Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Chuck

Chuck

 

Komentáře

< >

Layers of Fear 2

  • PC 90
První díl Layers of Fear mě hned od samého začátku přivedl na myšlenku, že některé typy adventur jsou velice dobře hratelné, neřešíte složité puzzle, které místo herní relaxace jsou spíše k zlosti, a přitom si užijete pěkný příběh, který bývá jedním z tahounů takovýchto typů her. Jak tuto myšlenku podpořil díl druhý?

Dá se říct, že velmi hodně a možná i o něco více. Klasicky zamotaný příběh, který jsem znovu očekával, sice větší část hry působí poněkud fantasmagoricky, ale nemůžu si pomoct, do Layers of Fear jako takového se hodí, a tak trochu paradoxně mi hru dělal zábavnější, na rozdíl od jiných titulů, kde bych nad takovýmto příběhem minimálně otráveně kroutil hlavou. Postupně jsem ale přicházel na to, že ten příběh zas tak fantasmagorický přece jen není a pomalu se jeho pozadí dá odhalovat a jak už to tak někdy bývá, dává hráči trochu i možnost se nad jeho pojetím a podstatou zamýšlet a do jisté míry si ho tak domýšlet podle svojí subjektivní představivosti.

Rozdílem oproti jedničce je fakt, že tentokrát hlavní postava má démonického nepřítele, který mu může způsobit smrt. To jsem ovšem vnímal velmi pozitivně, jelikož občasné scény, kdy jsem před protivníkem byl nucen utíkat ne pokaždé přehlednými úzkými uličkami, měly správný adrenalinový nádech a poněkud hororověji pojatý titul byl pak správně akční.

Co dodat? Za mě opět velká spokojenost včetně velkého přání najít v herním světě více podobně laděných adventur, jejichž atmosféra, příběh a rozumná obtížnost mi zaručí takovouto příjemnou hratelnost, díky níž si často přeji, aby závěrečné titulky přišly co nejdéle.
+13

Wolfenstein: Youngblood

  • PC 35
Psát o tom, že Wolfenstein je mojí nejoblíbenější akční herní sérií, by už na úvod nemělo smysl, jelikož to bych omílal jen to, co řada z vás už dobře ví. V předchozích komentářích, kdy ode mě jakýkoliv díl Wolfensteina nedostal méně než 85%, by nikdo, včetně mě, nedoufal, že se u mě u zánovního dílu objeví hodnocení tak nízké. Ba co je horší, tentokrát má i premiéru chybějící typická zelená fajfka značící úspěšné dohrání hry a předem upozorňuji, že se tak nestalo nedopatřením.

Vezmu-li to od začátku, u nejnovějšího Wolfensteina s názvem Youngblood se poprvé nesetkáváme s legendárním a nepřemožitelným bojovníkem B. J. Blazkowiczem, nýbrž s jeho dcerami, které po celou dobu hry jsou hlavními aktérkami. Že by něco ve stylu multiplayeru? Dá se to tak říct, a tak tento nový prvek, který sice předchozí díly markantně odlišuje, mě ke koupi neodradil, jelikož změna je přece život. Tato změna ovšem citelně zasahuje do nejdůležitější složky hry a tou je hratelnost. Člověk by čekal, že s parťákem bude boj o něco méně náročnější, možná bude mít i určitý náboj, a tudíž není důvod se něčeho obávat. Obavy přijdou po rozehrání titulu velice brzy. Moje parťačka se sice snaží v boji pomáhat a na rozdíl od jiných titulů se jí to i celkem daří. Méně se jí už ovšem daří v bojích odolávat a jelikož hra vsází na boje s poměrně velkou početní převahou nepřátel, jste rádi, udržíte-li naživu postavu svoji, natož, abyste se starali i o život svojí věrné sestry. Nepříliš zřídka je výsledkem fakt, že sestra v boji padne, a přestože život mojí hlavní postavy má do úmrtí daleko, hra končí neúspěchem. Hmm, to nemá chybu!

Novinkou, kterou Youngblood přináší, je také rozlišování zbraní speciálnějšími znaky, které je odlišují svojí účinností a razancí. Zároveň s tím je u každého nepřítele tento znak zobrazen a hráči tak dává vodítko k tomu, že na konkrétní typ nepřítele je potřeba použít zbraň těžšího kalibru, nebo se naopak u slabšího nepřítele spokojit se zbraní jakéhokoliv druhu. Výsledkem je v podstatě to, že zvolíte-li na tužšího nepřítele zbraň slabší, musíte v tom lepším případě do něho vystřílet buď celý obsah muničního skladu, nebo se v poměrně častých případech takový boj mine účinkem a nepřítel prostě nepadne a velmi zřídka tomu pomůže i úprava těchto zbraní. Hmm, to nemá chybu!

Nu což, nejsme žádná ořezávátka, tudíž pár herních úmrtí jako u kterékoliv jiné hry hravě vydýcháme a po nahrání checkpointu si boj zopakujeme. Jasně, jenže největší vtip je v tom, že checkpointy ve hře nejsou a my se musíme spokojit s uložením kompletní mise. Ta oproti klasického checkpointu má pochopitelně časově mnohem delší trvání, takže pokud jste už už na jejím konci a boj se nezdaří, vztyčí hra symbolický prostředníček a s úsměvem na rtech vás pošle na samý začátek mise. Vzhledem k tomu, že se svojí spolubojovnici se můžeme navzájem přivádět k životu, což však ale nelze neomezeně, tak k čemu nějaké checkpointy, řekli si nejspíš jednoho krásného dne autoři. Hmm, to nemá chybu!

Vyzdvihl jsem tedy tři hlavní negativa hry a mohl bych dále pokračovat přes nekonečný respawn, vracení se do stejných lokací, které jste pracně vybili, ale po návratu je vše v původním stavu včetně počtu a druhů nepřátel, popř. naprosto nepřehledné úkoly, z nichž kolikrát není možné chápat, co vlastně mám dělat. To vše hratelnostně Youngblood naprosto fatálně ničí a výborná optimalizace nezachrání můj pocit, že v tomto díle Wolfensteina je v podstatě úplně všechno špatně. To je něco, v co jsem opravdu nikdy nevěřil a do poslední chvíle nedoufal, že vzhledem k uctívání této série nikdy žádný díl Wolfensteina nenechám nepokořen. Rve mi to srdce a můj hráčský život bez přehánění utrpěl citelnou trhlinu, ale ačkoliv jsem se tomu vehementně snažil bránit, bohužel se stalo a já tak Youngblood pouštím k ledu. A v tuto chvíli tak vím, že vyjde-li někdy další díl, minu ho tentokrát doslova obřím obloukem.

Pro: optimalizace

Proti: všechno další

+24 +25 −1

Layers of Fear

  • PC 90
Jsou hry, k nimž se člověk dostane úplnou náhodou a nestihnou se ani zavčas dostat do seznamu herních přání. Tohle je přesně můj případ a Layers of Fear. A jak že tato adventura, kterou bych za normálních okolností velmi rychle minul, u mě dopadla? Nestačil jsem zírat.

Možná za to může můj nedávno dohraný Outlast 2, kdy ve mně pořád trochu třímal pocit, abych se u další započaté hry znovu bál. Každopádně zkoumání domu, v němž hlavní postava kdysi namalovala obraz, který neměl jen ledajaký osud, mě oslovilo hned v úvodu. Procházení místnostmi, které mění svoji podobu, mě velice bavilo, pomalé otvírání vrzavých dveří bylo plné mých všemožných očekávání a já se přistihl, jaké kouzlo v sobě hra má a jak její příběh a luštění nijak složitých úkolů mě doslova tlačí vpřed a probouzí neuvěřitelnou zvědavost, co bude dál a jaké finální rozluštění bude mít onen obraz, který v příběhu hraje tu nejklíčovější roli. Herní doba je sice krátká, ale vzhledem k tomu, že jsem se hrou pomalinku ploužil a vychutnával si ji, nepřišlo mi, že by tento fakt celkový dojem jakkoliv pokazil.

Co dodat? Za příslovečných málo peněz jsem dostal naprosté kvantum muziky a jak už z toho téměř přímo vyplývá, rozhodně si nenechám ujít díl druhý.
+23

Outlast 2

  • PC 90
Ačkoliv jsem se již několikrát zapřisáhl, že po dohrání prvního dílu hororové série Outlast již podobnou hrůzu zažít nechci, dokud mi duševní zdraví slouží, přesto jsem to nakonec nevydržel a kromě DLC Whistleblower, po němž jsem se takto zapřisáhl znovu, druhému dílu opět podlehl. A do třetice jsem udělal moc a moc dobře.

Dvojka opět pokračuje v zaběhnutém konceptu dusné atmosféry, kde se tentokrát zhostím role novináře, který hodlá přijít na kloub vraždě, za jejímž pozadím se skrývá více hrůzy, než by si nejen on dokázal představit. Opět se nemohu spolehnout na nic jiného než svoji fyzičku a rychlé nohy a nemám v ruce nic jiného než fotoaparát s nočním viděním sloužící zároveň jako jediný zdroj světla. A stejně jako v předchozích dílech jsem si říkal, že leckdy je lepší toto vidění deaktivovat a úspěšně se tak vyvarovat momentům nepříjemného překvapení při setkání s nepřáteli, kteří v tomto světle vypadají poměrně děsuplně a zapříčiní tak zrychlený tlukot mého srdce hraničící téměř s panikou. A přestože klasických lekaček je ve dvojce o něco méně, dusná atmosféra by se při procházení temnými lokacemi pořád dala krájet a nejednou by k tomu bylo potřeba nástroj zatraceně ostrý.

Nevím, jestli to tak působilo jen na mě, ale dvojka mi z hlediska nepředvídatelnosti přišla o kus propracovanější a já, ač jsem se snažil budoucí situace předvídat sebevíc a maximálně tak chránit svoji nervovou soustavu, jsem nakonec moc úspěšný nebyl. Občasné trhnutí mým tělem se tak během hry dělo víc než často a já z tohoto důvodu někdy zvažoval, jestli jsem si hraním neukrojil příliš velké sousto. Jenže právě tento pocit byl pro mě jasným důkazem toho, že právě tohle je pro hru to největší pozitivum, které si zcela určitě vývojáři přáli. Myslím, že kdyby mě při hře pozorovali a občas viděli moje zoufalství při přemýšlení, jak určitým úsekem úspěšně projdu, splním přitom úkol a vyhnu se smrtelně nebezpečným protivníkům, proti nimž pomáhá jen a jen zběsile zoufalý útěk, měli by ze mě tu největší radost. A to nemluvím o tom, jak zadýchaně jsem se při takovém útěku cítil v reálu! Ano, takovéto pocity jsem ve hře skutečně měl a i když jsem si kolikrát říkal, jestli toto vše mám vůbec zapotřebí, ve finále jsem musel uznat, že právě tyto stavy mi tak trochu paradoxně způsobovaly onu herní spokojenost.

Co dodat? Z předchozích řádků je asi víc než jasné, že druhý díl Outlastu u mě dopadl opět velmi dobře a i když to bylo často velké psycho, avšak se špičkovou atmosférou, od případného třetího dílu nakonec opět hlavu neodvrátím.
+16

Homefront: The Revolution

  • PC 55
Druhý díl válečné akce Homefront mě dokázal okouzlit i naštvat zároveň. Bohužel těch negativ postupně začalo přibývat a opětovné spouštění hry bylo postupně stále kratší a kratší.

Jedním a pro mě možná bohužel i posledním pozitivem je určitě grafický kabát s velice příjemnou optimalizaci, která nejde vždy ruku v ruce spolu. I na velmi vysoké detaily se hra chová plynule, různorodé herní efekty FPS nesráží, což je důležitým klíčem si hru skoro i zamilovat. Samotný gameplay mne zpočátku chytil, ale postupně bavil stále méně. Proč?

Začal bych zbraněmi. Podle očekávání se sice jako v každé druhé akční hře dají vylepšovat, ale ať už to někomu může jakkoliv připadat nedůležité, absence trvalého zaměřovacího kříže, který se objeví až poté, kdy se zbraň použije, mi prostě vadila, z hlediska hratelnosti přišla čím dál otravnější a u akčních her jsem se s ní setkal snad i poprvé. Je sice fajn, že různými modifikacemi zbraní (laser apod.) se dá částečně nahradit, ale jak říkám, jen částečně. Blbost? Asi ano, ne však pro mě.

Další věcí je styl hraní. Mám sice stealth v oblibě a líbí se mi, když se do akční hry přimíchává, ovšem u tohoto titulu vás k němu hra téměř tlačí a pokud se už dostanete do akce, protože máte z principu logickou touhu cestou k úkolu vyčistit lokaci od okupujících nepřátel, čeká vás při takové přestřelce hordy respawnujících se nepřátel vydatně podporovanými drony a dostat se z takovéto situace, když ke splnění úkolu zrovna nezlanaříte nějakého parťáka, je celkem zajímavé. Nic proti obtížnosti, pár nezdarů ve hře mě opravdu k infarktu nedožene, mnohem smutnější je spíš fakt, že stane-li se vám takovýto nezdar ke konci mise, což není nic neobvyklého, hra vás s úsměvem pošle do safe housu, z něhož jste v úvodu úkolu vyšli, a nic na tom nezmění fakt, že dva úkoly ze tří máte již úspěšně za sebou. Korunu pak tomu nasadí situace, kdy jsem se z takové přestřelky úspěšně dostal a hra na mě vztyčila prostředníček s tím, že moji parťáci nepřežili, tudíž úkol je nesplněn. Opravdu si mám před ně hrdinsky stoupnout a doslova je bránit vlastním tělem, když mám co dělat, abych se v krytu ubránil sám početní přesile?

Jak jsem již napsal, stealth způsob hraní rád mám, ovšem u válečných akčních titulů jej prioritně volit nechci a z uvedených důvodů se téměř vyhýbat přestřelkám postrádá poněkud smysl takový titul hrát. Pár takových podobných mám úspěšně za sebou, ovšem nepamatuji se, že bych u nějakého z nich někdy měl při hraní takovéto pocity.

Co dodat? Možná nastal čas se podívat na nějaký novější díl série Call of Duty apod., popř. se na tyto válečné akce jednou provždy vykašlat.
+11 +12 −1

Sniper: Ghost Warrior 3

  • PC 85
Jak je vidět, zřejmě jsem se té nejlepší herní zbraně stále nenabažil a jakmile jsem dokončil Sniper Elite 4, okamžitě jsem skočil na třetí díl poněkud béčkovější sniperské akce Sniper: Ghost Warrior. Přestože se mi předchozí dva díly vcelku líbily, od trojky jsem si podle různých recenzí moc nesliboval, přesto jsem ji však vynechat rozhodně nechtěl. Vše kupodivu dopadlo jinak a já se sám nestačím divit svému vlastnímu zeleně zbarvenému hodnocení.

Jedna z prvních kladných věcí, kterou musím prioritně vyzdvihnout, je vcelku maličkost, ovšem pro mě velmi podstatná. Autoři totiž konečně pochopili, že pakliže má mít takováto sniperská akce nějakou kvalitu, je nutné jednoduše na sniperku nasadit tlumič a pokud možno jej z ní vůbec nesundávat. Na rozdíl od prvního a druhého dílu, kde tomu tak bylo poměrně výjimečně, tím pro mě hra dostala úplně jiný rozměr a ve spojení s celkově tichým postupem, který jsem výhradně volil, byl gameplay přesně takový, jaký jsem si jej přál mít. Samozřejmě jsem občas nedobrovolně musel zvolit i postup akční, který ovšem měl také co do sebe, ovšem v několika závěrečných misích, kdy jsem se setkával s poněkud ostrými protivníky se zbraněmi, z jejichž zvuku i z nich samotných šel doslova strach, jsem se v případě vyzrazení raději nechal sejmout a při opakovaném pokusu opět volil postup co nejdiskrétnější. Aby byl takovýto postup úspěšný, hodně pomůže nově do hry přidaný dron, který v dané oblasti viditelně označí všechny nepřátele a náhodným střetnutím s nimi tím výrazně zamezí.

Byl jsem poměrně zvědavý na open world, kterým se vývojáři tak trochu pyšnili. Pohyb po něm usnadňuje auťák, který jsem velmi rád využíval a jízda v něm mě velmi bavila, zvlášť když byl prakticky nezničitelný, což někdy působilo až přehnaně. Přesun je ovšem možný provést i zrychleně na vybraných částech mapy, kterých ovšem není tolik. Musím říct, že jsem se po mapě volně pohyboval velice rád a volitelné úkoly na ní plnil s neméně velkou chutí. Při nich se totiž dá nalézt několik druhů součástek na vylepšení nejen sniperky, takže v safe housu pak není nutné zbraně vylepšovat jen za odměny získané při postupu hrou.

Co mě ještě velmi mile překvapilo, byla i kvalita příběhu. Postavy tu jsou dobře zapamatovatelné a na akční hru jsem příběh vnímal víc, než bych u takovéto hry očekával.

Poslední věcí, kterou bych zmínil, je optimalizace, které jsem se obával téměř nejvíce. Propady FPS, s nimiž jsem se před rozehráním skoro i smířil, se dostavovaly velmi vzácně a poté, co jsem u svého PC upgradoval RAM z 8 na 16 GB, pak hra jela citelně plynuleji, a pokud jde o bugy, nevzpomínám si na žádný.

Co dodat? Mně zkrátka tento díl po všech stránkách sedl nejvíce. Možnost zcela tichého postupu, kdy každý výstřel ze sniperky zvýšil moji příjemnou dávku adrenalinu, byl jedním z nejlepších pocitů herní spokojenosti a podnítil touhu společnosti CI Games vzkázat, že při vytvoření dílu čtvrtého se mnou můžou směle počítat.
+17

Dishonored 2

  • PC 90
Zdá se, že štěstí kápnout na velmi solidní titul, který mě bude opravdu bavit a k němuž se budu při každém zapnutí rád vracet a těšit se na něj, nebere u mě v letošním roce konce a druhý díl Dishonored se mezi tyto šťastné tituly právem zařadil. A nutno dodat, že mu to nedalo absolutně žádnou práci.

Stejně jako u dílu prvního mě oslovil příběh, který nasál tu správnou herní atmosféru a kombinace akčního a stealth stylu pak moji spokojenost jen navyšovala. Píšu sice o možné kombinace dvou herních stylů, ovšem nebyl bych to já, abych se striktně nezaměřil na stealth a výhradně se jej držel až do konce hry. Pravdou je, že tento postup hrou je možná o něco těžší a snaha nezabíjet je ještě více hardcore, avšak pocit, který se po závěrečném shlédnutí skóre dostaví, mi nasadil spokojenou grimasu a utvrdil v tom, že tímto způsobem budu pokračovat dále, což se mi až do samotného konce hry podařilo.

Nevím, jestli se to zdálo pouze mně, ale oproti prvnímu dílu jsem klávesu F9 mačkal poměrně často, a to i přesto, že druhý díl má pro jednodušší postup více technických a dovednostních vychytávek.

Co dodat? Jak jsem psal v úvodu, druhý díl Dishonored u mě, stejně jako ten první, opět zabodoval a jelikož do konce tohoto roku dohrání dalšího titulu s nejvyšší pravděpodobností s časových důvodů nestihnu, jsem opravdu moc rád, že právě druhý díl Dishonored je finální hrou, která můj úspěšný herní rok završila.

Pro: příběh, možnost postupu hrou

Proti: kolísavá úroveň obtížnosti

+37

Mafia III

  • PC 70
Třetí díl Mafie u mě nedopadl tak, jak jsem se po její koupi obával, přestože jsem při hraní prožíval pocity značně smíšené a nevyvážené.

Začnu tím nejvíce ožehavým a tou je proslulá optimalizace. Přestože jsem se pořízením nové grafické karty oproti bývalé dostal v plynulosti hry mnohem dál a užíval si cca 53 FPS, občasné prudké poklesy a následné trhání obrazu nebo dokonce jeho několikavteřinové zastavení mě i tak hrou doprovázely, což pochopitelně dávalo mému hernímu požitku vydatně zabrat.

Pokud jde o samotný gameplay a zejména příběhové postavy, v roli černošského Lincolna Claye jsem se sice necítil špatně, horší to už však bylo s postavami kolem něj i mimo něj. Výjimku tvořil snad jen Vito, ovšem vzpomenu-li si na uslintaného a sebelítostivého Burkeho, cutscény s ním jsem měl rád jen tehdy, pokud byly již konečně u konce.

Z hlediska příběhu jsem zklamaný určitě nebyl. Moje očekávání splnil, nebyl zbytečně překombinovaný, dobře pochopitelný a takto zaměřené hře odpovídající.

Jelikož z celé série jednoznačně nejvíce tíhnu ke druhému dílu, poměrně často jsem ho s dílem třetím srovnával a musel uznat, že spoustu věcí bych do trojky zkopíroval. To ale zřejmě autoři nehodlali, a tak už jsou pryč krádeže vozidel nepříliš násilným vyháčkováním, úpravy všech vozidel, které hlavní postava ukradne, zmizely i garáže, kde by si Lincoln mohl libovolně volit auta pro danou misi, nákup nového oblečení pro případ jeho pronásledování před policií a mohl bych takhle celkem dlouho pokračovat i dále. Bohužel nerad, ale v této souvislosti musím konstatovat, že jsem na trojce nenašel snad ani jednu změnu, která by mi ve dvojce chyběla a ve trojce ji s otevřenou náručí uvítal.

Co dodat? Třetí díl velmi populární gangsterské série nakonec i přes nemálo neduhů u mě nedopadl špatně, hrál se mi dobře, ale už teď se obávám, že na něj poměrně brzy zapomenu.

Pro: příběh, herní prostředí

Proti: optimalizace, většina postav, možnosti hlavního hrdiny

+31

Sniper Elite 4

  • PC 95
Čtvrtý díl mojí nadmíru oblíbené sniperské akce se povedl! Hlavní hrdina se tentokrát vypravil do slunné Itálie, což bylo dobrou volbou. Prostředí je totiž tím, co jsem kromě akce u hry z hlediska různorodosti obdivoval nejvíc. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale kromě tohoto kladu mi na rozdíl od předcházejících dílů přišlo, že co do zlepšení šla nahoru i umělá inteligence. Nepřátelé se nechovají příliš tupě a přestože stále poněkud zvláštně zmatkují při setkání tváří v tvář, jejich chování při vyhlášení poplachu je přece jen o něco taktičtější a méně zbrklé.

Množství zbraní je na výběr o něco více, a to především sniperek, které při zakoupení speciálního DLC umožňují i tichou munici, což zábavnosti ještě přidá.

Z hlediska hratelnosti jsem se u čtvrtého dílu bavil přímo parádně. Střídání stylu tichošlápka a snipera, který se nestydí rozezvučet hlasité tóny nejlepší herní zbraně, dávalo mojí hratelnosti a s ní spojené zábavě pocit, který jsem chtěl a opravdu jej dostal.

Co dodat? Přestože jednotlivé mise jsou poměrně obsáhlé, jejich počet by se klidně mohl zvýšit a vůbec bych se nezlobil, kdyby se i zdvojnásobil. Takhle musím jen trpělivě doufat, že kromě DLC vyjde časem i díl pátý.

Pro: hratelnost, střídání herních stylů, optimalizace, celková zábavnost

Proti: na můj vkus příliš krátké

+23

Deus Ex: Mankind Divided

  • PC 95
Úžasné! Tento přívlastek sice zní jako ohrané a bezduché superlativum, ovšem pokud bych měl celkové dojmy po dohrání nejnovějšího dílu Deus Ex shrnout do jednoho jediného slova, pak bez sebemenšího zaváhání vyslovím právě toto. Proč?

Asi největší pozitivum je pro mě podobnost s předchozím Human Revolution, který jsem dohrál opakovaně a který jsem si opravdu hodně oblíbil. U Mankind Divided je to kromě podobného grafického kabátu dáno především prostředím akorátně otevřeného města, kterým je tentokrát česká metropole, a naopak uzavřenějších různorodých komplexů budov. V obojím jsem se totiž v roli Adama Jensena, jehož hlavní postavu mám opravdu hodně rád, cítil neskutečně příjemně a atmosféricky. Město totiž nabízí přiměřenou volnost a vzhledem k nestabilní vnitropolitické situaci do jisté míry i stísněnost. V uzavřených budovách jsem zase oproti městu cítil ten správný druh napětí daný všudypřítomnými ozbrojenými strážnými, roboty a dotěrnými kamerami a pohyb po těchto prostorách měl pak ten správný druh adrenalinu, zvláště pak, pokud se tyto lokace procházejí stealth způsobem, který jsem si opravdu maximálně vychutnával. Hra sice opět připouští i možnost se chopit smrtících zbraní počínaje útočnou puškou, několika typy granátů a konče revolverem, ale přestože jsem si pro tyto typy zbraní udělal v inventáři maximum možného místa, využil jsem je pouze u finálního bosse a lokace tak procházel pouze za pomoci taseru doplněného Adamovými chvaty, pomocí nichž protivníky spolehlivě pacifikoval.

Co mi oproti Human Revolution přišlo lepší, byly také body Praxis, pomocí nichž se Adamova postava vylepšuje. Připadalo mi, že těchto bodů se tu dosahuje o něco snadněji a není proto nutné každý z nich převalovat v dlani a usilovně přemýšlet, jestli jeho využití by bylo opravdu účelné a smysluplné.

Co dodat? Po delší době jsem u hry zažil nespočet chvil, kdy pokyn k ukončení hry a přesun jejího hraní na příště byl neskutečně obtížný a skoro až trýznivý. Nový Deus Ex se mi totiž hrál opravdu výborně, hltal jsem jeho příběh, dialogy, procházel snad všechna dostupná zákoutí a na celkové hratelnosti tak naprosto ujížděl. Nezbývá mi tedy končit tak, jak jsem začal. Úžasné!

Pro: hlavní postava, prostředí, napětí, celková hratelnost

Proti: tužší finální boss

+37

Wolfenstein II: The New Colossus

  • PC 85
Nový Wolfenstein opět nezklamal a po počátečních hardwarových problémech, kvůli nimž jsem ho velmi nerad musel na čas pustit k ledu, jsem se po investici do nové grafiky k němu mohl vrátit a užít si ho.

Nejnovější díl jde ve šlépějích předchozích dílů New Order a Old Blood, což mu rozhodně neupírá na kvalitě. Jako největší přednost, která mi pokaždé zvyšovala chuť hru znovu zapnout, byla opět kombinace akční stránky a tichého postupu s poněkud drsnější eliminací nepřítele a tento mix mi tak podle momentální chuti umožnil míchat herní styly, které mám nejraději. Zabité nepřátele sice z očí jejich kumpánů odklízet nelze, čímž se pozice tichošlápka tak trochu hroutí a nelze tímto způsobem hrát nejdéle, není to však ale něco, co by úroveň hratelnosti markantně snižovalo. Pokud se totiž člověk vrátil zpátky do akce, ta svoji typickou kvalitou opět excelovala a ani po delší době nenudila.

Samozřejmě nemohu nezmínit i nějaké drobné neduhy, které se ve hře přece jen objevily a mně občas i celkem prudily. První věcí byla mapa, jejíž přehlednost mi zrovna nevyhovovala a nejednou jsem se tak v lokaci doslova ztrácel, a to zejména při pohybu na lodi, kde se dostat na správné místo byl pro mě často opravdu problém. Druhou a zároveň poslední věcí byly některé adventurám se podobající úkoly odehrávající se opět na zmíněné lodi, u nichž mi přišlo, že se do této akční série absolutně nehodí.

Co dodat? Jak jsem se zmínil na začátku, Wolfenstein opět nezklamal a až na pár drobných negativ mi znovu potvrdil, že je pro mě opravdovou akční herní značkou, po jejímž vyslovení zbystřím a pokaždé se tak trochu i zasním.
+33

The Evil Within

  • PC 80
Velmi zajímavý horor plný krvelačných zombie a prostředí, kde nikdy nevíte, zda-li narazíte na nemrtvé či na různé typy nevyzpytatelných nástražných pastí, kterých je někdy více než nepřátel samotných. Takhle jednoduše bych "The Evil Within" pro začátek shrnul.

Pravdou je, že nepřátelské zombie ve hrách moc nemusím. Naštěstí hra není jen o jejich tupé likvidaci, ale i o zajímavém příběhu protkaném několika dějovými zvraty, které hru nedělají bezduchou, jak by se z mých úvodních slov možná mohlo zdát. Hlavní postava detektiva Sebastiana Castellanose mi rozhodně sedla a celkově mi hru zpříjemňovala. Se samotnými boji s nepřáteli to už bylo občas o něco horší, jelikož přesila těch běžných mi někdy dávala pěkně zabrat. Naštěstí upgrady hlavní postavy a zbraní, kterých je přiměřené množství a mají solidní razanci, tyto boje postupně vylepšovaly a přidávaly tak na větší zábavnosti a k vyváženější obtížnosti. Co mi ale občas zlámalo vaz a nemálo prodloužilo i herní dobu, byly souboje s bossy, kterými hra zrovna nešetří. Musím se přiznat, že pár z nich jsem porazil po tolika pokusech, jejichž počet bych snad radši ani nepřiznával sám před sebou.

Co dodat? Celkový dojem z "The Evil Within" je rozhodně velmi dobrý, přestože kvůli bossům jsem hru často doslova nenáviděl a nejraději použil proti ní něco, co by ji vymazalo ze světa. Ovšem atmosféra, hlavní postava, solidní akční děj a příběh mi dojem ze hry určitě nezhoršily a často také přivedly k pocitu, že zahrání druhého dílu možná přece jen stojí za úvahu.
+16

Deus Ex

  • PC 85
Už dlouho jsem nebyl na takových pochybách, jak tento komentář vlastně začít. Něco se totiž hodně změnilo. Uznávám, že tato věta nezní na začátek nejlépe, ale právě změna tu hraje roli dosti významnou, řekl bych přímo nejzásadnější.

Na DH nejsem zas tak krátkou dobu, a proto si většina z vás, kteří mě znají, v úvodu mých řádků musela všimnout něčeho, čemuž nevěřil snad opravdu vůbec nikdo, včetně mě. Ano, je to neuvěřitelné, ale tuhle dříve nenáviděnou hru, kterou jsem tolikrát rozehrával a brzy ji opakovaně tvrdě zazdil a div na ni ještě neplivl, jsem opravdu dotáhl do zdárného konce. A ta změna druhá, která doslova bije do očí? Správně, je to její hodnocení, které oproti tomu předcházejícímu podprůměrnému může nyní nabývat dojmu, že moje zdraví není tak úplně v pořádku.

Kdo by si ale myslel, že jsem hrál s kyselým výrazem a pouze s touhou jednu z nejoblíbenějších her na DH pokořit a mít ji co nejdříve z krku, toho mohu ubezpečit, že tomu tak není. Úvod hry mi sice znovu příliš nesedl, ale tentokrát jsem se napumpoval trpělivostí a jednoznačně mohu říct, že pověstné růže tentokrát přinesla a nevoněly vůbec špatně, ba přímo líbezně.

Hra už má sice léta a občasné rozplizlejší textury mi zpočátku opět trochu vadily, ale dokázal jsem je poměrně brzy naprosto ignorovat a zaměřit se na onen vyhlášený konspirační příběh, který jsem dříve z nějakých záhadných důvodů nedokázal tolik ocenit a s chutí jej vnímat. A právě to byla škoda největší, jelikož jeho vývoj, zvraty a možnosti jej svým vlastním přičiněním přímo ovlivnit, dělá z Deus Ex titul s výbornou atmosférou, kterou nemálo ovlivňuje noční doba, během níž se celá hra odehrává. Ihned za příběhem musím s několika vykřičníky vyzdvihnout hlavní postavu J. C. Dentona. Klidně si myslete, že přeháním, ale jeho považuji za jednu z nejlepších hlavních herních postav, které jsem z hlediska sympatie a vyrovnané charismatické povahy měl možnost ve hrách potkat.

Dalším velmi významným pozitivem hry jsou její možnosti procházení. Pokud totiž máte s cestou k cíli trable, je téměř jisté, že není potřeba zoufat, jelikož na vás kdesi čeká cesta další, i když je pravda, že často s různým stupněm obtížnosti.

A neduhy hry? Troufnu si říct, že se v jejich definici shodnu téměř s každým, kdo měl možnost hru alespoň jen vyzkoušet a tím je inteligence nepřátel. Ta je často doslova tragická, a to nejvíce tehdy, zvolíte-li stealth metodu postupu. Nepřátele totiž jaksi nevzrušuje, jestli se jejich parťák válí v krvi na zemi a nevzbudí u nich sebemenší dávku podezření, že se v oblasti nachází narušitel. Jelikož jsem hrál poměrně dost stealth zaměřených her, vadilo mi, že případný poplach, který svým hlučným či neopatrným postupem způsobím, po chvilce skončí a jede se dál, aniž by se narušitele někdo alespoň pár vteřin snažil hledat.

Co dodat? Čert vem těch pár neduhů, které se v průběhu hraní dají brzy s přehledem vytěsnit. Pozitiv je totiž ve hře opravdu hodně a až nyní mě začíná mrzet, že mi trvalo tak ohromně dlouho je najít. Jsou asi hry, na které prostě musí uzrát ten správný čas a teprve potom je dokážete o to víc ocenit. A to je případ mého já a Deus Ex.

Pro: hlavní postava, příběh, různorodý postup hrou, možnosti ovlivnění děje a závěru

Proti: chování protivníků, občas grafika

+57

Alekhine's Gun

  • PC 90
Třetí díl Death to Spies s přepracovaným názvem Alekhine´s Gun měl jeden z nejsložitějších vývojů, který jsem měl možnost za posledních pár let sledovat. Myslím, že ten, kdo někdy zavítal k diskuzi k druhému dílu Moment of Truth, musel s určitostí zaregistrovat moje nejedno povzdychnutí, že třetího dílu se pravděpodobně nikdy nedočkám a jeden z úspěšných zástupců stealth žánru bude tak nejspíš pro mě definitivně pohřben. Nakonec to po několika letech netrpělivého čekání dopadlo téměř zázračně a letos v únoru jsem tak mohl konečně zajásat.

Hned na úvod se musím zmínit o grafické stránce hry, která se opět o píď posunula, i když oproti jiným současným titulům přece jen ještě zaostává. Horší je to ovšem stále s animací postav, které působí tak nějak roboticky a v dnešní době dost nepřirozeně.

Pro mne očekávaným triumfem však byla jednoznačně hratelnost, která mě až na pár drobností nezklamala a já si ji znovu dosyta užíval. Kromě nezbytného tichého postupu a pro špióna typického převlékání má hra i pár změn. Jednou z nich je mapa, v níž se tentokrát již nesetkáváme s barevným rozlišováním nepřátel, které jsou schopni hráčův převlek prokouknout, a těch, okolo nichž můžeme s klidným svědomím bez odhalení projít a pomocí této lsti si tak zajistit bezpečný postup. Na mapě jsou již všichni nepřátelé označeni stejnou barvou a jediným pomocníkem, který nás upozorní na nebezpečně ostražitého nepřítele, je vykřičník, jehož náplň nás upozorní na krátící se čas k vyzrazení naší pravé identity. Po něm však tentokrát nemusí automaticky znamenat fatální nezdar mise, jelikož vzniklou přestřelku tentokrát není nemožné přežít a po projití další části lokace zjistíme, že tam jsou již nepřátelé v klidu a ve hře lze pokračovat dále. Takovýto akční postup tedy sice použít lze, ovšem na závěrečném bodovém hodnocení mise a druhu získaného ocenění to poznáme víc než dost, nehledě na pocit ze špatně odvedené špiónské práce. A vzhledem k tomu, že za každou misi nově získáváme body, které odemykají lepší zbraně pro účinnější tichý postup, nelze akční postup hrou příliš doporučovat. Za zmiňované body lze sice získat o něco lepší výbavu, ovšem postupem hrou nakonec zjistíme, že prakticky ve všech misích si člověk vystačí s tím základním, nutnost obměňování zbraňového arzenálu tak není, tudíž snaha k jejímu získání není příliš motivační.

Co bych ale ve hře uvítal, je přidání více možností tiché likvidace. Kromě pistole s tlumičem, chloroformu a škrtící struny by ve stylu Hitmana neuškodily zdánlivé nehody, které by výrazně přidaly na nenápadnosti a určitém druhu diskrétnosti a pocitu, že na svoji profesionální špiónskou práci mohu být náležitě hrdý. Vrátím-li se k tiché likvidaci, tu je možné také provést tzv. ručně. Určitý problém však vzniká v tom, že hlavní postava v kratičké animaci vyřídí protivníka omráčením nebo zabitím a hráč způsob likvidace nemá možnost nějak ovlivnit a vybrat si mezi tím smrtícím či nesmrtícím, což mu opět může ovlivnit závěrečné hodnocení.

Co dodat? Pár drobných výhrad ke hře sice mám, nicméně všech 11 misí jsem si užil skvěle a na hraní jsem se vyloženě těšil. Tudíž po přečtení v diskuzích uvedené recenze musím vyslovit nemalý nesouhlas a poměrně důrazně odmítnout tvrzení, že by Alekhine´s Gun byl podprůměrnou hrou. Kdo hrál předchozí díly Death to Spies a mávl rukou nad určitou technickou nedokonalostí, ale i tak našel v obou dílech zalíbení, zapochyboval bych, že by mohl být tímto titulem zklamán. Sám za sebe mohu říct, že pokud by čistě teoreticky vyšel díl čtvrtý, sáhnu po něm bez sebemenšího zaváhání.

Pro: pořád kvalitní špiónská akce, záživnost

Proti: technická stránka

+26

Alien: Isolation

  • PC 55
Zpočátku mi "Alien: Isolation" nepřišel nejhorší. Prozkoumávání kosmické lodi slibovalo slušnou atmosféru, přesto se však v některých úsecích jevilo jako poněkud zdlouhavé a určitý tísnivý pocit, který jsem od začátku očekával, přicházel kvůli poněkud ochuzenější zvukové stránce velmi pomalu. Nějaké to skřípání, vrzání a podobné zvuky, které by mě udržovaly v určitém napětí a které bych u takovéto hry očekával víc než dost, se nějak nedostavovaly, a tak jsem trpělivě čekal, co asi přijde dál.

A tak přišla první scéna s jemnou dávkou adrenalinu, při níž jsem se v mojí snaze nepřátele obejít setkal s partičkou mladých lidských nepřátel. Se stealth zaměřenými hrami mám poměrně slušné zkušenosti, avšak přestože jsem se pohyboval v poměrně spoře osvětleném prostředí, zasáhla mě i tak díky téměř nadpřirozené bystrozrakosti minimálně jedna mistrovsky přesná kulka z pistole. Na začátku popisu této scény jsem se sice zmínil o adrenalinu, ale tato scéna mě spíš otrávila, než abych cítil pocit, o který autorům hry nejspíš šlo. A pak už se to tak nějak vezlo. Nad prvním setkáním s nepřátelskými androidy, kteří jsou vůči mým zbraním zcela imunní a průstřel hlavy je pro ně stejná újma jako bodnutí komárem, jsem už jen nechápavě kroutil hlavou. Pravdou je, že se nejedná o ryze akční hru, v níž by střelné i chladné zbraně měly svoje hlavní slovo a já také tuto skutečnost respektoval, ovšem pak je mi záhadou, k čemu podobné zbraně v této hře slouží. Mám revolverem pouze odlákat pozornost nepřátel, nebo ho také někdy použít na svoji obranu?

Musím říct, že po těchto zkušenostech u mě šla hratelnost po několika hodinách hraní citelně do háje, můj návrat ke hře pokaždé trval jen pár minut a představa, že mě nemalý počet hodin ještě čeká, mě přivedlo k myšlence, že v životě člověk přijde o víc než o necelé tři stovky za hru.

Pro: skvělá optimalizace, chvilkově atmosféra

Proti: hratelnost, nezničitelní nepřátelé, poměrně nudné

+21 +26 −5

Wolfenstein: The Old Blood

  • PC 85
Poslední Wolfenstein u mě opět zabodoval, a to z jednoho podstatného důvodu. Užíval jsem si kombinace mých nejoblíbenějších herních stylů, jakými jsou stealth a akce a přestože se mohou leckomu jevit stealth pasáže poněkud krkolomně, já si nemohl stěžovat a užíval si je. Ale jak už to u Wolfensteina bývá, prioritní akce měla i tentokrát svoje kouzlo a neméně k její kvalitě přispěla i mému uchu příjemná zvuková stránka hry a jak jinak, nejvíce zvuky zbraní. Zbraňový arzenál sice není špatný a trpět nedostatkem munice příliš nehrozí, nicméně bych rozhodně uvítal alespoň minimální upgrade zbraní jako u Wolfenstein. Tam totiž neustálé hledání zlatých cihel a nezbytné šmejdění po všech možných koutech mělo smysl a upgrade zbraní byl tak závislý na tom, jak důkladní jste při hledání byli, kdežto u Old Blood jsem smysl sbírání zlatých cihel nějak nepobral.

Přiznám se, že příběh jsem ani u Old Blood příliš neřešil, i když úplně jsem jej také neignoroval, přesto však byl pro mě na minimálně druhé koleji.

Optimalizace hry měla sice svoje občasné výkyvy, ale nebylo to nic, co by se po nepatrných úpravách nedalo sladit na kvalitní úroveň.

Co dodat? Celodenní nekonečné stahování přineslo opět velmi dobrý zážitek a pocit ve stylu "už abych k tomu zase usedl" mě přepadával opravdu často, takže menší výtka tudíž platí nepříliš velké délce hry, která se alespoň trochu mohla přiblížit předchozímu New Order. Za mě tedy spokojenost a opětovné utvrzení v tom, že Wolfenstein pro mě zkrátka byla, je a bude kvalitní herní značka, která, jak je vidět, mě jen tak nezklame.

Pro: design hry, kombinace akce a stealth, záživnost

Proti: délka hry

+30

The Vanishing of Ethan Carter

  • PC 60
Jedna z mála her, u které jsem si představoval, že budu-li mít krabicovou verzi, budu si ji hýčkat. Já vím, nemá cenu to s obdobnými pocity přehánět a z pár ukázek být naprosto přesvědčený, že právě z tohoto titulu se mi bude tajit dech.

Pravda, asi jako každý, tak i já, jsem si sedal na zadek z dechberoucí grafiky a ve hře jsem se občas kochal tím, co jsem měl možnost vidět. Příroda, která tu je klíčovým herním prostředím, je díky novému Unreal Engine ztvárněna opravdu s nevšední dokonalostí a atmosféra hry se tak stává hlavním tahounem.

Zápletka hry je zcela jistě zajímavá a od začátku hry mě popoháněl pocit, že přijít zmizení Ethana Cartera na kloub bude společně s grafickou stránku další neméně zajímavou motivací si hru užívat. Nevím, jestli se autoři snažili o maximální tajemnost, ale indicie ve formě vzkazů, které jsem ve hře na rozličných místech nacházel a měl si z nich postupně dělat obrázek o příběhu, mi přišly spíše jako snůška blábolů, které jsem postupně přestával číst a měl chuť je po zbytku hry zcela ignorovat. S pár hádankami, na které jsem narazil, jsem se sice občas potýkal s trošku větším úsilím, ale nebyly ničím, kvůli čemuž bych hru nějak odsuzoval, ba naopak jsem si např. s uhodnutím chronologie pozadí příběhu i rád vyhrával. Bohužel to ale byla jedna z posledních věcí, která mě udržovala v pocitu, že se po opětovném zapnutí hry na ni těším a tento pocit nezachránil ani závěr, kde jsem čekal, že přijde něco, nad čím uznale pokývám hlavou.

Co dodat? Čekal jsem příliš a jak už to tak bývá, právě to mi u tohoto titulu nejvíce zlomilo vaz a přineslo něco, co se jako fajn pocit z dohrané hry rozhodně nazývat nedá. A to mě opravdu štve.

Pro: grafická stránka, některý typ hádanek

Proti: příběh, rozuzlení

+23 +25 −2

Deus Ex: The Fall

  • PC 85
Jakožto velký fanda hry Deus Ex: Human Revolution jsem se pustil do tohoto příliš neopěvovaného titulu a očekával jsem za málo peněz i málo muziky.

Nestalo se a přiznám se, že zatracení tohoto titulu příliš nechápu. Podobnost Human Revolution včetně její grafické stránky tu zapřít nelze a tato podobnost byla právě tím, co rozvášnilo moje vzpomínky na předchozí a mnou velmi oblíbený titul a užíval si naprosto vše - vymetání všech koutů ve snaze najít něco užitečného, hackování každého počítače, který jsem ve hře objevil a samozřejmě i dveří do neznáma, které leckdy ukrývalo něco, co jsem si s dětinskou radostí ukryl do svého inventáře. Střelnou zbraň jsem všeho všudy použil pouze jednou, kdy jsem si nějak nedovedl poradit se vzniklou situací a často kritizované podivné chování střelné zbraně tak nedovedu příliš posoudit, jelikož mojí nejčastější zbraní byl přechod z úkrytu do úkrytu a v nejhorším případě pak taser. Jedinou drobnou výtkou se tak stala nemožnost ukrývání těl nepřátel, které po eliminaci po pár vteřinách zmizí, ale na druhou stranu nutno uznat, že to poněkud usnadňuje postup a tím zmírňuje starosti s jejich úklidem. :-)

Co dodat? Nevím, jestli za tím stojí absence kvalitních stealth zaměřených her, ale hru jsem si doopravdy výborně užil a společně s Deus Ex: Human Revolution a Deus Ex: Human Revolution - The Missing Link tak The Fall zařadil k těmto dvěma titulům, které značku Deus Ex posunuli o další krůček výš.

Pro: kvality Human Revolution, stealth pasáže, celková zábavnost

Proti: mizení těl nepřátel

+18

Global Ops: Commando Libya

  • PC 50
Velmi průměrná střílečka, která se kvůli svým kvalitám v novodobějších hrách velmi rychle ztratí. Samotná akce, při níž jsem po delší době ocenil přítomnost svého parťáka, který mi byl při bojích s teroristy opravdu nápomocný, sice není špatná, ale animace postav, na které si poměrně dost potrpím, je krokem o několik dlouhých let zpět. Zákysů jsem neměl moc, ovšem když si vzpomenu na ten, při němž jsem musel z vrtulníku kulometem pálit jak nepříčetný do nepřátel, které jsem předtím vcelku hravě poslal k zemi pár ranami ze samopalu, musím jen nechápavě pokrčit rameny.

Co dodat? Pravdou je, že pokud někdo zatouží po levné střílečce ze staré školy, nemusel by být ze hry vyloženě zklamaný. Jestli do této kategorie patřím i já, vlastně ani pořádně nevím. Zkrátka a dobře - špatné to nebylo, ovšem dobré také ne. Alespoň mám pro letošní rok první dohranou hru. ;-)

Pro: vcelku ucházející akce, přítomnost parťáka, který pomáhal a nepřekážel

Proti: design hry, sem tam nevyvážené akční pasáže

+16

Sniper Elite III

  • PC 85
Po nedávné době, kdy jsem si udělal radost ve formě všech DLC ke Sniper Elite V2, jsem se opět chopil sniperské pušky a s patřičným radostným očekáváním se pustil do dílu třetího. Na začátku mohu předběžně sdělit, že jsem čekal trochu více, ale do zklamání jsem měl určitě hodně daleko.

Začnu trochu tradičně grafickým kabátem, o němž se vede hodně pochybností. Z mého pohledu oproti druhému dílu zlepšení vidím, přestože není vyloženě markantní. Ovšem pohledem do detailů rozpáleného afrického prostředí, v němž se hra primárně odehrává, musím říct, že autoři v tomto případě rozhodně svoji designérskou práci neodflákli a nastavením ultra detailů je rozhodně na co se dívat.

Samotná hratelnost dává hráči možnost kombinovat akční a tichý styl postupu. Je sice fajn, že ten druhý funguje o něco lépe než v dílech předchozích a do jisté míry s ním lze pomocí chvatů, nože a pistole Welrod procházet téměř celou kapitolu, ale nutno uznat, že pak tak trochu ztrácí smysl hlavní náplň hry, kterou je likvidace nepřátel v pozici snipera a o ni se jakkoliv ochuzovat je velká škoda. Je proto dobré oba styly kombinovat a autoři s tím zřejmě počítali a přidali pár drobností. Jak už je asi zřejmé, použitím akčního stylu v roli snipera v nepřátelském prostředí způsobíte rozruch a přesilou nepřátel pak moc šancí na přežití není. Ovšem přesunem do vhodného úkrytu a vyčkáním na utišení situace vás hra nově takřka odmění zklidněním nepřátel, kteří vás již tak příliš aktivně nehledají a váš přesun již tak bude mnohem více bezproblémovější a bezpečnější.

Úkolů v misích skládajících je o něco více, kromě primárních přibyly volitelné a pokud se vám tedy ihned z dané mise nechce, je možné si ji tak vcelku příjemně prodloužit.

Umělá inteligence nepřátel je občas podivná. Často jsem se ocitl nepříteli téměř tváří v tvář, ten na mě chvíli jak na přízrak zíral, avšak pak nespustil střelbu, nýbrž začal zbrkle nabíjet.

Nemá asi smysl komentovat sniperskou náplň hry, která má pořád správný říz a všechny neduhy ve hře v podstatě pohřbí. Ne jinak tomu bylo i u dílu třetího a já tak mohl být většinu hry v naprosté spokojenosti, jelikož animace letícího náboje, kterou jsem vídával opravdu často, mi dávala najevo, že moje role snipera je taková, jakou jsem ji chtěl mít.

Co dodat? Pár drobných nedostatků, které hra má, mi ale čas v ní strávený nijak viditelně neotrávily a já ve třetím díle tak znovu zažil další fajnovou zábavu se zbraní, kterou ve hrách z ruky dávám jen velmi nerad.

Pro: práce snipera, grafika, prostředí

Proti: umělá inteligence

+22

Amnesia: A Machine for Pigs

  • PC 90
Zažívat u hraní PC her stavy určité úzkosti a strachu se patrně stalo mým koníčkem, a proto druhý díl adventury Amnesia, jejíž název zněl velmi nadějně, sliboval, že bych si tak mohl přijít na své. Podařilo se!

Pravda ovšem je, že zmiňovaný strach tu není v tak hojné míře, v jaké byl v mojí hitovce Outlast, ovšem z hlediska atmosféry hra rozhodně nepokulhává. Již při procházení liduprázdným a rozlehlým domem jsem se v roli hlavní postavy cítil všelijak a mix reality s pouhými představami ve mně začínala vyvolávat příjemné mrazení v zádech. Menší uklidnění následovalo v lokacích venkovních, ale ani tam jsem si nebyl jistý, jakým směrem se děj ubere a zda-li se patřičně nezvrtne. Asi nejemotivnějším zážitkem se pro mě stal kostel, kde jsem dokonce na chvíli přestal plnit úkol a procházel se po všech jeho zákoutích a nasával nevšední atmosféru, kterou můžu jen velmi těžko popisovat. Vrcholem se pak stalo podzemí, kde se ve spoře osvětlených místech pocity úzkosti velmi rychle vrátily, čemuž dopomohla kombinace běžných i nevšedních zvuků čehokoliv.

Jakožto nepříliš adventurám nakloněný hráč jsem uvítal plnění úkolů, které by zarytým fanouškům tohoto žánru mohlo připadat relativně chudé. Inventář chybí, stejně tak sestrojování předmětů, bez nichž by se průchod hrou stal nemožným. A přesně tohle bylo tím, co mi naprosto vyhovovalo a v jiných adventurách neskutečně otravovalo. V téhle hře opravdu stačí se v dané lokaci rozhlédnout, nepříliš piplavě ji prozkoumat a cesta k vyřešení úkolu se tak nestávala zbytečně trnitou.

Poslední zmínku věnuji nepřátelům, s nimiž se poměrně vzácně ve hře setkáme. Občasné útěky před nimi rozhodně nepostrádají dávku adrenalinu, avšak jejich samotná podoba se autorům opravdu nepovedla a jejich vzezření je spíše jak z nepříliš povedené pohádky.

Co dodat? Druhý díl Amnesie se do mého vkusu trefil skvěle. Herní doba by se možná mohla o trochu prodloužit, ale nic to nemění na tom, že u závěrečných titulků jsem nad hrou uznale pokýval hlavou a málem i zatleskal.

Pro: atmosféra, hratelnost, úkoly

Proti: podoba nepřátel, kratší herní doba

+18

Wolfenstein: The New Order

  • PC 90
Wolfenstein pro mě byl, je a bude nejlepší herní značkou a tou nejlepší vzpomínkou, kterou jsem mohl kdy spatřit ve světě PC her. Kterékoliv jeho pokračování je pro mě tedy naprostou samozřejmostí a přesvědčením titul nevynechat. Výjimku jsem tedy neudělal ani ve žhavé novince New Order.

Agent Blazkowicz opět čelí nacistické hrozbě a i tentokrát jej nečeká nic jednoduchého. Doba pokročila, a tak jsou nacisté díky svojí modernější zbroji slušně odolní a jako vždy v nemalé přesile, a to jak včetně těžkooděnců z řad vojáků, tak i mechanických obrněnců. Přestože z hlediska akce předchozí díl měl co nabídnout, kvalitativně se nový Wolfenstein posunul o hezkých pár příček vpřed. Tento posun jsem já osobně vnímal ve výborné zvukové stránce, která boj s nacisty dělala správně peprným, zejména pokud jde o zvuky zbraní, které byly doslova radost poslouchat. Vítanou změnou, kterou nemůžu opomenout, byla poměrně radikální změna vizáže Blazkowicze, s nímž dobře podaný příběh se sympatickým hlavním hrdinou příjemně odsýpal. Lokace jsou navíc různorodé, na rozdíl od předešlého dílu se nedočkáme věčných návratů do stejných míst a každá kapitola je tak svojí typičností lépe zapamatovatelná a do jisté míry i originální. Délka hry mi ovšem moc ideální nepřišla. Bavil jsem se sice určitě velmi dobře, ale přišlo mi, že určité natahování příběhu hře mírně uškodilo a zkrácení hry, byť o pár hodin, by ji možná určitým způsobem prospět mohlo, ale rozhodně to není nic, co by mě otrávilo, nebo výrazně kazilo dojem z tak nadprůměrné hry.

Co dodat? Graficky velmi pěkně vypadající a skvěle optimalizovaná hra s výbornou akcí, zvukovou stránkou, dobře podaným příběhem a sympaticky obměněnou hlavní postavou - asi takhle bych v jedné větě shrnul svoje zážitky z nového Wolfensteina, který svého předchůdce určitě překonal a kvalitativně se tak posunul blíže k mojí nejoblíbenější hře Return to Castle Wolfenstein. O překonání řeč sice být nemůže, ale na tom, že herní značku nejnovější Wolfenstein výrazně oživil, kus pravdy určitě je.

Pro: grafika, optimalizace, akce, zvuková stránka

Proti: poněkud natahovaná herní doba

+41

Outlast: Whistleblower

  • PC 95
Přestože si to tento titul ode mne nezaslouží, budu dnes poněkud stručnější. Bylo mi opět horko až dusno, nervy na pochodu a při útěku spoře osvětlenými lokacemi nebo schovávání před nepřítelem jsem pociťoval stavy úzkosti, jako tomu ve správně pojatém hororu má být. Ano, hra je horor, ale rozhodně ne v negativním slova smyslu. Whistleblower pro mě nepostrádal absolutně nic z původní hry a musím říct, že velmi často jsem dokonce popisované stavy ve hře zažíval mnohem častěji a rozhodně to tedy nebyly žádné laciné lekačky. Prostředí psychiatrické léčebny je sice pro hororově zaměřenou hru zdánlivě ohrané téma, ale jak v základní hře, tak i v tomto DLC to prostě funguje a moje představy tak byly dosyta naplněny.

Co dodat? I po pár hodinách herní doby odcházím poněkud udýchán, ale opět s výkřikem "fakt dost dobrý!" Rád si sice po tomto zážitku od pocitů strachu odpočinu, ale neztrácím naději, že jednou se podobný titul mezi PC hrami znovu objeví a já k němu s podobně nadšenými pocity znovu usednu. Teď by to ale pro jistotu přece jen chtělo sklenici vody.

Pro: atmosféra, hratelnost, strach

Proti: herní doba, i když....

+25 +26 −1

Mirror's Edge

  • PC 75
Zvláštně pojatá hra, na kterou se občas zatvářím nevraživě, abych se vzápětí naopak velmi dobře bavil. Ano, takhle bych titul Mirror´s Edge mohl co nejvýstižněji a v několika slovech charakterizovat. Pokusím se ale svoje slova trochu rozvinout a osvětlit tak moje různorodé pocity.

Jak už zaznělo v popisku hry, hlavní postava, kterou je asijská dívka Faith, je nespravedlivě obviněna z vraždy a její cesta vedoucí k očištění jejího jména je vlastně jedním velkým útěkem všemožnými i takřka nemožnými cestami a cestičkami. Ty zdolává za pomoci jejího triumfu, kterým je její tělo a jeho umění přeskočit, přeručkovat a vyšplhat do míst, které jsou pro obyčejného smrtelníka někdy až nadlidskou schopností. Její cesta v rámci zmiňovaného útěku tak vede zejména přes střešní části budov, kde se Faith díky svému umění cítí nejlépe a možnosti svého útěku má tak nejlepší. Její cestu jí však podle očekávání nekříží jen bedny, střechy a tyče, ale i nepřátelé v podobě policejních složek či protivníků disponujících podobným uměním jako Faith. Tady už je situace o něco horší, jelikož Faith nelogicky dokáže lépe snést lví skok z výšky či dávku z policejního automatu než tři rány pěstí, které ji skolí neuvěřitelně účinně. Osobním soubojům, které hra rovněž obsahuje, se dá ve většině případech vyhnout a spasit se útěkem, čehož jsem se v převážné míře snažil využívat z uvedeného důvodu co nejvíce.

Graficky hra vypadá velice pěkně, přesto však jsem měl zejména ve vnitřních lokacích dojem, že autoři si se směsicí barev leckdy pohráli až přespříliš a v některých místech mohli přece jen trochu ubrat.

Proč tedy na začátku píšu o určitých rozporuplných pocitech? Vím, je to jen hra a umění Faith je skoro až nadpřirozené, ale mně prostě někdy přišlo, že přes některé překážky se Faith dostávala tak absurdními cestami, že jsem nad tím občas kroutil hlavou a moje dojmy šly opravdu rapidně dolů.

Co dodat? Ačkoliv je Mirror´s Edge akční hrou, akce je v ní ztvárněna jiným způsobem, než by hráč možná očekával. Ovšem tato netypičnost hru až na pár kosmetických vad dělá poměrně výjimečnou a zábavnou. Když k tomu připočtu příběh, který jsem vnímal víc než dost, punc zmíněné výjimečnosti hru v mojí paměti nadlouho uchová.


Pro: umění hl. postavy, grafika, příběh, zábavnost

Proti: občas absurdita zdolávání některých překážek

+30

Dead Space 3: Awakened

  • PC 65
Ukončení příběhu série Dead Space jsem si vzhledem k její oblibě nechtěl nechat utéct, a proto jsem se pár měsíců po dohrání třetího dílu pustil i do tohoto DLC.

Je těžké se rozepisovat, jelikož mnoho slov bych jen kopíroval ze svého komentáře k trojce. Za zmínku podle mě stojí připomenout nutnost vlastnictví základní hry a pokud možno i uložených pozic. To první je nutnost, to druhé takřka také. Proč? DLC vás hned od začátku postaví před standardní typy nepřátel a za krátkou chvíli i mezi ty tužší, s nimiž bojovat s nevylepšenými základními zbraněmi, které od začátku DLC máte, je možné jen s maximální dávkou adrenalinu a myslím, že i ta vám bude na dvě věci.

Snaha autorů vytvořit i na tak krátkou herní dobu relativně slušný příběh bohužel nevyšla, a proto mě během hraní stále častěji přepadala představa, že tohle všechno se mohlo tak nějak nacpat do již tak délkou přeplněného třetího dílu a sérii tak definitivně ukončit.

Co dodat? Jak jsem již na začátku nastínil, moje náklonnost k této sérii byla velká, ovšem přijdou-li autoři v budoucnu s dílem čtvrtým, tentokrát si nechám zajít chuť. Děsivá atmosféra je již dávno pryč a od třetího dílu se ze hry stává rubačka se stále odolnějšími a vysokými počty nepřátel, s nimiž jsou boje na hranici (ne)hratelnosti. A to už není hra, ale pruda.

Pro: značka Dead Space

Proti: velmi nevyvážená a stále narůstající obtížnost

+18