Gordian Quest měl potenciál být naprostým skvostem. Spousta obsahu, komplexní mechaniky výbavy a vývoje postavy, rozdílné třídy a tahová hratelnost s důrazem na deckbuilding, zní zatraceně lákavě a ve svých nejlepších chvílích hra velmi dobře baví. Po cca padesáti hodinách však musím konstatovat, že Gordian Quest na úplný vrchol žánru bohužel ztrácí.
Po stránce mechanik je hra velmi robustní. Z počátku se budete cítit až přehlceni různými možnostmi, jak své postavy rozvíjet a skládat herní baličky jednotlivých charakterů. Vlastně bych ocenil méně citelnějších vylepšení než monstrózní strom plný často skoro zanedbatelných bonusů. Mikromanagementu postav si "užijete" spoustu, zejména pokud se v rámci kampaně rozhodnete složení tříčlenné party hrdinů střídat. Nutnost piplání se s postavami však automaticky neznamená zápor.
Primárně jsem hrál mód kampaně. Jakmile si osvojíte základní mechaniky hry, začne hra tak na dobrých dvacet hodin velmi dobře bavit. Větší životnosti však škodí nevyváženost jednotlivých schopností a absence opravdu rafinovaných synergií mezi kartami samotnými. V tomhle je třeba Slay the Spire nesrovnatelně dál. Třeba Lucius se postupně dostane ke schopnosti, která prakticky každým užití zdecimuje i dva soupeře najednou. Jiná postava na stejné úrovni se by se přitom se stejnými nepřáteli i při silně útočném buildu pižlal i několik kol. Většina z karet přímo čerpá bonusy na základě síly, obratnosti či intelektu hrdiny. Jakmile se však vydáte jednou cestou, nedává moc smysl do balíčku míchat karty jiných barev. Stavět postavu jako "hybrida" podle mých zkušeností moc dobře nefunguje a v konečném důsledku nejsou hrané balíčky karet tak komplexní, jak by se mohlo zdát. O cestě, kterou se vydáte, takřka nevědomky rozhodnete v prvních pár úrovních dané postavy.
Godrian Quest lze i v kampani hrát v režimu roguelite. To je však pro pořádné fajnšmekry a to zejména kvůli nevyvážené obtížnosti. Není problém hrou procházet prakticky jako nůž máslem a pak narazit na bandu smrtících pavouků, kteří vám jednu z postav pošlou do věčných lovišť dřív, než se vůbec dostane ke slovu. Výkyvy v obtížnosti ještě celkem chápu na obtížnost NIGHTMARE v kampani, ve zcela roguelite realm módu však podobná překážka znamená i několik hodin postupu v čudu, přitom do fatálního souboje člověk stromem událostí procházel bez větších zaškobrtnutí. Vzhledem k tomu, že hratelnost není ani zdaleka tak svižná jako již zmiňovaný Slay the Spire, přestane se vám po chvílí chtít budovat partu hrdinů opět od znovu.
I přes pár zmíněných neduhů, jde stále o velmi solidní karetní hru. I když se v kampani hra postupně dost omrzí, přesto je minimálně první dvě desítky hodin hru radost objevovat. Má několik opravdu solidních nápadů a vývoj postav je z počátku i zatraceně chytlavý. Schopnosti i postavy samotné mi však přišly poměrně nevyvážené a opravdu zábavné synergie mezi charaktery se mi hledaly jen velmi obtížně. Kritika hry však v žádném případě neměla být zdrcující, jen dle mého názoru nakonec nejde o zapadlý skvost, jak to zpočátku vypadalo. Za těch padesát korun, co mě kdysi hra v PS Store stála, mám však stále pocit, že jsem tvůrce prakticky okradl.
Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 3. Zvířecí duše: Dohraj hru, ve které se hrdina dokáže měnit na zvíře. – Hardcore varianta. /Jedna z hratelných postav druidka Ida se umí proměnit v medvěda. Tuto postavu i schopnost jsem během hraní aktivně používal./
Hodnocení na DH v době dohrání: 90 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN
Po stránce mechanik je hra velmi robustní. Z počátku se budete cítit až přehlceni různými možnostmi, jak své postavy rozvíjet a skládat herní baličky jednotlivých charakterů. Vlastně bych ocenil méně citelnějších vylepšení než monstrózní strom plný často skoro zanedbatelných bonusů. Mikromanagementu postav si "užijete" spoustu, zejména pokud se v rámci kampaně rozhodnete složení tříčlenné party hrdinů střídat. Nutnost piplání se s postavami však automaticky neznamená zápor.
Primárně jsem hrál mód kampaně. Jakmile si osvojíte základní mechaniky hry, začne hra tak na dobrých dvacet hodin velmi dobře bavit. Větší životnosti však škodí nevyváženost jednotlivých schopností a absence opravdu rafinovaných synergií mezi kartami samotnými. V tomhle je třeba Slay the Spire nesrovnatelně dál. Třeba Lucius se postupně dostane ke schopnosti, která prakticky každým užití zdecimuje i dva soupeře najednou. Jiná postava na stejné úrovni se by se přitom se stejnými nepřáteli i při silně útočném buildu pižlal i několik kol. Většina z karet přímo čerpá bonusy na základě síly, obratnosti či intelektu hrdiny. Jakmile se však vydáte jednou cestou, nedává moc smysl do balíčku míchat karty jiných barev. Stavět postavu jako "hybrida" podle mých zkušeností moc dobře nefunguje a v konečném důsledku nejsou hrané balíčky karet tak komplexní, jak by se mohlo zdát. O cestě, kterou se vydáte, takřka nevědomky rozhodnete v prvních pár úrovních dané postavy.
Godrian Quest lze i v kampani hrát v režimu roguelite. To je však pro pořádné fajnšmekry a to zejména kvůli nevyvážené obtížnosti. Není problém hrou procházet prakticky jako nůž máslem a pak narazit na bandu smrtících pavouků, kteří vám jednu z postav pošlou do věčných lovišť dřív, než se vůbec dostane ke slovu. Výkyvy v obtížnosti ještě celkem chápu na obtížnost NIGHTMARE v kampani, ve zcela roguelite realm módu však podobná překážka znamená i několik hodin postupu v čudu, přitom do fatálního souboje člověk stromem událostí procházel bez větších zaškobrtnutí. Vzhledem k tomu, že hratelnost není ani zdaleka tak svižná jako již zmiňovaný Slay the Spire, přestane se vám po chvílí chtít budovat partu hrdinů opět od znovu.
I přes pár zmíněných neduhů, jde stále o velmi solidní karetní hru. I když se v kampani hra postupně dost omrzí, přesto je minimálně první dvě desítky hodin hru radost objevovat. Má několik opravdu solidních nápadů a vývoj postav je z počátku i zatraceně chytlavý. Schopnosti i postavy samotné mi však přišly poměrně nevyvážené a opravdu zábavné synergie mezi charaktery se mi hledaly jen velmi obtížně. Kritika hry však v žádném případě neměla být zdrcující, jen dle mého názoru nakonec nejde o zapadlý skvost, jak to zpočátku vypadalo. Za těch padesát korun, co mě kdysi hra v PS Store stála, mám však stále pocit, že jsem tvůrce prakticky okradl.
Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 3. Zvířecí duše: Dohraj hru, ve které se hrdina dokáže měnit na zvíře. – Hardcore varianta. /Jedna z hratelných postav druidka Ida se umí proměnit v medvěda. Tuto postavu i schopnost jsem během hraní aktivně používal./
Hodnocení na DH v době dohrání: 90 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN
Pro: Komplexní mechaniky vývoje postavy; rozdílné charaktery; po omezenou dobu i velmi zábavné souboje a hratelnost
Proti: Nevyvážené schopnosti; vývoj postav je na rychlý roguelite režim přeci jen trochu těžkopádný; difficulty spikes; pár mechanik působí absolutně zbytečně; stereotyp v druhé půlce kampaně