S prvním Life is Strange jsem se setkal až v době, kdy byly dostupné všechny epizody. Nemusel jsem tak na ně čekat a mohl jsem si tak projít celou hrou najednou. A mé první pocity z hraní na mě působily spíše nudně a tak jsem hraní asi po hodině nechal a hra šla na nějaký čas k ledu. Jsem ale moc rád, že jsem se ke hře po čase vrátil, protože tentokrát jsem ten pomalejší úvod překonal a posléze hltal hru plnými doušky až do jejího konce. Nechci rozdělovat komentář podle epizod, všechny své zážitky s hrou shrnu rovnou zde.
Prim zde hraje především příběh, postavy a dialogy. To vše je zde zpracované na výbornou. Je však potřeba si zvyknout na zmíněné pomalejší tempo. Hra staví na střídání scén, kdy se příběh významně posouvá dál a na scény, kdy se vlastně nic neděje a hraní se tak zdánlivě natahuje. Mně ale naopak přijde, že hlavně díky těmto scénám jsem se dokázal do Max a Chloe mnohem více vžít. I díky tomu jsem pak mnohem více prožíval šokující momenty v příběhu, které ve mně vyvolávaly obrovské emoce vedoucí k naštvání či k pláči. Asi nejvíc mě zasáhl moment, kdy Max po změně minulosti zjistila, že je Chloe ochrnutá. To jsem si slušně pobrečel. Nebo při odhalení únosce jsem fakt k únosci cítil strach, vztek a nenávist současně.
Používání super schopností Max mě dost bavilo, často jsem po dokončení rozhovoru vracel čas a zkoušel jiné volby odpovědí a podle reakce dané postavy pak vybíral tu nejvhodnější. Na druhou stranu se občas divím tomu, jak se návrat v čase neaplikuje na pozici Max v prostoru a její inventář. Například scéna, kdy holky rozbijí dveře do ředitelovy kanceláře, což vyvolá alarm. Max se v kanceláři vrátí v čase před výbuch a otevře dveře bez alarmu. Jak asi toto vnímala Chloe? To se z jejího pohledu Max teleportovala dovnitř a otevřela dveře? I změny ve vzdálenější minulosti ve mně občas vyvolávaly otázky, ale po chvíli jsem si zvykl a nechal to být.
Při hraní je potřeba se občas rozhodovat s tím, že dané rozhodnutí bude mít vliv na zbytek příběhu. Následky těchto rozhodnutí jsou občas zmíněny i později, ale nepřijde mi, že by měly na hlavní průběh nějaký větší vliv. Snad jen chování ke Kate dost ovlivní to, jestli se jí Max podaří zabránit před skokem ze střechy. A to nejtěžší rozhodnutí je pochopitelně to závěrečné. Je to vlastně jedno obří morální dilema, protože ani jeden z obou závěru vlastně není vyloženě dobrý. Opravdu si nevzpomínám, že bych u nějaké hry tak dlouho přemýšlel, co vybrat.
Jak už jsem naznačil výše, hra je především o chození z místa na místo, rozhovorech a používání interaktivních míst a předmětů. Na sběr předmětů taky dojde, ale jen minimálně. A když už, tak se využije pouze právě získaný předmět. Sem tam je pak potřeba vhodně využít i Maxinu schopnost. Dost mě bavilo dokazování schopností v restauraci, kde jsem musel dávat pozorovat, co se děje a následně vrátit čas a vše do detailů popsat. Líbí se mi, jak jsou všude různé věci, které je možné si prohlížet. Spousta z nich jsou vlastně zbytečné, ale celkově doplňují informace o životě v Arcadia Bay, dokreslují minulost či umožňují se dozvědět více o některých postavách. Ve výsledku jsem se pak snažil prohledávat vše, aby mi něco třeba neuniklo. Ve hře bohužel dojde i na několik stealth pasáži, které mi sem tolik nesedí. Naštěstí jich není mnoho.
S vizuálním zpracováním jsem spokojen. Líbí se mi i stylové zpracování různých interaktivních míst a předmětů, které jsou jakoby mírně rozmazané a při bližším pohledu se zobrazí s více detaily. Uši pak potěší skvělý výběr hudby, která podbarvuje určitě scény. Zvláště pak vyniká v nehratelných scénách na koncích jednotlivých epizod. Hudbu pak moc rád poslouchám i mimo hraní, avšak má to jeden vedlejší efekt, protože mi její poslech často vyvolává vzpomínky na některé situace ve hře a výše zmíněné emoce jsou pak zpět. Dabing se také povedl, všechny hlasy mi dobře sedí na dané postavy.
Hra mě hodně dostala, vývojáři umí dobře budovat vztah hráče k hlavním i vedlejším postavám a umí si hrát s emocemi. Příběh se povedl, stejně jako zpracování. Od mého prvního dohrání jsou hry od Don't Nod pravidelně v mém hledáčku oblíbených her.
Prim zde hraje především příběh, postavy a dialogy. To vše je zde zpracované na výbornou. Je však potřeba si zvyknout na zmíněné pomalejší tempo. Hra staví na střídání scén, kdy se příběh významně posouvá dál a na scény, kdy se vlastně nic neděje a hraní se tak zdánlivě natahuje. Mně ale naopak přijde, že hlavně díky těmto scénám jsem se dokázal do Max a Chloe mnohem více vžít. I díky tomu jsem pak mnohem více prožíval šokující momenty v příběhu, které ve mně vyvolávaly obrovské emoce vedoucí k naštvání či k pláči. Asi nejvíc mě zasáhl moment, kdy Max po změně minulosti zjistila, že je Chloe ochrnutá. To jsem si slušně pobrečel. Nebo při odhalení únosce jsem fakt k únosci cítil strach, vztek a nenávist současně.
Používání super schopností Max mě dost bavilo, často jsem po dokončení rozhovoru vracel čas a zkoušel jiné volby odpovědí a podle reakce dané postavy pak vybíral tu nejvhodnější. Na druhou stranu se občas divím tomu, jak se návrat v čase neaplikuje na pozici Max v prostoru a její inventář. Například scéna, kdy holky rozbijí dveře do ředitelovy kanceláře, což vyvolá alarm. Max se v kanceláři vrátí v čase před výbuch a otevře dveře bez alarmu. Jak asi toto vnímala Chloe? To se z jejího pohledu Max teleportovala dovnitř a otevřela dveře? I změny ve vzdálenější minulosti ve mně občas vyvolávaly otázky, ale po chvíli jsem si zvykl a nechal to být.
Při hraní je potřeba se občas rozhodovat s tím, že dané rozhodnutí bude mít vliv na zbytek příběhu. Následky těchto rozhodnutí jsou občas zmíněny i později, ale nepřijde mi, že by měly na hlavní průběh nějaký větší vliv. Snad jen chování ke Kate dost ovlivní to, jestli se jí Max podaří zabránit před skokem ze střechy. A to nejtěžší rozhodnutí je pochopitelně to závěrečné. Je to vlastně jedno obří morální dilema, protože ani jeden z obou závěru vlastně není vyloženě dobrý. Opravdu si nevzpomínám, že bych u nějaké hry tak dlouho přemýšlel, co vybrat.
Jak už jsem naznačil výše, hra je především o chození z místa na místo, rozhovorech a používání interaktivních míst a předmětů. Na sběr předmětů taky dojde, ale jen minimálně. A když už, tak se využije pouze právě získaný předmět. Sem tam je pak potřeba vhodně využít i Maxinu schopnost. Dost mě bavilo dokazování schopností v restauraci, kde jsem musel dávat pozorovat, co se děje a následně vrátit čas a vše do detailů popsat. Líbí se mi, jak jsou všude různé věci, které je možné si prohlížet. Spousta z nich jsou vlastně zbytečné, ale celkově doplňují informace o životě v Arcadia Bay, dokreslují minulost či umožňují se dozvědět více o některých postavách. Ve výsledku jsem se pak snažil prohledávat vše, aby mi něco třeba neuniklo. Ve hře bohužel dojde i na několik stealth pasáži, které mi sem tolik nesedí. Naštěstí jich není mnoho.
S vizuálním zpracováním jsem spokojen. Líbí se mi i stylové zpracování různých interaktivních míst a předmětů, které jsou jakoby mírně rozmazané a při bližším pohledu se zobrazí s více detaily. Uši pak potěší skvělý výběr hudby, která podbarvuje určitě scény. Zvláště pak vyniká v nehratelných scénách na koncích jednotlivých epizod. Hudbu pak moc rád poslouchám i mimo hraní, avšak má to jeden vedlejší efekt, protože mi její poslech často vyvolává vzpomínky na některé situace ve hře a výše zmíněné emoce jsou pak zpět. Dabing se také povedl, všechny hlasy mi dobře sedí na dané postavy.
Hra mě hodně dostala, vývojáři umí dobře budovat vztah hráče k hlavním i vedlejším postavám a umí si hrát s emocemi. Příběh se povedl, stejně jako zpracování. Od mého prvního dohrání jsou hry od Don't Nod pravidelně v mém hledáčku oblíbených her.
