Moc se mi líbí základní mechanika Ghostrunneru. Skoro každého nepřítele je totiž možné zabít na jednu jedinou ránu. Háček je ale v tom, že naprosto stejně můžu dopadnout i já. Navíc se to "můžu dopadnout" děje jako na běžícím pásu. Naštěstí je na mé straně především rychlost a tempo, proti kterému byl Doom Eternal asi jako šnek, takže nepřátelské projektily často létají na místo, kde jsem byl před pár okamžiky.
 
Cyberpunkový příběh mě bavil, i když je to už takové klišé. Prostě já nic nevim a do vysílačky, respektive zde rovnou v mozku dostávám rady s tím, že mě onen "hlas v hlavě" ve výsledku zradí. To už bylo prakticky naznačováno od začátku vzhledem k jeho názorům a audio záznamům. Naopak jsem čekal větší zapojení Zoe, hlavně když šlo do finále. Toho jsem se ale nedočkal.
 
Z level designu mám různorodé pocity. Většina arén je super, dobře přehledné a často je stále jasné, co je třeba dělat. V parkourových částech jsou zase všude šipky, takže ztratit se je skoro nemožné. Navíc je zde spousta checkpointů, takže časté umírání a opakování sekvencí obvykle tolik nebolí. Horší je to s se scénami v Jackově mysli a boss fighty. Ty scény mi tak trochu připomínaly ty z Assassin's Creed: Revelations a ty poslední dvě byly neskutečně otravné. Zatímco otáčející se kostky s nutností sběru koulí bez jediné chyby jsem po chvíli zvládl, finálovým parkourem jsem se trápil několik hodin. Za ty skoky mezi stěnami s občasnými odrážedly šly body dolů, to byl neskutečný opruz. To samé boss fight s TOMem, to bylo prakticky o náhodných skocích, protože jsem absolutně netušil, kde se zrovna nachází rychle pohybující se lasery. Naopak souboj s Hel se mi hodně líbil.
 
Bylo celkem vtipné, že jsem během hraní nějakou dobu zcela míjel možnost se vylepšovat. Až když jsem se v některých pasážích zasekl, tak jsem se z jednoho videa dozvěděl, že má autor červeně zvýrazněné nepřátele, což značně pomáhá s bojem v arénách, stejně jako možnost odrážet projektily. Tyto dvě byly moje následné must have schopnosti. Pak už souboje zase tak moc velkým problémem obvykle nebyly.  A když náhodou jo, tak často stačilo prostě chvíli počkat na naplnění tempestu. Z nepřátel mi nejprve dost dělali problém ninjové, než jsem přišel na tu správnou techniku, jak na ně. A v závěru pak i Shifteři, ti mi zase slušně pili krev v jedné z posledních arén.
 
Hodně se mi líbí audiovizuální zpracování. Cyberpunkový svět vypadá hodně dobře "technicky" a do toho hraje hodící se hudba, která výborně doplňuje atmosféru a vlastně i tempo hry.
 
Celkově je to opravdu dobrý koncept. Prostě neustálé umírání, reset a opakování pasáže, dokud všichni nepřátelé neleží na zemi. Pár výše zmíněných věcí mi ale celkový skvělý pocit ze hry kazilo, ale i tak se jedná o dost zábavnou hru.

Jak by asi mohlo vypadat dvourozměrné Dark Souls ve stylu metroidvanie? Odpovědí je samozřejmě Salt and Sanctuary, jen místo duší je to sůl, místo bonfirů jsou tu svatyně, ale zbytek je prakticky ve stejném stylu. Prostě spousta nepřátel, fér soubojový systém, tajemný příběh s temnou atmosférou a hlavně souboje s bossy.
 
V některých mechanismech si jde hra svou vlastní cestou, například strom dovedností, jehož položky mohou navyšovat základní atributy postavy, přidávat množství elixírů nebo umožňují používat určitý druh zbraně nebo magii. Jak už je u mě zvykem, mou první volbou byl strength build. Z počátku se štítem, jehož používání mi moc nešlo, tak jsem celkem brzy přešel na obouruční držení svého morning staru a včasné kotouly. A v tomto stylu jsem již prošel celou hrou.
 
I tak byly začátky celkem náročné. Už po cestě k prvnímu bossovi si mě podávali psi, později zase lukostřelci a vlastně celá lokace The Watching Woods, kde jsem musel skákat po stromech a hledat skryté cesty. Ty pády mi připomínaly takový odlehčený Blighttown z Dark Souls. Později mi zase pily krev vetřelcům podobné potvory, jejichž skok na mě prakticky znamenal smrt. Naštěstí se hraním dá celkem slušně nafarmit, takže to pak jde o něco lépe. I tak se dá i po drobné chybce snadno umřít na základním nepříteli a někdy tím přijít i o větší množství soli získané třeba zabitím bosse. To mě bohužel několikrát slušně zabolelo.
 
Zajímavým prvkem je i branding, pomocí kterého hrdina získá nějakou novou schopnost, pomocí které se dá na mapě dostat do dříve nepřístupné části. Díky tomu jsem často pro jistotu procházel již objevené lokace znovu, abych náhodou takovou část neminul. A s tím souvisí asi jedna drobnost, která mě v druhé půli hry trápila nejvíc. Těch lokací, průchodů a zkratek je totiž tolik, že jsem se v nich začal dost ztrácet.
 
Souboje s bossy byly fajn. Ze začátku, když jsem se ve hře ještě spíše hledal, jsem s nimi měl celkem problémy. Po otrkání a osvojení si mých i jejich pohybů jsem většinu bossů dával na několik málo pokusů, často i hned na ten první. Nejvíc mi ve výsledku zavařili The Disemboweled Husk se svojí pistolí a The Witch of the Lake, u které jsem dlouho hledal způsoby, jak se vyhýbat jejím insta kill útokům. Zajímavý byl i The Tree of Men. Naopak mě celkem zklamal finální The Nameless God, od kterého jsem čekal větší problémy a třeba i druhou fází, kterou ve výsledku vlastně neměl nikdo.
 
Příběh je dobře tajemný a podobně jako u Dark Souls jsem se v něm docela dost ztrácel, takže jsem si musel pomáhat na internetu. Celkem zajímavé jsou covenanty, zde pojmenované Creeds, které se šíří dle zabíraných svatyň. Dobré je, že každá má své specifické předměty včetně odměn za postup v oddanosti.
  
Celkově za mě velká spokojenost. Několikrát zmiňované Dark Souls zde číhá na každém rohu a je to opravdu velká zábava. Těším se, až si zahraju pokračování.

Hra je postavena na jednoduchém principu. Každá úroveň má 4 oblasti, ve kterých je potřeba se dotknout nějakého předmětu a následně se vrátit zpět. A to vše stihnout v časovém limitu. Ten je naštěstí nastaven celkem rozumně, takže obvykle není problém vše stihnout včas.

Předměty v místnostech ale nejsou dostupné jen tak, obvykle je potřeba vyřešit nějaký logický problém nebo se zbavit nepřátel výstřelem z pistole, ve kterou se umí duch proměnit. Na správné míření to pak chce trochu cviku, naštěstí jsem si zvykl celkem rychle. Kromě pistole se umí duch proměnit i v různé další předměty jako rýč, kladivo či magnet, čehož je potřeba využít během řešení některých místností. Nejvíc mě pak bavilo prokopávání se rýčem nebo střelba do pohybujících se zdí.
 
Asi největším problémem u mě bylo a vlastně pořád je znalost nebo spíše neznalost, v co všechno se může duch proměnit a hlavně jak. Obvykle to bývá dle prvního znaku slova, takže magnet je M, klíč je K, apod. Horší je to ale s jednou místností hned v první úrovni, kde je potřeba se proměňovat na horizontální a vertikální čáru, aby mohl projít úzkým bludištěm. To se mi na emulátoru bohužel nepovedlo, ale pamatuji si, že mi to kdysi přímo na Atari šlo.
 
Celkově je to příjemná oddechovka. Nic složitého, ale zabaví.

V dobách, kdy jsem hry hrával akorát na Atari, se ke mně dostala kazeta se hrou Karateka. Aniž bych věděl o tom, že v té době již existuje legendární Prince of Persia od stejného autora, aktivoval jsem turbo, zapnul kazeťák a čekal, než se načte první část. A po nějakém čase vylézá bezejmenný světlovlasý hrdina na vrchol hory, kde začíná cesta do pevnosti zlého Akumy, který unesl princeznu Mariko.

Hru jsem si hned zamiloval, přeci jen her, kde byla možnost si to s nepřáteli rozdat na férovku zase tak moc nebylo. Problém ale byl s ovládáním na joysticku, kdy se mi nedařilo moc dělat kopy, takže jsem se moc daleko nedostal. Naštěstí jsem objevil možnost přepnutí ovládání na klávesnici, kde měl každý druh úderu vlastní klávesu, takže už jsem začal nepřátele lépe porážet.

Hodně se mi líbily ukázky, jak na mě Akuma s orlem na rameni pohybem paže posílá další a další nohsledy a později i svého orla. Jen ta mříž na konci druhé části byla pro mě zprvu nepřekonatelnou překážkou, než jsem přišel na to, jak na ni. Dodnes si pamatuji, jak jsem se toho zvuku poprvé lekl, plus samozřejmě smrt a opakování od začátku.
 
Třetí část se silnějšími protivníky mě zase zaujala nutností vykopavat dveře mezi místnostmi a závěrečným soubojem s orlem. Ještěže mi bylo značně navýšeno množství životů. Finále proti Akumovi bylo dost těžké, ale pocit vítězství byl nakonec sladký. Vtipný byl i úplný závěr, když jsem se k princezně přiblížil v bojovém postavení. Zkrátka je vidět, že i princezna se toho nebojí a tak jsem si pro vytoužený happy end musel projít hrou ještě jednou.

Jak už jsem naznačil v úvodu, hra byla rozdělena na celkem čtyři části, což u mnou tehdy hraných her byl jediný případ. Kromě nervů z toho, abych při soubojích neumřel jsem tak měl nervy i při načítání dalších částí z kazeťáku, aby nedošlo k nějaké chybě a tedy ztrátu celého postupu. 

Dnes se ke hře dostávám už jen prostřednictvím emulátoru, takže disponuji vymoženostmi jako ukládání hry, které hraní značně ulehčí. Avšak nepodařilo se mi korektně rozchodit emulaci klávesnice, takže jsem se trápil s joystickovým ovládáním, kde se ty kopy dělají fakt pitomě.

Asi je z popsaných zážitků jasné, že Karateka byla jedna z mých nejoblíbenějších her na Atari. A to vlastně platí i dnes, hra je stále zábavná a rád si ji čas od času zahraji znovu.

Hra má velmi jednoduchý princip. Hlavní postavou je Digger Dan, který jak už jeho jméno napovídá, bude především kopat. Jeho cílem je pak posbírat všechny diamanty v úrovni a přitom se vyhýbat třem monstrům. Dva z nich jsou vždy stejní: Blob kope stejně jako Dan a "žere" diamanty, Démon jako duch prochází stěnou i hlínou a snaží se nejkratší cestou dostihnout Dana. Poslední místo mezi monstry zabírá vždy jeden za čtveřice specifických nepřátel. Philip The Filler prochází Danovy chodbičky a zakopává je, Fireflies a Eyes jen pronásledují v chodbičkách a Simon The Snake je kombinací Démona a Fillera.
 
Levelů je celkem 16 s tím, že je v něm potřeba vždy vysbírat všechny diamanty postupně proti každému ze 4 střídajících se monster. Ve výsledku je tedy potřeba dokončit 64 podzemí s tím, že se s každým dokončením malinko navyšuje rychlost pohybů. Postup v úrovních pak již nenabízí nic jiného, takže jsem se po několika dokončených mapách začínal nudit. Asi největší zábavou bylo lákání nepřátel do pasti v podobě padajícího kamene. Což bohužel nevede k ulehčení levelu, ale k respawnu monstra.
 
Z dětství si pamatuji, že se mi u hry hlavně líbilo nazvučení. Jak už výšku tónu podle toho, jak hluboko se postava Dana nachází nebo zvuky jednotlivých monster a jednoduchá melodie v případě, že Dan umře a jako andělíček letí do nebe. Z dnešního pohledu to už tolik nenadchne. A přesně takhle na mě působí celá hra. Jako krátké casual hraní je to fajn, jinak nuda.

Ke každému z dílu House of Da Vinci jsem přistupoval podobně jako k sérii The Room. Nulová očekávání od příběhu s tím, že tu jistě něco bude, ale nic z čeho bych se posadil na zadek. Svoji pozornost jsem pak hlavně chtěl směřovat k jednotlivým puzzlům, u kterých bych očekával nijak přehnanou ale současně ne zcela triviální obtížnost.
 
Ale příběh tu je a v některých pasážích je celkem výpravný. Začínáme přesně tam, kde to otevřeně skončilo v předchozím díle. Zařízení pro cestování časem je poškozeno a Giacomo jde dál po stopách Leonarda. V některých částech mě až překvapilo, jak dlouhé jsou některé rozhovory. Třeba takové první setkání s Leonardem je asi 8 minut dlouhá mluvící sekvence zabírající prakticky celou kapitolu. Avšak aby byl příběh zajímavější, chtělo by to asi více zainteresovaných postav a hlavně je trochu rozvést. Plus by to chtělo nějaký větší zvrat, na což zrada hostinského úplně nestačí. Spíše jsem očekával, že bude mít Leonardův přítel Luka nějaké své vlastní plány se strojem času.
 
Řešení puzzlů pak přesně odpovídalo mým požadavkům. Některé kapitoly jsou celkem rozsáhlé a tak jsem se občas i trochu ztrácel (např. ve 4. kapitole v Borgiově úkrytu, kde bylo nejtěžší připravit správnou směs střelného prachu dle receptu), jindy je i samotná kapitola rozdělena do samostatných místností, kde je potřeba vše vyřešit, aby se mohlo jít zase dál (např. Papežova pracovna v 5. kapitole). Tyhle části jdou pěkně od ruky. Ale i na ta rozsáhlejší řešení jsem nakonec ve většině případů přišel sám, jen jsem sem tam využil vestavěnou nápovědu. Ta se stejně jako u minulého dílu vždy po čase zpřístupňuje a to v několika úrovních. Prostě nejprve jen lehce napoví a ve finále prozradí, co je třeba udělat. Celkem fajn je i zapojení do řešení provádění změn v minulosti, které pochopitelně nějak mohou ovlivnit přítomnost.
 
Audiovizuálu není moc co vytknout, za mě standard. Český dabing se dobře poslouchá, obzvlášť pasáže v podání pana Přeučila.
 
Hra mi tedy naservírovala prakticky přesně to, co jsem od ní očekával, tedy fajn řešení celé řady logických puzzlů, které nenudí.

Když jsem se dozvěděl, že po nepříliš dobře přijatém Double Exposure přeci jen dojde na další pokračování s Max, měl jsem jako fanoušek snad všech dílů obrovskou radost. A že dojde i na návrat Chloe? Dobře, vzhledem k událostem v Double Exposure by to mohlo dávat smysl, ale hlavně jsem chtěl ať to jako celek do sebe zapadá a není to jen laciný fan service. Každopádně na hraní jsem byl zase slušně nahypovaný.
 
A příběh jde hned do akce, protože už po pár minutách je tu oheň devastující celý kampus a návrat Maxiiny staré schopnosti časového skoku prostřednictvím fotky a současně i možnost přetáčet čas. A tak má celý víkend na to, aby požáru zabránila. Následný návrat Chloe byl v prvních okamžicích fakt podivný, protože dle mého rozhodnutí z jedničky by měla být mrtvá. Nejprve jsem si tak myslel, že se jedná o scény z různých realit, ale poté, co se holky těsně minuly u Snapping Turtle, bylo jasné, že se společně se Safi do jedné reality dostala právě i Chloe. A možná je to i dobře, protože pokud by se kromě přetáčení času řešily i dvě paralelní reality, bylo by toho asi moc a bylo by obtížné se v tom všem neztratit.
 
Ikonická dvojice je tedy zpět a opakovaná scéna, kdy Chloe v poslední chvíli dorazí autem a vytáhne Max z průseru se celkem povedla. Ale zpět k hlavnímu příběhu. Několikrát jsem se podivil, proč Max svoji staronovou schopnost víc nevyužívá. Typický příklad ve scéně, kdy se snaží tajně odhalit Safi přes materiál ve složce, kterou mají různí lidé. Celou dobu si říkám, proč to Max řeší tak nějak nenápadně, když může bez problému "násilím" vzít složku, prohlédnout si ji a vrátit čas. Ve výsledku to vlastně sedí na povahu Max, protože přesně tento styl získání stop předvede Chloe o pár scén později, když ukradne Safiinu kabelku.
 
V druhé polovině příběhu pak dobře kumuluje napětí. Třeba taková Abraxas párty byla fakt povedená, když se Max nevědomky zdrogovala. Moje finále nakonec vyšlo 50/50. S Chloe jsem byl u odhalení žháře úspěšný, ale s Max mi to bohužel nevyšlo. Byl jsem si jistý, že za tím stojí Vinh nebo Safi a říkal jsem si, že volba Vinha by byla moc zřejmá a že Safi něco dál tají. Prostě jsem čekal větší plot twist a nakonec jsem byl za trubku a zvolil špatně. No nevadí, při druhém průchodu hrou se mi už povedlo zachránit všechny.
 
Příběhu určitě pomohlo, že už spoustu postav známe z Double Exposure, nebo i to, že hra poprvé není nijak rozdělena na kapitoly a tak příběh prostě postupně graduje. Plus hraní za Chloe tomu dává jiný pohled a také jiný přístup. Také je fajn, že se zde vrací její přesvědčovací minihra z Before the Storm. Mezi napínavými scénami dojde i na několik těch spíše oddechových jako Time Dojo s Mosesem nebo pokus o polibek na loďce a je tu taky možnost si poslechnout podcasty některých vedlejších postav a dozvědět se další zajímavé informace, které mohou pomoct s rozhodováním. A taky sem tam dojde i na mé oblíbené relaxování a zaposlouchávání se do hudby. Ta se mimochodem opět povedla a soundtrack si dodnes pravidelně pouštím v autě nebo v práci.
 
A jaký je vlastně můj názor na návrat Chloe? Tak trochu to ničí původní význam prvního dílu, ale myslím si, že to stálo za to. Příběh je za mě celkově povedený a i když na původní první díl nemá, přišel mi o dost zábavnější než ten v Double Exposure. Ani mi tu nechybí nějaké finální morální rozhodnutí, kde bych měl vybírat tu méně špatnou možnost. Prostě se buď podaří zachránit všechny a nebo taky ne, jako v případě mého prvního průchodu hrou. Samotný happy end možná znamená už definitivní konec Max a Chloe, možná i Life is Strange samotného. Ale sakra, já mám ten koncept hry rád a tak si budu pořád přát další pokračování. Ať už s nimi, nebo třeba s Alex, Steph, Danielem nebo Seanem. A nebo s někým úplně jiným.

Základní popisek hry mluví o majiteli pivovaru, kterému se do továrny z blíže neobjasněných důvodů nastěhovaly zombie a jeho úkolem je projít všech 32 místností rozdělené do tří oblastí: prodej, produkce a vedení, ve kterých musí hledat klíče od různých dveří. To ve výsledku úplně nedává smysl, protože samotným průchodem místností se nezvaných návštěvníků nezbaví. Navíc, zombie vypadají spíše jako nějací hlídači, plus mohou střílet ze zbraně, což by asi obvyklá zombie jen tak nesvedla. Ale budiž.

Jak už název hry napovídá, hlavní postava nebude žádné tintítko. Je to takový přiopilý nemotorný chlápek středního věku, jehož zakulacené bříško si pravidelně dopřává nejedno pivko. A to se pochopitelně promítá i do jeho chůze, na kterou jsem si musel chvíli zvykat. Po stisku šipky se totiž jakoby dlouho a pomalu rozchází a pak teprve se zpožděním nabírá rychlost, což by vlastně mohlo celkem zajímavě simulovat pár promile v krvi. Na druhou stranu, Burt celkem obstojně skáče a střílí ze své zbraně, takže zase tak napito mít asi nebude.

Samotné úrovně jsou celkem navržené přehledně, takže je obvykle hned zřejmé, co je potřeba udělat. I když, párkrát se mi stalo, že jsem sebral klíč a nevěděl, co otevírá. Ale obvykle stačilo přejít do vedlejší místnosti a hned bylo jasno. Také je super, že v každé ze tří oblastí narazíme na různé překážky specifické pro dané místo. Zatímco v prodejní oblasti jsou především pásy, tak v produkci jsou fukary, ohřívače, kádě a vodní nádrže. Ve vedení jsou zase častá schodiště, po kterých Burt chodí velmi pomalu, s čímž se musí počítat, když se chci zbavit nějaké zombie. Ty mě ztěžovali život asi nejvíc, obzvlášť když jsem se blížil k nějakým dveřím, ze kterých rychle vyšly a ihned vystřelily. Plus je také divné, že po prozkoumání celé oblasti hra nijak neoznačí oblast jako dokončenou. To samé pak platí i po projití všech oblastí. Burt se prostě jen objeví před pivovarem a může vejít do nové oblasti a nebo si nějakou již prozkoumanou oblast dát znovu. 

Celkově bych si dokázal představit klidně i dvojnásobnou délku, ale na druhou stranu by to možná už začalo nudit. Takhle můžu říct, že mě procházení pivovaru dobře bavilo.

Na první pohled hra vypadá na zajímavé překonávání překážek a pastí v jeskyni a sbírání nejrůznějších artefaktů. Jenže první zdání zde bohužel klame. Je to především obtížnost, která míru zábavnosti velmi rychle sráží k bodu mrazu. Sebemenší chyba na pastech totiž vede ke ztrátě života a opakování úrovně od začátku. To by samo o sobě nebyl až takový problém, pokud by panáček za určitých okolností neskákal skrze zdi a to ještě tak, že u toho někdy umře a jindy ne. Pochopil jsem, že při zisku určitého množství bodů začne hrát hudba, stěny zbělají a proskakování zdí je možné. Problém je ale v tom, že on prostě ty stěny místo nárazu proskakuje i mimo tuto dobu a pak je to tak 80 na 20 ve prospěch smrti. Dokonce jsem se dostal i mimo hranice úrovně a procházel oblastí ukazující skóre.
 
A aby toho nebylo málo, ještě tu létají jakési projektily, jejichž dotek je pochopitelně smrt. Obzvlášť je to výživné, když jsem uprostřed průchodu pasti, ve které nejde skákat. Do toho se ještě objeví v pozdější úrovni netopýři, kteří někdy jen zdržují, jindy zabíjejí. To mi už vůbec nedává smysl. Navíc je škoda, že není třeba více různých úrovní. Vždy je to ten samý level, jen s drobnými změnami a vyšším požadavkem na sběr artefaktů. Akorát 4. úroveň probíhá po tmě, kdy je vidět jen postava a artefakty. Chodit se musí po paměti.
 
Celkově je to takové divné, nebo že by to byly chyby při emulaci? Těžko říct, jaké to bylo před léty přímo na Atari si bohužel nevzpomínám. Každopádně nebýt možnosti ukládat hru v emulátoru, stěží bych dokončil snad jen první úroveň. Za mě tedy opravdu nic moc.

Hned po pár minutách hraní hry Misja bylo mému cca desetiletému já jasné, že to bude oblíbená hra. Voják infiltrující základnu plnou nepřátel a laserových paprsků a to celé v líbivé grafice, co víc si přát?

V prvé řadě se ke mně tehdy dostala kazeta s verzí hry, kde byla napevno aplikovaná nesmrtelnost a neomezené množství munice. Mou jedinou starostí tak bylo se zorientovat v řadě místností podzemního bludiště a hledání terminálů otevírající číselně brány. Pamatuji si, že i tak jsem byl hodně nervózní, když jsem přeskočil bránu č. 4 a doufal, že najdu odemykací terminál hlouběji v základně. 

To se naštěstí podařilo, ale pozdější podobná nabídka přeskočení brány č. 7 už potom vedlo k uvěznění v oblasti. Slušná pastička. Stejně tak i potřebná finta s výbuchem miny, který vojáka vynese na vyšší plošinu. To zase chtělo provedení specifického skoku, na který byly jen 3 pokusy a šmitec. Pokud se nezadaří, není možné se dostat do potřebné části základny a už zbývá jen restart hry.

Dnes jsem si hrou prošel na emulátoru a hraní mě bavilo stejně jako tehdy. Možná i o trochu víc, protože jsem nyní již neměl aktivované cheaty a tak tu byl navíc strach z každého většího pádu. A taky jsem musel dávat větší pozor na střílny raket a na tanky. Jako bonus jsem se pak mohl zaposlouchat do fajn 8bitové hudby, kterou jsem tehdy na atárku neměl.

Misja byla jedna z prvních her, které jsem v životě vůbec dohrál a moc rád si ji čas od času dohraju znovu. I dnes je stále fajn a na nějakou tu půl hodinku až hodinku příjemně zabaví.

Čtvrté Heroes to mají těžké, navazují na třetí díl, který byl "vypiplaný" až k samé dokonalosti. Tvůrci tentokrát vsadili všechno na trochu jiný přístup, kterým rozdělili fanoušky série na dva tábory. Jedni budou tvrdit, že je to nejhorší díl dosavadní série, ty druhé změny zaujmou a užijí si tak řadu hodin nové zábavy.
 
Asi největší změnou je, že se hra více zaměřuje na hrdiny, ti jsou nyní plnohodnotnou součástí bitevního pole. A pokud je hrdina dostatečně nalevelovaný, nemá problém si poradit se skoro jakoukoliv neutrální armádou. A přesně takto probíhala většina mých misí v kampaních. Jezdil jsem se samotným hrdinou, který s grandmaster combatem obvykle všechny sám ustřílel. Armádu jsem pak potřeboval obvykle jen na finální souboj proti nejlepšímu nepřátelskému hrdinovi nebo výjimečně silným armádám. Moc se mi ale nelíbí, že se poražení hrdinové přesouvají do vězení a pokud se jiný nepřátelský hrdina zmocní příslušného města, tak toho prvního osvobodí.
 
Dále hra umožnila volný pohyb jednotek bez hrdiny, což zjednodušuje doplňování armád, pokud je tomu potřeba nebo i útok na nepřítele, který se pohybuje na mém území. Volný pohyb však dostaly i neutrální jednotky, což při čekání na další den zdržuje. K zásobování se pak dají i celkem dobře využít karavany, ale často to znemožní právě neutrální armády na cestě, které mě nebaví soustavně likvidovat. Stejně tak je otravné, když musím po dobytí města pár dní čekat na karavany nepřítele.
 
Frakcí je tentokrát jen 6 a každá z nich má klasicky své hezky nadesignované město, které je potřeba vybudovat a následně si najímat nejrůznější jednotky. Některé z nich oproti minulému dílu mimochodem tak trochu změnily strany. Asi nejzajímavější frakcí mi přišli barbaři Stronghold, kteří nemají vůbec žádnou magii, ale naopak proti ní disponují lepší odolností. Ale nejoblíbenějším městem i tak zůstává zimní Academy s titány a mágy. Zajímavou novinkou je pak nutnost si vybírat ze dvou různých jednotek s tím, že u tu druhou přijdeme. To obvykle vede k tomu, že si vždy vybírám tu oblíbenější variantu. Ale je pravdou, že pro některé specifické scénáře může být ta druhá varianta strategicky výhodnější. Jen je škoda, že zmizela možnost jednotky upgradovat.
 
Hlavní mapa pak získala nový rozměr, na který jsem si musel nejprve nějakou dobu zvykat, plus na mě celkově působí tak nějak barevněji. Celkově se mi však líbí. Současně přibyla i fog of war, což mi často zesložitilo nahánění toulajícího se nepřátelského hrdinu po mé oblasti. Hudební doprovod mi pak přijde velmi povedený, možná i o chlup lepší než ve trojce. Úplně si vzpomínám, jak jsme si s kamarády kdysi ve škole dělali legraci, že se o mužský operní zpěv postaral Dan Hůlka.
 
Jak jsem v úvodu zmiňoval dva tábory, tak já se odjakživa řadím spíš k té spokojenější straně. I když mám ke spoustě nových mechanismů řadu připomínek, tak se při hraní vždy dobře bavím. Na perfektní trojku určitě nemá, i tak je pro mě hraní fajn.

Po dohrání původní hry jsem si zkusil projít i jejím remakem. Můžu tak snadno obě verze porovnat. Na první pohled padne do oka modernější grafika a propracovanější herní prvky. Konečně je tak možné si třeba zobrazit interaktivní místa. Jsou tu stále ty mnou kritizované typy akcí, avšak jsou zpracovaný lépe. Pro mluvení je zde jedna nabídka, plus se po kliknutí na předmět zobrazí nabídka akcí, co s ním jde dělat. Nemusím tedy zdlouhavě přepínat a hledat tu nejvhodnější. Také je příjemné, že již použité nabídky v rozhovorech mizí. Jen škoda, že občas blbne přeskakování dialogů, kdy text zmizí, dabing ztichne, ale musí se čekat, než postava jakoby domluví svůj text.
 
Základním kamenem je ale samozřejmě příběh a v něm v remaku došlo na řadu změn. Nejprve jsem si myslel, že úplně zrušili babičku, i když Gabriel na začátku tvrdil, že ji musí navštívit. To by byla na jednu stranu škoda, ale aspoň by tam nebyl ten šílený puzzle s hodinami. Nakonec je vše jen přesunuto na pozdější den, bohužel i s hodinami. Zcela ale změnili vloupání se do kanceláře Moselyho, což je trochu škoda, protože odlákání pozornosti v původní hře bylo celkem vtipné. Také přidali celkem lehký puzzle u Madam Magenty nebo změnili roční období v Německu. Otravné vyhýbání se mumiím v Africe zůstalo, ale přišlo mi jednodušší. Změny v příběhu tu tedy jsou, některé významnější, jiné zase tak moc ne. Hlavní příběhová linka je však víceméně stejná, respektive stále stejně dobrá.
 
Jak už jsem psal výše, graficky hra vypadá lépe, avšak mě přeci jen přišel původní pixelart stylovější. To samé se dá říci i o dabingu. Ten nový je fajn, ale ten původní se známými herci mi zněl líp.
 
Celkově si myslím, že je remake o chloupek lepší než ta původní verze. Nejsem sice moc spokojený s některými změnami, ale přijde mi, že mi hra neháže tolik klacků pod nohy. Milovníci old school těžkých adventur si jistě více užijí původní verzi, pro ostatní bych neváhal s doporučením si zahrát tento povedený remake.

Gabriel Knight je mnoha hráči považován za jednu z nejlepších point and click adventur. Já se ke hře dostávám až nyní a jako první vyvstala otázka, jestli hrát původní verzi nebo remake z roku 2014. Ta původní nabízí dabing od známých herců, ta nová zase modernější zpracování. Bylo to těžké rozhodování, nakonec jsem si zahrál a dokončil obě verze. Alespoň je mohu dobře porovnat.
 
Základem je samozřejmě příběh a ten zde opravdu stojí za to. Jeho postupné budování točící se kolem podivných vražd a voodoo rituálů je po celou dobu dobře napínavé a prakticky po celou dobu jsem zvědavý, co se bude dít dál. Teda minimálně dokud se odehrával v New Orleans, kapitola v Německu de facto zastavila tempo díky zásekům při hledání knih a ta v Africe zase byla naštvávací kvůli debilně zpracovanému uhýbání před mumiemi nebo co to bylo. Úplný závěr jsem měl taky pokažený, protože jsem zapomněl umístil senzor sledovacího zařízení. Ještěže jsem měl uloženou pozici na začátku kapitoly.
 
Dialogy jsou dost povedené. Gabriel je vtipný a ironický přesně tak, jak má správný hrdina tohoto typu být. Bavily mě hlavně rozhovory s nedostupnou Grace nebo s detektivem Moselym.
 
Zpracování je jednoduše řečeno ze staré školy. Přepínání akcí v adventurách mi nikdy moc nesedělo a tady to překlikávání až příliš zdržuje a taky to vedlo až k absurdním situacím, kdy jsem prostě nevěděl, jak z dané místnosti ven. Někdy se odchází přes otevření dveří, na které je nutné správně kliknout, jindy přes chůzi ven. Divné jsou i dvě různé akce pro rozhovory. Některé věci pak zase nejsou vůbec vidět: termostat na policejní stanici, jindy je náročné daný postup vůbec vymyslet: odlákání pozornosti mimem, kterého ale po cestě může kdokoliv "odchytit" a vrátit zpět, jiné věci jsou zase třeba dlouze luštit, nebo to chce krátký pohled do návodu: hodiny u babičky nebo psaní vzkazu na zeď na hřbitově. Něco pak i nedává smysl: creepy chlápek hodiny civí do obchodu, mohu na něj volat přes vitrínu, ale jít ho oslovit ven, to ne. Raději půjdu pryč a nechám tam Grace samotnou. O častém pixel huntingu nemluvě. Jinými slovy, je zde spousta věcí, co mi moc nesedla.
 
Grafické zpracování naopak velmi chválím, i z dnešního pohledu vypadá temně laděný pixelart fakt dobře. Hlasy hlavních postav v podání Tima Curryho nebo třeba Marka Hamilla se také velmi dobře poslouchají. Ale z nějakého důvodu mi moc nesedl hlas vypravěčky popisující, co Gabriel vidí nebo jeho myšlenkové pochody, naštěstí šel vypnout.
 
Verdikt je z dnešního pohledu náročný. Příběh a dialogy jsou povedené a fakt stojí za to. Hraní ale celkem často zadrhává u složitého postupu nebo kvůli přehlédnutí důležité věci. Nejlepší adventurou pro mě Gabriel Knight asi nebude, ale své místo na výsluní si rozhodně zaslouží.

Ačkoliv mám logické hry rád, k prvnímu Portalu se dostávám až skoro po devatenácti letech od vydání. Holt času je málo a těch her fakt mnoho. V prvé řadě se mi líbí jednoduchý herní koncept, prostě vytvořím jeden vstupní a jeden výstupní portál a mohu jím projít. Teď je to především na designu jednotlivých úrovní, aby to všechno mělo hlavu a patu.
 
Úrovní je na první pohled docela málo, ale zatímco ty první jsou velmi jednoduché a vlastně jen seznamovací s dalšími mechanikami hry, postupně začíná přituhovat. Ale naštěstí nic, co by se nedalo po chvíli přemýšlení nějak zvládnout. Asi nejtěžší klasickou úrovní pro mě byla Test Chamber 18, kde mi dlouho trvalo, než jsem vyřešil velkou místnost s roboty, kde jsem měl za úkol získat kostku.
 
Příběh je povedený, z na první pohled nevinného provádění testů pomocí získaného zařízení na tvorbu portálu nakonec dojde i na dort, respektive na slova "Cake is a lie!" napsaná na různých zdech. Následný pokus o útěk spočívající v hledání různých málo viditelných průchodů mezi buchary a větráky mě pak bavil asi nejméně z celé hry. O to víc jsem si to pak vynahradil ve finálním boss fightu s GlaDOS. Třešničkou na dortu jsou pak dost povedené závěrečné titulky se super písničkou. To je snad první hra, kde jsem je fakt nepřeskočil.
 
Zajímavým zpestřením pak pro mě byly pokročilé úrovně a hlavně výzvy. U pokročilých úrovní jsem se při řešení mírně zapotil, ale to nebylo nic oproti mým pokusům získat všechny výzvy na zlatou medaili. Obzvláště ty na co nejmenší počet kroků jsou řešitelné asi jen pomocí specifických pohybů a skoků a neustálého padaní přes portály ve stropě.
 
Celkově mě až překvapilo, jak mě hraní chytlo. Je zde opravdu málo věcí, které bych mohl vytknout a všechno jsou to vlastně prkotiny. Těším se, až si časem zahraji dvojku.

První Far Cry patří mezi legendy svého žánru. V době vydání zazářila výtečnou grafikou, velkými otevřenými prostředími a propracovanou umělou inteligencí nepřátel, která mezi sebou dobře spolupracuje. Já ale v té době moc fps střílečkám neholdoval a tak se ke hře dostávám až teď.

Na začátku přede mnou stála volba obtížností a mě celkem pobavily jejich popisky. Lehká je dovolenou na tropickém ostrově, zatímco mnou zvolená normální je výzvou. Dobrodružství přece vyžaduje trochu nebezpečí. Po pár minutách hraní jsem nad sebou začal trochu pochybovat a snít spíše o té dovolené, ale šel jsem do sebe a výzvu přijal.

Předně jsem se musel u venkovních misí přepnout z módu Dooma a jít na to trochu chytřeji. Přeci jen to opakování celé oblasti po každé chybce není moc příjemnou záležitostí. Ono je to vlastně čím dál víc frustrující. Prakticky v každé misi se mi dělo, že jsem zlikvidoval většinu nepřátel a pak jsem se nemohl trefit do posledního žoldáka, který mě po chvíli rozstřílel. Nebo mě někdo na pohodičku sejmul raketometem a nebo třeba i samopalem na obří vzdálenost, zatímco já se ho marně snažil trefit snajperkou. Opakování celých oblastí tak bylo na denním pořádku. Jednou jsem takto přišel o třicetiminutový progress, protože checkpoint byl prostě daleko a mě sejmuli těsně před ním. To bylo zase nadávek. Často jsem to pak řešil i tak, že jsem raději utíkal jinudy, abych se soubojům vyhnul. Obvykle to bylo marné, ale v pár misích jsem si tímto trochu pomohl. Celkem zajímavé bylo i řízení auta, lodě či rogala. Jen jsem trochu bojoval s ovládáním.

Naopak boje v interiérech, ty jsem si užíval. Ne že bych zde taky neumíral jak na běžícím pásu, obzvlášť v pozdějších úrovních, ale bylo to o dost zábavnější. Možná i díky většímu počtu checkpointů. Trošku mě zaskočilo, když se v jedné úrovni objevili neviditelní protivníci, ale naštěstí jsem si vzpomněl, že mám vlastně "predátorovy brýle".

Jak říkal popisek u obtížnosti, byla to fakt výzva. Kdyby hra skončila svou 14. misí, která má na závěr celkem těžký boss fight proti vrtulníku, který jsem postupně sestřeloval asi hodinu, než se mi to konečně podařilo, byl bych relativně spokojený. Jenže hra má misí 20 a to nejhorší mě teprve čekalo. V 16. misi mi po několika hodinách opakování už skutečně došly nervy, ale místo rage quitu jsem se naučil pomocí konzole ukládat hru na libovolném místě. Pak přišla scéna střílení na korbě, která je v mých očích naprostou sračkou. Všechno se třese a je skoro nemožné cokoliv správně trefit. A když se netrefím dostatečně včas, smrt a zase znova a znova a znova a znova. Ani ukládání mi moc nepomáhalo, protože jsem se několikrát dostal do beznadějné situace, ze které nebylo úniku. Finální mise je pak také úplný joke, bez manuálního savu pro mě absolutně nehratelné. Doslova nechápu, jak to může někdo dát normálním způsobem a úplně nevěřím, že by volba lehké obtížnosti na začátku hry tento konec významně ulehčila.

Do toho všeho jsem pak ještě narážel na chyby. V jedné misi jsem si musel projít velkou přestřelkou, kde bylo na konci potřeba sestřelit člun a skočit do něj. Fakt potěší, když se postava na tom člunu zasekne a jediná možnost je load na checkpoint před přestřelkou. Ovládání je také občas za trest, nejednou se mi stalo, že jsem místo vylezení po žebříku nahoru znovu spadl dolů a nečekaně umřel nebo mě přitom sestřelili. Taky mi několikrát nešlo se dostat k upevněnému kulometu, prostě jsem se sekl na schodu a nešlo tam jít. Tady ale beru, že hru hraju 22 let od vydání a tehdy se ty chyby nemusely takto projevovat.

Pojďme ale najít i něco pozitivního. Hra vypadá i dnes fakt hezky, hlavně v exteriérech. Ty jsou navíc hodně rozsáhlé. Jak už jsem zmínil, řada misí se dá řešit různými způsoby, to je taky fajn. Příběh je takový, že nijak extra nenadchne ani neurazí. Že je Valerie agentka jsem nečekal, ale zrada Doyla byla do očí bijící. Hru jsem si zahrál s českým dabingem a hlášky žoldáků mi přišly občas i vtipné, i když se často opakovaly.

Když porovnáme mé hodnocení hry s průměrem ostatních, něco tady úplně nesedí. V prvé řadě je třeba přihlédnout na to, že jsem hru hrál poprvé až v tomto roce a tak mě nenadchnula spousta tehdy revolučních věcí, které do světa počítačových her Far Cry přineslo mezi prvními. Navíc asi nejsem úplně cílovka, spíš než realistickou a taktickou střílečku si raději zahraji Dooma nebo Quaka. Zde jsem při hraní opravdu ale opravdu trpěl. Prakticky v každé misi jsem chvíli přemýšlel o rage quitu a to není úplně dobře. Nebýt posledních misí, klidně bych hodnocení zvedl i o 10 až 15 procentních bodů, ale ten konec byl prostě hrozný. Hodně se říká, že první díl je specifický a další už trochu jiné. Já sérii Far Cry dám ještě šanci a časem zkusím i druhý díl a uvidíme, jestli mi bude vyhovovat víc.

V dobách dávno minulých, kdy jsem ještě chodil na střední školu, snad nebyl jediný školní počítač, který by tuto hru neměl někde nahranou. A je tedy až k nevíře, že jsem si ji prakticky nikdy pořádně nezahrál, holt v té době jsem dával přednost jiným hrám. Avšak nyní nastal čas tento velký rest napravit, obzvlášť když hra vyšla zdarma na Steamu a ještě k tomu ji její autor rozšířil o nové levely a možnost získávat achievementy.
 
Zatímco první úrovně jsou procházkou růžovým sadem, někdy kolem dvacítky začíná slušné přituhovat a je tedy často potřeba vše pořádně plánovat, případně hrát systémem pokus-omyl. Nová dvacítka levelů pak zase začíná pozvolnější obtížností a ve finále pak zase přiostřuje. A pak jsou tu ještě speciální úrovně, kde je potřeba převážet vagóny určitého typu, projíždět tunely, naučit se úroveň nazpaměť a následně jet naslepo a nakonec level ve stylu hada. Tento obzvlášť dlouhý a náročný level mi připomněl spousty hodin hraní hada na mém tehdejším mobilu značky Nokia.
 
Zisk všech achievementů byl dost náročný, protože bylo potřeba projít všechny úrovně bez jediné nehody. Zde bylo pro mě jediné štěstí, že hra skutečně hlídala jen nárazy, ale umožnila případný restart úrovně, když jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu. Ale i tak jsem byl neskutečně nervózní, když jsem měl hotových několik desítek úrovní, abych neudělal nějakou hloupou chybu.
 
Já jsem byl se hrou velmi spokojený. Je to příjemný logický "rychlík", který má jasná pravidla, grafiku hodnu své době a hlavně povedené a zábavné úrovně.

Na první tři díly Tomb Raidera mám velmi dobré vzpomínky, i když jejich kvalita v mých očích s každým dílem spíše klesala, ten první je pro mě dodnes legendou. Vzhledem k tomu, že tyto hry vznikaly v době, kdy byla 3D grafika ve hrách v raných začátcích, dalo by se říct, že z dnešního pohledu nezestárla zase tak dobře. Za mě je tak remaster původních dílů s hezčí grafikou krokem dobrým směrem a po oznámení jsem se velmi těšil, až se do všech tří dílů zase plně ponořím.

A grafika skutečně vypadá dobře. Hezčí modely postav, hezčí textury, plynulejší animace postav, animace tekoucí vody či přepracované filmečky. V trojce je tak například právě díky lepším texturám líp vidět mnou kritizovaný interaktivní automat na jízdenky v metru. Ale hlavně jsem se dočkal i titulků ve videích! I když jsem všechny hry hrál před několika lety, když už jsem uměl lépe anglicky než dřív, tak jsem často těm rychlým rozhovorům úplně nerozuměl. Taky potěšily občasné detaily navíc, jako třeba pavučiny a nebo třeba také razítka z již navštívených míst v Lařiným pasu, kde se ukládá pozice. Bohužel jsem občas narazil i na několik problémů, hlavně u prvního dílu. Občas přeskakovala hudba, sem tam jsem propadl texturou a také mi často přišlo osvětlení až příliš tmavé, což jsem řešil přepínáním do původní světlejší grafiky.

Velmi mě pak potěšilo přidání achievementů, kterých jsou zde doslova mraky. Asi nejtěžší pak byly ty, které vyžadují projít celou hrou určitým způsobem, nejčastěji s použitím pouze základních Lařiných pistolí. Celkem náročné pak bylo hraní New Game+, která je pro každý díl mírně jiná. Zatímco v prvním díle je možné pozici ukládat pouze při získání krystalu, ve dvojce je možné ukládat libovolně a ve trojce se zase krystaly sbírají a dají se použít na jakémkoliv místě. Nejtěžší výzvou ale nakonec bylo dokončení hry do určitého času, to jsem zkoušel využívat i nějaké glitche odkoukané ze speedrunů.

Poměrně nedávno byla do hry vydána ještě nová aktualizace přidávající do hry další výzvy a možnost získávat oblečky ulehčující hru a byl u toho docela negativní povyk. Já jsem je nijak extra neřešil, jen jsem splnil potřebné výzvy pro achievementy a základní hry hrál jako obvykle. Ale musím uznat, že některé z nich přidáním většího množství náhodných nepřátel značně zvýšily obtížnost splnění klasických úrovní.

Celkově jsem s remasterem velmi spokojený. Prostě původní hratelnost s hezčí a plynulejší grafikou. Navíc je každý díl doplněný i jeho tehdejším rozšířením, které jsem si tak zahrál úplně poprvé. Pokud se budu chtít k původním dílům někdy v budoucnu zase vrátit, nemám důvod sáhnout po tehdejších verzích, což je pro remaster asi tou nejlepší vizitkou.

I třetí díl Tomb Raidera se dočkal svého rozšíření a i to se nese v duchu svých předchůdců. Stejně jako u obou předchozích rozšíření se nedozvídáme vůbec nic o příběhu. Na internetu jsem se však dočetl, že se navazuje na konec hlavní hry a Lara se snaží získat pátý meteorit.
 
Celkově se podíváme do několika různorodých oblastí. Od přírodně laděného Skotska s velkou řekou kolem ruin hradu, přes různorodé pasti ve Willardově doupěti či jízdou na bugině v dolech. Také se podíváme do podvodních hlubin, kde bude nouze o vzduch a rybí mutanti a přes jakýsi blázinec se dostaneme až do finální konfrontace se Sophií, která kdoví jak přežila svou smrt z Londýna v původní hře. Ani to zde vysvětlené není. Level design úrovní bych hodnotil jako slušně dlouhý a celkově zdařilý. I když na pár klasicky nesmyslných vypínačů na záchodě otevírajících potřebné dveře k postupu dál taky dojde.
 
Celkově jsem tedy s rozšířením spokojený. Nenabízí teda nic, z čeho bych spadnul ze židle, ale současně také neurazí. Hraní bylo fajn.

Rozšíření k druhému dílu nabízí několik úrovní, které jsou tentokrát posazeny zcela mimo hlavní příběh hry a tak dává na rozdíl od Unfinished Business smysl to, že se hraje zcela odděleně. Jen je tedy škoda, že zde opět není žádný úvod či vysvětlení příběhu. Tak tedy asi hledáme nějakou zlatou masku.
 
Úrovně jsou poněkud rozsáhlejší, obtížné a zábavné. Teda hned na začátku mě celkem vylekal žralok ve vodě, to mi zase tak zábavné nepřipadalo. Avšak přišlo mi, že je ten level design někdy značně podivný. Třeba když je na jednom místě hlídač a puma, to ji má jako vycvičenou? Stejně tak se občas objevují pumy prakticky odnikud. Docela se mi pak líbila čtvrtá úroveň s impozantní zlatou řekou. Ale zase bylo divné, že byla prakticky všude smrtící, ale na několika málo místech vedoucích k secretu ne. Proč?
 
Zajímavým zpestřením je pak tajná lokace Las Vegas, která se zpřístupní jen pokud Lara nalezne všechny secrety. Navíc je celá úroveň celkem povedená a dojde i na dva T-Rexe.
 
Celkově jsem s tímto rozšířením spokojenější než s tím z prvního dílu. Ale asi nejvíc mi zde chybělo zmíněné vyprávění příběhu, které by mi vysvětlilo, proč vlastně chce Lara tento artefakt získat.

Je až k podivu, že jsem již několikrát dohrál první tři díly Tomb Raidera, ale nikdy si nezahrál žádný z jejich datadisků. Naštěstí je tohle všechno dostupné v rámci remasteru celé trilogie, tak mohu tento rest konečně dohnat. I když jiném pořadí, než v případě originálu.
 
V prvé řadě mi chybí nějaký náznak příběhu, prostě hra evidentně pokračuje tam, kde původní hra skončila: na skluzavce v pyramidě. Avšak ani to úplně nedává smysl, když v původní hře pyramida hned vybouchla. Obtížnostně hra pokračuje ve stejném trendu jako v závěru hry, čili spousta mumií na každým rohu a značně velké a nepřehledné úrovně. Ale naštěstí nic, co by se ve výsledku nedalo nějak zvládnout.
 
Po dokončení dvou úrovní se hra přesouvá do Egypta. Tady si pro změnu užijeme spousty krokodýlů a samozřejmě i staré dobré mumie. Obtížnostně mi to přišlo o něco jednodušší, než v případě prvních úrovní. Velmi zajímavý pak byl jeden secret, který mi připomněl starého dobrého Sokobana, protože bylo potřeba vhodným způsobem posouvat bloky tak, aby se postupně utvořila cesta k tajným předmětům. Kdybych to mohl vidět shora, jistě by to šlo jednodušeji, takto z pohledu Lary jsem se při řešení celkem zapotil.
 
Celkově mě rozšíření moc nezaujalo. Místo odděleného procházení mimo příběh by se hodilo začlenění daných úrovní přímo do hlavní hry, takto to celé působí spíše na sílu.