Moje poslední zkušenost se sérií Prince of Persia byl druhý díl z roku 1993. Tudíž Prince z roku 2008 byl můj první díl ve 3D. Neměl jsem žádná zvláštní očekávání, a hru z roku 2008 místo oceňovaného Sands of Time jsem zvolil kvůli pěkné komiksové stylizaci, a částečně se mi zamlouvala i kritizovaná nižší obtížnost a herní nesmrtelnost. To vše jsem dostal, ale mám ke hře i spoustu kritiky.

Graficky a umělecky má hra co nabídnout, komiksová stylizace je pěkná. Trochu ale komplikuje orientaci v prostředí, protože ne vždy je zcela jasné, co je úchyt ve zdi, kde přesně se lze zachytit a kde ne, atp. Svět se skládá ze 4 oblastí, a každá má trochu jiné téma. Obecně mi přišlo ztvárnění oblastí slabší, protože během hry jsou si až příliš podobné. Když máte rozhled, jsou tam zajímavé prvky, ale většinu hry trávíte na těch samých římsách a stěnách, ať jste, kde jste.

Příběhově jsem od hry čekal více. Začátek je slibný, ale úvodní zápletka se nikam dál nerozvíjí, není tam žádný posun. Jen prostě osvobozujete oblasti (které navíc ani nemají dané pořadí) se závěrečným soubojem na konci každé z nich. V průběhu se dozvídáte detaily o městě a světě samotném, ale je to velice řídce dávkované, nikterak obsažné, a hlavně nasekáno do extrémně krátkých dialogů maximálně o několika větách. Vůbec celý způsob vedení konverzace považuji za extrémně nešťastný. Kdekoliv můžete vyvolat dialog, a na konkrétních místech vám to hra indikuje. Ale při každé aktivaci dialogu se vám náhodně přehraje buď něco tematického (jste u hádanky, takže lehký popis problému; v nové oblasti, takže trocha reálií), nebo nějaké generické tlachání. Hlášky se velice často opakují, např. na konkrétní téma jsou tam tři velice podobné avšak ne stejné repliky. Velice zřídka se dozvíte něco zásadního, jako třeba část příběhu z historie princezny Eliky, nebo od svého bezejmenného hrdiny. Občas je tam i lehké špičkování mezi "princem" a princeznou. K tomu, abyste se k těmto zajímavým kouskům dostali, musíte se na každém novém místě prokousat skrz opakované tlachání, až jste si jisti, že žádná nová hláška vás vážně nečeká. Během generických hlášek se často nemůže ani hýbat, takže jen s povzdychem čekáte a čekáte. Fascinující je, že hlášky občas nedávají přílišný smysl. Buď na konkrétním místě se ozve něco, co příliš neodpovídá situaci (anebo máte pocit, že vám někde uteklo kus příběhu), nebo občas ani odpověď princezny nepasuje dobře na vaši otázku. Zde si myslím, že by částečně mohl být vinen dabing, protože jsem hrál s původním retailovým českým dabingem kvůli Herní výzvě. Dost často tam bylo poznat, že dabéři (a možná ani překladatelé) netušili, které dvojice vět tvoří otázku a odpověď, protože odpověď byla intonačně úplně mimo, případně to možná ovlivnilo i ten překlad.

Hratelnostně to nedokážu srovnat se Sands of Time, ale měl jsem ze hry smíšené pocity. To, že výzva je nízká, a jste v podstatě nesmrtelní, mi nevadilo vůbec. Klidně bych to hrál jako prožitkovou hru. Ale měl jsem pocit, že úplně v každé oblasti dělám pořád dokola to samé, že je hra vysoce repetitivní. Když šlo o šplhání a skákání, tak to vlastně ani tak nevadilo, protože to bylo celkem uspokojivé. Sice jsem při běhání po stropě a houpání na kruzích trochu úsměvně překřtil svého prince na opičku Abu (z Aladdina), ale je pravda, že při zvládnutí dlouhé sekvence člověk cítí uspokojení. Pak ale přišly barevné "kouzelné" plošiny, kdy dvě z nich (létání a běhání) považuji za nejdementnější a nejvíce frustrující součást hry. Máte za úkol jen směrově uhýbat, takže aby tam byla výzva, tak vidíte třeba jen půl vteřiny před sebe. Ovládání je těžkopádné, a obsahuje takové třešničky, že třeba při letu do sloupu vám ho umožní obletět zleva, ale zprava ne. Takže metodou pokus omyl pořád dokola opakujete sekvence, které trvají celkem třeba minutu nebo dvě, ale vy se tím krok po kroku prokousáváte třeba deset minut a působí to jako věčnost. Když k tomu navíc princ hýká fingovaným nadšením, jak strašně ho baví létat a běhat po stropech (a neustále narážet a dlouhé sekvence opakovat), tak je to na proplesknutí. Jakmile splníte danou oblast, tak je osvobozena, a vy musíte posbírat světélka, která se objeví všude po úrovni. Takže celou úroveň probíháte znovu, a ne jednou, ale několikrát, abyste se dostali všude a co nejvíce světýlek získali (jinak nemůžete odemknout příští oblast). To už jsem skřípal zuby. Nemluvě o tom, že k některým světélkům se nelze dostat (dokud nemáte další schopnosti, nebo nepřijdete z jiného směru), což nevíte, a spálíte na tom plno času. A tohle se opakuje úplně v každé nové lokaci (celkem 4 oblasti, každá se 4 lokacemi, takže 16 lokací). V cca 3/4 hry, jakmile jsem získal všechny schopnosti a nemusel již sbírat světélka, tak jsem si oddechl, protože už mi to vážně lezlo na mozek. Ale i nadálo to působilo velmi repetitivně.

Z dalších herních prvků, co mi poměrně vadily, byla kamera a akční tlačítka. Kamera vám umožňuje velice pěkně se rozhlížet, když stojíte na pevné zemi. Ale jakmile jste připlácnutí někde na stěně (což je polovina herní doby), tak vám neumožní podívat se víc jak metr stranou. Když kvůli tomu člověk musí skákat do prázdna nebo naslepo, a nevyjde to, tak to člověka umí vytočit. Často dochází i k takovým situacím, kdy zdálky jste přesně viděli, že po cestě je potřeba sebrat konkrétní světélka, ale jakmile jste pár metrů od nich, tak už se nemůžete rozhlédnout a zjistit, kam přesně skočit. Takže se snadno stane, že světélka minete, dostanete se na příští plošinu, otočíte se zpátky, a snažíte se zapamatovat, kde to přesně je, a cestujete nazpátky na další pokus. Kamera vám spolehlivě zajistí selhání i v případě některých soubojů, zejména pokud je uprostřed arény sloup nebo jiný objekt. Druhou věcí jsou akční tlačítka, které mají své vlastní symboly, místo aby se používaly symboly z ovladače či klávesnice. Ačkoliv jsou barevné, tak mi docela dlouho trvalo, než jsem se je naučil dostatečně rozeznávat a mapovat na ovladač. A při nutnosti rychlých reakcí stačí samozřejmě jen zlomek sekundy zaváhání, abyste stisknout dané tlačítko nestihli. Na toto téma ještě vývojáře napadlo, že u soubojů s bossy bude finální test spočívat v tom, zda zvládnete za 5 vteřin aspoň 30x zmáčknout tlačítko pro útok. To je sice výborná metoda navození karpálního tunelu, ale uspokojení za zdolání se tam teda moc nedostavuje.

Abych jen nekritizoval, líbil se mi způsob, jakým udělali princeznu Eliku jako herního parťáka. Ve skutečnosti to asi nebylo nic složitého, ona není další hráč, jen to jen takový váš stín, který všude běhá za vámi ve vaší stopě, a tudíž nezavazí a nemusíte se o ni nijak starat ani bát. Ale zároveň jsou tam velice pěkné animace, kdy, visící na římse, ji zachytíte a pomůžete jí se také chytit, nebo vám při seskoku skočí do rukou či na záda, anebo se při stání na trámu velice efektně chytíte a protočíte, pokud si potřebujete prohodit místa. Vypadá to krásně, a já z toho měl výborný pocit. Bylo to plynulé, neobtěžující (občas vás chvilkově zdrží animace, ale jinak nic) a přitom krásné. Zároveň se mi líbila i jejich vzrůstající chemie mezi sebou (jen kdyby dialogy napsal více kompetentní scénárista a nerozkouskoval je po pár větách).

Za nejsilnější aspekt hry považuji (trochu ironicky) její konec. Má výborný scenáristický a emoční dopad. Prvním silným momentem je, když pomalu odcházíte s mrtvou princeznou v náručí dlouhou chodbou, a s tklivou hudbou se vám přes obraz začnou vypisovat závěrečné titulky. To je opravdu úderné. Myslíte si, že je konec. A on není. Výborně to graduje, když ji položíte na kamennou desku a zjistíte, že máte možnost situaci zvrátit. Jenže si zároveň uvědomíte, jaké to bude mít následky. A že Elika, jak ji znáte, by s tím jednoznačně nesouhlasila. Hledáte alternativní řešení, jenže žádné není. Jen vaše finální rozhodnutí. A zde považuji za ještě údernější, že pokud opravdu chcete respektovat její volbu (obětovat svůj život a zachránit svět), tak musíte svou akci provést mimo herní svět. Neboli... vypnout hru. Není to nijak naznačené, což tomu dává ještě větší sílu, ale já to tam zjevně cítil. Anebo, samozřejmě, opět vypustíte smrtelnou zkázu do světa, jen abyste navrátili jeden život. A uděláte to sami od sebe, bez instrukcí, mimo filmečky, prostě vy sami. Skvělé. Zároveň je trochu škoda, že autoři nevydali příběhové rozšíření Prince of Persia: Epilogue pro PC. Ale ukončení základní hry považuji za perfektně zpracované, a žádné pokračování možná ani nebylo nutné.

Souhrnný dojem ze hry mám tedy dost rozporuplný. Očekával jsem jednodušší pohodový umělecký zážitek, což se tak úplně nepotvrdilo. Hra se velmi opakuje, některé prvky mě frustrovaly, a příběh a konverzace jsou špatně zvládnuté. Na druhou stranu, snaha o umělečtější zážitek tu je, základní pohyb je dobrý, a zakončení je fenomenální.

Celkové hodnocení: Dobrá

Lost in Play je krásně ztvárněná adventura pro děti. Dohráli jsme ji společně s dětmi věku 9 a 6 let, a pokud mohu posoudit, tak se jim hodně líbila. Jednu zásadní výtku bych k ní ale měl, viz dále.  

Graficky i motivem se jedná o špičku, vše je krásně rozanimované a dětem připomene oblíbené kreslené seriály. S tématem "hrajeme si na fantastické příběhy" nelze šlápnout vedle. I když, asi bych více ocenil, kdyby tam bylo jediné nosné téma, místo mixu typu Alenky v říši divů, kdy se náhodně střídají různé fantasmagorické výjevy. Plácat páté přes deváté působí trochu levněji, než by asi autoři chtěli. 

Ovládání je skvěle přizpůsobené dětem. Jednoduchý inventář, žádná kombinace předmětů, a zvýrazňování, pokud lze držený předmět použít. Jen u ovládání myší mi to občas nepřišlo ideální, někde člověk musí držet tlačítko, jinde jen ťuknout, i když by bez problémů šly podporovat oba přístupy. Dítě s tím pak zápasí. Při startu hry si člověk vybírá, zda hraje ovladačem, klávesnici *nebo* (nikoliv "a") myší, což je hodně divné, protože i při volbě myši je ta klávesnice občas nezbytná. Je vidět, že myš dostala při vývoji velmi malou pozornost, protože některé minihry jsou s ní vyloženě špatné. Několik jich zobrazuje šachovnici zkosenou do úhlopříčky, ale myší se nesmí tahat do úhlopříčky ale do absolutních směrů nahoru/dolů/vpravo/vlevo, což je nepochopitelné a pro dítě stěží vysvětlitelné.

Co považuji za největší vadu na kráse (jinak velmi krásné hry) je vysoká obtížnost některých hádanek a miniher. Přijde mi, že na hodně z nich má šanci až minimálně náctileté dítě. A u několika se zapotí klidně i dospělák. Což naprosto neodpovídá celkovému pojetí zbytku hry. Krásná, malovaná, fantastická hra s dětskými protagonisty, která má hádanky cílené pro mládež, to mi vůbec hlava nebere, a myslím si, že tady autoři velmi výrazně přestřelili. I u opakovaného hraní by si mé děti nemohly spokojeně projít hru znovu, a musely by mě pravidelně volat na vyřešení obtížných logických pasáží. Vidím to jako zásadní selhání u hry cílené na děti. 

Až na přílišnou obtížnost hádanek, a nedopilované ovládání myší, nemám hře co dalšího vytknout. Je to kvalitní tvorba, která dokáže děti oslovit a pobavit i dospělé. 

Celkové hodnocení: Výborná

Z počátku jsem byl hrou zcela nekriticky nadšen. Kudy jsem šel, tudy jsem ji (na mobilu) pouštěl. Postupně se mi do toho však začala vkrádat únava, a nakonec jsem ji půl roku nepustil. A to jsem přitom jen v druhém aktu ze čtyř (do třetího bych se asi dostal, kdybych chtěl, ale zatím jsem nechtěl ještě těžší průchody). Ale popořádku.

Loop Hero mi od začátku přišel jako takový crack pro ajťáky a matfyzáky - hromada číslíček oblečených do DnD fantasy, kde každá změna přináší málo, ale jejich množstvím a kombinacemi lze dosáhnout velkých efektů. A množství je tu s velkým M. Prakticky každých pár sekund na vás vyskakuje tu nová zbroj, tam jiná zbraň, tu prsten, či políčko, jejímž umístěním ovlivníte sebe i zobrazený svět. Při porovnávání nové výzbroje nejde jen o sílu/obranu, ale plno bonusových efektů, které sice přidávají nebo přesouvají k efektu jen pár procent, ale chytrou kombinací se dějí věci. To stejné s umisťováním nových polí do herního plánu, všechno jsou máloprocentní změny, ale když člověka napadne, jak to dobře seskládat, vyvstávají zajímavé efekty. Musím podotknout, že většinu hry jsem nečetl žádné návody ani rady a snažil se na všechno si přijít sám, ačkoliv tu a tam jsem si nastudoval vysvětlení konkrétního efektu nebo pravidla, protože ve hře je vše vysvětlené jen pár slovy nebo krátkou větou. To byl možná první problém - sice je krásné synergie objevovat, ale je to extrémně časově náročné (a hra samotná, kvůli rogue-lite přístupu, je časově náročná už sama od sebe, i bez toho).

Postupně jsem začal cítit, že se sice posouvám každou jednotlivou herní seancí dopředu, ale dost pomalu. A nasbírání konkrétních surovin na odemčení nových budov a karet trvá hodně dlouho (zejm. bez znalosti optimálních strategií). Zároveň mě začalo obtěžovat zahlcení neustálými rozhodnutími, každých pár sekund. To je nejhorší u válečníka, který dostává vybavení za každého zabitého nepřátele. Nekonečné porovnávání číslíček každých pár sekund (prokládané jen přemýšlením, kde nejlépe položit kterou kartou) mě začalo hodně unavovat. Přesedlal jsem téměř výhradně na zloděje, případně nekromanta, kde je příval předmětů výrazně nižší a koncentrovanější. Četl jsem komentář, kde to člověk označuje za částečnou idle hru. Nic nemůže být dále od mé zkušenosti, což je nekončící nonstop rozhodování (ovšem nastavil jsem si rychlejší souboje a pohyb, abych zbytečně nekoukal na animace). I když si dovedu představit, že se to možná dá hrát na kvantitu místo kvalitu. Prostě člověk neřeší každý předmět, kartu a procento, nechá to jet samospádem, a místo vyladěných průchodů jich prostě spustí násobně více, možná s podobným efektem (což jsou nasbírané suroviny). Což otvírá téma grindu.

Jak už to tak často s rogue-lite bývá, přijde mi, že autoři s cílem "nabídnout hodně zážitku" klasicky přestřelili délku běžné základní hry. Podle HLTB je to cca 40 hodin pro průměrný průchod (main + extra) a 55 hodin pro kompletionisty. Což mi přijde pro takovou v podstatě malou hříčku dost brutální. Ke konci druhé kapitoly jsem, mám pocit, v bodě, kdy další posun je možný zejména skrz trvalé opakování a opakování, sbírání permanentních bonusových procentíček (skrz předměty), a hromadění surovin na nějakou další stavbu. Anebo bych se musel ponořit do všemožných optimalizačních návodů a najít nějaký rychlejší postup. Ale podle komentářů, co jsem viděl, to je v třetí kapitole údajně ještě výraznější. Zcela mě to odradilo od dalšího hraní.

Teď ještě k hraní hry na mobilu. To byl určitě jeden z dalších důvodů, proč jsem hru nakonec odložil. Ačkoliv vypadá, jako stvořená na cesty, tak bohužel implementace tomu moc neodpovídá. Všechno je hodně prťavé, a i s větším fontem se to nečte příliš dobře. Je to to stejné UI, co je na desktopu, jen zmenšené, není nijak konkrétně uzpůsobené pro malé displeje. Hra zároveň velmi často padá (aspoň na mém Androidu). Zejména v základně, při řešení výstavby nebo výběru karet do balíčku, pár rychlých akcí shodí celou hru. Ale občas i během samotného průchodu. A i vzhled, kdy je většina plochy černá, se na mobil nehodí, zejména když je venku hodně světla. Máte jas na maximum a stejně mžouráte na nevýrazné malé popisky uprostřed tmavé obrazovky. To poslední jim samozřejmě nezazlívám (nedělali to primárně jako mobilní hru, estetika je daná), ale to předtím jo.

Shrnutím, k hraní na mobilu bych Loop Hero nedoporučoval. A na velkém displeji je to zábava, pokud rádi řešíte čísla a synergie, ale musíte se přenést přes postupně zvyšující se nezbytný grind, a tím pádem hodně nataženou herní dobu.

Celkové hodnocení: Dobrá (mobil) / Výborná (desktop)

Dohráno na arkádovém automatu v rámci RetroGameConu 2026 v Brně, v kooperaci se svojí devítiletou dcerou. Pravda, jen na lehkou obtížnost, ale i tak mě hodně překvapilo, že jsme to zvládli, a že dcera umírala méně častěji, než já :-)

V porovnání s prvním Golden Axe mi druhý díl přišel lehčí (včetně toho, když jsme to hráli na normální obtížnost), Nebylo to tolik bolestivé. Za výborný nápad považuji, že člověk si nyní může vybírat, kolik many spotřebuje na své kouzlo. A díky nápovědě na stroji jsem zjistil, že existují velmi užitečné speciální útoky (tlačítka útoku + výskoku dohromady) - nevím zda to platí i pro první díl.

Co mě trochu zklamalo bylo prostředí a nepřátelé, přišlo mi to takové pochmurné a jednotvárné (ale když se teď dívám na videa, tak jsou výrazně barevnější, takže možná to bylo jen obrazovkou automatu). V jedničce jsem z toho měl takový optimističtější pocit. Taky bych si představoval víc druhů nepřátel, aby tam byl od předchozího dílu nějaký posun. Subjektivně jsem měl pocit, že stále jen bojujeme s kostlivci.

Celkově to je tedy velmi podobné jedničce, s pár lepšími herními mechanikami, ale chtělo by to různorodější nepřátele a hezčí prostředí. Zábava ovšem stále výborná.

Celkové hodnocení: Výborná

Dohráno s dcerami ve věku 9 a 5 let. Byl jsem poměrně překvapen, že i ta mladší zvládla hru poměrně obstojně ovládat. Většinou dětem dělaly problémy jen složitější skákací pasáže, jenže ty dělaly problém často i mě :-) Hra trpí na standardní problém skákaček ve 3D prostoru, že se velmi špatně odhaduje hloubka. Takže velmi často skočíte do útesu do propasti, protože jste prostě mysleli, že dopadnete o 2 metry úplně jinde.

Zasazení do světa Harry Pottera je samozřejmě lákavé, zvlášť pro děti. Prostředí je vymodelováno pěkně, ačkoliv snaha o přílišnou kostičkovanost a legovitost to často sráží dolů - např. malé předměty často nejdou dobře rozeznat. Příběh poměrně slušně kopíruje předlohu, ačkoliv si často dovolí úkrok stranou, aby se něco zkrátilo, nebo aby hra dávala smysl i ve více hráčích (i když v předloze se v daném místě vyskytuje třeba jen Harry). Trochu nepříjemná je absence jakéhokoliv dabingu, vše je zastoupeno výhradně citoslovci, což na jednu stranu odstraňuje nutnost tlumočit (a pro vydavatele snižuje náklady), ale občas jsem se hodně škrábal na hlavě, co se v konkrétním filmečku vlastně děje, a horečně vzpomínal, o co šlo v originálu.

Herní náplň se skládá z řešení úkolů, boje, skákání, a rozbíjení všeho napadrť, protože za to máte penízky. To rozbíjení je bohužel povinné, protože často se příběhový/hádankový posun skrývá v nějakém zcela běžném předmětu, jako třeba konkrétním trsu trávy, kterých jsou na obrazovce desítky. Takto jsme se hodněkrát zasekli, když jsme nedokázali přijít na to, co dál, a to proto, že jsme někde nezničili konkrétní kytičku nebo něco podobného. Tenhle přístup mi přišel přehnaný a protivný. Jinak jsou úkoly z větší části celkem logické a v pohodě, ale některé jsou teda pekelně zákysové, a vůbec nejde odhadnout, co je potřeba udělat. Takže 15 minut zíráte a šmejdíte po obrazovce, co jste zapomněli rozbít, s čím pohnout, atp. Taková analogie starých adventur "potřeba zkoušet všeho na všechno". Také tomu nepomáhá poměrně mdlá paleta barev, která dost často skryje důležitý objekt v záplavě šedi, hnědi nebo stínu.

Na to, že se jedná titul zaměřený (předpokládám) na rodinné hraní, tak mě překvapilo, jak příšerně špatně jsou některé aspekty zpracované. Asi nejvýraznější je zcela dementní způsob ukládání hry. Velice rychle zjistíte, že se hra při ukončení neukládá, naopak vás varuje, že přijdete o postup (ale od kterého místa, to už vám samozřejmě neřekne). Jediná jistota je dokončit konkrétní úroveň, které ovšem trvají proměnlivou dobu, a při hraní s dítětem a řešení zákysů se klidně může jednat o hodinu nebo hodinu a půl. Nevím jak to mají jiní rodiče, ale tohle není příliš kompatibilní s naším rodinným životem. Přístup "Máme 30 minut, tak si chvilku zahrajem" je u této hry nerealizovatelný. Nikdy nevíte, kolik času si musíte vyhradit, ale pokud nechcete nic opakovat, tak jediná možnost je "hodně". Hra se občas uloží i v průběhu úrovně, ale nijak vás o tom neinformuje, takže to stejně nevíte. K tomu je nutné připočíst fakt, že ve své nekonečné moudrosti udělali autoři filmečky nepřeskočitelné, přičemž některé z nich mají klidně 5 minut. Například úvodní intro jsem byl nucen zhlédnout asi 10x, když jsem po instalaci hry řešil problémy s gamepady, atp. No a aby toho nebylo málo, tak hra občas natvrdo spadne, případně se zasekne (a není to jen výjimečně), a občas se dostane do rozbitého stavu, kdy se nějaký skript nechce spustit, a vy musíte restartovat úroveň, případně celou hru. Narazili jsme bohužel i na pasáž, kde hra byla bohužel rozbitá vždy, na netu si na to stěžovalo spousta lidí, a dostat dále se dalo jen haluzí, kdy díky bohu bylo možné se při jistém štěstí proskákat na místo, které autoři neočekávali, a překonat tak rozbitou část. Kombinací technických chyb a špatných rozhodnutí se mi tak občas z nuceného opakování pasáží a videí v této hře dělalo dost šoufl.

Pokud zrovna nejste ve stresu že potřebujete končit, ale vůbec netušíte, za jak dlouho to bude možné, případně pokud zrovna neřešíte nějakou špatně navrženou nepochopitelnou hádanku, tak je samotné hraní po většinu doby docela zábavné, je to taková nenáročná odreagovavačka, pochopitelně cílená na mladší publikum. Nic světoborného, ale prostředí je variabilní, úkoly se také mění, hrajete za různé postavy, takže celkem fajn.

Celkové hodnocení: Dobrá

LIMBO mě svého času příliš neoslovilo, tak bych asi neměl být překvapený, že se to nepovedlo ani INSIDE. Opět se jedná o pomezí mezi hrou a interaktivním zážitkem.

Herní složka se skládá hlavně z lehkých logických hádanek, kdy je potřeba někde stisknout tlačítko, jinde posunout bednu, případně akce správně načasovat. Na několika místech jsem se trošku zdržel, ale obecně to nic náročného není. Spíš mi to přišlo jako poněkud... nuda. U některých problémů bylo navíc hledání řešení zdlouhavé, protože každé selhání/smrt znamenala pomalý běh někam stranou, atp. A nepozdávalo se mi ani to, že hra nemá vnitřně konzistentní pravidla. Např. nejprve zjistíte, že můžete "zombie-lidi" ovládat pomocí svítící helmy, a jsou tam dlouhé pasáže s touto mechanikou, ale o něco později už je ovládáte i bez helmy, aniž by se mezitím něco změnilo a bylo k tomu nějaké vysvětlení.

Interaktivní zážitek je hlavně o vizuálu a vyprávění pomocí prostředí. Tam se mi líbilo, že se cítíte jako trpaslík uprostřed megalomanské stavby. Měl jsem z prostředí pocit sovětské architektury, obrovské stavby plné železa a betonu, příliš velké pro běžné lidi. A samozřejmě s tím souvisí i to, že velká část z toho je opuštěná, zatopená, zrezavělá, a jinak chátrající. Co už se mi tolik nelíbilo, je všudypřítomná šeď. Ono to samozřejmě k té sovětské architektuře patří - šeď, zmar a totalita, ale bohužel to tím dělá šedou i celou hru. Zejména pokud je navíc vše ještě zatopené v mlze a šeru. Prostředí je si po celou dobu hodně podobné, nic výrazně nevyčnívá. Navíc grafika hry tomu nepomáhá. Ne že by byla přímo nízkopolygonová, ale nemá příliš mnoho detailů, takže se mi na to vše v celkovém dojmu nedívalo příliš dobře. Trochu to zachraňují jen animace hlavní postavy, ty jsou vážně pěkné.

Když už je hra spíše zážitkem než hrou, tak bych čekal zajímavý příběh. Ale ten jsem hledal marně. Tady zřejmě šlo spíš o zprostředkování emocí, než nějakou pevnější dějovou linku. Jistě, je tu zlá totalitní společnost, která dělá ohavnosti, ale to je příliš málo, o to se nedá opřít a říct "domyslete si detaily". Pasáže ke konci hry jsou naopak naprosto bizarní, u kterých se možná pobavíte, ale celkový dojem z příběhu to asi nevylepší, možná naopak.

Celkově to tedy nebyl úplně marný zážitek, ale neoslovil mě ani příběhově ani herně. Není to nijak špatné, ale ani výrazně dobré. Body hra získává za zprostředkování atmosféry, kterou ale bohužel nedokázala dále rozvinout.

Celkové hodnocení: Dobrá

Bzzzt je česká hra, získala extrémně dobrá hodnocení v Česku i po světě, a podle recenzí neměla být přehnaně těžká, takže mi automaticky padla do oka. Má očekávání bohužel ale nenaplnila, místo toho jsem si po většinu herní doby říkal: "Grrr, mám to opravdu zapotřebí? Kolik úrovní ještě zbývá?"

Ať nedojde k mýlce, hned ze začátku musím konstatovat, že Bzzzt je výborná hra. Je velmi pěkně nakreslená, veselá a roztomilá, nápaditá, dobře ozvučená (v hlavě mi ale písničky nezůstaly, na rozdíl od úžasného soundtracku ze Super Meat Boy). Obtížnost je mnohem vyšší než jsem čekal (hráno na "Normální" obtížnost, tzn. jakákoliv chyba je smrt a restart úrovně). Mnoho úrovní jsem opakoval klidně dvacetkrát, zejména v druhé polovině hry. I tak hra není příliš dlouhá, odhadl bych to u sebe na cca 5h.

Navzdory svým nesporným kvalitám mám k Bzzzt plno výhrad, zejména k ovládání a způsobu, jakým je vystavěna obtížnost. Nejsem úplně plošinkovkář, ale zmíněného Super Meat Boy jsem dohrál (ovšem před 15 lety, kdy mé reflexy byly úplně jiné), a v poslední době jsem si hodně užíval skákací pasáže (jeskyně) např. ve SteamWorld Dig 2, takže alespoň něco srovnat mohu. U Meat Boye mě držel Stockholmský syndrom, u Digu 2 skvělá zábava. U Bzzzt to bohužel nebyla jen zábava, ale stejnou měrou i frustrace a touha to co nejrychleji dokončit.

V první řadě mě štvalo ovládání (hráno na gamepadu). Váš robůtek má k dispozici dash ("fofrovač"), který mi ale do plošinovky zaměřené na přesnost vůbec nepasuje, nejde totiž u něj nijak odhadnout ani upravit vzdálenost (na rozdíl od běžného skákání, kde výšku skoku ovlivňuje délka držení tlačítka, a navíc ještě máte kontrolu pohybu ve vzduchu). Spousta dashů tak skončí o milimetr blíže nebo naopak dále, než byste chtěli (a většina chyb v této hře znamená smrt). Zároveň lze (a je nutné) dash používat během letu opakovaně, ale opakované stisknutí klávesy často nic neudělá. Dash má samozřejmě časovač, a pokud stisknete další dash o zlomek sekundy předtím, než byl další dash povolený, tak se váš vstup zcela ignoruje (místo toho aby hra udělala to, co člověk čeká - ještě tu desetinu sekundy by se nic nedělo, a pak by se spustil ten druhý dash). Protože člověk není schopen odhadnout prodlevu na milisekundu přesně, tak má možnost buď pravidelně umírat (protože stiskl o pár milisekund dříve, holt smůla) nebo pro jistotu mačkat s výrazným zpožděním, aby to na jistotu vyšlo (ale s tímto přístupem stěží uděláte opravdu obtížné pasáže, a ideálně na medaili). Tento autorský přístup se propisuje i do odrážení od stěn. Pokud se držíte magnetické zdi, tak pro odraz na druhou stranu musíte stisknout šipku/směrovku do druhé strany a zaráz skočit. Ale funguje to tak v polovině případů. I když totiž máte pocit, že jste stiskli tlačítka zaráz, nikdy nejsou zcela přesně zaráz. Signál z jednoho tlačítka dojde vždy dřív než z druhého, i když jde o milisekundy rozdílu. Jenže hra to nemilosrdně rozlišuje, a pokud došel skok dřív než obrácení, tak se prostě odskok na druhou stranu nekoná, místo toho vás to pošle nahoru po zdi. Pokud se opět snažíte hrát na jistotu, nejprve stisknete směr, počkáte a pak teprve skok, a vaše počkání je o zlomek sekundy delší než je přípustné, tak máte opět smůlu, padáte dolů. S odskoky se pojí ještě jedna "zábava" - na magnetické zdi se při směru do zdi poskočí nahoru, ale na běžné zdi se odskakuje na opačný směr. Takže pokud jste přesně na rozhraní magnetu a běžné zdi, tak si můžete hodit kostkou, co se stane, protože nejde odlišit, ve kterém okamžiku se spustí která reakce. Je to nekonzistentní a za mě hloupé.

Ve všech výtkách k ovládání je stejný vzorec - hra se snaží být absolutně na milisekundu přesná, žádné úlevy pro biologické bytosti. Ale jde až příliš do extrému, až za hranu toho, co jste schopni ovlivnit (jestli stisk tlačítek AB zaráz došlo jako AB nebo BA). Stejný přístup má i k vizuálu - občas na plošinku o pixel nedoskočíte, nebo se o pixel zaseknete při průletu, i když ten stejný pohyb děláte už popadesáté pořád stejně. Není to apriori špatně, pixel-perfect plošinovky jsou s námi od počátků (jen ty pixely bývaly výrazně větší a viditelnější), ale mě osobně to bere zážitek že hry. Místo abych si mohl říct "jo, toto byla moje chyba, a vím proč k tomu došlo", tak velmi často si zde připadám, že si házím mincí, a hra mě občas prostě zabije sama. Nevybavuji si, že bych u dvou dříve zmíněných titulů měl stejný problém jako s Bzzzt. Zajímavé je, že ve více recenzích se objevila pochvala za precizní ovládání (a smysl zjevně byl "že dobře reaguje", což je opak mého dojmu). Zjevně to tedy vnímám o dost jinak.

Ještě se zastavím u způsobu, jakým je vystavěna obtížnost. U Meat Boye to bylo množství po sobě jdoucích pastí, ale byla tam poměrně volnost v průchodu, časování vašich akcí. Tady mi to přijde naopak. Zejména v druhé polovině hry je tam hodně oblastí, kde musíte proskákat větší množství po sobě jdoucích pastí v naprosto přesném načasování. Jediné zaváhání, a umíráte, nebo se dostanete do stavu, kdy následující past je špatně pootočená, nepřátelský projektil vám kříží cestu, atp. Případně je tam instantní smrt časovaným laserem, bez možnosti nápravy (u Meat Boye by po vás letěla raketa, které se dalo s dobrými reflexy uhnout). Minimálně pro mě byl zábavnější pocit, že jsem se vlastní hloupostí dostal do špatné situace, ale pak jsem z toho zvládl zázrakem vybruslit, než že jsem se stále nenaučil zcela precizní rytmus posloupnosti pastí. Ne vždy je porušení rytmu automaticky smrtelné, občas si hra opět hází mincí. Například na konci je nepřítel, který střílí naváděné projektily, a občas vyskočíte přímo do projektilu bez možnosti s tím něco dělat, občas ne. To opět způsobuje pachuť, že nezáleží jen na vašich schopnostech, ale musíte mít i štěstí. S tímto souvisí další poznámka, že někteří nepřátelé a projektily mají zakřivené a vlnkovité trasy pohybu, a ačkoliv to vypadá pěkně, tak nejsem si úplně jistý, zda je to dobrý nápad. Z hlediska plánování a časování pohybu je to něco, co opět efektivně nelze odhadnout příliš dopředu, a v reálu to pak opět přispívá k pocitu nedeterminismu a náhody. A nakonec si ještě rýpnu do toho, že hra vás často zabije, i když se dotknete nebezpečného objektu (např. hořáku) zboku, tzn. z bezpečné strany (je tam např. plech, nikoliv plamen, osten, atd). Tomu naprosto nerozumím.

Ačkoliv jsem si tu postěžoval na všechno, co považuji na hře za špatně, nebo alespoň neideálně, tak nechci, aby můj komentář vyzněl negativně. Hra je kvalitně vyrobená, a měl jsem motivaci ji dohrát. Jen jsem si to neužíval tak, jak jsem čekal, protože mě štvaly "nespravedlivé" smrti. Ze začátku jsem se snažil plnit všemožné cíle (šroubky, časy, medaile), ale s tím, jak přituhovalo, tak jsem se následně soustředil už jen na základní průchod, protože jsem z průchodů neměl plnohodnotnou radost a nechtělo se mi dál se s danou úrovní trápit. Trochu ironicky, po dohrání hlavních úrovní mě pak zase lépe naladily některé bonusové úrovně, které nebyly tak přísně nadesignované a poskytovaly větší volnost v organizování si svého průchodu.

Celkové hodnocení hry: Výborná (ale s výhradami)

Když už jsem si zahrál a okomentoval původní hru z roku 1984, nemohl jsem opomenout ani jeho remake z roku 2012, na kterém se podílel sám původní autor Jordan Mechner.

Je krásné vidět, jak Mechner vzal své prvotní, extrémně jednoduché dílo, a snažil se jej citlivě rozvinout tak, aby zachoval původní duch originálu, a zároveň nabídl trochu více, než jen původní vysoce minimalistické mechaniky. Myslím, že se mu to velice dobře povedlo.

První, co hráč uvidí, je grafika, ale ta je tu zrovna zcela nedůležitá. Je dobře, že je stylizovaná, alespoň stárne pomaleji, než pokus o realističnost. Samotná hra probíhá stále ve 2D ploše, ačkoliv se zdánlivě pohybujete plnohodnotným 3D prostorem. Ve skutečnosti však používáte jen jedno tlačítko (vpřed), a nikde z cesty nemůžete zabočit. Tak jako v původní hře před sebou máte jistý počet protivníků, skrz které se musíte dostat.

Soubojový systém je tentokrát jiný. Místo bušení do kláves na útok se tentokrát iniciativa střídá, nemůžete útočit souběžně. Vždy začíná protivník, a vy musíte vykrýt jeho rány. Ideálně všechny (každá nevykrytá rána vám ubere zdraví), ale hlavně tu poslední - v tom případě totiž přecházíte do protiútoku a uštědřujete rány vy. Při bránění slyšíte jemné tóny, které vám napovídají, kolik úderů na vás přijde a v jakém rytmu. Nejedná se však o rytmickou hru - sice máte zvukovou nápovědu, ale údery musíte vykrýt vizuálně ve chvíli, kdy protivník zaútočí, nikoliv kdy hrají noty. A těžší protivníci se vás snaží zmást, naznačí nějaký pohyb, aby vás vystresovali, ale s opravdovou ránou si počkají. Kryt musíte aktivovat přesně, ani moc brzo, ani moc pozdě. Ve fázi vašeho útoku máte zcela volné pole působnosti, prostě zasadíte několik úderů, které protivník nekryje. Počítá se počet úderů, nikoliv čas, takže není třeba drtit klávesu útoku. Naopak zde existuje mírná strategie, kdy údery pěstí jsou trochu slabší než kopy, ale kopy mají šanci, že protivníka odstrčí, což vám ukončí fázi útoku. Různé typy protivníků vám dovolí zasadit jiné množství úderů, takže časem odkoukáte, že u tohoto nepřítele je nejlepší např. 2x bouchnout pěstí a 2x kopnout. Bossové fungují stejně, ale nemáte u nich hudební nápovědu, a samozřejmě mají množství speciálních pohybů, kterým se těžce brání. Oproti originálu je tak koncept soubojů zcela jiný. Zároveň už tu nejsou údery do 3 různých výšek a kopy do 3 výšek, jen 1 úder a 1 kop. To je dobře, šlo stejně jen o vizuální rozdíl, a ze se musíte mnohem více soustředit, takže vás zbytečná složitost aspoň nerozptyluje. Celkově mi přišlo ztvárnění soubojů dobré, a ačkoliv je to odlišné, tak správným směrem. Také to zůstává podobné alespoň v duchu - v originálu jste časovali, až se nepřítel přiblíží na ten správný pixel, a zde časujete blokování. Dokonce je zde z originálu i postupné doplňování zdraví, pokud vás dlouho nikdo nezraní (až na výjimky, viz níže).

Velice se mi líbilo pojetí obtížnosti. Tak přirozeně, nenásilně a intuitivně začleněnou obtížnost do hry jsem už dlouho neviděl. Sličnou Mariko se snaží zachránit 3 bojovníci, kteří běží za sebou. Nejprve je to její vyvolený, který je ovšem nejslabší a jako jedinému se mu nedoplňuje během bojů zdraví. Pak je to počestný mnich, silnější v útoku i konstituci. A pak je to je obrovský tupý hromotluk, hrouda masa a svalů, s obrovskou výdrží i silou. Pokud první hrdina (milenec) padne, nastupuje druhý (mnich), a pokud ten, tak třetí (hromotluk). Hromotluk lze navíc při smrti oživit za cenu snížení dosaženého skóre, takže dokud máte dostatečné body, můžete obživovat. Začínáte tedy vždy s možností dohrát hru na těžkou obtížnost (s milencem), pokud se vám to nezadaří, tak se nic neděje, pokračujete s mnichem (normální obtížnost), a pokud ani to nevyjde, s hromotlukem dohrajete hru skoro zaručeně (lehká obtížnost). Jakmile ale uvidíte, jak se ta hrouda svalů zařehtá na celé kolo, zatleská rukama, hodí si Mariko přes rameno jako pytel brambor, a spokojeně odchází domů, řeknete si, že takový úděl přece Mariko nepřejete. A jste motivováni to zkusit znovu, ale tentokrát to dohrát alespoň s mnichem! Toto je skvělý přístup, který se mi velice líbí.

Celá hra je založena na opakování. Od začátku do konce se dá dohrát za 20-30 minut. Ale pokud chcete dohrát hru s mnichem, nebo nedejbože dívčiným vyvoleným, musíte dělat co nejméně chyb. To znamená hrát ji dokola, pilovat své reakce, zapamatovat si problematické sekvence úderů, zejména u bossů. Zde zároveň nastoupí i typická frustrace, pokud máte něco opakovat stále dokola. Začátek už máte projetý hodněkrát, procházíte ho s prstem v nose, ale jak od půlky hry začne přituhovat, někde v podobném místě vždy selžete. Na rozdíl od her, kde by byl konec hry, a museli byste začít zcela od znovu, zde je to lehce umírněno tím, že jenom dostanete jinou postavu (silnější, ale ne tu, co jste si přáli). Takže stále si můžete ten konec hry projít a snažit se natrénovat těžké části hry. Není tudíž nutné tolik opakování, prostě si to natrénujete s hromotlukem, a doufáte, že příště to zvládnete i se slabší postavou. Já moc na opakovací hry nejsem, ale zároveň si myslím, že Mechner tu pro remake vybral tu nejlepší volbu. Nedávalo by smysl, kdyby z krátké arkády byl najednou otevřený svět s hejnem protivníků a ukládacími body, to by už byla příliš jiná hra. Takto to stále splňuje ten arkádový přístup - jeden život, krátký průchod, tak se ukaž.

Zatím jsem tu veskrze chválil, a výtek vlastně ani moc nemám. Nejvíc mě štvalo, že u několika konkrétních soubojů ve hře mi přijde, že hra špatně reaguje na stisk klávesy pro blokování. Že tam je nějak rozbité časování. Protože pokud má protivník sekvenci třeba šesti úderů za sebou, a já nezvládnu vykrýt jeden konkrétní z nich (např. pátý), ale pokaždé naprosto stejně, i když tu samou sekvenci dělá třeba počtvrté, a já přitom vidím, jak se napřahuje a vím, kdy ten úder přijde, a mačkám stejnou chvilku předem jako u ostatních úderů (které všechny vykryju naprosto bezchybně), tak je tam něco špatně. Těchto míst je tam pár, a prostě nemůže být chyba ve mě, je to hrou! :-)

Karateka z roku 2012 je krátká arkáda, remake ještě kratší arkádové jednohubky. Je dobře zpracovaná, ale rozsahem a mechanikami velice omezená. Je velmi dobrá, i když (minimálně pro mě) není na časté nebo opakované hraní. Pracovat na vypilování postupu k dokonalosti se mi nechtělo.  Ačkoliv, i když opakování není moje oblíbená mechanika, byl jsem překvapený, jak mě hra postupně chytla, a nutila zkusit ji znovu, a znovu, ať proboha ta moje Mariko neskončí s tím neotesancem! Člověk se překvapivě rychle zlepšuje (zvlášť když může pokračovat dál i po "selhání" a natrénovat tak finální pasáže), a po chvíli už jsem s mnichem pravidelně dobíhal až k finálnímu paláci, a o něco později pak už i s tím Maričiným milým. Ale navzdory tomu jsem hru na nejtěžší obtížnost nepokořil, milence mi vždy vyklepli v paláci finální bossové, a už jsem na to neměl nervy. Takže má Mariko zůstala s ctihodným mnichem... no, mohla to mít holka mnohem horší, snad to ocení.

Celkové hodnocení: Výborná

Karateka je hra stejně stará, jako já sám. Kupodivu to není nejstarší hra, kterou jsem hrál, ale jen velmi těsně. Každopádně se takto staré hry hodnotí těžko. Prince of Persia, hra mého dětství, je o 5 let mladší bráška Karateky. Spojnice s Princem jsou ve hře jasně vidět.

Karateka je mechanicky jednoduchá a poměrně krátká (dohráno v několika pokusech cca za hodinu). Jdete osvobodit zajatou dívku v zřejmě feudálním Japonsku. K dispozici máte kop či úder pěstí do 3 různých směrů, takže celkem 6 různých útoků. Nepřišlo mi, že by byl mezi směry rozdíl jiný než vizuální. Kop je delší než pěst, ale má vynucenou přestávku. Celkově tedy bohužel moc strategie ve hře není - přišlo mi, že nejlepší je čekat až se protivník přiblíží a ve správné chvíli začít kopat. S tím šla odehrát celá hra včetně finálního záporáka. Zajímavou mechanikou je, že život se obnovuje, pokud chvíli nedostanete ránu, ale stejně tak protivník. To by vás teoreticky mělo nutit do aktivnějšího boje místo vyčkávání, ale reálně to nijak nebránilo ani vyčkávací taktice. Kromě lidských bojovníků vám průchod zpestří ještě létající orel a past.

Na hře je vidět filozofie, která se později výrazněji propsala do Prince. Pohyby mají svoji setrvačnost, takže nemůžete reagovat okamžitě. Na rozdíl od Prince však pohyby nejsou tak propracované a plynulé, a není tak často poznat, co postava vlastně právě dělá a proč tedy nereaguje na povely. Pro soudobého hráče to tak působí hodně frustrujícím způsobem. Chcete zastavit běh a přepnout do bojového postoje, a vaše postava pořád běží, až za dlouho ji konečně docvakne, že se má zastavit, a než nahodí bojový postoj, tak jí jednou ranou smázne protivník. Navíc mi přijde, že občas jsou některé stisky kláves prostě ignorovány.

V době svého vydání byla Karateka určitě zajímavý počin, a naznačovala, čím o 5 let později nadchne příští Mechnerova hra celý svět - přirozeným pohybem postavy. Jako muzejní kousek ji určitě doporučuji k vyzkoušení, ale k příliš dlouhému hraní není. Je to historická jednohubka.

Celkové hodnocení: Dobrá

PS: Ke hře vznikl v roce 2012 remake, který zajímavým způsobem zachovává a zároveň rozšiřuje principy hry, viz můj komentář.

Undertale je hra s velkým srdcem. Přemýšlel jsem, jakým slovem bych ji nejvýstižněji popsal, a zřejmě by to bylo slovem laskavá, dokonce snad až blížící se žánru "cozy" her. Je zde velký důraz na vztah s neherními postavami a emoce obecně, a to jak v běžné herní náplni, tak ve všeprostupující příběhové lince.

Zároveň se hra snaží být podvratná a rozbíjet vaše očekávání. Samozřejmě člověk se o hře dozvěděl z nějakého komentáře nebo recenze, kde některé příklady byly určitě zmíněny, takže ne vše vás dokáže zaskočit, jako například že hra často reflektuje nahrání předchozí pozice, ačkoliv by postavy o tom nic neměly vědět, nebo že navzdory běžným v konvencím se v této hře v podstatě nemusí bojovat. Ne vše tedy má tak velký dopad, jak by mohlo, ale i tak je příjemné vidět snahu o inovaci a překračování žánrového klišé.

Co musím ocenit, je originalita soubojů (pokud tomu tedy chceme říkat souboje). Člověk by neřekl, kolik různých variací na uhýbání objektům na dvourozměrné ploše lze vymyslet, a že si to po celou dobu dokáže udržet laťku a občasné překvapení, a nesklouznout k nudě. A samozřejmě i zde občas dochází k rozbíjení předpokladů a zažitých postupů. Nehledě na to, že i samotné RPG systémy člověka pobaví, např. když vaše nejsilnější zbraň je špičatá balerína a nejlepší zbroj kuchyňská zástěra.

Ačkoliv se mi Undertale velmi líbila, tak mi v ní chybí... více hry. Nejsem úplně typ hráče, kterého by bavilo tvořit si vztahy k NPC (ačkoliv oceňuji dobře podaný příběh), zkoumat, jak je rozvíjet, a obecně se "vcítit" do světa a šťourat se v jeho detailech. Proto jsem Undertale dohrál pouze jednou na neutrální konec, a i když mi hra jasně naznačila, že lze pokračovat a hledat jiné průběhy a rozuzlení příběhu, tak mě to zas tak neláká. Minihry budou stejné, a kvůli jiným dialogům se mi po prvotním odhalení a zážitku ze hry skrz stejné pasáže již znovu procházet nechce.

Největší ocenění si tedy ode mne Undertale odnáší za snahu nabourávat očekávání hráče a dělat věci jinak. A za kreativitu miniher.

Celkové hodnocení: Výborná

Po odehraných více než 100 hodinách jsem se rozhodl hru zhodnotit. Zejména pokud máte vlastní partu, tak je vážně skvělá. A autorům se povedlo navázat na předchozí díl a vyvarovat se i některým jeho problémům, které jsem kritizoval, což je fajn.

Člověk by si řekl, že pouhé překlopení hry z ptačí perspektivy do pohledu třetí osoby nemůže udělat velký rozdíl. Zároveň já, který spíš řeší mechaniky a strategii, než grafické pozlátko, jsem měl obavu, že to bude herně horší, protože prostě nemáte kolem sebe tak dobrý rozhled. Ale musím uznat, že změna pohledu je naprosto zásadní, a povyšuje zážitek na vyšší úroveň. Opravdu sice nemáte tak dobrý rozhled, takže vám často někdo vpadne do zad, ale ono to přidává přesně tu atmosféru, která je Helldiverům vlastní. Když už máte v ruce světelný maják, kterým můžete přivolat bombardování z oběžné dráhy, tak se radši dvakrát ujistěte, že vás něco v té chvíli nehodlá kousnout do zadku. Jinak vám ten aktivovaný maják totiž spadne pod nohy, a po několika dalších sekundách se stane přesně to, co očekáváte...

Situace, kdy máte ultra silné zbraně, které jsou schopny rozpoutat apokalypsu jak pro vaše nepřátele, tak ale i pro vás a vaše přátele, když se vám něco nepovede, začaly už v Magicka a vývojáři v nich úspěšně pokračují. Díky zvolenému pohledu a výtečné detailní grafice se pak z karambolů stávají extrémně vtipné scénky, kde sice možná omylem zavraždíte většinu svého týmu, ale stejně se u toho budete pochechtávat a koukat se, jak pěkně kolegové hoří (i když do mikrofonu se samozřejmě budete velice kát). Zvolená stylizace je skvělá a dokáže vykouzlit výborné scény, například když přesně jako v Hvězdné pěchotě stojíte na vrcholku opevnění, a do kopce se na vás valí desítky a stovky brouků. Zásobník zbraně vám klape na prázdno, polovina mapy hoří a vybuchuje, vaše obranná věžka se zrovna otočila tak, že vám prostřelila lýtko, a zdálky se po vás rozebíhá opancéřovaný brouk velikosti mamuta.

Oproti prvnímu dílu mi přijde, že si expertní mechanismy neosvojíte tak rychle. Což je dobře, protože i po 100 hodinách spoustu mechanik dokonale neznám, hodně zbraní jsem ještě pořádně nevyzkoušel, a citlivá místa nepřátel znám jen orientačně a ne přesně. Stále je co objevovat, a studováním různých wiki a návodů se dá strávit mládí, pokud to tak chcete. Plně trojrozměrní nepřátelé dovolili autorům mnohem propracovanější způsob taktiky pro boj s nimi, takže mají plno míst, kde je lze dobře nebo naopak velmi špatně zranit, dají se jim ustřelovat různé části (zbraně a končetiny u robotů, atd), deaktivovat tím některé schopnosti, atd.

Obchodní model, který mi byl minule hodně trnem v oku, je teď výrazně lepší. Za prvé mi přijde, že i se základní výzbrojí (v základní, avšak nemalé ceně hry) lze velmi plnohodnotně hrát i na vysoké obtížnosti. Zároveň však hraním i postupně šetříte kredity na nakupování extra balíčků vybavení, za které by jinak bylo nutno připlácet peníze. Takže pokud vás hra baví, tak sice nijak rychle, ale postupně si můžete odemkout i prémiové věci, které vám přijdou zajímavé. A taktéž si třeba najít herní styl, který vám nejlépe sedne. Autoři se zároveň snaží, aby každá výhoda byla vykompenzována zase nějakou nevýhodou, a tudíž aby dodatečné zbraně a vybavení nebyly jasně lepší. S dodatečným vybavením tak místo síly získáváte univerzálnost, kdy si můžete dovolit lépe kombinovat zbraně a zbroje pro konkrétní příležitosti. Přál bych si, aby bylo vše v základní ceně hry, ale na druhou stranu musím uznat, že autoři dávají do dlouhodobé podpory hry nemalé úsilí, a toto je způsob, jak to zaplatit.

V první hře jsem také kritizoval systém globální války, kdy postupně byla vyhlazena první nepřátelská rasa, pak druhá, a nakonec třetí s následným restartem světa, takže se velmi často stávalo, že jste si nemohli zahrát proti té rase, na kterou jste zrovna měli chuť. Zpočátku jsem měl dojem, že tento hloupý systém ponechali, protože jsem do hry naskočil v době, kdy se na chvíli objevili Ilumináti, a pak na dlouho zmizeli. Ale byla to jen část připraveného příběhu, kdy pak Ilumináti zaútočili na samotnou Zemi, a autoři k tomu připravili pěknou speciální kampaň. Od té doby se frontové linie sice pohybují, ale nestává se, že by rasy úplně a dlouhodobě zmizely. Tento problém tedy vypadá uspokojivě vyřešen. Pokud vás to baví, tak ve hře se neustále odvíjí globální příběh, a můžete pomáhat plnit příběhové mise (dobití konkrétní planety, obrana nějakého města, atd), za což jste i odměňováni.

Stejně jako v první hře musím vyzdvihnout snahu o zábavný realismus a uvěřitelnost světa. Po dlouhý čas mě hra nepřestávala překvapovat nečekanými a občas i maniakálními detaily, které však mají herní dopad. Abych uvedl pár příkladů - po příletu na planetu ji vidíte zpola osvícenou sluncem, zpola ve tmě. Čas ale ubíhá, a hranice tmy se posouvá. Podle toho, kde si na planetě vyberete umístění své mise, tak se vám také ve hře samotné dost možná brzy setmí, nebo naopak rozední. Z podobného ranku je, že čím více se posunete od místa dopadu, tím pod větším úhlem musí střílet vaše výsadková loď požadované střely/rakety/lasery. Které se potom snadno trefí z boku do nějakého blízkého vysokého skaliska, než přesně na místo, kam jste určili. To, že se nelze dívat do mapy a zároveň mířit zbraní na nepřátele, nedejbože přebíjet, nebo že nelze volat o pomoc z lodi a zároveň bojovat (protože to fyzicky ťukáte na tabletu na zápěstí), to už známe z jedničky, a nic se na tom nemění. Stejně tak že kapsle s posilou seslané z nebes mohou rozmáznout jak nepřátele, tak přátele. Neustále ovšem musím oceňovat snahu všechno reálně vysvětlit a nedělat herní zkratky. Nově přivolaný voják není ten váš předchozí voják, co právě umřel, ten je přece mrtvý. Pokud chce zbraně, musí si o ně (nově) zažádat, nebo posbírat něco po zemi, kde předchozí zemřel. A ty těžce nasbírané výzkumné vzorky, co měl předchozí voják, ty tam taky někde určitě leží. Stáli jste za raketometnou věžkou, a zpětný ráz při výstřelu vás srazil na zem? A co jiného čekáte, při výstřelu rakety? Takže příště stát stranou. Máte v ruce granát a něco vás srazilo? Tak to ten odjištěný granát asi právě spadl na zem. Sice jde často o takové přízemní věci, ale hra je jimi protkaná, a spousta z nich se v jiných hrách prostě nevyskytuje. Nepřátelům můžete ustřelovat zbraně i končetiny; mají různě tvrdá brnění na různých částech těla, které prostřelíte jinak silnými zbraněmi, a samozřejmě i některá zranitelná místa, občas zjevná, občas ne; krunýř můžete broukovi odpálit granátem, a pak mu nasypat olovo do nechráněných vnitřních tkání; a tak dále. U této hry mám pocit, že tam někdo hodně přemýšlel a snažil se. Zpočátku hry jsem si myslel, že některé části hry jsou prostě jen neovlivnitelná animace, jako je třeba přílet robotích posil, nebo Iluminátské létající bombardéry. Ale ne, když máte dostatečně silné střelivo, a víte, kam mířit, všechno je reálnou součástí světa a lze zničit. Neboli slovy hry, Freedom requires firepower! 

Je neuvěřitelné, jakým množstvím způsobů a jak snadno lze vraždit své spolubojovníky - to z čeho by se ostatní vývojářské společnosti osypaly a nikdy to ve hře nedovolily, protože by pak "griefeři" zničili všem herní zážitek, tak tady je to vytočené na maximum a stejně... potkat nějakého úmyslného záškodníka je velice vzácné. Hře asi hodně nahrává, že je PvE místo PvP, ale i tak je to pozoruhodné. Nejlepší zážitek samozřejmě budete mít, když budete mít vlastní partu. Ale není to kvůli tomu, že by se s náhodnými lidmi špatně hrálo. Zejména na vyšších obtížnostech jsem často narazil na velmi příjemné hráče, kteří perfektně komunikovali integrovaným systémem povelů, značkovali nepřátele i nalezené zásoby, a celkově se s nimi hrálo výtečně. S vlastní partou, samozřejmě s hlasovou komunikací, ale sdílíte zážitek mnohem intenzivněji, a snaha o taktizování a pokřikování na sebe v žáru okamžiku značně celou atmosféru povyšují. Pokud bych hodnotil čistě hraní ve vlastní partě, tak bych sáhnul ještě po vyšším hodnocení. S kamarády je ale lepší všechno, to není zásluha hry samotné.

Dále ještě ocením, že hra je hodně o vašich schopnostech a znalostech, a nestojí zásadně na lepší výbavě (i když samozřejmě pomůže). I s počáteční výbavou tak lze odehrát mise s vysokou obtížností, pokud dobře víte, co a jak. S dodatečnou výzbrojí spíš než silnější arzenál získáváte variabilitu, kdy můžete danou situaci pojmout různými přístupy, nebo si najít herní styl, který vám nejvíce vyhovuje.

Z výtek ke hře toho ve skutečnosti moc nemám. Chtěl bych akorát rychlejší odemykání placených balíčků skrz herní měnu, a pak mě ještě prudí, že s instalací hry musíte odsouhlasit instalaci anticheat systému do samotného jádra operačního systému, takže má naprosto neomezené pravomoce, a velké riziko budoucího bezpečnostního problému. To je ale moje specifikum, běžné uživatele to trápit nebude. No a pak je tu ještě taková poslední drobnost, že hraní za fašistickou diktaturu, provolávání hesel a vraždění všech cizáků je sice zábavná úsměvná satira, ale jen do chvíle, než nějaká fašistická diktatura začne dělat to stejné v reálném světě kousek od vás. Pak z toho má člověk občas nepříjemný pocit, zvlášť když si představí, že asi jsou lidé, kteří to jako satiru nepochopí. Ale za to, samozřejmě, hra nemůže, to je jen smutný stav světa.

Celkové hodnocení: Výborná / Nářez

Na hru jsem přišel v době vydání na základě videa od nyní již zesnulého herního komentátora TotalBiscuita. Zdá se to hrozně dávno, i když 2017 zas tak dávno ještě není. A letos jsem využil toho, že je to typově ideální žánr pro můj Steam Deck a konečně si ji zahrál.

Zajímavostí je, že po celých 8 let mi v hlavě zůstala hudba z hlavního menu, použitá i v traileru, a po spuštění jsem ji okamžitě identifikoval. Je to naprosto perfektní swingová melodie a pozdvihuje malou indie záležitost na vyšší úroveň. Stejně jako grafické zpracování, které je taktéž špičkové (minimálně na malé obrazovce handheldu). Opulentní palác plný luxusu je krásně vymodelován, od leštěného mramoru přes zlacené interiéry až po vitrážová skla. Výtvarné a hudební zpracování je nutné opravdu vyzdvihnout.

Herně je to docela zajímavé, musíte zabránit sérii vražd hostů, které z neznámého důvodu páchá služebnictvo zámku. Nejste zakotveni pouze v realitě, ve hře jsou i nadpřirozené síly, a vaší nejsilnější zbraní je posouvání času. S každým záchráněným hostem získáte jeho plesovou masku, která vám propůjčí schopnost navíc. Nápad je to dobrý, avšak každá vražda má jen jedno konkrétní řešení, a postupujete mezi nimi zcela lineárně, kdy je pak docela zřejmé, k čemu nově získaná schopnost poslouží. To je docela škoda, i když jinak by komplexita vytvoření hry byla samozřejmě úplně jinde.

Jednotlivé hádanky nejsou příliš složité a většinou spočívají v tom, že sledujete jednotlivé aktéry, co během dne dělají (následně restartujete den a sledujete ty zbývající), a pak najdete objekt nebo postup, který vraždu překazí. Většina úkolů je pohodová (občas má člověk pocit, že až moc), i když nejméně jednou jsem si byl jistý, že vím, co udělat, jen ne přesně jak, a přišlo mi to jako komunikační problém hry. Mezi úkoly jsem zase párkrát frustrovaně bloudil, než jsem zjistil, jak se posunout dál. Není to nic hrozného, ale občas by to zřejmě šlo lépe odladit. Situaci nepomáhá, že spletitý prostor zámku má spoustu uměle neprůchozích dveří, a ačkoliv některé časem odemknete, tak další část ne, a člověk pak tráví hodně času prostým obcházením.

Příběh se ke konci stane celkem zajímavý, a člověka zajímá, proč onen markýz začal vraždit všechny své hosty. Rozuzlení je poněkud metafyzické a fantastické, jako ostatně celá hra, ale i tak celkem uspokojivé.

Shrnuto, The Sexy Brutale je krátká logická indie hra s výborným vizuálem a nazvučením, a nepříliš složitými hádankami. Zasloužila by si lépe padnoucí název, ale obsahově nezklame, pokud máte chuť na pěknou a jednodušší logickou jednohubku.

Celkové hodnocení: Výborná

Fortix 2 jsem si pořídil, protože mě připomněl stařičkou dosovou hru Xonix, na kterou mám vzpomínky z dětství (a to nemluvím o pikantním klonu SeXoniX, ten mi taky zůstal v paměti...). Chtěl jsem se nostalgicky pobavit podobnou minimalistickou arkádou, akorát obohacenou o nějaké interaktivní prvky na mapě (soudě dle obrázků). Což by snad i vyšlo, nebýt jedné věci, a to je ovládání pohybu. To mi bohužel přišlo otřesné, a donutilo mě asi po třetině hry celé hraní opustit.

V původním Xonixu se můžete pohybovat kdekoliv na vybarvené ploše. Zároveň vás tam nahání speciální nesmrtelný nepřítel, abyste byli stále ve střehu a nemohli zcela beztrestně vyčkávat na nejlepší příležitost k obarvení další části. Vaše čáry jsou hodně široké (samozřejmě tehdy dané i rozlišením), takže není problém je snadno napojovat. A ve Fortix 2 je všechno naopak. Nemůžete se pohybovat po vybarvené ploše vůbec, jen po hranách. Takže pokud máte složitě vykousaný obrazec uprostřed obrazovky, tak pak přesun např. z pravé poloviny do levé je zdlouhavý a otravný proces. Na hraně jste zcela v bezpečí (až na výjimky, občas je tam pronásledující netopýr, kterého se lze zbavit, ale aspoň že tak). A vaše čáry jsou tenoučké, takže dost často se nenapojíte, kde očekáváte, ale místo toho projedete o pixel vedle, a snadno vás to může stát život. Navíc tím na čáře vznikají miniaturní zuby, kterými, kvůli nemožnosti chodit mimo čáru, musíte otravně kormidlovat při pohybu.

Tyhle zdánlivě drobné změny v přístupu mi dokázaly velice zrychle znechutit celou hru. Místo soustředění se na zábavné aspekty tak člověk polovinu času tráví jen příliš obtížným pohybem, a pak ještě ztrácí životy, protože si nevšiml, že je o pixel vedle a není tedy v bezpečí čáry.

Když odmyslím otravný pohyb, tak zbytek hry vypadá celkem v pořádku. Nic světoborného, měl jsem představu, že prvky na mapě budou interaktivnější a nějak zábavnější, než jen "obarvi katapult a on jednou vystřelí", ale na nenáročnou jednohubku celkem dostatečné. Takže bohužel, jen ten pohyb.

Celkové hodnocení: Nic moc

Firewatch je příjemný interaktivní zážitek (spíše než hra, ačkoliv jí tak budu pro zjednodušení říkat) postavený na konverzaci dvou členů požární hlídky v americkém národním parku. Na to, že je hra založena na tomto sociálním aspektu, tak ve hře v podstatě nepotkáte živou duší (občas se zdá až úsměvné, jak se vývojáři snaží, aby nemuseli modelovat žádnou postavu). Veškerá komunikace probíhá přes vysílačku. Rozhovory jsou vystavěny dobře, jsou velmi osobní, přirozené, a mají hloubku. Postavy jsou skvěle namluveny. Líbilo se mi, že vždy máte možnost mlčet a neodpovědět, čímž lze také vyjádřit názor nebo postup, a následující reakce to zohledňují.

Protože jen skrz rozhovory by byla hra extrémně krátká, je herní doba natažena putováním po krajině. Z hlediska zážitku to dává smysl, není to nějaká umělá vata. Ale jelikož nejsem na přílišné kochání a rozjímání, tak mi to přišlo poněkud otravné. Grafika je stylizovaná, ale ne vždy je dobře vidět, kam jít, a neustálá orientace skrz papírovou mapu žere hodně času. Časté přechody skrz celý park sem a tam, aby se posunul příběh, mě příliš nebavil. Ale také možná hrál roli fakt, že jsem to hrál na malém displeji Steam Decku, kde na to pochodování, bloudění a čtení mapy bylo hůře vidět.

Co jsem nečekal, bylo, že hra začíná v podstatě jako textová adventura (a hodně ukecaná). Až jsem se musel ujistit, že jsem vážně spustil tu správnou hru. Po půl hodince se pak přepnete do prostředí, které byste podle obrázků čekali. Další hodina hraní je pak však jen obyčejné chození po parku a konverzování, až jsem začal zvažovat, že ji odložím - sice pěkné, ale ne úplně pro mě (místo walking sim by se klidně mohl ujmout název talking sim). Naštěstí se pak příběh začne zamotávat, vynoří se pár záhad, a měl jsem konečně motivaci ji dohrát.

U Firewatch bych nejvíce vyzdvihl snahu tvůrců udělat konverzaci co nejpřirozenější. Konverzace svádějí k dojmu, že bude ve hře hodně možných větvení, ale (aniž bych to ověřoval) vliv na příběh bych nečekal, pouze to má vliv na reakce a reference v budoucích rozhovorech. Je vidět, že rozsah hry je schválně malý, aby se mohli soustředit na tento jeden aspekt. To se jim podle mě povedlo, ale pravděpodobně to ocení jen část hráčů. Za mě to byl nikterak hvězdně, ale zajímavě a příjemně strávený čas.

Celkové hodnocení: Výborná

Po skvělém prvním a druhém dílu, a slabém třetím, jsem se velmi těšil na nová dobrodružství hrdinného trojlístku. Fantastická tematika zaujala i moje děti, které trvaly na tom, že si také potřebují vyzkoušet vykouzlit předměty, střílet ohnivé šípy z luku, a skákat přes propasti, takže se mi herní doba pravděpodobně zdvojnásobila. Zároveň jsem neodolal a vyzobal všechny nepovinné sběratelské předměty a lahvičky s lektvary, takže mám dohrání opravdu kompletní.

Hra se vrací ke kořenům 2,5D zobrazení, a vypadá opravdu skvěle. Obrazovky mají propracovaná pozadí, u kterých je až škoda, když je člověk jen tak rychle proběhne. Objekty v popředí jsou také pěkně zpracovány, a téměř bez výjimky není problém odlišit, co je interaktivní část, a co je jen obrázek vzadu. Prostředí střídá prostředí, takže chvíli jste na zasněžených horách, chvíli v pohádkovém lese, chvíli v bažinách. Známí tři hrdinové mají své klasické schopnosti, ale i spoustu nových. Jejich kombinací se dá vymyslet množství šílených způsobů, jak zvládnout konkrétní hádanku. Pravidelně jsem měl pocit, že jsem vymyslel nějaké úchylné řešení, které funguje jen díky přiohnutí "pohádkové fyziky" (tzn. často nerealistické), a že "oficiální" řešení musí být něco serióznějšího. Ale hra vás nediskriminuje, hlavně když dosáhnete svého. Když jsem se pak náhodou podíval na nějaké video ze hry a koukal, že místo mého stylu stavění věže je člověk schopen prostě jen nadhodit kostku, odrazit se ve vzduchu, a dostat se na vysoké místo za zlomek času, tak jsem musel uznale zabručet - přístupů je opravdu hodně, a spousta z nich by mě vůbec nenapadla.

Trochu nevýhoda je, že většina hry je poměrně snadná. Případně někde u střední obtížnosti, když se třeba chcete dostat k bonusovým předmětům. Ale opravdu těžká místa, kde jsem si musel déle lámat hlavu, těch ve hře zas tak moc nebylo. Až ke konci začalo trochu přituhovat, a pak některé oblasti od začátku navržené jako logické hádanky (bez nutnosti skákání, prostě jen posouvání zrcadel, beden, atd) mě potěšily, protože mě přinutily k zamyšlení.

Ačkoliv hra v podstatě všechno dělá dobře, tak jsem měl ke konci pocit, že už se vlastně jen opakuje, a stává se repetitivní. Sice vám stále přibývají některé nové schopnosti, a rozšiřují se ty stávající (více beden naráz, atp), ale principiálně se nic nemění. Možná to bylo tím, že jsem hru kvůli dětem hrál mnohem pomaleji, roztaženou v rámci několika měsíců. Ke konci jsem byl sice velice spokojený, ale zároveň jsem neměl už potřebu kupovat si dostupné rozšíření. Dokonce ani ten pátý díl série, který vypadá až příliš podobně (i včetně většiny schopností), mě aktuálně nijak neláká. Ale to je možná jen aktuální přehlcení, které za půl roku přejde.

Celkové hodnocení: Výborná

Když jsme o Vánocích s rodinou viděli Mrazíka, a já se díky High-Voltage dozvěděl, že dokonce existuje i česká adventura se stejným motivem, tak jsem si řekl, že to musíme s dětmi vyzkoušet. Dle očekávání se to dětem líbilo (zřejmě víc, než mně), takže jsme ji společně dohráli.

Hra splňuje předpoklady pro rodinný titul. Není nijak přehnaně těžká, plně česky namluvená, zabere jen pár večerů, a má vděčné pohádkové téma. Původní film částečně kopíruje, ovšem jednotlivé lokace více rozvádí (např. Nastěnka má více úkolů, než jen doplést ponožku), ale zároveň si domýšlí i nové postavy a jejich příběhy. To byla zřejmě nutnost, aby bylo ve hře co dělat (i tak není nijak dlouhá), takže mě to nijak neuráží. Ve hře jsou 4 kapitoly, kde hrajete střídavě za Nastěnku a Ivana, a poněkud divně působí jen ta poslední, protože je extrémně krátká, lineární a snadná. Jakoby již tvůrcům došel čas nebo peníze, tak to všechno rychle uzavřeli.

Hádanky jsou příjemně přízemní (nakrm dobytek, přepluj řeku, sežeň čelenku... žádná moderní technika a komplikace), takže se to dětem příjemně hraje. Na druhou stranu s některými věcmi už se dnes fakt nesetkají (jak obarvit klubko vlny, k čemu je tabatěrka, apod), takže tam to může působit problémy. Většina hádanek má poměrně logické řešení, nejsou tam žádné vyložené špeky, jako v jiných starých adventurách. Ale ve hře je spousta scén, kdy je situace prostě špatně vysvětlená a matoucí. Např. pro přejetí řeky na voru je třeba bidlo, a převozníkovo bidlo je na obrazovce krásně vidět, ale Ivan si ho bez pořádného vysvětlení ("to nejde") odmítá vzít. Člověk pak přemýšlí, proč sakra zjevné řešení nefunguje a co teda má dělat. Nebo je potřeba vybrat hnízdo straky (která v něm sedí), a je na dosah ruky, ale zjevné řešení (prostě ji rukou vyhnat z hnízda) opět není dovoleno ani vysvětleno (mohla by ho třeba klovnout, a pak by další logický krok byl třeba hledat klacek - ale ne, řešení je úplně jiné, a to zjevné nelze použít). Dále se mi vícekrát stalo, že jsem v podstatě odhalil správný postup, ale hra mi ho s nicneříkající hláškou odmítla (takže jsem nabyl dojmu, že takto to nejde), a to jen proto, že jsem si před tím nepromluvil s konkrétní postavou. Takže jsem tam poměrně dlouho bloudil, jen abych zjistil, že po opakovaném prokecání postav poblíž najednou můj předchozí postup funguje. A ještě bych vypíchnul, že ačkoliv drtivá většina hry jde hrát jen levým tlačítkem myši (takže ani netušíte, že pravé tlačítko má někdy jinou funkci - místo akce jen popíše předmět), tak je tam minimálně jedno místo, kde je nutné pro postup právě pravé tlačítko (ačkoliv to vůbec nedává smysl, protože je tam právě potřeba provést akci, což je celý zbytek hry na levém tlačítku). Snadno se tak dá na půl hodiny jen zmateně chodit zleva doprava a zkoušet vše na vše, a pak tlouct hlavou o stůl, až člověk zjistí, že to celé bylo jen o špatném ovládání. Takže ačkoliv zákysy typu šílených kombinací předmětů tu nejsou, hra trpí na chyby v designu a nedostatku testování na běžných hráčích, řekl bych.

Z herních opruzů bych ještě zmínil, že nikde nemáte napsané, co máte aktuálně za úkol udělat (občas je to i několik úkolů naráz), a dost často vám to zadávající postavy již nezopakují. A platí to i pro jiné důležité rozhovory ve hře. Například kluk sedí na kašně a má u sebe nůžky, a při vaší první interakci vám řekne, za co je vymění. Ale vy je teď na nic nepotřebujete, takže jdete dál, a když o půl hodiny později vás někdo požádá o nůžky, tak si jen horkotěžko budete vzpomínat, co jste tomu klukovi měli donést, protože on vám to již nikdy více nezopakuje. Celkově tedy je dobré hrát v delších seancích nebo na zátah, protože pokud si tam vložíte týden pauzu, tak se vám bude těžko navazovat.

Posledním opruzem je přílišná ukecanost některých postav, které dost často žvaní vatu (a občas i hodně špatně napsanou - dívám se na tebe, oživlý pařeze), asi jen aby natáhly herní dobu. Dospělý přeletí psaný dialog pohledem a odklikne ho, ale děti, zvlášť pokud ještě neumí dobře číst, to poslouchají celé, a opakovaně (když tam přijdou znovu, jestli se třeba něco nezměnilo), a to pak člověk mentálně leze po stropě.

Abych i něco ocenil, tak fajn je, že předmětů v inventáři není mnoho (a ještě se mezi kapitolami se změnou hlavní postavy vyprázdní), takže člověk nemusí nijak přehnaně kombinovat. Také je pěkné, že celá hra je představena jako čtená pohádka od babičky dětem, dává jí to takový hřejivý domácí nádech.

Shrnuto, pro menší děti (moje sedmiletá dcera byla ideální cílovka, pro čtyřletou to bylo moc těžké) je to slušná adventura, se kterou budou potřebovat pomoci jen někdy. Na Vánoční prázdniny jako interaktivní verze Mrazíka se to více než hodí. Člověk ovšem musí překousnout zmíněné výhrady (děti mají vyšší toleranci).

Celkové hodnocení: Dobrá

Po výborném Another World jsem musel vyzkoušet i Heart of Darkness od stejného autora. A DNA Another Worldu se tam opravdu nezapře. Opět jediná chyba znamená smrt, a opakovaným umíráním zjišťujete a snažíte se přijít na to, jak překonat aktuální obrazovku. Jen místo mimozemské planety se tentokrát podíváme do fantastické říše plné zabijáckých stínů a přízraků. A taky tu poněkud stoupne obtížnost.

Hra začíná tak, že klukovi Andymu ukradnou psa, a on se ho rozhodne zachránit, tak popadne vlastnoručně sestrojený paprskomet a na svém létajícím stroji doletí až do kouzelné říše, kterou právě pohlcuje temnota. Líbilo se mi, že příběh je dětsky laděný, celé prostředí a animace postav jsou velmi roztomilé, a přitom tyto roztomile ztvárněné přízraky dokáží zabrnkat na tu správnou hororovou strunu, jenom tím, jak občas vypadají či se hýbají, a pak samozřejmě spoustou brutálních animací smrti, které se Andymu stanou při sebemenší nepozornosti. Stíny mu zlomí vaz, roztrhají ho, rozpárají a sežerou vnitřnosti, anebo jen klučina skončí rozmačkaný na kašičku nějakým těžkým předmětem z okolního prostředí. Hra byla ve vývoji velmi dlouho, ale minimálně na kvalitě animací a jejich nápaditosti je to vážně znát, a jsou skvělé. Zároveň hra obsahuje překvapivě dlouhé 3D renderované filmečky, které připomínají pixarovský styl, a které také musely při vývoji dát velké množství práce.

Herně je to podobné Another Worldu, umíráním zjišťujete, jak dál. Na rozdíl od zmíněné hry jsem tu ovšem neměl takový pocit neznáma, není to zkrátka svět cizí civilizace, ale jen poměrně pochopitelné fantastické prostředí. Opět si však užijete jak hádanky v prostředí, tak snahu přelstít nepřátele. Celá hra je větší nejen rozsahem (množstvím obrazovek), ale i délkou, a to z velké části kvůli velmi vysoké obtížnosti (hrál jsem na výchozí, prostřední obtížnost). Zpočátku budete opakovat jen jednotlivé obrazovky, ale později je nutné jich projít několik, než se dostanete k dalšímu záchytnému bodu, a cestou si poradit s desítkami nepřátel. Když pak opakovaně umíráte kvůli něčemu, co nevíte, jak vyřešit, a potřebujete třeba deset pokusů, než zjistíte, jak na to, jenže každý průchod znamená zopakovaných několik minut snahy na předchozích obrazovkách, tak člověk začne trochu skřípat zuby. Navzdory tomu jsem v sobě zřejmě objevil vnitřního masochistu, a bavilo mě přijít si na téměř vše sám, ačkoliv mě to stálo hromadu času a nervů (v pár případech jsem rezignoval a kouknul se na video - pak už to samozřejmě šlo snadno). A konečný souboj mě potrápil čistě na reflexech - tam jsem si způsobil nefalšovanou křeč do ruky z toho opakování pořád dokola - ale stálo to za to :-)

Co se týká nějakých problémů, nic moc jsem ve hře nezaznamenal. Občas bych přísahal, že nezaregistrovala nějakou klávesu (např. skok), i když jsem ji mačkal, ale zas tak často se to nestávalo. Na některých obrazovkách je klasický problém, že není vždy jasné, že s něčím lze pohnout, nebo že tento flek je díra v zemi, případně východ někam jinam. Ale netrvá moc dlouho na to přijít.

Heart of Darkness je obtížná, ale zábavná hra na pár večerů, kterou mohu s klidným srdcem doporučit. Zejména pokud nemáte problém s častým opakováním obtížných pasáží. Odměnou vám budou krásně zpracované animace hlavního hrdiny a nepřátel, a vnitřní uspokojení pokaždé, když konečně zjistíte, jak překonat aktuální překážku, a povede se vám to.

Celkové hodnocení: Výborná

Flashback jsem rozehrál hned poté, co jsem dohrál Another World, protože jsem měl dojem, že jde o jeho duchovního nástupce (navíc od stejné firmy). A jak jsem byl z Another World nadšený, tak z Flashbacku jsem... nenadšený. Zřejmě se tu nevyhnu častému srovnávání.

Můj první dojem po spuštění hry byl "tohle není jako Another World, spíš jako... Prince of Persia". Člověk má víc pocit, že chodí po čtvercové mřížce, včetně typicky princovského "vlezu pod plošinku, chci vyskočit nahoru, promáchnu rukama v prostoru, aha, ještě jeden krátký krok dopředu, teď už se zachytím". Postava ve Flashbacku je v pohybech pomalejší a rozvláčnější, výrazně méně responzivní (při skoku z rozběhu si ještě udělá pár kroků navíc, vytažení pistole nastane až po dokončení animací, atd - přitom nepřátelé mají animace rychlejší, aspoň mi to tak přišlo, což působí nefér). Další rozdíl oproti Another Worldu mi přišel i v budování světa a přístupu k prostředí. Zatímco v Another World jsem měl pocit, že téměř neustále prozkoumávám, a předem netuším, co se stane, Flashback působí velmi standardně. Tady je páka co otevře dveře, tady je mina, co je potřeba přeskočit, tady je nepřítel, který se chová tak a tak. Místo radosti z objevování neznáma jsem dostal typickou akční plošinovku.

Úplně nejzásadnější problém, který s Flashbackem mám, je ovládání. Tak hrozné ovládací schéma si nikde jinde nevybavuji. Opět je tu akční tlačítko, které dělá "skoro všechno", podle kontextu. To by nebyl takovej problém, Another World to má podobně. Ale ve Flashbacku je výrazně víc akcí, které lze provést, a občas je to dost matoucí. Co mi ale hlava vůbec nebere, je přístup ke skákání/kotoulení. V normální plošinovce stisknete směrovou šipku, Shift k rozběhnutí, a šipku nahoru ke skoku. V Another World to bylo stejně. Ale ve Flashbacku musíte směrovou šipku nejprve pustit, aby zafungovala šipka nahoru (skok) nebo dolů (kotoul). Když jsem se potřeboval rozběhnout, přeskočit propast, udělat kotoul, vytáhnout zbraň a vystřelit, tak se můj mozek vařil, abych dokázal si včas uvědomit, co držet, co pustit, jak moc dopředu (protože postava dělá kroky navíc), a jestli zrovna teď Shiftem běhám, střílím nebo dělám něco jiného. Nefunguje to vůbec přirozeně, a je to totální peklo. K tomu se přidává ovládání u střelby, kdy pokud se chcete pohnout, tak při stisknutí směru, kam se zrovna díváte, postava jen přestane mířit (což nemá žádnou praktickou funkci), místo aby se rozešla/udělala kotoul, takže když se chcete rychle pohybovat v souboji, tak musíte neustále zdvojovat mačkání šipek, jen abyste se hýbali. A opět když zrovna nemíříte, tak tlačítko střelby nevystřelí, ale jen začne mířit, takže souboje jsou celé o tom, že se vám v 50% případů děje něco jiného, než jste zamýšleli. A stačí se jednou překliknout (o jednu šipku víc než jste měli), uděláte kotoul do strany, spadnete z plošinky a jste mrtví. Takhle špatné to je i mimo pohyb a souboje. Pokud chcete použít objekt, například páku, tak klasicky zmáčknete Shift. Ale když najdete dobíjecí stanici, co vám dobije štít, tak i když máte štít vybraný jako aktuální předmět, tak pomocí Shiftu se přehraje "používací animace", ale nic se nestane. Musíte zmáčknout Enter, což je použití předmětu, když stojíte přesně u té stanice. Ale pokud ho jen krátce stisknete, tak se opět přehraje animace, aniž by se cokoliv stalo. Musíte ho chvíli podržet. (Než jsem zjistil, proč mi nic nefunguje, tak to opravdu trvalo). Stejně tak když si chcete s někým promluvit, je to Shift. Ale když si chcete s někým promluvit o fotce, co držíte v ruce, Shift vám přehraje jen generický rozhovor, musíte dát Enter. Ne moc krátce (nic se nestane), ne moc dlouze (odkliknete si část dialogu). Ovládání je prostě celé špatně.

Grafické zpracování je na svoji dobu velmi pěkné (ve výroční edici je nutné povypínat všechny rozmazávací filtry, jinak to naopak vypadá velmi nepěkně). Nejen že tu jsou různorodá prostředí, ale důležité akce (sebrání předmětu, použití nástroje) jsou prokládány "filmovými" prostřihy, které byly zřejmě ve své době opět krokem kupředu. Jenom mě trochu rozptyluje, že všechny postavy vypadají, jako by měly přes hlavu lupičskou punčochu. Místo obličeje mají beztvarou oranžovou plochu, není tam nos, oči, žádný detail. Už starý Princ měl nos a oči (ačkoliv byl asi trochu větší, takže více pixelů). Je to takové zvláštní.

Vyzdvihnout bych asi měl i jednotlivá prostředí, zejména město v druhém světě. Je tu zapracováno i pár adventurních prvků, kdy je potřeba přinést předmět někam jinam, případně si promluvit s postavami o konkrétním problému. Ve městě volně cestujete po jednotlivých čtvrtích metrem. Není to nic extra propracovaného a příběh je celkem základní (uvítá vás klasické klišé s místní byrokracií), ale ve své době to muselo působit velmi pokrokově, např. při srovnání se souběžně vydaným druhým princem. Bohužel v dalších částech hry se to už moc neopakuje, je to jen ten druhý svět.

Navzdory ovládání bych zřejmě Flashback dohrál, kdyby mě chytnul tak jak Another World. Ale to se bohužel nestalo. To, co mě táhlo dopředu v Another World (momenty překvapení, snaha rozlousknout problém, neočekávatelnost budoucího děje) mi ve Flashbacku úplně chybí. Vidím tam jen plošinovku, jakkoliv na svoji dobu kvalitně zpracovanou, která vyžaduje precizní provedení jednotlivých obrazovek, ale nic moc navíc tam není. S každým dalším světem navíc obtížnost přitvrzuje, tzn. je tam méně prostoru pro chybu, ale nic dalšího nepřináší. Skončil jsem uprostřed čtvrtého světa z pěti, na normální obtížnost (omezená možnost přetáčení času zpět). Už jsem se netěšil do hry zpět, a chyběla mi motivace drilovat čím dál obtížnější pasáže.

Ačkoliv jsem tu hru hodně zkritizoval, určitě si nemyslím, že je špatná. Je nutné hry vždy posuzovat z perspektivy doby jejich vydání (alespoň se o to snažit), a ve své době určitě přinesla mnoho zajímavého. Asi nebyla zrovna revoluční, ale měla své nápady a kvalitní zpracování. A krkolomné ovládání tehdy byl často standard. Z dnešního pohledu už to samozřejmě tak slavné není. Pokud vás k ní neváže nostalgie, jen si rádi rozšiřujete retro-herní obzory (můj případ), pak je to stále slušná hra, pokud se dokážete přenést přes ovládací schéma.

Celkové hodnocení: Výborná (v době vydání) / Dobrá až Nic moc (v současnosti, dle tolerance k ovládání)

Je obdivuhodné, že tato hra už má více než 30 let, a stále je zajímavá a zábavná. Já si konečně doplnil další kousek herního vzdělání a zahrál si Another World. Dohráno na prostřední obtížnost (která by měla odpovídat původní obtížnosti).

Na hře oceňuji vzhledový i ovládací minimalismus (jen šipky a akční tlačítko, ve hře žádná menu a ukazatele), který podporuje výpravnost zážitku. Před očima se vám odvíjí děj, který nepotřebuje komentář a vysvětlivky, a animovaná videa plynule přecházejí v hru a zpět. Až vám to občas ani nedojde, a vy v té chvíli zemřete, ale tak už to na smrtelné nebezpečné planetě prostě chodí. V době vydání musel být tento způsob vyprávění naprosto přelomový a fascinující.

Všudypřítomná smrt na jedinou ránu je kompenzována poměrně slušným množstvím záchytných bodů, i když občas jsem měl pocit, že musím opakovat velmi dlouhou pasáž. Zde totiž do hry vstupuje ještě další faktor, že další záchytný bod se vám vytvoří, až když splníte vše, co je potřeba v dané lokaci splnit. To ale vy nevíte, že jste něco minuli, a tak běžíte vpřed, skrz místo, kde by se vám normálně uložil postup (ale neuloží) a pak následně umřete na nějakou nevyřešitelnou situaci. A tohle jsou ty nejvíce stresující místa, protože opakujete dlouhé segmenty a snažíte se nějak přijít na řešení situace vpředu (a to nejde), místo abyste se ještě více porozhlédli ve vašem současném místě. Na několika místech jsem do návodu nakouknout musel, protože jsem nebyl schopen říct, jestli musím být v soubojích o tolik lepší, nebo mi něco nedochází (a oboje se ukázalo jako pravdivé).

Obtížnost přestřelek je vůbec zajímavá. Mechanismy jsou poměrně jednoduché, ale než si je osvojíte dostatečně, tak vás velmi snadno zastřelí. Pak vám to konečně cvakne (nebojte se, hra vás donutí), a náhle jde porazit i více protivníků najednou.

Z technických problémů bych uvedl pouze jeden - u skákání mi občas přišlo, že ne vždy hra zaregistrovala šipku nahoru (nebo byla extrémně citlivá na časování) a tudíž jsem občas spadl do hlubiny bez svého zavinění, alespoň mi to tak přišlo. Na druhou stranu, bojoval jsem s tím asi jen na dvou obrazovkách z celé hry, takže je to jen zcela drobná výhrada.

Another World je skvělý. Není jednoduchý, ale zároveň je velmi krátký, a každé vydřené vítězství vás posune o viditelný kus dál. Nutnost dopředu vědět, co se stane, zapamatovat si to, a pak to správně odehrát, může dnes působit jako zastaralý herní princip. Ale vždy se jedná jen o sekvenci pár obrazovek, takže nic, co by člověk nezvládl. A odměnou je vám stále se odvíjející vizuální příběh, bez nadbytečné herní výplně, který tvoříte přímo vy sami svými činy.

Celkové hodnocení: Výborná

Z této hry mám rozpačité pocity. Na jednu stranu je krásné, jak se autoři snažili udělat titul pro děti. Má to příjemnou grafiku, jednoduché ovládání, minipříběh a dokonce český dabing. Na straně druhé, mé děti (4 a 7 let) bohužel nezaujala (skončili jsme tak ve 3/4 příběhu), a přijde mi, že je to spíše problém hry.

Principem hry je, že bloudíte po úrovních a hledáte hepíky, a následně východ z úrovně. Jakýkoliv dotek s překážkou vám ubere srdíčko (těch máte jen pár, dle obtížnosti), a pak musíte jet znovu. K tomu vám ubývá palivo, které lze omezeně doplňovat nalezenými minerály (problém je backtracking, když už jsou vytěžené). Minimálně pro mé děti nebyla šance nenarážet do překážek, takže jsem zvolil dětskou obtížnost, která vypíná jak ztrátu životů u kolizí, tak palivo. Fajn. Problém ale je, že hra se stane velmi rychle nudná, protože tam prostě nic dalšího není, jen bloudění po spletitých úrovních a hledání hepíků. Žádná další interakce s prostředím není, průzkum a průlet úrovní není ničím ozvláštněný. Moje děti velmi rychle ztratily zájem.

Pokud bych si to já, jako dospělák, pustil na normální obtížnost, tak bych se sice zvládal vyhýbat překážkám, ale nic moc by to nezlepšilo, protože tam chybí nějaká další zábava. Navigace by byla pomalejší, opatrnější, a tím více by mě nebavilo, kdybych musel opakovaně bloudit po úrovni a hledat zbývající hepíky. Nehledě na risk nedostatku paliva.

Ideálně bych si představoval interaktivnější prostředí, občas nějakou malou hádanku, a méně bloudění. Snad příště.

Těžko se mi rozhoduje, zda hru doporučit vyzkoušet či ne, protože děti jsou různé a dovedu si představit, že některé budou spokojené, možná i nadšené. Na mé to nefungovalo, a já tam z pohledu dospěláka vidím příliš mnoho problémů (které ale děti možná nebudou vůbec trápit). Na druhou stranu je mi velmi sympatická snaha autorů o český dětský titul, a doufám, že budou v tvorbě pokračovat.

Celkové hodnocení: Nic moc / Dobrá (jak to konkrétnímu dítěti sedne)

S Dangerous Davem jsem se setkal jako dítě, a nesmazatelně se mi zapsal do paměti. Přeci jen detailní animace, kdy vám čarodějnice rozsekne hlavu vrženým nožem nebo vás rozleptá zelený sliz, to jsou situace, které dítě jen tak nezapomene. Teď, když už mě hra tak neděsí, jsem si ji zkusil dohrát.

Autorům se povedlo vybrat zajímavou skladbu nepřátel, kteří mají různé vzorce chování a útoků, a zejména přišli s napínavým způsobem dobíjení brokovnice, které probíhá pomalu, po jednom náboji, a jen v klidu. Hráč tak musí dobře taktizovat a umí to navodit infarktové stavy.

Hra je poměrně krátká, takže to nahání vysokou obtížností. Ze začátku to docela jde, ale v druhé polovině hry začíná hodně přituhovat a předposlední sedmá úroveň (poslední je jen souboj s bossem) je úplně ujetá. Snažil jsem se dohrát hru celkem poctivě, jen při vyčerpání životů jsem si opět zvolil danou úroveň, místo abych se nechal přesunout do úrovně minulé. Ale na tu sedmou už jsem nervy neměl, tam to v některých pasážích vyřešil cheat na nesmrtelnost. V druhé polovině hry bohužel přichází typické nástrahy starých her, kdy je nutné skočit do neznáma (a pokud nevíte přesně jak, tak zřejmě umřete), za rohem vás instantně zabije nepřítel (pokud o něm nevíte), některé skoky je nutné provést na pixel přesně (jinak se propadnete hodně dolů a dost se projdete), atd. Když se to stane kousek před koncem úrovně, tak to dost naštve.

Shrnuto, je to zábavná arkáda s velmi zapamatovatelným prostředím, zajímavým mechanismem přebíjení, a vysokou obtížností. Dobře zabaví i dnes, pokud si v pozdějších pasážích trochu (ale ne příliš) vypomůžete cheatem, anebo jste tvrďáci bez kompromisů.

Celkové hodnocení: Dobrá až Výborná (v době vydání) / Dobrá (v současnosti)

První Thief se mi extrémně líbil, a tak jsem nemohl odolat zahrání si i neméně oceňovaného druhého dílu. A byla to skvělá zábava, i když... už jsem nedokázal sáhnout po tak vysokém hodnocení jako u prvního dílu.

Druhý díl vyšel velice krátce po prvním dílu, a proto z technické stránky tam žádné velké změny nejsou. Rozdíly jsou tedy hlavně v náplni hry. Jak jsem u prvního dílu kritizoval, že tam bylo příliš mnoho hororových pasáží, plných nemrtvých a nadpřirozena, a že bych si rád zahrál víc simulátor středověkého zloděje, tak v druhém dílu se mi to splnilo, ale asi až příliš. Nadpřirozené prvky se skoro všechny škrtly, horor taky, a zůstala klasická zlodějská práce v lidském prostředí, do kterého se občas nově přimíchají steampunkové stroje. To mě v prvním dílu extrémně bavilo, a aby nebyla každá mise stejná, autoři se snažili náplň různě ozvláštnit - takže mimo klasických vykrádaček různých objektů vás budou v jedné misi stráže nahánět po ulicích, v jiné budete stopovat podezřelého, proběhnete se po městských střechách, podíváte se i do přírody či do ponorky, nebo provedete únos. Je to všechno fajn a bavilo mě to, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že navzdory obměnám si jsou mise mnohem podobnější než v prvním dílu. Tam se jak více měnila prostředí, tak nepřátelé, a ještě se k tomu přimíchaly některé velice zapamatovatelné mise jako věž šíleného mága nebo převlečení za nepřátelskou frakci a vstup do jejich základny hlavním vchodem. V druhém díle mise mezi sebou tak nevystupují a navzdory výbornému designu se mi více slévají dohromady. Významnou změnu pravidel si pamatuji jen v misi Casing the Joint, kde nejen že jsem nesměl nikoho omráčit, ale nesměl mě nikdo ani zahlédnout. Najednou jsem se hodně zapotil, protože můj klasický postup "všechny postupně omráčím a odklidím" byl pryč a při pohybu velkým objektem skrz naskrz jsem se najednou musel snažit úplně jiným způsobem. Takovýchto změn ale nebylo moc (až na poslední misi, kterou rozeberu samostatně).

Co mě ještě překvapilo, bylo, jak dlouhé a rozlehlé některé mise byly. Až jsem si občas říkal, že bych se za mírné zkrouhnutí nezlobil. Autoři tomu přizpůsobili i mapu, takže občas, například v bance, vidíte na mapě konkrétní vysvícenou místnost, ve které zrovna jste. A navíc se se vám obarvují navštívené místnosti. Sice je to výrazné ulehčení oproti prvnímu dílu, ale bez této změny by se asi tak velké úrovně ve dvojce nedaly použít, protože hráči by se prostě ve spletitých interiérech kompletně ztratili (já jednoznačně). Navíc jinde je opět klasická mapa jen s hrubým náčrtkem.

Nevím, jestli ke konci autoři nestíhali, ale přišlo mi to tak. Předposlední mise se odehrává úplně na stejné mapě, jako mise před ní, jen se otevře další patro budovy. Když jsem po dvou hodinách hraní danou misi dokončil, a zjistil jsem, že mám jít opět na to stejné místo a udělat to stejné ještě jednou, jen ukrást jednu věc navíc, tak jsem jen nevěřícně mrkal. Kdyby ty mise aspoň nebyly hned po sobě. Nedává mi to smysl ani příběhově ani hratelnostně, a přijde mi to jako úmyslné zduplikování úrovně za účelem, asi, natažení herní doby? A poslední mise, no, tam moje srdce krvácelo. Sice zřejmě chápu záměr - dostat Garretta do prostředí, které je naprosto nepřátelské a nevhodné pro jeho schopnosti (velké otevřené prostory zalité světlem, všude hlučný kámen nebo kov, protivníci, kterých se nelze zbavit, nedostatek výbavy), a nechat ho si poradit s touto ultimátní zkouškou - ale prostě mi to vůbec nepřišlo zábavné. Tak jako všechny ostatní úrovně, i zde jsem hrál kompletně bez návodu či jakýchkoliv rad, ale po dvou hodinách útrpného bloudění po celé mapě a usilovného vyhýbání se nepřátelům, vůbec netuše, co dělat, jsem rezignoval, a šel jsem si na net přečíst, co se tam sakra má vůbec dělat. A zjistil jsem, že jsem nenašel místnost, kde byly instrukce pro celou úroveň (což nebylo vůbec těžké, protože hned na začátku je velká rozbočka, a já se prostě vydal druhou stranou), a jelikož katedrála je enormně obrovská, obtížně prostupná, a mapa dost nenápomocná, tak jsem místo toho zabloudil do oblastí, kde jsem vůbec ještě neměl co dělat, a pořád se tam snažil najít "něco, co jsem přehlédl". Jakmile jsem zjistil, kde najít instrukce k misi, tak už to nebyl takový problém, ale dokončit úroveň stále byla pomalá a otravná práce. Byl to přesný protiklad toho, co mě na celém zbytku hry bavilo. Kvůli posledním dvěma misím mi tedy hra trošku zhořkla (předposlední nebyla špatná, jen měla být sloučená s tou předchozí; poslední bych si představoval hodně předělat). Ale celý zbytek hry jsem se výborně bavil, takže to beru jenom jako malou kaňku na kráse.

Hru jsem dohrál opět na obtížnost Hard. Snažil jsem se nutit do méně častého nahrávání, když se mi něco nepovede, ale nedařilo se mi to příliš. Pokud vás zahlédne stráž (nebo stroj) z dostatečné dálky, často se s tím dá něco udělat. Pokud je však těsně u vás, např. proto, že jste se snažili strážného omráčit, ale přišli jste z lehce špatného úhlu, nebo měl dokonalý sluch či nadpřirozeně rychlé reakce (občas mi to přišlo zcela neodpovídající prostředí a fyzikálním zákonům), tak při zaváhání se z vás do dvou sekund stane masová kašička, na tahání oslepujících bomb není čas a utéct často vůbec nejde, protože se pohybuje stejně rychle jako vy (ačkoliv má zbroj a vy ne) a přibouchávání dveří před nosem v příliš malém rozestupu nefunguje. Tohle bych si přál vyřešit nějak lépe, protože stálý quicksave+quickload zabíjí ponoření do hry (a cítím se jako podvodník).

Na druhou stranu, potěšilo mě, že díky přečtení si manuálu jsem objevil netušené fígle, které mi v průchodu pomáhaly. Prvním bylo naslouchání u dveří, do kterých se lze nahnout ("přitisknout ucho") a pak člověk velmi dobře slyší, co se děje na druhé straně. A druhým byla klávesa pro plížení ("creep"), která standardně není namapovaná, a výrazně vám zpomalí pohyb (pokud jste skrčení a ještě se začnete plížit, tak se šinete hlemýždím tempem). Tohle bylo spolehlivější, než přerušované ťukání na šipku dopředu na hlasitých površích.

Z technických problémů toho moc nebylo, ale občas to nepotěšilo. V pár misích zpočátku jsem měl na některých místech příliš hlasitou hudbu (která nemá vlastní posuvník v nastavení), co zněla jako zaseklá krátká smyčka a nebyl jsem se jí schopen zbavit, takže jsem občas půl úrovně hrál v podstatě bez zvuku, aniž bych slyšel kroky cizí, své, nebo výkřiky stráží, protože hudba vše přehlušila. V jiných misích se zase občas vytratily zvuky u některých objektů, takže třeba nešlo slyšet páčení dveří či truhly. Mapa občas špatně zobrazovala, kde jsem (hlavně u vícepatrových místností), a někdy špatně obarvila navštívenou oblast. Poměrně často se stávalo, že ačkoliv byl na zemi nakreslený stín, tak reálně tam vůbec nebyl a byl jsem zcela viditelný (zrovna u plížící hry bych tohle čekal odladěné). Garrett se občas v úzkých prostorech zaseknul a dalo práci se vyprostit. Celou hru jsem bojoval s vytahováním na římsy, což náhodně fungovalo a náhodně místo toho radši vyskočil (což na dlažbě nebo kovovém roštu fakt potěší). A se slézáním ze žebříku nebo provazu to bylo podobné, často to prostě nešlo provést tiše. To jsou samozřejmě typické neduhy starých her, jen nepotěší, když kvůli tomu musíte loadovat.

Ačkoliv jsem tady vyjmenoval spoustu výtek, po většinu hru jsem se výborně bavil. Velice musím ocenit nápaditý design úrovní, ve kterých si tichošlápkové, kradači a chmatači přijdou na své. Jak je v sérii zvykem, existuje množství cest a přístupů, jak se s problémy vypořádat. Celkově jsem se svým herním zážitkem velice spokojen a jsem moc zvědavý, v čem se bude lišit díl třetí.

Celkové hodnocení: Výborná

První díl Deus Ex mě natolik nadchnul, že jsem si musel zahrát i velmi kritizovaný díl druhý. Zvlášť, když děj přímo navazuje na jedničku. A jsem rád, že jsem dvojku nevynechal. Přes všechny nedostatky jsem se bavil a odnesl jsem si pěkný zážitek. Jedničce se to ale bohužel nevyrovná.

Na to, že na obou hrách dělali ti samí tvůrci, tak je zajímavé, jak radikálně jinak pojali jisté aspekty hry, až se zdá, jakoby netušili, co hráči nejvíc oceňovali na první hře. Hodně ze změn si zjevně vyžádalo zaměření na konzole, ale nelze to vše připsat na vrub pouze konzolím. Můj komentář se nevyhne častému porovnávání.

Začnu příběhem a prostředím. První díl měl výhodu, že byl hodně ukotvený v současném světě. Ano, objevují se první mechanicky i nanotechnologiemi upravení lidé, a nějaké experimentální zbraně, ale jinak je to svět úplně, jak ho znáte. Hodně mi to pomáhalo vcítit se do hry. Oproti tomu druhý díl působí až příliš scifi, příliš vzdáleně. Létající roboti, univerzální náboje do zbraní z nanočástic, páčení zámků pomocí nanopřístroje, atd. (Zajímavé je, že ačkoliv v těch 20 letech mezi díly nastal globální kolaps a nejen státy, ale i jednotlivá města jsou hodně uzavřená do sebe s minimální ekonomickou aktivitou mezi sebou, tak místo údajné nové doby temna se technologie nadále rozvíjejí nebývalou měrou).

Ve hře je několik frakcí, které se ucházejí o vaši přízeň. WTO, co chtějí udržet extrémně pomalý (jimi) kontrolovaný ekonomický rozvoj, náboženská sekta The Order propagující zbavení se materiálních statků, extrémní fanatická odnož Templářů lovící všechny modifikované lidi, a tajemná skupina Omar se společným vědomím, lačnící po všech technologiích, modifikující se do maxima a profitující na černém trhu se zbraněmi. To je vlastně docela zajímavé rozložení společnosti. Trochu problém je, že všechny ty frakce jsou více či méně šílené, nemají problém zabíjet vpravo vlevo pro dosažení svých cílů, a bylo mi proti srsti pomáhat libovolné z nich. Říkal jsem si, jestli by tam nemohla být aspoň jedna trochu příčetná skupina lidí, s kterou bych se mohl lépe identifikovat. Ale zpětně to hodnotím jako cíl tvůrců - nacházíte se v rozbitém světě po globální recesi a extrémní ideologie jsou ty, co bují nejlépe. Také to odpovídá zakončení prvního dílu, kdy jste neměli jedinou příčetnou volbu zakončení děje - lidská povaha a mocné technologie nekonvergují ke sluníčkovému, ale depresivnímu světu (doufejme, že jen ve hrách).

Příběh hry je zajímavý, ale rozjíždí se až někde v polovině hry. Není nouze o zvraty a překvapení. Některé aspekty byly trochu moc průhledné (např. vůdce Templářů), ale celkem hodnotím příběh velmi pozitivně. Četl jsem kritiku, že ať už pomáháte skoro libovolné frakci, tak až úplně na konci hry děláte finální rozhodnutí, jak děj skončí, nehledě na vaše předchozí akce. Ale mě to přijde ospraveditelné - díky biomodifikacím (a dalším příběhovým aspektům) jste jeden z nejmocnějších lidí na zemi, a samozřejmě že se vás stále všichni snaží přesvědčit na svoji stranu, ať už výhrůžkami, sliby nebo argumenty. To mě naopak přišlo jako nejlepší součást příběhu - vy víte, že konečné řešení frakce X přinese velmi nepříjemné důsledky pro lidstvo, a občas se vás protější frakce snaží přemluvit opravdu dobrými argumenty. Hlodají ve vás pochybnosti, jestli to opravdu chcete takto, nebo jestli to nezkusit vyřešit jinak. Samozřejmě, i protější frakce ale v konečném důsledku mají negativní následky, a i když občas mají medové řečičky, tak si stačí vzpomenout, jakým způsobem se teď chovají a jaké zvěrstva mají na rukou. Tady dávám hře velký palec nahoru.

U vedlejších úkolů jsem už tak nadšený nebyl. Občas jsou zajímavé, občas míň, ale velmi často jsou prostě divně komunikované. U hlavních úkolů tak nějak očekávám, že moje hlavní náplň je někam přijít a někoho zabít nebo něco zničit (i když často se můžete rozhodnout to neudělat), protože jsou to všechno extrémistické organizace. Ale u vedlejších úkolů pro běžné lidi mě fakt zarazilo, jak často po mě chtěl někdo vraždu, žhářství, uplácení a podobně. A navíc to je často řečené v první větě, předtím než se vůbec představím - "jé, ty vypadáš jako drsňák, nechceš pro mě někoho zabít/vypálit konkurenci/apod?". A to uprostřed náměstí, mezi ostatními lidmi. Kdyby to bylo aspoň trochu pokoutně podané "Nechceš si něco přivydělat? Pojď tady se mnou stranou, mám takový problém k vyřešení...". Je to úplně mimózně provedené, a ještě navíc se autoři velmi snaží, aby hráč neměl možnost se vyjádřit, jestli to chce nebo nechce udělat, prostě dostane úkol a basta. Přitom by opět stačila minimální změna ("Promiň, vraždy na zakázku nedělám" - "No dobře, dobře, ale kdybys náhodou změnil názor, tak víš, kde mě najdeš, přijď si pro odměnu, hm?"), a člověk by se opět cítil více v realitě a méně "před monitorem se spuštěnou hrou".

K úkolům a příběhu mám ještě pár výtek v technickém zpracování. První z nich jsou záznamy rozhovorů. V prvním díle byl dostupný kompletní přepis veškerých rozhovorů, takže pokud jste se chtěli nad nějakým rozhovorem zpětně zamyslet (a série Deus Ex není skoupá na těžká filozofická témata nebo morální volby), tak nebyl problém otevřít záznam a zpětně si to přečíst. V Invisible War nic takového není - žádný přepis rozhovorů, celý úkol je v deníku shrnut do několika vět bez podrobností, a ani samotné rozhovory se nedají pozastavit. Takže pokud nemáte uloženou pozici těsně před rozhovorem, tak rozhovor prostě proletí a pokud jste něco nestihli vstřebat, tak máte prostě smůlu, zopakovat to nelze. Speciální kategorie jsou pak hlasové zprávy, co vám posílají jednotlivé frakce během hraní (často v nevhodnou chvíli) - tam pokud se zrovna musíte soustředit na něco jiného (objevili vás v úkrytu a střílejí po vás), tak vám to prostě celé uteklo. S tím souvisí i druhá výtka, že titulky nejsou synchronizované s hlasem, a hlas většinou předbíhá titulky, což mi ještě více komplikovalo soustředění se na prezentované informace (u cutscén lze titulky popohánět mezerníkem, což to trochu zlepší, ale lze tak omylem občas přeskočit celou větu, což nepotěší).

Kritika veřejnosti často míří na maličké rozsekané oblasti oddělené nahrávacími obrazovkami, na rozdíl od prvního dílu s jednolitými velkými úrovněmi. Tady se nedá moc namítat, je to tak, a je to bohužel zřejmě důsledek konzolí. Ale nepřišlo mi to tak hrozné, jak to někteří popisují. Ty oblasti jsou často propojeny na několika místech, kudy mezi nimi lze projít (jenom je tam ten loading), a dohromady dávají jeden celek. Problém opět vidím v technické realizaci. Už první Half-Life měl oblasti rozsekané na kousky, ale přitom měl člověk pocit, že je v jednom velkém komplexu. Tak proč to v Invisible War nefunguje? Protože to je vizuálně zpracované jinak. V Half-Life se vám na chvíli zasekl obraz a napsalo se přes něj loading, ale pak jste pokračovali hned dál, tam kde jste byli - nikdo vám nepohnul s kamerou, nikdo vás nevytrhl ze světa pryč. V Invisible War je střih, černá obrazovka, loading, a pak jste najednou "jinde". Není to bezešvé jak u Half-Lifu, naopak, dost často je to až trochu dezorientující. Na střeše budovy jsem kliknul na otvor větrací šachty, střih, najednou jsem v nějaké místnosti - rozhlížím se, aha, na stropě je otvor větrací šachty, takže tudy jsem prolezl dovnitř budovy, hm, no dobře. To je prostě mnohem horší přístup, daný buď technologicky, nedostatkem času nebo jenom nepochopením, ale hodně to rozbíjí imerzi, protože loadingy jsou časté (hrál jsem s komunitním patchem Visible Upgrade, který zpřístupní moderní rozlišení obrazovky a hodně zrychlí nahrávací časy, ale i tak to vytrhává ze hry). Pokud by byly přechody dělané ve stylu Half-Life, tak si myslím, že by to kritiku částečně zmírnilo. Pak je tam ještě druhý aspekt, že samotné úrovně nelze udělat s velkým rozhledem, takže i velkoměsto nebo výrobní komplex působí stísněně oproti prvnímu dílu, a tam už bohužel žádné zlepšení asi udělat nešlo, na konzolích prostě nebyla paměť. K přechodům mám ale ještě jednu poznámku - strašně mě překvapilo, že při přechodu mezi misemi (z USA se dostanete do Egypta, Německa, atd) vrtulníkem k tomu neexistuje jediná animace. Kliknete na vrtulník, "ano chci letět", střih, loading, stojím na střeše v jiném městě. První hra měla pěkné animace vrtulníku co odlétá skrz město a přilétá jinam. Jak jsem již psal, velké výhledy asi byly nereálné, ale aspoň krátká animace zvedajícího se vrtulníku a zatmívačky přece nemohla být žádný problém. Celé to tak působí nedopečeně, jako by jim na přechody mezi misemi nezbyl čas.

Navzdory menším oblastem jsem při hraní měl stále měl "deus exový" pocit. Plížení se za zády nepříteli, vyhýbání se kamerám, hackování terminálů, hledání nejlepší přístupové cesty - mám pocit, že jádro zážitku je tu pořád a je příjemně funkční. Je pravda, že kvůli menším oblastem je prostorová orientace snazší, není tak náročná. A pak je tu spousta vyloženě hloupých nebo kontroverzních změn, např. neuvěřitelně stupidní nápad mít univerzální náboje, naprostá eliminace přebíjení, automatické používání přístupových kódů, zrušení zkušenostních bodů a schopností, spojení hackování a páčení zámků (ještě navíc s tak hloupým grafickým ztvárněním), atd. Je to takový zážitek "deus ex lite". Nic z toho neomlouvám, ale přesto jsem se u hry bavil. Ne jak v prvním díle, ale bavil. Některé změny se mi naopak líbily, třeba modifikace zbraní, kdy jsem sebou nosil pistolku, která uměla rozložit sklo chráněné bezpečnostním laserem. Nebo malí robotci chránící ventilační šachty, proti kterým jsem mohl poslat robotka svého. Líbily se mi i některé biomodifikace, např. nabití útoků na blízku EMP nábojem, což pak šlo použít jak proti hlídacím robotům, tak proti statické obraně a dokonce i zdrojům bezpečnostních laserů. To všechno dělá v mých očích ze hry slušný Deus Ex zážitek. Toho přílišného zjednodušování je ovšem škoda.

Poučen komentáři uživatelů, že hra je příliš lehká, jsem ji odehrál na těžkou obtížnost, a cítil jsem se v podstatě podobně, jako u prvního dílu na obtížnost střední. Ze začátku to bylo celkem snadné, pak začalo přituhovat, a ke konci hry už jsem se docela zapotil a určitě jsem neměl pocit, že bych potřeboval ještě o stupeň vyšší obtížnost. Opancéřovaní templáři mi dali dost zabrat, stačilo od nich schytat dvě rakety a mohl jsem loadovat. Celé to ještě vyšrouboval fakt, že ke konci hry je člověk potkává ve skupince opakovaně po sobě, vystřílí do každého minimálně zásobník, ale z nich žádné náboje nevypadávají. To mě přišlo jako podraz autorů a cílená ukázka hlouposti univerzálního střeliva, protože jakmile dojde, tak se můžete jít klouzat, tedy konkrétně do nich řezat nablízko a dostávat rakety do obličeje a pak vám ještě při smrti do obličeje vybouchnou. V těchto situacích jsem loadoval často. Ale nebylo to jenom o konci hry, i v průběhu stačilo nemít úplně plné zdraví, zahnout za roh, nezareagovat včas a dostat brokovnicí plnou dávku do obličeje. Celkově mě tedy obtížnost nízká nepřišla (pokud si zvolíte těžkou), a některým komentářům, že i s těžkou obtížností člověk zemřel třeba 2x za celou hru, nerozumím. Buď jsem tak hrozně levej, nebo tam musely být nějaké změny v patchích hry. Ještě teda upřesním, že jsem se v biomodech soustředil na tichý pohyb, sílu, EMP útoky na blízko, hackování a léčení. Žádný typ neviditelnosti jsem si nebral, protože mi to podle komentářů přišlo přesílené a nechtěl jsem hrou projít jen jako duch (k čemuž systém bez zkušenostních bodů vybízí, eliminace nepřátel je jen ztráta střeliva). Možná to bude důvod, proč jsem obtížnost vnímal jako dostatečnou.

Ze hry vyzdvihnu ještě pár střípků. Líbila se mi špehující umělá inteligence "NG Resonance". Na hru z roku 2003 je to krásně aktuální, se současným rozvojem rádoby inteligentních chatbotů a nejistou ochranou osobních dat. Moc mě pobavilo imunitní onemocnění způsobené nanoroboty pod názvem "Swell 11". Člověk si nemůže nevybavit "Covid 19". V uživatelském rozhraní osobního deníku mě vytáčela sekce obrázků, kde se obrázky řadily zcela náhodně, takže to člověk pokaždé musel prohledat celé, aby se podíval na aktuální mapu, a ještě navíc neměly mapy sever orientovaný nahoru (to je hrdelní zločin). Většina hry se odehrává v překvapivě potemnělých prostorech (v kancelářích je zjevně běžné pracovat za tlumeného osvětlení), takže si člověk musí pořád přisvětlovat biomodifikací (ale jen na hodně krátkou vzdálenost), což je trochu opruz. Na kruhový HUD, co zavazí uprostřed obrazovky, jsem si překvapivě zvyknul a vůbec mi nevadil. Když jste těsně u stěny, tak se vám (vizuálně) schovají zbraně, takže si myslíte, že ji nemáte vytaženou, a proto před útokem zmáčknete tlačítko zbraně, vyběhnete a... zjistíte, že jste si ji právě místo vytáhnutí schovali. Pod zabitými protivníky se stále špatně sbírají předměty (náboje, granáty), musíte je často posouvat. Nahackovaný terminál má jen textové menu a působí jako něco, co se nestihlo dodělat. Ve hře se nadále budete setkávat se svými "spolužáky" z výcvikové akademie, můžete trochu ovlivňovat jejich příběh, a dokonce se vám v závěru někteří mohou snažit pomoci, což je pěkné. Během hry je zjevné, že spousta cizích lidí přesně vidí, co zrovna děláte, a posílají vám vzkazy přímo "do hlavy", ale přitom to není nijak příběhově vysvětlené (až na jednu výjimku) - dalo by se předpokládat, že jste propojení s ostatními studenty (s kterými navíc sdílíte genové úpravy) a vedoucími akademie, ale proč vás může sledovat třeba vůdce templářů, to netuším - ve výsledku to opět působí dost herně.

Navzdory všem uvedeným problémům a výtkám jsem se u Invisible War dobře bavil. Měl jsem opět pocit, že hraju Deus Ex, a v základních pilířích tedy nezklamala. Je pravda, že mě hodně táhl příběh a touha zjistit, jak to vše od prvního dílu pokračovalo a kam se svět posunul. Ale i základní herní mechaniky jsou solidní, plížení, hackování, akce, vše je slušné. Jenom to už není ten nářez z prvního dílu, a musíte být ochotni překousnout zjednodušující prvky způsobené konzolemi a některá špatná designová rozhodnutí.

Celkové hodnocení: Výborná

Tak tohle byla jízda. Měl jsem mlhavou představu, že jsem Deus Ex v mládí alespoň trochu hrál (mé fragmenty vzpomínek obsahují kývající se zaměřovač ostřelovačky), ale buď to bylo jenom nějaké demo, nebo jsem se zřejmě daleko nedostal. Takže nyní, o čtvrt století později, jsem se konečně dobral k plnému průchodu hrou. A byl to skvělý zážitek.

Deus Ex pro mě byla hra plná příjemných asociací. Už z úvodního menu s rotujícím nablýskaným 3D logem na člověka dýchne vzpomínka na přelom tisíciletí, nástup 3D akcelerátorů, problém Y2K, techno-optimismus. Pak nastoupí elektronická hudba stylově podobná třeba Unreal Tournamentu, to zahřeje u srdce. Ve hře pak okamžitě uslyšíte zvukový engine z Thiefa, ať už jde o kroky postav po různých površích, nebo typické odchrchlávání stráží. Občasné mapy úrovní, když je někde najdete, jsou taktéž v Thiefově stylu. A v některých industriálních komplexech, kde jsem bloudil a hledal způsob, jak otevřít následující dveře, jsem zas cítil trochu ten Half-Life. Hra si prostě čerpá z žánrových klasik, ale zároveň jde vlastní cestou, a kombinuje postupy opravdu výtečně.

Co mě na Deus Ex hodně překvapilo, byla rozloha a spletitost úrovní. Ať už jste ve městě nebo na nějaké vojenské základně, máte téměř volné pole působnosti, a nic vás netáhne přímo jedním směrem. Různých objektů je tam plno, a je na vás, abyste zjistili, kterým směrem a v jakém pořadí je nejlépe prozkoumat. Oblasti jsou opravdu rozsáhlé (na tehdejší dobu), a někdy je jich víc navázaných nahrávací obrazovkou, ale nikdo vám nebrání přecházet mezi nimi tam i zpět, jak potřebujete. A po splnění úkolu si občas budete muset na cestu zpět pěkně vzpomenout a prošlapat si ji bez berliček ručně. Vedení za ručičku zde obecně chybí, což je další skvělý aspekt hry. Žádné ukazatele, navigace, atd, jenom logicky vystavěné prostředí a váš rozum.

O příběhu by se daly napsat traktáty (a určitě jich už hodně vzniklo), každopádně některé aspekty jsou až nepříjemně realistické a celkově mě nenechal vydechnout. Jako hra založená na hromadě tehdejších konspiračních teorií je neuvěřitelné, jak moc nutí člověka se zamyslet, kam jsme se o dvě desetiletí později dostali. Masivní teroristické útoky (ve hře chybějící World Trade Center, jen rok před opravdovým zničením), důležitost Internetu, šíření dezinformací, vláda korporací, celosvětová pandemie, umělé implantáty a končetiny, autonomní bojoví roboti, editování genomu, výkonná AI. Uff. Člověk to teď asi hodnotí úplně jinak, než v době vydání hry.

Překvapilo mě, že ačkoliv máte skoro vždy možnost vybrat si způsob přístupu k řešení problému a konfrontaci nepřátel (přestřelkou, ze zálohy, přes ovládnutí robotů, atd), tak při čelním útoku dostanete dost často silně přes prsty. Zvlášť v pozdějších částech hry jsou vás speciální jednotky schopné odpravit během několik sekund (hrál jsem na střední obtížnost), pokud se dostatečně nepřipravíte pomocí augmentací, případně na ně narazíte nečekaně. I z toho důvodu jsem bohužel nebyl schopen vyhnout se častému save scummingu, a quicksave jsem prováděl snad co minutu (a taky před každým žebříkem, ty jsou pekelné). Na druhou stranu, quicksave namapovaný na numpadové "+" a jen do toho vždy klepnout palcem od myši, to je prostě geniální, to budu asi používat odteď všude :-)

Shrnuto, Deus Ex je pecka. Jednoznačně stojí za zahrání i po čtvrt století. V době vydání musely být jeho kvality ještě mnohem výraznější.

Celkové hodnocení: Nářez

Townscaper je asi taková hra, jako jsou hrou papír a pastelky, nebo plastelína. Pokud vás baví tvořit jen tak, pro proces tvoření, tak si to možná náramně užijete. Ale pokud vám tato vnitřní motivace chybí (jako mně), a potřebujete nějaký nadefinovaný cíl, tak ten tu nenajdete. Z mého pohledu je to pěkné technologické demo. Baráčky se krásně staví k sobě, náhodně volí zajímavé styly, vzhled i zvukové efekty jsou příjemné a uhlazené. Ale po max 20 minutách už tam prostě není nic moc ke zkoumání, a zájem padá na nulu. Jo, je to moc pěkné na pohled, ale nemám důvod, proč bych v této "hře" dál zůstával. Mé děti to bavilo o něco déle, ale i u nich to vypadá jen na krátké pobavení.

Celkové hodnocení: Nic moc

Dohráno s dcerami ve věku 7 a 3 roky. Pěkně nakreslené, ale bohužel bez příběhu, pouze sekvence obrazovek. Samotné hledání objektů je v pohodě, ačkoliv tam bylo pár podpásovek. K dispozici je i nápověda, když se zaseknete. Ovšem některé hádanky byly hodně těžké (i pro dospělého, upřímně), anebo byly velmi špatně vysvětlené, takže občas bylo složitější přijít na to, co má člověk udělat, než to pak opravdu udělat. Uživatelské ovládání bylo taky často dost krkolomné.

Celkově docela slušný zážitek, ale z poslední doby mám v hlavě srovnání s A Tale for Anna, které bylo (minimálně pro děti) o stupeň zábavnější.

Celkové hodnocení: Dobrá

Příjemná malá logická hra se stavěním sněhuláků. Zajímavé na ní je to, že je to série velmi malých místností, takže každý problém je velmi dobře ohraničený a nenastává tam příliš velká kombinatorická exploze možných kroků. Velmi pěkně díky tomu plyne, a člověk má z hraní výborný pocit. Ačkoliv je většina hádanek poměrně jednoduchá, tak pár z nich mě pěkně potrápilo. Celkovou herní dobu jsem měl kolem 2h.

Po skončení běžného světa se dá dostat ještě do snového světa (i když je dost těžce odhalitelné, jak se tam dostat), kde na vás čekají další úkoly. Tam už je to těžší, protože musíte kombinovat běžný a snový svět a postavit sněhuláky tak, aby to vyhovovalo oběma světům zároveň. Kousek jsem si vyzkoušel, ale celý jsem už jej neplnil. K pocitu dobře odvedené práce mi stačilo dokončit svět základní :-)

Celkové hodnocení: Výborná

Schmupy moc často nehraju (až na milovaného Tyriana), ale Sine Mora (verze EX) mě hodně zaujala vizuálně, tak jsem ji rozhodl vyzkoušet.

Vizuální zpracování musím opravdu pochválit, na hru se krásně dívá, pořád děláte různé průlety a přelety pomocí kamery ve 3D, je to krásně filmové. Zároveň se hodně střídá prostředí, z tropického ostrovu najednou zamíříte pod hladinu moře, pak do podzemních tunelů, atd. Každou chvíli na vás vyskakují nějací bossové, kteří jsou krásně propracovaní a originálně vymyšlení.

Bohužel vizuál je to jediné, co mohu pochválit. Hra je postavena na principu časových limitů, kdy máte na každou oblast poměrně přísný časový rozpočet, a za každé zničení nepřítele vám pár bonusových sekund naskočí, ale za každé zranění se vám několik sekund odečte. A aby toho nebylo málo, s každým zraněním z vás vypadnou i sesbírané bonusy, takže místo maximálně vylepšeným rychlopalným kanónem opět střílíte slabým plivátkem. Takže je to přesně takový ten systém sněhové koule, kdy pokud vám hra moc dobře nejde, tak vám hra ještě s radostí šlápne po krku a zajistí, abyste neměli šanci se zvednout. Zřejmě jsem lama, ale já skončil v třetí kapitole, kdy jsem buď skončil na časový limit, protože jsem hrál pomalu a opatrně, nebo na časový limit, protože jsem hrál agresivně a nedokázal uhnout kulkám (přičemž množství projektilů je tady opravdu značné). A když už se mi podařilo prokousat až k finálnímu bossovi, tak jsem k němu přišel se základní zbraní (protože jsem po cestě přišel o bonusy) a nezvládl ho upižlat, než mi vypršel, jak jinak, časový limit.

Původně jsem hrál na ovladači (na Steam Decku), ale při pokusu o přesnější ovládání pomocí myši na PC byla situace paradoxně ještě horší. I s nastavením maximální citlivosti bylo ovládání letadla pomalé a jako by v medu, takže nakonec ty ovladače mi přišly vlastně lepší.

Hru tedy nechávám nedohranou a neplánuji se vracet. I když jsou moje negativní pocity možná jen způsobené tím, že je hra s ohledem na moje schopnosti prostě příliš těžká.

Celkové hodnocení: Nic moc

Ačkoliv je "Spoj 3" fenomén, tak jsem takovou hru nikdy pořádně nehrál. Tak jak lépe to napravit, než u série, která založila tento žánr?

Nečekal jsem žádné složitosti, prostě šoupnout 3 diamanty k sobě, ne? K mému překvapení tam pár zajímavých aspektů je. Základní mechanikou je, že spojením 4 nebo 5 diamantů vzniknou bonusové vybuchující či elektrizující diamanty. OK, to zas tak objevné není. Co jsem ale nečekal, je přehršel zajímavých alternativních režimů, jak hru hrát. Od těch banálnějších, jako je tikající ubývající čas, co se musí doplňovat spojováním trojic, až po velké množství (zábavně) ujetých režimů. Takže můžete hrát variantu na poker, zachraňovat motýlky před pavouky, rozbíjet led, vykopávat poklady, vyvažovat barvy, odjišťovat bomby, být zasypáván lavinou diamantů, a další. A pokud by vás to už stresovalo, tak si pustíte zenový režim, kde na vás nebude nic tlačit, a můžete si šoupat s diamanty až do odpadnutí. Klobouk dolů, autoři se opravdu vynasnažili původně primitivní hratelnost pěkně ozvláštnit a zpestřit.

Samozřejmě, pořád to je jen relaxační hra na ukrácení chvíle. Hrát to delší dobu vás asi bavit nebude (minimálně na mě to nefunguje). Takže v moderní době to dává smysl na mobilu při jízdě tramvají, ale už asi úplně ne jako plnohodnotná hra na PC.

Celkové hodnocení: Dobrá

Dohráno s dcerami ve věku 6 a 3 roky. Byla to pro ně první hra typu hledání skrytých objektů, a pro mě, ve své přihlížející roli, vlastně taky :-) Z tohoto důvodu nedokážu hru srovnat s ostatními zástupci daného žánru.

Pro děti je hra zasazena přímo ideálně - do fantastického pohádkového světa, ve kterém se malá Anna snaží zachránit svého kocoura ze spárů zlé královny. Příběh je jednoduchý, má alespoň jeden nečekaný zvrat, a příjemně podbarvuje hru. Vyprávěn je statickými, občas lehce pohyblivými obrázky, ovšem výrazně mi v dětském titulu chyběl dabing. I když by originálu děti nerozuměly, alespoň by z něj šly cítit emoce. Případně se daly alespoň zahrnout nějaké podbarvující zvuky, bohužel taky chybí. České titulky taky bohužel nejsou k dispozici, ačkoliv těch pár vět by šlo přeložit za jeden večer - škoda, že to autoři nezkusili alespoň nějak komunitně zařídit.

Vizuálně je k dispozici slušné množství různorodých prostředí, které jsou hezky a velmi barevně nakreslené. Scény nejsou moc rozpohybované, což je škoda. V prostředí je nutné hledat velké množství předmětů, a občas se je autorům podařilo do scény opravdu pěkně skrýt. Nikoliv neférovým způsobem, vždy jsou vidět, ale někdy schválně barevně splývají, případně jsou jinak zakamuflované. Co velice oceňuji, je, že hráč má v každé chvíli dostupnou nápovědu. Po posbírání pěti magických lístků můžete seslat kouzlo, který odhalí jeden ukrytý předmět. Poté je potřeba opět posbírat lístky, které se postupně v prostředí objevují. Tímto způsobem má hráč vždy možnost postupu vpřed, ale zároveň dobití schopnosti ho nutí v mezičase, než se opět objeví lístky, pokračovat v prozkoumávání prostředí. Pro děti ideální přístup.

Ve hře jsou ve scénách schované i nepovinné dílky skládačky, a když jich máte dost, tak si z nich v kouzelné knize můžete poskládat obrázky herních postav a trochu víc si o nich přečíst.

Hledání předmětů je proloženo logickými minihrami. K těm směřuje moje největší výtka z celé hry. Občasná změna náplně je fajn, ale obsažené minihry jsou udělané často dost špatně. Za prvé, spousta z nich je hodně těžkých, a vůbec neodpovídají zbytku hry, tzn. hře pro děti. U některých jsem se zapotil i já. Za druhé, často jsou tragicky špatně vysvětlené. Člověk se musí stylem pokus-omyl snažit přijít na to, co vlastně po něm autoři hry chtějí, aby pak mohl v druhém kroku teprve hádanku vyřešit. U jedné specifické hádanky jsem prošel všechny záznamy hraní na YouTube, co existují (zas tak moc jich není), a nikdo, nikdo, ji nevyřešil (a ani zjevně nepochopil principy), všichni to vzdali. Což je jediný aspekt hádanek, který je zachraňuje - nejsou povinné, a po chvíli zkoušení je můžete přeskočit. Takže děti se skrz mohou dostat, ale pachuť zůstává.

No a to je tak v kostce všechno. Dětem se hra velmi líbila (což v jejich věku není nijak složité). Malé ukrajinské studio vytvořilo příjemnou dětskou hru, ovšem jejich největší talent je zjevně ve výtvarné tvorbě, a už méně v logických hádankách či uživatelské přístupnosti. To, že jsem tady některé části hry zkritizoval, ale dětem nevadí. Prostě složitou hádanku přeskočí. Těm spíš trochu chybí ten dabing, nebo alespoň české titulky, aby to dospělák zvládl plynule číst bez přemýšlení nad překladem.

Celkové hodnocení: Dobrá

Předlohu jsem neznal, ale líbil se mi grafický styl, tak jsem se rozhodl Battle Chasers: Nightwar vyzkoušet. A byl jsem příjemně překvapen. Narazil jsem však na nepříjemný zádrhel, takže jsem do hry investoval jen cca 5 hodin.

Svět se skládá z mapy světa, kde chodíte po cestičkách, z kobek a jiných průzkumných oblastí, kde ovládáte postavičku napřímo, a z tahových soubojů. Zdá se to jako mišmaš, ale poměrně se mi to líbilo. V podzemí v reálném čase se můžete snažit nalákat k sobě jen část nepřátel, a zároveň na ně můžete použít rychle nějaké schopnosti, aby pak byly tahové souboje jednodušší. Zároveň tam jsou nějaké logické hádanky, úkoly a podobně. Nepřátele zpočátku neznáte, ale čím více jich porazíte, tím více se odkrývá podrobný bestiář, kde pak vidíte, co přesně mají za schopnosti. V soubojích bych hodně vyzdvihl koncept overcharge, tzn. dočasná mana, která se nabíjí základními útoky a po souboji zmizí. Nemáte tedy důvod s ní šetřit, a přidává to pěkný prvek do vaší strategie. Zvlášť dobře to funguje s konceptem, že váš život ani magie se nikde ve hře automaticky nedoplňují, kromě odpočinku v hostinci nebo zvýšení úrovně (případně poměrně vzácných lahviček), takže se snažíte hodně magii šetřit a naopak hodně využívat overcharge (a to i na léčení). Super nápad.

Kořisti z nepřátel není moc, což je příjemné, neřešit pořád inventář. Vypadne většinou pár surovin na výrobu (crafting), bez čehož bych se teda obešel, a občas nějaký předmět. Zároveň je ve hře minihra rybaření, poměrně zajímavě vymyšlená, ale poněkud hůře se hraje na displeji mobilu (je špatně vidět, kterým směrem ryba míří), a taky bych se bez ní obešel.

Celkově jsem tedy měl příjemný zážitek a čekal bych, že hru ohodnotím někde mezi 70 - 80%. Důvod, proč jsem hru poměrně brzy opustil, byl systém ukládání v souvislosti s hraním na mobilu. Hra má pouze automatické ukládání, které se spouští jen při jistých akcích (např. dokončení souboje), ale ukládací ikonka tam jen nenápadně rychle problikne. Takže vlastně nikdy dobře nevíte, kde máte poslední uloženou pozici. Aby to bylo ještě složitější, v kobkách (což je velká část hry, a jedna kobka může trvat klidně několik hodin) se sice také ukládá, ale při vrácení do hry stojíte opět nahoře na mapě před kobkou. Můžete do ní vlézt znovu, a dříve vyčištěné místnosti jsou prázdné, ale musíte celou kobku znovu proběhnout, abyste se vrátili zpět na původní místo (za předpokladu, že vůbec víte, kam běžet). Zároveň ne vše se pamatuje, například je nutné opětovně zatáhnout za páku pro zvednutí mříže, atd. Člověk si není jistý, jestli se zapamatoval nebo ne změněný stav nějakého questu, jestli se započítalo přečtení nalezených knížek, atd. I když si člověk myslí, že zná pravidla ukládání, tak nezná, nebo je to rozbité, protože některé souboje jsem stejně musel zopakovat, zatímco jiné ne. Na počítači bych nad tímto upřímně dementním systémem skřípal zuby, ale přežil bych ho. Ale pro mobilní hraní je tohle peklo. Pokud jedete v MHD a co 10 minut potřebujete pozastavit hru, protože vystupujete, nebo vám někdo volá nebo píše, potřebujete zjistit další spoj, atd, tak to poslední, co chcete, je dát "uložit a skončit", a pak opět a opět probíhat od začátku celou kobku. Jenže pokud to neuděláte, jenom se přepnete do jiné aplikace a hru necháte na pozadí, tak nastává ještě horší situace. Pokud se zrovna mobilní systém rozhodne ji na pozadí zabít, tak přijdete o veškerý postup od posledního "uložit a skončit". Automatické ukládání se na disk nezapíše, a prostě přijdete a kus postupu. Když se mi to stalo, tak jsem vážně zuřil. Přitom v mobilním světě je úplně normální, že se hra sama uloží, jakmile ji přepnete do pozadí, není to žádná raketová věda. Jen Battle Chasers na to zvysoka prdí. Nepochopitelné mi to přijde už jen kvůli tomu, jak pěkně je jinak ten mobilní port udělaný. Pěkně se to na displeji ovládá, písmo je čitelné, je prostě dobře zvládnuté. Až na ukládání, které jsem hůř zpracované asi ještě neviděl, zvlášť na mobilu.

Battle Chasers tedy na mobilu selhávají, a na plnotučných herních platformách jsou vhodné spíše pro lidi, kteří si mohou vyhradit na hraní spíše delší časový úsek, než kratší, ale celkově jsem z nich měl (až na vyjmenované problémy) velmi příjemný pocit. Mimo mobil bych dal hodnocení vyšší.

Celkové hodnocení: Dobrá

Kdysi jsem strávil týden nebo dva s Clash Royale, která mě seznámila s moderním mobilním světem a jeho návykovými a manipulativními prvky (mobilní hry běžně nehraju). Když teď vyšel Warcraft Rumble a obsahoval přitom i režim pro jednoho hráče (o PvP "zaplať a vyhraj" nemám zájem), řekl jsem si, že ty mobilní hry zase jednou zkusím.

Moje představa byla, že obsah pro jednoho hráče bude něco jako tutoriál a trénink pro PvP. Tak tomu možná i je, ale ani ten singleplayer vám "nedají zadarmo". Ale postupně.

Máte hrdinu a šest jednotek v partě, které vám náhodně chodí do ruky a vy je za zlaťáky (postupně přibývající) vykládáte. Strategie spočívá v tom dobře reagovat na jednotky protivníka (střelce proti letcům, hromadný útok proti skupinovým jednotkám, atd, klasika) a vykládat je v rozumném pořadí (našetřit si, pak nejprve tank dopředu, za něj mága, atd) a posílat je správnou cestou proti nepříteli (cest je více, jednotky se občas dají trochu směrovat, po cestě jsou různé překážky a bonusy). Zatím dobrý a začátek se mi vážně líbil. Sice tam není žádná kampaň ani příběh, jen sekvence úrovní, ale pro rychlou zábavu stačí. Jenže po pár hodinách (u mě kolem šesté oblasti) to začíná drhnout. Najednou mi všechny dostupné úrovně svítí červeně, jakože jsou pro mě příliš těžké, a opravdu. Můžu se se svojí strategií třeba rozkrájet, ale nedokážu to uhrát. Nepřátelské jednotky mě sfouknou na jednu, dvě rány, tomu žádná strategie nepomůže. Zde totiž končí instantní zábava a pomalu nastupuje obchodní model.

Můj dojem je (nestudoval jsem žádné detailní rozbory), že celá hra je postavena na exponenciálně rostoucích číslech. Každá vaše jednotka má úroveň, která ovlivňuje její statistiky, zejména útok a životy. To samozřejmě výrazně ovlivňuje obtížnost konkrétní mise (se slabými jednotkami stěží vyhrajete). Každá další úroveň vyžaduje více zkušeností než úroveň předchozí. Aby to nebylo tak jednoduché, tak jednotky mají ještě několik stupňů vzácnosti (s opět exponenciálně rostoucími nároky na dosažení), které jim přidávají další schopnosti a možná i zvyšují základní vlastnosti. Zdá se, že asi existuje strop, ale je pravděpodobně hodně vysoko. Abyste si zlepšili jednotku, můžete vyhrát misi, a doufat, že náhodně přiřazené zkušenosti připadnou právě jí. Případně hrát jednorázové souboje (questy), a opět doufat, že vám náhoda dovolí zlepšit právě vámi zvolenou jednotku (místo úplně jiné, kterou třeba ani nemáte zrovna vybranou v partě, jen je v balíčku). Questy jsou ale časově omezené a na nový si musíte počkat. A pak ještě můžete plnit denní úkoly, za které dostáváte odměny, a opět doufat ve šťastnou náhodu. Možná už tam začínáte trochu cítit ten vzorec...

Pojďme k hernímu obchodu. To je hned první ikonka na řadě. Tam si můžete za vydělané zlaťáčky (dostanete za úspěšnou misi, ovšem jen poprvé) koupit nové jednotky. Každá jednotka má jiné schopnosti, slabiny a přednosti, takže se to hodí. Ale také je to zároveň past. Čím více máte jednotek, tím nižší šance, že vám hra přidělí zkušenosti právě těm, které si chcete posílit. A aby to nebylo tak jednoduché, tak jednotek je v obchodě jen pár, náhodně vybraných, a pokud chcete jiné, musíte si počkat (na časovač je tu ostatně úplně všechno). A aby to nebylo tak jednoduché, zakoupení jednotky vymění obsah aktuálního sloupce a řádku v obchodě. Pokud chcete, můžete si jednotky v obchodě přesouvat a strategizovat (ovšem přesun je za peníze). Pokud koupíte více věcí ze stejného řádku nebo sloupce, dostáváte bonusové zkušenosti. Pokud si koupíte jednotku, co už máte, tak místo toho k ní dostanete hvězdičku. Za jistý počet hvězdiček (exponenciálně rostoucích) se pak dá postoupit na vyšší vzácnost jednotky, jenže k tomu potřebujete ještě energii a jádra. A pravidla se vrství a vrství...

V obchodě dále naleznete samozřejmě sekci nákupů za reálné peníze. Největší je pouták na "booster" za lidových 500 Kč, abyste rychleji vydělávali zkušenosti a peníze. Pak jsou tu truhličky se zlaťáky, od 30 Kč až po 2800 Kč. A pak denní nabídky. U nich doporučuju kliknout na ikonu (i), protože tam si pěkně počtete, jak herní ekonomika funguje, včetně matematických rovnic pro různé vzácnosti jednotek, konverzní poměry mezi herní měnou (které je asi 6 druhů), a spousta dalších užitečných informací, které vůbec nejsou napsané jako užitečná nápověda ve hře, ale spíš jako právní text. A hádám že on to i právní text je, a zahrnut je jen kvůli evropským nebo jiným proti-gamblerským regulacím, jinak by nic takového nezveřejňovali.

Hraní této hry "efektivně" pak zřejmě znamená, že si co nejdříve koupíte booster, zjistíte si, které jednotky jsou nejužitečnější, ty si koupíte (až se vám konečně někdy objeví v obchodě), a pak už nikdy nekupujete jednotky nové, abyste neředili zkušenosti. Následně pravidelně chodíte pro dávku zkušeností a bonusů zdarma (každé 4 hodiny v obchodě), a plníte na maximum denní úkoly (přesně 9 her denně, ani víc, ani míň), abyste dostali všechny denní odměny. Pokud vám to přijde jako zábava, tak gratuluji (zejména Blizzardu), na mě to mělo přesně opačný efekt. A chci zdůraznit, že popisem výše pouze škrábu po povrchu - zaprvé jsem se nedostal moc daleko (další mechaniky přibydou), zadruhé jde o povrchní pochopení bez studování minmaxovacích návodů na netu.

Prvotní zaujetí u mě tak vystřídalo značné znechucení, jakým způsobem se trh ubírá, a to i u (dříve) milovaných značek typu Blizzard. Grafické pozlátko je naprosto vycizelované, všechno se blyští, animuje a cinká (na můj vkus je těch pouťových efektů až moc), grafika je hravá a hudba pozitivní, ale pod tím vším jede bohužel manipulativní a zrádný stroj na peníze. Veškeré mechaniky jsou provázané a promyšlené tak, aby se smyčka postupně utahovala a vyžadovala (pravděpodobně vyšší a vyšší) investice. Věci, které na první pohled vypadají jako minihra k ozvláštnění (pohybování jednotkami v obchodě) ve skutečnosti cílí na snížení efektivity hráče, tudíž zpomalení postupu nebo vycucnutí více financí.

Ze světa Warcraftu jsme se dostali do kasina s kulisami ze světa Warcraftu. Přijde mi to smutné. Rád zaplatím předem jasnou a konečnou částku za férovou hru, která se mě bude snažit pobavit, místo vyždímat, případně podvědomě manipulovat. Ale u Warcraft Rumble tohle bohužel zjevně nenajdu.

Celkové hodnocení: Nic moc

Výborné pokračování první hry. Pokud započítám i DLC, tak je hra celkem dlouhá (delší než předchozí hra). Třídy a schopnosti postav jsou příjemně různorodé. Slabou stránkou hry je design nepřátel a některé únavné soubojové prvky (aplikace efektu na všechny nepřátele trvá dlouho). Ale celkově jsem si hru velice užil.

Celkové hodnocení: Výborná / Nářez

(Komentář byl původně zveřejněn v roce 2016 v angličtině na Google Play).

Dohráno se dvěma dcerami ve věku 6 a 3 roky. Právě těch 6 let a trochu výše mi přijde jako ideální cílová skupina pro hru.

Káťa v Koťátkově velice silně evokuje sérii Samorost nebo hru Chuchel. Jeden fantaskní či bizarní výjev střídá druhý, nápady a dění ve hře jsou ujeté, takže nikdy moc nevíte, co čekat. Několik skečů bylo až překvapivě na hraně vkusu, jako když na začátku obří kočka Káťu sežere, a v následující obrazovce ji trochu nenápadně, ehm, vyloučí. Dětem to samozřejmě neuniklo, ocenily.

Hratelnost je obdobná titulům podobného ražení, takže prostě klikáte na cokoliv, na co kliknout jde, tak dlouho, než se něco stane a příběh se pohne dál. Mě osobně tento postup nebaví, ale zase pro děti asi ideální. Občas je přítomen nějaký lehký logický hlavolam, se kterým jsem musel pomoct, ale těch opravdu na přemýšlení moc není. Většina je díky bizarnosti světa neodhadnutelná dopředu, takže jen prostě na dané obrazovce zkoušíte všechno na všechno. Tam mám jenom připomínku k předmětům, které lze zvednout a použít na něco jiného - vzhledem k tomu, že není vidět, kde lze předmět použít, a zároveň při každém pokusu se předmět vrátí na původní místo a je nutné jej zvednout znovu, tak je postup zkoušení občas nepříjemně pracný, zvlášť pro děti a zvlášť pokud je tam takových předmětů více naráz.

Pokud máte děti, které chcete seznámit se základy hraní her (případně sami ujíždíte na tomto typu hratelnosti), tak lze Káťu v Koťátkově doporučit. Pestrobarevný svět je pobaví, u některých nápadů se uchechtnete i sami. Postup hrou je hladký, a na pár hodin jim poskytne rozumnou zábavu.

Celkové hodnocení: Dobrá

Když jsem v mládí hrál Betrayal at Krondor, předchůdce aktuální hry, tak to pro mě bylo zjevení. Zaprvé to pro mě bylo první pořádné RPG, a zadruhé jsem byl aktuálně velice zažraný do Feistových epických ság odehrávající se ve světě Midkemie. Pochopitelně jsem se do prvního Krondoru zamiloval. Druhá hra, Return to Krondor, by tudíž automaticky měla znamenat, že se do ní pustím co nejdříve. A přesto jsem se k ní dostal až nyní, 25 let po vydání. Jednak jsem se o ní dozvěděl až po mnoha letech (v době vydání prošuměla kolem, aniž bych ji zaregistroval), stál za ní už jiný tým, než u první hry, a také kritické ohlasy, které jsem dohledal, byly spíše vlažné (první Krondor často najdete v žebříčcích slavných her minulosti, druhý nikoliv). Ke hře jsem tak přistupoval poměrně s obavami.

Po dohrání mám z RtK rozporuplný pocit. Samozřejmě se snažím vidět věci z historického kontextu, kdy v roce 1998 by současné výhrady vůbec nebyly brány tak vážně. Ale i tak mám pocit, že RtK je přílišnou směskou dobrých i špatných designových rozhodnutí, a autoři si zřejmě ukousli příliš velké sousto, a pak nevěděli, jak si s ním poradit. Vezmu to popořadě.

Na hře bych jednoznačně vypíchnul příběh. Na RtK (na rozdíl od BaK) se už údajně literárně podílel i sám Feist. Ať už je to jakkoliv, příběhově mi hra zvládla připomenout chvíle, které jsem strávil s knihami. Potkáte známé postavy, a zápletka rámcově odpovídá těm z knih (alespoň co si pamatuju). Ale nejde tu jen o zastřešující děj, ale i o konverzace, které mezi sebou postavy vedou, různé zvraty, intriky, a malé detaily (jako třeba rasismus mezi postavami různých národností), které dělají příběh uvěřitelný, a ne jen povrchní. V několika kapitolách (hra je rozdělena do kapitol, stejně jako kniha) děláte v podstatě detektivní činnost s cílem vypátrat původ potíží, a těchto částech hry jsem se výborně bavil.

K tomu, aby hra dávala narativní smysl, přistoupili autoři k některým zvláštním rozhodnutím, kde už to začíná skřípat. Jedno z nich je plynutí času. V prvních dvou kapitolách totiž čas neplyne, vše se odehrává během jediné noci. Knižně to dává perfektní smysl, ale herně je to problém. Téměř hned na začátku dostanete totiž do party kouzelnici Jazharu, která bez odpočinku nemůže regenerovat manu. Vy jste ale přímo herně vyzváni k tomu, abyste úvodní kapitoly nesfoukli příliš rychle, protože postavy potřebují získat pár úrovní, aby začaly být použitelné. Ovšem lahvičky many jsou extrémně drahé, a vy tak máte v podstatě nepoužitelnou kouzelnici, která neustále bojuje s dýkou/holí, protože je s manou na suchu. A to je dost nezáživné. (Ve velké části zbytku hry, až se čas rozjede, pak můžete naopak lahvičky pohodlně ignorovat, protože si prostě životy a manu doplníte vyspáním bez postihu).

Tím se dostáváme k náhodným soubojům. Z nějakého důvodu jsou všichni obyvatelé města zločinci. Ať vejdete do jakýchkoliv dveří ve městě (vyjma obchodu a hospody), vygeneruje se vám buď prázdná místnost, místnost s truhlou (s pastí), nebo místnost s nepřáteli. Neproběhne žádná konverzace, žádné vysvětlení, prostě obyvatelé vytáhnou meče a jdou vás zabít. Na jejich mrtvolách pak najdete náhodné věci - od obyčejných zbraní a zbrojí až po magické vybavení, lektvary, atd. S lokalitou nesouvisí žádná logika, takže v chudinské čtvrti bez problémů narážíte na pobudy s elfským brněním a kouzelnými hůlkami. Protože vaším cílem je samozřejmě nahnat úrovně do pozdějších částí hry (to vám mimochodem poradí i různé návody na netu - "bojujte tak dlouho, než si najdete slušné vybavení a naženete pár úrovní"), skončíte tak, že na té samé ulici stále střídáte dvoje dveře, a hra vám tak dlouho generuje nepřátele, až máte plný inventář.

Tímto začíná kolečko "pobij - ukořisti - prodej", které je často ve hrách zábavné, ale zrovna tady mě k smrti ubíjelo. Jedna věc je, že střetnutí nedávají valný smysl a je jich zdánlivě nekonečné množství, další věc je, že velkou část této aktivity provádíte ze začátku hry s nepoužitelnou kouzelnicí (plus jedním zlodějem), a další zásadní problém je identifikace a kvalita předmětů. Ve hře totiž musíte identifikovat vše pouze pomocí schopnosti postavy, která je ze začátku extrémně nízká, a zdá se, že funguje procentuálně - když máte hodnotu 30, tak cca 30% předmětů identifikujete, 70% ne, nehledě na to, jak moc je předmět běžný nebo raritní. Jenže identifikovat není nutné pouze každou magickou zbroj/zbraň, ale i úplně každý prsten nebo lektvar, včetně nemagických! Takže se vám neznámé předměty začnou rychle hromadit v inventáři. Jediná další možnost je prodat je v obchodě a případně koupit zpátky, když budou dobré (na tom ztratíte balík peněz). Je tu i kouzlo, ale na to nemáte manu... Limit nosnosti je přísný, takže jsem rychle skončil s plným inventářem neznámých předmětů a desítkami lahviček a nemožností cokoliv dalšího zvednout, a rval jsem si vlasy, co s tím. Pak musíte dělat kolečka do obchodu a zpátky enormně často, protože prostě můžete zvednout pár nových věcí a jste přetížení.

K tomu se nabaluje další příšerné designové rozhodnutí. Kouzelné předměty vám nesdělí, co dělají. Lehký popis něco naznačí, něco lze poznat z pohledu do tabulky schopností postavy (které číslo se změnilo?), ale mnoho parametrů nemáte šanci poznat (vyšší zranění, štěstí/smůla na kritické údery, atd). Autoři zřejmě čekali, že vás více ponoří do hry, když si opakovaným hraním postupně budete odhadovat, jestli se vám tímto nebo oním mečem lépe bojuje. Takže ve skutečnosti budete neustále hledat různě po internetu (na těch pár nekompletních fanouškovských stránkách, co z devadesátek pořád existují), co přesně tento předmět dělá. Často to nikdo ani neví.

Tím se dostáváme k soubojovému systému. Ten mě ve skutečnosti docela bavil, ale opět trpí na některá špatná rozhodnutí. Fajn je, že je poměrně taktický. Musíte se snažit, aby se nepřátelé nedostali k vašim mágům, a správně pozicovat jednotky. Máte velkou škálu akcí, včetně vyčkávání, bránění se nebo hlídkování (ale ani manuál vám nevysvětlí, jaký je v tom přesně rozdíl, to si opět musíte zjistit sami). V tahu můžete provést více úderů nejen do stejného, ale i do různých protivníků (dobrý nápad s otrávenou zbraní). Od protivníka nelze bez postihu odejít, dostane tak volný útok. Útok zezadu nebo zboku má postihy, vícenásobné útoky (po vyčerpání obrany) taktéž. Můžete si nastavit agresivní, obranný nebo vyvážený postoj postavy. Mágové mohou kouzlit buď okamžitě, ale s rizikem selhání, nebo bez rizika, ale ve dvou kolech. Kouzel je přehršel (celkem 60, což je až zbytečně moc, polovina by byla lepší). Můžete vrhat ohnivé koktejly, léčit se, atd. Stinnou stránkou je pohyb po bojišti. Máte zcela volný pohyb, ale není dobře vidět, kam si musíte stoupnout, abyste už dosáhli na protivníka. Naprosto se nedá odhadnout, zda se poblíž vejde ještě další postava, často se možnost pohybu ani nezobrazí, protože je to ve špatném úhlu v aktuální kameře, něco leží poblíž na zemi, atd. Když na nepřítele kliknete, vaše postava dost často jde nějakou divnou oklikou a stoupne si úplně z jiné strany, než jste chtěli. Zkrátka, kéž by tu byl klasický šachovnicový systém z první hry, místo volného pohybu.

K uživatelské nepřívětivosti se přidávají další špatná rozhodnutí. Klasikou těchto her je, že vás některá postava v klíčovém dějovém momentu opustí a odnese si vše, co zrovna v té chvíli měla u sebe. Takže je nutné dopředu mít nastudované, kdy vyklidit inventář, nebo nahrávat pozici zpátky. Stejně tak by vás mohlo napadnout, když najdete dobrou zbroj nebo meč, že ji budete tahat u sebe, než se postava opět připojí zpátky. A ona už se k vám do konce hry nepřipojí. Ale jsou i horší věci. Třeba to, že první tři kapitoly jste v podstatě neustále řešili vybavení a finance - prodávali nepotřebnou kořist, nakupovali lepší vybavení, lahvičky, knihy pro mágy... jenom aby vás hra s úderem čtvrté kapitoly (z deseti) vyhnala za hradby města, kde už pořádný obchod nikdy nenajdete, takže naprosto ztrácí smysl sbírat drahé věci k prodeji, nebo nedejbože sbírat peníze. Naopak, co aktuálně nepotřebujete, tak je nutné bez milosti vyhazovat, včetně zlaťáků, protože tíha všech těch věcí je neúnosná. To vám ale samozřejmě hra nijak nenaznačí, takže se po zbytek hry trápíte s limity nosnosti (což vám zároveň, opět dosti tajně, zhoršuje bojové schopnosti), jen abyste zjistili, že to bylo celé zbytečně. Další problém je, že jednotlivé schopnosti postav jsou opět tak neprůhledné, jako zbytek hry. Můžete jen odhadovat, jestli pro boj s holí se hodí schopnost Tupé zbraně, Dvojruční zbraně, nebo oboje. Nebo k čemu se hodí Plížení či Všímavost (fanoušci odhadují, že k ničemu - zřejmě autoři žádné využití pro tyto schopnosti do hry nezvládli dodat). Problémy tohoto typu na vás dýchají ze všech stran.

Technický stav hry jsem si nechal na konec. Nebylo by samozřejmě fér, kdybych na hru z roku 1998 pohlížel aktuálními standardy. Ale to nic nemění na faktu, že v současnosti se hraje vážně špatně. Největší vinu nese kamera, protože s ní nelze pohybovat, pouze se vám přepíná z různých úhlů, jak se pohybujete v prostředí. Scéna je vyrenderována dopředu, a kamera je umístěna do fixních bodů, které se automaticky přepínají. Uvnitř místností máte často jen jeden pohled, který není ideální, ale dá se snést. V exteriéru je to však mnohem horší, protože při pohybu ulicí se často přepne do úplně jiného směru. Např. běželi jste směrem dolů, ale najednou běžíte doprava, nebo šikmo nahoru. Je to extrémně dezorientující, a dost často jsem se i v jednoduchých uličkách ztrácel. Z technických věcí věcí bych ještě zmínil frustrujícím způsobem pomalé animace soubojů, které jdou sice v nastavení zrychlit, ale lze to udělat pouze před spuštěním kompletně nové hry (ale možná by stačilo editovat konfigurák hry). Dále typicky obstarožní uživatelské rozhraní, kdy některé zlepšováky jsou dostupné, ale bez přečtení manuálu/tipů na netu na ně nepřijdete (třeba identifikace všech věcí v inventáři přes pravé myšítko na vašem batohu). Obecně bych řekl, že důkladné přečtení manuálu je pro hraní hry naprosto nezbytné. A nejhorší možnou známku bych dal hudbě, která se skládá asi z 5-10sekundové smyčky (nepřeháním), která se neustále opakuje. Tam žádné ospravedlnění pro 25 let starou hru nevidím. A to stejné platí pro absenci titulků u konverzací, a zároveň absenci textového úkolníčku - je tu jen audio log, který vám dokáže přehrát zásadní dějové konverzace, ale opět pouze jako zvuk, bez titulků. Takže oprašte své porozumění mluvenému slovu, bude to potřeba. (Samotné konverzace jsou nadabované výborně, tam žádnou výtku nemám, jen ty titulky chybí).

Navzdory všem uvedeným záporům jsem hru dohrál do konce, a tak ve třetině zážitku mě vážně bavila. Bohužel zbytek byl únavný grind při procházení náhodných soubojů, hledání lepšího vybavení, a nekonečný boj s přetížením, identifikací a prodejem předmětů. Ten poměr by se dal výrazně zlepšit, kdyby člověk věděl, kdy už grind zastavit a posunout se dál. Jenže hra vám nenaznačí nic, a návody vám řeknou "najděte co nejlepší vybavení, protože už se sem nebudete moci vrátit", takže minimálně já jsem do toho investoval příliš mnoho času. Zároveň jsem pak byl příliš silný v budoucích soubojích a nebyly tak zábavné, jak by mohly být. Pokud se vám to podaří vyvážit lépe, budete mít i lepší poměr zábavy a méně frustrace.

Celkové hodnocení: Výborná (v době vydání) / Dobrá (aktuálně, pokud jste ochotni poprat se s popsanými problémy)

Luxor 2 jsem si pustil hned po odehrání Zuma Deluxe (viz komentář), takže se mi hry dobře srovnávají. A Luxor je o jasnou příčku výše. Výrazným zpříjemněním je možnost pohybovat s vystřelovací plošinkou, což zvyšuje pocit akce a snižuje frustraci při střílení do nepříjemných úhlů, protože si můžete úhel upravit. Za opakované sestřelovaní kuliček v řadě dostáváte powerupy, což je skvělé zpestření. Powerupy jsou velmi různorodé a většinou velmi užitečné. Při míření vidíte aktuální barvu kuličky (plus té další) rovnou na kurzoru, nemusíte neustále běhat očima na plošinku a zpátky. Za podařené odpálení kuliček a zdolání úrovně vyskakují symboly Ankhu, a pokud je chytíte a nasbíráte jich dost, dostáváte život navíc. Počet extra životů zdá se není omezený, takže pokud jste šikovní, můžete ve snadných úrovních nasyslit hodně životů a pak je dobře uplatnit v těžkých částech hry. Herní plochy jsou velmi vydařené, tematicky laděné, s hodně variabilními cestami kuliček, a často až zlomyslně vymyšlenými překážkami, kdy se vám kuličky často kryjí jedna za druhou nebo se schovávají do překážek a zase vynořují. Pokud se kuličky blíží k domečku a vám hrozí prohra, rychlost pohybu se zpomaluje, a vy s vysokou pravděpodobností dostáváte na odpal kuličky, které se vám aktuálně hodí. Ačkoliv by se to mohlo zdát jako výrazné ulehčení, tak není (prostě to hra vykompenzuje obtížností), ale vám to přináší velmi uspokojivé zážitky, kdy znovu a znovu na poslední chvíli sestřelujete kuličky těsně před koncem a o vlas opakovaně unikáte prohře. Hra je opět rozsekána do etap (stages) po cca 6 úrovních a při ztrátě všech životů je nutné opakovat celou etapu. Ale na rozdíl od Zumy je etap mnohem více, takže náročnost může růst mnohem pozvolněji. Zároveň máte na výběr 3 varianty obtížnosti. Všechny tyto změny zásadně zlepšují herní zážitek v porovnání se Zumou.

Samozřejmě našel bych i nějaké výhrady. Opakování celých etap po ztrátě všech životů se mi moc nelíbí, je to jen k prodloužení herní doby. V místech, kde se kuličky kříží nebo schovávají za překážky se dost často stává, že vystřelíte kuličku jinam, než jste zamýšleli. Zpomalování tempa před koncem cesty je na jednu stranu super, ale zároveň je rychlost kuliček na začátku až příliš vysoká. Takže to skončí tak, že v těžších fázích hry většinu času stejně odehrajete v poslední třetině cesty. Neboli, počáteční rychlost mi přijde přehnaná. A ačkoliv kurzor krásně napovídá, která kulička je zrovna na plošince, tak občas na chvíli zmizí, případně je zastíněn efekty, a ztrácíte drahocenný čas opakovanými pohledy na odpalovací plošinku.

Celkově jsem se velmi bavil, mnohem více, než se Zumou. Luxor 2 jsem nedohrál, na prostřední obtížnost jsem se dostal do sekce 9. etapy (ze 14). Pak už začalo dost přituhovat a řekl jsem si, že mám už adrenalinu dostatek. Ale v porovnání se Zumou jsem nekončil s hořkou chutí, že se to stalo najednou nehratelné, to vůbec ne. Hru odkládám velmi spokojeně.

Celkové hodnocení: Výborná

Hodně dávno jsem hrál klon se jménem Zaz (s lehce odlišnou mechanikou) a hodně jsem se u toho bavil. Proto jsem se těšil na vyzkoušení původní inspirace (pravděpodobně, Zuma není první hra tohoto typu). Zpočátku jsem byl nadšený, ale poměrně rychle přišlo částečné ochlazení. Zuma mi totiž přijde až překvapivě těžká, zejména s přihlédnutím, že vystupuje jako casual hra. Chápu, že autoři nemají zájem, abyste celou hru sfoukli za večer. Ale já se zasekl v šestém chrámu, což je polovina hry, a dál se prostě nemůžu dostat. Buď je to stáří a pomalé reflexy, nebo mi něco nedochází.

Ať už je to jakkoliv, hra mi přijde až příliš moc založená na náhodě. Občas se mi enormně daří, nastávají řetězové reakce aniž bych se o ně nějak snažil, a téměř hned mám plno bodů pro ukončení úrovně. A občas se fakt lopotím a prostě se mi nedaří zastavit příval kuliček. Přitom nemám pocit, že bych v obou případech hrál jinak. Rozumím základní strategii, tzn. způsobu jak se postarat o řetězovou reakci, a jak magneticky posunout kuličky zpět. Přesto se mi nedaří tyto mechaniky příliš využívat, protože přísun kuliček je prostě příliš rychlý, a na přemýšlení nad složitějšími věcmi než "spoj 3" jednoduše většinou není čas. Ve výsledku tak mám pocit, že posun do dalších úrovní hry je spíš výsledkem mnohonásobného opakování a štěstí u toho, jak mi hra namíchá barvy, než mých vlastních schopností.

Koncept hry je výborný, ale můj zážitek z ní nebyl tak skvělý, jak jsem si představoval.

Celkové hodnocení: Dobrá

Fallout je fenomén, a přesto jsem se k němu dostal až teď. A svého zážitku určitě nelituji. Tento zakladatel série je hutné a kvalitně zpracované RPG, s uvěřitelně napsaným světem a jistou přirozenou surovostí, která k postapokalyptickému prostředí neodmyslitelně patří. Když pomineme problémy spojené se stářím hry, tak je to zábavná a pohlcující hra dodnes.

Na Falloutu musím ocenit zejména způsob ztvárnění světa. Přeživších po nukleární válce je opravdu hrstka, bydlí v malých osadách daleko od sebe, a zoufale se snaží uživit z té trochy zmutované zeleniny, která v pustině zvládne vyrůst. Nebo samozřejmě popadnou zbraně, utvoří gang, a jdou si jídlo a vybavení vzít odněkud násilím. Ve hře není přehršel úkolů, jak jsme většinou z RPG zvyklí, je to takové hodně komorní. Ale zde to perfektně zapadá a pomáhá atmosféře. Mimo osady v poušti kolem nic moc není, občas nějaká zmutovaná krysa nebo radioaktivní škorpión. Postarat se o sebe musíte sami, a pokud se špatně vybavíte, tak procházka mimo osadu může být taky vaše poslední. Hru dopředu hodně táhne vybavení, zejména zbraně, což opět dává perfektní smysl, zbraně ve zdejším světě znamenají přežití. Sice jsem ze začátku trochu brblal, že se mi fakt nechce pamatovat si ráže různých zbraní a které typy munice do nich patří, ale nakonec to nebylo tak těžké vstřebat. Každopádně posuny kupředu v síle zbraní jsou cítit a člověk z nich má radost.

Za největší slabinu hry považuji zastaralý způsob ovládání, který je opravdu krkolomný i u naprosto běžných činností jako pohyb nebo interakce s předměty. Ještě horší je správa inventáře a obchodování, které vyžaduje enormní množství času a klikání. Když ale člověk chce hrát takto starou hru, tak se nad to musí povznést. Mě osobně ale prudily ještě další dvě věci, které s rozhraním nesouvisí. První byla simulace života postav, kdy některé postavy byly v jistou denní dobu jinde, případně (a to je horší) odpovídaly jinak. Například, protože bylo příliš brzy ráno, postava vůbec nezačala rozhovor, jen se jí objevila nějaká věta nad hlavou (typu "Jdi pryč!"). Hráč se ale nedozvěděl, že kdyby přišel jindy, tak se s postavou dá konverzovat. A zkoušet náhodně čekat na různé denní doby, zvlášť ve hře, kde máte hned od začátku časový limit, to je dost problém. A druhá věc byla, že konverzace se často větvily úplně nesmyslným způsobem, a výběr nějaké odpovědi dost často znepřístupnil důležité nebo zajímavé informace v jiné části dialogového stromu, protože jste nedostali možnost znovu se zeptat. Většina důležitých rozhovorů tak znamenala uložení hry a hledání těch správných odpovědí, abych se něco zajímavého dozvěděl nebo k něčemu postavu předsvědčil.

Výše zmíněné problémy se ale v dnešní době dají řešit kouknutím do nějakého návodu, takže to není taková krize. Pak už si můžete užít zábavu s přežíváním v postapo světě, a snahou uchránit alespoň část lidstva před opětovným vyhlazením, protože když už se lidstvo pozabíjelo ve velkém, tak se pak samozřejmě snaží pozabíjet se i v tom zbývajícím malém počtu. Protože válka se nemění.

Celkové hodnocení: Výborná / Nářez