Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

< >

Minecraft

  • PC 100
Minecraft fáze:

1. To je ale hnusná grafika. Jít na trh s takovou grafikou, to je jako letět dneska do války na dvouplošníku. Skládání kostek? Vykradené lego, nic nového pod sluncem. A proč je to tak katastrofálně náročné na hardware? Takovou hru by přece mělo utáhnout i Pentium 1. Je vidět, že dneska k úspěchu stačí trocha hype a prodá se to. Trááápnýýý! Kdo tohle může hrát?

2 Proběhl jsem se tam a rozbil pár kostek. Nic moc se nedělo, divná grafika, nuda. Nechápu, kdo tomu může pořád lepit stovky. A stavět něco takhle hranaté? Není lepší si to třeba nakreslit?

3.Potřebuju si něco nakreslit, ale nechce se mi. Napadlo mě postavit si to v Minecraftu, jen to nesmí být moc kulaté. Aspoň k něčemu ta hra asi bude.

4. Stavím, stavím, pořád stavím, rozrůstá se mi to jako hrnečku vař - pomoc, nemůžu přestat! Nemám zavolat na tu kliniku pro léčbu herní závislosti? Kdy naposled jsem slyšel ráno štěbetat ptactvo a viděl prosvítat slunce mezi žaluziemi, což je neklamným znamením toho, že bych si měl jít konečně lehnout?

5. Došla mi fantazie, už nemám co bych postavil, ale když ten Minecraft tak dobře umím, co takhle na chvíli zkusit survival mode? Jen na chvilku!

6. K...a!!! Zase mrtvý, to už je dneska potřetí. Těžím, těžím, na chvíli ztratím pozornost a pak zasyčení - otočím se a za mnou creeper. Výbuch mě odhodil, škrtnul jsem o lávu, hořím a než mi v úleku došlo, že bych měl skočit do vody, je po mě. Ještě jednou to zkusím, ale vážně už naposledy!

7. Stavím si baráček. Není to nic moc, mám jen to, co jsem si natěžil, ale baví mě to stejně, jako stavba těch honosných paláců, které jsem stavěl v creative. Jen mě mrzí ta kvanta vyhozeného kamene, kterých jsem se při cestě krajem zbavoval všude možně. Teď si ten kámen musím znovu pracně těžit.

8.Jsem tu tak sám, ztracen ve velkém světě. A těm vesničanům není slova rozumět. Nezkusím to na nějakém online serveru?

9.Tak jsem se poprvé připojil na nějaký online server. Několik bylo plných, ale pak se zadařilo. Maturuji s přihlášení v časovém limitu, moc dlouhé jméno. Ocitám se v nějakém městě, opravdu pěkné stavby. Chvíli chodím, ale náměstí nemá východ. Nikdo mi neodpoví na otázku. Někdo se tu baví zapalováním NPC vesničanů. Admin vyhlašuje nějakou soutěž. V dálce vidím létat pár hráčů v diamantovém brnění. Admin ruší soutěž kvůli cheatům, se slovy "poděkujte těm, co lítali." Probůh, co je to tu za lidi, jdu pryč.

10.Zpět v singlu. Tolik možností! Co mám dělat napřed? Ochočil jsem si koně, stavím si podzemní rychlovlak, rozšiřuju vesnice, množím vesničany, sázím a sklízím pole, plánuju dalekou cestu na poušť a jestli seberu odvahu, možná zkusím jít i do Netheru. A co kdybych si třeba obložil Věž obsidiánem? Ale ne, to už je moc. Onehdy jsem stejně strhnul svůj osobní rekord, když jsem hrál 14 hodin v kuse od 18:00 do 8:00 a skončil jsem jen kvůli povinnostem a nerad.

Minecraft je hra, která obrátila svět her na hlavu. Ostatní vývojáři se tak lopotí, aby do svých her dostali příběh, atmosféru a grafiku co možná nejpodobnější realitě, snaží se optimalizovat hru i pro starší počítače a pak si přijde nějaký nezávislý vývojář, který v práci vyvíjel hry a ještě toho neměl dost, takže i ve svém volném čase vyvíjel hru - lego bez příběhu, s ošklivou grafikou a katastrofální optimalizací a z nějakých záhadných důvodů jí prodal desítky milionů a místo aby se mu hráči vysmáli, je z jeho hry AAA titul, světová jednička a popkulturní fenomén. Oprávněně. Nikdy v žádné hře, jsem nezažil takové napětí, tolik leknutí, tak silný pocit, že jsem skutečně uvnitř. Nikdy v žádné hře, jsem neměl tak silnou snahu neprodat svou kůži lacino, nikdy jsem necítil tak velký strach ze ztráty orientace a zabloudění. A nikdy jsem žádnou hru taky nehrál tak dlouho, zatím s výjimkou Knights and Merchants: The Shattered Kingdom.

Vytknout musím, že hra je obrovský žrout času. Nevím jestli je vůbec vhodné, pouštět k ní malé děti. I já jako dospělý mám co dělat, abych nemyslel pořád jen na Minecraft a taky nějak fungoval v reálném životě. Už čekám jak na boží smilování, kdy mě to konečně přestane bavit.

Pro: Obrovský svět se spoustou možností.

Proti: Z grafiky občas bolí oči, systém ukládání, velký žrout času, hardwarové nároky.

+19

Half-Life 2

  • PC 90
Pokračování sci-fi 3D akce.
Po otevření portálu do jiného vesmíru, byl svět zamořen hmyzem a různými cizími zvířátky a navíc odtud přišli i nepříjemní mimozemšťané, kteří zotročili planetu. Je třeba spojit se s hnutím odporu a něco s tím udělat.

Hru mám ze Score č. 215. Ležela mi na disku 3 roky nedohraná. Zaseknul jsem se tehdy hned v úvodu, když mi po skoku z okna do jakéhosi dvora nešly otevřít dveře, tak jsem to vzdal. Náhodou ji před pár dny rozehrál synovec, který vymlátil ty dveře popelnicí, takže jsem po něm mohl pokračovat a dohrát to. Hmm. Asi už stárnu.

Half Life 2, je bezpříběhová hra s důrazem na detail, zábavný boj a atmosféru. Má povedené skriptované minipříběhy, na kterých si vývojáři opravdu dali záležet. Skutečně dělají dojem uvěřitelného světa a živých lidí. Voják, který se po boji unaveně opírá o bránu a má evidentně všeho dost, jako by mi svým postojem říkal, dejte mi na chvíli pokoj, musím se sebrat - i když ve skutečnosti neříká nic. Podobnými maličkostmi je hra nacpaná a já jsem si jich během hraní dobře všímal.

Alyx a její pejsek byli bezva, otec Grigori a jeho stádečko překvapili, jízda v různých dopravních prostředcích s občasnými zastávkami na vyčištění, bavila. Nejvíc mi ale utkvěl v paměti most - což vzhledem k faktu, že trpím hrůzou z výšek nepřekvapí. Potěšila mě i sbírka východoevropského vozového parku - moskviče, trabanty, volhy, robury, snad jsem zahlédl i náklaďák Avia!

Hry od Valve jsou tradičně kvalitní po všech stránkách, takže krásná grafika spojená s optimalizací pro méně výkonné počítače, je samozřejmostí (aby taky ne, když to stálo 40 milionů dolarů). Nevím, co bych hře vytknul - snad jen, že mi párkrát vytuhla při loadingu a na úplném konci jsem pořádně nevěděl, co mám dělat, abych zastavil prchajícího nepřítele.

Pro: Akce má spád, Alyx, Dog, otec Grigori, perfektní pocit ze zbraní, uvěřitelný svět

Proti: Absence příběhu?

+28

Secret Files: Tunguska

  • PC 70
Nemám rád adventury. Zírat na statickou obrazovku a přemýšlet co dělám špatně, jestli je to záměr, bug, slepá ulička nebo vtípek tvůrců, věčně nevědět jak dál, zkoušet všechno na všechno a stejně se pak náramně divit, když mi jde zkombinovat vidlička s obrázkem, nebo rybářský prut se zapalovačem (skutečné příklady z Tungusky). Jen občas, když slyším na nějakou adventuru samou chválu, tak si ji vyzkouším. Takhle jsem se dostal k věcem jako Broken Sword: The Shadow of the Templars, nebo Posel smrti, nebo Atlantis Evolution.

Tunguska mě relativně bavila, má netradiční prostředí z Ruska, průměrně dobrý sci-fi příběh, zajímavé nápady, jako třeba možnost přepínání mezi dvěma postavami, hra má různé herní asistenty a nápovědy (ale občas mi ani ty nestačily), velmi slušnou grafiku, jen animace činností jsou malinko ošizené, asi aby se ušetřilo.

Hra je nadprůměrná, je to kus kus dobré práce, jednotlivé obrazovky mají atmosféru, ale jako celek to nepasuje dohromady - atmosféra selhává, neměl jsem po dohrání žádné nutkání psát oslavné ódy a kdyby podle toho někdo natočil film, asi bych se na takové béčko s naprosto nudnými hlavními hrdiny nedíval.

Jedním ze základů dobré adventury, je opravdu charizmatická hlavní postava, kterou si hráč oblíbí. Nina Kalenková mě vyloženě vadila, ten její ostrý, řezavý hlas, mi celou hru drásal mé vytříbené uši, nesnášel jsem ji. Nina se divně oblíká, divně vypadá a celkově mi hlasem a povahou přišla spíš jako americká feministka, než ruské děvče s holubičí povahou. Přitom i tajná agentka (byť v našem případě jen agentka amatérka) může být elegantní, může mít ženské charizma a povahu, která hráči zabrnká na city. Jako třeba hlavní postava her The Operative: No One Lives Forever 1 a 2.

Co se na hře tvůrcům opravdu povedlo, jsou kupodivu vedlejší postavy. Například sestřička, která na recepci divoce tančí v jihoamerickém rytmu a přitom si promýšlí kariéru, zatímco vrátný u vchodu se marně snaží namalovat její obraz, nebo chlápek, co si staví domeček z karet a tentokrát to určitě stihne dokončit než přijde zemětřesení To je podruhé, co jsem se u nějaké hry zasmál. Nebo nerudný ale vtipný hostinský, který vás dokáže odpálkovat tak elegantně, že se na něho ani nemůžete zlobit, nebo starý pán, který žije sám na starém hradě na ostrově (taky bych chtěl takový soukromý hrad, jen bez té hrobky a koster). Není to špatná hra. Bavit bude každého kdo si ji zahraje, ale ani zdaleka mě nepohltila tak, jako moje jiné dohrané adventury.

+18

Warrior Kings

  • PC 50
Radši bych šel okopávat zahrádku, než abych v téhle hře sledoval pomalé ploužení pěchoty po mapě. Oni vývojáři Age of Empires II: The Conquerors Expansion nebyli blbci, když dali pěším jednotkám jen o maličko nižší rychlost, než jízdním. Navíc moji vojáci kvůli nějakému bugu ani nechodí, místo toho se mi v několika trhaných fázích přeteleportují na místo - a vypadá to fakt blbě.

Grafika je zblízka kostičkovaná jak Tetris (1920x1080px) a z výšky je zase zamlžená, takže nevidím nic pořádně. Jednotky nejdou rozumně označit - pořád se mi označuje něco co nechci, nebo naopak - hádám, že to mělo být nějaké vylepšení pro "usnadnění" označování, ale buď jsem to nepochopil, nebo to nefunguje. Všechno tu nesnesitelně dlouho trvá a nic pořádně nefunguje. Než četa kopiníků zničí jednu budovu, můžu si jít mezitím lehnout. Někteří vojáci útočí, někteří ne a já nevím proč.

Cizí jednotky se mi objevují odnikud na prázdné mapě, protože proto. Když chci otočit pohled, tak se neotáčí v ose kurzoru myši, ale otočí mě podle dolního kraje obrazovky, takže to, co jsem chtěl vidět z druhé strany, mám za zády. Jednotky si volí nejkratší cestu k cíli, do nejprudšího kopce, takže přesun trvá dvakrát tak dlouho a do cíle dorazí nikoli ve vojenském tvaru, ale roztahaní, jako omladina táhnoucí se večer z diskotéky. Na nic tam není spolehnutí, o nic se tam nemůžu opřít a říct, tohle je dobrý nápad.

Když si pak člověk přečte "nezaujatou a vysoce objektivní recenzi" na Bonuswebu s 93% hodnocení, tak nechápe. Připomíná mi to trochu Castle Strike. Taky měla velký hype recenzentů, supr grafiku, fůru nových nápadů, ale přitom hratelnost přímo mučivou. (ačkoli u Castle Strike to zmrvily hlavně kanóny. Na co stavět hrad, když mi ho kanón za chvilku rozbije?)

Nedostal jsem se dál, než do první mise. Ačkoli osvědčený princip strategie, kdy rolníci chodí mezi baráčky, obdělávají políčka, panáčci šermují, střílí po sobě šípy, hrady se pyšně strmí atd. nemohl zklamat, je ta hra neskutečně zmrvená. Další z her, které se snažily vylepšit nevylepšitelné.

Pro: Grafika, zdálky to hemžení vypadá krásně.

Proti: Bugy, mizerný pathfinding, nic nejde pořádně vidět, všechno strašně trvá, hratelnost.

+4 +5 −1

Daikatana

  • PC 60
Daikatana je přímočarou 3D sci-fi a fantasy akcí z pohledu vlastních očí, kde hlavní postavu doprovázejí i společníci, řízení umělou inteligencí. Po přečtení poslední recenze na tuto hru jsem si vzpomněl, že mi leží kdesi na poličce a že jsem ji kdysi chvilku i hrál.

Byl jsem v jakémsi odpudivém zeleném údolí, kde tekly proudy zelené vody a útočily na mě chrastící žáby a komáři. Trvalo mi delší čas, než mi došlo, že to chrastění má spojitost s pohybem žab. Nevím proč by měly žáby chrastit a přišlo mi to velice podivné. Přes most jsem se dostal k jakési bráně a logicky jsem z toho usoudil, že mým úkolem je najít způsob jak ty dveře otevřít, nevyvolat poplach a nespadnout dolů do propasti. Nešlo to, návod nebyl, tak jsem se na to vykašlal.

Teď po letech jsem hru zase instaloval a rozehrál. Myslel jsem, že poučen léty hráčských zkušeností, na to tentokrát přijdu. Nějak přes ty dveře projít musím. A znovu jsem se zasekl. Z návodu jsem zjistil, že mým úkolem je nevšímat si dveří, vyvolat poplach a skočit dolů do propasti, což bych v reálu nikdy neudělal. O chvilku později další zásek. Zavřená brána a nemůžu tam ani zpátky. Podle návodu mám rozbít nějaký rozvaděč. Rozvaděč byla nenápadná šedohnědá krabička, která vypadala stejně jako desítky jiných nerozbitných dekorací. Jak jsem měl zjistit, že právě tahle krabička se rozstřelit nejenže dá, ale přímo musí? Stejně vypadající mříže v oknech, nebo jiné věci, můžou být nezničitelné i zničitelné a nic vás na to neupozorní.

Hlavní postava klidně skočí z dvaceti metrů a nic se jí nestane, ale jinde skočí z metru, přijde o životy a nepříjemně řve. Zvuky topení při plavání pod vodou, u mě vyvolávaly nepříjemný dávivý reflex. Když jsem vlezl se zbraní mezi NPC, začali všichni najednou vydávat jeden a ten samý odpudivý skřek (jakože se mě bojí), takže mi nezbylo nic jiného, než uposlechnout svůj smysl pro estetiku a všechny brutálně zmasakrovat. O životy vás můžou připravit nejen nevycválané dveře, ale klidně i páka, která ty dveře otvírá.

Na začátku hry jsem si neustále říkal, že takový odpad nemohl Romero myslet vážně. Odpudivé prostředí, hnusná odfláknutá grafika, ohavné zvuky, mimořádně odpudivé in-game videa, prostě hnus na první pohled i poslech. A pořád jsem si říkal, "to je ale krávovina. To je neskutečné. Tohle je parodie na hru." Ale chtěl jsem se dostat až do Řecka, kde se to prý zlepší, tak jsem hrál dál. A víte co se mi stalo? Začalo mě to bavit. Ne až v Řecku, už v první části v Japonsku. Najednou jsem se přistihl, že už si neříkám "to je ale blbost." Místo toho si říkám "hele, jsem ve ventilačkách a útočí na mě graesel, ty vole, já jsem v Deus Ex? A tady to vypadá jako v Unrealu, paráda. A tady si připadám jako ve The Wheel of Time. Pěkně udělali tenhle palác, dobrá grafika na tak starou hru. Bavím se? Bavím! Nekecali, fakt se to zlepšilo!"

Parťáci mě chvílemi bavili a chvílemi zlobili, protože těžce bugují. Chci třeba dostat chlapa na plošinku s výtahem. Chlap si ale stoupne tak, že se hlavou zasekne o strop a výtah dál nejede. Nebo si stoupne pod výtah a ten nemůže zase sjet dolů. Nebo výtah sjede, ale bez chlapa, který zůstal viset za špičku chodidla ve vzduchu. Nebo se zasekne ve dveřích a dveře ho umlátí k smrti. Nebo se zasekne na rovné zemi a někam usilovně běží, aniž by se hnul z místa. Parťáci předvádějí širokou paletu záseků a bugů, každý z nich vypečenější, než druhý, prostě si s nimi užijete kopec legrace.

Nutnost starat se o parťáky jsem bral jako součást hry, takové malé Tamagoči, obohacení hratelnosti. Neznám snad žádnou 3D akci, kde by se parťáci řízení počítačem chovali bezchybně. Romero tehdy nemohl vědět, že naprogramovat umělou inteligenci pro parťáky, je extrémně těžký úkol, na kterém si i mnohem později vylámali zuby mnozí. Parťáci mohli být sympatičtější, ne tak klišoidní. Zvlášť ta slečna se nemusela chovat jako fracek. A nechal bych ji předabovat, její hlas se mi nelíbí. Superfly by se zase nemusel chovat jak idiot, předbíhat mě a nabíhat nepřátelům do rány. V Giants: Citizen Kabuto parťáci prostě utíkali za hlavní postavou a stříleli tam, kam střílela ona - jednoduché, účinné, takhle to mělo být.

Zbraně se povedly. Už základní zbraň udělá na dvě rány z lidského vojáka sekanou a protože projektil se odráží, můžete s ní střílet i za roh - nebo na sebe, pokud se střela odrazí od rovné plochy. A pak musíte střelhbitě uskakovat před vlastní splašenou střelou. Minomet se stal mou nejméně oblíbenou zbraní, protože se stávalo, že se mina bugnula a místo vržení na cíl se umístila do vzduchu přímo před obličej hlavní postavy. A pak už jen výbuch, světlo na konci tunelu a load. Parádní je vícehlavňová brokovnice, která umí vystřelit víckrát za sebou, takže s ní před sebou kosíte nepřátele jako s kulometem.

Příběh je slabý, slaboučký, ale pořád lepší než klišoidní nesmysly, které najdete ve většině současných her.
Jako třeba:
"rituál se nepovedl a otevřel se portál do pekel, odkud vycházejí démoni, takže tam naběhni, nakopej démonům zadky (mají-li nějaké) a zase to zavři nebo aspoň něčím zacpi, kdo se má na ty šeredné démony koukat, sakra,"
nebo:
"akademie byla napadena, mistr je zabit, vyšetři kdo za tím stojí a proč sebrali tu věc, o které nikdo nevěděl, co to je, ani k čemu to je,"
nebo:
"ztratil jsi paměť a všichni po tobě jdou, tak je všechny humanitárně postřílej, aby jsi nakonec zjistil, že všechno je jinak,"
anebo nejhůř ze všech:
"nastala invaze potvor ze záhrobí, nikdo o tom nic neví, ale určitě je to naše vina, páč jsme k nim nebyli dost citliví a nedostatečně jsme naslouchali jejich potřebám. Proto je potřeba nejdříve provést sebekritiku, vystřílet všechny ty rasisty, co nemají rádi nemrtvé a potom bude všechno určitě OK."

Ale to jsem se nechal unést jistými paralelami se skutečným světem, takže zpět k tématu. Příběh.

Prolíná se v něm současnost, sci-fi, fantasy a klasické mýty. Díky moci meče Daikatana, s vámi prostoročas smýká jako tsunami s rodinnou vilkou a tak se podíváte do zemí, kde je všechno (včetně zbraní) jinak. Je to příjemné osvěžení a hra není ničím vázaná. Můžete se dostat kamkoliv, setkat se tam s kýmkoliv a zažít tam cokoliv. Je to vlastně několik her v jedné, podobně jako v Giants: Citizen Kabuto. Když vyrobíte hru, která se odehrává třeba na kosmické stanici, tak se z ní celou dobu nehnete, protože by to nedávalo smysl. Daikatana má prostředí omezené jen fantazií tvůrců.

Jen nechápu, proč se příběhové cutscény musely dělat v enginu hry. Byl až takový problém zaplatit nějakému studiu, aby udělalo kvalitní příběhové filmy, když už to vývojáři neuměli? Jak mám brát vážně video, kde jakési odpudivé pytlovité věci přibližně lidského tvaru předstírají mluvení, ale neotvírají při tom ústa?

Hru jsem hrál s otevřeným návodem na ploše a díval jsem se do něj často. Občas jsem si i říkal, jestli nemám opravit svůj komentář na Evil Islands: Curse of the Lost Soul a přenechat titul hry s největším počtem loadů v dějinách právě Daikataně. Kombinace relativně vysoké obtížnosti a bugů, dělala pravé divy. Naštěstí se hra načte za vteřinu. Hrál jsem hru s posledním patchem, kde už byla možnost ukládat kdekoliv. Neumím si představit, že bych musel ještě navíc hledat ukládací kameny. Prvotní neopatchovaná verze hry, musela být pravé peklo a nedivím se, že to Romero tak schytal.

Když vytočený a totálně zdeptaný recenzent hry, kliknul na Quit a hra se ho zvesela zeptala "Are you broken?" (nebo na podobnou veselou otázku) a neměl jinou možnost, než kliknout na YES, asi ten vtip moc neocenil (jakkoli vtipné to je). Kdyby Romero vystřihl ze hry první mizerné mapy s komáry a žábami, zvýraznil aktivní části interiéru, nechal vyrobit krásná filmová videa, nechal hru kvalitně ozvučit, přenášel parťáky do dalšího levelu automaticky, zrušil friendly-fire, nedovolil dveřím automatické zavírání a tak podobně, nemusel to být vůbec takový propadák.

Hra se od nudných prvních levelů neustále zlepšuje a je čím dál zábavnější. Romerovy zkušenosti s tvorbou her, se někde projevit musely. Osobně si myslím, že recenzenti, kteří se v roce 2000 na hře pěkně vyřádili, se nejspíš nedostali ani z první mapy (ale to já taky ne, takže to neberte jako kritiku). Herní recenzent Michal Rybka kdysi napsal, že pokud přijdete na nóbl párty v trenkách, ale ihned se jdete převléknout a zbytek večera už chodíte oblečen jako dokonalý gentleman, stejně všichni napíšou, že jste přišel v trenkách. A není to chyba recenzentů, ale tvůrců hry. V pozdějších levelech už jsem oproti takovému Unrealu, nebo podobným hrám, neviděl rozdíl v hratelnosti. Pokud jste ještě Daikatanu nehráli, zaručuji vám, že po překonání map s komáry a žábami, už to bude jen lepší a lepší.

Pro: Herní legenda, výborně hratelné, zajímavé prostředí, zbraně.

Proti: Hrozné první mapy, bugy, bugy, bugy, odpudivá videa mezi misemi, slabší příběh, parťáci.

+25

SpellForce: The Breath of Winter

  • PC 70
Série Spellforce se odehrává se ve fantasy světě Eo, který byl po strašlivé válce mágů rozerván na kusy a zbyly z něj jenom osamocené ostrovy. Jediné spojení mezi ostrovy, zajišťují cestovní brány, které po katastrofě postavil Rohan, poslední mág, který válku přežil. Po celém světě, jsou kromě rozpadlých ruin, zamořených různými přízraky a příšerami, rozesety i pozůstatky po dávné moci mágů, kteří používali runové otroky jako vojáky a sluhy a postavili zde proto runové monumenty, kde lze tyto služebníky vyvolávat. Kromě toho jsou zde i menší brány, pomocí kterých se lze rychle přemisťovat z jedné strany ostrova na druhou.

Jestli si místní obyvatelé mysleli, že po válce mágů už je nic horšího potkat nemůže, tak to se zmýlili. Tisíc let spal ve svém doupěti ledový drak Aryn, ukolébán zpěvem královny elfů. Jenže královnu někdo odvedl, draka osvobodil a jestli jej někdo rychle neuklidní, změní drak celý svět v ledovou pustinu. Normální člověk by draka uklidňovat nešel, takže tu máme ideální úkol pro runového otroka. Když zemře, zase se narodí z monumentu a kromě malého úbytku zkušeností se mu nic nestane, takže s chutí do toho.

Datadisk The Breath of Winter jsem dohrál už před drahně lety. Jen úplně poslední mapu jsem vynechal, ani jsem ji nezkusil. To, když jsem se doslechl, co všechno na ní mám ubránit, postavit a zvládnout, tak jsem si řekl, že nemusím mít zase všechno.

Hlavní hru jsem dohrál už podruhé a tak zkouším, jestli mě datadisk bude bavit zase. Baví, ale hodnocení bude výrazně nižší, protože mě na hře dost věcí vadí. Například nemožnost importu postavy - dobrá chápu, je to nový příběh, ale nebavilo mě začínat zase od nuly. Více méně absence věží a tím pádem nemožnost rozumně bránit základnu. Velký důraz na příběh, díky čemuž je ale hra plná skriptů a hráč občas jen nejasně tuší, co se po něm chce a místy jen zdrhá po mapě s pár vojáky a čistí si cestu.

Vadila mi zvýšená obtížnost, díky které je hra ještě zdlouhavější, jakkoliv je tomu těžké uvěřit. Šel jsem takhle po mapě, zapnul monument, jak jsem byl zvyklý a začal stavět město. Stihl jsem si nadělat 10 vojáků, když se na mě vyhrnulo cca 40 nepřátel, kteří mě prostě smetli. Všechny pokusy o obranu města byly marné a mapa byla doslova nacpaná tuhými nepřáteli, které jsem musel opatrně pobíjet sám, bez pomoci vojska. Na jiné mapě byly zase takové davy nepřátel, že se moji vojáci vůbec nemohli dostat k jejich budovám. Nemluvím teď o skriptovaných porážkách, které vás mají cíleně vyhnat z mapy, ale o normálním hraní.

Více natáhnout herní čas, už ani nešlo. V hlavní hře se mi nikdy nestalo, že bych před obrovskou přesilou musel utéct z mapy a začínat zase znovu, tady je to normální herní strategie.

Pro: zábavné

Proti: zdlouhavé

+6

Overlord II

  • PC 80
Z druhému dílu Overlorda mám rozporuplné pocity. Něco se povedlo super vylepšit, něco totálně domrvit.

Vše zábavné z jedničky, ve dvojce zůstalo a navíc se hra obohatila o spoustu nových nápadů, jako je plavba na lodích, extrémně ničivá střelba z katapultů, zvířátka, na kterých můžou skřeti rajtovat, převtělování se do skřeta, takže pak můžete vlézt kamkoli, apod. Ani jsem nečekal, že se to pokračování TAK dobře povede. A navíc, hra se neopakuje. Téměř vše, co tam uvidíte, je zbrusu nové. Nový svět, nová města, nový hrad, nové manželky, i noví nepřátelé. Jen věrný Gnarl nám zůstal, ačkoli už s ním zdaleka není taková sranda a jeho hlášky se dost opakují.

S Overlordem na jeho cestě za světovládou, zavítáme na mořské pláže, i na romanticky zasněžený sever. Půjdeme do džungle, i do nádherného římského města. Budeme prolézat starobylé ruiny na povrchu, i temné kobky pod zemí. Za normálních okolností bych neváhal říct, že je to výborně hratelné, zábavné - prostě herní skvost a udělil bych 90%. Ale to neudělám a neudělím. Můj spolehlivý indikátor kvality u jakékoli hry je - neochotně končím a ochotně se do hry zase vracím. Zde jsem POKAŽDÉ končil totálně vystresovaný, protože se mi nechtělo už ZASE opakovat jeden a ten samý level.

Jednička měla ukládání dobře vyladěné, savepointy byly inteligentně rozmístěné a pokud už jsem musel něco opakovat, byl to jen krátký úsek. Ve dvojce mi mizerně řešené savepointy doslova drásaly nervy a ničily herní zážitek. Já jsem té hře úplně přestal věřit. Ke konci už jsem přestal rozbíjet i bedny. Stejně je za chvíli budu rozbíjet znova, zbytečná práce. Hra mě s ukládáním několikrát tak vypekla, že jsem jen nevěřícně mrkal a nechápal, jak jim TOHLE mohlo utéct při betatestu. To jako VÁŽNĚ musím hrát celý ten těžký level zase znovu? To se vážně NIC neuložilo, ani když jsem si byl uložit až ve věži?

Nepotěšilo mě ani těžkopádné ovládání Overlorda, který reaguje na myš a klávesnici s viditelným zpožděním a pokud právě vykonává nějakou animaci boje, pak nereaguje vůbec, dokud neskončí. Stálo mě to sérii zbytečných úmrtí. Nepamatuji si, že bych měl v jedničce problém s bugováním skřetů. Tady skoro pořád. Chci poslat služebníky na cíl, ale ono to nejde, protože se mi samovolně stáčí kamera. Pošlu někam skřety, zaseknou se a už se nevrátí. Chci je poslat do otevřených dveří stanu, který stojí přímo přede mnou, nejde to. Hýbu s myší někam, ale skřeti se rozhodli jít přesně opačným směrem.

Samozřejmě, žádný ten bug nebyl fatální, stačilo zapnout/vypnout menu, poodejít a tak. Jen mě to štvalo. Na můj vkus bylo ve hře příliš mnoho zásekových míst, kde jsem se musel koukat do návodu. Hra už hráče neobtěžuje ani morálními dilematy, jednou hrajete za pána zla, tak se nesmíte divit. Ačkoli činy Overlorda ve hře, jsou téměř skutky milosrdenství matky Terezy, oproti tomu, co prováděli skuteční vládcové ve středověku (i někteří dnešní).

Mimochodem, když člověk udělí hodnocení během psaní, tak se mu napsaný komentář ztratí. Není nad to, něco psát dvakrát. Hned to dostane méně květnatý sloh a údernější styl.

Pro: Nové nápady, nový svět, zábavné, hratelné.

Proti: Otřesný systém ukládání, těžkopádné a bugující ovládání, zbytečné opakování misí.

+15

Overlord

  • PC 90
Právě dohráno.
Těch 6 dosavadních komentářů na hru, jsem si pozorně přečetl a u NĚKTERÝCH jsem se nestačil divit. Hrál jsem vůbec tu samou hru? Jaká zdlouhavost? Hra mi přišla KRÁTKÁ! Jaký stereotyp? Možná v aréně při těžbě dušiček, ale v příběhu ne! Jaké přiblblé puzzly? Jednoduché, zábavné, perfektně vymyšlené minihry, s různými koly a pákami! Fantasy válečné hrátky s hordou legračních skřetů, šašek pějící chvalozpěvy o vašich statečných skutcích, vychytralý, cynický a perfektně nadabovaný správce věže Gnarl, který má ke všemu co říct.

Hra má originální svět, který se na všechno dívá z druhé strany. Hodní skřeti prohánějí zlodějské loupeživé hobity, nudné afektované elfy, tlusté líné vesničany, věčně ožralé trpaslíky a hlavně originální bossy. Hra mi řekla něco o mě samém, když jsem bez váhání vyměnil nudnou manželku za tu zlou. Prostě to se mnou uměla, no. Atmosféra místního fantasy světa, na mě bezchybně zafungovala. Hořící hrad, město za řekou v mlžném oparu, kde se děje nějaké temné zlo, tajemný cizinec v červené kápi, ponurý elfí les v bažinách. Při prvním setkání se sukkubou mi z jejího šíleného smíchu běhal mráz po zádech.

Byl jsem nadšený z objevování místního světa. Ze sbírání věcí a obrany skřetů, když věcičku odnášejí do hradu. Navádění skřeta s kradenou bombou k ocelové bráně (to bude ale pecka, až to bouchne!). Tuhle hru dělali profíci s láskou. Tohle není žádný levný budget na rýžování prachů, kde nejlepší z celé hry bývá obrázek na obalu. Tahle hra vytvořila nový druh, kde přímo řídíte pohyb hordy skřetů a ničení je povýšeno na základ hratelnosti. Vzpomíná si někdo na nějakou podobnou? Celou dobu jsem se bezvadně bavil a s výjimkou některých soubojů s bossy, to byla zábava. Do hry a jejího příběhu jsem se ponořil a byl jsem zklamaný, že je konec. To je můj spolehlivý indikátor kvality.

Během hraní jsem měl několik lehkých krizí, kdy jsem se musel kouknout do návodu. Král Malvin - těžký souboj, než člověk zjistí kudy na to. Návod mi tady moc nepomohl. Šestý a poslední Oberonův kořen - přehlédl jsem odbočku v Jeskyni Lebek, návod opět moc nepomohl, musel jsem se kouknout na cizí video z hraní. Trpasličí pivovar - vyčerpal jsem všechny úkoly a nevěděl jak dál - přehlédl jsem odbočku do hradu pána zlata, opět pomohl videonávod. A to jsem předtím prošel kolem toho místa x-krát a vždycky jsem špatně odbočil. Poušť Ruborium - kolem číhají (skoro) neporazitelní nepřátelé, přede mnou propast a most nikde. Opět jsem ale jen nedokončil průzkum a přehlédl správnou cestu. Aspoň jsem se zabavil likvidací červů. Není nad to, nechat červa pěkně vybouchnout.

Final souboj byl trochu zdlouhavý, jak už finální souboje bývají, ale dal se udělat napoprvé. Systém ukládání je automatický a kupodivu mi nevadil. Za celou hru se mi nestalo, že bych musel kvůli ukládání něco dělat víckrát.

Abych jen nechválil, drobné chybky se vyskytly.
Především schází interakce s manželkou na hradě. Prostě si jen chodí kolem trůnu, nic s ní není a to je chyba! Nějaká pěkná romance by hře dodala to pravé kouzlo. Skřeti nesbírají všechno, vždy jsem je musel na stejné místo poslat víckrát. Kouzla nemají žádný popis, ikonky mi nic neříkaly. Jednou jsem ke konci hry omylem zmáčnul E a nepřátelé přede mnou během vteřiny shořeli. To by se mi líbilo, jen vědět, že to mám a kde. Hned první úkol, pobít ovce se mi nelíbil. Kvůli dušičkám jsem se překonal, ale pobíjení bezbranných zvířat mi nesedlo.

Je nutně potřeba říct, že ačkoli hrajete za pána Zla, tohle byl JEDINÝ úkol, kde jsem měl morální zábrany. Nemusíte být totiž zlý - právě NAOPAK. Můžete celou hru dohrát jako naprosto kladná postava! U každého úkolu se zobrazuje ikonka, jestli byl vyřešen za dobro, nebo za zlo. Pokud tedy máte zábrany hrát za zlého Overlorda, můžete světu pomáhat a chránit ho. Ale taky můžete v herním světě šířit strach a násilí, pokud máte potřebu.

Hardwarové nároky jsou poměrně vysoké (na starší hru). Na mé staré sestavě s procesorem 2GHz a Radeonem X1950Pro, hra nepoužitelně trhala i při nejnižším rozlišení. Na levném 3GHz dvoujádru s integrovanou HD Graphic GT1, šlape na nejnižší detaily výborně i v rozlišení 1920x1080. Na střední už to jde ztuha a na nejvyšší se nerozjede.

Hra je naprostá pecka, moje hodnocení je bez váhání 90%. Dokonce jsem uvažoval i o vyšším, ale něco musím strhnout za jednodušší příběh. To ale není chyba. Příběh je více méně dopředu určen tím, že hrajeme za pána Zla, ačkoli se jedná spíš o legrační parodii na Sauronovo panství. S dohráním této hry, nemusí mít problém ani věřící křesťan. Jen hinduistům je tato hra zapovězena, protože se v ní likvidují celé zástupy různého hmyzu, zvířat a fantasy ras a hinduista jak víme, nesmí zabít ani komára.

Pro: fantasy atmosféra, legrace a nadsázka, žijící svět k objevování

Proti: nedotažená romance, vysoké nároky na hardware, skřeti nesbírají všechno

+19

Arx Fatalis

  • PC 70
Hra je dohrána. Mám z ní rozporuplné pocity a nebudu na ni zrovna pět ódy. Negativů už mám sice dost, ale to neznamená, že když mi hra nedá co od ní chci, že ji budu vychvalovat.

Hra je 3D akční fantasy RPG z pohledu vlastních očí, odehrávající se na planetě, kde Slunce vyhaslo. A tak se všichni obyvatelé a různé potvory z povrchu země, načas spojili a vykopali mohutné podzemní město, kde každá fantasy rasa, dostala vlastní patro. Multikulti bratření jim ovšem dlouho nevydrželo a brzy se to začalo řezat. A právě uprostřed začínající války, se zničeho nic objeví lidský hrdina, kterého nikdo nezná. Je na něm, aby zjistil, kdo a proč útočí na město Arx a co za tím vězí.

Hratelnost (ačkoli místy špičková) se z dobré poloviny skládá ze zdlouhavého a nudného chození a hledání správné chodby, nebo schodiště. Sice se dá aktivovat teleport, ale to ulehčí jen nepatrně. Hra mě tím potrápila ještě těsně před koncem, kdy jsem v Chrámu zjistil, že něco nemám, odešel jsem a pak zapomněl, kudy se vrátit. Snad hodinu jsem prohledával podzemí po všech čertech, než jsem zase chytil stopu.

Atmosféra hry je poslabší. Při poslechu hudby u závěrečných titulků mi došlo, co mi vadilo nejvíc - scházela dobrá hudba a zvuky. Celou hru jsem musel poslouchat jen zvuky kroků své postavy, které zněly, jako by klapaly ženské boty, do toho někdo švihal bičem a pod paží nesl kvokající slepici. Atmosférická hudba udělá hodně, ale tady buď vůbec není, nebo je slabá. Tvůrci se také jakoby neuměli rozhodnout, co by ze hry chtěli mít. Jestli komedii s hloupými gobliny, nebo temnou tragédii - a tak jim z toho vyšlo něco napůl.

Vadily mi hromady klíčů, které k ničemu nechtěly pasovat, ačkoliv ke spoustě zamčených dveří a truhel zase scházely. Mě osobně to spíš mátlo. Samozřejmě, ve hře se dá koupit klíčenka (spolu s rozšiřitelným batohem bezva nápad), ale jde mi o to, že spousta truhel nešla odemčít a přitom jsem nevěděl, jestli tam nejsou věci důležité pro postup a přitom jsem měl hromadu klíčů, o kterých jsem zase nevěděl, kam s nimi.

Většina "logických" hádanek ve hře, neměla vůbec žádný použitelný popis a bylo to jen o hrubé síle - zkoušení všeho na všechno. Jak mi asi mělo dojít, že klíč X patří k nějakému domu o patro jinde? Jak mi mělo dojít, že když chci najít nějaké místo, mám jít o dvě patra níž, kde sepne trigger a vyjede nějaký dialog? Nechápu, prostě nechápu. Vedlejších úkolů, bylo navíc jako šafránu.

Je mi jasné, že se na mě sesypou hráči, kteří jsou přesvědčeni, že hraní je něco jako vrcholový sport, ve kterém slovo zábava je kacířství a že čím těžší a nelogičtější hádanky tam jsou, tím mám být vděčnější za ty dary - ale já tohle prostě neberu. Hra má bavit, ne stresovat - od toho je to hra.

Příběh je velmi jednoduchý, bez větvení nebo zápletky a od začátku snadno uhodnutelný. Kouzla se mi většinou povedlo nakreslit až na několikátý pokus, neumím si představit, že bych tohle kreslil během boje. Souboje se mi z počátku líbily (než došlo na těžké soupeře). Ze soubojového systému, zbraní i kouzel, má člověk pocit, že skutečně vlastnoručně bojuje, takže chválím. Tvůrci to ovšem totálně zazdili náhlým výskytem neporazitelných nepřátel, proti kterým nemáte šanci - leda s využitím bugů, kterých je ve hře bohužel požehnaně. Jaký má smysl, do vyprávěného příběhu, který mě začínal bavit, nasadit neporazitelné nepřátele a nic hráči ani nenaznačit? K čemu je to dobré? To betatesterům hry vůbec nevadilo?

Místy mě hra dost bavila a měla několik vrcholů, kterými jsem byl přímo unešen. Ty hrůzyplné katakomby plné nemrtvých, ten temný kult uctívačů smrti. Uznávám, že je to kus pořádné práce, se spoustou možností, pokladů, temných kobek, krutých nepřátel, zamčených truhel, mříží, propadel a pastí. Do skutečně špičkového RPG tady ale scházel opravdu bohatý a větvený příběh.

Pro: Velký svět plný pokladů a nepřátel, spousta možností co dělat, dobrý systém boje a kouzel

Proti: Zdlouhavé chození, těžké až nemožné souboje, nelogické hádanky, málo úkolů, ovládání

+15

State of War: Warmonger

  • PC 70
Datadisk k návykové sci-fi strategii State of War, kde ovládáte proudy malinkatých roztomilých tančíků, které bez ustání chrlí vaše továrničky a pomocí těchto tankových prodloužených rukou, zatlačujete nepřátelské síly a přitom dobýváte různé budovy. Všechny mapy v datadisku, byly převzaty a upraveny z plné hry, ale zábavnost hry, je pořád vynikající. Kdo má rád výbuchy a válčení všeho druhu, ten si užije. Třeba tam, kde jste byli obránci, můžete být teď útočníci a naopak. Některé mapy jsou změněné tak, že vám chvíli trvá, než si uvědomíte: "Aháá, ona je to mapa Indie, ale přesunutá do Súdánu." Příběh tu není, což je mi u strategie jedno. Otravné neodklikatelné reklamy v úvodu hry zůstaly, ale jsou kratší. Hra vyžaduje CD v mechanice (u mě velké mínus), ale při každém vložení CD, se automaticky spustí instalace hry, což mě nebaví. Vývojáři vyslyšeli volání hráčů a snížili obtížnost, takže jsem skoro všechny mise dohrál na první pokus. A to jsem místy promarnil hodně času, než mi docvaklo, co se má dělat. Tvůrci si to vynahradili v Oblasti 9, obtížnost 8z10 (reálně spíš 10z10), kde jsem už nevěřil, že je splnitelná. Je to pravé peklo, kde záleží na každé vteřině, na každé věžičce, na každém tanku a musíte být neustále na čtyřech místech zároveň a přitom s PVT soustavně povyšovat. Ve hře je i pár taktických misí, ale narozdíl od misí Texas a Slovensko, jsou tyhle relativně lehké a zábavné. Hře vytýkám krátkost, jedenáct misí je málo, mohli si s tím dát víc práce a zaplnit všechny chlívečky na mapě, takhle to vypadá nedodělaně. V některých misích tvůrci hru zbytečně natahovali, neustále jsem na něco čekal - na kredity, na letadla, na to, či na ono, pořád jsem měl dojem, že tvůrci pokoušejí mou trpělivost a mise je uměle prodlužovaná. Takže mi místy dost scházelo urychlování času.

Pro: tanky, výbuchy, akce, snížená obtížnost,

Proti: málo misí, schází urychlování času

+5

Medieval Lords: Build, Defend, Expand

  • PC 80
3D středověká hospodářská strategie.
Stavíte si vesnici a v ní budovy, které uspokojují potřeby lidí, takže domy se samy vylepšují a nesou víc peněz. Ale pomocné budovy peníze berou, takže musíte opatrně vyvažovat jejich poměr, aby město rostlo a budovy automaticky povyšovaly.

Přitom můžete mít jen tolik obyvatel, aby pro ně stačilo vypěstované jídlo, jinak dojde ke hladomoru. Pomocí barevných map, se můžete podívat, co vašim lidem schází a dát jim to. Nepřítel se vás snaží napadat a tak musíte postavit i vojsko, opevnit se hradbami a útočit na nepřítele, dokud nepadne.

Tahle strategie se ovšem hraje úplně jinak, než většina ostatních.
Nestačí jen postavit budovy - musíte obyvatelům dát jídlo, vodu, pocit bezpečí, nějakou zábavu (třeba popraviště), zdraví a náboženské vyžití. Pokud to nedostanou, nikdo v těch budovách nezůstane a výnos bude mizivý. Ale budovy, které zvyšují spokojenost obyvatel, stojí peníze a i jejich provoz je drahý.
Nemůžete postavit katedrálu, ve vesničce o pár chatrčích. Zatím na to postačí křížek u cesty. Postavit kamenný hrad, když nemáte peníze na vydržování posádky, taky není dobrý nápad.
Začínáte skoro od nuly, stavíte malé a levné stavby - třeba ze dřeva, ale když něčím zvýšíte spokojenost lidí, domy v jejím dosahu se samy od sebe povýší a začnou sypat více peněz. Dosáhnout vyrovnané a rostoucí ekonomiky, není žádná legrace, zvlášt když se občas něco stane - neúroda, mor, nájezd lupičů a podobně.
Nájezdníkům doporučuji v začátcích hry raději zaplatit výpalné - však si to s nimi později vyřídíte. Na začátku hry, máte jen dřevěné chatrče, ale na konci hry už se vám domy mění v kamenné paláce, stavíte mohutné hradby, chrámy a vydržujete mocná vojska.

Ovládání vojáků je... no, jak to říct, zvláštní. Máte jednotky po padesáti lidech, které ale můžete slučovat až do praporů o 250 vojácích (pokud stojí na rovném terénu). Válku vyhlásíte tak, že své jednotky přesunete na území nepřítele, chvíli je pauza, abyste se mohli připravit, takzvaný boží mír a pak se vás nepřítel pokusí vyhnat. Pokud se mu to povede, zaútočí pak rovnou na vaše hlavní město, takže bývá dobrý nápad, nechat si tam něco v záloze.
Ve hře není žádná 2D mapa, jako v Total War - vše se odehrává na 3D mapě, z izometrického pohledu. Ve hře je dokonce i jakýsi pohled z vlastních očí, ale kamera je špatně ovladatelná, zblízka je grafika dost hnusná a než si kameru nastavíte tak, abyste něco viděli, tak už je dávno po boji, takže je lepší odzoomovat a držet se v izometrice.

Aby hráč mohl řádně spravovat své panství, může si přepínat na barevně odlišené mapy vlivu, kde je krásně vidět, kde co schází. Na břehu řeky třeba, lidé samozřejmě netrpí žízní, ale dál od řeky už ano a proto tam žije jen málo lidí - postavte tam studnu, nebo ještě lépe kašnu a rázem tam můžete začít obdělávat pole a stavět další hospodářství.

Chcete-li, aby vaše pole hodně vynášela, přepněte se do výnosnosti půdy a čím je území zelenější, tím je půda úrodnější. Nemá smysl, ve hře nastavět fůru baráčků a nechat je živořit na první úrovni. Lepší je postavit jen pár domů a postupně k nim přistavovat pomocné budovy, takže domy povyšují a dávají vysoké zisky.

Hra mi přišla velmi hratelná, ačkoli velice krátká. Má jen několik málo misí a když jsem se sháněl po dalších mapách, prostě nebyly. To je ostatně důkazem kvality této hry - když jsem se sháněl po dalším obsahu, tak mě to určitě muselo bavit.
Velmi zábavná a netuctová strategie. Vytkl bych špatnou optimalizaci, hra si ráda zacuká a to přitom graficky není žádná špička.

Pro: Zábavná, netuctová, návyková, na herní mapu je dobře vidět.

Proti: Kratičká, mizerně udělaný pohled vlastních očí, špatná optimalizace, nic moc grafika.

+6

Stronghold Legends

  • PC 40
Tvůrci se rozhodli zkusit to s fantasy, což mohlo vyjít, ale zároveň chtěli vyprávět příběh, což ve strategii moc nejde. Takže nejspíš nechtěně změnili hru na taktickou strategii, kde donekonečna chodíte s několika vojáky a snažíte se porazit silnějšího nepřítele. Samozřejmě jsou tu i zábavnější stavěcí mise, ale taktické převládají a mě moc nebavily. Příběh o evropských hrdinech mohl být zajímavý, ale jako RPG. Do strategie se to prostě nehodí. Není to špatné, protože koncept Stronghold her nemohl úplně zklamat. Ani graficky to není zlé, taky zajímavý příběh to má - je to jenom takové nedopečené.

Pro: Je to Stronghold, příběhy evropských hrdinů, grafika.

Proti: Příliš mnoho taktických misí, vysoká obtížnost.

+5

Beyond Good & Evil

  • PC 90
Četl jsem kdysi různé recenze na hru, kde bylo hlavně zdůrazňováno, že se tam fotí zvířátka, jezdí ve vznášedle a sbírají perly. Tohle je přesně to, co mě od téhle hry tak dlouho odpuzovalo. Jezdit ve vznášedle, sbírat perly a fotky zvířátek, to mě jako má ohromit? Představoval jsem si hru jako běžnou skákačku, něco ve stylu Jazz Jackrabbit, ale ve 3D. Udělal jsem si na hru na základě recenzí špatný názor, takže mě vůbec nelákala. Navíc, hlavní hrdinka se na mě pořád mračila a neusmála se. Ale když hru každý chválil a když byla zadarmo k hernímu časopisu, vyzkoušel jsem.

Moc mě nezaujala. Ten dlouhý neodklikatelný začátek vyžadoval určitou náladu a ponoření se do příběhu. Neměl jsem trpělivost, koukat minutu na to, jak Jade s nějakým dítětem cvičí na útesu. Pak se začalo něco dít, ale jako většině hráčů, ani mě se nechce číst tutoriály, takže jsem se pokoušel vyskočit z ohrádky klávesou W, plus Mezerník pro skok. Ale to k ničemu nebylo. Podíval jsem se líp na nápovědu, rozbil ohrádku a - první smrt, druhá smrt, a tak dále. Hra měla lehké prvky adventury, vyžadovala určitou trpělivost a pozornost. Když se mi tedy nakonec povedlo nepřítele udolat a šel jsem do majáku, najednou si Jade nasadila černou masku. Podivil jsem se, ale myslel jsem, že je to nějaký symbolizmus. Maska nezmizela ani po restartu a při pohledu zblízka se skládala z malých trojúhelníčků - Jade vypadly textury z obličeje. Hru jsem naprosto znechucen odinstaloval.

Dlouho mi ležela na poličce a sedal na ni prach. Jednou jsem v čase volna neměl co hrát, nic mě nebavilo, tak jsem opět sáhl po téhle nedohrané klasice. Začátek nuda, ale pak se to rozjelo! Ono to má i příběh! Ono tam fakt o něco jde! Ona to není jen legrácka pro děti, ona je to vážná a perfektně promakaná sci-fi špionážní akce! Proč o téhle hře všichni psali tak matoucí recenze? A ta nádherná grafika, krásná i po deseti letech od vydání, přitom hladce fungující pomalu i na lepší kalkukačce. A to ovládání - žádný tutoriál není potřeba, na obrazovce se prostě objeví obrázek tlačítka, které má hráč zmáčknout. I sedmileté děti, takto moji příbuzní, to zvládají (říkají té hře "ta zelená paní" - samozřejmě jenom jezdí ve člunu a fotí zvířátka). To prostředí! Říkal jsem už, že rád prozkoumávám cizí planety? Ne? Tak tedy rád je prozkoumávám, čím divnější, tím lepší. Vždycky mám radost, když někdo povolí uzdu fantazii a já jako hráč nemusím řešit ve hře capiny typu: "jsou orkové opravdu zlí? Nebo jsou jen nepochopení?"

Hnací motor příběhu, atmosféra mimozemského válečného ohrožení planety, se povedla na jedničku. Válka, to znamená být pořád ve střehu, to znamená bát se o své přátele a dělat všechno pro jejich ochranu, i když mnohdy nedokážete ochránit ani sami sebe, zejména, když na účtu nemáte ani halíř a místní Hillyanský ČEZ se s vámi nepáře. Nemáš na zaplacení? Tak ti vypneme ochranný štít. Těžko se zachraňuje svět, když má Jade hluboko do kapsy. Naštěstí má Jade dobře placenou práci, tedy pokud sežene zákazníky. Je soukromé očko a taky fotografka. Když vypátrá, nebo vyfotí něco zajímavého, dostane peníze na účet. Aby Jade nebylo při práci smutno, má parťáka, mechanika, údržbáře a vůbec strýčka do nepohody, který je sice napůl prase, ale je to prase veselé, pracovité a věrné. Kromě toho má Jade holografického přítele v hodinkách, kterého nejspíš tajně miluje. Jen se na ni koukněte, jak se na něj dívá, když si myslí, že ji nikdo nevidí. Asi to dělá ten španělský přízvuk. No a protože Jade bydlí na ostrově ve starém majáku a suchou nohou se nikam nedostane, vlastní taky vznášedlo. To se dá vylepšovat o nové funkce, stačí mít dost perel. Některé obchody na Hillys, totiž berou jen perly. Je to neoficiální platidlo, ačkoliv úřady přísně zakázané. No a jednoho dne, právě když se Jade nic nedaří, všichni na majáku vyváznou životem jen zázrakem a finanční nouze je nejvyšší, dostane Jade nabídku práce od nového zákazníka, tajemného boháče v černé limuzíně. Jde se pátrat!

Pro: Příběh, hratelnost, grafika, umělecky propracovaná, humorná,

Proti: Někomu nemusí sednout častá změna nálad hry - někdy je veselá, jindy smutná, jindy až hororová.

+24

Giants: Citizen Kabuto

  • PC 85
Přátelé ztroskotají se svou lodí na cizí planetě, kde žijí malí legrační lidičkové - Smarties. Ti jsou zotročeni rasou Sea-Reaperů a udržováni ve strachu pomocí obří superzbraně, nezničitelného obra Kabuto. Návštěvníci se zapojí do války na straně Smarties a ti jim za odměnu pomáhají - koneckonců je to v jejich zájmu.

První část hry, je tedy sci-fi z blízké budoucnosti. Hrdinové prozkoumávají planetu, hledají další ztracené členy týmu a své vybavení. Počet hrdinů a jejich schopnosti postupně rostou, takže hra má i RPG prvky, přitom používají běžné střelné zbraně, granáty, atd. Překvapivě, hra je také strategií! V některých misích budete stavět základnu, opevňovat ji věžemi, stavět budovy a chránit je před útoky.

Ve třetině hry ale dochází k obratu a najednou hrajete za jinou postavu, s fantasy mečem, luky a kouzly. Pochopitelně, první co jsem udělal, bylo smazání souboru arpfix.gzp, což není nic jiného, nežli podprsenka hlavní hrdinky - kvůli odlehčení, aby se jí lépe skákalo, samozřejmě. Hrdinka dělá neskutečně dlouhé skoky. Stačí si kurzorem myši zaměřit na nějaké místo a jestli kurzor zezelená, pak tam hrdinka doskočí. Takové skákání se mi líbilo mnohem víc, než dýchavičný jetpack návštěvníků. Hrdinka používá velmi silný meč, místo ostřelovačky má přesný dalekonosný luk a k nezaplacení je samo-zaměřovací luk, kterého šípy se samy zaměřují na nejbližší cíl. Je to účinné proti létajícím nepřátelům, které jsem jinak nedokázal zaměřit, protože chvilku nepostáli.

Mrzuté je, že její kouzla lze použít jen třikrát a pak se musí doplnit v obchodě a ještě mrzutější je, že nemají žádný popis, takže na jejich účinky musíte přijít až při misi, metodou pokus-omyl. Ovládání fantasy části je předělané a docela mi trvalo, než jsem se na ně přeučil, ale pak mě hra za Delphi bavila stejně, jako za návštěvníky. Hlavně jsem si těžko zvykal na to, že luky nedělají hluk, takže člověk z té zbraně nemá ten pocit.

Vítaným zpestřením hry, pro mě byly závody člunů. Stačilo aspoň jednou za kolo sebrat zrychlovač na pět nábojů, a když někdo předjížděl, použít ho. Pokud někdo předjel, zasypat ho raketami a vítězství bylo v kapse. Stalo se mi párkrát, že jsem zrychlovač minul a vracel jsem se pro něj a stejně jsem nakonec vyhrál. V posledním závodě jsem se už lekl, že mě někdo předjel, protože se jeden člun objevil přede mnou. Ale to jenom poslední člun na mě ztratil celé kolo. Vcelku netuším, proč se na tuhle část hry tak nadává. To mě spíš vadil vtípek tvůrců, kteří v poslední stavěcí misi za Delphi, schovali dva ze tří Smártíků na vrchol vysoké hory a hledej, šmudlo. Než jsem je našel, už se proti mě valily zástupy a já neměl postaveného NIC! To byla rubanice!

Střih, přichází třetí část hry a zase je všechno jinak. Jste v kůži Kabuta, ale ani zdaleka nejste nesmrtelní. Musel jsem si přenastavit pohled na third-person (klávesa R), protože z pohledu očí prostě nevidíte, co obr dělá. A vidět co dělá, je životně důležité, protože nepřátelé střílí a požíráním nepřátel se Kabuto léčí a musí to dělat co nejrychleji. Pravý klik, uchopit nepřítele, levý klik, sežrat a přitom nepředbíhat Kabutovu animaci. A znova, pravý klik, levý klik. Takhle to budete dělat (skoro) až do konce hry. Rozbíjet, ničit, kopat do budov, žrát Sea-Reapery a překvapivě taky "zlé" Smártíky. A jako v Tamagoči, si svou příšeru vylepšujete, zvětšujete a dokonce si můžete vychovat a vykrmit i svá mláďata! Škoda, že část s mláďaty není delší a trochu promakanější.

Taky mě mrzelo, že Kabuto často stávkoval a nechtěl sbírat oběti. Stojím před obětí, zaměřuji, Kabuto nic. Couvám, jdu vpřed, hýbu kurzorem, za zuřivého klikání myší se snažím Kabuta přimět, aby konečně chytil oběť. Nakonec vždycky povolil, ale narušovalo to plynulost hry. Hra za Kabuta, není nijak přehnaně lehká. Několikrát jsem prchal před přesilou s posledními zbytky života a jednu misi skoro na konci, kdy na mě v malém údolí čekalo asi 50 nepřátel, jsem dokončil vlastně jen využitím bugu. Poslední souboj už mě moc nebavil, tvůrci tady trochu uměle prodlužovali hru.

Giants je tedy 3D akce, RPG, strategie, závody, skákačka, Tamagoči, fantasy, sci-fi, střílí se tam, kouzlí se tam, seká se tam, plave se tam, skáče se tam, jezdí se tam na člunu, létá se tam, loví se tam, hází se tam kamením, staví se tam pevnosti - nezapomněl jsem na něco? Tvůrci se prostě rozhodli, nacpat do hry to nejlepší, nacpat tam maximum obsahu, ať si to hráč pořádně užije, ale trochu pozapomněli na pořádný příběh. Namísto něho, je ve hře humor. Tohle je první hra, u které jsem se skutečně zasmál. Cutscény mezi misemi, mají podobný druh absurdního humoru, jako měl Létající Cirkus Montyho Pythona a jsou velmi profesionálně udělané. Škoda jen, že během hry vtipů postupně ubývá a konečná hra za Kabuta, už je bez cutscén úplně.

Ve hře schází volba obtížnosti a pro hráče začátečníka je přehnaně těžká. Možnost uložení schází také, což dělá z každé mise adrenalinový zážitek. Naštěstí mise nejsou dlouhé, ani nehratelně těžké, takže nedochází k tak velké frustraci, jako třeba v Call of Cthulhu. Tvůrci to hráčům ulehčili i při stavbě základny. Pokud hráč prohraje a začne znovu, postavené budovy mu zůstanou.

Atmosféra hry je ze začátku výborná, připomněla mi trochu Outcast, ale postupně vyšuměla. Zábavná byla až do konce, ale měl jsem velká očekávání, která se nesplnila, protože hra se vydala jinudy, než jsem předpokládal. Chtěl jsem víc Smártíků, víc jejich příběhů, víc legrace - a hra začala se Smártíky šetřit. Kdykoliv jsem hru začal zvládat a říkal si, že teď to rozjedu ve velkém, teď začne ta pravá řežba - najednou střih - "A teď, něco úplně jiného!".

Graficky nevypadá špatně ani po těch létech - s výjimkou hranatých skal, které dnes působí příliš uměle. Zato dnes hladce šlape i na starém počítači, klidně i v rozlišení 1920x1080. Sem tam mi hra spadla, sem tam se vyskytl bug, ale nic katastrofálního. Takže jaká hra je? Vtipná, nacpaná zábavným obsahem, ale téměř bez příběhu a zbytečně těžká.

Pro: Vtipy, závody lodí, stavění základen, zběsilá akce, výborný pocit ze zbraní, Smártíci,

Proti: Pro začátečníka přehnaně obtížná, občas bugy, atmosféra postupně vyšumí, schází příběh,

+20

Deus Ex: Invisible War

  • PC 80
Totálně zjednodušená hra pro masy - ale opravdu na samou dřeň. Je to takový Dungeon Siege akčních her.
Proč se plížit, nebo hledat jiné cesty. Prostě všechny postřílíte, sem tam zapnete F2 (léčení), posbíráte věci, občas na něco kliknete a tím zachráníte svět. Vždycky jsem si myslel, že záchrana světa je těžká, ale vůbec ne! Zvládne to každý, stačí jen kliknout myší na pár místech a je to. Úplná brnkačka.

Bůhví proč po vás pořád někdo něco chce. I když jim patří celé armády, neobejdou se bez vaší pomoci. Když si děláte co chcete, vůbec to nevadí, protože do konce hry, vás budou přemlouvat a prosit, abyste dělali právě pro ně.

Nechci ze sebe dělat nějakého věštce, ale že Invisible War bude celkem průšvih, jsem začal tušit, když jsem si přečetl, že se tvůrci rozhodli vzít v potaz všechny připomínky hráčů k původnímu Deus Ex - údajně bylo tvůrcům nejvíc vyčítáno, že hráči nemohli zůstat u UNATCO. To jsem div nevyskočil z kůže, vyčítat hře nejsilnější motiv, na kterém hra stojí. A tak tvůrci druhého dílu provedli to, co vývojář udělat nikdy nesmí - dali na názor slabých hráčů a udělali hru tak, aby vyhovovala všem, hru nic proti nikomu, rasově a genderově vyváženou, politicky a nábožensky korektní, s neexistujícími stranami, jednoduchoučkou a zábavnou.

Uvedu příklad: Máte třeba někam vlézt a pozměnit data v počítači uvnitř vládní budovy. Představil jsem si, jak se potmě plížím k budově, lezu ve stínu kolem oken, zkouším, jestli nejde některé vypáčit, vyhýbám se strážím, popřípadě s pomocí implantátu přelezu nebo přeskočím zeď, nebo otevřu poklop do podzemí a prolezu kanály, nebo vylezu po hromosvodu na střechu, prostě nějak se tam dostanu, pak se vplížím do budovy a v nějaké minihře hacknu počítač a pak stejnou cestou zpět. Omyl, nic takového.
Prostě projdete skrz pět loadovacích obrazovek, přijdete do místnosti a přímo před očima úředníka, kliknete na počítač. Tím je to hotovo, máte vyděláno a můžete zase odejít skrz pět loadingů, zpátky pro odměnu.

K těm loadingům. Mapy jsou malé a obsahují skoro stejný obsah - pár místností, uvnitř jedna až dvě důležité postavy, pár bezvýznamných NPC pro dokreslení atmosféry, to je vše. A tak převážnou část hry, jen hledíte na loadovací obrazovky.

Grafika, která měla zadupat grafiku z jedničky do země, mě přišla horší, než v prvním díle. Uvedu příklad: Ve dvojce jsou některá místa z jedničky - není jich moc, ale jsou. Mají za úkol vzbudit v hráči pocity, dokreslit atmosféru. Jenže - se mnou to vůbec nic nedělalo.
Byl jsem například v místnosti, na kterou jsem měl hodně vzpomínek a čekal jsem, že se mi začnou vybavovat a začnu slzet dojetím (nebo tak něco), ale vůbec nic se nedělo. Byla to ta samá místnost, ale přišla mi dokonale sterilní. Jenom hromada textur mizerné kvality, nic víc. Nikde žádné uvěřitelné pocity. A tak to bylo pořád - nedokázala mě vtáhnout. Přitom před vydáním, jsem viděl obrázky "ze hry", které mě vyrazily dech, jak byly kvalitní. Jenže to by vývojáři nesměli hru vyvíjet primárně pro nejmenovanou konzoli, pro kterou byla optimalizovaná.
Nemůžu si pomoct, ale grafika Deus Ex 1, je bezvadná taková, jaká je a výborně se hodí k atmosféře hry. Pokus, ve dvojce ji "vylepšit", nedopadl dobře.

Příběh hry - nebyl jsem u toho, když vznikal, ale podle výsledku, si to lze snadno domyslet. Vydavatel nejspíš přišel a řekl, "hoši, potřebujem prachy, udělejte dvojku Deus Ex. Já vím že je dějově ukončená a žádné pokračování není možné, ale vy už si nějak poradíte." A tak vývojáři dali hlavy dohromady a z hromady špatných nápadů, vytáhli ten nejméně špatný. Napojili příběh tak "dobře," jak se jen dalo a opravdu neměli moc možností. Nicméně napojení přesto působí uměle, nešikovně a já osobně nevěřím hře ani slovo - nedokázala mě přesvědčit.

Hratelnost je kupodivu slušná, hra je zábavná, loadingy rychlé. Nikdy jsem se u hry nenudil, ale taky jsem z ní nikdy neskákal radostí. Občas se objevil záchvěv nadšení z dobrého nápadu, ale nikdy mi dlouho nevydržel. Převažující pocit byl, jako bych hrál nějak příliš rychle, jako by se mě hra, chtěla nějak moc rychle zbavit. Zjednodušení je prostě tak velké, že působí až znechucujícím dojmem a brání pocitu vtažení do hry. Účinek hry na představivost a fantazii, je téměř nulový, znepřátelené frakce působí jako vykradené z Toma a Jerryho - vůbec na mě nepůsobily dojmem hrůzostrašné síly v pozadí, ale spíš jako postavy z komixu s podivnými názory, snad kromě JC-ho. Totiž lidstvo, spojené do myšlenkového internetu pomocí nanitů, které zároveň léčí, hojí, rozšiřují paměť, zlepšují schopnosti, zvyšují inteligenci, geneticky léčí deviace, brání zločinům atd - to je na 99% skutečná budoucnost lidstva.

Takže, abych nebyl moc dlouhý - není to vůbec Deus Ex 2, nemá to s tím nic společného, atmosféra nulová. Ale je to zábavné a dobře se to hraje. Je to stejně zábavné, jako Tron, takže taky 80%.

Pro: Hratelné, zábavné, zajímavé téma.

Proti: Primitivní hratelnost, grafika, nešikovně napojený příběh, málo uvěřitelné.

+21

Evil Islands: Curse of the Lost Soul

  • PC 80
Hra s největší počtem loadů v dějinách. Při útoku na nepřítele, utrpí tento jakoukoli náhodnou škodu, od nuly po maximum. Nedá se předem vůbec odhadnout, jak úspěšný útok bude. A tak nezbývá, než si hru před útokem uložit a loadovat a loadovat. Dříve nebo později, padne sebesilnější nepřítel. Jedinou výjimkou je, pokud útočíte s nevhodnou zbraní na extrémně silného nepřítele - pak padají samé nuly.

Ve hře se dá spolehnout na zdravý rozum a funguje to. Jít přímo proti nepříteli, který je dvakrát vyšší než vy, je sebevražda. Lepší je ho pěkně obejít a zaútočit zákeřně zezadu. Pokud nepadne hned, loading a zkoušet to znovu, padne dřív či později.
Jak s oblibou říká hlavní postava: "Není to moc hezké, ale je to nutné."

Někteří nepřátelé vidí i dozadu, především různé magické bytosti, jako kostlivci.
Jak to je, můžete zjistit zakouzlením kouzla, které ukáže dohled nepřítele.
I kontaktní válečník totiž může používat základní kouzla, bez kterých je hraní mnohdy dost těžké.

Hlavní hrdina má staminu, která je zdrojem energie pro kouzla i běh. Množství staminy je omezené. Dá se sice zvýšit pomocí zkušenosti, ale té není nazbyt, a hlavně, každé zvýšení nějaké vlastnosti, zvyšuje cenu ostatních dvojnásobně.
Je potřeba říct, že ke konci hry už hráč dostává tolik zkušeností, že si může dovolit utrácet, ale je to nepříjemný pocit, vědět, že s každým vylepšením ztrácím z dohledu jiná vylepšení, která by chtěl taky.
Tedy stamina je omezená a utéct z boje je nemožné. Dá se to, jen pokud je blízko průchod do jiné mapy. Pokud silný nepřítel nepadne na první ránu, neporazíte ho, ani mu neutečete. Loadovací orgie jsou jasná volba - naštěstí hra načítá velmi rychle.

Nervy mi drásalo, když mému hrdinovi po delším běhu došla stamina a on začal vydávat vzdechy, jako by točil porno, pořípadě mi vytkl, že nemá nohy z oceli.
Mapy jsou obrovské, hlavní hrdina uběhne jen kousek než mu dojde stamina a pak se plouží krokem. Naštěstí si tvůrci uvědomili zdlouhavost svého díla a použili
zrychlování času, které jsem od půlky hry už ani nevypínal.
Po prvních několika mapách, které se procházejí hezky poctivě, nalezením správného průchodu, už naštěstí později můžete vlézt do jakéhokoli průchodu a dostanete se rychle, kam je potřeba.

Zbraň a zbroj si můžete měnit pouze u kováře (obchodníka), nebo při přechodu mezi mapami, jinak se do svého inventáře prostě nedostanete.
Ale! Vaše zbroj se bojem poškozuje a vyžaduje placené opravy. Jakmile se jednou zničí, už nejde spravit, jedině ji prodat a koupit za drahé peníze nazpátek.
Kdybych měl přístup do inventáře, věděl bych, jak moc je zbroj poškozená a sundal bych ji před zničením, nebo ji zašel opravit.
Chápu sice, jak to tvůrci mysleli - všechny vaše věci si sebou netaháte do boje, ty leží na vaší základně. Ale tohle je přece hra a neměla by jít proti hratelnosti.

Naprosto jsem také nepochopil, jak mám s kontaktním bojovníkem, kterého jsem si celou hru pěstoval, bojovat se závěrečným bossem, na kterého vůbec nedosáhne.
Nehledě ke skutečnosti, že mě boss dával na dvě rány, i kdyby bojovat šlo. Těsně před závěrečným soubojem mi hra začala navíc padat (častý problém, dodneška
neopatchovaný), takže jsem se soustředil víc na bleskové ukládání, které mě vždy dostalo o pár vteřin dál. Závěrečné titulky jsem tedy viděl.

Ve hře jsem třikrát použil cheat, všechny na posledním ostrově. Šel jsem do města, to šlo dobře, ale zpátky to už nešlo, protože jsem pobil pár stráží a hlíddky u brány byly ostražité a velmi silné. Kouzlo neviditelnost jsem neměl a nechtělo se mi to hrát celé znovu.

Do stejného města jsem se měl dostat podruhé, ale ať jsem se schoval kamkoli, vždy mě "našli". Tohle považuji od tvůrců hry za schválnost. Nehrál jsi, jak jsme chtěli (stealth), potrestáme tě tak, že ti znemožníme další hraní. A poslední cheat byl u závěrečného bosse, kdy jsem se soustředil spíš na to, aby mi hra (už asi podesáté) nespadla.

Zatím jsem o hře nenapsal nic pěkného, někdo by si mohl myslet, že se mi nelíbila, ale není tomu tak.
Krásná 3D grafika, střídání dne a noci (ačkoli na Gipathu byly velmi tmavé noci a věčně jsem nic neviděl), zvláštní atmosféra, zábavné prozkoumávání obrovského světa, podrazy a msta, každá potvora zanechává stopy, které zahlédnete řív než potvoru, takže se můžete podívat kudy chodí a připravit si útok, příběh hry, ačkoli to není žádný Planescape Torment, mě ke konci příjemně překvapil, ve hře si hráč může vytvářet a vylepšovat své zbraně, zbroj a kouzla, hráč si prostě nasbírá dostatek nějakého vzácného materiálu a pak si (za peníze) předělá své věci, takže jsou podstatně účinnější. Do věcí se dají vkládat kouzla, například do brnění dáte vlastnoručně vytvořené a vylepšené kouzlo, které vás bude léčit a posilovat, kdykoli zbroj někdo zasáhne. Nebo do zbraně dáte kouzlo, které přidá damage, nebo nepřítele oslabí.
Nad tvorbou předmětů a kouzel jsem strávil fůru času a je to věc zábavná. Kouzla se navíc dají vylepšovat pomocí run, které přidávají účinek, dosah, a podobně. K sestrojení kouzla potřebujete jen mít dostatek zkušenostních bodů.

Evil Islands je zábavná hra, obrovský kus poctivé práce. Má atmosféru, něco hráči dává. Neoznačil bych ji jako herní poklad, ale do rodinného stříbra jí mnoho nechybí.

Pro: Fantasy atmosféra, pěkná grafika, místy docela humorná, vytvářeč věcí, stopy, hrátky s dohledem, urychlování času.

Proti: Zdloooooooouhavá, hodně běhání.

+11

Outcast

  • PC 100
Znáte klasiku české sci-fi, Ikaria XB-1?
Kosmická loď s lidskou posádkou letí k nejbližší hvězdě, aby ji prozkoumala. Film končí šťastně, najdou na povrchu cizí planety stopy civilizace. Ale co dál? Jak ta cizí civilizace vypadá? Jaké mají zvyky? Jaké náboženství, politiku a technologie? Jaké stavějí stavby? Jak vypadá tamní příroda a jaká jsou tam zvířata? A proč nikdo nenatočil dvojku?
Přátelé, pohodlně se usaďte, protože cestovat na jinou planetu, můžete i v počítačové hře Outcast. A ani nemusíte nikam roky cestovat, protože stačí využít relativistické efekty novodobé fyziky a použít k cestě prostoročasovou anomálii, zvanou červí díra. Tahle naše červí díra ovšem malinko zdivočela a hrozí zničit celou Zemi. Proto přes ni musí na cizí planetu odcestovat tým vědců a vojáků, aby zabránili události, která k takovému katastrofickému scénáři vedla. A jedním z týmu, jste samozřejmě i vy.
Každého člověka odmala baví něco prozkoumávat a objevovat. Malé dítě prozkoumává skříně a vitríny v bytě, dospělí cestují na dovolenou někam do ciziny za dobrodružstvím a vy, hráč, máte za úkol prozkoumávat a objevovat cizí planetu. Tomu říkám výlet.
Jenže ouha. Po příletu na místo je hráč sám. Jeho tým je pryč. Zmizely i všechny jeho věci, které bude porůznu objevovat na povrchu planety.
A jeho první úkol? COŽE? Najít x mocných magických předmětů, které nesmí padnout do špatných rukou? To je špatný vtip? Takhle přece začíná 99% špatných her. Přece to znáte - najdi x klíčů od bran támhletoho, sežeň x částí mocného magického tentononc, který nesmí padnout... dál už to znáte. Tohle ve hře najdete jen tehdy, když scénáristovi totálně dojde fantazie a začne to brát čistě schematicky. Já osobně jsem na začátku Outcastu delší čas pochmurně přemýšlel, jestli jsem vyhodil peníze z okna, za další vyhypovanou volovinu, kterou beztak všichni chválili jen kvůli grafice.
Ale řekl jsem si, když už jsem si ji koupil, tak ji dohraju, i kdybych se při ní měl unudit k smrti. Musel jsem se dost překonávat, abych se prohryzal první mapou, která je zároveň tutoriálem a dostal se dál. A když jsem pak našel první magický artefakt (ten co nesmí padnout do špatných... ale to už znáte), byl jsem hrozně zvědavý, co najdu. A když jsem viděl co to je, musel jsem tvůrcům hry uznale pokývat hlavou - dostali mě.
Pokud překonáte tenhle počáteční šok, budete se královsky bavit a užívat si objevování nepoznaného světa, s jeho podivnými obyvateli a jejich zvyky, budete poznávat místní krajinu, pozorovat divoká zvířata, nebo s nimi bojovat a budete zapojeni i do místních politických a náboženských problémů. Přitom budete pátrat po lidech z vašeho týmu a své výstroji, abyste mohli splnit úkol, kvůli kterému jste sem byli vysláni.
Každý kontinent, na který se dostanete je výjimečný, ať už je to poušť, nebo močál, husté lesy, nebo skaliska. A v unikátní voxelové grafice, vypadá místní krajina prostě neuvěřitelně. Ostatně tvůrci hry museli s vydáním rok počkat, než na trh přišly procesory, schopné hru utáhnout. Běžná pixelová 3D grafika, mi přijde studená a bezvýrazná, jako by si nevěděla rady s pastelovými barvami. Outcast má grafiku voxelovou a ten kdo ji neviděl v pohybu, asi nepochopí. Tohle je výlet do světa grafiky, která není podobná ničemu co znáte. Připočtěte si k tomu spoustu zajímavých bočních úkolů, a zábavné souboje, ve kterých přijdou ke slovu pozemské zbraně a speciální výbava, trochu podobná augmentacím z Deus Ex.
Planeta Adelpha čeká na prozkoumání, tak jen do toho.

Pro: Grafika, souboje, poznávání, zbraně, výbava, dobrodružství, příběh, krajina, atmosféra.

Proti: Nízké rozlišení - na velkých monitorech grafika vypadá hrozně - věci jsou zblízka rozmazané.

+12 +13 −1

Project Nomads

  • PC 80
Čekal jsem tuctovou sci-fi akci s několika dobrými nápady, kterou rychle dohraju, udělím 60% a bude klid. To jsem si ovšem jen myslel.
Už po úvodním videu se začalo ukazovat, že je to překvapivě kvalitní a zábavná záležitost, ačkoli také pěkná šílenost, popírající pozemské fyzikální zákony. Vymyslet hru, kde máte tanky, nebo rytíře, prostě něco, co znáte, to zvládne každý. Ale vymyslet hru, která vytvoří vlastní svět, svět něco mezi werneovkami a sci-fi, ale tak, aby tomu hráč věřil a bavil se, to je hodné obdivu.
Až na nějaké drobnosti jsem byl hrou nadšený a když skončila, rovnou jsem to rozjel za druhou postavu. Zábavná šílenost, plná fantazie a hratelnosti. Prostě mě bavilo plout se svou bitevní lodí po místním světě, vykrádat poklady na cizích, dávno opuštěných ostrovech, vylepšovat si svou loď a budovy, bojovat s nepřítelem letadlem, těžkými zbraněmi, nebo vlastnoručně po svých a těšit se na další povedené mise.
Je to kus dobré práce, ale je tam i hodně navíc. Tahle hra si zaslouží hodnocení "rodinné stříbro" každého hráče.

Pro: Hratelná, plná fantazie a nápadů, které se jinde nevidí.

Proti: Zasekávání se o hrany terénu (bohužel pořád), příliš naskriptované (něco se nestane, dokud hráč něco neudělá), velmi krátké, slabé kanony (kromě Goliatha), příliš mnoho artefaktů, které není kam dávat.

+12

Deus Ex

  • PC 100
Po obloze táhnou děsivě vyhlížející temná mračna. Důsledek ekologické katastrofy, nad kterou už lidstvo dávno mávlo rukou. Budovy chátrají. Písmena v neonových
nápisech blikají - nikdo je neopravuje. Všude se válejí vraky aut a černé pytle s odpadky, které nikdo neodváží. Mezi nimi se beze strachu prohánějí krysy. Na láhvi piva je místo viněty jen nápis: "sem přilepit vinětu" a tyčinky jsou z recyklátu. Na téměř prázdných ulicích hlídkují silné policejní oddíly. Jsou po zuby ozbrojené a zbraně mají odjištěné. Teroristi jsou všude. Socha Svobody na Liberty Islandu je bez hlavy. Teroristi ji utrhli náložemi. Sotva policie rozbije jeden oddíl NSF, objeví se další. Jako drak, kterému dorůstají hlavy. Ale i v tomto světě žijí obyčejní lidé. Chodí do práce, baví se, dívají se na televizi a je jim jedno, že svět má nějaké problémy. Svět přece vždycky měl nějaké problémy. Jenom kdyby nebyla Šedá smrt.

Nová doba přinesla novou nemoc. Nedá se léčit, jen zmírňovat utrpení, než... než nemocný zemře. A zemře jistě, protože lék není. Někteří hlupáci tvrdí, že vláda lék má, ale tají ho. Takový nesmysl. Přece kdyby vláda lék měla, tak ho lidem dá. Při každé epidemii se v minulosti objevovaly takové hloupé fámy, které vyvolávaly jen nepokoje. Když zemřít, tak jako člověk. I když je vážně divné, že na Šedou smrt umírají jen chudí. Neví se, že by zemřel nějaký politik, nebo filmová hvězda. Asi mají tihle bohatí štěstí, ale budiž jim přáno, zaslouží si ho. Nějaký těžký pracháč poslal miliony dolarů na provoz bezplatné kliniky, kde ošetřují nemocné na Šedou smrt. Pomohl jim, jinak by kliniku museli zavřít. Je vidět, že to je dobrý člověk, který to myslí upřímně.

U Sochy Svobody vláda zřídila centrálu UNATCO. Je to mezinárodní policie, která pronásleduje teroristy po celém světě. Špičkoví agenti, kteří pro ni pracují, se dobrovolně vzdali svých soukromých životů a podstoupili náročné operace, které jim do těl implantovaly mechanické augmentace, nesmírně zlepšující jejich schopnosti v akci. Stali se z nich napůl roboti. Obětovali se pro společnost a společnost nikdy nezapomene na jejich zásluhy. Prý už je v akci i úplně nový druh agentů, kteří mají v těle místo mechanických augmentací nanotechnologie. Miliony mikroskopických robůtků kolují v jejich tělech a dávají jim úžasné schopnosti. Od těch nových agentů si velení UNATCO hodně slibuje, teroristi z NSF jsou už teď vyřízení. Jenže, místo aby se NSF schovali někam do díry, tak ZASE napadli a obsadili Sochu, jen kousíček od samotné centrály vedení UNATCO! Drzost. Ale také vhodná příležitost, aby si UNATCO vyzkoušelo v akci nového agenta. Agenta jménem JC Denton.

Takto nějak začíná Deus Ex, jedna z nejlepších sci-fi 3D akcí s prvky RPG, jakou kdy kdo vymyslel. Hra se odehrává v blízké budoucnosti, kde se hráč ujme osudu agenta organizace UNATCO, JC Dentona. JC je policista na svém místě, to co řekne platí a na zločince dokáže být pěkně ostrý. Zároveň je to ale rovný chlap, který by nikdy neudělal nějakou levotu. Nebojí se jít do sporu s nadřízenými, pokud je přesvědčen, že má pravdu. Dokáže si získat ty nejchudší na ulici, kteří mu pak často prozrazují důležité informace. Ale jeho policejní práce, to je jen úvod k něčemu většímu. Deus Ex dává hráči příběh, který si svou silou nezadá s kvalitním filmem. Emocionální síla hry nespočívá v tisíckrát použitých filmových frázích. Není tam žádný srdcervoucí příběh lásky, žádné zamilované novinářky a podobné romantické součástky béčkových filmů. Síla hry spočívá (kromě mnoha jiného) v překonávání strachu ze sebe sama. Přemoct strach z pádu do neznáma, zahnat pohodlné myšlenky, které našeptávají: "nech to být, zařaď se a tvař se, že se nic nestalo - zapomeň. Máš dobrou práci, pěkný plat, lidi tě obdivují - o to všechno přijdeš!" Jenže když do toho nepůjde ani JC, který je pro to speciálně vycvičen, tak kdo?

Hra v ničem hráče neomezuje. Skoro každý předmět se dá na něco použít, stačí jen popřemýšlet. Kovové krabice? Můžou posloužit jako schody, když se šikovně
naskládají. Nebo jako hradba, za kterou se JC schová a může odtud střílet. Nebo může krabici někomu shodit na hlavu, pokud se trefí. Fantazii se meze nekladou, Deus Ex je zábavné herní pískoviště. Grafika hry vypadá na první pohled nehezky, ale ponurá šedá grafika se bezvadně hodí k charakteru hry, neměnil bych ji. Zbraně poskytují dokonalý pocit za střelby a když člověk najde barevnou krabičku se zbraňovým vylepšením, má radost jako malé dítě.
Deus Ex je dokonalé souznění ponuré grafiky, povznášející hudby a chytlavé hratelnosti.
Je málo her, které mají ten dar, vtáhnout člověka do děje tak, že vnímá skutečný život jako sen.

Pro: Dokonalost

Proti: Starší grafika, umělá inteligence

+43 +46 −3

Gothic

  • PC 85
Věříš ve spravedlnost? Svobodu pro všechny? Lidská práva? Pokoj mezi lidmi?
Nejsi spokojen s tím jak se věci mají a chceš to změnit?
A máš MOC na to, abys vnutil světu své názory?
Jsi proti otroctví?
A kdo ti bude veslovat na tvých galérách? Kdo bude dřít na tvých polích?
Realista, který přijme věci jak jsou a neřeší je, se prý dostane dál, než nějaký snílek,
který sní o svobodě pro všechny, ale nemá představu, jak to udělat.

Možná bys rád změnil tenhle násilnický vězeňský mikrosvět, ale napřed musíš být NĚKDO.
A i kdyby se ti povedlo stát se velkým šéfem, co chceš vlastně dělat? Kázat vězňům o morálce?
Ty tuhle kolonii NEZMĚNÍŠ.
Možná bys rád viděl ženu, kterou shodili mezi vězně chvíli před tebou. Ale nula jako ty nemá šanci.
Až s ní Gomez skončí, přihraje ji dalším. A na úplný konec, se možná dostaneš na řadu. Jasné?
To je nejvíc, co můžeš chtít. Že s tím nejsi spokojený?
A co s tím uděláš, když nedokážeš porazit ani nejslabšího z Gomezových strážných?
Když jsi jen bezvýznamný vězeň, kterého zmlátí i poslední kopáč?
Můžeš jít vlastní cestou, být lovcem a sběračem.
Budeš samostatný, ale budeš nula navždycky.
A nejenže nedokážeš zakroutit tomu hajzlovi Gomezovi krkem, ty ho ani vůbec neuvidíš, protože nejsi důležitý.
S nickami on se nestýká.
Pokud chceš být někdo, nejenže si nemůžeš vybírat. Ty se MUSÍŠ doprošovat Gomeze, aby tě vzal mezi své nejnižší poskoky!

Vládne nejsilnější a ostatní fanaticky poslouchají a řvou "heil Gomez".
Vřaď se do hierarchie a buď tam spokojený. Dostaneš přesně tolik moci a práv, kolik si vydobydeš svými schopnostmi.
Svět nezměníš sněním o spravedlnosti a krásnými řečičkami. Jen prací a silou, i když jen o trošku.
Gothic je hra, která nic nedává zadarmo.
Postup na vyšší úroveň je zdlouhavý a hráč občas musí dělat věci, které nechce - stejně jako v životě.
Dá se říct, že Gothic je o něco zábavnější forma chození do práce.
Tento tvrdý realizmus může být na škodu. Většina her dává hráči postup skoro zadarmo.
Hráč bojuje s nepřáteli, na které stačí - i když někdy jen s potížemi.
V Gothic je hráč vržen mezi silné hned a musí se podřídit.

Je potřeba říct, že jsem Gothic nedohrál.
Skončil jsem na začátku, syrová realita tohoto světa mi nesedla a nechtěl jsem sloužit Gomezovi.
Nedokázal jsem se prostě vyrovnat s faktem, že v tomto světě nejsem hrdina, který to tu má spasit.
Když jsem si uvědomil to množství práce, které mě čeká, vzdal jsem to.
Vždyť je to jen hra a hra má dávat člověku ten klamný pocit, že něco ovlivňuje. Aspoň někde, když už nejste ředitelem zeměkoule.
Gothic tohle hráči možná dává, ale rozhodně ne hned a zadarmo. Někomu to může vyhovovat, někdo radši sáhne po lehčím kousku.

Gothic je 3D hra viděná z pohledu třetí osoby, odehrávající se ve vězeňské kolonii Khorinis, která je chráněna magickou bariérou.
Cokoli může dovnitř, ale nic živého nemůže ven. Vězni uvnitř vytvořili vlastní svět, kde vládnou jejich zákony.
Těží vzácnou magickou rudu, kterou král nutně potřebuje a za odměnu dostávají vše potřebné.
Za každý přestupek jde zločinec do dolů Khorinisu, aby se už nikdy nevrátil.
A jednoho dne tam hodili i nás.

Ovládání hry vyžaduje, aby si je hráč vypsal na papír a tak půlhodinu cvičil jak na to. Pak mu ovládání nedělá sebemenší potíže.
Pokud to neudělá, trpí a nervuje se. Ovládání není standartní a je potřeba se ho naučit. Intuitivně to nepůjde.
Grafika na můj vkus poněkud šedá, neuškodily by pastelovější barvy, ale to je nejspíš důsledek optimalizace pro starší počítače.

Netroufám si Gothic hodnotit, když jsem ho nedohrál.
Snad ho někdy dohraju a napíšu místo této úvahy lepší recenzi.

EDIT 24.9.2010 -----------------------------------

Tak jsem právě dohrál Gothic. Můj prvotní komentář, lehce autocenzurovaný, který se - mírně řečeno - nesetkal s pochopením, přesně popisoval moje pocity po dohrání několika prvních úrovní. Očekával jsem, že celá hra bude taková, jako tyhle první úrovně. Nic víc jsem už od ní nečekal. Můj dojem ze hry byl takový, že hraje proti mě.

Nedohraná hra mi ležela na disku a pěkně mě štvala. Říkal jsem si, jak je možné, že ji tolik lidí vychvaluje a já se v ní tragicky topím. Ano, sbírání bylinek a lov zvěře, obchodování atd mě bavily. Ale pořád jsem měl při hraní silné a nepříjemné mrazení v zádech. Nejsem u her zvyklý na to, že mi berou víru. Já jsem přestal věřit, že se někdy budu moct nerušeně projít po okolí, nevěřil jsem, že si někdy vydělám na pořádné zbraně, nevěřil jsem, že někdy dokážu porazit číhavce, nebo stínovou šelmu. Nevěřil jsem, že někdy dokážu porazit Gomeze a jeho lidi. Bylo logické, že nějaká cesta výš být musí, je to jen hra, ale ta cesta bude nejspíš tak těžká, že se to nevyplatí hrát. Tak jsem uvažoval.

Po nějaké době mě zase zlákala a šel jsem se do ní na chvilku proběhnout. A začaly se dít věci. Bylo to, jako bych začal hrát úplně jinou hru. Teprve teď ten těžký začátek začal dávat smysl. Utrpení a těžká práce na začátku, se změnilo v zábavné objevování tajemného fantasy světa.
Co se asi schovává v těch zříceninách na kopci? Kdo bydlí v té věži na obzoru? Dokážu se tam probojovat, nebo aspoň proplížit? Co hlídají ty potvory v jeskyni? Zvládnu už zabít skřetí hlídku, nebo zabije ona mě? Co ta šelma, co na mě vyjukla v noci za stromem, div mě netrefil šlak? Není už čas oplatit jí návštěvu? A co mě na té hře vlastně nebavilo?

Běžné hry hráče docela šidí. Hráč bojuje s nepřáteli, na které vždycky stačí a hra mu soustavně pumpuje do těla pocit uspokojení. V Gothic je to jinak. Hodí vás do vody a plavte si jak umíte. Před silnějšími se musíte sklonit, jinak vás zmlátí a oberou. Na začátku hry si na vás dovolí každý kopáč. Ale o to silnější je pocit zadistiučinění, když se vrátíte jako mocný mág, nebo bojovník a plazit se před vámi budou pro změnu oni. Prvních několik levelů jsem vůbec nevěřil, že skutečně existuje nějaký důl, kde můžete poctivě pracovat a kopat nugety. Ve většině ošizených her by prostě vůbec nebyl, sice by se o něm mluvilo, ale hráč by si ho musel domyslet. Gothic je poctivá, do detailu promyšlená hra, kde můžete skoro všechno, pokud na to máte. Potřebujete třeba mapu? V jiných hrách by vám ji někdo dal, nebo byste ji někde našli. V Gothic si ji kupte. Nemáte na to peníze? Ta žádná mapa nebude. Potřebujete třeba někoho najít? Tak se musíte zeptat lidí, nebo hledat a pamatovat si. Tak jako v životě.

A to vůbec nemluvím o propracovanosti celého herního světa. Zvířata se chovají tak přirozeně, jako by to byl nějaký simulátor nespoutané divočiny. Nepřátelé na vás jdou ze všech stran, obkličují vás, taktizují, uhýbají ranám. Celá mapa krajiny, je v paměti bez loadu. Byl jsem u vytržení, když jsem omylem spadl do vodopádu na skřetím území a hra mě plynule a bez loadingu vyvrhla v bažině sektářů.

Úkoly, které se mi na začátku hry silně příčily a měl jsem k nim vyloženě odpor, se postupně měnily a byly čím dál zajímavější a zábavnější. Od poloviny jsem si pak připadal jako v tom skřetím vodopádu - úkoly mě chytily a už jen táhly a nepustily.
Během hraní jsem se setkal se dvěma nepříjemnými bugy, které mi bránily v dohrání, ale naštěstí pomohl Marvin mode. Ovládání je zvláštní a je potřeba se ho naučit, protože samo to nepůjde. Koho by napadlo, že se potápí klávesou alt, že akce je ctrl+šipka, nebo že se zboží přesouvá v nabídce po deseti kusech pomocí ctrl+alt+šipka.
Docela by mě zajímalo, proč se o tom nikde v nastavení nepíše a musel jsem si to sám dohledat na netu. Nepříjemný problém představovalo zasekávání o hrany, ale zase jsem díky tomu snadno porážel zaseknuté nepřátele, kteří by ze mě jinak udělali sekanou. Občas se mi samovolně stočila kamera, právě když jsem to nejméně potřeboval, většinou těsně před skokem, takže následoval pád.

Hra by měla mít automatické ukládání, protože ukládat je tady potřeba pořád, docela to zdržuje a svádí to k ukládání do jediné pozice. Pak stačí jen omylem uložit nepovedenou akci a můžete hrát znovu. Ke konci hry je docela hodně zdlouhavého běhání, ale zase jdou koupit lektvary rychlosti.

Gothic je kus poctivé práce, ke které je ovšem poněkud těžké se prokousat. Gothic jsem opouštěl jen neochotně pozdě v noci a vracel jsem se k němu, jak jen byla volná chvilka. Už dlouho se mi nestalo, abych hrál nějakou hru do čtyř do rána.

Takže jaký je Gothic? Je to truhla s herním pokladem, do které se ale dostane jen ten, kdo projeví námahu a dokáže se prokousat zámky, které nepustí dál každého.

Pro: Objevování světa plného tajemství, propracovanost, promyšlenost, příběh.

Proti: Ovládání není řádně popsáno, bugy, velmi těžký začátek hry, zasekávání o hrany, kamera často uhýbá.

+8 +18 −10

Knights and Merchants: The Shattered Kingdom

  • PC 90
Knight and Merchants je extrémně návyková středověká strategie.

Můžete v ní takticky svádět těžké bitvy, můžete si pečlivě budovat své město, můžete ladit hospodářství k nejvyššímu výkonu. Budovy musí být mezi sebou logicky propojeny cestami, po kterých je zásobují nosiči. Je třeba stavět tak, aby na sebe dílny navazovaly a byly co nejblíž, aby se nosiči moc nenachodili, ale zároveň stavíte na omezeném prostoru a je třeba dělat kompromisy. Postavit město tak, aby vyrábělo co nejvíc, je samo o sobě zábavná logická hra.

Zásobování budov, vojska, nebo staveb můžete přímo pozorovat. Můžete sledovat hemžení několika desítek nosičů, jak chodí po městě a udržují jeho hospodářství v chodu, ale pokud dojdou důležité suroviny, skončíte ve slepé uličce, takže musíte mít stále přehled o zboží ve skladu.

Pokud vás nebaví budovat, vezměte své jednotky a zaútočte na nepřítele hned. Ačkoli má velkou přesilu, většinu misí jde takticky vyhrát do hodiny.
Malé vojsko může porazit i velkou přesilu, pokud nepřítele napadne nepřipraveného. Ale to samé platí i pro vás. Běda, pokud se do zad vašim lučištníkům dostane třebas jediný nepřítel. Než stačíte vojsko otočit, nadělá pěknou paseku.

Příprava k boji je náročná, ovládání vojska chce trpělivost a pokud jste napadeni během přesunu, většinou to neskončí dobře. Před bojem je třeba opatrnosti, provést průzkum, důkladně vojsko sešikovat podle předem připraveného plánu, přitom nezapomínat na krytí boků a zálohy. Jakmile se totiž vojáci pustí do bitvy, už nemůžete dělat nic, jen přihlížet jak to dopadne.

Hra bývá srovnávána s dětinskými Settlers, ale KAM je hra pro dospělé. Obsahuje silný příběh, který se ve středověku nejednou stal. Například i český král Václav I. musel řešit stejný problém a události měly podobný průběh. Hra je lehoučká na pochopení, ale obtížná na mistrovské zvládnutí.

Vše musí být zásobováno, budovy i lidé. Nemůžete poslat hladové vojáky daleko, přijdete o ně. Každý člověk ve hře stojí peníze, které musíte vydělat, každý voják má zbroj a zbraň, které musíte vyrobit, každý předmět ve hře, musí někdo přinést. Ačkoli hra funguje automaticky a hráč se omezuje jen na velká rozhodnutí, je ve hře pořád co dělat a nestane se, abyste se chvíli nudili.

2D grafika hry je vynikající. Je malý zázrak, co tvůrci dokázali s 256 barvami. Zatímco v dnešní 3D hře se studenou kovovou grafikou, nerozeznáte kámen od prasete, tady je vše dokonale ostré a přehledné, vše je animováno s německou důkladností, vidíte každou maličkost.

Hráči, kteří Knights and Merchants nemůžou přijít na jméno, mají pravdu. Hra obsahuje mnoho chyb v umělé inteligenci a bugy maří hráčovu snahu. Vojáci neposlouchají jak by měli a jejich ovládání je složité.
Ale lepší a zábavnější strategie tohoto typu snad ani není.

Pro: extrémně hratelné, graficky hezké

Proti: bugy, umělá inteligence

+20

The Longest Journey

  • PC 90
April Ryan je milá a veselá holka, ale má právě velké trápení.
Musí namalovat obraz do umělecké školy a vůbec nemá inspiraci.
Taky ji trápí hádky s rodiči, její milostný život za moc nestojí a mívá zvláštní sny.
Sny o podivných krajích, o neexistujících zvířatech, o mluvících stromech a dalších podivnostech.
Možná je to tím, že je takové horko.
V Newportu je léto, slunce pálí a v jejím pokoji je jako v peci.
Ke všemu ten protivný Zack, co má pokoj hned naproti, se ji pořád pokouší sbalit.
Ale naštěstí má April několik dobrých přátel, co ji mají rádi.

The Longest Journey začíná civilně. Hráč, společně se studentkou umění April Ryan, žije její obyčejný život.
Řeší s April její citové problémy, dívá se na svět jejíma očima, poznává její domov, práci a přátele.
Z dokonalé idyly občas vysvitne záblesk kruté reality, na chvíli hráče šokuje a pak odezní.
Ale stopa strachu v hráči zůstává. Ve světě Stark není něco v pořádku. A k tomu ty divné sny.
Ačkoli je hra veselá, vyzařuje z ní jakási zvláštní melancholie, smutek, nebo skrytý strach.
Něco, co se těžko popisuje, ale hře to dodává zvláštní nádech tajemna.
Dokonale v sobě spojuje žánr sci-fi a fantasy a vzájemně je svazuje nitkami dokonalého příběhu.
Budete v něm s April poznávat prapodivné světy, budete se s April radovat z úspěchů, ale budete se o ni i bát.
Čím déle hrajete, tím je příběh silnější a tím víc přitvrzuje. April jde často i o život.
Nepřátelé, zprvu jen tušení, dostávají stále ostřejší obrysy. Jsou stále blíž.
April je naštěstí statečná holka a jde do toho dobrodružství s odvahou a dobrou náladou.
Je prostě sladká.
Líbí se mi i její postava - není přehnaně hubená, jak je dneska podivnou módou.
Je štíhlá, ale vypadá jako holka, ne jako dnešní rádobymodelky.

The Longest Journey je jedna z nejlepších her co jsem dohrál.
Vysoko hodnotím příběh, charizma hlavní hrdinky, vynikající dabing, spoustu výborných fantasy nápadů.
Tajemnou atmosféru, která osloví něco ve vaší duši.
Technicky je hra klasickou adventurou. Postavy jsou sice 3D, ale pohybují se před 2D kreslenými obrazovkami.
Pevné rozlišení 640x480 je už dneska málo.
Přiznám se, že jsem při hraní často sahal k návodu. Některé hádanky neměly dostatečnou nápovědu.
Někdy jsem věděl co mám dělat, ale vůbec jsem nevěděl jak (křičící sochy).
Nicméně to je u adventur (bohužel) běžné.

Pro: výborný příběh, tajemno, krásná hlavní hrdinka, spojení sci-fi a fantasy, humor, dabing, nápady

Proti: těžké hádanky, někdy docela zdlouhavé animace, nízké rozlišení, na začátku moc textu

+24 +26 −2

Tron 2.0

  • PC 80
Na některé hry zapomenete rychle. Na jiné nikdy.
Už je to pár let, co jsem Tron 2.0 dohrál a pořád mám ten zážitek v hlavě.
Neumím zapomenout na ten úžasný nápad udělat hru, odehrávající se uvnitř počítače, na unikátní grafiku, na závody motorek a další.
Hra si zaslouží velkou pochvalu, je totiž originální. A originalita, tedy původnost nápadu, to je dneska vzácné zboží.
Tron 2.0 je zábavná hra, kde je hráč překvapován a baven hlavně zvláštností počítačového univerza. Představte si, jaké by to bylo podívat se dovnitř Vašeho PC, v podobě neautorizovaného programu. Osobně se podívat dovnitř procesoru, na harddisk, nebo se procpat firewallem.
Udělat obyčejnou střílečku, byť dobrou, to umí hodně vývojářů. Dát jí něco navíc, udělat ji zajímavou díky nápadu, to umí jen ti dobří.
Grafika světa Tron 2.0 se blýská a září jako křišťál. Je nadčasová, nezapadne do šedi průměru. I po deseti letech poznáte na první pohled screenshot z této unikátní hry.
Hratelnost je vynikající, rozhodně nejde jen o střílení. Hopsáte na skákajících plošinkách, jezdíte na kybermotorkách, mluvíte s obyvateli tohoto prazvláštního světa.
Přesto se jedná o hru, která zapadla. Proč?
Příběh hry je prostě nanic. Kdybych si sednul na pět minut s tužkou, vymyslím lepší. Příběh má dobrý základ, ale žádný pořádný děj, nic co by svázalo začátek a konec.
Křivka dějového osciloskopu se silně podobá přímce. Tato přímka se drží vysoko, ale nenabízí skoro žádné zapamatovatelné děje.
Vývojářům se přímo nabízela dějová linka, která by ani nedala moc práce. Totiž spojit hlavní postavu s hlavním ženským padouchem. Potvůrka by naším hrdinou napřed
pohrdala, každé její posměšné slovo by v dialogu muselo dopadnout jako bič. Protože bychom ale stále unikali a úspěšně kazili její plány, tak by zuřila, pak by nabízela dohodu, pak by se začala podbízet a nakonec by se přidala na naši stranu. Nakonec by ji hlavní padouch využil k tomu, aby nás vlákal do pasti a tak dále a tak dále.
Slyším slova filmové klišé? Ano, ale když se to dobře udělá, hráč dostane MOTIVACI, která hře scházela jako sůl. Hrál jsem hru proto, že mě bavila, ale scházel tu hnací motor příběhu.
Něco, co by mě donutilo říkat "no počkej, toho budeš litovat, zítra ti ukážu". Celou dobu hraní jsem v podstatě netušil, proč tak činím. Příběh byl slabý a zbytečně překombinovaný, nebo jsem možná jen nepochopil jeho skrytou genialitu. Nevím.
Pochopit herní mechanizmy zde trvá bohužel déle. Není to chyba, je to vlastnost. Nevíte totiž co který předmět vlastně dělá.
Dostat se do hry může chvíli trvat a hráč musí projevit jistou trpělivost. Ne každý je k tomu ochoten.
Hra je nadprůměrná a originální, má unikátní grafiku, ale do vynikajícího hodnocení jí něco bohužel scházelo.

Pro: unikátní grafika, hratelnost, nápad

Proti: slabý příběh, je těžší do hry proniknout, promarněné postavy

+7 +8 −1

Dreamfall: The Longest Journey

  • PC 90
POZOR !!! OBSAHUJE SPOILERY !!! NEČÍST !!!
April Ryan v těžké depresi. Tak by se dala nazvat dvojka The Longest Journey: Dreamfall.
První díl The Longest Journey byl hrou, ze které čišela dobrá nálada a vtip. Sem tam ve hře zableskla krutá realita, ale April byla stále civilní postavou, byla milá a veselá, vše brala s nadhledem, neublížila by ani mouše a nebezpečí rozhodně nevyhledávala.
I když ke konci jedničky silně přituhlo, celkově si hra podržela svůj optimizmus.
Ve dvojce je všechno jinak.
Kdysi April všichni chválili, dávali jí lichotivá jména a tituly, namlouvali jí že je vyvolená a najednou... konec.
Když se April smířila s tím, že stráví příštích tisíc let jako strážce Rovnováhy, že přijde o své přátele, že nikdy neuvidí svou rodinu, právě tehdy jí prostě řekli - věž tě nepřijala, nejsi vyvolená, můžeš jít domů, žij si svůj život, už tě nepotřebujeme.
Jenže kam jít?
Ve Starku se už nemůže ani ukázat, hledá ji tam policie, přátelé se na ni zlobí, protože kvůli ní darebáci zranili Emmu. Marcurie je osvobozena s pomocí cizích vojsk. Po vítězství už April nikdo nepotřebuje, všichni ji zradili, všichni na ni zapomněli. A když žádá o pomoc bývalé spojence, kteří ji tak obdivovali a lichotili, ti ji s pohrdáním odmítnou.
Nestala se kouzelnicí, dokonce přestala mít schopnost cestovat. Už si sama nedokáže otevřít bránu. Žije jako obyčejný člověk v Marcurii. Je zoufalá. Její život ztratil smysl. Bolestivý pád do reality. Pro udržení Rovnováhy ztratila všechno a nezískala nic. Namluvili jí spoustu nesmyslů, jak důležité je to. co dělá. Zničili jí život a pak se na ni vykašlali. April je plná bolesti, oprávněné sebelítosti a vzteku. Ztratila všechny iluze sama o sobě i o Rovnováze.

V Marcurii kde žije, se dějí zlé věci. Bývalí spojenci v boji proti Tyrenům se nemají k odchodu, dělají si ve městě co chtějí a jejich "bratrská pomoc" se za pár let změnila v násilnou okupaci. April se postaví do čela partyzánů a bojuje proti novým nepřátelům. Ví, že nemá naději. Nepřátel je přesila a obyvatelé města chtějí "klid na práci". Neváhají spolupracovat s nepřítelem a na partyzány se dívají jako na teroristy.
April se za deset let strašlivě změnila. Po bývalé sladké dívence, která se dívá na svět nevinnýma očima už není ani stopy. April už není hodná. Všechnu lítost spotřebovala na sebe a pro jiné jí už nezbývá. Neváhá zabíjet. Vybíjí si svou bolest na okupantech. Marcurii v podstatě nenávidí. Není to její domov, je to její vězení. Ona tu nemá být. Má být doma, smiřovat se s rodinou, chodit do školy, malovat obrazy, hledat si životního partnera, bavit se s přáteli. Místo toho žije v hostinci U Poutníka a po nocích organizuje útoky na stráže okupantů.
Drsné.
Zpočátku jsem prostě odmítal uvěřit, že tahle April je skutečná. Musí to být nějaké zlé dvojče, někdo jiný! Ale čím déle jsem hrál, tím víc to dávalo smysl. Už ke konci jedničky bylo vidět, jak April následky jejích činů dohání a dvojka je jen logickým vyústěním jejího neodvratného pádu, který pokračuje až k trpkému konci. Cortéz měl pravdu - kdyby tak April věděla co ji čeká, nikdy by nešla zachraňovat Rovnováhu.

Dreamfall je hluboce depresívní, temný a krutý. Je to svět třicátníků, kteří už ztratili všechny iluze o sobě i o světě a ničím je nedokázali nahradit.
Vytratila se bezstarostnost mládí s jejím "ono to nějak dopadne". Stačilo pár let a April zůstala otlučená životem, nevěřící v nic, kromě sebe samé.
Naštěstí na April nezapomněli všichni, jinak by Zoe, která žije ve Starku, nedostávala podivné vize, které zpočátku považuje jen za halucinace. "Zachraň April, zachraň April, hned!"
Příběh hry uchvacuje a na konci se mi tlačily slzy do očí (kdybyste jen věděli). Tohle vymyslel zatraceně dobrý scénárista. Ale abych jen nechválil. Taky jsem na konci hry jen nevěřícně zařval: "to snad ne" !!! Přece to nemůžou ukončit TAKHLE !!! Přece nemůžou hru s tak silným příběhem ukončit v polovině !!! Jak to pokračuje dál, co bude s hlavními postavami? Jak skončila Marcurie? Kdo je Prorok? Vždyť ta hra tisíc věcí naznačila a NIC nedokončila. Není to na palici? Dokončí to někdy? U her s příběhem typu "zastav invazi skřetů", mi je úplně jedno, jak příběh pokračuje, ale takhle useknout příběh v adventuře je trestuhodné !!!
No nic, musíme si počkat na trojku.
Technické zpracování hry je už plně 3D. Grafika je kouzelná a hýbe se bez cukání i na slabých počítačích. Daní za to je velký počet nahrávacích obrazovek, ale loading trvá jen malou chvilku. Hra je adventurou která vypráví příběh a ten se do 3D akce vkládá těžko. Daní za silný příběh je velký počet videí se spoustou mluvení - nebo textu, pokud spíše čtete titulky. Ke konci hry jejich počet vzroste tak, že se častěji díváte, než hrajete. Ale příběh hry je natolik silný, že mi to vůbec nevadilo. Klidně by to mohli natočit jako film. Příběhová videa obsahují jen tolik textu, aby se příběh posunul dál, není to jako v jedničce, kde se hráč musel na začátku prokousávat tunami zbytečných dialogů. Co mě uchvátilo, byla místa známá z jedničky, která si teď můžete proběhnout ve 3D. Můžete se projít Marcuríí a obdivovat, jak se vývojářům povedlo vytvořit tohle krásné město, nebo se podívat do Hraničního domu a okolí. Tvůrci ze hry doslova vyždímali všechno co šlo, každou chvíli mě něčím příjemně překvapili, muselo to dát fůru práce. Dá se říct, že tohle je jedna z nejzábavnějších 3D akcí bez střílení, kterou jsem hrál. Často zde můžete narazit na nějakou postavu z jedničky, jako šílený čaroděj Klaks, nebo Havran. Jejich dialogy jsou vtipné a odlehčují jinak dost tíživou atmosféru hry.

Co se mi na hře moc nelíbilo:
Někteří uvádí jako velké mínus údajnou jednoduchost hry. Přiznám se, že takové lidi nechápu. Pro mě je důležité se u hry bavit, ne stresovat.
Konzolové ovládání není pro PC hráče žádný med, kamera skáče jako splašená, postavička moc neposlouchá a první hodinu strávíte ustavičnými experimenty s nastavením.
V úzkých prostorách jsem měl potíže , protože kamera si jednoduše dělala co chtěla. Ale zvyknout se na to dá. Vadit vám to bude dál, jen u toho nebudete tak nadávat. Inventář mě neposlouchal, reagoval na kolečko myši se zpožděním.
Nedokončený příběh !!!
Postav, které ve hře zemřely, nebylo zrovna málo a byly to moje oblíbené (víc neřeknu abych neprozrazoval děj).
Na můj vkus až příliš mnoho deprese a beznaděje.

Pro: příběh, grafika, atmosféra,

Proti: ovládání, nedokončená, příliš mnoho deprese

+19 +20 −1

Icewind Dale II

  • PC 40
Spojení akčního RPG a adventury si vzalo z obou to nejhorší. Z akčního RPG obtížné a zdlouhavé souboje, z adventury zase nekonečné běhání, shánění věcí a soustavné přemýšlení, co zase dělám špatně. Několikrát se mi stalo, že jsem musel nejen nahlédnout do návodu, ale taky si vypsat přesný postup. Pokud jsem zašel napřed za postavou Y a ne za postavou X, hra dál nepokračovala a nic mě na tu "chybu" neupozornilo. Tohle se mi stalo naposled v Broken Sword 2.

Grafika je horší než v prvním díle a "nahrazuje" to záplavou pastelových barviček, ve kterých se topí obrysy. Pokud někdo začne kouzlit, vzniká barevná změť, ve které nevidíte vůbec nic. Pohyby postaviček jsou trhané, mají málo animačních fází.

Hru jsem koupil s českým dabingem, ale nepovažuji to za výhru. Jakýkoli český dabing v jakékoli hře je křečovitý a neposlouchatelný. IWD není výjimkou. První co jsem ve hře udělal bylo vypnutí mluvené řeči.

Pathfinding je už tradičně špatný, ale to nevadí. V Baldur's Gate byl ještě horší a dal jsem 90%. Torment s tímhle potíže skoro neměl, nejspíš ho na pathfinding optimalizovali.

Pravidla 3. vydání D&D nebyla hráči příliš chválena. Není se co divit. Místo jasných a přehledných pravidel AD&D, které hráči neumožnily dělat velké chyby, najednou můžete všechno a zároveň nic. Dáte mágovi zbroj, zapomenete na to a pak marně přemýšlíte, proč mu selhávají kouzla. Dáte body do něčeho, o čem pořádně nevíte k čemu to je, abyste zjistili, že to mělo přijít jinam. Příliš mnoho úředničiny, příliš mnoho zdlouhavého klikání, prostě bezradnost a nuda.

Hra není úplně špatná, ale má kolísavou kvalitu. Hratelnost lítá jak na houpačce. Některá místa by si svých 80% zasloužila, ale jakýkoli dobrý nápad je vzápětí přebit něčím
nezábavným a hodnocení klesá k nule. Jste-li masochista se spoustou času, je to něco pro Vás. Pokud od hry čekáte hlavně zábavu, poohlédněte se po něčem lepším.

Neříkám že je úplně špatná, spoustě lidí se může i líbit.
Je to lehce podprůměrná hra, s několika dobrými nápady, které ji bohužel nedokážou dostat na úroveň, na jakou jsme byli od dvojky Bioware - Black Isle zvyklí.

Pro: většinou docela zábavné, místy dobré nápady,

Proti: grafika, místy adventura, nezajímavé charaktery, 3.edice D&D,

+2 +10 −8

Neverwinter Nights

  • PC 80
Hra je neskutečně krátká. Když skončila, byl jsem přesvědčen, že jsem tak ve třetině. Příběh se bezvadně rozjížděl, čekal jsem nějakou zápletku a nic. Jako by hry kus usekli, příběhové nitky narychlo pospojovali a šup s tím na trh. Hra obsahuje záblesky geniality, příběh by se dal ještě parádně zamotat, škoda. Nejsem hrou vysloveně zklamaný, ale čekal jsem víc.

Grafika je doslova hnusná. Ikonky vypadají, jako by je kreslil nadaný předškolák, panely jsou pohřebně černé, stromy vypadají jako deky přehozené přes keře, vše je odfláknuté až hanba. Hra vypadá o třídu hůř, než leckterá 5 let stará hra. Hlavní postava se pohybuje jako žába, má nepřirozené pohyby a pohledy na postavu se musí přepínat v menu. Ve srovnání se Spellforce, která má podobný systém, je to děs. Ve hře je obrovské množství sudů, beden, truhlic a krabic. Skoro v každé je nějaký ten šesták. Za chvíli mě rozbíjení sudů přestalo bavit, jenže jsem musel rozbíjet všechny, protože v nich občas byly důležité věci. To sakra nemohli dát do hry těch krabic míň?

I přes potíže hodnotím hru vysoko, protože mě bavila. Zklamal mě příběh, který je sice skvělý, ale končí opravdu nějak divně. Ve starších Baldur's Gate jsem si příběh prožil až do konce. V Neverwinter Nights jsem se cítil dobře do poloviny, pak se na mě hra doslova vykašlala a její konec jsem sledoval nezúčastněně jako zprávy v televizi. Jiné hry od Bioware-Black Isle mě vždycky na konci dokázaly nadchnout a překvapit, protože končily vždycky jinak, než jsem dokázal vymyslet. U této hry jsem si v druhé půli říkal, že to snad nemůže takhle hloupě skončit. Ale ono to takhle hloupě skončilo. Příběh končí zkratkovitě a předvídatelně. Škoda.

Pro: zajímavé a hratelné

Proti: bedny, sudy, krabice, hrozně moc beden, sudů a krabic; doslova odfláknutá grafika, hnusné ikonky, ohavné ovládací rozhraní, příběh končí zkratkovitě

+8 +12 −4

Revenant

  • PC 70
Královská dcera byla unesena nebezpečnou sektou, proto je ze záhrobí vyvolán mocný duch válečníka - Revenant. Bude muset čelit nejen stovkám nepřátel, ale také intrikám a zradě. Příběh se dobře rozjíždí, aby se brzy zvrhl v průměrnou klikačku. Konec hry je nudný a boje se stále znovu opakují. Vybít úroveň, vybrat truhlice, najít krystal a pak do další úrovně. Je to škoda, protože jinak je Revenant zajímavé akční RPG a do poloviny mě i dost bavil.

Bojové triky se hráč učí u mistra ve městě a je možno sestavit několik ran za sebou, pro dosažení nejvyššího účinku. Jen se mi příliš často stávalo, že postava dělala bojové cviky a nepřítele měla za zády, nebo se pořád o něco zasekávala. Mapa je malá, není na ní nic vidět, úrovně jsou si hodně podobné, nepřátelé se pořád obnovují, některé mapy připomínají bludiště a snaha zjistit kde vlastně jsem, mi zabírala podstatnou část hry.

Uložené savy mají uvnitř velké množství malých souborů a práce s nimi počítač silně zatěžuje. Uložení a načtení hry je mimořádně zdlouhavé.

Pro: výuka boje, grafika, bojová komba, tajemno

Proti: orientace, mapa, opakující se akce, dlouhé nahrávání a ukládání

+15 +16 −1

State of War

  • PC 80
Z továren se žene nepřetržitý proud bojové techniky. Od nepřátelské základny se také žene obrněná záplava. Někde uprostřed se to setká a nastane peklo. Tanky střílejí, metají plazmu a oheň, vybuchují, utržené věže létají vzduchem, všechno bouchá, hoří, křachá a duní. Vyhraje hráč, který dokáže vyrobit víc, nebo své obrněnce technologicky vylepší. Obranné věže jsou jen dočasné řešení, bez podpory tanků jsou za chvíli rozstříleny.

Na mapě jsou důležité neobsazené budovy a o ně se hraje. Jen ony můžou poskytnout rozhodující výhodu v boji. K jejich získání a udržení vede jen jediná cesta, na kterou musí hráč přijít metodou pokus omyl, takže jej na začátku každé mise čekají spousty potupných proher, než konečně přijde na přesný postup. Akce počítače jsou naštěstí přesně naskriptované, takže ničím nepřekvapí. Dokolečka se bude snažit dobýt zabezpečenou budovu, kde jej snadno rozstřílí věže, i když by mohl zaútočit na úplně nechráněnou budovu kousek vedle. Přesto není vítězství snadné. Stačí pár minut zpoždění na startu, stačí přijít o pár důležitých tanků, promarnit letecký útok a prohra je tu. Obtížnost hry je skutečně přehnaná.

Nejvíc mi asi vadí to, že jednotky nezůstanou stát na dostřel. Označím jednotku, klepnu na nepřítele, jednotka se přiblíží na dostřel, ale nezůstane stát - pokračuje v jízdě, až dokud ji nepřítel nerozstřílí. Mise Texas a Slovensko mi přišly příšerné. Kdybych chtěl hrát taktickou strategii, tak si ji koupím a nemusím hrát State of War. Bojoví roboti se od sebe nedají rozeznat (s výjimkou těch červených) a v továrnách se nedá zjistit, jaký typ robota tam vyrábí. Voda na mapách se nehýbe, tanky se zasekávají v úzkých místech, kdy pak nezbyde, než na své vlastní tanky poslat pár triplerů.

Hra bezpochyby není dokonalá - zato je nehorázně zábavná. Dá se hrát pořád dokola, vylepšovat své skóre, zkoušet netradiční postupy a skvěle se přitom bavit.

Pro: zábavná akce, nenáročná grafika, jednoduché principy

Proti: prohry, umělá inteligence, tanky neumí zastavit na dostřel, obtížnost

+17

Unreal II: The Awakening

  • PC 60
Dokonale průměrná hra, která mě bavila, ale za týden po dohrání jsem nevěděl, o čem to bylo. Nic ve mě nezanechala, dojem byl rozpačitý. Je podivné, že vývojáři, kteří dokázali udělat špičkovou fantasy řežbu Wheel of Time, nedokázali do Unreal 2 dostat něco navíc. Takhle je to jen průměrná sci-fi akce, s několika dobrými nápady a krásnou grafikou.

Pro: grafika, laserové ploty, procházky po lodi

Proti: jen průměr, něco tomu scházelo

+3 +6 −3

SpellForce: The Order of Dawn

  • PC 90
Strategie mají velký problém. Pokud chtějí vyprávět příběh, většinou to dopadá ve stylu "tady máš pár vojáčků a projdi mapu nacpanou nepřáteli." Strategie neumí vyprávět příběhy. Spellforce spojila strategii s RPG a dokázala to. Obojí je zábavné. Chvíli se vypráví příběh, chvíli se buduje a válčí.

Ke hře mě navedl kamarád, který o ní stále básnil. Měl jsem pochyby, jestli mě může německá strategie něčím zaujmout. Zkusil jsem ji a už mě nepustila. V každé nové misi jsem si říkal, že teď už určitě vývojářům dojdou nápady, teď už mě určitě něčím znechutí a přestanu hrát. Nestalo se to. V každé misi mě něčím překvapili, každá mise byla něčím zajímavá. Asi poslední tři mise už jsem pociťoval lehkou únavu ze stereotypu, ale dohrál jsem je. A rovnou jsem začal hrát datadisk s ledovým drakem Arynem, který mě zase chytil a nepustil až do konce.

Hra je skvělá, ale vadila mi na ní zdlouhavost. Všechno tam strašně trvá, silné jednotky se pomalu vyrábějí, armáda 80 vojáků padne za pár minut a vyrobit novou je na hodiny práce, suroviny dorůstají pomalu a urychlování času tu není. Počítač cheatuje jako zběsilý, má nekonečné zásoby všeho a to, co mu pobijete, má za chvíli zpátky. Přesto mě hra bavila. Někdy jsem nedělal nic, než že jsem běhal po mapě a díval se na tu grafickou nádheru, na západy slunce a světelné efekty. Hrál jsem za ženskou postavu - měla přirozené pohyby a úžasný hlas. Postavičky hrdinů se vystrojují jako v The Sims, byla vážně radost sehnat pěknou sexy róbu pro nějakou ženskou postavu, nebo zvlášť silné brnění pro válečníka. Všechno promakané do detailu. Tahle strategie dokázala, že němci opravdu umí.

Pro: propracovaná, zábavná, dobrý gamedesign, runy, parádní grafika, nízké nároky, zajímavé vedlejší úkoly

Proti: zdlouhavá, počítač cheatuje, málo surovin, prozkoumaná místa zase zčernají, jednotky v boji neposlouchají jak by měly

+14

GODS: Lands of Infinity

  • PC 85
Vyslankyně bohů má na světě zabránit návratu zlého boha, ale při příchodu na zem ztratila své schopnosti a musí je postupně získat zpět. Přitom cestuje po světě, obchoduje, kouzlí, bojuje, prozkoumává krásnou krajinu, seznamuje se s lidmi a hledá svatyně, aby si mohla s bohy promluvit.

Hra v podstatě předělává koncept starých tahových RPG do nové grafiky a vylepšuje jej k dokonalosti. Po světě se hráč pohybuje v pohledu první osoby, při tahovém boji se přepne do pohledu shora.

V nepokoji zmítaném kraji, může hráč díky svým bojovým, nebo obchodním schopnostem, slušně zbohatnout.

Ve hře jsou překvapivě zábavné věci, jako alchymie, sbírání květinek, kouzlení a podobně. Jsou tu ale i chyby a hrubé nedodělky. Některé mapy jsou velké a hráč zbytečně dlouho běhá. Spousta věcí není dodělaná a je skutečně smutné vidět tolik zábavných nápadů, které se dotáhly jen do prvního levelu.

Hra od slovenských vývojářů Cypron Studios překvapuje výbornou hratelností. Kdyby taková hra vyšla na západě a byla dokončená, stala by se hitem. U nás vyšla předčasně a bez povšimnutí zapadla a to je velká škoda.

Pro: živý svět, zábavné, hratelné, výborné mapy, uvěřitelní společníci

Proti: nedokončená, zdlouhavé běhání, zabité nápady, nevyrovnaná obtížnost

+8

Planescape: Torment

  • PC 100
Nelituji jediné vteřiny u tohoto díla strávené. Vynikající příběh brnkající na city, desítky geniálních fantasy nápadů, ohňostroj fantazie a hratelnosti a závěr, na který hledíte s otevřenými ústy. Nic podobného už nikdy nevznikne. Je to herní poklad, který si každý hráč opatruje. Pokud od hry čekáte jen zábavu na pár hodin, zahrajte si raději kteroukoliv z desítek a stovek průměrných her. Pokud hledáte špičkovou hru, která Vás osloví a vtáhne do neuvěřitelného příběhu, jste tu správně. Na měsíc budete žít uvnitř světa Planescape a ven do skutečného světa budete chodit jen neradi.

Pro: herní poklad, jaký dnes už nikdo neudělá

Proti: sem tam bugy, nízké rozlišení (řeší mod),

+18 +19 −1