Z nějakých záhadných důvodů jsem po dohrání Half-Life 2 dlouhá léta Half-Life 2: Episode One a Half-Life 2: Episode Two odkládal a dával tak přednost dalším a dalším titulům, které obě pokračování poněkud upozadily. A jelikož tento herní hřích, na který jsem nikdy nezapomněl, byl jednoho dne přece jen zapotřebí napravit, stalo se tak teprve před pár dny. A musím hned v úvodu prozradit, že jako Black Mesa u mě rozhodně Half-Life 2: Episode One nedopadla.

Skoro jako kdybych těch několik dlouhých let ani neuplynulo, jelikož hratelnost a zábavnost žádné šrámy neutrpěla a já se tak ve společnosti Alyx při prchání ze City 17 cítil jako kdysi, když jsem s Half-Life 2 začínal. Nepřátelé jsou tak stále stejně solidně otravní, opět se vyskytují v nemalé početné přesile a dokáží tak občas potrápit, ovšem díky Alyx, která na rozdíl od jiných parťáků skutečně pomáhá, lze jejich útok kvalitně odrážet a netrpět tak pocity zoufalství. Musím říct, že jsem při bojích trochu odvykl taktizování a rozčiloval se tak kvůli respawnu nepřátel, abych ovšem brzy záhy zjistil, že zejména v případě Ant Lions, není rozhodně nekonečný, jak se na chvíli zdá, a že opravdu mým vlastním přičiněním lze takový respawn vcelku jednoduše zarazit, stejně tak jako rozluštění zpřístupnění trasy, kterou se mám dále vydat.

Z hlediska hratelnosti pro mě byly jednoznačně zábavnější venkovní lokace, kde hra začala nabírat grády a způsobila stavy, kdy jsem tak trochu zapomínal hru přerušit a pošetřit si ji zase na příště.

Co dodat? Těžko říct, jak by Episode 1 dopadla, kdybych ji hrál brzy po základní dvojce, ale něco mi říká, že moje načasování na letošní rok bylo možná přece jen dobrým nápadem a zároveň i vstupenkou do Episode 2, která na mě čeká vyloženě za dveřmi a od které očekávám ještě o něco více.