný způsob boje, mě to většinou okamžitě odradí a takovou hru nehraju, protože mě to jednoduše nebaví. Tady je to ale úplně něco jiného. Asi to bude i tím, že jsem na KOTORu vyrostl a tento systém mi k němu zkrátka patří. Přesto bych samozřejmě raději máchal světelným mečem a používal Sílu libovolně a volně, podobně jako například v trilogii Jedi Knight, Star Wars: The Force Unleashed nebo v novějších hrách Jedi: Fallen Order a Jedi: Survivor.

To, v čem ale KOTOR opravdu vyniká, je bezesporu příběh. Ten může na dnešní dobu působit možná trochu klišovitě, ale pořád má všechno, co má správný Star Wars příběh mít. Skvělou zápletku, postavy, atmosféru a hlavně možnost vlastních rozhodnutí. Můžete se vydat cestou světlé strany Síly, nebo naopak podlehnout té temné, a vaše rozhodnutí se postupně promítají do příběhu a mohou vést k odlišnému konci. Samozřejmě si ale nejsem úplně jistý, jestli dokáže KOTOR stejně oslovit i dnešního hráče, který na něm stejně jako já nevyrůstal. Přeci jen je to už starší hra a některé její mechaniky nebo zpracování mohou dnešnímu hráči připadat zastaralé. Pro mě osobně to ale žádný problém není, protože právě tahle hra je součástí mých herních vzpomínek a má pro mě obrovské kouzlo i po všech těch letech.

Za mě je tedy Star Wars: Knights of the Old Republic absolutní klasika a jedna z nejlepších her ze světa Star Wars vůbec. Pokud jste fanoušek Hvězdných válek a z nějakého záhadného důvodu jste KOTOR nikdy nehráli, tak honem do toho, protože přicházíte opravdu o hodně. A pokud jste fanoušek RPG, platí to snad ještě víc. Tohle je zkrátka hra, ke které se budu vracet i za dalších několik let.

Herní výzva 2026 -  8. Rozumíme si? (Hardcore)

Teda, nečekal jsem, že dvojka bude mít taky tak skvělou atmosféru. Ano, není úplně stejná jako u prvního dílu, ale i tak mě dokázala pořádně uchvátit.

Tentokrát hrajeme za úplně novou postavu Darrena Michaelse, mladého fotografa v jednom městečku v USA. A nějakou dobu jsem si říkal: „Sakra, co to má společného s jedničkou?“ Úplně jiné postavy, nové místo a žádná zmínka o Willow Creek, Black Mirror ani rodině Gordonů. Zkrátka hodně utahaný úvod. A pak to přišlo. Jeden nenápadný pohled na obraz a najednou mi bylo jasné, že tady půjde o mnohem víc, než se ze začátku může zdát.

Postupně začneme odkrývat stopy, které nás zavedou až na známá místa z prvního dílu, a dokonce se dočkáme nejen několika překvapení, ale i velkého zvratu v příběhu, který pro mě byl opravdu velkým šokem. Nebudu tady samozřejmě nic spoilerovat. I když je hra už poměrně stará, já ji stejně začal hrát až teď poprvé po tolika letech, takže bych nerad někomu kazil zážitek. Každý milovník adventur si tohle musí projít sám.

A i když druhý díl nemá tak hutnou a temnou atmosféru jako první Posel Smrti, dokáže se mu v tomto ohledu hodně přiblížit. Především příběhově je dvojka opravdu povedená a postupné odhalování toho, co všechno má společného s prvním dílem, mě bavilo až do konce.
Někomu může přijít vhod novinka, kde si jedním tlačítkem zobrazíte aktivní body na obrazovce. Ale musím říct, že ta ikonka lupy je kolikrát opravdu špatně vidět.

Vyzdvihnout musím také dabing, který je opět povedený, i když už podle mě není tak kvalitně nazvučený jako u o šest let staršího prvního dílu. Naopak soundtrack je znovu výborný a skvěle doplňuje atmosféru celé hry.

Na závěr tedy můžu říct, že Posel Smrti 2 (Black Mirror 2) je z mého pohledu velmi povedený druhý díl. Možná není tak temný a atmosférický jako jednička, ale příběhem mě rozhodně nezklamal a několikrát mě dokázal pořádně překvapit. A teď už se těším, jak to všechno dopadne ve třetím díle, na který se už pomalu chystám.

Když bylo oznámeno Assassin's Creed Black Flag Resynced, bylo mi hned jasné, že to bude koupě hned první den. Vlastně ještě lépe – předobjednávka. Black Flag totiž patří mezi moje nejoblíbenější díly celé série Assassin's Creed a návrat do Karibiku jsem si nemohl nechat ujít. A musím říct, že jsem si ho užil stejně jako před lety.

Největším rozdílem je samozřejmě grafická stránka. Už původní hra dokázala skvěle navodit atmosféru pirátského Karibiku, ale tady je to posunuté ještě o kus dál. Plavba mezi ostrovy, tyrkysové moře, palmy, tropická příroda i lodní bitvy vypadají fantasticky a člověk má chvílemi pocit, jako by se opravdu plavil po Karibiku. Jedinou výtku mám k poměrně výraznému žlutému filtru, který je podle mě zbytečně silný. O něco přirozenější barevné podání by mi sedělo více.

Příběh zůstává stejně skvělý jako v originále. Piráti, rum, slunce, moře, ostrovy a dobrodružství – přesně to dělá z Black Flag jeden z nejatmosféričtějších dílů série. Potěšilo mě ale, že remake nepřináší jen modernější grafiku, ale i nový příběhový obsah v podobě několika nových misí, které stojí za to. Stejně tak nové důstojníky, které lze naverbovat na svou loď, považuji za příjemné rozšíření.

Postavy jsou opět skvělé a Edward Kenway pro mě zůstává jedním z nejlepších hlavních protagonistů celé série Assassin's Creed. Má charisma, osobnost a jeho příběh mě bavil od začátku až do konce. Stejně jako Černovous, Charles Vane, Anne Bony, atd.

Co mi ale vadilo více než v původní hře, je nemožnost sbírat zbraně po poražených nepřátelích. Ještě větší zklamání pro mě představuje odstranění možnosti používat mušketu. V originále mě bavilo si ji vzít a vystřelit z ní, tady tahle možnost chybí. Je pravda, že vývojáři to avizovali už před vydáním, ale stejně mě to zamrzelo.

A ještě ke konci přece další pozitivum.
Obrovskou pochvalu si zaslouží také soundtrack. Ten byl fantastický už v původní hře a ani tentokrát nezklamal. Zvlášť mě nejvíce bavily tradiční námořnické popěvky posádky během plavby, které dodávají celé hře nezaměnitelnou atmosféru.

Celkově jsem si návrat mezi piráty neskutečně užil a jen doufám, že se Ubisoft bude podobným směrem ubírat i nadále. Klidně další remaky nebo klasické akční díly s otevřeným světem, ale ne RPG. Ano, Origins a Odyssey jsou špičkové díly, ale například Valhalla, je už hodně špatná a Shadows jsem se rozhodl vynechat už z principu. Za mě je právě Black Flag Resynced trefou do černého.

A pokud jste fanoušky série a tenhle návrat do Karibiku jste ještě nevyzkoušeli, rozhodně to napravte. Je to nádherný návrat k jednomu z nejlepších dílů Assassin's Creed.

Herní výzva 2026 - 9. Požárník (Základní)

Tak jsem završil celou trilogii GTA: The Definitive Edition a musím říct, že zatímco GTA III mě příjemně překvapilo a Vice City jsem si i přes drobné výhrady opravdu užil, u San Andreas už se k této předělávce znovu vracet nebudu. Pokud si budu chtít hru někdy zahrát znovu, sáhnu jednoznačně po původní verzi.

I přes řadu opravných patchů na mě totiž San Andreas působí jako nejodfláknutější díl celé trilogie. Z vizuálního hlediska mi přijde nejslabší a některé modely postav vypadají vyloženě nepovedeně. Nepamatuji si, že by v originálu měly NPC tak zvláštní obličeje a během hraní mě také poměrně často rušilo problikávání textur. Je vidět, že hra sice prošla řadou oprav, ale některé nedostatky už zkrátka zůstaly.

Naštěstí samotný příběh zůstal nedotčený, a ten je dodnes jedním z nejlepších v celé sérii GTA. Postavy jsou skvěle napsané a Carl "CJ" Johnson patří mezi nejvýraznější protagonisty série. Na rozdíl od němého Claudea z GTA III, který většinou jen plní rozkazy ostatních, má CJ vlastní motivaci, jasný cíl a jeho cesta dává po celou dobu smysl. Právě proto mi, stejně jako Tommy Vercetti z Vice City, přijde jako mnohem zajímavější a lépe napsaná hlavní postava.

Nováčkům, kteří původní San Andreas nikdy nehráli a chtějí si před vydáním GTA VI projít celou sérii, bych Definitive Edition asi klidně doporučil. Pro ně může být modernější ovládání a dostupnost velkým plusem. Pokud jste ale vyrůstali na původní verzi nebo si ji chcete připomenout v té nejlepší podobě, za mě je originál stále jasnou volbou.

Herní výzva 2026 -  8. Rozumíme si? (Základní)


Posla Smrti jsem dlouhé roky míjel a neustále odkládal. Vždycky to byl jeden z těch restů, které jsem si chtěl někdy doplnit, zvlášť když mám rád české adventury. Teď, po dohrání, jen nechápu, proč jsem s tím čekal tak dlouho. Tahle hra je totiž naprosto fantastická.

Největší předností je bez debat příběh. Temné vyprávění o kletbě rodu Gordonů a panství Black Mirror mě vtáhlo prakticky okamžitě a po celou dobu jsem chtěl vědět, co se vlastně stalo a jak to celé dopadne. Atmosféra je skvělá, místy až mrazivá, a právě díky ní má hra i po více než dvaceti letech stále obrovské kouzlo.

Velkou pochvalu si zaslouží také hudba, která perfektně dokresluje jednotlivé lokace i situace. Ještě více mě ale potěšil dabing. Sešla se zde opravdu hvězdná sestava herců - Vladimír Čech, Pavel Soukup, Michal Dlouhý v hlavní roli Samuela Gordona a legendy jako Radoslav Brzobohatý nebo Květa Fialová. Poslouchat jejich výkony byla radost a na svou dobu je hra ozvučená opravdu kvalitně.


Jediná věc, která mě během hraní zlobila, bylo neustálé nastavování zvuku a dabingu po každém novém spuštění hry. Nevím, jestli je to problém Steam verze nebo vlastnost, kterou měla už původní CD verze, ale bylo to trochu otravné.

Jinak ale nemám hře prakticky co vytknout. Pokud máte rádi adventury a Posla Smrti jste dosud nehráli, rozhodně to napravte. I dnes jde o výbornou hru s fantastickým příběhem, skvělou atmosférou a nezapomenutelným dabingem. Pro mě osobně jedno z nejpříjemnějších herních překvapení za poslední dobu.

GTA: Vice City je pro mě hlavně obrovská dávka nostalgie. Hrál jsem ho už v dětství a tehdy mě bavil neskutečně. Když jsem se teď pustil do Definitive Edition, měl jsem trochu obavy kvůli všem těm negativním reakcím po vydání. Pamatuji si, jak si lidé stěžovali, že hra vypadá dokonce hůř než originál. Po velké aktualizaci ale musím říct, že podle mě vypadá velmi dobře a zvykl jsem si na její styl prakticky okamžitě. Hlavně mě zkrátka bavilo se do Vice City znovu vrátit.

Oproti GTA III je tady navíc příběh konečně zajímavější a má jasný směr. Tommy Vercetti je skvělý hlavní hrdina a už jen to, že skutečně mluví a má osobnost, je velké plus. Začátek s nepovedeným obchodem a následnou snahou získat zpět ztracené peníze mě bavil a celkově jsem si příběhovou linku užil. Jediné, co mi vadilo, byl závěr hry. Povinné skupování nemovitostí a plnění misí pro jednotlivé podniky mi přišlo zbytečně zdlouhavé a trochu narušovalo tempo.

Grafická stránka je podle mě povedená. Chápu, že někteří hráči budou vždy preferovat původní verzi, ale tahle předělávka rozhodně není tak špatná, jak se o ní často říká. Modernější ovládání a celková hratelnost mi navíc vyhovovaly.

Samostatnou kapitolou je hudba. Návrat k rádiím ve Vice City byl naprosto skvělý a Flash FM mě okamžitě vrátilo do osmdesátkové atmosféry. Jediné mínus vidím v tom, že některé ikonické skladby byly odstraněny, což je opravdu škoda a při hraní mi chyběly.

Celkově jsem si tuhle nostalgickou jízdu v novém grafickém kabátku užil a hodnotím ji pozitivně.

A teď už se těším na San Andreas.

Herní výzva 2026 - 2. Opomenutá kvalita (Hardcore)

Dlouho, dlouho odkládaná hra, ke které jsem se dostal až nyní v rámci herní výzvy. A moje dojmy?
Přesně ten typ hry, který mám rád. Čistě lineární příběhová záležitost, která se nesnaží za každou cenu natahovat herní dobu otevřeným světem, ale soustředí se na vyprávění a atmosféru. Postapokalyptické zasazení je skvělé a svět působí živě, rozlehle a uvěřitelně i přesto, že se ve skutečnosti jedná spíše o koridorovou hru.


Nejsilnější stránkou je bez debat příběh. Má emoce, silné momenty a dokáže hráče vtáhnout od začátku až do konce. Přesně takhle by podle mě měla vypadat příběhová hra. Bavilo mě také vylepšování vybavení, výroba předmětů i výběr zbraní. Hratelnost je přístupná a dobře funguje i na PC, přestože série původně vznikla na konzolích PlayStation. AI nepřátel je taky slušná a kolikrát vás dokážou překvapit i ze zadu, když se soustředíte na někoho před sebou.


Grafická stránka je výborná a atmosféru ještě podtrhuje skvělá hudba, která perfektně doplňuje dění na obrazovce. Pokud bych měl zmínit nějaké mínusy, tak snad jen občas dost předvídatelné situace. Jinak jde ale o jednu z nejlepších příběhových her, jaké jsem měl možnost hrát.

Po zhruba 15 hodinách hraní musím říct, že největší předností této verze je bez debat vylepšená grafika. Liberty City díky modernějšímu vizuálu působí mnohem lépe než v originále a potěší i upravené ovládání. Samotná hratelnost ale zůstává prakticky stejná jako před lety, jen s několika drobnými vylepšeními.

Příběh je spíše do pozadí a nenabízí nic, co by výrazně vyčnívalo nebo překvapilo. Zamrzí také občas frustrující situace, kdy na vás nepřátelé začnou střílet téměř ze všech stran, když jedete městem. A to často ve chvíli, kdy se vám to zrovna nejméně hodí. Ale to už asi bylo i v původní hře. Naopak hudební doprovod je tradičně výborný, jak jsme u série GTA zvyklí.

Herní výzva 2026 - 7. Odkojený klasikou (Základní)

A další legenda, kterou nemohu hodnotit jinak než plným počtem bodů. Krásná kreslená česká adventůra s originálním příběhem, který se jen volně inspiruje od své knížní předlohy.
Už ve své době byla hra velmi náročná, protože jakmile někde něco opomenete vzít, nebo něco špatně použijete a přijdete o to a budete to potřebovat později, tak můžete rovnou loadovat hru nebo kolikrát spíše začít rovnou od začátku. I tímto je hra unikátní a pro mě už od mládí patří k těm nejlepším českým adventůrám po bok obou dílů Horkého léta a série Polda.
A v letošní herní výzvě jsem si do sedmé kategorie základní varianty zvolil právě tuto hru, pro svoji originalitu, obtížnost a celkovou jedinečnost.
Jen je škoda, že je dnes tato hra hodně opomíjená a nikde se o ni skoro nemluví. A v dnešní době remasterů a remaků, by si tohle nějakou tu předělávku určitě zasloužilo ale musela by být opravdu věrná.

Herní výzva 2026 - 7. Odkojený klasikou (Hardcore)

Další z řady her na kterých jsem vyrostl. Pamatuji si to jak včera kdy jsem pařil tuto legendární hru jako malej někdy koncem devadesátých let na mém úplně prvním počítači s Windows 98. A nejvíc co jsem pařil byl Mario, (nevím přesně který díl) Tomb Raider 2 a samozřejmě DOOM.
Doom jsem hrál asi nejvíc a pořád dokola, skoro dozblbnutí a dodnes si ho pamatuji téměř zpaměti každý level.
Vzpomínám si jak jsme dříve s kámošem říkali Pinky démonům ''prasata'', nebo Impům ''ten chrochtavej s bodákama''
Musím ale říct, že dnes kdy moderní hry nebo ostatně i různé remastery těchto klasik umožňují pohyby do stran, klávesami A a D, tak to pochopitelně u této původní hry nefunguje a nikdy nefungovalo. Proto jsem si už odvyk a uhýbat se některým rychlým střelám hlavně od Cacodémonů nebo Baronů Pekla, to tedy bylo kolikrát o nervy. Ale i tak jsem hrou prošel bez většího zaškobrtnutí na mou oblíbenou obtížnost Hurt Me Plenty.

Podruhé to samé, jen mnohem lepší.

Pokračování staví na pevných základech prvního dílu a v mnoha směrech je posouvá ještě dál. Už od prvních hodin je jasné, že jde o ambicióznější a herně bohatší dobrodružství, které se snaží nabídnout víc možností i svobody.
Největší posun přichází v průzkumu světa. Ten je celkově rozmanitější a zábavnější díky novým mechanikám, ať už jde o plachtění vzduchem, přítahový hák, nebo možnost prozkoumávat podvodní lokace. Absolutním vrcholem je ale bezpochyby možnost létat na okřídleném stroji, což dodává hře úplně nový rozměr. Právě tenhle prvek dokáže natolik pohltit, že rychlé cestování přestává dávat smysl, jednoduše proto, že samotný pohyb světem je zábava.
Má to ale jedno mínus. Bohužel se k této možnosti dostaneme až v závěru hry, tudíž si celou hru projdeme po svých, rychlým cestováním nebo klasicky na Chargerech. Proto se opravdu vyplatí si projít příběh a vedlejšáky, jiné aktivity a příběhové rozšíření Burning Shores nechat na konec.  

Příběh si drží vysokou kvalitu a opět dokáže vtáhnout. Touha zjistit, jak se situace vyvine dál, žene hráče kupředu, a motiv sbírání jednotlivých podfunkcí pro GAIA příjemně připomene strukturu známou třeba ze Star Wars: Knights of the Old Republic, kde jsme také podobně hledali hvězdné mapy. I když jde spíš o osobní nostalgickou paralelu, funguje překvapivě dobře a dává postupu hrou jasný rytmus.

Máme zde i pár nových strojů, které jsou skvěle udělané, souboje jsou opět super a zase občas někdy frustrující, když se neumíte trefit. A také je zde vlastní základna do které se pravidelně vracíte, doplňujete zásoby, vylepšujete zbraně a hlavně instalování dat pro ovládnutí nových strojů po splnění úkolů v Kotlech.
A pak je tu věc co úplně rád nemám a to je větší důraz na dialogy se společníky na základně. Oproti prvnímu dílu působí tyto pasáže místy zdlouhavěji a méně přirozeně. Nejsou sice povinné, ale pro hráče, kteří mají tendenci „vyčistit“ všechny dostupné interakce, jako jsem já mohou působit jako zbytečné zdržení.

Horizon Forbidden West je ve spoustě ohledů lepší než první díl, především díky výrazně vylepšenému průzkumu a novým herním mechanikám. Zároveň ale přináší i pár drobných nedostatků, které mohou některé hráče lehce brzdit. I tak jde o velmi kvalitní pokračování, které stojí za to.

Herní výzva 2026 - 5. Spoluhráči (Základní)

Jazz Jackrabbit 2 je nádherný návrat do dětství a jedna z nejlepších klasických plošinovek po boku legend jako Super Mario Bros. Hra boduje skvělým designem levelů, pestrým výběrem zbraní, zábavnými boss fighty a naprosto fantastickým soundtrackem.

Příběh je sice jednoduchý a je to typický klon zmíněného Maria, ale to vůbec nevadí. Hlavní roli tu hraje výborná atmosféra a krásná vizuální stylizace prostředí. Gameplay obstál i dnes a dobře se hraje jak na klávesnici, tak na gamepadu.

Jedinou drobností je, že některé boss fighty mohou být dnes překvapivě těžší než dřív.... Alespoň pro mě.

Far Cry 2 je hra, která ve mně zanechala hodně rozporuplné dojmy. Na jednu stranu má skvělé zasazení do Afriky, povedený hudební podkres a zajímavé prvky jako zasekávání zbraní nebo realistické šíření ohně, které dodávají hře určitou originalitu.
Na druhou stranu mě ale hra dost frustrovala. Neustálé ježdění z místa na místo je zdlouhavé, nepřátelé se až otravně rychle respawnují a často máte pocit, že jste neustále pod palbou. Některé mise jsou navíc zbytečně nefér, typickým příkladem je moment, kdy ke splnění úkolu nutně potřebuješ konkrétní vybavení (např. výbušninu), ale po smrti a následné „záchraně“ parťákem o ní přijdeš a dostaneš místo toho pistoli a hra ti nedá možnost situaci rozumně vyřešit. Výsledkem je nutnost opakovat delší úseky znovu, což výrazně narušuje plynulost hraní.

Příběh mě vůbec nezaujal a působil dost prázdně. Gameplay mi taky úplně nesedl, hlavně kvůli různým vizuálním efektům a kameře, ze které mě po čase bolely oči. Celkově je to pro mě hra typu „buď miluješ, nebo nenávidíš“ jak se ostatně o téhle hře říká a já jsem bohužel spíš na té druhé straně. Měl jsem to původně do letošní herní výzvy ale musím si najít něco jiného.

Tahle hra asi není pro mě, mám rád sérii FarCry ale dvojka je otřes. Už kdysi jsem ji nedokázal dohrát a teď ani na podruhý, no nevím jestli tomu dám ještě někdy do třetice šanci.

Hrát Red Dead Redemption až po jeho mladším, technicky vyspělejším nástupci Red Dead Redemption 2 je zajímavá zkušenost. Rozdíly v grafice i fyzice jsou na první pohled znatelné, ale jakmile se do hry ponoříš hlouběji, začne vynikat to nejdůležitější – silné jádro, které obstálo i zkoušku času. Je pravda, že po technické stránce působí hra dnes už zastaraleji. Oproti druhému dílu je svět méně detailní, fyzika jednodušší a některé mechaniky působí více arkádově. To se projevuje například při ovládání koně, které může být místy trochu krkolomné. Na druhou stranu je fér říct, že ve své době šlo o absolutní špičku a i dnes má hra své nezaměnitelné kouzlo. 

Co ale zůstává naprosto špičkové, je příběh. Osud Johna Marstona je stejně silný, napínavý a emotivní jako u druhého dílu. Vyprávění dokáže hráče vtáhnout a držet v napětí až do samotného konce, který patří mezi ty nejsilnější a zároveň nejsmutnější momenty v herní historii. V tomhle ohledu si hra drží kvalitu, která se vyrovná i moderním titulům. Atmosféra je i přes technické limity stále velmi působivá. Svět má svůj charakter a dokáže hráče pohltit, i když je o něco méně detailní než v pokračování. Velkým překvapením je také audio, zejména efekty bouřek, které dodávají hře výraznou autenticitu a patří k nezapomenutelným prvkům zážitku.

Gameplay působí oproti dvojce jednodušeji a více arkádově, což nemusí být nutně na škodu. Hra je díky tomu přístupnější, ale zároveň ztrácí část hloubky, na kterou si hráči zvykli u novějšího dílu. Přesto si na něj lze časem zvyknout a začít si ho užívat naplno.
<br data-start="1717" data-end="1720">Red Dead Redemption je i dnes skvělou hrou, která stojí především na výborném příběhu a silné atmosféře. Přestože ji druhý díl v mnoha ohledech překonal, stále jde o nezapomenutelný zážitek, který si fanoušci série rozhodně nesmí nechat ujít.

Existují skvělé hry, existují výjimečné hry… a pak je tu Red Dead Redemption 2 – titul, který se bez přehánění řadí mezi absolutní vrchol celého herního průmyslu. Už po pár hodinách hraní je jasné, že tohle není jen hra, ale zážitek, na který se nezapomíná.

Hlavní náplní je bezpochyby příběh, který patří k tomu nejlepšímu, co kdy herní svět nabídl. Sledujeme osud psance Arthura Morgana a jeho gangu v době, kdy Divoký západ pomalu mizí. Postavy jako Arthur Morgan, John Marston nebo Sadie Adler nejsou jen dobře napsané – jsou živé, uvěřitelné a lidské. Každá jejich motivace, rozhodnutí i emoce dávají smysl, a právě díky tomu dokáže příběh zasáhnout s nečekanou silou. Výsledkem je silný, místy až srdcervoucí zážitek, který v hráči zůstane ještě dlouho po dohrání.

Atmosféra hry je naprosto pohlcující. Otevřený svět působí neuvěřitelně detailně a realisticky – od chování NPC postav, přes dynamickou přírodu plnou zvěře, až po proměnlivé počasí a dechberoucí scenérie. Každý kout mapy má svůj charakter a život, díky čemuž svět nepůsobí jako kulisa, ale jako skutečné místo, ve kterém prostě chcete zůstat ještě dlouho po dohrání a objevovat poklady, nespočet různých easter eggů a mnoho dalších tajemství.

Po technické stránce hra i po letech působí, jako by vyšla dnes. Grafika je dechberoucí a patří k tomu nejlepšímu, co lze na PC zažít. Každý detail od textur až po animace je dotažený s neuvěřitelnou pečlivostí.

Gameplay může být zpočátku trochu náročnější na orientaci. Ovládání a množství mechanik vyžadují čas na zvyknutí, ale jakmile si vše sedne, zamilujete si to. Samozřejmě je z toho patrné, že původně byla hra vydána na konzole a až poté na PC. Postupně se ale z každé akce ať už jde o přestřelky, průzkum nebo obyčejné cestování krajinou – stává radost.

A negativa? V tomhle případě je těžké nějaká hledat. Hra působí jako dokonale vybroušený celek, kde všechno funguje přesně tak, jak má. A na nějaké výraznější chyby jsem nenarazil, jistě občas se nějaký ten bug objeví ale jmenujte mi nějakou hru kde ne.

Ve výsledku je Red Dead Redemption 2 mistrovské dílo, které nastavuje laťku pro celý herní průmysl. Kombinace silného příběhu, nezapomenutelných postav a neuvěřitelně živého světa vytváří zážitek, který se jen tak neopakuje.

Pokud existuje hra, která dokáže znovu probudit nostalgii po starých arkádových demoličních závodech, pak je to právě Wreckfest. Duch klasických titulů jako FlatOut je tu cítit na každém kroku – a to v tom nejlepším možném smyslu.
Závody jsou rychlé, chaotické a často končí totální destrukcí poloviny startovního pole. Přesně tak, jak to fanoušci tohoto stylu milují. Každá zatáčka může znamenat kolizi, každý souboj o pozici může skončit převráceným autem v příkopu – a právě to dělá závody tak napínavé.

Jedním z největších highlightů hry je bezpochyby model poškození vozidel. Karoserie se mačká, odpadávají části auta a po několika tvrdých nárazech se z elegantního závodního stroje stává sotva pojízdný vrak. Destrukce se navíc netýká jen aut – prostředí tratí reaguje na kolize a přidává závodům další vrstvu chaosu.

Po technické stránce hra působí velmi solidně. Grafika je detailní a přehledná i během těch největších kolizí, což je při množství trosek a havárií na trati důležité.
A ani soundtrack nezůstává pozadu i když není ani zdaleka tak dobrý jako u FlatOut a FlatOut 2. 

A záporem této hry bude asi určitě, opakující se tratě v kariérním režimu. Takže celá kariéra je dosti repetetivní a když máte jet trať, která někdy má dokonce i dvanáct kol a od druhého jedete první a nemáte šanci aby vás dohnali, tak to je dosti otravné.

Ale předně, pro fanoušky chaosu na čtyřech kolech jde o téměř povinnou záležitost.

Herní výzva 2026 - 4. Doba AI (Hardcore)

Akční RPG od studia Guerrilla Games mě překvapilo především tím, jak snadno dokáže vtáhnout do svého světa. Už od prvních hodin je jasné, že nejde jen o obyčejnou akční hru v otevřeném světě ale o propracované dobrodružství s výrazným příběhem a silnou hlavní postavou.

Soubojový systém mě bavil po většinu hraní. Střety se stroji vyžadují taktiku, přípravu a správnou volbu výbavy. I když jsem se občas rozčiloval nad tím, že se nemůžu trefit přesně tam, kam chci. Právě tahle náročnost dává soubojům napětí. Nepřátelé v podobě mechanických zvířat nebo... dinosaurů? působí svěže a originálně, a jejich propojení s umělou inteligencí HÁDES dodává světu zajímavé pozadí.

Příběh je podle mě jednou z nejsilnějších stránek hry. Postupné odhalování minulosti světa i osobního příběhu Aloy mě skutečně vtáhlo. Aloy jako hlavní hrdinka je velmi sympatická, lidská a snadno si ji oblíbíte. Díky ní má hra silný emocionální náboj, který ji odlišuje od mnoha jiných akčních RPG.

Otevřený svět byl pro mě velký tak akorát a vizuálně povedený. Průzkum mě bavil, i když ne natolik, abych procházel každý kout mapy do posledního detailu. Vedlejší úkoly jsou některé zajímavé, jiné spíše průměrné. Crafting je funkční, ale místy jsem měl pocit, že je ho až příliš a zbytečně zahlcuje. Zklamáním byl také menší inventář, který občas působí omezujícím dojmem, stejně jako některé méně zajímavé looty.

Po technické stránce běžela PC verze plynule, bez výraznějších problémů. Grafika je velmi dobrá a soundtrack příjemně doplňuje atmosféru hry.
Celkově hodnotím hru pozitivně. Má silný příběh, zábavné a originální souboje a krásný otevřený svět, i když ji sráží drobné nedostatky, tak tato hra za to stojí a snad to nebude dlouho trvat a najdu si čas i na druhý díl.

Herní výzva 2026 - 1. Jízdenku, prosím! (Základní)

No, konzolovou verzi jsem nikdy nehrál, možná škoda ale dnes musím změnit moje starší hodnocení, protože tahle hra byla pro mě teď taky velká nostalgie, poněvadž jako malej jsem to hrál furt a bavilo mě to.
Dnes mě to už tak nebavilo a upřímě nemělo ani co. Město nijaký, úplně mrtvý a žádná chuť ani vůle k nějakému prozkoumávání. A zabývat se sbíráním nějakých exotických pavouků, něco jako sběratelský předmět? Děkuji fakt NE! I ovládání je naprosto primitivní a všechny včetně boss fightů zvládnete levou zadní a ani se nezapotíte, celkem nuda.
Takže asi tak, na to jak hra dnes (ale určitě už tehdy) vypadá bídně a odfláknutě, tak je naštěstí krátká.
Jediné co mě tak trošku pobavilo bylo, když Spider-Man řekl hlášku ,,Potřebuju zkontrolovat jestli máš jízdenku...''
Doc Ockovi, před tím jak odrážíme jeho útoky na jedoucím vlaku. To bylo dobrý, protože to vystihlo i název první kategorie letošní herní výzvy v rámci které jsem to hrál.

Ale opravdu za touhle hrou už asi udělám definitivní tečku a vracet se k ní už nejspíš nebudu.

Herní výzva 2026 - 6. Středomoří (Hardcore)

Opravdu nabušená hra tolika masivními vlnami nepřátel.
Tohle je hra, kterou jsem dostal od svého bratra jako dárek, když mi bylo, nevím asi 9 možná 10 a pamatuju si, že jsem se dostal snad jen do druhého levelu a od té doby jsem na to nešáhl, až do teď. A po tolika letech to byla teda, aspoň při těch prvních dvou levelech, pořádná nostalgie.
No a konečně jsem to dohrál a i v dnešní době je to poměrně slušná jízda, která vám nedá vydechnout.

Tato ''doomovka'' ačkoli je dosti odlišná, protože se specializuje na kosení stovky nepřátel ve velkých prostorech (arénách), kdežto klasické "doomovky" jsou s mnohem menčím počtem nepřátel a v malých prostorech.
Je to hra dalo by se říct na odreágování, no a po čtyřech hodinách dohráno.

Ale co musím vyzdvyhnout je soundtrack a to hlavně v posledním levelu.
A zbraň XL2 Lasergun je snad odmontovaný kanón z TIE fighteru, který má dosti hodně podobný zvuk při střílení. Mazec.

A na závěr jen dodám, že jsem dlouho nehrál takhle těžký final boss fight, než jsem vůbec přišel na to co mám dělat. Samozřejmě na druhé zahrání už by to bylo snažší ale i tak.

Vyrostl jsem na této adventůře, původní hře z roku 2002 a to je prostě nepřekonatelný masterpiece v žánru adventur.
A proto jsem s velikým nadšením očekával vydání remasteru této hry. A možná se těšil až moc.

Hra je samozřejmě co se týče příběhu, postav, lokací naprosto stejná jako originál to je jasné ale co se týče grafické stránky, je to opravdu nádhera. Hra vypadá fantasticky, i to 3D vyobrazení lokací je super. Horší je to už s pohybem kamery, která je někdy fakt nepříjemná aby jste se vůbec mohli zorientovat kam jít. Ale po čase hraní se na to dá zvyknout. Moderní mechaniky dnešních adventur nebudu ani komentovat, že když se přiblížíte k aktivnímu bodu, kde se dá něco dělat, tak už se vám na nějakou vzdálenost začne objevovat kurzor na obrazovce. To je jasný.
Ale co se týče té grafiky a samotného příběhu, tak je to tak všechno co jse mi na tomto remasteru (mimochodem remasteru který spíše vypadá jako remake) líbilo.
A co se mi nelíbilo? Tak za prvé: cybějí tu různé animace s původního dílu, např. Když Kate leze po žebříku do vily Voralbergů, nebo jak Momo rozbije stavidlo a poté nám ho pomůže otevřít, to mi chybělo asi nejvíce. Tady to Kate zvládla sama a v cukuletu. A našli by se i další. Ano jsou to detaily ale mě tam prostě chybí. Za druhé: Vyobrazení hlavní hrdinky Kate. Mě osobně se její tvář vůbec nelíbí v porovnání s originálem, podivně ji svítí oči a hlavně vůbec nevypadá jako v cutscénách, které tedy zůstali původní, jen jsou ve vyšším rozlišení a vůbec mi to nevadí. Tedy, proč nevypadá Kate stejně jak v cutscénách, tak ve hře? Neříkejte mi, že to v dnešní době nejde.
A za třetí: Hudba. Ano hudba, která je tak skvělá a úchvatná a dokonale podkresluje atmosféru hry a vlastně dělá hru takovou jaká je. Tak to vše platí pro původní hru, zde to neplatí. V remasteru totiž jak začne hudba hrát, tak už nepřestane a dost to kazí celkový dojem ze hry a hlavně to i ruší v některých chvílích. V originále totiž hudba začala hrát vždy v určitých situacích, kdy podkreslovala atmosféru určirčitého momentu v příběhu a postup hrou dál. To umocňovalo prožitek ze hry a celkovou atmosféru. Pořád doufám, že to snad opraví v nějakém updatu ale moc tomu nevěřím.

No a na konec ještě něco pozitivního. Velice cením přidání několika nových hádanek do hry a pár dalších úprav, třeba dalekohled u kapitána Malatesty. Ale to je jen drobnost, která ale potěšila.

Novým hráčům určitě doporučuji zahrát, kteří dříve nikdy nehráli, tak teď mají dobrou příležitost a skalním fanouškům této hry doporučím asi... zahrání na vlastní nebezpečí.

Mafia je český klenot.

Mafia 2 je více než důstojné pokračování prvního dílu. Je dobře známo, že první dva díly série Mafia si kladou za důraz býti hodně realistické co se týče aut. Už v jedničce jsme měli velice dobrou fyziku aut a jestli vám připadalo, že opravdu řídíte auto, tak ve dvojce je tento pocit dvojnásobný ne-li trojnásobný.
Vlastnosti aut se opravdu povedla, neboť každé auto je prostě své a originální. Ne jako nějaká ''arkáda'' v GTÁčku.

Příběh je naprosto famózní, stejně jako v jedničce vtáhne a už nepustí. Hltal jsem snad, každé slovo, každou cutscénu.
Postavy jsou velmi uvěřitelné a hlavní trio, teď tedy myslím - Vito, Joe a Henry, jsou hodně sympatické. Stejně jako hlavní trio v prvním díle.
Grafika hry je na svou dobu fakt neuvěřitelná. Pokud porovnám s takovou Mafií 3, tak se mě chce zvracet co je to za výplod. Trojka je o šest let novější díl a grafiku má jako kdyby vyšle ještě před Mafií 2.

Město je zde moc pěkné i živé. Lidé tu dělají různé činosti (chodí do obchodů, kupují si noviny, navštěvují restaurace, bary atd.)
Soundtrack hry je TOP, jak příběhový, tak i rádio, kde hraje jedna dobová pecka za druhou.

Co je také výborné je střelba ze zbraní a systém krytí.
Policie je zde ještě realističtější než v jedničce, systém pokutování, možnosti i odmítnout pokutu nebo se bránit zatčení. K dokonalosti už tomu chybí jen ten přestupek za jízdu na červenou.

Mafia 2 je jedna z nejlepších českých ale i světových her své doby, což přetrvává i do dneška. A kdyby byla hra původně dodělaná, tak jak měla vypadat podle vize Dana Vávry, byla by to asi nepřekonatelná hra svého žánru.

Naštěstí je tu ale moderská komunita fanoušků, kteří vytvořili Final Cut mód, který si klade za cíl dát do hry co nejvíce materiálu, které měla hra původně obsahovat. Takže doporučuji, tento mód sledovat a zahrát si to s ním.

Tak dohrán i třetí díl této trilogie a musím říct, že i tento byl povedený. Do třetice to bylo vlastně to samé jako u prvních dvou, jen zase o něco větší.
Příběh skvělý, jako u všech dílů, ovšem horší je to s množstvím vedlejších aktivit a misí, kterých je tu tentokráte opravdu hodně a přiznám se, podruhé hráno a ne, nedonutil jsem se dokončit všechno na 100% ještě před dohráním příběhu.
Soundtrack taky dobrý. A co je možná na tomhle díle nejlepší, jsou ty scenérie, to je fakt paráda a ta voda...

Atmosféru to má celkově skvělou a jako dovršení trilogie působí dobře.
Nebudu zde už vypisovat jak je to se zbraněmi, dovednostmi, vylepšování, atd., protože to je furt stejné jako u předchozích dílů.

Na závěr jenom dodám, že i když se tato trilogie Tomb Raider trochu vzdaluje od původních dílů i Legend trilogie, tak má svoji originalitu, hloubku a atmosféru. A rozhodně doporučuji zahrát všem ale především těm co milují hry na téma - dobrodružné akční adventury a la Indiana Jones.

Máme tu pokračování tzv. survivol trilogie Tomb Raider. Rise of the Tomb Raider navazuje na restart série z roku 2013 a posouvá Laru Croft do role sebevědomější a odhodlanější hrdinky. Lara už tu není jen obětí okolností ale sama se vydává hledat odpovědi a pravdu o svém otci. Pátrání nás zavede nejprve do Sýrie a posléze do nehostinné Sibiře, kde pátráme po ztraceném městě Kitěž a Božském zdroji, artefaktu zahaleném tajemství o nesmrtelnosti.

To co obsahovala jednička, tak druhý díl přináší dvojnásobně. Hra zde nabízí mnohem více vedlejších aktivit. Od sbírání různých relikvií, dokumentů, dále plnění všemožných výzev skoro v každé lokaci, výroby vlastního vybavení tj. výroba šípů, nábojů, pastí a dalších speciálních vybavení.
A nakonec hledání hrobek. Právě volitelné hrobky patří mezi nejsilnější části hry, na rozdíl od prvního dílu, kde byly spíše více vedlejší aktivitou a hlavně nebyly tak rozmanité.

Tentokrát si zde i můžeme měnit různé outfity u každého tábořiště.
Ve hře jsou otevřenější lokace propojené lineárním příběhem. Je zde větší důraz na průzkum, sbírání surovin a výrobu vybavení. Jak jsem psal výše tak hrobky jsou propracovanější a tvoří důležitou součást hry.
Atmosféra hry je jednou z nejlepších v sérii. Sibiřská divočina působí autenticky – od zasněžených hor přes zmrzlé jeskyně až po zchátralé sovětské komplexy. Atmosféru umocňuje detailní práce se světlem, počasím i zvukem prostředí.

Rise je solidním pokračováním, které se nebojí rozšířit recept předchozího dílu o větší porci průzkumu a dobrodružství.
A příjde mi, že tento díl jde hodně v klasickém dobrodružném duchu „objevování ztracených tajemství“. A proto mám také tento díl z celé trilogie nejradši.

Je to 12 let co tato nezapomenutelná hra vyšla. Tehdy jsem ji hrál poprvé a teď po těch dvanácti letech teprve podruhé.
A je to stejně skvělé jako tehdy. Myslím, že tato survivol trilogie, jímž je tato hra prvním dílem, je skvělý přírůstek do celé série Tomb Raider. A to i přes to, že se v mnohém liší od původních dílů z devadesátek nebo i Legend trilogie.
Hra totiž kombinuje prvky akce, průzkumu a lehkého survivalu. Přestřelky jsou častější než v předchozích dílech, a díky krycímu systému působí dynamicky. Postupně si hráč odemyká nové schopnosti a vylepšuje zbraně. Tradiční hádanky a plošinové pasáže jsou sice přítomné, ale v menší míře – hra klade důraz hlavně na akci a tempo. Vedlejší hrobky slouží jako dobrovolné výzvy, které asi jako jediné více připomínají starší styl Tomb Raideru.

A nebyl by to Tomb Raider, kdyby i zde nebylo nadpřirozeno, mytologické a fantasy prvky.
Stejně jako hratelnost je i příběh hry vskutku parádní, kde se ocitáme po ztroskotání lodi na nehostinném ostrově plném nepřátel, pastí a nadpřirozených jevů. Hra nám zde ukazuje jak se postupně z nejisté mladé archeoložky stává odhodlanou bojovnicí. Ačkoli je děj dost předvídatelný a občas spoléhá na klišé, vyprávění je funkční a podporuje silnou atmosféru.

Jde o solidní titul, který položil základy nové trilogie, i když některé fanoušky původních dílů mohl zklamat svou odlišností. Což ale neplatí v mém případě, protože je to prostě survivol a Lara jakou ji zde vidíme je prostě takovou jakou má být. Jsou to její začátky a ta naše nebojácná a neohrožená archeoložka se z ní teprve stane.

,,Tome tak tohle se povedlo...'' Jak by řekl don Salieri.
A opravdu Mafia: The Old Country se fakticky povedla. Co mě uchvátilo hned na první dobrou je grafika, ta je neskutečná a Unreal Engine 5 hře nejen sluší ale i svědčí.

Po dlouhé době tu máme díl ze série, který má opět skvělou atmosféru, bravurní a lineární příběh a také skvělé a dobře napsané postavy. Mafia: The Old Country neboli Mafia: Domovina není Mafií 4, nýbrž prequelem původní Mafie nebo spíše Mafia: Definitive Edition. 
Zasazení na Sicílii je skvělé a vidět a hlavně zahrát si to, kde to všechno začalo nebo odkud Mafie pochází bylo parádní. Sicilská příroda je nádherná na pohled ale i budovy a hory, kterým vévodí sopka Etna.
Po herní mapě se tentokrát proháníme na koních ale taky samozřejmě i v prvních automobilech té doby, které byly ještě na kliku.

Jizdní model je skvělý, obzvlášť když hrajete na simulaci řízení, ovšem je tu jeden takový nešvar a to, že když nabouráte a to i ve větší rychlosti, tak to autu skoro ani ,,neublíží''. A když se převrátíte na hlavu tak ani neumřete a to je škoda v tomhle prostě byla původní Mafie realističtější. Ale to samotné hře nijak neubírá na kvalitě.

Dobré jsou i zbraně, konkrétně zde hlavně nože, na kterých je to hodně založený. Jsou zde tři typy nožů, každý má své vlastní využití.
Hra se svojí délkou, by se mohla zařadit vedle Mafie 2, to je jen můj odhad. Hru jsem zahrál za nějakých 14 hodin ale to jsem se občas zdržoval i sbíráním některých sebratelných předmětů, které jsou zde také.

Jak jsem psal výše, příběh hry je lineární což je super a je to tak návrat k prvním dvoum dílům série. Ale někdy ta lineárnost byla, přece jenom příliš, protože jste se nemohli vzdálit od někoho na pár metrů aniž by vás to donutilo se vrátit k cíli, nebo vrťte se do oblasti mise, tohle bylo trošku otravné a přece jenom jsme si nemohli chodit pokaždé, kde jsme chtěli a jak jsme chtěli. A také nascriptované dojíždění auta nebo koně k cíli, kde vám auto nebo kůň sám zaparkoval aniž by jste řídili, tam tak být nemuselo. Ale to jsou jen takové detaily, které ve výsledku, vůbec nerozhodují.

Hra je jinak parádní a je skvělým návratem ke kořenům série a doufám, že příští díl ať už to bude Mafia 4 nebo něco jiného bude v tomto pokračovat.

Stray - příběh o kočce, která se ztratí v neonem zalité cyberpunkové městské čtvrti, obývané roboty.

Hra má silnou atmosféru, nápaditý design světa a podmanivý příběh.
Mechanicky je Stray jednoduchý - skákání, lezení, pár hádanek a plížení. Ale nečekejte klasickou simulaci zvířete. Vše se tu řídí tempem příběhu. Animace jsou mimořádně plynulé a pohyb kočky působí realisticky. Plus další drobné interakce se světem jako je škrábání drábkama na různé povrchy, lezení do krabic nebo mňoukání jsou roztomilé a také přirozeně zapadnou do hry.

Hra dokáže být překvapivě dojemná a to i přes to, že zde prakticky nefiguruje žádný lidský charakter. Příběh o ztrátě, naději a vztahu mezi živým tvorem a stroji. Pomáhá tomu i malý robotický společník B-12, který s hráčem komunikuje a doplňuje mu kontext světa.

Herní doba je kratší. Já osobně jsem to zahrál za šest hodin a dělal jsem ještě i nějaké věci okolo, jako jsou nějaké sebratelné předměty nebo hledání vzpomínek na dřívější dobu, o kterých vám váš robotický společník vypráví, když je najdete.

Stray je poutavý audiovizuální zážitek, který umí vyprávět beze slov. Pokud máte rádi atmosférické adventury, sci-fi světy a něco, co se nebojí být trochu jiné, Stray je výprava, kterou stojí za to podniknout – nejlépe se sluchátky a otevřeným srdcem.

Dishonored je hra, které jsem z počátku nedůvěřoval ale jednoho dne jsem si řekl... ne prostě si to zahraju a úplně mě to pohltilo. A tak jsem si ji po letech opět zahrál znovu. A musím říct, že i po letech se hraje skvěle a co na tom, že graficky dnes už nové hráče možná neosloví, koho to zajímá, ta hra má jedinečnou atmosféru a právě výrazný vizuální styl s rukopisným grafickým zpracováním je prostě i po letech zatraceně působivý - ne protože je realistický, ale protože má identitu.

V roli Corva Attana se vydáváte na cestu pomsty a hra vám dává svobodu v tom jestli chcete být duch, kterého nikdy nikdo neuvidí, nebo smrtící zabiják, který za sebou zanechává jen utrpení a chaos. Což se samozřejmě podepíše na celkový konec hry, podle toho jakou cestu si vyberete.

Atmosféra Dunwallu je nejvíc silná stránka hry. Město působí živě, všude samá krysa (rovnou hejna krys), a na každém rohu číhá příběh, který nemusí být nikdy vyřčen.

Dishonored je promyšlený mix akce a stealthu, obalený do jedinečné stylizace. Nabízí výbornou znovuhratelnost díky systému rozhodnutí a více možnostem průchodu úrovněmi. Pro hráče, kteří hledají chytrou akční hru s atmosférou, je tohle skvělá volba. Dishonored zůstává i dnes nadčasovým zážitkem.

Uf... trvalo to ale konečně jsem se odhodlal napsat svůj komentář k této skvělé hře.

Hra se odehrává v roce 1937, mezi událostmi filmů Dobyvatelé ztracené archy a Poslední křížová výprava a nabízí autentický zážitek, který věrně zachycuje ducha původních filmů.

Ve hře mámé kombinaci prvků jako jsou akce, stealth a řešení hádanek v pestrých lokalitách jako, Vatikán, Egypt, Thajsko nebo Čína. V těchto jedinečných a krásných lokací prozkoumáváme místa s různorodým přístupem k plnění úkolů. Ikonický bič Indiana Jonese slouží nejen k boji, ale i k překonávání překážek, což přidává na dynamice pohybu. Souboje jsou zaměřeny spíše na pěstní souboje a využívání prostředí než na střelbu, což odpovídá charakteru Indiana Jonese. Hra také umožňuje hráčům volit mezi přímým střetem a tichým postupem, což zvyšuje variabilitu herního zážitku.

Příběh se točí okolo tajemného Velkého kruhu a vypátrání jeho tajemství. Kromě našeho hlavního hrdiny mu pomáhá také jedna nová postava jménem Gina Lombardi. Taková hlavní ženská hrdinka po boku Indiana Jonese, ostatně jako v každém filmu je tomu tak i zde. Děj je plný napětí, humoru a dobrodružství, které jsou pro sérii typické. Hra se nebojí zabrousit do nadpřirozených prvků, (opět jako je tomu i ve filmech) což dodává příběhu na zajímavosti.

Grafika hry je naprosto parádní, s detailními prostředími a plynulými přechody mezi první a třetí osobou. A s tím souvisí i optimalizace hry, protože na to jaké má hra poměrně vysoké HW a právě grafiku, běží hra naprosto perfektně. Fakt jsem neměl snad jediný sek ve hře a to mám na dnešní dobu, už docela starší počítač a jel jsem na vysoké detaily s plynulými 60 FPS. Takže za mě bomba, takhle optimalizované by měli být všechny hry.

Herecké výkony, zvláště pak Troye Bakera jako Indiana je naprosto přesvědčivě dechberoucí a málokdo by poznal, že to ani nedabuje Harrison Ford. A hudba? To je epické vyvrcholení atmosféry hry.

Ale je tu i věc, která se tak úplně nepovedla a to je AI nepřátel. Ta občas působí nepřirozeně a některé akční sekvence jsou až příliš naskriptované, což trochu kazí dojem ze hry.

A závěrem?
Indiana Jones and the Great Circle je důstojným přírůstkem do série a nabízí dobrodružství, které potěší jak fanoušky filmů, tak nové hráče. Díky kombinaci napínavého příběhu, promyšlené hratelnosti a kvalitního technického zpracování se jedná o jeden z nejlepších titulů s Indiana Jonesem. Přestože má hra své nedostatky, celkový dojem je velmi pozitivní.

Já jsem vyrostl na Half-Life: Uplink, nikdy jsem nehrál originál, až do teď. A musím uznat, že jsem o dost přišel, protože je to opravdu  masterpiece. Ale rest dohnán.

Hráč se ujímá role Gordona Freemana, teoretického fyzika, který právě nastupuje do práce v tajném vědeckém komplexu Black Mesa. Zde ale dojde ke katastrofě a dále k invazi mimozemšťanů z dimenze Xen. Half-Life vypráví svůj příběh bez tradičních cutscén – hráč zůstává po celou dobu ve Freemanově kůži, což přináší nebývalé ponoření do světa hry.

AI nepřátel, zejména vojáků HECU, je na svou dobu, ze které je hra, výjimečně propracovaná – kryjí se, spolupracují a snaží se vás obejít. Na hře je asi nejlepší ta atmosféra - zvuky sirén nebo chcete-li alarmů, blikající světla, zvuky zbraní, nebo zvuk doplňování života a energie do obleku jsou prostě skvělé. A díky tomuto všemu je hráč vtažen do světa, který působí jako živý, organický celek.

Tohle je hra, která ukázala, že i střílečka může vyprávět silný příběh. I po více než pětadvaceti letech má co nabídnout a pro milovníky her je to povinnost.

Legendární titul, který změnil svět akčních her.

Hra mého dětství, kultovní klasika, která zestárla více než dobře. Letos v rámci herní výzvy jsem si ji zahrál po letech a musím říct, že se hraje pořád skvěle, přesně tak jak jsi pamatuju. Legendární ''Matrix'' mód, skvělá hudba, která temnou atmosféru hry podkresluje dokonale a samotný příběh vyprávěný formou komiksu v cutscénách je boží.

Zkrátka, ani dnes neudělá žádný hráč krok vedle, když si vybere právě tuhle hru.