Poslední Shoot'em'up střílečkou na mém seznamu z kolekce Arcade Classics Anniversary Collection byla Thunder Cross. Ze začátku jsem měl trošku problém si zvyknout na barvy nepřátelských projektilů, protože nebyly moc vidět na pozadí, po čase to už ale bylo v pohodě. 

Průchod hrou by byl relativně v pohodě i bez intenzivního nahrávání předchozí uložené pozice, nebýt jednoho kulatého nepřátelského plavidla. To totiž po čase případně po zásahu vystřelí střely do všech směrů a jako bonus přidá naváděnou raketu. Té se hrozně blbě vyhýbá, zvláště pokud se musím vyhýbat překážkám v prostředí nebo ostatním nepřátelům. Ve výsledku jsem je řešil tak, že jsem si dal několik pokusu na náhodné vyhnutí střelám a když to dlouho nešlo, tak jsem použil jednu ze tří dostupných ultimátek Lil'baby na jednu úroveň. Blbé je, když je těch kulatých nepřátelských plavidel v některých úrovních víc, to jsou potom slušné nervy.

Velkým kladem je potom i to, že i při případné smrti se začíná hned na stejném místě a obvykle není problém rychle získat bonusy vylepšující střílny. Co je ale občas trochu nefér je to, že nepřátelské projektily procházejí i zdmi, zatímco moje ne.

Celkově to byla asi nejvíc pohodová střílečka z kolekce, která nemá přehnanou obtížnost. Nicméně jsem rád, že už mám dostříleno a můžu si zase od tohoto typu stříleček na nějakou dobu odpočinout.

Jako další hru z kolekce Anniversary Collection Arcade Classics jsem si vybral Twinbee a na první pohled je vidět, že je to částečný návrat v čase. Grafika na mě působí roztomilejším dojmem, hraje příjemná hudba, raketa je o něco pomalejší a obtížnost není zase tak hrozná, jako u pozdějších her. Teda to jsem si myslel v prvních úrovních.

První úrovně jsou totiž takové rozpoznávací. Není potřeba zběsilých reakcí, na místo toho je vhodné zde přijít na to, z čeho se získávají bonusy a jaké mají efekty. Asi nejvýhodnějším je stín, který se pohybuje za raketou a jeho střely jdou o trochu vedle než střely rakety, čím se pokryje více prostoru.

Zajímavou vlastností oproti mnou zatím hraných ostatních her z kolekce je ta, že zde může raketa dostat až dva zásahy a letí dál. Daný zásah ale musí být do jednoho ze dvou odpalovačů bomb, což ale vede nejprve k tomu, že lze bomby házet méně často a při druhém zásahu už nejde bomby házet vůbec. A to jde teprve obtížnost nahoru, zvláště v pozdějších misích, kde je více pozemních střílen. To jsem se pak musel rozhodovat, jestli přijít o život a všechny aktivní bonusy nebo se zkusit prostřílet bez bomb a vyhýbat se více projektilům. Rychle jsem přišel na to, že je to vlastně výběr mezi tím, jestli se mám střelit do levé nebo pravé nohy a tak jsem si od té doby dával pozor, abych o střílny nepřišel a pokud ano, následovalo nahrávání hry.

Trošku zamrzí, že hra nemá konec, ale po několika úrovních se začne opakovat s tím, že s každou další úrovní dál roste obtížnost. I když, mají tam namluvené číslo úrovně, které je vždy na začátku řečeno, tak je otázka, do jakého čísla to mají namluvené. Já jsem hraní skončil v 11. úrovni, kdy už se hraní zase změnilo ve velký save-load fest.

Pokračování hry Gradius se nese v podobném duchu, jako první díl. Prakticky jsou si oba díly na první pohled k nerozeznání. Létá se zleva doprava, stíhačka buď střílí nebo hází bomby šikmo dolů, pokud jsou k dispozici. Z nepřátel, kteří jsou často stejní jako v jedničce, padají stejně vypadající bonusy, po jejichž nasbírání je možné je změnit za stejná vylepšení. Dokonce se zde objeví stejní bossové jako v jedničce, tentokrát rovnou postupně za sebou.

Obtížnost hry je také zachována, kdy projít úrovněmi bez nahrávání hry je takřka nadlidský úkon. Nehledě na to, že po ztrátě života je nutné danou oblast projít zase od začátku, což zamrzí hlavně při soubojích s bossy, které jsou stále nároční na postřeh. Jinými slovy, hra se opět zvrtne v jeden velký save-load fest.

Jediné, co je zde jiné, jsou jednotlivé úrovně, které mají i trochu jiné zabarvení, hudba a samotní bossové na konci každé úrovně. Z dnešního pohledu bych tak řekl, že se jedná jen o DLC přídavek, protože skutečně nenabízí nic extra navíc. Je mi ale jasné, že v tehdejší době, bych byl na tom arcade automatu nalepenej a hltal každý kousek úrovně, kam bych se dokázal za své peníze dostat.

Typhoon je další hrou ze série Anniversary Collection Arcade Classics a opět se jedná o shoot'em'up střílečku. Tentokrát hráč ovládá střídavě dva letouny a to letadlo a vrtulník. 

Letadlo se ovládá z pohledu třetí osoby s tím, že hra imituje trojrozměrné prostředí. V tomto režimu je hra celkem nepřehledná, ale naštěstí není nijak přehnaně obtížná a dlouhá, protože po chvíli hraní se mi dělalo trochu šoufl.

Mise s vrtulníkem jsou delší a mnohem obtížnější a tady se naplno projevuje obtížnost, se kterou jsem se setkal i u některých z ostatních her zmíněné kolekce. Nepřátel je zkrátka obrovské množství a dělí se na letadla, která je potřeba rozstřílet a pozemní kanony a tanky, na které je potřeba házet bomby. Korunu na to pak dávají bossové, kteří jsou na konci každé úrovně. Ti totiž mají takový zbrojní arzenál, který dokáže pokrýt různými projektily velkou část obrazovky. Vyhýbání tomu všemu je pak často otázkou štěstí, jinými slovy bez save-load bych neměl šanci dokončit ani jednu úroveň. Obzvláště když se v případě smrti musí opakovat celá oblast, tak si nedokážu představit, jaké reakční schopnosti musí mít hráč, který to zvládne dohrát bez ukládání.

Celkově bych hru dal zhruba na stejnou úroveň, jako Gradius. Je o 2 roky mladší, což je i vidět na grafickém zpracování hry, nicméně obtížnost je podobná.

Na druhé Diablo jsem se opravdu hodně těšil. A to především díky skvělým zážitkům z prvního dílu, ale současně mě hodně nahypovalo intro ze hry, které se objevilo nějakou dobu před vydáním na CD k časopisu Level. Vzpomínám si, jak jsem byl z jeho pro mě do té doby nevídané kvality a vlastně i délky úplně odvařený. Ke hře jsem se dostal až o nějaký čas později a z ní jsem byl odvařený ještě více než z toho intra.

Vzpomínám si, že jsem si pro svůj první průchod hrou zvolil hru za čarodějku a že jsem byl nadšený ze skvělé hratelnosti a z délky hry. Přeci jen, zhruba po stejné době, za kterou jsem obvykle dohrával první díl, jsem byl někde ve druhém aktu. Tehdy jsem hru dohrál pouze na normální obtížnost a měl jsem problémy snad jen s Durielem a těmi otravnými válečnými domorodci v třetím aktu (Flayers). Čtvrtý akt jsem pak proletěl jako nůž máslem. Trochu mě zamrzela jeho kratší délka, ale dost mě bavil oproti jedničce o něco složitější závěrečný souboj se samotným Diablem.

Hru jsem si pochopitelně zopakoval i s jinými postavami a postupem času se mi podařilo hru dohrát za všechny postavy, většinu z nich pak už i s rozšířením Lord of Destruction a později i s vyšším nastavením "players". Často jsem zkoušel i těžší obtížnosti s tím, že nightmare jsem obvykle zvládl, ale hell obtížnost se mi podařilo dokončit pouze jednou, protože jsem to obvykle v druhém nebo třetím aktu zabalil kvůli zdlouhavému "pižlání" skoro každého monstra. Plus tomu moc nenahrává můj herní styl, kdy považuji danou oblast dokončenou až poté, co projdu všechna zákoutí a pobiju všechna monstra.

Příběh hry je celkem intuitivní, prakticky vždy je jasné, co je potřeba dělat. Bavilo mě s každým tématem obcházet snad všechny postavy v kempu/městě, abych si poslechl jejich pohled na danou věc. Dialogy jsou obvykle celkem jednoduché, avšak dobře doplňují lore hry. V dobách, kdy jsem ještě neuměl moc dobře anglicky, jsem pak ocenil vynikající amatérský překlad, včetně titulků ve video sekvencích. 

Samotná hratelnost je samozřejmě click fest, potěší ale větší rychlost pohybu než v jedničce a hlavně označování všech předmětů altem, takže už nemusím po místnostech zmateně "mávat" myší ve snaze najít předmět, který jsem předtím přehlédl. Co se levelování postav týče, jsem rád, že byl zachován systém síly, obratnosti, vitality a magie/energie. Učení kouzel se mi více líbilo v jedničce, kdy jsem se nemusel specializovat na určitá kouzla, ale postupně se učil vše. Na druhou stranu tuto změnu chápu, protože i díky ní je pak možné lépe odlišit schopnosti ostatních charakterů a jejich jednotlivé buildy, což vede k slušné znovuhratelnosti i za stejnou postavu. Z postav jsem si pak oblíbil především zmíněnou čarodějku, barbara a paladina. Hraní za amazonku a mnoha lidmi oblíbeného necromancera mě pak zase tak moc nenadchlo, holt nedá se zavděčit všem.

Graficky je hra i z dnešního pohledu pořád fajn, vše se plynule hýbe. Nízké rozlišení z původní hry nejprve řešilo LoD a v dnešní době remasterovaná verze. Vizuál pak skvěle doplňuje i hudební soundtrack v čele s vynikající vylepšenou skladbou města Tristram z jedničky.

Vzhled monster je fajn, jen škoda že se docela často recyklují. Prostě se vezme potvora, dostane jiné zabarvení, silnější staty a nový kousek je hotov. V rámci jednoho aktu se to ještě dá pochopit, ale některá monstra se tímto způsobem objevují i v pozdějších aktech a to je škoda.

Dále celkem zamrzí AI spolubojovníků, kteří se často někde zasekávají a také mi občas zlobila celoobrazovková mapa, která na některých površích byla hůře vidět. U jedničky se mi pak líbilo, jak byly náhodně generované některé úkoly a tak byl každý průchod hrou trochu jiný. Zde jsou úkoly pevně dané, ale to zmiňuji jen okrajově, protože mě to zase tak moc netrápilo.

Tahle hra na mě slušně zapůsobila. Je dlouhá, příběh a principy hratelnosti stále stejné, ale i přesto si hru rád čas od času znovu zopakuji i v dnešní době, kdy sahám pochopitelně po remasteru. Je to snad tím, že chci zkusit zase trošku jiný build postavy a nebo snad toužím po tom, že z nějaké potvory padne nějaký ultimátní předmět? Nevím, ale nepochybuji o tom, že si druhé Diablo po čase zase zahraji znovu.

Jako třetí hru z balíku Anniversary Collection Arcade Classics jsem se rozhodl si zahrát střílečku Nemesis, zde známou pod jménem Gradius. Bylo mi jasné, že půjde obtížnost hraní zase o něco nahoru, nicméně první úrovně byly celkem v pohodě. Ano, bez častého používání save a load bych se asi moc daleko nedostal, ale nebylo to zase tak hrozné. Druhá polovina hry mi pak vyvolávala vzpomínky na Salamandera, protože to množství nahrávání hry kvůli neustálým smrtím bylo dost nesnesitelné.

Oproti předchozím mnou hraným hrám z kolekce mi tu přišli o něco zajímavější nepřátelé. Asi nejvíce jsem si oblíbil jakýsi kámen s chapadly střílejícím projektily. Naopak mě celkem štvaly střílející tanky na zemi a na stropě, protože při útoku na ně jsem riskoval dotyk právě se zemí či stropem. 

Během hraní je pak možné narazit na několik různorodých boss fightů, pro jejichž poražení není potřeba vymýšlet žádnou speciální strategii. Prostě je potřeba je rozsřílet. Problémy mi akorát dělal opakovaný souboj s lodí, která po mně střílela lasery. Zajímavé jsou pak i úrovně, kde je možné létat nahoru nebo dolů a hledat tak nejvhodnější cestu skrze hordy nepřátel.

Celkově mi hra přišla o chlup lepší, než zmíněný Salamander. Obtížnost je zde podobně vysoká, ale hra je o něco kratší, takže jsem se s tím neustálým nahráváním hry netrápil tak dlouho.

Po poměrně náročném Salamanderu jsem z kolekce Arcade Classics Anniversary Collection vybral ten nejstarší kousek v podobě hry Scramble. Mé původní očekávání podobně složité řežby naštěstí nebylo naplněno, takže jsem si mohl užít mnohem pohodlnější hraní bez zbytečného nervování.

Ale tím zase nechci naznačovat, že by hra byla procházkou růžového sadu. V prvé řadě bylo potřeba si zvyknout na to, jakým způsobem házet z letadla bomby, aby trefovaly zamýšlené cíle. Obzvláště ty doplňující palivo, protože když jsem minul 3 po sobě, znamenalo to obvykle ztrátu života. 

Poté bylo potřeba to bombardování budov zkoordinovat s vyhýbáním se pohyblivých cílů v třetí a čtvrté úrovni. Obzvláště ta miniaturní ufa v třetí úrovni mi dělala problémy. Nakonec jsem musel přijít na to, jak správně s letadlem manévrovat v poslední úrovni, kde se prolétávalo úzkými "chodbami". Načasování sestřelení finální budovy už pak bylo jen otázkou několika pokusů. Horší bylo si uvědomit, že tuto budovu skutečně musím zničit, abych hru plnohodnotně dokončil.

Grafické stránce hry se nedá nic moc vytknout, hra vypadá jako většina her podobného typu ze začátku 80. let. To samé se týká i ozvučení.

Celkově jsem se hrou spokojený. Není nijak extrémně stresující, save-load jsem hojně používal až když jsem se snažil získat achievementy spojené se ziskem určitého skóre. Hlavní výtkou tak asi bude jen krátká délka hry.

První hrou, kterou jsem se rozhodl hrát z kolekce Arcade Classics Anniversary Collection v rámci Retro klubu, byla hra Salamander, též známá pod jménem Life Force. V podstatě je potřeba ovládat letící letadlo a střílet po všech možných nepřátelích a přitom se vyhýbat překážkám. Hra mi vzdáleně připomínala River Raid, kterou jsem hrával na Atari, jinak jsem žádnou podobnou střílečku nikdy moc nehrál. 

Hratelnost je celkem zábavná, prostě postřílet vše, co se hýbe a v každé úrovni si poradit s bossem. Také je fajn, že se některé úrovně posouvají zleva doprava, jiné zase z vrchu dolů. Kamenem úrazu je však obtížnost hry, která je až nechutně vysoká. Je totiž potřeba se vyhýbat naprosto čemukoliv, do čeho by mohl letoun narazit. A jakýkoliv náraz znamená ztrátu života. Žádné ubírání energie/štítů, prostě ihned život dolů. Perličkou navíc je ztráta všech bonusů, které se rozmísti po aktuální obrazovce a je tak možné je ihned získat. Dost často se mi ale stalo, že jsem to nestihl a má střelba pak byla značně neefektivní.

Moc té obtížnosti nepřidá ani to, že ve výchozím stavu obtížnosti hry jsou jen 3 životy. Slovy: tři životy. Navíc je není možné jakkoliv doplňovat, například dosažením nějaké hodnoty ve skóre. Jejich počet je sice možné v nastavení zvednout až na 8, ale ani ty by mi nestačily, abych se dostal cca do 3. úrovně z celkového počtu 8. Na druhou stranu to chápu, koncept arcade automatů je postavený na tom, aby do nich hráč vrazil co nejvíc peněz. Dohrát to bez možnosti save-load je však skutečnou výzvou a klobouk dolů před všemi, co to dokázali. Nemluvě o tom, že je jen jedna save pozice a když se hra uloží v nesprávném okamžiku, tak se můžu rozloučit se životem.

Já jsem si hru musel bohužel projít celkem třikrát s tím, že jsem se pokaždé dostal až do poslední úrovně. Poprvé jsem při hraní ztratil bonusy a bez nich ty poslední pasáže prostě nešly projít bez ztráty životů ani se save-load. Po druhé se mi nepodařilo sestřelit nejspíš finálního bosse, letoun jím prostě proletěl. Následně jsem dokončil úroveň a hra mě bez jakéhokoliv infa hodila o dvě úrovně zpět a mohl jsem ty nejtěžší pasáže zase opakovat. Nakonec jsem zvolil strategii, že prostě pomocí save-load nesmím zemřít ani jednou, abych neztratil bonusy (neumřít u bosse ve 4. úrovni je doslova masakr). Pak už byl průchod posledními dvěma úrovněmi mnohem snazší a díky tomu se mi podařilo hru úspěšně dokončit. Uffff.

Grafika byla na svou dobu úžasná, k tomu hrála příjemná hudba. Ta obtížnost byla ale až frustrující. Je mi jasné že v té době bych hru hodnotil úplně jinak, dnes mě hraní spíše štvalo, proto dávám poněkud horší hodnocení. Snad budou ostatní hry z kolekce zábavnější.

Již z intra hry se vybízí hlavní námět příběhu, tedy hrátky s pamětí, její modifikace, apod. I díky tomu, že jsem nedávno zhlédl seriál Black Mirror, který se v některých dílech podobným tématem také zabýval, jsem byl hodně zvědavý, jak se s příběhem poprali vývojáři této hry.

A řekl bych, že celkem obstojně. Nilin má vymazanou paměť a spousta věcí do sebe tak nějak nezapadá. Jak už to tak v příběhových hrách bývá, tak jejímu průvodci - tajemnému Edgeovi - jsem od začátku nevěřil nos mezi očima a očekával, že na konci bude všechno tak trochu jinak. No a tak trochu jsem měl pravdu, protože jde o hlavního záporáka hry H3O, ale vlastně také ne, protože samotný pomáhající Edge byl jen jeho odštěpenou součástí.

Hratelnost je pak postavena na nepříliš náročném parkouru a soubojích. Parkour spočívá především ve skákání přes nejrůznější římsy, kde bylo vždy celkem jasné, kam je potřeba se dostat. Souboje pak byly pro mě trošičku náročnější, než by bylo zdrávo. Ale to bylo způsobené tím, že jsem se na začátku hry rozhodl hrát kvůli achievementům hned na nejtěžší obtížnost. Došlo tedy na celkem časté umírání a to minimálně do té doby, než jsem se naučil efektivně používat komba a další schopnosti, které je potřeba nabíjet. Asi nejdůležitější pak bylo si uvědomit, že si do svého oblíbeného komba musím dát především nabíjecí presseny, abych mohl častěji používat speciální schopnosti.

Dobře jsou zpracované i souboje s bossy. Asi nejvíc mi dal zabrat robot Zorn, protože se mi při jeho zaseknutí ruky skoro pokaždé jak na potvoru vybil spammer. Zbytek bossů pak byl o tom se především vyhýbat všem útokům a ve vhodné chvíli použít vhodnou schopnost. Nejvíc pak naštvalo, když jsem následně nezvládl rychlý Quick Time Event a mohl si poslední pasáž vesele zopakovat. To si mohli vývojáři odpustit, ale na druhou stranu je těch QTE opravdu jen málo.

Skvělou součástí je pak procházení ukradených vzpomínek, které se následně využívají k získání dalšího postupu a hlavně změna vzpomínek ostatních. Sice mi občas celkem trvalo, než jsem přišel na správnou kombinaci změněných částí, aby došlo k požadovanému závěru, ale tyto pasáže byly pro mě pokaždé asi tou nejvíc zajímavou částí.

Graficky hra vypadá dobře, zde nemám výtek. Co mi ale vadilo, byla kamera. Zvláště v soubojích tak často nebylo pořádně vidět, kdo kde je a kdo zrovna útočí. A vzhledem ke zmíněné zvolené těžké obtížnosti jsem tak často zbytečně přicházel o životy. Pak si ještě mohli vývojáři odpustit nepřeskočitelné cut scény, především ty mezi kapitolami, protože jsem často na začátku nové kapitoly končil s hraním a když jsem se další den ke hře vrátil, musel jsem si projít celou delší cut scénu znovu.

Hra má své neduhy, ale není to nic neodpustitelného. Příběh je zajímavý, souboje zábavné, možná by neškodilo trošku navýšit obtížnost v podobě různých cest při skákání po římsách. Každopádně bych pro první hraní doporučil nehrát na nejtěžší obtížnost, zbytečně jsem se tak rozčiloval v momentech, kdy jsem jen nechápal některé mechaniky hry.

Další hrou Retro klubu je tentokrát hra Jet Set Radio, o které si myslím, že bych si ji za normálních okolností nejspíše nezahrál. Ale když jsem viděl první videa z gameplaye, celkem jsem se zaradoval. Viděl jsem v tom zajímavou alternativu na oblíbený Tony Hawk Pro Skater. A částečně tomu tak je. Nejezdí se sice na skatu, ale na bruslích, ale skáče se po zábradlích a dělají se nejrůznější triky. Rozdíl je ale v tom, že o ty triky tolik nejde. Zde je potřeba získat určitý počet sprejů, na bruslích se dostat na příslušné místo a to otagovat.

Nuže dobrá, i tak byla hra pro mě v první misi zábavná. Objevila se tu policie společně se střílejícím kapitánem, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Druhá mise se však změnila v horor. Začal jsem bojovat s ovládáním a nemožnou kamerou, takže jsem často skákal jinam, než jsem chtěl. Policie nasadila jakýsi plyn a po asi šestém neúspěšném skoku přes rozbitý most jsem už nešel pro nadávku daleko. Naštěstí pár dalších úrovní již bylo celkem v pohodě, ale čas od času jsem narazil zase na nějakou tu zákeřnou, u které jsem si dost zanadával. A přesně tyto pocity mě doprovázely prakticky celou hru. Nejhorší pak bylo nahánění nepřátel a sprejování na jejich záda, než jsem objevil tu správnou taktiku a pak vyhýbání se nepřátel, s mnohem lepšími zbraněmi. Obzvláště v závěru těch nepřátel na jetpacku se samopalem, kteří byli snad všude. 

V jednotlivých mapách jsem se z počátku celkem ztrácel, zvláště když jsem nemohl najít tu jednu poslední červenou šipku. Naštěstí jsem se s nimi postupem času sžil, zvláště když se některé oblasti ve výsledku spojily do jedné mapy.

Příběh hry je vyprávěn moderátorem rádia a není to nic extra složitého, ale ke stylizaci hry to sedí. Ta je komixová a i v dnešní době mi s přihlédnutím na stáří hry přijde celkem fajn. Animace pohybu jsou plynulé a do toho hraje fajn hudba. Ta se mi teda časem trošku ohrála, ale to bylo naštěstí až když jsem se blížil ke konci hry.

Upřímně nechápu, proč je tato hra zařazena mezi 1001 her, které si musíte zahrát před smrtí, protože její hraní bylo pro mě slušné peklíčko, hlavně kvůli zmíněnému ovládání a kameře. Chápu ale, že tehdy to mohlo být vnímáno dost odlišně. Nicméně v mém případě jsem si po úspěšném dosažení konce hry utřel pot z čela a řekl, že tohle už nikdy víc.

V pořadí druhé rozšíření třetích Heroes of Might & Magic tentokrát nepřináší žádnou novou frakci, ale především nové kampaně, plus pár další drobností.

Pro mě jsou tím nejdůležitějším zmíněné kampaně a těch je tu celkem 7, jejichž příběh se točí kolem necromancera Sandra. Líbí se mi jak postupně hraji za všechny strany, tedy nejprve za hrdiny, kteří mají od Sandra za úkol získat potřebné části artefaktů, jen aby je Sandro následně podvedl. Později dojde i na hru za Sandra se sestavenými artefakty a nakonec opět za původní hrdiny, kteří se nakonec musí proti němu spojit.

Obtížnost prvních map kampaní mi přišla přívětivá, ale později začalo celkem přituhovat zhruba stejně jako v případě prvního rozšíření Armageddon's Blade. Zvláště pak v některých misích, kdy jsem byl soustavně napadán nepřáteli, kteří byli schovaní za jednosměrným teleportem nebo za branami, za které jsem se nemohl dostat. Bylo tedy potřeba počítat se soustavným přepadáváním od soupeře z různých míst. Moje klasická taktika s jedním hlavním a nejsilnějším hrdinou s magií země a Town Portalem je zde opravdu nutnost. Celkem pak zamrzí fakt, že mi hra na konci prvních kampaní tvrdí, že si hrdina přenese svoje skilly a kouzla do dalších kampaní. To ale není pravda, protože hrdinové sice později měli příslušný level, ale skilly měli náhodně nagenerovány.

Co se týče dalších přídavků tohoto rozšíření, nové artefakty a jejich skládání jsou zajímavou novinkou. Pak jsou zde nové typy terénů, které přinášejí nějaké výhody či nevýhody. Na ty jsem přicházel tak nějak náhodou a spíše mě štvalo, když můj silný kouzelník najednou nemohl kouzlit, ale zvykl jsem si. Zbytek jsou už jen drobnosti, které jsem prakticky ani nepostřehl.

Celkově hodnotím rozšíření nadprůměrně hlavně díky kampaním, které jsou skutečně povedené. Není to vždy jen o tom porazit všechny nepřátele, často dojde i na časový limit. Zamrzí ale absence Confluxu z prvního rozšíření v kampaních, přitom tam představené speciální jednotky jako sharpshooter či enchanter zde jsou. Škoda.

Scrollovacími hack & slash hry nejsou zrovna mým vyhledávaným žánrem, prakticky jsem doposud měl za sebou jen Golden Axe a jeho pokračování. O to více jsem byl zvědavý, jestli mě tato hra zaujme.

Nejdůležitějším faktorem hry je soubojový systém a ten mi přišel fajn. Na začátku jsem hrál za bojovníka, takže jsem se snažil většinu soupeřů udolat zběsilým mačkáním tlačítka útoku. Hned u prvního bosse jsem zjistil, že to tak jednoduché nebude a bude to chtít vychytat i alternativní útoky, uhýbání, apod. Možnost sběru předmětů a jejich házení, či používání prstenů s kouzly pak nabízel dobré řešení horší situace. Ale ani to mě neochránilo od až příliš častého umírání. Zvláště u bossů.

Líbí se mi, že mezi jednotlivými úrovněmi je možnost volby cest, s tím, že se na konci narazí na jiného bosse. Případně je možné zvolit i nepovinný úkol. Zaujala mě jedna úroveň, kdy jsem ovládal vor na řece a musel jsem se vyhýbat různě pohybujícím se nepřátelům. Když to nevyšlo, hra se přepnula do klasického vzhledu a já jsem se na voru musel bránit proti útoku. Super nápad.

Po dohrání hry za bojovníka jsem to pak zkoušel i za jiné postavy. A zde se mi líbí, že třeba za kouzelníka je nutno hrát trošku jinak. Alternativními útoky jsou celkem účinná kouzla, ale když dojdou, používání hole na útok už není tak efektivní. A když k tomu ještě připočtu různé výzvy, číhá tu důvod k opětovnému hraní skoro na každém kroku. 

Hratelnost obou zde zpracovaných her je dost podobné, ale na Tower of Doom je na první pohled vidět, že je starší. Dvojka má přeci jen trochu vymazlenější vzhled a taky větší počet hratelných postav a je celkově delší. Celkově je vzhled fajn.

Hlavním zápor obou her vidím především v jejich obtížnosti. Ta se dá ospravedlnit tím, že v té době byly hry prostě náročnější. Nicméně i tak porazit bosse bez vlastní smrti je celkem slušný výkon, zvláště v závěrečných fázích. Dále mě vadily už spíš jen drobnosti, jako málo času pro sbírání lootu po zabití bosse a sem tam i ovládání. A to jak zdlouhavý výběr sekundárního útoku, tak i fakt, že se sbírají předměty a otevírají truhly stejným tlačítkem, jakým se útočí. Nejednou se mi tak stalo, že se souboj přesunul k truhle a já místo útočení otevíral truhlu a schytal pár ran.

Celkově mě hraní bavilo. Asi ne tak, jak Golden Axe, ale ten u mě získává body díky nostalgii. Líbí se mi variabilita hraní, ale ta obtížnost mně dala celkem zabrat.

Underground je již v pořadí sedmý díl Need for Speed a přináší arkádové závody a především tuning aut.

Arkádový jízdní model mi vyhovuje, takže samotné závodění jsem si užíval. Všechny závody se odehrávají v jednom městě, kde je každá trať poskládaná z různých segmentů z města. Není tak problém si dané části celkem snadno zapamatovat a po čase jezdit i "po paměti" bez nutnosti sledovat minimapku. Závody jsou docela krátké, takže případný neúspěch a opakování není taková tragédie.

Srážka s auty městské dopravy či s nějakou překážkou zde nepředstavují problém, protože i při takové ztrátě není obvykle problém dojet ostatní závodníky. Jejich AI se totiž přizpůsobuje hráči, takže pokud je hráč první, ostatní jezdí rychle. Pokud hráč zaostává, zpomalí i ostatní. Minimálně první tři čtvrtiny hry jsem tak neměl problém vyhrávat všechny závody na těžkou obtížnost buď hned napoprvé, výjimečně při prvním opakování. Horší to je v poslední čtvrtině, kdy ta obtížnost trošku přituhuje. Zde obvykle není problém dojet soupeře, ale dostat se před ně a první místo udržet už je trošku náročnější. Několikrát se mi totiž v této fázi stalo, že mě soupeř předjel v poslední zatáčce závodu. Plus když jsem soupeři zařídil drobnou "nehodu", tak i když jsem jel bez chyb a naplno, dokázal mě během jedno kola zase dojet.

Kromě klasických závodů na okruzích a sprintu z místa na místo hra nabízí ještě dva nové módy. Jedná se o driftování, které mě osobně moc nebavilo, ale i tak jsem neměl problém ho po chvíli bez problémů zvládat. Naopak drag, neboli snaha o jízdu s co nejoptimálnějším řazením, mě hodně bavilo, ale moc mi to nešlo. Většinu dragů jsem tak vyhrál na několikátý pokus a to i s troškou štěstěny.

Důležitou součástí hry je i zmíněný tuning a vylepšování auta. Ač nejsem blázen do nejrůznějších nastavení aut, úpravy vzhledu jsem si dost užil. Vylepšení výkonu motoru a další součástí pak bylo dobře znát v závodech. Novinka v podobě nitra je taky příjemnou změnou.

Graficky hra vypadá i dnes fajn, hlavně v kombinaci s vylepšováním aut, odleskem a všemi těmi světly. Hru skvěle podkresluje povedený soundtrack, který u mě snad s žádnou písní nesáhl vedle, včetně těch rapových v menu. A to rapu podobné žánry obvykle neposlouchám.

Co se výtek týče, napadá mě snad jedině absence policie, která by se pro ilegální závody hodila. Pak možná ještě třeba různé počasí, které by ovlivňovalo styl jízdy.

Celkově tedy velká spokojenost. Ke konci jsem si i zanadával, ale jinak jsem si závodění užil a Undergroundy tak můžu směle doporučit.

Zatím nejnovější počin od Amanita Design vypadá na první pohled stejně jako většina jejich her. Krásné barvičky, veselá stvoření a vlastně i veselý název. To vše vede k tomu, že by tato hra byla ideální pro hraní s dětmi. Jenže zdání klame, protože pod krásnou slupkou se skrývá temná atmosféra a gore scény se spoustou krve, za jejíž množství by se nestyděla ani Beatrix Kiddo z Kill Billa. Není divu, že autoři dali na začátku hry varování, že tato hra skutečně není moc veselá.

Příběh hry je velmi jednoduchý a není potřeba se nad ním nijak pozastavovat. To co dělá hru zajímavou je její atmosféra. Šťastné a barevné scény se náhle mění, když se na scénu dostane nějaké to monstrum či dojde na brutální scénu. Asi nejdrsnější bylo řezání roztomilých králíčků v mlýnku, ale s pozitivním závěrem ve stylu karma je zdarma. Atmosféru pak dobře dokresluje i příjemná a jednoduchá hudba, která ale umí být v těch správných okamžicích zticha.

Hratelnost je typická pro hry od Amanity. Většinu obrazovek je potřeba vyklikat, aby hráč zjistil, co je interaktivní a co ne a to následně správně použít. Záseků jsem tak měl ve hře jen minimum. 

Celkově jsem se hrou spokojený, je to takový Chuchel pro dospělé aneb Alenka v říši divů, nebo spíš snů. Hlavní zápor hry však vidím v její krátkosti, protože jsem se ke konci dostal za nějaké dvě a půl hodiny. Hraní jsem si ale užíval plnými doušky.

Již uplynul nějaký ten čas od doby, kdy jsem si naposledy zahrál nějakou adventuru v klasickém stylu, rozhodl jsem se to napravit právě tímto titulem od německých vývojářů.

Start hry byl pro mě trochu pomalejší, ale to se rychle změnilo poté, co jsem se setkal s králíkem Markýzem de Hotto. Příběh mě pak celkem chytil a to i když se jedná o dobrodružství určené spíše pro mladší publikum. Nejvíce mě bavilo hledání jednotlivých kouzel a pomáhání obyvatelům Mousewoodu. Závěr v podobě divadelního představení už u mě trochu ztrácel tah na bránu, ale naštěstí tato pasáž nebyla nijak složitá ani zbytečně dlouhá.

Určitě musím ocenit skvěle napsané postavy a jejich dialogy, jmenovitě učitel a průvodce Markýz, pečovatelská Anja, tak trochu namyšlený krtek Ludwig, věčně naštvaný králík na zahradě, drzý leprikón a hlavně úžasný Junior. Stejně tak jsou vtipné i nějaké detaily, jako třeba krtkova moucha na vodítku.

Co se hratelnosti týče, měl jsem několik menších záseků způsobených především větším množstvím lokací dostupných najednou, které jsem musel postupně procházek a zkoušet vše možné. Občas mi nepřišlo intuitivní použití některých z mnoha předmětů v inventáři. Co mi ale vadilo, byla zdlouhavost dialogů, které se neustále opakovaly a bylo je potřeba postupně odklikat. Stejně tak přesun Jerryho na dané místo byl vždy až zbytečně zdlouhavý, alespoň že mezi lokacemi bylo možné se přesouvat dvojklikem.

Trochu zmateně na mě působil i vzhled kvartetové minihry. Když soupeř hádal moji kartu, byla hádaná karta vidět jen krátkou dobu, plus nebylo moc zřejmé, jestli jsem ji předtím měl. To jsem pak poznával jen podle toho, že jsem následně byl na řadě já.

Grafická stylizace hry pak krásně sedí k příběhu, protože vypadá jako by vypadla z obrázků z nějaké dětské dobrodružné knihy. Hlavně městečko Mousewood vypadá opravdu úžasně a to jak ve dne tak i v noci. Povedené jsou i hudební pasáže, které se příjemně poslouchají.

Ačkoliv jsem od hry neměl po zběžném prohlédnutí screenshotů moc velká očekávání, její hraní bylo pro mě příjemným překvapením. Příběh není žádné terno, ale přišlo mi, že dobře plynul od začátku až do finále.

Hra byla pro mě na první pohled poněkud zvláštní. Přeci jen, malá postavička, co před sebou válí kouli, na kterou se lepí některé předměty, to se jinde zase tak často nevidí. Při hraní jsem se pak ale nejprve nudil, ale po několika úrovních jsem se přistihl, s jakou radostí směřuji kouli přímo na skupinku lidí, abych si tu kouli zase o pár centimetrů zvětšil. Někdy v té době se v mé hlavě slovo 'zvláštní' začalo měnit v 'originální' a 'zábavné'.

Ze začátku jsem měl ještě problémy i s ovládáním, které mi na první dobrou přišlo neintuitivní. Hned v tutoriálu jsem pochopil, že se tohle bude na klávesnici ovládat příšerně, tak jsem sáhl po gamepadu. Ale i s ním mi trvalo několik úrovní, než jsem se naučil kouli směřovat tam, kam potřebuji. Ale dodnes jsem pořádně nepochopil, jak se dělá dash, protože se mi ta koule vždycky roztočila opačným směrem. Naštěstí tato schopnost není k dohrání hry potřeba.

Vizuální zpracování není nijak extra realistické, ale tak nějak mi k té hře perfektně sedí a jsem s ním spokojený. Hudba se pak příjemně poslouchá a to říkám jako někdo, kdo japonskou hudbu moc nezná. Jen škoda, že není pro každou úroveň jedna samostatná píseň, místo toho se pak některá hudba později opakuje. Mimochodem, právě díky hudbě jsem se dozvěděl, jaká je správná výslovnost názvu hry, protože se o Katamari v písních zpívá.

Gamedesign pak jde ruku v ruce s originalitou konceptu. Hodně mě bavilo řídit obří kouli, která nabírá lidi, auta, domy, lodě, atd. Úrovněmi jsem pak procházel celkem snadno, jediný problém jsem měl v misi Make the Moon, kterou jsem nestíhal kvůli časovému limitu. Jen škoda, že se některé městské úrovně opakují, alespoň že předměty v nich umístěné jsou různé. Dobrou výzvou pak bylo získávání královských dárků, zvláště v úrovních, kde je potřeba se vyhýbat určitým předmětům, jejichž nabalení na Katamari okamžitě ukončuje misi. Nakonec i ty jsem zvládl zkompletovat.

Jak už jsem zmínil v úvodu, hra mě nejdříve moc nebavila, později se mi ale dostala pod kůži a hraní tak bylo slušnou zábavou.

V rámci dubnové výzvy Retro klubu jsem si na konec nechal "za odměnu" Gold Rush, což je variace na hru Boulder Dash, kterou jsem rád hrával na Atari. A kupodivu mě tyto mechaniky hraní chytly i zde.

Hra má celkem 3 oblasti, kdy dochází na postupné navyšování obtížnosti. Největší zábavu přinesla pochopitelně právě ta poslední, která obsahovala více mechanik. Poslední úroveň před závěrečným bossem pak byla největší lahůdkou, protože obsahuje několik náročnějších puzzlů, které se dají velmi snadno pokazit. Při jejím řešení a několikátém pádu nevhodně posunuté krychličky jsem si zase vzpomněl na podobné patálie ve slovenské hře Quadrax. Ale ten úplně poslední puzzle před exitem byl slušný fuckup. Moji radost, že jsem zvládl ten předchozí náročný puzzle, vystřídal rychle rostoucí vztek při ubývání životů během nezvládání přesného načasování s padající krychličkou. Naštěstí se mi to povedlo načasovat snad na poslední život.

Graficky na mě působila příjemným retro stylem. Vzhled jednotlivých oblastí je mírně pozměněný, vše je obvykle dobře přehledné. Celkem jsem si zvykl i na vzhled tajných chodeb, takže mi jejich nalézání obvykle nedělalo problém.

Co mi ale problém dělalo bylo opět ovládání na portu na Android. Šipky a klávesa X, způsobující smrt a návrat na checkpoint, jsou až nebezpečně blízko, takže jsem občas nechtěně přehmátl a následně se dost divil, proč jsem umřel. Naštěstí jsem si po pár úrovních zkusil dát mobil do horizontální pozice, kdy jsou tyto prvky na opačných stranách telefonu a s herní plochou mezi nimi. I tak jsem ale občas při pohybu šmátral prstem mimo a zbytečně přicházel o životy.

Jak jsem už z popisu a předešlých komentů predikoval, Gold Rush mi udělal velkou radost. Dostal jsem přesně to, co jsem od hry očekával.

Hry stavící na konceptu Arkanoidu mne nikdy moc nebavily, ale rozhodl jsem se, že dám v rámci Retro klubu dalšímu klonu této hry šanci. 

V prvé řadě potěší, že se jen nehraje jedna úroveň za druhou, ale je zde kampaň. Ta je rozdělena do několika oblastí s tím, že v každé z nich hráče čeká nějaký protivník, se kterým se utká v rámci poslední úrovně oblasti v boss fightu. Dále je zde obchod, kde je možné za kredity získané z úrovní nakupovat vylepšení. Já jsem zde hojně využíval především životy navíc. Bohužel jsem ale při psaní komentáře zjistil, že je port na Android oproti originálu ochuzen o několik věcí. Je zde bohužel jen 5 lokací oproti původním 8, dále se v příběhu soupeří stále proti stejné soupeřce a hlavně oblasti s výjimkou té úplně poslední vůbec nekončí boss fighty. Přitom právě ten jediný boss fight v podobě variace na Space Invaders byl pro mě tou nejzábavnější věcí na celé hře.

Co se týče samotného hraní úrovní, je to jako klasický Arkanoid. Některé plošinky mizí hned, jiné se přebarvují, do něčeho se musí střílet jen z určité strany, některé se zase hýbou. Pak tu jsou klasické bonusy, které nějakým způsobem ovlivňují chování míčku či hráčovy desky. Asi nejdůležitější pro mě bylo více kuliček najednou, ohnivé koule a nebo naváděná raketa hodící se především na poslední plošinky, které se mi nedařilo kuličkami trefit. Kromě bonusů z plošinek padají i věci, které škodí. Ty jsou označené červeně, takže je hned jasné, co brát a co ne. Jenže co čert nechtěl, dost často se mi stávalo, že jsem musel v místě dopadu škodícího bonusu zrovna vybírat míček.

Hraní mne bohužel zase tak moc nenadchnulo. Bylo to celkově krátké a Android verze navíc s ochuzeným obsahem.

Bývaly časy, kdy jsem si každý den zahrál alespoň jeden level v Zuma Deluxe. Později jsem si občas zahrál některý z klonů této hry na mobilu, ale samotný Abracadaball mne minul. Dostal jsem se k němu až díky Retro Klubu, kde jsem si zahrál port na android.

V prvé řadě je mi sympatické, že hra není pouze tupé střílení kuliček tak, aby byly 3 stejné barvy u sebe, ale že je na pozadí jednoduchý příběh. Ten se nese tak trochu ve stylu Harryho Pottera a pochopitelně od něj není možno očekávat nějakou větší hloubku. Na hraní ve výsledku nemá příběh vůbec vliv, takže kdo nechce, vůbec jej nemusí vnímat.

Jak už to u těchto her bývá, s postupem ve hře se zvyšuje obtížnost. Přibývají nové barvy kuliček, řady k likvidaci jsou delší a delší, kuličky samovolně mění barvu, apod. Celkem zábavné jsou pak souboje s bossy. Ty mi přišly z počátku celkem snadné, ale pozdější pekelný pes a hlavně finální čarodějka mi trošku zatopili. Ale nebylo to nic extrémně obtížného, protože jsem obvykle na druhý pokus objevil taktiku, jak na ně. 

Zajímavým zpestřením je i možnost hrát za různé postavy, které mají odlišné speciální útoky. Ve výsledku jsem si ale nejvíce oblíbil dráčka a jeho větrné tornádo, které mi teda spíš připadalo jako taková vracející se koule na řetězu. 

Po dokončení příběhu pak hra nabízí další mody, jako nekonečná hra nebo bojování s bossy, takže pokud by se někdo nechtěl se střílením kuliček rozloučit, může si hraní ještě prodloužit.

Co mi ale až tak nesedlo, bylo technické zpracování portu na Android. Problémy jsem měl především v ovládání, kdy jsem musel mačkat tlačítka na dotykovém displeji. Často mi v zápalu hry prst poodjel jinam a já pak zběsile ťukal do displeje na prázdno. I otáčení kanonu bylo někdy až moc zdlouhavé, jednoduché ťuknutí na displej by bylo pro mě přívětivější, ale chápu, že původní hra vznikla v době tlačítkových telefonů, takže to nebylo technicky možné.

Celkově jsem si při hraní skvěle zavzpomínal na časy se zmíněnou Zumou. K tomu jsem dostal navíc příběh a boss fighty. Hraní mě bavilo, hru tak můžu směle doporučit.

Rozšíření Hellfire přidává do hry dvě nové oblasti, jednu hratelnou postavu, pár věcí a kouzel. Obě nové oblasti jsou umístěny zcela mimo původní hru, díky čemuž se nijak nenarušuje klasický flow. Na druhou stranu je škoda, že plnění nových oblastí není nějak vynucené. Například přístup k finálnímu patru s Diablem v pekle by mohlo chránit nějaké kouzlo, které jde zlomit jen zabitím Na-Krula. Ve výsledku to zase tak moc nevadí.

Asi nejvíce mě svým designem potěšila oblast hnízda, která působí organickým dojmem, včetně těch broukoidních potvor. Krypta mi pak připadala spíše jako temnější varianta původní katedrály, kde jde ale obtížnost o něco nahoru. A zde jsem doslova nesnášel liche. Ne že by mi nějak významně zatápěli, ale hlavně proto, že obvykle zdrhají, když se k nim přiblížím. A protože mají stejnou rychlost jako moje postava, změnilo se jejich následné zabíjení v logickou hru, protože jsem je musel nahnat někam do rohu a tam teprve dorazit. Co ale zamrzí, je absence dalších mini questů tak, jak je tomu v původních úrovních.

Nová postava v podobě Monka se specializací na tyče mě moc nezaujala, ani jsem to za něj nikdy nedohrál. Ale zkoušel jsem hrát za skrytou postavu Barda, který umožňuje mít dvě jednoruční zbraně najednou, to bylo fajn.

Z nových předmětů a kouzel mě zaujalo především kouzlo Search, které umožňuje vidět ležící předměty. Z ostatních kouzel byl pro mě zajímavý asi jen Berserk, pomocí kterého jsem nechal monstra bojovat proti ostatním. Smysl pastí jsem buď vůbec nepochopil a nebo jsem nenašel žádné vhodné užití, takže jediné smysluplné nové předměty byly oleje zvyšující damage zbraní. U nich jsem se pak často rozhodoval, jestli je aplikovat na aktuální zbraň a nebo raději počkat a použít je až získám něco lepšího.

Hellfire mám zaškatulkované jako rozšíření typu: "Aby se neřeklo". Kdo chce, může si jím hraní zpestřit, ale nenabízí nic, z čeho bych spadl ze židle nebo něco, bez čeho by hraní původní samostatné hry ztrácelo na kráse.