Kromě toho, že posledních pár let mívám štěstí na fajn hry, zároveň zjišťuji, že jsem delší dobu nezalitoval koupí v rámci předobjednávek, které mj. v začátku vydání trpí různými neduhy. Nebylo tomu ani v případě Old Country.
Vydání nového dílu Mafia to podle mého názoru má vždycky trochu těžké, zvlášť pro vyznavače prvního dílu, kteří bývají v rámci větší nostalgie někdy až moc přísní. Já, který jsem vždy tíhl spíše k dílu druhému a mnohem více k přepracovanějšímu dílu Mafia: Definitive Edition, jsem to měl přece jen jednodušší.
Nutno podotknout, že tvůrci hry si dali opět velmi dobře záležet na příběhu, vývoji hlavní postavy, kterým je sympaťák Enzo, jeho včlenění do mafiánské rodiny, kde věrnost je v podstatě vším a zrada ztělesněním té nejtvrdší odplaty. Enzo se tak ponoří do světa drsných a dobře ohozených chlápků, kteří nejen v rámci byznysu dávají hlavy dohromady a plánují povětšinou likvidaci konkurence. A jak jinak, Enzo je tím, kdo se sám nebo s parťákem této špinavé práce ujme. Musím říct, že jsem v rámci animace velice rád spřádání těchto plánů sledoval a naslouchal tak proslulému českému dabingu, zvláště pak striktních instrukcí hlavního šéfa Bernarda Torrisiho, kterému propůjčil hlas můj oblíbenec Jakub Saic.
Pokud jde o gameplay, ten nepostrádá velice povedené přestřelky s vydařenými zvuky zbraní, ale také i možnost tajného postupu. Ačkoliv tento gameplay chválím, je jeho podstata stále téměř navlas stejná. Řeč je o tom, že nejčastějším úkolem je odstranění nepohodlné osoby, k níž vede trnitější cesta přes větší počet kumpánů, a když už Enzo prostor vyčistí, vpadne mu do zad ona osoba, která je jakýmsi bossem, s nímž po prohození pár nenávistných slov začne stále stejný závěrečný souboj, při němž nejsou nikdy zbraněmi pěsti nebo střelné zbraně, jak bychom v rámci série mohli čekat, nýbrž výhradně zbraně bodné. Ano, má to svoji výjimečnost, jelikož takovéto souboje se v předchozích dílech nikdy nevyskytovaly, ale tato stále stejná šablona, která doprovází hráče prakticky po celou dobu hraní, na mě velice často působila až nepříjemně ohraně.
V závěru se ještě krátce vrátím k příběhu, který má sice jako vždy určitě co nabídnout, ale ohlédnu-li se za celou hrou, mám při každé vzpomínce na ni pocit, že příběh mohl bez problémů pokračovat ještě alespoň o kousíček dál, osud postav by se tak dal prohloubit a nemusel hru utnout takřka v nejlepším.
Co dodat? Kromě dvou vyjmenovaných výtek jsem se rozhodně bavil velice dobře s pocitem, že čtvrtý díl Mafie měl vypadat právě takto a nic na tom ani nezměnil fakt, že hra se úplně poprvé neodehrává v městském prostředí, jak byli doteď hráči zvyklí. Když k tomu přidám velice pěkný vizuál, kdy jsem si na Epic hodnoty mohl hru užívat v průměru se 120 FPS, odcházím s nadstandardně kladnými pocity. Zkrátka jsem si zahrál velmi dobrou Mafii a o to mi přece šlo nejvíce.
Vydání nového dílu Mafia to podle mého názoru má vždycky trochu těžké, zvlášť pro vyznavače prvního dílu, kteří bývají v rámci větší nostalgie někdy až moc přísní. Já, který jsem vždy tíhl spíše k dílu druhému a mnohem více k přepracovanějšímu dílu Mafia: Definitive Edition, jsem to měl přece jen jednodušší.
Nutno podotknout, že tvůrci hry si dali opět velmi dobře záležet na příběhu, vývoji hlavní postavy, kterým je sympaťák Enzo, jeho včlenění do mafiánské rodiny, kde věrnost je v podstatě vším a zrada ztělesněním té nejtvrdší odplaty. Enzo se tak ponoří do světa drsných a dobře ohozených chlápků, kteří nejen v rámci byznysu dávají hlavy dohromady a plánují povětšinou likvidaci konkurence. A jak jinak, Enzo je tím, kdo se sám nebo s parťákem této špinavé práce ujme. Musím říct, že jsem v rámci animace velice rád spřádání těchto plánů sledoval a naslouchal tak proslulému českému dabingu, zvláště pak striktních instrukcí hlavního šéfa Bernarda Torrisiho, kterému propůjčil hlas můj oblíbenec Jakub Saic.
Pokud jde o gameplay, ten nepostrádá velice povedené přestřelky s vydařenými zvuky zbraní, ale také i možnost tajného postupu. Ačkoliv tento gameplay chválím, je jeho podstata stále téměř navlas stejná. Řeč je o tom, že nejčastějším úkolem je odstranění nepohodlné osoby, k níž vede trnitější cesta přes větší počet kumpánů, a když už Enzo prostor vyčistí, vpadne mu do zad ona osoba, která je jakýmsi bossem, s nímž po prohození pár nenávistných slov začne stále stejný závěrečný souboj, při němž nejsou nikdy zbraněmi pěsti nebo střelné zbraně, jak bychom v rámci série mohli čekat, nýbrž výhradně zbraně bodné. Ano, má to svoji výjimečnost, jelikož takovéto souboje se v předchozích dílech nikdy nevyskytovaly, ale tato stále stejná šablona, která doprovází hráče prakticky po celou dobu hraní, na mě velice často působila až nepříjemně ohraně.
V závěru se ještě krátce vrátím k příběhu, který má sice jako vždy určitě co nabídnout, ale ohlédnu-li se za celou hrou, mám při každé vzpomínce na ni pocit, že příběh mohl bez problémů pokračovat ještě alespoň o kousíček dál, osud postav by se tak dal prohloubit a nemusel hru utnout takřka v nejlepším.
Co dodat? Kromě dvou vyjmenovaných výtek jsem se rozhodně bavil velice dobře s pocitem, že čtvrtý díl Mafie měl vypadat právě takto a nic na tom ani nezměnil fakt, že hra se úplně poprvé neodehrává v městském prostředí, jak byli doteď hráči zvyklí. Když k tomu přidám velice pěkný vizuál, kdy jsem si na Epic hodnoty mohl hru užívat v průměru se 120 FPS, odcházím s nadstandardně kladnými pocity. Zkrátka jsem si zahrál velmi dobrou Mafii a o to mi přece šlo nejvíce.
