Laurona
Obvykle začínám herní série od prvního dílu. U Dark Souls jsem však udělala výjimku, a to z úplně prostého důvodu. Této sérii jsem se chtěla vyhnout velkým obloukem, avšak svojí lehkomyslností (uzavřenou sázkou s RemixemSvK, kterou jsem prohrála) jsem si musela některý díl zahrát. První díl jsem neměla, tak mi byl doporučen tento (Za což jsem nakonec byla ráda, protože jsem měla za to, že první díl je nejtěžší).
Už od začátku jsem byla na hru natěšená a byla jsem zvědavá, jaká bude. Moje prvotní nadšení však opadlo hned u prvního bosse. U něj jsem strávila ze všech bossů nejvíce času a byla jsem naprosto zoufalá, protože se mi ho nedařilo zabít. Nakonec mi pomohla cenná rada, že si mám prostředním myšítkem nepřítele zafixovat a bojovat s ním takto. Po X pokusech pak padl a já tak konečně mohla pokračovat dál.
Bylo pro mě dost těžké naučit se v podstatě nový způsob hraní. Hrát s rozmyslem a trpělivostí, nesekat do nepřítele jak pominutá a hlavně uskakovat a bránit se. Nemohla jsem si na to dlouho zvyknout a řádně jsem na to doplácela.
Každý nepřítel byl něčím jedinečný a na každého jsem musela jít s jinou taktikou. Tahle nejistota, co na mě čeká za dalším rohem, a jak na to budu reagovat, ve mně vzbuzovala napětí a občas i strach. Nejhorší v tomto byla lokace Irithyllský žalář, která byla doprovázena nepříjemnými zvuky a místy lekacímy momenty.
Největší radost jsem měla vždy, když jsem objevila nové ohniště. Lokace, kde bylo ohniště na začátku, a pak už ne, jsem nesnášela, protože jsem měla problém si zapamatovat cestu, kudy jsem šla (když jsem tu cestu šla pak už po desáté, tak už jsem se ji naučila :D ). Hrát bez mapy pro mě bylo značně problematické.
Jeden zábavný moment nastal u předposledního bosse v Archívech, kam se dalo dostat později zkratkou výtahem (předtím výtah nefungoval). Nějak mi nedošlo, že se ten výtah zprovozní, a jak blbec jsem po smrti vždy běhala znovu přes celou lokaci až k bossovi. Pak jsem ten výtah náhodou zkusila a on fungoval. Věřím tomu, že takových blbostí jsem ve hře dělala více a o některých třeba doposud ani nevím.
Nebýt rad a občasné fyzické pomoci od Remixe a Sarna, měla bych to se hrou o dost těžší. Některé NPC a lokace bylo snadné minout bez rady bych např. vůbec nevěděla, co mám dělat s hnízdem nahoře ve svatyni, nebo že mám cibulovému rytíři, který byl uvězněn ve studni, koupit konkrétní brnění u obchodníka. Rady, v podobě nápisů na zemi, byly občas užitečné a občas jsem je nechápala. Snažila jsem se je tedy nějak selektovat a nejvíce si všímala těch, které upozorňovali na blízké nebezpečí. Na rady typu: „tady seskoč dolů“ jsem se napálila několikrát a od jisté doby jsem je začala naprosto ignorovat.
Ač to vypadá, že jsem se celou hru trápila a nemohla jsem si ji tak užít, opak je pravdou. Ten pocit, když jsem po x pokusech zabořila svůj meč s vypětím posledních sil a minimem životů do bosse a porazila jej, ten nával adrenalinu a zadostiučinění to vše mě vytrhlo z herního stereotypu a jsem hrozně ráda, že jsem hru nevzdala a mohla tuto obrovskou škálu pocitů se hrou prožít.
Už od začátku jsem byla na hru natěšená a byla jsem zvědavá, jaká bude. Moje prvotní nadšení však opadlo hned u prvního bosse. U něj jsem strávila ze všech bossů nejvíce času a byla jsem naprosto zoufalá, protože se mi ho nedařilo zabít. Nakonec mi pomohla cenná rada, že si mám prostředním myšítkem nepřítele zafixovat a bojovat s ním takto. Po X pokusech pak padl a já tak konečně mohla pokračovat dál.
Bylo pro mě dost těžké naučit se v podstatě nový způsob hraní. Hrát s rozmyslem a trpělivostí, nesekat do nepřítele jak pominutá a hlavně uskakovat a bránit se. Nemohla jsem si na to dlouho zvyknout a řádně jsem na to doplácela.
Každý nepřítel byl něčím jedinečný a na každého jsem musela jít s jinou taktikou. Tahle nejistota, co na mě čeká za dalším rohem, a jak na to budu reagovat, ve mně vzbuzovala napětí a občas i strach. Nejhorší v tomto byla lokace Irithyllský žalář, která byla doprovázena nepříjemnými zvuky a místy lekacímy momenty.
Největší radost jsem měla vždy, když jsem objevila nové ohniště. Lokace, kde bylo ohniště na začátku, a pak už ne, jsem nesnášela, protože jsem měla problém si zapamatovat cestu, kudy jsem šla (když jsem tu cestu šla pak už po desáté, tak už jsem se ji naučila :D ). Hrát bez mapy pro mě bylo značně problematické.
Jeden zábavný moment nastal u předposledního bosse v Archívech, kam se dalo dostat později zkratkou výtahem (předtím výtah nefungoval). Nějak mi nedošlo, že se ten výtah zprovozní, a jak blbec jsem po smrti vždy běhala znovu přes celou lokaci až k bossovi. Pak jsem ten výtah náhodou zkusila a on fungoval. Věřím tomu, že takových blbostí jsem ve hře dělala více a o některých třeba doposud ani nevím.
Nebýt rad a občasné fyzické pomoci od Remixe a Sarna, měla bych to se hrou o dost těžší. Některé NPC a lokace bylo snadné minout bez rady bych např. vůbec nevěděla, co mám dělat s hnízdem nahoře ve svatyni, nebo že mám cibulovému rytíři, který byl uvězněn ve studni, koupit konkrétní brnění u obchodníka. Rady, v podobě nápisů na zemi, byly občas užitečné a občas jsem je nechápala. Snažila jsem se je tedy nějak selektovat a nejvíce si všímala těch, které upozorňovali na blízké nebezpečí. Na rady typu: „tady seskoč dolů“ jsem se napálila několikrát a od jisté doby jsem je začala naprosto ignorovat.
Ač to vypadá, že jsem se celou hru trápila a nemohla jsem si ji tak užít, opak je pravdou. Ten pocit, když jsem po x pokusech zabořila svůj meč s vypětím posledních sil a minimem životů do bosse a porazila jej, ten nával adrenalinu a zadostiučinění to vše mě vytrhlo z herního stereotypu a jsem hrozně ráda, že jsem hru nevzdala a mohla tuto obrovskou škálu pocitů se hrou prožít.
Drolin
Garret
Starletka
Bursoft
Jumas
JohnCZ
Bodkin
CJ
leebigh
Paul
HELLER
Chuck
Caelos
Grey_fox
Joke
Red
Pro: atmosféra, texty, hudba, námět, detaily
Proti: poměrně malé