Asi nebudu předbíhat, když řeknu, že hra dělá vše o třídu hůř než její předchůdce.

Warfightera jsem si pořídil na Originu asi půl roku po vydání, abych zjistil, že singleplayer je nezáživný a nikdy jsem ho nedohrál – příběh mě prostě nebavil. Teď, po 12 letech, když jsem si znovu zahrál jedničku, jsem chtěl hře dát ještě jednu šanci. Bohužel se ale můj dojem z kampaně nezměnil. Medal of Honor: Warfighter je hůře napsaný než jeho předchůdce. Autoři pojali hru méně militaristicky a více ve stylu Call of Duty, přičemž se snažili napravit všechny chyby v psaní z prvního dílu. Sledujeme postavy z jedničky, tentokrát s větším důrazem na jejich osobní život a emoce – včetně rozpadajícího se manželství jednoho z nich. Jenže to nefunguje. Postavy mi nic neříkají, jejich dialogy jsou generické a příběh je nepřehledný a ve výsledku o ničem. V prvním díle chyběl hlavní záporák, tady sice je, ale opět k němu necítím žádnou vazbu.

Audiovizuálně na tom hra není špatně. Přešla z Unreal Enginu na Frostbite, který lépe pracuje se světlem a stíny. Hra je extrémně plynulá a bez input lagu při pohybu myší. Výsledný dojem je ale rozporuplný – chvíli mě mapa uchvátí, aby hned poté přišlo zklamání. Textury jsou často rozplizlé. Zvukově to není zlé, ale stále si myslím, že jednička to dělala lépe. A poznámka na závěr: autoři zřejmě nikdy neviděli ženu, protože žádná z těch tří, co se ve hře objeví, nevypadá jako žena – spíš jako bowlingová koule s ušima v paruce.

Zbraně a samotné střílení jsou fajn. Už v jedničce jsem je chválil, i když tehdy působilo střílení do nepřátel jako do papíru. Tady to autoři zlepšili zvukovým efektem zásahu, což výrazně zlepšuje celkový pocit z gunplaye. Ačkoliv je hra plynulá, při střelbě se objeví zvláštní efekt rozmazání – nejsem si jistý, zda je to skryté nastavení, protože motion blur jsem měl vypnutý. Na ten efekt jsem si ale rychle zvykl a střílení bylo nakonec velmi uspokojivé. Hra odstranila gore prvky z prvního dílu, což je škoda – brokovnice byly díky nim devastující a zábavné. Arzenál zbraní v singleplayeru je omezený: vždy začínáte s primární zbraní, kterou vám parťáci doplňují, a sekundární se zásobníkem s nekonečnou municí. Nepřátelé mají jen různé varianty Kalašnikova, PKP kulomet a brokovnici – nic víc. Vzhledem k tomu, že si z multiplayeru pamatuji mnohem širší výběr, je to zvláštní. Největší „inovací“ oproti tehdejším střílečkám je možnost zvolit si způsob, jak vyrazíte dveře do místnosti s nepřáteli, než je postřílíte ve zpomaleném záběru – ano, to je opravdu ta jediná originální věc, se kterou tvůrci přišli. Kromě střílení jsou tu dvě dlouhé, ale nudně zpracované mise, v nichž sedíte za volantem a honíte padoucha – s arkádovým modelem řízení.

Multiplayer si už dnes nezahrajete, protože EA vypnulo servery. Na EA Play mi hra ukazovala 25 hodin, z toho minimálně 20 strávených v multiplayeru, který byl zábavnou variací na tehdejší Call of Duty a Battlefield.

Závěrem lze říct, že nejsilnější stránkou hry je samotný gunplay. Jenže singleplayer je nezáživný a střílení do nepřátel, kteří se jen krčí za překážkou a nehýbou se, je doslova definicí nevyužitého potenciálu. Když vezmu v potaz, že většina herní náplně se omezuje jen na tohle, dostávám velmi průměrný herní zážitek.