Lucius, syn ďábla, stroj na zabíjení. Kousek ze hry jsem kdysi viděl v nějakém let's play videu a hra jako taková se mi z tohoto úryvku poměrně líbila. Proto jsem se těšil, až si ji vyzkouším a zahraju sám. Nakonec jsem byl ale zklamaný...
Samotná myšlenka hraní za ďáblova syna, který se snaží vyvraždit celý dům je prostě... super. Hra je složena z krátkých kapitol, které rychle plynou (pokud se někde nezaseknete). S krví a vnitřnostmi se ve hře nešetří. Nevyhnete se ani, možná nečekané, nahotě (houpající se zadnice strýčka Toma mě bude pronásledovat asi ještě hodně dlouho). Hra je tímhle vážně jiná, ale...
...ta optimalizace. "Lucius padá, něco si přej!". Vyskakující chybové hlášky - během hry i po vypnutí. Dlouhá načítání, poklesy FPS. Bez toho aniž by hra vypadala nějak úchvatně a nabízela otevřený svět. K tomu bych Luciuse po grafické stránce tipnul tak na rok 2005. To je prostě hrozně blbý...
Některé herní mechaniky jsou fajn. Na druhou stranu jsou poměrně nedotaženy. Například ovládání telekineze. Do konce hry jsem s ní bojoval a vůbec ji nepochopil. To samé se dá říct i o tom, jak hru vlastně hrát. Ze začátku jsem s ní měl poměrně problémy. Nevěděl jsem, kam jít, co dělat. Běhal jsem po domě sem a tam a nacházel různé předměty, které se mi přidávaly do inventáře, a přitom jsem je vůbec nepotřeboval, nebo je využil až na samém konci hry. Úplně nechápu proč to autoři udělali takhle. Proč ne jinak. Později jsem toho využil v misi, kdy jsem se musel proplížit do "svatyně". Jeden z talířů byl rozbitý a musel jsem se přes celý dům proplížit do třídy pro lepidlo a zase zpátky. Když jsem několikrát selhal, tak jsem prostě načetl předchozí kapitolu, došel tam během dne a v další kapitole jsem už předmět měl v inventáři a nikam nemusel. Ačkoliv se hra neodehrává během jednoho dne, tak jediné, co se mění, je počasí na zahradě. Předměty zůstávají na svých místech. Obyvatelé chodí sem a tam až na oběť, která má nascriptovanou činnost. Tohle by prostě mělo být jinak.
Pravda je, že jsem nikdy podobnou hru nehrál. Přes počáteční únavu a 3. měsíční pauzu, kterou jsem si musel během hraní dát, mě začala ke konci poměrně bavit. Stejně jsem byl ale rád, když se spustily závěrečné titulky a já měl Luciuse konečně z krku. Přece jenom frustrace z hraní, kdy člověk běhá z jednoho konce domu na druhý, neví si rady, potom mu hra na závěr kapitoly spadne a musí ještě k tomu absolvovat dlouhé načítaní, je velká.
Samotná myšlenka hraní za ďáblova syna, který se snaží vyvraždit celý dům je prostě... super. Hra je složena z krátkých kapitol, které rychle plynou (pokud se někde nezaseknete). S krví a vnitřnostmi se ve hře nešetří. Nevyhnete se ani, možná nečekané, nahotě (houpající se zadnice strýčka Toma mě bude pronásledovat asi ještě hodně dlouho). Hra je tímhle vážně jiná, ale...
...ta optimalizace. "Lucius padá, něco si přej!". Vyskakující chybové hlášky - během hry i po vypnutí. Dlouhá načítání, poklesy FPS. Bez toho aniž by hra vypadala nějak úchvatně a nabízela otevřený svět. K tomu bych Luciuse po grafické stránce tipnul tak na rok 2005. To je prostě hrozně blbý...
Některé herní mechaniky jsou fajn. Na druhou stranu jsou poměrně nedotaženy. Například ovládání telekineze. Do konce hry jsem s ní bojoval a vůbec ji nepochopil. To samé se dá říct i o tom, jak hru vlastně hrát. Ze začátku jsem s ní měl poměrně problémy. Nevěděl jsem, kam jít, co dělat. Běhal jsem po domě sem a tam a nacházel různé předměty, které se mi přidávaly do inventáře, a přitom jsem je vůbec nepotřeboval, nebo je využil až na samém konci hry. Úplně nechápu proč to autoři udělali takhle. Proč ne jinak. Později jsem toho využil v misi, kdy jsem se musel proplížit do "svatyně". Jeden z talířů byl rozbitý a musel jsem se přes celý dům proplížit do třídy pro lepidlo a zase zpátky. Když jsem několikrát selhal, tak jsem prostě načetl předchozí kapitolu, došel tam během dne a v další kapitole jsem už předmět měl v inventáři a nikam nemusel. Ačkoliv se hra neodehrává během jednoho dne, tak jediné, co se mění, je počasí na zahradě. Předměty zůstávají na svých místech. Obyvatelé chodí sem a tam až na oběť, která má nascriptovanou činnost. Tohle by prostě mělo být jinak.
Pravda je, že jsem nikdy podobnou hru nehrál. Přes počáteční únavu a 3. měsíční pauzu, kterou jsem si musel během hraní dát, mě začala ke konci poměrně bavit. Stejně jsem byl ale rád, když se spustily závěrečné titulky a já měl Luciuse konečně z krku. Přece jenom frustrace z hraní, kdy člověk běhá z jednoho konce domu na druhý, neví si rady, potom mu hra na závěr kapitoly spadne a musí ještě k tomu absolvovat dlouhé načítaní, je velká.
Hogwarts Legacy
Pro: vraždy, nahota, Lucius
Proti: grafika, optimalizace, ovládání, některé věci jsou nedotaženy