Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Tainted Grail: The Fall of Avalon

  • PC 60
Tainted Grail je pravděpodobně přesně tím, čím chce být a to je temnější a menší Skyrim. Bohužel mi přijde, že si z něj bere víc horšího, než lepšího a s herním časem kvalita obsahu brutálně klesá.

Prvních 20 hodin byla celkem paráda. Ponurná atmosféra a soubojový systém, kde jde cítit váha za každým úderem mě docela rychle přiměl k tomu se dát na obouruční zbraně a v poloroztrhané zbroji si hrát na postavu z Dark souls. Schopnost krátkých dashů nahrazuje koulení se po zemi a souboje v prvním aktu občas představovali i slušnou výzvu. Nebylo to perfektní, ale skutečně jsem se cítil jako když jsem poprvé hrál Skyrim, jen Tainted Grail daleko lépe zvládl soubojový systém, kdy jsem se necítil, že jen stojím proti nepříteli a oba máváme zbraní sem tam, dokud ten druhý nepadne.

Bohužel šlo znát, že mezitím co první akt byl v předběžném přístupu, tak zbytku hry se nejspíše vývojáři tolik nevěnovali.

V první řadě "města". Mezitím co v prvním aktu jakožto hub na nákupy představuje vojenská pevnost, v druhém aktu už máte městečko, které šlo směrem těch moderních rpg měst, kde všichni stojí jak sloup celý den a v noci si jdou lehnout. Ve vojenské pevnosti to tak nějak dává smysl, když 90% lidí uvnitř jsou strážní, takže jsem to nebral jako negativum, ale jakmile uděláte místo, kde lidi mají normálně žít, tak by bylo hezké, kdyby se občas alespoň kousek pohnuli. Vždy se mi vybaví jak už první Gothic zvládl udělat uvěřitelné lidské tábory, kde spolu lidi mluví, přecházejí tam a zpátky, jedí, pijí a reagují na nebezpečí. Tady i když naběhnete do města s 10 zombíky za zády, tak to nikoho nijak netrápí a maximálně pokud se k nim přiblížíte vám nabídnou, ať se podíváte na jejich zboží.

Podobná situace byla i u questů. Mezitím co první akt měl pár zajímavých i vtipných úkolů, druhý akt šel spíš směrem jak z nějakého mmorpčka, kde sbíráte suroviny z nějakých tvorů co sejmete. A pár vedlejších questů co pokračovalo z prvního aktu se nedočkalo žádného velkého konce.

Balancování RPG prvků asi taky ještě chtělo trochu práce, protože už během druhého aktu jsem měl obouruční zbraně na 100, takže jsem ani neměl co vylepšovat. Nevím jestli se čekalo, že bude člověk víc měnit zbraně, ale i když jsem zpočátku trochu používal magii, tak ten parádní feel sekání mečem mě přiměl prakticky vše kosit jen svým obouručákem. 

Začal jsem tedy vyloženě probíhat příběhovou linku, která mě dostala do 3 aktu, který mě odradil ve hře vůbec pokračovat. Pokud jste hráli Gothic 3 tak třetí akt je víceméně Nordmar. Zasněžená krajina s hromadou kopců, které musíte obcházet, protože mezi každou skálou je rokle skrze kterou se nedostanete. Mapa bohužel působí spíš jak náhodně vygenerovaná, než nějak ručně zpracovaná. Pouštní/zimní lokace není lehké ve hře udělat dobře, aby nepůsobily pustě, ale tady vývojáři naprosto selhali. Tábory barbarů působí ještě mrtvěji, než to město z druhého aktu a questy z hlavní linie představují hromadu miniquestů, kdy v každém táboře pro každého děláte quest, který vám zabere dvě minuty. Pokud by dnes měla AI vyrobit sama hru, tak takhle nějak bych si jí asi představoval.

Tainted Grail má obsahovat pouze tři akty, takže možná se ještě rozhoupu, to proběhnout. Za mě ale můžu jedině doporučit se hře vyhnout a počkat jestli ještě nezapracují alespoň na tom třetím aktu, který mi přijde vyloženě tragický.


Jen dodám, že hru jsem do konce ještě proběhnul, naštěstí pokud se vám nechce se plácat třetím aktem, tak není problém většinu nepřátel oběhnout, až k finálnímu bossovi, který není nic speciálního.

Pro: Soubojový systém, hudba

Proti: 2 a 3 akt

+17

StarCraft: Remastered

  • PC 70
Legendární strategická hra StarCraft, která na konci 90. let definovala žánr real-time strategií, se v roce 2017 dočkala své modernizované verze pod názvem StarCraft: Remastered. Hru opět přivedlo k životu studio Blizzard Entertainment, které se snažilo zachovat původní kouzlo a herní mechaniky, zároveň však přinést titul do 21. století s lepším technickým zpracováním. Hráči se mohou těšit na kompletní příběh tří znepřátelených ras — Terranů, Zergů a Protossů — včetně rozšíření Brood War, a to v původní nekompromisní podobě, která vyžaduje strategické myšlení, precizní mikro-management a rychlé rozhodování.

Oproti původní hře nabízí remasterovaný StarCraft především výrazné grafické vylepšení. Hra běží v rozlišení až 4K, byly přepracovány animace, portréty postav i uživatelské rozhraní. Přibyly nové možnosti pro online hraní včetně podpory matchmakingu přes službu Blizzard.net a cloudového ukládání. Zvuková stránka byla také přepracována – dabing byl ponechán původní, ale ve vyšší kvalitě, a hudba prošla remasteringem. Fanoušci ocení i možnost kdykoli přepnout mezi novou a starou grafikou.

Navzdory novému vizuálnímu kabátu zůstala atmosféra hry téměř netknutá. Zachování všech původních mechanik i kampaní přispívá k autentickému zážitku, který si fanoušci pamatují z původních verzí. Nový grafický kabát však hře propůjčuje modernější nádech, díky kterému je možné si plně vychutnat detaily bitev a prostředí, aniž by hra přišla o svou strategickou hloubku nebo tempo. Právě v kontrastu starého herního designu s novou technologií vzniká zajímavá symbióza nostalgie a inovace.

Přestože remaster přináší řadu pozitiv, zastaralé prvky z původní hry se ještě víc podepisují na celkovém dojmu. Stále totiž platí omezení na pouhých 12 jednotek ve skupině a nutnost kontrolovat každého workera působí zdlouhavě a archaicky. Ačkoli bylo rozlišení značně zlepšeno, samotná hratelnost zůstala v mnoha ohledech „přikovaná“ k minulosti. Ti, kteří chtějí totéž co koncem 90. let, budou nadšeni. Já ale po zkušenosti s hraním dvojky byl velmi zklamaný. Remastery trpí právě na zastaralé herní mechaniky, a proto jsem příznivcem spíše remaků s tím, že se pokusí zachovat atmosféru příběhu originálu.

Pro: grafický remaster až do 4K, původní dabing a příběh, vylepšený multiplayer, přepínání mezi novou a původní grafikou, nostalgie

Proti: nedostatky z původní verze jsou stále přítomny - omezené skupiny, manuální mikromanagement, zastaralá UI, chybí automatické těžení a chytřejší pathfinding

+13

StarCraft: Brood War

  • PC 90
StarCraft: Brood War je datadisk k legendární real-time strategii StarCraft, který vyšel v roce 1998 a na jeho vývoji spolupracovali Blizzard Entertainment a Saffire. Hra přímo navazuje na události původního dílu a přináší pokračování epického příběhu tří znepřátelených frakcí: Terranů, Zergů a Protossů. Fanoušci se mohou těšit na tři nové kampaně s hlubším příběhem, dramatickými zvraty a novými postavami, které obohacují již tak komplexní svět. Z hlediska hratelnosti Brood War rozšiřuje původní mechaniky a posouvá herní zážitek na vyšší úroveň.

Každá ze tří ras získala nové jednotky a technologie, které zásadně mění strategické možnosti. Terrani dostávají například Medika léčícího pěchotu a Valkýru, která je velmi účinná proti vzdušným silám. Zergové získávají Lurkera útočícího z podzemí a Devourera - podobně efektivního jako je terranská Valkýra. A Protossové mohou konečně přivolávat permanentně neviditelné Temné templáře a technologicky silného Korzára, která je efektivní proti vzdušným cílům. Navíc se dva Temní templáři po spojení přemění na Temného archona a potom nastává protivníkům hotové peklo. Tyto novinky přidávají na komplexitě a umožňují nové taktiky, které oživují multiplayer i singleplayer.

Atmosféra hry je temnější a vážnější než v originále. Nové světy a mise se odehrávají na rozmanitějších planetách s unikátním vizuálem a stylizací. Hudební doprovod i zvuky prošly vylepšením – soundtrack lépe odpovídá náladě misí a dodává na intenzitě. Výrazně vyšší obtížnost kampaně je jedním z nejzásadnějších rysů Brood War. Zejména mise za Terrany a Zergy představují velkou výzvu: AI je agresivnější, útočí častěji a ve větších, lépe složených armádách. Navíc velmi brzy nasazuje pokročilé jednotky s upgradovanými technologiemi, což nutí hráče přemýšlet strategicky od první chvíle.

Ani Brood War se ale nevyhnul určitým neduhům – především technickým omezením. Hra se nevyvarovala zastaralosti a nemožnost označit více než 12 jednotek ve hře pořád je. Zůstala i nutnost stále každého workera ručně navádět, což zbytečně komplikuje mikromanagement. Hra pořád běží pouze v rozlišení 640×480, což snižuje přehlednost a komfort. I přes tyto nedostatky však Brood War patří mezi nejlepší datadisky všech dob a původní Starcraft posunul o výš.

Pro: nový příběh a kampaně, dvě nové jednotky pro každou rasu měnící způsoby hraní, temnější atmosféra a propracovanější mise, vyšší obtížnost představující reálnou výzvu, multiplayer

Proti: zastaralé technické zpracování původní hry bohužel přetrvává

+5 +6 −1

StarCraft

  • PC 80
Za legendárním titulem StarCraft stojí americké studio Blizzard Entertainment, které již tehdy mělo za sebou úspěšnou sérii Warcraft. StarCraft čerpá právě z jejího základu, ale přenáší klasický fantasy svět do temného sci-fi prostředí. Výraznou inovací byla asymetrie tří hratelných ras, které se od sebe zcela odlišují nejen vzhledem, ale i herními mechanismy. Kromě toho hra představila hlubší příběh podaný skrze kampaně a filmové sekvence, čímž nastavila nový standard pro real-time strategie.

Ve hře hráč vybírá mezi třemi unikátními rasami: technokratickými Terrany, hmyzími Zergy a mystickými Protossy. Každá frakce má své vlastní jednotky, budovy, styl boje i filozofii. Zatímco Terrani sázejí na flexibilitu a mobilitu, Zergové na početní převahu a rychlost, Protossové dominují technologicky a silou jednotlivých jednotek. Rasy se liší i ekonomickým systémem a mikromanagementem. Děj se odehrává na různých planetách, čímž hra nabízí vizuálně rozmanité prostředí od pouští přes ledové pláně až po měsíční základny.

Atmosféra StarCraftu je temná, vážná a věrohodně buduje pocit nekonečného konfliktu v hlubokém vesmíru. Hudební doprovod v kampaních i během misí výborně vystihuje charakter jednotlivých ras — elektronické tóny Terranů, znepokojivé zvuky Zergů a mystické melodie Protossů. Zvuky jednotek, jejich hlášky a dabing přispívají k výrazné identitě každé strany. I díky těmto prvkům si hráči vytvářejí citový vztah k postavám i jednotkám. Zjevná je inspirace světem Warhammer, patrná již právě ve Warcraftu.

I přes revoluční přístup měla hra své nedostatky, a to i v době vydání. Umělé omezení na 12 jednotek ve skupině výrazně komplikovalo ovládání armád. Hráč musel navíc ručně klikat na každého dělníka, aby těžil suroviny, což zpomalovalo rozjezd her a rozlišení 640x480 bylo ke konci 90. let už považováno za zastaralé. A konkrétně mně velmi vadila absence jednotek uzdravujících lidskou pěchotu. Umísťoval jsem ji proto jen do bunkrů a útočil s těžšími kalibry, které bylo možné opravovat. I přes tyto výtky je StarCraft legendární titul, který definoval žánr.

Pro: originální asymetrické rasy, poutavý příběh a atmosféra, hudební doprovod a ozvučení, multiplayer a editor map, znovuhratelnost

Proti: jen 12 jednotek ve skupině, neohrabané ovládání dělníků, lidskou pěchotu nelze léčit, jen 640x480, zastaralé technické zpracování při vydání

+8 +9 −1

Call of Duty: World at War

  • PC 85
Herní výzva 2025 – 10. Crash (Hardcore)
Na poměrně dlouhou dobu poslední zastávka ve 2. světové válce v rámci série Call of Duty byla pro mnohé takovou mezizastávkou mezi prvním a druhým dílem Modern Warfare. Za mě se však stále jedná o jeden z nejlepších dílů této série. Jak vypadá Call of Duty roku 2008 dnes, po více než 15 letech?

Dodnes si pamatuji, že tato hra byla jedním z důvodu rozhoupání se k pořízení nového herního stroje. Když jsem hru poprvé zapl, pochopil jsem rychle proč. Detaily byly v té době velmi povedené a zpracování globálního konfliku působilo až neuvěřitelně.

Co se týče samotného příběhu, ten nás tentokrát zavedl na obě významné strany konfliktu. Sovětský svaz proti nacistickému Německu doplňoval konflikt USA a Japonska stejně povedenou měrou. Hře to dodalo dost výrazně na zábavnosti, protože hned po sobě jdoucí mise byly často velmi rozdílné. Boje z měst se protínali s bitvou uprostřed lesů.

V samotné hratelnosti jsme se nedočkali nijak zásadního rozdílu. Stále by bez vás ta válka nebyla a ačkoliv to už zde nepůsobí tak okatě, vždy a všude se čeká na vás. Co je naopak dle mého asi největším záporem této hry je, že její druhotné jméno by mělo být Call of Grenade. Zkrátka na vyšší obtížnosti (především na obtížnost nejvyšší) je nějaké delší krytí naprosto nemožné, protože během několika sekund jste zasypání tolika granáty, že je každý pohyb rozhodující. Chvílemi se jakékoliv taktizování naprosto vytratí a člověk si připadá, jako kdyby hrál Doom z roku 2016.

Abych se vrátil k původní myšlence, tedy jak hra vypadá dnes, zůstal jsem dost překvapen. Na nových systémech běží bez jakéhokoliv problému a po grafické stránce se na hru dívá stále velmi dobře. Jednoznačně jsem si tím opět potvrdil myšlenku, že hry (nejen ze série Call of Duty) z let řekněme 2005 až 2010 vypadají dnes často daleko lépe, než z odstupem času hry z let 2010 až 2015. Pokud by někdo dnes již klasický díl série vynechal, určitě bych doporučil tento rest dohnat. I po tolika letech se jedná o velmi kvalitní titul, který jen nechává vzpomenout na to, jak to vlastně všechno se sérií Call of Duty začalo.

Hodnocení: 85 %

Pro: Grafické zpracování, obě strany konfliktu, bezproblému funkční i dnes, staré dobré Call of Duty

Proti: Vyšší obtížnost způsobena takřka nemožností krytí

+6

Call of Duty: Black Ops II

  • PC 55
Downgrade oproti prvnímu dílu ve všech směrech, na kterých mi záleží. Špatně napsaný a odvyprávěný příběh. Ošklivé zvuky a hudba. Pocit ze střelby a gore, které funguje jen v misi, kde je to potřeba. Výborný Oldmanův Reznov zmizel, aby se zde objevily nové a nezajímavé postavy, které mi lezly na nervy (Michael Rooker). Záporák o ničem, celé je to slepené vyschlým vteřinovým lepidlem.

Třešnička na dortu byla bugnutá mise, která mi nedovolila pokračovat, ani při restartu mise. To jsem zkusil napravit stažením savů z internetu, který mi ale zase pro změnu odemkl na steamu většinu achievementů a přišel jsem o jedinou invenci, se kterou Treyarch přišel a to pár možností volby během příběhu. To jsem ale zhlédl na youtube a o moc jsem upřímně nepřišel.

Treyarch neumí dělat hry. Black Ops 1 byl výjimka. Aspoň, že si vzpomínám na vcelku zábavný multiplayer.

Pro: Ve své době multiplayer, možnosti "volby"

Proti: Příběh, postavy, hudba, hratelnost

+6

Československo 38–89: Atentát

  • PC 75
Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha patří jednoznačně k nejvýznamnějším událostem v českých zemích nejen z dob druhé světové války. Právě tomuto tématu, tedy atentátu i celé válce se věnuje edukativní hra nesoucí název Československo 38-89: Atentát, která později vyšla pod jednodušším a výstižnějším názvem Attentat 1942.

Od začátku je nutné upozornit, že se nejedná o klasickou hru, jak je známe. Jde spíš o historický dokument doplněný o adventurní prvky a více či méně zdařilé minihry. Za celým projektem stojí společné úsilí odborníků z Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky. Těm se podařilo vytvořit vskutku unikátní dílo kladně hodnocené po celém světě.

Hlavním herním úkolem je vypátrat osud vlastního dědy Jelínka, který byl krátce po atentátu na Heydricha odvlečen gestapem neznámo kam. Základní příběhová linie jde po této minimalistické civilní linii, kdy pátráte po důvodech dědova zatčení i místech jeho dalšího pobytu. To vše je ale zasazeno do kontrastu celé temné doby, kdy se dozvídáte podrobnosti o zvěrstvech, které se v té době děly. A přestože trochu zavádí zvolený název, dílo se nevěnuje jen samotnému atentátu a represím po něm, ale v širším měřítku prakticky všem událostem týkajících se druhé světové války počínaje nástupem Hitlera k moci a konče Norimberským procesem a událostmi po něm.

Veškeré zjišťování informací je provedeno prostřednictvím rozhovorů s pamětníky té doby – ať už přímo s jinými členy rodiny, rodinnými přáteli, sousedy či jen náhodnými svědky. Tyto rozhovory jsou natočeny prostřednictvím FMV videí, přičemž vy jako hráči volíte otázky, prostřednictvím kterých se dostanete do jednotlivých větví vyprávění. Konkrétní část těchto vyprávění z minulosti je pak vždy proložena podařenými komiksovými černobílými obrázky, které efektně dotváří atmosféru celého příběhu. Občas je mezi ně vložena i mezihra, při jejichž úspěšném splnění můžete získat mince. Tyto mezihry jsou hodně různorodé a variují od jednoduchých po složité, od méně povedených po hodně povedené. Jejich variabilita je skutečně široká – jednou musíte v bytě uschovat letáky tak, aby je nenašlo gestapo, jindy zase musíte sepsat článek do novin tak, aby vás nevyhodili, v další utíkáte před pronásledovateli či vedete slovní válku s nepříjemným a neústupným amantem prostřednictvím veršů. Při žádné z těchto meziher nemůžete zemřít, i v případě nesprávných voleb pokračujete v příběhu dál, jen nezískáte mince.

Jednotlivé mezihry je možné kdykoliv opakovat. Zmíněné mince totiž nejsou ve hře jen tak. Jak již bylo naznačeno, rozhovory jsou hodně košaté a při jednom projití, obzvlášť při volbě ne úplně vhodných otázek, můžete o část příběhu či indicií přijít. Každý z těchto rozhovorů je možné zopakovat a dobrat se tak k novým informacím, pro každé zopakování rozhovoru jsou potřeba právě zmíněné mince.

Prostřednictvím výše popsaných mechanik tak získáváte informace, co se stalo s vaším dědou, poznáváte nové osoby i místa spojená se druhou světovou válkou. Jakmile se dozvíte nějaké zajímavé téma, přibude vám toto heslo v obsáhlé encyklopedii, kde se k danému heslu můžete dozvědět spoustu zajímavých informací. Skoro by se dalo říci, že tato encyklopedická část je nejsilnějším prvkem celého díla, byla by ale škoda díky tomu upozadit veškerý okolní příběh. Obzvlášť, když jednotlivé party rozhovorů jsou natočeny s neherci, kteří ale odvedli přesně takový výkon, jaký byl potřeba, takže častokrát přemýšlíte, jestli to skutečně nemluví originální pamětníci té doby. To vše je zpracováno v jednoduchém, ale funkčním enginu a podbarvené hudbou v herní branži již profláklé skupiny DVA.

Celkově vzato se jedná o unikátní edukativní hru pojednávající o jednom z nejčernějších období naší země nejen minulého století. Přestože jde spíše o dokument s prvky hry, dovzdělání se o české historii touto zajímavou formou mohu jedině doporučit.
+14

Frankenstein: Master of Death

  • PC 60
Tak jsem si zahrála Frankenstein - Mistr smrti a musím říct, že jsem od toho čekala víc. Nejdřív jsem si říkala, že to má pěknou grafiku a atmosféru, což by mohlo fungovat, ale i když u hledaček neočekávám Oskarové drama, tak ten příběh nestál za moc. Byla to prostě taková ta klasická "omáčka", aby se mělo proč hledat.

A teď to hlavní, co mě frustrovalo. Proboha, proč na každou bedničku nebo "skrývačku" musím sehnat 150 symbolů? A ještě k tomu bych očekávala, že budou schované alespoň na trochu logických místech, ale ne, občas jsem fakt tápala!

Abych ale byla trochu pozitivní, systém hry je udělaný příjemně. I když tam bylo dost místností, mohla jsem se mezi nimi pohodlně pohybovat díky mapě a dokonce jsem na ní viděla, která místnost ještě není dořešená. To je super vychytávka!

Hra je spíš na chvíli, za jeden večer jsem ji měla dohranou. Přiznávám se, že jsem si pustila nižší obtížnost, takže možná na té vyšší to může potrápit o pár hodin víc.

Pro: grafika, atmosféra, přehledná mapa s indikací nedořešených místností

Proti: nelogicky schované předměty a symboly, až příliš mnoho symbolů potřebných k postupu

+7

Agatha Christie - Hercule Poirot: The First Cases

  • PC 70
Hercule Poirota jsem nikdy nečetl. Až relativně nedávno jsem viděl několik televizních dílů s Davidem Suchetem a celkem se mi líbily,  takže když jsem pak narazil na hru na GOGu v hezké slevě, řekl jsem si, že ji zkusím.

Hra se odehrává v době, kdy je Poirot ještě mladý a relativně neznámý detektiv a svou image si teprve buduje. Jeho trademark hlášky ale jsou samozřejmě přítomny (šedé buňky, nabubřelé namítání, když mu někdo lže atd.) Příběh nevychází z žádné knižní předlohy, takže je původní.

Ve hře musíte vyřešit tři případy, přičemž ten první je kratší prolog/tutoriál, abyste se seznámili s tím, jak hra funguje. Hlavní prvky jsou prozkoumávání stop, zpovídání podezřelých a hlavě dávání si zjištěného do souvislostí v myšlenkových mapách. Každou dílčí záhadu máte v samostatné myšlenkové mapě a v ní seznam zjištěných faktů či tvrzení od podezřelých. Spojením dvou souvisejících prvků pak dojdete k dalšímu zjištění, následně musíte např. znovu někoho vyzpovídat nebo něco prozkoumat, dostanete další materiál do myšlenkové mapy... a tak pořád dokola. Hra vám přitom říká, kolik takových souvislostí v dané myšlenkové mapě je a když se vám opravdu nedaří (jako několikrát mně), tak vám i napoví, které dvě věci k sobě patří. Občas to tedy bylo vážně potřeba, protože jak případem postupujete dál a dál, zjištěných věcí přibývá docela dost.

Toto tvoří celou náplň hry, takže pokud hledáte klasičtější adventuru, kde sbíráte a kombinujete předměty či řešíte logické hádanky, poohlédněte se někde jinde.

Příběh a zápletka mi přišly celkem fajn a snažit se rozplést zamotané klubko vztahů, stop a tvrzení mě (za)bavilo. I když nejsem nějaký vášnivý adventurista či čtenář detektivek. Každopádně mě potěšilo, že pachatele druhého zločinu (vydírání) jsem odhadl správně na základě rozhovorů ještě dlouho před tím, než jsem k výsledku došel v rámci hry. Rozluzlení dává smysl, i když mi přišlo, že konec trochu zbytečně tlačí na sociální strunu.

Poirot samozřejmě neběhá, ale hlavní sídlo, ve kterém se hra odehrává, není moc rozlehlé, takže to ani moc nezdržuje.

Jako v každé jiné adventuře se mi stalo, že jsem něco přehlédl a musel jsem se tak vracet a prohledávat místnosti znovu, případně si s někým znovu promluvit, ale to k adventurám patří.

Herní výzva 2025 - Zase práce! (SC)
+11

Alan Wake II

  • PC 85
Jestliže platí, že sequely obvykle bývají akčnější, megalomanštější, „větší“ a celkově chtějí nabídnout „více“ toho, co přineslo jejich předchůdci úspěch, pak Alan Wake II kráčí zcela opačnou cestou. První Alan Wake si vybavuji jako poměrně arkádou akční hru, co se týče herních mechanik, ale za to s neobvykle kvalitním a spletitou dějovou linkou. Dvojka nechává akci kdesi v pozadí a soustředí jen na tu dějovou, nebo přesněji narativní část.

Je příběh Alana Wake opravdu tak skvělý, úžasný a nepřekonatelný? Vidět to na papíře, nejspíš bych za to ruku do ohně nedal. Alan Wake II pracuje s tradičními hororovými tématy – zlo, temnota, mrtvá rodina, strašidla a Clicker, který ve své nedůvtipnosti představuje vlastně jen plastové tlačítko ze stolní lampy… Avšak ďábel tkví v detailu a způsob, jakým tvůrci dokázali příběh podat, je skutečně fascinující a fakticky bezchybný.

Jedna postava příběh v reálném čase vymýšlí a sepisuje, druhá tento fikční svět objevuje a snaží se v něm zorientovat. A mezi nimi můžete (ne zcela libovolně) přepínat. Těch momentů, kdy budete stejně jako protagonisté ve hře tápat a nevěřícně kroutit hlavou, je ve hře hodně a jsou skvělé. Speciálně pak oceňuji pasáže hrané herci. Z technického hlediska mě napadlo, že kruh se uzavřel – dlouho se hry snažily svými in-game animacemi vyrovnat hrané tvorbě až se právě tyto filmečky v herním enginu staly standardem. Alan Wake 2 ve vhodný moment přehraje hranou scénu a je to opět něco nečekaného, originálního a působivého.

Způsob vyprávění je skvostně integrovaný do herních mechanik. S postupným odhalováním indicií může Alan Wake dostat nápad a některé scény v reálném čase přepsat, čímž je kompletně změní. Puzzly mohou být tvořeny i tím, že Alan z určitých lokací přenese světlo a tím je „přestaví“. Saga se pak ponoří do vnitřního světa své mysli a Sherlockovskou dedukcí odhaluje zákonitosti světa, v němž realita splývá s fikcí. Obtížnost je spíše vyšší, je třeba opravdu dávat pozor a zkoušet veškeré možnosti, které vám hra nabízí. Odměnou je však plně imerzivní filmovo-herní zážitek!

Jestli jsem si něco neužíval, tak jsou to bohužel akční pasáže. Střílení přijde na řadu jen zřídka, ale když už, tak se mi to zdálo jaksi neomalené a dost obtížné. Stíny jsou schopny vás zlikvidovat během několika vteřin, přičemž o tom, že stihnete přepnout zbraň nebo použít lékárnu si můžete nechat jenom zdát. Zamířit světlem na správný bod také není vždy samozřejmost a celkově mi akce v průběhu celé hry přišla jednotvárná. Ve vícero momentech se nabízí srovnání s Resident Evil a zrovna po akční stránce bych přivítal inspiraci větší. Ty nejlepší díly Resident Evil nabízí mnohem vyhrocenější akční momenty, epické bossfighty a celkově i lepší pocit ze střelby. 

V závěru nechávám hře původně zamýšlených 90% z čirého respektu k odvaze tvůrců přijít s něčím originálním, co navíc není hnáno akcí a efekty, ale skutečně kvalitním vyprávěním. Pokud jsme ale u efektů, zmíním zajímavost. Hra vypadá skvěle, to ano, ale z nepochopitelného důvodu je optimalizovaná jen na 6 GB VRAM. Na mojí GeForce 3050 Ti RTX s 4 GB sice jede naprosto plynule, ale po pár minutách vždy přepne textury do modu devadesátek. Proč nepřidat do hry něco mezi? Proč mít buď high-end vizuální opus magnum, anebo Duke Nukem 3D? Často jsem tedy hru po uložení vypnul a zapnul jen proto, abych hrál 10 minut s pěkným obrazem… A pak jsem si i na tu verzi Alana Wake 2 pro MS-DOS vlastně zvykl…
+15

The Hundred Line -Last Defense Academy-

  • PC 85
Nebudu přehánět, když označím The Hundred Line -Last Defense Academy- za dosud nejambicióznější projekt dvojice osobitých herních tvůrců – Kazutaky Kodaky (série Danganronpa ) a Kotara Uchikoshiho ( Zero Escape ). Oba jsou v herní branži dobře známí díky svým spletitým a silně narativním vizuálním novelám, a tak představa jejich spojení pochopitelně vzbudila mezi fanoušky žánru obrovská očekávání. Tím spíš, když vyšlo najevo, že se studio Too Kyo Games kvůli tomuto projektu zadlužilo a sám Kodaka jej označil za svůj “ultimátní” titul. Očekávání tedy rostla – stejně jako lehké obavy, zda se celá snaha nakonec nepromění v katastrofu. Jak to dopadlo? To si rozebereme níže, ve spoiler-free recenzi.

Už na úvod musím říct, že jde o skutečně originální a v kontextu vizuálních novel mimořádně ambiciózní dílo, které míří na poměrně úzký, specifický okruh hráčů. Ne každému sedne, ale i tak jde o mimořádně zajímavý titul, který mě dokázal pohltit, frustrovat, nadchnout, rozesmát i dojmout – a to navzdory tomu, že jsem mu po oznámení příliš nevěřil.

Když jsem totiž viděl první ukázky ze hry, zarazilo mě, že se scénáristé vizuálních novel pouští do něčeho, co vypadalo spíš jako tower defense s příběhovou složkou. Upřímně – nedával jsem tomu velké šance. Nakonec ale sehrál roli kamarád, který mi pár dní před vydáním nadšeně básnil v hospodě o tom, jak fantastické bylo demo, a že se nejedná o žádný klasický tower defense, ale o vizuální novelu s příjemně zvládnutým taktickým soubojákem. Hru jsem si tak obstaral hned při vydání – a nelituji. Je ale potřeba říct, že i přes nesporné kvality jde stále o hru, která cílí na velmi úzce vymezenou skupinu hráčů.

Pokud od ní očekáváte zážitek, kde budou hlavním tahákem souboje, můžete být zklamáni – prim tu hraje text, nikoli akce. A i když tu souboje jsou – a někdy i častější – stále jde především o čtení, nikoli hraní v klasickém slova smyslu. Pokud to přijmete, čeká vás zajímavý zážitek. A pokud máte vizuální novely v malíku, není co řešit. 

Celá recenze zde!  

Celkově tu máme skutečný kolos mezi vizuálními novelami, za kterým je znát obrovské úsilí a kreativní ambice. Ne všechno funguje na sto procent, ale i tak dokázali autoři vytvořit originální a poctivý titul, který má co nabídnout – hlavně co se týče příběhu a postav. Pokud vás tvorba Kodaky a Uchikoshiho bavila, tady rozhodně nešlápnete vedle. A pokud jste nováčci, doporučuji nejprve vyzkoušet přístupnější tituly jako Danganronpa nebo AI: The Somnium Files . Až pak skočte do The Hundred Line . Stojí to za to.

Pro: Příběh a postavy, Vizuál a epický soundtrack, Variabilita routů a zábavný soubojový systém

Proti: Místy hluchá místa v příběhu, Některé routy nejsou oproti zbytku tolik kvalitní

+12

Call of Duty: Black Ops

  • PC 70
Nebudu lhát — Treyarch mám v hlavě zafixovaný jako ty méně úspěšné vývojáře Call of Duty. Vždycky mi přišlo, že vezmou předchozí díl od Infinity Ward a udělají z něj kompletní downgrade. Nedávno jsem po více než 16 letech znovu dohrál World at War a byl to pro mě příšerný zážitek, protože po výborném Modern Warfare přišel návrat ke staré škole — střílečka z druhé světové války, která působila zastarale, s příšerným scénářem, režií a téměř nulovou invencí.

Aktuálně procházím starší hry ze své knihovny na Steamu, GOGu a dalších platformách a na řadu přišel Black Ops 1 . A překvapivě — hra je o dost lepší než World at War . I když je oproti Infinity Ward stále znát horší psaní, méně vyladěný gameplay a neschopnost zamaskovat skripty tak, aby působily přirozeně a filmově (což Infinity Ward umí výborně), celkově působí daleko uhlazeněji.

Příběh, dialogy a postavy jsou tentokrát mnohem silnější. Výborný dabing dává postavám charisma — a Gary Oldman je v roli Reznova naprosto fantastický. Na druhou stranu — po dramaturgické stránce hra občas ztrácí soudržnost. Mason utíká z gulagu a najednou se objeví minigun... v 60. letech? V Rusku? V gulagu? Jindy tým potřebuje zničit raketu a jen tak mimochodem ze zdi vypadne moderní naváděná střela. A podobných WTF momentů je ve hře spousta. Příběh je sice extrémně přitažený za vlasy, ale aspoň si některé scény budu pamatovat, to ve WaW nehrozilo (kromě první ruské mise okopčené z Nepřítel před branami). Mimochodem, tady si tvůrci taky hodně půjčili z filmů a nezůstalo to jenom u Lovců jelenů.

Samotná hratelnost je celkem solidní. Zbraní je dost, ale mají nevýrazné, až ošklivé zvuky. Střelba působí o něco uspokojivěji než v tehdejším Medal of Honor, ale taky to není žádná sláva. Gore je zde výrazné, ale zpracování je necitlivé a nekonzistentní — puška končetinu neodstřelí, ale revolver ano. A co se týče autenticity... Vietcong opravdu neměl SPAS brokovnice se speciální municí. Specnaz zase nepoužíval FAMAS deset let před jeho vznikem. A takhle je to ve hře skoro se vším. Člověk musí vypnout mozek, aby si to užil — ale v jiných tehdejších střílečkách podobných nesmyslů bývalo méně. Skripty tady bolely a hodně. Nejhorší mise byla s "Reznovem" a infiltrace, kdy pokud jste nepočkali na daný moment, hra vás terminovala.

Multiplayer jsem tentokrát nehrál, ale podle Steamu mám nahráno 35 hodin, zatímco v Modern Warfare 2 přes 450 - to je dost vypovídající hodnocení. Zombíky jsem nehrál a teď už to žádný server nedokázalo najít.

Celkově ale musím uznat, že Black Ops 1 je výrazně lepší než předchozí Treyarchův pokus. Příběh má spád, střídají se mise i prostředí, nechybí zábavné  zapamatováníhodné scény a dialogy s výborným dabingem.

Budu pokračovat druhým dílem, který taky vlastním a nikdy jsem ho nedohrál, a pak to zakončím původní Modern Warfare trilogy, abych měl ucelený obraz, zda je Treyarch opravdu tím horším.

Pro: Dabing, různorodá herní náplň a cool momenty

Proti: Syrové skripty, logika v příběhu a dramaturgii

+8

Medal of Honor: Warfighter

  • PC 60
Asi nebudu předbíhat, když řeknu, že hra dělá vše o třídu hůř než její předchůdce.

Warfightera jsem si pořídil na Originu asi půl roku po vydání, abych zjistil, že singleplayer je nezáživný a nikdy jsem ho nedohrál – příběh mě prostě nebavil. Teď, po 12 letech, když jsem si znovu zahrál jedničku, jsem chtěl hře dát ještě jednu šanci. Bohužel se ale můj dojem z kampaně nezměnil. Medal of Honor: Warfighter je hůře napsaný než jeho předchůdce. Autoři pojali hru méně militaristicky a více ve stylu Call of Duty, přičemž se snažili napravit všechny chyby v psaní z prvního dílu. Sledujeme postavy z jedničky, tentokrát s větším důrazem na jejich osobní život a emoce – včetně rozpadajícího se manželství jednoho z nich. Jenže to nefunguje. Postavy mi nic neříkají, jejich dialogy jsou generické a příběh je nepřehledný a ve výsledku o ničem. V prvním díle chyběl hlavní záporák, tady sice je, ale opět k němu necítím žádnou vazbu.

Audiovizuálně na tom hra není špatně. Přešla z Unreal Enginu na Frostbite, který lépe pracuje se světlem a stíny. Hra je extrémně plynulá a bez input lagu při pohybu myší. Výsledný dojem je ale rozporuplný – chvíli mě mapa uchvátí, aby hned poté přišlo zklamání. Textury jsou často rozplizlé. Zvukově to není zlé, ale stále si myslím, že jednička to dělala lépe. A poznámka na závěr: autoři zřejmě nikdy neviděli ženu, protože žádná z těch tří, co se ve hře objeví, nevypadá jako žena – spíš jako bowlingová koule s ušima v paruce.

Zbraně a samotné střílení jsou fajn. Už v jedničce jsem je chválil, i když tehdy působilo střílení do nepřátel jako do papíru. Tady to autoři zlepšili zvukovým efektem zásahu, což výrazně zlepšuje celkový pocit z gunplaye. Ačkoliv je hra plynulá, při střelbě se objeví zvláštní efekt rozmazání – nejsem si jistý, zda je to skryté nastavení, protože motion blur jsem měl vypnutý. Na ten efekt jsem si ale rychle zvykl a střílení bylo nakonec velmi uspokojivé. Hra odstranila gore prvky z prvního dílu, což je škoda – brokovnice byly díky nim devastující a zábavné. Arzenál zbraní v singleplayeru je omezený: vždy začínáte s primární zbraní, kterou vám parťáci doplňují, a sekundární se zásobníkem s nekonečnou municí. Nepřátelé mají jen různé varianty Kalašnikova, PKP kulomet a brokovnici – nic víc. Vzhledem k tomu, že si z multiplayeru pamatuji mnohem širší výběr, je to zvláštní. Největší „inovací“ oproti tehdejším střílečkám je možnost zvolit si způsob, jak vyrazíte dveře do místnosti s nepřáteli, než je postřílíte ve zpomaleném záběru – ano, to je opravdu ta jediná originální věc, se kterou tvůrci přišli. Kromě střílení jsou tu dvě dlouhé, ale nudně zpracované mise, v nichž sedíte za volantem a honíte padoucha – s arkádovým modelem řízení.

Multiplayer si už dnes nezahrajete, protože EA vypnulo servery. Na EA Play mi hra ukazovala 25 hodin, z toho minimálně 20 strávených v multiplayeru, který byl zábavnou variací na tehdejší Call of Duty a Battlefield.

Závěrem lze říct, že nejsilnější stránkou hry je samotný gunplay. Jenže singleplayer je nezáživný a střílení do nepřátel, kteří se jen krčí za překážkou a nehýbou se, je doslova definicí nevyužitého potenciálu. Když vezmu v potaz, že většina herní náplně se omezuje jen na tohle, dostávám velmi průměrný herní zážitek.

Pro: Plynulý audio vizuál a uspokojující střílení. Multiplayer v době vydání.

Proti: Příběh, dialogy, postavy. Fádní střílečka bez inovací a stereotypní náplň.

+8

Brotato

  • PC 75
Další přírůstek do rodiny army survival žánru, jemuž Vampire Survivors stále bezkonkurenčně vládne. Tentokráte se jako B(rambo)ra vydáte na anihilaci voškliváků z hlubokého kosmu. V zásadě Brotato nevybočuje z řady nijakým výrazným způsobem. Kromě dvou aspektů: Tím prvním jest vizuální zpracování, které jako by z oka vypadlo flashovkám z dob počátku 21. století, což velice příjemně škádlí mé boomerské oči. A vedle toho je tu herní variabilita, která je tu zastoupena desítkami druhů zemiaků, jenž se vám plněním úkolů zpřístupňují. Tudíž vás potenciálně čekají desítky odlišných herních stylů, což je príma. Od základní všestranné brambory, jež je schopná třímat každou bouchačku a zbraň na blízko, po kamikadze beze zbraně, která se nebojí ze sebe udělat lahodné bramborové piréé. Zbraní je dost, systém vylepšování přímočarý a jednoduchý. Celkově vzato, Brotato je na oko prostá, leč variabilní a všestranná, stejně jako ona královská zelenina.
+10

Fortix 2

  • PC 40
Fortix 2 jsem si pořídil, protože mě připomněl stařičkou dosovou hru Xonix, na kterou mám vzpomínky z dětství (a to nemluvím o pikantním klonu SeXoniX, ten mi taky zůstal v paměti...). Chtěl jsem se nostalgicky pobavit podobnou minimalistickou arkádou, akorát obohacenou o nějaké interaktivní prvky na mapě (soudě dle obrázků). Což by snad i vyšlo, nebýt jedné věci, a to je ovládání pohybu. To mi bohužel přišlo otřesné, a donutilo mě asi po třetině hry celé hraní opustit.

V původním Xonixu se můžete pohybovat kdekoliv na vybarvené ploše. Zároveň vás tam nahání speciální nesmrtelný nepřítel, abyste byli stále ve střehu a nemohli zcela beztrestně vyčkávat na nejlepší příležitost k obarvení další části. Vaše čáry jsou hodně široké (samozřejmě tehdy dané i rozlišením), takže není problém je snadno napojovat. A ve Fortix 2 je všechno naopak. Nemůžete se pohybovat po vybarvené ploše vůbec, jen po hranách. Takže pokud máte složitě vykousaný obrazec uprostřed obrazovky, tak pak přesun např. z pravé poloviny do levé je zdlouhavý a otravný proces. Na hraně jste zcela v bezpečí (až na výjimky, občas je tam pronásledující netopýr, kterého se lze zbavit, ale aspoň že tak). A vaše čáry jsou tenoučké, takže dost často se nenapojíte, kde očekáváte, ale místo toho projedete o pixel vedle, a snadno vás to může stát život. Navíc tím na čáře vznikají miniaturní zuby, kterými, kvůli nemožnosti chodit mimo čáru, musíte otravně kormidlovat při pohybu.

Tyhle zdánlivě drobné změny v přístupu mi dokázaly velice zrychle znechutit celou hru. Místo soustředění se na zábavné aspekty tak člověk polovinu času tráví jen příliš obtížným pohybem, a pak ještě ztrácí životy, protože si nevšiml, že je o pixel vedle a není tedy v bezpečí čáry.

Když odmyslím otravný pohyb, tak zbytek hry vypadá celkem v pořádku. Nic světoborného, měl jsem představu, že prvky na mapě budou interaktivnější a nějak zábavnější, než jen "obarvi katapult a on jednou vystřelí", ale na nenáročnou jednohubku celkem dostatečné. Takže bohužel, jen ten pohyb.

Celkové hodnocení: Nic moc
+4

Commandos: Origins

  • PC 75
Herní výzva 2025 - 6. Nekonečné čekání 

Jako milovník původních Commandos i série Desperados jsem tento restart série vyhlížel ostřížím zrakem. Opět dostaneme pod myš až šest členů speciálního komanda, každého se speciálními schopnostmi a jen díky jejich kooperaci lze uspět. Zde si jen trochu povzdechnu, že postava řidiče je téměř zbytečná a kromě jeho schopnosti hodit zmetkovi do zorného pole krabičku cigaret a tím ho vylákat, jsem ho využíval jen minimálně oproti třeba ženistovi nebo potápěčovi.

Gró celé hry jsou mise a jejich design. Bohužel hned ty první dvě, sloužící jako takový tutoriál, jsou úplně tragické. Grafika i design jsou otřesné a věřím, že spousta hráčů zde hru znechuceně vypne a to by byla škoda. Ty ostatní jsou totiž parádní, většina je co do rozlohy dost velká a designově vypiplaná do posledního pixelu. Bohužel na sebe příběhově nijak nenavazují a jsou tak pouhým slepencem různých událostí.

Vydání hry bohužel provázela spousta bugů technického rázu. Několikrát jsem se dostal i do místa, kde nešlo pokračovat (např. neviditelné dveře, které nešlo otevřít), ale tyto už jsou naštěstí opraveny. Stále jsou zde ale drobné chybky typu špatné kolize objektů nebo tragická práce s patry, kdy se různě zapíná/vypíná střecha a někam se trefit kurzorem je občas o nervy. Rovněž umělá inteligence není nejlepší.

Těžko uvěřit, že jsme si na regulérní pokračování série Commandos museli počkat tak dlouho. Ale vyplatilo se! Ano, hru kazí několik neduhů, ale ve finále se jedná o důstojného nástupce, jeho hraní jsem si užil a milovníkům žánru bez výčitek doporučuji. Herní doba u mě přesáhla 40 hodin a to už je slušná porce zábavy.

Pro: Design a rozmanitost misí; hratelnost.

Proti: Absence uceleného příběhu; první dvě mise; bugy.

+18

Metro Exodus

  • PC --
Arťom, ty něbojsa, hlavně nezůstaň v metro a ubjegáj do póezdu!  

Zvuk je podsamplovaný a má špatně nastavené směrování. Jako bych měl celou hru uši ve vatě. Nechápu, co to má znamenat. Druhá hra ve které je pořádně vidět Ray tracing (první je Quake II RTX). Moře assetů, které si bohužel kolikrát překážejí a stejně jako zvuk jsou podanimované. Studio by hodně chtělo maximální imerzi, ale nejsou CD Projekt. Ocenit se to dá v kobercovce na masce nebo soubojáku s lidma, u potvor už je to horší, nicméně pokrok od 2033 je znát. Kradmý přístup je příliš ošetřen skripty, než abych ho bral vážně, podobně tak level design. Povšechně QTE konzolovitost, kterou by mohl spasit příběh, ale nestalo se. Moje žena je původem Ruska, u jejího zazobanýho papy jsem musel kolikrát vystřihnout úplnýho Leona S. Kennedyho aby mě bral jako patriarcha v potaz a takových věcí se v této, byť hře s literárním podložím, opravdu nedočkáte. Je to kažuální záležitost cinklá S.T.A.L.K.E.R.em.
+6

Warcraft III: Reforged

  • PC 5
Hru hodnotím pouze z pohledu hráče kampaně. V tomto ohledu hra nabízí několik pozitivních změn – modernizovaná grafika zlepšuje vizuální zážitek oproti původní verzi, ale troufnu si říct, že na rok 2020 je stále zastaralá. Cutscény jsou přepracované s větším důrazem na detail, což přispívá k celkovému dojmu z vyprávění příběhu. Kladně hodnotím i některé nové prvky a upravené mapy, které jsou často lépe navržené a působí promyšleněji než jejich originální verze.

Bohužel, celkový dojem z kampaně značně kazí technický stav hry. Od šesté mise kampaně Lidské aliance (The Culling) se hra opakovaně zasekává. Buď zcela zamrzne, nebo přestane reagovat. Situaci se nepodařilo vyřešit ani opakovaným načítáním uložené pozice, restartem systému, nastavením režimu kompatibility na starší verze Windows, snížením grafických detailů, vypnutím efektů a znovuodehráním mise. Jelikož zasekávání pokračovalo i v následující misi, hru jsem odinstaloval. Tento závažný technický problém výrazně narušuje hratelnost a kazí celkový zážitek z jinak vizuálně poměrně povedeného remasteru. Kdyby hra fungovala, hodnotil bych ji někde okolo 6-7/10.

Pro: lepší grafika, přepracované cutscény, nové herní prvky a upravené mapy

Proti: katastrofický technický stav hry plný opakovaných záseků od 6. mise za Alianci, pokračující záseky i v pozdějších misích

+8

Fallout 2

  • PC 95
Pro mne absolutní legenda, která ani po letech neztrácí nic ze své nadčasové hratelnosti. Jednička byla hodně dobrá hra ale dvojka vše pozvedla další level. Vzpomínky na Sulika máchajícího kladivem nebo Vica jak mne střílí do zad se mnou zůstanou navždy. A paní Bishopová:). Hudba je pro mne důležitou součástí každé hry. A tady jsou všechny lokace pěkně doplněny zvukovým doprovodem.

Hlas Rona Perlmana nás na začátku upozorní na že válka se nikdy nemění. To ani moje (naše) obliba Falloutu 2.

Pro: snad úplně vše

Proti: občas technický stav

+16

The LEGO Movie Videogame

  • PC 75
Poté, co jsme s dětmi zhlédli Lego Movie v televizi a já se mezi řečí zmínil o tom, že existuje stejnojmenná videohra, bylo o další zábavu postaráno. Pro mě to byla druhá lego hra, kterou jsem si později prošel i sám za sebe.

V prvé řadě hodně potěšilo, že hra celkem věrně kopíruje děj filmu včetně některých scén. Děti tak tušily, co od hry očekávat a užívaly si každou scénu z filmu. Současně se dcera hodně těšila, až bude moct hrát za jednorožce Unikitty, jehož reálná lego postavička dělala dětem při hraní povinně společnost. Za mě je příběh jednoduchý a přitom stále zábavný. 

Hratelnost je stejně jako u Jurského světa jednoduchá a zábavná. Děti nemají problém pochopit, co jaká postavička umí a dokáže. Až na pár výjimek na všechen postup v misích přišly samy. Akorát je můj synek typický kluk a často si místo postupu hrou chce jen tak zablbnout. A pohled na rozpadající se panáčky na kostičky je tak zábavný! Horší to bylo mezi misemi při volném pohybu v Lego světech. Dost často nebylo jasné, kam je potřeba se vydat a zelené navigační lego ťuplíky nebyly moc vidět. Po čase jsme si ale na každý svět zvykli a další mise a tajné úkoly v pohodě nacházeli. Potěšila i přítomnost tří miniher v podobě tančení, výběru vhodné kostky při stavění a jednoduchého systému hackování.

Trochu nepříjemná je nutnost myslet na to, že se hra primárně ukládá jen na začátku a konci mise a výjimečně na terminálu uprostřed mise. Několikrát se tak stalo, že mise děti v půlce přestaly bavit, tak jsme hru vypnuli. Avšak další den se děti divily, že to musí jet znovu. 

Ústřední návyková píseň nám říká "Everything is Awesome", avšak během hraní jsme narazili na několik problémů. Především často zlobí kamera, kdy se není možné na gamepadu vytočit tak, jak bych zrovna potřeboval. Nehledě na to, že na split screenu na ten výhled není ani moc místa. Bohužel se nám několikrát také stalo, že se nějaká postava zasekla při pádu mimo herní oblast bez možnosti opětovného spawnutí. Museli jsme tak danou misi jet znovu od začátku.

Ale jinak to bylo celkem zábavné hraní, které mohu doporučit. Obzvláště dětem, které si oblíbily film.
+6