Jako další hru z kolekce Anniversary Collection Arcade Classics jsem si vybral Twinbee a na první pohled je vidět, že je to částečný návrat v čase. Grafika na mě působí roztomilejším dojmem, hraje příjemná hudba, raketa je o něco pomalejší a obtížnost není zase tak hrozná, jako u pozdějších her. Teda to jsem si myslel v prvních úrovních.

První úrovně jsou totiž takové rozpoznávací. Není potřeba zběsilých reakcí, na místo toho je vhodné zde přijít na to, z čeho se získávají bonusy a jaké mají efekty. Asi nejvýhodnějším je stín, který se pohybuje za raketou a jeho střely jdou o trochu vedle než střely rakety, čím se pokryje více prostoru.

Zajímavou vlastností oproti mnou zatím hraných ostatních her z kolekce je ta, že zde může raketa dostat až dva zásahy a letí dál. Daný zásah ale musí být do jednoho ze dvou odpalovačů bomb, což ale vede nejprve k tomu, že lze bomby házet méně často a při druhém zásahu už nejde bomby házet vůbec. A to jde teprve obtížnost nahoru, zvláště v pozdějších misích, kde je více pozemních střílen. To jsem se pak musel rozhodovat, jestli přijít o život a všechny aktivní bonusy nebo se zkusit prostřílet bez bomb a vyhýbat se více projektilům. Rychle jsem přišel na to, že je to vlastně výběr mezi tím, jestli se mám střelit do levé nebo pravé nohy a tak jsem si od té doby dával pozor, abych o střílny nepřišel a pokud ano, následovalo nahrávání hry.

Trošku zamrzí, že hra nemá konec, ale po několika úrovních se začne opakovat s tím, že s každou další úrovní dál roste obtížnost. I když, mají tam namluvené číslo úrovně, které je vždy na začátku řečeno, tak je otázka, do jakého čísla to mají namluvené. Já jsem hraní skončil v 11. úrovni, kdy už se hraní zase změnilo ve velký save-load fest.