Pokud v poslední době vyhledáváte hry, které by vám zlepšily náladu a poskytly únik od reality všedního dne, A Short Hike byste rozhodně neměli minout.

Minimalistická, ale velmi chytře nadesignovaná jednohubka, kombinující především radost z prozkoumávání všemi barvami hrajícího ostrova a velmi rychlého postupu v podobě nabytých schopností a dovedností hlavní postavy. Společně s příjemnou hudbou, vtipnými krátkými dialogy a jasně ohraničeným cílem (jistá paralela s Journey, kterou zmínil Drolin, je určitě na místě), kterého dosáhnete za cca hodinku (nebo taky tři, záleží, jak moc se budete poflakovat a hledat všechna skrytá zákoutí), se tak jedná o velmi příjemnou záležitost, po jejímž dohrání prostě budete mít dobrý pocit. Do těchto dní jako stvořené.

Pozn: Pokud si předplácíte Humble Monthly, hra je dostupná zdarma v rámci Humble Trove.

Samorost 2 jsem si dal hned po jedničce (komentář) a na rozdíl od ní se již nejedná o freeware, proto jsem k němu přistupoval malinko kritičtěji, což se odrazilo i na hodnocení.

Dvojka je delší (cca 60 min) a nabízí tedy v ještě větší míře to, v čem exceloval díl první: krásné ručně kreslené obrazovky, vtipné a milé animace a originálně pojatou hudbu i zvuky. Společně s klady se však podle mě v plné míře projevily i zápory, které kratší předchůdce obsahoval též, ale nestihly za tak krátkou dobu vyvstat naplno - hádanky místy nejsou moc intuitivní (například je třeba dost přesné načasování) a často dochází k solidnímu pixel huntingu. I při tak krátké herní době se tak může dostavit lehká frustrace.

Pozitiva však stále převažují a Samorost 2 je prostě příjemná malá hra. Každopádně jde takhle zpětně dobře vidět, jak moc autoři vývojářsky vyspěli při vytváření jejich následující hry Machinarium.

Herní výzva 2016 - #9 Hra vydaná nejpozději v roce 2006 aneb Vánoční dohánění dlouholetých restů.

Amanita ušla opravdu dlouhou cestu a stala se celosvětově uznávaným studiem, není tak na škodu si připomenout jejich již 13 let starou prvotinu. A kouzlo Samorostu, příjemné klikací freeware flashovky, funguje bezchybně i s odstupem tak dlouhé doby. Především díky tomu, že hlavní trumfy hry - parádní ručně kreslené obrazovky, roztomilý humor a originální práce s hudbou / zvuky - nezestárly ani trochu. Maximálně "feel good" relaxační záležitost.

Je fascinující, jaký příběh jednoho malého českého studia tahle 20 minut dlouhá hříčka odstartovala.

Herní výzva #5 - Hra dohraná za jediný den

Příjemně strávené 2 hodinky.

Gone Home ve své době značně zpopularizovalo poslední dobou hodně živý žánr explorativních adventrur, já jsem se k ní však dostal až nyní. V hlavě se mi tedy nabízí srovnání s letošní Firewatch, se kterou toho má Gone Home společného víc, než by se mohlo na první pohled mohlo zdát. Obě hry jsou velmi komorní, tak nějak obyčejně lidské a podobně klamou tělem při odhalování příběhové zápletky.

Hratelnost Gone Home je však ještě více minimalistická (a pasivní, chcete-li) - nazval bych to "interaktivní knihou" - takže o to více zde platí, že abyste si hru užili, musíte mít tento žánr v oblibě a nečekat nic jiného.

Naprosto ideální hra na sychravý podzimní večer.

Příští zastávka: Everybody's Gone to the Rapture

Herní výzva #1 - Hra začínající na písmeno "M"

Velmi příjemné překvapení!

Přiznám se, že nebýt Herní výzvy, k téhle hře bych se asi už nikdy nedostal. Věděl jsem o ní - zápletkou mě lákala (fun fact: o Murdered jsem se dozvěděl několik týdnů poté, co jsme dali dohromady základní příběhovou linku pro Renoir, která je prakticky totožná - nebyl jsem moc rád :)), ale kvůli všeobecnému vlažnému přijetí jsem se nikdy nedonutil ji pořádně vyzkoušet. A nebylo lepší příležitosti, než po mém trápení s MGSV (fun fact 2: Kvalitnějších her na "M" je zatraceně málo).

O to více jsem byl pak překvapen, jak dobře se mi Murdered vlastně hrálo. Příběh mi přišel na poměry her originální a dobře podaný, hlavní hrdina sympatický a gameplay příjemná - v tom smyslu, že hra odsýpá a nemá na hráče skoro žádné nároky - více než klasická adventura je to tak herně pohodovka ve stylu Life is Strange, kde prozkoumáváte, hledáte stopy, které nejdou nenajít, a dáváte dohromady kousky příběhu. Tvůrci i docela šikovně vytěžili stav hlavního hrdiny (byť by i zde šlo vymyslet více), takže se dočkáte čtení myšlenek, procházení zdmi i vtělování do jiných postav (a zvířat, pasáže s kočkou mi přišly jako super nápad a oživení). Dokonce ani převážně nenáviděné "souboje" s duchy mi nevadily, navíc jich bylo fakt hodně málo (až mě zarazilo, že se tvůrcům vyplatilo tuhle mechaniku implementovat - docela bych se vsadil, že s ní měli větší plány).

Těch cca 6 hodin uteklo jako voda a beru je jako ideální délku - kdyby hra chtěla utáhnout delší dobu, musela by toho z hlediska hratelnosti nabídnout přece jen o něco více. Věřím, že už tak mohly být závěrečné pasáže pro někoho repetetivní.

Abych to shrnul - vesměs chápu, proč panovaly kolem hry v době vydání spíše rozporuplné reakce. Za plnou cenu toho hra jednoduše nenabídla zase tolik, nicméně dnes, kdy ji seženete za pár dolarů, by podle mě byla škoda ji minimálně nevyzkoušet - zajímavé zpracování detektivního žánru je pořád docela vzácnost.

Přidáno 5% za to, jaký je hra otloukánek. :)

Comment not written by HIDEO KOJIMA.

Tak tohle mi nějak nesedlo... ale nutno přiznat, že je to asi víc chyba moje, než-li chyba hry, čekal jsem něco úplně jiného. I proto mám potřebu si to hodnocení nějak obhájit, je totiž těžce subjektivní.

K sérii MGS nemám prakticky žádný vztah, kromě Metal Gear Solid (2000) jsem žádný díl nehrál... a po jeho nedávném znovu-vyzkoušení v rámci PS3 HD re-edice jsem neměl ani větší potřebu to měnit.

A pak přišla pětka a všichni kolem mě začali pět oslavné ódy, jak je to skvělé, must-play a všecko. Ani není tolik třeba znát příběh, že prý se to všechno poddá a jde to v pohodě zahrát samostatně bez nějaké větší újmy na zážitku. Tak teda jo.

Poctivě jsem tedy nastudoval příběh časově předcházejících dílů - tedy pokusil jsem se, jestli víte co myslím. :) - a dal se do toho.

Co jsem tedy očekával?
Lineárnější příběhovou stealth akci.

A co jsem dostal?
Lineárnější příběhovou stealth akci.
V první misi.

Ta byla super, tak nějak jsem si to představoval. Ale pak to začalo, přehlídka generických "hlavních" misí ve stylu "tady zabij velitele", "tady vyhoď do povětří 3 satelity", "sejmi 3 velitele na 3 různých základnách!"... žádná cut-scéna, žádný příběh... Dáte si 3 takové a možná se za odměnu dočkáte jedné, která se trochu odlišuje a plní nějakou úlohu v příběhu. Vedlejší mise, ve kterých opakujete zmíněné generické hlavní mise, raději ani nebudu zmiňovat... aha, tak pardon.

To všechno je asi v pořádku, pokud bezmezně milujete ten základní gameplay loop "najdi základnu - "označ všechny nepřátele dalekohledem" - "infiltruj základnu" - "zabij velitele" - "opusť základnu", ale na mě to prostě nějak nefungovalo. I přes to, že možností je nejspíš opravdu spousta a některé nápady jsou hodně fajn (např. Fulton device, psík).

Místo lineárnější příběhové stealth akce jsem tak dostal open-worldový grinding ve velkém stylu a to já nerad. Dvojnásob ve chvíli, kdy mám pocit, že mě hra doslova okrádá o čas a to jen kvůli tomu, jak moc je naředěná dalším a dalším obsahem, který fakt nechci, a otravnými nepřeskočitelnými "loading cut-scénami" příletu a odletu helikoptérou. Jak kdyby si někdo řekl:

"Ok, musí to trvat minimálně 50+ hodin, příběh a zajímavé mise nám vystačí cca na 10h, tak co s tím uděláme?".

Ne, díky. Jen mě zaráží, že Ubisoft za přesně ten stejný výplňový obsah všichni hejtují, ale u MGS jsem na větší stížnosti nenarazil, přitom ta míra mi přijde přinejmenším totožná. Tohle si třeba v diskuzi rád nechám vysvětlit. :)

Abych to neprodlužoval, MGSV se zařadil do ne zrovna velkého seznamu her, které jsou všeobecně velmi dobře hodnoceny, ale mě naprosto míjejí. Což by samo o sobě nebyla taková hrůza, kdyby mi to nepřekazilo už tak náročnou Herní výzvu 2016 a její bod č. 1, prostě pech...

Ale byl to vpravdě naivní plán, to se musí nechat.

Fanoušci multiplayerových akcí, pozor! Pokud k tomu máte rádi i taktičtější FPS, zbystřete dvonásob. Já vyloženě nepatřím ani do jedné skupiny, ale stejně mě tento čistě multiplayerový díl Rainbow Six (jehož předchozí díly jsem tuším ani nehrál) dokázal nadchnout.

Siege nabízí na první pohled jednoduchou zápletku: souboj týmů 5v5, obránci vs. útočníci, postavy s unikátními schopnosti na obou stranách, nic co by nebylo k vidění jinde... až na pár detailů, které dělají celý koncept neuvěřitelně zábavný.

V první řadě jde o totálně zničitelné prostředí, které vytváří stále unikátní situace. Prostřelit a rozbít nejdou jen okna a dveře, ale i celé dřevěné zdi, stropy, mnohdy doslova celé kusy budovy. Na pocit bezpečí raději rovno zapomeňte - vše má sice svá jasná pravidla, ale překvapováni budete neustále. Definice "emergent gameplay".

Taktický koncept útočníci vs. obránci také funguje skvěle - v přípravné fázi obránci opevňují objekt (aby to vše, co jde rozbít, šlo rozbít o trochu méně snadno :)) a nastražují pasti, zatímco ho druhá strana prozkoumává hi-tech robůtky, snažíc se získat to ve hře nejcennější - informace (o poloze nepřátel a cílech mise). Pak už se rozběhne časomíra a jde se do akce, každá situace má více řešení a záleží jen na vás, jak k ní se svým týmem přistoupíte. Přičemž ta taktická jsou vnitřně uspokojující nejvíc...

Další designová vychytávka, která mě (jakožto ne tak vytrénovaného hráče) potěšila a není zvykem jinde, je možnost hráče ovlivnit hru i po své smrti. Pomocí kamer tak může nešťastník, který to před chvílí schytal brokovnicí skrze dřevěnou zeď, ještě svému týmu pomoci označením nepřátel a vyzrazením jejich polohy přeživším kolegům.

Do toho povedené unikátní schopnosti postav, jejich skvělá představovací videíčka, fajn tutoriály... je toho hodně, tak to příště místo všech těch Battlefieldů a Call of Duty zkuste, byla by škoda, kdyby Siege zapadnul.

Pokud máte sehraný tým kamarádů a obě dvě strany hrajou podle pravidel hry, můžete si k hodnocení přičíst 10 %.

Je tady už spousta vynikajících komentářů popisující kvality hry od A do Z, tak za mě už jen stručně.

Pokud se vám líbil reboot značky z roku 2013, bude se vám s nejvyšší pravděpodobností líbit i Rise of the Tomb Raider.

Pro mě osobně jsou nové hry této série ztělesněním téměř dokonalé blockbusterové zábavy - inspirace v mé oblíbené sérii Uncharted je více než zřejmá, ale řekl bych, že v určitých ohledech je Tomb Raider ještě o kousek dál. Obzvláště dávkování tempa je tady podle mě zvládnuto prvotřídně - akční a explorační pasáže se střídají přesně ve chvíli, kdy už se vám daný druh gameplaye začíná přejídat (což byl v mém případě problém třeba v Uncharted 3).

Kdybych pak měl vyzdvihnout jedinou věc, kterou si z celé hry budu pamatovat, byly by to krásné a opravdu skvěle nadesignované lokace. Jak exteriéry, tak interiéry jsou nádherné a působí monumentálním dojmem. Konečně je zde také více parádních dobrovolných kobek. Co naopak nenadchne je příběh, který je takový... mno, trochu generický (a za mě horší, než třeba v předchozím díle). Pro mě osobně je však TR především gameplay-driven hra a jako taková funguje na jedničku - pokud to tedy máte podobně, určitě do toho jděte.

Velice příjemná jednohubka, které se díky na freeware poměry hodně solidnímu audio-vizuálnímu zpracování daří vybudovat pěknou tajemnou atmosféru. Samotná herní náplň není nikterak bohatá - prakticky jde čistě o prozkoumávání a objevování předmětů - to ale v tomto žánru není ničím neobvyklým.

Bonusové body u mě hra získala taky geografickou věrohodností - kdo byl někdy ve Zlíně, potažmo přímo v univerzitní budově U13, bude se cítit jako doma. U13ka je vymodelována opravdu 1:1 a celé příběhové zápletce v akademickém prostředí to dodává nový rozměr. Více takových počinů!

Čekal jsem přece jen trochu víc. O hře jsem se dozvěděl díky její Kickstarter kampani a už z videa a prototypu bylo patrné, jak obrovský potenciál základní mechanika má. Ten se však podle mě nepodařilo využít na maximum.

Samotná gameplay je parádní a je vidět, že právě jejím vylazením strávili autoři většinu času. Každý malý detail je přizpůsoben tomu, aby se hráč cítil nepřemožitelně, ale zároveň hra byla výzvou a hlavně vypadala SUPER HOT. Jeden příklad za všechny - ve hře není žádný HUD - nedozvíte se třeba počet zbývajících nábojů ve zbrani, což je pěkný způsob, jak generovat zajímavé a překvapivé situace. Ale například délka přebíjení zbraně (v této hře naprosto kritický indikátor) je šikovně znázorněna otáčejícím se zaměřovačem.

Excelentní core gameplay si však vzala daň na jisté variabilitě herního obsahu. Kampaň je krátká (což by mi samo o sobě nevadilo, zdravím Firewatch) a snad kromě jedné mechaniky nabídne hráči jen to, co bylo prezentováno ve videích (to už je větší problém).

Čekal bych, že se autoři pokusí základní prvky hry více rozvinout a kampaň bude gradovat i jinak, než jen zvyšujícím se počtem nepřátel s lepšími zbraněmi. Nedošlo například ani na v KS videu slibované granáty. Můžeme jen spekulovat proč tomu tak je, osobně si myslím, že se tvůrci stali tak trochu rukojmími svého vlastního geniálního nápadu a hodně věcí prostě a jednoduše nefungovalo dostatečně dobře ve spojení s hlavní mechanikou. Právě balancování "nepřemožitelné schopnosti" a rostoucí výzvy musel být opravdu oříšek a domnívám se, že je to hlavní důvod, proč hře chybí větší variabilita a vývoj.

I to bych autorům odpustil - věřím, že toho vyzkoušeli dost a ponechání pouze toho skvěle fungujícího jádra mělo dobrý důvod. Co už se ale odpouští hůře, je absence nějaké větší variability levelů a prostředí, ve kterých se odehrávají - třeba vlak nebo výtah fungoval skvěle a jde o momenty, které si člověk chvíli zapamatuje. Hra díky své stylizaci (která je mimochodem parádní a funkční) nemá žádné velké nároky na texturování a grafiku obecně, což je takový level designérský ráj - nebýt ničím omezen - proto absenci více zajímavých levelů nechápu. Doufejme, že v budoucnu autoři vydají editor a dočkáme se nějakých velkolepějších sekvencí.

Vlastně celá struktura kampaně, kde jsou jednotlivé arény odděleny jakousi simulací operačního systému a pro mě ne moc pochopitelným meta / wtf příběhem, mi moc nesedla.

ALE...

I přes poměrně kritický komentář mě nechápejte špatně - ta základní gameplay je tak nová a zábavná, že si těch 80% zaslouží a i za současnou cenu ji doporučuji ke koupi a zahrání. Podobnou FPS jste totiž ještě nehráli - a kolikrát jste si tohle u nějaké hry z nedávné doby řekli?

---

Zajímavost na konec: Hra jde trochu proti svému vlastnímu claimu a čas se pomalu hýbe, i když stojíte - jednoznačný ústupek hratelnosti (a obtížnosti). S trochou fantazie jsem si to vysvětlil tím, že i dýchání hlavního hrdiny způsobuje nepatrný pohyb. :)

Firewatch je více nevšední zážitek, než-li plnohodnotná hra. A za sebe musím říct, že se mi hodně líbí, kam tento žánr, možná trochu hanlivě označovaný jako "walking simulator", směřuje. Se stále menším množstvím času investovanému hraní totiž začínám upřednostňovat právě kratší a intenzivnější herní zážitky.

Firewatch nejspíše není hra, kterou si zahrajete vícekrát. S největší pravděpodobností pro vás nebude výzvou po herní stránce a strávíte u ní jen několik hodin. Na oplátku vám za to dá skvěle vykreslené postavy a hodně podnětů k přemýšlení. Spíše než nějaký konzistentní příběh jsou to právě ony, díky kterým si hru budu dlouho pamatovat.

Nádherná grafická stylizace a citlivé použití hudby pak společně brnkají na struny pocitu samoty, melancholie a jisté osudovosti života. Firewatch je totiž hra o lidech, kteří jsou nedokonalí, dělají chyby a občas od problémů utíkají, namísto toho, aby je řešili. O takových, které vidíte kolem sebe a v zrcadle den co den.

A právě díky tomu to celé působí tak nějak uvěřitelně a jednoduše lidsky. Pokud je tedy tohle něco, co ve hrách hledáte, určitě si Firewatch zahr... zažijte. :)

Jak už jsem zmiňoval ve třetím díle ObCastu, Remember Me pro mě bylo velice příjemné překvapení a už dlouho jsem neměl tak silnou potřebu obhájit a dovysvětlit komentářem své hodnocení jako právě zde.

Ve zkratce by se dalo napsat, že mi tento unikátní mix ingrediencí prostě a jednoduše sednul se vším všudy. Napsáno je tu už opravdu hodně, proto zkusím vybrat 3 pro mě klíčové prvky.

1) Už ani nepamatuju, kdy jsem ve hře tak hltal příběhové pozadí v podobě nalezených materiálů o historii světa, městě NeoParis, společnosti Memorize a velice dobře vykresleném honu za ovládnutím lidských vzpomínek. Největší plus vidím v tom, že je těchto záznamů docela málo a jsou tím pádem přímočaré a zajímavé, což na mě fungovalo mnohem víc, než u her, kde je těchto informací přehršel a člověk si je musí skládat sám (což možná odhaluje jen mou lenost :-)). Právě díky tomuto příběhovému pozadí pak krásně vynikne hlavní příběh v čele s opravdu skvělými remixy (které plní zároveň úlohu flashbacků) a záznamy vzpomínek.

2) Audiovizuální stránka hry je hodně omílaná, ale je opravdu výborná. Tedy hlavně stylizace (jak už psal Aries, srovnání s imaginárním hybridem Deus Ex: Human Revolution a Mirror's Edge mě taky napadlo) - NeoParis je monumentální, nádherná a chladně děsivá zároveň.

Soundtrack vyhrál řadu ocenění a funguje i samostatně, nicméně ještě navíc k tomu je do hry skvěle zapasován a opravdu máte pocit, že správně reaguje na veškeré dění - začátky a konce soubojů, příběhové události, výhledy na NeoParis atd.

3) A tento bod bych nečekal ani sám od sebe - souboje. Až na jeden jsem si je fakt užíval, což si kvůli (nebo možná právě díky) mé averzi k bojovkám nedovedu ani nějak uspokojivě vysvětlit. :-) Hlavně bych vyzdvihnul speciální schopnosti, které používáte za energii. Kdy jste naposledy ve hře používali všechny, od okamžiku, kdy jste je získali, až do konce samotné hry? To se stane málokdy (podobně jako se zbraněmi ve střílečkách) a svědčí to o dobrém designu.

---------

Bodů bych dal dohromady více, ale asi to není úplně na místě - poselstvím tohoto komentáře by mělo být, abyste ignorovali jakékoliv předsudky, které mohly vzniknout na základě ne zrovna kladného přijetí, kterého se Remember Me dostalo, a dali hře šanci. V situaci podobné mé, kdy už si člověk hry pečlivě vybírá a investovaný čas do nich těžko hledá, by ji totiž bylo snadné minout, což by byla škoda. Třeba totiž budete mít štěstí, zapůsobí to na vás jako na mě a Zapamatujete si ji opravdu na hodně dlouho...

Limbo je krásné.

Ani ne grafikou, ale stylizací a prostorem, který dostane hráčova fantazie. Zaujme na první pohled, dobře to ví, a tak si na začátku může dovolit nechat hráče v naprosté nevědomosti bez sebemenších obav, že by o něj přišlo. S hlavním hrdinou totiž chcete jít vpřed, prozkoumávat a nechat se unášet skvělou atmosférou. A že někdy musíte vpřed zatraceně rychle... Limbo totiž dokáže být i děsivé, hra světla a stínu je místy opravdu působivá a k tomu, abyste se báli nepotřebujete ani nic vidět, spíše naopak. Stejně jako ve skutečnosti.

Smrt je na denním pořádku, ale zvyknout si na strach z ní tak snadno nejde. A že způsobů jak přijít o život autoři vymysleli požehnaně. Díky skvěle rozmístěným checkpointům však jde spíše než o otravnou záležitost o takové non-verbální sdělení autorů "takhle by to nešlo, zkus to jinak". Jiná hra by na to použila nápis / zvuk / vyskakovací help obrazovku, tady by to působilo nepatřičně. A tak trochu jde i o výsměch dnešním začátkům her ve stylu "pro pohyb vpřed použijte klávesu W, pro střelbu levé tlačítko myši...".

Limbo má hádanky, nejčastěji založené na fyzikálních principech (světlo, elektřina, gravitace, magnetismus...), ale není založeno primárně na nich, byť jsou často opravdu originální a pěkně vymyšlené. Limbo je hlavně o zážitcích, které vám nabídne každá obrazovka, a i když celá hra trvá jen kolem 3-4 hodin, zažijete jich nespočet. A to je herní vlastnost, za kterou jsem já osobně ochoten zaplatit bez váhání. Více takových her.

EDIT: Po druhém dohrání zvýšeno hodnocení na 90%, ta hra má prostě všechno. :-)

Hodně už bylo napsáno, takže jen ve zkratce (a bez spoilerů).

Základní info:
- hodnotím hru za to, co v ní je, nikoliv za to, co v ní být mohlo
- první díl je moje srdcovka (a jediná hra, které jsem dal 100%), dohrál jsem ho X-krát a pokaždé jsem se bavil; naposled jsem jedničku rozehrál asi před týdnem, abych měl přímé srovnání

A tak napíšu, že ve dvojce je (podle mě):
- mnohem zábavnější ježdění
- mnohem zábavnější střílení (krycí systém i částečný auto-heal hře pasují)
- mnohem realističtější a detailnější město
- mnohem dospělejší příběh; pryč je jistá "pohádkovost" jedničky (Tommy byl veskrze dobrák od kosti) a mafiáni se chovají tak, jak bych od nich čekal - jako svině, které zajímá jen vlastní prospěch, prachy, děvky a chlast (a to rozhodně není vlastnost jen záporáků hry, ale i hlavních hrdinů); a takhle je to v celé hře - a obzvláště "óda" na poctivou práci v podobě přenášení beden byla prostě kouzelná (ti co hráli určitě chápou :))

A právě o příběh tady přece jde nejvíc. Oproti jedničce je méně učesaný, možná i trochu chaotický (tady přichází má první výtka, počáteční zimní pasáž hry bych uvítal trochu delší, aby se člověk mohl více sžít s charaktery) - ale ve výsledku působí skvěle. A i ten konec mi přišel fajn.

Dialogy jsou výtečné a ač se to nemusí zdát, Mafia II je neskutečně vtipná hra - perly, co vypouští Joe, jsou prostě úžasné (už dlouho jsem se u hry nesmál nahlas) a jeho interakce s Vitem patří mezi stránky, které táhnou celou hru. Podmínkou je však anglický dabing (ten český jich půlku zabil už jen v těch ukázkách, co jsem viděl na netu).

Empire Bay je krásné, členité - jsou tady převýšení, tunely, mosty, výhledy - přesně to, co od pěkného města chci, paráda. Rozdělení čtvrtí není tak patrné a zapamatovatelné jako v Lost Heaven, ale jako celek funguje. Dobové zpracování (jak zimního, tak jarního) města je famózní a společně s úžasnou grafikou a hlavně efekty (oslňující světla protijedoucích automobilů, počasí, model poškození...) tvoří úchvatnou podívanou.

Proč tedy ne 100%? Hra má své chyby (to sice měla i jednička, ale tam to bylo za jiných podmínek) - čekal bych, že když se autoři ohánějí cut-scénama a prezentací příběhu, tak už budou vědět, jak to do hry začlenit. A ne že dají checkpoint před cut-scénu (která sice jde přeskočit, ale i tak, kolikrát to ve hře ještě uvidím a vytočí mě to?) nebo před zdlouhavou pasáž, která napoprvé vypadá cool, napodesáté už tolik ne (tažení mrtvoly do auta). A podobných "maličkostí" si užijete více.

Ve výsledku: Mafia II je určitě rozporuplná hra. Chápu ty, co v ní vidí to, co vše v ní mohlo být navíc a jak to mohlo být úžasné, ale upřímně, to bych si mohl říkat u každé druhé hry. Tady je to jen trochu více na očích a na rozdíl od jiných her se toho třeba dočkáme v DLCčkách (na kolik to bylo vytrženo násilně za účelem zisku nechci a nebudu spekulovat). Pro mě se ale stále jedná o hru se skvělým příběhem, nejzábavnější hratelností za hodně dlouhou dobu, krásným městem a grafikou, úžasnou hudbou (jak licencovanou, tak původní). A celkově skvělý zážitek, který si rád zopakuju znova. Jděte do toho.

---

EDIT: Po druhém dohrání o několik let později původní nadšení hodně opadlo, 90% > 80%.

Šílený hype, který doprovází Modern Warfare 2, musel zasáhnout snad každého, kdo alespoň trochu sleduje dění kolem her. Obecně, co jsem tak vypozoroval, mají lidé ve zvyku k podobně očekávaným titulům zaujímat poměrně extrémní názory, ať už pozitivní, či negativní. Já jsem se rozhodl s komentářem vyčkat do té doby, než budu mít pořádně prozkoumané všechny 3 hlavní módy (Singleplayer, Multiplayer a Special Ops).

*** SINGLEPLAYER ***
Bylo o něm napsáno už hodně, ve zkratce: krátký a intenzivní. Zcela ve stylu MW1, avšak tam, kde v jedničce dechberoucí momenty působily jako blesk z čistého nebe, ve dvojce už víte, co zhruba můžete čekat a jen tak vás něco nepřekvapí. Stále se však jedná o hru se skvělou dynamikou (a to i díky autohealu, který už od MW1 považuju za jednoznačné plus), výtečným pocitem ze střelby, pohybu a intenzitou celé akce. I přesto se mi kampaň v MW1 zřejmě líbila o něco více, nicméně na druhé zahrání se těším.

Než přejdu na popis dalších módů, neodpustím si malou vsuvku. Vůbec mi nevadí, když někdo hodnotí hru pouze po dohrání singleplayeru. Co mě naopak dovede vytočit je to, že se neustále někdo ohání tím, jak je "za 6 hodin hotovo a dál hra nemá co nabídnout" popřípadě "to jsem utratil 1000Kč za pár hodin zábavy?".

1) Rozpočítávat investované peníze na hodiny je přinejmenším hodně podivné.
2) Jestli byl u MW1 singleplayer 50% hry (a to ještě přeháním), tady je to regulérní jedna třetina (na investované hodiny i méně).
3) Pokud vás zajímá jen singleplayer a stěžujete si na utracené peníze, je to vaše chyba. Koupili jste si luxusní jídlo o třech chodech, z nějž jste snědli jen předkrm.


*** MULTIPLAYER ***
Byl jsem zvědav, jak se autorům podaří vylepšit skvělý motivující systém z MW1, kdy se postupem času hráči s vyššími a vyššími dosaženými levely odemykají nové schopnosti a zbraně, za jejichž používání se zase odemykají jejich vylepšení. Systém dvojky zůstal prakticky nezměněn, jen byl notně nabit novým obsahem. Přibyly nové skvělé killstreaky (odměny za zabití v řadě bez vlastní smrti), deathstreaky (bonusy když se nedaří a cesta, jak zabránit frustraci hráče - X smrtí v řadě bez zabití) - obojí hodnotím velice kladně. Killstreaky si můžete zvolit celkem 3 a je to často opravdu dilema (zvolit menší bonusy za méně zabití nebo ty brutální, ke kterým se dostanu jen zřídka kdy?). Perky mi připadají vyvážené a konečně odpadl (přesunul se do deathstreaků, kde nezpůsobí žádnou škodu) ten nejotravnější z MW1 (odhození odjištěného granátu po vlastní smrti), který jen kazil hru a na hodně dlouho mi zdeformoval online hraní, kdy jsem automaticky po zabití protihráče odbíhal sprintem pryč od jeho těla, protože tuhle prasárnu používal skoro každý. Zbraně jsou výtečné a jejich vylepšení (tlumič, rozšířený zásobník, vylepšená mířidla a spousta dalších) opět získáváte za jejich používání, často vás tyto úkoly učí i hrát jinak (pro odemknutí senzoru tlukotu srdce známého ze singleplayeru potřebujete X killů s tlumičem atp.) a lépe (střílet přes mířidla atp.). V celkem 70 levelech si tedy budete moci odemknout spoustu zbraní, perků, vylepšení a blbůstek typu obrázek a hláška u jména (nechybí ani česká vlajka), stále je tedy pro co hrát.

Co se týče samotné hry, obsahuje spoustu módů (od těch akčnějších až po taktické ve stylu Counter-Strike, kdy nedochází k respawnu během kola), je rychlá, ale ne bezhlavá (zabije vás jedna, dvě rány). Paniku, která vznikla kolem multiplayeru ještě před vydáním, považuju za směšnou a neopodstatněnou (alespoň pro mě, ne zas tak hardcore muliplayerového hráče). Systém hledání hry sice není ještě zcela vychytaný, ale věřím, že po čase tomu tak bude. Skvělý je také Party systém, kdy se při hraní se Steam Friends hodíte do party a hra má tendenci vás přiřazovat do stejného týmu, načež se pak na minimapě vidíte odlišnou barvou. Celkově od MW1 velký pokrok vpřed.

*** SPEC OPS ***
Co-op multiplayer, na který jsem se před vydáním těšil asi nejvíc, určitě nezklamal. Pokud máte s kým hrát a ideálně s ním komunikovat přímo při hraní, jde o úžasnou zábavu. Opět vás hra motivuje hrát kola, která jsou hodně variabilní, na vyšší obtížnost, kde už bez pořádné kooperace nemáte šanci. Vzdušná podpora AC-130 pro parťáka na zemi, odpočítávání do headshotu při sniperování v zamlženém lese, zvedání parťáka ze země (ve Spec Ops je aplikován systém z Left 4 Dead, kdy při obdržení velkého zranění parťák upadne na zem, může se jen plazit a střílet pistolí a vy ho z toho musíte dostat) při totálním obležení - to jsou momenty, které se řadí k vrcholům celé hry. Trvanlivost jen módu Special Ops je o něco vyšší, než samotného singleplayeru. Nejlepší co-op zážitek za hodně dlouhou dobu, pro mě překonávající i primárně co-op L4D, a asi bych dlouho neváhal utratit další peníze za DLC s novými Spec Ops misemi.

Abych to nějak shrnul, Call of Duty 4: Modern Warfare 2 jsou u mě tři výtečné hry v jedné, které v součtu nabízejí dlouhotrvající zábavu plnou atmosferických momentů. Těm, kteří chtějí hrát jen singleplayer, a zdá se jim to moc, doporučuju počkat nějaký ten čas na slevu, pro ostatní krátký vzkaz: "Kupte to hned!". :)

Pipboy a ugra to vystihli moc pěkně, takže už se nemusím tak moc rozepisovat (pokud se chcete dozvědět více o hře, zavítejte k nim). :)

Jen bych si chtěl lehce obhájit těch 90%, tedy ode mě stejné hodnocení jako u Gothicu I a II (souhlasím s tím, že Risen je opravdu více nástupce těchto her, než nová hra či pokračovatel Gothic 3). Všechny tři hry spojují hlavní poznávací znaky v podobě krásného detailního světa (který je radost prozkoumávat a pokud to děláte opravdu důkladně, autoři vás za to neustále odměňují), drsného prostředí plného divokých zvířat (které vás při troše nepozornosti během chvíle roztrhají na kusy), jednoduchého a účinného RPG systému a dalších, pro fanoušky série tak oblíbených prvků. I přes tato pojítka si však u mě každý díl vysloužil toto hodnocení něčím jiným: Gothic hutnou atmosférou těžební kolonie, dvojka asi nejlépe nadesignovaným prostředím včetně ultimátního návratu do údolí z jedničky a Risen jednoduše proto, že se mi zdál po herní stránce nejvíce dotažený.

Risen má především skvělý soubojový systém, kde se dá opravdu taktizovat - na nižší úrovni mi souboj se smečkou vlků zabral i několik minut: musíte se neustále krýt, uhýbat, léčit se, útočit v pravý moment. Také mě potěšilo, že členové smečky spolupracují a zatímco jeden útočí, další se vás snaží obejít a dostat se vám do zad. Každé zvíře má jiný styl útoku, takže tupá klikačka ze trojky vás přivede leda tak do hrobu a to pekelně rychle.

Vydal jsem se cestou síly (meč a kuše) a připojil se k Donu Estebanovi, spíše než o volbu příběhových preferencí jde o volbu zaměření (rebelové = bojovníci, inkvizice = mágové). Nevadilo mi ani akčnější pojetí posledních dvou kapitol, protože jsem si užíval každý souboj, nicméně je pravda, že ostrov a svět v nich už hrají druhé housle a to u Gothicu nikdy není úplně dobře. Rozhovory jsou často vtipné a hlavně "rozptylovací" volby při kapsářství jsou opravdu vytříbené. Co se týče grafiky, možná není tak precizní jako u Gothic 3, ale vynahrazuje to naprosto famózní hrou světla a stínu (noční bouřka s blesky je opravdu zážitek) a umně využitým HDR. O dechberoucí přírodní scenérie není nouze.

Když to shrnu, Risen je důstojným nástupcem série Gothic a budu se těšit na další díl. Piranha Bytes to zvládli a opět vytvořili jedinečné RPG, které je sice úplně stejné, jako předchozí díly, ale tím pádem úplně jiné než cokoli, co vychází v dnešní době.

Call of Juarez je pro mě osobně největší překvapení za hodně dlouhou dobu, čekal jsem klasickou akci z westernového prostředí, dostal jsem zajímavou směsici střílečky, stealth akce a akční adventury s opravdu velkou náloží skvělých nápadů a zpestřujících prvků.

Příběh sleduje 2 postavy: Billyho, mladého polovičního mexičana, který (většinou) nevyznává hrubou sílu jako řešení, a Reverenda Raye, bývalého pistolníka, nyní kněze, který jde z určitých důvodů Billymu po krku. Obě z postav se střídají a s nimi i samotná hratelnost, která osciluje od stealth přes skákací kola někdy až v tombriderovském stylu za Billyho, až po klasickou střílečku za Reverenda Raye.

Obě postavy jsou vykresleny skvěle a příběh se mi zdál na poměry PC her velmi dobrý. Nejvíce se mi líbilo, že tvůrci tenhle typ paralelního vyprávění uměli využít na maximum - postavy se potkávají, zlomové okamžiky a to co jim předcházelo je vykresleno z obou stran, některé události zažijete z různých úhlů pohledu (když přede mě v jeskyni dírou ve stropě při hře za Raye propadl hořící strom, s radostí jsem si vzpomněl, jak do něj při hře za Billyho v předcházející kapitole několik metrů nad udeřil blesk), a takových okamžiků je ve hře víc a skvěle dotvářejí atmosféru, byť nejsou nijak příběhově důležité. Zpracování obou postav se mi líbilo a zvláště fanatický Reverend Ray, který dokáže zároveň jednou rukou střílet a druhou předčítat svým obětem z Bible, je výborná postava a to i díky famóznímu dabingu.

Vyzdvihnout musím také velmi promyšlený level design a s ním spojená nádherná prostředí divokého západu. Hory, lesy, horské bystřiny, kaňony a prérie v kombinaci s velkým dohledem a spoustou grafických efektů tvoří kouzelné scenérie (a ty mám ve hrách obzvláště rád). Billy disponuje i bičem, pomocí kterého se můžete (přichycení na stromy, přitahování či zhoupnutí) dostávat na různá vyvýšená místa, takže si prostředí můžete vychutnat i z opravdu velkých výšek a je to nádhera. Grafika hry je na rok 2006 špičková (a docela náročná i dnes) a to samé platí i o hudbě.

Když jsem se o hru začal v průběhu hraní více zajímat, docela často jsem v ohlasech četl, že je stereotypní. Já jsem v celkem 15 kapitolách a s přibližně stejnou herní dobou v hodinách nic jako stereotyp nezaznamenal - a autoři pro to taky dělají maximum. Střídání charakterů (a tím pádem samotné hratelnosti) neustále drží hráče v pozornosti a musíme připočíst i spoustu skvělých nápadů: povedený a trochu atypicky ztvárněný bullet time, jízda na koni, skvělé využití biče, přehřívání zbraní, luk jako zbraň (pro mě nejlepší požitek ze střelby za hodně dlouhou dobu), systém duelů, hašení ohně, lov zajíců atd. atd., stále přichází něco nového a nevyzkoušeného, paráda.

Největší problém hry vidím v tom, že je multižánrová. Pro fanoušky stříleček málo akce, pro milovníky stealth či skákaček zase akce příliš. Pokud máte vyhraněný žánrový vkus, pravděpodobně vás bude jedna polovina hry nudit nebo dokonce otravovat. Pokud máte, podobně jako já, rádi všechny zmíněné pod podmínkou, že je hra dobrá, můžu vám Call of Juarez bez nejmenších pochyb doporučit. Tato hra (některými nazývaná jako "budgetovka") mi dokonale sedla a v mých očích v klidu poráží všechny samozvané AAA akce roku 2006 i většinu těch, co byly vydány poté.

Předně bych chtěl poděkovat Paulovi a ostatním, jejichž kladné ohlasy mě přinutily tuhle hru za směšných 129,- koupit, přesně tohle jsem měl na mysli, když jsem se v rubrice "O webu" rozepisoval a zvyšování povědomí o hrách, Chameleona bych totiž zaručeně minul a nebýt DH, nikdy bych ho nehrál. Nebudu se nijak moc rozepisovat o tom, jaká je škoda, že vydavatel tuhle hru doslova pohřbil, pravděpodobně udělal ze hry propadák a znemožnil jí se případně zařadit vedle takových legend stealth žánru jako je Splinter Cell či Hitman. Ale dle mě by na to měla a narozdíl od výše zmíněných jsem ji jedním dechem dohrál.

Hodně už bylo řečeno, proto zmíním jen to, co mě opravdu zaujalo a udrželo mě u hry od začátku až do konce. Především jde o krásně zpracované lokace, ať už se jedná o letiště, přístav, nádraží či malebnou přírodu s dřevěným kostelíkem, vývojáři dokázali prostředí udělat atraktivní a pohledné, LS3D engine a jeho barevná paleta mi prostě sedí a společně se Source enginem z HL2 je mým nejoblíbenějším. Nejde jen o grafiku, ale také o design. Od hry stealth žánru jsem rozhodně nečekal zpracované a vymodelované celé kusy měst, kde se můžete více či méně volně procházet. Docela zábavná je skutečnost, že si podobné zpracování a iluzi volnosti nepamatuju z žádné hry z poslední doby, která měla na krabici "nelineární postup, rozsáhlá prostředí" a nezapomněla se tím chvástat měsíce před vydáním, ale u Chameleona ano. Přitom autoři mohli celou věc odfláknout a postavit vás na začátek mise do interiéru jako ve většině jiných her a nikdo by nemohl říct ani popel. Ale neudělali to, dali si s tím práci navíc a to si zaslouží velkou pochvalu.

Stealth a akční pasáže jsou v příjemné rovnováze a velmi mě potěšil pocit ze střelby, který je lepší než v lecjaké akční hře a motivuje vás pistolkou s tlumičem dávat headshoty a vše řešit na jeden náboj - čistě a rychle. Podstatnou roli hraje samozřejmě také likvidace nepřátel zblízka, ať už holýma rukama či elektrickým paralyzérem. Bavily mě i čistě akční pasáže, kde přijdou chod rychlé reakce a možnost vyklánění.

Naprosto skvěle je zpracován pohyb, můžete jít či běžet, skrčeně, vleže či ve stoje, se zbraní schovanou (nejrychlejší), připravenou (středně rychlé) či zamířenou (pomalé). Od toho se pak v nepřímé úměrnosti k rychlosti chůze odvíjí rychlost reakce na protivníka - jednoduché, ale pekelně zábavné.

Ještě bych zmínil jeden game-designový prvek - zrychlený tlukot srdce v případě, že je v blízkosti nepřítel. Nerealistické (ve smyslu, že takhle "vidíte" i za roh), ale hodně platné a hře prospívající. Ve stísněných prostorách je pak pocit úzkosti a nutnosti "rychle se schovat" bezchybný.

Když to shrnu, Chameleon má napětí, svižnou hratelnost, nádherná prostředí, pěknou grafiku, jednoduchý, ale příjemný příběh a atmosferickou hudbu. Hra je stabilní, nenáročná a až na pár menších zaváhání umělé inteligence bez chyb. Až budete příště kupovat nějakou hru, zamyslete se, jestli vám nestojí za to vynechat příštích 5 piv a přidat si Chameleona do košíku. :)

Na Mirror's Edge jsem se, jako jednu z mála her minulého potažmo letošního roku, opravdu těšil už od prvního, vskutku velmi povedeného traileru. Ať si říká kdo chce, co chce, zpracování pohybu z pohledu první osoby je zde originální a zasloužilo si svou pozornost - někdo tomu říká hype, jak je libo, ale pokud budou namísto grafiky do budoucna "hypovány" inovativní prvky přímo ovlivňující hratelnost, budu jedině rád.

Příběh hry pojednává o jednom ostře totalitním státě blízké budoucnosti, kdy lidé žijí své uniformní životy v uniformním městě, kde je veškerá komunikace pod dohledem policie a každý náznak odporu tvrdě potírán. Existují však lidé, a mezi nimi i hlavní hrdinka Faith, kteří se nazývají Běžci, doručující depeše pěkně po svých, mimo kontrolu vševidoucího státu. K tomu však musí využívat cesty, kudy by se normální poslušný občan jen těžko odvážil - střechy mrakodrapů, větrací šachty a podobně. Příběh v globálním měřítku není ve hře příliš rozvíjen, sledujeme spíše osudy samotné Faith, její sestry Kate a několika vedlejších postav a to hlavně v krátkých kreslených filmečcích mezi misemi.

Co se týče hratelnosti, jde přesně o to, co bylo prezentováno ve videích. Překonávat překážky, nevyhledávat konflikty s nepřáteli (kteří jsou v palbě ze svých zbraní velmi nepřesní) a když už k nim dojde, řešit je rychle a účinně. Pohybů není moc a nemusíte se bát nutnosti zapamatovat si desítky kláves či jejich kombinace, všechno zvládnete pomocí tlačítek pro skok, skrčení, rychlé otočení a útok/odzbrojení a jejich logických kombinací skok+útok atp. K dispozici je i zpomalení času, které se hodí hlavně při souboji s nepřítelem, kdy se alespoň prodlouží velmi krátká reakční doba na rychlé odzbrojení (známo z videí), označená zčervenáním oponentovy zbraně. Po získání zbraně máte k dispozici právě nabitý zásobník k likvidaci zbylých cílů, avšak nemůžete provádět skoky a jste pomalejší - proto je mnohdy lepší zbraň ihned zahodit a vypařit se z dohledu, soustředěná palba dvou a více nepřátel znamená rychlou smrt. Ve hře funguje poslední dobou oblíbená (a po stránce hratelnosti mnou i celkem vítaná) automatická obnova zdraví - zde je, v kombiancí s barevností hry velmi chytře, využit efekt šednutí okolí, až vidíte téměř před smrtí zcela černobíle.

Již v trailerech byl jasně vidět výtvarný styl a je to jedna z věcí, která nemusí sednout každému. Mně se líbil moc, pastelové barvy velkoměsta tvoří krásný kontrast k jeho dokonalé chladnosti a anonymitě. Často narazíte na lokace, které jsou zpracovány například jen modře, žlutě či zeleně v kombinaci s bílou. Červená označuje (tzv. "běžcova vize", lze vypnout) předměty (odrazové bedny, lana, dveře), které slouží k postupu dále. Je to taková záruka plynulé hratelnosti zabraňující bloudění a zbytečným pádům. Dle mě dobrý nápad. Samotný pohyb je, jak se čekalo, zpracován výtečně, napomáhá tomu realistické zobrazení částí těla i hojně (někdy až příliš) využívaný blur efekt v kombinaci s HDR. Rychlost sama o sobě není zase tak důležitá (časový limit v kampani nečekejte), spíše vás bude hnát vpřed střelba nepřátel (často vrtulníku).

Hra je opravdu krátká (odhaduju 6-8 hodin, možná méně), docela jednoduchá pohybově (čekal jsem možná složitější kombinace pohybů), těžká při kontaktu s více nepřáteli, které nejde obejít (takových situací je opravdu jen pár). Bavily mě i střílecí pasáže, které jsou, na to že hra není střílečkou, zpracovány pěkně. Bojím se o znovuhratelnost, která asi bude docela malá - avšak k tomu je připraven mód Time Trial, který dodá potřebnou motivaci ke sebe-zlepšování. Nevýhodu vidím v tom, že jeho "místnosti" jsou poskládány z kousků úrovní z kampaně, takže nenarazíte na nic moc nového.

Nedokážu přesně odhadnout, koho bude Mirror's Edge bavit a koho ne, názory jsou dost rozporuplné. Někdo ve hře vidí "jen běhání a to je jako všechno", jiný si užívá radost z plynulého lidského pohybu, skoků a všech těch věcí, které v reálu na podobných místech jen těžko zažije. Spolu s precizní audiovizuální stránkou a příjemným, byť ne nijak podrobně vyprávěným, příběhem se u mě jednalo o skvělou zábavu od začátku do konce. Málo kterou hru v poslední době dohraju do konce na jeden dva zátahy ať už je jakkoliv krátká, Mirror's Edge se to podařilo s tím bonusem, že herní náplň nebyla složena z toho, co už bylo 100x viděno jinde.

Už několikrát jsem si řekl, že Davea prostě musím dohrát - je to jedna z prvních her, co jsem hrál (možná dokonce první?). V roce 2008, 18 let po vydání PC verze, se mi to konečně splnilo. :) Hra to není nějak přehnaně těžká, ale jednoduchá také ne. Patří do té kategorie her, které se (abyste je dohráli) musíte učit a zlepšovat se krůček po krůčku (level po levelu) - chce to hodně trpělivosti. První levely už budete v pozdějších fázích chodit téměř poslepu a to vše jen pro to, abyste v posledních úrovních mohli prozkoumat terén, 3x se zabít a začít zase od začátku. :) O to lepší je pak pocit dobře odvedené práce po dohrání, a tak to má být.

Pár tipů:
- za každých 20 000 bodů vám přibude 1 život, nemůžete však mít více než 3 (proto se hodí taktizovat - pokud tedy chcete hru dojet do konce a kašlete na body - a brát bonusy jen když se vám to hodí)
- ve hře jsou skryté lokace, obvykle se jetpackem dostanete nad obrazovku, zajdete ke kraji a přenesete se do "WARP ZONE" (jen v určitých levelech - po dohrání se i dozvíte ve kterých); jsou to sice bonusové lokace, ale dá se v nich velmi snadno přijít o krk, pozor na falešné plošinky

Bodové zisky:
Fialová koule - 50
Modrý diamant - 100
Červený diamant - 150
Prsten - 200
Koruna - 300
Žezlo - 500
Pohár (nutný pro přechod do dalšího levelu) - 1000
Přechod do dalšího levelu - 2000

Přeji hodně zábavy a silné nervy, Dave je parádní hra i po letech. Navíc ji v klidu rozjedete i na WinXP.

Hodně už bylo řečeno, ale podle mě si Warhead nezaslouží vyšší hodnocení jako původní Crysis a zkusím vysvětlit proč.

Co mě nejvíc zklamalo, je absolutní nevyužití potenciálu paralelního vyprávění. Když už se autoři rozhodli k tomuto kroku, tak bych čekal, že to mají promyšlené. Když se díváte na film, který využívá poslední dobou docela populární techniku paralelního vyprávění z jiného úhlu pohledu, tak nejlepší okamžiky jsou ty, kdy se "nová postava" setká se "známou postavou" a vidíte celou scénu jejíma očima, v kontextu s "novými" událostmi (i když ve filmu většinou logicky ve formě jedné scény a 2 osudů). Crysis k tomu ale dokonce vybízí, Nomád se s Psychem v původní hře párkrát potká. Ve Warhead se dělá jako že nic. Přitom jsou to krátká setkání (autoři si v původní hře někdy až okatě dávali pozor, aby s vámi nikdo nešel a nekooperoval), která by do hry šla zakomponovat bez nudného znovu-hraní známých lokací.

Na druhou stranu autory trochu chápu - k tomu aby to fungovalo potřebujete možná trochu silnější příběh a hlavně vymodelovaný ksicht Nomáda. :)

Paralelní složka tedy nefunguje krom pár zpráv ve vysílačce vůbec. Což je škoda dvojnásob vzhledem k tomu, že tvůrci ve Warhead mají větší tendenci vykreslovat charaktery (i pomocí cut-scén a nepochopitelných audionahrávek :), za což je v akční hře můžeme i pochválit (kdyby se na to vykašlali, nikdo je peskovat asi nebude).

Jinak je to pořád poměrně zábavná akce s příjemným nano-oblekem. Zvýšil se poměr mimozemšťani:korejci, což mně osobně moc nevyhovuje, Far Cry/Crysis mě vždy víc bavil v džungli proti přesile vojáků/korejců.

Poznámka: Zmíněná mise na vlaku mi připadala jako normální "pojízdná" scéna jak to známe z mnohem starších her, stacionární zbraň a nekonečně nábojů - žádná novinka (závěrečná scéna CoD4 se mi líbila mnohem více).

Nápad je úžasný, bohužel zatím v této verzi není dotažen k dokonalosti. Při kreslení objektů se pořád moc často stává, že to hra "nepochopí" respektive neumožňuje složitější křivky. Musíte si tedy vystačit pouze se základními útvary.

Moc se těším na finální verzi plné hry, která dle videa vypadá skvěle. Ale jestli byla tato verze opravdu vytvořena během jednoho týdne, tak je autor vážně machr a o plnou hru se nebojím.

Fahrenheit skoro není hra, ale o to lépe se hraje. Po všech těch propracovaných RPG a zběsilých akcích mě prostě moc bavilo si ke hře sednout a nechat se unášet příběhem a skvělou atmosférou, jen občasnými zásahy popohánět děj a užívat si to.

Prokázat "herní" dovednosti musíte prakticky jen v akčních sekvencích, které jsou místy i docela těžké - respektive mi tak zpočátku přišly ("rozpadající" scénu v bytě jsem trénoval skoro den, ne-li víc), napodruhé už to bylo bez problému.

To, jak vás Fahrenheit zabaví a chytne záleží čistě na tom, co od hry očekáváte. Pokud dokážete na chvíli postavit příběh a atmosféru (doplněnou úžasnou hudbou) nad hratelnost a komplexnost herních principů, je hodně pravděpodobné, že se budete královsky bavit (představte si skvělý film s tím, že do něj občas můžete jemně zasáhnout a přizpůsobit si ho). Jen škoda dějového zmatku na konci hry, nebýt ho, šel bych možná i na 100%.

"Have no fear, Vlad is here!"

Původně jsem měl u dvojky vyšší hodnocení než u jedničky, ale před nedávnem jsem si znovu střihl oba díly a musel jsem přehodnotit.

Paradoxně nejvíc mi asi nesedl nový bullet-time, který mi už přijde až moc zvýhodňující Maxe nad nepřáteli. Než stihne na zem dopadnout první protivník, tak stihnete 2x přebít libovolnou zbraň a sejmout ještě 5 jeho kamarádů. Místo skoků už se spíš používá prosté zpomalení času a kosení všeho živého. Celkově mi hra už přišla dost lehčí a situací, kdy jsem se bál o život, razantně ubylo. Na začátku lze navíc zvolit pouze jedna obtížnost, takže se tomu nedá moc vyhnout.

Jinak už zbývají jen pozitiva - podání příběhu je opět parádní, stejně jako atmosféra, i když sněhová vánice se mi líbila asi o trochu víc. Maximální pochvalu si opět zaslouží hudba - pro mě půl atmosféry celé Max Payne série. Pokračuje se i v tradici televizních seriálů - těšte se na nové díly vašich oblíbených pořadů jako Lords and Ladies nebo Captain BaseballBat Boy. A ano, hra je krátká, ale jak člověk ztrácí čas na hraní, tak už mu to spíš vyhovuje.

A nezapomeňte: "Max Payne's journey through the night will continue."

Budu asi jediný kdo napíše, že ho Portal nepřekvapil, ale je to opravdu tak. Přesně co jsem od něj čekal a co bylo prezentováno ve videích, jsem také dostal - společně s pár hláškama a veselým závěrečným bossem. Ideální hra pro koncept "hra ke hře" - dostáváte pocit že je Portal zdarma, ale přitom si za něj zaplatíte...:) Skvěle dotváří pestrost celého Orange Box, ale přesto jsem měl pocit, že místností by mohlo být ještě víc a ještě víc komplexnější - nechtěl jsem to, ale lehký pocit nevyužitého potenciálu se u mě dostavil. Ten však můžou zahnat fanouškovské mapy, ke kterým jsem se už bohužel nedostal, snad to ještě napravím.

Respekt těm co tuhle hru dohráli, dal jsem myslím jen 71 levelů. Ale každopádně jedna z nejlepších logických her co jsem kdy hrál. Skvělá je také možnost porovnávat si své výsledky s ostatními hráči na webu. A nezapomeňte: "Tři piva a domů!" :)

Nedávno jsem Dune II hrál a skoro i dohrál, skončil jsem myslím v posledním kole. Na dnešní dobu je označování jednotek vážně otravné, ale to je asi tak jediný větší zápor. Přidávám se a vykřikuji: "Nechť zloba Harkonnenů dopadne na změkčilé Atreidy!" :)

Velice zábavné závody ať už v singlu, tak po LANu. Kampaň je výzvou - neustále musíte vylepšovat auto, včas si kupovat lepší a hlavně opravovat šrámy z odježděných závodů, což vám mnohdy spolkne všechny vydělané peníze. Skvělé jsou různé kladné a záporné bonusy na trati, obzvláště muchomůrka červená vás nejednou pošle do kolen...:) Autoři odvedli dobrou práci, ale že někdy udělají [dh-hra]max-payne[/dh-hra] , to od nich nečekal asi nikdo.

Dechberoucí tísnivá atmosféra je prostě nezapomenutelná, Max Payne sází na styl a daří se mu to. Tento zážitek si rádi zopakujete vícekrát a zábava je garantována.

Rozhodně je také třeba vyzdvihnout skvělý soundtrack v čele s hlavní hudební linkou, která vás doprovází celou hru. Řev z nočních můr budete slyšet ještě hodně dlouho po dohrání hry.