Do hraní jsem šel naslepo jen s tím, že budu v ohrožení bez možnosti se bránit. A hned u první scény doma jsem si říkal, co se asi stane. V okamžiku provedení screeningu a následného probuzení se na neznámém místě mi to bylo hned jasné. Následné setkání se zraněným robotem shánějícího lidského doktora mi to jen potvrdilo. Po chvíli jsem zjistil, že lidstvo na povrchu vymřelo a já se nacházím v podvodní základně, což mi vyvolalo krásné vzpomínky na pobyt ve městě Rapture v Bioshocku. 

Pozdější procházky po mořském dně pak byly z počátku zajímavé, později a zvláště v závěru v Abyss se mi ale často stávalo, že jsem byl dezorientovaný. Skrývání a vyhýbaní se před monstry pak bylo pro mě hodně stresující. Hororové hry moc nevyhledávám a i když zde prakticky nejsou žádné lekačky, byly to vždycky slušné nervy. Zvláště když jsem věděl, že při prozrazení sice můžu utéct, ale i tak jsem byl obvykle po chvíli dostižen a zabit. Nakonec se mi to podařilo komplet projít, ale jistě bych tuto hru asi ocenil i jako obyčejný walking simulátor.

Hodně se mi líbí to morální dilema přenosu vědomí. Zvláště v okamžiku, kdy si Simon po přesunutí jeho vědomí do lepšího těla uvědomil, že se nejedná o přesun, ale kopii. A jeho předchozí já tam dál zůstalo nejspíš bez možnosti záchrany. Ale divil jsem se, že si to neuvědomil i v závěru, když se měl přesunout do rakety.

Grafické zpracování nijak nevyčnívá z průměru, ani mu není moc co vytknout. Ve hře jsem měl asi jeden zásek, jinak obvykle nebyl problém během chvíle přijít na to, co je potřeba udělat. Celkem mě i bavilo procházet zvukové či textové záznamy různých pracovníků a přeživších a díky nim se dozvídat více z toho, co se na jednotlivých základnách asi dělo.

Hraní bylo pro mě zajímavou zkušenosti a rozhodně stálo za to, protože příběh hry je celkem povedený. Těch hororových prvků tam není nijak přehnaně moc, ale ty nervy prostě nejsou pro mě.

Dark Train je na první pohled unikátní. Přeci jen, ovládání hry pomocí mechanické krakatice, která se stará o chod vlaku, to vše v grafické stylizaci poskládané z papíru. Už jen tento popis vyniká svou originalitou.

Hned po spuštění hry je mi řečeno, jak se krakatice ovládá a hurá do hry, ani slovo navíc. Kde to jsem? Co je to za vlak? Proč ovládám zrovna krakatici, co je jejím účelem? Jak se vlak ovládá? Kam má vlak dojet? Samé otázky. Nějakou chvíli mi trvalo, než se mi podařilo získat energii pro vlak a jak ho rozjet. Jinými slovy, na vše jsem si musel přijít sám a celou řadu věcí následně i domýšlet. Hlavní náplní hry je pak především průzkum všeho, co jde nebo nejde dělat. Něco je intuitivní, ale něco je trošku náročnější. Nicméně, řada mých otázek ale zůstala nezodpovězena.

To hlavní se ale odehrává v každém ze čtyř dostupných kontejnerů ve vlaku, jejichž interiér se mění podle toho, na jakém slotu vlaku se zrovna nachází. Zde mi naštěstí rychle došel fakt, že je možné něco dělat jen v tom, jehož symbol svítí. I tak bylo přehazování pořadí kontejnerů a hledání svítícího symbolu byla celkem nuda.

S designem jednotlivých úrovní jsem pak byl někdy spokojený více, jindy méně. Několikrát se mi stalo, že jsem ani nevěděl, jak se z dané obrazovky dostat pryč. Celkem dost mě zlobily úrovně, kde se krakatice přesouvala do přední či zadní části místnosti tak, že se dostala do určitého místa. Někdy jsou tato místa skrytá, takže jsem je objevoval až po čase díky náhodě. Jindy jsou ale na kraji obrazovky a tak se mi občas stávalo, že jsem se při průzkumu či z důvodu krkolomnějšího ovládání nechtěně přesouval či rovnou opouštěl místnost. To pochopitelně znamenalo restart daného puzzlu, což mě ve složitějších úrovních celkem štvalo.

Co se však nedá hře upřít, je již zmíněná grafická stylizace z papíru. Prakticky každá scenérie vypadá krásně a přitom svým způsobem jinak, než jsem u her zvyklý. Zde velký palec nahoru.

A teď proč dávám relativně nízké hodnocení? Hra vypadá sice krásně, ale z nějakého důvodu mi nesedla. Na začátku mě to prozkoumávání celkem bavilo, ale to nadšení brzy vyprchalo a to nakonec vedlo k tomu, že jsem se v úrovních spíše trápil.

O této webové hře jsem slýchával již nějakou dobu, ale říkal jsem si, že hra od České televize mě asi moc nezaujme. Že to ve výsledku bude přesně naopak, jsem pochopil už během prvního tréninkového případu. Proč jsem jen byl tak bláhový?

Od prvních okamžiků mě nadchnulo vizuální zpracování. Pozadí je tvořeno obvykle reálnou fotografií, na kterou jsou pak přidány statické postavy v komiksovém stylu. Skvěle zpracované jsou i úvody, kde je každý z hlavních případů uveden pěknou animací a ukončen vysvětlujícím komiksem. Při hraní mi ani moc nechybělo to typické adventurní procházení se mezi lokacemi a čekání, než postava doběhne na dané místo. Díky tomu se prostě můžu plně soustředit na to nejdůležitější, čímž je pochopitelně příběh.

A právě příběh všech tří samostatných případů mě hodně bavil. Ačkoliv nejsem obvyklým divákem televizních detektivek, tak třeba takové Případy 1. oddělení jsem na ČT sledoval rád a hraní za Detektiva Kurzora mi tento seriál částečně připomínal. Řešení případů mělo logický postup a těch pár záseků se mi vždy po chvíli podařilo vyřešit. Dokonce jsem si všiml, že sám Detektiv Kurzor občas tápajícímu hráči napoví, co by asi bylo vhodné udělat. Asi nejvíce se mi líbil případ č. 2, který je částečně rozvětvený a některá rozhodnutí ve hře způsobí vyřešení případu trošku odlišným způsobem. Celkově pak případ nabízí až 30 různých postupů, jak se dostat k závěru. Hodně jsem si pak oblíbil i vedlejší postavy Majora Mlejnka, toho času v důchodu, v podání pana Skopala či Kapitána Faita ztvárněném Martinem Myšičkou, jejichž postavy dostaly i vizuál svých dabérů. A je celkem fajn, že občas dojde na odlehčení situace v podobě rýpnutí do kolegy.

Potěšily mě i některé minihry, jako rozpoznávání obličeje po staru přes obrázky na fóliích versus moderně na počítači, hledání shody v otiscích prstů, prolamování šifry či hledání stop v různých dokumentech. Horší bylo třeba hledání otisků na zapalovači, kdy jsem štětcem nanášel prach několik minut a pořád nic. Řízení auta zase bylo dobře ztvárněno graficky, ale ovládání stálo za starou bačkoru.

A na konec ještě nesmím zapomenout zmínit dabing, který je až překvapivě kvalitní. Postupně jsou slyšet hlasy známých jmen českého dabingu. A celkově se ty jednotlivé dialogy dobře poslouchají.

Jak už jsem naznačil v úvodu, mé předsudky k této hře byly velmi nevhodné. Hra mě svým kvalitním zpracováním velmi překvapila a rád se tímto připojuji k ostatním členům, co by byli rádi za další případ.

Druhé rozšíření pokračuje ve vykreslování snu podobného temného místa a Alanova pobytu v něm. Opět tedy narážíme na stará známá místa, která se v krátkém okamžiku mění na něco jiného, nebo se nějakým způsobem snaží vyvolat úzkost či strach. Prostě noční můra, jak má být.

Z průběhu hraní jsem měl pocit, že to tentokrát není především o zabíjení nepřátel jako v případě prvního rozšíření. Zabíjení posedlých si užijeme do sytosti také, ale dojde i na pasáže, kde je nutno skákat přes propast pomocí levitujících kusů nábytku, či úniků skrze rotující domy. A právě tyto točící se pasáže mi dělaly největší problémy, protože se mi z nich dělalo trochu špatně. 

Trochu mě zklamal závěr, kde jsem čekal tak trochu happy end a Alanův únik z temného místa společně s dovysvětlením příběhu. Po rozhovoru s terapeutem i po úplném konci však většina mých otázek zůstala neodpovězena. Snad se časem dočkám v dalším stand alone rozšíření American Nightmare, ale něco mi říká, že spíš budu muset počkat až na dohrání dvojky.

Celkově mě hraní bavilo prakticky stejně jako první rozšíření, i s těmi několika vadami na kráse. I proto hodnotím toto rozšíření stejnou známkou.

První rozšíření Alana Wakea na první pohled začíná podobně jako původní hra. Jenže všechno je tak trochu jinak, protože hra navazuje na konec hry, kde Alan zůstal na temném místě a vše, co se děje je snu podobná představa plná stresujících věcí a déja vu. Postupně si tak projdeme i dříve navštívená místa, setkáme se s jedním starým známým a celkově se zajímavými scénami, protože ve světě snů se fantazii meze nekladou. Bavilo mě tak třeba demolition derby či údolí s lampami.

Hratelnostně nepřináší rozšíření žádná překvapení, novinkou je snad jen nová, ještě větší svítilna. Vše, co známe z původní hry, pak funguje i zde. Za sebe mi přišla náročná především první část v bistru a okolí z důvodu nedostatku nábojů a baterek. A pak také finální boss fight, kde jsem při prvním průchodu umíral až nezdravě moc. Úsměvné pak bylo, když jsem zjistil, že se celý souboj dá velice snadno rychle projít s pomocí několika výstřelů ze signální pistole. Nábojů do ní je ale velmi málo, tak je potřeba si je šetřit a nevyplýtvat je třeba na ptáky.

Celkově jsem s hraním prvního DLC spokojen. Je pravda, že může působit tak trochu jako nastavovaná kaše, ale na druhou stranu je to rozšíření na jednu až dvě hodinky, takže se tam toho moc vymyslet nedá.

Na hraní Alana Wakea jsem si brousil zuby již řadu let, ale dostal jsem se k němu až letos, především díky Herní výzvě. Hororově laděné hry obvykle moc nehraji, tak jsem byl celkem zvědavý, jak mně hra sedne.

Mé pocity z prvních okamžiků hraní byly celkem rozporuplné. Grafika remasterované verze vypadala hezky, příběh se pomalu a zajímavým způsobem rozjížděl, ale mě trápilo především ovládání. Nejprve jsem hrál na klávesnici a myši, ale dost mě při tom štval lehce šikmý úhel pohledu kamery, ke kterému byly orientovány klávesy. Rovná chůze tak byla nadlidským úkolem. Ta není problém na gamepadu, kde je možné jednoduše směr přizpůsobit pomocí analogové páčky, ale na něm jsem měl zase problémy s mířením baterky a střelby. Nakonec jsem se vrátil zase ke klávesnici a myši, kde jsem si po čase se skřípotem zubů zvykl na běh ve stylu dopředu, úkrok stranou, dopředu.

Příběh a temná atmosféra zde hraje prim. Během hraní jsem byl prakticky stále napnutý, co se bude dít dál. Něco málo se pak dalo odhadovat díky pohozeným rukopisům, které dovysvětlovaly děj a někdy i trošku spoilovaly, co se bude dít dál. Ale popravdě jsem asi úplně všechno nepochopil, hlavně finále. 

Na soubojový systém jsem si musel chvíli zvykat. Přeci jen nutnost si nejprve nepřátele dostatečně "osvítit" není zrovna dvakrát obvyklá. Následný neustálý stres z nedostatku baterií a nábojů byl pro mě frustrující, obzvláště na nightmare obtížnost, kdy je potřeba nepřátele skolit více ranami. Naštěstí jsou mapy dobře navržené s tím, že jsou často dostupné zásoby nebo skryté bedny, takže se mi stálo asi jen dvakrát, že bych skončil úplně na suchu. Pak bylo často těžké rozhodování, jestli si nechat brokovnici nebo ji vyměnit za nalezenou útočnou pušku, protože jsem nikdy nevěděl, jaké náboje budu později nalézat. Nakonec je taky fajn, že se dá řadě nepřátelům vyhnout tím, že jim Alan prostě uteče, to hlavně na zmíněném nightmaru ušetří nejeden náboj.

Líbí se mi i různorodost nepřátel. Do cesty se mi tak postavili posedlí lidé, auta, různé desky, trubky, nábytek apod., ale třeba i takový kombajn, monster truck a ve finále tornádo. To se zase tak často nevidí. Čas od času pak dojde i na obranu daného místa před vlnami nepřátel s tím, že asi nejzábavnější byla obrana koncertního pódia. Celkem mě bavila i jízda autem a přejíždění posedlých.

Jak už jsem zmínil na začátku, grafické zpracování remasteru vypadá fakt hezky. Vše působí dobře temně a společně s hudbou na pozadí utváří skvělou atmosféru.

Nakonec jsem s hraním spokojený. Po čase jsem si na problémy s ovládáním ani nevzpomněl a plně si užíval atmosféru hry.

Videoherní zpracování první knihy o Harrym Potterovi se neslo v podobě, která nijak extra nenadchne, ale ani neurazí. Bylo príma být v kůži Harryho v tomto kouzelném světě, ale zpracování mě prostě ze židle nezvedlo. Podobná očekávání jsem měl i od druhého dílu.

Asi nejvíce při hraní zamrzí, jak málo se hra drží originálního příběhu z filmu či knihy. Vlastně, celý příběh je vyprávěn tak nějak z rychlíku, takže je spousta věcí vynechána nebo jen zkratkovitě odvyprávěna. Některé jinak důležité postavy jsou na scéně jen malou chvíli. Třeba profesorka McGonagallová, Hagrid nebo vlastně i Dobby, který se jen mihne v intru. Jsem ale rád, že tam tvůrci opět nechali ducha Protivu, takže nevychází čistě jen z filmu.

Zpracování hry je prakticky stejné, jako u jedničky. Harry postupně chodí na hodiny k různým učitelům, kde se učí kouzla. Tentokrát není potřeba dělat myší správná gesta, ale ve správný okamžik mačkat klávesy, což je trošku škoda. Následně dojde na tréninkovou úroveň a pak hurá na prozkoumávání Bradavic. Ty mi přišly otevřenější než u předchozího dílu, ale prakticky jsem neměl moc důvodů prozkoumávat každý kout na vlastní pěst, protože jsem se postupně všude dostal i v rámci příběhu. Celkem fajn byl i závěrečný boss fight s baziliškem.

Super novinkou je pak bonusová úroveň za nalezení všech stříbrných karet. Naštěstí není potřeba najít všechna skrytá místa, protože je možné karty měnit za získané fazolky. A ty se zase nejjednodušeji získávají přes nový soubojový klub. Trošku mě ale zklamal famfrpál, kde mi přišlo, že Harry lítá skoro sám a na hráči je soupeře především umlátit neboli uklikat, aby se nedostal ke zlatonce rychleji. 

Graficky mi hra opět připadá přiměřeně své době vydání, i když je mi jasné, že v daném roce bylo mnoho her s lepším vizuálním zpracováním. Hudba je taky celkem fajn, ale ta z hlavní haly hradu se mi po čase celkem oposlouchala.

Celkově jsem se hrou relativně spokojen. Neměl jsem žádná velká očekávání a tak jsem dostal víceméně přesně to, co jsem chtěl.

Do hraní této adventury jsem šel zcela naslepo. Akorát jsem věděl, že se odehrává v dieselpunkovém prostředí a doufal jsem, že mě chytne příběh.

A příběh mě skutečně zaujal. Zvláště v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, co znamená označení červenou barvou a kdo jsou vlastně ti roboti. Celkově mě toto krytí hrůz holokaustu částečně připomněl film Život je krásný. I přes to všechno maskování za roboty je ten příběh hrozně smutný. Především chycení holčičky na člunu v závěru, ale třeba i ta hora kufrů, kde hledáme medvídka. Při tom všem však příběh zůstává zajímavý a hlavně napínavý.

V prvních minutách hraní jsem se trochu bál, že bude hra hodně zdlouhavá, protože se kluk pohyboval dost pomalu. Po chvíli mi však byla mechanika a rozdělení rolí jasná. Prostě holka umí běhat a kluk se umí plížit s tím, že když se chytnou za ruce, tak dělají akci toho, koho zrovna ovládám. Super zpracování. Jednotlivé úrovně mi pak přišly celkem intuitivní, ale moc mě nebavily úrovně, kde bylo potřeba se plížit. Potěšily i minihry jako jízda na motorce, zpěv, apod. 

Prim zde hraje i vizuál. Hra je především černobílá, což navozuje jak atmosféru dřívější doby, tak i drsnost daného prostředí. Kromě označení lidí je pak červená použita na všechny interaktivní věci, takže je okamžitě vidět, s čím se dá manipulovat.

Se hrou jsem velmi spokojený. Hra není nijak extrémně náročná a přitom dobře baví. Možná bych i ocenil pár kapitol navíc. Nakonec ještě chci zmínit, že ten příjemný hlas vypravěče patří Patricku Stewartovi, což jsem zjistil až z titulků po dohrání hry.

Kampaně Heroes Chronicles jsou pro mě nepochopitelně rozděleny do několika samostatných her s tím, že každá hra obsahuje jednu samostatnou kampaň, teda s výjimkou té poslední - Final Chapters, která obsahuje kampaně dvě. Naštěstí dnes není problém si pořídit tyto hry v jednom balíku a postupně je bez problému hrát. Mé dojmy a zážitky z hraní této série však nemá cenu rozdělovat do tolika malých částí, tak to vše shrnu zde v jednom komentáři.

V prvé řadě se jedná čistě jen a pouze o nové mapy v rámci samostatných kampaní. Žádné jiné novinky jsem si při hraní nevšiml. Jednotlivé scénáře jsou pak spíše menší mapy s celkem pohodovou obtížností. Obvykle mi stačilo v každé mapě poctivě "objet" s postupujícími hrdiny všechny bonusové budovy, abych si nafarmil statistiky. Příběh s reinkarnující se postavou jménem Tarnum byl celkem fajn. Navíc mi přišlo, že se při hraní zobrazovalo mnohem více textů rozvíjejících příběh daného scénáře, než bývalo zvykem u předchozích kampaní. Celkově to tak na mě působí výpravnějším dojmem.

Nejvíce mě pak bavila třetí kampaň jménem Masters of the Elements, kde se postupně hrálo za různé živly z Confluxu. Díky tomu jsem si tuto frakci konečně plnohodnotně užil, což jsem postrádal především v prvním rozšíření Armageddon's Blade. 

Celkově mě hraní bavilo, nicméně nijak nenadchlo. Jsou to prostě jen další mapy pro třetí Heroes. Nic víc, nic míň.

Plošinovky nejsou mým primárně vyhledávaným žánrem, nicméně čas od času si rád nějakou zahraju. V rámci retro klubu se ke mně dostal Ristar, který na první pohled vypadá podobně, jako řada jiných plošinovek své doby. Nicméně zde se mi hodně líbí mechanika, kdy je většina akcí postavena na rukou hlavní postavy. Ristar totiž likviduje své nepřátele tak, že je chytí do svých dlouhých rukou a přitáhne se k nim. Dále ruce využívá na odrážení se od zdí, či získávání a házení předměty. Je pravdou, že jsem prakticky nikdy nehrál ty nejznámější značky jako je Mario či Ježek Sonic, ale přijde mi to jako originální koncept.

Příběh hry je celkem jednoduchý. Zlý padouch si podrobí obyvatele různých planet, včetně legendárního hrdiny a ochránce těchto planet. Hráč se pak vžije do jeho syna Ristara, který se mu to snaží překazit. Postupně navštěvuje tyto planety, kde každá z nich má trošku jiné prostředí. Někdy se prostě více skáče, jindy se potápí a plave, jindy se zase vyhýbá plamenům či bodákům. 

Obtížnost hraní není nijak přehnaná, nicméně některé úrovně bych asi bez možnosti ukládat hru jen tak nedal, hlavně tu jménem Sonata s bodáky snad na každé zdi. Ve hře je pak v každém světě souboj s jedním mini bossem a jedním větším bossem na konci. Zdolání těchto bossů pak pro mě obvykle nebyl žádný větší problém, s výjimkou toho závěrečného, který měl v zásobě i insta-kill údery. Nejvíc mě ale bavil jeden mini boss, se kterým jsme po sobě házeli sněhové koule.

Vizuálně hra vypadá i dnes příjemně. Myslím, že se autorům dobře podařilo zpracovat různá prostředí na různých planetách. Do toho hraje příjemná hudba.

Délka hraní byla pro mě tak akorát. Tedy nic kraťoučkého, ale ani přehnaně dlouhého, že bych se při zdolávání jednotlivých světů začínal nudit. Za mě tedy spokojenost.

Poslední rozšíření Little Nightmares opět začíná přesně tam, kde to předchozí skončilo. Kid se dostal do komnat samotné The Lady, přes které se snaží dostat na vytouženou svobodu.

Hratelnost je zde zase trošku jiná než u předchozích rozšíření. Jde tu především o řešení adventurních puzzlů, u kterých jsem se tentokrát i sem tam na nějakou dobu zasekl, než jsem přišel na správné řešení (především u těch obrazů). Nicméně celková atmosféra je mnohem více hororová, což koresponduje s tím, že se nacházíme ve zmíněných komnatách hlavní antagonistky hry. A v neposlední řadě bylo pro mě celkem nepříjemné setkání a následné souboje se stínovými dětmi.

V příběhu je pak částečně dovysvětlen lore, například proč má The Lady všude rozbitá zrcadla. No a hlavně mě pak dostal samotný závěr příběhu, kdy The Lady dožene Kida a promění ho na Noma. Takže vlastně všichni na lodi přežívající Nomové jsou možná jiné uprchlé děti, které The Lady takto potrestala? No a vrcholem je potom zjištění, že právě Runaway Kid je tím Nomem, který nabídne Six klobásu, ale ona místo klobásy pozře jeho. To bylo pro mě dost nečekané.

Poslední rozšíření hry je za mnou a já jsem opět spokojen. Líbí se mi, jak si každé DLC drží styl původní hry, ale přitom každé z nich nabízí hratelnostně trošku něco jiného.

Druhé rozšíření Little Nightmares pokračuje přesně tam, kde první skončilo. Kid se dostává pryč ze zaplaveného podpalubí. Znovu vidíme krátké spojení jeho linky se Six z původní hry. Následně se setkává s Nomy, místními skřítky a právě s nimi je následující hraní hodně spřízněné.

Toto DLC totiž nabízí trošičku jinou hratelnost. Zatímco v prvním jsme utíkali v zatopených oblastech před monstrem The Granny, zde dojde více na adventuření v podobě řešení puzzlů v různých místnostech. A právě spolupráce s Nomy zde hraje prim. Osobně jsem s řešením puzzlů neměl moc problémů, vše bylo relativně intuitivní a po pár minutách jsem pochopil, co se po mně v každé oblasti chce. Občas jsem si akorát zanadával na ovládání, podobně jako u původní hry.

Řešení puzzlů pak ještě doplňuje i troška stealthu, kdy je potřeba se ve dvou různých místnostech vyhýbat starému známému Janitorovi. A zrovna tyto pasáže mi dělaly největší problémy, obzvláště ta na pravé straně, když jsem se vracel s potřebnou pojistkou. Tuto pasáž jsem dělal snad 20 krát, než se mi podařilo Janitorovi uniknout.

Z druhého rozšíření mám opět pozitivní pocity. Nabízí malinko jinou hratelnost než to první a přitom stále stejně dobře baví.

První DLC pro Little Nightmares pokračuje v nastolené atmosféře, ale tentokrát z pohledu postavy Runaway Kida. Kluka, který se nachází na stejné lodi, jako Six v hlavní hře. Líbí se mi, jak je začátek propletený s původní hrou, dojde tak na několik scén z původní hry z jiného pohledu a taky se vysvětlí jedna věc, která mně vrtala hlavou: proč z jednoho okna visel provaz z prostěradla.

Nakonec pak dojde především na zaplavené úrovně a utíkání před místní příšerou jménem The Granny. V jednotlivých místnostech pak bylo sice intuitivně jasné, co je potřeba dělat, abych se dostal dál. Nicméně právě The Granny mi do toho často házela vidle v případech, kdy jsem se nedokázal dostat včas na bezpečné místo, takže jsem umíral celkem často.

První rozšíření tedy pokračuje v nastoleném trendu základní hry a drží si přitom i její temnou atmosféru. Není nijak extrémně dlouhé, za hodinku jsem měl hotovo. Za mě spokojenost.

Tato hra mi vyvolala vzpomínky na doby, kdy jsem k vánocům dostal jednoduchou handheldovou konzoli, kde bylo možné hrát hada a tetris. A hra Columns je právě jedním z mnoha klonů klasického tetrisu. Oproti němu zde však padají pouze tvary v podobě sloupků tvořených třemi různobarevnými kostičkami, jejichž pořadí lze během pádu tvaru postupně měnit. A hráčovým úkolem je skládat řady tří a více kostek stejné barvy. Řady pak mohou být jak vertikální, tak horizontální, ale i úhlopříčné. 

Sem tam pak padá i blikající tvar, který kromě vysokého bodového skóre vyvolá odstranění všech kostiček, které mají barvu jako ta, na kterou tvar spadl. Jen je škoda, že zde není nějaký bonus v případě stvoření nějakého lepšího tvaru v podobě velkého  L, T či 5 kostek stejné barvy za sebou, jako tomu je třeba ve hrách typu Candy Crash.

Postupem času se hra zrychluje, čímž se zvyšuje obtížnost. Hra nabízí možnost hrát hru od začátku na vyšší obtížnost, tedy ihned z vyšší rychlostí. Ale to už jsem absolutně nestíhal a tím pádem jsem těch trojic stejných kostek sestavil jen několik a to zpravidla jen náhodou. Dále je zde možnost začínat s již nějakými kostičkami na dně herní plochy, což jen opět zvyšuje obtížnost.

Graficky vypadá hra velmi jednoduše až stroze, nicméně s přihlédnutím na dobu vzniku nijak nestandardně. Hraní doprovází zprvu příjemná hudba. Ta se ale vůbec nemění, takže se po pár hrách slušně ohraje.

Ve výsledku jsem si zkusil několik her na různé obtížnosti. Vzhledem k tomu, že dále nepřináší žádné další inovace, tak mě následně už spíš jen nudila. Věřím ale, že ve své době by mě bavila o něco víc.

Stealthové hry nejsou v mém obvyklém hledáčku her, zvláště pak v kombinaci s hororovějším příběhem. Na tuto hru jsem narazil ve spojitosti s letošní herní výzvou a tak jsem jí zkusil dát šanci.

Příběh na mě od začátku působil hodně depresivně. Malá holčička jménem Six se ocitá na neznámé lodi a vybavena pouze zapalovačem se prodírá tmavými místnostmi a snaží se z lodi dostat pryč na svobodu. V cestě jí však stojí řada groteskně vypadajících postav, které se ji snaží chytit jako škodnou nebo rovnou sníst. A nejspíš bude rovnou delikatesou, protože v pozdější fázi hry budeme procházet kolem hodujících tlustých cestujících, kteří při pohledu na ní opouští své hromady jídla a vrhají se po ní. Hlad a nutnost hledání potravy však dopadá i na Six, které v každé úrovni dojdou síly a potřebuje se najíst. Až mě překvapilo, jak nakonec slupla i nebohého Noma, který se s ní chtěl rozdělit o klobásu. Celkově mi přišlo až překvapivé, jak se v závěru z plaché malé holčičky stala nelítostná postava procházející uličkou a likvidující jednoho jedlíka za druhým pomocí magie získané od The Lady.

K designu jednotlivých úrovní nemám moc co vytknout. Obvykle bylo hned jasné, co je třeba dělat. Ale na pár záseků taky došlo. Avšak bylo celkem otravné opakovaně sledovat jak Six někdo chytí a co s ní následně dělá, než se hra vrátí k poslednímu záchytnému bodu. Největším problémy při hraní mi však dělalo ovládání. Dost často se mi stávalo, že jsem spadl do propasti i z blbých schodů jenom kvůli tomu, že jsem nedal pohybovou páčku na controlleru dostatečně šikmo.

Graficky pak hra působí precizně. Prostředí je hodně temné, nepřátelé jsou sice groteskní ale přitom děsiví. Nomové jsou zase takový roztomilí kamarádi. Atmosféru pak perfektně doplňuje skvělá hudba, která umí být v některých scénách naopak tichá, což umocňuje atmosféru daného okamžiku. Prostě vše do sebe skvěle zapadá.

Ačkoliv jsem od hry původně moc nečekal, dostal jsem skvělý zážitek. Hra je depresivní, nikoliv však přehnaně hororová. Je zde i pár mírných jump scarů, ale těch není naštěstí přehnaně moc.

V pořadí třetí hra série Assassin's Creed navazuje na konec druhého dílu, ale přitom není označována číslovkou 3, jak by se u pokračování slušelo. Místo toho nese název Brotherhood a to pravděpodobně proto, že autoři chtěli pokračovat v příběhu Ezia a trojku si schovat pro budoucí hru s novým příběhem a s novou postavou.   

Druhý díl jsem hrál přibližně před rokem, takže si nepamatuji všechny detaily, ale řada věcí mi zůstala v paměti. Mé první pocity z hraní pak byly takové, že jsem si připadal, jako bych pokračoval v hraní druhého dílu. Hlavní změnou však je to, že se tentokrát hra odehrává až na pár výjimek pouze v Římě. Odpadlo tak nudné přejíždění mezi městy a jejich průzkum. Řím je docela rozsáhlé město, proto jsem uvítal možnost jezdit na koni i v jeho ulicích. A pokud je i cesta na koni pomalá, je k dispozici fast travel, který má tentokrát podobu podzemních tunelů, jejichž vstupy je potřeba nejprve na povrchu zrenovovat.

Zajímavou součásti hry je získávání vlivu v jednotlivých čtvrtích. Netuším, jestli je zisk tohoto vlivu povinný pro další postup hrou, pro mě to byl vždy první cíl v mém postupu. Prostě útok na základnu Borgiů a následné renovování všech obchodů a památek v dané oblasti. Co mi ale vadilo, bylo to, že na mapě byla zvýrazněná věž či bonus, co nebyly v daný okamžik dostupné. Nejednou jsem tak k dané oblasti jezdil zbytečně. Pak jsem ještě nepochopil, proč jsou úkoly pro řemeslníky závislé na tom, co najdu v jednotlivých truhlách. Najít některé potřebné suroviny tak bylo zbytečně těžké a vlastně i o náhodě.

Příběh hry navazuje na předchozí díl a styl jeho vyprávění si drží nastolenou kvalitu. V rozšíření, které je ale na Steamu rovnou součástí hry pak došlo i na setkání s Leonardem a řadou s ním spojených misí. Hraní pak zase více prolíná do současnosti k Desmondovi, což je dějová linka, která mě v minulých dílech tolik nebavila. Nicméně tentokrát má tato linka slušný cliffhanger závěr, který jsem fakt nečekal. Co se misí týče, moc mě nebavily stealth mise, kde došlo k restartu při jakémkoliv odhalení a nenápadné sledovačky. Naopak mě potěšilo střílení z děla nebo jízda Leonardovým tankem. Celkem motivující jsou pak ale dodatečné úkoly mise, pomocí kterých se získá větší synchronizace neboli procentuální dokončení hry. Co jsem ale absolutně nedával, byly glyph mise. Jejich nalezení bylo často obtížné, ale s jejich řešením jsem měl mnohem větší problémy a to rád hraji logické hry.

Soubojový systém mi přišel o dost jednodušší, než u předchozího dílu. Časem je dostupná pomoc asasínských rekrutů, což občas ušetří čas. Dost mi pomohly i tutoriály dostupné z menu animu. Tradičně největším problémem pak bylo ovládání, kdy jsem čas od času skákal jinam, než jsem ve skutečnosti chtěl, což mě nejvíce štvalo v parkourových misích, kdy jsem tak zbytečně ztrácel plnou synchronizaci.

Celkově jsem se hrou opět spokojený. Příběh dobře plyne, hratelnost je fajn. Některé mise mě štvaly, ale nebylo jich zase tak moc. Těším se na další díl.

Moje dcera je velkou fanynkou My Little Pony a když jsem zjistil, že existuje z tohoto univerza pc hra, s koupí jsem neváhal. Netrvalo to ani moc dlouho a hru si oblíbil i mladší syn, který nejprve sestru pozoroval při hraní, ale po chvíli si užíval pobíhání s poníkem taky.

Ve hře je potřeba se ujmout poníka Sunny, která se chystá na oslavu ve městě Maretime Bay a cestou pomáhat ostatním poníkům a ve výsledku vyřešit, kdo se oslavu snaží sabotovat. Pomoc spočívá obvykle v nacházení některých předmětů v okolí a výměně za požadovaný předmět. Současně se hodí sbírat všude přítomné hvězdičky, pomocí nichž je možné odemykat předměty, kterými lze poníka zkrášlovat. Těch předmětů sice není ohromné množství, ale i tak dcera trávila spoustu času při parádění svého poníka, aby mu to co nejvíce slušelo.

Kromě toho dojde i na jednoduché mezihry, jako je tancování, kde je nutné v pravý okamžik do rytmu hudby stisknout příslušné tlačítko, závody po městě i ve vzduchu či nahánění králíčků a krabů v ohradě. Poslední jmenované pak mělo u dcery i mladšího syna největší úspěch, ani ne kvůli mezihře jako takové, jako v animaci, kdy králíčci skákali do díry v zemi, čímž docházelo k horšímu postupu v mezihře. Mezihry je pak možné si zahrát samostatně z menu, jen je škoda, že se pořád dokola představuje popis ovládání, což zbytečně zdržuje.

Hratelnost je celkem intuitivní, děti jsem nechal hrát na gamepadu, se kterým se oba velmi rychle sžili. Většinu času je potřeba se jen někam dostat a něco hledat s tím, že se skáče přes překážky, čili v základu stačí analogová páčka a jedno tlačítko pro skok. Později pak poník Sunny dostane brusle pro rychlejší pohyb, ale ani to nebyl pro děti problém. Užitečnou pomůckou pak je malý motýlek, který hráči ukazuje cestu, kudy je potřeba se vydat k aktuálnímu cíli. Takže vždy je jasné, kam jít a nedochází k žádným zásekům.

Celkově jsem se hrou spokojený. Odehrává se v oblíbeném univerzu dětí, což je samo o sobě půlka cesty k výhře. Grafika je srovnatelná s filmem, ovládání je jednoduché, délka hry je tak akorát.

Když jsem zjistil, že světlo světa spatří remaster starého dobrého druhého Diabla, říkal jsem si nejprve, proč si to vůbec pořizovat, když je to prakticky furt to samé, jen v lepším grafickém kabátku. Však jsem před nějakým časem hru hrál a vše bylo stále skvělé. Když ale na mě jednou vykoukla sleva, řekl jsem si, že remaster i tak zkusím.

Jak už je u mě zvykem, rozjel jsem pouze single player a zkusil se prokousat celou hrou. A musím uznat, graficky hra vypadá skutečně lépe a vyhlazeněji. Stejně tak všechny ty nejrůznější výbuchy a hořící ohně vypadají efektněji. Čas od času jsem využil funkcionalitu přepnutí grafiky do původní verze a nestačil jsem se divit tomu rozdílu. Za mě tedy spokojenost.

Co se změn týče, jsem rád, že hratelnost zůstala prakticky nezměněná, respektive jsem si v tomto ohledu ničeho signifikantního nevšiml. Stejně tak jsem nenarazil na žádné bugy. Potěšilo mě ale zvětšení stash, včetně možnosti věci sdílet mezi jednotlivé postavy. Zajímavou novinkou jsou po dohrání hry dostupné terory, kde se dají dobře farmit zkušenosti. Také mě potěšily i maličkosti jako automaticky sběr zlata či přednastavený příkaz set players v nastavení. Jen je škoda, že nedošlo k alespoň lehkému vylepšení umělé inteligence společníků. Ti se tak stále zasekávají, kde to jen jde.

Celkově tedy spokojenost a koupě nelituji. Až budu mít zase někdy chuť si projít druhým Diablem, sáhnu rozhodně po tomto remasteru.

Necelý rok po vydání druhého dílu spatřilo světlo světa i jeho jediné rozšíření. Hlavním lákadlem jsou především dvě nové postavy a celý pátý akt. Já si vzpomínám, že jsem si hru poprvé zahrál za paladina, se kterým jsem původní hru nějaký čas předtím dohrál. Užil jsem si tak úvodní video sekvenci pátého aktu, která si drží kvalitu těch z původní hry a následně jsem se mohl rovnou vrhnout na pátý akt. 

Design pátého aktů mě hodně zaujal a dodnes je mým druhým nejoblíbenějším hned po tom prvním. Přijde mi, že ty první venkovní oblasti jsou o něco delší, než v původních aktech. Dobrým prvkem je pak probíjení se přes věže a útoky katapultů. Design monster mi taky přijde fajn, i když ty sebevražedné potvory mě pěkně štvaly. Divné ale bylo to, že na obtížnosti Nightmare či Hell se zde objevují monstra z předchozích aktů. Často tak nesedí jejich koexistence mezi sebou, či s prostředím. Např. střílecí věže nebo Siege bestie jsou bez Demon Impů vlastně k ničemu, stejně tak nedává smysl, když místo Frozen Horrors obývají ledové jeskyně skřeti, apod.

Z nových povolání mě zaujala především hra za assassinku a její drapáky a kopy. Druid a jeho povolávání zvířat mi přišel podobný jako mnou nepříliš oblíbený necromancer, tak jsem se u něj specializoval spíše na proměny. Ale i tak se v žebříčku mých oblíbených charakterů moc vysoko nedostal.

Co se týče dalších změn, určitě jsem tehdy uvítal zvýšení rozlišení, takže bylo vidět o něco více z herní plochy. Specifické zbraně pro povolání zase o něco zvýšily rozmanitost hraní, i když mě se pak vždycky stávalo, že jsem jak na potvoru často nacházel ty pro jiná povolání. Také potěšila možnost přepínat dvě sady zbraní či možnost dávat najímaným společníkům zbraně a zbroj a také je léčit. O ještě složitější rozhodování o tom, jaké vybavení si nechám a jaké ne, se pak postaraly nově runy a jewely. Naštěstí se také trošku rozrostla i stash, kde jsem si je mohl během hraní syslit. Naopak o zabrání místa v klasickém inventáři se pak postaraly charmy a jejich bonusy navíc. A určitě jsem na některé zajímavé novinky zapomněl.

Celkově se toto rozšíření hodně povedlo. A to natolik, že si nedokážu představit, že bych dnes hrál původní hru bez něj.

Poslední hra z kolekce Arcade Classics Anniversary se od všech ostatních liší. Nejedná se totiž o střílečku ve stylu shoot'em'up, ale o bojovku/plošinovku. Ještě lépe řečeno se jedná o předělávku hry Castlevania, kterou jsem ale nehrál, takže nemám jak porovnávat.

Od příběhu se zde nemůže moc očekávat, je velmi jednoduchý. Hlavní hrdina, který ani není nijak představen, přichází o svou ženu, kterou unáší tajemný upír. Hrdina neváhá a ozbrojen bičem se vydává na nebezpečnou cestu vedoucí k její záchraně.

První minuty hraní pro mě byly utrpením hlavně kvůli lehce neohrabanému ovládání. Útoky bičem na kostlivce jsou celkem v pohodě, horší je trefit správný okamžik, jak trefit létajícího netopýra. Každá chyba se trestá a já velmi rychle přicházím o zdraví a ke všemu nenacházím žádnou možnost se léčit. Jsou tu sice srdíčka, ale ty jsou trošku nesmyslně určena na používání sekundárních zbraní. Na řadu tak přichází oblíbená pomoc v podobě save-load a já se tak dostávám k prvnímu bossovi - medůze. Ale při vyhýbání se projektilům jsem si hru blbě uložil uprostřed skoku, který již ale nešel nijak ovlivnit a tak jsem při nahrání hry a následného dopadu na netopýra nezvratně umřel. 

Ok, restart hry a tentokrát jsem si dával set sakra pozor na ztráty životů pomocí vhodného ukládání hry a najednou to začalo jít a s tím rostla i zábava při hraní. Dokonce jsem i objevil, že se dá několikrát za hru vyléčit pomocí enteru, což bohužel není v nastavení ovládání vůbec řečeno. Nakonec jsem se postupně prokousal celou hrou až k jejímu konci. Zde trochu zamrzí, že porážka upíra nevede k nějaké end game animaci, či alespoň titulkům. Hra se prostě zrestartuje a jede se od znovu.

Celkově jsem se hrou relativně spokojen, samozřejmě s přihlédnutím ke stáří hry. Hlavní zápor ale zůstává stejný, jako u ostatních her z kolekce. Přehnaně vysoká obtížnost, což byla na arcade automatu pochopitelně priorita, protože bylo potřeba z hráčů dostat více peněz.