Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Lure of the Temptress

  • PC 65
Lure je pěkná hra s dobrým příběhem.Hrál jsem ji už v 90.letech.Hráli jsme ji s bratrem.Jinak negativně hodnotím rychlost této PC hry.Je celkem pomalá...Jinak má anglický dubing(další mínus této PC hry).Logika je zde trochu "horší".Ve hře Lure hrajete jistého hrdinu(blondáka),který musí na začátku této hry utéct pomocí lsti z kobky,kde je uvězněn jistým zlým nepřítelem...Scrolem.Tento nepřítel toho hrdinu(kterého hrajete vy)během této hry pronásleduje a dá-li mu pěstí,je konec této hry...Hráč musí hrát hru znovu(z vězení,kde je uvězněn).

Pro: Animace,příběh

Proti: Stará hra a má anglické titulky

+3 +4 −1

Metro Exodus

  • PS5 80
Potřetí do té samé řeky (ok, spíš tunelu) se mi i přes nesporné kvality jedničky i dvojky paradoxně moc nechtělo. Navíc se mi trochu hůře kousal fakt, že se Arťom ze stísněného moskevského podzemí vydal na výlet lokomotivou po povrchu zemském. Přišlo mi, že tím hra trochu ztrácí svoji unikátní tvář a rozhodnutí mě nenadchlo ani z hlediska příběhu a pozadí zdejšího "světa" (byť je pravda, že přečtené mám pouze první dvě knihy ze série... takže to klidně může být "kánon"). Po pár hodinách se naštěstí pocit ze hry výrazně zlepšil a kvalitou se hra svým předchůdcům prakticky vyrovná.

Venkovních lokací není tolik, ale jsou rozsáhlé, rozmanité a zajímavé. Hra Vás naštěstí občas zavře i do nějakého toho bunkru či spletitého komplexu, takže rozhodně neplatí, že Metro je teď třeba celé odstřílet v polootevřených plání Ruska. Na nich už většinou není nezbytná maska, byť ikonického soptění přes filtry si i tak užijete dosyta. Ve svých otevřenějších pasážích Metro silně evokuje sérii S.T.A.L.K.E.R. Ke ztrátě identity však nakonec naštěstí nedošlo. Hratelnost je tak opět velmi povedená. Základ zůstal stejný, přibylo pár novinek v podobě rozsáhlejší správy zbraní a poměrně jednoduchého crafting systému. Zpočátku se mi hra moc dobře neovládala, ale to je jen o zvyku. Pocit ze střelby opět parádní a štěkavé zvuky rezavých zbraní si zaslouží jedničku. O něco horší známku by si odnesl dabing, minimálně ten anglický, který místy tahal za uši.

Moc mě hra nebavila ve chvíli, kdy se jala delší časové úseky vyprávět. Námět je zajímavý, scénář řekněme nekonzistentní, ale na "střílečku" rozhodně v pohodě. Až u třetího dílu mi však přišlo již regulérně stupidní, že hlavní hrdina nemluví. Hra je tak plná groteskních scén, kdy postavy k hlavnímu hrdinovi promlouvají (či se ho dokonce na něco ptají) a ten prostě jen jako kus retarda kouká před sebe. Hlavně, že mezi kapitolami Arťom hráči vesele vypráví, co bylo a co ho teď čeká. V Exodu toto rozhodnutí už vyloženě bije do očí a nulová interaktivita v poměrně četných rozhovorech mi tentokrát trochu vadila. Způsob vyprávění trochu házel klacky pod nohy příběhu i jinak poměrně zajímavým a sympatickým postavám (až na Plukovníka, ten mě sral konzistentně až do konce).

Možná na tom nese zásluhu i nový monitor, ale teď již pár let starý Exodus vypadá opravdu hezky. Zejména rozsáhlé venkovní oblasti jsou zpracovány parádně a výhledy jsou dech beroucí. Rozhodně bych pochválil i leveldesign po drtivou většinu hry. Slabší byla snad jen trochu utahaná poslední kapitola příběhu, kde je soubojů jen minimum, zvlášť když zohledníte požadavky jedné z trofejí.

Metro Exodus nabízí pár skutečně silných okamžiků a "výlet" do podzemního bunkru v hoře Yamantau budou slabší povahy možná rozdýchávat. Něco do sebe má však každá z lokací a dost se mi líbily pouštní pláně u vyschlého Kaspického moře, jež se ke slovu dostane kolem poloviny hry. Nutno podotknout, že v rámci série je Exodus bezesporu nejdelší.

Ač bych tak Exodus asi neoznačil za nejlepší díl trilogie, rozhodně za svými předchůdci nezaostává. Je možné, že potřetí prolézat stanice moskevského metra by již prostě nefungovalo a rozhodnutí autorů vzít Arťoma s kamarády na výlet dalo autorům potřebnou svobodu. Stále hodně povědomá hra tak přináší dost nového na to, aby si hráč opět užil kus parádní zábavy.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 10. Crash: Dohraj hru, ve které narazíš na havarované letadlo, popř. v ní dojde k hráčem nezaviněné havárii letadla. – Hardcore varianta /V první otevřené mapě s názvem Taiga lze narazit na havarované civilní letadlo, jehož trosky je možné prozkoumat./

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 248. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: I přes otevřenější pojetí hry nakonec atmosféra netrpí; pocit ze střelby a zvuky; krásné lokace; solidní leveldesign; stále zajímavý postapokalyptický svět; Yamantau je silný kafe

Proti: Arťom opět nemluví, ale všichni mluví na něj; pár slabších pasáží; dabing (anglický)

+20

The Fish Fillets II

  • PC 80
Dvojka Rybích akt, tedy vlastně Rybích filet, je ve všem lepší, než první díl. Vypadá to parádně, ryby již mají (vcelku vtipná) jména a tím pádem i osobnosti a mohou po sobě posouvat předměty, prostřednictvím rozhovorů a videí na začátku a na konci jednotlivých sérií úrovní se tu rozvíjí zajímavý příběh, jsou tu další hratelné postavy a tím pro mě asi úplně nejlepším prvkem je dabing, jehož se ujali herci, kteří propůjčili své hlasy postavám ze seriálové předlohy. Teď jsou to opravdu Akta X se vším všudy, akorát zde místo temnoty hraje hlavní roli humor.

Mimo o sto šest hláškujících hlavních hrdinů Maxe Floundera a Tiny Guppyové jsem si nejvíce oblíbil krabí bratry Virgila, který je krásně naivní, a především pak rapujícího Šéfa Kraba. Šneci Arnoštové mě moc nezaujali, mořský koník jménem Koník také ne a želví agentka Ž se objevila až v posledních úrovních. Jack Vytahovač je opravdu super záporák, ale ten hlavní se ukáže až na samotném konci. Spořič obrazovky, který v těle namíchaném ze všech postav chce ovládnout svět, je opravdu dokonalý protivník. Vlaada Chvátilů se tu zase ukázal v plné síle.

Vracení tahů jsem využíval opravdu často a byl jsem rád, že už nemusím místnosti neustále restartovat. Poslední místnost na omezený počet tahů je i tak pořádná fuška, ale už několik úrovní předtím mi dalo řádně zabrat. Některé místnosti jsou až moc obtížné a zdlouhavé. Kdyby šlo o nějaké bonusové, které není třeba plnit pro pokračování v příběhu, tak neřeknu nic, ale takhle mi to trápení přišlo trochu zbytečné.

Sbírání hvězdiček je naopak vymyšlené skvěle. Nepovinně si hráč může místnosti sám ztížit a díky tomu získat bonusy, jako jsou videa nebo obrázky z vývoje, pár nepoužitých opravdu brutálních úrovní a hlavně padesát parádních skládaček. World of Goo, mé nejoblíbenější logické hře, se Fish Fillets II nevyrovná, ale mezi nejlepší hry tohoto žánru, co jsem měl možnost vyzkoušet, tohle rybí dobrodružství určitě zařadit mohu.

Pro: příběh, dabing, hlavní hrdinové, krabí bratři, humor, vracení tahů, hvězdičky a bonusy za ně

Proti: několik až moc obtížných a zdlouhavých úrovní

+16

Best Served Cold

  • PC 90
Herní výzva 2025 - 5. Zase Práce!

Februárový Steam Next Fest bol ideálnym priestorom na to, aby som sa ponoril do nových zaujímavých zážitkov. Vyskúšal som viacero demoverzií a bol som plný očakávaní, ako sa jednotlivé projekty predvedú vo finále. Jedným z nich bol aj Best Served Cold, ktorý skvelým spôsobom skombinoval dva elementy – a to prácu barmana a detektíva súčasne. Hra na mňa zapôsobila atmosférou 20. rokov minulého storočia a nevedel som sa dočkať vydania. Splnila hra moje veľké očakávania? Spokojne môžem potvrdiť, že áno.

Píše sa rok 1927 a majiteľ kníhkupectva Vincent Floare sa rozhodne otvoriť pod svojim obchodom tajný bar. V krajine je síce prohibícia v plnom prúde, to však neznamená, že ľudia si nebudú chcieť dopriať žiadny alkohol. K úspechu však bude potrebovať práve vás. Teda barmana, ktorý je talentovaný v oblasti miešania drinkov a zároveň i v komunikácii so zákazníkmi. Spočiatku sa zdá, že všetko bude prebiehať hladko, no jedného dňa k vám vstúpi detektív Hugo Merteens, ktorý sa snaží dopadnúť sériového vraha. Hoci je váš bar ilegálny, nemá v úmysle vás zatknúť a miesto toho vám navrhne spoluprácu. Nakoľko je presvedčený, že vrah vymení lokál a prídete s ním do kontaktu, potrebuje vašu pomoc. V rámci komunikácie so zákazníkmi sa teda musíte pokúsiť z ľudí vytiahnuť informácie, ktoré by mohli viesť k dolapeniu vraha. Výsledky vašej práce mu máte odovzdať do dvoch týždňov a v prípade úspechu váš bar napriek zákazu nezavrie. Všetko však skutočne závisí od vašich schopností správne počúvať. 

Prvým aspektom čo na Best Served Cold musím vyzdvihnúť je scenár. Ide o kvalitne napísaný príbeh, ktorý má v sebe veľké množstvo zaujímavých zvratov. Celkovo v hre spoznáte dvadsaťdva postáv, pričom každá z nich má svoj vlastný charakter. Počas debát s nimi sa toho dozviete veľa, môžete im počas hry pomáhať ich problémami a je zaujímavé sledovať, ako sa budú počas hry neustále vyvíjať. Len taký Killian možno pôsobí ako snobský chlapec z bohatej rodiny, ktorý iba využíva svoje postavenie, no súčasne budeme mať neskôr možnosť nahliadnuť trochu hlbšie pod povrch a pochopiť jeho situáciu. Hra sa inak odohráva od začiatku roku 1927 až do konca roka 1929, čo dáva všetkým dostatok priestoru na to, aby ich príbehové línie mohli dostatočne vyznieť. Dokonca som si uvedomil, že mi na ich osudoch začalo postupne záležať.

Zaujímavé je ale aj samotné vyšetrovanie. Tentokrát vás nečaká žiadne skúmanie miesta činu. Všetky informácie si budete musieť získať len komunikáciou s postavami, prípadne z archívu S.T.A.C. Vyhodnocujete informácie, spájate ich spolu na vašej nástenke a pomocou dedukcií sa snažíte prísť na to kto je vrahom, aký mal motív a či neexistuje niečo, čo by dokázalo postavu očistiť. Podozrivých môžete mať až štyroch a správnymi otázkami správnym ľuďom sa dopracujete k výsledku. Na každý prípad máte až šestnásť dní, pričom prvé dva vždy slúžia na zoznámenie sa s prípadom. Na prvý pohľad to tak možno nemusí pôsobiť, no je to dostatok času na odhalenie vraha. 

Prípadov budete spolu vyšetrovať päť. Zaujímavé je však to, že prvý je označený číslom 0. Nejde však o žiadny krátky tutoriál, v ktorom sa zoznámite s hrou a máte ho vyriešený za pár minút. Čaká vás rovnako plnohodnotné vyšetrovanie ako neskôr. Spočiatku som nerozumel dôvodom toho označenia, no neskôr vám to všetko dá zmysel. Jednotlivé prípady spolu každopádne súvisia, pričom finálny sa vás bude dotýkať oveľa viac, než si budete môcť predstaviť. V niečom mi pripomenul záver mnou recenzovaného   Killer Frequency , kde predošlé rozhodnutia mohli zmeniť váš osud. Tu je to v niečom iné, no stále budete mať v rukách osud niekoľkých postáv.

Hrateľnosťou titul pôsobí možno trochu jednoduchšie, no v zásade mi to nijako neprekážalo. No pokiaľ by ste chceli hru, v ktorej budete musieť správne miešať jednotlivé ingrediencie do drinkov, ostanete sklamaní. Stlačiť myš a hýbať ňou v smere línie je veľmi jednoduché a do hry v podstate neprináša skoro žiadnu výzvu. Musíte síce utekať pred červenočiernou šípkou, ktorá sa vás snaží dobehnúť, nejde však o nič náročné. Drinky tak reálne pokazíte iba v prípade, že ich sami pokaziť chcete. Prečo by ste robili cielene? Pretože niekedy bude na získanie určitej informácie potrebné, aby zákazníci nemali dobrú náladu. 

Toto je pritom asi najzaujímavejší element v samotnej hre. Skutočnosť, či vám zákazníci niečo prezradia, totiž záleží od viacerých faktorov. Na miere dôvery a priateľstva, miere opitosti a na ich nálade. Vy musíte tieto faktory postupne ovplyvňovať, aby sa vám zdôverili a vy sa tak dopracovali k informácii, ktorá vás následne posunie ďalej. Niekedy na úspech potrebujete splniť jeden z týchto elementov, niekedy viac. V prípade alkoholu však treba dávať pozor, aby ste zákazníka neopili až príliš. V takom prípade sa totiž radšej poberie domov skôr, než by sa s vami pustil do debaty. No občas sa vám to môže zísť, pokiaľ neviete o čom by ste sa s klientom rozprávali a tak sa ho aspoň kreatívnym spôsobom zbavíte.

Veľmi sa mi páči aj vizuálna stránka. Váš bar Nightcap je nádherne nadizajnovaný a hra veľmi dobre pracuje aj s faktom, že je umiestnený v pivničných priestoroch kníhkupectva. Všade naokolo sú regály s knihami, do toho vám hrá hudba z gramofónu a atmosféra je naozaj podmanivá. Až by ste to miesto chceli navštíviť taktiež. Postavy rovnako vyzerajú veľmi dobre. Ich mimika je síce trochu jednoduchšia, no stále dokážete z ich tvári čítať jednotlivé emócie. Dokáže vám to možno aj miestami napovedať, či je daná postava vinná, alebo nie. Je pravda, že všetci dokážu byť skvelí herci, ale niektoré veci sa úplne nedajú oklamať. 

Atmosféru v hre rovnako dotvára aj soundtrack. Je skvelé, že počas niektorých dôležitých dialógov sa úplne zmení celkový štýl a upraví tak celú atmosféru. Zrazu už nebudete v príjemnom klube, v ktorom hrá pohodová “muzika” z minulého storočia. Budete tak schopný skrz ňu vnímať či už strach, bolesť, no rovnako aj nebezpečenstvo, keď sa vás niekto pokúsi varovať. Takéto momenty sú vždy veľmi dobre spracované a plne som sa vďaka tomu dokázal ponoriť do jednotlivých prípadov.

Best Served Cold kazí iba niekoľko drobných detailov, ktoré sa však môžu neskôr aspoň čiastočne odstrániť. V prvom rade mi nedá nespomenúť, že ide o ďalšiu hru, ktorú by dabing mohol posunúť na úplne iný level a dodať tomu dušu. Som si vedomý, že zaplatiť ľudí, ktorí prepožičajú postavám svoje hlasy nie je lacné, no v niektorých momentoch by to zážitku iba pomohlo. Mali by ste okrem toho ešte jeden faktor, ktorý by vám vedel v kľúčových momentoch niečo napovedať. 

Zvyšné problémy pôsobia skôr nedotiahnuté detaily, ktoré však stále vedia pokaziť celkový dojem. Zväčša ide o maličkosti, ako napríklad malá nástenka vo vašom byte, na ktorú si nie ste schopní nalepiť všetky informácie tak, aby ste na ne videli. Tie stopy, ktoré na ňu budete lepiť, mohli byť pokojne menšie. Rovnako som si všimol, že zapínať automatické posúvanie textov nie je úplne najlepší nápad. Je fajn, keď vám hra bude jednotlivé texty posúvať sama, no nie v prípade, že si ich ani nestihnete prečítať. Občas mi hra preskočila k ďalšiemu textu skôr, než stihol dokončiť predošlý. Odporúčam teda túto funkciu nikdy nezapínať, pokiaľ sa chcete reálne niečo dozvedieť.

Osobne mi chýba i možnosť vybrať si kapitoly osobitne. Toto môže opäť pôsobiť ako nepodstatný detail, no bolo by fajn, keby ste mali po dokončení jednoduchší spôsob, ako sa dostať k chýbajúcim achievementom. Bohužiaľ, v tomto ohľade Best Served Cold ponúka maximálne možnosť sa vrátiť pred päť posledných automatických uložení hry alebo začať novú hru. Dúfam, že v budúcnosti autori túto možnosť predsa len pridajú, keďže osobne by mi neprekážalo prejsť si niektoré prípady znovu. Momentálne by som však musel opätovne prechádzať celú hru od začiatku. 

Bol by som však nerád, ak by vás finálne odstavce odradili od toho, aby ste si hru vyskúšali. Pokiaľ máte radi detektívne adventúry na spôsob Sherlocka Holmesa alebo Hercula Poirota, Best Served Cold si určite užijete. Hra by možno mohla ponúknuť väčšiu výzvu v oblasti miešania drinkov a vylepšiť niekoľko technických detailov, no inak výrazne oceňujem prácu tvorcov a špeciálne scenáristov. Tí zo seba vydali skutočné maximum a priniesli nám päť kvalitne napísaných prípadov. Postavy počas hry prechádzajú vývojom, máte možnosť ich spoznať do hĺbky a na konci sa možno dočkáte aj nejakej tej romantiky. Koniec koncov, či je vaša postava muž alebo žena, záleží hlavne na vašej predstavivosti.
+9

L.A. Noire

  • PC 85
L.A. Noire je detektivní akční adventura od australského studia Team Bondi, kterou vydalo Rockstar Games. Hra vyšla v roce 2011 a její děj se odehrává v poválečném Los Angeles na konci 40. let. Hráč se ujímá role detektiva Colea Phelpse, jenž stoupá policejními řadami a řeší různé kriminální případy. L.A. Noire se soustředí na vyšetřování, výslechy svědků a sběr důkazů, čímž se odlišuje od typických akčních her a klade důraz na dedukci a morální rozhodování.

Grafická stránka hry je velmi působivá, zejména díky technologii MotionScan přinášející realistické obličejové animace - klíčové při výsleších. Los Angeles je věrně zrekonstruováno podle historických reálií a nabízí detailní ulice, dobové automobily i autentickou atmosféru. Noční jízdy městem za zvuku jazzové hudby vytvářejí působivý dojem a umocňují filmový noir styl.

L.A. Noire činí výjimečnou právě zaměření na psychologii postav a práci detektiva. Namísto neustálé akce hráč tráví většinu času hledáním stop, rozborem scén zločinů a snahou odhalit, kdy postavy lžou. Tato mechanika je podpořena výše zmíněnou technologií MotionScan, díky níž je třeba sledovat drobné výrazy tváře. Hráč tak skutečně cítí tíhu svých rozhodnutí, která mohou ovlivnit životy podezřelých i obětí.

Hra však není bez chyb. Umělá inteligence spolujezdců a chování civilistů jsou často nelogické a některé mise působí repetitivně. Výslechy někdy postrádají jasné vodítko, což může vést ke zbytečnému zmatku. Navzdory těmto nedostatkům nabízí L.A. Noire jedinečný zážitek, který je spíše interaktivním filmem než tradiční hrou.

Pro: autentická atmosféra, realistická mimika postav, originální detektivní mechaniky

Proti: slabší AI, repetitivní mise, občasná nejasnost při výsleších

+15

Assassin's Creed Shadows

  • PS5 80
Z oznámení dalšího velkého RPG ze série Assassin's Creed jsem popravdě moc radost neměl, a to zejména z toho důvodu, že jej měl na starost Ubisoft Quebec. Jak Syndicate, tak Odyssey jsou totiž v mém pomyslném žebříčku oblíbenosti na nižších příčkách. Nečekal jsem tedy, že tomu bude u Shadows jinak. Nakonec mě však feudální Japonsko v mnohém překvapilo.

V první řadě musím říct, že Japonsko nikdy nebylo mým vysněným zasazením. Nakonec si mě však hra svým prostředím a krásnou grafikou naprosto podmanila. Snad nikde jsem nepoužíval rychlé cestování tak zřídka, jako tomu je u Shadows. Hra vás navíc za projíždění světa odměňuje mnoha způsoby, a to jak menšími nádhonými aktivitami (kreslením zvířat, skrytými truhlami v okolí nebo možností záchrany civilistů, kteří vám na oplátku mohou nabídnout třeba informace o světě), tak monžností zaslechnutí rozhovoru, který na první dobrou může znít sice nevýznamně, většinou v sobě ale ukrývá nějakou informaci, jež vás může nasměrovat k jednomu z cílů, který byste jinak museli hledat zapomocí skautů. Svět díky tomu působí živě a organicky do té míry, ve které jsem to v žádné jiné Assassin's Creed hře neviděl.

Dalším pozitivem je hratelnost, která je pro mě jednou z nejlepších v sérii. Vývojáři si tentokrát dali opravdu záležet, aby hráči dostali plnohodnotný steath i combat. A přestože Naoe byla celou dobu prezentována jako ta stealth postava, zatímco Yasuke jako „one-man army“, své role si mohou do velké míry prohazovat. Combat i stealth za každou z postav však působí diametrálně odlišně. Když hrajete za Naoe, máte mít díky navrátivšímu se Eagle Visionu dokonalý přehled o svém okolí. Můžete tak plánovat. Yasuke Eagle Vision nemá, díky čemuž musíte více reagovat na nastávající situace. Jeho parkour je navíc do značné míry omezen a jeho pohyby jsou hlučnější. Pokud však svůj build zaměříte například více na luk, budete schopni zabít tři nepařátele stojící vedle sebe rychleji, než kterýkoliv z nich stihne zareagovat. V souboji je Yasuke naopak naprosto neohrožený a nedělá mu problém prosekat si cestu skrz celou pevnost. U Naoe je ale každá rána cítit, dává menší základní poškození a hráč se musí spolehnout více na svou zručnost. Při správné taktice a buildu je však právě Naoe ta, která tři osamocené napřátele může v boji zlikvidovat během mžiku oka. Dualita postav se projevuje i v příbehu, kde často dostanete mírně či více odlišný dialog na základě toho, za kterého z protagonistů jdete s určitou postavou mluvit. Často také nastane situace, kde se dialgu účastní Naoe i Yasuke. Je pak na vás, kdo s danou postavou bude mluvit (můžete se rozhodnout na základě minulosti postav, přístupu obou protagonistů, atd.). Jindy naopak nastane stiuace, kde si nějaká postava vyžádá konkrétně Yasukeho, nebo Naoe. Obě postavy jsou tak stejně důležité, záleží ale do jisté míře i na hráči, koho bude prioritizovat. Právě rozdíly v postavách ale ve výsledku přidávají zcela novou úroveň jak hratelnosti, tak znovuhratelnosti. 

Příběh samotný ve mě však po dohrání hry vyvoval spíše rozpolcené emoce. Prolog je perfektní, samotné dějové linky v jednotlivých lokacích také. Jako celek to však trochu skřípe. Opět to není ten klasický Assassin's Creed zážitek, který bych si přál. A teď opravdu nemyslím herní náplní. V průběhu příběhu totiž zjišťujete, že asasínský řád byl v Japonsku v podstatě vyvražděn. Neoe se tak postupně vydává ve šlépějích svých rodičů na cestě jej znovu vybudovat. Bohužel k tomu ale nemá žádného mentora, který by ji učil, jaké jsou myšlenky a principy řádu. Naoe tak používá skrytou čepel, vaše nová sekta používá asasínský znak, avšak chybí tam jakákoliv vazba. Naoe navíc ani nebojuje proti Templářů, ti jsou naopak napojeni na Yasukeho dějovou linku. Tomu všemu navíc nepomáhá ani závěr, který působí neukončeně. Je tu očividný teasing na budoucí obsah, já se ale nemohl ubránit pocitu, že jsem byl trochu zrazen. Jak je zkátka možné, že když to konečně začíná působit trochu jako Assassin's Creed, naskočí závěrečné titulky?

Mimo hlavní příběh hra samozřejmě nabízí nepřeberné množství vedlejších úkolů. Jsem rád, že se vrátila vyštřovací tabule z Mirage, působí zde ale bohužel hůře využitá. Velké množství úkolů vede k tomu, že dostanete novou skupinku cílů, které je potřeba zneškodnit. K některým z nich vede podpůrný úkol, jenž vám lépe specifikuje lokaci, ve které máte cíl hledat. Díky zábavné hratelnosti a občasným twistům nejsem vyloženě zklamán, dalo by se to ale určitě udělat lépe. Pozitivní pocit ve mě naopak vyvovaly vedlejší aktivity na mapě, které jsou poměrně různorodé. Po nějaké době se i ty sice začnou opakovat, rozhodně se však jedná o jeden z těch lepších příkladů v rámci série. Grind tu samozřejmě nechybí, avšak není tak masivní jako v Odyssey, ve výsledku je navíc poměrně zábavný (opět s odkazem na dobrou hratelnost).

Dalo by se toho samozřejmě napsat ještě spoustu. Podle mě jsem ale shrnul to nejpodstatnější, co mě na Shadows bavilo/mrzelo. Hru určitě mohu doporučit jak old school fanouškům, tak příznivcům morenějších dílů. Hratelně je to pradoxně takový kočkopes, který kombinuje to nejlepší, co jsme v sérii viděli. No a mně nezbývá než čekat, co nám v rámci dodatečného obsahu vývojáři ještě nadělí.

Pro: nádherné a živé Japonsko, zábavný stealth i combat, hratelnost za dvě postavy, jednotlivé příběhové linky, vyštřovací tabule

Proti: hlavní příběh, velké množství úkolů typu „zabij cíle“

+9

Rising Storm 2: Vietnam

  • PC 80
Hru vyvinulo studio Antimatter Games ve spolupráci s Tripwire Interactive a vydána byla v roce 2017. Jde o přímé pokračování realistické série Red Orchestra a její odnože Rising Storm , která se původně zaměřovala na bojiště druhé světové války. Tento díl se ale poprvé přesouvá do konfliktu ve Vietnamu a navazuje na ducha série – tedy realistickou, týmovou a taktickou střílečku s důrazem na autenticitu a atmosféru válečného konfliktu.

Ve srovnání s předchozími díly přináší Rising Storm 2 množství technických a herních inovací. Hra přešla na modernizovaný engine Unreal Engine 3, což se pozitivně odrazilo na grafice – prostředí vietnamské džungle, vesnic a měst je detailní a přehledně navržené. Ozvučení je výrazně vylepšené: výstřely z různých zbraní zní realisticky, dunění děl a helikoptér přidává na autentičnosti. Celkově působí bojiště živě, chaoticky a nepředvídatelně – přesně tak, jak má simulace války vypadat.

Hudební doprovod skvěle doplňuje atmosféru 60. a 70. let – rockové skladby evokují filmové zpracování války ve Vietnamu a doprovází hráče jak v menu, tak při načítání misí. Herní třídy (např. velitel, kulometčík, sapér nebo pilot) mají rozdílnou výbavu odpovídající reálné výzbroji jednotlivých frakcí – Američané spoléhají na technologickou převahu, zatímco Vietkong a severovietnamci využívají gerilovou taktiku a pasti. Herní módy zahrnují klasický „Territory“ o ovládání území, „Supremacy“ a další týmové varianty. Mapy jsou rozmanité – od husté džungle po městské ruiny, a často kladou důraz na asymetrii frakcí.

Přestože Rising Storm 2: Vietnam nabízí hluboký a realistický zážitek, má i své nedostatky. Pro nováčky může být hra zpočátku frustrující kvůli vysoké obtížnosti a absenci výrazného tutoriálu. Umělá inteligence botů je průměrná, a v méně aktivních hodinách tak multiplayer ztrácí na atraktivitě. Grafika, ač funkční, už dnes místy působí zastarale. Přes tyto výtky jde ale o skvělou taktickou střílečku s jedinečnou atmosférou a důrazem na týmovou spolupráci.

Pro: realisticky ztvárněná Vietnamská válka, taktiky obou stran, autentické ozvučení zbraní, výbuchů, stylový 60.70. soundtrack, mapy, herní třídy, silný důraz na týmovou spolupráci, dobová technika

Proti: vysoká obtížnosti, slabá AI při nízkém počtu hráčů, zastaralá grafika na dnešní dobu, méně hráčů

+3

Lost Horizon

  • PC 75
Sérii adventur Secret Files od Animation Arts jsem si celkem oblíbil. Žádná z nich nebyla taková, že bych si z ní sedl na zadek, avšak současně mě její příběh bavil a tak hraní celkem odsýpalo. A podobná očekávání jsem měl před hraním Lost Horizon od stejných tvůrců.

V prvních chvílích mi přišlo, že je vše takové uspěchané. Prostě objevím se v nové lokaci, tam si chvíli pokecám s důležitou postavou a bez možnosti si danou oblast projít a prozkoumat se hra přesouvá jinam, kde se celá situace opakuje. Než dostanu Fentona konečně pod pořádnou kontrolu, nakecá se toho na můj vkus až moc. A tak to je prakticky na začátku a konci každé kapitoly.

Příběh je takový "Indiana Jonesový": Závod s nacisty o to, kdo vystopuje a následně objeví artefakty dřív. Do toho nějaký ten útěk, infiltrace či únos. Jinými slovy, pořád se něco děje a je to zajímavé. Potěší, že se několikrát za hru na chvíli ujmeme i postav Kim a Richarda. Naopak se mi moc nelíbilo, když jsem se v rámci kapitoly celkem složitě dostal do nesnadno přístupného místa, tak po dosažení potřebného cíle byl najednou střih a najednou jsem někde jinde. Určitě bych uvítal, kdyby se jednou či dvakrát třeba něco přihodilo i po cestě zpět. To se bohužel týká i závěru. Kim si vystřihne karate scénku s hraběnkou v Shambale a bez nějakého většího vysvětlování je najednou konec.

V prvních kapitolách mi bylo sympatické, že způsoby řešení problémů dávaly celkem i smysl, později jsem se však začal chytat za čelo. Například to, že cestuje letadlem či vlakem po celém světě, ale nemá pár franků na nákup na tržnici v Marakeši nebo ani jen pár mincí na telefonní hovor. Nebo už vidím, jak v Německu na první pokus přesně trefí špuntem ze šampusu potřebné tlačítko a jak v tom vířícím vzduchu, který odnáší pryč německé techniky, hodí přesně hadicí, po které se pak přesune do potřebných dveří. Se nedivím, že se ta scéna následně přeskočí a Fenton se objeví přímo v té místnosti. A když na sebe lákal tygra, tak už jsem jen říkal jen WTF.

Graficky vypadá hra na svůj věk fajn, zde nemám co vytknout. Ovládání je intuitivní a potěšily mne i minihry, akorát jich mohlo být klidně víc.

Lost Horizon je pro mě mírně nadprůměrnou adventurou. Má své chybky, ale na těch pár hodin dobře zabaví.
+15

Gears of War 4

  • PC 70
Sérii Gears of War mám dost rád a její první díl obzvlášt. Je to nejen fajnová mechanicky jednoduchá a chytlavá cover-based střílečka, ale i hra zasazená do dost zajímavého a překvapivě promyšleného světa s bohatou historií. Jen má tu smůlu, že o lore se toho hráč, podobně jako v případě série Halo, přímo ve hře samotné příliš nedozví a musí si pro něj dojít na wiki.

A to platí i pro čtvrtý díl, který sice restartuje do jisté míry děj, ale jinak jede v zaběhnutých kolejích a přináší toho jen minimum navíc. První díl byl dost specifický svou ponurou atmosférou a tím, že zpracovával krátký kontinuální úsek v rozmezí jednoho dne. Uměl být příjemně komorní, ale zároveň dost epický a v rámci uzavřené trilogie odpovídajícím způsobem gradoval. Při hraní čtyřky jsem měl ovšem pocit, a to tady v komentářích už taky někde dost trefně padlo, jako kdybych namísto původní filmové trilogie hrál ušmudlanou pilotní seriálovou epizodu nějakého spin-offu. Zápletkou je čtyřka naprosto bezvýznamná, nastavovaná a vcelku i nezajímavá. Bohužel.

Co do hratelnosti je to ale pořád ten starý dobrý gýrs. Pro někoho možná až moc, ale já jednoduché střílečky z éry třetí generace konzolí chovám ve velké oblibě a tady je to opravdu jako kdybych se propadl z hlediska herního designu časem. V první třetině se tvůrci snažili gameplay obzvláštnit robotickými nepřáteli, ale to je trochu meh. Neříkám, že se jedná o nějakou vyloženě tragédii, ale Binary Domain to není a čvachtavému pocitu z lahodně naporcovaného Locusta se to ani zdaleka nevyrovná. Zejména schématickou úvodní kapitolu zasazenou do prostředí jakéhosi prefabrikovaného města považuji za to nejslabší, co se v celé sérii objevilo. A ani v pozdějších fázích herní prostředí až na pár celkem hezkých výhledů nijak zvlášť neohromí. Graficky hra neurazí, ovšem co do míry detailů a nápaditosti prostředí je čtyřka spíše průměrná. Na dobré postřílení to ale stačí a obzvláště když hráči začnou pod řetězy Lanceru nabíhat staří známí, kteří pak už vydrží na scéně až do konce.

Hru jsem rozehrál na hardcore obtížnost a i jako doživotní casual musím říct, že tahle obtížnost absolutně neodpovídá popisu. Předchozí díly i na normal byly o poznání těžší.

Technicky mi hra běžela zcela bez problémů. Ve 4K na maximální detaily, bez škubání či jakýchkoli bugů - ať už grafických nebo mechanických.

Pro: oldschoolová hratelnost, zábavné přestřelky, mechanicky jednoduché a bez balastu, technický stav

Proti: atmosféra a příběh, občas přeci jen až moc schematický a nepříliš výrazný design, nízká obtížnost

+7

Sifu

  • PC 70
Herní výzva zde na webu a hra zadarmo na Epicu mě dostaly až k samotné hře s názvem Sifu. Jinak bych se asi ani neměl šanci k podobnému zážitku dostat. A byla by to obrovská škoda. Sifu je totiž pojem z kantonštiny, který znamená mocného mistra. A také je to hra od francouzského studia, která svojí atmosférou připomíná nejlepší kung-fu akčňáky let dnes už minulých. V kombinaci v ucelený zážitek si ale můžete být jisti, že zde čas nepromarníte, když tuto indie hříčku okusíte. Naopak.

Sifu je hodně originální kousek. A to i přesto, že se ve svém jádru jedná o naprosto klasickou rubačku z rubaček nejklasičtější. V mnoha ohledech jsem se tu cítil jako ve filmu. Střihově a kamerově trošku jako v Kill Bill. Houževnatostí a zběsilostí jako v Ong-Bak. No a prostředím jak v čemkoliv s Brucem Leem, který pro ránu nikdy nešel daleko. Příběhově ale nečekejte žádnou parádu. Prostě jste kluk, kterému povraždili rodinu a tak se tradičně vydal na cestu pomsty formou fackující ruky, která přináší bolest. A především smrt.

Ano, příběhově to opravdu není žádné veledílo. Video sekvence byste tu spočítali na stopkách končících pod čtyři minut. Ta originalita zde pramení ale v něčem jiném. Vlivem magických schopností, které asi nemá ani smysl popisovat, protože je to úplně jedno, tu na Vaší cestě vykoupení Vaší rodiny pracujete s jednou proměnou – a to, že když umřete, tak se znovu narodíte, akorát o rok starší. Ta podstata je trošku složitější, ale popisovat to nemá smysl, kór, když to tady odborněji v komentářích popsali již jiní. Každopádně s každým dalším rokem získáváte na síle, ale přicházíte o určité schopnosti. V každém věku je ten boj tedy trošku jiný. A ano, ten boj, to je to, co je na této hře to nejoriginálnější a zasluhuje si absolutorium.

Už v úvodu hry, kdy jsem se zhostil tutorialu, abych se hlavní postavu naučil ovládat v boji, jsem hodně rychle pochopil, že tady to bude o trpělivosti. Hráč totiž využívá vytříbenou kung-fu techniku boje a obrany, která pracuje s přesným používáním vhodných tlačítek na klávesnici. A když mluvím o přesnosti, tak tu mluvím o PŘESNOSTI, kdy každá o setinu vteřiny pozdě zmáčknutá klávesa způsobí bolest, popřípadě smrt, a tudíž posun v životě o jeden rychlý rok života dál. Ta bojová technika je ale vlastně to, co je na této hře fascinující. Učí to trpělivosti, což je podstata boje samotného. Učí to pokoře nemačkat zběsile všechno naráz. A hlavně to tu dle různých obtížnostní může způsobit nejedno nervové zhroucení, které si může přivodit každý, koho hra Sifu trošku pohltí. A to pohlcení je hrozně jednoduché.

Hra se totiž odehrává v pěti různých misí. Ty nejsou dlouhé a jsou zakončené vždy nějakým ultra high master bossem. Cesta k nim se klene cestou trnitou plnou rozličných nepřátel, které kosíte a tím kupíte na hromádku, která nebere konce. Jelikož se ale průběžně učíte stále nových technik a máte možnost mise opakovat, bude Vás to nutit být lepší, rychlejší, preciznější a bude Vás to i po několikerých opakování stále bavit. Finále pak je jasné, ale to ve výsledku není důležité. Důležitá je ta cesta a ta ve hře Sifu baví i na několikeré opakování.

Sifu tak je opravdu povedenou hříčkou. Vizuálně vlastně minimalistická, ale přesto atmosférická a velice pohledná na hráčovo oko. Zároveň učící trpělivosti, preciznosti, pečlivosti v soubojovém systému více, než v kdejaké jiné hře. A je vlastně úplně jedno, že tu herní mechanismy jsou na úkor příběhu. Při hraní se budete bavit a rádi si mise budete opakovat, protože opakování není jen matka moudrosti, ale i lepší učitel. A to je přesně to, co říká východní filozofie. Jen to v tomto případě řekla počítačová hra a řekla to více než pohledně.
+16

Kane & Lynch 2: Dog Days

  • PC 80
Obě hry jsem hrál poprvé v roce 2025, a jak víme, střílečky, které vznikly cca před rokem 2009, je bez nostalgického efektu těžké nejen hrát, ale i hodnotit dnešním pohledem. Očekáváte, že aspoň jeden prvek hry (psaní, game design, gameplay, ovládání) bude mít zastaralý charakter. A první díl s podtitulem Dead Men nebyl výjimkou. Střely létaly mimo zaměřovač, umělá inteligence nepřítele byla příšerná. Hru ale alespoň částečně zachraňovaly hlavní postavy, občas kvalitní dialogy a několik nápadů, které byly zjevně inspirovány filmem Heat . Pokud jste hru nehráli v době jejího vydání, pravděpodobně vás nezaujme a místo ní doporučuji sáhnout po o čtyři roky starší verzi Max Payne 2 .

Druhý díl však představuje obrovský skok ve všech aspektech. Pamatuji si, jak jsem v roce 2010 hrál demo, kdy ještě nebyla možnost vypnout chvějící se kameru a některé grafické efekty, což podle mě výrazně přispělo k relativně nízkému hodnocení hry (a paradoxně k nižší známce než měla mnohem horší jednička).

Hra nabízí moderní prvky střílečky z pohledu třetí osoby – tedy systém krytí, sprint a zaměřování. Kane & Lynch 2 je mnohem lépe napsaná, dialogy jsou konzistentně kvalitní a celkově se herní zážitek výrazně zlepšil. Co však hře opravdu dává nezapomenutelný nádech, je surová atmosféra Šanghaje. I když je hra v některých momentech monotónní a kromě krátkého střeleckého úseku v helikoptéře nenabízí mnoho rozmanitosti, stále jde o velmi kvalitní hru. Zatímco u Dead Men jsem se modlil, aby utrpení skončilo, u druhého dílu jsem si hru užíval po celou dobu. 

Kane & Lynch 2: Dog Days se v roce 2010 plazil, aby mohl o dva roky Max Payne 3 létat.

Pro: atmosféra, postavy, dialogy

Proti: délka hry, malá rozmanitost herní náplně

+11

Neverwinter Nights: Wyvern Crown of Cormyr

  • PC 65
Videohry ze světa Forgotten Realms se jen málokdy vydají mimo oblíbené Mečové pobřeží. Tentokrát se však posouváme lehce na východ, do lesního království Cormyru, země ctnostných rytířů a přísných zákonů. Cormyr mi nejvíce připomíná pohádkovou keltskou Británii z artušovských legend, a proto doporučuji pro toto rozšíření založit lidskou postavu, ať už muže či ženu. Jiná rasa zde bude působit jako pěst na oko a navíc se vůbec nehodí do příběhu, v němž se se svým bratrem vydáváte stát panoši místního Sira, abyste pomstili smrt svého otce, bratrovy ženy a vypálení rodinné farmy.

S touto prvotní zápletkou mám hned několik problémů. Je hezké, že se realisticky drží při zemi a nejde hned o nějaký high fantasy epic příběh, který by se ke Cormyru moc nehodil, ale intro mohlo být delší. Takto jsme se s mrtvými, pro které máme truchlit, jako hráči ani nestihli setkat a maximálně tak můžeme vylootit jejich mrtvoly. Druhý problém je nová minihra, kterou musíme absolvovat, abychom se stali panoši: turnaj v rytířském klání s dřevci (anglicky jousting). Chápu, že autoři chtěli ukázat, že toto DLC není jen nový příběh, ale také koně, ježdění, lepší fyzika oblečení atd., a jousting to všechno demonstruje. Ale jinak je extrémně nudný, pomalý a podle mě zcela náhodný. Navíc se vývojářům z Beamdogu při tvorbě jejich Enhanced Edition podařilo minihru nějak rozbít, takže hra při ní má asi 80% šanci crashnout. Joustování si tak užijete do sytosti. Uživatelé si na to stěžují už roky, ale patch nikde.

Chce to tedy obrovské sebezapření k překonání první zhruba hodinky tohoto rozšíření, které ale má svoje kvality. Po vyhraném turnaji se rozjede poměrně dobrý příběh. Sice plný až příliš zdlouhavého bojování, ale i nečekaných zvratů a zajímavých puzzlů. Celé je to teda hrozné klišé. Neustále jsem měla pocit, že jsem všechno už viděla v jiných hrách, ale dohromady to docela funguje. Navíc k tomu mám jeden tip. Nejspíš úplně zbytečný – nepředpokládám, že by se někdo z čtenářů tohoto komentáře přes to zabugované rytířské klání vůbec kdy dobrovolně dostal – ale kdyby náhodou ano, tak si celou hru tahejte s sebou koně. Z jiných Neverwinter Nights modulů jsem na něj nebyla zvyklá, takže jsem ho nechala v pevnosti, a pak mi doslova chyběla jedna koňská síla.

Když už jsem doufala, že mě další přibližně čtyři hodinky hraní bez problémů zavedou ke zdárnému konci Wyvern Crown of Cormyr, přišla další rána. Konkrétně druhý rytířský turnaj, stejně nudný a stejně zabugovaný jako ten první. Teprve po něm se dostanete do finálního dungeonu, který vás nezdrží déle než půl hodinky. Celkově se tak jedná o dost krátké rozšíření průměrné až lehce podprůměrné kvality. Samo o sobě sice nejspíš obohatilo Neverwinter Nights o řadu novinek, které využívají novější moduly, ale samotný singleplayerový příběh můžete v klidu vynechat. A hlavně kvůli zabugovanému joustingu ho ani nemůžu doporučit rozehrávat.

Pro: Poměrně zajímavý modul na pár hodin.

Proti: Jousting je hrozná (povinná) minihra a navíc v Enhanced Edition verzi crashuje hru.

+15

Clair Obscur: Expedition 33

  • PC 85
Ano, je to skvělá hra, a hype kolem ní je rozhodně zasloužený, přesto ale mám s mnoha nadšenými komentáři co jsem na internetech poslední týdny zaregistroval trochu problém, tak ať je můj komentář zajímavější, zaměřím se spíš na kritiku z pohledu člověka, co s JRPG vyrůstal a tak jsem byl po všech těch nadšených ohlasech, jak je tohle konečně to ono moderní JRPG jak má být, byl zejména zpočátku vlastně spíš zklamaný.

Co mě jako první dost překvapilo byla chvála soubojového systému, z trailerů to nebylo tak zřejmé, ale postřeh a vaše reflexy jsou skutečně alfou a omegou soubojového systému, což jsem záhy zjistil, když jsem jako „veterán“ žánru automaticky zvolil nejvyšší obtížnost a už tutorial bossové mě ničily na pár ran, pokud jsem perfektně nevykryl všechny jejich údery, doufal jsem, že vám váš postřeh dá jen lehkou výhodu nad nepřítelem a ne že si bez něj proti silnějším oponentům neškrtnete, pak dle mého celá „tahovost“ trochu ztrácí na významu (alespoň zde ale není téměř žádný RNG prvek, což je dle mého další ničitel tahových systémů). Po snížení obtížnosti ale nemohu říct, že by mě souboják vyloženě štval, systém pasivních schopností, které se postupně učíte a můžete díky nim vytvářet mnoho zajímavých buildů byl poměrně návykový a rychle díky nim můžete tak říkajíc hru rozbít a díky tomu, že monstra s vámi nelevelují, byla radost vracet se do předchozích lokací a ničit monstra, která vám dříve dělaly problémy, vizuálně jsou souboje také velice efektní.

Další věc, od které jsem čekal víc, byl příběh, respektive postavy. Naštěstí se to ke konci zlomí a samotné finále je fenomenální, přesto ale příběhová vata mezi tím bohužel nestála moc za řeč, hlavní postava Gustav mě hned od začátku svým poraženeckým přístupem spíše štval (tak mě ani její odchod v pozdější části hry zas tak nezasáhl) a o ostatních vedlejších postavách toho vlastně není moc co říct mimo nepovinné kempové rozhovory do hlavního dění vlastně moc nepromlouvají, důvod vašeho dobrodružství se po většinu času skládá z hledání artefaktů či bytostí, které potřebujete jako dopravní prostředky či klíče k otevření bran, to je ta nejhorší scénáristická berlička, což by možná až tak nevadilo, kdyby svět nepůsobil tak jednotvárně, tady věřím, že možná budu znít hodně kontroverzně, ale skutečně jsem měl pocit, jako bych po projití první lokace už viděl všechny, byť je mi jasné, že to byl umělecký záměr, a celý svět měl působit jako expresionistický obraz. Stejně tak mi přišla poněkud omezující opuštěnost světa, a tím pádem zcela chybějící města, na která jsem se u starších JRPG vždy nejvíce těšil, kromě tedy jedné osady „Gestralů“ což jsou takoví mooglové tohoto světa co mnoho rozumu nepobrali, tak mě ani rozhovory s nimi příliš nezajímaly.

Další chvála, se kterou nemohu zcela souhlasit je, jak se to prý vrací ke kořenům a ukazuje, že minimapy a questlogy opravdu nejsou potřeba. Jako ano i ne, důvod, proč u starých JRPG nebyla minimapa byl ten, že prostředí většinou byla 2D, tedy poměrně přehledná a tak jste na „minimapě“ vlastně hráli samotnou hru, bloudění v 3D lokacích kde jsem měl opravdu problém vzpomenout si, kde jsem již byl a kde ne, opravdu nepovažuji za vrchol zábavy, ale zase musím uznat, že tak svět působil trochu více imerzivně, stejně tak nepřítomnost questlogu je na jednu stranu fajn, ale na druhou stranu bych opravdu uvítal možnost alespoň manuálních poznámek na mapě světa, abych si mohl označovat, kteří bossové jsou na mě ještě příliš těžcí a kam je potřeba se vrátit kvůli různým nedořešeným hádankám (ano tužka a papír to jistí, jen kdybych nebyl tak líný) na druhou stanu jsem rád, že někdo alespoň zkusil jiný přístup.

K čemu ale nemám žádnou výtku je návrat overworldu, jejichž absence je pro mě největší zrada moderních JRPG a FF X, která tento trend nastolila to asi nikdy neodpustím, průzkum světa a přesun mezi lokacemi je zde opravdu radost, mapa je jimi doslova přeplněna a mnoho z nich na první pohled nemusí mít jasný význam a je jen na hráči aby odhalil jejich tajemství, jakmile se vám otevře možnost létání a můžete se tak na celou tu krásu podívat pěkně shora, takový vau efekt jsem měl naposledy snad po opuštění Midgaru ve FF VII. 

K všeobecně vychvalovaném soundtracku bych jen dodal, že byť povedený, mě trochu překvapilo, když jsem se dočetl, že má 8 hodin, což je zhruba dvakrát tolik co i tak obří 4 hodinový OST třeba FF VII, přesto jsem neměl pocit, že by mi v hlavě příliš mnoho skladeb utkvělo, převážná většina jich je totiž operního charakteru, což je fajn pokud máte rádi operu, osobně bych ale možná přeci jen nepohrdl trošku větší originálností.


Přesto přese všechno je to pro mě stále asi nejlepší „JRPG“ co jsem hrál od Final Fantasy IX. A jsem rád, jak velký má úspěch i u lidí co se o tento typ RPG dosud moc nezajímali, a třeba jim to otevře dveře ke klasikám tohoto žánru.
+18

Commandos 3: Destination Berlin

  • PC 70
Třetí díl Destination Berlin vyvinulo španělské studio Pyro Studios a vydalo ji v roce 2003. Jedná se pokračování slavné taktické série Commandos, která si získala oblibu díky důrazu na stealth, detailní plánování a autentické ztvárnění druhé světové války. Hra přímo navazuje na předchozí díly, zejména na Commandos 2: Men of Courage, a snaží se dále rozvíjet osvědčený koncept malého týmu elitních vojáků operujících za nepřátelskými liniemi.

Ve srovnání s druhým dílem přináší trojka několik výrazných změn. Vedle přechodu na plně trojrozměrné prostředí s možností otáčení kamerou, kterého jsme si mohli všimnout už ve dvojce, je další novinkou zjednodušené ovládání a menší důraz na rozsáhlé inventáře. Hra se snaží být svižnější a přístupnější. Některé fanoušky však tato změna zklamala, protože s ní přišla i menší míra taktické hloubky.

Hudební doprovod je opět atmosférický a skvěle podtrhuje napětí během misí, i když nedosahuje výraznosti soundtracku z druhého dílu. Každý z vojáků má stále své specifické schopnosti, ale jejich výbava je více zjednodušená čímž mizí část taktického repertoáru. Hra nabízí tři kampaně – ve Francii, Německu a ve Stalingradu – které se liší prostředím i herní dynamikou. Mise jsou kratší a více akční, často s předem daným scénářem a méně možnostmi pro volné experimentování.

Commandos 3: Destination Berlin má překvapivě více slabin, než fanoušci série očekávali. Kratší herní doba, nedostatek variability v řešení úkolů a nevyužitý potenciál ve většině kampaní odradily část dlouholetých fanoušků série. Umělá inteligence nepřátel je místy nevyvážená a některé mise působí spíše frustrujícím dojmem než výzvou. Přesto jde o solidní titul, který přináší do série nové vizuální zpracování a svižnější tempo, i když za cenu omezení strategické hloubky. Hráčům, kteří hledají rychlejší a přímočařejší zážitek z druhé světové války, může Destination Berlin nabídnout zábavu, ale skalní fanoušci prvních dvou dílů budou zřejmě zklamáni.

Pro: dynamické a akčnější mise s rychlejším tempem, hudební doprovod, tři herní kampaně, vylepšené a zjednodušené ovládání pro nové hráče

Proti: kratší herní doba a menší počet misí, méně kreativity během řešení situací, omezená výbava vojáků, nalogická AI

+13

Croc: Legend of the Gobbos

  • PS5 70
Remaster oblíbené plošinovky z 90. let měl původně vyjít už na konci roku 2024, ale vývojáři vydání odložili asi o tři měsíce. Říkala jsem si, že si tedy počkám, že to bude aspoň stát za to. V dětství jsem u Croca strávila dlouhé hodiny, na remaster jsem se proto těšila. Byla jsem zvědavá na to, co přinese nového oproti původní hře. Změny ve vizuální stránce nejsou kdoví jak velké, i když je možnost si přepínat mezi novou a starou verzí a změna to určitě je, ovšem mám v hlavě srovnání s Crashem, který byl také označovaný jako remaster, ale dostalo se mu mnohem větší péče. Do hry přibyla Crockopedie a také vylepšené ovládání postavy, kdy lze opět nechat původní poněkud těkopádné ovládání. Změn tedy není mnoho, a proto si myslím, že zábava, kterou hra přináší, je z velké části postavena na nostalgii starých hráčů a nemá příliš potenciál oslovit nové, například dnešní děti.

Jde o typickou plošinovku, ve které je cílem doskákat na konec levelu. Croc postupně prochází čtyřmi (a pátým skrytým) ostrovy ve snaze osvobodit své vychovatele-kamarády Gobbose a porazit nepřátele nastrčené a proměněné finálním bossem Dantem. První lesní ostrov je vcelku jednoduchý, následuje zimní ostrov s ledovými plošinami a obtížnost se postupně zvyšuje. Ve třetím, pouštním, ostrově jsem téměř všechny levely musela několikrát opakovat. Čtvrtý ostrov představující hrad - velké sídlo Danteho, se mi líbil nejvíce, i když jsem občas nechápala, jak fungují některé herní mechaniky. Například houpající se sekery Croca zraňovaly i přesto, že v jejich těsné blízkosti vůbec nestál (a jak tak čtu zpětně opravný patch z půlky dubna, tak by tato kolize měla být opravena, včetně celého soundtracku, o kterém píšu níže). Myslím, že člověk neznající hru z dětství by měl s její obtížností mnohem větší problémy. Hodně věcí jsem si totiž pamatovala a například těžký level Panic at Platform Pete's Lair jsem přeskákala téměř bez vynaložení úsilí. Bossové jsou naopak velice primitivní a mechanismus boje je u všech na vlas stejný: počkat až se ve svém pochodování po aréně unaví a pak je bouchnout a třikrát zopakovat.

V celé hře hraje skvělá chytlavá hudba, která mění v jednotlivých ostrovech motiv a v rámci levelů se často střídá. Nejvíce mě nadchly rolničkové vánoční melodie zimního ostrova a tajemné tóny hradu. Mrzelo mě však, že nebyla použita všechna hudba z původního vydání a některé skladby byly vynechány.

Hra nabízí pěknou zábavu na pár hodin a pokud nejsou v blízkosti houpající se sekyry, tak se jedná i o vcelku relaxační záležitost.
+22

Commandos 2: Men of Courage

  • PC 85
Commandos 2: Men of Courage je přímým pokračováním úspěšné série taktických strategií od španělského studia Pyro Studios. Navazuje na předchozí díly svou izometrickou perspektivou, realistickým zpracováním druhé světové války a důrazem na stealth přístup. Hra si ponechává základní koncept – ovládat malý tým elitních vojáků, kteří plní nebezpečné mise hluboko v týlu nepřítele – a dále ho rozvíjí do větší hloubky a komplexnosti.

Oproti předchozím dílům přináší Commandos 2 výrazné inovace. Hratelnost je plynulejší a variabilnější – hráči mohou využívat interiéry budov, potápět se pod vodu, ovládat vozidla nebo ukrást nepřátelské uniformy. Grafika přešla na plně 3D prostředí s možností otáčení kamery, což zvyšuje strategické možnosti. Tým byl rozšířen o nové postavy - například zlodějského psovoda "Lupina", který dokáže lézt po stěnách a krást bez povšimnutí, čímž přibyly nové taktické možnosti. Natasha, se kterou jsme se setkali už v předešlém Beyond the Call of Duty, pro změnu velice snadno odvede pozornost důstojníků, aby ostatní pronikli na přísně střežená místa.

Atmosféra hry je velmi silná – autentická hudba, dabing a detailní prostředí navozují pocit napětí a realismu. Hra obsahuje 10 rozsáhlých misí odehrávajících se například v Norsku, Barmě, na ostrovech v Tichomoří, v Itálii nebo v Paříži. Každá mise má unikátní cíle a vizuální styl – například v jedné zachraňujete zajatce z japonského tábora, v jiné sabotujete německou ponorkovou základnu. Oproti předešlým dílům se Commandos 2 výrazně zlepšilo v rozmanitosti prostředí, propracovanosti úkolů a svobodě volby postupu.

Negativa hry spočívají především ve složitějším ovládání, které může být pro nováčky matoucí, a místy zdlouhavých misích, jež vyžadují opakované pokusy. Hra posunula sérii vpřed technologicky i herně, ale občas trpí neintuitivním uživatelským rozhraním a zastaralými mechanikami umělé inteligence. V kontextu doby vydání (2001) však šlo o špičku v žánru a dodnes má své věrné fanoušky.

Pro: přechod na 3D prostředí, interiér budov, potápění do hloubky, rozmanité mise, vojáci se mohou převlékat a částečně se maskovat, více druhů nepřátel, pěstní souboje

Proti: nižší obtížnost, nerealistická AI, omezenost volby

+12

Tomb Raider II

  • PC 70
Druhého Tomb Raidera jsem rozehrál před dvěma roky hned po skončení jedničky. To se ale ukázalo jako chyba, jelikož jsem byl poněkud přetombraiderován. Dotáhl jsem to na konec čtvrtého levelu (Opera) a když mi v následující cut scéně opět sebrali všechny zbraně, rozhodl jsem se, že si od Lary dám nějaký čas oraz. Nakonec jsem letos přestal hrát úplně, až jsem se rozhodl, že ještě před nástupem do nové práce by nebylo špatné Dagger of Xian dohrát, jelikož nemám rád nedohrané hry. Nakonec jsem to těsně nestihl a hru jsem dokončil dnes krátce po osmé večerní, tedy v den nástupu do nového Mordoru, pardon, do nové výzvy.

Úvodem je dobré říct, že se toho od jedničky příliš nezměnilo. Jistě, grafika je trochu vyhlazenější, nicméně lidé jsou s výjimkou Lary stejně hnusní jako v prvním díle. Je to zajímavé, protože zvířata se v obou hrách povedla. Herní svět se skládá ze stejných krychlí jako první díl. Hra se ovládá stejně a zatímco při skokanských pasážích je ovládání přesné a nedělalo mi problém se ho naučit, ovládat přestřelky neumím dodnes. Místo ladných salt nazad a do stran a střelbě na nepřítele se mi většinou Lara otočí k nepříteli nejprve bokem a poté zády, což je následováno mým frustrovaným řevem a Lařiným skonem. To ani nemluvím o tom, že většinou není kam uskakovat. Chodby jsou úzké, nepřátelé útočí v okamžiku, kdy Lara leze z vody a není je možné zasáhnout a když už člověk udělá jeden dva úskoky před kulkami nepřítele, většinou skončí ve zdi nebo v lávě. Přestřelky jsou bohužel alfou a omegou tohoto dílu. Lara se utkává s Giannim Bartolim a jeho organizací Fiamma Nera, a tak první polovinu hry trávíme přestřelkou s italskou mafií.

První část hry tak ustupuje od konceptu prohledávání starověkých ruin a cest za poklady a jedná se spíše o střílečku než o plošinovku. Během hry Lara zabije něco přes stovku mafiánů, což ji řadí vysoko v žebříčku sériových vrahů. O prohledávání starověkých chrámů nakonec hráč nepřijde a druhá půlka přinese několik architektonicky zajímavých staveb. Poté, co Fiamma Nera na čas ustoupí do pozadí, jsem se při hraní dobře bavil. Jmenovitě jde hlavně o levely Barkhang Monastery a zejména Temple of Xian. Tehdy jsem uvažoval o vyšším hodnocení než u prvního dílu, zejména proto, že hra je i výrazně delší. Jenže v posledních dvou levelech se Fiamma Nera vrací a vrcholem frustrace pro mne byl nakonec finální souboj s Bartolim v podobě draka, kterého jsem nebyl schopen uskákat a nakonec jsem ho dle rady na internetu zasekl o sloup.

Tomb Raider je dobrá hopsačka, ale špatná střílečka. Hráči dostanou další dávku téhož, což ale nevadí, protože to bylo přesně to, co si fanoušci žádali. Tomb Raider 2 objektivně není horší hra než první díl (proto stejné hodnocení), ale hra pro mne znamenala časté nahlížení do návodu a na začátku i na konci značnou frustraci ze soubojů. Hru mohu fanouškům Lary doporučit, ale je zde riziko vysokého krevního tlaku z důvodu extrémně častých úmrtí. Hru jsem dohrál v čase 17:44 a použil jsem celkově 1087 sejvů, což dalece přesahuje všechny ostatní hráče z DH.

Pro: Druhá porce téhož. Levely bez Fiamma Nera. Zlepšená grafika.

Proti: Frustrace při přestřelkách. Bez návodu nehratelné. Divný systém secretů (tři dračí sošky a jejich transsubstanciace na náboje a lékárničky).

+13

The Elder Scrolls IV: Oblivion

  • PC 75
Oblivion u mě hodnocením dopadl přesně mezi Arenou a Daggerfallem, ale v různých fázích hraní jsem uvažoval i o 15% bodů nižším nebo vyšším. Tahle hra má totiž hodně do sebe, jenže má i otravnou schopnost zklamávat a rozčilovat.

Pochopitelně se nedá nezmínit levelování krajiny. Bylo v Daggerfallu, bylo v Morrowindu a je i v Oblivionu. Arena se bez toho obešla a nechybělo mi ani v podobně otevřené a na velkou plochu rozmáchlé sérii Might and Magic. Bohužel vývojáři měli jiný názor, takže ho implementovali - a to dost možná nejhorším způsobem, jaký jsem zatím viděl. Tuším, že bych mohl celou hrou projít na druhém levelu, v plátěné košili, s rezavým mečem v ruce a lýkových sandálech na nohou. Nejsem si úplně jistý, jak by vypadal závěrečný souboj, ale vím jak na nízkých levelech vypadalo dobývání "tvrdě bráněných" a "smrtelně nebezpečných" pekelných bran. Byla to pohodová procházka, jen sem tam narušená potřebou konzultovat postup s mapou. Čím víc jsem ale získával na zkušenosti, tím byli nepřátelé lítější a boje smrtonosnější. Mám neodbytný pocit, že by to mělo být naopak.

Bohužel jsem až dodatečně zjistil, že to není jen můj problém. Na internetu je k nalezení několik strategií jak tomu čelit, přičemž každá se tak trochu snaží zneužít mechaniky hry, nebo je rovnou přepsat na použitelnější variantu. Spokojil jsem se s All+5 Attribute Modifiers, který do hry zasáhl minimálně, ale umožnil mi zůstat konkurenceschopným nesoudně posíleným potvorám. Přesto až do konce hry nezmizelo dilema, jestli prozkoumávat svět a tím nabírat zkušenosti, i když za rizika, že mi jednou nepřátelé přerostou přes hlavu, nebo naopak pádit nejkratší cestou k cíli s vědomím, že velká část mapy zůstane neprozkoumaná a obsah přístupný až na vyšších levelech nikdy neuvidím. To nedělá vývojářům dobrou reklamu.

Za co si ovšem zaslouží poklonu, je snadná modovatelnost hry. Našel jsem nepřeberně přídavků, vylepšení, oprav a dodělávek. Až mě překvapilo, jak velkým fenoménem hra je (byla), protože jsem měl pocit, že tímhle způsobem žije až následující Skyrim. S trochou snahy a trpělivosti se dá z Oblivionu vymáčknout podstatně lepší zážitek. Krajina může být hezčí, questy důležitější, boje zábavnější a svět živější. Mám Game of the Year Edition, takže netuším, jak moc je to potřeba, protože GOTY má sama o sobě několik patchů a DLC. Strom questů mi přišel dost košatý a vedlejší úkoly nápaditě vymyšlené. Bavil jsem se u nich podstatně víc než v Daggerfallu. Potěšil mě odkaz na morrowindský Problém s krysami. Suverénně jsem nakráčel do sklepa, pobil krysy a zašel si pro odměnu - jen abych schytal příval nadávek a bědování.

Příběh není žádný zázrak, ale rozhodně mě neurazil. Sledoval jsem ho se zájmem a dokonce jsem si občas odskočil na nepovinnou výpravu, jen abych se ponořil hlouběji do děje a nasál atmosféru. Hodně z kouzla hry dělá charismatický svět. Někdo by mohl jeho neobydlenost vidět jako zápor, jenže tohle není Gothic, abych se pohyboval na pár čtverečních kilometrech a pořád o něco zakopával. V sérii Elder Scrolls chci cítit že putuji po celé provincii, a k tomu patří liduprázdné hluboké lesy a opuštěné cesty vysoko v horách. V krajině je toho naštěstí dost k objevení, takže žádná procházka není úplně zbytečná.

Oblivion by mohla být vynikající hra - a základ pro to nepochybně má, jenže jí k tomu chybí větší péče vývojářů a udržitelnější levelování. Přesto se nedá popřít, že v sérii koncept obřího dobrodružství dotáhla zatím nejdál. Arena byla nekonečná, ale k uzoufání repetitivní. Daggerfall už měl i vedlejší kratochvíle, jenže sterilní a bez špetky nápaditosti. Morrowind nabízel tolik možností, že se mi v něm ztrácel ze zřetele příběh a svět mi připadal zmatený a nepřístupný. Toho všeho se Oblivion vyvaroval.

Pro: poddajná hlavní linie questů, množství módů, krásná krajina Cyrodiilu, má smysl ve hře jen tak žít

Proti: levelování, opakované zavírání bran, hudba je nejslabší v sérii, k opravdu uspokojivému zážitku je potřeba software třetí strany

+13

Commandos: Beyond the Call of Duty

  • PC 85
Commandos: Beyond the Call of Duty je samostatně spustitelný datadisk k úspěšné taktické strategii Commandos: Behind Enemy Lines od španělského studia Pyro Studios. Hráči se znovu ujmou malého týmu elitních spojeneckých vojáků během druhé světové války, jejichž úkolem je plnit náročné mise za nepřátelskými liniemi. Hra staví na osvědčené izometrické perspektivě a důrazu na precizní plánování a koordinaci jednotlivých členů týmu. Beyond the Call of Duty přináší novou porci misí a rozšiřuje zážitek z původního titulu.

Po grafické stránce hra zůstává věrná svému předchůdci, avšak přináší mírně vylepšené detaily prostředí a nová pozadí, která působí živěji a pestřeji. Hratelnost byla obohacena o nové prvky, jako je možnost házet kameny či cigarety pro odlákání nepřátel, vypustit olej z cisteren nebo poštvat na nepřátele například zvěř. Mise jsou obecně náročnější a delší, přičemž se hráč podívá do nových lokalit, jako jsou Balkán nebo město v Holandsku. Tyto změny osvěžují již známý herní systém a přinášejí více možností, jak k úkolům přistupovat. Potěší i dva noví členové týmu v podobě srbského a holandského partyzána/partyzánky.

Novinkou jsou také nové schopnosti jednotlivých postav – můžete například omračovat nepřátele, svázat je a ve finále je dokonce přinutit odlákat jejich nic netušící kolegy, které poté poměrně snadno zlikvidujete. Hra také přináší volbu mezi dvěma obtížnostmi, což ocení jak nováčci, tak veteráni série. Během misí doprovází hráče nově komponovaný hudební doprovod umocňujíci napětí. Za zmínku stojí i nový dabing, který dodává postavám více osobitosti a zvyšuje celkovou atmosféru.

Na druhou stranu, oproti předchozímu dílu je Beyond the Call of Duty kratší – obsahuje pouze osm misí, které sice nabízejí výzvu, ale celkově méně obsahu. Umělá inteligence nepřátel je občas nelogická, což může vést k frustrujícím situacím. Zaznamenal jsem i stížnosti na nepřesnost ovládání, ale mně například vyhovovalo překopání kláves, kdy například pistoli už nemáte na G, ale na Q a další věci při ruce na W, E a tak dále. Hra sérii posunula dál – přidáním nových herních mechanik a zejména hudebním doprovodem.

Pro: hudební doprovod a nový dabing, náročnější mise, dvě obtížnosti, nové taktické možnosti, nepotřebujete předešlý díl pro hraní, přívětivější rozložení klávesových zkratek

Proti: kratší herní doba - pouze 8 misí, nevyváženost AI, minimální grafický posun

+11

Indiana Jones and the Great Circle

  • PS5 90
Tak já se přidám k pozitivům. Musím říct, že je to fakt dobrá hra. Není nejlepší, to ani omylem, má svý mouchy, ale co se týče hratelnosti a pokud jste fandové značky Indiana, je to naprosto skvělý a opravdu má člověk pocit, že hraje za Indianu a ne jen počítačovou postavu.

Kdo zná filmy, tak ví, že se vyznačují humorem a zábavnými scénky. A tady to platí taky. Cutscény jsou pro mne jedny z nejlepších, které jsem kdy viděl. Jsou tak vtipný, že jsem se ne jednou u toho nasmál. Co se týče humoru ve hře, tak už to není tak slavný, zvláště když se některé věci opakují.

A dostáváme se k těm neduhům. Opakující se humor, hlášky a žádné nějaké vtipné scénky krom mlácení nácků vším co máte po ruce, bohužel přímo ve hře nenajdete. Další co mi vadilo, tak ten semi-open world. Prostě když se v některé lokaci někam vydáte kam nemáte, hra vás dál nepustí a máte jen určitý prostor. Tohle bylo celkem nudný a dost to ubíralo na tempu. A celkem mne to otravovalo.

Protože úkoly, které člověk dělal mimo hlavní náplň, byly prostě standartní vedlejšáky. Jediný, čím se to lišilo bylo, že jste museli najít vstup do kobky atd. Takže pořád tam byl ten nádech toho archeologa, ale jako to mne na zadek neposadilo. A taky jsem narazil na dost otravný bug, který mne nepustil dál, když jsem chtěl dělat jednu misi a musel jsem prvně udělat jinou misi a pak až tu osudnou.

Ale jinak je to fakt zábava. Herní doba je dost velká a už mi to ke konci přišlo i trochu moc. Ale zase jsem byl rád, že v tomhle fiktivním světě trávím tolik času. Příběh, postavy a záporáci jsou opravdu dobře napsaní a vše funguje jak má.

A co si budeme, mlátit nácky smetákem nebo čímkoli jiným je prostě zábava. Ozvučení úderů je na jedničku a pokud nevytáhnete zbraň, málo kdy ji na vás taky použijou, takže si bitek opravdu užijete spoustu.

Já fakt jsem po delší době nadšený a jsem rád, že existuje takový odkaz na Indianu. Nemám to s čím srovnávat, protože jsem starší kousky nehrál, ale po tomhle mám chuť to napravit. A Baker? tss nepoznáte, že to není Ford.

Pro: opravdu zábavná hra, vtipné cutscény, krásná grafika, Troy Baker, záporák, celkový styl vyprávění a zpracování od zvuků až po grafiku, můžete skoro cokoli použít jako zbraň

Proti: semi-open world který ubírá na tempu, otravnej bug, opakující se humor přímo ve hře, vedlejšáky jsou nezajímavé, konec je už trochu přehnaný

+10