Salamander

První hrou, kterou jsem se rozhodl hrát z kolekce Arcade Classics Anniversary Collection v rámci Retro klubu, byla hra Salamander, též známá pod jménem Life Force. V podstatě je potřeba ovládat letící letadlo a střílet po všech možných nepřátelích a přitom se vyhýbat překážkám. Hra mi vzdáleně připomínala River Raid, kterou jsem hrával na Atari, jinak jsem žádnou podobnou střílečku nikdy moc nehrál. 

Hratelnost je celkem zábavná, prostě postřílet vše, co se hýbe a v každé úrovni si poradit s bossem. Také je fajn, že se některé úrovně posouvají zleva doprava, jiné zase z vrchu dolů. Kamenem úrazu je však obtížnost hry, která je až nechutně vysoká. Je totiž potřeba se vyhýbat naprosto čemukoliv, do čeho by mohl letoun narazit. A jakýkoliv náraz znamená ztrátu života. Žádné ubírání energie/štítů, prostě ihned život dolů. Perličkou navíc je ztráta všech bonusů, které se rozmísti po aktuální obrazovce a je tak možné je ihned získat. Dost často se mi ale stalo, že jsem to nestihl a má střelba pak byla značně neefektivní.

Moc té obtížnosti nepřidá ani to, že ve výchozím stavu obtížnosti hry jsou jen 3 životy. Slovy: tři životy. Navíc je není možné jakkoliv doplňovat, například dosažením nějaké hodnoty ve skóre. Jejich počet je sice možné v nastavení zvednout až na 8, ale ani ty by mi nestačily, abych se dostal cca do 3. úrovně z celkového počtu 8. Na druhou stranu to chápu, koncept arcade automatů je postavený na tom, aby do nich hráč vrazil co nejvíc peněz. Dohrát to bez možnosti save-load je však skutečnou výzvou a klobouk dolů před všemi, co to dokázali. Nemluvě o tom, že je jen jedna save pozice a když se hra uloží v nesprávném okamžiku, tak se můžu rozloučit se životem.

Já jsem si hru musel bohužel projít celkem třikrát s tím, že jsem se pokaždé dostal až do poslední úrovně. Poprvé jsem při hraní ztratil bonusy a bez nich ty poslední pasáže prostě nešly projít bez ztráty životů ani se save-load. Po druhé se mi nepodařilo sestřelit nejspíš finálního bosse, letoun jím prostě proletěl. Následně jsem dokončil úroveň a hra mě bez jakéhokoliv infa hodila o dvě úrovně zpět a mohl jsem ty nejtěžší pasáže zase opakovat. Nakonec jsem zvolil strategii, že prostě pomocí save-load nesmím zemřít ani jednou, abych neztratil bonusy (neumřít u bosse ve 4. úrovni je doslova masakr). Pak už byl průchod posledními dvěma úrovněmi mnohem snazší a díky tomu se mi podařilo hru úspěšně dokončit. Uffff.

Grafika byla na svou dobu úžasná, k tomu hrála příjemná hudba. Ta obtížnost byla ale až frustrující. Je mi jasné že v té době bych hru hodnotil úplně jinak, dnes mě hraní spíše štvalo, proto dávám poněkud horší hodnocení. Snad budou ostatní hry z kolekce zábavnější.