I třetí díl Tomb Raidera se dočkal svého rozšíření a i to se nese v duchu svých předchůdců. Stejně jako u obou předchozích rozšíření se nedozvídáme vůbec nic o příběhu. Na internetu jsem se však dočetl, že se navazuje na konec hlavní hry a Lara se snaží získat pátý meteorit.
 
Celkově se podíváme do několika různorodých oblastí. Od přírodně laděného Skotska s velkou řekou kolem ruin hradu, přes různorodé pasti ve Willardově doupěti či jízdou na bugině v dolech. Také se podíváme do podvodních hlubin, kde bude nouze o vzduch a rybí mutanti a přes jakýsi blázinec se dostaneme až do finální konfrontace se Sophií, která kdoví jak přežila svou smrt z Londýna v původní hře. Ani to zde vysvětlené není. Level design úrovní bych hodnotil jako slušně dlouhý a celkově zdařilý. I když na pár klasicky nesmyslných vypínačů na záchodě otevírajících potřebné dveře k postupu dál taky dojde.
 
Celkově jsem tedy s rozšířením spokojený. Nenabízí teda nic, z čeho bych spadnul ze židle, ale současně také neurazí. Hraní bylo fajn.

Rozšíření k druhému dílu nabízí několik úrovní, které jsou tentokrát posazeny zcela mimo hlavní příběh hry a tak dává na rozdíl od Unfinished Business smysl to, že se hraje zcela odděleně. Jen je tedy škoda, že zde opět není žádný úvod či vysvětlení příběhu. Tak tedy asi hledáme nějakou zlatou masku.
 
Úrovně jsou poněkud rozsáhlejší, obtížné a zábavné. Teda hned na začátku mě celkem vylekal žralok ve vodě, to mi zase tak zábavné nepřipadalo. Avšak přišlo mi, že je ten level design někdy značně podivný. Třeba když je na jednom místě hlídač a puma, to ji má jako vycvičenou? Stejně tak se občas objevují pumy prakticky odnikud. Docela se mi pak líbila čtvrtá úroveň s impozantní zlatou řekou. Ale zase bylo divné, že byla prakticky všude smrtící, ale na několika málo místech vedoucích k secretu ne. Proč?
 
Zajímavým zpestřením je pak tajná lokace Las Vegas, která se zpřístupní jen pokud Lara nalezne všechny secrety. Navíc je celá úroveň celkem povedená a dojde i na dva T-Rexe.
 
Celkově jsem s tímto rozšířením spokojenější než s tím z prvního dílu. Ale asi nejvíc mi zde chybělo zmíněné vyprávění příběhu, které by mi vysvětlilo, proč vlastně chce Lara tento artefakt získat.

Je až k podivu, že jsem již několikrát dohrál první tři díly Tomb Raidera, ale nikdy si nezahrál žádný z jejich datadisků. Naštěstí je tohle všechno dostupné v rámci remasteru celé trilogie, tak mohu tento rest konečně dohnat. I když jiném pořadí, než v případě originálu.
 
V prvé řadě mi chybí nějaký náznak příběhu, prostě hra evidentně pokračuje tam, kde původní hra skončila: na skluzavce v pyramidě. Avšak ani to úplně nedává smysl, když v původní hře pyramida hned vybouchla. Obtížnostně hra pokračuje ve stejném trendu jako v závěru hry, čili spousta mumií na každým rohu a značně velké a nepřehledné úrovně. Ale naštěstí nic, co by se ve výsledku nedalo nějak zvládnout.
 
Po dokončení dvou úrovní se hra přesouvá do Egypta. Tady si pro změnu užijeme spousty krokodýlů a samozřejmě i staré dobré mumie. Obtížnostně mi to přišlo o něco jednodušší, než v případě prvních úrovní. Velmi zajímavý pak byl jeden secret, který mi připomněl starého dobrého Sokobana, protože bylo potřeba vhodným způsobem posouvat bloky tak, aby se postupně utvořila cesta k tajným předmětům. Kdybych to mohl vidět shora, jistě by to šlo jednodušeji, takto z pohledu Lary jsem se při řešení celkem zapotil.
 
Celkově mě rozšíření moc nezaujalo. Místo odděleného procházení mimo příběh by se hodilo začlenění daných úrovní přímo do hlavní hry, takto to celé působí spíše na sílu.

Jak už je u mě zvykem, místo rozdělování do pěti malých částí vše shrnu v jednom komentáři zde u první epizody, takže prosím pozor na spoilery.
 
Příběh pokračuje. Z původní sestavy zůstali poslední tři členové, ale po pár minutách hry zůstává Klementínka zcela sama, ztrácí svůj batůžek a navíc je pokousaná od psa. Naštěstí najde další skupinu přeživších, jenže ti jejímu příběhu se psem pochopitelně nevěří.
 
Rozjíždí se to opravdu zajímavě a celkově dojde na celou řadu dějových okamžiků a zvratů. Současně je potřeba si zvyknout na to, že hlavní postavou už není správňák a rozený vůdce Lee, ale malá Klem, takže vše nyní bude vyprávěno z perspektivy 11 leté holčičky. Musí se tak spoléhat především na svůj důvtip nebo případný útěk než na svaly a badass momenty v podání Leeho v prvním díle. I když, na pár fakt drsných momentů dojít může.
 
Asi nejsilnější momentem pro mě bylo shledání s Kennym, nečekal jsem, že dokázal přežít finále jedničky. Svým způsobem ho lituju, protože si ve všech těch událostech prošel hned několika ztrátami svých nejbližších. Což ho poznamenalo natolik, že za svými cíli dokáže jít doslova přes mrtvoly. I proto si v mé variantě příběhu Klem od něj drží malinko odstup a dopadne to poněkud špatně. Přežívá, ale zůstává zase zcela sám.
 
Další pro mě nezapomenutelnou postavou je William Carver, který zde mluví hlasem vynikajícího Michaela Madsena. Svým způsobem diktátor, který vládne své komunitě pomocí strachu a drsných pravidel. Jde si za svým cílem ať to stojí, co to stojí. Během hraní jsem ho doslova nenáviděl, takže za mě hodně dobře napsaná záporná postava. A opravdu nelituji toho, že jsem nechal Klem koukat na to, jak ho Kenny zabíjí.
 
Zbytek scén je pro mě taková klasika, nijak zvlášť nenadchnou ani neurazí. Dá se dohromady skupina, ti někam putují, něco se stane nebo se pohádají, rozdělí se, někdo umře, atd. Občas mi některá řešení přijdou až přetažená přes vlasy. Třeba když se Klem v pohodě proplíží chatou plnou lidí, kteří nenechají ani jednoho člověka na stráži. Nebo proč dospělí často nechávají doslova rozhodovat o jejich budoucnosti jedenáctiletou holku. Také nesmyslně nechají jít Klem samotnou hledat Jane, a tak dále. Trošku mě taky zamrzelo celkem malé zapojení postav z 400 Days. Je tu prakticky jen Bonnie a zbytek se jen na chvilku mihnou v základně Carvera.
 
Celkově jsem ale spokojený. Je tu několik fakt zajímavých scén a i ten zbytek je pořád zábavnou a napínavou omáčkou. U mě nastal celkem zoufalý konec, ale s novou nadějí. Klem zůstala sama s Ajem. Co jsem se tak koukal na internetu na další konce, tak ty se celkem dost rozcházejí, tak jsem zvědavý, jak budou chtít tvůrci s příběhem pokračovat. Něco mi říká, že to bude až o nějaký čas později. No, uvidíme.

Hraní starých her u mě vyvolává spousty nostalgických vzpomínek a nejinak je tomu i u Henry's House, kterého jsem jako kluk hrával na Atari s černobílou televizí. Nyní jsem si hru zopakoval na emulátoru a ještě jsem si k tomu v rámci Herní výzvy přidal i verzi pro Commodore 64, která vyšla v roce mého narození.
 
Hra svou jednoduchou grafikou a příjemnou úvodní melodií inklinuje k tomu, že se bude jednat o lehkou casual záležitost. V tomto případě ale zdání klame. Hra tvrdě trestá každý nedovolený dotek a to nejen od pohybujících se předmětů, ale i od statických stěn. Průchody mezi všemi těmito překážkami jsou pak někdy hodně natěsno. Navíc jsou dostupné pouhopouhé tři životy, což nasazuje laťku obtížnosti opravdu velmi vysoko. Nevzpomínám si, jestli jsem hrou kompletně prošel jako malý kluk, ale na rovinu se přiznávám, že dnes bych ji na jeden zátah bez možnosti ukládání stavu v emulátoru hrál opravdu hodně dlouho. Abych to ale moc neošidil, dal jsem si alespoň podmínku, že to budu ukládat vždy jen na začátku každé z osmi úrovní.
 
Ty jsou koncipovány jako různé místnosti v Henryho domě, kde je potřeba získat všechny dostupné předměty a následně i klíč, který umožní opustit místnost. Asi nejzajímavější to bylo v koupelně, kde bylo potřeba nejprve vypustit vanu, aby se zpřístupnily další předměty. Bavil mě i obývák s přepínající se televizí či dětský pokoj, kde se Henry proletí v letadle a následně se musí s padákem trefit přesně na nejvyšší plošinku. Jen ten nevyzpytatelný klaun v krabičce tam pak být nemusel.
 
Verze na Atari a C64 jsou v základu stejné, ale liší se v některých detailech. Na Atari jsou určitě lepší zvuky, ale hra je o dost obtížnější, protože se jednotlivé překážky a potvory pohybují o něco rychleji a postava Henryho mi zase přijde o něco pomalejší. Občas se objeví i nějaká překážka na jedné platformě, zatímco na druhé vůbec není. Například na Atari se hýbou umělé zuby v koupelně a nutno říct dost zákeřně v ten nejméně vhodný okamžik, stejně tak i kukačka na hodinách mi přijde zákeřnější. Na C64 zase ve sklepě do Henryho nalétává otravný netopýr, kterému se hodně špatně vyhýbá.
 
Celkově bylo hraní fajn. Vyšší obtížnost se dá snadno omluvit tím, že to jsou divoké osmdesátky a tehdy se s hráči moc nemazlilo. Ze dvou hraných verzí se mi o malinko více líbila ta na Atari, ale dost možná to bylo hlavně díky hezkým vzpomínkám.

První díl retro arkádové mlátičky s Budem Spencerem a Terence Hillem jsme si s manželkou užili v kooperaci. Dostali jsme spoustu akční zábavy bez nutností nějak výrazně přemýšlet. A přesně to samé jsme očekávali i od pokračování.
 
Příběh začíná přesně tam, kde jednička skončila. Hrdinové jsou na širém moři a z původních trosek si postavili vor. I kočku se jim podařilo zachránit a došlo i na pana Wilsona. Samozřejmě doplují na ostrov a příběh může pokračovat dál ve stylu několika dalších filmů obou herců. Opět se nesmí očekávat nic extra náročného, prostě nic menšího než klasická pomoc běžným vesničanům, záměna dvojníků, klony, mimozemšťané a samozřejmě zastavení šíleného generála, který chce ovládnout svět. To vše v jednoduchém stylu typu zmlať všechny nepřátele, přejdi do další lokace a sem tam si zahraj nějakou tu minihru, či vyřeš jednoduchý puzzle. Do toho oba protagonisté klasicky hláškují, skoro jako ve filmech.
 
Hratelnostně mi příjde, že se hra o něco zhoršila. Některé scény mi přijdou až moc velké, takže se kamera musí více vzdálit a tak není moc velký přehled. Často se mi nedařilo správně stoupnout, abych sebral potřebnou zbraň. Postavy se čas od času zasekávají a několikrát se nám stalo, že se někdo zasekl kompletně a museli jsme restartovat celý level. To se mi stalo také u delších boss fightů, včetně toho finálního. Prostě měla se spustit nějaká událost či scéna, ale nic se nestalo. Také se nám párkrát stalo, že jsme v náporu dlouhého souboje spamovali útoková tlačítka na gamepadech, až se stalo, že jsme při prohře omylem odklikli v objevivším se menu exit, což vedlo opět k restartu celého levelu.
 
Jinak mě ale jednotlivé úrovně dost bavily, až jsem se divil, že nám to nějak rychle celé uteklo. Těšil jsem se na každý boss fight, u kterého bylo často potřeba vymyslet nějakou specifickou fintu, jak bosse porazit. Naštěstí to nebylo až na jednu výjimku s balónky ve finále nic složitého. Jak už je u mě zvykem, dost jsem se bavil u miniher. Jako hráče squashe mě asi nejvíc potěšila pelota. Nepamatuji si, že bych někdy na PC hrál nějakou squashi podobnou hru. Stejně tak jsem se hodně bavil při posouvání v pěveckém sboru a zpívání mé oblíbené skladby Lalalala. Horší to bylo při souboji na vznášedlech, ale po čase jsme přišli na tu správnou taktiku a i tuto mezihru pokořili. Nepochopil jsem ale, proč není možné mezihru okamžitě restartovat, když se pokazí start. Vždy je třeba ji dokončit a prohrát a to i když ji hraji samostatně mimo příběhovou kampaň.
 
Nenahraditelnou součástí je samozřejmě typická hudba z filmů obou hlavních protagonistů, tu jsem si při hraní užíval plnými doušky. Tentokrát ještě do hry přibyl i dabing všech postav. Vzhledem k tomu, že jsem filmy s těmito herci viděl vždy jen v českém znění, nedokážu posoudit, jak moc je tento dabing podobný originálním hlasům herců. Nicméně poslouchá se dobře.
 
Celkově jsem se hrou spokojený. Jednička byla určitě lepší, ale i zde byla spousta zábavy. Jen škoda těch chyb. Vůbec bych se ale nezlobil, kdyby časem došlo i na třetí díl.

Čas od času si se ženou rádi zahrajeme nějakou hru pro dva hráče. Pochopitelně jsme tak nemohli minout podle některých jednu z nejlepších co-op her, obzvláště, když nás již dříve velmi bavil předchozí počin studia Hazelight Studios: A Way Out. Očekávání tak byla velmi vysoká.

Ve hře se ujímáme rozvádějících se rodičů, kteří se probudí v těle dceřiných loutek a musí k sobě nalézt novou cestu. Klíčem je pochopitelně spolupráce, pomocí které je možné se dostat dál a ve výsledku zpět do svých těl. Tomu sekunduje vtipná postavička ujetého manželského poradce nebo guru lásky Dr. Hakima v podobě kouzelné knihy. Prakticky od začátku nám bylo jasné, že první plán s rozplakáním Rose pomocí roztrhání sloníka Cutie nebude tím správným řešením vzniklé situace. Nicméně samotný akt poškození plyšáka byl až neskutečně krutý. A svým způsobem i zlomový, protože následně od této zoufalé scény spolu May a Cody začali víc a víc hledat společnou notu, pomalu napravovat svůj vztah a tím i celistvost jejich rodiny. Opravdu dobře pojato, včetně srdceryvných scén, u kterých ukápla nejedna slza.

To nejzajímavější je ale měnící se prostředí oblastí a s ní spojené obměňování schopností postav. Podíváme se do různých částí jejich domu z perspektivy malých postaviček. Vše je stylizovano do podoby hraček nebo dalších někdy až absurdních lokací od dílny, zahrady, nebo třeba sněhového těžítka. Asi nejvíc se mi líbila lokace velkého zasněženého města nebo plavání pod vodou. Co se schopností postav týče, když vynechám základní věci jako skoky, houpaní se na laně nebo jízdu na kolejích, tak v každé oblasti dostávají Cody a May unikátní schopnosti, které se obvykle musí vhodným způsobem doplňovat. A to samozřejmě vede k nutnosti spolupracovat. Líbí se mi, jak jsou jednotlivé schopnosti navržené, prakticky si nevzpomínám, že by mi některá z nich vadila či nevyhovovala. Asi nejlepší částí pro mě byl fantasy level, kde byl Cody ledový mág a May ohnivou rytířkou. Dojde i na malinko náročné souboje s bossy, které je potřeba porazit opět pomocí spolupráce. Tady nám paradoxně nejvíce dal zabrat kufr s nářadím hned v první oblasti, až jsme měli strach, že s případným zvyšováním obtížnosti v dalších úrovních hru nedokončíme. To se naštěstí moc nestávalo a tak jsme se postupně propracovali až ke konci.

Hra u mě dosáhla své pověsti. Nabízí spoustu kooperační zábavy, každá úroveň je dobře propracovaná, zábavná, hravá a rozhodně nenudí. Do toho nabízí řadu na příběhu nezávislých miniher. Za mě tedy spousta hodin skvělé zábavy.

Rozšíření souls her od FromSoftware jsou známá tím, že jsou o dost obtížnější než v případě základní hry, nejinak je tomu i v případě Shadow of the Erdtree. První okamžiky v novém světě na mě působily spíše depresivním dojmem, přeci jen byly všude samé náhrobky, až kam oko dohlédlo. Korunu na to nasadilo setkání s prvním nepřítelem - Curseblade Asteticem, který mou celkem slušně nafarmenou postavu ze základní hry téměř rozsekal na první dobrou. Naštěstí další běžní nepřátelé už tak hrozní obvykle nebyli, ale i tak to procházka růžovým sadem rozhodně nebyla.
 
Příběh ctí klasický přístup, kde je vše na první pohled skryté a nejasné. Nejednou jsem si musel některé detaily dohledávat na internetu, aby mi to všechno do sebe zapadlo. Hlavní linka je fajn a ukazuje, že i z na první pohled sympatické bytosti toužící vytvořit nový lepší svět se nakonec stane především manipulátor. K tomu také hodně vedou vedlejší linky, které právě dost naznačují Miquellino manipulování.
 
Nový svět je opět slušné rozlehlý, oblasti působí jak majestátně, tak depresivně, obzvlášť jedna, kde se bojí i magický kůň Torrent a je tedy potřeba ji procházet pěšky. Dobrá byla i obří knihovna připomínající Archívy z prvního nebo třetího Dark Souls, akorát o něco rozsáhlejší.
 
Přišlo mi, že tu je méně podzemních nepovinných dungeonů než v základní hře, což je vlastně i dobře, protože nezačnou tolik nudit. Souboje jsou stále náročné, nic není zadarmo. Obzvláště těžké byly pro mě bitvy s Aged untouchables, které jde asi na blízko zabít jen a pouze přes parry, které vůbec nedělám, takže to byl pro mě slušný problém. Naštěstí se po smrti neobnovují, takže jsem je časem po několika náhodných odrazech vymýtil.
 
Nejinak je tomu u bossů, i ti méně důležití mi přišli o něco náročnější než v základní hře. Určitě bych rád vyzdvihl Generála Gaiuse, který mi přišel "správně těžký", v tom dobrém slova smyslu. Prostě je těžké ho porazit, ale nevypne mě na dvě rány. Zajímavý byli i "strom" Scadutree Avatar nebo Divine Beast Dancing Lion, jehož hlavu jsem pak mohl mít i jako přilbici. Naopak nejvíce mi zavařila trojice v podání draka Bayle the Dread, Messmera the Impaler a finálního Radahna. Obzvláště při boji s posledníma dvěma jmenovanýma jsem si říkal, že to vývojáři s obtížností už trochu přehnali. Mají hromadu životů a každá moje chyba je tvrdě trestána, včetně instantních smrtí. Bohužel se musím přiznat, že jsem si s nimi musel nakonec nechat pomoct od svého Mimic spirita. Aspoň mám motivací si hrou někdy projít znovu a všechny porazit hezky jeden na jednoho.
 
Zajímavou novinkou jsou fragmenty Scadutree, které po troškách upravují udělený i obdržený damage postavy nebo Revered Spirit Ash, který zase vylepšuje vyvolávané Spirity. Vzhledem ke zmíněné obtížnosti některých bossu je jakýkoliv bonus doslova nutnost, plus jejich množství vybízí k důkladnému prohledávání světa. Také je fajn, že jsou tyto úpravy aktivní jen ve světě rozšíření, takže to nijak nerozbíjí vyvážení základní hry.
 
Celkově jsem s rozšířením nad míru spokojen. Nový svět je velký, zábavný a obtížný. Prostě přesně takový, jak bych v soulovce od FromSoftware očekával.

Souls-like hry od FromSoftware považuji za jedny z nejlepších her vůbec, i proto jsem se velmi těšil, až si zahraji další titul z jejich dílny. Tentokrát za hrou však nestojí jen Hidetaka Miyazaki, ale na tvorbě mytologie světa se podílel i oblíbený autor George R. R. Martin. Co by se na výsledném produktu mohlo pokazit?
 
Na začátku přede mnou byla povědomá atmosféra, první oblast, první boss, první smrt. Opatrně jsem vylezl z jeskyně, pokecal s prvním NPC a už se rozhlížel po impozantním otevřeném světě. Jako zkušený hráč souls her jsem se hned pustil do souboje s jezdcem Tree Sentinelem a pochopitelně jsem dostal slušnou nakládačku. Okay, proplížil jsem se kolem něj, navštívil první dungeon, porazil prvního dungeon bosse, prostě se postupně seznamoval s novými i starými známými mechanikami. Některé z nich se sice jmenují jinak, ale já je vnímám a nazývám stejně. Site of grace je tedy pro mě stále bonfire a runy jsou pořád duše. Avšak je zde celá řada novinek, ve kterých jsem se ze začátku ztrácel, ale po pár hodinách hraní jsem se s nimi sžil: Ash of War, Spirits, Great Rune, Craftování, atd. Bavilo mě zkoušet Ashes of War a zkoumat různé unikátní útoky a vlastnosti, stejně tak si cením i craftování, protože není nic nudnějšího, než hledání obchodníků prodávajících bobule na léčení otravy nebo scarlet rot. Teda pokud je dostatek surovin.

Asi největší změnou oproti původním Dark Souls je obří otevřený svět, který už na první pohled vypadá rozlehle. Velmi snadno se v něm dá utratit spousta hodin strávených pouze procházením a prohledáváním každého koutu a hledáním další z celé řady nepovinných jeskyní. Ty jsem obvykle nacházel průzkumem oblasti, často náhodou nebo s nápovědou v herním světě. Na rovinu se ale přiznám, že po projití oblasti jsem se vždy podíval na interaktivní mapu na internetu, abych náhodou nějakou tu nepovinnou jeskyni s dalším bossem nevynechal.
 
Vzhledem k velikosti světa jsem uvítal možnost jezdit na koni Torrentovi, díky kterému je pohyb na tak velké oblasti přeci jen rychlejší a často jsem tak ani nemusel bojovat s každou osamělou nestvůrou po cestě. Také se osvědčil i v boji, především proti drakům. Také jsem byl moc rád za přítomnost mapy, bez které bych se ve světě velmi snadno ztrácel. Líbí se mi, jak je potřeba nejprve v dané oblasti najít příslušnou část mapy, aby se mapa oblasti zobrazila.
 
Příběh je typický From Softwarovský. Tedy tajemný jak jen to jde a rozhodně se nesnaží hráči pomáhat jej rozumně uchopit. Na vše si člověk prostě musí přijít sám, jak už z vyprávění některých NPC postav nebo klasicky z popisků všemožných předmětů. A že těch je. Nejsem moc velkým odborníkem na dílo G. R. R. Martina, takže nedokážu posoudit, jak moc do historie světa zasáhl a tedy nevím komu dát větší kredit za celou tu skvělou atmosféru světa na pozadí. Ale díky za ni.
 
Během hry je možné narazit na slušné množství vedlejších příběhových linek, u kterých jsem měl často problém pochopit, co se po mně chce dál a také se jich správně držet bez občasného dohledání hintu na internetu. Přišlo mi však, že skoro každá postava končí svým způsobem blbě nebo rovnou tragicky (Chudáci Boc, Alexander nebo i Brother Corhyn ženoucí se za falešnou vírou, atd.) Nicméně hodně se mi líbila asi ta největší příběhová linka pro Ranni, která mě postupně zavedla všude možně po světě. Dobrá byla i slepá Hyetta, kterou jsem musel krmit očima mrtvých. Její závěr související s jedním z konců celé hry, kdy je spálená pro svou víru a vlastně následně je spálen i celý svět, je drsný a vlastně i opět dost tragický. Celkově je zde tedy hodně skrytého vyprávění, které určitě stojí za to.
 
Tím nejdůležitějším jsou pochopitelně souboje s nejrůznějšími nepřáteli a obří plejádou bossů. Soubojový systém je prakticky stejný jako u třetího Dark Souls, tedy rychlý, plynulý, ze začátku náročný a ve většině případů férový. Jako vždy jsem svou postavu vylepšoval především v síle a výdrži, takže mé souboje byly plné kotoulů a nově i výskoků, díky kterým je možné se vyhýbat některým útokům nepřátel. Ti jsou různě rozmanití, od nejrůznějších zvířat, vesničanů, rytířů, přes kostlivce, obry, jeskynní nestvůry, až po unikátnější exempláře jako ohnivé vozy, obří ruce apod.
 
Mezi bossy se najde řada zajímavých a unikátních kousků. Třeba Mariner jedoucí na loďce vyvolávající různé přízraky a nemrtvé. Z hlavních bossů mě pak nejvíce zaujal Godrick, který se usekne ruku a místo ní si nasadí dračí hlavu chrlící oheň. Wow. Nebo třeba Rykard, který je napůl had, co má na zátylku tvar své původní hlavy, až mi vzdáleně připomněl Voldemorta z Harryho Pottera. Většina bossů se dá celkem snadno porážet a to i díky tomu, že jsem poctivě procházel všechna možná zákoutí a postupně si nafarmil dost slušný level. A tak především ti nepovinní padali na první či druhý pokus. Ale našlo se pár kousků, kteří mi opravdu slušně zatopili. Na začátku jsem dostával sadu od Margita, to jsem ještě nebyl tak silný. Později mi dal zabrat Crucible Knight, než jsem objevil spolehlivou taktiku, jak na něj. Dále pak v noci napadající Bell Bearing Hunter a samozřejmě léčící se Malenia a finální dvojice Radagon a Elden Beast.
 
Vzhledem k množství bossů přesahující polovinu druhé stovky však často dochází ke ztrátě originality. Především u těch nepovinných totiž dochází k poměrně časté recyklaci, kdy je zde několik desítek archetypů a jejich odnože se postupem času vrací znovu a znovu. Někdy jsou prostě jen silnější, jindy zase ve dvojici či trojici a nebo třeba s jiným druhem sekundárního útoku, kdy jednou útočí jedem, podruhé frostem, potřetí rotem, apod. Avšak stále na ně platí stejná taktika, takže když narazím na pátého Watch Doga, Night Cavalry, Tree Sentinela, Putrid Avatara, Crucible Knighta nebo třeba i draka, zábavnost ze zkoumání a přizpůsobování se jejich pohybům se pomalu ale jistě mění ve stereotyp. Obzvláště v nepovinných dungeonech to bolí nejvíc, protože tam je přítomnost recyklátu vysoce pravděpodobná.
 
Grafická stránka hry nepatří ke špičce své doby, ale jak už je u mě zvykem, nemám s tím sebemenší problém. Co mě mnohem více zajímá je atmosféra jednotlivých oblastí. Řada lokací nebo i postav či bossů působí majestátně, avšak v kombinaci s upadajícím světem, to ve výsledku působí temně až tragicky ponuře a to vše krásně sedí k vyprávěnému příběhu. Typickým příkladem je oblast Caelid, která postupně hnije ve scarlet rotu a do toho hraje totálně melancholická hudba plná deprese a zmaru. To obzvlášť přesně odpovídalo situaci, ve které jsem se tam poprvé dostal, tedy na poměrně nízkém levelu přes teleport v truhle, takže jsem dostával slušnou sadu prakticky od každého a nevěděl jsem, jak se vrátit zpět do relativního bezpečí v Limgrave.
 
Není ale všechno zlato, co se třpytí a během dlouhého hraní jsem narazil na řadu věcí, které se mi nelíbily nebo mě rovnou štvaly. Už jsem se zmínil o stereotypu, ten byl nejhorší v nepovinných dungeonech, jejichž části byly často jak přes kopírák. Typicky chrám, kde byl na začátku bonfire a kousek od něj zavřené dveře, které se otevíraly přepnutím páky umístěné někde hlouběji v dungeonu. Nebo důl, kde je stále stejně vypadající chatka nebo dveře bez mlhy, které vždy vedou k bossovi. Do toho je za bossem vždy teleport před vstup, to jsem si často připadal jak ve Skyrimu. Musím ale uznat, že jeden pozdější chrám s totální kopií jedné celé oblasti mě dobře zmátl a ve výsledku i bavil. Stereotypní je i řešení "dog" puzzle na otevření některých věží. Proč to musí být pořád stejné? Taky mě často štvalo, když jsem chcípl jen kvůli tomu, že mi naskočilo okýnko s textem, které jsem nepřesným stisknutím tlačítka neodklepl a v následném zmatku jsem nevěděl, co mačkat dřív. Open world si pak také nese i své zápory. Zatímco především v prvním Dark Souls znám nazpaměť každou chodbičku, tady mi některé oblasti a dungeony v paměti moc neulpěly.
 
Elden Ring je velmi povedenou hrou. Každý den jsem se těšil na večer, abych se znovu mohl ponořit do skvělé atmosféry jeho světa a pobil pár dalších bossů. Jen škoda toho stereotypu, do kterého jsem se často dostával při procházení vedlejších dungeonů a boji s tamními bossy. Nakonec bych ještě rád poděkoval Tulareanovi za jeho ochotu si zabojovat se mnou v co-opu se dvěma bossy a tím mi pomoci v plnění Herní Výzvy.

Trend videoher se zombie tématikou zasáhl i divoký západ. Osobně nejsem odpůrcem této myšlenky, avšak je potřeba, aby vše zapadalo do konceptu světa a hlavně příběhu. A to se zde tak úplně nedaří.
 
V prvé řadě příběh už z prologu působí béčkově a ve výsledku je zde jedna příběhová linka s klišé koncem s prokletým pokladem a nic víc. Jako zasmál jsem se při scéně z tanečního večírku u Setha, ale to je tak nějak málo. Zbytek se točí prakticky jenom kolem soubojů se zombíky a zombie zvířaty, avšak ty po čase začnou nudit. Navíc je potřeba čas od času opětovně bránit již osvobozená města ve stylu GTA San Andreas. Myšlenka zajímavá, jednou dvakrát to zabaví, ale pak zase nuda.
 
Naštěstí jsem si našel pár věcí, co mě alespoň trochu bavily. V prvé řadě to byl nedostatek munice, který mě minimálně ze začátku hry nutil zbytečně s náboji neplýtvat. Naštěstí to jistil celkem účinný tomahawk, kterým se dají v pohodě vyčistit i celá města, minimálně ta na sever od Mexika. Na chvíli také zabavilo likvidování zombíků pomocí gatlingů nebo kanonů. Nakonec mě asi nejvíce bavily výzvy, kterých ale bohužel bylo celkem málo. Lovení unikátních koní apokalypsy a na závěr i bájného jednorožce bylo také fajn.
 
Celkově mám z rozšíření pocit, že tam ti zombíci prostě nesedí. Kdyby místo toho rozšířili příběh, přidali pár postav nebo nějaké dějové odbočky od původního příběhu, bylo by to pro mě mnohem zábavnější.

Po dohrání druhého dílu Red Dead Redemption jsem se hned začal poohlížet nad možnostmi, jak si zahrát dějově navazující první díl. Nakonec jsem ale vyčkal na port na PC a po necelých 3 letech jsem se mohl vrátit zpět do světa, který jsem si tak oblíbil. I když vrátit, příběh se tentokrát odehrává o něco více na jihozápad.
 
Asi nejvíce jsem byl zvědavý na příběh, který je mnohými považován za velmi povedený. Já mám sice trochu jinou výchozí pozici, protože již znám několik hlavních postav z druhého dílu a tak dokážu odhadovat, jak se asi zachovají. I tak musím uznat, že se opět povedl, obzvláště první část v New Austinu. Po přesunu do Mexika mi bylo prakticky ihned jasné, že to bude celé určitě od plukovníka Allendeho podraz. Závěr ve West Elisabeth mi pak přišel tak trochu uspěchaný, klidně bych tu uvítal ještě pár hodin plnění zajímavých misí. Finále v podobě dopadení Dutche pak bylo dobře vygradované. Další zradu v závěru, tentokrát od Edgara Rosse, jsem taky očekával. Jsem však rád, že jsem si mohl alespoň chvíli užít pocit šťastného setkání a následného života rodiny Marstonových. Pomsta od Jacka o pár let později pak byla dobrou satisfakcí.
 
Z postav, jsem si asi nejvíce oblíbil Nigela West Dickense a jeho mise s propagováním jeho zázračných elixírů. Mimochodem, dost jsem se bavil při návštěvě kina, kde je vysílán vtipně zpracovaný film varující právě proti podvodníkům, jako je on. Dále svéráznou Bonnie, která mi vzdáleně připomínala takovou klidnější Sadie z dvojky. Pak mě až překvapilo, jak zničeně a ošuntěle oproti dřívějšku vypadal Dutch, ale dává to smysl vzhledem k tomu, kým se stal.
 
Klasikou jsou potom různé další nepovinné aktivity. Hodně mě bavilo být lovcem odměn a chytání různých banditů pokud možno do lasa. Poker a Black Jack je takovou klasikou, ale třeba krocení koní bylo fajn. Hlídání ranče bylo spíš nudné a házení podkovami mi pak moc zase nešlo. Taky dochází na spoustu náhodných setkání, avšak přišlo mi, že se až příliš často opakují. Hodně mě bavilo plnění nejrůznějších výzev. Různé to sestřelování klobouků či specifické zabíjení zvěře bylo fajn, ještěže není potřeba použít pro jejich ulovení specifickou zbraň jako ve dvojce. Nejvíc mě ale bavilo hledání pokladů, avšak na rovinu se přiznám, že bych asi všechny bez občasné pomoci na internetu nenašel.
 
Na grafické stránce hry je vidět, že už má řadu let za sebou. Škoda, že pro PC nějak více nevylepšili textury a modely postav. I tak ale vše působí pořád dobře a stylově. Atmosféra divokého západu je stále strhující. Tu doplňuje i povedený soundtrack. Jen ten Wilhelm scream nemusel být při soubojích slyšet až tak často.
 
Celkově jsem se při hraní královsky bavil. Příběh je povedený, atmosféra skvělá, hratelnost parádní, k tomu spousta zábavy při plnění vedlejších aktivit. Avšak mé hodnocení trpí tím, že jsem nejdřív hrál dvojku, která je podle mě ve všech ohledech o něco dotaženější nebo jednoduše řečeno lepší.

S posledním rozšířením se uzavírá celý příběh trilogie Dark Souls. A už od začátku dokazuje, že to nebude žádná procházka růžovým sadem.
 
Nová oblast je rozdělena do dvou velkých částí. První ruinovitá a bažinatá část mě přesvědčila v tom, že i má nalevelovaná postava s těžkým brněním umí velmi rychle běhat, aby se mohla skrýt před laserovými paprsky andělů. Následné boje s bažinnými obry a pyromancerkou zapříčinily nemálo mých smrti. Ale to nebylo nic proti tomu, co nastalo později v samotném Ringed City. Tam si mě všichni mazali na chleba bez větších potíží. Od obrů, přes rytíře, obří kobylky až po želvoidní mnichy.
 
Rozšíření nabízí 4 nové bossy. Souboj s dvojicí démonů následovaný zrozením Demon Prince není nijak náročný a průběh je celkem fajn. To Halflight mi přišel naopak dost divný. Dle infa, co jsem se dozvěděl na internetu, to měl být speciální boss, do kterého se vtělí jiný hráč. Avšak vždy když jsem s ním bojoval já, tak asi nikdy nebyl nikdo dostupný, takže proti mě stála klasická AI. Slave Knight Gael pak byl se svými 3 fázemi slušnou výzvou a stál mě opravdu hodně pokusů, než se mi podařilo správně číst jeho pohyby a dobře časovat protiútoky. A pak už zbýval jen nepovinný drak jménem Darkeater Midir, za mě nejtěžší boss celé trilogie. Na jeho pokoření jsem při prvním průchodu potřeboval pomoc od phantoma, ale teď jsem se pochlapil a odhadem asi na 89. pokus ho sám pokořil.
 
A je to za mnou, celá trilogie je pokořena a tohle DLC zhmotňuje vše, co mám na Dark Souls rád. Vysoká obtížnost, skvělá atmosféra, strach, že mě nějaký náhodný nepřítel sejme a já přijdu o své nahromaděné duše, tajemný příběh a taky povedený level design a rozumná délka.

S prvním DLC dochází v sérii Dark Souls k malé revoluci. Zatímco v dřívějších dílech bylo až na jednu výjimku poněkud obtížnější se do oblasti rozšíření vůbec dostat, tady se do něj dostaneme, aniž bychom zatím chtěli. Stačí si pokecat s podivnou postavou v Cathedral of the Deep, ani se člověk nenaděje a je uvnitř malovaného světa. Moje první okamžiky pak byly plné nadšení, hlavně z nového zimního prostředí, teda do té doby, než mě místní "vikingové" totálně rozprášili. A když se mi po spotřebování všech estusek podařilo jednoho porazit, dostal jsem krásnou odměnu v podobě základního titanite shardu. Naštěstí zde není zablokované cestování přes bonfiry jako v jiném malovaném světě v prvním Dark Souls, takže není problém se vrátit zpět do normálního světa a zde pokračovat o nějaký čas později.
 
Když jsem se do oblasti vrátil po porážce finálního bosse základní hry, byl jsem o dost silnější, avšak i tak jsem dostával slušně nařezáno, ale už se to dalo zvládat. Oblasti jsou celkem rozsáhlé a nabízející celkem různorodé zážitky a atmosféru. Od ponuré pustiny plné vlků, oblast pokrytou ledem, rozpadající se vesnici, až po na první pohled bezpečnou kapli. Všude jsem opět s radostí prozkoumával každý kout, abych o něco nepřišel. Jen jsem se tam nemusel tak ztrácet. Souboje s nepřáteli jsem si také užíval plnými doušky, obzvlášť když jsem opakovaně umíral se zmíněnými vikingy a velmi rychlými Corvian Knighty.
 
Samozřejmě dojde i na souboje s bossy. Když nepočítám jednoho mini bosse v podobě Sira Vilhelma, rozšíření nabízí jen dva a z toho jeden je nepovinný a popravdě i nudný. A přesným protipólem je pak finále se Sister Friedou, který patří k mým nejoblíbenějším z celé série Dark Souls. Souboj svými fázemi dobře graduje až po nejnáročnější třetí fázi, kde je jen minimum času na jakýkoliv oddech. Do toho hraje vynikající hudba a pochopitelně tím vrcholí i povedený příběh Friedy a Otce Ariandela.
 
Celkově jsem s DLC spokojený. Hraní mě bavilo, snad jen bych uvítal třeba ještě jednoho bosse navíc.

(Poprvé dohráno v roce 2018)

K sérii Dark Souls se vrací její duchovní otec Hidetaka Miyazaki, aby třetím dílem příběh trilogie uzavřel. A vzhledem k nárůstu kvality hry oproti druhému dílu je právě jeho přítomnost na pozici directora hry znát.
 
Přijde mi, že se hra svou atmosférou opět vrací k jedničce, čímž si mě hra opět získala a držela přikovaného u obrazovky. Těšil jsem se na každou novou lokaci, každý nový předmět, abych si přečetl jeho lore a každého nového bosse, kterému jsem se musel postavit. Dokonce dojde i na několik návštěv starých známých lokací, což vede k nostalgickým momentům. Jen škoda, že výchozí lokace, Firelink Shrine, není do světa napojena přímo, ale je potřeba se pomocí warpu přesouvat do potřebné oblasti.
 
Hratelnostně hra působí živěji, plynuleji, rychleji, zkrátka pohodověji. Současně však i jednodušeji. Ano, stále jsem umíral jak na běžícím páse, ale obvykle to bylo spíše se základními nepřáteli v oblastech než u bossů. Neříkám, že jsem dal každého bosse na první pokus, ale s jednou jedinou výjimkou mi nedělali téměř žádné větší potíže, včetně toho finálního. Tou výjimkou je samozřejmě Nameless King, jehož souboj bohužel trochu trpí ne příliš zdařilou kamerou v boji v první fázi. Ale nejtěžší je stejně až jeho druhá fáze a tam se už na kameru vymlouvat nemohu. Už se mi ho podařilo sólo porazit dvakrát, ale dodnes si myslím, že to bylo pokaždé spíše dílem náhody, než že bych měl nad ním v souboji převahu. Z dalších bossů jsem si oblíbil Curse-Rotted Greatwooda, Abyss Watchers a High Lord Wolnira, toho obzvlášť.
 
Graficky hra působí skvěle, zde nemám moc co vytknout. Často jsem se přistihl, že jen tak stojím na kraji útesu a civím do dálky na oblasti, kam se nejspíš v budoucnu podívám. Hudba během hraní hraje opět především u bossů a v lokacích jen opravdu výjimečně. A když hraje, tak opravdu skvěle sedí k danému prostředí nebo bossovi.
 
V rámci plnění všech achievementů jsem musel získat vyšší ranky v některých covenantech, takže došlo i na souboje s jinými hráči. Zde jsem se často utkával s těmi zkušenějšími a tak často mé invaze ostatních světů končily spíše mou smrtí. Ale nakonec se zadařilo.
 
Třetí díl se za mě hodně povedl. Skvělý příběh, skvělá atmosféra, skvělá hratelnost. Má i své chyby, kdy jsem občas dostal ránu přes zeď nebo někdy zlobila kamera, ale nic závažného. První díl na mě zapůsobil o něco víc, ale ten měl výhodu v tom, že to byla moje první souls hra. Nicméně i hraní tohoto dílu stálo za to, užil jsem si každou minutu, každý postup, každou smrt a každou porážku bosse.

(poprvé dohráno v roce 2018)

U všech předchozích rozšíření prvního i druhého dílu Dark Souls jsem v prvním odstavci vytýkal, že není zrovna snadné se do nové oblasti dostat. Třetí DLC druhého dílu tento trend konečně mění, protože do nové lokace je možné se podívat prostřednictvím teleportu ve svatyni stojící na cestě k Drangleic Castle, po které se hráč během hlavní linky musí vydat. Navíc není potřeba žádný speciální klíč.
 
A první okamžiky nabízejí originální zážitek. Vidím bílou mlhu, tak jsem natěšený, jak se hned poperu s prvním bossem. Ale chyba lávky, tygřík je tak trochu neviditelný, takže jsem prakticky bez šance. Tak jsem si místo toho prošel celou novou velkou oblast, jejíž game design se velmi povedl. Obzvlášť v kombinaci s tím, že později dojde k rozmrazení ledů a tím se oblasti ještě značně rozšíří. Nepřátelé pak nabízí všehochuť, od rytířů, kouzelníků, golemů, zombíků až po ledové ježečky s podobnými útoky jako nenávidění kostlivci v kolech a taky dojde na pár bossů ze základní hry.
 
To bossové jsou opět jiná liga. I po zviditelnění mi tygr Aava dělal značné problémy a souboje na blízko se mi s ním nakonec protáhly hodně přes hodinu. Zlatý Darklurker. Další dva nepovinní mazlíčci jsou naštěstí o něco lehčí, ale jejich porážka se mi taky časově protáhla. Tentokrát za to mohla oblast Frigid Outskirts, kterou považuji za nejpitomější oblast z celé série Dark Souls. Každý pokus mi tak trval klidně přes čtvrt hodinu jen proto, aby mě nakonec sejmul po cestě další pitomý kůň nebo jsem se dostal k tygrům s několika málo estusy a ty už mi na vítězství nestačily. Finální Ivory King také přináší originální zážitek, protože se na mou stranu mohou přidat zachránění rytíři, kteří mohou pomoct především s jeho předvojem. Tento boss fight se hodně povedl.
 
I poslední DLC je tedy povedené. Hodně jsem si oblíbil design hlavní oblasti, ale ta Frigid Outskirts je fakt za trest. Boss fighty jsou opět velmi náročné, což se u Dark Souls očekává.

Druhé rozšíření Dark Souls 2 nabízí novou oblast schovanou za obřími zamčenými dveřmi, umístěnými tentokrát kousek od primal bonfire v Iron Keepu. Avšak klíč od těchto dveří střeží ne zrovna moc přátelské ohnivé ještěrky v jedné z prvních lokací hry. Po průchodu dveřmi, jízdě výtahem a několika schodech se pak naskýtá nádherný pohled na impozantní věž Brume Tower pokrytou sněhovou pokrývkou? To jsem si teda nejprve myslel.  Ve skutečnosti se jedná o hromady spáleného popela.
 
Hned na začátku je představen mechanismus Smelter Wedge, což je jakýsi rituální klín, kterým je možné zničit Ashen Idol, jakousi modlu obsahující úlomek duše bytosti jménem Nadalia, která posiluje okolní nepřátele a některým dává i nesmrtelnost. Tyto Idoly se vyskytují v několika exemplářích různě po tomto světě. A jeho design se celkem povedl, je zde systém výtahů, který hráče dopraví z vrcholu věže až do jeho centra, kde na něj čeká hlavní boss. V závějích popela se pak skrývají nejrůznější monstra, která není zase tak snadné porazit i se zkušenější postavou. Zákeřný červený fantom se pak zase po chvíli běží schovat k Idolu, aby si mě vychutnal společně s hromadou nabuffovaných nepřátel. Prostě "paráda", kterou mám na Dark Souls rád.
 
Ale paráda končí, jakmile dojde na souboje s bossy. Ten hlavní, Fume Knight, je jedním z nejtěžších bossů z celé hry a jeho druhá fáze mi dala opravdu hodně zabrat. Obzvláště, když jsem vyčerpal všechny dostupné Smelter Wedge, takže zbylý Idol stojící poblíž arény pak bosse ještě léčil. Děkuji pěkně. Druhý, již nepovinný boss, Sir Alonne nebyl o nic lehčí a to jsem se ještě musel k němu probojovat přes hordu jeho rytířů. Zde poprvé jsem byl rád za mechanismus DS2, kdy se po určitém počtu zabití nepřátelé přestávají oživovat. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak Blue Smelter, který si mě mazal na chleba úplně stejně, jako ti předchozí dva.
 
Stálo to za to? Za mě určitě ano, náročnost boss fightů je tu prakticky na nejvyšší možné hladině, ale ten pocit vítězství při jejich porážce opět stojí za to. A o tom to hlavně je.

Rozšíření z prvního Dark Souls je nechvalně známé tím, že je velmi snadné jej kompletně minout a hru dohrát bez návštěvy nového světa. Nejinak je tomu i u druhého dílu. I když, samotný vstup je možné najít celkem snadno, protože teleport do dané lokace se nachází poblíž primal bonfiru v Black Gulch. Horší je to s tím, že je potřeba se dostat za velké zamčené dveře a umístění potřebného předmětu pro otevření není zrovna snadné najít.
 
Do nové oblasti jsem vstoupil až po dokončení základní hry, takže moje postava nebyla zrovna ořezávátko. I tak jsem ale prakticky od začátku umíral až příliš často, což je ve výsledku vlastně dobře. První oblast je zajímavá svou architekturou a systémem výtahů. Druhá část ve svatyni je zase plná malých chodbiček a hlavně nejprve nesmrtelnými nepřáteli. Ti mi nadělali spoustu problémů, než jsem přišel na to, jak je udělat smrtelnými. Krátká venkovní část pak vede do finální oblasti se dvěma bossy, kteří byli svou obtížnosti relativně v pohodě, teda dokud Elana vyvolávala jen kostlivce a ne Velstadta. Jeho přítomnost pro mě prakticky znamenala konec boss fightu. Drak Sinh byl na první pokusy obtížný, ale když jsem se naučil jeho pohyby a útoky, byla jeho porážka jen otázka času.
 
Další bonusová oblast se sochami "plivajícími po mně zkamenění" pak byla nepříjemnou vzpomínkou na Black Gulch a vrcholem pak byl Gang boss fight. Dark Souls se obvykle snažím až na výjimky hrát bez pomoci od phantomů, takže boj s triem nabíhajících NPCs byl hlavně o utíkání a vhodném útočení. Souboj trval až nezvykle dlouho, ale nakonec se zadařilo.
 
Celkově je toto DLC povedené. Zabaví na slušnou dobu a je obtížné, což se od Dark Souls očekává.

Moje první zkušenost s Dark Souls byla v rámci Prepare to Die edice hry, jehož je toto rozšíření již součástí. I proto mě nenapadlo nějak více pátrat o jeho detailech. A nakonec se mi stalo to stejné, co řadě dalších hráčů a vstup do nové oblasti jsem nejprve zcela minul. Naštěstí jsem si před bitvou s finálním bossem základní hry zobrazil seznam všech bossů a tak jsem si mohl hraní o něco prodloužit i v mém prvním průchodu hrou.
 
A nové lokace jsou skutečně povedené. Nejvíc se mi líbilo v oblasti Royal Woods, která odpovídá Darkroot Garden z minulosti, když ještě byla plná života před pohlcením Abyss. Také se mi zamlouvá jedna teorie, že ty podivné rostliny v současnosti jsou ve skutečností původní zahradníci z minulosti. Další mou oblíbenou lokací je pak závěrečné Chasm of the Abyss, který působí hodně depresivně a nabízí také rozšíření příběhu Sif, kde je možné ji osvobodit, což potom vede ke krátké bonusové filmové sekvenci v hlavní hře.
 
Průchod lokacemi je na první dobrou i s nabušenou postavou vskutku náročné, obzvláště mě vždy dokážou naštvat obyvatelé města Oolacile, kteří mě buď zruší kouzly a nebo prostě spadnu do propasti. Třešničkou jsou potom bossové. Guardian se celkem dá, horší je pozdější nepovinná konfrontace dvou Guardianů najednou, to už tak snadné nebylo. Následující Artorias už mi pak dal slušně zabrat, než jsem si zvykl na jeho mírně opožděné útoky. Zatímco finální Manus už mi obvykle zatápí slušně, nepovinný drak Kalameet mi zase tak moc problémy nedělal, protože jsem se rychle naučil rozpoznávat jeho útoky.
 
Celkově se jedná o povedené rozšíření, má slušný design lokací, těžké nepřátelé i bossy. Asi jedinou výtkou tak zůstává to, že je velmi snadné tohle všechno minout.

Velmi krátké rozšíření Walking Dead spočívá v několika krátkých epizodách, které představí postupně 5 nových postav, jejichž příběhy mají větší či menší spojitost s budovou u odpočívadla.
 
Z příběhů mě nejvíce zaujal Vince, když jsem nečekaně musel rozhodnout, komu ze svých spoluvězňů musím ustřelit nohu, a Russell a jeho přepadení. Závěrečná scéna, kde dojde k nalezení celé pětice postav mi pak vyvolala spoustu otázek. Třeba proč a jak se vlastně dali tito různorodí lidé dohromady. Třeba se to dozvíme v druhé sezóně.
 
Na jednu stranu je zajímavé si takto představit postavy, které se asi objeví v druhé sérii, zvláště když svým rozhodnutím mohu něco kolem nich ovlivnit. Ovšem na druhou stranu nepředpokládám, že tato rozhodnutí ovlivní něco významného. Současně jsou epizodky až příliš krátké, aby mě postavy nějak významně zaujaly nebo bych se s nimi sžil.

Videoherní série Walking Dead od Telltale Games se těší slušné oblibě, i proto jsem byl zvědavý, jak zaujme i mě. Tedy někoho, kdo neviděl stejnojmenný seriál či nečetl původní komiksovou předlohu. Mé zážitky ze všech 5 částí shrnu v tomto jednom komentáři, takže spoilery obsahují i děj z ostatních částí.
 
Ze začátku mi přišlo, že je to celé takové rychlé, jakoby chybělo pomalejší budování příběhu a sžití s hlavními postavami. Zpětně mi ale přijde, že tento příběh nic takového ani moc nepotřebuje. Kdo jsou hlavní postavy a jaké jsou asi jejich cíle je celkem jasné hned od začátku. Prostě přežít. Navíc, řada vedlejších postav se zde prostě objeví a pak zase zmizí. Ať už tím, že nepřežije nebo se rozhodne se od skupiny oddělit. Čas od času pak záleží i na mých rozhodnutích, jestli daná postava přežije nebo nebo ne. Někdy je potřeba se rychle rozhodnout, jestli pomoct jednomu nebo druhému, to je pak ještě těžší. Otázkou je, jak moc se příběh rozvětví, řekl bych, že zase tak moc ne.
 
Příběh jako celek si po celou dobu drží vysokou zajímavost. Prakticky kdekoliv může být schovaná zombie, která může kohokoliv odsoudit k jisté smrti. Do toho je z jednotlivých postav cítit stále větší a větší ponorka, takže nálada ve skupině se neustále zhoršuje. Z epizod mě nejvíc bavila dvojka. Že je na farmě něco divného bylo naznačováno již od začátku, ale že jsou to kanibalové jsem úplně nečekal. Úplně jsem si tak vzpomněl na román Cesta od Cormaca McCarthyho. Dále pak čtyřka a pětka, kde už to celkově pořádně graduje. Že nás podrazí ta parta důchodců, kterým jsme celou minulou epizodu pomáhali, jsem taky nečekal. Následné řezání ruky pak bylo opravdu drsné, ač ve výsledku k ničemu. Ale divil jsem se, jak se Lee dokáže s pahýlem pohybovat, jak už po žebříku nebo při skocích na střeše. Nicméně nejvíce bolestivý je samozřejmě úplný závěr a loučení se s Leem.

Mezi hlavní postavy považuji prakticky jen Leeho, Clementine a Kennyho. Já jsem za Leeho volil ta nejvíc správňácká rozhodnutí, ale věřím, že jiné volby by z něj mohly udělat sobeckého parchanta. Clem je osmiletá holka, pro kterou je život v zombie apokalypse opravdu drsnou realitou. Tak trochu naivně doufá v nalezení rodičů, což bylo od začátku prakticky marné. Rozhovory Leea s Clem pak byly těmi nejtěžšími volbami. Nastávaly otázky, jestli k ní být upřímný nebo jí dávat naději. Já jsem často volil první možnost. No a Kenny, ten se většinou chová jako kretén, protože s jeho náhlými rozhodnutími je často nepředvídatelný a úplně s ním nejde vždy morálně souhlasit, když nemá problém kohokoliv obětovat. Na druhou stranu je to obvykle ve prospěch ochrany celé skupiny v čele s jeho rodinou. Karma ho však bohužel dožene a pokousaného Ducka ochránit nedokáže. Bylo pro mě hodně těžké odkliknout jeho zastřelení. Jeho následné zdrcené chování je pak pochopitelné, o to více se pak cení jeho finální obětování pro celou skupinu při hledání Clementine.

Během hraní jsem si pak říkal, že se určitě vysvětlí nebo alespoň naznačí, co se vlastně ve světě stalo. K tomu nakonec nedošlo, což mi ze začátku mrzelo. Na druhou stranu jsou tu další díly a i kdyby to ani tam vysvětleno nebylo, tak vlastně proč ne. Hra je prostě o tom, že je potřeba přežít, což v tomto světě není zrovna moc snadné. Jsem zvědavý na další části.

Herní zpracování odpovídá spíše interaktivnímu filmu než adventuře. Těch hádanek tam zase tak moc není, naopak je zde řada quick time eventů, což nemusí vyhovovat každému. Mně to naštěstí tolik nevadí, protože se díky tomu mohu plně soustředit především na příběh a atmosféru.

Celkově jsem s celým prvním dílem spokojen. Příběh je hodně povedený, postavy i dialogy jsou také fajn. Komiksový vzhled pak vzdává hold původní předloze a dobře dotváří atmosféru. Těším se na další díly.

Poslední rozšíření je příběhově od ostatních zcela odlišné. Neodehrává se totiž v žádné oblasti v pustině nebo ve virtuální realitě, ale na palubě obří mimozemské lodi. A právě tam byl hráč unesen vetřelci.
 
V prvních okamžicích jsem si hlavně říkal, že jsem blbec, že jsem DLC začal se vším svým standardním vybavením. Strach z jeho ztráty je naštěstí celkem rychle zažehnán, protože jsem vše nalezl během prvních pár minut hraní v jednom kontejneru, což je možná tak trochu i škoda. Nicméně během chvíle jsem se zmocnil zajímavých a výkonných mimozemských energetických zbraní, které jsem následně využíval po velkou část zbytku základní hry, než mi do nich došly náboje.
 
A to je z toho zajímavého vlastně všechno, zbytek je bohužel jedna velká nuda. Prostě postupně pobíhám po lodi a vždy je potřeba se někam dostat a zničit tam generátor energie, což mě pustí zase někam dál. Cestou musím pozabíjet všechny emzáky a jejich roboty. Zajímavé pak mohlo být finále, kde bylo nutné sestřelit druhou vetřelčí loď. Ale ve výsledku šlo jen o to postupně mačkat tlačítko na panelu a vždy zlikvidovat spawnuté nepřátele. Čili opět velká nuda.
 
DLC mělo svým námětem slušný potenciál, ale bohužel je především jen o nudným zabíjení nepřátel, což mě přestalo bavit asi po čtvrt hodině. Zbytek jsem pak tak nějak protrpěl.

V pořadí čtvrté rozšíření nabízí zcela novou mapu, kam je potřeba se dostat pomocí lodě kotvící v jižní části mapy kousek od Citadely Bratrstva Oceli. Samotná mapa je celkem rozsáhlá a nabízí hned několik větších questových linií a pár menších.
 
Zaujaly mě především čínské špionážní mise, se kterými jsem se setkal hned na začátku. Bylo potřeba postupně sbírat důkazy a skončilo to výbuchem ponorky a samozřejmě pak došlo o snahu se zbavit svědků, tak jsem musel unikat z pasti v tajném bunkru poblíž vily.
 
Další zajímavá a dlouhá sada questů pak byla se starým ghoulem Desmondem a jeho sokem Calvertem, ze kterého už zbyl pouze mozek napojený na svou utajenou základnu. Rozhodnutí komu následně pomoct bylo opravdu těžké, protože oba dva byli neskutečně namyšlení a chovali se ke mně se značným despektem. Nakonec jsem zvolil mozek a užil si scénu zničení Desmondovy vily. Nicméně i Calvert se mnou neměl moc dobré úmysly, takže když se mě pokusil zabít, skončil mimo své akvárko.
 
Zajímavou tečkou je pak úplný závěr, kde zjistíme, že řidič lodi je magor odřezávající kousky mozku. Bleh.
 
Určitě bych také měl zmínit znatelně zvýšenou obtížnost soubojů. Do této oblasti jsem se dostal někdy v polovině základní hry, takže mi některé souboje dávaly slušně zabrat. Jsem však toho názoru, že je ta vyšší obtížnost trochu nesmyslná. Já mám totiž nějakou zbroj, zbraně a výcvik, proti mně jde doslova domorodec v jakýmsi sešlém oblečení. Já mu napálím několik kritických zásahů z bojové brokovnice do hlavy a on ztratí  jen několik čárek v ukazateli života. On mě mezi tím asi 4x zasáhne obyčejným nožem a jsem mrtvý. Kdyby měli nějakou lepší výbavu, tak to beru. Tady jsou dejme tomu zdrogování, tak vydrží o něco víc, ale i tak je tohle až moc.
 
Celkově mě toto rozšíření hodně bavilo. S obtížností jsem se vyrovnal a užíval si jak hlavní, tak i drobné questy. Škoda, že ostatní DLCčka nejsou tak zábavná jako toto.

Třetí rozšíření tentokrát navazuje na samotný konec základní hry. Po velkolepém dobytí čističky je potřeba porazit zbytky Enklávy v pustině. Avšak je tu jen několik misí, kde je potřeba prakticky bezmyšlenkovitě vymlátit vše, co se hýbe. Vojáci enklávy jsou přeci jen trošku tužšími protivníky, na druhou stranu jsme až na konci příběhové linky hry a tak je již k dispozici to nejlepší vybavení a také jsem se již vytrénoval na maximální úroveň a vymaxoval všechny důležité skilly. Ve výsledku byly souboje celkem snadné a bohužel i zdlouhavé a moc mě nebavily.
 
Příběh nenabízí nic převratného. Zajímavá byla snad jen scéna, kdy došlo ke zničení velkého robota, s jehož pomocí jsem se dostal k čističce na konci původní hry. A taky je fajn, že je zde možnost zrádně poslat finální raketovou salvu na Citadelu Bratrstva.
 
A to je vlastně všechno. Za necelou hodinu nudného stereotypního střílení jsem měl hotovo. Možnost levelovat až na 30. úroveň je fajn, stejně jako nové vybavení, ale celkově mám takový pocit z hraní nuceného přídavku, který mi moc zábavy navíc nepřinesl.