Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Chuck

Chuck

Petr M. / 47 let / státní sektor / Liberec (ČR - kraj Liberecký)

Komentáře

« Novější Starší »

Dishonored 2

  • PC 90
Zdá se, že štěstí kápnout na velmi solidní titul, který mě bude opravdu bavit a k němuž se budu při každém zapnutí rád vracet a těšit se na něj, nebere u mě v letošním roce konce a druhý díl Dishonored se mezi tyto šťastné tituly právem zařadil. A nutno dodat, že mu to nedalo absolutně žádnou práci.

Stejně jako u dílu prvního mě oslovil příběh, který nasál tu správnou herní atmosféru a kombinace akčního a stealth stylu pak moji spokojenost jen navyšovala. Píšu sice o možné kombinace dvou herních stylů, ovšem nebyl bych to já, abych se striktně nezaměřil na stealth a výhradně se jej držel až do konce hry. Pravdou je, že tento postup hrou je možná o něco těžší a snaha nezabíjet je ještě více hardcore, avšak pocit, který se po závěrečném shlédnutí skóre dostaví, mi nasadil spokojenou grimasu a utvrdil v tom, že tímto způsobem budu pokračovat dále, což se mi až do samotného konce hry podařilo.

Nevím, jestli se to zdálo pouze mně, ale oproti prvnímu dílu jsem klávesu F9 mačkal poměrně často, a to i přesto, že druhý díl má pro jednodušší postup více technických a dovednostních vychytávek.

Co dodat? Jak jsem psal v úvodu, druhý díl Dishonored u mě, stejně jako ten první, opět zabodoval a jelikož do konce tohoto roku dohrání dalšího titulu s nejvyšší pravděpodobností s časových důvodů nestihnu, jsem opravdu moc rád, že právě druhý díl Dishonored je finální hrou, která můj úspěšný herní rok završila.

Pro: příběh, možnost postupu hrou

Proti: kolísavá úroveň obtížnosti

+31+31 / 0

Mafia III

  • PC 70
Třetí díl Mafie u mě nedopadl tak, jak jsem se po její koupi obával, přestože jsem při hraní prožíval pocity značně smíšené a nevyvážené.

Začnu tím nejvíce ožehavým a tou je proslulá optimalizace. Přestože jsem se pořízením nové grafické karty oproti bývalé dostal v plynulosti hry mnohem dál a užíval si cca 53 FPS, občasné prudké poklesy a následné trhání obrazu nebo dokonce jeho několikavteřinové zastavení mě i tak hrou doprovázely, což pochopitelně dávalo mému hernímu požitku vydatně zabrat.

Pokud jde o samotný gameplay a zejména příběhové postavy, v roli černošského Lincolna Claye jsem se sice necítil špatně, horší to už však bylo s postavami kolem něj i mimo něj. Výjimku tvořil snad jen Vito, ovšem vzpomenu-li si na uslintaného a sebelítostivého Burkeho, cutscény s ním jsem měl rád jen tehdy, pokud byly již konečně u konce.

Z hlediska příběhu jsem zklamaný určitě nebyl. Moje očekávání splnil, nebyl zbytečně překombinovaný, dobře pochopitelný a takto zaměřené hře odpovídající.

Jelikož z celé série jednoznačně nejvíce tíhnu ke druhému dílu, poměrně často jsem ho s dílem třetím srovnával a musel uznat, že spoustu věcí bych do trojky zkopíroval. To ale zřejmě autoři nehodlali, a tak už jsou pryč krádeže vozidel nepříliš násilným vyháčkováním, úpravy všech vozidel, které hlavní postava ukradne, zmizely i garáže, kde by si Lincoln mohl libovolně volit auta pro danou misi, nákup nového oblečení pro případ jeho pronásledování před policií a mohl bych takhle celkem dlouho pokračovat i dále. Bohužel nerad, ale v této souvislosti musím konstatovat, že jsem na trojce nenašel snad ani jednu změnu, která by mi ve dvojce chyběla a ve trojce ji s otevřenou náručí uvítal.

Co dodat? Třetí díl velmi populární gangsterské série nakonec i přes nemálo neduhů u mě nedopadl špatně, hrál se mi dobře, ale už teď se obávám, že na něj poměrně brzy zapomenu.

Pro: příběh, herní prostředí

Proti: optimalizace, většina postav, možnosti hlavního hrdiny

+27+27 / 0

Sniper Elite 4

  • PC 95
Čtvrtý díl mojí nadmíru oblíbené sniperské akce se povedl! Hlavní hrdina se tentokrát vypravil do slunné Itálie, což bylo dobrou volbou. Prostředí je totiž tím, co jsem kromě akce u hry z hlediska různorodosti obdivoval nejvíc. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale kromě tohoto kladu mi na rozdíl od předcházejících dílů přišlo, že co do zlepšení šla nahoru i umělá inteligence. Nepřátelé se nechovají příliš tupě a přestože stále poněkud zvláštně zmatkují při setkání tváří v tvář, jejich chování při vyhlášení poplachu je přece jen o něco taktičtější a méně zbrklé.

Množství zbraní je na výběr o něco více, a to především sniperek, které při zakoupení speciálního DLC umožňují i tichou munici, což zábavnosti ještě přidá.

Z hlediska hratelnosti jsem se u čtvrtého dílu bavil přímo parádně. Střídání stylu tichošlápka a snipera, který se nestydí rozezvučet hlasité tóny nejlepší herní zbraně, dávalo mojí hratelnosti a s ní spojené zábavě pocit, který jsem chtěl a opravdu jej dostal.

Co dodat? Přestože jednotlivé mise jsou poměrně obsáhlé, jejich počet by se klidně mohl zvýšit a vůbec bych se nezlobil, kdyby se i zdvojnásobil. Takhle musím jen trpělivě doufat, že kromě DLC vyjde časem i díl pátý.

Pro: hratelnost, střídání herních stylů, optimalizace, celková zábavnost

Proti: na můj vkus příliš krátké

+17+17 / 0

Deus Ex: Mankind Divided

  • PC 95
Úžasné! Tento přívlastek sice zní jako ohrané a bezduché superlativum, ovšem pokud bych měl celkové dojmy po dohrání nejnovějšího dílu Deus Ex shrnout do jednoho jediného slova, pak bez sebemenšího zaváhání vyslovím právě toto. Proč?

Asi největší pozitivum je pro mě podobnost s předchozím Human Revolution, který jsem dohrál opakovaně a který jsem si opravdu hodně oblíbil. U Mankind Divided je to kromě podobného grafického kabátu dáno především prostředím akorátně otevřeného města, kterým je tentokrát česká metropole, a naopak uzavřenějších různorodých komplexů budov. V obojím jsem se totiž v roli Adama Jensena, jehož hlavní postavu mám opravdu hodně rád, cítil neskutečně příjemně a atmosféricky. Město totiž nabízí přiměřenou volnost a vzhledem k nestabilní vnitropolitické situaci do jisté míry i stísněnost. V uzavřených budovách jsem zase oproti městu cítil ten správný druh napětí daný všudypřítomnými ozbrojenými strážnými, roboty a dotěrnými kamerami a pohyb po těchto prostorách měl pak ten správný druh adrenalinu, zvláště pak, pokud se tyto lokace procházejí stealth způsobem, který jsem si opravdu maximálně vychutnával. Hra sice opět připouští i možnost se chopit smrtících zbraní počínaje útočnou puškou, několika typy granátů a konče revolverem, ale přestože jsem si pro tyto typy zbraní udělal v inventáři maximum možného místa, využil jsem je pouze u finálního bosse a lokace tak procházel pouze za pomoci taseru doplněného Adamovými chvaty, pomocí nichž protivníky spolehlivě pacifikoval.

Co mi oproti Human Revolution přišlo lepší, byly také body Praxis, pomocí nichž se Adamova postava vylepšuje. Připadalo mi, že těchto bodů se tu dosahuje o něco snadněji a není proto nutné každý z nich převalovat v dlani a usilovně přemýšlet, jestli jeho využití by bylo opravdu účelné a smysluplné.

Co dodat? Po delší době jsem u hry zažil nespočet chvil, kdy pokyn k ukončení hry a přesun jejího hraní na příště byl neskutečně obtížný a skoro až trýznivý. Nový Deus Ex se mi totiž hrál opravdu výborně, hltal jsem jeho příběh, dialogy, procházel snad všechna dostupná zákoutí a na celkové hratelnosti tak naprosto ujížděl. Nezbývá mi tedy končit tak, jak jsem začal. Úžasné!

Pro: hlavní postava, prostředí, napětí, celková hratelnost

Proti: tužší finální boss

+31+31 / 0

Wolfenstein II: The New Colossus

  • PC 85
Nový Wolfenstein opět nezklamal a po počátečních hardwarových problémech, kvůli nimž jsem ho velmi nerad musel na čas pustit k ledu, jsem se po investici do nové grafiky k němu mohl vrátit a užít si ho.

Nejnovější díl jde ve šlépějích předchozích dílů New Order a Old Blood, což mu rozhodně neupírá na kvalitě. Jako největší přednost, která mi pokaždé zvyšovala chuť hru znovu zapnout, byla opět kombinace akční stránky a tichého postupu s poněkud drsnější eliminací nepřítele a tento mix mi tak podle momentální chuti umožnil míchat herní styly, které mám nejraději. Zabité nepřátele sice z očí jejich kumpánů odklízet nelze, čímž se pozice tichošlápka tak trochu hroutí a nelze tímto způsobem hrát nejdéle, není to však ale něco, co by úroveň hratelnosti markantně snižovalo. Pokud se totiž člověk vrátil zpátky do akce, ta svoji typickou kvalitou opět excelovala a ani po delší době nenudila.

Samozřejmě nemohu nezmínit i nějaké drobné neduhy, které se ve hře přece jen objevily a mně občas i celkem prudily. První věcí byla mapa, jejíž přehlednost mi zrovna nevyhovovala a nejednou jsem se tak v lokaci doslova ztrácel, a to zejména při pohybu na lodi, kde se dostat na správné místo byl pro mě často opravdu problém. Druhou a zároveň poslední věcí byly některé adventurám se podobající úkoly odehrávající se opět na zmíněné lodi, u nichž mi přišlo, že se do této akční série absolutně nehodí.

Co dodat? Jak jsem se zmínil na začátku, Wolfenstein opět nezklamal a až na pár drobných negativ mi znovu potvrdil, že je pro mě opravdovou akční herní značkou, po jejímž vyslovení zbystřím a pokaždé se tak trochu i zasním.
+27+27 / 0

The Evil Within

  • PC 80
Velmi zajímavý horor plný krvelačných zombie a prostředí, kde nikdy nevíte, zda-li narazíte na nemrtvé či na různé typy nevyzpytatelných nástražných pastí, kterých je někdy více než nepřátel samotných. Takhle jednoduše bych "The Evil Within" pro začátek shrnul.

Pravdou je, že nepřátelské zombie ve hrách moc nemusím. Naštěstí hra není jen o jejich tupé likvidaci, ale i o zajímavém příběhu protkaném několika dějovými zvraty, které hru nedělají bezduchou, jak by se z mých úvodních slov možná mohlo zdát. Hlavní postava detektiva Sebastiana Castellanose mi rozhodně sedla a celkově mi hru zpříjemňovala. Se samotnými boji s nepřáteli to už bylo občas o něco horší, jelikož přesila těch běžných mi někdy dávala pěkně zabrat. Naštěstí upgrady hlavní postavy a zbraní, kterých je přiměřené množství a mají solidní razanci, tyto boje postupně vylepšovaly a přidávaly tak na větší zábavnosti a k vyváženější obtížnosti. Co mi ale občas zlámalo vaz a nemálo prodloužilo i herní dobu, byly souboje s bossy, kterými hra zrovna nešetří. Musím se přiznat, že pár z nich jsem porazil po tolika pokusech, jejichž počet bych snad radši ani nepřiznával sám před sebou.

Co dodat? Celkový dojem z "The Evil Within" je rozhodně velmi dobrý, přestože kvůli bossům jsem hru často doslova nenáviděl a nejraději použil proti ní něco, co by ji vymazalo ze světa. Ovšem atmosféra, hlavní postava, solidní akční děj a příběh mi dojem ze hry určitě nezhoršily a často také přivedly k pocitu, že zahrání druhého dílu možná přece jen stojí za úvahu.
+12+12 / 0

Deus Ex

  • PC 85
Už dlouho jsem nebyl na takových pochybách, jak tento komentář vlastně začít. Něco se totiž hodně změnilo. Uznávám, že tato věta nezní na začátek nejlépe, ale právě změna tu hraje roli dosti významnou, řekl bych přímo nejzásadnější.

Na DH nejsem zas tak krátkou dobu, a proto si většina z vás, kteří mě znají, v úvodu mých řádků musela všimnout něčeho, čemuž nevěřil snad opravdu vůbec nikdo, včetně mě. Ano, je to neuvěřitelné, ale tuhle dříve nenáviděnou hru, kterou jsem tolikrát rozehrával a brzy ji opakovaně tvrdě zazdil a div na ni ještě neplivl, jsem opravdu dotáhl do zdárného konce. A ta změna druhá, která doslova bije do očí? Správně, je to její hodnocení, které oproti tomu předcházejícímu podprůměrnému může nyní nabývat dojmu, že moje zdraví není tak úplně v pořádku.

Kdo by si ale myslel, že jsem hrál s kyselým výrazem a pouze s touhou jednu z nejoblíbenějších her na DH pokořit a mít ji co nejdříve z krku, toho mohu ubezpečit, že tomu tak není. Úvod hry mi sice znovu příliš nesedl, ale tentokrát jsem se napumpoval trpělivostí a jednoznačně mohu říct, že pověstné růže tentokrát přinesla a nevoněly vůbec špatně, ba přímo líbezně.

Hra už má sice léta a občasné rozplizlejší textury mi zpočátku opět trochu vadily, ale dokázal jsem je poměrně brzy naprosto ignorovat a zaměřit se na onen vyhlášený konspirační příběh, který jsem dříve z nějakých záhadných důvodů nedokázal tolik ocenit a s chutí jej vnímat. A právě to byla škoda největší, jelikož jeho vývoj, zvraty a možnosti jej svým vlastním přičiněním přímo ovlivnit, dělá z Deus Ex titul s výbornou atmosférou, kterou nemálo ovlivňuje noční doba, během níž se celá hra odehrává. Ihned za příběhem musím s několika vykřičníky vyzdvihnout hlavní postavu J. C. Dentona. Klidně si myslete, že přeháním, ale jeho považuji za jednu z nejlepších hlavních herních postav, které jsem z hlediska sympatie a vyrovnané charismatické povahy měl možnost ve hrách potkat.

Dalším velmi významným pozitivem hry jsou její možnosti procházení. Pokud totiž máte s cestou k cíli trable, je téměř jisté, že není potřeba zoufat, jelikož na vás kdesi čeká cesta další, i když je pravda, že často s různým stupněm obtížnosti.

A neduhy hry? Troufnu si říct, že se v jejich definici shodnu téměř s každým, kdo měl možnost hru alespoň jen vyzkoušet a tím je inteligence nepřátel. Ta je často doslova tragická, a to nejvíce tehdy, zvolíte-li stealth metodu postupu. Nepřátele totiž jaksi nevzrušuje, jestli se jejich parťák válí v krvi na zemi a nevzbudí u nich sebemenší dávku podezření, že se v oblasti nachází narušitel. Jelikož jsem hrál poměrně dost stealth zaměřených her, vadilo mi, že případný poplach, který svým hlučným či neopatrným postupem způsobím, po chvilce skončí a jede se dál, aniž by se narušitele někdo alespoň pár vteřin snažil hledat.

Co dodat? Čert vem těch pár neduhů, které se v průběhu hraní dají brzy s přehledem vytěsnit. Pozitiv je totiž ve hře opravdu hodně a až nyní mě začíná mrzet, že mi trvalo tak ohromně dlouho je najít. Jsou asi hry, na které prostě musí uzrát ten správný čas a teprve potom je dokážete o to víc ocenit. A to je případ mého já a Deus Ex.

Pro: hlavní postava, příběh, různorodý postup hrou, možnosti ovlivnění děje a závěru

Proti: chování protivníků, občas grafika

+54+54 / 0

Alekhine's Gun

  • PC 90
Třetí díl Death to Spies s přepracovaným názvem Alekhine´s Gun měl jeden z nejsložitějších vývojů, který jsem měl možnost za posledních pár let sledovat. Myslím, že ten, kdo někdy zavítal k diskuzi k druhému dílu Moment of Truth, musel s určitostí zaregistrovat moje nejedno povzdychnutí, že třetího dílu se pravděpodobně nikdy nedočkám a jeden z úspěšných zástupců stealth žánru bude tak nejspíš pro mě definitivně pohřben. Nakonec to po několika letech netrpělivého čekání dopadlo téměř zázračně a letos v únoru jsem tak mohl konečně zajásat.

Hned na úvod se musím zmínit o grafické stránce hry, která se opět o píď posunula, i když oproti jiným současným titulům přece jen ještě zaostává. Horší je to ovšem stále s animací postav, které působí tak nějak roboticky a v dnešní době dost nepřirozeně.

Pro mne očekávaným triumfem však byla jednoznačně hratelnost, která mě až na pár drobností nezklamala a já si ji znovu dosyta užíval. Kromě nezbytného tichého postupu a pro špióna typického převlékání má hra i pár změn. Jednou z nich je mapa, v níž se tentokrát již nesetkáváme s barevným rozlišováním nepřátel, které jsou schopni hráčův převlek prokouknout, a těch, okolo nichž můžeme s klidným svědomím bez odhalení projít a pomocí této lsti si tak zajistit bezpečný postup. Na mapě jsou již všichni nepřátelé označeni stejnou barvou a jediným pomocníkem, který nás upozorní na nebezpečně ostražitého nepřítele, je vykřičník, jehož náplň nás upozorní na krátící se čas k vyzrazení naší pravé identity. Po něm však tentokrát nemusí automaticky znamenat fatální nezdar mise, jelikož vzniklou přestřelku tentokrát není nemožné přežít a po projití další části lokace zjistíme, že tam jsou již nepřátelé v klidu a ve hře lze pokračovat dále. Takovýto akční postup tedy sice použít lze, ovšem na závěrečném bodovém hodnocení mise a druhu získaného ocenění to poznáme víc než dost, nehledě na pocit ze špatně odvedené špiónské práce. A vzhledem k tomu, že za každou misi nově získáváme body, které odemykají lepší zbraně pro účinnější tichý postup, nelze akční postup hrou příliš doporučovat. Za zmiňované body lze sice získat o něco lepší výbavu, ovšem postupem hrou nakonec zjistíme, že prakticky ve všech misích si člověk vystačí s tím základním, nutnost obměňování zbraňového arzenálu tak není, tudíž snaha k jejímu získání není příliš motivační.

Co bych ale ve hře uvítal, je přidání více možností tiché likvidace. Kromě pistole s tlumičem, chloroformu a škrtící struny by ve stylu Hitmana neuškodily zdánlivé nehody, které by výrazně přidaly na nenápadnosti a určitém druhu diskrétnosti a pocitu, že na svoji profesionální špiónskou práci mohu být náležitě hrdý. Vrátím-li se k tiché likvidaci, tu je možné také provést tzv. ručně. Určitý problém však vzniká v tom, že hlavní postava v kratičké animaci vyřídí protivníka omráčením nebo zabitím a hráč způsob likvidace nemá možnost nějak ovlivnit a vybrat si mezi tím smrtícím či nesmrtícím, což mu opět může ovlivnit závěrečné hodnocení.

Co dodat? Pár drobných výhrad ke hře sice mám, nicméně všech 11 misí jsem si užil skvěle a na hraní jsem se vyloženě těšil. Tudíž po přečtení v diskuzích uvedené recenze musím vyslovit nemalý nesouhlas a poměrně důrazně odmítnout tvrzení, že by Alekhine´s Gun byl podprůměrnou hrou. Kdo hrál předchozí díly Death to Spies a mávl rukou nad určitou technickou nedokonalostí, ale i tak našel v obou dílech zalíbení, zapochyboval bych, že by mohl být tímto titulem zklamán. Sám za sebe mohu říct, že pokud by čistě teoreticky vyšel díl čtvrtý, sáhnu po něm bez sebemenšího zaváhání.

Pro: pořád kvalitní špiónská akce, záživnost

Proti: technická stránka

+23+23 / 0

Alien: Isolation

  • PC 55
Zpočátku mi "Alien: Isolation" nepřišel nejhorší. Prozkoumávání kosmické lodi slibovalo slušnou atmosféru, přesto se však v některých úsecích jevilo jako poněkud zdlouhavé a určitý tísnivý pocit, který jsem od začátku očekával, přicházel kvůli poněkud ochuzenější zvukové stránce velmi pomalu. Nějaké to skřípání, vrzání a podobné zvuky, které by mě udržovaly v určitém napětí a které bych u takovéto hry očekával víc než dost, se nějak nedostavovaly, a tak jsem trpělivě čekal, co asi přijde dál.

A tak přišla první scéna s jemnou dávkou adrenalinu, při níž jsem se v mojí snaze nepřátele obejít setkal s partičkou mladých lidských nepřátel. Se stealth zaměřenými hrami mám poměrně slušné zkušenosti, avšak přestože jsem se pohyboval v poměrně spoře osvětleném prostředí, zasáhla mě i tak díky téměř nadpřirozené bystrozrakosti minimálně jedna mistrovsky přesná kulka z pistole. Na začátku popisu této scény jsem se sice zmínil o adrenalinu, ale tato scéna mě spíš otrávila, než abych cítil pocit, o který autorům hry nejspíš šlo. A pak už se to tak nějak vezlo. Nad prvním setkáním s nepřátelskými androidy, kteří jsou vůči mým zbraním zcela imunní a průstřel hlavy je pro ně stejná újma jako bodnutí komárem, jsem už jen nechápavě kroutil hlavou. Pravdou je, že se nejedná o ryze akční hru, v níž by střelné i chladné zbraně měly svoje hlavní slovo a já také tuto skutečnost respektoval, ovšem pak je mi záhadou, k čemu podobné zbraně v této hře slouží. Mám revolverem pouze odlákat pozornost nepřátel, nebo ho také někdy použít na svoji obranu?

Musím říct, že po těchto zkušenostech u mě šla hratelnost po několika hodinách hraní citelně do háje, můj návrat ke hře pokaždé trval jen pár minut a představa, že mě nemalý počet hodin ještě čeká, mě přivedlo k myšlence, že v životě člověk přijde o víc než o necelé tři stovky za hru.

Pro: skvělá optimalizace, chvilkově atmosféra

Proti: hratelnost, nezničitelní nepřátelé, poměrně nudné

+18+23 / -5

Wolfenstein: The Old Blood

  • PC 85
Poslední Wolfenstein u mě opět zabodoval, a to z jednoho podstatného důvodu. Užíval jsem si kombinace mých nejoblíbenějších herních stylů, jakými jsou stealth a akce a přestože se mohou leckomu jevit stealth pasáže poněkud krkolomně, já si nemohl stěžovat a užíval si je. Ale jak už to u Wolfensteina bývá, prioritní akce měla i tentokrát svoje kouzlo a neméně k její kvalitě přispěla i mému uchu příjemná zvuková stránka hry a jak jinak, nejvíce zvuky zbraní. Zbraňový arzenál sice není špatný a trpět nedostatkem munice příliš nehrozí, nicméně bych rozhodně uvítal alespoň minimální upgrade zbraní jako u Wolfenstein. Tam totiž neustálé hledání zlatých cihel a nezbytné šmejdění po všech možných koutech mělo smysl a upgrade zbraní byl tak závislý na tom, jak důkladní jste při hledání byli, kdežto u Old Blood jsem smysl sbírání zlatých cihel nějak nepobral.

Přiznám se, že příběh jsem ani u Old Blood příliš neřešil, i když úplně jsem jej také neignoroval, přesto však byl pro mě na minimálně druhé koleji.

Optimalizace hry měla sice svoje občasné výkyvy, ale nebylo to nic, co by se po nepatrných úpravách nedalo sladit na kvalitní úroveň.

Co dodat? Celodenní nekonečné stahování přineslo opět velmi dobrý zážitek a pocit ve stylu "už abych k tomu zase usedl" mě přepadával opravdu často, takže menší výtka tudíž platí nepříliš velké délce hry, která se alespoň trochu mohla přiblížit předchozímu New Order. Za mě tedy spokojenost a opětovné utvrzení v tom, že Wolfenstein pro mě zkrátka byla, je a bude kvalitní herní značka, která, jak je vidět, mě jen tak nezklame.

Pro: design hry, kombinace akce a stealth, záživnost

Proti: délka hry

+26+26 / 0

The Vanishing of Ethan Carter

  • PC 60
Jedna z mála her, u které jsem si představoval, že budu-li mít krabicovou verzi, budu si ji hýčkat. Já vím, nemá cenu to s obdobnými pocity přehánět a z pár ukázek být naprosto přesvědčený, že právě z tohoto titulu se mi bude tajit dech.

Pravda, asi jako každý, tak i já, jsem si sedal na zadek z dechberoucí grafiky a ve hře jsem se občas kochal tím, co jsem měl možnost vidět. Příroda, která tu je klíčovým herním prostředím, je díky novému Unreal Engine ztvárněna opravdu s nevšední dokonalostí a atmosféra hry se tak stává hlavním tahounem.

Zápletka hry je zcela jistě zajímavá a od začátku hry mě popoháněl pocit, že přijít zmizení Ethana Cartera na kloub bude společně s grafickou stránku další neméně zajímavou motivací si hru užívat. Nevím, jestli se autoři snažili o maximální tajemnost, ale indicie ve formě vzkazů, které jsem ve hře na rozličných místech nacházel a měl si z nich postupně dělat obrázek o příběhu, mi přišly spíše jako snůška blábolů, které jsem postupně přestával číst a měl chuť je po zbytku hry zcela ignorovat. S pár hádankami, na které jsem narazil, jsem se sice občas potýkal s trošku větším úsilím, ale nebyly ničím, kvůli čemuž bych hru nějak odsuzoval, ba naopak jsem si např. s uhodnutím chronologie pozadí příběhu i rád vyhrával. Bohužel to ale byla jedna z posledních věcí, která mě udržovala v pocitu, že se po opětovném zapnutí hry na ni těším a tento pocit nezachránil ani závěr, kde jsem čekal, že přijde něco, nad čím uznale pokývám hlavou.

Co dodat? Čekal jsem příliš a jak už to tak bývá, právě to mi u tohoto titulu nejvíce zlomilo vaz a přineslo něco, co se jako fajn pocit z dohrané hry rozhodně nazývat nedá. A to mě opravdu štve.

Pro: grafická stránka, některý typ hádanek

Proti: příběh, rozuzlení

+19+21 / -2

Deus Ex: The Fall

  • PC 85
Jakožto velký fanda hry Deus Ex: Human Revolution jsem se pustil do tohoto příliš neopěvovaného titulu a očekával jsem za málo peněz i málo muziky.

Nestalo se a přiznám se, že zatracení tohoto titulu příliš nechápu. Podobnost Human Revolution včetně její grafické stránky tu zapřít nelze a tato podobnost byla právě tím, co rozvášnilo moje vzpomínky na předchozí a mnou velmi oblíbený titul a užíval si naprosto vše - vymetání všech koutů ve snaze najít něco užitečného, hackování každého počítače, který jsem ve hře objevil a samozřejmě i dveří do neznáma, které leckdy ukrývalo něco, co jsem si s dětinskou radostí ukryl do svého inventáře. Střelnou zbraň jsem všeho všudy použil pouze jednou, kdy jsem si nějak nedovedl poradit se vzniklou situací a často kritizované podivné chování střelné zbraně tak nedovedu příliš posoudit, jelikož mojí nejčastější zbraní byl přechod z úkrytu do úkrytu a v nejhorším případě pak taser. Jedinou drobnou výtkou se tak stala nemožnost ukrývání těl nepřátel, které po eliminaci po pár vteřinách zmizí, ale na druhou stranu nutno uznat, že to poněkud usnadňuje postup a tím zmírňuje starosti s jejich úklidem. :-)

Co dodat? Nevím, jestli za tím stojí absence kvalitních stealth zaměřených her, ale hru jsem si doopravdy výborně užil a společně s Deus Ex: Human Revolution a Deus Ex: Human Revolution - The Missing Link tak The Fall zařadil k těmto dvěma titulům, které značku Deus Ex posunuli o další krůček výš.

Pro: kvality Human Revolution, stealth pasáže, celková zábavnost

Proti: mizení těl nepřátel

+15+16 / -1

Global Ops: Commando Libya

  • PC 50
Velmi průměrná střílečka, která se kvůli svým kvalitám v novodobějších hrách velmi rychle ztratí. Samotná akce, při níž jsem po delší době ocenil přítomnost svého parťáka, který mi byl při bojích s teroristy opravdu nápomocný, sice není špatná, ale animace postav, na které si poměrně dost potrpím, je krokem o několik dlouhých let zpět. Zákysů jsem neměl moc, ovšem když si vzpomenu na ten, při němž jsem musel z vrtulníku kulometem pálit jak nepříčetný do nepřátel, které jsem předtím vcelku hravě poslal k zemi pár ranami ze samopalu, musím jen nechápavě pokrčit rameny.

Co dodat? Pravdou je, že pokud někdo zatouží po levné střílečce ze staré školy, nemusel by být ze hry vyloženě zklamaný. Jestli do této kategorie patřím i já, vlastně ani pořádně nevím. Zkrátka a dobře - špatné to nebylo, ovšem dobré také ne. Alespoň mám pro letošní rok první dohranou hru. ;-)

Pro: vcelku ucházející akce, přítomnost parťáka, který pomáhal a nepřekážel

Proti: design hry, sem tam nevyvážené akční pasáže

+14+14 / 0

Sniper Elite III

  • PC 85
Po nedávné době, kdy jsem si udělal radost ve formě všech DLC ke Sniper Elite V2, jsem se opět chopil sniperské pušky a s patřičným radostným očekáváním se pustil do dílu třetího. Na začátku mohu předběžně sdělit, že jsem čekal trochu více, ale do zklamání jsem měl určitě hodně daleko.

Začnu trochu tradičně grafickým kabátem, o němž se vede hodně pochybností. Z mého pohledu oproti druhému dílu zlepšení vidím, přestože není vyloženě markantní. Ovšem pohledem do detailů rozpáleného afrického prostředí, v němž se hra primárně odehrává, musím říct, že autoři v tomto případě rozhodně svoji designérskou práci neodflákli a nastavením ultra detailů je rozhodně na co se dívat.

Samotná hratelnost dává hráči možnost kombinovat akční a tichý styl postupu. Je sice fajn, že ten druhý funguje o něco lépe než v dílech předchozích a do jisté míry s ním lze pomocí chvatů, nože a pistole Welrod procházet téměř celou kapitolu, ale nutno uznat, že pak tak trochu ztrácí smysl hlavní náplň hry, kterou je likvidace nepřátel v pozici snipera a o ni se jakkoliv ochuzovat je velká škoda. Je proto dobré oba styly kombinovat a autoři s tím zřejmě počítali a přidali pár drobností. Jak už je asi zřejmé, použitím akčního stylu v roli snipera v nepřátelském prostředí způsobíte rozruch a přesilou nepřátel pak moc šancí na přežití není. Ovšem přesunem do vhodného úkrytu a vyčkáním na utišení situace vás hra nově takřka odmění zklidněním nepřátel, kteří vás již tak příliš aktivně nehledají a váš přesun již tak bude mnohem více bezproblémovější a bezpečnější.

Úkolů v misích skládajících je o něco více, kromě primárních přibyly volitelné a pokud se vám tedy ihned z dané mise nechce, je možné si ji tak vcelku příjemně prodloužit.

Umělá inteligence nepřátel je občas podivná. Často jsem se ocitl nepříteli téměř tváří v tvář, ten na mě chvíli jak na přízrak zíral, avšak pak nespustil střelbu, nýbrž začal zbrkle nabíjet.

Nemá asi smysl komentovat sniperskou náplň hry, která má pořád správný říz a všechny neduhy ve hře v podstatě pohřbí. Ne jinak tomu bylo i u dílu třetího a já tak mohl být většinu hry v naprosté spokojenosti, jelikož animace letícího náboje, kterou jsem vídával opravdu často, mi dávala najevo, že moje role snipera je taková, jakou jsem ji chtěl mít.

Co dodat? Pár drobných nedostatků, které hra má, mi ale čas v ní strávený nijak viditelně neotrávily a já ve třetím díle tak znovu zažil další fajnovou zábavu se zbraní, kterou ve hrách z ruky dávám jen velmi nerad.

Pro: práce snipera, grafika, prostředí

Proti: umělá inteligence

+18+18 / 0

Amnesia: A Machine for Pigs

  • PC 90
Zažívat u hraní PC her stavy určité úzkosti a strachu se patrně stalo mým koníčkem, a proto druhý díl adventury Amnesia, jejíž název zněl velmi nadějně, sliboval, že bych si tak mohl přijít na své. Podařilo se!

Pravda ovšem je, že zmiňovaný strach tu není v tak hojné míře, v jaké byl v mojí hitovce Outlast, ovšem z hlediska atmosféry hra rozhodně nepokulhává. Již při procházení liduprázdným a rozlehlým domem jsem se v roli hlavní postavy cítil všelijak a mix reality s pouhými představami ve mně začínala vyvolávat příjemné mrazení v zádech. Menší uklidnění následovalo v lokacích venkovních, ale ani tam jsem si nebyl jistý, jakým směrem se děj ubere a zda-li se patřičně nezvrtne. Asi nejemotivnějším zážitkem se pro mě stal kostel, kde jsem dokonce na chvíli přestal plnit úkol a procházel se po všech jeho zákoutích a nasával nevšední atmosféru, kterou můžu jen velmi těžko popisovat. Vrcholem se pak stalo podzemí, kde se ve spoře osvětlených místech pocity úzkosti velmi rychle vrátily, čemuž dopomohla kombinace běžných i nevšedních zvuků čehokoliv.

Jakožto nepříliš adventurám nakloněný hráč jsem uvítal plnění úkolů, které by zarytým fanouškům tohoto žánru mohlo připadat relativně chudé. Inventář chybí, stejně tak sestrojování předmětů, bez nichž by se průchod hrou stal nemožným. A přesně tohle bylo tím, co mi naprosto vyhovovalo a v jiných adventurách neskutečně otravovalo. V téhle hře opravdu stačí se v dané lokaci rozhlédnout, nepříliš piplavě ji prozkoumat a cesta k vyřešení úkolu se tak nestávala zbytečně trnitou.

Poslední zmínku věnuji nepřátelům, s nimiž se poměrně vzácně ve hře setkáme. Občasné útěky před nimi rozhodně nepostrádají dávku adrenalinu, avšak jejich samotná podoba se autorům opravdu nepovedla a jejich vzezření je spíše jak z nepříliš povedené pohádky.

Co dodat? Druhý díl Amnesie se do mého vkusu trefil skvěle. Herní doba by se možná mohla o trochu prodloužit, ale nic to nemění na tom, že u závěrečných titulků jsem nad hrou uznale pokýval hlavou a málem i zatleskal.

Pro: atmosféra, hratelnost, úkoly

Proti: podoba nepřátel, kratší herní doba

+15+15 / 0

Wolfenstein: The New Order

  • PC 90
Wolfenstein pro mě byl, je a bude nejlepší herní značkou a tou nejlepší vzpomínkou, kterou jsem mohl kdy spatřit ve světě PC her. Kterékoliv jeho pokračování je pro mě tedy naprostou samozřejmostí a přesvědčením titul nevynechat. Výjimku jsem tedy neudělal ani ve žhavé novince New Order.

Agent Blazkowicz opět čelí nacistické hrozbě a i tentokrát jej nečeká nic jednoduchého. Doba pokročila, a tak jsou nacisté díky svojí modernější zbroji slušně odolní a jako vždy v nemalé přesile, a to jak včetně těžkooděnců z řad vojáků, tak i mechanických obrněnců. Přestože z hlediska akce předchozí díl měl co nabídnout, kvalitativně se nový Wolfenstein posunul o hezkých pár příček vpřed. Tento posun jsem já osobně vnímal ve výborné zvukové stránce, která boj s nacisty dělala správně peprným, zejména pokud jde o zvuky zbraní, které byly doslova radost poslouchat. Vítanou změnou, kterou nemůžu opomenout, byla poměrně radikální změna vizáže Blazkowicze, s nímž dobře podaný příběh se sympatickým hlavním hrdinou příjemně odsýpal. Lokace jsou navíc různorodé, na rozdíl od předešlého dílu se nedočkáme věčných návratů do stejných míst a každá kapitola je tak svojí typičností lépe zapamatovatelná a do jisté míry i originální. Délka hry mi ovšem moc ideální nepřišla. Bavil jsem se sice určitě velmi dobře, ale přišlo mi, že určité natahování příběhu hře mírně uškodilo a zkrácení hry, byť o pár hodin, by ji možná určitým způsobem prospět mohlo, ale rozhodně to není nic, co by mě otrávilo, nebo výrazně kazilo dojem z tak nadprůměrné hry.

Co dodat? Graficky velmi pěkně vypadající a skvěle optimalizovaná hra s výbornou akcí, zvukovou stránkou, dobře podaným příběhem a sympaticky obměněnou hlavní postavou - asi takhle bych v jedné větě shrnul svoje zážitky z nového Wolfensteina, který svého předchůdce určitě překonal a kvalitativně se tak posunul blíže k mojí nejoblíbenější hře Return to Castle Wolfenstein. O překonání řeč sice být nemůže, ale na tom, že herní značku nejnovější Wolfenstein výrazně oživil, kus pravdy určitě je.

Pro: grafika, optimalizace, akce, zvuková stránka

Proti: poněkud natahovaná herní doba

+36+36 / 0

Outlast: Whistleblower

  • PC 95
Přestože si to tento titul ode mne nezaslouží, budu dnes poněkud stručnější. Bylo mi opět horko až dusno, nervy na pochodu a při útěku spoře osvětlenými lokacemi nebo schovávání před nepřítelem jsem pociťoval stavy úzkosti, jako tomu ve správně pojatém hororu má být. Ano, hra je horor, ale rozhodně ne v negativním slova smyslu. Whistleblower pro mě nepostrádal absolutně nic z původní hry a musím říct, že velmi často jsem dokonce popisované stavy ve hře zažíval mnohem častěji a rozhodně to tedy nebyly žádné laciné lekačky. Prostředí psychiatrické léčebny je sice pro hororově zaměřenou hru zdánlivě ohrané téma, ale jak v základní hře, tak i v tomto DLC to prostě funguje a moje představy tak byly dosyta naplněny.

Co dodat? I po pár hodinách herní doby odcházím poněkud udýchán, ale opět s výkřikem "fakt dost dobrý!" Rád si sice po tomto zážitku od pocitů strachu odpočinu, ale neztrácím naději, že jednou se podobný titul mezi PC hrami znovu objeví a já k němu s podobně nadšenými pocity znovu usednu. Teď by to ale pro jistotu přece jen chtělo sklenici vody.

Pro: atmosféra, hratelnost, strach

Proti: herní doba, i když....

+20+21 / -1

Mirror's Edge

  • PC 75
Zvláštně pojatá hra, na kterou se občas zatvářím nevraživě, abych se vzápětí naopak velmi dobře bavil. Ano, takhle bych titul Mirror´s Edge mohl co nejvýstižněji a v několika slovech charakterizovat. Pokusím se ale svoje slova trochu rozvinout a osvětlit tak moje různorodé pocity.

Jak už zaznělo v popisku hry, hlavní postava, kterou je asijská dívka Faith, je nespravedlivě obviněna z vraždy a její cesta vedoucí k očištění jejího jména je vlastně jedním velkým útěkem všemožnými i takřka nemožnými cestami a cestičkami. Ty zdolává za pomoci jejího triumfu, kterým je její tělo a jeho umění přeskočit, přeručkovat a vyšplhat do míst, které jsou pro obyčejného smrtelníka někdy až nadlidskou schopností. Její cesta v rámci zmiňovaného útěku tak vede zejména přes střešní části budov, kde se Faith díky svému umění cítí nejlépe a možnosti svého útěku má tak nejlepší. Její cestu jí však podle očekávání nekříží jen bedny, střechy a tyče, ale i nepřátelé v podobě policejních složek či protivníků disponujících podobným uměním jako Faith. Tady už je situace o něco horší, jelikož Faith nelogicky dokáže lépe snést lví skok z výšky či dávku z policejního automatu než tři rány pěstí, které ji skolí neuvěřitelně účinně. Osobním soubojům, které hra rovněž obsahuje, se dá ve většině případech vyhnout a spasit se útěkem, čehož jsem se v převážné míře snažil využívat z uvedeného důvodu co nejvíce.

Graficky hra vypadá velice pěkně, přesto však jsem měl zejména ve vnitřních lokacích dojem, že autoři si se směsicí barev leckdy pohráli až přespříliš a v některých místech mohli přece jen trochu ubrat.

Proč tedy na začátku píšu o určitých rozporuplných pocitech? Vím, je to jen hra a umění Faith je skoro až nadpřirozené, ale mně prostě někdy přišlo, že přes některé překážky se Faith dostávala tak absurdními cestami, že jsem nad tím občas kroutil hlavou a moje dojmy šly opravdu rapidně dolů.

Co dodat? Ačkoliv je Mirror´s Edge akční hrou, akce je v ní ztvárněna jiným způsobem, než by hráč možná očekával. Ovšem tato netypičnost hru až na pár kosmetických vad dělá poměrně výjimečnou a zábavnou. Když k tomu připočtu příběh, který jsem vnímal víc než dost, punc zmíněné výjimečnosti hru v mojí paměti nadlouho uchová.


Pro: umění hl. postavy, grafika, příběh, zábavnost

Proti: občas absurdita zdolávání některých překážek

+26+26 / 0

Dead Space 3: Awakened

  • PC 65
Ukončení příběhu série Dead Space jsem si vzhledem k její oblibě nechtěl nechat utéct, a proto jsem se pár měsíců po dohrání třetího dílu pustil i do tohoto DLC.

Je těžké se rozepisovat, jelikož mnoho slov bych jen kopíroval ze svého komentáře k trojce. Za zmínku podle mě stojí připomenout nutnost vlastnictví základní hry a pokud možno i uložených pozic. To první je nutnost, to druhé takřka také. Proč? DLC vás hned od začátku postaví před standardní typy nepřátel a za krátkou chvíli i mezi ty tužší, s nimiž bojovat s nevylepšenými základními zbraněmi, které od začátku DLC máte, je možné jen s maximální dávkou adrenalinu a myslím, že i ta vám bude na dvě věci.

Snaha autorů vytvořit i na tak krátkou herní dobu relativně slušný příběh bohužel nevyšla, a proto mě během hraní stále častěji přepadala představa, že tohle všechno se mohlo tak nějak nacpat do již tak délkou přeplněného třetího dílu a sérii tak definitivně ukončit.

Co dodat? Jak jsem již na začátku nastínil, moje náklonnost k této sérii byla velká, ovšem přijdou-li autoři v budoucnu s dílem čtvrtým, tentokrát si nechám zajít chuť. Děsivá atmosféra je již dávno pryč a od třetího dílu se ze hry stává rubačka se stále odolnějšími a vysokými počty nepřátel, s nimiž jsou boje na hranici (ne)hratelnosti. A to už není hra, ale pruda.

Pro: značka Dead Space

Proti: velmi nevyvážená a stále narůstající obtížnost

+15+15 / 0

Grand Theft Auto IV

  • PC 40
Po odehrání pro mě velmi zábavného 3. dílu série Saints Row jsem si říkal, že městské akce pro mě nebudou úplně špatným žánrem. Proto volba čtvrtého dílu série GTA, která tento žánr zastupuje asi nejlépe, mi přišla jako nejlepší volba. Nebyla!

Začal bych hlavní postavou Nika. Jeho vzezření a balkánský přízvuk se mi od samotného začátku nevžily do krve a spíš ji postupně nemilosrdně vysávaly a jeho pochopení u mě narůstalo jen při plnění úkolů, kde jsem jej soucitně považoval za chudáka, jelikož nezáživné úkoly, které s monotónní pravidelností plnil, jej stavěly do role jakéhosi otroka jeho dvorního kámoše, bez něhož je jinak úplnou nulou. Příběh, který bych tak považoval za jednoho z tahounů hry, jsem si proto nijak neužíval a prakticky jej pořádně nevnímal.

Často záporně hodnocená optimalizace hry pro můj komp slabinou naštěstí nebyla, ovšem vezmu-li v úvahu fakt, že mnoho hráčů s ní zápasilo, rád bych ve výsledku viděl hru, jejíž design je jejím nárokům odpovídající a je tedy patřičně nadstandardní. Ničeho takového jsem se ovšem nedočkal, ba naopak mi vzhledem k nepříliš velkému stáří hra přišla z hlediska designu až podprůměrné kvality. Výpis negativ pak završily první pěstní souboje, na něž jsem stihl jen nevěřícně zírat a přemýšlet nad tím, jakou návykovou látkou byli autoři ovlivněni. O přestřelkách, kde jsem měl pocity naprosto stejné, bych raději nepsal, jelikož bych rád svoje herní pocity zmiňoval přece jen ve spisovné češtině.

Co dodat? Ačkoliv bych rád našel nějaké to pozitivum, u čtvrtého dílu GTA jej i s přimhouřením obou očí bohužel nenalézám a jakoukoliv špetku zábavnosti, kterou bych u takovéto městské akce očekával, po sedmihodinovém hraní nepřišla a nic nenasvědčuje, že by mohla přijít alespoň na krátkou chvíli. I přesto se možná časem pokusím s hrou dále pokročit, ale pokud tomu tak bude, tak jen a jen proto, abych svůj vztek za její koupi trochu potlačil.

Pro: .....moment, přemýšlím....

Proti: design hry, hlavní postava, nezáživnost úkolů, pěstní souboje a přestřelky

+13+18 / -5

Sniper Elite: Nazi Zombie Army 2

  • PC 60
Ve druhém díle této sniperské akce, při níž musí hlavní postava jednou provždy skoncovat s Hitlerovým Plánem Z, nepřináší oproti prvnímu dílu podle očekávání nic převratného. Jedinou výraznější změnu, kterou jsem já osobně pociťoval ne zrovna nejméně, byla vyšší obtížnost. Počet nepřátel houstl, vyskytlo se i pár nových a mnoho lokací se zúžilo na poměrně stísněný prostor, z něhož téměř nebylo úniku. Možná to zní jako čistokrevná výtka, ovšem pak se z ryze sniperské akce stala klasická akční TPS a sniperka se tak jevila jako zbytečná zátěž a do jisté míry i jako poměrně neúčelná zbraň. Nutno ovšem uznat, že druhý díl je společně s prvním zrozen spíše ke kooperativní kampani a pro sólo hráče, k nimž já tíhnu více, je pak hra napumpována leckdy až přehnanou dávkou adrenalinu.

Co dodat? Pominu-li častěji zvýšenou tepovou frekvenci, kterou jsem v mnoha pasážích zažíval, nemůžu říct, že bych se u hry vysloveně trápil, ale za to, že Plán Z byl zničen a nacistické zombie jsou již definitivní minulostí, jsem opravdu rád.
+11+11 / 0

Sniper Elite: Nazi Zombie Army

  • PC 60
Pokračování sniperské akce, která se tentokrát zaměřila na netypické nepřátele, jakými jsou nemrtví nacisté, nebyl úplně nejlepším nápadem. Střílet v rámci jednoduchých úkolů nemalé a postupně se rozrůstající zástupy těchto nemrtvých se bohužel brzy stane extrémně stereotypní a tudíž méně zábavnou záležitostí. Naštěstí práce se sniperkou a dalšími dvěma palnými zbraněmi včetně výbušnin tyto chvíle dělá zábavnější a zpříjemňuje tak leckdy i poněkud stresovější chvilky, které během hry občas nastanou. Protivníci jsou sice podle očekávání až na pár výjimek neohrabaní a nepříliš rychlí, ovšem jejich převaha mě dokázala přece jen někdy slušně potrápit, takže přemýšlení o správné taktice určitě nebyla od věci.

K technické stránce hry rozhodně připomínky nemám. Problémy, které hra mívala, mě naprosto minuly, tudíž světlejší chvilky hry jsem si mohl bezproblémově užívat.

Co dodat? Tento díl je typickým zástupcem her, k nimž rádi usednete po těžké práci a v touze se bezmyšlenkovitě odreagovat vám velmi zdařile poslouží místo kapesníku k setření potu z čela. A co si budeme povídat, existence takovýchto her je občas potřeba.

Pro: stále dobrá sniperská akce, grafika, efekty

Proti: námět, sem tam nevyvážená obtížnost

+12+12 / 0

Thief

  • PC 80
Přestože jsem žádný z předchozích dílů stealth série Thief nikdy nehrál, postupným vymíráním stealth žánru jsem příliš neváhal a vsadil až na díl nejčerstvější a v roli vyhlášeného zlodějského Garretta jsem se tak ocitl poprvé až nyní.

Nemá asi moc smysl začínat s opěvováním grafické stránky hry. Lze se snad jen velmi stručně zmínit, že z hlediska kvality je patřičně nadstandardní, horší je to však s výskytem občasného a velmi nepříjemného lagování, které bylo i přes všemožné úpravy grafického nastavení dost otravné. Naštěstí se, alespoň u mě, tento neduh postupně objevoval stále méně a víceméně v jedné lokaci, což mě z míry rozhodně nevyvádělo.

Do postavy Garretta jsem se hned od začátku vžil určitě dobře a jakožto správný zloděj se snažil, abych nenechal jediný kout neprobádaný, trezor nezamčený a zásuvky stolů netknuté. Zábavnost doplněná slušným, i když trochu zvláštně zaměřeným příběhem, se tedy u mě od prvopočátku dostavila s výjimkou okamžiků setkání s mutanty. Setkání s nimi naštěstí bylo zřídka, ale ať se na mě nikdo nezlobí, mně jejich přítomnost přijde v takovéto hře naprosto zbytečná a především dost neopodstatněná.

Co dodat? V pořadí čtvrtý díl série Thief mě určitě chladným nenechal a až na pár krátce trvajících nudnějších chvilek odcházím spokojený a s naivní nadějí, že nějaké stealth překvapení se pro mě opět brzy najde.

Pro: grafika, postava Garretta a jeho "práce", výskyt vedlejších úkolů

Proti: zvláštně pojatý příběh

+24+26 / -2

Outlast

  • PC 95
Jsou PC tituly, jejichž zbývající den do vydání odpočítáváte jak výbuch dynamitu, ale pak tu jsou takové, okolo nichž se náhodně mihnete a takřka je ignorujete, jelikož na ně je vždycky dost času. Outlast u mě patřil do té druhé kategorie a tušíc, jak v mém hodnocení dopadne, zřejmě bych před dnem jeho vydání nedočkavě přešlapoval.

Hra pojednává o jednom zvídavém novináři Milesi Upshurovi, který hodlá zjistit, co že se to děje podivného za zdmi jednoho izolovaného ústavu pro choromyslné a jak už v jeho povolání bývá zvykem, realitu by chtěl nejraději odhalit na vlastní kůži. Po proniknutí do objektu však záhy zjistí, že to příliš dobrý nápad nebyl a že nejideálnější, co může provést, je zdrhnout dřív, než si jej některý ze zmutovaných pacientů dobude. Hra je sice ve své podstatě FPS adventurou, ale jak už je asi z mých slov patrné, tentokrát si tu nebudeme lámat hlavu různými rébusy či sestavovat předměty z nalezených věcí. Outlast je především survival horror a nejvíce klíčová je tu proto atmosféra, která se bude skloňovat opravdu ve všech pádech a kdo ví, jestli pro ni všech sedm bude stačit. Myslím, že už jen teoretická představa pohybu po takovémto ústavu a setkávání s jeho bytostmi s jejich nepříliš standardním a často vyšinutým a nebezpečným chováním je značně frustrující již před samotným zapnutím hry, avšak tyto pocity jsou nic proti tomu, co nastává ve hře samotné v okamžiku, jakmile hlavní hrdina vstoupí do objektu ústavu. Pak totiž nastává opravdu horor, jelikož při procházení lokacemi přicházejí stavy úzkosti, prázdnoty a děsu, které jsou navíc umocňovány faktem, že hlavní hrdina nemá šanci s nikým z řad zmutovaných protivníků bojovat. Není totiž vybaven žádným ochranným oblekem, nedisponuje střelnými či jinými zbraněmi, a tak jedinou jeho zbraní, na kterou musí chtě nechtě výhradně spoléhat, je úprk a schovávání na všemožných místech, kde je to jen trochu možné.

Samotné lokace, které v rámci plnění zdánlivě jednoduchých úkolů Miles prochází, jsou ještě ke všemu často velmi spoře osvětleny, a tak přichází na řadu jediná Milesova pomůcka, kterou je jeho kamera s možností nočního vidění. Ta sice neprostupnou tmu obstojně prorazí, ovšem prostředí se pak často jeví ještě mnohem děsivěji.

Možná vám při čtení většiny mých řádků připadá, že dost přeháním, ale mám-li být upřímný, Outlast je první hrou, v níž na mě jeho stísněná atmosféra působila natolik mocně, že jsem často do některých lokací vůbec nechtěl vstupovat a při setkání s protivníkem a zběsilým úprkem před ním jsem se zadýchával naprosto stejně jako mnou ovládaná postava, ne-li o dost více. A to nemluvím o pocitech, jaké jsem měl např. v době svého ukrytí v jedné z několika skříní, kdy jsem se jen tiše modlil, aby protivník neotevřel právě tu moji.

Co dodat? Pokud autoři chtěli do hry vložit maximum kvalitní ponuré hororové atmosféry, s níž chtěli hráče co nejvíce děsit, pak u mě se jim to jednoznačně povedlo a já jim naprosto upřímně skládám poklonu. Zážitek, který tak ve mně zůstává, je naprosto jedinečný a neopakovatelný a atmosféricky tak Outlast u mě jednoznačně zaujímá vrcholné postavení ve světě PC her. Otázkou však zůstává, kdo mě opět naučí chodit bez obav do sklepa.

Pro: jedinečná atmosféra(!!!), grafika

Proti: závěr

+17+18 / -1

Remember Me

  • PC 70
Ohodnotit titul Remember Me pro mě nebylo příliš jednoduché, a proto možná ani nezvolím ta nejideálnější slova, kterými by moje herní pocity byly dostatečně vyjádřeny.

Futuristická Paříž a tajemná zákoutí, v níž se hlavní hrdinka Nilin pohybuje, dávají hře zvláštní a dost dobře nepopsatelnou atmosféru, o jejíž kvalitě rozhodně nemám žádné pochybnosti. Už jen samotné procházení lokacemi pro mě bylo asi nejpříjemnějším zážitkem a společně s odvíjejícím se příběhem s poněkud zapeklitou zápletkou, v níž Nilin v podstatě zjišťuje, kým vlastně je a čí obětí se stala, mě doslova tlačilo vpřed. Tuto cestu mi ale křížilo něco, co je ovšem ve hře věcí klíčovou a kvůli níž jsem hraní na nějaký ten den utnul v domnění, že se možná ke hře nevrátím. To něco jsou souboje s nepřáteli, kde Nilin ukáže své druhé já a z křehké fešandy s ukázkovými ženskými křivkami se rázem stává bojovnice, jejíž umění by mohl uznale obdivovat i profesionální karatista. Zpočátku jsou souboje tělo na tělo velmi poutavou podívanou, ovšem postupně jejich délka mj. díky zvyšujícímu se počtu protivníků stále narůstá a souboje tak citelně ztrácejí na záživnosti. Souboje s bossy, jejichž počtem hra právě nešetří, jsou pak často otravné, zvlášť když některé z nich jsou navíc rozvrženy do vícero částí a boj je pak doslova nekonečný. Naštěstí v mezičase si hráč sem tam užije nějakou logickou hádanku, popř. netypické sestavování remixu vzpomínek a zmíněná negativa si tak solidně vykompenzuje.

Co dodat? Několikadenní pauza, kterou jsem si ve hraní dal, mi při opětovném pokračování dala na kvalitu hry poněkud jiný pohled, než bych čekal a můj zážitek se výrazně zvyšoval. Remember Me tak pro mě zůstává hrou velmi zvláštní, atmosférickou a určitě ne nezajímavou, ovšem v některých směrech ji autoři možná mohli o trochu víc vypiplat. Je pravda, že hlavní hrdinka Nilin měla s pamětí určité potíže, ale ačkoliv vám to možná z předcházejících řádků nepřijde, já se vytracení titulu Remember Me ze své vlastní paměti příliš neobávám.

Pro: futuristická Paříž, zajímavý příběh

Proti: kolísavá záživnost soubojů, bossové

+17+18 / -1

Hitman: Absolution

  • PC 60
Nový Hitman je pro mě jednou z nejrozporuplnějších her poslední doby. Na jednu stranu se vývojáři snažili vykouzlit hře nadprůměrný grafický kabát, na stranu druhou obměnili pár stealth prvků, které ovšem na rozdíl od stránky grafické nejsou ničím, co by mě ohromilo, ba spíš naopak.

Jak už bylo patrné z trailerů, agent 47 ve svých tichých praktikách trochu přitvrdí a bude mít možnost situaci řešit o něco akčněji než v dílech předchozích a jeho typické silverballerky tak může sem tam vyměnit i za zbraň těžšího kalibru. Tato možnost volby tu sice je, přesto vás však hra logicky žene k postupu tichému a tu i odměňuje bodovým hodnocením a na konci mise pak jakýmsi titulem.

A právě tichý postup doznal jedné zásadní změny, kterou jsem já osobně doslova proklínal. Jak už nejen fandové série Hitman vědí, agent 47 je doslova proslulým mistrem převleků, jejichž častá změna je víceméně nevyhnutelná a je tak klíčem k obejití nepřátel stejného obleku a k celkovému úspěšnému postupu hrou. Nevím, jestli chtěli vývojáři hru udělat více hardcore či nějak zajímavější, ale použití převleku a projití v něm okolo těch, kteří jej používají, tentokrát automaticky neznamená v podstatě nulovou možnost vyzrazení svojí identity. V takovémto případě lze použít tzv. instinkt, který nejčastěji nenápadným zakrytím agentovy tváře mu dočasně znemožní jeho identifikaci prozradit a umožní tak se pohybovat v dané lokaci relativně v klidu. Použitelná dávka tohoto instinktu však není nevyčerpatelná, takže jejím použitím je nutné šetřit, a to i přesto, že po zhruba každé druhé misi je její dávka formou odměny zvyšována. Vezmu-li v úvahu stále omezenou možnost ukládání během jednotlivých misí, pak pohyb po lokacích, kde se to hemží velkým množstvím nepřátel v jednom obleku (typickým příkladem jsou policisté v knihovně), je poměrně problém a je tak nutné provádět častější likvidace, za což vás hra bodově rozhodně neodmění.

Dalším negativním aspektem hry, které mě poněkud zarazilo, je strhávání bodů za omráčení (nikoliv zabití, kde by se to dalo chápat) nepřítele, jehož oblek hodláte použít. Pravdou je, že některé obleky je možné nalézt na různých místech a v klidu je použít, ovšem nutno uvést, že často je takový oblek k mání na tak v misi vzdálených místech, kam se agent 47 ve svém původním obleku prakticky nemá šanci dostat. Je sice velmi milé, že poté, co nepřítelovo tělo ukryjete v kontejneru, dostanete část bodů zpět, ale tento nápad mi už přijde vysloveně úsměvný.

Co mi ovšem přišlo až trapné, je samotné omračování nepřátel za pomoci jejich přiškrcení. Když jsem poprvé zahlédl tuto časově nekonečnou scénu, tak tak jsem zadržel výbuch smíchu a držel agentovi 47 pěsti, aby neupadl do bezvědomí spíše on.

Co dodat? Přes tyto neduhy, které pověstnou kvalitu série Hitman znevažují a které mě často opravdu iritovaly, jsem kupodivu byl zvědavý na vyústění příběhu, který sice není žádným velkým tahounem hry, ale mě zas tak úplně chladným neponechal. Ovšem teprve po odehrání dílu Absolution jsem si nemálo uvědomil, jak předchozí díl Blood Money měl kvality, které jsem možná ne až tak úplně docenil. A za to se mu po dohrání Absolution tak trochu omlouvám.


Pro: grafická stránka, jakžtakž příběh

Proti: stealth novinky a tím krkolomný postup hrou

+33+33 / -1

Max Payne 3

  • PC 90
Představovat herního hrdinu Maxe Paynea by bylo stejně potřebné, jako kdyby mě někdo chtěl překvapit otázkou, kdo že je agent Blazkowicz. Ano, Max Payne je ten newyorkský polda a rovný chlap, který vlivem složitějších okolností spojených s jeho policejní prací přišel v několika vteřinách o všechno, co bylo jeho smyslem života a nikdy se s touto skutečností nedokázal smířit. Do třetího dílu se proto vrací jako trochu jiný člověk, pro něhož je bohužel životní význam a zároveň i řešení věčně rozpitá láhev kořalky často zapíjená ne zrovna malým množstvím analgetik.

Jeho příběh a zároveň comeback pod taktovkou střelných zbraní, které Max naštěstí ovládá stále bravurně, se odehrává v brazilském Sao Paulu, které je z hlediska nabízeného prostředí výbornou volbou. Jednou se octneme v chudých městských čtvrtích, podruhé zase jsou tyto lokace vystřídány rozlehlou kancelářskou budovou, hotelem, stadionem a hra tak z tohoto hlediska není rozhodně fádní. Max však není jen jakýmsi nemyslícím vraždícím strojem, jak by se mohlo zdát. Cestou těmito lokacemi a jejich prozkoumáváním totiž naráží na různé indicie počínaje fotografiemi a konče novinovými články, které mu tak pomáhají dokreslovat a alespoň zčásti pochopit pozadí příběhu. Ten je v tomto dílu vyprávěn animacemi s velkým množstvím Maxových myšlenkových monologů, které jsou sice někdy až příliš časté, ale mě rozhodně nerušily a naopak způsobovaly moje abnormální vtažení do děje.

Samotná akční stránka hry je stále perfektní a řekl bych, že v tomto dílu přímo luxusní! Zbraní je akorát, systém krytí typický pro TPS hru funguje skvěle a občasné setření potu z Maxova čela jen dokazuje, že přestože zvládá přestřelky mistrně, jsou občas pro jeho fyzickou i psychickou kondici přece jen vypětím. Kdo by však po vzoru novodobějších her hledal u hry autoheal, hledal by marně. Maxovo zdraví je jako v předchozích dílech doplňováno nalezenými analgetiky, tudíž je zapotřebí být při boji přece jen o něco obezřetnější, jelikož těchto životabudičů není extrémně mnoho. V této souvislosti mě trochu zarazila jedna zvláštnost, která je mojí ojedinělou výtkou. Pokud Max v boji zemře a následuje loading, vrátí se do hry s maximální hodnotou zdraví, přestože hodnota předchozí byla třeba poloviční.

Ke grafické stránce hry není co namítat, stejně tak jako k velmi dobré optimalizaci, která kvalitní herní zážitek jen a jen podtrhuje.

Co dodat? Třetí díl Maxe Paynea je v mých očích jedním z nejlepších akčních titulů za posledních několik let. Nejen že představil skvěle svižnou akci, ale i poutavý příběh, který bylo radost sledovat. A to se zas tak často nepovede.

+28+28 / 0

Sherlock Holmes versus Jack the Ripper

  • PC 55
Po odehrání herního titulu L.A. Noire jsem doslova prahl po hře s detektivní zápletkou. Bylo mi jasné, že nic příliš podobného patrně nenajdu, a tak mi nezbylo nic jiného než sáhnout po klasické adventuře, kde se přece jen detektivní žánr dá najít o něco snadněji. Vybraný díl Sherlocka Holmese již podle hlavního hrdiny nabádal k solidnímu hernímu prožitku, a proto jsem po vyzkoušení demoverze, která toho slibovala hodně, hru pořídil.

Nejsem zrovna přítel klikacích adventur, proto jsem víc než dost uvítal možnost hru přepnout do FPS režimu. Hra začíná slibně stejně tak jako zmíněné demo. Po pár službičkách, které jsem pro pár postav vykonal a které se nejevily nikterak otravnými, jsem se konečně dostal na místo činu a prvnímu ohledání místa činu, kde jsem následně shromažďoval první důkazy, bez jejichž správnosti bych dál jít rozhodně nemohl. A přesně v tomto momentu jsem si řekl, že takhle bych si to vše představoval. Záhy na to však podobné vyšetřování začalo stagnovat. Začalo to plněním dalších úkolů, kdy od pana A jsem měl cosi získat, ovšem aby to nebylo zadarmo, musel jsem dojít za paní B a provést pro ni další dílčí úkol pro pana C, jelikož ani pan C mi pro moje krásné oči nedá nic zadarmo. Nepřipomíná vám to něco? Pro ty o něco dříve narozené, do kterých se přece jen občas musím zahrnout i já sám, se musí automaticky vybavit pohádka O kohoutkovi a slepičce, která ovšem v takovéto hře působí velice hloupě. Tato určitá absurdnost nebyla jedinou. Na řadu totiž přicházely puzzle, které sice nebyly extra složité, ovšem jejich smysluplnost a souvislost s vyšetřováním se rovnala nule, nemluvě o naprosté nezáživnosti. Další ohledání těla nové oběti bylo v bohužel nedohlednu, avšak pokračování v oné pohádce s dalšími puzzly konce rozhodně nebralo, a proto jsem hru raději odložil, ne-li spíše pohřbil.

Co dodat? Tento díl Sherlocka Holmese je ideální ukázkou, jak se v demoverzi ukrojí ze hry kousek toho nejlepšího a v plné hře se pak již navnaděný hráč plácá ve směsici něčeho, co kroky k odhalování totožnosti sériového vraha nic nepřipomíná. Pardon, ale přišel jsem si hrát na detektiva pátrajícího po vrahovi a shromažďovat tak důkazy, které alespoň zdánlivě s případem nějak souvisí a ne např. zkoumat nějaké parfémy. No nevadí, jsem o jednu herní zkušenost bohatší. Ehm…bohatší?

Pro: zpočátku vyšetřování

Proti: otravné a zbytečné úkoly a tím úpadek detektivní práce

+6+10 / -4

Dishonored

  • PC 90
Přestože se mi koncept Dishonored jevil jako velmi zajímavý, do poslední chvíle jsem si nebyl jistý, zda-li opravdu tato hra moje požadavky skutečně splní. Prvních pár okamžiků se mi hlavou honila směsice různých pocitů, které ale velmi brzy vzaly za své.

Začněme tradičně grafickou stránkou založenou na Unreal Enginu. Ačkoliv hry založené na tomto enginu byly odjakživa mému oku příjemně optimální, zpočátku jsem byl poněkud rozčarován. Okolní prostředí sice vypadalo velmi realisticky, avšak s vykreslováním obličejů všech postav to už bylo horší. Nakonec jsem ovšem musel chtě nechtě uznat, že k historické době, v níž se hra odehrává, se vlastně poměrně dobře hodí, tudíž považovat tuto věc za neduh by nebylo příliš opodstatněné.

Z hlediska příběhu pojednávající o pomstě nespravedlivě odsouzeného hlavního hrdiny za skutek, který nespáchal, avšak bohužel s důkazy nepřímo namířenými proti němu, vyslovuji jednoznačnou spokojenost. Téma sice zní velmi klišovitě, ale jeho zpracování a záživnost zcela jistě nepokulhává. S ním souvisí další a v tomto případě jednoznačný tahoun celé hry a tou je vynikající hratelnost. Jak známo, Dishonored v sobě mixuje několik herních žánrů, a sice akční adventuru, stealth akci a RPG a všechny tyto styly namíchá tak, že výsledek a s ním spojená hratelnost jsou výborné. Kromě vícero cest postupu hrou a vylepšování svojí postavy pomocí schopností, které vám poskytují nalezené runy a amulety, je zde možné zvolit, zda proti ozbrojeným strážím, které jsou úhlavními nepřáteli celé hry, použijete tvrdý boj s mečem v jedné ruce doplněného o pistoli v ruce druhé a nepřátele tak připravíte o život, nebo se o něco pracněji budete schovávat ve stínu a ke své cestě k cíli využijete tichých metod v podobě plížení zakončené omráčením a následného ukrytí protivníkova těla, jak je doménou pro správnou stealth akci. Jak jsem se již zmínil, posledně jmenovaný postup, který jsem já zvolil, je sice o něco pracnější a piplavější, ovšem při jeho dodržení se docílí menší množství nepřátel v další kapitole včetně vývoje samotného příběhu, stejně tak jako množství morem nakažených a tím i velmi nebezpečných krys, které hned po zmíněných strážích jsou úhlavními nepřáteli číslo dvě.

Co dodat? Moje smíšené pocity byly nakonec vystřídány nevšedním herním zážitkem a zjištěním, že Dishonored u mě rozhodně zaujme z hlediska hratelnosti a celkové kvality přední postavení, kterému budou šlapat na paty pouze moje některé srdcovky. Faktem ale je, že pro tyto srdcovky je Dishonored dosti sebevědomým konkurentem.

Pro: příběh, hratelnost, mix herních žánrů

Proti: ke konci trochu fádní

+25+25 / 0

Sniper Elite V2

  • PC 80
Jelikož první díl Sniper Elite je pro mě herním kouskem, na který dodnes rád zavzpomínám, nemohl jsem díl druhý ponechat bez povšimnutí, zvlášť když kvalitních titulů, kde sniperská puška hraje klíčovou roli, je doslova jak šafránu.

Dvojka spatřila světlo světa o sedm let později a na jejím grafickém kabátu je to opravdu setsakramentsky znát. Kromě této markantní změny přišlo pár dalších a ne všechny byly vítány.

Hlavní postava, resp. rychlost jejího pohybu, není tentokrát ve stylu starších dílů Splinter Cell, takže možnosti pohybu se zúžily pouze na dvě, a to běh a plížení, což v mnoha situacích není zrovna praktické, zvlášť když při běhu má člověk pocit, že obuv zřejmě sniper zdědil po legendárním Golemovi. Vezmu-li v úvahu, že dvojka se oproti jedničce dá mnohem častěji hrát stealth stylem, myslím, že omezené možnosti sniperových pohybů jsou pak vyloženě jeho handicapem. Jestliže jsem zabrousil na stealth styl, k němuž je hra částečně nakloněna možností ukrývání těl a tiché likvidace holýma rukama, musím říct, že mi dal často dost zabrat, k čemuž nemálo přispěl i chybějící quicksave. Navíc je obrovská škoda, že sniperku nelze vybavit tlumičem a tajnou akci tak použít se vším, co k ní patří.

Kromě sniperky je hlavní postava vybavena samopalem, pistolí s tlumičem a pár výbušninami. Právě ty jsem za celou dobu hraní nepoužil ani jednou, přestože zas tak málo užitečné nejsou, jelikož např. nášlapná mina by mě zcela jistě ochránila proti vpadnutí nepřátel do zad, k němuž při vyzrazení mojí polohy docházelo poměrně často.

K samotnému sniperování musím říct, že je prostě božské! Jen těžko mohu popsat herní pocity, když kulka zasáhne svůj cíl, zaryje se do protivníkova těla a stane se tak i bez použití zadržení dechu, kdy pak uvedený pocit dosahuje téměř vrcholu. Již první díl disponoval úchvatnou animací letícího náboje a v případě dílu druhého šli tvůrci ještě o kousek dál. Rozhodně nechci tvrdit, že by mě po zasažení cíle popuzoval jakýsi rentgenový snímek protivníkova těla, který mi zobrazí, jaké orgány jsem zasáhl a doslova je zdevastoval, ale myslím, že s některými efekty se to zas nemusí přehánět a je lepší věci ponechat takové, jaké byly.

Co dodat? Shrnu-li svoje dojmy do jedné věty, druhý díl Sniper Elite má standardně tuctový příběh, velmi pěknou grafiku, ale i několik nedostatků, které dokážou naštvat, mezi nimiž bych jmenoval umělou inteligenci nepřátel, jejich nepřirozená přesnost a ještě nepřirozenější bystrozrakost. Tahle negativa ovšem naprosto rozdrtí výborná akční herní náplň, která mě prostě nedokázala omrzet. Vím, že druhý díl se z hlediska oblíbenosti řadí na hodně vzdálenou pozici, ale já si prostě nemůžu pomoct.

Pro: sniperka a práce s ní, grafika

Proti: méně možností pohybů hl. postavy, AI nepřátel

+11+11 / 0

Crysis 2

  • PC 65
První díl titulu Crysis byl jakýmsi symbolem pokroku herního grafického designu a pro mnohé hráče se tak stal i určitou značkou kvality. Druhý díl si tuto tradici rozhodně ponechal a nemálo ji zvýšil kvůli použitému Direct X 11, který město New York, kde se hra odehrává, maximálně přiblížil realitě a nic na tom nezměnil ani fakt, že po nájezdech mimozemských sephů působil často dost stísněně. Nejsou to však jen mimozemští nepřátelé, se kterými se hlavní hrdina Alcatraz musí utkat a zachránit tak město, ale kvůli svému vzácnému nanoobleku, který si nárokuje jeho výrobce, je zároveň terčem vojenských jednotek CELL, které jsou schopny použít i tu nejtěžší techniku, aby byl oblek oné společnosti navrácen zpět.

První necelá polovina hry, kdy Alcatraz svádí boje s uvedenou jednotkou, má s přispěním zmiňované grafické stránky správný říz a akce se tak stává téměř bezchybnou. Situace se ovšem bohužel mění s příchodem mimozemských sephů, které jsou kvůli příběhu nevyhnutelným zlem a mně osobně boje s nimi přišly brzy natolik otravné, že jsem se stále více nemohl dočkat konce, který mě jich konečně zbaví.

Co dodat? Druhý díl Crysis začal pro mě být otravný přesně v okamžiku, v jakém jsem to očekával, přesto však ho jako akční pecku nemohu výrazněji odsoudit, jelikož nadstandardní technické parametry většinu neduhů stačily poměrně dost potlačit. Ovšem kdyby bylo po mém, rád bych Crysis v budoucnu viděl trochu více "wolfovatější“. Ale to se bohužel nestane.

+14+14 / 0

Alan Wake's American Nightmare

  • PC 85
Pominu-li poměrně frustrující souboje, myslím, že úvodní díl Alan Wake je jedním z nejzajímavějších a nejatmosféričtějích herních titulů posledních pár let. Jak je na tom DLC, které Alanův příběh tak trochu vysvětlí a ukončí?

Řekl bych, že lépe. Alanovo zbrojní vybavení se totiž rozšířilo o pár dlouhých zbraní s vyšší kadencí a pokud Alan nalezne co nejvíce rukopisů, může svůj arzenál rozšířit o další zajímavé kousky, které Alanovy souboje s duchy temnoty dělají podstatně snesitelnější a tedy bez otravných zákysů.

Zlepšení jsem zaznamenal i v grafické stránce, které postrádala méně šedi, což jí ovšem nijak neubíralo na stále povedené atmosféře.

Teď se tak trochu vrátím k úvodu, kde píšu o Alanově zbrojním arzenálu. U úvodního dílu jsem v některých hektičtějších soubojích přišel o značnou část munice, a proto nalezení té další, k níž nevedla právě nejkratší a nejbezpečnější cesta, mi na pohodě moc nepřidala. U tohoto DLC je to podstatně zjednodušené a někdy až úsměvné. Pokud se totiž Alan vybaví municí a bateriemi ze skříněk visících na určitých objektech a brzy poté následuje v blízkosti skříňky boj či rozhovor, může se po jeho ukončení k této skříňce vrátit a s údivem zjistit, že je opět vším potřebným znovu naplněna. Nejsem zas tak vysazený proti zjednodušování her, ale tohle mi přišlo přece jen podivné.

Příběh není sice žádným trhákem a hledat v něm extra logické souvislosti moc nemá cenu, ale myslím, že do tohoto žánru se hodí a mně se jeho podání určitě zamlouvalo.

Co dodat? Oproti úvodnímu dílu je u tohoto kromě nižší obtížnosti výrazně kratší herní doba, a to je podle mě docela škoda, jelikož mi přišlo, že jsem se u této hry bavil o něco více. A nemůžu si pomoct, ten závěr je prostě....pěkný. ;-)

Pro: příběh, akce, grafika, atmosféra, více zbraní, závěr(!)

Proti: délka hry, téměř nekonečná munice

+13+13 / 0

Dead Space 3

  • PC 80
Hororová série Dead Space je pro mě něčím, na co se jen tak nezapomíná. Znovu se ocitnout v roli těžařského inženýra Isaaca Clarka a pokračovat strastiplnou cestou plnou krvelačných nekromorfů sice nezní nijak přívětivě, ale vzhledem k velmi dobře ztvárněné hutné atmosféře, kterou překoná jen málokterá hra, u mě nešlo ani napotřetí odolat.

Spousta věcí zůstala při starém, ale pár novinek ve třetím díle přece jen je, ovšem ne všechny se vyvedly. Nevím, jestli jsem příliš netolerantní konzerva, ale většina změn ve trojce mě spíš štvala a ne zrovna málo.

Začal bych asi lavicí na úpravu zbraní. Ta nenabízí jen úpravu zbraní, ale nově i jejich výrobu, a to nikoliv z kreditů, nýbrž tentokrát výhradně z nalezených surovin. Pravda, výroba vlastních zbraní se jeví jako nápad velmi zajímavý, sám za sebe jsem se ale této zdánlivé výhodě bránil a raději vybíral z arzenálu, který mi nabízela hra samotná. Mezi nimi pár novinek přibylo, takže vybírat bylo leckdy složitější a chtělo to zbraně nejdříve takříkajíc omakat a pak je v tom horším případě jakožto neúčelné uložit do trezoru. Samotná lavice, resp. rozložení vylepšovacích prvků, mi zpočátku přišlo poněkud nepřehledné, na rozdíl od prvního a druhého dílu, kde bylo vše jasné od prvního zhlédnutí.

Další kapitolou, kterou musím nerad zmínit, jsou hackovací minihry sloužící k otevření vybraných dveří. Možná to byla snaha autorů hru nějakým způsobem odlehčit a zpříjemnit, u mě však byla reakce úplně opačná a během hackování bylo lepší v rámci bezpečnosti na mě raději nepromluvit.

Pokud jde o hratelnost, přišlo mi, že v některých scénách šlo opravdu do tuhého a po zdolání některých z nich jsem si doslova zhluboka oddychl. Nepřátelé vesměs zůstali podobní, ovšem jejich častá převaha i odolnost mi občas dávala pěkně zabrat, především pak souboje s bossy, které mi navíc přišly neúměrně natahované. Za výrazný plus hry rozhodně považuji prostředí. Nekonečné chodby a často únavné přesuny výtahy sice přece jen převažovaly, ale byly naštěstí o něco častěji střídány venkovní mrazivou krajinou, která mi sice přišla krásná, zato v určitých chvílích kolikrát stísněnější než lokace vnitřní.

Dalším výrazným plusem hry bych zcela jistě obdaroval příběh. Ten sice do jisté míry poněkud omezuje typickou akční a dusnou atmosféru hry, avšak přidává ji určitou adventurní podobu, v níž nikterak nešetří dějovými zvraty.

Co dodat? Třetí díl Dead Space slušným způsobem skloubil drsnou akci s pěkně podaným sci-fi příběhem. I přes toto zjištění mi přišlo, že jej v posledních několika kapitolách zbytečně protahoval a neztenčil jej do obvyklého počtu kapitol typického pro předchozí dva díly a hru by tak ukončil v akorátním čase. Takhle mě často přepadala otázka ve stylu „že by už závěr?“. A to je samozřejmě špatně.

Pro: grafika, akce, důraz na příběh s dějovými zvraty, výběr zbraní

Proti: souboje s bossy, délka hry

+23+23 / 0

Tom Clancy's Splinter Cell: Blacklist

  • PC 100
Po pátém dílu série Splinter Cell s názvem Conviction nebyl díl šestý nikterak horlivě očekáván. Odchýlení od původních herních principů této věhlasné stealth legendy, které pátý díl předvedl, nebylo většinou hráčů přijato zrovna s ovacemi. Příměs akčního stylu, který se do této série příliš nehodil a zneškodňování nepřátel poněkud drsnějším stylem, to vše dělalo z Conviction naprosto jiný titul, který tak trochu sérii zneuctíval. Pro ty, kteří takovéto názory sdíleli, byl příchod šestého dílu Blacklist naprosto nepodstatnou informací. Ne však pro mě.

Sam Fisher tentokrát bojuje proti vážné teroristické hrozbě a jeho úkolem je rozprášit organizaci Blacklist a sabotovat technická zařízení s ní spojené. Pokud jde o samotný příběh, myslím, že ten se autorům podařil zpracovat velmi dobře a i poměrně přehledně. Navíc hrozba terorismu je volba jednoho z nejlepších a realitě se přibližujících témat, které nepůsobí nijak fantasmagoricky a její hlavní aktéry je pak poměrně velká slast likvidovat.

Kromě vylepšení optimalizace a vymazlenější grafické stránky mohu sám za sebe potvrdit, že pakliže pesimisté ohrnovali nos nad informací, že šestý díl bude ve znamení návratu ke kořenům série, tj. k prvním čtyř dílům, pak je mohu naopak optimisticky ubezpečit, že se tak skutečně stalo. Pravda je, že hra sice přece jen o něco více připomíná Conviction, a to např. kvůli zachování likvidace "mark and execute", likvidace z výšky, popř. vyhození protivníka oknem, ale jedna zásadní rozdílnost tu přece jen je. Hráč si totiž v eliminaci nepřítele může zvolit mezi smrtícími a nesmrtícími prostředky, a to kdykoliv v průběhu mise. Sam Fisher proto na rozdíl od Conviction není oním vražedným likvidátorem, v jehož roli spoustě hráčům ležel v žaludku, ale místo jeho pistole s tlumičem, tichého samopalu či nového nože Karambit mu je možné ponechat ruce prázdné a připravené nepřátele likvidovat svými hmaty a chvaty, aniž by je tím připravil o život.

Upgrade zbraní a tentokrát i Samova obleku je nyní nově možné pořizovat za finanční kredit. Ten hráč získává v průběhu každé mise a jeho výše závisí na stylu, jakým ji prochází. Je sice teoreticky možné se misí takřka prostřílet, ale kromě nezáživnosti by mě samotného zajímalo, zda-li dokončení takové mise je vůbec reálné. A možná to je jeden z hlavních důvodů, proč je i vzhledem k primárnímu žánru nejvíce finančně oceňován tichý postup a nejlépe pak obejití nepřátel bez použití jakékoliv eliminace, které není právě nejjednodušší a vyžaduje nemálo trpělivosti a nějakou tu chvíli taktického vyčkávání. Dalším rozdílem oproti Conviction je také návrát ukrývání těl, které je důležité jak pro odvíjející se průběh hry, tak i částečně pro její bodové ohodnocení.

Nakonec musím zmínit samotnou hratelnost, která pro mě byla jednoznačně parádní a to doslova! Kromě minimálně dvou cest k cíli, které mi její záživnost výrazně zvyšovaly, mě bavila možnost taktizování, jakým způsobem a kterého nepřítele zlikviduji či obejdu a kam ukryji jeho tělo, jak se na správnou stealth akci sluší a patří.

Co dodat? Půlroční odklad vydání hry byl pro mě poněkud krutý, ale na jeho konci jsem dostal hru, o jejíž kvalitách jsem někdy možná až moc básnil, ale věřte nebo ne, realita byla ještě lepší. Nerad bych přeháněl, ale já jsem od Blacklistu dostal všechno, co jsem chtěl a kolikrát jsem si po dokončení hry říkal, že toho bylo možná ještě více.

Pro: grafika, celková hratelnost, příběh

Proti: občas kolísavá účinnost zbraní

+20+20 / 0

SWAT 4

  • PC 80
SWAT 4 je podle očekávání úplně jiný druh akce, než by možná někdo čekal. Jak už podle názvu vyplývá, hráč se zhostí role člena policejní zásahové jednotky a ujme se jejího velení. S jejími čtyřmi členy je pak vržen do akcí proti těm nejnebezpečnějším a vždy ozbrojeným pachatelům. Tolik tedy asi k úvodu a nyní se vrhněme do akce samotné.

Ta probíhá na různorodých místech, jaké jsou např. motorest, banka, ubytovna, polorozbořený hotel apod. Hráč má před každou misí k dispozici poměrně široký výběr střelných zbraní, počínaje různými druhy samopalů, brokovnic, pistolí, ale vzhledem k tomu, že usmrcení protivníků není prvořadým cílem a v rámci možností je zapotřebí se mu co nejvíce vyhnout, přicházejí na řadu další zbraně, pomocí nichž je šance protivníky zpacifikovat a následně je připravit k předání do rukou spravedlnosti. Mezi tyto zbraně patří např. omračující granáty, pepřový sprej, nervový paralyzér a nejvíce pak brokovnice, která místo ostrých nábojů používá gumové projektily. Mezi dalšími pomocníky jsou pak třeba klíny pod dveře zaručující oboustranné blokování dveří a nemožnosti neočekávaného vpádu nepřátel do zad, či optická kamera mapující situaci za dveřmi důležitou pro další taktiku zásahu.

Úspěšné projití hrou, které je navíc s výjimkou nejnižší obtížnosti bodově ohodnocené, však není nikterak jednoduché. Hráčův postup tu závisí na způsobu, jakým protivníky eliminuje a případně trestá nepřiměřené použití síly. Proto vtrhnutí jednotky do místnosti a následný zákrok uvnitř se nesmí obejít bez předchozí patřičné výzvy s výstrahou (nejčastěji např. "Police, hands up and get down!“), která však bohužel nemá pokaždé na všechny podezřelé dostatečný účinek. Přesto však je zapotřebí rozmyslet, jakou zbraní takového protivníka zpacifikovat. Na řadu proto nejčastěji přichází zmíněná nesmrtící brokovnice, popř. střelné a další zbraně, které mají za úkol protivníka nejlépe jen zranit a usmrtit jen v tom nejkrajnějším případě, kdy se výzva s výstrahou naprosto mine účinkem. A tady nastává tak trochu peklo. Zpočátku jsou podezřelí snadno zpracovatelní a hlasitá výzva členů jednotky s případným následným použitím nesmrtících zbraní je nakonec přece jen přiměje ke kapitulaci, avšak s přibývajícím počtem misí jsou stále zákeřnějšími a donutit je vzdát je poměrně tvrdým oříškem.

Pokud jde o spojence, ty hráč v roli velitele jednotky ovládá několika různými příkazy a bezprostředně tak řídí jejich taktiku zákroku. I přes občasné zadrhnutí je jejich umělá inteligence slušná a dá se říct, že jim nelze upřít snahu o co nejkvalitnější zákrok. Pokud ovšem protivník začne z místa prchat, zmohou se bohužel jen na konstatování "zdrhá!" a eliminace takového podezřelého tak zůstává výhradně na mně. Navíc mi spojenci i přes svoji výstroj postupně přišli čím dál méně odolnější a často je tak podezřelí dokázali vcelku jednoduše vyřadit z akce, čímž došlo k logickému ztížení dalšího boje, ale také ke znatelnému úbytku bodů v hodnocení mise. Vezmeme-li pak v úvahu fakt, že na výši bodů má vliv nejen rozsah zranění členů jednotky, nýbrž i samotného hráče, ze hry se pak občas stává slušná pakárna.

Co dodat? I přes obtížnost, kterou jsem během hraní citelně vnímal, je v mých očích SWAT 4 velmi zdařilý kousek, který má velmi slušnou atmosféru a při zatýkání podezřelých srší tím správným adrenalinem. Toho je občas ve hře sice trochu více a nervová soustava s ním má co dělat, ale za ten pocit zadostiučinění to v závěru každé mise rozhodně stojí.

Pro: povedená simulace policejních zákroků, výběr zbraní, atmosféra

Proti: postupně vysoká obtížnost

+22+23 / -1

Sniper: Ghost Warrior 2

  • PC 70
Opakovat nezměnitelný fakt, jak je pro mě sniperská puška tou nejlepší zbraní, které se jako hráč nejraději chopím, by už bylo zbytečné, přestože to je a bude vždycky pravdou. Proto vynechat druhý díl "Sniper: Ghost Warrior" jsem prostě nemohl, přestože o áčkový titul v tomto případě bohužel nejde.

Druhý díl moc nového nepřinesl a svojí hratelností se prakticky od jedničky nikterak nelišil. Změnou je snad jen vylepšení grafické stránky, o které se v popiscích mluvilo nejčastěji jako o změně téměř nejradikálnější. Musím říct, že nic extra revolučního se nekoná, přestože všechny grafické hodnoty jsem měl vytažené na úplné maximum.

Nepočítám-li nově zavedené checkpointy, pak další změnou byl fakt, že hlavní postava kromě sniperky a krátké pistole s tlumičem ani v jedné misi dočasně nepoužije jinou zbraň, jak tomu bylo u dílu prvního. Tuto změnu jsem uvítal doslova s nadšením, jelikož ryze akční mise mě u jedničky vyloženě otravovaly a nebavily.

Pokud jsem zmínil používání pistole s tlumičem, tak tentokrát je její využitelnost minimální, jelikož místo ní najde nově své využití tiché zabití nožem. Je to sice zdánlivě efektní jev, ale jak už bylo napsáno přede mnou, pokud je nepřítel v pokleku a asi vteřinu před jeho eliminací z nevysvětlitelných důvodů vstane, pak nevím, co si v tu chvíli mám o autorech hry myslet. Na rozdíl od tohoto kiksu však autoři snahu hru přiblížit realitě skutečného snipera přece jen měli, jelikož pokud se váš hrdina např. zadýchá a jeho viditelná tepová frekvence jde tudíž rapidně nahoru, pak vězte, že vaše sniperské schopnosti jsou rázem v tahu a pomalu byste nebyli schopni trefit ani stodolu.

Pak je tu další neduh, který bych možná v jiných hrách nezmínil, ale tady musím. Až na pár vzácných výjimek nelze od této hry očekávat výzvu. Pravda, hrál jsem na druhou obtížnost z celkových tří, ale pokud bych hru někdy opakoval, pak bych asi pro mě výjimečně zvolil tu nejvyšší. S tím bezprostředně souvisí to, že během hraní jste až příliš voděni za ruku. Přece jen rady parťáka typu "támhle jdou vojáci, schovej se vlevo za strom a počkej, až přejdou", nebo "je tam sniper, sejmi ho, než Tě uvidí" mi přijdou, že hra je zřejmě určena dětem do 5 let.

Co dodat? Přestože má hra nemálo záporů, většinu z nich jsem poměrně dobře strávil, jelikož sniperování, o které jde nakonec stejně nejvíc, jsem si užil a pokud by hra byla o několik hodin delší, pak bych byl k uvedeným neduhům shovívavější ještě více. Nezbývá tedy než doufat, že her, kde bude sniperská puška hrát hlavní roli, nebude do budoucna ubývat.

Pro: solidní grafika, práce se sniperkou

Proti: herní doba, malá výzva, hloupé nápovědy

+17+17 / 0

Alan Wake

  • PC 80
Při vzpomínce na první informace a videa psychothrilleru Alan Wake se mi ihned vybaví dva protikladné pocity - radost a vztek. Radost z toho, že se dočkám zajímavého titulu s tísnivou atmosférou a vzápětí vztek z toho, že na platformě PC si o této hře můžu leda tak nechat zdát. Naštěstí ta horší zpráva se po čase rozplynula a já si tedy mohl Alanův příběh prožít a zjistit, jestli moje očekávání nebylo přece jen příliš optimistické.

Alanův příběh, který je podle očekávání vzhledem k žánru přece jen trochu zamotanější, je něčím, co i tak patří k těm lepším stránkám hry a její stísněnou atmosféru s téměř hororovými prvky jen podtrhuje. Pokud tedy zmiňuji atmosféru, pak musím říct, že její kvalita je taková, jakou jsem ji očekával. Ve většině případů se hra odehrává v temném lese nebo v jiné podobně pusté a nehostinné krajině, kde se to sklíčenými pocity jen hemží a Alanův příběh tím tak nabírá na správné intenzitě. Ta je dále umocňována boji s nemrtvými, které pouze za svitu Alanovy svítilny mají pořádné grády a kolikrát jsem měl pocit, že je při nich můj tlukot srdce slyšet mnohem víc než ten Alanův.

Co se týká samotných bojů, ty jsou zpočátku vcelku snesitelné, ovšem postupně nepřátel přibývá a při obklíčení se Alan má co ohánět, aby se z jejich sevření dostal. K tomu má k dispozici nejvýše dvě střelné zbraně, při troše štěstí signální pistoli, světlice a sem tam i oslepující granát. To sice není ani málo, ani moc, ale vzhledem ke zmiňované přesile nepřátel a jejich slušné odolnosti je potřeba mnohem většího taktizování, než by se mohlo zdát a boje se tak někdy stávají poměrně frustrující. Navíc Alanova fyzička v běhu je snad na suverénně nejhorší úrovni, jakou jsem kdy měl možnost za poslední dobu ve hře vidět, takže až na pár výjimek je útěk před bojem tou nejméně reálnou variantou.

Co dodat? Závěrečná kritika sice ode mě zní příliš rozhořčeně, přesto však je pro mě Alan Wake svoji atmosférou a příběhem bezesporu velmi zajímavou hrou, která rozhodně stojí za zahrání. A pokud bych měl v sobě větší množství herního adrenalinu, pak výsledný efekt by byl rozhodně ještě lepší. I tak ale mám za sebou o jeden velmi solidní herní zážitek navíc.

Pro: atmosféra, příběh, zvuková stránka

Proti: občas frustrující boje

+28+28 / 0

F.3.A.R.

  • PC 75
Není tajemstvím, že série F.E.A.R. je pro mě jedinečnou akční peckou, kterou jsem si kdy mohl zahrát a pochybuji, že ji jen tak něco porazí. Poté, co mě druhý díl příliš neoslovil a já tušil, že s tím třetím to nebude o moc lepší, jsem mu z určité povinnosti a postojem k této sérii šanci dát musel.

Hned v úvodu musím konstatovat, že i přes kvality úvodního dílu s oběma datadisky trojka zdaleka není takovým propadákem, jakým je označována. Kromě grafického kabátu, který hráčovo oko nezklame a který i na velmi vysoké detaily vypadá fajnově, nezklame také umělá inteligence protivníků. Vojsko Replica, na které jsme byli zvyklí z úvodních dílů, bylo sice nahrazeno jiným, avšak jejich nebezpečnost spočívající v typickém slušně promyšleném kooperativním útoku, zůstala i nadále, což určitě zaslouží palec nahoru. Zbraně, z nichž nepřibylo mnoho novějších, lze opět nosit jen dvě a je zapotřebí opravdu velmi dobře zvažovat, které z nich si vybrat, o důvod víc, když se při procházení lokací za vámi často zavřou již znovu neotvíratelné dveře, za nimiž nějaké ty zbraně zůstaly a vy jste od nich tudíž nenávratně odříznuti.

Lokace zůstaly povětšinou podobné, stejně tak stísněný pocit při jejich procházení, nutno ovšem přiznat, že přestože autorům nemohu upřít snahu o zachování známé hororové atmosféry, přece jen krok zpátky tu bohužel chtě nechtě je.

Změnu, kterou jsem já osobně pocítil asi nejvíc, je bezesporu obtížnost. Hrál jsem na druhou z celkových tří a musím říct, že výskyt pasáží, kde jsem byl nucen loadovat, se oproti všem předchozím dílům poměrně zvýšil, nejvíce pak při soubojích s roboty, kteří v tomto díle už zdaleka nejsou jen těžkopádná a hůře pohyblivá monstra.

Co dodat? Třetí díl mojí nejoblíbenější a v mých očích jen těžko porazitelné akční série ji uzavřel líp, než jsem očekával. Znovuhratelnost tohoto dílu je sice méně pravděpodobná než v dílech předchozích, ovšem jako akční titul svým předchůdcům trojka ostudu určitě neudělala.

Pro: grafika, stále slušná akce, snaha o zachování atmosféry, AI nepřátel

Proti: již tradičně příběh, o něco navýšená obtížnost

+18+18 / 0

Alpha Protocol

  • PC 90
Raději nebudu ani vzpomínat, kolikrát jsem o tomto titulu uvažoval a kolikrát svoje rozhodnutí potvrdil, abych jej vzápětí opět vzal zpět. Jak už to tak bývá, příslovečný strach měl i v tomto případě velké oči a musím říct, že naprosto zbytečně.

Hned v prvních okamžicích, v nichž jsem se seznámil se svým agentem Michaelem Thortonem, kterému jsem podle svého vkusu jednoznačně přiřkl roli tichého špióna a kterému jsem pomohl v jeho útěku ze zadržení, jsem si řekl, že pokud se hra bude ubírat tímto směrem, mohlo by být všechno v naprostém pořádku. Slibnou optimistickou vidinu mi však po pár pasážích totálně pokazilo v recenzích a diskuzích mnohokrát probírané hackování počítačů, o němž se tvrdilo, že je nepřiměřeně těžké. Nenazval bych jej těžkým, nýbrž doslova pekelným. Spleť několika desítek střídajících se čísel a písmen, mezi nimiž je nutné nalézt to předem dané, mi na poměrně dlouhé chvíle přineslo krušné okamžiky, které nebraly konce a při nichž jsem málem dostal tiky. Naštěstí i tady jsem po pár cvicích svoje rozladění přemohl a poněkud paradoxně jsem později začal hackovat i ty počítače, u kterých to sice nebylo klíčovou nutností, avšak přece jen mi nějaké ty důležité informace či důkazy přinesly.

Dalším neduhem, který jsem po zdolání úvodní mise zjistil, byla nemožnost ukládání vlastních savepointů, které přitom hra nabízí. Naštěstí checkpointy jsou rozmístěné velmi rozumně a nijak tedy nestresují.

Pokud se vrátím k vývoji své postavy, veškeré získané talentové body, které se mi připsaly na konto po úspěšném zdolání každé mise, jsem jednoznačně přiřazoval do Thortonových špiónských schopností a do jeho pistole s tlumičem. Právě ta se nakonec stala hlavním eliminačním prostředkem i pro všechny mnou nepříliš oblíbené bossy, které hra obsahuje a že jich není nejméně. Pravdou je, že nebýt vychytávek typu "řetězová střela", "zuřivost", či "soustředěná muška", většina soubojů s bossy by byla nekonečná a značně frustrující.

Dalším neopomenutelným faktorem hry jsou dialogy a možnosti jejich ubírání dalším směrem. Musím říct, že zprvu mi příliš nevonělo, že při nich nevolím konkrétní odpovědi, ale pouze emoce, pod nimiž jsou Thortonovy odpovědi ukryté a pro mě jsou tudíž zcela neznámé, navíc ještě svázané krátkým časovým limitem. Ovšem nakonec jsem musel uznat, že právě tohle je něčím, co dělá dialogy plynulejší a bez delší prodlevy, čímž se o něco více přibližují reálným rozhovorům.

Samozřejmě nemůžu v RPG hře nezmínit příběh, jehož děj si hráč svým postupem bezprostředně ovlivňuje, může se tak dobrat k několika možným zakončením a dává prostor ke zvědavosti, jak by asi vše dopadlo, pokud by příště postup obměnil.

Technické problémy, kterých jsem se ve hře bál úplně nejvíc, se mi naštěstí vyhnuly, s výjimkou zhruba druhé poloviny finální mise, kde jsem pomalu a jistě ztrácel naději, že se doberu zdárného konce, což pro mě bylo deprimující mnohem více než všichni bossové dohromady.

Co dodat? Jak jsem zmínil v úvodu, moje obavy ze hry byly naprosto zbytečné a celá hra byl jeden velký zážitek. Přesně tak, jak jsem hru vnímal, jsem si ji zároveň před začátkem hraní i představoval a ono to kupodivu do detailů opravdu vyšlo. Žádné potvory či draci a nekonečné nezáživné putování přes obrovskou mapu, ale kvalitní špionážní RPG z mnoha míst světa, které mě výborně zabavilo. Existuje podobné? Kéž by!
+38+38 / 0