Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
32 let • Policie ČR • Velké Meziříčí (ČR - kraj Vysočina)

Komentáře

Metro Exodus - Sam's Story

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
Velmi podařené rozšíření. Zatímco The Two Colonels minimálně po stránce hratelnosti předvedlo prakticky to nejhorší v rámci série, Sam's Story snese srovnání naopak s tím nejlepším minimálně v kontextu základní hry. DLC přináší další otevřenou a vizuálně i herně zajímavou mapu. Arťom si spokojeně mlčí někde v brlohu a ke slovu se dostává sympatický amík Sam. Proč tímhle způsobem nemohli "rozmluvit" hlavního hrdinu v základní hře nepochopím. Sam toho taky moc nenavykládá a většinou se touláte nehostinnou pustinou sami (pokud teda zrovna neprobíhá pijatyka s Kapitánem). Bohatě to ale stačí k tomu, aby vám interakce mezi postavami nepřipadaly naprosto stupidní jako v Exodu samotném.

Po z části zatopených ruinách Vladivostoku se budete pohybovat v orezlé motorové kocábce. Míst k prozkoumání i mimo hlavní příběhovou linku je dostatek a DLC potěší slušnou herní dobou. Příběh i postavy se mi líbily, snad jen Kim byl vykreslen jen velmi zběžně a když jsem šel toho zmrda odpravit do věže, ani jsem si nevybavoval, jak vlastně vypadá. Po stránce hratelnosti je přídavek také příjemně pestrý. Nechybí i pár novinek a nový zmutovaný nepřítel v podobě obřího netopýra (a speciálního elektro-pavoučka). Měl jsem trochu obavu, že mě budou srát minová pole, ale naštěstí s tímto způsobem "zamořenými" oblastmi autoři šetřili. Přídavek obsahuje i dost akce a zejména v závěrečné pasáži si zastřílíte do syta. Třeba z některé ze dvou nových kvérů.

Stejně jako na základní hru se i na DLC moc hezky dívá. Párkrát jsem s radostí Sama posadil na moly prožrané křesílko a s výhledem na lehce nazelenalé vodní plochy si a zafoukal jednu z poschovávaných melodií na foukací harmoniku (samozřejmě nějakou pořádnou americkou odrhovačku). Jen bacha, aby to křeslo neleželo v zamořené oblasti. Filtrů do plynové masky ve světě Metra není nikdy nazbyt!

Hodnocení na DH v době dohrání: 81%; 69. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Nová pořádná mapa; poměrně pestrá hratelnost; opět hezká grafika a fajn atmosféra; hrst smysluplných novinek; Sam umí mluvit; herní doba

Proti: Po desítkách hodin jsem byl už hratelnosti trochu přežraný; nevýrazný záporák

+10

Disco Elysium

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 75
Zážitek to byl naprosto unikátní, o tom žádná. Zpětně jsem vážně rád, že jsem se k tomu odhodlal, ale stejně tak mě těší, že je Disco Elysium konečně za mnou. Ještě u žádné hry jsem si nepřipadal tolik jako hlupák, jako právě tady. Což není zrovna emoce, kterou ve hrách vyhledávám. Ale popořadě...

Že jde o desítky hodin dlouhé dobrodružství zcela prosté akce, jsem samozřejmě věděl. Tuny textu pro mě také nejsou a priori překážkou, svého času jsem ostatně u knížek trávil více času než hraním. Sotva pár měsíců zpátky jsem se někomu chvástal, že psané angličtině rozumím prakticky dokonale... z tohoto sebeklamu mne Disco Elysium velmi rychle vyvedlo. Takhle náročné texty v angličtině jsem louskal naposledy na vysoké škole a marně hledám další hru, která by znalost cizího jazyka tak zdatně procvičila (Divinity: Original Sin ?). Prohlášení, že jsem se cítil jako hlupák však nesouvisí ani tak s náročností cizího jazyka jakožto s obsahem rozhovorů samotných.

V Discu se povídá. Hooodně povídá. S kolegy, bizarními obyvateli Martinaise, ale i ve vlastní hlavě. Hra řeší naprosté šílenosti a různé politické teorie se prolínají celou dějovou linkou. Dialogy ač rafinované a umně napsané jsou nezřídka abstraktní, poetické... a často i nesmírně utahané a nudné. Cca po dvanácti hodinách, když se se mnou jal vazoun Measurehead asi dvacet minut probírat rasovou teorii, se dostavila obrovská krize a chybělo vážně málo, abych hru smazal a už se k ní nikdy nevrátil. Unikal mi důvod, proč by mě podobné filozofické úvahy navíc vztažené na smyšlený svět měly bavit. Přišlo mi, že mi význam mnohých myšlenek beznadějně uniká a připadal jsem si víc a víc jako idiot. Hraji převážně večer a jednou jsem u hry naprosto regulérně usnul... Občas je toho tlachání moc a působí paradoxně bezobsažně a zbytečně. Jakoby si autoři scénáře za každou cenu museli honit triko nad tím, jak intelektuální hru nám naservírovali. Dost záleží, do jakých činností se se svým (zpočátku) bezejmenným ztroskotancem zrovna pustíte. Nikdy jsem před spuštěním hry spolehlivě nevěděl, zda se budu následující dvě hodiny skvěle bavit, nebo se strašně nudit. V praxi to bylo tak jedna ku jedné.

Postupně jsem si ale naštěstí zvykl (?), že dokonale nepobírám význam všeho na obrazovce. Navíc když se člověk více držel hlavní příběhové linky, začaly zcela zjevně prosvítat důvody, proč se i zde Disco Elysium těší tak velké oblibě. Svým způsobem ty zdejší devítky i desítky chápu.

Co na hře naopak prakticky bezvýhradně obdivuji je, jak nelineárně se lze do cíle dostat. Hra až na pár kiksů zohledňuje vaše akce a cesta vpřed není jasně daná. Systém úkolů však funguje znamenitě a nikdy se mi nestalo, že bych bezcílně bloudil a nevěděl, kudy kam. Do cíle jsem se například dostal aniž bych našel svoji ztracenou zbraň. Já s tým slezským prasetem Evratem prostě nechtěl nic mít. Párkrát se mi povedlo hodit 1,1 na červený (neopakovatelný) skillcheck s jinak 97% šancí na úspěch a hra moje absolutní selhání vzala smysluplně na vědomí. Cesta vpřed stále existuje, milý detektive, jen se budeš muset víc snažit. Absence akce pro mě nebyla překážkou a ve chvílích, kdy se hra držela více při zemi a nesnažila se do mě nasypat fiktivní zeměpisné údaje či dlouhé úvahy nad podstatou světa, bylo vše až geniální. Chápu, že náplň scénáře je jedním z prvků, které činí Disco Elysium naprosto unikátní, já bych si však hru podobného ražení s citelnějším tahem na branku (a méně komunismu, fašismu, moralismu,...) a užil daleko daleko víc.

Pochvalu si však autoři zaslouží za opět unikátní na nadčasový vizuální styl. Hra působí jako namalovaná olejovými barvami a grafické provedení spolu s výborným soudtrackem vytváří opět naprosto jedinečnou atmosféru. Vypíchnout zaslouží i výborný dabing, který byl přidán s vydáním The Final Cut edice. Bohužel mi nefungoval upgrade na PS5 (nejspíš špatná verze hry), dlouhé nahrávací časy jak zmiňuje internet jsem přesto vůbec neregistroval.

Kvůli tomu, že jsem se u Disca nezřídka ukrutně nudil, nemůžu s klidným svědomím hodnotit jinak než ve žlutých číslech. Na cca pětapadesát hodin v kůži ztroskotance Harryho (či Tequily?) za doprovodu Kima Katsuragiho (chudák musel tak dlouho snášet moje psychopatické výlevy o neodvratném konci světa a méněcennosti žen) přesto jen tak nezapomenu a jejich dobrodružství mi svým způsobem k srdci přirostlo.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 7. Bdím, či spím?:  Dohraj hru, která se alespoň část herní doby odehrává ve snu nebo noční můře. – Hardcore varianta /Hra obsahuje nejméně dvě hratelné snové sekvence./  

Hodnocení na DH v době dohrání: 90 %; 141. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Skrz na skrz unikátní zážitek; neotřelé audiovizuální zpracování; dabing; převážná část hlavní dějové linky; některé postavy

Proti: Některé rozhovory jsou extrémně nudné; přehnaně abstraktní a filozofické; těžká témata ve mně příliš nerezonovala; slabší rozuzlení případu vraždy

+22

McPixel 3

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
McPixel je taková fajn blbina. Určitě nebude po chuti každému a sám si vzpomínám, jak jsem se u prvního dílu pustil v diskusi na Steamu do křížku přímo s autorem slovutným Sosem Sosowskim (a pak se mu časem omluvil, že jeho hra zase taková srajda není). Třetí díl (druhý podobně jako v případě Goat Simulator 3 nikdy nevznikl) se mi líbil rozhodně víc a v kratších seancích cca kolem hodinky dokáže hra mozek skvěle vypnout.

Se hrou podobného ražení jsem se asi vyjma přímého předchůdce nikdy nesetkal. Na obrazovce nemilosrdně ubíhá různě dlouhý časový limit, během kterého v jednoduché grafice musíte "Zachránit den". Většinou jde o to, vypořádat se s bombou, někdy to však může být blížící se meteorit, obří sněhová koule či spousta dalších bizarností. Byť k zdárnému pokoření kratičké úrovně vede většinou jen jedna cesta, ta správná zábava spočívá ve zkoušení co možná nejvíce interakcí na obrazovce.

Gagy nejsou vždy úplně vtipné a dost často se sází na naprosto primitivní humor. Třeba nutnost něco pochcat, či jinou postavu nakopnout se ve hře objevuje velmi často, rozhodně však nechybí i rafinovanější (a řádně pošahané) interakce. Úrovní je něco přes stovku a pestrost situací je úctyhodná. Občas se ke slovu dostane i jednoduchá minihra. Utkvěla třeba variace na žánr Tower Defense, kdy se praskání bublin snažíte zabránit gigantickému prdu před chuděrou babičkou.

Grafika je jednoduchá, ale naprosto funkční. Stejně tak je zatraceně návykových těch pár melodií, co hra obsahuje. McPixel tři i při zevrubném prozkoumávání všeho nezabere ani deset hodin. Hraní je navíc vhodné si rozkouskovat a pokud se tomuhle šílenství věnujete více než třeba hodinku a půl v kuse, začíná primitivní hratelnost ztrácet dech. Přesto nemám problém McPixel 3 doporučit. Je to prima prkotina narvaná až po okraj naprostým bizárem. Těch pár desetikorun můžete utratit daleko hůř.

Hodnocení na DH v době dohrání: 83 %; 3. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Unikátní hratelnost; spousta příjemně bizarního obsahu; v kratších seancích fajn oddych; minihry

Proti: Humor je často vážně dost primitivní; některé typy interakcí se často opakují; volný "průzkum" města moc zábavný není

+6

Metro Exodus - The Two Colonels

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Zdejší lehce rozpačité hodnocení chápu. The Two Colonels se věnuje zjevné mezeře ve vyprávění v rámci poslední kapitoly původní The Dead City, která je však paradoxně asi nejslabší částí hry. I když mne tak osud plukovníka Khlebnikova nějak dvakrát nezajímal, nakonec se DLC co do vyprávění předvedlo poměrně zdatně. Během cca dvou až tří hodin hratelnosti si retrospektivně projdeme poslední měsíce života obyvatel v novosibirském metru. Zpracované to není špatně a původní mezera se poměrně jasně doplní.

Bohužel dost pokulhává hratelnost. Pomineme-li neakční vyprávěcí sekvence, "zastřílíme" si za Khlebnikova snad jen třikrát. Úvodní pasáž, kdy se plukovník vydává za pomoci plamenometu vypálit všudypřítomný sliz, je po stránce hratelnosti strašná a patří k vůbec tomu nejhoršímu, co nám série doposud nabídla. Špatnému zážitku dost dopomohl i fakt, že mi nejspíše vinou bugu plamenomet přestával nesmyslně fungovat. Vždy po vyléčení jsem musel přebít, jinak plameny prostě nešlehaly. Zpočátku nevylepšenému plamenometu navíc neustále klesá tlak a po pár fouknutích je opět nutno pumpovat. No paráda. Druhá pasáž s plameňákem je naštěstí přeci jen povedenější a škvaření mutantů určité potěšení hráči nabízí.

Kratší délka DLC mi v tomhle případě nevadila. Jednak má být Metro Exodus - Sam's Story podstatně delší (a údajně i povedenější) a z původní hry jsem byl metra již přeci jen trochu přežraný.

Hodnocení na DH v době dohrání: 68 %; 68. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Poměrně smysluplně odvyprávěno; Khlebnikov na rozdíl od Arťoma alespoň mluví

Proti: Slabá hratelnost zejména v první pasáži s vypalováním slizu; plamenomet nefunguje jak má; když DLC vynecháte, o nic zásadního vážně nepřijdete

+14

LEGO Builder's Journey

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 65
Příjemný absolutně nenáročný relaxační kousek. To je ale tak všechno. Herní doba s bídou přesáhne dvě hodiny a ani na tak skromném prostoru hra úplně neohromí. 

Hru jsem pořídil za nějakých 120 kaček a po dohrání mi to přijde vlastně pořád celkem drahé. Za normální cenu kolem šesti kil je to pak absolutní nesmysl. LEGO Builder's Journey vás ničím vyloženě nenadchne a nepřináší žádný geniální herní mechanismus, který by jí pomohl razantně navýšit poměr cena:výkon.

Hezky se na hru kouká, příjemně se u ní odpočívá. Zásek prakticky nehrozí, nepříjemné jsou snad jen sporadické chvíle v úrovních, kde je nejprve nutné najít zdroj světla. Úrovní je ke čtyřicítce, což možná nepůsobí jako málo, některé jsou ale vážně kratičké a během pár jednoduchých interakcí je hotovo. Herní principy jsou jednoduché – převážně jde o to postavit cestu panáčkovi z kostek LEGA v rámci poměrně malé úrovně, která respektuje jeho omezené možnosti pohybu. Mechaniky hry se během nedlouhé cesty párkrát lehce promění, ale opět platí, že nikdy hra nepřijde s ničím zcela neotřelým. Hra vás nikdy nenechá z kostek LEGA stavět nic ambiciózního (dokonce ani v poměrně chudém CREATIVE Módu), většinou jde jen o jednoduché mostky, či krkolomné stavby o několika málo kostkách.

Jako mobilní hříčka za pár korun či v dobře nastaveném F2P režimu? Určitě fajn. Regulérní hra za šest kil? To fakt ne.

Hodnocení na DH v době dohrání: 65 %; 9. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Hezká grafika; příjemná nenáročná hratelnost

Proti: Velmi krátké; ani při malém rozsahu nedokáže hra úplně nadchnout; neadekvátní cena

+3

Metro Exodus

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Potřetí do té samé řeky (ok, spíš tunelu) se mi i přes nesporné kvality jedničky i dvojky paradoxně moc nechtělo. Navíc se mi trochu hůře kousal fakt, že se Arťom ze stísněného moskevského podzemí vydal na výlet lokomotivou po povrchu zemském. Přišlo mi, že tím hra trochu ztrácí svoji unikátní tvář a rozhodnutí mě nenadchlo ani z hlediska příběhu a pozadí zdejšího "světa" (byť je pravda, že přečtené mám pouze první dvě knihy ze série... takže to klidně může být "kánon"). Po pár hodinách se naštěstí pocit ze hry výrazně zlepšil a kvalitou se hra svým předchůdcům prakticky vyrovná.

Venkovních lokací není tolik, ale jsou rozsáhlé, rozmanité a zajímavé. Hra Vás naštěstí občas zavře i do nějakého toho bunkru či spletitého komplexu, takže rozhodně neplatí, že Metro je teď třeba celé odstřílet v polootevřených plání Ruska. Na nich už většinou není nezbytná maska, byť ikonického soptění přes filtry si i tak užijete dosyta. Ve svých otevřenějších pasážích Metro silně evokuje sérii S.T.A.L.K.E.R. Ke ztrátě identity však nakonec naštěstí nedošlo. Hratelnost je tak opět velmi povedená. Základ zůstal stejný, přibylo pár novinek v podobě rozsáhlejší správy zbraní a poměrně jednoduchého crafting systému. Zpočátku se mi hra moc dobře neovládala, ale to je jen o zvyku. Pocit ze střelby opět parádní a štěkavé zvuky rezavých zbraní si zaslouží jedničku. O něco horší známku by si odnesl dabing, minimálně ten anglický, který místy tahal za uši.

Moc mě hra nebavila ve chvíli, kdy se jala delší časové úseky vyprávět. Námět je zajímavý, scénář řekněme nekonzistentní, ale na "střílečku" rozhodně v pohodě. Až u třetího dílu mi však přišlo již regulérně stupidní, že hlavní hrdina nemluví. Hra je tak plná groteskních scén, kdy postavy k hlavnímu hrdinovi promlouvají (či se ho dokonce na něco ptají) a ten prostě jen jako kus retarda kouká před sebe. Hlavně, že mezi kapitolami Arťom hráči vesele vypráví, co bylo a co ho teď čeká. V Exodu toto rozhodnutí už vyloženě bije do očí a nulová interaktivita v poměrně četných rozhovorech mi tentokrát trochu vadila. Způsob vyprávění trochu házel klacky pod nohy příběhu i jinak poměrně zajímavým a sympatickým postavám (až na Plukovníka, ten mě sral konzistentně až do konce).

Možná na tom nese zásluhu i nový monitor, ale teď již pár let starý Exodus vypadá opravdu hezky. Zejména rozsáhlé venkovní oblasti jsou zpracovány parádně a výhledy jsou dech beroucí. Rozhodně bych pochválil i leveldesign po drtivou většinu hry. Slabší byla snad jen trochu utahaná poslední kapitola příběhu, kde je soubojů jen minimum, zvlášť když zohledníte požadavky jedné z trofejí.

Metro Exodus nabízí pár skutečně silných okamžiků a "výlet" do podzemního bunkru v hoře Yamantau budou slabší povahy možná rozdýchávat. Něco do sebe má však každá z lokací a dost se mi líbily pouštní pláně u vyschlého Kaspického moře, jež se ke slovu dostane kolem poloviny hry. Nutno podotknout, že v rámci série je Exodus bezesporu nejdelší.

Ač bych tak Exodus asi neoznačil za nejlepší díl trilogie, rozhodně za svými předchůdci nezaostává. Je možné, že potřetí prolézat stanice moskevského metra by již prostě nefungovalo a rozhodnutí autorů vzít Arťoma s kamarády na výlet dalo autorům potřebnou svobodu. Stále hodně povědomá hra tak přináší dost nového na to, aby si hráč opět užil kus parádní zábavy.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 10. Crash: Dohraj hru, ve které narazíš na havarované letadlo, popř. v ní dojde k hráčem nezaviněné havárii letadla. – Hardcore varianta /V první otevřené mapě s názvem Taiga lze narazit na havarované civilní letadlo, jehož trosky je možné prozkoumat./

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 248. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: I přes otevřenější pojetí hry nakonec atmosféra netrpí; pocit ze střelby a zvuky; krásné lokace; solidní leveldesign; stále zajímavý postapokalyptický svět; Yamantau je silný kafe

Proti: Arťom opět nemluví, ale všichni mluví na něj; pár slabších pasáží; dabing (anglický)

+19

Astérix & Obélix XXL

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 40
Mizerná skákačka a ještě horší remaster. Do konce jsem se protrápil s velkými přestávkami během několika měsíců a těch 10-12 hodin herní doby mi přišlo jako věčnost. Jasně, originální hra je stará více než dvacet let, ale ani tehdy to žádná sláva být nemohla.

Ve hře je přinejlepším průměrné prakticky všechno. Slabý design úrovní i hádanek, frustrující ovládání (zejména sjezdy z kopce jsou mňamka), nepříjemná hudba, rozbité zvuky, ale hlavně příšerné souboje jsou jenom některé z neduhů, kterými hra trpí. Asterix poplatně předloze stojí na četných soubojích se zástupy Římanů, kteří se zejména u konce hry počítají i na vyšší stovky v rámci jediného střetnutí. Hra má však soubojový systém naprosto debilní a jde prakticky o frenetické mačkání jediného tlačítka s tím, že si jednotlivé skupinky Římanů musíte rozběhem separovat. Souboje s "bossy" jsou pak vysloveně tristní. Na konci každé z šesti lokací (možná s výjimkou první?) na hráče čeká úplně stejný nepřítel v podobě ozubeného gigantického stroje, který nemá s Římem a Římany nic společného. Mechaniky souboje se železným krámem se mění pouze minimálně a zábava to není ani poprvé natož popáté (kdy na konci hry máte rozbít, tramtadadá, stroje dva!). Před dvěma dekádami to možná obstálo o trochu lépe, dnes hra již vážně nemá co nabídnout.

A teď k tomu remasteru. Zmáčknutím jediného tlačítka lze přepínat mezi původní a remasterovanou verzí hry. Ve výzvách (pokud se jimi tedy masochisticky budete zabývat) je přepínání dokonce součástí hratelnosti. Vlastně si pořád nejsem jistý, jestli hra vypadá lépe v originálu nebo v remasterované verzi. Původní verze dnešní optikou samozřejmě dobře nevypadá, ale má určitý styl. Nová grafika mi přišla vlastně jen ošklivá. To samé platí pro hudbu. Skladby jsou přepracované a často zní lépe ty původní, nehledě na to, že v remasteru při bossfightech či soubojích nesmyslně hraje poklidná hudba místo té akční. Zvuky v PS5 verzi hry zlobí takřka neustále, mnohdy nebylo vůbec slyšet údery, úplně chyběl zvuk výbuchu a zvuková stránka obecně daleko lépe funguje v přepnutí na originální verzi hry. Soundtrack je však tak jako tak nepříjemný na poslech a některé skladby mě takřka přinutily hudbu úplně vypnout.

Za zmínku stojí i četné bugy. Hra se nestydí úplně zaseknout a vypnout, což je vzhledem k poměrně sporadickému ukládání velká paráda a balzám na duši. Ošklivá skákačka se dovede trhat a v jedné pasáži mi i při opakovaném nahrávání FPS klesaly někam k číslu pět. Nepřátelé se velmi rádi někde zaseknout, což v pasážích, kde musíte vybít všechny, taky náramně baví.

Jednoduše tápám, v čem bych mohl hru s klidným svědomím pochválit. Důraz na souboje se zástupy nepřátel by mohl být poměrně fajn nápad, ale kvůli tragickému soubojovému systému to nefunguje. Vlastně mě jen napadají další a další důvody, proč jde o mizernou hru, kterou nepodařený remaster ještě zhoršil. Už jsem hrál i horší 3D plošinovky (pevně věřím, že ohavnost jménem Balan Wonderworld nikdy nic nepřekoná), ale Astérix & Obélix XXL mezi ty nejslabší rozhodně patří a je až s podivem, že série má už čtyři díly. Na druhou stranu, horší to už snad být nemůže, že ne?

Hodnocení na DH v době dohrání: 63 %; 12. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Možnost přepínání mezi originálem a remasterovanou verzí; pár pasáží, které jsou ale i tak spíše jen ok než povedené

Proti: Mizerný soubojový systém; příšerné bossfighty; ovládání; spousta bugů; hudba; rozbité zvuky; remaster vypadá místy hůř než originál; dabing; scénář; ...

+10

Vampire Survivors: Tides of the Foscari

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Při hraní Tides of the Foscari jsem si uvedomil, že jsem hratelnosti Vampire Survivors přeci jen už přežraný. Přídavek jsem si tak až tolik neužil, i když objektivně je vlastně asi lepší, než první (placený) v podobě Legacy of the Moonspell.

Mapy jsou nové "dokonce" dvě a nové zbraně mi přišly povedenější, zejména Eskizzibur s ničivým grafickým efektem na obrazovce. Tentokrát je pro odemčení další fáze DLC na mapě potřeba provést pár konkrétních akcí a nejde tak o (úplně) bezcílné pobíhání mezi tisícovkami nepřátel. Jediný problém pro mne tak spočíval pouze v únavě materiálu. Byť je základní hratelnost hry geniálně jednoduchá, časem se to přežere... A přesně to se mi stalo v Tides of the Foscali.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Další poměrně smysluplný obsah za pár korun; jako oddechovka stále funguje; fajn nové zbraně

Proti: Veterán přídavkem projde jako nůž máslem; hratelnost je naprosto stejná a po desítkách hodin v základní hře je cítit únava materiálu

+10

Kaze and the Wild Masks

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 75
Velmi slušná skákačka. Hezky vypadá, fajn se hraje, úrovně jsou zábavné a poměrně pestré... Kaze však i přes své kvality žalostně postrádá něco, čím by se spolehlivě zaryla do paměti.

Úrovně jsou naprosto klasicky rozčleněny do čtyř světů, jejich tématičnost se přitom zrcadlí spíše jen do některých pasáží. Vždy jde v první řadě samozřejmě o to úspěšně se proskákat až do cíle, ideálně u toho posbírat celý nápis "KAZE", alespoň sto fialových krystalů a splnit dvě od úrovně oddělené výzvy.

Kaze dělá vlastně (skoro) všechno dobře. Úrovně jsou tak akorát dlouhé, bossfightů je pár, ale jsou vážně povedené, mechaniky se přehnaně neopakují a na cca deset hodin je to jednoduše příjemná zábava. Titulární masky na přesně určených místech králičí hrdince propůjčují do konce úrovně unikátní schopnosti, které hratelnost dále modifikují. Jsou však pouze čtyři a tu dračí, po jejíž sebrání se hrdinka nekontrolovaně rozběhne vstříc cíli úrovně bez možnosti zastavit, si možná mohli autoři odpustit úplně.

Obtížnost pozvolna graduje a hlavně ke konci se našla řada výzev, které mi celkem zatopily. Závěrečný bossfight dokonce vyústil ve skoro dvě hodiny dlouhý zásek. Dobré nastavení obtížnosti bylo patrné, když jsem se do nějaké úrovně s postupem času vrátil. Původně zdánlivě náročné pasáže najednou působily lehce, holt vás už hra navykla na "tvrdší chlebíček".

Vlastně nemám moc co vyloženě vytýkat, uvažoval jsem dokonce i o osmičce, ale už dva dny po dohrání cítím, že ve mě z Kaze and the Wild Masks prostě moc nezůstane. Skákání to bylo i tak fajn.

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Poctivá plošinovka klasického střihu; mechaniky se přílišně neopakují; pozvolně gradující obtížnost s tuhým vyústěním; příjemný vizuál

Proti: Mám pocit, že si na hru za pár měsíců nevzpomenu; autorun pasáže s dračí maskou

+6

Beyond: Two Souls

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 75
Z posledních tří her studia Quantic Dream je Beyond tou nejhorší. I tak však za "zahrání" rozhodně stojí. Po stránce příběhu jde totiž opět o povedený kousek a třeba herecké výkony i u více než deset let staré hry stále vynikají. Přišlo mi, že jde o hru jako nachystanou na zfilmování zpracování a příběh by v pohodě fungoval i na plátně kin. Toho se ale těžko dočkáme. Už jen proto, že z Ellen Page, která se bravurně zhostila hlavní role Jodie, je už nějakou dobu Elliot...

BTS svoji story prezentuje nelineárně (v originálním nastavení), což má svá pozitiva i úskalí. Děj není přehnaně složitý, v rámci možností dává smysl a i díky časové ose není problém se zorientovat. Je fajn skládat si jednotlivé střípky příběhu a vztah k vedlejším postavám se zajímavě vyvíjí. Pojí se s tím však jeden zásadní problém a to fakt, že vaše rozhodnutí v Beyond snad až na úplný konec prakticky nehrají roli. Jak do scén zakomponovat rozhodnutí, která jste ještě neučinili? Měl jsem daleko více pocit svázanosti a minoritní nepříliš důležitá rozhodnutí se vážně popisují spíše jen do aktuální scény. S nejnovější hrou studia Detroit: Become Human se to skutečně nedá z (pochopitelných důvodů) srovnat. Tady forma vyprávění prostě vítězí a znovu hratelnost citelně trpí.

Příběh je i největším tahákem a byť ho nemáte příliš možnost ovlivnit, ve výsledku jej hodnotím rozhodně kladně. Tentokrát je hrdinka pouze jedna (?), podíváme se však do jejich dětských, pubertálních i ranně dospělých let. Jodie je fajn, není rozhodně bez chyby, ale snad právě proto si k ní (a Aidenovi) určitý vztah vybudujete. Její osud je dost pohnutý a William Defoe v roli jejího mentora Dr. Dawkinse exceluje. Povedl se i dobrácký výzkumník Cole. Ostatní postavy snad až na Ryana však příliš prostoru nedostali a občas je to škoda.

Hratelnost BTS je tradičně dost minimalistická. Vybírání reakcí, hlemýždí ploužení se po prostředí (tentokrát za doprovodu vážně protivné kamery) doplňuje hraní za entitu uvězněnou v těle Jodie - Aidena. Jeho prostřednictvím lze manipulovat s objekty, posednout nepřátele (i přátele), nebo někoho rovnou přiškrtit. Hraní za Aidena stojí za prd. Zvláštní poletování prostředím za doprovodu otravných grafických efektů mě nebavilo. Občas jsem nevěděl, kterou z omezeného repertoáru akcí po mě hra zrovna chce a nezřídka jsem tak selhal. Doporučuji hrát na "lehkou" obtížnost. V opačném případě během akčních sekvencí budete dost tápat, jakým směrem páčkou zrovna hýbat. Obecná informace, že to má být ve směru pohybu Jodie je hezká, mnohdy mi to však nesedělo.

Ovládání se příliš neslučuje s filmovým pojetím hry a třeba stealth sekvence jsou vyloženě nepovedené a nemotorné. Hratelnost her od Quanticu byla vždy trochu diskutabilní a Beyond je v tomhle ohledu bohužel nejslabší. Dokonce mi celkem dává smysl, že se na hru někdo prostě jen podívá v nějakém walkthroug videu a sám si ji nikdy nezahraje. Bohužel tím o moc nepřijde.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 4. Byl jednou jeden život:  Dohraj hru, ve které hraješ za postavu, která ve hře prožije 3 a více životních etap – Hardcore varianta /Hlavní hrdinka Jodie si ve hře projde fázemi dětství, adolescence i dospělosti. Že došlo k časovému posunu, je jasně patrné z vyprávění a hrdinka samotná viditelně stárne (dospívá)./ 

Hodnocení na DH v době dohrání: 78 %; 187. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Příběh; emoce; herecké výkony; nelineární způsob vyprávění

Proti: Hratelnost (nejen) za Aidena; problémové ovládání a kamera; vliv rozhodnutí je až na pár výjimek nulový

+14

Age of Mythology: Retold - Immortal Pillars

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Největší novinkou spojenou s vydáním PlayStation 5 verze Age of Mythology je bezesporu nové rozšíření Immortal Pillars. Na hráče v něm čeká nová kampaň s devíti scénáři a příběhem, ale hlavně nový pantheon – Číňané. Pamětníci možná namítnou, že ti se do hry podívali již v Tale of the Dragon, ale na rozdíl od odfláklého přídavku jde tentokrát o naprosto svébytnou a zajímavou frakci, která se dočkala kompletního přepracování. 

Kampaň je cca o třetinu kratší, než v plnohodnotném datadisku The Titans, ale porce obsahu je i tak slušná. Mise jsou opět zábavné a nová frakce vlívá hře do žil hodně energie. Jedinou větší výtku bych měl snad pouze k příběhu, který je vážně jen do počtu. Cutscény jsou navíc přervané velkým množstvím čínských jmen a našinec se tak do vyprávění velmi lehce zamotá. U původní lze rezervy kampaně vysvětlit "kouzlem doby", u nového obsahu už žádná automatická omluva bohužel neplatí. Je trochu škoda, že se přídavek točí skutečně pouze kolem nového pantheonu a zbylé frakce se v něm pouze krátce mihnou. Takže za Číňany prostě řežete Číňany (takřka) ve všech misích kampaně.

Nová frakce disponuje vedle vedle klasické levné pracovní síly také mocnými obry Kaufu, kteří sklízí suroviny a staví budovy nesrovnatelně efektivněji, což je však logicky vykoupené jejich vyššími pořizovacími náklady včetně vzácné přízně bohů. Tu čínská frakce sbírá zastavováním co nejrozsáhlejší herní plochy budovami. Hra za Číňany tak vybízí k expanzivní strategii a stavbě mnoha vzájemně propojených budov. Nechybí samozřejmě pestrá nabídka mytologických jednotek v čele s létajícími draky a možnost trénovat hrdiny včetně extrémně silných polobohů. 

Přídavek se povedl a nová frakce rozhodně není do počtu. Pokaždé, když si kladu otázku, jak bych za sebe jednotlivé strany konfliktu seřadil, vlastně toho nejsem schopen. Každá má něco do sebe a Čína rozhodně nezaostává. Pěchotu má poměrně silnou a rozhodně jsem si oblíbil lučištníky se zápalnými šípy, kteří si skvěle poradí i s budovami nepřítele. Nechybí samozřejmě nové božské schopnosti v čele s ničivou vlnou tsunami či možnosti na krátko vylepšit zbraně jednotek silou blesků. 

Upřímně jsem zvědavý, jakou novou frakci a hratelnost přinese zatím ještě neznámé rozšíření. Pokud jsem hledal správně, ví se pouze to, že by mělo druhé rozšíření přijít letos. Budou to Japonci, Aztékové? Každopádně se těším!

Hodnocení na DH v době dohrání: 80 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

Pro: Povedená nová frakce s novým typem hratelnosti; náplň misí kampaně je opět převážně povedená

Proti: Stejně jako u základní hry s tím, že tentokrát je příběh a scénář kampaně ještě horší

+5

Age of Mythology: Retold

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
Empires nebo Mythology? V této debatě jsem byl vždy v tom méně početném táboře fanoušků druhé jmenované strategie. Mytologické stvůry pro mě vždy převážili fakt, že Empires nabízí podstatně více frakcí. Původní Age of Mythology je tak srdcovka a s Warcraftem III patří mezi moje nejoblíbenější RTS vůbec. Vlastně se tak moc nedivím, že jsem v Retold nakonec strávil výborných cca 80 hodin.

Už jen kampaně, které poměrně klasicky fungují spíše jako rozsáhlý zábavný tutoriál pro jednotlivé frakce, nabízí desítky hodin vážně příjemného hraní. Je pravda, že na některých aspektech se zub času přeci jen podepsal a třeba scénář vyprávění vážně není žádná sláva, to u RTS ale rozhodně žádný průser není. Náplň jednotlivých misí je však pestrá a i když se občas najde scénář, který po stránce zábavnosti malinko dře (poslední sekce řecké kampaně, slabší závěr datadisku The Titans), jako celek vše šlape náramně. Rozhodně tak nejde vždy jen o to vybudovat co nejrychleji funkční základnu a zničit nepřítele na druhé straně mapy. Nechybí dokonce i mise, kdy se musíte bez základny obejít úplně. Často také začínáte v již pozdějším věku s předvolenými božstvy, čímž vás hra ponouká ke zkoušení různých strategií při cestě k vítězství.

 Hratelnost zestárla naopak velmi dobře. Frakcí v porovnání s bratříčkem Age of Empires není ani zdaleka tolik, ale liší se výrazně. Jednotky jsou unikátní, byť samozřejmě najdeme obdoby či podobné typy jednotek napříč národy. Prakticky největší rozdíl s dopadem na hratelnost, spočívá v tom, jakým způsobem frakce získávají jednu ze čtyř herních surovin – přízeň bohů. Řekové se tak poměrně přímočaře modlí k Diovi (či jinému božstvu) u chrámu, Egypťané staví na počest božstev monumentální sochy. Seveřané poctu svému božstvu vzdávají krvežíznivým bojem s nepřítelem a Atlanťané musí trénovat speciální jednotky. 

Rozdílů ve frakcích je spousta a vše směřuje k asi tomu největšímu lákadlu hry, tedy unikátním mýtickým jednotkám. Je libo na dálku smrtící kentaury? Ledové obry, či hydry, kterým roste v zápalu boje stále více hlav? Všechno máme! Mýtické jednotky jsou poměrně drahé a hlavně je k jejich vyvolání potřeba i vzácná přízeň. Ničivá monstra v čele armády vypadají nejen působivě, do hry však přináší i další vrstvu hratelnosti, která rozvíjí jinak dost klasický přístup "kámen, nůžky, papír". I chiméry však mají svoji "Achillovu patu", kterou může být zrovna právě Achilles a jemu podobní bájní hrdinové.

I když jsem hrál kdysi hru opakovaně, překvapilo mne jak krvelačný masomlýnek zdejší bitvy jsou. Jednotky i ty mýtické padají v bitvách po desítkách i stovkách, vesničané mají neustále plné ruce práce se sběrem surovin aby se ta válečná mašinérie nezadrhla a nepřítel nevyrazil na inspekci do vaší základny. K tomu ostatně napomáhá i jedna z novinek Retold verze v podobě zvýšených limitů pro armády, což je rozhodně vítaná změna. Bitvy jsou tak epičtější než kdy dříve.

Verze Retold přináší citlivou modernizaci grafiky, která však v ničem neubírá kouzlu původní hry. Je to přesně takové to zlepšení, kdy si bláhově myslíte, že takhle nějak podobně hra vypadala již kdysi. Stačí však jeden pohled na dobové záběry a budete hned vyvedeni z omylu. Důležitá přehlednost prostředí i jednotek naštěstí zůstala zachována a ke citlivému grafickému upgradu prostě není co namítnout. Hra obsahuje i češtinu, která však moc dobře nefunguje. Jednak měla minimálně po vydání problém s diakritikou a samotná kvalita překladu mi přišla spíše horší. Během chvíle jsem tak přeladil zpět na angličtinu. 

Celou dobu jsem trochu obcházel naprosto jasný otazník. Co vás napadne při spojení RTS a konzole? No jistě, ovládání… Autoři se snažili. Dokonce se hodně snažili a po určité době zvykání je na místě spíše pochvala. Hra obsahuje řadu logických zkratek k různým akcím, funguje to dobře, ale i tak se našla řada momentů, kde jsem si prostě přál, abych hrál hru klasicky s myší a klávesnicí. Kampaň jsem procházel na obtížnost „HARD“ a občas mi přišlo, že z podstaty věci rychlou RTS prostě nestíhám na gamepadu korigovat tak rychle, jak bych si představoval. Vím co chci dělat, ale ovladač a ruce nestíhají. Každopádně doporučuji jako první věc výlet do nastavení a následnou úpravu rychlosti a rozsahu bloku, kterým se vybírají jednotky. V základu je vše až nesmyslně pomalé a maximální rozsah pro výběr nedostatečně veliký. 

Ve hře jsem s chutí po dalších několik desítek hodin pokračoval i po odehrání všech kampaní a nového rozšíření Immortal Pillars. Multiplayer jsem spíše jen vyzkoušel, ale mód Arena of the Gods mě i přes svoji jednoduchost bavil velmi. V zásadě jde o sérii klasických scénářů s tím, že každé utkání je ovlivněno určitým modifikátorem podle některého z bohů.  Prometheus (ok, to není úplně bůh) tak například umožní začít stavět Titan Gate hned na začátku hry na úkor efektivity vesničanů. V tomto módu si navíc postupně odemykáte schopnosti pro vašeho legendárního hrdinu, kterým není nikdo jiný než Arkantův syn Kastor. Zamrzela jen zvláštní nevyváženost obtížnosti jednotlivých scénářů. Zatímco některé byly na HARD jednoduché, jiné jsem nezdolal ani po četných pokusech. Ty, kde stojíte proti třem AI protivníkům ve vzájemném spojenectví jsem nesplnil doposud.

AoM: Retold je tak prvotřídní RTS, která i na konzolích velmi dobře a dlouho baví. Dokonce si myslím, že kdybych hru hrál na PC, hodnotil bych ještě výše. Jde ale spíše o to, že AoM vzhledem k žánru naráží na limity PS5 jako platformy než o chybu hry samotné.

Hodnocení na DH v době dohrání: 88 %; 13. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

Pro: Zábavné frakce; spousta pestrých jednotek; náplň většiny misí; spousta kvalitního obsahu; snaha tvůrců při návrhu ovládání pro gamepad se cení

Proti: Umělá inteligence jednotek občas zlobí; kvalita příběhu a custcén není zrovna valná; žánru gamepad úplně nesedí i přes snahu autorů; nevyvážená obtížnost

+16

High on Life

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Bude se Vám High on Life líbit? To záleží čistě na tom, jaký vztah máte k dnes už prakticky kultovce Rick and Morty. HoL je totiž primárně komediální hra, jakých věru příliš není a vše stojí právě na humoru, jehož styl je poplatný právě zmíněnému seriálu. Připravte se každopádně na scény, které snad žádná jiná videohra doposud nenabídla. Lituji všechny rodiče, kteří se snad nechali zmást barevným vizuálem a hru koupili svým ratolestem.

Osobně jsem pár sérií Rick and Morty spokojeně absolvoval, takže jsem se u FPS těch samých tvůrců výborně bavil. HoL je specifickým, bizarním často až fekálním humorem napěchovaný. Jasně, vnímání humoru je subjektivní. Sám za sebou pár her zjevně spoléhajících na humornou složku mám a často mi přišly spíše trapné. HoL takový naštěstí není a tak 95 % scénáře se vyloženě povedlo... tedy pokud na to máte žaludek. Hra je plná vulgárních scén, postavy se vás (nebo sebe navzájem) nebojí přímo poslat do píče, v jedné z nepovinných hádanek máte za úkol propojit potrubí, kterým jeden z mimozemšťanů doslova nasere tomu druhému do huby... konsenzuálně, zbraně s vámi po celou hru nadšeně hovoří, či vám nevybíravě nadávají a neustále glosují okolní dění. Kupodivu mě to nikdy nezačalo vadit. Skvělé byly fiktivní pořady a reklamy v telce, které opět do jedné brousí na hraně dobrého vkusu. Je to jeden velký vesmírný trip... tedy za předpokladu, že byste si papírek s LSD narvali přímo do análu... a já si ho každopádně velmi užil.

Nejdůležitější pilíř v podobě humoru tedy naštěstí stojí bytelně, hra překvapuje, šokuje a baví. Měl jsem nicméně přeci jen obavu, jak to bude se samotnou hratelností. Naštěstí si autoři neuřízli žádnou ostudu. Jasně, určitě existují lepší FPS, ale i pořádná řada podstatně horších. Zbraně jsou osobité (doslova) a i když není arzenál příliš bohatý, střelba z nich je poměrně zábavná a i díky rozumné délce hry nezačnou souboje otravovat. Nepřátelé z řad G3 kartelu by mohli být o něco pestřejší, ale třeba souboje s bossy opět plné slovních přestřelek a většinou i nějakého gameplay twistu mě vyloženě bavily. Taková bitva s Dr. Johnem Gibletsem, PhD je naprosto epická mrk, mrk. Hra se nebojí neustále a velmi umně bořit čtvrtou stěnu a potěšila i řada odkazů na jiné hry (přímo jmenované), filmy či popkulturu obecně. Která jiná hra adresně vyzývá redaktory například IGN, aby jí v recenzi strhli pár bodíků za právě líný level design? Když jsme u filmů, ve hře si klidně můžete sednout do kina a zhlédnout kompletní stopáž Céčkového hororu Demon Wind za doprovodu satirického komentáře dalších mimozemských diváků. A takových drobností je rozsahem jinak poměrně skromná hra plná!

A co příběh? Mezihvězdný drogový kartel G3 obsadil matičku Zemi, aby si zde zotročil veškeré obyvatelstvo. Lidé jsou totiž žádanou drogou a ve vesmíru neexistuje lepší pocit, než když takového Slávka z Brna vyhulí pomocí hyperbongu. Nemluvnému hlavnímu hrdinovi se naštěstí během invaze dostane do rukou Kenny. Kenny je původem Gatlian z vypleněné planety Gatlus, což je v podstatě mluvící ničivý kvér. Hon na vůdce kartelu v čele s ohyzdným Garmantuem může začít... je to samozřejmě velká blbost, ale blbost povedená díky již zmíněnému scénáři, který doplňuje prvotřídní dabing. Snad jen hlas hrdinovi ségry je trochu otravný... ale to bude asi taky záměr.

HoL je slušná střílečka, kterou vzhůru urputně táhne skvělý humor. Některé aspekty hry by šlo ještě dotáhnout a nevadilo by přijít s jednou či dvěma vizuálně odlišnými planetami navíc. Každopádně jde o velmi specifický zážitek, který rozhodně nesedne každému. Jedna z her, jejíž původní vydání pouze pro Xbox jsem tiše oplakal. Naštěstí jsme se časem dočkali i na PS a výsledný dojem je jednoznačně pozitivní. 

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 9. Na život a na smrt:  Dohraj hru, která má v názvu slovo “Life” nebo slovo “Alive” – Hardcore varianta /Bližší vysvětlení snad netřeba./ 

Hodnocení na DH v době dohrání: 77 %; 33. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Humor; scénář; spousta bizarních nápadů a drobností; příběh i postavy jsou vlastně dobré; celkem slušný gunplay; TV spoty

Proti: Opakující se nepřátelé; občas zvláštní respawn po smrti; lokací není závratné množství a hra vás do nich posílá opakovaně

+7

Monster Hunter Wilds

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Monster Hunter mám v povědomí již od dílů pro PSP, vždy mě zajímal, hlavní háček v podobě obřích monster mě lákal, ale z nějakého důvodu jsem se ke hraní nikdy neodhodlal a to ani v případě veleúspěšného Monster Hunter: World. Wilds jsou tak mým prvním výletem do divočiny v rámci mnohými zbožňované série.

Jedna z věcí, co mne od hry vždy trochu odrazovalo, je již na první pohled trochu nepříjemné rozhraní. Realita byla ještě o něco horší. I Wilds je na první osahání hra dost nepříjemná. Rozhraní je řešeno formou početných menu a podmenu, obsažené mechaniky často nejsou příliš dobře vysvětlené a to ani v samostatné tutoriálové sekci. Samotná výuka pro jednotlivé zbraně je zmatečná, neúplná a na spoustu nuancí soubojového systému si prostě budete muset přijít sami. Stávalo se mi, že jsem zdánlivě zázrakem vyvolal ničivý útok, který jsem poté přes veškerou snahu nedokázal zopakovat. 

Pocit zbytečné nepřístupnosti přetrvával spoustu hodin a měl jsem neustále pocit, že šlo vše od volby zbroje, přes prezentaci statistik až po ovládání udělat přívětivěji aniž by hra ztratila cokoliv ze své komplexnosti. Ovládání je poté kapitola sama pro sebe. Nastavení akcí na ovladači nejde přímo modifikovat. Některé akce jsou poté tak neintuitivní, že není absolutně problém místo vypití léčivého lektvaru vytáhnout z brašny přenosný gril. Zvykal jsem si tak deset hodin a ještě během posledního souboje se mi podařilo na krvelačnou bestii omylem vytáhnout rybářský prut. Super. 

Vlastně mě překvapilo, že i při takovém zápasení se mi podařilo hrou procházet bez větších obtíží. Wilds, jejíž předchůdci jsou spíše pověstní svoji tuhostí, se mi během příběhové sekce povedlo umřít přesně jednou. Abych byl ale upřímný, po „dohrání“ přeci jen přituhne a mnozí hráči příběhovou linku v rámci série odbývají spíše jen jako takový výpravný tutoriál. K závěrečným titulkům jsem se prosekal za dvacet hodin a to i při počátečním zápasení se hrou samotnou, což je však jen něco kolem poloviny herní doby, kterou nabídl základní World. 

Příběh není moc dobře napsaný, postavy jsou jednorozměrné a prakticky všechny nezajímavé. Chlapec Nata, kolem kterého se celé vyprávění točí, mi vyloženě vadil. Neodpustím si poznámku k postavě jménem Erik. Má jít dle příběhu o muže, vypadá spíše jako žena a hlas má také ženský. Ve zmatení jsem si počkal na závěrečné titulky a ejhle… postavu dabuje dříve transgender, nyní nebinární herec/herečka/nevím Casey Mongillo. Ok. Moc nepomáhá, že jako snad jediná z postav výpravy (která je mimochodem jinak tvořena převážně ženami), jež nemá žádnou smysluplný význam a působí absolutně zbytečně. Čichám čichám rozmanitost za každou cenu… Příběh spíše jen kostrbatě propojuje souboje s jednotlivými monstry a nahání vás z jedné oblasti mapy do druhé.  

Jasně, Monster Hunter je o rubání monster a šití slušivého pláštíku z jejich usní, proč jsem tedy žehráním na příběh věnoval celý odstavec? Jednoduše proto, že vyprávění a cutscény tvoří skutečně značnou část hry. Unylé dialogy mezi jednodimenzionálními postavami tak chtě nechtě budou tvořit značnou část zážitku. Mezi cutscénami poté nemá ani s těmi podstatnějšími postavami moc smysl mluvit. Jednak z nich padají úplné banality o ničem a tyto dialogy navíc již nejsou dabované. Abych byl ale fér, cutscény samotné se povedly (když se v nich nemluví), každé z příběhových monster, kterých do závěrečných titulků vyprášíte k dvacítce, je na scénu krásně uvedeno i když hra neoslní úplně špičkovou grafikou, v cutscénách i během soubojů si užijete pořádnou dávku epiky. 

Wilds naštěstí baví tam, kde je to nejdůležitější – v soubojích. Monstra se povedly a i když některá hra převzala z předchozích dílů (Congalala, Rathalos,…) nechybí i zcela nové exempláře. Hra pracuje s unikátní mechanikou míření. V souboji nelze nepřítele „zalockovat“ pomocí klasického kříže je potřeba mířit při úderu na jednotlivá místa příšery a to i se zbraněmi na blízko. Při udělení dostatečného poškození dojde ke zranění dané oblasti a další útoky směřované tímto směrem jsou o to ničivější. Některé části lze přímo oddělit či useknout. Během souboje se prakticky vždy vydají i na útěk, přičemž je musíte pronásledovat. Tato mechanika je však velmi zjednodušená. Stačí jedním tlačítkem naskočit na stvoření jménem Sekreit (jakýsi kříženec pštrosa s ještěrem) a ten vaši sedinku pohodlně doručí až ke zraněné oběti. 

Pohyb je ve Wilds ostatně řešen trochu podivně. Sekreit vás totiž všude vozí automaticky. I když přepnete na manuální ovládání, při chvíli nečinnosti hra opět převezme otěže. Místě mě to rozčilovalo, potřeboval jsem si například z brašny na „pštrosovi“ v klidu něco vytáhnout, od mě však kulišácky sám zavezl zpět do víru boje. Pokud hrajete online, hru nelze zapauzovat. Pauza funguje podivně však i v módu, co má nejblíže pro hru jednoho hráče. Pauznout lze totiž jen přímo po otevření menu a vybrání příslušné možnosti, přičemž poté není možné kromě „odpauzování“ či pořízení snímku žádnou akci provádět. Že byste si chtěli přečíst zadání úkolu, popis monstra, nebo tutoriál? Smůla, než to stihnete, váš věrný Sekreit vás během toho odveze na druhou stranu mapy.

Stěžejní herní mechanikou je crafting. Zbraně i zbroj si tvoříte sami z nalezených surovin a částí monster. Setů je hodně, sám jsem ovšem opět zápasil s tím, že mi některé zbraně nešly vyrobit, ač jsem dle herního rozhraní vlastnil všechny potřebné suroviny. Zbraní je celkem čtrnáct tříd a jsou shodné s těmi z předchozích dílů. Zbraně samotné jsou poměrně komplexní a prakticky každá pracuje s nějakým unikátním konceptem. Nově lze mít ve výbavě zbraně dvě, jen si pro tu sekundární vždy musíte odskočit na hřbet Sekreita. Vzhledem k již zmíněnému odbytému tutoriálu si však na některé věci prostě musíte přijít sami hraním. Nechybí mohutná palice, obří obouruční meč, či komplexní luk a agilní dýky.

Nehrálo se mi to příliš dobře a vždy když jsem ve hře dělal cokoliv jiného než zrovna bojoval s monstrem, moc jsem se nebavil. Alespoň že po dohrání příběhové linky již v podstatě přestane příběh zavazet a vy tak můžete bez starostí lovit a chytat roztodivné zrůdy a vytvářet stále lepší brnění. Na druhou stranu, ani endgame v současné podobě není ničím, co by mě u hry udrželo navíc více než pár hodin. Velmi záhy jsem zjistil, že mě příliš nebaví dvacet minut pižlat již viděné monstrum a to ani v multiplayeru s dalšími lovci. I když tak potencionální „trvanlivost“ titulu měla být jedním z hlavních taháků, nedokázal mě bohužel Wilds nikdy pořádně strhnout. 

Asi nikdy jsem neměl tak silný pocit, že hru ani po dohrání vlastně neumím příliš dobře hrát, ale je to jedno, protože monstrum prostě časem ubiju tak jako tak. Nadšení se tak nekoná, ale kdoví, třeba jsem hru prostě jen správně „nepochopil“. Po loňském Warhammer 40,000: Space Marine 2 jde tak o další kousek, u kterého jdu proti proudu. Recenze jsou již samozřejmě venku a průměrně to z médii vychází na nějakých 90 %, což bohužel příliš nechápu. A to jsem se vždycky v hodnocení považoval spíše za benevolentního měkkotu.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

Pro: Soubojový systém je unikátní (pro sérii); povedená monstra; pestré zbraně; hudba

Proti: Zbytečně neintuitivní rozhraní, mechaniky i ovládání; mizerně napsaný příběh jen otravuje; postavy; vyjma monster samotných nepříliš pohledná grafika (minimálně na původní PS5); herní smyčka zabij>ušij kaťata>zabij to samé jen silnější rychle omrzela

+5

LEGO Jurassic World

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Když si z té kupy LEGO her syn vybral na naše úplně první společné hraní zrovna Jurassic World, úplně nadšený jsem nebyl. Verzi pro VITU jsem hrál před několika měsíci a nebylo moc co chválit. Naštěstí se opět potvrdilo, že VITA verze LEGO her jsou skutečně odrbané a vlastně je nemá moc smysl hrát.

Verze pro "velké" konzole a PC je podstatně lepší. Úrovně jsou delší a celistvější. Hra navíc dává jako celek více smysl a to i po stránce příběhu. Audio stopa je rovněž podstatně kvalitnější a obsaženy jsou scény, které pro VITA verzi hry autoři prostě vystřihli. Dvacítku příběhových úrovní nyní doplňuje i čtveřice otevřených map plných drobných nepovinných aktivit. Jasně, jde převážně o vysbírávání zlatých kostek a o zlatý grál zábavy se rozhodně nejedná, ale jako taková lehce tupounká nenáročná zábava to posloužit dokáže.

Pohyb po volných mapách se bohužel neobešel bez obtíží. Zatímco v úrovních samotných je kamera fixní a dobře fungující, na ostrovech je ji potřeba ovládat ručně. Malý syn s kamerou bojoval statečně, ale ve svých čtyřech letech prohrával, poměrně často zlobivá kamera ale dokázala potrápit i mě. Ovládání vozidel je poté vyloženě špatné, stejně tak nutnost vybírat postavičku kvůli jedné akci z obrovského seznamu (to malé dítě prostě nedává). Tady už společná zábava jasně vadla a "nepovinnou" část hry jsem nakonec dohrával sólo.

Bylo dobře vidět, že humor je skutečně cílený na malé děti. Syn se tak u obrazovky hodně nasmál, já se u těch opakujících se držkopádů a srážek zase tolik nechlámal, ale bylo super sledovat, jak se u své první hry baví. Co nám však zábavu přeci jen kazilo, byly bugy. Asi nejotravnější jsou naštěstí poměrně ojedinělé situace, kdy se postavička či dinosaurus zaseknou o nerozbitné prostředí a je nutné úroveň restartovat. V levelu s pterodaktyly se nám to stalo na stejném místě dokonce třikrát, přičemž se o aktivovaný provizorní most zasekly přímo postavičky ovládané umělou inteligencí. Přiznám se, že v tu chvíli již nervíky lehce tekly.

"Velká" verze LEGO Jurassic World je tak ok LEGO hra, která však v ničem neční nad jinými zkostičkovanými licencemi. Smyčka hratelnosti je tak stále nachlup stejná a kvůli trochu jalovým schopnostem postaviček, mezi kterými se najde i obrovské množství "vyplňujících panáčků" bez jasného zakotvení do filmu, mi Jurassic World vychází jako spíše průměrná LEGO hra. I tak jde však pro rodiče s dětmi o fajn zábavu pro oba zúčastněné, jen je trochu škoda, že v sekcích mezi úrovněmi se to prckům zejména kvůli zlobivé kameře a ovládání moc dobře nehraje.

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 38. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Podstatně ucelenější než handheld verze; na dinosaury děti slyší; průzkum ostrovů; hratelnost (pokud jste moc jiných LEGO her nehráli)

Proti: Hratelnost (pokud jste již několik LEGO her odehráli); kamera v sekcích mezi úrovněmi; ovládání vozidel; postavy se občas zaseknou a pomůže jen restart úrovně

+5

Resident Evil 2

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 90
Originál je největší noční můrou mého dětství. Jako malý capart jsem na ni s vyvalenýma očima koukal u kamaráda na jeho prvním PlayStationu (moc nepomohlo, že se ji snažil hrát jeho otec, kterému to absolutně nešlo a hladovými obyvateli Racoon City byl neustále trhán na kusy) a následně potmě se staženou řití cupital domů tmou, což se ukázalo jako nejdelších padesát metrů v životě. A následně usnout? Bez šance... asi týden. Vždy mi otrnulo, asi po měsíci se ke kamarádovi zase vydal na návštěvu a dal si repete se vším všudy. "Krvavýho zombíka" a hnusný nemrtvý ksicht z úvodní cutscény mám před očima dodnes. K druhému dílu mé suverénně nejoblíbenější hororové série mám tak zvláštní citové pouto.

Dvacet let dopředu a je tu remake... remake, přímo ukázkový, podle něhož se i dnes ostatní moderní předělávky legendárních her měří. První věc, co je třeba vypíchnout, je perfektní atmosféra. Zejména prostředí rozlehlé policejní stanice je naprosto famózní a hra vtáhne prakticky okamžitě. Další lokace za tou úvodní možná malinko zaostávají, ale služebna RPD prostě nastavila laťku šíleně vysoko. Samostatnou zmínku si rozhodně zaslouží parádní ozvučení, bez kterého by byla armosféra poloviční. Sténající nemrtví, umučené štěkání nakažených psů či blížící se kroky zdejšího ultimátního nepřítele dokáží v noci pocuchat nervy i dospělému.

V rámci série mám již celkem nahráno, přesto mě každý díl vždy náramně baví. Hra si vás zaháčkuje od prvního výstřelu do ohnilé palice krvelačného zombíka a konzistentně baví až do toho posledního. Ovládá se to skvěle a s každou z poměrně omezeného arzenálu zbraní je náramná zábava. Nepřátel de facto také není závratné množství druhů, ale vše je vyladěné do posledního detailu. Leveldesign na jedničku. S ikonickým Tyrantem má snad každý alespoň jeden infarktový zážitek. Naštěstí je ve hře přítomný tak akorát, aby nezačal otravovat. Při druhém průchodu hrou už sice něco ze svého kouzla ztrácí, přesto jde o skutečně ikonického nepřítele, který navíc není tak citelně skriptovaný jako Nemesis z remaku trojky.

Bavil jsem se po celou dobu náramně. Snad jedinou výtku bych směřoval k nevalné herní době. Jepičí životnost je vyčítaná spíše Resident Evil 3, ale ten mě kupodivu trvalo dohrát déle (i když na tom hraje rozhodně nezanedbatelnou roli vyšší zvolená obtížnost). Jasně, RE2 je jedna z mála her, kterou prakticky musíte "dohrát" dvakrát, tedy alespoň jednou za každou z hratelných postav. Co do obsahu však rozhodně nejde říci, že byste po dohrání příběhové linky za Leona/Claire viděli pouze polovinu hry, spíše nějakých 80 %.

Přesto je druhý průchod hrou skvělý a vlastně nevím, jestli mě hra nebavila ještě o něco více. Claire má úplně jiný arzenál zbraní než Leon, navštíví i některé unikátní lokace a nepřátelé jsou jinak rozmístění. Tyrant vás navíc začne prohánět podstatně dříve (no hurá) a závěrečný bossfight je rovněž odlišný. Ze hry se tak dá nakonec vymáčknout něco ke dvaceti skvělým hodinám a vlastně ani nevadí, že podstatná část hry je stejná. Pro masochisty si navíc autoři připravili i dost nekompromisní trofeje jako v ostatně každé RE hře. Za sebe můžu říct, že zase takový fanda nejsem, abych procházel hru s omezeným počtem kroků. Ale proti gustu...

I přes troch horší "trvanlivost" je remake druhého dílu jednou z nejlepších her série. Po stránce atmosféry se se hrou může rovnat jen máloco a léty osvědčená hratelnost funguje skvěle. Já si navíc na délku většinou stěžuji pouze u her, kterých se nemůžu nabažit a tím propíraný kousek rozhodně je.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 5. Zase práce!:  Dohraj hru, ve které hraješ za postavu vykonávající tvoje současné nebo bývalé povolání. – Hardcore varianta /Leon S. Kennedy je policista, což je rovněž mé současné povolání./

Hodnocení na DH v době dohrání: 86 %; 214. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press

Pro: Prakticky perfektní atmosféra; léty ověřená a stále zábavná hratelnost; lokace; výtečné ozvučení; zábavné zbraně; velmi slušná grafika; hru dává naprostý smysl dohrát alespoň dvakrát

Proti: Poměrně krátké; postava občas odmítá zapnout baterku i na místech, kde je kulový vidět

+13

Hard West: Scars of Freedom

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 65
Slušné rozšíření. Problémy základní hry zůstávají, ale náplní i námětem snese Scars of Freedom srovnání spíše s těmi lepšími scénáři kampaně. Překvapila mě celkem délka, jelikož bonusový příběh je ve srovnání s osmi základními rozhodně nejdelší. Tentokrát je i část dialogů dabovaná atmosféra Weird West opět dobře funguje... scénáristé si bohužel neodpustili i pár kiksů. Například když nějakým nevysvětleným způsobem striktně němá postava sdělila konkrétní jména hlavní hrdince, která však podle jiné části scénáře neumí číst. Ok.

Novinek moc není (tuším jedna zbraň, kterou jsem ale nepoužil), mapy střetnutí jsou ale dobré. Stejně jako v základní hře nejde ani tady vždy pouze o vyvraždění nepřátel. Ve Scars of Freedom na mě čekal i nejnáročnější souboj z celé hry, kupodivu šlo o střetnutí nepovinné. No, měl jsem fakt co dělat a mapu jsem zdolal metodou pokus omyl snad po hodině a půl. Neuváženě jsem se vydal pro zásoby Etheru se slabou partou a málem na to úplně dojel. Souboj se nachází až v poslední čtvrtině DLC. Pokud jej však spustíte, lze ho už pouze restartovat a vzhledem ke zdejšímu systému ukládání nahrát pozici před soubojem není možné. Ohroženo tak bylo cca 4-5 hodin hraní v případě, že bych musel scénář prostě celý pustit od začátku.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Poměrně dlouhé; dobý námět; doprovodná mechanika scénáře má tentokrát alespoň nějaký dopad na hratelnost

Proti: Nemožnost nahrání pozice před soubojem; opět otravný bug s mizejícími portréty a další problémy základní hry

+9

Hard West

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 65
Tohle mohlo být skvělý. Jenže autorům se nepodařilo prakticky nic úplně dotáhnout, takže se obrovský potenciál rozplynul jen v obstojný nadprůměr.

Styl "Weird West" pro mě zase takovou exotikou nebyl. Poměrně nedávno jsem odehrál ehm... hru jménem Weird West a propojení kovbojů s okultismem a démony mi tak již bylo poměrně povědomé. Hard West se tématiky ujímá obstojně. Specifickou atmosféru navodit dokázal a ústřední filmečky uvozující každý z osmi hratelných scénářů jsou fajn, stejně jako stylový hlas vypravěče, kterým není nikdo jiný než Smrt samotná!

Co mě celkem zarazilo je fakt, že jednotlivé scénáře jsou vzájemně dost oddělené a ke slovu se během kampaně dostane dokonce celých šest hlavních postav (a fůra parťáků k nim do bandy). Co scénář, to tak 3-4 hodiny hratelnosti a pokaždé se začíná od znova, i když vždy trochu jinak. Příběh postav scénářů je sice částečně provázaný, ale přišlo mi, že některé dějové linky hodně vyšuměly a závěr byť i poměrně zajímavě rozjetého scénáře byl skoro vždy dost neuspokojivý. Po závěrečném souboji sekce prostě vypravěč pronesl dvě tři věty a hotovo. Některé scénáře mě svým tématem bavily (hledání příčiny šířícího se šílenství), jiné moc ne (útěk Cassandry před fanatickým magorem).

Vyjma tahových soubojů ve hře možná až překvapivé množství času strávíte na mapě daného scénáře, kde se vaše banda pistolníků přesouvá mezi lokacemi. Pro většinu scénářů si autoři připravili i určitou unikátní mechaniku. Ty na mě však působily v lepším případě zbytečně, v tom horším prostě jen otravovaly. V jednom scénáři se tak například střídá denní cyklus a postavy se potřebují večer najíst. V tom, jak je hra celá dost neohrabaná musíte příděl jídla každému ze členů skupiny manuálně odklikávat každý večer. Přínos do hratelnosti? Regulérně nula.

Průzkumem mapy lze získat určité odměny, další peníze ale i nepěkné zranění pro některou z postav. Dopady vašich rozhodnutí však dost limituje fakt, že nejpozději do pár hodin budete s jinými postavami v jiném scénáři a vedlejší aktivity tak působí trochu zbytečně. Alespoň jde však odemknout některé unikátní předměty, jež je poté možné v rámci dalšího scénáře zakoupit od speciálního obchodníka.

Každý ze scénářů obsahuje cca 5-7 soubojů z nichž je drtivá většina povinná. Mapy jsou pro každé střetnutí unikátní a celkem povedené. Jsou plné překážek sloužících ke krytí, které je pro přežití naprosto stěžejní. Na samotných soubojích by však chtělo taky ještě zapracovat. Hra se na PS4/5 ovládá trochu humpolácky a přepínání mezi patry baráků je hrozný voser. Není vůbec problém se ukliknout a panáčka poslat kam jste úplně nechtěli. V Hard West se bojuje exkluzivně na dálku a jiné než palné zbraně zde nejsou. Hlavně zpočátku částečně ale až do samotného konce jsem tápal, jestli z daného místa budu schopen nepřítele trefit, popřípadě jestli jej hra při přesunu na danou pozici bude stále vnímat jako v plném či částečném krytu. Tohle šlo udělat daleko přehledněji. Nastávají tak situace, kdy má vaše postava na nepřítele už zdánlivý výhled a střílet nemůže (nebo s velmi omezenou účinností) a pak vás jednou ranou nepřítel přes půl mapy zastřelí skrz dvě okna.

Nejprve jsem měl v plánu hrát střetnutí bez nahrávání pozice. Tohle siláctví mě však hodně rychle opustilo. Nepřátelé na mapě totiž nevidíte, pokud je nevidí přímo některé z ovládaných postav. Velmi často mě tak některou z postav odpravil nepřítel, o jehož pozici jsem nevěděl a vědět ani nemohl. Můj pistolník se prostě zrovna kryl vůči támhletěm oknům, avšak ještě neviděného protivníka počítač umístil jinam. Když nejste v krytu a dojde vám atribut štěstí, dle kterého se vypočítává šance na úhyb, stačí jedna maximálně dvě rány a je vymalováno. Navíc mě otravoval nepříjemný bug, jehož vinou mi po celou hru mizeli portréty s ovládanými postavami. Jediné řešení? Quick save/load. Někdy vše fungovalo správně alespoň pár kol, jindy byly portréty po dvou odehraných akcích opět fuč. Bez nich přitom nevíte, kolik dané postavě zbývá štěstí či jakou má zrovna zbraň... ultimátní edice MY ASS!

I přes neduhy však dokáže hra v tahových soubojích bavit. Sytém vylepšení a schopnosti jsou zde řešeny formou tarotových karet a některé schopnosti zavánějící okultismem rozhodně dokáží bavit. Postupem času čím dál více zjišťuji, že tenhle žánr mi zatraceně sedí (jen bych si konečně mohl pustit taky něco vyloženě dobrého... místo toho se trápím se zabugovanými kousky jako Crown Wars: The Black Prince či právě Hard West). 

Se hrou jsem i díky bugům a hraní na nejvyšší obtížnost strávil cca 30 hodin. Část z nich jsem se dobře bavil, část se vztekal nad tím, jak špatně některé aspekty hratelnosti autoři vymysleli. I přes ne úplně oslnivé hodnocení mě však nakonec mrzí, že druhý díl není pro PlayStation naportovaný. Většinu nepříjemných nedostatků by zase nebyl takový problém odstranit a s trochou snahy by ze série mohlo vážně něco být. Škoda.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 2. Tenkrát na Západě: Dohraj hru, která se odehrává z větší části na Divokém západě. – Hardcore varianta /zcela zjevný "westernový setting" šmrncnutý Weird West prvky/

Hodnocení na DH v době dohrání: 71 %; 25. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Tahové souboje dokáží být zábavné (když hře odpustíte určité nedostatky); atmosféra většinou dobře funguje; části příběhu (jako celek mě však už tolik nenadchl)

Proti: Mizející portréty postav; souboje jsou mnohdy dost nepřehledné; doprovodné mechaniky k jednotlivým scénářům jsou zbytečné a nic do hry nepřináší; občasné zápasení s ovládáním na PS

+9

Life is Strange - Episode 5: Polarized

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Komentář se vztahuje k celé sérii, zatímco výše uvedené hodnocení je čistě pro pátou (nejlepší) epizodu. 1-3 jsem hodnotil ve "žlutých" číslech. 

První série Life is Strange je dneska už kultovní záležitost a i zde se dle hodnocení těší značné oblibě. Poprvé jsem to se hrou zkusil již v roce 2019, ale vzdal to někde za polovinou třetí části. Nyní to bylo lepší, ale úplně nadšení se stejně nekoná. Co je na vině, vlastně neumí úplně pojmenovat... Příliš rozvláčné tempo? Někdy až moc "civilní" rozhodnutí? Zasazení? Jednoduchá hratelnost? Nebo prostě jen nejsem cílovka? Možná kombinace všeho... přitom jde paradoxně o ty aspekty, co činí Life is Strange do značné míry unikátní.

Atmosféra hry je dost specifická. Přiznám se, že svět umění a fotografie mi vůbec nic neříká a měl jsem se trochu problém sžít s postavami a jejich problémy. Life is Strange se ale nebojí zabrousit do citlivých témat i když bych se vůbec nezlobil, kdyby tvůrci ještě trochu zatlačili na pilu a hra mohla mít i temnější vyznění. Rozumím však tomu, že takový kousek by už mohli mít problém protlačit přes vydavatele, na což ostatně naráží i tvůrci v obsaženém dokumentu "making of". Ústřední story se odvíjí pomalu, ale rozhodně je zajímavá. Přijde mi však, že má hra až přehnaně dlouhou expozici a druhá/třetí epizoda by mohla trochu více šlapat na plyn. Tyto epizody jsou hodně zaměřené na znovuvybudování vztahu Max s Chloe. Tvůrci se sice snaží, ale já si Chloe příliš neoblíbil až do samotného konce. Konečné rozhodnutí pro mě tak žádné velké dilema neznamenalo.

Life is Strange se vás stejně jako další adventury podobného typu neustále snaží přesvědčit, že na rozhodnutích záleží. Některá rozhodnutí jsou nicméně trochu úsměvná a možná až moc civilní. Je mi celkem u řiti, jestli mi uschne virtuální kytka. Ty emotivně nejvypjatější rozhodnutí poté hra nabízí většinou ve chvílích, kdy vám je stejně jasné, že se obratem bude zase cestovat časem zpět a rozhodnutí se vlastně stejně v rámci příběhu "vymaže". Ani omylem jsem neměl pocit, že hru svým herním stylem nějak zásadně ovlivňuji a drtivá většina událostí (a ty podstatně prakticky všechny) se odehrají vždy stejně. Maxina schopnost cestování v čase zpočátku působí jako jen takový doplněk pro civilní vyprávění. Postupně toto téma autoři citelně rozvedli a druhá půlka hry s časohrátky již pracuje na plné obrátky.

Je škoda, že se autorům Maxiny schopnosti nepovedly přetavit i do zajímavých hádanek. Stejně jako hry od Telltale Games se i Life is Strange hraje skoro sama, hádanky jsou velmi jednoduché a zásek nehrozí ani omylem. A největší taháky? Rozhodně příběh, který jako celkem funguje velmi slušně a před spuštěním poslední epizody jsem byl skutečně zvědavý, jak to tvůrci s rozdanými kartami nakonec dohrají. Postavy určitě nejsou špatné, je zde však patrná jistá šablonovitost, byť se tvůrci do zdánlivých klišé snaží míchat i nové zajímavé prvky. Dost mě sral vtíravý Warren. Jeho zoufalost čpěla z každé repliky či SMS zprávy. Přitom je to vlastně hodnej kluk...

Life is Strange na mě po celou dobu jako hra pro hipstery (dnes už trochu přežitý termín, uznávám, ale hra jej sama používá a jde tak o zajímavý otisk doby vzniku). Max samotná je za hipstera pejorativně označována i některými postavami a byť se tomu brání, celá hra na mě působí jako dělaná pro publikum co má tento styl rádo. Já na kavárničky, či retro vůbec nejsem a tak jsem se ve hře jednoduše necítil "jako doma". Za zmínku však rozhodně stojí opravdu výborná hudba, která do nálady hry sedí perfektně.

Letos jsem tak rest dotáhl do konce. Bavil jsem se slušně, byť jsem se nedokázal nikdy zbavit pocitu, že tohle není hra úplně pro mě. Na druhou stranu však musím uznat, že jde o dost specifický a atmosférou unikátní zážitek. Vzhledem k tomu, že další hry série mají být spíše horší, pravděpodobně skončím u prvního dílu.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 1. Coffee Break: Dohraj hru, která se alespoň částečně odehrává v kavárně, bistru nebo baru." – Základní varianta /Hra se odehrává částečně i v typickém americkém bistru. Do něj se podíváme opakovaně včetně komentované páté epizody./

Hodnocení na DH v době dohrání: 85 %; 366. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Příběh; specifická atmosféra (ač mi třeba úplně nesedla); skvělá hudba; citlivé zpracování těžkých témat

Proti: Rozhodnutí klasicky dost na oko; místy možná až příliš pomalé tempo; velmi jednoduché hádanky; občas trochu pozérské...

+15

Alan Wake II: The Lake House

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
Splynutí Controlu a Alana Wakea dokonáno jest. Při prozkoumávání chodeb výzkumné stanice The Lake House jsem měl prakticky pocit, že hraji Control jen umně naroubovaný na jinou důvěrně známou hru.

Zážitek to byl zejména na standardy běžných DLC výborný. V obstojně dlouhém přídavku nechybí dvojice excentrických vědců, jejichž ego a ambice vydláždili cestičku hezky rovnou do pekla... nebo do ještě horších končin. Nový kousek příběhu funguje velmi slušně. Je kompaktní a pomrkává se i na některé předchozí události. Potěšilo mě, že DLC bez problémů funguje samo o sobě, působí uceleně a jen neotevírá další a další otázky aniž by naservírovalo odpovědi.

Akce je poskrovnu, což je jen dobře. Kritizované tuny munice z předešlého přídavku se naštěstí neopakují i když vyloženou nouzi jsem taky neměl. Atmosféra je libová a uzavřené prostory výzkumného střediska dokáží spolehlivě pocuchat nervy. Třeba místnost s nejméně stovkou sborově klapajících psacích strojů navozuje vážně nepříjemný pocit. Zpět jsou i pro druhý díl ikonické lekačky, jež jsou svým obsahem snad ještě hnusnější. Už jsem se jejich příchod přeci jen naučil předvídat a tentokrát jsem se lekl snad jen jednou. Než (a částečně i pak) se představí nový druh nepřítele, dá se napětí krájet.

Délka přídavku je naprosto přiměřená. Tentokrát se naštěstí nerecykluje prostředí. Po místnostech je roztroušeno několik desítek záznamů, které bylo opět zábava pročítat (stejně jako občasná live action sekvence s některým z dvojice vyšinutých géniů). Nejprve mě potěšil zdánlivý návrat hádanek v podobě zaheslovaných počítačů. Těch je celkem pět. K mému zklamání si však většina výzkumníků prostě nalepila lísteček s heslem na monitor, takže se žádné velké bádání nekoná.

Z The Lake House se tak vyklubalo vlastně až příjemné překvapení, které výrazněji nezaostává za skvělou hlavní hrou. Poměrně přísné hodnocení na agregátu recenzí Metacritics (72 % průměr) mi tak příliš smysl nedává, dostat takovouto porci zábavy v každém DLC k AAA hře, těšil bych se z nich daleko více.

Hodnocení na DH v době dohrání: 79 %; 20. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Kompaktní zajímavý příběh; atmosféra; citlivé propojení Controlu s původní hrou; live action sekvence; writing celkově

Proti: Nová zbraň nic moc nepřináší; hesla přilepená k monitoru

+15

It Takes Two

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 100
Důležité upozornění: Následující odstavce obsahují zvýšenou kadenci superlativů na větu čtvereční. Dále tedy pokračujte na vlastní nebezpečí.

No, tak letos začínáme zostra a to rovnou absolutoriem. Popravdě, i přes nadšené ohlasy a nejedno ocenění HRA ROKU jsem stejně pořád pochyboval, že It Takes Two funguje po celou dobu tak, jak se v trailerech tváří… mýlil jsem se. Výsledek je lepší, než bych si dovolil doufat.

To, co v Hazelight Studios dokázali je naprosto nevídané a to i s ohledem na jejich předchozí (rovněž kvalitní) tvorbu. It Takes Two je vlastně až překvapivě dlouhou hrou (vezmeme-li v potaz do jakého žánru spadá a o co se snaží), po celou dobu však překvapuje, mění se, ohromuje. Herní mechaniky se střídají co pár minut a takřka vždy jsou realizovány skvostné nápady, které neustále počítají s principem dvou hráčů a striktně rozdělené obrazovky. Tam, kde se „konkurence“ v rámci kooperace omezuje na pár společných rébusů či unylé mačkání vypínačů, chrlí Hazelight jednu neotřelou mechaniku za druhou od první do poslední minuty. Spolupracovat musíte prakticky neustále a pořád jinak. Dvojice ústředních postav co chvíli dostává nové vzájemně se doplňující schopnosti do vínku a zábava je to náramná.

Se svým parťákem budete systematicky čistit vosí hnízdo, podíváte se do „vesmíru“, do pokoje plného obřích a krásně interaktivních hraček a na mnoha další kouzelná a naprosto originální a nerecyklovaná místa. A možná dojde i na úkladnou vraždu! Co level, to nápaditý skvost s kouzelným pohádkovým nádechem. Design jednotlivých úrovní je úžasný a nechybí spousta maličkostí k prozkoumání. Hra je napěchovaná milým interaktivními drobnůstkami, na které se samozřejmě můžete úplně vykašlat… ale kdo by to dělal? Tomu všemu vévodí pětadvacítka v drtivé většině výborných miniher na pár minut, kde hra umožní jinak striktně kooperující dvojici hráčů změřit síly. Stejně jako prakticky vše ve hře jsou i minihry pestré a zábavné.

Vychytaná neustále se měnící herní náplň jde ruku v ruce s příběhem, přičemž autoři se odhodlali probádat minimálně pro herní médium okrajová témata. Hlavní hrdinové Cody a May se v souvislosti s pozvolným odcizením a neustálými hádkami rozvádí. Aniž by si to uvědomili, nejvíc jejich rozhodnutím trpí jejich malá dcera Rose, která následně své rodiče nevědomky zakleje do podoby roztomilých loutek. Asi nikoho nepřekvapí, jak se poté začne příběh vyvíjet tj. že si k sobě zpočátku hašteřivý pár opět začne hledat cestu. Hra však není napsaná vůbec špatně a i když směřování příběhu musí být snad každému velmi rychle jasné, za vybrané téma i jeho zpracování si autoři nezaslouží opět nic jiného než velkou pochvalu. Sám jsem hru zvolil jako doplněk k nudným, ale potřebným penězům v rámci svatebního daru pro kamaráda s kamarádkou.

V této souvislosti doplním jen malé upozornění. It Takes Two rozhodně není obtížnou hrou, parťák v podobě „nehráče/nehráčky“ si na ní však může vylámat zuby. A Way Out byla v tomhle ohledu přeci jen benevolentnější. Ač je hra z logiky věci ideální pro páry či manžele, nakonec se May chopila moje mnoha desítkami her ošlehaná sestra a i tak jsme se byli schopni na pár skákacích pasážích na chviličku zaseknout. Ač bych si hru v teorii více užil s manželkou, jsem si jistý, že by ji It Takes Two v některých pasážích frustrovala. Zmíněné však není koncipováno jako výtka. Autoři se snažili, co mohli, „smrt“ většinou znamená zdržení na pár sekund a díky alespoň nějakým nárokům na hráčovi dovednosti jsem si hru užil o to více. Pro pár hráč/hráčka jde každopádně o ultimátní veledílo.

Hledat perfektní hru je jako lov chiméry. Ani It Takes Two tak není úplně perfektní. Občas jsem si tak v cutscénách říkal, že by slovní přestřelky protagonistů mohly být o něco vybroušenější. Malinko dokáže pozlobit kamera a nutno podotknout, že výjimečně je hra v některých svých mechanikách kostrbatá. V podvodní sekci jedné úrovně se nám tak například v písku zasekl neohrabaný „vejrychtung“ na utahování obřích závitů a pomohlo až nahrání checkpointu. Přesto pokaždé, když jsem byť pomyslel na to, že bych z absolutního hodnocení lehce ubral, připadalo mi to jednoduše nemístné. It Takes Two je totiž kooperativní skvost, který v tom, o co se snaží, tak bezprecedentně ční na čímkoliv, co by šlo vůbec označit za konkurenci, že je špetka shovívavosti prostě na místě. Mhouřím tedy očko a sázím kilo! 

Hodnocení na DH v době dohrání: 89 %; 164. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Úžasné úrovně a originální prostředí; neustále se měnící hratelnost; neskutečná hravost; krásný vizuál; milé interakce s prostředím; příběh; slušná délka; minihry; friend’s pass (EA? nechce se mi věřit)

Proti: Pár zanedbatelných prkotin shrnutých v posledním odstavci textu

+18

Marvel Rivals

YokolobunaYokolobuna
  • PS5 80
PVP střílečka Marvel Rivals vyšla trochu s křížkem po funuse. Kdyby autoři trefili roky, kdy v kinech řádila Infinity Saga, měla by našlápnuto k velkému hitu. Hra to totiž není ani náhodou špatná. Ano, je to do jisté míry kopírka Overwatche, ale mě osobně to třeba prakticky vůbec nevadilo. Opravdu kvalitních her v žánru je ostatně velmi málo a již zmíněný Overwatch roky mele z posledního.

Již na první přivítání hra potěší poměrně rozsáhlou plejádou hrdinů z řad superhrdinů, které doplňuje i pár padouchů/antihrdinů. Třiatřicet hratelných postav přitom mají brzy obohatit další příchozí. Jen se celkem divím, že chybí hyperpopulární Deadpool, který v posledních letech s pár dalšími statečnými drží filmový Marvel alespoň lehce nad vodou.

Marvel Rivals se hrají skutečně jako Overwatch, nebo alespoň tak, jak si jej pamatuji. Šestičlenné týmy po sobě nejen pálí efektní schopnosti, ale snaží se i splnění zadání jednotlivých herních módů. Ty takhle relativně po vydání nejsou úplně pestré. Postavy se ale povedly. Až na jednu jedinou výjimku jsem vyzkoušel všechny a byť se najdou určité podobnosti v některých mechanikách (například celá rada postav má za ulti nějaký pěkný plošňák) jsou dostatečně pestré. Potěšilo mě, že si tvůrci netahali schopnosti úplně ze zadku. Měl jsem trochu obavu, že když nebudou vědět, jak postavu zpracovat, prostě jí dají do ruky kvér (koukám se tvým směrem Suicide Squad: Kill the Justice League). Není tomu tak a některé postavy bojují i primárně na blízko s nějakou tou vychytávkou jak rychle zkrátit vzdálenost, nebo přeci jen nouzově něco rychle vrhnout či vystřelit na dálku.

Vyvážení postav je trochu věc názoru. Za některé, které mají podle komunity stát za prd (Namor) se mi velmi dařilo, za Spider-Mana jsem hrál jako kus kreténa a po splnění příslušné trofeje na něj již ani nehrábl. Takový Jeff the Land Shark by asi přeci jen nějaké úpravy snesl, hlavně jeho ulti, kterou není problém sundat většinu nepřátelského týmu, aniž by se dalo nějak zvlášť efektivně bránit. Z komunity se ozývají výtky směrem k autorům k problémům v matchmakingu. Rivals postavy rozděluje do trojice tříd, které jsou defacto klasičtí tankové, DPS, a healeři. Nezřídka se stává, že hráči bezmyšlenkovitě okamžitě zvolí příliš mnoho DPS postav, což však poté moc nefunguje v praxi a i průměrný nepřítel s normálně složeným týmem vás roznese na kopytech. I kvůli tomu byli moje nejhranější postavy Groot a Thor (tankové). Naštěstí zrovna Thor paří mezi ty nejpestřejší a nejzajímavější postavy ve hře co se týče mechanik.

Líbily se mi interkace mezi jednotlivými postavami před začátkem utkání, byť i ty se postupně začnou přirozeně opakovat. Zajímavou a celkem funkční novinkou jsou tzv. Team-Ups spočívající v tom, že přítomnost dvou či více vzájemně propojených postav přináší některým hrdinům pasivní ale i aktivní schopnosti. Nezřídka jde i o poměrně zásadní výhody a hlavně v hodnocených hrách už poměrně dává smysl, zamýšlet se při výběru postavy i nad těmito synergiemi.

Co se týče hratelnosti, vlastně nemám moc co vytknout, Zápasy jsou svižné, ovládání postav dobře zvládnuté a schopnosti zábavné. Komiksově laděná grafika není asi vzhledem k původu předloze překvapením. Je však pravda, že by to chtělo více map, což je však problém drtivé většiny nových MP PVP her. Ne, že by byla situace úplně tristní a ty zdejší mapy jsou i pěkně tematicky stylizované k určitým postavám či konkrétním filmům, ale za čtyřicet hodin, které jsem ve hře strávil, jsem každou z nich navštívil nespočetněkrát.

Pro případné zájemce do hry zakomponovali autoři i tunu lore, obsahuje celé dlouhé texty k jednotlivým postavám a v rámci sezón zjevně budou vycházet další střípky příběhu. Děj (dá-li se o něčem takovém v případě mutliplayerové střílečky vůbec hovořit) se točí kolem nového superpadoucha (filmového) Marvelu Dr. Dooma, který by se měl brzy představit i v kinech. Troufám si tvrdit, že tunu textů skoro nikdo nečte, ale i tak snahu autorů cením.

Se hrou jsem byl tak rozhodně spokojený. Pouštěl jsem to ostatně s tím, že nejsem úplně cílovka a dost pravděpodobně u toho až tak dlouho nevydržím. Nakonec jsem si spokojeně odehrál 100 výher, ležérně se vyšplhal alespoň do Silver I ligy a hlavně zpočátku se bavil výborně. Dál už se ale vracet nehodlám. Je samozřejmě otázka v jaké kondici hra přežije následující měsíce/první roky – oznámených 20 milionů hráčů u F2P se silnou značkou krátce po spuštění hry zase tolik znamenat nemusí. Našlápnuto k tomu má poměrně dobře.

Hodnocení na DH v době "dohrání": 65 %; 2. hodnotící; Free To Play

Pro: Naprosto férový F2P (všichni hrdinové odemknuti od začátku pro všechny); zábavné schopnosti relativně korespondující s kánonem; dobrý pocit ze střelby/lískání nepřátel; vhodně zvolená a celkem pohledná grafika; pro zájemce spousta psaného lore

Proti: Bolístky většiny nových MP her, takže relativně málo map, módů apod.; občasné problémy v matchmakingu, ale to je spíše chyba tvrdohlavých hráčů

+6

EA Sports UFC 4

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 65
Vloni jsem se regulérně zamiloval do MMA, což vygradovalo až k tomu, že jsem se koncem roku odhodlal po mnoooha letech zapnout sportovní hru. Bavil jsem se vlastně slušně, teoreticky i lépe, než na kolik jsem to hře nakonec spočítal, jenže UFC 4 má skoro ve všem tak obrovské rezervy až se to do hodnocení přeci jen promítlo. Být to první díl, dalo by se nad lecčím přivřít oči, ale se čtyřkou v názvu (a možností opisovat od série UFC Undisputed vydavatele THQ) mi prostě připadá, že se na celkové kvalitě hry podepisuje v současnosti nulová konkurence a lenost EA věci výrazněji dotahovat. Proč udělat jednu pořádnou UFC hru, když můžu s drobnými úpravami vydávat číslované díly jednou za dva roky, že ano?

Nebudu ale hned plivat, hru pro mě zpočátku prostě táhlo moje nadšení "pro věc". Byl jsem zvědavý na to, jak autoři jednotlivé aspekty sportu zpracovali do hry a i na normální obtížnost jsem zpočátku bojoval napínavá utkání i v nižší lize. Mód kariéry jsem nakonec prošel dvakrát, jelikož poprvé jsem se do toho pustil prostě blbě. Chtěl jsem se přes nižší ligu prodrat do UFC a poté k titulu metodicky a trpělivě. Do UFC jsem přešel až s nějakými zkušenostmi na skóre 10:2 a těšil se, jak začnu dělat "vlny" v light heavyweight divizi s tím, že při své cestě vypleskám šaška Hilla a neodvratně změřím síly i s naším nejúspěšnějším bojovníkem v UFC Jirkou Procházkou. Ouha, než jsem se přes smyšlené panáky prokousal do rankingu, Hill i Procházka (a spousta dalších) pověsily rukavice na hřebík. Během první kariéry jsem tak i mezi contendery měl spoustu reálně neexistujících pitomců a zápasy začaly být velmi generické a stereotypní. Atlety hra posílá do důchodu zdánlivě náhodně. Jon Jones tak vesele zápasil třeba v 45 letech, zatímco spousta mladších už byla roky na odpočinku. Při druhém pokusu o kariéru to bylo přeci jen lepší a v middleweight jsem využil veškeré možné zkratky. Snad již celkově ve čtvrtém utkání tak na mě čekal Anderson "Spider" Silva a přes nabídku přestupu o divizi vzhůru jsem nakonec narazil i na onoho Procházku (Hilla ne, tomu hra postupně vypočítala skóre 14:11 a držel se v rámci divize dole).

Problém je ale v tom, že už poprvé vás postupně přestane kariéra bavit. Vyjma utkání jde prakticky jen o neustálý dril úderů v tělocvičně a odklikávání generických okének ve snaze získat více fanoušků a budování hypu před zápasem. Herní smyčka kariéry se tak sestává ze stereotypní přípravy na utkání po cca 15-20 minut, poté zápas, který klidně skončí během minuty a následuje opět dril v tělocvičně.

Měl jsem trochu obavu ze soubojového systému samotného. Přeci jen jsem měl pochyby, jak logicky přízemní MMA obstojí ve srovnání s šílenostmi, které předvádí klasické bojovky typu Mortal Kombat. Potěšilo mě, jak zábavné souboje (v postoji, zem je voser) dokáží být. Technik je slušné množství, byť rozhodně nejsou úplně vyvážené (což ale platí i v reálu). Doteď vlastně nevím, jaké výhody má někoho řezat do oblasti břicha, když kopanec do hlavy nebo do lýtka způsobí soupeři podstatně větší neplechu. Zároveň mi velmi dlouho trvalo pochopit, jak vlastně fungují souboje na zemi a některé mechaniky jsou mi záhadou doposud. Do některých pozic jsem se při boji na zemi nedostal, ať už jsem dělal cokoliv.

Hlavní důvod spíše jen lehce nadprůměrného hodnocení však spočívá v omáčce kolem soubojů samotných. Hra je z podstaty věci simulátor, proto zamrzí, jak moc prvků vám pocit "že tam fakt jste" nabourává. Komentář je sice v podstatě kvalitní a postarali se o něj Jon Anik a Daniel Cormier (tedy jako v reálu), šíleně se však opakuje a mnohdy absolutně nedává smysl. Utkvěla třeba situace, kde jsem asi po dvaceti sekundách trochu WTF sestřelil jediným kopem Adesanyu a během vyhodnocení utkání se poté oba komentující rozplývali nad tím, jak napínavé a vyrovnané utkání to bylo a že se žádný z účastníků nemá za co stydět, vždyť do toho dali všechno! Jindy zase Jona Jonese představují tím stylem, že jde o mladého nadějného sportovce (i když mu je v tu dobu již přes čtyřicet), který má ambice stát se legendou divize jako Chuck Liddell, či ehm... Jon Jones. Podobných situací je hra plná a pocit ze hry to strašně kazí. Stejně tak hapruje představování bojovníků, kdy Bruce Buffer u vyrobeného borce přečte vždy jen přezdívku. Když si vyberete některé z před vytvořených jmen, přečte zase jenom příjmení... no a někdy se na to Bruce vysere úplně a místo představení je ticho. Divných zejména zvukových bugů je hra až překvapivě plná.

Přiznám se, že mě úplně neuchvátila ani grafika. Hra je z roku 2020, což není zase tak dlouho, ale tipoval bych jí o dost víc. Někteří bojovníci vypadají relativně k světu, jiní hodně podivně či nechtěně legračně (opět zmíním podivně širokého Procházku). Vizuál celkově není nic moc. Animace jsou naštěstí ok snad až na některé zvláštně vypadající submise. Naprosto dementní mi přišly podivné pózy, které fighteři dělají před zápasem. Možnost oslavy vítězství robotickým tancem bych ještě pochopil, ale když se rozhodčí oponenta zeptá, zda je "READY" a on začne dělat prapodivné taneční kreace.... to fakt do podobné hry nepatří. Vyjma kariéry toho hra pro jednoho hráče příliš zajímavého nenabízí. Online je fajn, ale dostával jsem v něm od veteránů šíleně naloženo, takže jsem to v rámci snahy zachovat si alespoň nějakou důstojnost brzy zabalil.

Našlo by se toho ještě spoustu, proč mi hra přišla podstatně slabší, než by mohla být. Pro fanouška však přesto nejde o špatnou zábavu a asi si dokáži představit, že to za pár ročníků zase klidně zkusím. Prostoru pro zlepšení je ale vážně hodně.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Souboje jsou většinou zábavné; slušná variabilita úderů; když vše funguje jak má, dýchne na vás UFC atmosféra

Proti: Opakující se komentář, který velmi často nesedí k dění na obrazovce; zvukové bugy; poměrně nudná a stereotypní kariéra; slabší grafika

+6

Clid The Snail

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 60
Clid The Snail nakonec jisté neohrabané a neuhlazené kouzlo má. Je to taková ta hra dělaná (pravděpodobně) s láskou, avšak autorům samotným prostě chybí zkušenosti a schopnosti vše dotáhnout do uspokojivého konce. Jedná se o twin stick shooter, jehož soubojový systém je vzhledem k žánru až překvapivě pomalý. Zasazení do zvláštní verze postapa, kde jsou všichni lidé dávno mrtví a svět obývají zvířata, seskupující se do Citadel dle živočišného druhu, je fajn nápad, ale stejně jako snad úplně všechno ve hře zůstal někde na půli cesty.

Hra nezačíná příliš dobře. Hlavní hrdina hlemýžď Clid je totiž povahou naprostý kretén, kterého byste nejraději rozšlápli. Nevím, jestli měl být dle autorů roztomile mrzutý, ale výsledek je prostě extrémně otravný kus hmyzu, se kterým máte chuť skočit do lávy a hru okamžitě vypnout. Hra možná až překvapivě dost sází na vyprávění. Writing je ale většinou slabý až amatérský a vše doplňuje otravný dabing. Hry se smyšlenými jazyky nesnáším. To poloretardované žvatlání mě vždy irituje a Clid je v tomhle ohledu hlavně z počátku skutečně extratřída. Pazvuky zdejších postav při rozhovorech mne pobízely k vypnutí zvuku. Příště prosím... buďto na dabing mám, a hru nechám namluvit, nebo na něj nemám a postačí text. Děkuji. Nakonec jsem si přeci jen alespoň do jisté míry zvykl. Nepříliš povedená mi ovšem přišla i hudba a zvuky obecně. Některé skladby jsou jednoduše na poslech nepříjemné, zvukové stránky her si přitom většinou skoro nevšímám.

Většinu hry tvoří relativně lineární úrovně s pár místy k prozkoumaní, zasazené do okolí jednotlivých zvířecích Citadel, jež sužuje záhadná nákaza a útoky krvežíznivých slimáků. Clid má k dispozici relativně pestrou plejádu zbraní, mezi kterými se v praxi přepíná poměrně neintuitivně. Ve víru akce tak musíte po jedné listovat mezi prázdnými zbraněmi, až konečně přijde na řadu ta, kde jsou k dispozici alespoň nějaké náboje. V boji je poté Clid trochu těžkopádný ne vždy udělá úplně to, co byste chtěli, ale úrovně i souboje celkem baví. Sem tam se ke slovu dostane i nějaká ta hádanka, i když mi přišlo, že v pozdějších fázích hry na ně autoři úplně zanevřeli. Občas se najde i zajímavá vizuální vychytávka, odkazující na již dávno zaniklé lidské pokolení.

Přišlo mi, že Clid The Snail má potenciál, který však nebyl v žádném ohledu naplněn. Přesto nejde o špatný kousek, jen je potřeba si zvyknout na to, že hlavní hrdina je pořádný kus kokota, kterého byste klidně Francouzům naservírovali k večeři.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Poměrně zajímavé zasazení; přiměřená délka; souboje jsou i přes určitou neohrabanost zábavné

Proti: Hlavní hrdina je extrémně nesympatický a protivný degen; dabing založený na nepříjemných pazvucích; hra v ničem kromě zasazení nevyniká a ne vždy se hraje úplně příjemně

+3

Predecessor

YokolobunaYokolobuna
  • PS5 80
Dokud jsem se neodhodlal Predecessor pustit, ani jsem netušil, jak moc mi MOBA hry chybí. Než jsem přesedlal na konzole (tedy cca před dekádou), hrál jsem v rámci žánru všechno možné zejména pak League of Legends a Smite. Druhému jmenovanému se ostatně Predecessor podobá asi nejvíce a po letech abstinování jsem si hraní užil vážně náramně.

Predecessor je defacto pohrobek původně poměrně ambiciózní MOBA hry Paragon od Epicu, který však po obrovském úspěchu Fortnite prostě hru zařízl. Paragon jsem však nikdy nehrál, ale to, že jde o skoro stejné hry, je zcela patrné na první dobrou. Z necelé čtyřicítky hrdinů tvoří asi 85 % ti z Paragonu, byť s upravenými schopnostmi ,a těch skutečně nově vytvořených je minimum.

Ústřední mapa je naprostá klasika, tři linky, džungle mezi nimi a nepřátelská báze jako ultimátní cíl každé partie. Délka jednotlivých střetnutí je přiměřená, většinou je konec mezi 30-40 minutou a nad hodinu jsem se snad nevydrápal nikdy. Věnovat se blíže mechanikám by bylo nošení dříví do lesa, tak jen konstatuji, že prakticky vše dělá hra podle mého názoru velmi slušně. Pocit z boje je uspokojivý, last hit pěkně cinká, hrdinové ať po stránce designu tak jejich schopností se z větší části rovněž povedli. Z počátku působí pár postav zaměnitelně a některá konkurence je přeci jen kreativnější, za většinu hrdinů je ale slušná zábava hrát. Velmi se mi líbil systém volby role před začátkem klání (možná to dělají další současné MOBA hry stejně, už jsem fakt dlouho mimo), čímž se v drtivé většině případu předchází zmatkům a hádkám. Hrál jsem ostatně s vypnutým chatem a pověstná toxicita MOBA hráčů na mne tak prakticky vůbec nedolehla. Z více než sto odehraných her bych těch, kde to někdo zjevně záměrně kazil ostatním, napočítal na prstech jedné ruky.

Do hry jsem naskočil po přidání trofejí teď v listopadu. Je nutno podotknout, že už v současné době není hráčská základna bůhvíjak veliká a asi bych se nedivil, kdyby Predecessor tak do roka chcípl. Momentálně je hra plná veteránů a když jsem namátkou koukal na profily spoluhráčů i protihráčů, prakticky vždy se jejich odehraný čas počítal ve stovkách odehraných hodin. Kupodivu jsem se celkem "chytal" a stůj čas se hrou jsem zakončil s winratem někde kolem 60 %. Kdysi odehrané stovky hodin v jiných MOBA hrách asi sehrály svoji roli a vlastně nevím, jestli by v současném stavu pro úplně nováčky žánru nebyla hra hodně nepřístupná.

Je mi nicméně trochu záhadou, jak by se podle autorů měla hra dlouhodobě vyplatit. Hra je F2P s klasickou free rotací hrdinů ke hraní. Po sedmdesáti odehraných hodinách jsem jsem měl přirozeně odemčené tak tři čtvrtiny hrdinů za herní měnu a za mnoho z nich jsem stejně ani nikdy nehrál. Výdělek by měly také již standardně přinést skiny. Drtivá většina jsou však jen barevné variace a vizuálně odlišné má většina hrdinů pouze jeden (někteří dokonce žádný). Většinou, když mě F2P hra baví, nakonec v ní nějakou tu korunu utratím vyloženě abych ocenil dobrou práci vývojářů a nějakou tu zbytečnost koupím. Premiový obsah zde však prostě za nic nestojí a k nákupu jsem se nakonec za celou dobu nedokopal.

Predecesor je tak vážně fajn MOBA, kde jsem se po sedmdesát hodin náramně bavil. Bavil bych se slušně i dál, ale u MP her si vždy dávám určitý milník, většinou v podobě specifické trofeje a pak už nepokračuji. Her je hodně a život krátký. Každopádně pokud vás tahle 3rd person MOBA zaujala, rozhodně nedoporučuji otálet. I přes své kvality jde na hře vidět, že bude pomalu a jistě skomírat až se její servery navždy vypnou.

Hodnocení na DH v době "dohrání": bez hodnocení; 1. hodnotící; Free To Play

Pro: Zábavná MOBA hra, která sice nic vyloženě zásadního nepřináší, ale hraje se velmi dobře; relativně povedení hrdinové i jejich schopnosti; systém autobuy; poctivý F2P model, kde si nelze výhodu koupit

Proti: Hra pomalu umírá; kvůli veteránům může být hra pro nováčky momentálně již nepřístupná; většina skinů jsou jen drahé barevné variace na základní vzhled

+4

Vampyr

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 65
Když se tu Vampyr léta páně 2017 umístil na druhém místě mezi nejočekávanějšími hrami nadcházejícího roku, příliš jsem tomu nerozuměl. Jasně, mezera na trhu po Vampire: The Masquerade - Bloodlines byla (a stále vlastně je) citelná, ale Vampyr na mě působil jako typická už na první pohled kostrbatá hra, která bude zápasit o sedmičky. U mě to na ni nakonec ani nevytáhl a kdybych měl hodnocením hýbat, bylo by to spíše dolů.

Pomineme-li určitou neuhlazenost, kterou však není zase takový problém AA hrám odpustit, a už na první osahání trochu ploché souboje, dokáže Vampyr zaujmout. Atmosféra je atraktivně temná a temnou zůstane po celou hru. Tady je humoru skutečně jen velmi poskrovnu, což není rozhodně špatně. Noční Londýn má svoji specifickou atmosféru a bezútěšný tón se line celou hrou. Postavy nejsou tuctové a hra zaujme i neotřelou první větší lokací v podobě nemocnice, jejíž personál svádí předem prohraný boj se smrtící epidemií Španělské chřipky. Netradiční hlavní hrdina v podobě transfuzního chirurga má rovněž punc neokoukaného.

Jenže pak to začne skoro všechno padat na hubu. Potencionálně zajímavé postavy jsou víceméně vždy jen tak načrtnuté a jejich podzápletky se skoro nikdy nedořeší. Postav se zajímavým pozadím je ve hře spousta, do ústředního příběhu však skutečně promluví jen zlomek z nich. Vampyr tak upadá do smyčky, kdy v každé oblasti místním položíte pár stejných otázek, ty v odpovědích poodhalí kousek ze své osobnosti, ale hra s tím většinou ji dále nepracuje. Že mě jejich krev nyní dá více zkušeností? Děkuji pěkně, jedu bez zabití civilistů a stejně nemám pocit, že bych zkušenosti navíc nějak extra potřeboval. Vedlejší úkoly jsou skoro bez výjimky obkecané fetch questy a Vampyr se stal jednou z opravdu mála, kde jsem se tak na třetinu nepovinných questů prostě vykašlal. Hlavní hrdina Jonathan může postupně vybít prakticky celý Londýn, z postav se tak postupně stávají jen potencionální svačinky, které bloumají stále na těch stejných místech a jejich osudy se nikam neposouvají. Civilisté jsou často protivní, sobečtí, nesympatičtí parchanti, což však vnímám jako jasný autorský záměr. To aby nutkání vysát krev alespoň z těch nejodpudivější z nich bylo co největší.

I přes nevyužití postav je ústřední příběh tím hlavním, co drží hráčovu pozornost. S hratelností je to totiž postupem času čím dál horší. Že bude trochu problém se souboji, mi bylo jasné již ve chvíli, kdy mě moc nebavily ani první hodinu. Autoři se však utrhli ze řetězu a později není možné přejít přes ulici, aby se na vás nesesypal houf upírů, či naopak lovců. Nepříliš pestré souboje se stávají postupem času čím dál otravnější až mě regulérně jen sraly. Hře by daleko slušela střídmost a vzhledem k tomu, jak je jinak koncipována, by mi vůbec nevadilo, kdyby zůstaly prakticky jen souboje s bossy a maximálne tak čtvrtina nepřátel v ulicích. Nepřátelé jsou kromě osad s civilisty všudypřítomní, jsou přitom nenápadití a to bohužel platí i pro soubojový systém samotný.

Ulicím Londýna sice nechybí atmosféra, je to ale jedno velké bludiště. Uličky jsou si velmi podobné a i přes zdánlivou otevřenost světa hodně lineární. Kličkovat mezi otravnými nepřáteli ve snaze dobelhat se co nejdříve k dalšímu příběhovému milníku je postupně čím dál větší vopruz. Bojovat s nimi smysl absolutně postrádá. Hra za každého zabitého pitomce uděluje krásných + 5 zkušenostních bodů, přičemž za vylepšení upírských schopností si účtuje v tisících.

Co mi ale pilo krev nejvíce (haha), byly dlouhé loadingy. Vlivem různých okolností jsem byl "nucen" hru hrát na PS4 (Pro) a minimálně na něm jsou nahrávací časy hrozné. Vyloženě jsem se v soubojích strachoval, aby Jonathan nechcípl, jen proto, že se poté bude hra zase minimálně minutu načítat. Vampyr jde v tomhle však dál a hra se někdy začala úplně náhodně načítat při pokusu o rozhovor s postavou, se kterou jsem předtím bez loadingu mluvil již pětkrát, jen tak při přebíhání z jedné části Londýna do druhé a nebo (a to jsem snad ještě v žádné hře neviděl) vesele přímo během souboje. Na vedlejší questy jsem se postupně vykašlal i proto, že se mi úplně nechtělo znovu na již prozkoumané místo, kde zase bude hra několikrát načítat, nedej bože, abych při cestě ještě zkapal.

Nad vodou hru drží rozhodně ústřední příběh, který vede k poměrně zajímavým rozuzlením. Scénář je až na pár přešlapů solidní. Na rozhodnutích však příliš nezáleží a spousta linek vyšumí jaksi do ztracena (upíří klub Ascalon). Jak se autoři snažili, aby se jim příběh zdánlivě větvil, ale zase jim hráčská rozhodnutí nepřidělávala příliš mnoho práce, působí některé situace a chování postav podivně. Jako kus debila občas působí i ústřední hrdina, například když se už asi potřetí zeptá Lady Ashbury, jestli ho náhodou nestvořila ona...

Z Vampyra je prostě cítit, že na podobně ambiciózní hru minimálně v roce 2018 DON'T NOD ještě neměli. Hratelnost je průměrná a hru sužují nepříjemně dlouhé loadingy i na naprosto nesmyslných místech. Po nočním Londýně budete pobíhat jako kus trotla, modlit se, že jste si tu zkratku ve formě zamčené brány nezapomněli posledně z druhé strany odemknout a ptát se celkem zajímavých postav na stále ty stejné otázky.

Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 111. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Atraktivní zasazení a originální hlavní hrdina; poměrně zajímavé postavy; ústřední příběh; z větší části scénář a lore

Proti: Dlouhé loadingy; zbytečně přervané nezábavnými souboji; občas dře i jinak slušný scénář; jednotvárné ulice Londýna; postavy jsou často pouze načrtnuty a dále již nerozvíjeny; bugy i několik let od vydání

+11

Alan Wake II: Night Springs

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 75
Vlastně se mi celkem líbí, jak bylo DLC Night Springs pojato. Když se hry snaží v malých rozšířeních něco "roubovat" na základní hru, moc to nefunguje, nebo to působí strašně zbytečně (proč se snažit u něčeho, co uvidí jen zlomek hráčů, že ano...). První DLC k dvojce Alana tak servíruje slibovaný bizár hned ve třech poměrně odlišných chodech. Samotný Alan si teď dává pauzičku (i když vlastně ne úplně) a ke slovu se tak dostává Fanynka číslo jedna, nová Ředitelka FBC a Shawn Ashmore v roli sama sebe. Bez výjimky je to vždy jedno velké WTF, ale každá z epizod má co nabídnout. Slabší mi přišla možná jen návštěva Jesse v Coffee Worldu, byť ne výrazně.

Pro fanoušky bizáru je to opět paráda, Night Spring však za základní hrou přesto výrazně zaostává. Jednak se zde poměrně dost recykluje a navštívíme převážně již viděné kulisy. Horší je to s hratelností. DLC se úplně vykašlalo na prvky survival hororu a munice se zde počítá na stovky. Při hraní za Rose jsem to bral jako součást jasného trollení hráče a k přepálenému akčnímu stylu epizody to vlastně sedělo. Nesmyslný nadbytek všeho se však vrátil ve druhé i třetí části DLC. Střetnutí s nepřáteli rázem vůbec nefungují, napětí neexistuje a těch pár stínů se stává pouze otravou překážkou v cestě k cíli. Co do hratelnosti DLC působí i dost odflákle. V bednách se povalují haldy munice do brokovnice, kterou však druhá a třetí epizoda neobsahuje (nebo jsem ji nenašel?). Měl jsem radost, že jsou zpět zamčené skrýše... tedy do chvíle, kdy jsem zjistil, že tentokrát se k jejich otevření neváží hádanky, ale minihra jako pro cvičeného šimpanze.

Po stránce hratelnosti tak Night Springs prostě stojí za prd, přesto má smysl prakticky pro každého fanouška základní hry. Pomineme-li recyklaci a nenapínavé souboje, dostaneme obstojnou dávku parádního bizáru a v případě poslední epizody i vážně povedeného boření čtvrté stěny.

Hodnocení na DH v době dohrání: 71 %; 24. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Opět správně divné; odvážné nápady a jejich realizace

Proti: Tuny munice v každé bedýnce; recyklace prostředí

+8

VED

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 30
VED jsem na databázi přidal já. Při vyplňování popisku jsem se musel hlídat, aby do něj neprosáklo, jak příšerná hra to je. V jistých ohledech je na místě paralela s nechvalně proslulým snímkem The Room. Je to prostě tak špatné, až je to trochu sranda.

Dle vyjádření autorů z litevského studia Karaclan na hře pracovali dlouhých dvanáct let... BOŽE MŮJ!!! VED sází na vyprávění a značnou část tak tvoří konverzace mezi postavami, což je ale trochu problém, když hra působí, jako by ji napsal mimozemšťan, nebo uplácala umělá inteligence. Příběh je šílený nesmyslný chaos. K jednotlivým příběhovým sekvencím vede cesta přes některý z portálů v magickém světě. Kousky vyprávění tak zaručeně při prvním průchodu neobjevíte. Celé je to ale jeden velký bizár včetně divných postav, které se ani vzdáleně nechovají jako lidé. Motivace nedávají smysl, vyprávění v sobě patlá nesourodé nesmysly a absolutně postrádá jasný fokus. Celé to splývá ve sled nesmyslných scén a zvraty jsou šílené. Prapodivné akce zavdávají příčiny bizarním reakcím.

Do absolutního videoherního pekla však hru poslal až scénář ruku v ruce s otřesným dabingem drtivé většiny postav. Byť to autoři v jednom z komentářů u traileru na YouTube popírají, hra působí jako namluvená pomocí umělé inteligence. V závěrečných titulcích se jména reálných osob objevují, v tom případě však odvedli práci na úrovni náhradních členů vesnického ochotnického divadla. Intonace často vůbec nesedí k zamýšlenému vyznění věty. „Herci“ si skáčou do řeči, aniž by byla předchozí replika zcela dořečena a ve chvílích, kdy má být některé slovo protaženo například za použití vícero hlásek „o“, čte je někdo zvlášť. Stupidní přezdívku hlavního hrdiny (Teleporter) pak některé postavy bůhvíproč vyslovují chybně. Musím hru pochválit za to, že jsem se u ní občas i vyloženě zasmál… bohužel určitě ne na místech, kde to zamýšlel autor scénáře. 

Hlavní hrdina Cyrus je z nějakého důvodu většinu hry slepý. Proč? To samozřejmě nikdo nevysvětlí, v lidském světě má však neustále zavřené oči (tedy až na chvíle, kdy na to autoři zapomněli a má je otevřené). Nijak ho to však nelimituje, nemá to na nic vliv až v jednu chvíli začne opět vidět. Proč, ptáte se? Absolutně netuším… asi kouzlo. V rámci jednotlivých scén se opakovaně dělo, že některé postava něco řekla, o větu dál to popřela a později udělala ještě něco úplně jiného. Cyrus má na zádech meč, který k němu asi třikrát za hru prohodil nějaký bezpředmětný nesmysl a pak byl opět dvě hodiny němý. 

Hra je plná WTF momentů. Utkvěla třeba Babča Yum-Yum, která vám z ničeho nic oznámí, že jednoho z obyvatel magického světa uvařila, protože dotyčný chtěl, aby mu uvařila pokrm z jiného z obyvatel vesnice. Ok. Nebo hodně „random“ vyznání lásky hlavního hrdiny jiné postavě a následná scéna s polibkem. Někdy postavy prostě jen tak ignorují již proběhlé události jako by se ani nestali (Knox při pohovoru... který je sám o sobě další WTF moment).

Abych alespoň na chvíli přehodil na pozitivnější notu, uznávám, že v magickém světě a v soubojích dokáže být hra pohledná. Zejména animace obličejů jsou však podivné a „uncanny valley“ efekt je velmi silný. I v tomto ohledu jsem se opět nemohl zbavit pocitu, že má hru minimálně z části na svědomí umělá inteligence, po které však výsledek už nikdo nepřekontroloval. No, mrkněte na trailer a posuďte sami. 

Hra je z minoritní části tvořena souboji. Ty takzvaně příběhové jsou řešeny absurdním systémem založeném na skillchecku a hodu dvacetistrannou kostkou. Neselhal jsem ani jednou za celou hru. Tento systém byl aplikován i na průzkum míst v magickém světě. Opět však nastávají bizarní situace, kdy sice uspějete, ale výsledkem je negativní kletba pro vaši postavu. Další z mnoha věcí, co ve hře vůbec nedává smysl. 

Prvních pár hodin jsem se držel naděje, že hru spasí souboje v magickém světě. Bojuje se na tahy s tím, že se hrdina Cyrus pomocí schopností i vlivem zásahů od nepřítele po bojišti pohybuje. Pro každý ze čtyř míst si vybíráte schopnosti a kouzla zvlášť a teoreticky by tak měla hra motivovat k taktickému uvažování. Schopnosti jsou však až na pár výjimek velmi podobné a nakonec jsem tak pendloval prakticky jen mezi dvěma sekcemi a efektivně používal ty stejné nudné schopnosti stále dokola. 

Druhů nepřátel je jen pár, ale celkem se povedly a nad otřesným zbytkem hry rozhodně vyčnívají. Soubojový systém působí zpočátku nápaditě, v praxi však příliš nefunguje a přes nevalnou délku hry se stihnou absolutně vyčerpat. Zdejší systém boje je jednoduše příliš plochý. V čem autoři spatřují avizované roguelite prvky, doteď nevím. I když se do mapy se souboji jde vrátit, je vždy stejná a o jiných pro žánr typických aspektech zde nemůže být ani řeč.

O hře VED by se toho dalo napsat ještě hodně, asi nic by však nebylo pozitivní. Na obrazovce se odehrává naprostý bizár prakticky po celých cca osm hodin jež vám hra z života ukousne. VED sice spadá do té delikátní sekce, kdy je tak beznadějně špatný, až je to místy sranda. To však asi jako klad počítat nelze. Výsledkem je tak nejhorší hra, co jsem hrál nejen letos, ale na férovku si to může rozdat i se srajdami několik let zpátky.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

Pro: Souboje mají (nenaplněný) potenciál; vizuální zpracování (pouze) magického světa a některých nepřátel

Proti: Scénář působí, jako by ho vůbec nepsal člověk; groteskně špatný dabing; příběh nedává smysl a pod rozhodnutími hráče se úplně rozsypal; nesmyslné a nefunkční prvky hratelnosti

+13
Zobrazit další komentáře

Yokolobuna naposledy…

Ohodnotil Kena: Bridge of Spirits Kena: Bridge of Spirits na 80 % (5 dní).

Napsal komentář k Metro Exodus - Sam's Story (11 dní).

Diskutoval u hry Disco Elysium (13 dní).