Retro klub nás tentokrát provedl další herní klasikou v podobě série her Castlevania. O těchto hrách jsem již něco slyšel, ale možnost si je zahrát jsem zatím neměl, teda s výjimkou jednoho klonu jménem Haunted Castle. Sérii jsem si zahrál v rámci kolekce Castlevania Anniversary Collection na Steamu a začal jsem právě tímto prvním dílem.
V prvních okamžicích jsem si musel především zvyknout na mírně těžkopádné ovládání, dokázal bych si představit svižnější reakce. Ale to není nic, na co bych si nedokázal za pár chvil zvyknout. Pak jsem se divil, proč mi srdíčka nepřidávají životy, ale po několika úrovních jsem pochopil, že kromě skóre také reprezentují počet použití sekundární zbraně.
Z těch jsem si nejvíce oblíbil házecí sekeru, protože umožňuje útok i na nepřítele nade mnou, ale chce to dobře mířit. Ve výsledku jsem ale stejně používal především jen bič a srdíčka si šetřil na bosse. Co kdyby mi pak náhodou chyběly? No a samozřejmě že nechyběly.
Level design úrovní je fajn. Prakticky pořád je jasné, co dělat a kam je třeba jít. Občas jsem ale nadával při skákání na plošinkách nebo při nemožnosti skoku na schodech. Nepřátel je vzhledem k délce relativně dost, chce to si ale zvyknout na tu správnou taktiku. Nejvíc mě ale štvaly netopýři a taky létající hlavy. Aspoň teď vím, kde se možná autoři druhého Prince of Persia inspirovali. Souboje s bossy byly fajn, asi nejvíc mně dala zabrat předposlední smrtka a finální souboj s Drákulou.
Vizuálně hra vypadá s ohledem na svou dobu dobře. Vše vypadá přehledně a současně trochu ponuře, což dobře utváří atmosféru. I hudební doprovod se dobře poslouchá.
Hra musela být ve své době skvělá a i z dnešního pohledu můžu potvrdit, že jsem se při hraní rozhodně nenudil.
V prvních okamžicích jsem si musel především zvyknout na mírně těžkopádné ovládání, dokázal bych si představit svižnější reakce. Ale to není nic, na co bych si nedokázal za pár chvil zvyknout. Pak jsem se divil, proč mi srdíčka nepřidávají životy, ale po několika úrovních jsem pochopil, že kromě skóre také reprezentují počet použití sekundární zbraně.
Z těch jsem si nejvíce oblíbil házecí sekeru, protože umožňuje útok i na nepřítele nade mnou, ale chce to dobře mířit. Ve výsledku jsem ale stejně používal především jen bič a srdíčka si šetřil na bosse. Co kdyby mi pak náhodou chyběly? No a samozřejmě že nechyběly.
Level design úrovní je fajn. Prakticky pořád je jasné, co dělat a kam je třeba jít. Občas jsem ale nadával při skákání na plošinkách nebo při nemožnosti skoku na schodech. Nepřátel je vzhledem k délce relativně dost, chce to si ale zvyknout na tu správnou taktiku. Nejvíc mě ale štvaly netopýři a taky létající hlavy. Aspoň teď vím, kde se možná autoři druhého Prince of Persia inspirovali. Souboje s bossy byly fajn, asi nejvíc mně dala zabrat předposlední smrtka a finální souboj s Drákulou.
Vizuálně hra vypadá s ohledem na svou dobu dobře. Vše vypadá přehledně a současně trochu ponuře, což dobře utváří atmosféru. I hudební doprovod se dobře poslouchá.
Hra musela být ve své době skvělá a i z dnešního pohledu můžu potvrdit, že jsem se při hraní rozhodně nenudil.
