Castlevania: The New Generation

Dnes už to možná tolik neplatí, ale ještě v nedávných dobách si hodně hráčů vybíralo konzoli na základě exkluzivních her. Chtěli si zkrátka zahrát nějakou pecku, kterou by si jinde nezapařili. Alespoň u mě to tak vždycky bylo a jenom kvůli exkluzivitám jsem si kdysi pořídil PlayStation 3 nebo Nintendo Wii. A zrovna Nintendo je herní společnost, která si na exkluzivních titulech zakládá asi nejvíce ze všech. Pokud si chcete zahrát nového Maria, Zeldu, Donkey Konga nebo Metroid, nezbyde vám, než si konzoli od Nintenda pořídit, protože jinde si tyto hry legálně nezahrajete. V minulosti mezi takové značky patřila i Castlevania. První tři díly vyšly ještě v osmdesátých letech na konzoli Nintendo Entertainment System a čtvrtý díl v roce 1991 na nové Super Nintendo. Proto asi bylo pro Nintendo zklamáním, když se pátý přírůstek do série rozhodlo Konami vydat na konkurenční Segu Mega Drive. Tato hra vyšla v roce 1994 a nesla název Castlevania: Bloodlines (v Japonsku Castlevania: Vampire Killer a v Evropě Castlevania: The New Generation).

Příběh je asi největší slabinou celé hry. V krátkém intru se dozvíte, že v roce 1917 se hraběnka Elizabeth Bartley rozhodla přivézt zpět k životu hraběte Draculu, čehož chtěla docílit tím, že po celé Evropě zmobilizuje síly zla. A vy budete cestovat v jejich stopách a budete se snažit tyto síly eliminovat. Jestliže se vám to podaří, shlédnete na konci famózní (asi pětivteřinový) filmeček se zkázou Drákulova hradu a nápisem, že návratu Drákuly se podařilo zabránit. S žádným dalším příběhem se už ve hře nesetkáte. Chápu, že akční plošinovky se nehrají kvůli příběhu, ale přeci jen bych zrovna od Castlevanie čekal něco víc.

Na začátku hry si zvolíte jednoho ze dvou hrdinů. Prvním je John Morris, syn Quincyho Morrise (jedné z postav Stokerova románu Drákula), jehož zbraní je pro Castlevanii typický bič. Druhou postavou je jeho přítel z dětství Eric Lecarde, jenž je vyzbrojen kopím. Průchod za oba hrdiny se v několika lokacích lehce liší, ale je to skutečně natolik nepatrně, že asi nemá cenu dohrávat kvůli tomu hru za obě postavy. Důležitější ovšem je, že odlišná je hratelnost za oba charaktery. John se může díky svému biči zachytit stropu a následně se přehoupnout do jinak nedostupných míst. Naproti tomu Eric po krátkém podržení šipky dolů a následném stisknutí šipky nahoru použije své kopí podobně, jako skokan o tyči používá svoje náčiní. To Ericovi umožňuje vyskočit mnohem výš než obvykle. Možná to nezní jako zásadní rozdíl, ale věřte mi, že tyto dva prvky, které každé postavě usnadňují průchod jinou části hry, hratelnost dostatečně odlišují.

Hra vás provede šesti levely po celé Evropě. Postupně navštívíte Drákulův hrad v Rumunsku, trosky Atlantidy v Řecku, Šikmou věž v Pise, muniční továrnu v Německu, pařížské Versailles a nakonec nové Drákulovo sídlo v Anglii. Do cesty se vám postaví mnoho starých známých z předchozích dílů Castlevanie jako jsou zombie, kostlivci, rytíři, netopýři nebo hlavy medúzy, které si stoprocentně "zamilujete". Nově potkáte i nějaké mechanické výtvory jako například rytíř s kolečky místo nohou nebo jiný rytíř, který má místo jedné ruky rotační kulomet. Z nepřátel mě nejvíce štvaly hlavy medúzy, které prolétávají po sinusoidách ze strany na stranu a velice špatně se trefují. Tady je problém v tom, že vždy když vaše postava dostane zásah, uskočí o malý kus dozadu. A pokud vás medúza trefí, když se pohybujete mezi plošinkami, pod kterými se nic nenachází, díky uskočení spadnete dolů a ihned ztratíte jeden život. Vaši cestu vám naopak usnadní hned několik speciálních zbraní. Opět tu máme Castlevaniovskou klasiku, takže po nepřátelích budete vrhat bumerangy, sekery a svěcenou vodu. Jejich množství závisí na počtu sebraných drahokamů, které nahradily nintendovská srdíčka.

Design jednotlivých úrovní je velice povedený a skoro v každém levelu narazíte na nějaký zajímavý nápad. Ať už je to měnící se úroveň hladiny vody v Atlantidě, výstup po plošinkách na Šikmou věž v Pise a nemůžou samozřejmě chybět velká ozubená kola, s nimiž se setkáte v Německu. Na několik originálních prvků narazíte i v novém Drákulově sídle v Anglii, kde jednu část úrovně tvoří optická iluze, při níž je každá část vaší postavy o kousek posunutá a hned v následující místnosti si zase vyzkoušíte, jak se hraje plošinovka vzhůru nohama. V každé úrovni se střetnete s minibossem a vždy na konci je pochopitelně hlavní boss. Většinou jsou poměrně originální a bohužel i dosti tuzí. A jelikož obvykle využívají hned několik různých útoků, jsou napoprvé i značně nečitelní. Jako obvykle si souboj s většinou bossů v poslední úrovni zopakujete. Na samotný závěr vás totiž čeká hned několik bossfightů v řadě a celá hra je pak zakončena soubojem se samotným Drákulou, který má hned tři faze. Celkově bych označil Castlevanii: Bloodlines za spíše těžší hru a pokud by si ji chtěl někdo zahrát, doporučoval bych buď emulátor nebo konzoli Sega Mega Drive Mini, abyste si mohli postup průběžně ukládat. Ve hře samotné lze využívat systém kódů, ale ten je v tomto případě zbytečně komplikovaný, protože využívá šestnáct znaků.

Grafická stránka se vysloveně povedla. Postavy jsou velké a detailní, pozadí vypadají nádherně a ve hře narazíte na solidní množství detailů. Hudba je jednoduše skvělá. Skladby jsou v každé úrovni jiné a většinou by se daly označit jako dynamické a plné motivů, které jsou typické pro horrory. Souboje s bossy pak provází vlastní motiv, který se nese v dosti naléhavém duchu. Za nejpovedenější bych označil skladbu, jež hráče provází hned první úrovní - Reincarnated Soul, kterou považuji za jednu z nejpovedenějších skladeb v celé šestnáctibitové éře.

Castlevania: Bloodlines je skvělá hra. Příběh je sice slabý, ale hra má velice dobrý design jednotlivých úrovní a průchod je za obě postavy dostatečně odlišný, aby mělo cenu vyzkoušet si dohrát hru za Johna i Erica. Ale připravte se na to, že se určitě zapotíte.