Splněný sen a nejočekávanější hra roku 2023 pro mnohé hráče, mezi které se řadím i já.

Přiznám se, že mé největší obavy, které pramenily z nepřítomnosti české lokalizace, se tak úplně nenaplnily. Ačkoliv pro nepříliš zdatného angličtináře je po čase trochu problém se v příběhu orientovat, reálie se Vám naopak po chvilce dostanou pod kůži, že už váš žádný Niffler ani Hogsmeade nepřekvapí.

Pravda je taková, že příběh není a v HP hře asi ani nikdy nebude tím hlavním tahákem. Nejde tak o žádný zázrak. Autoři si byli ale dobře vědomi toho, že to, co hráče ke hře potáhne, je svět. Svět kouzelný, který všichni tak moc dobře známe. Kouzelnická škola a její bližší i širší okolí. První průlet na koštěti, architektura, vaše neoblíbenější kolej. Doma jsme od začátku hry věřili, že to bude jasných 10 z 10. První setkání je opravdu kouzelné a ač člověka zaskočí, že začíná jako nový student pátého ročníku, jde o ústupek, který lze pochopit.

Dobře, máte svět, co teď ale s ním? Musíte ho něčím naplnit. Autoři našlapali celý svět obsahem. Ze začátku nestíháte ani vše pochytat, vypadá to na zábavu na stovky hodin a z každé strany se na vás valí herní mechanismy, vedlejší úkoly, sběratelské předměty. Jenže když pár hodin ve hře strávíte, začne vám docházet, že se to tak nějak vše dokola opakuje. Pořád a pořád dokola. Na druhou stranu, ruku na srdce, pokud tyto úkoly plnit nechcete, všechny plnit ani nemusíte a hra se dá dohrát pohodlně i bez nich.

Atmosféra Bradavic na vás dýchá ze všech směrů, během hraní naleznete spoustu odkazů, možná i easter eggů, které vám dávají pocit, že jste přítomni ve světě, který tak dobře znáte. Co musím vypíchnout je soubojový systém, který je velice dobře navržen tak, aby se ho rychle naučili i méně zdatní hráči. Avšak i těm brzy dojte, že vlastně skoro nezáleží na tom, jakou možnost v rozhovoru zvolíte, protože to ve výsledku nebude mít vůbec žádný efekt. Hře sakramentsky chybí režim morálky, který by toto trochu ukočíroval.

Suma sumárum, já se i přes nedostatky hrozně bavil. Pokud bych byl méně náročný hráč, přičetl bych k mému hodnocení i dobrých 10%. Pokud bych naopak světem HP příliš nežil nebo ho neznal vůbec, klidně bych 10% naopak odečetl. Nepochybuji o tom, že se v další hře od Avalanche Software do světa HP zase podíváme. Doporučil bych jim ale více zapracovat na detailech, režimu morálky a náplně světa. Nevím ale, jestli návrat do stejné školy bez větších změn bude znovu fungovat, ale autoři nám mohou jedině překvapit.

Neplecha ukončena!

Zábavná odbočka série Uncharted, kde si vyzkoušíte hru za Chloe z druhého dílu. Ačkoliv se jedná o samostatnou hru v délce většího DLC, je díl nabouchaný koncentrovanou zábavou, akcí a emocemi. Stejně jako v druhém díle TLOU si zde Naughty Dog vyzkoušel otevřenou lokaci, která zatraceně dobře funguje a ačkoliv se stále jedná o čistě lineární hru, tato úroveň dokazuje, že i v příběhové hře se dá jít jinou cestou, než jen úzkými uličkami.

Lost Legacy má nádherní kabátek, na který je opravdu radost pohledět a i hlavní postava se faunu či flóru rozhodne nejednou zachytit na svůj telefon. Oh, můj bože, hlavně ta fauna! Vzhledem k tomu, že tato hra ze čtvrtého dílu vychází, není divu, že si s sebou nese všechny pozitiva, ale na druhou stranu i negativa, což je v mém případě způsob střelby, který jsem si ani v pátém díle série neoblíbil.

Úplný konec hry je pak skvělá mlátička, kdy dáte hlavnímu záporákovi, co proto.
Prostě a jednoduše, pokud se Vám líbily předchozí díly a hlavně ten čtvrtý, neměli byste minout ani tento!

Poslední z restů od studia Naughty Dog mi v poličce ležel skoro rok a půl. Za tu dobu jsem mimo jiné dohrál tři předchozí díly i dvoudílnou sérii The Last of Us a je potřeba říct, že čtvrté dobrodružství Nathana Draka si z těchto her bere jen to nejlepší.

Začnu na začátek možná trochu kontroverzním názorem. Nathan Drake je jako herní postava přeceňovaný. V trilogii mě za něj hrát bavilo, ale vždy mi přišel jako pokladuchtivý Superman bez nějaké větší hloubky. Čtvrtý díl se z něj ale snaží udělat daleko obyčejnějšího a lidštějšího hrdinu, což vyprávění rozhodně prospívá a vrací mu vážnost.

Dočkáte se toho nejlepšího, co Vám Drakův příběh za celou dobu může nabídnout. Ačkoliv ani tento díl se nevyhnul klišé zvratům hodným série Uncharted. Ruku na srdce, ono by to ale bez toho "nečekaného zvratu" a šance se tomu ušklíbnout, možná ani nebylo ono. Je ale znát, že autorům rukama předem prošel první díl TLOU, na kterém si mnohé vyzkoušeli a celé to působí tak nějak víc uvěřitelněji.

Grafické stránce není co vytknout. I tato sedm let stará hra by dokázala leckteré pecky z letošního roku strčit do kapsy. Pokud rádi používáte fotorežim, strávíte v něm spoustu času a nejednou se někde zastavíte jen proto, abyste si užili výhled nad krajinu.

Kapitoly utečou jako voda a nemáte pocit, že by bylo někde něco zbytečně natahované - s tím jsem měl v prvních dílech trochu problém. Nové mechanismy neustále přibývají téměř až do konce hry. Vždy však příjemně tak, aby trochu okořenily hratelnost, ale zároveň, aby jich nebylo zbytečně moc a vy se v nich nezačínali ztrácet.

Thief's End dokáže i přes podobné vzorce velmi příjemně překvapit. Veškeré šplhání, houpání i klouzání má šťávu. Exotické destinace na Vás dýchnou svou atmosférou. Dokážu i věřit tomu, proč a jak se jednotlivé postavy chovají. Snad jen to střílení se mi za celou dobu nedostalo pořádně pod kůži - to je však jen malá kapka v širém moři. Samotné vyústění příběhu a epilog je pak třešničkou na dortu a už se moc těším na to, co nás v rámci série či i mimo ni od Naughty Dogu čeká příště.

Nathane, díky, byla to vážně jízda.

Pokračování jedné z nejlepších her očekával napjatě asi každý. Vývojáři se však rozhodli zariskovat a polovinu herní doby naplnit hraním za postavu, kterou od začátku vlastně nenávidíte. Risk se však vyplatil a opět vznikl nezaměnitelný zážitek plný emocí, který vás zařeže do sedačky. TLOU znovu sází na výborný vývoj postav, kde do sebe vše hezky zapadá, a grafický kabátek vám nabídne špičkové vizuální orgie podtržené fotorežimem, kterým se vám podaří zachytit nejednu hezkou vzpomínku.

Ke hře bych měl však dvě malé výtky. Tou první je zbytečná roztahanost celé hry. Délka hry nerovná se kvalita. To si poslední dobou vývojáři nových titulů asi nemyslí a na této hře je to přece jen trochu znát. Druhým vroubkem je pak možná lehce nedotažený konec. Tím nechci říct, že by se mi nelíbil nebo mi připadal hloupý. Možná ale až moc se v něm skáče v čase a tvoří tak soubor jakýchsi malých epizod, kdy vlastně netušíte, zda už po stmívačce přišel konec nebo uvidíte ještě něco. No budiž, ale když už takto, tak tomu za mě přece jen ještě něco chybělo. Co se ale upřít nedá, je to, že druhý díl TLOU je asi první příběhovou hrou, kde má hraní na kytaru nějaký význam - geniální.

Krátká hříčka, která mě jako fandu prvního dílu Life is Strange příliš neuspokojila. Svým způsobem se ale je jedná spíše o hratelný teaser na jeho druhý díl. Narozdíl od prvního dílu LiS chybí ve hře mechanika přetáčení času. Tu nahrazuje supersíla Kapitána Spirita, které si však nakonec příliš neužijete. Hra se skládá z několika miniquestů, které se svým způsobem plní samy. Přesto je krátký návrat do světa LiS příjemným zážitkem. Pravdou je, že necelé dvě hodiny strávené v kůži malého Chrise, utekly jako voda. Naivní pohled malého klučiny na svět byl asi to nejpříjemnější na celé hře. Rychlý konec mě však poměrně nemile zaskočil, ale zase o to víc mám chuť se pustit do druhého dílu.

Jelikož je hra zdarma, může Vás na dvě hodiny (pokud rádi vyzobáváte všechny možnosti) zabavit. Jinak nemá žádnou přidanou hodnotu, která by z ní dělala hru, kterou si prostě musíte zahrát.

Tato hra má dva zápory.

První z nich je špatné ovládání na gamepadu. ačkoliv k tomu hra ve více hráčích přímo vybízí, nebylo pro mě hraní na ovladači vůbec konfortní. Časté zbytečné chyby, nepřesnosti, které vedly k zbytečnému rozčilování. Tento problém ale dost možná pramení čistě z moji neschopnosti. Proto jsem k hraní se spoluhráčem volil raději druhou připojenou klávesnici (i když se dá spolehlivě hrát ve více hráčích na klávesnici jedné, pokud vám nevadí kontakt tělo na tělo).

Druhým záporem je, že se u Vás brzy po prvním zapnutí dostaví silná závislost. a to taková, že se prostě nespokojíte s hrou na jednu hvězdičku. No dobře... možná ze začátku ano, ale postupně se k jednotlivým levelům vracíte a vychytáváte chod své restaurace k dokonalosti. S přítelkyní jsme takto propařili několik večerů. Mnohdy se Vám na první pokus nepodaří podat nejlepší výkon, i když do další úrovně třeba postoupíte. V této hře je velice důležitý time management, ve kterém doslova rozhodují setiny. Nejednou se Vám stane, že držíte poslední připravený talíř u výdeje, který rozhoduje mezi úspěchem a neúspěchem.... no a pak ho prostě položíte na zem metr od výdeje a čas Vám uteče. Jindy je třeba reagovat a měnit si role během hry.

"Ty krájíš, já smažím!" "Ty vař, já meju nádobí!" "Ty nandávej polívku, já vydávám!"

Hru vám stěžují neustálé překážky. Jednou Vám chod restaurace hatí zemětřešení, pak zas celou dobu kloužete po ledu. Největší nepřítelem v této hře je však váš spoluhráč a vy sám!!! Tak či tak při této hře se hodně nasmějete. V Overcooked vznikají skutečně komické situace, pro které stojí za to si tuto hru zahrát.

Fortnite Battle Royale se včera přehoupl do své druhé kapitoly. Myslím, že není vhodnější chvíle, kdy zhodnotit proběhlé dva roky, během kterých jsem se poměrně intenzivně věnoval hraní tohoto kousku. Není snadné hodnotit všech uplynulých 10 sezon jako celek. Jednotlivé sezony měly jiné téma, přinesly nové lokace, herní mechaniky, zbraně, vozidla, příběh a ať jsme spravedliví i pár kroků vedle jako bugy či nevyváženou hratelnost.

Připomeňme si třeba to, kdy do hry přibyl mýtický meč. První taková zbraň svého druhu, která byla tak neuvěřitelně přesílená, že ji museli autoři po několika dnech odstranit a další mýtické předměty se rozhodli už nikdy nepřidávat. Podobně kontroverzní byly i mechové, kteří přibyli na začátku 10. sezony. Ti však ve hře z důvodu příběhu a navzdory hráčské nevoli, vydrželi až do jejího konce a dočkali se pouhého nerfu, který... no co si budeme povídat, nestál stejně za nic. Tuto situaci se snažili autoři vyřešit přidáním dalších přesílených předmětů, které vás i vašeho mecha mohly na jednu ránu zabít. Ve hře se tak začaly kupit předměty, které tam vlastně nikdo ani nechtěl.

Budu si protiřečit, ale co nelze Epic Games odpárat je to, že se snaží hru neustále držet aktualizovanou a svěží. Co dva týdny hru neustále upravují a hráč musí být neustále ve střehu a přizpůsobovat se novým věcem. Ti, co hru nesledují, si asi nedokáží představit, jak komunita prožívala to, když ze hry zmizel siphon (automatické doplnění zdraví po tom, co někoho zabijete), který vlastně Epic do hry přidal jen jako pokus, který podporoval agresivní styl hraní, či když se autoři rozhodli odstranit turbo building (omezily počet postavených struktur za vteřinu).

Po přidání Creativu, čili takového písečku, na kterém se hráč může do sytosti vyblbnout a postavit si lokaci svých snů, přibylo na mapu nové místo zvané "The Block". Tato lokace byla určena pro nejlepší výtvory z řad fanoušků a často se měnila. Občas bylo až neuvěřitelné, co dokázali hráči pomocí omezeného množství již předtvořených budov, zeleně, apod. postavit.

Významným prvkem, co z Fortnitu dělá Fornite, je příběh. Ten se linul každou sezonou a postupně na sebe více či méně navazoval. Krásným na tom je ale to, že nebyl vyprávěn pomocí textu, mluveného slova, nebo obrázky. Ale pouze tím, co se v daném čase na daném místě a po jakou dobu dělo. Vyvrcholením sezony byl vždy doslova epický live event, který mohli ve hře sledovat hráči po celém světě ve stejný čas. Ať už to byl odpal rakety, výbuch Kevina, nebo souboj monstra s obřím mechem. Nakonec jsme se dočkali 10. sezony, ve které se celý příběh uzavřel. Anebo ne?

Tohle vše a daleko daleko víc, že bych mohl napsat mnoho dalších normostran, jsem zažil já osobně na svém notebooku, který mi při 1 ze 2 střetnutí s nepřítelem stlačí obraz na 3 snímky za sekundu. S napětím pak vždy jen čekám, jak velké štěstí jsem skutečně měl a zda se mi podařilo přežít. Většinou ne. Podobnou úzkost zažívám při doskoku z battlebusu, kdy je krajina úplně rozpixelovaná a já musím třeba 15 sekund nečinně čekat, než se vše kolem mě načte. A víte co? Hraju to stejně, protože je to prostě skvělá hra.

Chápu, že někomu nemusí padnout do noty stavění, které je poměrně těžkou, ale zároveň nepostradatelnou herní součástí. Chápu, že se někomu nemusí líbit grafika, která vypadá komixově a ani trochu se nesnaží přiblížit realičnosti. Chápu i to, že prostě raději hrajete PUBG, Apex, nebo jiné hry, které vůbec nepatří do battle royale her. Chápu, že možná nemáte rádi politiku Epic Games. Chápu, že vám může vadit to, jak je všude ukazováno, že Fortnite je hra, kterou hrají děti. Ale co nechápu, je to, proč tuto hru každý tak odsuzuje. Copak je nám všem 15, abychom vyjadřovali svou nenávist vůči něčemu, protože podle vás všichni hrají něco jiného, co je víc cool? Ano, já byl v podobné situaci taky. Hrával jsem Dotu 2 a ze smrti nenáviděl League of Legends, protože je to "trapná hra pro děti, se zjednodušenými mechanikami a barevnou grafikou". Byl jsem pyšný na to, jak hraju těžkou skvělou Dotu a na LoLko plyval. Ale pak jsem se začal věnovat jiným věcem a naskočit zpátky do Doty pro mě už bylo hrozně těžké (protože je to podle mne skutečně těžší hra, než LoLko). Proto jsem se rozhodl vyzkoušet i druhou stranu a zjistil, že to přece není až tak hrozné. Že i LoLko je zábavná hra a že každá z techto her má skutečné plusy i mínusy. Možná si říkám o mínuska, možná pláču na špatném hrobě, ale zkuste o tom, prosím, popřemýšlet.

Fortnite je (trochu nadsazeně) budoucnost, což už jednou dokázal při koncertu DJe Marshmello, který neměl ve videoherním světě obdoby. Nemusíte souhlasit, ale ani já nesouhlasím s tím, že Fortnite je hrou, která si zaslouží hodnocení pod 80 %.

Pravdou je, že jsem se hodně těšil, až si Inside zahraju. A to už dlouhou dobu od vydání. Je třeba také řici, že jsem měl hodně velká očekávání. Prvotina studia Playdead je pro mě jednou z nejlepších plošinovek a další hra od tohoto týmu je téměř vymodlená záležitost. Už v roce 2016 jsem se dočetl, že si hlavně nesmím nic vyspoilerovat, a tak jsem zabednil okna, zamkl dveře a 3 roky svého smutného života čekal na to, až jednoho dne někoho napadne dát hru zdarma na Epic Store.

Inside si ze svého předchůdce bere skutečně to nejlepší a daří se mu to využívat na jedničku. Naprosto vše, co jsem vyzdvihoval u Limba (čas na malou sebeupoutávku a můj komentář k Limbu ZDE) je tu přítomno a mnohdy ještě i více vyšperkováno. Grafika, hudba, atmosféra... panebože ta atmosféra je hustá, že by se dala krájet jako mlha kolem rybníčku Brčálníku. Tu navíc dokresluje jakýsi náznak příběhu s poměrně hlubokou myšlenkou, až člověku nejedenkrát proběhne mráz po zádech.

Víc bych ale opravdu nerad prozrazoval... každopádně když se pro hru rozhodnete, slibuji vám, že to bude stát za to... až do konce, protože "Wathafak, co to sakra bylo?!?!?"

Inside dostál očekáváním. A taková ještě malá poznámka, podobně jako u Limba se bude u této hry dobře bavit i vaše přítelkyně či přítel. Doporučuje 10 z 1 velkého masitého vztahového poradce.

Lucius, syn ďábla, stroj na zabíjení. Kousek ze hry jsem kdysi viděl v nějakém let's play videu a hra jako taková se mi z tohoto úryvku poměrně líbila. Proto jsem se těšil, až si ji vyzkouším a zahraju sám. Nakonec jsem byl ale zklamaný...

Samotná myšlenka hraní za ďáblova syna, který se snaží vyvraždit celý dům je prostě... super. Hra je složena z krátkých kapitol, které rychle plynou (pokud se někde nezaseknete). S krví a vnitřnostmi se ve hře nešetří. Nevyhnete se ani, možná nečekané, nahotě (houpající se zadnice strýčka Toma mě bude pronásledovat asi ještě hodně dlouho). Hra je tímhle vážně jiná, ale...

...ta optimalizace. "Lucius padá, něco si přej!". Vyskakující chybové hlášky - během hry i po vypnutí. Dlouhá načítání, poklesy FPS. Bez toho aniž by hra vypadala nějak úchvatně a nabízela otevřený svět. K tomu bych Luciuse po grafické stránce tipnul tak na rok 2005. To je prostě hrozně blbý...

Některé herní mechaniky jsou fajn. Na druhou stranu jsou poměrně nedotaženy. Například ovládání telekineze. Do konce hry jsem s ní bojoval a vůbec ji nepochopil. To samé se dá říct i o tom, jak hru vlastně hrát. Ze začátku jsem s ní měl poměrně problémy. Nevěděl jsem, kam jít, co dělat. Běhal jsem po domě sem a tam a nacházel různé předměty, které se mi přidávaly do inventáře, a přitom jsem je vůbec nepotřeboval, nebo je využil až na samém konci hry. Úplně nechápu proč to autoři udělali takhle. Proč ne jinak. Později jsem toho využil v misi, kdy jsem se musel proplížit do "svatyně". Jeden z talířů byl rozbitý a musel jsem se přes celý dům proplížit do třídy pro lepidlo a zase zpátky. Když jsem několikrát selhal, tak jsem prostě načetl předchozí kapitolu, došel tam během dne a v další kapitole jsem už předmět měl v inventáři a nikam nemusel. Ačkoliv se hra neodehrává během jednoho dne, tak jediné, co se mění, je počasí na zahradě. Předměty zůstávají na svých místech. Obyvatelé chodí sem a tam až na oběť, která má nascriptovanou činnost. Tohle by prostě mělo být jinak.

Pravda je, že jsem nikdy podobnou hru nehrál. Přes počáteční únavu a 3. měsíční pauzu, kterou jsem si musel během hraní dát, mě začala ke konci poměrně bavit. Stejně jsem byl ale rád, když se spustily závěrečné titulky a já měl Luciuse konečně z krku. Přece jenom frustrace z hraní, kdy člověk běhá z jednoho konce domu na druhý, neví si rady, potom mu hra na závěr kapitoly spadne a musí ještě k tomu absolvovat dlouhé načítaní, je velká.

Od šestého dílu této série jsem po předchozí epizodě čekal ledacos, ale že by to mohla být dobrá hra? To mě teda vážně nenapadlo. Pravdou je, že pátý díl nenasadil laťku nijak vysoko, vývojářům se celkem dobře povedlo na něj zapomenout a zároveň navázat na parádní díl čtvrtý. V komentáři tak šestý díl často přirovnávám k předešlým dvěma. Hru jsem opět rozehrál na EASY (přesto dostalo ukládání a načítání hezky zabrat).

Mapa už není jedna linka s předem určeným pořadím levelů jako v pátém díle. Na výběr máte několik možností, kam se vydat. Úplnou svobodu výběru však zde také nenajdete. Hra po vás na několika místech chce splnit nějakou podmínku, získat předmět a podobně, abyste mohli pokračovat dál. Žádný běh přes celou mapu po prvních dvou krátkých levelech jako ve čtvrtém dílu se tedy nekoná. Naštěstí už nemáte takový pocit, že vás hra vede za ručičku.

Ani jednotlivé úrovně už nepůsobí tak sterilně. I když futuristické prvky se zde vyskytují (pochopitelně), tak se dočkáme i několika krásných pohledů na planetu Fribbulus Xax. Vylepšení se dočkali i vaši nepřátelé. Prostě vše daleko více připomíná čtvrtý díl, než ten pátý. Nejedná se jen o bezhlavé sci-fi, ale velkou roli tu hrají opět "fantasy" prvky. Po celou dobu jsem si hraní vážně užíval a bavilo mě od začátku do konce. Levely jsou skvěle navrhnuté a často se přibližují k hratelnosti ze čtvrtého dílu. Obzvlášť chválím vývojáře za tři poslední levely na vesmírné základně, které byly opravdu super a daly člověku zabrat. A samotné finále bylo opravdu finále, jak se patří! Možná jeden z top momentů celé série.

Bavil jsem se i přesto, že mi nebylo nabídnuto nic nového. Jako drobnou chybku bych viděl občasné bugování při lezení na nakloněné plochy a nepřehlednost zapnutí/vypnutí tlačítek. Celkově se mi tento díl líbil daleko víc než ten předchozí, avšak stejně už ho budu mít zaškatulkovaný ne jako "TEN ŠESTÝ DÍL", ale jako "ten díl, který byl dobrý skoro jako čtvrtý a nebyl tak špatný jako ten pátý"... a to je možná trochu škoda. Přesto mi je teď líto, že mám tuhle skvělou sérii za sebou. Nejspíše mi to nedá a někdy se pustím do fanouškovských pokračování, protože tahle značka si to rozhodně zaslouží.

Velké herní překvapení po všech stránkách. Při klasických instalacích (a okamžitých odinstalacích) některých her na Steamu, které ani skoro nejdou hrát, jsem nalezl tento český nevybroušený klenot. Na první dojem může hra působit dětsky, možná jednoduše a nezajímavě. Opak je ale pravdou. Náhodná instalace se proměnila v 17. hodinovou jízdu plnou řešení logických hádanek.

Hra vám od začátku vše smysluplně vysvětluje. Vyzkoušíte si základní principy, párkrát selžete a pokračujete dál. Ze začátku levely sviští jako vítr. Posléze se začnou měnit pravidla, přidávat nové funkce a hra začne být o něco složitější, ale naštěstí ještě daleko více zábavná. Pocit z úspěšného vyřešení je pak vyloženě pohlazením po egu, kdy si říkáte: "Jsem fakt dobrej, takhle to určitě nikdo nevyřešil!" a prostě se pustíte do další úrovně.

Jednotlivé levely jsou zařazeny do kapitol, které spolu tak trochu příběhově souvisí. Příběh však vážně trochu připomíná zápletku dětského seriálu, ačkoliv hra pro ně určitě určená není. Jde o nadsázku, kterou zároveň doprovází spousta easter eggů propletených celou hrou.

Hra vám dá sice zabrat, ale lze ji zvládnout dohrát téměř na 100%. Přiznám se, že jsem na pár nedořešených levelů, které mi po dohrání hry zbyly, použil nápovědu. Sice se zde najde pár oříšků, které dají práci rozlousknout, ale jinak hra není nemožně těžká, jak se někdy může zdát. Doporučuji!

Garden Rescue je svým způsobem jednoduchá hříčka z žánru tower-defense. Hra tématem může někomu připomínat Plants vs. Zombies, avšak místo nenažravých zombíků se se svou armádou rostlinek postavíte otravnému hmyzu. Přichází však otázka: Má tato hra nějakou přidanou hodnotu? Bohužel, NEMÁ.

Ve hře se nedočkáte ničeho originálního. Rostlinek, které můžete kupovat, je jen pomálu. Stejně tak nepřátel, mezi kterými se semtam objeví nějaký ten boss. Na hru se po grafické stránce kouká poměrně dobře. To samé se už nedá říct o menu, které je vyloženě ošklivé. Na hře oceňuji především vybírání si obtížnosti pro každý level, kdy si nemusíte volit jednotnou obtížnost pro všechny levely na začátku kampaně.

Jako malý jsem hrál spoustu stejně dobrých flashových her, které možná byly mnohdy i lepší. Co se ale nedá titulu upřít, je zábavnost. I přestože je hra poměrně strohá, prozávislačil jsem u ní několik večerů a stará známá věta: "Tak ještě jeden level!" se podílela na opravdu krušných ránech. Pokud tedy hledáte hru, u které si můžete odpočinout a zároveň se dobře zabavit, tuto hru vám mohu vřele doporučit! Jen choďte brzo spát, ne jako já...

Pouhý den po projití čtvrtého dílu na obtížnost HARD jsem se odhodlal pokořit i toto pokračování. Tentokrát však už jen na obtížnost EASY, jelikož jsem The Armageddon Machine nikdy předtím nedohrál. Commander Keen se přemístil do vesmírné lodi, kde si musí poradit se zlými Shikadi, kteří chtějí zničit galaxii.

Mapa má pochopitelně tvar kosmického korábu. S tím však souvisí to, že se ze hry naprosto vytratila iluze „otevřeného světa“. Vše je předem nalinkované. Pouze ve fázi, kdy máte zničit 4 generátory, si můžete vybrat, v jakém pořadí budete levely plnit. Navíc hra rapidně ubrala počet levelů na nějakých 12, což pro mě bylo vyloženě zklamání. Všechny levely jsou si navíc podobné jako vejce vejci a krásná rozmanitost z minulého dílu je ta tam. Bohužel. Chápu, že jsme na palubě vesmírné lodi a levely tak musí působit futuristicky. Autoři se ale mohli jistojistě více vynasnažit a nejen vybírat ze tří barev, které se navíc neustále opakují. Proto na mě hra působí vyloženě odfláknutě.

Sám bych vymyslel několik levelů, které by této hře nakopaly zadek a mohly by být zároveň její součástí. Kam se například vytratil podvodní level z minulého dílu? Jsme ve vesmíru, zajista by se to samé dalo uplatnit na stav bez tíže, když by Keen na chvíli opustil loď a vydal se do volného prostoru. Proč si například autoři trochu nepohráli s výhledem na okolní vesmír? Všechny úrovně působí tak uzavřeně, jako bychom byli celou dobu v krabici, která je přelepená lepenkou. Jedinou známkou toho, že plujeme s lodí vesmírem, je již zmiňovaná mapa, která opravdu nic nezachraňuje. Hra samozřejmě přináší nové nepřátele i objekty. Ovšem ani ty mi nepřijdou tak rozmanité (a už vůbec ne roztomilé), a když si vzpomenu například na úroveň ze čtvrtého dílu, kde jste se vydali do skleněné kopule, tak je mi z toho trochu do pláče.

Na hře se mi ale líbily dvě věci. Zaprvé ničení generátorů, které jste museli zničit skokem na pogu. Konečně se pogo dočkalo také trochu jiné funkce a jako nápad mi to přijde super a ten pocit je k nezaplacení. Druhá věc bylo finále, kde jste museli zničit jádro lodi (nebo co to vlastně bylo). Tady už bylo pogo nedostačující a na řadu musely přijít Shikadijské bomby. Supr. Bohužel, žádného bossfightu jsem se nakonec nedočkal, i když jsem při prvním kontaktu s robotem začal něco podobného očekávat. Škoda. To by mohl být další prvek, který by hru trochu oživil.

Suma sumárum pátý díl nesahá tomu čtvrtému v ničem ani po kotníky. Můj názor na toto pokračování se tedy ani trochu nezměnil. Možná, že zkusím dohrát i díl šestý, ale nebudu mít raději žádná velká očekávání. Hlavně, když to nedopadne ještě hůř, než tohle.

V rámci Herní výzvy 2018 jsem se rozhodl zopakovat si jednu z mých nejoblíbenějších plošinovek. Keena 4 jsem však vždy hrál jen na EASY obtížnost a jen zřídka jsem se odhodlal pustit se do hry na obtížnost NORMAL. Commander Keen Episode 4: Secret of the Oracle byla jedna z prvních her, kterou jsem měl na svém prvním počítači, proto se na ni váže spousta nostalgických vzpomínek, které však, zdá se, ani po těch letech hru nijak zvlášť nepřikreslují. Čtvrtý díl je zároveň jediným dílem, který jsem kdy dohrál, avšak počet dohrání atakuje hooodně vysoké číslo. Předem ještě upozorňuji, že nepoužívám přesnou terminologii, ale pojmenovávám věci tak, jak jsem si jako malý capart usmyslel. No... konec tlachání, je čas dokončit hru poprvé v životě na obtížnost HARD.

Procházím si prvními levely. Z počátku se sem tam objevuje trochu víc nepřátel. Tu modrý míč plivající oheň, támhle zase lítající žába, nebo co to vlastně je. "Jestli to takhle půjde dál, tak se ani moc nezapotím." říkám si a začínám přemýšlet o tom, jestli zvolení této hry pro kategorii "Nervy z oceli" byla správná volba. Odpověď však přichází poměrně záhy. Esc + Load a Esc + Save dává počítači docela zabrat. Ještě teď mám pocit, že klávesa Esc je poněkud promáčklejší než klávesa F1. No, snad se mi to jen zdá. Vracím se do starých známých levelů. "Jééé, to je moje oblíbená úroveň!" načež svůj výrok přehodnocuji: "Ne, tak tahle!", "Byla to tahle!", atd. Ani teď nedokážu určit, která je ta nej. Každá má něco do sebe. S některými úrovněmi se poměrně trápím a přemýšlím, že přeskočím ty, které nemusím. Nakonec mi to ale nedá. Snažím se nasbírat, co nejvíc nábojů do své zbraně a o body mi ani tak nejde (jakože vůbec jsem několikrát neumřel, když jsem se snažil dostat pro tu jednu pitomou zmrzlinku, nééé).

Jak se tak probíjím hrou, říkám si, že to byl skvělý nápad zkusit ji dohrát na těžkou obtížnost. Až se do hry zase za nějaký čas vrátím, asi to zkusím znovu! Zároveň se po celou dobu hraní rozplývám nad krásnou grafikou, pohybem postavy a ovládáním. Všechno to funguje na jedničku. Jednotlivé úrovně jsou dokonale zpracované. Ať už tématicky (les, poušť, pyramidy, jeskyně), nebo zakomponováním logických prvků, nad kterými se musíme trochu zapřemýšlet, abyste získali to, na co si zrovna brousíte zuby. Nemluvě o skrytých místech a jednom skrytém levelu, který jsem, přiznám se, vyzkoušel asi jenom jednou za všechna dohrání a to díky internetu. Tudíž i tentokrát ho vynechávám. Blíží se však konec hry a s velkým respektem mě čeká to nejobtížnější.

Oblékám neopren a vstupuji do jezera.

Přede mnou jsou tři možnosti. Jako první volím ohnivý ostrov. A výzva teprve začíná. Celkem se trápím a nemůžu obejít ohniváka. Zkouším různé varianty. Odbudu si spoustu pokusů a nakonec se se štěstím posouvám dál. Beru krystal. Kličkuji mezi kameny a přes toho samého ohniváka se s trochou dávky dalšího štěstí dostávám i napodruhé. To ještě jednou zopakuji a dokončuji level. Klika. Utírám si z čela pot a protahuji bolavé prsty. Kam dál. Nakonec vysrabím a vynechám můj nejneoblíbenější level s "ropou" (prý je to dehet). Shame on me! Shlukuji všechny sílu a odhodlání, které ve mně ještě zbyly, a nořím se do studny. Teď je to jen mezi mnou a Dopefish. Tou velkou blbou rybou. No, nakonec jich tam je asi 7, se kterými se musím vypořádat. Bohužel neustále umírám už na té první. Nechápu a beznadějně zírám na obrazovku. Zkouším všechno možné a nakonec.... "Ty vole, já jsem takovej debil!". Asi mi nikdo neuvěří, ale já do dnes netušil, že pomocí skoku můžete plavat rychleji/nebo si to prostě nepamatuji, ale to se mi nějak nezdá (mimochodem podobný objev jsem učinil, když se mi podařilo zastřelit kámen, o tom jsem taky nevěděl - jsem hotový kamenomil). Za několik pokusů se dostávám do poslední fáze, kde jednoho z "druidů" stráží dvě Dopefishe. Na první pokus naprosto neuvěřitelně kličkuji, jak Péťa Jiráček v zápase s Černou Horou, a proplouvám branou vstříc náruči poslednímu druidovi... No, jak možná někteří už tuší, číhá tam na mě stupidní kočka s klacíkem, která mě sice netrefí, ale já do ní zbrkle narazím. To si zaslouží facepalm. Po několika opakovaných pokusech však proplouvám znovu a vyhnu se i svému poslednímu nepříteli. Osvobozuji i posledního druida a dohrávám hru s ostudným skóre 212 600. Žádný zázrak to sice není a můžu vám slíbit, že příště už to bude lepší!

Čtvrtý díl Commander Keena je prostě skvělou hrou, kterou můžu doporučit každému milovníkovi plošinovek. I přes své stáří (26 let) natrhává gatě snad každé plošinovce ze současné doby. Nemůžu se ubránit pocitu, že je to vážně legendární a výborná hra, a proto zvyšuji své dosavadní hodnocení z 90% na 95%. Zaslouženě!

Jo, a abych nezapomněl, i po letech Paddle War 21:0 na první pokus. A teď možná zkusit dohrát pokračování, co říkáte?

Znáte ten pocit, když dohrajete peckovou hru a nevíte, jestli je napsání smysluplného komentáře, který by si zasloužila, ve vašich silách? Mám teď v hlavě fakt velkej bordel, ale pokusím se sesmolit alespoň něco, co by trochu dávalo smysl. Začněme tedy hezky od začátku.

O Spec Ops: The Line jsem nikdy před hraním neslyšel. Do hry jsem vstupoval jako úplná tabula rasa. Hned na začátku mě uchvátilo intro a titulky, včetně toho, že jsem v nich byl zmíněn jako zvláštní host. Díky. Jako plus hodnotím i menu, které se mění hezky podle toho, jak daleko v kampani právě jste.

Hra nejdříve působila jako jakási zvláštní nemastná, neslaná střílečka. Hodně mi dělal problémy krycí systém. Postupem času jsem si ale zvykl, i když si až do konce hry čas od času ovládání dělalo, co zrovna chtělo. Během prvních misí mi hlavou lítaly různé obrazy a představy. Takhle bych si nějak představoval Mad Maxe, říkal jsem si. Moje sny se ale nakonec ustálily jako modlitby k nové hře, která by vypadala a ovládala se vlastně úplně stejně. Fungovala by jako RPG ve stylu Mass Effectu a měla by otevřený svět s herní dobou okolo 60 hodin. Lidi, já to fakt potřebuju...

Co hře nelze upřít je i jakýsi real feeling. Všechno, co se dělo na obrazovce jsem hltal, možná i proto, že takhle nějak si představuju vojenské operace, kdy se prostě všechno totálně posere. Hra hned z několika důvodů působí hrozně dospěle. Ačkoliv si vůbec nehraje na interaktivní film, vývojáři si velmi dobře pohráli s kamerou a hlavně výborně zakomponovali do striktně lineární hry možnost volby a to ne jenom jednou. Všechny volby, ač nemají žádný vliv na to, jestli půjdete doleva nebo doprava, ač se ve hře nezmění takřka vůbec nic, změní naprosto pohled a přemýšlení hráče. Prostě přesně výstavní příklad toho, jak má taková volba v lineární hře vypadat.

Jako drobný mínus bych viděl občas problematické ovládání krytí. Když odněkud přiletěl granát, nebo přiběhl nepřítel, nejednou se mi stalo, že jsem reagoval pohotově. Walker ale zůstal přilepený na zdi, nebo běžel úplně jiným směrem, než jsem chtěl.

Nakonec musím zmínit ještě "Bílý fosfor moment", ze kterého jsem si sedl na zadek. Je to jeden z TOP momentů celé hry a od něho stoupala kvalita hry prudce nahoru. Ačkoliv jsem stále mírumilovný člověk, který netouží po lidské krvy, vyvolávalo ve mně Spec Ops zvláštní pocity. I když bych si chtěl zkusit projít hru znovu, asi bych do toho v nejbližší době rozhodně nešel. Je to jedna z nejnáročnějších her na psychiku, co jsem kdy hrál! Nadruhou stranu vám je v 6 hodinách servírována kvalita toho největšího rázu, která mi přinesla takový herní zážitek, že na něj ještě dlouhou dobu nezapomenu!

Já vlastně ani nevím, co jsem to právě dohrál. Dobře, shodneme se na tom, že jde o krátkou logickou hru, která procvičí váš mozek. Ale zůstávám furt a stále v šoku z jakéhosi divnoumění, které chtěla tahle hra nejen pomocí grafiky, ale i zvuků a hudby ztvárnit. Chápu, že se jedná o sen. Rozumím chodícím budíkům, létajícím figurkám, změnám perspektivy... to je všechno naprosto v pořádku. Ale to "zelený cosi z lidskym ksichtem" za které hrajete?

Po celou dobu hraní jsem se cejtil silně na drogách. Zajímalo by mě, co kolovalo v žilách autorů této hry. Pokud to nebylo nic nelegálního, tak to musela být minimálně koňská dávka antidepresiv.

Naštěstí hra vám vše naservíruje ve zvládnutelné míře a než stačíte říct "Už nikdy víc!", spustí se závěrečné titulky. Ve hře jsem strávil dobrých 64 minut a zvládl projít celou základní obtížnost. Pro fajnšmekry je tu i Nightmare obtížnost, ve které musíte navíc sbírat klíče, abyste odemkli dveře od ložnice.

Vůbec bych se nedivil, kdyby tohle byla jedna z legendárních Bechergame. Pár věcí tomu silně napovídá. A já jdu spát. Teď jen doufám, že se mi o tom nebude zdát. Dobrou.

Milé děti, povím vám pohádku o tom, jak Svatí zachránili Vánoce, chcete? Tak se pohodlně usaďte a nechce se unášet na vlnách své fantazie.

Byly svátky, zima bílá,
ve vzduchu byl cítit líh,
jak už to tak o Vánocích bývá,
nepadal žádný kokain pouze sníh.

Stalo se však něco nemilého,
po Santovi nezbyla ani cévka,
místo času zabitého,
do akce se pouští šéfka.

Ve třech misích za záchranou,
skáče, střílí, říká hlášky,
"Vánoce bez Santy jsou jak sex s ochranou...
...proto je lepší začít žrát prášky."

Na pólu severním stála továrna
a všude běhali zhulení elfové,
vylízat zámek byla by fakt pakárna,
místo gumových č*ráků do rukou hole golfové.

Na řadu pak přišly činy,
po vzoru Metal Gearu v dárku byli,
rozhodně však nešlo o zločiny,
i když umíralo prostě všechno, elfové, perníčci i lidi.

Půlnoc se ale pomalu blíží
a dárky třeba roznést jest,
někteří z Vás možná pořád zámek líží,
čas už ale velí na odjezd.

Dárek už dostal každý,
teď už jen poslední bod na listu je přece,
zúčastnit se té velké vraždy,
Satan Claws už se v křečích třese.

A takhle končí pohádka,
tam v parku, kde se močilo,
tak vidíme má kůzlátka,
že všechno dobře skončilo.

Právě jsem dohrál první z příběhových DLC pro Saints Row IV, které se nese tak v trochu úchylném duchu. Příběh je vyprávěn formou "film o filmu", kde jednotliví představitelé mluví do kamery jako v dokumentu a komentují jednotlivé pasáže příběhu z první hry, které byly nakonec "vystřiženy".

Vládu nad simulací Steelportu převezme úchylná UI, která jako by z oka vypadla Angelině Jolie z filmu Zloba - Královna černé magie, akorát v trochu obnaženější verzi. Vaším úkolem je jí pochopitelně zničit. Při tom navštívíte strip club, návratu se dočká i jeden starý známý z třetího dílu, podíváte se, jak vypadá zevnitř Paul (tohle zní fakt úchylně, pokud nevíte, o co jde) a mnoho dalšího.

Tohle je prostě správné DLC pro všechny úchyláky, kterým já samozřejmě nejsem a proto dávám 20%.... hups, překlik.

Obávám se, že se budu opakovat, ale Saints Row je prostě nejluxusnější městskou akcí a čtvrtý díl navíc přichází se snad ještě větší dávkou humoru, akce, výbuchů, dubstepu a gumových.... rukavic... samozřejmě.

Hráč byl po událostech třetího dílu dosazen do pozice prezidenta Spojených států. Idylická představa, že? Tak by tomu asi bylo i dál, kdyby na Zemi nezaútočili mimozemšťani z říše Zin. Vaším úkolem je tak zachránit planetu. Záchrana probíhá jak na mimozemské lodi, kde jste skutečně uvězněni, tak i v jakési počítačové simulaci Steelportu. Svatí se tak vrací do naprosto totožného města, které jste znali ze třetího dílu. Tento krok vývojářů jsem si ze začátku nemohl vysvětlit. Říkal jsem si proč, vždyť to nebude zábava hrát v totožném městě další desítky hodin. Abych zase nepřeháněl, nad městem se nachází velká vesmírná loď, sem tam najdete poletující mimozemské platformy a město trochu připomíná okupovanou Paříž ze hry The Saboteur. Ale to nejlepší mělo teprve přijít.

Hráč záhy získá superschopnosti, díky kterým může vysoko skákat, rychle běhat, létat, levitovat s věcmi (i lidmi), mrazit, atd. atd. Postupně si díky sbírání jakýchsi fragmentů, které jsou po celém městě, odemykáte vylepšení a nové elementy na jednotlivé schopnosti. Rázem se cestování autem, jak jste byli ve Steelportu ze třetího dílu zvyklí, stává naprosto neefektivní, pomalé a vlastně i nelogické. Vaše síla a rychlost tkví v právě získaných superschopnostech, díky kterým se dokážete pohybovat rychle i z místa na místo a slibuju vám, že si to budete SAKRA užívat!!! Steelport tak najednou nabere nový dech a vy ho začnete poznávat i z jiné perspektivy.

Vše, co dělalo třetí díl třetím dílem, zůstává. Naopak přichází nové mechaniky, možnosti. Ve hře najdete spoustu odkazů na další hry, filmy, seriály, spoustu různých miniher, u kterých prostě nepochopíte, jak je někdo mohl do "městské akce" procpat. Ale ono to všechno funguje, jak má a vy se nestačíte divit, že se o Saints Row nemluví jako o té sérii, která by měla vést všechny žebříčky popularity.

Velkou část hry (kromě epického začátku a konce) vyplňuje rekrutování, nebo spíš zachraňování vašich pomocníků. Ani jednou jsem si neřekl, to mě otravuje, to je nuda, nebo něco takového, ale všiml jsem si, že se daný motiv skoro neustále opakuje. Což je možná trochu škoda, ale na konečné hratelnosti to vůbec neubírá, protože téměř každá záchrana přinese něco nového a šíleného. Co se týče vedlejších úkolů, hra se hodně snaží parodovat Mass Effect, kde jste pro každého člena posádky dělali nějakou tu službičku. Parodii se nevyhnuly ani romance: "Wanna fuck?" mě úplně dorazilo.

Čtvrtý díl však často odkazuje i na předchozí díly a myslím, že pro to, abyste si hru naplno užili a chápali, kdo, proč, kde, kdy, jak, si je musíte zahrát. Jednoznačně si ji ale užije i každý, kdo žádný jiný díl nehrál. Hra je to tak "pitomě" sepsaná, že musí bavit snad prostě každého.

Tuto hru doporučuje 9 a půl Zinyaků z 10. A komu se to nelíbí, tomu Zinyak zavede anální sondu!

Na začátek je třeba říct, že si přijdu jako nenáročný hráč, co se závodních her týče. Neřeším nijak moc, jestli je hra arkáda nebo simulace. Nevlastním volant a na gamepadu se mi auta neovládají dobře. Jsem ze "staré školy" a auta mastím jedině na šipkách. Prostě hraju a jsem rád, když se mi hra ovládá dobře. (so deep)

Na závodech rally, tehdy ještě pod hlavičkou legendy Colin McRae, jsem vyrůstal. Stovky báječných hodin strávených v bahně, písku, sněhu a prachu. Jak už víme z dřívějších dílů série DiRT, tahle hra však není jen o rally závodech. Je to však vyloženě mínus?

Po celou dobu hraní jsem si rychlost aut na rovinkách a každý dobře provedený drift v zatáčce užíval. Ale něco mi na tom prostě chybělo. Necítil jsem v prstech to, co jsem zažíval dřív. Možná, že by se mi to hodně rychle omrzelo, kdyby hra neobsahovala i klasické okruhy a mnoha lidmi nenáviděnou gymkhanu. Okruhy jsou prostě fajn, co na to říct. Trochu repetetivními se okruhové závody začaly stávat, když byly třeba čtyři za sebou, ale i to se dalo přežít. A nakonec i ta proklínaná gymkhana nebyla úplně od věci. Chápu, že si mnoho lidí řekne: "Co tam dělá taková blbá věc, k závodům se to vůbec nehodí!" Ok, jezdit po asfaltu, driftovat, srážet krabice a prostě dělat psí kusy je něco trochu jiného, než se prohánět divočinou uprostřed Keni, ale do jaké jiné hry byste takovou věc implementovali? Nedokážu si představit, že by Codemasters vydali pouze hru zaměřenou na gymkhanu. Hra by v progamingu možná nějaký potenciál měla, což mi vnuká myšlenku, že by se na to byla fakt radost dívat ale jinak? Myslím, že by se nenašlo moc lidí, kteří by hru hráli. Proto celkem oceňuji pokus přes Kena Blocka zařadit i tuto disciplínu do závodních her... ale ty nervy... Ze začátku jsem byl vážně marnej, po nějaké době jsem už ale neměl problém vyhrát závod na první pokus, ale našly se asi dvě "tratě", u kterých jsem rozložení překážek vyloženě proklínal. Oh můj bože, jak já ty tratě nenáviděl. Body jsem byl naštěstí schopen nahnat na těch ostatních.

Veliký plus hry vidím v multiplayeru, ve vzájemném sdílení časů a hře s kamarády. Bohužel mě trochu mrzí, že jsem si hru s kamarády vyzkoušet nemohl, protože nikdo známý tuto hru nehraje. Dokážu si ale představit hodiny a hodiny zábavy, které dokáže multiplayer s kamarády nabídnou. Akorát by vývojáři mohli trochu poladit funkci mikrofonu.

Hrou jsem se po celou dobu dobře bavil, nebýt pár neduhů a mít kamárády (4ever alone), hře bych se nebál dát i daleko větší hodnocení. Na hru se velice dobře dívá a ještě lépe potom zní. Chtělo by to ještě vyšperkovat a nakonec bych se vůbec nezlobil, kdyby gymkhana zůstala v DiRT sérii už natrvalo.

Ori and the Blind Forest je jednou z nejintenzivnějších her, které jsem kdy hrál. Úžasným vizuálem vás nadchne už od začátku. Vše je podkresleno skvělým ozvučením a hudbou, která by se dala poslouchat pořád a pořád dokola. Příběh vyvolává reálné emoce. Při prvním hraní jsem ronil slzy, při druhém jsem byl chlap a oči mi jen zvlhly. Celkově audiovizuální stránka dokonale podkresluje příběh. I na hratelnost musím pět jenom chválu. Ovládání Oriho jsem si vysloveně užíval. Běhal jsem sem a tam, skákal jsem, dostával se na místa, která neměla být bez některých schopností přístupná. Hra mě vyloženě naplňovala. Trestá vás pouze za vaši hloupost, když si půlhodiny běháte po mapě, umřete a uvědomíte si, že jste si pozici ani jednou neuložili. Za mě je to jasných 100%. Není co řešit. Tuto hru by si měl každý hráč alespoň jednou zahrát. A já s natěšením vyčkávám nový díl.

Outlast byla jedna z hororovek, kterou jsem měl zařazenou v kolonce "Nikdy to nehraj". Zahrát si ho mě donutila až letní sleva na Steamu a nátlak přítelkyně. Budiž, řekl jsem si, Bůh stůj při mně.

Začalo to prvním hraním. Z počátku se mi nelíbilo divné ovládání postavy. Hlavní hrdina se prostě pohybuje divně. Je ale třeba říct, že po nějaké době si na to člověk zvykne. Obzvlášť se mi zalíbilo to, že postava reaguje na prostředí. Když se přilepíte ke zdi, procházíte v blízkosti různých předmětů, atd. jsou vidět vaše ruce zhruba tak, jak by to bylo v reálu. To je vážně super.

Hra se s vámi už od začátku příliš nemaže. Hororová atmosféra, lekačky a panické úprky na vás začne chrlit už po chvíli. Nějakou dobu mě svíral pocit, že tuhle hru prostě nemůžu dohrát. Srdce jsem měl až v kalhotách. Po pár hodinách ale větší strach opadne asi i díky tomu, že fungují stále dokola ty stejné fígle, což je možná trochu škoda a na atmosféře to trochu ubírá.

Tma (a nejen ta) vás ve hře přenásleduje všude, kam se jen podíváte. Jedinou vaší možností je používat videokameru s nočním viděním. Do té ale potřebujete baterie, které se kvůli nočnímu vidění rychle vybíjí. Stejně jako v Amnesia: The Dark Descent je tak třeba sbíral předměty, které vás a vaší kameru udrží naživu. Těch je ale k nalezení poměrně dostatek.

Nedočkáte se žádného oskarového příběhu. Na druhou stranu i přes klišé, kterou psychiatrická léčebna, ve které se příběh odehrává, bez pochyby je, se jedná o velice dobré uchopení a zpracování blázince. Možná až poslední hodina hry trochu trpí a kdyby se autoři drželi při zemi, mohlo to dopadnout ještě lépe. Až úplný konec... ten jsem skoro asi ani nepochopil, což je na tak dobrou hru vlastně hrozná škoda.

Po celou dobu hraní jsem si říkal, že této hře střelím nějakých 85-90%. Protože proč taky ne? Hra se hraje slibně. Jde o solidní oddechovku s ne úplně nejhorším námětem, skvělým ozvučením, povedenou grafikou a dobrou hratelností.

Ocitnete se v kůži bývalého detektiva zabývajícího se paranormálními případy. Příběh je rozdělen do 4. kapitol, ve kterých kromě jednotlivých případů řešíte zmizení své sestry. Děj utíká příjemně. Každá z kapitol vás vyjde, dejme tomu, na něco přes hodinu hraní. Během klikání vám hra dá podnět ke kladení spousty otázek, které začne pomalu vysvět.....
...
...
...
Aha...tak ne. Dřív než se nadějete, hra slavnostně zahlásí konec čtvrté kapitoly a tím pádem i konec celé hry. A ten konec je tak neskutečně stupidní. Ještě teď se mi tomu nechce věřit. Hra vás celou dobu vybízí k tomu, abyste přemýšleli o tom, co se to vlastně děje. Ke konci se zdá, že vysvětlení je poměrně blízko, když v tom vás někdo šlehne smradlavou pětikilovou leklou rybou přes ksicht... Ne, že bych od toho očekával rozuzlení jak od Christophera Nolana, ale WTF.

Shrnutí v jedné větě: A žili šťastně, až do smrti. A pokud se někdo rozhodne udělat dvojku, tak přežijou stejně. Dobře, nebyla jedna.

O Banner Sáze jsem nevěděl mnoho. Znal jsem ji spíše okrajově a věděl jsem jen cosi o tom, že její vývoj byl podpořen na Kickstarteru. Co ale podporovatelé vlastně podpořili? To jsem se vydal zjistit po doporučení od BINGMANa. A ze srdce mu za to děkuji.

Zprvu mě trochu děsil taktický tahový boj. Na první pohled bylo všude spoustu značek a tlačítek, které něco znamenaly, a já vlastně nerozuměl, co se po mně chce. Natož pak abych chápal pravidla, která mi byla hned na začátku pracně vysvětlována. Po nějaké době se ale ta hustá mlha zapříčiňující mou dezorientovanost rozplynula a já si mohl začít naplno užívat děj a hratelnost této skvostné hry.

Hned na začátek (bloody hell, to už je to třetí odstavec?) musím říct, že něco tak výjimečného jsem opravdu nečekal. Grafické ztvárnění, zvuky, příběh a nakonec i ty je taktické boje mi přišly skvělé. Pravda je, že kolikrát jsem si řekl něco ve smyslu: "Umm, tady by to šlo vylepšit. Tohle bych udělal trošku jinak. Něčeho bych ubral a něčeho zase přidal." Ale i tak hra ve svém konečném stavu působí nanejvýš dobře.

Užil jsem si spoustu zvratů, kdy vlastně nevíte, na čem jste a komu můžete věřit. Bavilo mě potulování nebo spíš utíkání? obrovských světem s bohatou historií. Velkým plusem (i když mě to moc nepotěšilo) bylo nekompromisní usmrcení postav, i když jste si je po celou dobu pracně levelovali a třeba jim i koupili drahý předmět. To všechno zabalené v úžasné grafice, na kterou se chci dívat znova a znova. Všechno má ale své mouchy. Ocenil bych více animací, ne jen jednu a tu samou postavu na rozmazaném pozadí. Bylo by fajn, kdyby vás hra o trochu víc trestala, když se vám boj nepovede. Člověk by se musel trochu víc zamyslet nad tím, jestli má další boj ještě cenu. A takových věcí, kdy si tohle řeknete, je tam prostě trochu víc. A to je možná škoda.

Ve výsledku ale ani nic z toho neubírá hře kvality. Ačkoliv je to hra jednoduchá a nestojí na žádném velkém geniálním nápadu. Moc věcí, které ve hře budete dělat, taky není. Všechny jsou ale zvládnuty s takovou lehkostí, že nejde jinak, než si hru užít od začátku až do konce. A hlavně pro milovníky Game Booků... tohle bude něco pro vás. Já si chrochtal. A chci vědět, co bylo dál.

Na tuto adventuru jsem narazil zcela náhodou. O to víc mě očarovalo, že má "oficiální" češtinu (nebo spíš připravenou ve spolupráci s vývojáři). Ocitnete se v kůži soukromého detektiva, který má vyšetřit vraždu plastického chirurga. Spousta věcí se ale v případu zdá podivných a případ je vlastně daleko komplikovanější, než se může z počátku zdát.

Na to, že se jedná o freeware, má hra opravdu hezkou grafiku. Z počátku mě ale zaskočilo velké množství možností v rozhovorech. Hned na druhé herní obrazovce jsem se zdržel celých 15 minut proklikáváním rozhovorů. To, že je hra tak ukecaná, ale ani nevadí, jelikož má velice zdařilý anglický dabing, který netahá za uši. Ovšem font písma, který zobrazuje text titulků je absolutně strašný. Vůbec se nehodí k hezké grafice a představoval bych si místo něj něco více "veselého".

Menší výtkou může být i lehká obtížnost celé hry a kratší herní doba (ve hře jsem strávil hodinu a půl času), která je však pochopitelná, jelikož se jedná o hru zdarma. Přesto je její zpracování velice zdařilé a vůbec bych nebyl proti, kdyby se z tohoto konceptu vyvinula nějaká plnohodnotná áčková adventura s delší hratelností.

Co hře nelze upřít je grafické zpracování a efekty, za které by se nemusela stydět kdejaká adventura. Stejně tak atmosféra, kdy nevíte, co se děje, obklopuje vás temnota a především hodně krve, je skvělá! Pochválit musím i hezky vypadající "cutscény". A nakonec ani konec mi nepřišel vůbec špatný, vzhledem k tomu, že příběh je takový...nijaký. Přesto převažují neduhy nad těmito pozitivy.

Například nechápu, proč se Hadley furt tak loudá. Stačilo to vyřešit pouhým dvojklikem a teleportem, jako je tomu dnes už normálně běžné. Zejména u velkých lokací, kdy Hadley běhá jak v bludišti i přes to, že jí vzdušnou čarou k cíli chybí jen pár metrů, člověku vážně pije krev. Dál nechápu ani to, proč když je Hadley poměrně pohledná dívka, jsou všechny ostatní postavy ošklivé karikatury. Divný mi přišel i systém prohlížení předmětů a okolí. Hra je dobře nadabovaná, ale i přesto se místo běžného okomentování, které by mohla hlavní hrdinka pronést, objeví pouze "krátký" textík. O menu, které vypadá jak z přelomu tisíciletí ani nemluvě.

CAYNE má sice kratší hrací dobu, ale o delší bych vlastně asi ani nestál. Hrát ji pro mě bylo větší trápení, než potěšení a když se mi po závěrečné scéně spustily titulky, nezbývalo než říct pouhé: "Konečně..." Je potřeba také dodat, že jsem se hrou měl celkem problémy. Jednou mi spadla a dvakrát se zasekla, že jsem musel pokračovat od posledně uloženého bodu a jelikož autosavy ve hře nejsou, kolikrát jsem nad touto ztrátou plakal. Zvlášť když pak musíte poslouchat znovu dlouhé rozhovory, které jak tušíte....ano, správně...přeskočit nejdou.

Celkem zajímavá hříčka na pár večerů od slovenského studia Lonely Troops. Hra vcelku odsýpá a hraje se celkem pěkně. I když se musím přiznat, že jsem měl několik záseků, kvůli kterým jsem si musel na papír nakreslit ekonomickou mapu. I když jsem později usoudil, že je vlastně jedno, jestli koupím předmět za 20 nebo 21, stejně jsem radši cestoval přes celou mapu, abych si předmět koupil levněji a udělal obchod svého života.

Bylo to mé první setkání s podobným žánrem. Chvíli mi třeba trvalo, než jsem zjistil, že můžu sbírat a objevovat věci na mapě, které nejsou nijak znázorněné. Navíc jsem celkem skrblík a rád si nechávám předměty, které během hry získám, na později, kdyby se mi mohly někdy náhodou hodit. U téhle hry jsem musel ale zvolit jiný přístup a téměř vše několikrát během hry prodat. Srdce mi pláče ještě teď, když si na ten okamžik vzpomenu. Druhou věcí je, že některé předměty jsou ve hře zcela k ničemu. Fakt to nechápu, jestli se tím autoři snažili udělat ve hře nějakou atmosféru, nebo v tom udělat hráči jenom zmatek. Netuším.

Hru podkreslují hezké zvuky krajiny i hudební doprovod. Byl bych ale velice rád, kdyby se do hry povedlo našroubovat nějaký koulervoucí příběh a vytvořit třeba i nějaký fantasy svět, který bude zajímavý a do kterého se budu rád vracet. V téhle hře se tomu ale tak nestalo, což je možná škoda, ale dalo se to samozřejmě čekat.

I když se v podstatě hra líbila, tak spíše jen ušla, než aby byla nějak výjimečná. Jednou mi to stačilo a víckrát se k ní určitě už vracet nebudu. To by museli autoři koncept trochu více vylepšit, propracovat a pak možná... možná bych do toho šel.

Skvostné dílo. Senzační temná atmosféra. Skvělé zvraty. Unikátní hratelnost.

Tady někde by můj komentář asi normálně skončil, kdybych si nebyl jist, že bude můj komentář přesunut do diskuze. No každopádně... Na Her Story jsem si brousil zuby už dlouho, dokonce jsem ji měl zařazenou v Herní výzvě již o rok dříve, ale dohrál jsem ji až letos a to včetně skvělé české lokalizace. Ta paradoxně, ačkoliv pomáhá neangličtinářům pochopit lépe děj, daleko více stěžuje hratelnost kvůli skloňování, se kterým původní hra vůbec nepočítá.

Na hře se mi nejvíc líbilo, že se hraje hlavně na papíře před vámi a ve vaší hlavě. To, co se děje na obrazovce je pro každého hodně subjektivní a o tom, jak hra vlastně "skončila" může každý vést sáhodlouhé hádky.

Ať už však chci k této hře napsat cokoliv dalšího, vždy se pozastavím nad tím, že je to vlastně velký spoiler. Proto se už radši zdržím dalších slov a jen vám doporučím si hru zahrát. Jedná se o jednu z nejlepších jednohubek, které jsem kdy hrál.

Komentář ke všem epizodám dohromady. Stejně bych ke všem psal úplně to samé.

Nevím, jestli je to nějaká tvůrčí krize, nebo ze mě snad stále nespadla ta blaženost po dohrání páté epizody Life is Strange, ale já dnes prostě vážně nevím, kde mám začít. Interaktivních hry si stále získávají mojí pozornost. Po vyzkoušení první epizody, která je freeware, jsem si řekl, že si zbytek prostě za každou cenu musím pořídit. Chtěl jsem zjistit, kam se bude příběh Max a její kamarádky Chloe odebírat dál. Určitě jsem nebyl sám, koho první epizoda nalákala, proto chválím krok vývojářů zpřístupnit epizodu zadarmo.

Ocitnete se v kůži sedmnáctileté školačky Max, která je naprosto poblázněná do fotografování. Začne studovat v malebném městečku Arcadia Bay a ... no pokud si čtěte komentář k páté epizodě, tak už zbytek asi znáte. To, co se mi líbilo, jsou hlavní hrdinky, které jsou pohledné, a kdyby Chloe nebyla tak přehnaně punk, tak bych se možná i zamiloval. Stejně tak se mi líbilo prostředí školy. Prostě klasická stereotypní americká škola, kam jsme díky televizním seriálům a filmům chtěli někdy chodit všichni. Snad vše, co se na obrazovce dělo, jsem scénáristům zobal z ruky. Vztahy mi přišly až neuvěřitelně dobře vykreslené a na konci jsem měl pocit, jako bych Chloe znal celá léta. A to je pro hru s morálními dilematy celkem zásadní věc!

Hratelnost, kde je hlavním cílem posouvání času, se mi také velmi líbila. Ve chvíli, kdy se k tomu přidalo ještě měnění současnosti pomocí fotek, dostala hra další rozměr. Po grafické stránce si není na co stěžovat a celková stylizace je povedená na jedničku. Hra se také nebojí ukazovat témata, která nejsou tolik provařená (Chloe na vozíku a další). To vše je potrhnuto ještě skvělým soundtrackem, no co víc si přát?

Za takové jemné droboulinké klopýtnutí by se možná daly považovat místa, kde se toho zrovna příliš nedělo a možná bych ocenil ještě jednu scénu navíc po závěrečných titulkách, ale to není nic, za co bych musel ubírat procenta.

A jak jste zakončili Life is Strange vy? Já prostě nedokázal Chloe obětovat. Představil jsem si na jejím místě někoho mně blízkého a prostě bych to neudělal... Neplakal jsem, ale neměl jsem k tomu daleko. Tahle hra mě dostala.

Prostě... mně se na hře líbilo snad vše a proto si ode mě vyslouží 100%. Pravda je, že znovuhratelnost u podobných her nebude asi zrovna úplně nejlepší, ale když jdete na dobrý film do kina, tak si přece taky neřeknete, že ho už nikdy nechcete vidět, ne? ;)

I když už se jedná o stařičkou hru, téměř totožnou s tou vydanou v roce 2004, rád jsem se k ní vrátil hlavně proto, že jsem ji před lety vynechal a přeskočil (společně s NHL 06). Hned na začátek je důležité říct, že jejího nástupce NHL 09 znám jako své boty. Nahrál jsem tolik hodin, tolik zápasů... a o té hře můžu tvrdit, že jestli jsem byl v nějaké hře vážně dobrý, tak to bylo právě NHL 09.

Bod číslo jedna: Menu
Co se týče struktury, tak se toho opět moc nezměnilo, téměř nic. Po designové stránce se hráč ocitne v šedém, né příliš sympatickém prostředí. To byla právě jedna z věcí, která mě na NHL 08 vždycky odrazovala. Po skvěle ztvárněném NHL 07, které snad nemá konkurenci, to byl tedy veeelikááánský krok zpět.

Bod číslo dvě: Soundtrack
Možná to zachrání soundtrack, který je pro mě ve všech dílech téměř ikonický... a ejhle. Popravdě jsem se nedokázal tolik zaposlouchat a žádnou skladbu si oblíbit. Určitě je to také tím, že jsem ve hře nestrávil zas tolik času, ale stejně... ani po hudební stránce nemá hra protentokrát moc co nabídnout. To pro mě bylo velké zklamání.

Bod číslo tři: Bugy
Krucinál... vydáváte počtvrté za sebou téměř identickou hru. Přece není možné, aby se něco podělalo, ne? Nechápu tedy, proč mi po ledě jezdí "Pía" místo Píši. Proč, když dojde na samostatné nájezdy, se graficky ukazují pouhé 3 nájezdy, když jich je v sérii 5?

Bod číslo čtyři: Tabulka skóre
Jedna z mála vážně dobrých věcí na této hře. Ani to tak nebolelo přidat do levého horního roku malé výřezy znaků klubů a jak to hezky vypadá! Za to palec hore.

Bod číslo pět: Hratelnost
Hratelnost se od jiných dílů vůbec neliší. V režimu Dynastie jsem po jedné sezoně na nejtěžší obtížnost skončil se skórem 49-1-0-2 po základní části a následně si došel až pro titul. Brankáři dělají stále stejné chyby. Otázkou ale je, jestli by hra bez těchto chyb byla vlastně taková a jestli by tím vlastně i něco neztratila...

Prostě a jednoduše... pokud můžete, na PC si radši zahrajte NHL 09 a tu tabulku si radši namodifikujte, i když hrát se dá i bez ní, věřte mi ;)

S přítelkyní jsme se rozhodli, že rozehrajeme nějakou další hru. Jelikož oba dva máme rádi horory a mně na Steamu vysela nikdy nehraná Amnesia, rozhodli jsme se právě pro ni. Protentokrát přeskočím sáhodlouhé popisování hraní (i když stejně něco zmíním) a přejdu rovnou na hodnocení.

Ze všech stran se na mě vždycky valilo, že Amnesia je jednou z těch nejděsivějších her. A já se ptám... jako vážně? Vždyť v té hře se není prakticky čeho bát (fajn, párkrát atmosféra trochu zhoustla, ale vážně nic, co by mělo Amnesii udělit titul "Horor roku"). Až na jednu jedinou lekačku ve hře téměř nic není. Krev a tma na mě ve hře zrovna moc nezapůsobily. Křesadel a petroleje je ve hře vždy dostatek. A monstrum, které vás ve hře pronásleduje? S tím jsem se setkal tak 5x za celou hru. Prakticky spíš nadáváte, že se hlavní hrdina furt bojí (to je znázorněno roztřepaným a rozmazaným obrazem, pískáním v uších apod., to je ale mimochodem provedeno parádně) a vy kolikrát nejste schopni se pořádně orientovat v prostředí. Když ovšem opomineme to, že si hra hraje na horor, jedná se o skutečně dobrou a zábavnou adventuru ze zajímavého prostředí.

Velice sympatické je sbírání předmětů, manipulace s prostředím a totální omezení jakéhokoliv HUDu, takže po celou hru hrajete s čistou obrazovkou. Příběh není žádný oskarový trhák (což se dá taky od titulu s názvem "Amnézie" čekat), každopádně dějové zasazení do 19. století a hrad s rozmanitými chodbami a komnatami se ukázal jako šťastná volba.

Hra nabízí ještě možnost instalace modifikací, což ale já zrovna u hry tohoto typu moc neocením. Pokud však vy ano, můžete si k mému hodnocení přičíst dalších 5%.

Hru bych zařadil mezi tituly vhodné pro hraní se svou drahou polovičkou. Hra vám zaručí nějakých 7 hodin zábavy a vy ještě můžete dělat hrdinu, jak to máte hrozně na háku...ale bacha na železnou pannu, taky byste pak mohli vypadat jako úplný pako...jako já.

Ačkoliv jsem Far Cry dohrál již před 11 měsíci, k malé recenzi z mojí strany jsem se dostal až dnes. Proto shrnu jen to nejdůležitější, co jsem si zapamatoval a pro ostatní to může sloužit i jako malá ukázka toho, co mi po téměř roce utkvělo v hlavě.

Se sérií jsem byl již dříve obeznámen. Hrál jsem již druhý a třetí díl, ale až díky Herní výzvě, jsem se konečně donutil k prvnímu dílu. Lákalo mne hlavně to, že je to hra od autorů Crysis a to je také ze hry na první nádech cítit. Kdo měl rád první díl Crysis, tak si bude blahem pochrochtávat.

Ocitnete se na pustém souostroví, které vlastně zas až tak pusté není. Herní mechaniky, prostředí i dabing jsou tak skvělé, že vám možná ani nepřijde, že tahle hra vyšla už roku 2004. Nadchla mě i "hardcore" obtížnost, kde prostě jen tak lehce nemůžete naběhnout mezi nepřátele, ale musíte postupovat pomalu a s rozmyslem. Několikrát jsem se dokonce zasekl a hezky si u toho zanadával.

Příběhově je hra trošku slabší a stejně jako v Crysis zde přijde zlom, který razantně mění podobu nepřátel. Prostě Far Cry se Crysis (nebo vlastně opačně) až příliš podobá. To ale vyloženě není špatně. Proto kdo má rád právě Crysis, může směle vyrazit užít si volnost na tropickém ostrově.

Limbo. Hra s unikátním designem, který se od vydání hry snažilo napodobit hned několik titulů. Většina z nich však neúspěšně. Svým černobílým podáním, ale i atmosférickou hudbou a zvuky, si mě dokázala získat téměř okamžitě. Stejně tak i mou přítelkyni, která byla hrou natolik nadšená, že několikrát přišla s prosbou, jestli bychom si ji mohli ještě zahrát ;)

Velice příjemně působí checkpoint systém, kde se při každé z vašich smrtí zrodíte nedaleko od místa vašeho skonu. Stejně tak je možné si v menu vybrat jakoukoliv hádanku, na kterou jste cestou příběhem narazili a opětovně si ji zahrát.

Jednotlivé hádanky jsou velice dobře vymyšlené a různorodé. Postupně se přidávají nové prvky, které obměňují hratelnost. Ovšem riziko nějakého většího záseku je minimální. V takovém případě vždy po nějaké době přijdete na správné řešení.

Jako jedna z mála her, u mě na počítači, byla hrána na gamepadu, který se mi zdál daleko vhodnější pro ovládání, jak klávesnice. Ale ani pro hráče s klávesnicemi ("tohle označení zní fakt trochu debilně") nebude větším problémem hru ovládat.

Celkový dojem za 90%. Škoda jen konce hry, kdy jsem si myslel, že jsem dostal zpět na začátek příběhu a ten se odehrává neustále dokola... Nakonec to jen dopadlo, jak to dopadlo. Ale už teď vím, že se chci, do světa Limba, určitě ještě někdy vrátit.

Jedná se o klasickou klikačku. Označil bych ho za nástupce her jako je The Games: Summer Challenge aneb rozbij si svou herní periferii.

Na začátku hry musíte klikat a klikat. Občas si upgradovat nějakého hrdinu (z toho název hry "Clicker Heroes"). Občas aktivovat nějaký powerup. A pak zase klikat a klikat. Zadávat úkoly, při kterých musíte jenom čekat. Ale mezitím můžete zase klikat a klikat. Pak přijde fáze, kdy se dostanete do slepého bodu. Nemůžete se už pohnout z místa. Tak hru resetujete. Získáte tím pár OP bodíků zdarma, kterými si můžete něco vylepšit a pak začínáte od znova. Na začátku hry musíte klikat a klikat. Občas si upgradovat nějakého hrdinu ...

Po 80. hodinách hraní jsem si uvědomil, že mi tahle hra nic nedává... Hodí se sem akorát jedna moudrá otázka, kterou by si měl položit každý, kdo něco takového hraje: "Co to dop*dele dělám se svým zas*anym životem?" Řešení je jen jedno -> Uninstall Fakt nechápu, jak jsem to takovou dobu dokázal vydržet a neuvědomit si to.
Sledujte, co dělají na počítači vaše děti, jinak dopadnou jako já.

A to hodnocení...jsem na sebe spíš sám nas*anej, ale sami zhodnoťte, jestli tyhle hry stojí za to.