Nejlépe hodnocené komentáře

Už jsem toho pro naší databázenku vokomentoval hafo. Komentoval jsem dlouhé i krátké hry, zábavné i nudné hry, složité i prosté hry, a všechno možné mezi. Ale ještě nikdy jsem nekomentoval cokoliv byť vzdáleně podobné tomuto. Vlastně jsem za těch 25 let své herní kariéry nic podobného hlavně ani nehrál. Ozvěna Osudu je až šokujícně originální počin a souběžně jedna z nejnáročnějších her, na které jsem doposud narazil.

Všedně zde působí jen prezentace a děj. Kajsi v budoucnosti se lidsto proprdělo až do té krajní meze znečištěného ovzduší, kdy hrozilo kompletní vymření druhu. Bořek stavitel ale zaplaťsatan postavil atmosféru čistící věž, na které souběžně poslední zbytky obyvatelstva mohly nadále přežívat v relativním klidu. Nicméně teď zas vypovídá službu mašinérie, která věž pohání, takže samo sebou ulicemi věže roste zločin, násilí, a patrně z nějakého důvodu i mutace. Ale na tohle všechno můžete klidně zapomenout, protože toho se první půlka hry ani vůbec netýká. Celé první půlce dominuje sitcom o našich třech protagonistech, v rámci kterého prostě žijí své žoldácké životy a předhání se v nadávání a sexuálních vtípcích.

Pokud to vůbec budete hrát, tak kvůli příběhu to stejně beztak nebude. Pokud to vůbec budete chtít hrát, zjistíte to poměrně rychle, neboť RoF se naštěstí nedrží zpátky a hned v prologu Vás zmasíruje naprosto vším, co má a umí. A je toho fest. Jen tutoriál je na jednu až dvě hoďky, a je společně s trénovací arénou naprosto povinný. Nechci ten notorický soubojový systém popisovat nikterak detailně, protože jednak by to zadělalo na dalších deset odstavců, a druhak objevování mechanik a jejich nových nuancí je zdaleka tou největší a nejkouzelnější devízou hry, takže tu masochistickou rozkoš bych rozhodně nikomu nechtěl upřít. Je ovšem záhodno poskytnout alespoň jakýs ten základní popis, takže:

- Zdejší systém jest kombinací realtime a turn-based, a upřímně nevím, čemu se reálně naklání víc. Všichni jedou své tahy souběžně, nikdo na nikoho nečeká.
- Mezi jednotlivými postavami můžete dynamicky přepínat kdykoliv si zamanete, což v rámci strategie i musíte. Kulomety činí škrábací dmg, který je následně potřeba "potvrdit" přímým dmg bambitkou. Nicméně škrábací dmg se postupně healuje. A abyste vůbec nějaký útok provedli, musíte jej nejdřív nabít. Čím blíž jste nepříteli, tím rychleji se nabíjí. Netřeba vysvětlovat, že čím blíže jste nepříteli, tím většímu nebezpečí se vystavíte. Čím vyšší má konkrétní postava lvl, o to vícekrát může v rámci jediného tahu nabít útok. Takto nabíjet se musí i použití předmětů. Pokud některý nepřítel nabije svůj útok dřív, tak po Vás vystřelí a Váš tah tím ukončí.
- A pak tu máme multikulti bezely. Dokud máte alespoň jeden bezel, celá Vaše družina může obdržet pouze škrábací dmg. Pokud některá postava touto cestou příjde o všechna HP, instantně se vyhealují a jeden bezel se ztratí. Nicméně mnohem zajímavěji se bezely využívají v rámci Hrdinských akcí, při kterých Vám enemáci de facto nemůžou zabránit v rozjezdu baletu režírovaného Johnem Woo. Každá taková akce stojí jeden bezel. Pokud přijdete o všechny bezely, jste v prdeli. Bezely lze doplnit ničením nepřátel či jejich částí či konáním spešl pohybů. Nicméně bezely potřebují sloty, a sloty Vám enemáci můžou rozstřílet na kousky. Doslova, čtyři kousky se rozhodí po zemi a Vy je musíte hbitě posbírat, bo bez slotů nejsou bezely, a enemáci Vám ty kousky taky můžou čorknout.

A tímto jsem načrtl sotva ždibec šlehačky na pětipatrovém dortu. Musíte si souběžně hlídat stav bezelů, HP Vaší družiny, HP nepřátel, nabíječ nepřátel, rezonanční body, Váš nabíjecí čas a zbytkový čas tahu. K tomu se musíte srát s důmyslným ustavičným přemisťováním jednotlivých postav, využíváním krytů, taktickým přeskakováním tahů, výběrem vhodných zbraní, správným výběrem dobře časovaných Hrdinských akcí, rozhodováním kdy a jak použít bezely, rozhodováním kdy se soustředit na jaké enemáky, vhodným skákáním, vhodným vybíráním konkrétních částí těla enemáků, přepínáním cílů i uprostřed akcí pro maximální zisk...a nic z toho není frajeřinka navíc, všechno je to nedílnou a obligátní součástí hry, jinak Vás to prostě vyžvejká a do chřtánu Vám to více než rádo bude furt dokola rvát nekonečné připomínky o tom, že furt chcípáte a jste neskutečný lamy.

Ale skoro vůbec to nefrustruje, neboť přestože manuálně ukládat hru můžete výhradně jen doma nebo ve Vámi postavených stanicích, zároveň můžete hru kdykoliv pozastavit a přesně od toho bodu příště zase pokračovat. Jako správné jRPG to má dlouhé dungeony, které jsou rozděleny na oblasti. Pozastavit hru můžete až ve chvíli, kdy jste danou oblast úspěšně pročistili. V praxi pak tedy můžete narazit na obzvláště vypečenou oblast v půlce dungeonu, tři hodinky po posledním uložení, a dokud onu potyčku prostě nepokoříte, tak si to neuložíte. Proto jen skoro. Apropos, samozřejmě že zrovna tahle hra nebude mít normální navigaci po mapě. Místo toho je navigace po mapě svou vlastní minihrou á la hex Tetris. Ale o tom bych taky mohl vyblít další dva odstavce.

Šílený Max zašprajcnutej v Matrixu rozhodně není hra po každého. To, co já vnímám za znamenitou hloubku, jiní můžou zcela validně mít za šílený mikromenežment ad absurdum. Kde já vnímám velmi ostrou, ale zcela férovou výzvu, jiní můžou zcela legitimně prskat nad laciností. Protože jo, asi je to až zbytečně překombinovaný a náročný, ukládací systém mohl být shovívavější, tutoriál mohl být stravitelnější a všechno mohlo být vysvětleno lépe. A nemyslím si, že se na tohle dá reálně připravit. Můžete si říkat, že jste fandové hardcore RPG a komplexních systémů a BDSM kluby Vám nejsou cizí, a přesto Vám to vůbec sednout nemusí. Tak či tak se musíte obrnit mimořádnou trpělivostí, což zvládá málokdo a všichni sami sobě rádi o vlastní trpělivosti kecaj. Pokud na to ale máte a shodou šťastných okolností si to sedne, tak věřím, že v tom můžete najít jednu z nejlepších her, jakou kdy budete hrát. Stejně jako já.

Byl rok 2020, vypukl Covid, já na nekrátkou dobu skončil zašprajcnutej doma, a nemalá byla má chuť zmasírovat se náročnou hrou, která se soustředí na své souboje, nutí mě důmyslně upravovat svou družinu, a všechno to válcuje kulervoucí postapo atmosférou. Nyní je rok 2023, po Covidu zůstává zejména na sociálních sítích několik maskovaných hrdinů, můj osobní život se dosti zásadními způsoby změnil, a tak dá rozum, že letos jsem měl chuť na alternativu zaměřenou na příběh a postavy, která mi umožní vrátit se 15 let zpátky časem, kdy jsem chtěl být štíhlým sexy edgy středoškolákem s waifu v kapse.

A byť se mnou P5 tak úplně nerezonovala, mé cynické srdénko stejně zahřála, protože si umím velmi živě představit, jak moc to mé šestnáctileté já žere a vnímá jako to nejmoudřejší a nejhlubší veledílo pod měsícem, tudíž si umím živě představit, jak naprosto dokonale se hra musela trefit své cílovce do chuti. Jakmile ale člověk už v oné cílovce nějakou tu středu není, může se stát, že ho mnoho ze zdejšího příběhu bude se svou mělkostí vcelku prudit. Zcela neomylně zde vítězí forma nad obsahem. Ale víte co? Forma je to natolik vytříbená, že při samotném hraní to ani nevnímám. Jo, jakmile hru vypnu, hned si uvědomím, že hraju značně povrchní kravinu, ale než ji vypnu, tak klidně i pět hodin v kuse mastím dialog za dialogem, dungeon za dungeonem, a napříč vším mám co dělat, abych udržel ovladač v suchu. Protože fakt nevadí, že příběh se dá zredukovat do "chňá, celej systém je zmanipulovanej, bojujme s mocí, rage against the machine a ták!", že hratelnost je velmi simplistická a že hra rozhodně ráda chytá hráče za ruku.

Nevadí to, protože souboje jsou skvostné, vizuály jedinečné, hudba znamenitá. Každá má stížnost jde při hraní stranou, protože ve finále opravdu jde o velmi zábavnou bejkárnu plnou velmi příjemných postav, se kterými trávit čas. A management času je tím skutečním stavebním blokem a zdrojem napětí! Dejme tomu, že mi zabere tři dny splnit tenhle dějový bod, co zbytek týdne? Měl bych víc zevlit s Ryujim? Zalil jsem doma kytku? Neměl bych PRÁVĚ TEĎ makat v hospě? Jsem připravenej na tu divnou prohlídku u toho divnýho doktora 25. den v měsíci?? BOHA, zastavoval jsem se v tý mlíkárně, kde jedou spešl nabídku jen o nědělích?! Tolik otázek, tak málo času. A nejlepší je, že je to v podstatě dobrovolná vložka hry, resp. míra Vaší snahy se věnovat všemu a všem plusmínus férově a rovnoměrně. Taky se na to můžete vysrat, nechat to tak nějak plynout, vono se to vystříbří, a soustředit se čistě na hlavní děj.

A to rozhodně doporučuji občas praktikovat, neb jsem toho názoru, že P5 je naprosto famózní 50hod hra, kterou někdo roztáhnul na třetí cifru. Bavil jsem se většinou výborně, né že ne, ale bajvoko půlka obsahu v tom ozaj být nemusela, mnoho repetivních bitev mohlo být vystřihnuto, mnoho z onoho dating sim balastu taktéž. Jeden by se ovšem mohl hádat, že by to tím něco ztratilo. Jeden by mohl argumentovat, že to tak beztak vnímám jen protože mám už tak divnej vztah s žánrem jRPG. Ať je to jak je to, mohu vcelku sebevědomě prohlásit, že pokud jRPG vyloženě rádi nemáte, P5 Vás určitě nezkonvertuje. Pokud ale s žánrem problém nemáte, tak směle do toho, je to opravdu vytříbená stylovka. Jen buďte připraveni spláchnout dalších 100+hodin Vašeho života.