The Scorpio Ritual je prvním dílem adventurní série Chronicles of Mystery. 

Příběh spočívající v pátrání po zmizelém otci byl na začátku hry i celkem fajn, bohužel však nepřišel s ničím, čím by vyčníval nad průměrem. Moc to v mých očích nevylepšily ani nepříliš povedené postavy. Říkal jsem si, že když někde někoho potkám a pokecám si s ním, třeba bude mít v příběhu i nějakou větší roli, ale ono obvykle nic. Závěr byl pro mě taky celkem divný, protože se vše událo celkem rychle a ve výsledku na mě působil hodně klišoidně.

Dialogy se bohužel taky moc nepovedly, přišly mi spíše strohé a často až na sílu rádoby vtipné. Při prvním rozhovoru s Jamesem jsem narazil i na chybu, kdy jsem zvolil možnost dialogu, kde ho Sylvie oslovovala jménem, ale přitom se ještě vzájemně nepředstavili.

Obtížnost hry není nijak přehnaná, snad až na jednu výjimku jsem se při hraní nijak zvlášť nezasekl. Potěšilo mě pár rébusů, ale to skládání kamenů s tím, že nemůžu mít všechny u sebe bylo příšerné. Dále působí divně vynucování sebrání nějakého předmětu prohlášením, že jí asi něco chybí, když se chystá opustit oblast. A vrcholem divnosti je pak fakt, že s sebou nesmyslně tahá smradlavou rybu, kterou stejně k ničemu nepoužije.

Ke grafické stránce hry nemám výtek, nenadchne, ani neurazí. Lokací je ale celkem málo a dost se jich opakuje. Vadilo mi, že není možné se rychle přesouvat dvojklikem, alespoň že Sylvie umí běhat. Zvláštní také bylo, že bylo možné odklikávat dialogy rozhovorů, avšak nebylo možné odkliknout Sylviin popis předmětu. 

Ve výsledku mě hra celkem nudila, zhruba v polovině hry jsem si přál, aby už nastal konec. Ten naštěstí přišel celkem rychle, protože příběh není moc dlouhý.

V pořadí 4. díl Assassin's Creed ukončuje příběh Ezia Auditore de Firenze, respektive vzpomínky na něj v podání jeho potomka Desmonda Milese.

Ezio se přesouvá do Konstantinopole, kde jsou ukryty klíče do Altairovy knihovny. Současně se zde seznamuje a sbližuje se svou budoucí ženou Sofií. Příběh je vyprávěn stejně jako u předchozích rozumným tempem a jsem s ním víceméně spokojen. Původně jsem teda čekal, že dojde ke zradě od Prince Suleimana, ale nakonec byl příběh bez větších twistů a hlavním padouchem byl Ahmet, který na mě již od prvních okamžiků působil jako záporňák. Celkem fajn byly vzpomínky na některé okamžiky v životě Altaira a samozřejmě muselo dojít na klasickou situaci, kdy si hrdina ve hře buduje vztah k ženě a následně toho padouch využije proti němu.

Prostředí města je fajn, moc rád jsem se jen tak procházel a koukal na různé památky. Celkově je však město mnohem menší, plus chybí venkov. To je asi taky důvod, proč zde není možné přímo jezdit na koni. Aspoň zde zůstalo několik scén na koňských povozech. Do výbavy zde přibyl praktický hák, který je možné využívat pro různé sjezdy po laně či zasekávání do stěn při šplhu, což jistě ocení především majitelé daných domů. Dále přibyla možnost si vyrábět bomby s různými účinky, ale jejich používání mě moc nebavilo, takže jsem je využíval jen minimálně.

Ve městě je podobně jako u předchozího dílu možné renovovat různé nemovitosti a díky tomu vydělávat peníze. Celkem bez problému se mi podařilo skoupit všechny obchody, ale na všechny památky mi bohužel nevyšly peníze. Přišlo mi totiž, že se peníze generované po půl hodině v bance přidávaly až podezřele pomalu. Jsem však rád, že zde tentokrát nejsou žádné zmatené šifry v animu, které mě v minulém díle moc nebavily. 

Kromě Eziova příběhu se ve hře můžeme seznámit i se vzpomínkami samotného Desmonda. Celé toto vyprávění v abstraktním světě bylo zajímavé z hlediska střípků z jeho života, avšak nudné z hlediska hratelnosti. Nakonec jsem byl rád, že to bylo celkem krátké.

Dobrodružství s Eziem je úspěšně za mnou. Stejně jako u ostatních dílů se mi i zde po čase dostavil pocit stereotypu, nicméně celkově mám z hraní dobrý pocit. Možná i díky tomu, že jsem si mezi díly dával půlroční přestávky. Nicméně, už se těším až si zase po čase zkusím zahrát další díl s novou hlavní postavou.

Jak se asi orientuje v prostoru slepý člověk? Jak je něco takového náročné, se snaží ostatním přiblížit tato hra.

Ve hře sice ovládáme zcela slepou holčičku Rae, my hráči však o zrak zcela ochuzeni nejsme. Vše, co vidíme, vychází z toho, co Rae pozná po zvuku, hmatu nebo čichu. Občas se stane, že si něco představí, ale následná realita je trošičku jiná. Toto zpracování se mi hodně líbí a vlastně jsem rád, že vývojáři nešli ještě dál, protože hrát bez obrazu jen podle zvuku by pro mě bylo už hodně náročné.

Příběh je velmi jednoduchý, spočívá pouze v hledání zatoulané kočky. Každá úroveň je v trochu jiném prostředí, ve kterých obvykle není problém se po chvíli zorientovat a pochopit, co je potřeba dál dělat. Asi nejhorší byla pro mě úroveň s deštěm, kde právě déšť znovu skrýval již prošlé oblasti. Vzhledem k tomu, že byla tato úroveň celkem rozmanitá, tak jsem se nejednou ztratil.

Během hraní mě při prozkoumávání úrovní celkem štvalo, že se Rae pohybuje dost pomalu. Na jednu stranu to chápu, je to nevidomá holka, která nevidí před sebe a může snadno zakopnout. Na stranu druhou, z pohledu hratelnosti, na mě tato pomalost v pozdějších úrovních působila spíše jako zbytečné zdržování.

Co mě ale hodně zamrzelo, byl konec podtrhující celý smutný úděl Rae. Poté, čím vším si prošla, jsem jí to opětovné setkání s její kočkou přál. No alespoň, že si během své cesty našla kamarádku a spřátelila se s pejskem.

Hra na mě určitě zapůsobila svým zpracováním pohledu na svět bez pomoci zraku, po pár úrovních však hra začala spíše nudit. Naštěstí není nijak přehnaně dlouhá.

Jaká dobrodružství mohou prožít dvě děti během jednoho dne, když si jdou hrát? Co všechno si během hry představují? To vše se dozvíme v této hře, kterou jsem si zahrál společně se svými dvěma ratolestmi (6 a 8 let).

Příběh hry příjemně odsýpá. Hra je rozdělena na jednotlivé kapitoly, které se nesou v dobrodružném duchu. V každé kapitole je vždy jasné, čeho je potřeba dosáhnout a pokaždé dojde i na nějaké ty hádanky. Příběh byl zábavný jak pro děti, tak i pro mě. Líbí se mi, jak hra dokáže vyprávět příběh bez použití slov, respektive rozpoznatelných slov. Tak trochu mi ten přístup připomněl hry od Amanita Design. Hodně se mi líbily scénky úplně na konci, kde je vidět, jak si děti hrály ve skutečnosti.

Hra je přiměřeně obtížná tak, že hrou zvládnou procházet i mé děti. Je ale pravda, že jsem je musel sem tam popostrčit. Dost jsme se při hraní bavili, nejvíce se mi líbila úroveň s přepadením hradu, které tak úplně nevyšlo podle dříve vymyšleného plánu. Sem tam mi ale vadilo, když byl nějaký interaktivní prvek na kraji obrazovky a my jsme místo něho omylem klikli na přechod do jiné obrazovky.

Snad v každé úrovni pak dojde na nějaké minihry či hádanky, což je moje oblíbená součást adventur. Řada z nich jsou lehce obměněné staré známé kousky, ale některé byly pro mě i originální. Pro starší děti a pro dospělé nejsou minihry obvykle problém, zvláště když je možné si nechat hrou i napovědět. Pro mé mladší děti však byly minihry náročnější, tak jsem musel prakticky pokaždé s řešením pomáhat. Nejvíce mě bavilo směrování paprsku, honička v jeskyni, karty či příběh v knize v různých časech. Naopak jsem vůbec nepochopil finální podvodní puzzle v podobě skládání různých medúz.

Graficky se hra přesně hodí do daného konceptu hry pro děti. Vše je přehledné a přitom tak trochu ztřeštěné a bláznivé. Děti nemají problém se v jednotlivých obrazovkách orientovat. Hudba se také dobře poslouchá a obvykle se do daného prostředí dobře hodí.

Celkově jsem se hrou velmi spokojený. Děti dokázaly velkou část hry hrát samostatně a i já jsem se po pár týdnech výborně bavil, když jsem si hrou kompletně prošel znovu sám.

Poslední hrou ze série Castlevania Anniversary Collection je hra Dracula Kid, která se od těch ostatních na první pohled výrazně liší, což je dáno hodně jiným vizuálem, který je barevnější a celkově na mě působil, jakoby cílil především na dětské publikum. 

Tentokrát se ujímáme malého Drákuly, který si postupně snaží podmanit různé části měst a okolí. Podíváme se tak do oblak, pod zem, pojedeme na střeše metra, atd. Drákula pochopitelně nešvihá po nepřátelích bičem, ale využívá svá kouzla. Na začátku je to fireball, postupem získává i silnější kouzla či možnost se proměnit v netopýra.

Ačkoliv je hratelnost oproti ostatním hrám v sérii dost odlišná, mně to celkově úplně nesedlo. V jednotlivých úrovních jsem se celkem nudil a vždy jsem se těšil především na závěrečného bosse. Uznávám ale, že to může být způsobené tím, že hra byla mou osmou plošinovkou v řadě. Nepřátelé jsou oproti předchozím hrám zcela jiní, ale obvykle nepředstavovali žádnou přehnanou výzvu. To stejné se dá říct i o bossech, které jsem porážel s jednou výjimkou naprosto bez problémů. Zaujala mě však Socha Svobody, jejíž boss fight byl v podobě znalostního kvízu. A pak taky závěrečný boss, který byl tou zmíněnou výjimkou. U toho jsem umíral naopak celkem dost.

Hra nabízí možnost se mezi úrovněmi účastnit meziher, kde je možné znásobit získané bonusové mince z úrovní a ty pak měnit za bonusy do hry. Trochu smutné bylo, že jsem do té doby nevěděl, že je vůbec možné získávat nějaké mince. Na to jsem přišel vlastně náhodou až o několik úrovní později. Mezihry však byly dost nudné a především o náhodě. Asi největší úlet pak je kankán, kde je potřeba náhodně tipovat barvu kalhotek tanečnic.

Celkově mám pocit, že mě tato hra především nesedla. Naštěstí není nijak dlouhá, takže byla rychle za mnou.

O světě Oddworld a dobrodružstvích Abea jsem slýchával již řadu let. Přímou zkušenost jsem však doposud neměl, o to více jsem byl zvědavý na další titul z Retro klubu, ve kterém se právě do Oddworldu vypravím, i když ne zrovna s Abem.

A hned první okamžiky byly veskrze zajímavé. Hra mě bez zbytečného zdržování hodí přímo do akce, hlavní postava, lovec odměn Stranger, zrovna chytá prvního z banditů, na které je vypsaná odměna. Kromě originálního vzhledu postav mi je představena i kuše Strangera, kterou střílí po nepřátelích všemožné potvůrky s různými efekty. No ze začátku toho bylo celkem dost, co jsem musel pochopit, ale po několika splněných zakázkách se mi většina věcí dostala pod kůži.

Příběh je ze začátku dost tajemný. Není vůbec řečeno, proč je Stranger lovcem, jen že potřebuje 20 000 na jakousi operaci od podivného pavoučího doktora. A tak se vydává od města do města na lov banditů. Ty musí dostat pokud možno živé, protože za ně tak dostane více peněz. 

A přesně tohle chytání mě bavilo za všeho nejvíce. Probít se přes klasické nepřátele k hledané osobě bylo vždy celkem snadné, chycení nebo zabití hledaného bandity už pak bylo i na normální obtížnost náročnější, protože bylo potřeba najít nějakou jeho slabinu, nebo ho dokonce vylákat z úkrytu. Jinými slovy, bylo potřeba šikovně využít vhodnou potvůrku dostupnou pro kuši, zvláště pokud má bandita zůstat jen omráčený.

Zhruba v polovině hry však dojde ke zvratu v příběhu, kdy poznáme skutečnou identitu Strangera a kdy dojde k vysvětlení většiny nejasných věcí ze začátku. Současně se ale také značně mění cíl a s ním i celková hratelnost, protože se Stranger místo lovu zlounů vydává na výpravu proti celé armádě nepřátel. Také je o něco náročnější tyto nepřátele porážet, zvláště v jedné části, kde byla hromada nepřátel se štíty a já neměl moc míst na krytí. Tato část se na můj vkus celkem táhla a nabízela jen několik málo plnohodnotných boss fightů. To mi ale vynahradil souboj se dvěma pavouky najednou, který byl fakt náročný. Samotný závěr se Sektem už byl celkem snadný.

Jak už jsem zmínil na začátku, spousta věcí je zde pro mě dost originální. Vizuál postav vypadá často vtipně až absurdně. Bandité zase vypadají současně vtipně i odpudivě. Potvůrky, kterými se střílí z kuše, jsou taky dost vtipné, obzvláště hláškující chippunk. To vše tvoří vynikající atmosféru.

Líbí se mi i hratelnost soubojů, kde je často jen na hráči, jestli se bude snažit pomocí potvůrek vylákávat jednoho nepřítele za druhým a nebo na ně prostě vlítne a postupně postřílí. Co mě naopak celkem vadilo, byla častá nutnost přepínání pohledu z první osoby do třetí a obráceně. Samo o sobě to bylo v pohodě, ale když nastala nějaká situace, kdy jsem potřeboval rychle jednat, sem tam jsem zazmatkoval a udělal něco jiného, než co jsem chtěl, protože se to mělo udělat v tom druhém pohledu. Taky mi vadilo pomalé přepínání potvůrek na kuši přes nabídku, což zbytečně přerušuje akci. Nějaké klávesové zkratky by mohly být lepším řešením.

Celkově mě hraní hodně bavilo a v budoucnu se do světa Oddworld rád zase vrátím, pravděpodobně s Abem. Hru jsem si nakonec kvůli achievementům prošel i na těžkou obtížnost, ale po zkušenostech z prvního průchodu to nakonec nebylo nijak přehnaně náročné. Zamrzela mě však nefunkčnost některých achievementů, na které ale naštěstí existuje workaround.

Druhá Castlevania pro GameBoye ze série Castlevania Anniversary Collection přináší o něco delší zážitek, než díl první. Současně nabízí i několik vylepšení, díky kterým je hraní zase o něco zábavnější. 

Předně je to plynulejší pohyb hlavní postavy než u prvního dílu. Také mi přišlo že postava lépe a přesněji reaguje na mé stisky tlačítek, takže mé skoky byly daleko přesnější. Do hry se také vrací sekundární zbraně, i když jen v podobě kladiva nebo svěcené vody, které se hodily především na boss fighty. 

Design levelů byl také o něco vylepšený. Zaujala mě nutnost využívat lana pavouků pro překonávání propastí, pohybující se lana a taky tma vyskytující se v jedné úrovni, která nastávala pouze pokud jsem ničil svíčky se srdíčky. To mi přišlo svým způsobem skvěle navržené, protože se musím rozhodnout, jestli má cenu získat srdíčko za cenu horší viditelnosti a tím pádem i těžšího průchodu dané oblasti. Až se divím, že se tento koncept neobjevil i v jiných dílech.

Nepřátelé jsou zde především staří známí, kde mi nejvíce problémů nadělala ta zatracená hlava střílející ohnivé koule. Co se bossů týče, nejvíce mi zavařil obří had útočící v dlouhé chodbě a ve finále opět Drákula, ale to bylo asi hlavně tím, že jsem měl méně životů z předchozího souboje.

Celkově mi přijde, že tento díl předčí svého předchůdce snad po všech stranách. Průchod hrou jsem si opět skvěle užil.

Kolekce her Castlevania Anniversary Collection se tímto titulem přesouvá na Game Boy, čemuž je pochopitelně přizpůsobena spousta věcí, od kostičkovaného vzhledu až po omezení v hratelnosti. V rámci kolekce je pak možné si hru zahrát buď černobíle nebo i se zeleným filtrem připomínající hraní na právě na Game Boyi.

Hra na mě působila o něco těžkopádněji, ze začátku jsem měl problém správně načasovat skoky, takže jsem často musel nahrávat dříve uloženou pozici. Dále se mi často stávalo, že jsem dostal zásah od nepřátel, i když jsem byl od nich vzdálen několik pixelů. Zvyknout si na to vše mi pak trvalo o něco déle, než je zdrávo a když jsem si konečně zvyknul, tak jsem byl skoro u konce hry.

Zbraňový arzenál je zde zúžen pouze na základní bič, sekundární zbraně se do hry bohužel nedostaly. Na druhou stranu je zde ale zajímavý upgrade, který umožní hráči střílet z biče ohnivé koule. Jednotlivé úrovně jsou taky zjednodušené, avšak vývojáři se snažili zakomponovat i další prvky jako pohybující se plošinky, zdi či utíkání před bodáky. Monster je zde o něco méně, za to více mě štvaly především ty, co střílely ohnivé koule. Dojde i na souboje s bossy, kteří mi ale s výjimkou finálního Drákuly nezpůsobovali vážnější problémy.

Celkově je hra na můj vkus až příliš krátká, na druhou stranu docela obtížná. Věřím, že bez možnosti ukládání hry, bych se s ní asi dost trápil.

Česká hra ArtFormer je na první pohled zajímavou plošinovkou, ve které občas dojde i na nějaký ten souboj. Svým způsobem mi hra připomíná takového odlehčeného Prince of Persia. 

Hráč si postupně zahraje za 4 různé osoby žijící v různých historických dobách. Před každou z nich stojí nějaký velký úkol, ale dojde i na nějaké drobnější úkoly. Nejvíce mě bavila ta řecká část, kde jsem si v roli Odyssea prošel nejznámějšími částmi děje z Homérových eposů Ilias a Odyssea.

Asi nejtěžší bylo si zvyknout na ovládání. Skoky mají často jiné časování, než jsem zvyklý z jiných her, na které jsem si horko těžko zvykal. Nejhorší to bylo v egyptské epizodě při procházení místností plných pastí. Vlastně i ke konci se mi často stávalo, že jsem zbytečně spadl do propasti, i když jsem relativně s předstihem mačkal tlačítko pro skok. I tak to bylo pozdě a zbytečně jsem přišel o část životů.

Úkoly, které hlavní postava postupně dostává, jsou velmi jednoduchého charakteru a hodně často jde jen o pobíhání po mapě sem a tam. Pozdější epizody jsou pak rozšířeny i o inventář s možností se vyzbrojovat. Jen škoda, že není možné se prohrabat padlými nepřáteli a získat tak třeba i lepší zbraň. Souboje, kterých si hráč dosyta užije především ke konci, jsou na první dobrou těžkopádné, ale po několika z nich jsem se naučil to správné načasování, kdy zaútočit a následně ustoupit, aby mě soupeř nezasáhl v rámci svého protiútoku. To jsem pak bez větších problémů aplikoval až do konce.

Jednotlivé epizody mi přišly celkově krátké, dokázal bych si představit i dvojnásobnou délku. Dialogy postav mi přišly až moc stručné, což by možná sedělo na pravěkou epizodu, ale v případě těch pozdějších to mohlo být o něco ukecanější. Absolutně jsem ale nechápal hlášky typu "Co ty buzno?" nebo nápis "Fck the polis" na zdi. Obojí na mě působilo dost rušivě. Dále se mi hra několikrát dostala do chybného stavu, kdy se mi neaktivoval nějaký souboj a nebo se hra přepnula do špatné obrazovky a nebylo možné se vrátit zpět. Po restartu celé epizody jsem se přes problémové pasáže dostal, ale musel jsem pochopitelně opakovat veškerý předchozí postup.

V každé epizodě dojde i na několik miniher, ale zrovna skládání obrázku z několika málo částí není žádnou výzvou, takže to ve výsledku spíš jen zdržuje. Celkem fajn jsou plavby nebo závody na lodi či v koňském spřežení. Zde mi ale zase často haprovalo ovládání, kdy jsem jako o život mačkal šipku nahoru, abych se vyhnul šutru, ale loď prostě nereagovala. A to jsem ani nebyl ve vodním proudu, kde bych horší ovladatelnost chápal.

Co zde ale naopak hodně vyniká je grafické zpracování, kde je každá ze čtyř epizod inspirována skutečnými malbami dané doby. S tímto si grafici opravdu dobře vyhráli. Pozadu nezůstává ani hudba, kde se mi nejvíce líbila ta egyptská.

Celkově mám ze hry rozporuplné pocity. Původní myšlenka se mi hodně zamlouvá, audiovizuální zpracování je skvělé, ale zbytek se už tolik nepovedl. Příběhy jednotlivých epizod jsou strohé a krátké, ovládání těžkopádné, úkoly značně stereotypní a často došlo i na chyby.

Další díl Castlevanie se opět drží zavedeného konceptu. Avšak snaží se do něj zavést zase pár novinek a také již na první pohled vypadá opět o něco moderněji.

Příběh jede ve starých známých kolejích, opět se někdo snaží vzkřísit Drákulu a je jen na nás ho zastavit. Po pravdě, už jsem jej po těch všech dohraných předchozích dílech ani moc nevnímal. Co mě ale naopak zaujalo, že můžu hru hrát za dvě různé postavy. První je klasika John Morris, další i když nepřímý potomek rodu Belmontů, s klasickým bičem. Druhou postavou je Eric Lecarde, o němž jsem si část hry myslel, že je to podle vzhledu holka. Ten disponuje oštěpem, který může kromě likvidace nepřátel použít i na vyšší skoky, čehož jsem při hraní hojně využíval. Ve výsledku mě bavilo hrát více právě za Erica, protože přináší trošku jiný přístup k hraní.

Level design se opět drží klasiky, není zde nic co by mě zvedlo ze židle. Naopak mě spíše štvala ta otočená úroveň a ta s třemi různě posouvajícími se proužky. Inovace typu "zhoršíme hráči orientaci a ovládání" není to pravé ořechové, jak zlepšit úrovně. Co se mě ale zase potěšilo, bylo nahrazení srdíček drahokamy. Už od prvního dílu jsem si říkal, že sběr srdíček spíše inklinuje k obnovování zdraví než k získávání "munice" pro sekundární zbraň. Drahokamy mi pro tento účel dávají mnohem větší smysl. Zajímavý je i posilující bonus, který přetrvává, dokud postava neztratí jeden život. 

Nepřátelé se zde hodně recyklují z předchozích dílů, včetně strategie nutné k jejich poražení. Sem tam jsem ale narazil na pár nových kousků, kde mě nejvíce bavil Minotaurus, který si klidně urve kus sloupu a používá ho jako zbraň. V pozdější fázi mě celkem překvapili rytíř na kolečkách a rytíř s rotačákem. Co se bossů týče, ti jsou často dva v každé úrovni, je tak potřeba si hlídat životy, které pak můžou u toho závěrečného v úrovni chybět. Nejvíce mi pak zavařila klasická dvojka: Smrtka Grim a samotný Drákula.  Asi nejvíce nudný je tentokrát Grim, jehož boss fight se zbytečně natahuje tím největším klišé: opětovnými souboji s již poraženými bossy. Aspoň že měli méně životů.

Jak jsem již psal v úvodu, graficky hra vypadá zase o něco lépe. Chvíli jsem si musel zvykat, než jsem si na nový graficky styl zvykl. Stejně tak i hudba zní skvěle.

Hraní Castlevanie je pro mě po tolika dílech už značně stereotypní. Spousta stejných věcí a stejných principů. Pozitivní je ale to, že mě to stále baví a to se počítá ze všeho nejvíc.

Další, v pořadí již čtvrtý, díl Castlevanie se vrací zase úplně na začátek k prvnímu dílu, který se snaží rozšířit a převyprávět. Vracíme se tedy do Transylvánie roku 1691, kde musíme v kůži Simona Belmontha opět porazit Drákulu.

První věcí, kterou jsem ihned po rozehrání v rámci Anniversary kolekce musel řešit, bylo jiné rozložení ovládání. Je fakt škoda, že v rámci série nezůstaly tlačítka pro základní akce stále stejná. Naštěstí to není nic, co by nevyřešilo přemapování kláves v menu. 

Hra nabízí několik novinek ve schopnostech ovládaného hrdiny. Konečně tak může svým bičem švihat i nahoru a šikmo a dokonce ho přichytit k plošince a zhoupnout se po něm přes propast. Celková hratelnost tak může být zase o něco rozmanitější.

Co se level designu týče, ten v jedné z prvních úrovní nabídl i možnost se částečně přesouvat v třetím rozměru. Jinými slovy se postava pohybovala před plotem a měla možnost přelézt za plot a později se zase vrátit zpět. Škoda, že tento koncept nebyl ve více úrovních. Co se mi naopak nelíbilo, byla úroveň, která se po chvíli začala celá otáčet, následovaná oblastí, kde se zase hnusně točilo pozadí. Ještěže jsem tím proběhl relativně rychle, jinak by se mi z toho asi začalo dělat blbě.

Rozmanitost nepřátel opět nabízí celou řadu starých známých, avšak přijde i na pár novinek. Souboj s bossy je pak stále asi tou nejzábavnější činností, i proto nejspíš narazíme na bosse i uprostřed úrovně. Každý zde ztracený život pak může na konci scházet. Naštěstí je možné ve hře narazit na více jídla, které navrací životy. Z bossů mě pak nejvíce zaujal tančící pár a pak pochopitelně závěrečná nálož bossů, kde samozřejmě nesmí kromě samotného Drákuly chybět i smrťák Grim Reaper.

Na grafickém i hudebním zpracování je opět vidět, že technologie zase o něco postoupila, protože vše vypadá a zní zase o něco lépe.

Hra se snaží do série přinést zase nějaké nové prvky v hratelnosti, ve výsledku je to ale stále o tom samém. Nicméně i tak mě hraní Castlevanie pořád baví.

Třetí díl opouští nepříliš povedený systém otevřeného světa z druhého dílu a vrací se k principu lineárních úrovní z dílu prvního. Z druhého dílu se však zachoval hezčí grafický vzhled a lepší plynulost herní postavy. Navíc hra přináší ještě několik novinek.

Velmi jsem si oblíbil několik možností výběru cesty k hradu Drákuly. V nabídce jsou pak různorodé úrovně z různě obtížného prostředí, s různými nepřáteli i závěrečnými bossy. Dokonce je tu i slepá cesta, kde je následně potřeba se přes celou úroveň vracet zpět.

Další novinkou je i možnost hrát za 3 jiné postavy, které může hlavní hrdina Trevor při své cestě potkat. Jen je škoda, že není přímo řečeno, že za ně může hráč ihned po připojení hrát. Osobně jsem na přepínání aktivní postavy přišel až později. Ve výsledku se mi však stejně nejlépe hrálo za Trevora, ale celkem jsem si oblíbil i Alucarda, syna samotného Drákuly.

Co se jednotlivých úrovní týče, některé se povedly více jiné méně. Úroveň z hodinové věže s kyvadly a obřími ozubenými koly byly hodně zajímavé. Stejně jako postupně potápějící se úroveň. Za to až příliš zdlouhavá úroveň s padajícími bloky kamenů, po kterých se následně muselo vyskákat výš, byla pěkná opruz. Hodně mě bavily souboje s bossy, kteří byli ze začátku celkem snadní, avšak později už ta obtížnost trošku přituhovala. Nejhorším bossem byla zase smrtka, ale tentokrát byl pro mě náročný i samotný Drákula.

Dále došlo k rozšíření sortimentu sekundárních zbraní, kde jsem si tentokrát oblíbil především hvězdici, která se po hodu ještě vrací zpět. Dost mě ale štvalo, že když jsem narazil na jinou zbraň, tak jsem vlastně o hvězdici okamžitě přišel. Raději bych měl možnost si zvolit, jestli si stávající zbraň nechci ponechat.

Jak už jsem zmínil v úvodu, graficky vypadá zase o něco lépe. Vše je přehledné a hlavně je prakticky jasné, co je třeba dělat a kam se dostat. Hudba se opět dobře poslouchá. Zde není moc co vytknout.

Třetí díl hodnotím z celé Anniversary kolekce nejvíce. Probíjení se úrovněmi je zábavné a nabízí se i znovuhratelnost. Hru jsem tak dohrál postupně se všemi postavami a prošel jsem si snad i všechny cesty a souboje s bossy a dobře se při hraní bavil.

Od druhého dílu Castlevanie jsem očekával podobné herní zážitky, jako v případě jedničky. Hratelnost, respektive soubojový systém je stejný, dokonce se bojuje často proti stejným nepřátelům, ale ve výsledku je hraní o dost jiné.

Ihned v prvních minutách hraní jsem narazil na problém, který mne provázel po celou hru. Co mám vlastně dělat? Kam mám jít? Zkouším to doleva, tam se moc jít nedá, zkouším doprava, ale tam bloudím v kruzích a nikam se nedostávám. Najednou nastala noc, všichni nepřátelé jsou mnohem odolnější a já dostávám na budku. Pak jsem narazil jsem na budovu, kde se ale nedá dostat přes propast. Okay, vracím se do města, ale obyvatelé se vlivem prokletí mění v zombie. 

Po čase nastal opět den, obyvatelé jsou zpět a já můžu vstupovat do budov, kde můžu za srdíčka nakupovat předměty a zbraně. Nicméně i po pokecání si se všemi obyvateli jsem prostě stále nevěděl, co dál dělat. V tento okamžik jsem se poprvé podíval na youtube na video s průchodem hrou a rozhodně to nebylo naposled. Díky tomu jsem se konečně pohnul dál, ale na rovinu říkám, že bez toho videa bych v té hře bloudil doteď. To, že s vybraným krystalem zviditelním výtah, na to by se možná přijít dalo, ale že s vybranou kouzelnou koulí a přikrčením si přivolám tornádo, co mě přenese jinam, nebo se objeví tajná chodba ve vodě? Nebo se podle vybraného předmětu mění destinace, kam mě doveze převozník? WTF, jak jsem na tohle měl sám přijít?

Trošku mě zamrzelo, že je ve hře mnohem méně bossů, ale na (ne)oblíbeného Grima dojde. Škoda že nedali jednoho bosse na každý konec pasáže s kusem Drákulova těla. Smutné je pak i to, že samotný souboj s Drákulou je velmi snadný, protože je moje postava v té době již slušně OP. Jinak se mi hodně líbilo i zmíněné zpracování dne a noci. Jen mě pěkně štvalo, že když jsem se chtěl jít do města vyléčit, tak byla často jak na potvoru noc a já musel čekat. No aspoň jsem si nafarmil nějaká ta srdce. 

Graficky hře není co vytknout, na svou dobu vypadá dobře. Trochu mě štvalo, že není možné urychlovat dialogy, takže jsem se zbytečně zdržoval u opakovaných dialogů postav či při hlášení změny dne a noci. Hudba je taky fajn. 

Celkově jsem ze hry spíš zklamaný. Je mi jasné, že autoři chtěli oproti původní hře dodat hráči více volnosti a trochu toho adventuření a přitom zachovat původní souboje a překážky. Myšlenka je to beze sporu dobrá, nicméně to celkové zmatení to u mě slušně zabilo.

Retro klub nás tentokrát provedl další herní klasikou v podobě série her Castlevania. O těchto hrách jsem již něco slyšel, ale možnost si je zahrát jsem zatím neměl, teda s výjimkou jednoho klonu jménem Haunted Castle. Sérii jsem si zahrál v rámci kolekce Castlevania Anniversary Collection na Steamu a začal jsem právě tímto prvním dílem.

V prvních okamžicích jsem si musel především zvyknout na mírně těžkopádné ovládání, dokázal bych si představit svižnější reakce. Ale to není nic, na co bych si nedokázal za pár chvil zvyknout. Pak jsem se divil, proč mi srdíčka nepřidávají životy, ale po několika úrovních jsem pochopil, že kromě skóre také reprezentují počet použití sekundární zbraně.

Z těch jsem si nejvíce oblíbil házecí sekeru, protože umožňuje útok i na nepřítele nade mnou, ale chce to dobře mířit. Ve výsledku jsem ale stejně používal především jen bič a srdíčka si šetřil na bosse. Co kdyby mi pak náhodou chyběly? No a samozřejmě že nechyběly.

Level design úrovní je fajn. Prakticky pořád je jasné, co dělat a kam je třeba jít. Občas jsem ale nadával při skákání na plošinkách nebo při nemožnosti skoku na schodech. Nepřátel je vzhledem k délce relativně dost, chce to si ale zvyknout na tu správnou taktiku. Nejvíc mě ale štvaly netopýři a taky létající hlavy. Aspoň teď vím, kde se možná autoři druhého Prince of Persia inspirovali. Souboje s bossy byly fajn, asi nejvíc mně dala zabrat předposlední smrtka a finální souboj s Drákulou.

Vizuálně hra vypadá s ohledem na svou dobu dobře. Vše vypadá přehledně a současně trochu ponuře, což dobře utváří atmosféru. I hudební doprovod se dobře poslouchá.

Hra musela být ve své době skvělá a i z dnešního pohledu můžu potvrdit, že jsem se při hraní rozhodně nenudil.

Rozšíření Life is Strange: Wavelengths přináší krátký prequel k True Colors, kde si v kůži Steph stoupneme za mikrofon místního rádia v městečku Haven Springs. Steph na mě v dobrém zapůsobila již v Before the Storm jako game master při hraní hry na hrdiny. V True Colors se pak projevila jako správná nerdka, hudebnice a moderátorka rádia v jednom a já jsem moc rád, že jsem si zde s ní mohl prožít celkem 4 různé významné dny v průběhu roku, od jejího prvního působení v rádiu až po příchod Alex.

Ve hře se prostřednictvím video hovoru setkáme s dalším starým známým, jinak je to ale jedna velká one-woman show. Je zde znázorněno, jak těžce nese následky ztráty přátel a zničení Arcadia Bay, což vychází z volby na začátky hry. Přitom však žije i přítomností. Hledá si spřízněnou duši na herní podobě Tinderu, vysílá do éteru vtipné pojetí místních reklam či dává rady volajícím rady na základě hodu dvacetistěnnou kostkou. A přesně tohle na Life is Strange miluji, prostě pohled do života, do všedních i nevšedních okamžiků. Pocity radosti, ale i stresu a smutku. 

Hra se celá odehrává v hudebním obchodě a hudba zde hraje samozřejmě hlavní roli. Na to, že se jedná o několika hodinové rozšíření, je hra doslova napěchovaná hudbou, do které se dobře zaposlouchává. Zajímavé je i postupné skládání písničky, kdy jsem si vždycky mohl vybrat, co zrovna do hudby zakomponovat. Výsledek je pak možné si v závěru poslechnout. 

Celkově jsem si hraní rozšíření opravdu užil. Celé to byla príma tečka za příběhem nebo spíše před příběhem True Colors. Určitě si to budu chtít někdy zahrát znovu, abych věděl, jak se změní její vzpomínky na Arcadia Bay, když se zvolí druhý závěr z prvního Life is Strange.

Všechny hry série Life is Strange patří mezi mé oblíbené kousky a tak jsem se na hraní True Colors hodně těšil. Od doby vydání jsem slýchával na hru rozporuplné názory, o to víc jsem byl zvědavý, jak bude hra působit na mě.

Hned na úvod se přiznám, že hlavní linka byla zajímavá, ale zase tak moc mě nebavila. Je to opět trošku o něčem jiném, než u prvních dvou dílů. Co jsem si ale užíval plnými doušky, bylo prožívání běžných činnosti s Alex a pomáhání ostatním pomocí její super schopnosti. Z popisu super schopnosti empatie jsem měl z počátku strach, ale když jsem nakonec pochopil, jak vlastně funguje, a víc se s Alex sžil, přišla mi pro povahu Alex naprosto dokonalá. Jen mi postupem času přišlo nekonzistentní, kdy nejprve mohla Alex vnímat jen některé typy emocí a později pak s nimi mohla částečně i manipulovat, či je částečně odebrat. Asi se postupem času schopnost vyvíjí.

Během hraní jsem si asi nejvíce užíval třetí kapitolu, která byla ve znamení Larpu, včetně jednoduchého soubojového systému. Závěrečný boss fight ve fantasy představě pak byla dokonalost sama. Parádní byla i ta čtvrtá s festivalem a koncertním vystoupením Alex a Steph. Naopak asi nejméně jsem si užil kapitolu poslední, kde Alex bez cizí pomoci rozchodí zásah pistolí a celkem velký pád. Následné pasáže s flashbackovými představami mě moc nebavily, ale chápu jejich důležitost pro hlavní příběh. Naopak jsem ale velmi spokojený s úplným závěrem, kde vůbec poprvé v sérii čekají na Alex prakticky jen dobré konce. Za to jsem opravdu rád, už jen kvůli tomu, že charakter Alex si dobrý konec doopravdy zaslouží.

A když zmiňuji Alexin charakter, tak nesmím opět zapomenout zmínit skvělé budování vztahu hráče s postavami. Těch v městečku Haven Springs není zase tak moc, o to více jsem se ale o jednotlivých obyvatelích dozvěděl a tím si k nim budoval vztah. Samozřejmě nejvíc jsem se sžil s Alex, jejíž dobrácká povaha je obdivuhodná, už vzhledem k tomu, čím vším si za život prošla. Hodně jsem si oblíbil i Steph, starou známou z Before the Storm. Ta se taky vybarvila pro mě sympatickými barvami, prostě správná nerdka v kombinaci s hudebnicí a moderátorkou rádia. Zapomenout také nesmím na Gabea, který sice přijde na začátku o život, nicméně jeho odkaz žije dál a ze všech těch vzpomínek a příběhů pozůstalých plyne, jak příjemným a zábavným člověkem byl.

Graficky hra vypadá výborně, často jsem si rád jen tak poseděl a koukal na okolí i nedaleké hory. Stejně tak se dobře kouká na postavy, jejichž mimika je zase o něco lépe zpracována. A došlo i na jednu minihru v podobě hraní stolního fotbálku. Dokázal bych si představit trošku propracovanější ovládání, ale i tak jsem tuto oblíbenou hru zatím v jiné adventuře ještě neviděl.

Velmi spokojený jsem s hudbou, kde je opravdu co poslouchat a kde se tvůrci dobře trefili do mého vkusu. O to se postarali mimo jiné sourozenci Angus a Julia Stone, autoři skladby Santa Monica Dream z prvního dílu. Kromě nezávislé hudby se dalo zaposlouchat i do licencované hudby či jejich cover verzí. To vše korunuje Alex zpívající Creep či Blister in the Sun v podání zpěvačky Mxmtoon.

Celkově dávám hře poměrně vysoké hodnocení. Je pravda, že některé věci mi ve hře úplně nevyhovovaly, o to více jsem si užil ty ostatní. Hra na mě prostě udělala dojem a moc rád na některé pasáže vzpomínám. Sakra, mně to pořád nestačí a už chci další Life is Strange!

Druhý plnohodnotný díl Life is Strange je stále spíše interaktivním filmem než adventurou, ale svým pojetím se od prvního dílu liší. Především je to o útěku, budeme tedy navštěvovat různá místa, ke kterým se už nebudeme vracet. A také se liší v tom, že tentokrát je nadpřirozenou schopností obdařena jiná postava, než za kterou zrovna hrajeme. Své zážitky a pocity ze všech pěti epizod opět shrnu jen zde.

Stejně jako u jedničky jsem nad míru spokojen se způsobem budování vztahu hlavních postav s hráčem. Střídají se zde scény, kdy se kluci snaží pokračovat v cestě, s těmi, kdy si najdou nějaké zázemí. Tam prožívají své každodenní rutiny, trénují Danielovu schopnost, až nakonec zase dojde k tomu, že musí jít či utíkat dál. To je samozřejmě proloženo i scénami, kdy se něco pokazí a je třeba rychle jednat. Jinými slovy, pocity klidu a dobré nálady střídají pocity strachu a zloby. A to vše se stupňující intenzitou, protože čím dál jsem v příběhu, tím bližší vztah jako hráč s oběma bratry cítím.

Na rozdíl od spousty jiných hráčů jsem si hodně oblíbil zmíněný fakt, že speciální schopností nedisponuje ovládaná postava Sean, ale jeho mladší bratr Daniel. Ten je pořád jen devítiletý kluk, který musí mít tu čokoládovou tyčinku a musí s sebou tahat šišky a hračky. Prostě hledá si zábavu hodnou malého dítěte i v takové situaci. Do toho je tak trošku sobecký, někdy až spratek, ale přitom je jindy zase dobrák, který se umí velmi snadno začlenit do kolektivu a být v něm velmi oblíben. Někdy v jeho chování vidím i podobnost ve svých dětech. 

Naopak na Seanovi leží tíha celé situace. Moc dobře si uvědomuje, v jaké jsou situaci. Netuší kde budou zítra, co budou jíst, jestli utratit těch pár drobných za jídlo teď nebo později. Nebo jestli dokonce nekoupit Danielovi nějakou hračku, aby mu dal na chvíli pokoj. Sám prožívá problémy svého dospívání, ale přitom se musí chovat jako zodpovědný dospělý a starat se o svého mladšího bratra, zvedat mu morálku, být mu vzorem a předávat mu životní postoje. Ale také ho učit, jak se postavit ke své nadpřirozené síle, kterou sám nedisponuje.

S vývojem příběhu jsem spokojený. Je tam několik mrtvých míst, ale bylo zajímavé, čím vším si kluci museli projít a co všechno si musel především Sean přetrpět. Asi nejvíce nudná mi přišla čtvrtá epizoda se sektou, která mi přišla spíše jako takový dolepek, aby to mohli natáhnout na 5 epizod. Zbytek byl fajn, jen nemuseli ztvárnit policii až tak moc hloupě. Hra se upíná především na ústřední dvojici, takže se vedlejší postavy obvykle jen mihnou v rámci jedné epizody. I tak jsem si oblíbil několik postav jako Brodyho, Cassidy a samozřejmě kapitána Spirita alias Chrise. 

Co se závěru týče, ten byl hodně dojemný. Líbí se mi, že to tentokrát není o výběru ze dvou možností. Respektive je, ale záleží i na tom, jakým způsobem se Sean k Danielovi během hry choval. Na internetu jsem později shlédl všechny konce a myslím, že ten můj byl asi ten nejvíc správňácký. Sean utekl sám do Mexika, zatímco Daniel se vzdal a strávil dětství u prarodičů. Z ostatních konců je pak hodně dojemný ten, kde se Sean vzdal, strávil 15 let ve vězení a pak se po propuštění s Danielem vydali na místo z první epizody, kde se Sean psychicky složil.

Grafické zpracování si drží kvality z prvního dílu. Hlavně musím pochválit práci s kamerou a prostřihy v jednotlivých scénách. Soundtrack se také povedl. Sice ne tak dobře jako u prvního dílu, ale několik skladeb jsem si opravdu hodně oblíbil a při jejich poslechu si vždy vzpomenu na danou situaci ze hry. Taky se mi líbí, jak se při zmínce o některých postavách rozjede specifická melodie spjatá s danou postavou.

Hru jsem kompletně dohrál celkem dvakrát. Poprvé v době vydání jednotlivých epizod, takže jsem musel vždy několik měsíců čekat na vydání nové epizody. Byl jsem pak moc rád za skvěle zpracovanou rekapitulaci děje v podobě příběhu dvou vlčích bratrů vyprávěném Seanem. Nyní jsem si hrou kompletně prošel znovu na jeden zátah a došel jsem k závěru, že to rozkouskování na epizody je spíše ke škodě. Ty měsíce čekání oslabují emoční propojení s postavami, které jsem si naplno užil až nyní.

Celkově jsem se hrou spokojen. Chápu, že není pro každého, ale mně tento systém interaktivního filmu upínajícího se především na příběh vyhovuje.

Úžasné dobrodružství Kapitána Spirita je asi hodinu a půl dlouhou hratelnou upoutávkou na druhý díl Live is Strange. Je k dispozici zdarma, proto jsem neváhal si jej vyzkoušet.

Chris si rád hraje na super hrdinu Kapitána Spirita a mně se líbí, jak tvůrci toto hraní zpracovali. Třeba první okamžiky ukázky jeho super schopnosti telekineze, kdy silou vůle zvedá hračku letadla a kdy se nakonec ukáže, že hračku zvedá pomocí ruky mimo původní záběr. Následné scény ukazují malého kluka, který využívá všeho možného ve svém okolí pro své hry a fantazijní souboje se super padouchy. My pak vidíme scény jak v reálném světě, tak v Chrisově fantazii.

A nebylo by to Life is Strange, kdyby do příběhu nezasahoval i nějaký problém, zde v podobě truchlícího a v alkoholu se utápějícího otce, který se nedokáže přenést přes úmrtí jeho ženy, Chrisovy matky. Závěrečná scéna je opět velmi emotivní a přináší jedno velké překvapení.

Také musím pochválit hlavní hudební motiv, který se velmi dobře poslouchá a ke Chrisovi perfektně sedí.

Za mě hra splnila přesně to, pro co byla vytvořena. Navnadila mě zase na nový příběh a hlavně ke koupi druhého Life is Strange již v době vydání.

Bonusová epizoda přináší krátký příběh z minulosti s mladou Max a Chloe těsně před jednou významnou události z původní hry. Holky tráví společný čas u Chloe doma a vzpomínají na časy, kdy byly ještě menší. Hrají si nostalgicky na pirátky a podle mapy hledají tehdy zakopaný poklad. Do toho všeho se ale Max snaží Chloe sdělit, že se za pár dní její rodina bude stěhovat do Seattlu.

Herní doba je zhruba na hodinku, ale je plná příjemné nostalgické zábavy. Hledání pokladu mě dost bavilo, přitom jsem bedlivě zkoumal, jak tenkrát Pricovi žili a jaký vlastně byl Chloin otec William.

Celkově je to vlastně i podle názvu jedno krátké rozloučení s ústřední dvojicí Max a Chloe. Obě holky mi budou chybět. A samozřejmě tam museli dát ten smutný závěr, protože není nad to si na konci hry zase zabrečet.

Hned po dokončení prvního Life is Strange jsem se vrhnul na tento o něco kratší prequel. Opět zde shrnu v jednom komentáři své pocity ze všech tří epizod .

Hlavní postavou je tentokrát Chloe a nevyskytuje se tu žádná super schopnost. Toho jsem se z počátku trošku bál, protože jsem si v prvním díle oblíbil možnost vrátit čas, zvolit jinou možnost odpovědi v dialogu a až po porovnání následků či reakcí ostatních postav se pak definitivně rozhodnout, jak v dané situaci reagovat. Zde nic takového není a je tedy potřeba odpovídat opatrně. Nicméně většina rozhodování zde nemá významnější vliv na to, jakým způsobem se bude děj vyvíjet dál, takže není třeba se nějak přehnaně stresovat.

Příběh je fajn, má sice celkem pomalé tempo, kdy se neděje nic důležitého, ale tyto scény stejně jako v jedničce především budují vztah hráče k hlavním postavám. Především Rachel je napsaná skvěle jako všemi oblíbená studentka a kamarádka, kterou ale někteří skrytě nenávidí. Oblíbená je i u učitelů, ale přitom jí samotné to už začíná lézt krkem a tajně se stává rebelem. Docela by mě zajímalo, jestli by skutečně s Chloe utekla, pokud by se nestalo to, co se stalo.

Opět se vývojářům dařilo budovat emoce, kdy jsem cítil vztek společně s lítostí k tomu, jak všechno padá Chloe na hlavu. Nevýhodou prequelů je to, že již vlastně vím, jak to s některými postavami dopadne. I tak jsem si užíval každý další střípek ze života Chloe. Trošku mě ale zklamalo finální rozhodnutí, které nemělo až takové fatální následky. Dost se mi pak líbily závěrečné sekvence zachycující následný život Chloe a Rachel a i když jsem věděl, jak to skončí, tak mě ten úplný závěr s vibrujícím telefonem v "bunkru" zase dostal.

Co se dalších scén týče, hodně mě bavila ta v divadle a taky hraní hry na hrdiny ve stylu Dungeons and Dragons. Líbí se mi i nová konverzační minihra, kde je potřeba správně odpovídat, aby Chloe přesvědčila jinou osobu provést potřebnou činnost či něco vyzradit. 

Graficky hra vypadá prakticky stejně jako první díl. Hudební výběr se také povedl. Došlo však ke změnám v dabingovém obsazení, na trochu jiné hlasy jsem si však rychle zvykl.

S postavami jsem se hodně sžil a i po dohrání hry nad příběhem hodně přemýšlím, opět na mě udělal velký dojem.

S prvním Life is Strange jsem se setkal až v době, kdy byly dostupné všechny epizody. Nemusel jsem tak na ně čekat a mohl jsem si tak projít celou hrou najednou. A mé první pocity z hraní na mě působily spíše nudně a tak jsem hraní asi po hodině nechal a hra šla na nějaký čas k ledu. Jsem ale moc rád, že jsem se ke hře po čase vrátil, protože tentokrát jsem ten pomalejší úvod překonal a posléze hltal hru plnými doušky až do jejího konce. Nechci rozdělovat komentář podle epizod, všechny své zážitky s hrou shrnu rovnou zde.

Prim zde hraje především příběh, postavy a dialogy. To vše je zde zpracované na výbornou. Je však potřeba si zvyknout na zmíněné pomalejší tempo. Hra staví na střídání scén, kdy se příběh významně posouvá dál a na scény, kdy se vlastně nic neděje a hraní se tak zdánlivě natahuje. Mně ale naopak přijde, že hlavně díky těmto scénám jsem se dokázal do Max a Chloe mnohem více vžít. I díky tomu jsem pak mnohem více prožíval šokující momenty v příběhu, které ve mně vyvolávaly obrovské emoce vedoucí k naštvání či k pláči. Asi nejvíc mě zasáhl moment, kdy Max po změně minulosti zjistila, že je Chloe ochrnutá. To jsem si slušně pobrečel. Nebo při odhalení únosce jsem fakt k únosci cítil strach, vztek a nenávist současně.

Používání super schopností Max mě dost bavilo, často jsem po dokončení rozhovoru vracel čas a zkoušel jiné volby odpovědí a podle reakce dané postavy pak vybíral tu nejvhodnější. Na druhou stranu se občas divím tomu, jak se návrat v čase neaplikuje na pozici Max v prostoru a její inventář. Například scéna, kdy holky rozbijí dveře do ředitelovy kanceláře, což vyvolá alarm. Max se v kanceláři vrátí v čase před výbuch a otevře dveře bez alarmu. Jak asi toto vnímala Chloe? To se z jejího pohledu Max teleportovala dovnitř a otevřela dveře? I změny ve vzdálenější minulosti ve mně občas vyvolávaly otázky, ale po chvíli jsem si zvykl a nechal to být.

Při hraní je potřeba se občas rozhodovat s tím, že dané rozhodnutí bude mít vliv na zbytek příběhu. Následky těchto rozhodnutí jsou občas zmíněny i později, ale nepřijde mi, že by měly na hlavní průběh nějaký větší vliv. Snad jen chování ke Kate dost ovlivní to, jestli se jí Max podaří zabránit před skokem ze střechy. A to nejtěžší rozhodnutí je pochopitelně to závěrečné. Je to vlastně jedno obří morální dilema, protože ani jeden z obou závěru vlastně není vyloženě dobrý. Opravdu si nevzpomínám, že bych u nějaké hry tak dlouho přemýšlel, co vybrat.

Jak už jsem naznačil výše, hra je především o chození z místa na místo, rozhovorech a používání interaktivních míst a předmětů. Na sběr předmětů taky dojde, ale jen minimálně. A když už, tak se využije pouze právě získaný předmět. Sem tam je pak potřeba vhodně využít i Maxinu schopnost. Dost mě bavilo dokazování schopností v restauraci, kde jsem musel dávat pozorovat, co se děje a následně vrátit čas a vše do detailů popsat. Líbí se mi, jak jsou všude různé věci, které je možné si prohlížet. Spousta z nich jsou vlastně zbytečné, ale celkově doplňují informace o životě v Arcadia Bay, dokreslují minulost či umožňují se dozvědět více o některých postavách. Ve výsledku jsem se pak snažil prohledávat vše, aby mi něco třeba neuniklo. Ve hře bohužel dojde i na několik stealth pasáži, které mi sem tolik nesedí. Naštěstí jich není mnoho.

S vizuálním zpracováním jsem spokojen. Líbí se mi i stylové zpracování různých interaktivních míst a předmětů, které jsou jakoby mírně rozmazané a při bližším pohledu se zobrazí s více detaily. Uši pak potěší skvělý výběr hudby, která podbarvuje určitě scény. Zvláště pak vyniká v nehratelných scénách na koncích jednotlivých epizod. Hudbu pak moc rád poslouchám i mimo hraní, avšak má to jeden vedlejší efekt, protože mi její poslech často vyvolává vzpomínky na některé situace ve hře a výše zmíněné emoce jsou pak zpět. Dabing se také povedl, všechny hlasy mi dobře sedí na dané postavy.

Hra mě hodně dostala, vývojáři umí dobře budovat vztah hráče k hlavním i vedlejším postavám a umí si hrát s emocemi. Příběh se povedl, stejně jako zpracování. Od mého prvního dohrání jsou hry od Don't Nod pravidelně v mém hledáčku oblíbených her.

Jak jsem již psal ve svém komentáři k základní hře, k hraní třetího Diabla jsem se dostal až o několik let později. Zapomněl jsem však dodat, že jsem jej hrál již s tímto rozšířením. Původní hru jsem tedy samostatně nikdy nehrál a tím pádem nemůžu pocítit všechna vylepšení, která toto rozšíření přineslo. Proto zde asi nezmíním úplně všechny novinky.

A tou nejhlavnější je pochopitelně pátý akt. Zde mě potěšila především o něco málo vyšší obtížnost. Stejně jako v základní hře jsem zde pokračoval na Experta. A zatímco první čtyři akty jsem prošel v podstatě s prstem v nose, v pátém jsem už po tom elixíru občas sahal. Obzvláště pak ve finálním boss fightu. I tak mi ale přišlo, že bylo hraní až příliš snadné. A stejně jako u základní hry, ani zde mě nyní nijak neláká opětovný průchod hrou na ještě vyšší obtížnost.

Co se týče level designu, zde mi přišlo, že jsou ty jednotlivé lokace o něco větší než v základní hře. Ale to může být jen pocit. Zaujali mě i noví nepřátelé, především Primordial Scavenger, který je ve svém bojovém módu skoro nezranitelný, dokud mu nepadne brnění a nezačne zdrhat. Měl jsem celkem nahnáno, když jsem na něj narazil s vlastnostmi Illusion a waller. Po chvíli jsem jimi totiž byl prakticky obklíčený a neměl jsem kam ustupovat.

Vizuálně vypadá prostředí stále stejně dobře ponuře, tady není co vytknout. Co ale musím vyzdvihnout, je hudba. Tentokrát mě zaujalo několik boss fightech skladeb, třeba ta při boji s Urzaelem.

Rozšíření dále přidalo do hry dvě nové třídy a to Crusadera a později Necromancera. Aniž bych si to předem zjišťoval, jsem si již pro základní hru vybral Crusadera, jehož styl se zbraní a štítem mi pro můj styl hraní dost vyhovoval.

Celkově jsem spokojen, pátý akt je určitě zajímavý a přidá několik hodin další zábavy. Nepochybuji o tom, že si hru za pár let zase zahraji za jinou postavu. Vyšší obtížnosti ale bohužel nejsou hned dostupné, takže to bude zase na relativně lehkou obtížnost, bez větších výzev.

K třetímu Diablu jsem se poprvé dostal až teprve pár let nazpět. Bylo to především z toho důvodu, že jsem se bál změn v hratelnosti, o kterých jsem četl v tehdejších recenzích. A moje obavy se celkem naplnily, protože jsem z hraní za barbara tenkrát moc odvařený nebyl. Své pocity jsem ale nechal pár let uležet a nedávno jsem si průchod hrou zopakoval a to s postavou Crusadera.

Nyní jsem už věděl, do čeho jdu, proto jsem měl jiná očekávání. Na multiplayer moc nejsem, takže jsem se opět uchýlil pouze k hraní singleplayerové kampaně. A tentokrát mě to bavilo více. Především jsem si užil příběh, který je zde mnohem více výpravnější, než u předchozích dílů. Lore pak doplňují hromady nalezených zápisků a deníků. Škoda jen, že se hra v daném okamžiku nepřeruší, ani se nezobrazuje text. Pokud totiž zrovna probíhá bitva, tak ten mluvený dialog obvykle absolutně nevnímám a musím si to pak procházet zpětně. Dále se mi líbí, že už i společníci mají co říct a sdělují mi svůj názor na aktuální situaci či dungeon.

Co se týče jednotlivých aktů, tak ten první a druhý svým prostředím tak trochu kopíruje dvojku, ale to nemusí být vždy na škodu. Třetí akt s pobíháním na hradbách pak měl dobré grády. A finále v nebi se pak neslo takovou pachutí, jak mě tam ti andělé ze začátku moc nechtějí a celkově jim jsou lidi ukradení. To teď myslím samozřejmě v dobrém smyslu. Hlavní postavy mi celkem přirostly k srdci. Plus pokud budu někdy znovu hrát jedničku, budu myslet na to, jak Adria později zradí. Level design jednotlivých dungeonů mě nijak zvlášť nenadchnul, teď po pár týdnech po dokončení mi nic unikátního v hlavě nezůstalo. Za zmínku aspoň stojí nové teleportační krystaly umístěné obvykle na konci dungeonů, takže není potřeba procházet celým podzemím zase zpět. Na venkovních lokacích je zase fajn, že se tam nachází různé pasti, které se dají proti potvorám využít.

Graficky vypadá hra fajn, souboje jsou hezky plynulé. Líbí se mi, jak při hromadném zabíjení potvory odlétají na všechny strany. Oheň, kouzla a další efekty pak vypadají také nádherně. Horší je to s hudbou. Schválně jsem si ji zesílil, abych ji víc vnímal, ale prakticky žádná skladba mi nepřišla výrazná a tak mi neutkvěla v paměti. 

Monstra také vypadají o něco hrozivěji. Nejvíc na mě zapůsobily Falleni, kteří teď nevypadají jako nějací slabí goblini. Líbí se mi i nové schopnosti bossů a minibossů jako waller, illusion či wormhole. Štvalo mě naopak zmražení od monster s frozen a výbuchy při zabití potvor s molten.

A teď to nejdůležitější, změna mechanik hry. Zapomeňme na rozdělování bodů do základních atributů, zapomeňme na strom skillů. Tentokrát je zde postupně až 6 aktivních schopností a až 4 pasivní skilly. To vše je možné libovolně měnit, takže není problém postavu kdykoliv kompletně překopat. Je tedy možné si něco vyzkoušet a případně to později zase změnit. Na druhou stranu mi tento systém nikdy nepřirostl k srdci a toho původního se nerad vzdávám.

Hru jsem kompletně dohrál na obtížnost Expert a hraní bylo naprosto bez problémů. Většina předmětů mi totiž vracela životy za zásahy a tak jsem skoro vůbec nepotřeboval žádný heal. Umřel jsem pouze jednou a bylo to tak trošku omylem, protože jsem si zvykl ten health bar moc nehlídat a z nepozornosti jsem nestihl včas stisknout Q pro vypití lektvaru. Opakovat hru na vyšší obtížnost už se mi nechtělo, je tedy možné že to bude o něco náročnější. Užitečné vybavení jsem pak nacházel prakticky na každém kroku, často jsem pak přemýšlel, jestli do předmětu vkládat gem, když jsem po chvíli našel ještě lepší předmět. 

Tentokrát jsem si hraní užil více než na poprvé. Nicméně, pořád zde cítím tu pachuť nevítaných změn. Kdyby hra nesla jiné jméno, neměl bych s tím problém. Ale když se řekne Diablo, čekám od herních mechanik trochu něco jiného.

Po čtyřech dokončených hrách ve stylu malovaných křížovek jsem měl podobná očekávání i s CrossCells. O to větší překvapení pro mě bylo, že se jedná o malinko jiný koncept. Tentokrát totiž nebudeme počítat vyplněné skupiny buněk, ale dojde na jednoduché výpočty. Tato změna tak do tohoto logického rychlíku konečně vnáší nový vítr.

Kromě klasického sčítání po řádcích či sloupcích pak dojde i na počítání v rámci oblastí a hlavně i na násobení. Až to do hry konečně vnáší slušný bordel, což teď myslím v dobrém slova smyslu. S násobením je totiž často potřeba myslet na mírně jiné výpočty v případě počítání zleva doprava a jiné naopak zprava doleva.

Jednotlivé úrovně byly pro mě obvykle celkem snadné, většinu z nich jsem tak dokázal vyřešil během několika málo minut. Prakticky až v poslední pětici teprve přišla ta správná vysoká obtížnost s tím, že fakt velké problémy jsem měl jen s úrovněmi 47 a 49. I ty se mi po čase podařilo vyřešit, což vede k hlavnímu záporu této hry a tím je její délka. Ve výsledku jsem s luštěním strávil necelé 4 hodiny, z čehož dobrou polovinu jsem luštil právě zmíněné dvě úrovně.

Graficky je hra prakticky totožná, jako předchozí 4 hry postavené na podobných principech. Stejně tak i hudba mi po chvíli přišla až příliš stereotypní a prakticky jsem jí přestal vnímat.

Celkově je hra změnou svých principů příjemným osvěžením v sérii. Luštění mě fakt bavilo, jen škoda, že nastane konec zrovna, když ty úrovně začnou stát za to.

Na první pohled se jedná o hezky vypadající ručně kreslenou adventuru odehrávající se během vánočních svátků. Očekával jsem kratší a pohodový gameplay.

A příběh se skutečně jeví jako pohodový, minimálně v první polovině hry. Pak ale dojde k drobnému plot twistu a zbytek hry už se moc za pohodový označit nedá. Každopádně jsem rád, že jsem se nerozhodl hrát hru s mými malými dětmi, protože by z toho jistě měly škaredé sny. Nicméně, potěšily mě sem tam zmíněné reference na různé filmy, jako Back to the Future nebo Shining.

Úkoly jsou celkem jednoduché, většinou logické, avšak občas dojde i na trochu nesmyslná řešení. Někdy mi chybí lepší popis předmětů. Například u vany jsem si celou dobu myslel, že je potřeba sehnat špunt, aby neodtékala voda, přitom bylo potřeba něco jiného. Velkou škodou pak je jen délka hry, protože se mi jí podařilo naslepo dohrát za necelou hodinu.

Audiovizuálně vypadá hra pěkně, nemám co vytknout. Snad jen jsem si u názvu hry říkal, že zde bude slyšet stejnojmenná vánoční píseň od Wham!, ale ty licenční poplatky za ní by jistě byly obří, takže je vlastně pochopitelné, že zde nezazní. Líbí se mi pak i vizuální zpracování achievementů v podobě adventního kalendáře. Super nápad.

Celkově jsem se hrou spokojený, chystá se i pokračování, na které jsem také zvědavý. Jen bych řekl, že někoho může odradit současná cenovka vzhledem k délce herní doby.

K sedmému dílu Might and Magic nemám takový nostalgický vztah jako k dílu šestému, protože jsem se k němu dostal až o nějaký čas později. Dokonce jsem i dřív dohrál osmičku, ale časem jsem se k sedmičce nakonec vrátil a užil si kvalit tohoto dílu.

Příběh mě bavil. Líbí se mi, jak je to pořád propojené se spin-offem Heroes of Might and Magic, zde konkrétně s oblíbeným třetím dílem. Po čase dojde i na nutné rozhodnutí, zdali se hrdinové vydají na cestu dobra nebo cestu zla s tím, že každá volba vede ke specifickým úkolům hlavní příběhové linky, stejně jako ke specifickým povyšovacím úkolům. Líbí se mi i postupné zlepšování svého sídla, hradu v Harmondale. Jen škoda, že jsem do toho nemohl nějak víc kecat. Ale ono by těch možností zase tak moc nebylo, takže možná je to takto i lepší.

Celková herní doba je tentokrát o dost kratší a naneštěstí se to až na pár výjimek týká i jednotlivých dungeonů, jejichž rozsáhlost byla v šestce legendární. Nakonec dojde i na mé ne zrovna moc oblíbené blastery. Naštěstí tomu je až v úplném závěru, který mě na hře moc nebaví a obvykle ho probíhám co nejrychleji bez likvidace všeho nepřátelského, na co narazím.

Na první pohled hra vypadá prakticky stejně jako šestka s upraveným HUDem. Pár změn v mechanikách hry, které vylepšují prožitek ze hry se tu najde. Jsou tu 3 nová povolání, několik nových skillů, ale hlavně došlo k omezení úrovní skillů dle zvoleného povolání. Ne každá postava tak může být expertem, mistrem či velmistrem v dané dovednosti, což vede k mnohem složitějšímu rozhodování, jakou partu si zvolit.

I když jsem strávil studováním jednotlivých povolání několik desítek minut, moje naposledy zvolená parta měla jednu drobnou chybu, která se nesla skoro celou hru. A tou byla absence vyšší úrovně odstraňování pastí. Té expertní mohla dosáhnout jen moje lučištnice, ale to až po dosažení nejvyššího povýšení, čehož lze dosáhnout až po volbě cesty, což jsem ale zase odkládal na nejpozdější možnou chvíli. Příště budu holt vědět, ale zase na druhou stranu mě bavilo při otevírání každé truhly poslouchat hlášky typu: "Sorry" nebo "I broke my nail".

A samozřejmě nesmím zapomenout na karetní hru Acromage. Minihru jsem již znal z osmého dílu, ale kredit má pochopitelně právě tento díl, kde se objevila poprvé.

Největším záporem hry pak zůstává stejný jako v šestce a tím je mizerná AI, obzvláště v dungeonech. Není tak problém lákat nepřátele k různým předmětům či dveřím, kde se zaseknou a já je můžu v klidu likvidovat, aniž by měli možnost protiútoku. Asi nejvíce tím trpěli Behemoti, kteří by jinak byli dost tuhými protivníky.

Ze série Might and Magic mám o něco více raději osmý díl a o dost více ten šestý. To ale nemění nic na tom, že sedmička nabízí velkou kupu zábavy, kterou si v budoucnu určitě někdy zase zopakuji.

Fanouškovská rozšíření her moc nevyhledávám, ale o Horn of Abyss jsem slyšel spousty chvály. A když jsem následně zjistil, že je zde zcela nová frakce se spoustou dalších novinek, dal jsem hře šanci a zkusil si projít všechny kampaně.

Nové pirátské město Cove vypadá hezky a je vidět, že autoři ctí původní grafický styl, protože město vypadá skutečně tak, jakoby byl od původních vývojářů. Jednotky jsou mixem vodních stvoření, pirátů, ptáků a bojovníků tajemného národa Nixů. Nejsem dostatečně zkušeným hráčem, abych si troufnul hodnotit vyvážení jednotlivých jednotek a jejich možnostech proti ostatním jednotkám, nicméně hraní za Cove jsem si celkem oblíbil. Především jsem se soustředil na střílející a kouzlící piráty v kombinaci s rychlými Stormbirdy a odolnými Nixy. Nymfy a kupodivu ani nejsilnější Sea Serpenti mě moc nebrali, takže právě tyto jednotky v mých armádách často umíraly nejčastěji. 

Mezi další vylepšení patří přepracování grafiky některých budov na mapě, dokonce i vzhled některých jednotek. Chvíli mi tak trvalo, než jsem si zase zvykl. Ve hře jsou vedle nových hrdinů hrdinové i nové artefakty a skilly, které místo obvyklých bonusů pro mého hrdinu a mé jednotky naopak ubírají vlastnosti nepřátelského hrdiny, či jeho jednotek. Zajímavá je i novinka na písečném bojovém poli, kde jsou neviditelné bažinky, které okamžitě zastaví pohyb jednotky.

Z nových kampaní jsem měl celkem respekt, protože jsem se v diskusích dočetl, že je jejich obtížnost vyšší než bylo u předchozích zvykem. První kampaň se mi podařilo dokončit na přednastavenou normální obtížnost. V ostatních kampaních jsem už měl s přednastavenou obtížností problémy, takže jsem si při prohrané mapě snižoval na normál a několikrát i na easy. Celkově mě hraní kampaní bavilo a to především proto, že ty mapy jsou více zaměřené na cestování loděmi, což u těch předchozích bývalo spíše výjimkou.

Celkově jsem s tímto modem spokojen. Hraní bylo zase trochu jiné a přitom si dokázalo udržet původní atmosféru. Jsem zvědavý na další budoucí rozšíření, kde přibude další frakce. Určitě to zase vyzkouším.

První díly Syberie patří mezi mé oblíbené adventury. Mají své chyby, ale na jejich příběh, atmosféru a celý ten svět automatonů asi nikdy nezapomenu. Pak přišla trojka. Ta měla také hezký příběh, který ale nebyl ani zdaleka tak povedený. Atmosféra byla fajn, ale celé hře podlamoval nohy především její technický stav a ovládání. Na čtyřku jsem slyšel ze všech stran chválu, tak jsem byl hodně zvědavý, jaký názor si na ni udělám já.

V první řadě je potřeba si uvědomit, že je příběh od minulých dílů výrazně odlišný. V původních dílech se cestuje z místa na místo, zde zůstáváme po většinu doby hraní stále v jednom městě, ve Vaghenu. Stejně tak i cíle Kate jsou jiné. V prvním dílu hledá Hanse kvůli řešení dědictví, v druhém chce pomoct dokončit Hansovu cestu, ve třetím zase pomáhá Youkolům. Jinými slovy, stále někomu pomáhá. Zde je to poprvé především o Kate a o tom, čeho chce dosáhnout ona sama: Zjistit co nejvíce o dívce z obrazu - Daně a o tom, proč se jí Kate tak podobá.

Příběh měl pro mě pomalejší rozjezd, avšak po několika kapitolách jsem byl přilepený na monitoru s očekáváním, co se bude dít dál. Osobně jsem rád, že tvůrci zazdili celou tu děravou část příběhu s armádou či soukromým detektivem z trojky a kromě několika zmínek na ně prakticky nijak nenavazuje a nerozvíjí. Jinak prim u mě hrála především linka Dany: utlačování Vagheranů od Hnědých stínů - neboli židů ze strany nacistů, její mladá naivita a slepá zamilovanost, ztráta Leona, utajené těhotenství, smrt dítěte, exil a armádní kariéra, nečekaný návrat, žárlivost a zrada od Leni a nakonec smrt Leona. No zkrátka nejednou jsem si u hry zabrečel. Hraní za Kate a její postupné slepování střípků Danina příběhu bylo taky fajn: Setkání s Oskarem, postupné uvědomování si toho, kým vlastně je. A to závěrečné vystřízlivění a návratem domů s následným přeběhnutím do jiného vlaku. To je prostě ta Kate, kterou mám v Syberii rád. 

Všiml jsem si ale ještě jedné věci. Původní hry byly hodně postaveny na automatonech a dalších strojích z dílny Voralbergovy továrny a příběh se točil kolem nich. Zde mi přijde, jako by tu automatony byly jen aby se neřeklo, protože je to Syberia. Ano, máme tu famózní hudební náměstí ve Vaghenu, to je jeden obří automaton, plus tramvaje a vlakové nádraží a další menší strojky. Ale tak nějak si dokážu představit, že by tu automatony vůbec nebyly a přitom by mě ta hra asi bavila úplně stejně. Vlastně i Oskar, ač v roztomilé podobě, je zde jen jako malý pomocníček a kromě jeho opětovného nalezení zde žádnou významnější roli v příběhu nemá.

Líbí se mi, že hra vlastně ani není klasickou adventurou, kde je potřeba u sebe tahat desítky předmětů, ale částečným interaktivním filmem. Zde totiž obvykle stačí nechat všechny vypovídat, proklikat všechny interaktivní předměty a následně se přesunout jinam, kde postup opakovat. To vede k tomu, že se soustředím především na příběh. Inventář s pár předměty tu je taky, ale obvykle jich není mnoho. Navíc se mi líbí, že zde není klasický nešvar adventur, kde má hlavní postava kapsy s aktivovaným kouzlem Hermioniny kabelky. Zde Kate rozměrné předměty prostě nese v ruce. Dojde i na několik hádanek, ale opět nic, co by se nedalo během pár chvil vyřešit. Asi nejvíce jsem se ale zasekl u armádní vysílačky. Hodně se mi líbila část, kdy si Kate pouštěla starý film a hráč jakoby ovládal kameramana toho filmu. Celkově zde není moc postav, což beru spíše jako výhodu, protože i díky tomu jsou postavy lépe zapamatovatelné. 

Hlavním problémem trojky bylo především ovládání. Zde si dali tvůrci dost záležet, aby tomu tak opět nebylo. Tentokrát jsem odložil gamepad a hrál jsem klasicky na myši a sem tam se mi stalo, že šla ovládaná postava trošku jinam, než jsem zamýšlel, případně mi nevyhovoval úhel kamery, kdy nebyla vidět cesta, kam jsem se chtěl dostat. Těch situací bylo ale jen málo, takže bych to dál nijak nevyzdvihoval. Co mi ale dost vadilo, byla nemožnost přeskakovat dialogy. Zvláště když jsem klikl na nějaký předmět znovu, tak jsem si musel vyslechnout kompletně celý text a to byla někdy celkem slušná otrava. 

Co dělá Syberii Syberií je i její vizuál venkovních lokalit. Ač mě to hratelnostně někdy štvalo, rád vzpomínám na krásné venkovní scenérie z jedničky a dvojky. Zde je na co se koukat také, zvláště v kapitolách odehrávajících se na horské chatě. Zbytek však není nijak pozadu, interiéry a třeba i obličeje jednotlivých postav vypadají prostě nádherně. Nikterak pozadu není ani hudební zpracování. Hymna Vaghenu zní opravdu nádherně. Oblíbil jsem si ji natolik, že jsem si ji nastavil jako melodii budíku. Ten pomalu nastupující klavír se mi od té doby příjemně při probouzení poslouchá. Pozdější nástup ostatních hlasitějších nástrojů pak způsobí, že už rozhodně znovu neusnu. Stejně tak se mi líbilo i klavírní představení Dany, kdy zahrála Chopinův Waltz Op.64 No.2. Dříve jsem tuto skladbu neznal, teď si ji občas pouštím k práci. Co se dabingu postav týče, zde není moc co vytknout. Jen je občas v hlase Kate slyšet, že je její dabérka za ta léta o něco starší, než postava Kate.

Celkově jsem se hrou velmi spokojený. Jak už jsem nastínil v odstavcích výše, hra je o dost jiná, než první díly, avšak příběh je zpracován velmi dobře. Hru hodnotím dokonce lépe, než skvělý první díl, až tak na mě ten příběh zapůsobil. Teď ale vnitřně polemizuji nad tím, jestli chci, aby vznikl další díl. Na jednu stranu bych chtěl vědět, co se bude dít dál. Na stranu druhou mám strach z toho, že ten příběh a atmosféra nebudou bez Benoît Sokala tak dobré a já budu zklamaný. Uvidíme.

Tato hra je pro mě příjemným překvapením, protože jsem o ni donedávna nevěděl. A už vůbec jsem netušil o tom, že pochází od českých vývojářů.

Příběh hry mi přišel v prvních okamžicích celkem zajímavý, avšak po chvíli celkem předvídatelný. Prakticky hned při prvním setkání s poradcem Eclanem mi bylo už podle jeho vzhledu jasné, že se jedná o černokněžníka či necromancera a i jeho následné chování tomu pak stále nasvědčovalo. No a nakonec to tak skutečně je. Zbytek ale byl celkem fajn. Návštěvy měst různých ras, shledávání se se starými známými, atd. Občas pobavily i dialogy a jejich narážky na filmy a knihy jako Pán Prstenů či Stopařův průvodce po Galaxii nebo i prolomení čtvrté stěny. 

Je však velká škoda, že je příběh dost krátký a to nejspíše z důvodu neúspěšné crowdfundingové kampaně. Na mapě světa tak zůstala spousta míst bez interakce. Dokážu si představit klidně trojnásobnou délku, ale také by to chtělo propracovanější příběh, aby po čase nenudil.

Samotné karetní souboje mi ze začátku připadaly celkem komplikované. Nejspíše proto, že moc karetní hry tohoto typu nehraji. Stačilo ale pár cvičných soubojů v aréně, abych rychle pochopil většinu potřebných mechanismů a věděl tak, jakou strategii v soubojích používat. Nakonec mi ty souboje přišly i celkem snadné. Nevím, jestli to bylo kvůli ne moc dobré umělé inteligenci počítače a nebo tím, že jsem měl prostě lepší karty, ale za celou hru jsem nakonec prohrál asi jen 3x. A to 2x jen kvůli tomu, že jsem si v aréně troufl na silnějšího protivníka. Dokázal bych si tak představit, že by ty boje mohly být minimálně v závěru hry těžší.

Hraní pro mě bylo zábavné, avšak hra působí značně nedodělaným dojmem. Bohužel nemám moc jak porovnávat s jinými hrami tohoto žánru, protože s nimi nemám moc zkušeností, tak snad nehodnotím příliš vysoko.

Nejsem moc zběhlý v historii, o Mata Hari jsem věděl akorát to, že byla během první světové války dvojitou špionkou. Videoherní zpracování není samozřejmě žádným přesným dokumentem, i tak jsem se těšil, co se o této historické postavě případně dozvím.

Příběh je zajímavý, minimálně v první polovině hry, kdy se Mata Hari postupně sbližuje s různými vlivnými lidmi a získává od nich informace. I když mi přišlo, že je získává až podezřele snadno. Z historických pramenů jsem věděl, že skutečná Mata Hari byla nakonec popravena, proto mě celkem překvapil happy-end v závěru, kdy byla její smrt jen fingovaná a ona žila dál.

U adventur mám rád, když jsou v nich přítomný mezihry a zde jich je celkem dost. Ta nejčastější - tancování - je ale celkem nudná, zvláště pak hledání inspirací různě po lokacích. Jednou jsem tu inspiraci hledal asi čtvrt hodiny. Zbytek je celkem fajn. Dost mě bavila ta s cestováním mezi městy. S pozdější potřebou častějšího cestování jsem byl ale celkem rád, že se vždy zpřístupnila i možnost rychlého přesunu bez minihry.

Během hraní jsem však narazil i na řadu nesmyslů a příběhových děr. Například je potřeba odposlechnout telefonní hovor v Madridu, jenže Mata neví, jak na to. Tak odcestuje do Monaka se to naučit a následně se přes Berlín vrátí zase do Madridu. A kupodivu, ten potřebný hovor stále probíhá. Stejně tak je divné, že když je Mata v Paříží a potřebuje někomu v tomto městě zavolat, tak musí odcestovat do Berlína, kde je jediný přístupný telefon.

Vzhled jednotlivých lokací vypadá celkem fajn, hlavně Paříž. Akorát mi to přišlo celé takové statické. Plus si myslím, že by nebylo na škodu, kdyby zde bylo více lokalit. Je fajn, že je možné se v rámci obrazovky přesouvat na dvojklik, bohužel to ale nefunguje i pro východ z obrazovky. Tam musí Mata vždy dojít. Ze začátku jsem pak celkem bojoval i s volbou témat k rozhovoru, ale časem jsem si zvykl. Jsem rád, že je zde přítomna funkce zvýraznění interaktivních předmětu. I díky ní jsem tak naštěstí neměl moc záseků.

Celkově považuji tuto adventuru za mírný podprůměr. Délka je spíše kratší, ale to lze vzít i jako klad, protože to aspoň rychle uteče.

Je libo rajčatovou polévku, pizzu, salát nebo hamburger? Jsme kuchaři z budoucnosti, Cibulový král nás vrátil v čase, abychom se zde zdokonalili ve vaření. To vše proto, abychom jednou v budoucnu uvařili ta nejlepší jídla obřímu monstru a tím ho porazili.

Příběh zní jednoduše a tak trochu divně, ale přijde mi, že k této hře dobře sedí. Každopádně o příběhu tato hra prakticky vůbec není. Jedná se o na první pohled nenáročnou a především zábavnou co-op hru, kde je potřeba v časovém limitu připravovat objednaná jídla. Proč na první pohled nenáročnou? Jednotlivé úrovně se postupně stávají složitější a složitější. Budeme vařit na spoustě myslitelných či nemyslitelných místech. Budeme na lodi, která se hýbe na vlnách a posouvá naše stoly. Jinde zemětřesení zvedá a tím znepřístupňuje část kuchyně. Vařit budeme i na jedoucích náklaďácích, na ledové kře, u lávy či ve vesmíru. Každá úroveň pak má nějaká svá specifika, se kterými je potřeba se při vaření vypořádat.

Většina úrovní je ale na potřebnou jednu hvězdičku celkem snadno zvládnutelná. Horší to je v okamžiku, kdy se jde do finále. To v každé oblasti přibudou dvě úrovně, jejichž zdolání bude tou pravou výzvou. A co teprve když chcete každou úroveň dokončit na tři hvězdičky? To si v těchto úrovních teprve užijete tu pravou "zábavu". Pro mě osobně pak byla nejhorší úroveň 6-1, kterou jsem na ty tři hvězdy dělal několik hodin, protože bylo potřeba naprosto dokonalé zvládnout načasování pohybů stolů.

Graficky vypadá hra fajn, nejedná se o žádné grafické orgie, vše vypadá jednoduše. Aspoň tak hra nijak neodvádí pozornost od potřebného vaření. Hudba se pak také dobře poslouchá. Naštěstí se v různých oblastech mění, takže se neoposlouchá.

Hra byla příjemným zpestřením několika večerů, kdy jsme si s manželkou užili společné herní vaření. Z hecu jsem zkusil projít všemi úrovni i sám s přepínáním kuchařů a i to ve výsledku není problém. Těším se na pokračování v druhém díle.

Během hraní sedmého dílu Poldy došlo na krátký segment, kdy si Pankrác zahrál několik scén z původního 2. dílu v o něco hezčím grafickém kabátku. Když se následně objevila nová crowdfundingová kampaň na remaster celé dvojky, neváhal jsem a poprvé v životě jsem na takový projekt přispěl.

Hlavní změnou v remástru je pochopitelně vzhled. Veškerá grafika byla překreslena, prakticky vše vypadá detailněji a celkově hezčeji. Přitom hra nabízí možnost si danou obrazovku zobrazit a hrát v původním vzhledu, takže jsem si celkem často vše prohlížel jak v nové, tak i pro porovnání ve staré verzi. Přitom mě bavilo nalézat různé detaily umístěné především v nových místech na okrajích. Myslím tím třeba fotku zaměstnance měsíce u Bašty nebo jakýsi naložený pes v nálevu v Hybridáriu.

Pozadu nezůstalo ani ozvučení. Hudba se drží původních motivů, ale je kompletně přepracovaná. Tak trošku jsem si na ni musel chvíli zvykat, protože mám původní verze některých skladeb rád a když se řekne druhý Polda, tak mi hned hrají v hlavě. Stejně jako v případě grafiky je možné si přepnout hudbu na její starou verzi, ale nakonec jsem si oblíbil i tu remasterovanou hudbu. Dabing je z pochopitelných důvodů původní, ale i tak se stále dobře poslouchá.

Příjemné je i zjednodušení hratelnosti. Rychlé přesuny na dvojklik byly dostupné již v původní verzi, zde navíc přibylo zvýraznění všech interaktivních věcí na obrazovce pomocí mezerníku, čili takový standard modernějších adventur. Dále je možné si nechat v inventáři zvýraznit ty předměty, se kterými se na aktuální obrazovce dá něco dělat. To mi už přijde spíš jako nápověda, ale pro někoho to může být takové příjemné popostrčení. 

Jedinou věcí, která mě na hře zamrzela, jsou rozbité dva achievementy. Zde však předpokládám, že brzy dojde k nápravě. S remástrem jsem jinak spokojený. Dostal jsem přesně to, co jsem od něj očekával. Až budu mít někdy chuť si zase Poldu zahrát, tak nemám důvod sahat po původní verzi, což je asi tou nejlepší vizitkou. Už teď se však těším na květen, až vyjde i nová kapitola odehrávající se mezi druhým a třetím dílem.