Schmupy moc často nehraju (až na milovaného Tyriana), ale Sine Mora (verze EX) mě hodně zaujala vizuálně, tak jsem ji rozhodl vyzkoušet.

Vizuální zpracování musím opravdu pochválit, na hru se krásně dívá, pořád děláte různé průlety a přelety pomocí kamery ve 3D, je to krásně filmové. Zároveň se hodně střídá prostředí, z tropického ostrovu najednou zamíříte pod hladinu moře, pak do podzemních tunelů, atd. Každou chvíli na vás vyskakují nějací bossové, kteří jsou krásně propracovaní a originálně vymyšlení.

Bohužel vizuál je to jediné, co mohu pochválit. Hra je postavena na principu časových limitů, kdy máte na každou oblast poměrně přísný časový rozpočet, a za každé zničení nepřítele vám pár bonusových sekund naskočí, ale za každé zranění se vám několik sekund odečte. A aby toho nebylo málo, s každým zraněním z vás vypadnou i sesbírané bonusy, takže místo maximálně vylepšeným rychlopalným kanónem opět střílíte slabým plivátkem. Takže je to přesně takový ten systém sněhové koule, kdy pokud vám hra moc dobře nejde, tak vám hra ještě s radostí šlápne po krku a zajistí, abyste neměli šanci se zvednout. Zřejmě jsem lama, ale já skončil v třetí kapitole, kdy jsem buď skončil na časový limit, protože jsem hrál pomalu a opatrně, nebo na časový limit, protože jsem hrál agresivně a nedokázal uhnout kulkám (přičemž množství projektilů je tady opravdu značné). A když už se mi podařilo prokousat až k finálnímu bossovi, tak jsem k němu přišel se základní zbraní (protože jsem po cestě přišel o bonusy) a nezvládl ho upižlat, než mi vypršel, jak jinak, časový limit.

Původně jsem hrál na ovladači (na Steam Decku), ale při pokusu o přesnější ovládání pomocí myši na PC byla situace paradoxně ještě horší. I s nastavením maximální citlivosti bylo ovládání letadla pomalé a jako by v medu, takže nakonec ty ovladače mi přišly vlastně lepší.

Hru tedy nechávám nedohranou a neplánuji se vracet. I když jsou moje negativní pocity možná jen způsobené tím, že je hra s ohledem na moje schopnosti prostě příliš těžká.

Celkové hodnocení: Nic moc

Ačkoliv je "Spoj 3" fenomén, tak jsem takovou hru nikdy pořádně nehrál. Tak jak lépe to napravit, než u série, která založila tento žánr?

Nečekal jsem žádné složitosti, prostě šoupnout 3 diamanty k sobě, ne? K mému překvapení tam pár zajímavých aspektů je. Základní mechanikou je, že spojením 4 nebo 5 diamantů vzniknou bonusové vybuchující či elektrizující diamanty. OK, to zas tak objevné není. Co jsem ale nečekal, je přehršel zajímavých alternativních režimů, jak hru hrát. Od těch banálnějších, jako je tikající ubývající čas, co se musí doplňovat spojováním trojic, až po velké množství (zábavně) ujetých režimů. Takže můžete hrát variantu na poker, zachraňovat motýlky před pavouky, rozbíjet led, vykopávat poklady, vyvažovat barvy, odjišťovat bomby, být zasypáván lavinou diamantů, a další. A pokud by vás to už stresovalo, tak si pustíte zenový režim, kde na vás nebude nic tlačit, a můžete si šoupat s diamanty až do odpadnutí. Klobouk dolů, autoři se opravdu vynasnažili původně primitivní hratelnost pěkně ozvláštnit a zpestřit.

Samozřejmě, pořád to je jen relaxační hra na ukrácení chvíle. Hrát to delší dobu vás asi bavit nebude (minimálně na mě to nefunguje). Takže v moderní době to dává smysl na mobilu při jízdě tramvají, ale už asi úplně ne jako plnohodnotná hra na PC.

Celkové hodnocení: Dobrá

Dohráno s dcerami ve věku 6 a 3 roky. Byla to pro ně první hra typu hledání skrytých objektů, a pro mě, ve své přihlížející roli, vlastně taky :-) Z tohoto důvodu nedokážu hru srovnat s ostatními zástupci daného žánru.

Pro děti je hra zasazena přímo ideálně - do fantastického pohádkového světa, ve kterém se malá Anna snaží zachránit svého kocoura ze spárů zlé královny. Příběh je jednoduchý, má alespoň jeden nečekaný zvrat, a příjemně podbarvuje hru. Vyprávěn je statickými, občas lehce pohyblivými obrázky, ovšem výrazně mi v dětském titulu chyběl dabing. I když by originálu děti nerozuměly, alespoň by z něj šly cítit emoce. Případně se daly alespoň zahrnout nějaké podbarvující zvuky, bohužel taky chybí. České titulky taky bohužel nejsou k dispozici, ačkoliv těch pár vět by šlo přeložit za jeden večer - škoda, že to autoři nezkusili alespoň nějak komunitně zařídit.

Vizuálně je k dispozici slušné množství různorodých prostředí, které jsou hezky a velmi barevně nakreslené. Scény nejsou moc rozpohybované, což je škoda. V prostředí je nutné hledat velké množství předmětů, a občas se je autorům podařilo do scény opravdu pěkně skrýt. Nikoliv neférovým způsobem, vždy jsou vidět, ale někdy schválně barevně splývají, případně jsou jinak zakamuflované. Co velice oceňuji, je, že hráč má v každé chvíli dostupnou nápovědu. Po posbírání pěti magických lístků můžete seslat kouzlo, který odhalí jeden ukrytý předmět. Poté je potřeba opět posbírat lístky, které se postupně v prostředí objevují. Tímto způsobem má hráč vždy možnost postupu vpřed, ale zároveň dobití schopnosti ho nutí v mezičase, než se opět objeví lístky, pokračovat v prozkoumávání prostředí. Pro děti ideální přístup.

Ve hře jsou ve scénách schované i nepovinné dílky skládačky, a když jich máte dost, tak si z nich v kouzelné knize můžete poskládat obrázky herních postav a trochu víc si o nich přečíst.

Hledání předmětů je proloženo logickými minihrami. K těm směřuje moje největší výtka z celé hry. Občasná změna náplně je fajn, ale obsažené minihry jsou udělané často dost špatně. Za prvé, spousta z nich je hodně těžkých, a vůbec neodpovídají zbytku hry, tzn. hře pro děti. U některých jsem se zapotil i já. Za druhé, často jsou tragicky špatně vysvětlené. Člověk se musí stylem pokus-omyl snažit přijít na to, co vlastně po něm autoři hry chtějí, aby pak mohl v druhém kroku teprve hádanku vyřešit. U jedné specifické hádanky jsem prošel všechny záznamy hraní na YouTube, co existují (zas tak moc jich není), a nikdo, nikdo, ji nevyřešil (a ani zjevně nepochopil principy), všichni to vzdali. Což je jediný aspekt hádanek, který je zachraňuje - nejsou povinné, a po chvíli zkoušení je můžete přeskočit. Takže děti se skrz mohou dostat, ale pachuť zůstává.

No a to je tak v kostce všechno. Dětem se hra velmi líbila (což v jejich věku není nijak složité). Malé ukrajinské studio vytvořilo příjemnou dětskou hru, ovšem jejich největší talent je zjevně ve výtvarné tvorbě, a už méně v logických hádankách či uživatelské přístupnosti. To, že jsem tady některé části hry zkritizoval, ale dětem nevadí. Prostě složitou hádanku přeskočí. Těm spíš trochu chybí ten dabing, nebo alespoň české titulky, aby to dospělák zvládl plynule číst bez přemýšlení nad překladem.

Celkové hodnocení: Dobrá

Předlohu jsem neznal, ale líbil se mi grafický styl, tak jsem se rozhodl Battle Chasers: Nightwar vyzkoušet. A byl jsem příjemně překvapen. Narazil jsem však na nepříjemný zádrhel, takže jsem do hry investoval jen cca 5 hodin.

Svět se skládá z mapy světa, kde chodíte po cestičkách, z kobek a jiných průzkumných oblastí, kde ovládáte postavičku napřímo, a z tahových soubojů. Zdá se to jako mišmaš, ale poměrně se mi to líbilo. V podzemí v reálném čase se můžete snažit nalákat k sobě jen část nepřátel, a zároveň na ně můžete použít rychle nějaké schopnosti, aby pak byly tahové souboje jednodušší. Zároveň tam jsou nějaké logické hádanky, úkoly a podobně. Nepřátele zpočátku neznáte, ale čím více jich porazíte, tím více se odkrývá podrobný bestiář, kde pak vidíte, co přesně mají za schopnosti. V soubojích bych hodně vyzdvihl koncept overcharge, tzn. dočasná mana, která se nabíjí základními útoky a po souboji zmizí. Nemáte tedy důvod s ní šetřit, a přidává to pěkný prvek do vaší strategie. Zvlášť dobře to funguje s konceptem, že váš život ani magie se nikde ve hře automaticky nedoplňují, kromě odpočinku v hostinci nebo zvýšení úrovně (případně poměrně vzácných lahviček), takže se snažíte hodně magii šetřit a naopak hodně využívat overcharge (a to i na léčení). Super nápad.

Kořisti z nepřátel není moc, což je příjemné, neřešit pořád inventář. Vypadne většinou pár surovin na výrobu (crafting), bez čehož bych se teda obešel, a občas nějaký předmět. Zároveň je ve hře minihra rybaření, poměrně zajímavě vymyšlená, ale poněkud hůře se hraje na displeji mobilu (je špatně vidět, kterým směrem ryba míří), a taky bych se bez ní obešel.

Celkově jsem tedy měl příjemný zážitek a čekal bych, že hru ohodnotím někde mezi 70 - 80%. Důvod, proč jsem hru poměrně brzy opustil, byl systém ukládání v souvislosti s hraním na mobilu. Hra má pouze automatické ukládání, které se spouští jen při jistých akcích (např. dokončení souboje), ale ukládací ikonka tam jen nenápadně rychle problikne. Takže vlastně nikdy dobře nevíte, kde máte poslední uloženou pozici. Aby to bylo ještě složitější, v kobkách (což je velká část hry, a jedna kobka může trvat klidně několik hodin) se sice také ukládá, ale při vrácení do hry stojíte opět nahoře na mapě před kobkou. Můžete do ní vlézt znovu, a dříve vyčištěné místnosti jsou prázdné, ale musíte celou kobku znovu proběhnout, abyste se vrátili zpět na původní místo (za předpokladu, že vůbec víte, kam běžet). Zároveň ne vše se pamatuje, například je nutné opětovně zatáhnout za páku pro zvednutí mříže, atd. Člověk si není jistý, jestli se zapamatoval nebo ne změněný stav nějakého questu, jestli se započítalo přečtení nalezených knížek, atd. I když si člověk myslí, že zná pravidla ukládání, tak nezná, nebo je to rozbité, protože některé souboje jsem stejně musel zopakovat, zatímco jiné ne. Na počítači bych nad tímto upřímně dementním systémem skřípal zuby, ale přežil bych ho. Ale pro mobilní hraní je tohle peklo. Pokud jedete v MHD a co 10 minut potřebujete pozastavit hru, protože vystupujete, nebo vám někdo volá nebo píše, potřebujete zjistit další spoj, atd, tak to poslední, co chcete, je dát "uložit a skončit", a pak opět a opět probíhat od začátku celou kobku. Jenže pokud to neuděláte, jenom se přepnete do jiné aplikace a hru necháte na pozadí, tak nastává ještě horší situace. Pokud se zrovna mobilní systém rozhodne ji na pozadí zabít, tak přijdete o veškerý postup od posledního "uložit a skončit". Automatické ukládání se na disk nezapíše, a prostě přijdete a kus postupu. Když se mi to stalo, tak jsem vážně zuřil. Přitom v mobilním světě je úplně normální, že se hra sama uloží, jakmile ji přepnete do pozadí, není to žádná raketová věda. Jen Battle Chasers na to zvysoka prdí. Nepochopitelné mi to přijde už jen kvůli tomu, jak pěkně je jinak ten mobilní port udělaný. Pěkně se to na displeji ovládá, písmo je čitelné, je prostě dobře zvládnuté. Až na ukládání, které jsem hůř zpracované asi ještě neviděl, zvlášť na mobilu.

Battle Chasers tedy na mobilu selhávají, a na plnotučných herních platformách jsou vhodné spíše pro lidi, kteří si mohou vyhradit na hraní spíše delší časový úsek, než kratší, ale celkově jsem z nich měl (až na vyjmenované problémy) velmi příjemný pocit. Mimo mobil bych dal hodnocení vyšší.

Celkové hodnocení: Dobrá

Kdysi jsem strávil týden nebo dva s Clash Royale, která mě seznámila s moderním mobilním světem a jeho návykovými a manipulativními prvky (mobilní hry běžně nehraju). Když teď vyšel Warcraft Rumble a obsahoval přitom i režim pro jednoho hráče (o PvP "zaplať a vyhraj" nemám zájem), řekl jsem si, že ty mobilní hry zase jednou zkusím.

Moje představa byla, že obsah pro jednoho hráče bude něco jako tutoriál a trénink pro PvP. Tak tomu možná i je, ale ani ten singleplayer vám "nedají zadarmo". Ale postupně.

Máte hrdinu a šest jednotek v partě, které vám náhodně chodí do ruky a vy je za zlaťáky (postupně přibývající) vykládáte. Strategie spočívá v tom dobře reagovat na jednotky protivníka (střelce proti letcům, hromadný útok proti skupinovým jednotkám, atd, klasika) a vykládat je v rozumném pořadí (našetřit si, pak nejprve tank dopředu, za něj mága, atd) a posílat je správnou cestou proti nepříteli (cest je více, jednotky se občas dají trochu směrovat, po cestě jsou různé překážky a bonusy). Zatím dobrý a začátek se mi vážně líbil. Sice tam není žádná kampaň ani příběh, jen sekvence úrovní, ale pro rychlou zábavu stačí. Jenže po pár hodinách (u mě kolem šesté oblasti) to začíná drhnout. Najednou mi všechny dostupné úrovně svítí červeně, jakože jsou pro mě příliš těžké, a opravdu. Můžu se se svojí strategií třeba rozkrájet, ale nedokážu to uhrát. Nepřátelské jednotky mě sfouknou na jednu, dvě rány, tomu žádná strategie nepomůže. Zde totiž končí instantní zábava a pomalu nastupuje obchodní model.

Můj dojem je (nestudoval jsem žádné detailní rozbory), že celá hra je postavena na exponenciálně rostoucích číslech. Každá vaše jednotka má úroveň, která ovlivňuje její statistiky, zejména útok a životy. To samozřejmě výrazně ovlivňuje obtížnost konkrétní mise (se slabými jednotkami stěží vyhrajete). Každá další úroveň vyžaduje více zkušeností než úroveň předchozí. Aby to nebylo tak jednoduché, tak jednotky mají ještě několik stupňů vzácnosti (s opět exponenciálně rostoucími nároky na dosažení), které jim přidávají další schopnosti a možná i zvyšují základní vlastnosti. Zdá se, že asi existuje strop, ale je pravděpodobně hodně vysoko. Abyste si zlepšili jednotku, můžete vyhrát misi, a doufat, že náhodně přiřazené zkušenosti připadnou právě jí. Případně hrát jednorázové souboje (questy), a opět doufat, že vám náhoda dovolí zlepšit právě vámi zvolenou jednotku (místo úplně jiné, kterou třeba ani nemáte zrovna vybranou v partě, jen je v balíčku). Questy jsou ale časově omezené a na nový si musíte počkat. A pak ještě můžete plnit denní úkoly, za které dostáváte odměny, a opět doufat ve šťastnou náhodu. Možná už tam začínáte trochu cítit ten vzorec...

Pojďme k hernímu obchodu. To je hned první ikonka na řadě. Tam si můžete za vydělané zlaťáčky (dostanete za úspěšnou misi, ovšem jen poprvé) koupit nové jednotky. Každá jednotka má jiné schopnosti, slabiny a přednosti, takže se to hodí. Ale také je to zároveň past. Čím více máte jednotek, tím nižší šance, že vám hra přidělí zkušenosti právě těm, které si chcete posílit. A aby to nebylo tak jednoduché, tak jednotek je v obchodě jen pár, náhodně vybraných, a pokud chcete jiné, musíte si počkat (na časovač je tu ostatně úplně všechno). A aby to nebylo tak jednoduché, zakoupení jednotky vymění obsah aktuálního sloupce a řádku v obchodě. Pokud chcete, můžete si jednotky v obchodě přesouvat a strategizovat (ovšem přesun je za peníze). Pokud koupíte více věcí ze stejného řádku nebo sloupce, dostáváte bonusové zkušenosti. Pokud si koupíte jednotku, co už máte, tak místo toho k ní dostanete hvězdičku. Za jistý počet hvězdiček (exponenciálně rostoucích) se pak dá postoupit na vyšší vzácnost jednotky, jenže k tomu potřebujete ještě energii a jádra. A pravidla se vrství a vrství...

V obchodě dále naleznete samozřejmě sekci nákupů za reálné peníze. Největší je pouták na "booster" za lidových 500 Kč, abyste rychleji vydělávali zkušenosti a peníze. Pak jsou tu truhličky se zlaťáky, od 30 Kč až po 2800 Kč. A pak denní nabídky. U nich doporučuju kliknout na ikonu (i), protože tam si pěkně počtete, jak herní ekonomika funguje, včetně matematických rovnic pro různé vzácnosti jednotek, konverzní poměry mezi herní měnou (které je asi 6 druhů), a spousta dalších užitečných informací, které vůbec nejsou napsané jako užitečná nápověda ve hře, ale spíš jako právní text. A hádám že on to i právní text je, a zahrnut je jen kvůli evropským nebo jiným proti-gamblerským regulacím, jinak by nic takového nezveřejňovali.

Hraní této hry "efektivně" pak zřejmě znamená, že si co nejdříve koupíte booster, zjistíte si, které jednotky jsou nejužitečnější, ty si koupíte (až se vám konečně někdy objeví v obchodě), a pak už nikdy nekupujete jednotky nové, abyste neředili zkušenosti. Následně pravidelně chodíte pro dávku zkušeností a bonusů zdarma (každé 4 hodiny v obchodě), a plníte na maximum denní úkoly (přesně 9 her denně, ani víc, ani míň), abyste dostali všechny denní odměny. Pokud vám to přijde jako zábava, tak gratuluji (zejména Blizzardu), na mě to mělo přesně opačný efekt. A chci zdůraznit, že popisem výše pouze škrábu po povrchu - zaprvé jsem se nedostal moc daleko (další mechaniky přibydou), zadruhé jde o povrchní pochopení bez studování minmaxovacích návodů na netu.

Prvotní zaujetí u mě tak vystřídalo značné znechucení, jakým způsobem se trh ubírá, a to i u (dříve) milovaných značek typu Blizzard. Grafické pozlátko je naprosto vycizelované, všechno se blyští, animuje a cinká (na můj vkus je těch pouťových efektů až moc), grafika je hravá a hudba pozitivní, ale pod tím vším jede bohužel manipulativní a zrádný stroj na peníze. Veškeré mechaniky jsou provázané a promyšlené tak, aby se smyčka postupně utahovala a vyžadovala (pravděpodobně vyšší a vyšší) investice. Věci, které na první pohled vypadají jako minihra k ozvláštnění (pohybování jednotkami v obchodě) ve skutečnosti cílí na snížení efektivity hráče, tudíž zpomalení postupu nebo vycucnutí více financí.

Ze světa Warcraftu jsme se dostali do kasina s kulisami ze světa Warcraftu. Přijde mi to smutné. Rád zaplatím předem jasnou a konečnou částku za férovou hru, která se mě bude snažit pobavit, místo vyždímat, případně podvědomě manipulovat. Ale u Warcraft Rumble tohle bohužel zjevně nenajdu.

Celkové hodnocení: Nic moc

Výborné pokračování první hry. Pokud započítám i DLC, tak je hra celkem dlouhá (delší než předchozí hra). Třídy a schopnosti postav jsou příjemně různorodé. Slabou stránkou hry je design nepřátel a některé únavné soubojové prvky (aplikace efektu na všechny nepřátele trvá dlouho). Ale celkově jsem si hru velice užil.

Celkové hodnocení: Výborná / Nářez

(Komentář byl původně zveřejněn v roce 2016 v angličtině na Google Play).

Dohráno se dvěma dcerami ve věku 6 a 3 roky. Právě těch 6 let a trochu výše mi přijde jako ideální cílová skupina pro hru.

Káťa v Koťátkově velice silně evokuje sérii Samorost nebo hru Chuchel. Jeden fantaskní či bizarní výjev střídá druhý, nápady a dění ve hře jsou ujeté, takže nikdy moc nevíte, co čekat. Několik skečů bylo až překvapivě na hraně vkusu, jako když na začátku obří kočka Káťu sežere, a v následující obrazovce ji trochu nenápadně, ehm, vyloučí. Dětem to samozřejmě neuniklo, ocenily.

Hratelnost je obdobná titulům podobného ražení, takže prostě klikáte na cokoliv, na co kliknout jde, tak dlouho, než se něco stane a příběh se pohne dál. Mě osobně tento postup nebaví, ale zase pro děti asi ideální. Občas je přítomen nějaký lehký logický hlavolam, se kterým jsem musel pomoct, ale těch opravdu na přemýšlení moc není. Většina je díky bizarnosti světa neodhadnutelná dopředu, takže jen prostě na dané obrazovce zkoušíte všechno na všechno. Tam mám jenom připomínku k předmětům, které lze zvednout a použít na něco jiného - vzhledem k tomu, že není vidět, kde lze předmět použít, a zároveň při každém pokusu se předmět vrátí na původní místo a je nutné jej zvednout znovu, tak je postup zkoušení občas nepříjemně pracný, zvlášť pro děti a zvlášť pokud je tam takových předmětů více naráz.

Pokud máte děti, které chcete seznámit se základy hraní her (případně sami ujíždíte na tomto typu hratelnosti), tak lze Káťu v Koťátkově doporučit. Pestrobarevný svět je pobaví, u některých nápadů se uchechtnete i sami. Postup hrou je hladký, a na pár hodin jim poskytne rozumnou zábavu.

Celkové hodnocení: Dobrá

Když jsem v mládí hrál Betrayal at Krondor, předchůdce aktuální hry, tak to pro mě bylo zjevení. Zaprvé to pro mě bylo první pořádné RPG, a zadruhé jsem byl aktuálně velice zažraný do Feistových epických ság odehrávající se ve světě Midkemie. Pochopitelně jsem se do prvního Krondoru zamiloval. Druhá hra, Return to Krondor, by tudíž automaticky měla znamenat, že se do ní pustím co nejdříve. A přesto jsem se k ní dostal až nyní, 25 let po vydání. Jednak jsem se o ní dozvěděl až po mnoha letech (v době vydání prošuměla kolem, aniž bych ji zaregistroval), stál za ní už jiný tým, než u první hry, a také kritické ohlasy, které jsem dohledal, byly spíše vlažné (první Krondor často najdete v žebříčcích slavných her minulosti, druhý nikoliv). Ke hře jsem tak přistupoval poměrně s obavami.

Po dohrání mám z RtK rozporuplný pocit. Samozřejmě se snažím vidět věci z historického kontextu, kdy v roce 1998 by současné výhrady vůbec nebyly brány tak vážně. Ale i tak mám pocit, že RtK je přílišnou směskou dobrých i špatných designových rozhodnutí, a autoři si zřejmě ukousli příliš velké sousto, a pak nevěděli, jak si s ním poradit. Vezmu to popořadě.

Na hře bych jednoznačně vypíchnul příběh. Na RtK (na rozdíl od BaK) se už údajně literárně podílel i sám Feist. Ať už je to jakkoliv, příběhově mi hra zvládla připomenout chvíle, které jsem strávil s knihami. Potkáte známé postavy, a zápletka rámcově odpovídá těm z knih (alespoň co si pamatuju). Ale nejde tu jen o zastřešující děj, ale i o konverzace, které mezi sebou postavy vedou, různé zvraty, intriky, a malé detaily (jako třeba rasismus mezi postavami různých národností), které dělají příběh uvěřitelný, a ne jen povrchní. V několika kapitolách (hra je rozdělena do kapitol, stejně jako kniha) děláte v podstatě detektivní činnost s cílem vypátrat původ potíží, a těchto částech hry jsem se výborně bavil.

K tomu, aby hra dávala narativní smysl, přistoupili autoři k některým zvláštním rozhodnutím, kde už to začíná skřípat. Jedno z nich je plynutí času. V prvních dvou kapitolách totiž čas neplyne, vše se odehrává během jediné noci. Knižně to dává perfektní smysl, ale herně je to problém. Téměř hned na začátku dostanete totiž do party kouzelnici Jazharu, která bez odpočinku nemůže regenerovat manu. Vy jste ale přímo herně vyzváni k tomu, abyste úvodní kapitoly nesfoukli příliš rychle, protože postavy potřebují získat pár úrovní, aby začaly být použitelné. Ovšem lahvičky many jsou extrémně drahé, a vy tak máte v podstatě nepoužitelnou kouzelnici, která neustále bojuje s dýkou/holí, protože je s manou na suchu. A to je dost nezáživné. (Ve velké části zbytku hry, až se čas rozjede, pak můžete naopak lahvičky pohodlně ignorovat, protože si prostě životy a manu doplníte vyspáním bez postihu).

Tím se dostáváme k náhodným soubojům. Z nějakého důvodu jsou všichni obyvatelé města zločinci. Ať vejdete do jakýchkoliv dveří ve městě (vyjma obchodu a hospody), vygeneruje se vám buď prázdná místnost, místnost s truhlou (s pastí), nebo místnost s nepřáteli. Neproběhne žádná konverzace, žádné vysvětlení, prostě obyvatelé vytáhnou meče a jdou vás zabít. Na jejich mrtvolách pak najdete náhodné věci - od obyčejných zbraní a zbrojí až po magické vybavení, lektvary, atd. S lokalitou nesouvisí žádná logika, takže v chudinské čtvrti bez problémů narážíte na pobudy s elfským brněním a kouzelnými hůlkami. Protože vaším cílem je samozřejmě nahnat úrovně do pozdějších částí hry (to vám mimochodem poradí i různé návody na netu - "bojujte tak dlouho, než si najdete slušné vybavení a naženete pár úrovní"), skončíte tak, že na té samé ulici stále střídáte dvoje dveře, a hra vám tak dlouho generuje nepřátele, až máte plný inventář.

Tímto začíná kolečko "pobij - ukořisti - prodej", které je často ve hrách zábavné, ale zrovna tady mě k smrti ubíjelo. Jedna věc je, že střetnutí nedávají valný smysl a je jich zdánlivě nekonečné množství, další věc je, že velkou část této aktivity provádíte ze začátku hry s nepoužitelnou kouzelnicí (plus jedním zlodějem), a další zásadní problém je identifikace a kvalita předmětů. Ve hře totiž musíte identifikovat vše pouze pomocí schopnosti postavy, která je ze začátku extrémně nízká, a zdá se, že funguje procentuálně - když máte hodnotu 30, tak cca 30% předmětů identifikujete, 70% ne, nehledě na to, jak moc je předmět běžný nebo raritní. Jenže identifikovat není nutné pouze každou magickou zbroj/zbraň, ale i úplně každý prsten nebo lektvar, včetně nemagických! Takže se vám neznámé předměty začnou rychle hromadit v inventáři. Jediná další možnost je prodat je v obchodě a případně koupit zpátky, když budou dobré (na tom ztratíte balík peněz). Je tu i kouzlo, ale na to nemáte manu... Limit nosnosti je přísný, takže jsem rychle skončil s plným inventářem neznámých předmětů a desítkami lahviček a nemožností cokoliv dalšího zvednout, a rval jsem si vlasy, co s tím. Pak musíte dělat kolečka do obchodu a zpátky enormně často, protože prostě můžete zvednout pár nových věcí a jste přetížení.

K tomu se nabaluje další příšerné designové rozhodnutí. Kouzelné předměty vám nesdělí, co dělají. Lehký popis něco naznačí, něco lze poznat z pohledu do tabulky schopností postavy (které číslo se změnilo?), ale mnoho parametrů nemáte šanci poznat (vyšší zranění, štěstí/smůla na kritické údery, atd). Autoři zřejmě čekali, že vás více ponoří do hry, když si opakovaným hraním postupně budete odhadovat, jestli se vám tímto nebo oním mečem lépe bojuje. Takže ve skutečnosti budete neustále hledat různě po internetu (na těch pár nekompletních fanouškovských stránkách, co z devadesátek pořád existují), co přesně tento předmět dělá. Často to nikdo ani neví.

Tím se dostáváme k soubojovému systému. Ten mě ve skutečnosti docela bavil, ale opět trpí na některá špatná rozhodnutí. Fajn je, že je poměrně taktický. Musíte se snažit, aby se nepřátelé nedostali k vašim mágům, a správně pozicovat jednotky. Máte velkou škálu akcí, včetně vyčkávání, bránění se nebo hlídkování (ale ani manuál vám nevysvětlí, jaký je v tom přesně rozdíl, to si opět musíte zjistit sami). V tahu můžete provést více úderů nejen do stejného, ale i do různých protivníků (dobrý nápad s otrávenou zbraní). Od protivníka nelze bez postihu odejít, dostane tak volný útok. Útok zezadu nebo zboku má postihy, vícenásobné útoky (po vyčerpání obrany) taktéž. Můžete si nastavit agresivní, obranný nebo vyvážený postoj postavy. Mágové mohou kouzlit buď okamžitě, ale s rizikem selhání, nebo bez rizika, ale ve dvou kolech. Kouzel je přehršel (celkem 60, což je až zbytečně moc, polovina by byla lepší). Můžete vrhat ohnivé koktejly, léčit se, atd. Stinnou stránkou je pohyb po bojišti. Máte zcela volný pohyb, ale není dobře vidět, kam si musíte stoupnout, abyste už dosáhli na protivníka. Naprosto se nedá odhadnout, zda se poblíž vejde ještě další postava, často se možnost pohybu ani nezobrazí, protože je to ve špatném úhlu v aktuální kameře, něco leží poblíž na zemi, atd. Když na nepřítele kliknete, vaše postava dost často jde nějakou divnou oklikou a stoupne si úplně z jiné strany, než jste chtěli. Zkrátka, kéž by tu byl klasický šachovnicový systém z první hry, místo volného pohybu.

K uživatelské nepřívětivosti se přidávají další špatná rozhodnutí. Klasikou těchto her je, že vás některá postava v klíčovém dějovém momentu opustí a odnese si vše, co zrovna v té chvíli měla u sebe. Takže je nutné dopředu mít nastudované, kdy vyklidit inventář, nebo nahrávat pozici zpátky. Stejně tak by vás mohlo napadnout, když najdete dobrou zbroj nebo meč, že ji budete tahat u sebe, než se postava opět připojí zpátky. A ona už se k vám do konce hry nepřipojí. Ale jsou i horší věci. Třeba to, že první tři kapitoly jste v podstatě neustále řešili vybavení a finance - prodávali nepotřebnou kořist, nakupovali lepší vybavení, lahvičky, knihy pro mágy... jenom aby vás hra s úderem čtvrté kapitoly (z deseti) vyhnala za hradby města, kde už pořádný obchod nikdy nenajdete, takže naprosto ztrácí smysl sbírat drahé věci k prodeji, nebo nedejbože sbírat peníze. Naopak, co aktuálně nepotřebujete, tak je nutné bez milosti vyhazovat, včetně zlaťáků, protože tíha všech těch věcí je neúnosná. To vám ale samozřejmě hra nijak nenaznačí, takže se po zbytek hry trápíte s limity nosnosti (což vám zároveň, opět dosti tajně, zhoršuje bojové schopnosti), jen abyste zjistili, že to bylo celé zbytečně. Další problém je, že jednotlivé schopnosti postav jsou opět tak neprůhledné, jako zbytek hry. Můžete jen odhadovat, jestli pro boj s holí se hodí schopnost Tupé zbraně, Dvojruční zbraně, nebo oboje. Nebo k čemu se hodí Plížení či Všímavost (fanoušci odhadují, že k ničemu - zřejmě autoři žádné využití pro tyto schopnosti do hry nezvládli dodat). Problémy tohoto typu na vás dýchají ze všech stran.

Technický stav hry jsem si nechal na konec. Nebylo by samozřejmě fér, kdybych na hru z roku 1998 pohlížel aktuálními standardy. Ale to nic nemění na faktu, že v současnosti se hraje vážně špatně. Největší vinu nese kamera, protože s ní nelze pohybovat, pouze se vám přepíná z různých úhlů, jak se pohybujete v prostředí. Scéna je vyrenderována dopředu, a kamera je umístěna do fixních bodů, které se automaticky přepínají. Uvnitř místností máte často jen jeden pohled, který není ideální, ale dá se snést. V exteriéru je to však mnohem horší, protože při pohybu ulicí se často přepne do úplně jiného směru. Např. běželi jste směrem dolů, ale najednou běžíte doprava, nebo šikmo nahoru. Je to extrémně dezorientující, a dost často jsem se i v jednoduchých uličkách ztrácel. Z technických věcí věcí bych ještě zmínil frustrujícím způsobem pomalé animace soubojů, které jdou sice v nastavení zrychlit, ale lze to udělat pouze před spuštěním kompletně nové hry (ale možná by stačilo editovat konfigurák hry). Dále typicky obstarožní uživatelské rozhraní, kdy některé zlepšováky jsou dostupné, ale bez přečtení manuálu/tipů na netu na ně nepřijdete (třeba identifikace všech věcí v inventáři přes pravé myšítko na vašem batohu). Obecně bych řekl, že důkladné přečtení manuálu je pro hraní hry naprosto nezbytné. A nejhorší možnou známku bych dal hudbě, která se skládá asi z 5-10sekundové smyčky (nepřeháním), která se neustále opakuje. Tam žádné ospravedlnění pro 25 let starou hru nevidím. A to stejné platí pro absenci titulků u konverzací, a zároveň absenci textového úkolníčku - je tu jen audio log, který vám dokáže přehrát zásadní dějové konverzace, ale opět pouze jako zvuk, bez titulků. Takže oprašte své porozumění mluvenému slovu, bude to potřeba. (Samotné konverzace jsou nadabované výborně, tam žádnou výtku nemám, jen ty titulky chybí).

Navzdory všem uvedeným záporům jsem hru dohrál do konce, a tak ve třetině zážitku mě vážně bavila. Bohužel zbytek byl únavný grind při procházení náhodných soubojů, hledání lepšího vybavení, a nekonečný boj s přetížením, identifikací a prodejem předmětů. Ten poměr by se dal výrazně zlepšit, kdyby člověk věděl, kdy už grind zastavit a posunout se dál. Jenže hra vám nenaznačí nic, a návody vám řeknou "najděte co nejlepší vybavení, protože už se sem nebudete moci vrátit", takže minimálně já jsem do toho investoval příliš mnoho času. Zároveň jsem pak byl příliš silný v budoucích soubojích a nebyly tak zábavné, jak by mohly být. Pokud se vám to podaří vyvážit lépe, budete mít i lepší poměr zábavy a méně frustrace.

Celkové hodnocení: Výborná (v době vydání) / Dobrá (aktuálně, pokud jste ochotni poprat se s popsanými problémy)

Luxor 2 jsem si pustil hned po odehrání Zuma Deluxe (viz komentář), takže se mi hry dobře srovnávají. A Luxor je o jasnou příčku výše. Výrazným zpříjemněním je možnost pohybovat s vystřelovací plošinkou, což zvyšuje pocit akce a snižuje frustraci při střílení do nepříjemných úhlů, protože si můžete úhel upravit. Za opakované sestřelovaní kuliček v řadě dostáváte powerupy, což je skvělé zpestření. Powerupy jsou velmi různorodé a většinou velmi užitečné. Při míření vidíte aktuální barvu kuličky (plus té další) rovnou na kurzoru, nemusíte neustále běhat očima na plošinku a zpátky. Za podařené odpálení kuliček a zdolání úrovně vyskakují symboly Ankhu, a pokud je chytíte a nasbíráte jich dost, dostáváte život navíc. Počet extra životů zdá se není omezený, takže pokud jste šikovní, můžete ve snadných úrovních nasyslit hodně životů a pak je dobře uplatnit v těžkých částech hry. Herní plochy jsou velmi vydařené, tematicky laděné, s hodně variabilními cestami kuliček, a často až zlomyslně vymyšlenými překážkami, kdy se vám kuličky často kryjí jedna za druhou nebo se schovávají do překážek a zase vynořují. Pokud se kuličky blíží k domečku a vám hrozí prohra, rychlost pohybu se zpomaluje, a vy s vysokou pravděpodobností dostáváte na odpal kuličky, které se vám aktuálně hodí. Ačkoliv by se to mohlo zdát jako výrazné ulehčení, tak není (prostě to hra vykompenzuje obtížností), ale vám to přináší velmi uspokojivé zážitky, kdy znovu a znovu na poslední chvíli sestřelujete kuličky těsně před koncem a o vlas opakovaně unikáte prohře. Hra je opět rozsekána do etap (stages) po cca 6 úrovních a při ztrátě všech životů je nutné opakovat celou etapu. Ale na rozdíl od Zumy je etap mnohem více, takže náročnost může růst mnohem pozvolněji. Zároveň máte na výběr 3 varianty obtížnosti. Všechny tyto změny zásadně zlepšují herní zážitek v porovnání se Zumou.

Samozřejmě našel bych i nějaké výhrady. Opakování celých etap po ztrátě všech životů se mi moc nelíbí, je to jen k prodloužení herní doby. V místech, kde se kuličky kříží nebo schovávají za překážky se dost často stává, že vystřelíte kuličku jinam, než jste zamýšleli. Zpomalování tempa před koncem cesty je na jednu stranu super, ale zároveň je rychlost kuliček na začátku až příliš vysoká. Takže to skončí tak, že v těžších fázích hry většinu času stejně odehrajete v poslední třetině cesty. Neboli, počáteční rychlost mi přijde přehnaná. A ačkoliv kurzor krásně napovídá, která kulička je zrovna na plošince, tak občas na chvíli zmizí, případně je zastíněn efekty, a ztrácíte drahocenný čas opakovanými pohledy na odpalovací plošinku.

Celkově jsem se velmi bavil, mnohem více, než se Zumou. Luxor 2 jsem nedohrál, na prostřední obtížnost jsem se dostal do sekce 9. etapy (ze 14). Pak už začalo dost přituhovat a řekl jsem si, že mám už adrenalinu dostatek. Ale v porovnání se Zumou jsem nekončil s hořkou chutí, že se to stalo najednou nehratelné, to vůbec ne. Hru odkládám velmi spokojeně.

Celkové hodnocení: Výborná

Hodně dávno jsem hrál klon se jménem Zaz (s lehce odlišnou mechanikou) a hodně jsem se u toho bavil. Proto jsem se těšil na vyzkoušení původní inspirace (pravděpodobně, Zuma není první hra tohoto typu). Zpočátku jsem byl nadšený, ale poměrně rychle přišlo částečné ochlazení. Zuma mi totiž přijde až překvapivě těžká, zejména s přihlédnutím, že vystupuje jako casual hra. Chápu, že autoři nemají zájem, abyste celou hru sfoukli za večer. Ale já se zasekl v šestém chrámu, což je polovina hry, a dál se prostě nemůžu dostat. Buď je to stáří a pomalé reflexy, nebo mi něco nedochází.

Ať už je to jakkoliv, hra mi přijde až příliš moc založená na náhodě. Občas se mi enormně daří, nastávají řetězové reakce aniž bych se o ně nějak snažil, a téměř hned mám plno bodů pro ukončení úrovně. A občas se fakt lopotím a prostě se mi nedaří zastavit příval kuliček. Přitom nemám pocit, že bych v obou případech hrál jinak. Rozumím základní strategii, tzn. způsobu jak se postarat o řetězovou reakci, a jak magneticky posunout kuličky zpět. Přesto se mi nedaří tyto mechaniky příliš využívat, protože přísun kuliček je prostě příliš rychlý, a na přemýšlení nad složitějšími věcmi než "spoj 3" jednoduše většinou není čas. Ve výsledku tak mám pocit, že posun do dalších úrovní hry je spíš výsledkem mnohonásobného opakování a štěstí u toho, jak mi hra namíchá barvy, než mých vlastních schopností.

Koncept hry je výborný, ale můj zážitek z ní nebyl tak skvělý, jak jsem si představoval.

Celkové hodnocení: Dobrá

Fallout je fenomén, a přesto jsem se k němu dostal až teď. A svého zážitku určitě nelituji. Tento zakladatel série je hutné a kvalitně zpracované RPG, s uvěřitelně napsaným světem a jistou přirozenou surovostí, která k postapokalyptickému prostředí neodmyslitelně patří. Když pomineme problémy spojené se stářím hry, tak je to zábavná a pohlcující hra dodnes.

Na Falloutu musím ocenit zejména způsob ztvárnění světa. Přeživších po nukleární válce je opravdu hrstka, bydlí v malých osadách daleko od sebe, a zoufale se snaží uživit z té trochy zmutované zeleniny, která v pustině zvládne vyrůst. Nebo samozřejmě popadnou zbraně, utvoří gang, a jdou si jídlo a vybavení vzít odněkud násilím. Ve hře není přehršel úkolů, jak jsme většinou z RPG zvyklí, je to takové hodně komorní. Ale zde to perfektně zapadá a pomáhá atmosféře. Mimo osady v poušti kolem nic moc není, občas nějaká zmutovaná krysa nebo radioaktivní škorpión. Postarat se o sebe musíte sami, a pokud se špatně vybavíte, tak procházka mimo osadu může být taky vaše poslední. Hru dopředu hodně táhne vybavení, zejména zbraně, což opět dává perfektní smysl, zbraně ve zdejším světě znamenají přežití. Sice jsem ze začátku trochu brblal, že se mi fakt nechce pamatovat si ráže různých zbraní a které typy munice do nich patří, ale nakonec to nebylo tak těžké vstřebat. Každopádně posuny kupředu v síle zbraní jsou cítit a člověk z nich má radost.

Za největší slabinu hry považuji zastaralý způsob ovládání, který je opravdu krkolomný i u naprosto běžných činností jako pohyb nebo interakce s předměty. Ještě horší je správa inventáře a obchodování, které vyžaduje enormní množství času a klikání. Když ale člověk chce hrát takto starou hru, tak se nad to musí povznést. Mě osobně ale prudily ještě další dvě věci, které s rozhraním nesouvisí. První byla simulace života postav, kdy některé postavy byly v jistou denní dobu jinde, případně (a to je horší) odpovídaly jinak. Například, protože bylo příliš brzy ráno, postava vůbec nezačala rozhovor, jen se jí objevila nějaká věta nad hlavou (typu "Jdi pryč!"). Hráč se ale nedozvěděl, že kdyby přišel jindy, tak se s postavou dá konverzovat. A zkoušet náhodně čekat na různé denní doby, zvlášť ve hře, kde máte hned od začátku časový limit, to je dost problém. A druhá věc byla, že konverzace se často větvily úplně nesmyslným způsobem, a výběr nějaké odpovědi dost často znepřístupnil důležité nebo zajímavé informace v jiné části dialogového stromu, protože jste nedostali možnost znovu se zeptat. Většina důležitých rozhovorů tak znamenala uložení hry a hledání těch správných odpovědí, abych se něco zajímavého dozvěděl nebo k něčemu postavu předsvědčil.

Výše zmíněné problémy se ale v dnešní době dají řešit kouknutím do nějakého návodu, takže to není taková krize. Pak už si můžete užít zábavu s přežíváním v postapo světě, a snahou uchránit alespoň část lidstva před opětovným vyhlazením, protože když už se lidstvo pozabíjelo ve velkém, tak se pak samozřejmě snaží pozabíjet se i v tom zbývajícím malém počtu. Protože válka se nemění.

Celkové hodnocení: Výborná / Nářez

Na hru z roku 1992 umí Ultima Underworld jednoznačně překvapit, a to téměř ve všech ohledech.

Technicky předběhla Johna Carmacka s jeho Wolfenstein 3D a nabídla výhled a pohyb do všech směrů, takže není problém např. poletovat v hluboké propasti nad lávovým polem. Protože se jedná o 2,5D, tak v některých úhlech se perspektiva nepěkně kroutí, nicméně technologie to tehdy musela být ohromující.

Příběhově přináší komplexní příběh a prostředí, ve kterém se pohybujete v podzemním komplexu obývaném množství různých ras, se svými zájmy a výstřednostmi, a nikdo vás tu nehodlá vést za ručičku. Přišlo mi skvělé, že vám u každé bytosti hra ukázala, v jakém je rozpoložení, a vy jste často mohli nebo kvůli příběhu dokonce i museli odolat zažitému zvyku bouchnout nově objeveného skřeta či ghúla po hlavě, a místo toho si s ním... promluvit.

Hratelnostně se jedná o klasické RPG, ale opravdu s důrazem na hraní role, takže velké množství času se bavíte s postavami, zjišťujete, jak se k nim správně chovat, řešíte úkoly a problémy, a pouze část náplně pak tvoří klasická akční složka soubojů a řešení statistik svých i vybavení. Autoři do hry nacpali obrovské množství schopností a kouzel, které nabízejí široké množství řešení problémů (truhla či dveře jdou odemknout klíčem, otevřít zaklínadlem nebo rozmlátit zbraní - jen pozor na následky na zbrani). Při čtení manuálu a prohlížení dobových ilustrací jsem pak měl ze hry pocit tak trochu jako z oživlého gamebooku - pokud chceš vyřešit tuto situaci a máš tento předmět či toto kouzlo, pak otoč... Podobně fungují i rozhovory, poměrně nekompromisně - odpovězte nevhodným způsobem a možná už nikdy nedostanete příležitost se na důležitou věc zeptat znovu.

Ve hře samozřejmě hodně věcí skřípe. Schopností a kouzel je hromada, ale polovina z nich nemá smysluplné využití. Ovládání je velice kostrbaté, práce s velice omezeným inventářem je očistec. Některé hádanky ke klíčovým předmětům jsou enormně těžké. Hra vás nutí často chodit tam a zpět skrz několik pater propasti (často ani nevíte kam přesně), ale jenom projít z jedné strany mapy na druhou na jednom patře může často trvat mnoho minut - ke konci už jsem hodně zatínal zuby.

Přes to všechno má hra velký šarm a vůbec se nedivím, že je řazena k pilířům tohoto žánru. Má dobře ukotvený, uvěřitelný svět, dovoluje hráči velkou volnost v překonávání překážek, ale přitom se mu nesnaží pomáhat - však také ze Stygijské propasti se zatím ještě nikdo nevrátil...

Celkové hodnocení: Výborná

Velice oceňuji inspiraci Thiefem, a hodně mě překvapilo, kolik referencí a mechanik dokázal autor dostat do úplně jiného žánru. Zhasínáte pochodně, stráže se za podezřelými akcemi otáčejí, snažíte se je omráčit ideálně zezadu, atd. To vše v tazích. Aby to fungovalo jako logická hra, tak tu figuruje míra skrytí, která vám ubývá s každou akcí (ale když máte štěstí nebo jste dobří, tak si ji doplníte), a vy se s ní snažíte co nejvíce šetřit, abyste se s ukradeným pokladem ještě dokázali nepozorovaně vymotat z hradu.

Navzdory sympatickému žánru jsem u hry moc dlouho nevydržel. První překážkou byl tutoriál, který tu sice je, ale přišel mi nedostatečný. Ukázal základní koncepty, ale nepopsal všechny varianty konkrétní mechaniky, ani tu není žádný herní manuál, kde si to přečíst. Takže jsem pak musel přímo ve hře stylem pokus omyl zjišťovat, jaký je rozdíl, když omráčím stráž z té či oné strany, osvětlenou či neosvětlenou, na pozoru či v klidu, s dostatkem či nedostatkem skrytí, atd. Zrovna u logické hry, kde jediná chyba často znamená konec hry, mi to nepřišlo ideální. Navíc hra samotná vám některé věci indikuje zvláštně a nekonzistentně - naplánovat prohrávající tah lze, ale ten následující už ne, i když v jistých případech jde i ten.

A druhý problém byl, že hra je prostě koncepčně založena na stálém opakování téhož. Hrajete stále dokola tu stejnou hru v prvním hradě, až si naspoříte dostatek pokladu na odemčení hradu druhého. Mezitím se snažíte splnit nějaké výzvy pro vylepšení stávajícího vybavení. A pak jdete do dalšího hradu, a opět dokola. Bohužel asi nejsem pro tento roguelike styl hraní cílovka. Více bych ocenil nějaké přepřipravené a lišící se mise, kde bych měl pocit postupu vpřed.

Celkové hodnocení: Dobrá

Her Story je velice zajímavě ztvárněný detektivní příběh. Probíráte se střípky videí z policejní databáze a snažíte si poskládat ucelený obrázek. Omezení při hledání v databázi se můžou zdát umělé, ale pomáhají vytvořit zajímavou herní mechaniku, která vás nutí přemýšlet o příběhu a vymýšlet ta správná klíčová slova, abyste našli ty správné videosekvence.

Velice oceňuji, jak se mi postupně měnil příběh pod rukama. Několikrát během těch pár hodin herní doby jsem měl pocit, že už přesně vím, co se stalo, a pak jsem našel střípek z výslechu, který mi to totálně rozbil a já začal uvažovat o výrazně zašmodrchanější verzi příběhu. Smekám před autorem hry, protože muselo dát enormní námahu vystavět hru tak, aby neodhalila vše podstatné hned ze začátku, ale naopak postupně odkrývala svá tajemství. Na rozdíl od lineárních her zde můžete hledat naprosto cokoliv, zjistit cokoliv kdykoliv, a každý hráč bude mít naprosto unikátní průchod. Muselo být velmi obtížné zajistit, aby měla většina hráčů rozumný postup hrou.

Vytknul bych, že k některým snímkům jsem se nebyl schopen dobrat hledáním správných klíčových slov, ale místo toho jsem se mi jistou část z nich podařilo vyřešit "na sílu" zadáváním základních sloves (have, get, come, atd) a podobných výrazů, a ono to občas vyhodilo ještě neviděnou scénu. Bylo to ale až ke konci hry, kdy už jsem zhlédl většinu záznamů, a snažil jsem se najít ty zbývající. V té době už jsem stejně znal většinu dostupného příběhu. Jelikož to je ale detektivní příběh, tak je těžké odhadnout, kdy už "víte dost", a snažil jsem se samozřejmě dohledat a zhlédnout vše. Na druhou stranu to asi dobře reprezentuje marnost snahy najít vše v obrovské databázi. Možná by to prostě jen nemělo reagovat ani na ty základní slovesa.

Trochu neuspokojivý byl konec, protože příběh nemá jednoznačné rozuzlení, takže si musíte domyslet i zásadní detaily a vytvořit si svoji variantu kompletního příběhu. Celkově to byl ovšem velice příjemný zážitek na jeden večer.

Ještě musím dát poznámku k verzi pro Android: Původně jsem začal hrát na Androidu, ale u každé druhé věty se mi nezobrazovaly titulky. To je u hry, u které závisí na každém slově, naprosto zásadní problém. Vzhledem k tomu, kolik lidí si na Androidu stěžuje (a dlouhodobě) na problémy s titulky (a dokonce i videem), jsem nebyl zdaleka osamocen. Android verzi tudíž hodnotím jako nepoužitelnou pro kohokoliv, kdo není rodilý mluvčí. Následně jsem se přesunul na hraní na PC, kde vše fungovalo správně.

Celkové hodnocení: Výborná (PC) / Špatná (Android)

Ačkoliv casual hry nejsou můj zrovna oblíbený žánr, občas je dobré vyzkoušet si, jaký ten světoznámý titul opravdu je. A tak jsem se po 14 letech od vydání dostal k Plants vs. Zombies. Od té doby se ale pravděpodobně dost změnil, zejména v souvislosti s odkupem společností Electronic Arts a konverzí hry na mobily.

Samotné jádro hry je ve své jednoduchosti nečekaně zábavné. Je potřeba vymyslet si základní strategii, kam si rostlinky posazovat, a pak i dostatečně rychle reagovat na příchozí nepřátele. Skoro v každé misi se objevuje něco nového, ať už nový typ nepřítele, nebo je dostupná nová rostlinka. Z počátku mi to přišlo přehnané, protože to přibývá až příliš rychle, a měl jsem pocit, že se autoři spíš soustředí na kvantitu, než kvalitu (např. zajímavěji navržené mise). Navíc, aby nebylo dostupných rostlin příliš moc, tak se mění prostředí (zahrada, noc, bazén, atd), a v každém prostředí je nutné používat jinou sadu rostlin. Ale musím říct, že jsem si postupně zvykl, a zvýšilo to variabilitu hru. Obtížnost je bohužel poměrně nízká, takže není nutné se nijak extra snažit, ale to asi není u casual hry překvapivé. I tak jsem měl z každé dohrané mise ale dobrý pocit.

Ačkoliv se mění jednotlivé proměnné hry, styl mise je v podstatě pořád stejný, pokud nezapočítáme velmi občasnou minihru typu mlácení zombií prstem nebo rostlinky co přijíždějí na pásu. Tady je trochu zklamání. Jiné herní režimy dostupné ale jsou, jako jsou "logické hádanky", kdy umisťujete zombie a snažíte se prožrat kytkami v předpřipravené úrovni, bránění se zmutovaným kytko-zombiím, rozbíjení váz a další. Ovšem zatímco v PC verzi jsou dostupné všechny standardně (jak jsem později zjistil), v Androidí verzi jsou schované za dodatečnými nákupy, a postupně se odkrývají.

Čímž se dostáváme k monetizaci, té nejhorší části hry. EA se zde ukazuje jako firma bez jakýchkoliv morálních zábran, jen aby z vás vykřesala co nejvíce zlaťáčků. Základní hra pro Android je zdarma, což je fajn. Vykoupeno je to neuvěřitelným množstvím celoobrazovkových video reklam, které se pouští nonstop, třeba i při pokusu o návrat do hlavního menu. Videa se nerozpakují vysát vám bez varování váš datový balíček, a křížek na zavření samozřejmě reklamu nezavírá. Reklamy pokračují i ve hře pomocí herních mechanismů. Při vybírání kytek na vás svítí jeden zamčený slot - chceš o slot navíc? Stačí zhlédnout reklamu! Na herní ploše vám během hry vypadávají předměty - nehodí se ti zrovna teď hrábě proti zombiím? Stačí zhlédnout reklamu! Původně jsem chtěl zaplatit za odstranění reklam, protože se nerad vezu zdarma, a každý si zaslouží za práci dostat odměnu. Ale už jen za těch pár hodin zjišťování, jestli je hra dobrá, ve mě daný agresivní marketing zanechal takový znechucený dojem, až jsem se cítil špinavý, že této firmě chci ještě něco přispět. Většinu hry jsem tak odehrál s vypnutou wifi a daty, což naštěstí funguje, a eliminuje to většinu otravných prvků.

Samotné zaplacení za odstranění reklam navíc není tak úplně to, co jsem si původně myslel, tj. alternativa ke koupení plné hry. Čím dále se propracováváte ve hře, tím více "zamčených bonusů" se vám odkrývá v místním obchodě. Chceš vylepšení pro tuto kytku? Stačí 5 000 zlatých! Chceš navíc slot na kytky? Stačí 20 000 zlatých! Chceš tuto minihru? Jenom 15 000 zlatých! Samotným hraním by se takové částky samozřejmě vydělávaly strašně dlouho - není jednoduší poslat trochu reálných peněz? Výhodné balíčky! Právě postupné odkrývání nákupů pak znemožňuje odhadnout, kolik těch peněz byste vlastně potřebovali, abyste si koupili opravdu plnou hru. Předpokládám, že je to účel. Autoři také zahrnuli "zenovou zahrádku", kde můžete grindovat v tom nejčistším smyslu - rutinním opakováním nudných činností si můžete vydělat pár zlaťáků navíc, samozřejmě s časově omezeným opakováním. A i tam vám neustále hra podbízí nákupy "zlepšováků", takže si můžete zaplatit za to, abyste grindovali "efektivněji".

Některé z těch alternativních herních režimů, které se skrývají za nákupy za zlaťáky, mi přišly docela zajímavé, takže je docela škoda, že jsem se k nim nedostal. Celou hru za jasnou cenu bych si koupil, ale nechtěl jsem se chytit na udičku, že ze mě budou tahat peníze postupně a opakovaně. Takto jsem se spokojil pouze s hlavní kampaní. Nebýt té odporné monetizace a nemožnosti koupit plnou hru za jasnou cenu, tak bych hru hodnotil na 70% za základní kampaň, možná i výše, podle alternativních režimů. Ale v popsané situaci musím bohužel hodnocení snížit.

Celkové hodnocení: Dobrá

Jsem velkým fanouškem SteamWorld Dig (a dvojky), takže jsem se hodně těšil, co předvede Heist. Byl jsem příjemně překvapen, a nečekaně dlouhou hru jsem dohrál celou, ale tak výrazné nadšení, které jsem měl z Dig, se nezopakovalo.

Hra se opět odehrává ve vesmíru, kdy lidstvo nahradili roboti. Tentokrát se tu odehrává bitva parobotů (těm fandíme) proti zlým dieselbotům ("nafťákům"), kteří se považují za vyšší evoluční stupeň a podle toho se i chovají. Samozřejmě se situace zkomplikuje a přijde hrozba ještě závažnější, než místní naftofašismus. Hra zachovává svoji typickou estetiku, a protože půjde o 2D tahové souboje na vesmírných lodích ve stylu XCOM, tak se na postavy podíváme v pěkných detailech.

Nápad s vesmírnou posádkou a souboji mi přišel dobrý, částečně mi to pocitově i esteticky evokovalo Firefly. Ovšem velká škoda, že rozhovory mezi posádkou nejsou propracovanější, člověk by měl pak hlubší zážitek při rekrutování a starání se o svoji posádku. Autoři se sice snažili prošpikovat hru různými průpovídkami a tlacháním mezi posádkou, ale je to příliš krátké a povrchní. Stejně tak základní je i celkový příběh, který jako pozadí hry stačí, ale nenadchne a nepřekvapí.

Hlavní složka hry, souboje, jsou zpracované dobře, a hra je díky nim dostatečně zábavná. Ačkoliv jsou postavy rozděleny do různých tříd, tak každá z nich je unikátní a má svoje vlastní speciální schopnosti. Proto se při seskládání jiné party hraje o dost jiným stylem. Hra vás sice proměňovat útočnou skupinu příliš nenutí, ale je to velká zábava a srdečně to doporučuji. Moc se mi líbil nápad, že při zaměřování se postavě chvěje ruka, a tudíž se můžete snažit odhadnout, kdy přesně vystřelit. Na rozdíl od XCOMu, kde prostě minete podle náhody, tady to máte zcela ve svých rukou. Nejlepší efekt je samozřejmě se zaměřovačem, kdy pomocí laserového paprsku přesně vidíte trajektorii střely, ale i tak dá občas zabrat, aby člověk vystřelil přesně ve správnou chvíli. S tímto se kombinuje druhý geniální nápad, kterým jsou odrazy od stěn. Většina projektilů se dokáže odrážet, takže můžete strefovat cíle klidně i za rohem, pokud dokážete dobře odhadnout úhly odrazu. U nepřátel to samozřejmě funguje stejně, a pojí se s tím spousta zábavných situací, protože pokud se vám šrapnely z brokovnice divoce rozletí po celé místnosti, tak jenom zadržujete dech, ať to netrefí ten výbušný barel, vedle kterého zrovna stojíte. Souboje se hodně povedly. O něco hůře je na tom variabilita nepřátel, která je dostatečná, ale představoval bych si ji lepší.

V cizích lodích nacházíte nové zbraně a vybavení, které vám poměrně často obměňuje výbavu (nalezené věci jsou stále lepší a lepší) a je docela radost každou chvíli dostat lepší zbraň nebo vychytávku. Zároveň je vaše mise hodnocena až 3 zlatými hvězdičkami, což je možná jen můj problém, ale dost mě to odpuzuje, protože mi to minimálně vizuálně neustále připomíná všechen ten herní odpad na mobilech.

Pro fanoušky tahových soubojů mohu SteamWorld Heist doporučit, lze se tady vyřádit pěkně. Zvlášť pokud se vám líbí (esteticky nebo jinak) série SteamWorld. Hra má na výběr dostatečné množství obtížností, takže si na své přijdou jak nováčci tak tahoví veteráni.

Celkové hodnocení: Výborná

Recenzovat tuto hru je zajímavé. Na jednu stranu mám pocit, že hratelností nijak skvělá není, na druhou stranu ve mně vypěstovala zřejmě stockholmský syndrom a donutila mě ji kompletně dohrát.

Ačkoliv jsou základní herní prvky osekané na kost - hýbat se do stran a vybírat vylepšení - tak po prvních pár minutách už je na obrazovce tolik nepřátel, že se ani se základním pohybem nenudíte. Neustále uhýbat, správně se pozicovat k nepříteli a sbírat zkušenostní drahokamy dostatečně zaměstná vaši ještěří část mozku. Vyšší úroveň uvažování se pak použije při výběru nových zbraní a dalších zlepšení. Už tady mi přijde, že hra částečně selhává, protože při neoptimální volbě (např. příliš mnoho slabých zbraní místo soustředění na několik extra silných) bude člověk pravidelně umírat po 10-15 minutách, aniž by měl šanci zjistit, co dělá špatně. Pro dohrání 30minutového intervalu je nutné úplně náhodou přijít na to, že zbraně jdou vyvinout do silnější varianty, což je taky od hry značný risk, protože tam může hodně hráčů odpadnout. Jakmile člověk zjistí základní principy, pak začne být zkoušení různých zbraní a postupů zábavné, a dostat se ke konci 30 minut v první úrovni je dobrá výzva. Začínají se ale objevovat i hluchá místa. Pokud už je člověk dostatečně silný na jistou fázi nepřátel, tak je jenom mechanicky kosí pohybem vpřed, ještěří mozek je vypnutý, a přichází pocit nudy (dokud opět nepřátelé nepřitopí). V této chvíli je rozvláčnost hry na škodu, a nepomáhá ani to, že je prostředí k uzoufání nudné, nevýrazné a neinteraktivní. Kupodivu, na některé problémy hra sama nabídne lék, ale až časem, až se k tomu člověk prokouše.

Co dělá hra výtečně je překvapování hráče nečekanými změnami. Ať už jde o odkrývání nových zbraní, předmětů, postav a úrovní,  absurdní "příběhové" momenty (odkrývání nových postav z rakví), nebo zásadní změny v základní herní smyčce (mapa, zkrácení času, magické karty, atd). Líbilo se mi, jak se vám v jistém momentu objeví nová tlačítka v hlavním menu (a to nejednou), a jenom prozkoumáním těchto nabídek vás hra pošťouchne ke zkoušení dalších věcí. Úplně zásadní je zobrazení úkolů, které když splníte, tak se vám odemknou další herní možnosti. Výborně to hráče žene vpřed a nutí je to opakovat částečně tupou herní smyčku jen proto, aby zjistili, co se zase ve hře změní, až daného cíle dosáhnou. Navíc je to výborně dávkované - úkoly vám do nabídky postupně přibývají a pokaždé, když máte pocit, že už se blížíte "k cíli", tak se vám zjeví úplně nový prostor a seznam dalších úkolů. Tady ta kompulze objevovat je podle mě důvod, proč má hra takový úspěch, nikoliv základní hratelnost. Minimálně na mě to takto fungovalo (až na výjimky jsem se na vše snažil přijít sám, bez pomoci rad na internetu).

Přál bych si, aby základní herní principy byly zábavnější a prostředí zajímavější, tzn. abych měl důvod si zahrát hru občas znovu, i když už jsem všechno objevil a vyzkoušel. Takovou potřebu nyní nemám. Zároveň bych chtěl ubrat na kasinových efektech a zlepšit přehlednost hry (přes nepřátele a efekty často nejen že nevidíte předměty na zemi, ani občas ani nevidíte šipky, které vás k nim směrují). Ale možná, že byl úmysl autora, vytvořit hru tak přehnaně připomínající ty nejhorší predátorské hry plné mikrotransakcí, drahokamů a ohňostrojů, a přitom ji vydat za nízkou cenu (na mobilu zdarma!) jako plnohodnotnou hru bez jakýchkoliv mikrotransakcí, jako kontrast ke stávajícím tržním praktikám.

Celkové hodnocení: Výborná

První díl byla má srdcová záležitost, a druhý díl opět nezklamal. Je větší, lepší, zajímavější, prostě po všech stránkách rozšířená verze původního konceptu (jen už nemá ten punc novosti). S robotí holkou Dorotkou jdete po stopách Rustyho, hlavního hrdiny prvního dílu, a opět si užijete spoustu kutání, těžení drahokamů a plošinkování. Základní premisa zůstala stejná, ale máte mnohem širší možnosti pohybu i boje. Vylepšujete si vybavení, aktivujete si speciální schopnosti, a permanentně se těšíte na příští zlepšení. Mapa je rozsáhlá a posetá jeskyněmi, ve kterých si ozkoušíte hbitost svých prstů i mozkové buňky a následně budete odměněni.

Moc se mi líbilo, že si můžete vybrat mezi moderní přístupností (ukazatele úkolů v mapě, navigační šipky) nebo klasickou hratelností (průzkum bez ukazatelů) přímo ve hře, jako "vylepšení" své mapy. Herní postava vám rozdíl vysvětlí, a vy si prostě kdykoliv zapnete nebo vypnete tuto funkci mapy, stejně jako zapínáte vylepšení jiných svých předmětů. Takže já jsem jel samozřejmě na old-school průzkumný režim bez berliček. Oceňuji, že to šlo vůbec nastavit, a ješte takto dobře zakomponovanou formou.

Ve stylu metroidvanie se vám postupně zpřístupňují části mapy, kterými jste již prošli, ale tehdy jste se daným směrem nedokázali dostat (plošinka moc vysoko, kámen příliš tvrdý na rozbití, atd). S novým vybavením se najednou můžete dostat dál, takže se vyplatí všímat si okolí a snažit se zapamatovat si, kam se chci později vrátit. Odměnou je spousta tajných předmětů poschovávaných po celém světě, které vám pak výrazně zlepšují schopnosti.

Hra je vizuálně krásná a technicky naprosto bezchybná, takže i na notebooku s integrovanou grafikou je všechno naprosto plynulé, s bleskurychlým nahráváním a s až fascinovaně minimální velikostí instalace. Sympatickému švédskému studiu Image & Form se druhý díl výborně povedl, a držím jim palce, ať s takto kvalitní tvorbou pokračují i v budoucnu.

Celkové hodnocení: Výborná / Nářez

Po skvělých Knights of Pen and Paper 1 a 2 (KoPP) jsem se rozhodl vyzkoušet i galaktickou variantu, i když scifi tématika mi není tak blízká. 

Základ hry má podobnou šablonu jako předchozí díly, ale v mnohém ji rozšiřuje. Postavy mají kromě rasy a povolání i povahu, která ovlivňuje styl hraní. Kromě základních atributů síly, konstituce a mysli mají i atribut vjemů, ovlivňující iniciativu, kritické útoky a podobně. Primární atribut postavy lze použít v rozhovorech k ovlivnění výsledku, což je skvělá mechanika. K dispozici je přehršel schopností, konzumovatelných předmětů, vybavení i udělátek použitelných v boji.

Humor a narážky na popkulturu jsou opět nedílnou součástí hry. Hra vás občas vytáhne ze scifi prostředí do pokoje, kde s "pánem jeskyně" hrajete své dobrodružství. Úvodní lokace je jak vystřižená z Hvězdných válek. Vaše vesmírná loď má pravděpodobnostní pohon, který se zlepšuje s počtem stran kostky, kterou používáte jako motor (začínáte se čtyřstěnkou). Tady oceňuji jak referenci, tak vtipné začlenění do tématu. Rozhovory mají často humor okatý a přehnaný, ale mě prostě v této sérii her sedí.

Ačkoliv zatím píšu samá pozitiva, tak jsem celkově odehrál jen několik hodin. Celkově bych své dojmy shrnul jako "příliš mnoho". Příliš mnoho všeho. Hra hodně nabobtnala do schopností postav, inventáře, atd, ale neodpovídá to možnostem hraní na telefonu. KoPP byly ideální na půl hodinu hraní v mhd, ale GoPP už nejsou. Systémy jsou složitější a rozhraní je titěrné, aby se to tam všechno vešlo. Po nějaké době už mě nebavilo mžourat na miniaturní písmo a snažit se přečíst vyskakující popisky, co se mi zrovna schovaly za palec. Na tabletu nebo na PC s myší by se to jednoznačně hrálo lépe. Tam je ovšem otázka, zda by to bylo dostatečně zábavné pro delší herní sezení a ne jen krátké seance v dopravě nebo někde ve frontě. Jak mě na mobilní hraní přišlo KoPP skvělé, tak zde mě to naopak odradilo. Autoři podle mě doplatili na pokus udělat hru ve všech ohledech větší a komplexnější.

Celkové hodnocení: Dobrá

Vtipná krátká jednohubka, která slouží jako seznámení s ovládáním Steam Decku. Nejen, že se naučíte, co všechno tam máte za tlačítka :-), ale zároveň si vyzkoušíte míření gyroskopem, dělání snímků obrazovky, mikrofon, dotekovou obrazovku a softwarovou klávesnici. Všechno je to provedeno ve stylu Portalu, s roztomilým robotem, výborným dabingem a typicky Valvovským humorem. Nejprve začnete jako kontrolor záchodů, ale hra se brzy zvrhne do mnohem akčnější podoby...

To, co Aperture Desk Job dělá, dělá výborně. Seznámí vás se zařízením a skvěle se u toho pobavíte. Samotného hraní tam ale moc není, občas zmáčknete nějaké to tlačítko a posunete se v ději vpřed. Celý zážitek trvá pouhou půlhodinu. Ke konci mi přišlo, že už humor trochu ztratil dech, jakoby ve Valve nevěděli, jak to dobře zakončit. Ale to je asi subjektivní, po většinu času jsem se pochechtával nad situačním humorem a vtipnými průpovídkami mého robotického parťáka.

Celkové hodnocení: Výborná

Deprese, beznaděj a naprostá oddanost státu. To jsou ty správné pocity spořádaného občana totalitního státu Arstotzka. Politická mapa je sice ve hře vymyšlená, ale symboly, hudbou i celkovým pošmourným vzhledem hra výborně evokuje poměry v bývalém Sovětském svazu.

Občane, raduj se! Byla ti přidělena práce imigračního úředníka na hranicích našeho státu. Tobě i tvé rodině byl přidělen byt kategorie 8. Selhání v pracovních povinnostech bude mít závažné důsledky. Sláva Arstotzce!

Šeď a bezvýchodnost přidělené práce je hmatatelná hned po prvních dnech. Byrokratické nároky rostou, každá chyba se trestá, a i při velké snaze člověk horko těžko živí svoji rodinu, případně shání léky pro nemocné členy. Na hranicích se nesetkáváte jen s bezejmennými lidmi, ale se spoustou osobních příběhů, kde vás lidé ze srdce prosí, ať je pustíte přes hranice, i když nemají zcela v pořádku papíry. Pomáhat ostatním se ale samozřejmě nepromítne dobře na vašem pracovním výsledku. Časem se dostanete mezi mlýnské kameny partyzánské organizace, která chce změnit poměry v zemi, a státní dozor. Asi není potřeba zmiňovat, že sebelepší snaha jedním nebo druhým směrem může snadno vyústit ve vaši smrt, nebo přesun do tábora nucených prací.

Jakkoliv se mi líbil nápad a ztvárnění, přijde mi, že je to hra na jedno zahrání, na získání zážitku, než na opakované nebo delší hraní. Autor hru prošpikoval konverzacemi a událostmi, které se můžou vyvíjet dle vašich akcí různě, a zároveň připravil přes 20 odlišných konců. Ale samotná pracovní náplň (tj. většina hry) se skládá z nekonečné kontroly správnosti údajů, což na jednu stranu perfektně vystihuje šeď všedního dne daného úředníka, ale na druhou stranu, minimálně já jsem si nedokázal představit, že se tím vším chci prokousávat opakovaně. Situaci trochu zlepšuje, že se hra automaticky ukládá po každém dni, a můžete z kteréhokoliv z nich odštěpit novou herní linku, a neopakovat tudíž vše úplně od začátku.

Papers, Please jednoznačně doporučuji, i kdyby to bylo jen krátké seznámení. Hra je bohužel dnes ještě aktuálnější než před 9 lety, kdy původně vyšla, neboť se jeden velký totalitní stát rozhodl, že bude nejen utiskovat své občany, ale i zabíjet občany sousedních států. Ukázek, proč si vážit osobních svobod, tak není nikdy dost. (Z podobného ranku se ještě chystám na novější Beholder, který vypadá silně inspirovaný Papers, Please, je pěkně kreslený a trochu akčnější).

Celkové hodnocení: Výborná

Velice zábavná fantasy přetlačovaná ("tug of war"). Dva hrady naproti sobě, posíláte do boje jednotky, sesíláte kouzla, máte speciálního hrdinu k ovládání, a k tomu všemu pálíte balistou různými projektily. Nejen že se přetlačujete na bojišti, ale balistou se snažíte zároveň ničit protivníkův hrad, což mu bere bonusy, znemožňuje vysílat konkrétní jednotky, atd. Je to celkem hektické a hodně zábavné.

Autoři všechno vykreslili v roztomilé komiksové grafice, ozvučili příjemnou hudbou, a přidali úmyslně přehnaný humor, který je tak přímý a prvoplánový, až se občas fakt zasmějete. S každou splněnou úrovní dostáváte peníze, za které si vylepšujete jednotky, kouzla, projektily a místnosti v hradě, což vám přináší uspokojující pocit postupu vpřed.

Odehrál jsem kampaň za Království, a očekával jsem konec, aby se mi nečekaně zpřístupnila druhá kampaň za Vikingy. Bohužel se začátkem od nuly, takže základních jednotek, kouzel apod. Což mě poněkud odradilo, protože klesnout ze silných zbraní opět na nulu a zase se prokousávat postupem vzhůru se mi úplně nechtělo. A jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že kampaně jsou celkem čtyři, celkově o 120 úrovních. Uff. V této chvíli jsem to vzdal - ačkoliv mě hra vážně bavila, tak nemám nutkání projít mnou odehraný obsah ještě třikrát, jen v trochu jiných barvách (jednotky apod. jsou jiné, není to jen o přebarvení, ale principiálně je to shodné).

Výborná musí být hra více hráčů proti sobě, zvlášť když už to lidé umí. Do hry si musíte vybrat jen omezený počet jednotek, kouzel, projektilů i místností z více možných, takže si dovedu představit, jak se jedou různé strategie, co se proti čemu hodí. Zároveň je možné postavit si hrad vlastní - rozhodnout se, které místnosti mají být více schované a bezpečnější před nepřátelským ostřelováním, jak vysoké věžičky, kde mít silné zdi, no prostě sen každého stratéga. Bohužel jsem neměl možnost hru proti lidským protivníkům vyzkoušet.

Za mě výborně zpracovaný jednoduchý koncept, který se mi sice v kampani po jisté době zajedl, ale dokud mě bavil, tak mě bavil hodně.

Celkové hodnocení: Výborná

Zajímavá karetní hra pro fanoušky "dračáku". Prvotní dojem je rozpačitý, protože na první pohled hra evokuje něco jako spoj 3, a ani po absolvování tutoriálu jsem moc chytrý nebyl. Po chvíli ale člověk pochopí pravidla, nejsou složitá, i když vysvětlovat by je hra mohla lépe.

S vybraným hrdinou se člověk snaží projít kobkou až k finálnímu nepříteli. V každé místnosti na vás čekají slabší i silnější příšery, náhodné události, a zdroje (peníze, runy, karty, zlepšení statistik hrdiny). Cestou sbíráte zlatozuby, za které si vylepšujete karty v balíčku. Tvorba vlastního balíčku je naštěstí naprosto minimalistická (to není aspekt karetek, který by mě bavil), ale kupovat vylepšení je nutno s rozmyslem. Různí hrdinové mají různé speciální vlastnosti, ale jinak průběh hry příliš nemění, a karty se mezi hrdiny sdílí.

Při hře jsem ze začátku cítil mírnou frustraci, protože jsem měl dojem, že velmi brzy narážím na nepřekonatelného protivníka, a nemám jinou možnost, než hrát stále dokola a grindovat, abych se dostal dál. Ale téměř vždy jsem se přistihl překvapený, že jsem se v dalším kole dostal mnohem dál, než jsem původně čekal. A díky tomu, že se v kobce dají prokopávat zkratky, tak se v podstatě žádný zákys ani žádný nucený grind nedostavil. Zlepšení karet se také velmi rychle projevují, a v pozdější části hry dokážou karty totálně obrátit situaci na bojišti a dostat vás skrz několik zdánlivě ztracených situací v řadě. Takže ačkoliv po smrti hrdiny jsem byl trochu znechucený, a nechtělo se mi začínat znovu a opět jít od začátku, tak jakmile jsem začal, tak jsem se naopak cítil nadopovaný adrenalinem, když jsem balancoval na hraně a neustále byl ve střehu, abych dobře zkombinoval svůj herní postup a karty v ruce, a povedlo se mi prokopat zas další zkratku v kobce.

Hra je kratší než jsem čekal, po splnění základní kobky je tam ještě druhá, ale to už je klasický nekonečný běh, a pak aréna, kde se stejným startovním vybavením se snažíte nahrát větší skóre než ostatní hráči (za odměny, reset žebříčku každý den), což byla docela zábava (zvlášť teď, roky po vydání, kdy už tam není zas tak velká konkurence). Samozřejmě můžete v klasickém průchodu zkoušet různé hrdiny, zlepšovat všechny karty na max, atd, ale nekonečné opakování už není příliš pro mě, takže po skončení základní kobky jsem hrát brzo přestal.

Vyzdvihl bych zábavnou českou lokalizaci (hra je původem česká) a celkové grafické ztvárnění. Také možnost hrát zdarma, jen s volitelnou možností podpořit tvůrce (k čemuž vás samozřejmě nabádám, pokud vás hra bude bavit). Odměnou za finanční příspěvek je zrychlené získávání zlatozubů. Pro hraní to ovšem není potřeba, já sám jsem přispěl až skoro ke konci své hry.

Z nedostatků bych zmínil nedostatečné vysvětlení všech pravidel a občasných pár chybek nebo nedostatků v uživatelském rozhraní. Také by se mi líbila plnohodnotná druhá kobka, nebo alespoň náhodně generovaná, ovšem s mapou (na rozdíl od dostupné nekonečné jeskyně). Zároveň mi hodně neseděl způsob, kterým je řešena útočná síla (útočíte za tolik bodů, kolik je vaše síla, a s každým útokem o 1 klesá), protože to způsobuje totální efekt sněhové koule. Když se vám dobře daří, pár ranami zničíte kohokoliv, ale pokud se vám nedaří, tak klesnete na útok síly jedna, a z té situace už je pak těžké se vyhrabat. Možná jako reakci na tento problém autor zakomponoval dorovnávání úrovně nepřátel (alespoň mi to tak přišlo), aby hra působila více vyrovnaně. Jenomže tím poztrácí smyslu investování do vylepšování statistik postavy, protože pak akorát dostanete silnějšího protivníka.

Celkově se mi hra moc líbila, a i když jsem měl občasné momenty frustrace, tak jsem ji v podstatě dohrál jedním dechem.

Celkové hodnocení: Výborná

Hře jsem věnoval necelou hodinu, ale na seznámení se to myslím úplně stačí. V Kindergarten hrajete ten samý den stále dokola. S závislosti na tom, s kým si promluvíte, o čem, a jak zareagujete, případně které předměty v místnosti použijete, se situace zásadně mění, odehrávají se jiné příběhy. Autor hry si velmi vyhrál v množství dostupných scénářů a jejich vzájemnému provázání. Vaším konečným cílem je odhalit vše, co se ve školce děje, najít všechny scénáře. K dosáhnutí tohoto cíle se vám postupně odemykají speciální předměty, které dostáváte jako odměnu za splněný hlavní scénář některé z postav, a které vám jako jediné zůstávají do dalších, opakujících se dní (spolu v našetřenými penězi).

Jedná se v podstatě o konverzační drama na malé ploše a svojí náturou mi trochu připomnělo snímek Dogville. V něm se také všední události začnou obracet do nechutných, zkažených rozměrů, avšak ne tak moc, jak v Kindergarten. Tato hra je protkána zvráceným, morbidním humorem a musíte na to mít žaludek, nebo být správně naladěni, abyste si to užili. Asi jako sledování Happy Tree Friends není pro každého. (Až mě překvapuje, jak nekompromisně pozitivní je poměr recenzí na Steamu). A na mě to bohužel zafungovalo naopak - možná už jsem moc starej, ale ten zvrácený svět mě nebavilo objevovat.

Což mě přivádí k druhému aspektu hry. V této školce velmi snadno umřete (hned na první obrazovce si zkuste odmlouvat školníkovi), a to vám restartuje celý den. Což je sice pointa hry, ale zároveň, pokud už máte v kapse speciální předmět, který je klíčem k dalšímu postupu, ale ještě jste nedokončili den, tak o něj přijdete, a musíte to zkoušet dokola znova, abyste přišli na způsob, jak si ho udržet. Znamená to, že si musíte držet mentální mapu všech svých rozhodnutí a konverzací, a přijít na variaci, která vás posune dál. To mě přišlo až příliš náročné - pamatovat si, která odpověď vede ke kterému výsledku, abych to mohl v případě potřeby zopakovat. Ve hře je sice systém nápověd, který se postupně odkrývá, ale i tak je požadavek na zapamatování si řetězu (nebo spíš pavučiny) událostí dost značný. V souvislosti s ne tolik (pro mě) lákavým prostředím mě to nepřesvědčilo, abych do toho investoval potřebnou mozkovou kapacitu.

Hra je celkově zajímavá, a pokud vás bude bavit téma a prostředí hry a máte rádi adventury, tak určitě zábavná. Mě ale aktuálně nesedla, takže ponechávám bez hodnocení.

Zasekl jsem se v třetí misi (což je půlka kampaně), která se mi nepodařila dokončit. Možná jsem tak neschopnej, ale měl jsem ze hry takový podivný dojem. V kampani jsou hned od začátku odemčeny všechny mise, což je zvláštní. Systém progrese mé vesmírné lodě mi unikl zcela. Občas misi začínám s vylepšenými zbraněmi (zřejmě přenesenými z minulé mise), občas začínám s úplně základními "plivátky", kterými je problém kohokoliv sestřelit. Nerozklíčoval jsem, kdy nastává která varianta. Ale dávám tomu částečnou vinu za to, proč jsem se nebyl schopen posunout dál. Pokročilá mise se základní zbraní mi přišla nereálná.

Druhý problém jsem měl s vizuálem. Ačkoliv je hra graficky moc pěkná, tak se na displeji odehrává přílišný vizuální chaos a jde to jen velmi těžko sledovat. Některá herní pozadí neposkytují dostatečný kontrast pro lodě a střely nepřátel. Zároveň hra dost často velmi oddálí obraz a vaše loď se stane hodně prťavou. V záplavě střel a efektů jsem ji dost často ztrácel z očí (přešel jsem kvůli tomu z notebookového displeje na velký externí monitor, ale moc to nepomohlo).

Co mi přišlo zpočátku hodně sympatické je velké množství grafických filtrů, který se dá obraz hry prohnat, a můžete si simulovat vzhled třeba Amigy, Commodoru, Herkulesu, VGA, atd. Jenže když si s tím přestane hrát v menu a pustíte si reálnou hru, tak zjistíte, že ačkoliv je to "cool", tak hra na to prostě připravená není - v některých situacích má např. pozadí úplně stejnou barvu jako střely nepřátel. Takže je to jen efekt pro efekt, bohužel.

Celkové hodnocení: Nic moc

Kompetentní logická hra s minimalistickým designem a rozumnou obtížností. Tak bych asi shrnul svoji zkušenost s Mars Power Industries. Hru jsem hrál na mobilu, a oceňuji, jak autoři zvládli vměstnat celou hru na malý displej a to bez kompromisů. Nic se neposouvá, nepřibližuje, a přesto je vše krásně čitelné a srozumitelné. Hra má jen pár základních principů, minimalistické hratelné pole, a přesto lze vykouzlit spousta složitých problémů. To mi přijde jako ukázka dobrého návrhu.

Přes všechny klady se mi hra někde za půlkou začala zajídat a opustil jsem ji. I když se autoři snažili přicházet s novými herními mechanikami, tak jsem i tak měl pocit přílišné stejnosti. Pokud si chcete tento titul zahrát, možná je dobrý nápad více si ho dávkovat, místo hraní v kuse.

Celkové hodnocení: Dobrá

Původní Rayman se mi vizuálně moc líbil, ale zpětně (mnoho let po vydání) jsem do něj nedokázal proniknout, protože byl tuhý jak podrážka od bot. S moderním pojetím v Rayman Origins, všeobecně výborně hodnocené a oceňované hry, jsem si sliboval, že se konečně s touto sérií pořádně seznámím. To se sice částečně stalo, ale... navzdory předpokladům mě to nijak moc nezaujalo a nedokázal jsem se přinutit pokračovat (skončil jsem někde uprostřed druhého světa).

Celá hra je moc pěkně kreslená a rozpohybovaná. Možná až moc, protože na mě působila snad až příliš dětsky a může to být jeden z důvodů, proč mě tolik nechytla. Prostředí je hodně barevné, bláznivé, fantaskní. Chápu, že to odpovídá originálu. Ale necítil jsem se tam jakkoliv vtažen, na rozdíl například od taktéž nově přepracovaného Oddworld: New 'n' Tasty! (který měl příběh a nebyla to jen náhodná sbírka úrovní). Zároveň sbírání světlušek, růžových pidižvíků a drahokamů má v současné době pachuť mobilních her, i když to opět víceméně odpovídá originálu.

Nečekal jsem a překvapilo mě, že Rayman umírá po první chybě (s tím, že může najít dočasné srdce, které mu jednu ránu vykryje a pak zmizí). Hra se naštěstí poměrně často ukládá a neopakujete moc dlouhý úsek. Přesto mě tento přístup trochu vadil, což může být s podivem, protože např. takový Super Meat Boy jsem si strašně užil. Rozdíl možná bude v přístupu k přesnosti ovládání. Když už umírám po jediné chybě, tak chci velmi přesně umět kontrolovat postavičku. S Raymanem mi to moc nešlo. Změny směrů mu strašně dlouho trvají. Rozběhnutí mu strašně dlouho trvá. Při výskoku jsem měl problém odhadnout, kam přesně dopadnu (možná proto, že Rayman nemá spojené tělo) a ovládání pohybu ve vzduchu bylo opět těžkopádné (jakmile člověk dostane vrtulku, tak to část problémů řeší). Z menších problémů bych ještě vyčetl ovládání kamery, kdy se nelze skrčením podívat dolů, takže se člověk občas úplně zbytečně zabije.

Původně jsem si myslel, že by hra vzhledem k až přehnané roztomilosti byla vhodná pro hru s dětmi. Ale po vyzkoušení si myslím, že budou muset ještě hodně poporůst, protože navzdory vizuálu cílovou skupinou nejsou a není to pro ně uzpůsobené.

Celkově mě Rayman Origins přišla jako příjemná plošinovka, která mě ovšem nedokázala oslovit, a u které jsem poněkud bojoval s ovládáním. Vůbec se ale nedivím vysokým hodnocením od ostatních, protože zpracování je parádní, a pokud vás hra zaujme, tak určitě poskytne spoustu zábavy. Já osobně hodnotím rezervovaněji.

Celkové hodnocení: Dobrá

Nox jsem v době vydání úplně minul a dozvěděl jsem se o něm až o 20 let později (nalákal mě buď kamarád nebo kluci z Retro Nation) a nyní si ho konečně zahrál. Musím říct, že mě velmi příjemně překvapil. Dohrál jsem jeden průchod za Conjurera a bylo to přesně stylem "já vím, že už bych měl jít spát, ale ještě nakouknu tady do té kobky... a ještě prodám získané vybavení... a...". Nox vyšel půl roku před Diablem 2 a je to stylem velmi podobné akční RPG, takže se nevyhnu občasnému srovnání.

Jak jsem psal výše, základní herní smyčku má Nox parádní, a drží člověka jak přibitého. Prostředí je různorodé, je v nich velké množství rozličných potvor, hráč nachází plno vybavení (naštěstí v rozumném množství) a pravidelně získává nové schopnosti. Celá hra lze projít se 3 zcela odlišnými postavami (válečník, vyvolávač/kouzelník, mág), což nemění jen postavu samotnou, ale kupodivu i příběh a částečně náplň světa. Mnou zvolený Conjurer mohl jako jediný používat střelné zbraně, měl jsem k dispozici cca 20 kouzel (mág má mnohem více) a mohl jsem opanovat či si vyvolat obdobné množství zvířat či příšer. Takový trochu Nekromant z Diabla 2 na steroidech. S vyvolanými příšerami byla docela sranda, začínal jsem s vlky a pavouky a končil jsem s orky, kamenným golemem, a mým favoritem, mimikem z DnD. Ano, to je ta příšera, co si v klidu číhá v podobě truhlice se zlaťáky, jen aby zaťala obrovské zuby, jakmile ji někdo zkusí otevřít. K tomu je potřeba zmínit i možnost vykouzlit maličkého atentátníka, do kterého vložíte vámi vybraná kouzla a on se potom rozběhne za nejbližší příšerou a vesele se odpálí, což na potvoru sešle zvolená kouzla (např. omráčení + otravu + ohnivý meteor). Westwood si s touto složkou hry velice vyhrál a je moc zábavná. Ostatní postavy nemohu posoudit, ale Conjurer je na jedničku.

Oproti zmíněnému Diablu se mi také více zamlouval pokus Noxe o větší živost světa. Jak hlavní tak vedlejší úkoly mají sice zcela banální příběh, který je jen do počtu, ale potkáváte se s množstvím lidí a ti na vás reagují. Obyvatelé městečka si stěžují na blížící se invazi, strážnému u řeky místní trhani ukradli boty a on by je chtěl zpátky, uvěznění dělníci v dolech vám děkují za záchranu a doprovázíte je zpátky, ve městě je plno přirozeně vybavených domků, do kterých lze vejít a prohledat místní truhličky - zkrátka není to jen holý nákres městečka s pár obchodníky a pak pustina plná krvelačných potvor kolem, ale trochu víc fungující a reagující svět.

Co jsem na Noxu těžce nesl byl silný tlak na posun vpřed a nemožnost se nikam vrátit, ani do města či jiné základny v případě nutnosti. Žádný portál či waypointy jak v Diablu neexistují, není možnost trochu si oddechnout a jít prodat věci. Mnohokrát se mi stalo, že jsem měl rozmlácené rozpadající se vybavení, nutně jsem jej potřeboval opravit, a prostě není jak. Nox dokonce zachází tak daleko, že když jsem po dlouhé náročné misi měl už dávno sundanou zbroj a kalhoty (jinak by se mi rozpadly), byl jsem přetíženej z nalezené kořisti, a konečně jsem doběhl do města (fyzicky mě nechali proběhnout okolím města a vstoupit branou dovnitř) a říkal jsem si "uff, konečně zpět!", tak mi najedou vzali ovládání, objevil se kouzelník, poděkoval mi, a okamžitě mě teleportoval do další mise. K další osadě bylo nutné se probít nebezpečným prostředím a netušil jsem, jak bude daleko. V takové chvíli jsem měl chuť majznout autory něčím po hlavě. A popsaná situace nastala za hru vícekrát, nejen jednou.

Z dalších negativ se dá zmínit špatné uživatelské rozhraní inventáře, zejména při obchodování. I když to je asi symbol dané doby. Co mě ale vadilo hodně, bylo špatně zdůrazněné vypadnutí nalezených předmětů. Mnohokrát se mi stalo, že jsem někoho zabil/otevřel truhličku, a myslel si, že tam nic nebylo, nebo že tam byla jen 1 věc, a přitom vypadlo ještě něco jiného důležitého, a já jsem si toho vůbec nevšiml. Nox dělá špatně několik věcí a výsledkem je dost frustrující pocit, že vám utíkají zbytečně věci, případně neustálé prohledávání okolí kurzorem (což je při vyvolaných společnících občas dost problém). Předměty nemají obrysy a velmi často jsou na zemi naprosto neviditelné. Zároveň chybí výrazný zvuk, který by vás na vypadnutí dobře upozornil (zvuky se liší podle typu předmětu, u některých jsou velmi jemné) - toto třeba i první Diablo mělo zvládnuté lépe. A zvýrazňování předmětů samozřejmě chybí úplně (druhé Diablo). Výsledkem je neustálá paranoia, že za sebou necháváte užitečnou kořist.

Co se týká RPG prvků, tak zajímavostí je, že ve hře vůbec neřešíte rozdělovaní bodů do vlastností, stromy dovedností, a tak dále. Vůbec mi to nevadilo, nebylo potřeba nic studovat, nezdržovalo to, a hádám, že to usnadnilo autorům vyvážení obtížnosti hry. Na druhou stranu to negativně ovlivňuje znovuhratelnost. K tomu, co řešit musíte (vybavení A nebo B, kouzlo X nebo Y), bohužel ale na netu neexistuje žádná slušná wiki/dokumentace, a hra toho moc nevysvětlí, takže u spousty věcí se můžete pouze dohadovat, jak fungují (například zda se sčítají odolnosti vůči elementům), ale nedozvíte se to.

Líbila se mi herní náplň, která se neskládá pouze z vyvraždění všeho, co se hýbe. Občas jsem něco hledal, někoho zachraňoval, a hlavně jednotlivé úrovně paláců/podzemí/atd často obsahovaly plno pastí, kterých bylo nutné si všimnout a vyhnout se, případně je deaktivovat, teleporty, které vás hodily na neznámé místo, propadající se podlahy, zamčené dveře, které potřebovaly klíč, a podobně. Klasickým příkladem byla truhlice uprostřed místnosti, u které jste uvažovali, zda je to opravdu odměna v podobě pokladu, mimik, co vás zkusí zabít, nebo jenom spouštěč nějaké události, která prostor kolem vás zaplní nepřáteli. Líbily se mi malé detaily, které ukazovaly, že autoři nad hrou přemýšleli, například když jsem čistě náhodou zjistil, že kamenný golem nelze otrávit a ani mu nedokáží ublížit masožravé rostliny - velice užitečné v bažinách (a ono to dává smysl, ale dopředu by mě nenapadlo, že nad tím autoři přemýšleli). Případně takové malé vtípky, jako třeba že když zabijete upíra (který je hodně agresivní a tuhý), tak se po smrti změní v netopýra a agresivně a vztekle vás začne kousat... za 1 HP. A vy ho pak jedním úderem smáznete a on shoří. Nebo že pokud zemřete, tak se vám hlavní záporačka na koncové obrazovce osobně vysměje a popíše vám, co se s vaším mrtvým tělem následně stalo (plus pěkný obrázek).

Grafika je pěkná, ručně kreslená, a dobře animovaná - například rozbíjení všemožných stolů a poliček s vybavením je velmi uspokojivé, rozletí se to na tisíc kousků. Bohužel v dnešní době už je dost hrubá a kostičkovaná (existuje možnost i neoficiálně zvýšit rozlišení, ale to grafiku jen oddálí a zmenší, nezjemní ji to). Na mém systému jsem měl s původní verzí hry (z GOG) technické problémy, ale vřele doporučuji otevřený projekt OpenNox, který zajistil bezproblémový chod na moderních systémech.

Lidem, co mají rádi akční RPG "rubačky", a nevadí jim postarší grafika a ovládání, tak můžu Nox vřele doporučit. Je to zábavná hra, která hodně táhne kupředu a nemusíte se zdržovat přílišným přemýšlením nad vývojem postavy.

Celkové hodnocení: Výborná

Thief se mi poprvé dostal do ruky pravděpodobně někde na střední. Pamatuju si, že se mi strašně líbil, a zároveň jsem fakt nebyl schopen rozdýchat zombie a jiné nemrtváky, které se ve hře vyskytují. Odehrál jsem pár úrovní a odložil ho, že na to fakt nemám. No, teď už jsem o dost starší, pár špatně otexturových polygonů mě přece nemůže rozhodit, tak jsem se rozhodl k titulu vrátit a konečně ho dohrát. Což se mi i povedlo, na obtížnost Hard (ovšem přiznávám se k častému save scummingu), takže jsem sám se sebou spokojenej.

Thief dělá strašně moc věcí dobře, nebo minimálně zajímavě. Autorům se podařilo vytvořit zajímavý středověký svět, ve kterém existuje okultismus a nadpřirozeno, ale zároveň je na hraně technologického přerodu, což prastaré bytosti ohrožuje. Z toho plyne zajímavý příběh, který teda kvůli použité staré a zkomolené angličtině není vždy lehké sledovat, ale mod s titulky umí hodně pomoci (případně různé wiki). Výborným krokem je, že zlodějské vybavení se vůbec nepřevádí do příštích misí, takže vás to motivuje nástroje používat a zbytečně neškudlit. Zároveň počáteční nákup lze provést za nakradené zlato výhradně z předchozí mise (a zbytek propadne), takže vás to motivuje prohledat každou skulinu, a pak následně nakoupit vše, co lze. Cíle mise se mění s vybranou obtížností, takže si můžete sami nastavit, na co se cítíte. V průběhu mise se cíle mohou radikálně měnit v důsledku překvapivých zvratů (můžete mít za cíl najít konkrétního člověka, jenže najdete jen jeho mrtvolu - to vám výrazně změní vaše plány). A v neposlední řadě mapa je jen hrubý ruční náčrtek, netušíte, kde přesně jste (i proto máte po ruce vždy kompas), a dost často může být i značně nepřesná nebo plná prázdných míst (protože např. váš informátor prostě netušil, co tam přesně je, když vám mapu prodával, anebo je ten svitek s mapou stovky let starý). Výsledkem tohoto všeho je výborné ponoření se do hry, kdy se cítíte v živém světě, který dává smysl. Herní design musím velmi pochválit.

Thief je hra pro lidi jako já, kteří rádi prošmejdí každý kousek mapy, protože co kdyby se tam skrývalo něco zajímavého. Zároveň je vysoce zábavné číhat ve stínech na správný okamžik, pak vyběhnout, přetáhnout strážného po hlavě obuškem, a rychle jeho bezvládné tělo ukrýt někam do stínu. Tyto aspekty hry jsem si vážně užíval. Z čeho jsem nebyl zas tak nadšený byly různé nadpřirozené bytosti, zvláště nemrtví. Už jsem se sice neklepal strachy ze zombií (i když zvukový doprovod má Thief udělaný výborně, a zvlášť v blízkosti kostlivých válečníků, co si pro sebe děsivě mumlají a k vám vykřikují fráze typu "Join usss!", když vás jdou zmasakrovat, jsem měl opravdu nepříjemný pocit), ale na mise s lidskými protivníky jsem se těšil mnohem víc. Na druhou stranu, musím uznat, že ať už nemrtví, nebo agresivní zvířata či jiné zvířecí příšery hru ozvláštnili, a mít všechny mise bez nadpřirozena by byla nuda (zde bych vypíchl misi, kde se převlečete za učedníka řádu Hammeritů a nakráčíte si to hlavní branou přímo do jejich sídla, to byla zábavná změna). Jen bych osobně to nadpřirozeno asi výrazně umenšil.

Vzhledově už na tom Thief samozřejmě není po těch letech nijak moc dobře. Pokud se však přes to přenesete, tak i v dnešní době má hra hodně co nabídnout (zvláště, pokud znáte jen moderní hry, kde vás navigační šipka vede vždy za ručičku, a chcete si vyzkoušet zcela jiný přístup), a jako zakladatel plížícího žánru má Thief jednoznačnou pozici na piedestalu význačných her herní historie.

Celkové hodnocení: Nářez (v době vydání) / Výborná (v současnosti)

Hexcells Infinite je v podstatě Hexcells Plus plus generátor úrovní jako bonus. Úrovní je stejně jako v Plus, mají stejné herní mechaniky (nic navíc), přišly mi stejně těžké, stejná herní doba, no prostě to stejné znovu. Což není špatně, pokud se vám líbilo Plus a chcete přídavek, tak vás Infinite určitě nezklame. Pokud jste Plus nehráli, tak můžete začít rovnou s Infinite, o nic nepřijdete.

Generátor je příjemný bonus, který vás bude v případě zájmu zásobovat nekonečným přísunem nových hlavolamů (ve dvou obtížnostech). Na rozdíl od předpřipravených úrovní, pro které lze najít videonávody na netu (asi 2x jsem vyměkl a nechal se pošťouchnout vpřed), tak u generovaných úrovní to samozřejmě nehrozí. Přísahal bych, že u jedné těžké vygenerované úrovně jsem se dostal do situace, kde prostě nebyl žádný možný krok vpřed (kromě tipování), ale autor tvrdí, že je to nemožné, takže asi to byl "pebkac" ¯\_(ツ)_/¯

Stručně, pro Hexcells-pozitivní hráče je Infinite nejlepší díl série, i když se od předchozího dílu vůbec nezměnil.

Celkové hodnocení: Výborná

Hexcells Plus přináší to stejné co Hexcells s pár novými mechanikami a výrazně zvýšenou obtížností. A pořád je to stejně dobrá zábava.

Z nových mechanik oceňuji zejména pole indikující, kolik je v okolí modrých hexů. To umožňuje zcela novou hratelnost, a autor ji často využívá. (I když mi trvalo dlouho, než jsem si zvykl, že pole nezapočítává samo sebe, což by mi přišlo logičtější). Otazník v šedém poli je už spornější. Umožňuje dávkovat hádanky rozbitím plochy do menších celků, nad kterými lze přemýšlet snáze, než nad celým obrazem. Ale dost často jsem měl pocit, že hlavně autorovi umožnil snadněji navrhovat hádanky. Tento nový prvek jsem tak nedokázal moc ocenit.

Obtížnost od prvního dílu přituhla velmi výrazně. Hra již od začátku nasazuje laťku zhruba tam, kde první hra končila. A v předposlední úrovni jsem už vyměkl a 2x se nechal k dalšímu kroku pošťouchnout řešením z internetu, protože jsem do toho předtím zíral hodinu v kuse a prostě nebyl schopen najít krok vpřed. Hra je samozřejmě stále férová, a v podstatě nevyžaduje extrémní kombinatoriku, ale u větších úrovní je tam tolik možností, kam se koukat, že snadno ten jediný možný následující krok přehlédnete.

Pro milovníky logických her je toto výborná volba, a zřejmě lepší možnost než první díl, protože ten je příliš krátký a snadný.

Celkové hodnocení: Výborná