Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Super Castlevania IV

Akumajō Dracula

04.12.1991
25.12.2006
31.10.2013
08.09.2016
16.05.2019
kompatibilní
81
17 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Čtvrtý díl série Castlevania je převyprávěním událostí z prvního dílu.

Síly dobra každých sto let začnou slábnout a dojde k resurekci pána temnot, hraběte Drákuly. Tomu se mohou postavit jen hrdinní lovci z rodu Belmontů, vyzbrojení bičem Vampire Killer, a nejinak se tomu stalo v roce 1691. Tentokrát zodpovědnost padla na nejmladšího z Belmontů, Simona, který se vydává do Drákulova zámku Castlevania, aby osvobodil Transylvánii od jeho krutovlády...

Po vzoru prvních tří dílů je Super Castlevania IV opět klasickou akční plošinovkou o 11 úrovních. Vrací se k samotným kořenům série a neobsahuje možnost vybrat si z několika postav a cest hrou (na rozdíl od třetího dílu, Castlevania III: Dracula's Curse), je přísně lineární a jedinou hratelnou postavou je Simon Belmont. Oproti trilogii z NES je ale podstatně vylepšeno ovládání, grafika (která využívá i Mode 7 efektů pro vytvoření 3D prostorů) a ozvučení.

Simonovou hlavní zbraní proti silám temnot je opět jeho věrný bič, ale v úrovních může najít i sekundární zbraně, jako vrhací nože, lahve se svěcenou vodou nebo stopky, které zastaví čas. Používání sekundárních zbraní spotřebovává srdce, které získáváte za zabíjení nepřátel a ničení svící. Bičem můžete tentokrát útočit do všech osmi směrů, blokovat projektilové útoky a využívat ho k přeskakování propastí.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 80
Nenechte se zmást číslovkou IV v názvu, jde o převyprávění a rozšíření příběhu prvního dílu. S tím se pojí i návrat klasické struktury jedené úrovně za druhou, bez větvení nebo volného průzkumu. Inspirace je hodně volná, úrovně jsou téměř k nepoznání a nový začátek před hradem tvoří skoro polovinu hry. Poprvé se ale výrazně změnilo ovládání postavy. Tradiční bič lze nyní více ovládat a útočit tak do více směrů. To řadu soubojů usnadňuje a i souboje s bossy jsou tak zvládnutelnější. Na druhou stranu přibyla řada akrobatičtějších pasáží s náročným skákáním, pohyblivými plošinkami a houpání na biči. Některé z těchto částí jsou příjemným osvěžením, ale jiné patří k nejvíce frustrujícím úsekům. Upřímně bych hru asi ve dvou podobných místech vzdal bez možnosti ukládání, vadí mi to více než umírání kvůli nepřátelům.

Technická stránka je díky SNESu mnohem hezčí, ponurá atmosféra ze hry sálá a i hudba těží z lepších možností. I předchozí tři Castlevanie měly dobrou hudbu, ale zde je to ještě o třídu lepší. Za zmínku stojí hezky udělaná pasáž simulující 3D efekt - Mode 7. Přítomen zůstal i časový limit, ale tentokrát jsem s ním neměl problémy. Ovládání reaguje dobře a nezpůsobuje žádné problémy. Celkově je Super Castlevania IV zatím nejlepší klasický díl, ale hře by prospělo vypuštění dvou tří pasáží a vynechání nefér věcí (nepřítel na konci skokového úseku).
+24
  • PC 80
Sám jsem nečekal, že mě bude Super Castlevania IV tak bavit. Oproti předchůdcům nabízí vyváženou obtížnost a tím pádem zábavnější hraní s menším počtem úmrtí. Úplně lehká hra to ale také není, stále je ve hře pěkná řádka zapeklitých pasáží, kde si je nutné dávat sakra bacha. Plus někteří bossové jsou i tady docela tuzí. Hru jsem hrál na steamu (Castlevania Anniversary Collection), takže jsem si mohl pomoci v těžších pasážích ukládáním. 

Možnost bičovat i nad sebe je jedním z důvodů příjemnějšího hraní, takže zabíjení ze schodů je jasná věc, ale nepřátele lze zničit i když hráč stojí o patro níže, což je sice divné, ale co si budeme...pomůže to. Hra se i dobře ovládá, ovládání je pěkně responsivní, a to včetně skákání přes platformy, které je zde naprosto v pohodě.

Pochvalu si zaslouží i audiovizuál, hra zestárla se ctí a i dnes se na ni pěkně kouká. Super Castlevania IV má i celkem fajn prostředí a nepřátele. Větší část se dá označit za klasiku, ale najdeme zde i pár dobrých nápadů, jako je například level Spinning Tales, ze kterého se až motá hlava. Jak jsem psal výše, někteří bossové mi dali zabrat, ale na druhou stranu, jiné jsem dal na první pokus a nepředstavovali skoro žádnou výzvu. Nejtužší mi zase přišla Smrtka, stejně jako v první Castlevanii. Potvora jedna.

Co mě nepříjemně překvapilo, že se hra dokázala dost sekat v případě, že se na obrazovce objevilo víc nepřátel naráz na jednom místě - například netopýři. 

Jinak mi Super Castlevania IV sedla do noty a dokonce jsem ji dohrál na jeden zátah. Což už se mi moc nestává.
+22
  • SNES 85
Super Castlevania IV zestárla velmi dobře. Takhle nějak si představuju kvalitní akční plošinovku – ne příliš dlouhá, ale zato rozmanitá, co se týče prostředí i nepřátel, s pohodlným a responzivním ovládáním, parádní atmosférou a slušnou, ale ne přehnanou dávkou výzvy. Poměr těch potřebných ingrediencí je v tomhle případě vyvážen skoro dokonale.

I když kvůli preciznímu ovládání biče i postavy může čtyřka veteránům série připadat moc jednoduchá – a je pravda, že možnost ušvihat bičem nepřátele stojící o patro nad vámi je asi až moc velká výhoda a nedá se divit, že v dalších dílech od toho autoři upustili a vrátili se ke stylu NESové trilogie – tak z pohledu nezúčastněného pozorovatele se to hraje hrozně příjemně, nemrtví a jiná havěť se rubou jedna radost, a i tak dokážou některé úrovně (dívám se směrem hodinové věže s nekonečnými schodišti a ozubenými koly) celkem zatopit. A díky uvolnění limitů ovládání máte jen velmi zřídka pocit, že by hra byla nefér a i následkem toho pak máte daleko větší ochotu předkládanou výzvu přijmout.

Ani audiovizuálem nemůže SCIV urazit. Dnes už sekce očividně sloužící hlavně na prezentaci Mode 7 efektů SNESu, ve kterých framerate padá tak na čtvrtinu, asi nikoho nemůžou ohromit, ale pořád je to celkem pohledná a atmosférická hra, co snese i srovnání s mladší Symphony of the Night (která je ale samozřejmě díky silnějšímu hardwaru o několik tříd jinde). Co je ale skvělé dodnes, je soundtrack, úžasně podkreslující hru, bez kterého si ji jde jen těžko představit. A moment, kdy ve finálním souboji s Drákulou začne v poslední fázi hrát Simon's Theme, je prostě dokonalý.

Jo, tenhle podivný mix starých hororů, řecké mytologie a anime na mě prostě funguje. Zatím jsem co se týče téhle série měl velmi šťastnou ruku – o Symphony of the Night jsem se rozplýval už v jiném komentu, ale ani handheldová Aria of Sorrow a Super Castlevania IV se nemají za co stydět. Vzhůru na Rondo of Blood!
+18
  • PC 75
Další, v pořadí již čtvrtý, díl Castlevanie se vrací zase úplně na začátek k prvnímu dílu, který se snaží rozšířit a převyprávět. Vracíme se tedy do Transylvánie roku 1691, kde musíme v kůži Simona Belmontha opět porazit Drákulu.

První věcí, kterou jsem ihned po rozehrání v rámci Anniversary kolekce musel řešit, bylo jiné rozložení ovládání. Je fakt škoda, že v rámci série nezůstaly tlačítka pro základní akce stále stejná. Naštěstí to není nic, co by nevyřešilo přemapování kláves v menu. 

Hra nabízí několik novinek ve schopnostech ovládaného hrdiny. Konečně tak může svým bičem švihat i nahoru a šikmo a dokonce ho přichytit k plošince a zhoupnout se po něm přes propast. Celková hratelnost tak může být zase o něco rozmanitější.

Co se level designu týče, ten v jedné z prvních úrovní nabídl i možnost se částečně přesouvat v třetím rozměru. Jinými slovy se postava pohybovala před plotem a měla možnost přelézt za plot a později se zase vrátit zpět. Škoda, že tento koncept nebyl ve více úrovních. Co se mi naopak nelíbilo, byla úroveň, která se po chvíli začala celá otáčet, následovaná oblastí, kde se zase hnusně točilo pozadí. Ještěže jsem tím proběhl relativně rychle, jinak by se mi z toho asi začalo dělat blbě.

Rozmanitost nepřátel opět nabízí celou řadu starých známých, avšak přijde i na pár novinek. Souboj s bossy je pak stále asi tou nejzábavnější činností, i proto nejspíš narazíme na bosse i uprostřed úrovně. Každý zde ztracený život pak může na konci scházet. Naštěstí je možné ve hře narazit na více jídla, které navrací životy. Z bossů mě pak nejvíce zaujal tančící pár a pak pochopitelně závěrečná nálož bossů, kde samozřejmě nesmí kromě samotného Drákuly chybět i smrťák Grim Reaper.

Na grafickém i hudebním zpracování je opět vidět, že technologie zase o něco postoupila, protože vše vypadá a zní zase o něco lépe.

Hra se snaží do série přinést zase nějaké nové prvky v hratelnosti, ve výsledku je to ale stále o tom samém. Nicméně i tak mě hraní Castlevanie pořád baví.
+17
  • SNES 70
Super Castlevania IV se mi hodnotí velice těžko. Na jednu stranu tu máme kvalitní akční plošinovku s výbornou atmosférou. Na druhou stranu tu máme hru s nulovou znovuhratelností, která mohla být výrazně lepší, protože co se herních kvalit týče, zaostává jak za svým konkurentem Bloodlines pro Segu Mega Drive, tak za svým předchůdcem Dracula's Curse pro Nintendo Entertainment System.

Dracula's Curse byla na svou dobu geniální plošinovka, která nabízela několik různých cest a navíc bylo možno převtělit se do dalších charakterů s dosti rozdílnými dovednostmi. Znovuhratelnost tedy byla obrovská. V Bloodlines bylo možné hrát na tři obtížnosti za dvě různé postavy, které se díky výhodám z používaných zbraní lišily natolik, že opět mělo význam vyzkoušet si hru za oba charaktery. V Super Castlevanii IV si nelze vybrat vůbec nic, ani tu obtížnost. Důvod, proč si hru zopakovat, tedy prakticky neexistuje. To by zase tolik nevadilo, pokud by hra nabízela skvělý zážitek hned napoprvé. Jenže ona nenabízí.

Máme tu naprosto standardní akční plošinovku jen s minimem nových nebo zajímavých nápadů. Příběh je navíc ještě slabší než u Bloodlines. V intru se dozvíte, že Drákula se opět po sto letech objevil mezi živými a váš hrdina, jenž je potomkem slavného rodu upírobijců, ho musí zastavit. Na konci pak, jak už je u Castlevanie tradicí, uvidíte v asi třívteřinové animaci zkázu Drákulova hradu. Toť vše. Jednotlivých úrovní je jedenáct a až na malé výjimky (pokladnice a knihovna) nijak nevybočují ze zaběhnutých žánrových klišé. To by v principu opět ničemu nevadilo. Ne každá hra musí být originální, stačí když je řemeslně kvalitně zpracovaná, což Super Castlevania IV bezesporu je, jenže to by tu nesměly být podpásovky.

První tři úrovně se hrají velice příjemně a já si je opravdu užil. Jenže se čtvrtou úrovní to začalo. Dám několik příkladů. Přejdete hned několik zelených plošinek a nic se neděje a najednou se zničehonic další pod vámi otočí a vy spadnete mimo obrazovku, čímž ztratíte život. Šance na reakci je zhruba půl vteřiny. Pak tu máme netopýry, kteří na vás zaútočí z tmavého pozadí a poté, co vás nevyhnutelně zasáhnou, uskočí vaše postava dozadu do propasti, čímž opět ztratíte život. Dále tu máme schody ve vzduchu, které mizí pod nohama. Pokud při skoku na další schody nedržíte šipky doprava a nahoru, postava se skrze schody propadne a další život je v tahu. Dalším zpestřením jsou bodáky. I když jsou na spodní straně plošinky, na kterou je třeba vyskočit, stačí o ně z boku pouze zavadit a opět máte o jeden život méně. V posledním levelu narazíte na plošinky, které stoupají doprava nahoru. Pokud nezačnete ihned přeskakovat doleva, navede vás to na bodáky visící ze stropu a asi už tušíte, co se stane. Pokud si myslíte, že stačí reagovat ve chvíli, kdy bodáky poprvé uvidíte, tak jste na omylu, protože to už je zkrátka pozdě. Ve čtvrté úrovni tu zase máme kamenné bloky, které stoupají nahoru a pokud se dostanete mezi blok a strop, je po vás. I tady je potřeba vědět dopředu, kam uhnout, protože díky pomalému pohybu vaší postavy se na aktuální situaci prakticky nedá reagovat včas. Já chápu, že tímhle způsobem se před třiceti lety hry dělaly, aby hráčům déle vydržely. Ale mě vážně nebaví hrát hru, kdy u dvou třetin jsou moje nejčastěji pronášené věty: "To si fakt děláte prdel!" a "Tak tohle bylo hodně zbytečný!"

Navíc tu máme další vady na kráse. Zdi jsou prakticky jen k tomu, aby rozdělovaly úrovně, protože jinak jimi bez problémů projdou jak zbraně nepřátel, tak váš bič. Když už jsem nakousnul ten bič, tak ten se dá nejen ovládat do osmi stran, ale navíc jej lze po podržení tlačítka pro útok kontrolovat manuálně. Myšlenka hezká, provedení strašné. V reálu to vypadá, jako když se vašemu hrdinovi nedaří ovládnout neposedný opasek od kalhot. Na jeden z nejslabších momentů celé hry jsem pak narazil ve chvíli, kdy jsem nechal bič volně viset dolů, což mělo za následek, že všichni nepřátelé na nižším patře, kteří se ho dotkli, zemřeli (asi smíchy). K bossům bych řekl pouze to, že až na poslední dva jsou absolutně o ničem. Stačí vysypat velké množství svatých křížů (jedna ze čtyř extra zbraní, zbylé tři jsou mnohem horší) a během pár vteřin je po bossovi. Naproti tomu jsem u posledních dvou myslel, že vzteky rozkoušu ovladač. A to jsem hrál na Super Nintendo mini, kde se lze vrátit až o 40 vteřin zpátky a nepovedenou sekvenci zkoušet stále dokola.

Grafické zpracování není špatné. Sice je postava až moc pixelová, ale pozadí vypadají dobře a na hru se moc hezky kouká. Jenže to by tu nesměly být poklesy framerate. Jakmile se na obrazovce začne dít mnoho věcí najednou, hra se zpomalí a v některých místech (propadající se most s hejnem netopýrů v zádech) opravdu citelně. Ani hudební doprovod nemůžu s klidným svědomím pochválit. Půlka skladeb je skoro až geniálních, jenže tu druhou tvoří podivné a nesourodé melodie. Celou dobu jsem si říkal, že hudbu snad museli dělat dva různí skladatelé, a taky že jo. Vážně mě by celkem zajímalo, kdo má kterou skladbu na svědomí.

Super Castlevania IV je dobře odvedená práce. Jenže tu máme neoriginální prostředí, slaboučký příběh, poklesy framerate, kolísavou kvalitu hudby, nulovou znovuhratelnost a velké množství podpásovek. U Bloodlines jsem si hned po dohrání říkal, že to časem musím dohrát i za druhou postavu. Tady byla moje první myšlenka: "Hurá! Mám to za sebou. Nikdy víc!"

Pro: Kvalitní akční plošinovka s hezkou grafikou a skvělou atmosférou

Proti: Slabý příběh, souboje s bossy, manuální ovládání biče, poklesy framerate, podpásovky

+15