Her o vietnamské válce moc není, a těch kvalitních už vůbec ne. Tak jak dopadla nízkorozpočtová střílečka podle filmu režiséra Uwe Bolla? Přesně tak, jak to zní. :-D

Uwe Boll je legenda německého filmu. Osobně jsem od něj viděl jen jeden film o útoku na Wall Street, který byl docela v okayi, a pak kousek té jeho snahy o nízkorozpočtového Pána prstenů, kde Ray Liotta nosí kožené kalhoty s bundou a předvádí bizarní magické šermování s Jasonem Stathamem. Čekat od hry podle jeho dalšího filmu nějaké zázraky by tedy bylo bláhové.

Když se ale podíváme na samotnou hru, jde o německou budgetovku. Jak už jsem psal u recenze na Red Ocean, tyto německé nízkorozpočtové tituly jsou prostě pořád lepší než ty východoevropské. U nich totiž přesně víte, na čem jste. Na rozdíl od her jako Ubersoldier se tady aspoň nesnaží o drahý příběh, filmové cutscény, velkolepý soundtrack nebo dabing, přičemž i ruského Ubersoldiera by člověk byl mnohem radši, kdyby to bylo jen o čistém střílení, což rád převážně je.

V Tunnel Rats se ujmete role mladého amerického vojáka, kterého armáda nechala napospas osudu, a prožijete si s ním kompletní model Kübler-Rossové, známý též jako pět fází smutku. Příběhové monology hlavní postavy nejsou vůbec špatné a skvěle ukazují jeho zoufalství, následnou lhostejnost i vztek. Voják vzpomíná na to, jak ho do armády navlekl jeho otec, nebo na svou holku, kterou následně proklíná. Což vůbec není špatné! Co je ale naopak hrozné, je skutečnost, že si kromě tohoto příběhového mluvení a breptání pro sebe neustále opakuje ty samé hlášky dokola. Říká je pokaždé, když zneškodní past, obere padlého Vietconga o náboje, uřízne mu ucho nebo vezme psí známku od amerického vojáka. Za sbírání uší ani známek navíc ve hře vůbec nic nedostanete.

Hra na druhou stranu příjemně překvapí plynulým ovládáním a samotnou střelbou. Gunplay má pěkně zpracované zbraně, mířidla i zvuky, funguje zde jednoduché gore a headshoty jsou vyloženě fajn. V tomhle ohledu problém není. V čem si ale titul zaslouží opravdu silnou kritiku, je design map a chudá náplň práce, která se neustále opakuje. Postava v podstatě jen pořád lozí v jednoduchých tunelech, aby se na chvíli podívala nahoru, kde na ni čeká jen podivně navržená džungle s nízkými koridory, ve které jsem si připadal jako v prvním Wolfensteinovi. K tomu musíte na každém kroku zneškodňovat pasti v podobě stále stejné minihry. Hra evidentně neměla žádné testery, protože jinak by vývojářům museli říct, že mít v některých úrovních neviditelnou past každých deset kroků není zrovna dvakrát zábavné.

Frustraci navíc umocňují checkpointy, které jsou sice vždy na rozcestí, ale fungují nešikovně. Když se z křižovatky vydáte do jedné části tunelu, kde najdete nějakou zbraň, munici nebo splníte vedlejší úkol, a pak se vrátíte zpátky, hra se neuloží. Pokud vzápětí zemřete, což je v této hře velmi častý jev, vrátí vás to ještě před splnění onoho vedlejšího úkolu.

Propadající pasti mají navíc takřka totožnou texturu jako okolní zem, takže je často dost těžké odhalit, zda před vámi nějaká je. Člověk kvůli tomu neustále chodí s myší namířenou na nohy a preventivně mačká klávesu F pro zneškodnění. Na druhou stranu, tohle dělal i první Vietcong. Tam jsme v džungli museli složitě hledat skrytý vchod do tunelu, který měl úplně stejnou texturu jako okolní prostředí, a ještě teď, když si na to vzpomenu, tak zuřím :D. V Tunnel Rats naštěstí to bloudění není tak strašné a postava se pohybuje relativně rychle.

Sečteno a podtrženo, rozhodně se nejedná o úplný odpad, ale člověk se na to prostě musí dívat optikou nízkého rozpočtu. Mně osobně bavil například i Shellshock 2, s výjimkou jeho špatné optimalizace, proto moje dojmy berte s mírnou rezervou, protože jsem na objektivně horší střílečky až moc hodný, pokud v jádru fungují. Původně jsem chtěl hře udělit velmi nízké hodnocení, ale v rámci svých omezených možností vlastně není tak špatná. Atmosféra vojáka přicházejícího o nervy, kterého všichni nechali napospas, je fajn a střílení docela baví. Pořád je to ale sice krátká, avšak pocitově nesmírně dlouhá hra, u které jsem vydržel sedět vždycky maximálně tak dvacet minut v kuse.

Střílečka z roku 2003, která není boomer shooter? Per to sem. Představte si o něco akčnější Half-Life nebo spíš Maxe Paynea, ale z pohledu první osoby. Nejblíže to má ale ke slovenskému Chaserovi, který taky vyšel ve stejném roce. Zbraně jsou přesné, a účinné, jsou fajn zpracované a je jich tu opravdu požehnaně.

Během první poloviny hry jsem byl vyloženě nadšený. Měl jsem chuť ji všem doporučit jako přístupnější alternativu k Chaserovi. Jenže pak se stane zvláštní věc. Z lineární střílečky v koridorech podobných Half-Life 2 (která mimochodem vyšla rok před ním!) se zničehonic stane podivný offline multiplayer dokonce s respawnem. Na sice širší, ale pořád koridorové mapě začnete běhat v kruzích: jdete dopředu, najdete kódy, projdete přes lasery, zničíte klonovací zařízení nepřátel... a musíte to stihnout dřív, než to samé udělá soupeř. Pořád je to sice relativně solidní střílečka, až na ten závěr... Autoři celou hru totálně pohřbili nejhorším bossfightem, jaký jsem kdy zažil. Dvacet minut děláte pořád dokola to samé.

Je vidět, že jde spíše o menší AA záležitost, obzvlášť ve srovnání s již zmíněným Chaserem. To je hlavně znát na jednoduchých cutscenách, slabém příběhu a vyloženě otřesném soundtracku. Zajímavé ale je, že hra běží na Unreal Enginu 2, takže úplně na koleni ve sklepě asi nevznikala. Když pominete dost bídnou optimalizaci a fakt, že strávíte dobrých patnáct minut přepisováním konfiguračních souborů, vyklube se z toho vlastně fajn střílečka z roku 2003.

Pokud bych měl srovnávat s Chaserem, tak Devastation dělá sice skoro všechno o dost hůř, ale v jedné zásadní věci má navrch: je přímočará a nezaseknete se v ní. I když se druhá polovina odehrává na otevřenějších mapách, pořád víte, kam jít. Pomáhá tomu skvělá navigace, kterou by Chaser potřeboval jako sůl... ten byl sice super, ale kvůli neúnosné délce a neustálému bloudění byl o nervy. Devastation naopak sfouknete za čtyři hodiny a zbude vám po ní jen pachuť z toho zpackaného finále.

Mám hru nakonec doporučit? Ale jo. Ušetřete si ale nervy, v poslední misi to vypněte a pusťte si rovnou závěrečné video na YouTube. O žádný hluboký příběh stejně nepřijdete. Ale chápu, nikdo nemá rád nedodělanou práci.
Co ale rozhodně doporučuji, je vypnout soundtrack. Vývojáři sice měli špetku sebereflexe a stáhli jeho hlasitost hned v základu (zdravím autory hry El Matador!), ale i tak je to k nevydržení.

Celkově vzato vlastně nevím, jak hru spravedlivě ohodnotit. První půlka je i přes béčkový příběh super. Zbraně mají sílu, nepřátelé reagují na zásahy a krev stříká na zdi a se silnějším kalibrem si užijete i gore. Hra navíc vytahuje skvělé nápady, jako je oživování (s parádní animací, kdy se postava složí z kostřičky), naváděná výbušná krysa nebo laserová puška, se kterou se cítíte jako ten největší bouchač.

Fanoušci Vetřelce! Máte radši atmosférickou hororovou jedničku, nebo Cameronovu akční dvojku? Pro potřeby střílečky se samozřejmě víc hodí druhý díl. Jenže trumbelíni z Gearboxu to vůbec nezvládli. Po zpackaném Duke Nukem Forever se jim povedlo pošpinit prestiž další slavné značky. Pro fanoušky xenomorfa je sice tahle hra povinností, ale připravte se na to, že se budete prokousávat spíše podprůměrným zážitkem.

Příběh je prosťoučký a úvod vyloženě hloupý. Scenáristé potřebovali nějak uměle nakopnout děj, a tak jedna z postav neustále provádí idiotské sabotáže – hází granáty na výsadkovou loď nebo ničí průlezy mezi vesmírným korábem. Kolem třetiny hry mě to ale paradoxně začalo docela bavit. Postavy jsou nakonec fajn, dialogy neurazí a hlavním plusovým bodem je rozšiřování lore. Atmosféra navíc velmi slušně kopíruje osmdesátkovou estetiku filmových Vetřelců.

Samotná hratelnost je ale zvláštní. Zbraně působí slabě a jsou extrémně nepřesné na střední a dlouho vzdálenost. Když se podíváte přes mířidla, červená tečka kvůli zpětnému rázu skáče po celém monitoru. Korunu tomu nasazuje fakt, že střely stejně nelétají tam, kam tečka ukazuje. Zaměřovač vás tak akorát vytáčí, protože se střílí středem obrazovky a to s velkým rozptylem. Připomíná to nejhorší z prehistorických FPS her, kdy střely létaly mimo zaměřovač. Naštěstí většina akce je blízko a člověk může kropit od boku. Zbraně sice dobře vypadají i znějí, ale střelba do lidí i alienů je zkrátka spíše průměrná. Úsměvný je i herní design: hra sice předstírá, že můžete nést jen dvě zbraně, ale hlavní hrdina si je může v menu kdykoliv ty zbraně vyměnit.

Hra navíc trpí krizí identity a neví, jestli chce být survivalem, nebo zběsilou akcí. Vydržíte toho strašně málo. Obranné pasáže jsou vyloženým očistcem a často musíte herní mechaniky vyloženě rozbít, abyste prošli dál. Příkladem je hned úvodní obranná mise poté, co váš mentálně zaostalý kolega vyhodí do povětří výsadkovou loď. Tuhle pasáž jsem opakoval snad desetkrát. Nakonec jsem musel zalézt do rohu, kde se alieni naštěstí bugnuli a nemohli na mě. :D

Po technické stránce je to peklíčko a raději nechci domýšlet, jak to vypadalo před patchi. Optimalizace je bídná a umělá inteligence vetřelců úplně chybí. Lehčí bugy, kdy se těla nepřátel po smrti prostě vypaří do vzduchoprázdna, aniž by vůbec dopadla na zem, přejdu. Hra sice ani jednou nespadla, ale do ideálu to má daleko.

Suma sumárum jde o slabý kousek, který zachraňují jen občasné záblesky zábavy. Nebýt jich, letělo by to do koše po první hodině. Silnou stránkou je pouze solidní retro atmosféra, hudba a stylizace, což mimochodem starší Aliens vs. Predator (2010) od Rebellion tak dobře nesvedlo.

Možná jsem se měl vykašlat na původní vanilka verzi a rovnou tam naházet komunitní módy, které v komentářích tak chválíte… Tak snad zase v příští dekádě mého života, když jsem hru hrál poprvé jako puberťák, tak jsem ji ani nedohrál. Tak třeba zase za deset let si ji užiju s módy :-D

RICO je mňamka pro milovníky stříleček se zpomalením času, jako je třeba F.E.A.R. Jedná se o „simulátor“ vykopávání dveří a následného vystřílení místnosti ve zpomaleném záběru.

Hrajete za policistu, toho správného poldu, který střílí po všem, co se hýbe. Ocitáte se v procedurálně generovaných úrovních, kde vyrazíte dveře a ve slow-motionu kosíte jednoho padoucha za druhým. Nepřátelé mají navíc skvělou zpětnou vazbu a ragdoll fyziku. Moje neurony aktivovány.

Celé je to zabalené v grafickém kabátku připomínajícím hru XIII. Zbraně jsou solidně zpracované a nabízejí možnost úprav, přestřelky ve zpomaleném režimu fungují skvěle, vyražení dveří přímo do obličeje padouchovi a následné headshoty ze skluzu pro jeho nejlepší kámoše neomrzí ani po hodině hraní.

Jeden průchod zabere zhruba hodinu, pokud se tedy nezdržujete vedlejšími aktivitami. Vaším hlavním úkolem je posbírat usvědčující dokumenty a následně se probojovat k výtahu. Jestli ale chcete získat víc bodů na nákup lepších zbraní a vybavení, můžete zkusit kompletně vyčistit celou úroveň, zničit servery, zneškodnit bomby nebo se zaměřit na občasné bonusové výzvy.

Hra funguje jako roguelike. To znamená, že po smrti čusík busík a prostě začínáte nanovo. Já to ze začátku nevěděl a hra mi z nějakého důvodu navíc automaticky nastavila obtížnost hard. Po dvou pokusech jsem umřel a musel obtížnost snížit na Easy. Ta je ale zase až moc lehká. Zlatou střední cestou je tedy druhá obtížnost, která je správně vybalancovaná a zábavná.

Mapy se opakují podle několika témat s procedurálním designem levelů. Některé mapy jsou slabší, jiné lepší. Na některých funguje i destrukce prostředí, což je bohužel znát na občasném poklesu FPS.

K mínusům patří jen menší drobnosti. Jde o zmiňovaný pokles snímků na určitých mapách, poměrně příšernou hudbu a fakt, že postava při sprintu spíše klouže po zemi. Dost mi vadilo také to, že střelba přes mířidla je skoro nepoužitelná, každý výstřel totiž kvůli záblesku z hlavně kompletně oslepí celou obrazovku.

Sranda. Hrajte. Muffin approves.

Češi jsou národem milovníků železnic, vláčků a Pohádek o mašinkách. A právě pro ně je jako stvořená hra Choo-Choo Charles. Jde o vtipný horor a dost možná nejkratší open world hra. Kompletně včetně všech vedlejších úkolů hru totiž dohrajete za tři hodiny.

Příběh vás obsadí do role pana Blahoše, který přijíždí vyřešit problém s krvelačnou mašinkou terorizující malý ostrov. Celá mapa je protkaná kolejemi, po nichž se pohybujete se svým starým vlakem. Ten postupně vylepšujete, zatímco se snažíte ulovit démonickou lokomotivu s pavoučíma nohama. Úkoly od místních obyvatel jsou zábavné a doplňuje je překvapivě kvalitní dabing, i když animace rtů úplně chybí. Za odměnu získáváte šrot potřebný na upgrade rychlosti, poškození nebo odolnosti vlaku.

Systém smrti je až příliš milosrdný. Přijdete pouze o jeden kus železa, kterého je všude dost, a hra vás oživí u vašeho vlaku. Občas se tak kvůli rychlému cestování z průzkumu vyplatí prostě skočit z útesu.

Takhle má vypadat správná indie hra. Je originální, chytlavá a zbytečně se nenatahuje. Díky tomu jí rádi odpustíte slabší optimalizaci i chybějící hloubku. Snad se časem dočkáme pokračování – třeba s černokněžníkem Zababou v hlavní roli.

Rogue Trooper je střílečka, které jsem se dlouho vyhýbal. Většinou to v takových případech dopadá skvěle (jako například u Made Man), kdy jsem po zapnutí naprosto spokojený. Tady tomu tak sice ze začátku bylo, ale hra má spoustu problémů, které nakonec srazily hratelnost i celkový dojem.

Prvním problémem je scénář. Z příběhu je silně cítit inspirace starším komiksem, takže jakákoliv logika a koherence chybí. Hrajete za modrého geneticky upraveného supervojáka, který má být ve všem lepší než obyčejní lidé, kteří na toxické planetě musí dýchat přes masky. Jenže hned na úvodu celá tahle elitní jednotka padne jako ovce na porážku. Přežije jen hlavní hrdina Rogue, který zachrání vědomí svých padlých kamarádů v podobě mluvících čipů. Ty si pak namontuje na pušku, helmu a batoh. Autoři se s tím příliš nepárali, protože čipy se už zaživa jmenovaly Gunnar, Bagman a Helm, takže jejich osud znáte od začátku. Rogue navíc běhá bez trička, protože sci-fi zbroj by asi neunesl – i když jeho parťáky na začátku odrovnalo pár ran do hrudníku. Na konci pak dostane možnost parťáky oživit, načež prostě bezmyšlenkovitě odejde. Kdo byl hlavní záporák a o co mu šlo, to se vlastně ani nedozvíte.

Samotná hratelnost je dost zvláštní. Pokud pominu hroznou akceleraci myši (kterou tvůrci nechali i v remasteru), je tu velmi nespolehlivý systém míření. Někdy nepřítel padne po jedné ráně do hlavy, jindy do něj musíte nasypat celý zásobník. K dispozici máte pistoli a multifunkční pušku, která kombinuje samopal, sniperku, raketomet a laser. Devadesát procent hry si ale vystačíte se samopalem a odstřelovačkou. U ní se však hlavnímu hrdinovi tak klepe ruka, že je těžké cokoli trefit. Hra nabízí pět typů granátů a hologramy na odlákání pozornosti, ale kvůli mizerné umělé inteligenci je nevyužijete. Stealth nefunguje, nejlepší taktika je vystřílet to sniperkou s tlumičem. AI často bez zájmu projde kolem mrtvoly svého kolegy.

Vizuální stránka a level design jsou vysloveně ošklivé. Neustále se pohybujete v pusté krajině, fádních jeskyních nebo vojenských základnách. Zvuky nestojí za nic a nekonečný, monotónní závěrečný bossfight, který jsem opakoval snad 168krát, mi hru definitivně zhnusil. Korunu tomu nasazuje hloupý a nezáživný konec.

Překvapuje mě, že je tato hra zde vcelku oblíbená. Rozhodně se nejedná o špatnou hru, ale kvůli špatnému ovládání a mechanice střelby nevyniká jako akce a selhává i v příběhu. I když jsem hrál verzi Redux, žádný velký posun se nekonal a hra si drží archaický feeling roku 2006.

Rebellion na mě v dané době před 20 lety působilo spíše jako rutinní AA studio. Judge Dredd raději vynechám a zkusím třetí díl Sniper Elite.

Německá budgetovka běžící na Bethesda enginu. Německý budget je často lepší než ten východoevropský, co si budeme povídat. :D

Je to velice funkční koridorovka. Vypadá dobře a má fajn atmosféru podmořského bunkru, který občas působí dost komplexně, ale žádný zákys jsem nezažil. Kromě samotného střílení tu nic moc neděláte, ale to mi u krátké hry nevadí.

Zbraně jsou moc fajn i bez mířidel. Štvala mě akcelerace myši, ale zvykl jsem si. Na nepřátele stačí jeden headshot z 9mm pistole, a při hození granátu to udělá možná ještě hezčí efekt než ve F.E.A.R.Nepřátelé dávají zpětnou vazbu a mají ragdoll fyziku.

Zamrzí jen nevyvážená obtížnost postavená na doplňování zdraví z lékárniček. Těch totiž moc není, stejně jako nábojů z mrtvých vojáků. Je to takový menší survival, ale ke hře se to hodí. Hra obsahuje i boss fighty pro zpestření. Jo a jeden soundtrack je fakt málo :D Hra je tichá, pak přejdete do boje a zapne se zase ten jeden stejný track.

Konkrétní věci, kterých jsem si všiml (protože jsem líný psát formulovaná souvětí a stejně to nikdo nečte :D):
• Zvuky zbraní jsou dobré, slyšíme cinkání prázdných nábojnic. Zamrzí neexistence animace přebíjení.
• Viditelnost není ideální, navíc vás oslepuje silný plamen z vašich vlastních zbraní.
• Moje abandonware verze obsahovala vykuchané cutscény, takže jsem vůbec nevěděl, o co v příběhu jde. Věděl jsem, že se tu něco nehraje, tak jsem se kouknul na YouTube. Naštěstí je tam minimum cutscen. Hra mě po zničení štítu na konci prostě vyhodila do menu a já já nevěděl, jeslti je to bug. Příběh je tedy takřka neexistující.

I přes všechny problémy mě to bavilo. V kontextu budgetovek je to fajn střílečka a na hodinu a půl je to zábava dle mého gusta.

Íránci si chtěli udělat budgetovější konkurenci pro Call of Duty.

A hele, ono to na první pohled opravdu vypadá jako takové Black Ops 3. Ovládání je plynulé, zbraně vypadají jako z futuristického CoD, ale střelba je mizerná. Zbraní je málo a jsou nepřesné. Navíc nepřátelé vydrží hodně a vám střelbou vždy hodně rozhodí míření. Většinu hry hrajete s parťákem, toho však nepřátelé ignorují a pálí jen po vás.

Zápletka je jako z Killzone, ale mnohem hůře podaná. Mizerný dabing i špatný sound design, soundtrack však ujde. Příšerný konec. Opravdu příšerné dialogy. Tohle píšu často, ale tohle je opravdu dno. Nedává to ani smysl, co hlavní postava té druhé povídá.

Hra byla na 2 hodiny, pocitově však na 5. Hru jsem původně nechtěl ani dohrát, ale když jsem zjistil, že je to jen na 2 hodiny, tak jsem to dotahal – ze zvědavosti, jestli mě třeba nepřekvapí. Nejvtipnější je ta recenze na Steamu, kde autor dal palec dolů, ale má ve hře nahráno přes 150 hodin. :D

Zdejší nejhůře hodnocená hra od Rebellionu předčila v hodnoceních o deset procent i legendární béčkovou jednohubku s Mickey Rourkem Rogue Warrior. Podle mě je ale druhý Shellshock zbytečně podhodnocený. Nabízí totiž docela atmosférický mix válečného pekla a zombie apokalypsy.

Příběh je béčkový, ale hlavní dějová linka a snaha o záchranu vlastního bratra je ve výsledku vlastně ok. Atmosféra je solidní. Napomáhá jí povedený zvukový design a vizuální vychytávky v podobě rozostřeného, chvějícího se obrazu nebo nejrůznějších postprocesů v čele se zakrváceným hledím. K tomu si připočtěte, že je vaše postava vcelku pomalá, unese jen trochu munice a některé pasáže musíte vyloženě přežít jen s nožem nebo s pár náboji v pistoli.

Horší je to s ovládáním, protože pohyb myši je vyloženě rozbitý a trpí divnou akcelerací. Technický stav také není ideální. Hra působí trhaně, jako by byla zamčená na 60 Hz, což se mi nepodařilo obejít ani přes Special K či jiné hráčské vychytávky.

Na druhou stranu zbraně jsou zpracované pěkně a střílení do Vietcongu i zombíků baví. Zvuková stránka je opravdu kvalitní. QTE jsou otravné, a navíc vás hra při neúspěchu teleportuje asi minutu před ně, takže je lepší je zvládnout hned napoprvé.

Na rozdíl od podobně zasazeného Tunnel Rats doprovázející film Uwe Bolla, který je však úplný budget, tohle působí spíš jako menší double-A titul. Vývojáři z Rebellion tu v rámci své rozpočtové kategorie odvedli dobrou práci.

Korunu tomu všemu pak nasazuje fanouškovský čeština. Takhle volný překlad a ještě rozvernější stylizaci jsem snad ještě nezažil.

Shellshock 2 sice není ani náhodou dobrá hra, ale rozhodně není ani úplný propadák. Mně osobně zkrátka nejvíc štvala ta optimalizace a nekonzistentní citlivost myši.

Chcete si zahrát Call of Duty: Modern Warfare tři roky před vydáním? Pak jste na správné adrese. A má to i atomový výbuch!

Tento titul přišel v době, kdy hernímu světu stále vládly klasické boomer shootery a arénovky. Nejde však jen o fakt, že jde o přímočarou, filmovou, skriptovanou akci. Takové už vznikly třeba pod názvem Medal of Honor. Nabízí překvapivě moderní mechaniky, jako je míření přes mířidla, úder pažbou či rychlé házení granátů. Největší vadou na kráse je fakt, že padlým vojákům nelze sebrat výbavu.

Stejně tak tomu chybí i automatické obnovování zdraví, případně víc lékárniček, těch bylo málo. Kvůli absenci checkpointů totiž smrt těsně před koncem kapitoly pořádně zabolí. Sám jsem nakonec zapnul cheaty, vždy když hp klesala ke 30 bodům zdraví, abych nemusel opakovat celé úrovně. Naštěstí nepřátelé nedisponují nekompromisním aimbotem, takže se to dá přežít, když hrajete více opatrně a využíváte systém krytí, co má hra společný třeba s Medal of Honor: Airborne.

Hratelnost nabízí přesně to, co od moderních koridorovek čekám. Mapy jsou navrženy tak, že v nich nelze zabloudit a jsou akorát tak velké, takže ani absence sprintu nevadila a zbraně mají skvělý arkádový feeling jako v CoD. Vše navíc umocňuje super plynulá optimalizace, ostré textury a nulová odezva myši.

Vliv na budoucí Modern Warfare je neoddiskutovatelný. Nejen žánrem a hratelností, ale navíc scéna s výbuchem atomové bomby inspirovala slavnou misi, kterou Infinity Ward představilo až o tři roky později.

Příběh je sice trochu béčkový, ale drží si příjemnou filmovou atmosféru. Velkou zásluhu na tom má dabing hlavní postavy od Stevea Bluma, přičemž samotný protagonista vizuálně nápadně připomíná George Clooneyho ve filmu Peacemaker, kde taky šlo o atomovku.

Závěrečné brblání pod čarou:

V rámci subžánru filmových moderních vojenských arkád se pravděpodobně jedná o nejstarší hru, která se nejvíce přibližuje právě konkrétnímu žánru a mechanikám milovaného Modern Warfare. Medal of Honor je sice pradědeček stylu, ale drží se druhé světové a má spoustu zastaralých mechanik. A Soldier of Fortune 1 a 2 zase připomíná Half-life či Counter-Strike. Red Mercury má opravdu nejblíže k tomu modernímu pocitu než cokoliv před ním.

První díl této sci-fi Battlefield/Halo série mi vůbec nesedl, tak jsem od dvojky moc neočekával. Ale světe div se, tohle už je zábavná střílečka, kde kampaň není jen offline mulťák s boty.

Singleplayer na dvě a půl hoďky utekl vcelku rychle na to, že má dost generický příběh a herní náplň na tom není o moc lépe. Člověk si ale hezky zastřílí, zajezdí v různých vozítkách a podívá se na různá místa od zasněžených krajin až po poušť. Jako abandonware hru doporučuji.

Zkusil jsem i offline mulťák s boty, která musela být ve své době sranda a samozřejmě i hlavní náplň hry. Stejně jako u Frontlines: Fuel of War mi přijde divné hodnotit jen kampaň, ale tahle kampaň se aspoň tváří jako skutečná kampaň s filmečky i záporákem, který vypadá, jako kdyby Shrek a Vin Diesel měli potomka.

Jen půl roku od prvního dílu dorazilo pokračování. Na první pohled se Earned in Blood zdá jako totožná hra, nebo spíše datadisk k prvnímu Road to Hill, a na druhý pohled vlastně taky. Na třetí už je to ale lepší. Hra sice nepřináší žádné větší změny, ale ty menší jí fungují dobře.

Nepřátelé už nejsou přilepení na jednom místě. Pokud jim sundáte kámoše, jdou na ústup. Konečně jde trefit headshot, tedy pokud se nepřítel nekryje. Nové animace, když si Zrzek přehodí pušku na rameno, je to cítit. Tank jde stále zničit animací vhození granátu do víka, avšak tentokrát nejdříve musíte sejmout průzkumníka, který vám víko otevře.

A asi největší změna – lépe uchopené vyprávění. Ve hře vystupuje vojenský novinář a historik S. L. A. Marshall, který opravdu existoval, a tak hlavní postava Joe „Zrzek“ Hartsock (bývalý člen skupiny z první hry) vypráví, jak boje ve Francii probíhaly. Je zde větší důraz na hlavní postavu i na ty vedlejší a ruku v ruce s emotivní hudbou to prostě funguje.

O trošku lepší zážitek než jednička, o které jsem si dlouhá léta myslel, že je to jen datadisk. Avšak délkou a obsahem je to stejné jako jednička. Ani mi nepřišlo, že je to uspěchané. Hra vyšla jen PŮL roku od prvního dílu. Asi Ubisoft tušil, že po vydání Call of Duty 2 už by o hru zájem nebylo a čistý zisk by byl nižší. Kvalitní hra pro fandy taktické akce.

„Již nejednou jsem tvrdil, že válečné hry od jisté doby hraji často, a proto jsem si Commandos Strike Force mezi svoje plánované hry zařadil. Ovšem určitá náhoda zapříčinila, že se mi tato hra dostala na stůl a já měl možnost alespoň vyzkoušet, zdali přece jen právě tato hra (ne)bude výjimkou. Zkouškou hra obstála a po prvních misích jsem zjistil, že tady to bude přece jen o něčem jiném. O čem?“ — Milan Baroš, Hotel Praha, 2010 

Commandos: Strike Force je zajímavá střílečka s mnoha originálními, avšak ne vždy dotaženými mechanikami.

Během některých misí můžete libovolně přepínat mezi sniperem či vojákem se samopalem. Když to ale uděláte, původní postava zůstane prostě nečinný a stojí jako tvrdé Y přesně tam, kde jste ji nechali. Když hrajete za špiona, můžete si obléct nacistickou uniformu a infiltrovat se. Jenže pokud svojí pistolkou zastřelíte osamělého vojáka, převlek z nějakého důvodu okamžitě zmizí a nepřátelé pak často hned vědí, co se stalo, i když široko daleko nikdo nebyl.

Některé pasáže jsou lineárnější, jiné nabízejí otevřenější mapu. Ty druhé jmenované jsou většinou se špionem a bavily mě o dost víc. Pokud se vykašlete na tichý postup, vytáhnete pistoli s tlumičem a sázíte jeden headshot za druhým, budete se cítit jako pravý Hitman. Je sice pravda, že je hra poměrně krátká, ale některé mise jsou zbytečně přepálené – například obrana mostu v Norsku nebo závěrečná pasáž v Rusku.

Příběh je sice generický, ale zase vás zavede na různá místa v Evropě, ať už jde o překažený seskok ve Francii, ledové Norsko, nebo pomoc rudým s jejich nezdařeným paktem Ribbentrop–Molotov.

Po dohrání jsem se kouknul na making of a je vidět, že do toho španělští kluci dali hodně srdíčka. O to víc je mi líto dávat hře relativně nízkou známku. Jako střílečka je to ale zkrátka průměr a ty originální koncepty jsou prostě nedotažené, ne-li přímo rozbité.

Fun fact: doporučuji dobovou recenzi na GamePage, kde byl recenzent úplně paf z toho, že se během hraní můžete přepnout ze snipera na zelený baret. :-) Pokud vás tato mechanika zaujala, zkuste ještě Clive Barker's Jericho, taktéž od Španělů. Je to další originální, ale nedotažená střílečka, která by vám ale mohla sednout.

Poslední mnou nehraná Activision Call of Bond neboli Bond of Duty hra. Já osobně tyhle věci mám rád, ale jak koukám, obecně hráči moc ne. Nebojím se však říct, že tahle hra je ve srovnání s podobnými tituly Quantum of Solace a 007 Legends nejucelenějším zážitkem. A když to řeknu o střílečce z první osoby, kterou jsem musel hrát na ovladači, tak už to něco znamená.

Hra nabízí plynulý zážitek, který se vyrovná i tehdejším dílům Call of Duty. Má super ovládání (i na gamepadu, i když si neodpustím svou oblíbenou větu, že s myší bych si to užil ještě o třídu lépe :-D), fajn zbraně, zvuky, pěknou grafiku, a dokonce i znuděného Craiga a asi tři telefonáty s Judi Dench.

Ne, tohle sice není AAA titul typu Call of Duty, ale zároveň to není ani levná Activision Value produkce, jako byly další klony Call of Duty od slovenského studia Cauldron (např. Secret Service). Vyšší produkční hodnota tam zkrátka vidět je.

Quantum of Solace se mi s myší hrálo přepychově, pro mě je to nejlepší střílečka od Treyarchu, i když zbytek nic moc. Ani 007 Legends není vyloženě tak špatná hra pro fanoušky filmů, ale remake GoldenEye můžu doporučit nejen příznivcům Jamese Bonda a filmu Zlaté oko, ale i fanouškům Call of Duty. Je to kvalitní a plynulý zážitek bez větších problémů... tedy až na finální souboj s bossem. Ten se zdál nekonečný, a když Alec přežije asi 50 headshotů z brokovnice, je to na rok 2010/2011 dost trapné. Ale i tak hru doporučuji. Zavzpomínejte na zlaté časy, kdy byly Xbox 360 a PS3 na vrcholu.

Poznámky pod čarou:

Activision tyhle hry, které vypadaly a hrály se jako Call of Duty, miloval a produkoval je jednu za druhou. Ať už zmíněné hry od Cauldron, ale třeba i moje další rozehraná hra podle béčkového filmu s názvem Battleship (2012, prosím o přidání) se hraje vlastně dost podobně jako tenhle Bond. Jenže právě na ní je vidět ten rozdíl v rozpočtech. Nejvíc peněz dostalo AAA CoD, menší rozpočet měl například Bond a to, co zbylo, dostaly nudné a chudé hry jako právě Battleship, nebo hry od Cauldronu :D

Původní GoldenEye jsem nehrál, ale teď čtu, že nějaký fanoušek udělal pomocí AI port přímo na PC s plynulým ovládáním myší. To by mohlo stát za vyzkoušení, protože tahle hra má stejně jako Wolfenstein/Doom nebo Half-Life patřit k tomu nejzásadnějšímu v žánru first person stříleček.

„Hned se vrať, Kane, tvoje práce je skončena.“ Přesně takhle promluvil vážným hlasem český dabér v oficiální lokalizaci na samotném konci hry. To je ale odměna! Hlavní postava, psychicky traumatizovaná a fyzicky znetvořená, právě zasadila zdrcující úder Borgům. Tedy pardon, Stroggům. Mimozemské rase, která přetváří lidi na plecháče.

Quake 4 působí, jako by někdo vzal klasickou arénovou boomer shooter akci z předchozích dílů a bez větších změn ji nacpal do modernějšího lineárního koridoru. Pořád sice musíte být v neustálém pohybu, ale prostoru na manévrování je tu podstatně méně než dřív. Zběsile klikáte na klávesy A a D kolem nejbližší překážky, abyste neschytali letící projektil, protože ty bolí a lékárniček zase tolik není. Protivníci jsou navíc úplně stejní jako v předchozích hrách, snesou klidně několik přímých zásahů z brokovnice a arzenál se od starých Quake her v podstatě nezměnil. Pamětníci si ale přijdou na své až při soubojích s bossy, kdy se úzké chodby otevřou do velkých arén plných lékárniček a nábojů.

Ikonická scéna Stroggifikace před dvaceti lety fungovala skvěle, ale je to zároveň to jediné, co mi z celé hry utkvělo v paměti. Vlastně jde o jediný světlý moment celého příběhu během šesti hodin hraní. Vedlejší postavy tu v podstatě neexistují. Výjimkou je jen autistický technik Strauss, jehož český dabér se do role opravdu opřel. Zbytek hry stojí čistě na hratelnosti v polotmavých chodbách.

Zpočátku mě temná sci-fi atmosféra v kůži vesmírného mariňáka nadchla a měl jsem chuť udělit hodnocení 8/10. Jenže Quake 4 rychle upadne do stereotypu. Level design, nepřátelé i samotná hratelnost jsou monotónní. Výsledkem je pocitově zdlouhavý zážitek, přestože k závěrečným titulkům dorazíte za nějakých za necelých 6 hodin. Dávkovat si hru po 45 minutách denně je sice snesitelné a za týden máte hotovo, ale i tak se nemůžete zbavit dojmu, že je hra delší než by měla být. Ani t krátké pasáže v kabině za kulometem nebo jízda v tanku, nejsou moc osvěžující.

Jsem zvědavý, jak obstojí milovaný i nenáviděný Doom 3. Toho jsem sice v daleké minulosti taky hrál, ale narozdíl od Quakea nedokončil. Bude to další arénová akce narvaná na sílu do úzkých chodeb? Bude to podobné hře Rage? Nebo snad českému Alpha Prime? Let's find out!

Zpátky na planetě Sera – na místě, kde mají všichni chlápci tolik testosteronu, že by na benchi zvedli osmdesátku i vlastním nosem.

Zakončení trilogie nemohlo dopadnout lépe. Gears 3 je neuvěřitelně bohatá a vděčná hra. A to se budeme bavit čistě o příběhové kampani. Pokud jsem o druhém dílu tvrdil, že jde o klasické větší a výbušnější pokračování, trojka to celé posouvá do naprostého extrému. Čeká vás spousta nových postav, hromada nových typů nepřátel, čerstvá zápletka a skvělé doladění celkového lore. Marcus toho víc namluví, do rukou dostanete víc zbraní… je tu všeho víc a ani bych neřekl, že jde o kvantitu nad kvalitou.

Vizuální stránka je i na dnešní poměry opravdu krásná a vývojáři tehdy vymáčkli ze starého Xboxu 360 maximum. Ovládání je z celé původní trilogie nejplynulejší a hra nabízí i velmi přístupnou obtížnost pro méně zkušené hráče, tedy pro mě a konečně jsem se nemusel vztekat.

Hra má však i své slabší chvilky, konkrétně ve své druhé třetině. Ta mi přišla vatová a byl to hlavní důvod, proč jsem titul na několik týdnů odložil k ledu. Gears 3 zde naráží na podobný problém jako první Dead Space – i když je hra hratelnostně skvělá a má dobrý příběh, neustálý průchod koridorem dříve či později narazí na své limity, protože se nejedná o hru do pěti hodin. Naštěstí to finální třetina vynahrazuje tak strhujícím tempem, že jí ty slabší vycpávkové kapitoly rádi odpustíte.

Některé novinky mě ale spíše zklamaly a projevuje se v nich jakýsi Halo efekt. Určití noví nepřátelé působí vyloženě směšně – podobně jako některé potvory ze zmiňované série Halo. Létající locusti připomínající balóny nebo variace na létající hlavy z Dooma se samopaly do téhle drsné a násilné hry pro dospělé nepatří.

Kdo překládal hru do češtiny, si měl udělat rešerši. Přirovnání, že něco „šlape jako švýcarské hodinky“, v kontextu mimozemské planety bez jakéhokoliv spojení se Zemí působí spíše úsměvně. No dobře, nebudu dělat hnidopicha :D

Slovníkem dneška jde ale o naprostou pohodindu, která bude ještě lepší, až se jednou dočkáme remasterované edice na PC. Na internetu se často dočtete, že nejlepším dílem je dvojka, osobně ale hlasuji spíš pro pro bohatou trojku. Navíc hra obsahuje kvalitní příběhové DLC, které je na další dvě hodiny a zahrajte si i za nepřátelského generála RAAMa, který se s tím doslova nepáře.

„Máme prácičku, Johne.“
„Fajn.“
„Musíme najít ještě tři zbylé hlavice.“
„Dobře.“
„Měly by být v Kosovu, stále se tam bojuje.“
„Rozumím.“

Hlavní hrdina toho moc nenamluví, ale za to vypadá jako mix Babiše a kapitána Pricea. Nevadí mu si zašpinit ruce a rozstřílet mizerného teroristu na kousíčky svým bohatým arzenálem. Hlavní prim této hry je v gore, ten neskutečně pomáhá gunplayi a s ohledem na rok 2000 je to paráda.

Původně jsem chtěl nechat první SOF jen v paměti. V paměti na tu skvělou misi na vlaku a ustřelování končetin (moji rodiče fakt aplikovali volnou výchovu), aby nepřišlo vystřízlivění, a abych si nezkazil krásné vzpomínky, jako u některých dalších mých dětských her, které prostě hratelnostně zestárly. Ale nakonec jsem rád, že jsem to znovu dohrál, protože třeba rozehraná dvojka mi na ploše straší už dost dlouho a bytí je oproti jedničce dost moderně vypadající, tak už to není taková zábava.

Dohráno za jeden den, to se moc často nestává u hry, co zabrala kolem 5 hodin. Ale když je hra zábavná, tak je hra zábavná. Když je hra otravná, tak umí být super otravná. Jako časté zákysy, korunou bylo hledat 4 ventily na rafinérii… GRRRRRRRR a ten boss na konci byl taky na 10 opakování.

Asi nejstarší střílečka, která mě fakt bavila, když se bavíme o hratelnosti. Kdyby hra trošku přidala na ostatních produkčních hodnotách, tak by to byla úplná bomba.

Made Man jsem dohrál dvakrát, během dvou večerů. Tak moc mě to bavilo. Proč se tedy zdráhám dát hře lepší hodnocení? Kdybych měl kvality titulu shrnout stručně: Made Man není dobrá hra. Má za sebou složitý vývoj, ale ve výsledku jde o neuvěřitelně zábavného budget klona Maxe Payne v grafice první Mafie.

Opravdu to působí, jako by se někdo pokusil vytvořit modifikaci pro Mafii inspirovanou hratelností Maxe Payna. Hra sice vyšla na konci roku 2006, ale vizuálně patří spíše do roku 2002, což tehdejší recenzenti zkritizovali. Jak se ale ukázalo, k dobrému hernímu zážitku není vždy potřeba špičková grafika nebo revoluční mechaniky. Někdy stačí zábavná hratelnost.

Hratelnost sice není nijak originální, ale skvěle kopíruje jádro ze zmiňovaného Maxe Payna. V tom ostatní napodobitelé (jako El Matador nebo Stranglehold) selhali v mechanice střelby a míření. V Made Man nepřátelé existují ve velkém počtu a hra vás nutí rozdávat přesné a rychlé headshoty. Zbraně jsou efektivní, přesné, nemají obří rozptyl a crosshair při střelbě neustřeluje nahoru ani se nezvětšuje. Právě tahle čistokrevná a plynulá akce, kdy kosíte jednoho protivníka za druhým, dělá hru tak zajímavou a uspokojivou.

Pro srovnání se podívejme na první Mafii. Tam stojíte schovaní za rohem, protože nepřátelé mají aimbot a jejich rány dost bolí. Vyčkáváte skrčení s Thompsonem a snažíte se jednoho protivníka udolat dávkou, což trvá klidně 10 sekund, protože zbraně jsou extrémně nepřesné a mimo headshoty slabé. „Realismus“. V Made Manovi jsem mezitím během chvíle efektivně postřílel pět cápků. Rozdíl v zábavnosti je markantní. Hlavní hrdina Joey navíc sice není Terminátor, ale snese pár zásahů a nemusí po každém škrábnutí hned hledat lékárničku.

Co však hra nabízí kromě těchto jednoduchých, ale zábavných přestřelek? Skoro nic. Můžete se kryt, ale to není třeba. Je tu sice bullet time, ale v praxi je téměř nepoužitelný. Nabíjí se strašně pomalu, a když ho aktivujete, vyčerpá se celá lišta energie, i když ho po třech sekundách sami vypnete. Využijete ho tak maximálně jednou během kapitoly, když vám teče do bot. Dále narazíte na bossa v helikoptéře nebo jeden klasický boss fight, kdy nepřítel z nějakého důvodu snese asi deset headshotů, ale nejde o nic hrozného. Pak je tu ještě boss na stožáru, který připomene prvního Maxe... a jinak nic.

Pochválit musím obtížnost Normal. Je to snad nejlépe vybalancovaná normální obtížnost, jakou jsem zažil. Není ani lehká, ani těžká, a skvěle prověřila moji pohotovost a mušku. Když už ale jednou za čas zemřete, hra vás kvůli mizerným checkpointům hodí i několik minut zpátky, což bylo docela otravné. Ve flashbacích se podíváme také dvakrát do Vietnamu, ale atmosférický Vietcong rozhodně nečekejte. Tyto mise slouží čistě pro účely vyprávění, které je...

...dost zmatené. Samotný příběh je při prvním průchodu fakt dost nepřehledný. Hra nemá titulky a postavy mluví s italským přízvukem a gangsterským slangem, navíc často během divokých přestřelek, což je skvělá kombinace. Aby toho nebyl málo, celé vyprávění je retrospektivní a neustále skáče v několika časových rovinách sem a tam. Z toho, co jsem stihl pochytit a zbytek doposlechl během druhého dohrání to ale není nic extra komplexního. Ve Vietnamu zachráníte synovce mafiánského dona, ten vás za odměnu dostane do rodiny a vy pak pomalu stoupáte po žebříčku vzhůru. Klasická mafiánská story o zradě, která si vystačí se čtyřmi postavami. Některé cutscény běží přímo v herním enginu a jsou občas zabugované. Při druhém průchodu, kdy už vám všechno zaklapne do sebe, to sice funguje (autor je britský scenárista, který stojí třeba za původními díly Doctor Who), ale stále nejde o žádný zázrak. Jediné, čím scénář opravdu vyniká, jsou monology hlavní postavy, které táhne nahoru charismatický dabing (hlas propůjčil dabér Vita z Mafie 2 ).

Made Man se hodnotí těžko. Umí být dost zábavný, ale jde o přímočarou a tak trochu jednoduchou zábavu. Je vidět, že projekt měl původně ambicióznější cíle a prošel si těžkým vývojem, jako celek ale cca funguje. Čistě jako dobová střílečka obstojí více než dobře. I když mě hra bavila, vyšší známku jí s čistým svědomím dát nemůžu. Úvod je vyloženě špatný – první tři mise jsou čistá mizérie, a to nejen kvůli grafice a ošklivému level designu, takže jsem to chtěl původně vzdát. Pak se z toho ale stane solidní Max Payne klon ve velkoměstě, což je zábava. Budete ale jen střílet a sázet jeden uspokojivý headshot za druhým v průměrně navržených městských kulisách. Je to ta nejzábavnější pětková hra vůbec. Nejraději bych jí dal sedmičku, ale to nemůžu, už takhle dost nadhodnocuji :-D

Quentin Tarantino má rád chodidla, má rád násilí a umí napsat skvělé dialogy. To jsou kromě smrti jediné jistoty v naší simulaci. Ale safra, tahle hra je neskutečně milé překvapení! Tohle jsem vážně nečekal. Zvlášť když mi hra zpočátku běžela v bůhvíjakém rozlišení a při krásných 25 fps. Kdo čte moje recenze, tak ví, že plynulost hry dost prožívám. :D

Z technického hlediska hodně pomáhá, že jde o third-person záležitost a hra nemá skoro žádný input lag. Pohyb myši je díky tomu plynulý, textury ostré a kdybych si nezapnul RivaTuner, skoro bych věřil, že to běží v 60 fps. Po půl hodině mi to nedalo a zkusil jsem to poladit. Jenže tady narážíme na herní kompromisy – sice jsem z toho vytáhl hezké 2K rozlišení a 120 fps, ale střelba postavy pak byla zabugovaná. Nakonec jsem se vrátil se k původním 25 fps a dojel to takhle a vlastně mi to nevadilo! :-)

Ale zpátky ke hře, protože ta je opravdu skvělá. Dostanete přesně to, co dělá Tarantina Tarantinem – neotřelé dialogy. Skvěle napsané, neopakující se a je jich tu mraky. Takhle zábavně a přirozeně se mezi sebou baví poldové i ostatní npc. Když to polda schytá, parťák na něj volá jménem a působí to jak opravdová přestřelka. Když restartujete kapitolu, objeví se třeba během řízení nové repliky od vašeho parťáka, což okamžitě otevírá chuť projet si celou hru znovu.

K tomu si připočtěte super střílení a hratelnost plnou originálních mechanik s rukojmími. Přesně o tomhle mluvím, když chválím znovuhratelnost. I když je hra striktně lineární, je jen na vás, jak se zachováte. Můžete se pustit do totální řezby, vystřílet všechno živé a odnést si známku psychopata, nebo celou situaci vyřešit jako čistokrevný profesionál bez jediné kapky krve jen s rukojmím a mířením na policajty. A podle toho, jak hrajete, dostanete jeden ze tří konců

Jako bonus si tu zajezdíte v autě. Jízdní model je překvapivě dost fajn, v rádiu vám hraje několik ikonických pecek... a to se pořád bavíme o hře, kterou sfouknete za dvě hodiny. Autoři si vyhráli a člověk u takhle krátkého titulu takovou míru detailů prostě nečeká.

Pro mě osobně obrovské překvapení. Hrozně rád bych dal ještě vyšší hodnocení, ale technický stav mi to bohužel nedovolil.

Stejně jako u jedničky mě udivuje nízké hodnocení hry. A stejně jako u jedničky jsem singleplayer roky ignoroval a byla to chyba.

Grafika s RTX posouvá vizuál výš, ale trpí na nepřehledný šum. Vypnutí RTX sice pomůže, ale nucené TAA hru stejně rozmazává. Navíc pokulhává optimalizace. DirectX 11 nedokáže vytáhnout plný potenciál mojí karty a fps drží jen kolem 120, přičemž v DX12 občas ucítíte záškuby – hlavně v poslední kapitole kampaně. V mulťáku jsem stáhl detaily na minimum, abych viděl lépe nepřátele, ale oproti čisté a atmosférické jedničce je horší plynulost prostě znát. Toho, že má hra slabší vision clarity, si jsou vědomi i v DICE, protože i v singlu vám nepřátele kolem zaměřovače označují automaticky. Zamrzí i omezenější destrukce. V jedničce a Bad Company 2 šlo zničit skoro vše a potěšily i obrovské krátery v zemi. Tady to není. Ale i tak ostatní střílečky mohou jen tiše závidět.

Co se týče změn, zbraně a gunplay jsou jedno velké wow. To, jak postava drží bouchačku a přirozeně láduje náboj po náboji do své opakovačky, je vyloženě sexy. Konečně fungují normální ragdolly, helmy po trefě odletují, ale headshot do obličeje znamená okamžitou eliminaci. Jde o nejlepší gunplay v sérii. Skvěle působí i překopané animace a feel postavy – vidíte si nejen na nohy ale i trup, byť při širším FOV se to občas graficky rozbije. Postava nově zvládá střelbu vleže na zádech, sprint v podřepu. Tohle je super, vypadá to cool a pohltí to a evidentně se tím inspiroval i restart Modern Warfare z roku 2019.

Mulťák už bohužel není tak filmový jako v jedničce. DICE vsadilo na styl z Call of Duty s důrazem na pěchotu, čemuž odpovídá většina map. Střílí se sice skvěle, ale pořád jsou to ty klasické battlefieldí přestřelky – zbraně kopou a time to kill je delší než v CoD. Za mých 40 hodin (což je pořád lepší než 12 hodin v BF 2042) jsem si navíc neužil žádný pořádný zážitek s technikou. Vozidla se spawnovala přes zvláštní systém squad leadera (který mohl posílat zásoby i rakety V2) a moc jsem se k nim nedostal. Nicméně koridorovější mapy bez tanků byly pro pěchotní přestřelky skvělý zážitek.

A teď ten nenáviděný singl. Je to dost fajn, stejně jako v jedničce! Jsem rád, že se znova vykašlali na jeden dlouhý příběh a vsadili na kratší War Stories často postavené na reálných lidech a událostech. Hra skvěle vypadá i zní, a i přes občasné poklesy fps jsou přestřelky plynulé. Většina misí funguje jako takové Far Cry – zlepšil se stealth a vy se rozhodnete, jestli základnu vystřílíte jako Rambo 2, nebo jako Rambo 1 se proplížíte k cíli. Tohle přece v CoD léta kritizujete, tak co chcete víc? :D

První příběh (6/10): Podobně jako v jedničce je slabší a mohlo to některé hráče odradit. Hlavní postava je otravná a mapa není tak atraktivní a finální obrana nudí.

Druhý příběh (9/10): S podtitulem „Cute Nordic teen fucks with whole German regiment“. V roli norské partyzánky brázdíte zasněženou mapu na běžkách, infiltrujete základny a sabotujete výzkum těžké vody. Někomu hlavní postava možná kazí zážitek, ale mě to bavilo.

Třetí příběh (7/10): Vypráví o afrických vojácích ve Francii. Nabízí zajímavou kritiku francouzského imperialismu a emotivní konec, hratelnostně jde ale spíš o lineární postup podzimní mapou.

Čtvrtý příběh (9/10): Z celé čtveřice nejikoničtější. Hrajete za německého velitele tanku Tiger, což je samo o sobě neobvyklé. Má to parádní atmosféru Pádu třetí říše a hratelností tahle tanková mise jednoznačně překonává tankovou misi z jedničky.

Celkově je to super. Jednička byla sice plynulejší, vizuálně čistší a mulťák měl lepší mapy, ale pětka vede špičkovými zbraněmi, animacemi a detaily.

69 procent? Nice! Ale taky... no tak! Jste blázínci, nebo snad dubínci? I kdybychom brali v potaz, že většina recenzí zde zmiňuje jen singleplayer (čím to asi bude?) a ignoruje výtečný mulťák u hry, která byla vždycky jen o multiplayeru (na rozdíl od CoDka), tak i ta kampaň je překvapivě obstojná.

Začněme tím největším tahounem – technickou stránkou hry. 10 let stará hra zahanbí i půlku dnešních AAA titulů. Na to, že nemá technologie jako RTX či podobné, vypadá fantasticky. A ty skvělé animace! A optimalizace? Snímky se ani nehnou a je tu tak plynulý pohyb myší, prostě žůžo labůžo. Tenhle vizuální styl je top a na rozdíl od pětky není přeplácaný, takže z něj nebolí oči a je přehledný. Zvuk je samozřejmě super – jako vždycky, na co DICE sáhne. A soundtrack je fakt potěcha pro uši. Při létání nad horami se budete cítit opravdu jako v nebi. Už jen za tohle, vy ferdinandi, nemůžete jít se známkami tak dolů.

Další věcí jsou zbraně – jsou skvěle zpracované, ozvučené a krásně se z nich střílí. Zůstává však problém, který se táhne už od trojky (možná už od Bad Company), a to je neuspokojivý ragdoll. Není to vyloženě tak špatné jako třeba v BF3, ale pořád to dost kazí celý gunplay.

Mulťák je topka. Poprvé jsem hru hrál u kámoše na konzoli v době vydání a nadával jsem, že se s ovladačem nedá nic trefit. (Tohle jsem otestoval i nyní na PC a kromě přepychového ovládání letadel to platí i pěchoty i po deseti letech :D). Ale i v době, kdy jsem až někdy na konci covidu zkusil EA Play a následně hru i koupil, byla pořád plná hráčů a jistě je skvělá i nyní. Nemůžu se rozhodnout, jestli vyměnit nostalgii z BFBC2, BF3 či BF4 za relativně čerstvé zkušenosti z BF1, kde jsem si užil tolik zábavy.

Ale co ta kampaň, kterou tu všichni haníte? Je rozdělená na úvod, který hraje na předání poselství o tom, že války jsou špatné (a docela se to hře daří), a dalších 5 epizod: tank, letadlo, pěchota v Alpách, pěchota v Turecku a pěchota v Arábii s panem Lorencem. Některé se snaží předat i příběh, jiné jsou jen o gameplayi. Jsem rád, že se už vykašlali na nějaké to megalomanství, co zkoušeli ve trojce, na snahu o příběh ze čtyřky, nebo na absolutní experiment á la Hardline. Tyhle kratší příběhy jsou mnohem lepší a jako doprovod pro multiplayerovou hru je to pohoda.

První příběh z tanku patří k těm slabším, určitě tohle mnoho hráčů znechutilo a ke kampani se už nevrátili... Úvodní tanková bitva byla spíš slabší, po které následovala příšerná mise po svých. Následná část mimo tank na otevřené mapě ale byla fajn a nabídla hráči možnosti řešení – a to přece lidi mají rádi, ne? A nakonec lepší mise zase v tanku, ale tentokrát v městečku. No, víc se z toho dostat nedalo, alespoň si zalétáte za holuba. Slabší 6/10.

Naopak druhá, letecká kampaň byla dost mňamkovitá. Úvodní mise and lítání nad horami je 10/10 zážitek. Zapojil jsem ovladač a paráda. Ovládání na něm je i pro mě mnohem příjemnější než na myši a klávesnici. Mise mimo letadlo v No Man's Land byla taky okay, rozhodně víc než pěchota v předchozí epizodě. A hlavní postava byla taky fajn. 9.5/10.

Třetí a Alpy jsou krásné, ale tím výčet končí. Italští bratři terminátoři mají nejhorší minipříběh. No, místy to mělo pěknou „war is hell“ atmosféru, ale jinak slabota. 5/10.

Čtvrtý, turecko-australský příběh je dost fajn, ale hlavně jsem si připomněl, jak moc super zbraně pro pěchotu ta hra má. Jsou tu moc pěkné mapky a poselství, že by si mladí kluci neměli romantizovat válku. 8/10.

Zakončení s Lawrencem z Arábie se povedlo. Tři otevřené mise na fakt překrásné mapě. Připomíná to moje milované Far Cry a plánování útoků na tábor (stealth je samozřejmě dost zjednodušený, ale dá se). Tady prokoukne všechno, co hra umí nejlépe – grafika, destrukce, zbraně, animace. 9/10.

Sečteno podtrženo: tak 75 % za kampaň a mulťák devítka. Jste moc rozmazlení. I kdybyste zpirátili jen singl, tak je to pořád super zábava na jedno odpoledne a půlku z misí můžete hrát podle sebe, svým stylem. Nedostatky v podobě chudších příbězích či AI snad přejdete. Hra je hrozně cinematic a přitom má skvělou vizuální čistotu. Myslím si, že stále není hezčího Battlefieldu. Singl jsem dohrál na jedno posezení a je to zatím jediná BF kampaň, o které mohu říct, že mě bavila. Rozhodně je to lepší formát než ten hrozný příběh v BFBC2 nebo BF4 :D Uvidíme, co pětka, ale zatím to vypadá na jednoznačně nejlepší kampaň. Nejlepší mulťák možná taky. Já mám ale rád všechny Battlefieldy mulťáky ale tady za atmosféra je fakt něco. I když... nebudu lhát, chybí mi moderní zbraně a jejich úpravy.

Dale Cooper v Twin Peaks jasně říkal, že si máme dávat denně malý dáreček. Já si v pátek večer nadělil trošku větší. Člověk si musí trošku osladit život moderní hrou, která nejenže skvěle vypadá, ale má i výtečný příběh, překvapivě skvělou hratelnost a výborné ozvučení. Zkrátka krásný kompletní balíček.

Předchozí dva díly nebyly vůbec špatné, ale proti tomuhle působily mnohem slaběji– a navíc s tím otravným spratkem Hugem a věčně naštvanou Amicii :D U jedničky bylo i přes skvělou vizuální stránku vidět, že jde pořád o omezenější AA titul, a u dvojky to hratelností stále nebylo úplně ono. Tady je to ovšem úplně jiné kafíčko. V Asobo jsou zkušení vývojáři. Sice nemají tak velký rozpočet ani zastřešení obřím vydavatelem jako třeba Naughty Dog, ale jsou to srdcaři a jejich nová hra se klidně vyrovná i The Last of Us Part II. Ano, řekl jsem to a myslím to vážně. Tahle hra je totiž konzistentně dobrá a bez přešlapů.

Už jsem viděl hodně pěkných her, ale ještě nic nepřekonalo ten WOW efekt z prvního Crysis. Tohle sice není výjimkou, ale dost se tomu přiblížilo, když jsem se na pláži více než 15 minut kochal detailními texturami a nasvícením. Moje RX 7800 XT drží 60–100 FPS na ultra nastavení ve 2K rozlišení – samozřejmě bez frame generation, s nativním FSR jako anti-aliasingem, takže optimalizace je dost fajn bez větších záseků či propadu fps. Obličeje a detaily modelů jsou vážně pecka. Člověku je až trochu líto, že nemá 4K OLED s 240 Hz poháněný RTX 5090. :D Ale ne, moc hezky se kouká i na obyčejném IPS monitoru s 60+ fps. :-) Dokonce mě to donutilo vytáhnout ze šuplíku brýle, abych tu nádheru viděl v celé kráse.

Dalším nadstandardním aspektem je dabing, soundtrack a sound design. Často si na sluchátkách nechávám hlasitost kolem 20 procent, ale tady jsem to pořádně ohulil. To, že v Asobo jedou bomby, poznáte už podle skladby v menu a výběru herců. Bohatý zvukový design monstra vám navíc způsobí husí kůži.

Hra tedy potěší oči i uši, potěší ale i mozek? Ano, narativ je skvělý. Příběh jako takový si drží konzistentně dobrou úroveň. Slovem konzistentně myslím to, že například zmiňované TLOU 2 má sice hrozně silné momenty, ale také dost slabé pasáže. Tady nic takového není, kvalita neklesá. Dialogy jsou nenucené a přirozené, nenarazil jsem na žádné hloupé věty. Cutsceny jsou fajn a hra umí skvěle prodat i historické reálie. Úvodní procházka mezi prostým lidem na karnevalu mě opravdu navnadila na středověkou adventuru. K tomu je zde jedna super věc: Sophia a nepřátelé spolu během boje normálně mluví. Nejde o generické hlášky, ale o dialogy přímo související s daným kontextem. To dost přidává na imerzi. A mozek procvičí I puzzly. Hádanky jsou tak akorát, aby vás na chvíli potrápily, ale ne natolik, abyste museli poraženě googlit (Sophia vám navíc po chvíli sama nabídne indicii, pokud chcete:-)).

No a nakonec potěšení pro ruce. Hraje se to skvěle. Trošku mi sice vadilo tlačítko pro blokování a často jsem místo něj mačkal jiné, ale Sophia může místo toho instantně uskakovat, takže to nakonec ani nebylo potřeba. :D Soubojový systém i animace jsou krásně plynulé. Musím se přiznat, že nejsem úplně vhodný soudce, moje nejnovější akční adventura byl starý Black Flag a první díl Hellblade. Tady je to ale mnohem komplexnější – pokud k tomu tedy tak budete přistupovat, protože člověk může celou hru klidně projít jen mačkáním X a B. Sophia nemůže zablokovat ránu, když hráč mačká útok jako pominutý, ale zase může kdykoli uskočit, což to trochu zachraňuje pro nezkušené hráče, a hardcore pařaní si naopak neodemknou ten skill upgrade, který boj dělá mnohem lehčí. Nepřátelé navíc střídají styly, komba a chovají se pokaždé jinak. Údery doslova cítíte i přes obrazovku. Navíc když si občas zahrajeme za starověkou bojovnici Ariadné, dostaneme dost odlišný styl boje. Nebo je to možná tím, že tahle Řekyně nemá vylepšené schopnosti a nemůže dělat úhyby ostošest? :D Pokud by hra dokázala potěšit i čich a chuť, bylo by to dokonalé... i když s tím tématem středověku vlastně nevím, jestli by to člověk chtěl zažít. :D

Jako komplet je to zkrátka všechno vysoko nad standardem. Problémem této hry je snad jen to, že je až moc dobrá. Teď, když se chci vrátit k mým dvacet let starým střílečkám, budu mít silnou pachuť a chuť hrát spíše tyto vizuálně úchvatné a komplexní AAA tituly, kterých je ale bohužel omezené množství. :-).

Hru jsem dohrál za necelých 10 hodin se střídáním lehké a normální obtížnosti (při lehké se vám v boji samovolně doplňuje zdraví, což byl pro mě u bossfightů často jediný důvod, proč jsem je vyhrál :D). Nedostavil se zde Dead Space efekt, kdy si říkáte: „Ajo, zase další vatová mise, už bychom se mohli blížit ke konci?“ Hra je akorát dlouhá, bez umělých kapitol. Skvěle střídá lokace, náplň a velmi dobrým způsobem zakomponuje i návštěvy do minulosti. A fanoušci původních her si jistě užijí závěrečnou cutscenu.

Co víc k tomu říct. Všechno tu prostě šlape jako švýcarské hodinky. Takhle vysoké hodnocení často nedávám. Nemohu najít žádné zásadní zápory, takže jediné mínusy vyvstanou až při srovnání s těmi nejlepšími tituly. Jistě, příběh není úplně takový wow jako některé momenty v sérii TLOU, nemá tak filmovou prezentaci jako Alan Wake 2 a třeba RPG prvky a schopnosti mohly být propracovanější. Vztah Sophie a jejího mentora byl v úvodu dost zrychlený a nepřátelští vojáci mohli být představeni o něco lépe. Celkově je to ale dost solidních 9/10. Velké překvapení a pro muffina nejlepší díl série. :-)

Dark Void je jako zaostalejší bratranec Uncharted a Gears of War mixnutý s létající arkádovkou. Ale jak do toho všeho zapadá Brad Pitt?

Příběh je zmatený. Samotný začátek a zápletka s Bermudským trojúhelníkem, Teslou a mimozemšťany přitom není vůbec špatná. Od jistého bodu ale nevíme, o co jde. Vidíme cutscény s naším afroamerickým spojencem, který se baví s emzáky, a já netuším, jestli jsou hodní, nebo ne. Do toho dokážou měnit tváře a zabijí klíčové postavy. Scenáristicky jde o kombinaci všeho možného včetně Matrixu (vůdce v podobě dítěte mluví o předurčení hlavního hrdiny). Hra má dost nezáživný konec a láká na druhý díl. Tady bylo vidět, že autoři moc chtěli něco většího – stejně jako když v prvním díle Gears of War nebylo nic vysvětleno a až postupně to do sebe začalo zapadat. Jenže Dark Void žádné pokračování nedostane, takže zbývají jen obrovské otazníky.

Chtěl bych mít tu hru rád, ale nějak to nejde. Má totiž i dost nezáživnou hratelnost a neumí nabídnout zábavné mise ani zajímavé lokace. Příkladem je strašně dlouhá mise s chráněním lidské archy. Co to sakra mělo být? Ta mise trvala víc než čtvrt hodiny a bylo to pořád to samé dokola. A tohle nezachrání ani zajímavé vertikálně pojaté přestřelky.

Bear McCreary z Battlestar Galacticy byl hned rozpoznán. Jeho specifický soundtrack mi vždycky natolik sedne, že své projekty povznese. Stejně tak dabing hlavní postavy v podání Nolana Northa. Jeho dialogy opravdu připomínají Uncharted, a to je dobře.

Je hra pro vás? Pokud hltáte lineární third-person střílečky, tak ji zkusit můžete. Jenže nesmíte čekat nic na úrovni zmíněného Uncharted ani Gears. Hra je ve svých nejdůležitějších aspektech spíše průměrná. Zajímavostí je, že Brad Pitt zakoupil práva a chtěl podle ní udělat sci-fi akčňák. To už se asi (určitě) nikdy nestane, ale doba na konci nultých let byla divoká a plná optimismu, že?

Brothers in Arms jsou kvalitním počinem z počátku roku 2005. Vývojáři tehdy stihli hru vydat dříve, než hráči na podzim utekli k přístupnějšímu Call of Duty 2.

Jde o taktickou střílečku, ve které je vše založené na mixu taktiky, statistiky i náhody. Takže něco jako poker. A je často na hráči, jak se s danou situací díky svým schopnostem vyrovná.

Hru jsem hrál na nejlehčí obtížnost s cílem, že budu mít více volnosti a budu se moci více angažovat jako střelec. Takhle to ale zhruba od poloviny hry nefunguje. Nejde odstřelovat Němce z dálky na komplexnější mapě. Musíte nepřátelské jednotky hezky přišpendlit palbou, obklíčit svým družstvem a jediné, co vy můžete udělat, je provést flank a pokropit je z boku. Tohle ovšem nemyslím jako nedostatek, tento herní design je naopak zajímavý. Pokud máte raději strategie, budete si zde chrochtat blahem. Je to totiž spíše strategie než klasické FPS. Znamená to, že nelze střelit headshot a nemusíte ani pořádně mířit. Prostě rozhoduje taktika statistiky. Jak na danou vzdálenost cíl zasáhne třeba až každá pátá střela.

Příběh vypráví o vnitřních pochodech hlavního hrdiny, který se musí popasovat s rolí velitele družstva. Je to o bratrství, které stojí na reálných událostech a jménech. Skvěle se na to kouká, dobře se to čte i poslouchá. Tohle je přesně to, co mi například v Medal of Honor: Airborne chybělo. Zdejší paragáni působí jako reální vojáci ve skutečných bitvách, zatímco Airborne ve svém vyprávění selhával. Doporučuji také nahlédnout do sekce Bonusy v menu, kde jsou představeny reálné události a videa o vzniku hry. Je vidět, že autoři z Gearboxu za pomoci Ubisoftu k tomuto tématu přistupovali opravdu zodpovědně.

Já sám nejsem odborník na tento subžánr. Hrál jsem sice pár taktických her, ale každá k tomu přistupuje zcela jinak. Brothers in Arms , Rainbow Six Siege či například Army of Two nabízejí odlišné zážitky. Na rozdíl od dvou jmenovaných jsem ale Brothers in Arms i přes všechny nedostatky a frustraci vyloženě hltal a dohrál ho za pouhé tři dny. Což je jiné kafe oproti okamžité odinstalaci po úvodní misi před 20 lety :-).

Dávám solidních 75/100 a mrzí mě, že tomu nemohu dát víc. Tento žánr není zrovna můj šálek kávy, takže nedokážu přesně popsat, co hra dělá v rámci svých možností dobře a co špatně. Během hraní jsem se často cítil frustrovaný, protože systém není moc přívětivý k častému ukládání pozic. Atmosférou a herními mechanikami si to ale u mě hra bohatě vynahradila.

Další doprovodná gamesa k filmu. Jak se zdá, u mě to má sestupnou tendenci – skvělý King Kong, okay Terminátor a teď toto.

Začněme něčím pozitivním. Film byl okay blockbuster, pamatuju si z něj jen jednu scénu z bazénu. Pokud by tuhle 40minutovou hru dávali k lístku a velkému popcornu, tak by to šlo. Takhle to ale nebylo. Chtěli za to původně 10 ojro, což je sice pořád lepší než původních 899 kaček za 2 hodiny hraní u Termouše. Teď už je to abandonware, takže slangem nové generace: Pohodinda.

Velkým kladem je hezká, komiksově stylizovaná grafika. Engine je taky fajn, řetězové výbuchy aut jsou cool a animace enemáků jsou dobré. Tímto výčtem kladných věcí ale končíme.

Co už je horší, zvlášť od lidí, co vytvořili obstojný Timeshift, je samotné hraní. Zbraní je málo a nejsou moc zajímavé, ale z alienů aspoň stříká oranžová krev. Navíc nepomáhá, že filmečky jsou v Comic Sans a mají divný zvuk dabingu.

Krátkost je zde velká výhoda, delší kampaň by mě nebavila. Za to může hlavně mdlá hratelnost a strašně vysoké FOV, což úplně ničí celý zážitek ze hry. Jinak je to cca funkční střílečka.

Terminator Salvation vypadá jako filmová doprovodná hra docela na úrovni, ale nenechte se zmást. Ve výsledku je hrozně chudá – jak po stránce hratelnosti, tak vyprávěním.

Johník se sice umí docela hezky krýt, ale chybí mu sprint i skok. Na kotoul nebo jakoukoli jinou pohybovou abilitu, na kterou jsme zvyklí z moderních cover shooterů, zapomeňte. Zbraní je poskrovnu a pocitově není žádný rozdíl mezi M4 a kulometem. K tomu dostanete už jen brokovnici, granátomet a raketomet, což je kompletní arzenál.

Létající potvory navíc padají k zemi po jediné trefě. Obrnění roboti by sice mohli být fajn výzvou, jenže to by hra musela mít dobře navržené mapy a John uměl popoběhnout. K tomu už tu máme jen ultra křehké T-600 a létající loď v roli bosse. A v turret sekvenci po vás jde pár motorek. A ro je zkrátka všechno.

A ten herní design. Dám příklad. Často narazíte na robota, který má zepředu silný pancíř. Kromě výbušnin je jediný další způsob, jak ho sundat, pokropit ho zezadu. Toho můžete docílit buď tím, že ho flanknete a počkáte, až ho sundají vaši AI parťáci. Ti ale většinou jen staticky stojí na místě, a protože nepřátelé střílí výhradně po vás, sami ho jen tak neobejdete. Další možností je ho soustředěnou střelbou na chvíli ochromit a oběhnout. Jenže tohle vypnutí trvá sotva 3 sekundy. John navíc neumí sprintovat, takže musíte být nalepení přímo u něj. A běda, jak to nestihnete! Z nějakého záhadného důvodu stačí robotí blízká přítomnost a Connor padá mrtvý k zemi. Vůbec nevadí, že John předtím schytá klidně 100 kulek a žije, ale letmý dotek je pro něj okamžitě smrtelný. :D

Connor je Mirek Dušín a jeho dialogy z něj dělají velmi trapnou hlavní postavu. Hra dále absolutně nezvládá střídat herní náplň a neumí ani nabídnout plynulý přechod mezi akcí a cutscénou. Jakmile sejmete posledního robota, hra vás okamžitě – ještě než termouš vůbec stihne dopadnout na zem – přepne do generické cutscény. Naštěstí je hra krátká, tak to není takový problém.

Studio Grin zkrátka potvrdilo, že nepatří mezi špičku, a po hře Wanted se jim to povedlo i podruhé. To mi můžete věřit. Já osobně tyhle jednoduché koridorovky miluju, ale tohle prostě není extra zábava. S bídou dávám pětku z deseti, a to jen proto, že je to relativně plynule běžící abandonware a mám dneska dobrou náladu. Druhá polovina hry v Hollywood Hills navíc měla aspoň jakýsi šmrnc. Od stejných vývojářů mám na seznamu ještě Bionic Commando, tak uvidíme, jestli se jim nefilmová hra povedla o něco lépe.

Alpha Prime je fakt podceňovaná česká hra. Zapadlý klenot ve svém žánru a s ohledem na rozpočet, chcete-li.

V level designu je sice vidět inspirace Doom 3, ale hratelností má nejblíže k F.E.A.R. – akorát bez možnosti zpomalovat čas. (Edit: ono to zpomalování ve hře je, ale zjistil jsem to až po dohrání :D). Největší smůla hry je, že vyšla na samotném konci roku 2006. Kolem roku 2005 šel herní vývoj strašně rychle dopředu a Alpha Prime kvůli tomu působí designově dost zastarale. Kdybych ji ale nazval vyloženě budgetovkou, nemohl bych se na sebe podívat do zrcadla, na to je to moc řemeslný AA počin, který měl dokonce prezentaci na E3.

Vojáci navíc nemají vůbec špatnou AI. Umí se krýt, takticky přebíhat mezi překážkami a komentují dění na bojišti. Občas jako by z oka vypadli protivníkům z F.E.A.R. včetně detailů, kdy voják běží a střílí jen jednou rukou. Na druhou stranu se AI chová dost nevyzpytatelně. Někdy jsem si říkal „wow“, když mě robot zahlédl, a místo aby tupě střílel do neprůstřelného zábradlí, radši mě obešel a našel si lepší úhel. Pak se ale lidští nepřátelé z nepochopitelného důvodu zasekli na schodišti (edit: což je v posledním levelu běžná věc u všech). Recenze sice kritizovaly, že mají nepřátelé aimbot, ale mně se je v jednom momentu podařilo s pouhými 10 HP vystřílet jen opatrným vykukováním zpoza rohu, což by ses s přesnou mušku nepřátel nedalo.

Hra běží naprosto plynule a vypadá velmi dobře. Potěší i zajímavým designem zbraní. Třeba taková rotační útočná puška je super, škoda jen kapacity na pouhých 28 nábojů. Střelba zde byla velmi fajn a s tím zpomaleným časem to musí být ještě lepší.

Příběh je sice patlanina, ale kupodivu mě táhl dopředu. Člověk chce vědět, kdo je nakonec ten hlavní padouch, kdo koho zradí a jak do toho všeho zapadne náš prostořeký hrdina se svou prapodivně zábavnou, květnatou mluvou. Vedlejší postava Paola je navíc vtipná a příjemně odlehčuje atmosféru.

Co se týče zvuku, soundtrack je trochu laciný. V recenzích ho sice často chválí, mně ale k srdci nepřirostl. Hru jsem sice hrál v angličtině a dabing je fajn, ale pak jsem koukal na ten český fan dabing a vůbec není špatný. Vlastně je dost obstojný. Původně jsem se bál, abych v něm moc neslyšel Otravného pomeranče, ale s klidem do něj běžte.

Největší škoda je, že herní jádro je v základu velmi zdravé a poctivé. Jenže hra má dost omezený level design, repetitivní náplň a je kvůli vysoké obtížnosti dost frustrující. Člověk musí neustále ukládat pozici. Hratelnosti by hrozně pomohlo, kdyby autoři přidali aspoň částečné automatické doplňování zdraví, nebo kdyby lékárničky padaly z padlých vojáků. Mohla to být vynikající hra, takhle je to bohužel jen fajn.

Vybírat si hry podle enginu je dost zvláštní věc, ale na druhou stranu u F.E.A.R. enginu u City Interactive to fungovalo a hry mě svým způsobem bavily. Tak mě zajímá, jestli u eurojunk enginu, na kterém jely překvapivě dost solidní ÜberSoldier 1 a 2, to taky funguje a uživatel Chuck má dobrý vkus.

Specnaz 2 má ale štěstí. Před touhle hrou jsem zkusil i jinou hru na tomto enginu – poslední hru od tvůrců ÜberSoldiera s názvem MIA: Mission in Asia . Ta hra byla totální disaster, kde ani ty klady enginu v podobě solidních particle efektů nebyly, navíc ruská propaganda reagující na rusko-gruzínskou válku. Fakt bleh, vypnul jsem to po 15 minutách! Ale jak je na tom tahle slovenská hra?

Špatně. Působí to jako mod k ÜberSoldierovi 2, akorát že Slováci to prodávali. Ten engine narozdíl od MIA funguje, kulky se odráží, particle efekt, výbuchy, létají trosky, běhají hořící teroristé. Pak od dalšího druhu nepřátel odlétají helmy – jiskry, je to cool. Ale i tak je to na míle vzdálené za ÜberSoldierem.

Hrát takové hry není dobré pro zdraví :D A nejhorší na tom je, že i v téhle srajdě se dají najít objektivní pozitiva. Jistě, ty hlavní jsou na enginu, ale fakt, že se nepřátelé kryjí, vykukují zpoza rohu, upustí zbraň, když je střelíte do ruky… To jsou cool věci. Bohužel vše ostatní je bída. Od scénáře – ehm, tady nic napsaného takřka není, je tu jen příběh vyprávěný textem před misí, bez dabingu, dialogů, cutscén. Dále málo zbraní, 3 modely nepřátel. Neexistující náplně misí. Vedle toho hry od City Interactive vypadají jako game od the year.

Autoři převzali všechno, co se dalo. Vytvořili jen 2 modely pro teroristy, 2 modely pro nějaké ruské teroristy, AK-47, Dragunov a RPG, to je vše. Všechno ostatní je totožné s ÜberSoldier, dokonce i těžký kulomet je nacistický MG42. Vzhledem k tomu, že i druhý ÜberSoldier vypadal na rok 2007 dost špatně, tak hádejte, jak dopadla tahle hra ještě o rok a půl později.

Jestli nemáte pošahaný cíl zkusit všechny vojenské FPS, které vám přijdou pod ruku, tak se tomu vyhněte :D Fakt příšernost a drzost chtít za tohle peníze. Jestli má Chuck v komentáři pravdu a chtěli za tenhle hodinový shit 3 stovky v roce 2009, tak to už tedy fakt neznám bratra. Ale podle mě Chucky napsal komentář k úplně jiné hře, protože píše o slušném arzenálu. No, jestli jsou čtyři zbraně slušný arzenál.

Nejenže je to pro mě určitě nejlepší hra podle filmu, ale ona ten samotný film dokonce překonala. Často píšu, že pokud má hra špatnou optimalizaci a ovládání, tak trpím a hru nesnáším. Tohle je přesně ten případ. Hra běží příšerně, trhaně na mizerných maximálně 60 FPS, a to i se všemi fanouškovskými opravami. Ovládání je navíc hrozně kostrbaté. Kvůli tomu jsem hru jako malý nikdy nedohrál.

Nakonec je to ale fuk, protože ta hra je prostě skvělá, atmosférická a strhující. Levely jsou krátké a neustále se mění. Do toho hrajete za Konga, což bylo kvůli ovládání sice spíše utrpení, ale jako zpestření to pomáhalo. Animace jsou solidní. Survival feel, kdy netušíte kolik vám zbývá nábojů, je prostě jedinečný. Tohle je zkrátka super hra.

Jistě, není to dokonalé a nejen kvůli ovládání a optimalizaci. Na ostrově se témata často opakují, Ann je několikrát unesena přerostlými potvorami a konec v New Yorku je dost rychlý a odfláknutý. Jinak je to ale parádní hra. Určitě potěší i solidní dabing původních herců.

V hlavní roli je oštěp. Oštěp je tak jednoduchou mechanikou– je to v podstatě jako gravity gun v Half-Life. Oštěpem bojujete, oštěpem řešíte puzzly, ať už pomocí ohně, nebo návnady. Spíše než za střílečku z první osoby bych tuhle hru mohl klidně označit za akční adventuru.

Se současným Ubisoftem je to těžké a zaslouží si kritiku. Před 15 až 25 lety ale produkovali jeden bravurní kousek za druhým a jejich hry byly plné jedinečných mechanik. Každá z tehdejších ubisoftích her, i ty menší AA tituly, přetékala kreativním designem a hry se od sebe navzájem lišily.

Remaster nebo remake této hry samozřejmě není reálný. Umíte si to ale představit aspoň ve 120 FPS s plynulým a intuitivním ovládáním? To bych si chrochtal.

Pokračování ruského budget F.E.A.R. klonu. Druhý díl dělá něco lépe, něco hůře. Přijde mi, že dabing je zde lepší, zmizely ty laciné cutscény, hra je vcelku výpravnější a střídají se lokace. Ale příběh i dialogy jsou stále vážně strašné.

Hratelnostně přibyly RPG prvky a můžete levelovat míření, délku zpomaleného času či štítu. Míření je ze začátku trošku vychýlené a střely létají mimo kříž. Když stojíte, tak je míření po vylevelování super přesné. Ale při pohybu musíte mířit dva centimetry vedle kříže, což je divné a otravné.

Škoda, že omezili částicové efekty i ragdoll fyziku. V jedničce z Fritze po zabití odpadla čepice, helma, dýka, klobouk a všechno možné. Tady to není a moc mi to chybí.

Taky je zde problém s plynulostí a nepomohl ani Special K či jiná vymoženost. Zdá se, že animace jsou locklé na nižší fps a pohyb s myší není plynulý. Tohle je častý jev u starších her, ale většinou to nějak vyřeším, navíc v jedničce tohle nebylo. Možná protože jednička byla víc náročná na tehdejší pc?

Na druhou stranu, konečně zde máme opravdový slow mo a přechod do ubersoldier módu, kdy se při zabití 3 vojáků headshotem zpomalí čas. Nebo když je podříznete, tak jste s nožem v berseker módu. Je těžké říct, jaký díl je lepší.

Co vás v této slavjank střílečce čeká?

Odrážející se kulky, jiskry I další částicové efekty. Super ragdolly, kdy z každého vojáka odpadne celá jeho výbava složená z helmy, lopatky, čutory, dýky a granátu! Pokud voják zemře výbuchem, tak všechny tyhle části slouží jako hořící trosky.
Příšerný soundtrack, kde doslova zpívají „tydydy jagadadej jejehekadada“.
Recyklace dané lokace, kdy běháte v kolečku na stále stejném místě.
Dlouhá, ale dobře zpracovaná část, kdy střílíte letadla a bráníte ponorku.
Neustálé umírání kvůli výbušným barelům.

Ta hra není takový shit, vlastně je to fajn střílečka, akorát tomu chybí ten polish a trošku lepší level design. Nikdo nemůže chtít od budgetu hezký příběh, ale aspoň ty dialogy nemusely být takové cheesy a klidně bych odpustil dabing i cutscény které jsou teda ale fakt hrozné.

Je to jako F.E.A.R. s Half-Life a Medal of Honor dohromady a nakonec jsem ale rád, že jsem si zahrál i jedničku a neposlechl rady, že mám jít rovnou na dvojku, která má být lepší.

Koukám, že si každý užívá herní léto jinak. Někdo hraje Bitchera, uživatel malarkey dokonce Anal Quest, ale já samozřejmě zůstávám u svého nejmilovanějšího žánru – first-person shooterů. A je vtipné hrát všechno možné a nemožné James Bond hry a místo toho, abych dohrál nový a všemi oceňovaný herní klenot First Light, kde mi chudák Jimmy už několik měsíců zevluje v jednom slovenském hotelu a blokuje drahocenné místo na disku.

Na úvod řeknu, že hru jsem zkoušel už před rokem. PC verze se špatně emulovanou myší si rozhodně zaslouží tak nízké hodnocení, protože zprasené ovládání dokáže zkazit celý zážitek. Hru jsem nyní znovu zkusil s tím, že určitě najdu nějaké řešení, případně že půjdu do ovladače. Nenašel a málem mě trefilo, když jsem zjistil, že hra ovladač vůbec nepodporuje. Takže pokus číslo tři – Xbox verze.

Když už vyřešíte ovládání, dostanete solidní hru pro fanoušky. Už od stylového menu, skvělého soundtracku, skvěle zpracovaných obličejů, animací až po gunplay. Jenže ta zábavnost hry je jako na houpačce. Skvělý Goldfinger a úvod v Her Majesty, pak ale přijde sice dobrá, bondovka Povolení zabíjet, ale odehrává se celá v ošklivém levelu laboratoře. Pak následuje dost zkratkovitá mise na tahači. Další ubohé zpracování je Dnes neumírej a následně přijde moorovka a nejbizarnější Moonraker, který je dvakrát tak dlouhý jako předchozí levely a řešíte v něm pořád dokola hledání elektrického napětí a vypínání turretů, což není zábavné.

Ještě v polovině hry jsem nechápal, tak špatná hodnocení. Říkal jsem si, že tomu dám i 85 %. Brzy však přišlo vystřízlivění. Navíc je tu dost mizerně a opakovaně zpracovaný souboj s bossy, jinak je to solidní střílečka. Oproti Quantum of Solace, která byla jen Call of Duty říznuté Bondem, se tohle herně více blíží filmům. Fanoušci rádi uvidí Oddjoba a všechny další ikonické postavy jako Pussy Galore. No, který heterosexuální muž by nechtěl vidět spoustu kočiček? Mimochodem, jako fanoušek Bonda vám hodím jednu zajímavost. Představitelka Pussy ve filmu byla o pět let starší než Sean Connery, což z ní dělá úplně nejstarší narozenou bondgirl vůbec. Avšak věkově při natáčení ji překonala Monica Bellucci, které bylo 51, ale byla jen o 4 roky starší než Craig.

Kdybych si hru mohl užít na PC s myší, byl bych raději. Dokonalá hra to není, ale ani takový shit, jak tvrdíte. Akorát musíte být fanoušky filmů, jinak se v těch zkratkovitých příbězích budete ztrácet.

It's Wednesday, my dudes!

Timeshift je zdařilý mix Half-Life a Singularity. Zdařilý zejména, když si uvědomíme, že za hrou stojí patlalové ze Saberu, kteří například vytvořili hry jako Battle Los Angeles nebo Inversion. Má to však spoustu ale.

Spousta zbraní v kombinaci se zpomalením a zastavením času dělá ze hry koridorový sandbox a z chudáků nepřátel pokusné králíky, kterým můžete krást zbraně, nebo je mlátit, aniž by tušili, která (je) bije. Tohle mě ale brzy přešlo, a spíš jsem jim střílel efektivní výbušný šíp a držel W, abych co nejrychleji proběhl daný level, který je často spíš horší průměr.A není to jediný problém.

Timeshit neumí střídat tempo hry. Po vyzkoušení svého obleku a vyblbnutí je hra prostě první třetinu nudná. Ošklivý level design a náplň hry bez silného příběhu, bez postav. Pak se aspoň zlepší lokace a vy si zajezdíte na motorce, ale brzy zase přijde koridor a běhání a mačkání čudlíku, jen aby se otevřely dveře. Hra taky neumí udělat dobrou obtížnost. Někdy se cítíte jako největší bouráci, kteří drží W a kosí cestou všechno, a někdy hra chce, abyste hodně moc zpomalili, a dá vám opravdu silnou přesilu složenou ze sniperů a raketometáků, kteří vás hned sundají, pokud pojedete rambo stylem.

Engine je na rok 2007 zajímavý, nabízí destrukci i gore, ale rozjet hru bylo o nervy. Hra se strašně sekala a při načítání nového levelu vždy spadla. To jsem vyřešil portable verzí společně s dgvoodoo.

Dle mého definice slabší 7/10 hry, stejně bych asi dal přednost Call of Duty zvaného Singularity.

Medal of Honor je mrtvá série, která vytvořila můj nejoblíbenější žánr arkádových vojenských stříleček z pohledu první osoby. Ale třeba nové vedení EA udělá nějaké čáry máry a přivede zpátky naše milované hry.

I po letech je takhle hra naprostá paráda, vlastně je to ještě lepší zážitek než před lety. Já si hru vůbec nepamatoval, a proto mě uzemnil ten skvělý gunplay, zvuky, animace. Trošku jsem se bál, když jsem tu viděl 70 %, ale já samozřejmě respektuji vaše názory... vy nevděční trumbelíni :D

Zamrzí, že oproti rozehranému Pacific Assault hra moc nejede narativ. Žádný hlavní příběh, postavy a minimum filmečků. Prostě po minutě nějakého povinného tlachání v letadle už skáčete na hlavu fritzům. Můžete přistát, kde na mapě chcete (třeba na střeše, hra nemá neviditelné překážky) a dělat si úkoly v libovolném pořadí. Tahle nelinearita je i není fajn. Hra tím přichází o zrežírovanou akci. Ona tam je, ne že by nebyla. Například v první misi v Itálii, když se přiblížíte k danému úkolu, tak se zapne cutscéna, kde váš serža řekne, že je to pěkně v hajzlu, protože už nebojujete proti Italům, ale proti Němcům, kteří se trefit umí :D Ale prostě žádný ucelený, filmový Call of Duty zážitek nečekat. Jistě asi to nemá památné momenty jako má Call of Duty 2, která má... ehm... co má vlastně takové CoD2? Kapitána Pricea!

Tahle hra je o gameplayi. A ten má bez nadsázky fakt suprový. Ty zbraně jsou fakt mňamka a mají i jednoduchou, ale velice funkční odměnu za používání v podobě fajn upgradu zbraní, kdy dostanete větší zásobník, optiku, nebo granátometu. A nutí to používat a levelovat víc zbraní a ne jen tu božskou STG44. Fritzové reagují správně na zásahy, umí se krýt a nejsou vůbec tupí. Líbí se mi, že postava se pohybuje plynule, ale přitom přes myš a klávesnici cítíte jistou váhu. Když se setkáte se snipery, tak vystřelí a mění pozici, ne jako v jiných hrách, kde stojí na místě a čekají na headshot od hráče. Bojiště opravdu působí dobře, nepřátelé nestřílí jen na vás, ale i na spojence. Když vybuchne granát u nepřítele, nebo u spojence, tak mu ulítne helma, nebo čapka.

Co se týče audiovizuálu, tak hra vypadá a zní suprově. I když je hra super plynulá od začátku, doporučuji vypnout post-processy a je třeba se trošku pohrabat v souborech.

Ani náhodou to však není dokonalá gamesa, absence příběhu a postav zamrzí. Navíc poslední mise je nepřehledná a těžká, občas zlobil výtah v této vertikální mapě, který byl zabugovaný. K tomu moc nepomáhá, proč někteří vojáci po vás střílí panzerschreckem a další voják má být jako nějaký obněnec s kulometem a přežije 5 headshotů, nevím, proč autoři dali tyhle Wolfenstein prvky do klasické ww2 hry.

Hru můžu doporučit. Narozdíl třeba od předchozího Pacific Assault, který se ze začátku zdál filmový, se supr mechanikami a detaily, ale brzy tomu došlo dech. Tohle v Airborne není, tady si budete 3 hodiny chrochtat s fakt bezkonkurenční střelbou a pak je konec. A i když to často neříkám, hra by snesla třeba o hodku či dvě víc, protože se hrála prostě dobře.

Od patlalů, co vytvořili Turning Point, jsem moc nečekal, ale dobrou zprávou je, že to není úplný shit. Hra se aspoň dobře ovládá a až na jedno místo, kde se musí stáhnout fps, jede naprosto plynule. Má dobrou zápletku a rockový soundtrack, a to je tak nějak všechno. Rozhodně je to ale pořád lepší výsledek než jejich předchozí propadák.

Zápletka otevření Pandořiny skříňky je fajn, ale timtklady v narativu končí. Vaše postava v obleku nemluví, ale píše si zápisky. Nechápu, proč nemluví. Buď tedy jedeme stylem „ty jsi Gordon Freeman“, nebo je to plnohodnotná postava, která je napsaná a nadabovaná, ne nějaký líný mix mezi tím. Pak přijde neslaný nemastný konec a to, co následovalo, mělo být asi jako upoutávka na druhý díl.

Hratelností je to klasická stará, trošku akčnější Half-Life koridorovka. Hra je z roku 2008, ale vypadá spíše jako první várka her na Xbox 360 / PS3. Nehraje se to špatně, ale prostě to dneska už neosloví. Level design taky moc hře nepomáhá. První hodinu se pořád couráte v USA, kde se střídá rozbořený povrch ulic a metro.

Je to funkční a plynulá střílečka, a jestli si chcete jen zastřílet, tak neuděláte chybu.

Příšerná, příšerná hra. Nejhorší AA FPS hra, kterou jsem hrál. Příšerné ovládání, kdy se postava neustále zasekává o kdejakou překážku. Příšerná střelba, kdy skopčáci vůbec nereagují na zásah a jen se pak sesunou k zemi o sekundu později. Příšerné zvuky, příšerná grafika, soundtrack zní jako naháněčka ze Sám doma. Hrůza a děs. Kromě zápletky to nemá nic. Fuj, fuj, fuj.

Vedle toho i Call of Juarez: The Cartel vypadá jako špičková hra. Vedle toho se hraje i generická střílečka od City Interactive jako masterpiece. Ble, i ty tři hodiny byly až až.

Celou dobu jsem měl těžký pocit na prsou, protože postava například přebila až na třetí stisknutí R. Nebo se neustále zasekávala ve dveřích. Hrůza, to nejde ani slovy popsat, jak je tahle hra špatná.

Upřímně, kdyby Hour of Victory neustále nepadalo, tak je to lepší zážitek než tohle. Jo a přehodnoťte fakt, že další hra od vývojářů Legendary je tu hodnocená ještě hůře. Ta hra je aspoň funkční a relativně zábavná střílečka. Turning Point je ten pravý ořechový shite.