100!!! Celebrate good times, come on.
Stý komentář oslavíme hrou, která je na Wikipedii v seznamu nejhorších her, které kdy vznikly.

To takhle přijde do baru komunista a 170 cm vysoký Slovák se znuděným hlasem Mickeyho Rourkea, a než si komunista stihne objednat vodku, Slovák mu vrazí do krku nůž se slovy „Rock n Roll motherfucker, rock n roll“.

Ale vážně, Rogue Warrior není tak špatná hra, jak se někteří recenzenti tváří. Je to více než funkční střílečka s pěkně zpracovanými zbraněmi (opravdu hezký Kalašnikov), funkční AI (kryjí se, střílí z krytu a občas se mě snažili i flankovat), překvapivě solidním soundtrackem a již zmíněným Mickeym Rourkem, který sice zní docela, že to má na háku, ale furt má dost charismatický hlas, aby to táhl. A co, že to příběh skoro nemá a dá se shrnout jedním souvětím: Hláškující Slovák Richard „Dick“ Marcinko je na Black Ops akci v Severní Koreji, tam se to zvrtne, tak cestou domů přes USSR aspoň zničí několik továren na rakety.

Je to koridorová střílečka, která nic jiného nenabízí. Gunplay to má ale solidní, zbraně jsou přesné a smrtící, ale stejně tak vaše postava moc nevydrží. Což je trošku downer, když si člověk řekne, že hra byla prezentovaná, že hrajete za Chucka Norrise, co drtí komunisty jako Rambo. Marcinko se může krýt s přechodem do třetí osoby, může sejmout komunistu na jedno zmáčknutí písmenka E s celkem pěknou sadou animací a hláškami.

Horší je technický stav hry. Hra je locknutá na 60 Hz a 58 FPS s příšerným input lagem. Tohle se obejít bohužel nedá, nebo spíše herní komunita kolem hry je tak malá, že se tím ani nikdo nezabýval. Tohle je u mě hlavní zabiják hry. Já jsem na žádné bugy nenarazil, zmíněná AI taky nebyla tak špatná, jak někteří píší.

Kromě senzačního Brno Transit jsem ještě nikdy jiné hře nevytknul krátkost. Krátké hry mi vůbec nevadí, naopak, ale tady mě po cca hodině a půl rapující Mickey Rourke v titulcích opravdu překvapil. :-D

Takže si Bethesda zaplatila Rebellion, aby udělala kopii Modern Warfare s trochou Tom Clancy's Rainbow Six: Vegas, a tak tu máme velmi krátkou hru s příšernou optimalizací, a co dělá, tak nějak dělá průměrně. Je to pádný důvod, aby hra byla označovaná jako nejhorší hra všech dob? Ne! A když už nic jiného, tak rapující Harley Davidson!!! Automaticky 60 %

Další z uspokojujících simulátorů. Hra o kopání je překvapivě o… kopání a o krtcích. O rok starší a chudší příbuzný The Spotter: Dig or Die, který je kratší a méně komplexní. Kopete, sbíráte kovy, kameny, uhlí a já nevím co všechno, pak to prodáte a upgradujete lopatu a svého kopáče. Neustále se vracíte do domečku, protože vaše energie a váš batůžek jsou ze začátku asi jen dvě kapsy. Zamrzí, že že začátku, když máte jen lopatu musíte myš mačkat místo držení.

A pokud máte v tomto děsivém světě přání, abyste viděli výsledky ihned a měli vše pod kontrolou (bývalá přítelkyně často utíkala k uklízení), tak je tato hra pro vás. Takových her je více a klaustrofobici mohou sáhnout třeba po sběru listí (Leaf it Alone– pro mě je to asi nejzábavnější a nejmilejší žánrovka), nebo stříkání vody (PowerWash Simulator – není to tak uspokojivé, jak by se mohlo zdát), nebo třeba moje nynější rozehraná hra, kde hrajete za uklízeče po zločincích (Crime Scene Cleaner – zatím zábavné, i když na listí to nemá). Kdyby měl někdo nějaké podobné žánrové hry na doporučení, budu rád.

Začít vtipem o Brnu by bylo klišé. Napsat, že u Jihlavy končí civilizace, by tomu taky moc nepomohlo. Ale… zaslouží si Brno svého krtka?

V těle řidiče metra v zácviku budete svědky bizarních hororových situací. Hra balancuje mezi komedií a hororem, kdy nebudete tušit, co se v danou chvíli může dalšího přihodit. V mrazivé atmosféře podzemního labyrintu zažijete mnoho děsivých surrealistických dobrodružství, že by Jan Švankmajer měl přerušit důchod a převést hru na stříbrné plátno.

Ve hře Hrot jsem nejvíce docenil zachycení českého ducha, to se Spytihněvovi podařilo bravurně. Tady je to posunuté ještě o level výš. Tohle metro je opravdu naše a řezník Krkovička, který si odběhne od porcování prasečí hlavy ke kvalifikovanému odběru krve, mluví za vše. Nasmál jsem se opravdu hodně.

Brno Transit je první hra, u které jsem vykřikl: „TO JE UŽ KONEC?!“ To jen značí o vysokých kvalitách a zábavnosti hry. Ano, Brno Transit je opravdu krátká hra. Hra je tak krátká, že dokonce i v recenzích na Steamu vidíte zástupce druhu Čecha obecného, jak napsal recenzi ke hře a stihl ji v limitu dvou hodin bez skrupulí vrátit. No a není tohle počínání ta nejlepší vizitka pro Českou hru?

Hra je znamenitá. Snad se Spytihněv zželí a vytvoří pokračování. Třeba bychom se mohli podívat do bájné stanice Bratislavská? (Jestli Spytihněv tento nápad opravdu zrealizuje, snad se mi odmění poznávacím zájezdem do Brna. Konečně by byl důvod první návštěvy.)

České hry mám rád, není totiž většího vlastence, než jsem já! A abych vám to dokázal, tak skupinu Faith No More poslouchám jen kvůli tomu, že dali Masaryka na obal svého Album of the Year! Horší je to s boomer shootery, ale tak co bych já pro vlast neudělal! Když jsem si v rámci možností užil Quake Hrot, tak proč nezkusit Half-Life Kvark.

Kromě zasazení do socialistického Česko(Slovenska) si s Hrotem nejsou ničím podobné. Kvark má modernější, pomalejší hratelnost, drží se více při zemi, tedy žádné oživlé gymnastické koně. Je to Half-Life jak vyšitý se vším dobrým i zlým.

Příběh je sice do počtu a doprovodné lore texty byly dost špatné, ale já jsem se nejvíce těšil na české socialistické reálie. Ty byly nakonec zklamáním a Hrot tohle uchopil lépe. I když jsem sám nezažil Československo, tak pořád díky malému městečku jsem pociťoval tu náladu, architekturu a kulturu třeba ještě 20 let po revoluci. A proto poznám, že autoři stejně jako já tohle nezažili, ale mají tyhle zkušenosti přenesené. Ale kluci jsou ještě o pár let mladší jak já, tak se to odpouští.

Hratelnost je Half-Life. Ale překvapivě mě to bavilo, zbraně jsou super, gore pomáhá gunplayi hodně. Líbilo se mi, že autoři schválně dali jen omezený počet zásobníků, aby hráč střídal zbraně. Ani mi nevadilo, že druhů nepřátel je jen pár. Obtížnost je nastavená velmi dobře, ke konci jsem už sice díky upgradům byl trošku silnější, i tak jsem musel párkrát opakovat boss fighty. Je to extrémně scriptovité, člověk hnedka věděl, že i když ve vyčištěné oblasti po zapnutí tlačítka na mě hnedka vyběhne hlouček enemáků. Je tu i pár puzzlů, ale jsou tak jednoduché, že je to jen krátké zabití času mezi nekonečnými přestřelkami.

Technická stránka hry je zdařilá, líbila se mi jednoduchá grafika a kluci zvládli Unreal Engine dobře optimalizovat. Hudba je fajn a český dabing nepřátel a hlasatele velmi potěšil. Co se mi moc nelíbilo, je level design, je to prostoučké, zejména ty levely v podzemí se zdají být nekonečně dlouhé a repetitivní. AI nepřátel je také dost vypečená.

Na výkon středoškoláků je to něco skvělého a i hra jako taková potěší všechny Half-Life příznivce.

Ať se propadnu, ale mezi filmovými hrami se dají najít zábavné skvosty. Po zklamání z Wanted přišel Bourne, který byl fajn filmový zážitek, ale já jsem lama s ovladačem. Od Quantum of Solace jsem moc nečekal, nejen že je to slabší díl Bonda, ale navíc ho dělají „ti druzí“ z Activisionu – Treyarch.

Nebudete se cítit jako Bond. Je to Call of Duty, akční střílečka na enginu z CoD 4, která se ovládá jako CoD, ale jako střílečka to opravdu funguje. Nevím, jak se to Treyarchu povedlo, ale velký počet zbraní, nepřátelé dobře reagující na zásahy (dost pomáhá ukazatel zásahu), dobré ragdolly a třeba prvky jako přidání tlumiče a změna režimu střelby mě velmi potěšily a jako hra na jeden večer je to velká paráda. Hra kombinuje první a třetí pohled, kdy Bond dokáže přejít do třetí osoby, když se kryje, chce sundat někoho na blízko nebo dělá nějaké skopičiny se žebříkem, případně se snaží nespadnout z římsy (příšerná minihra). Funguje to velmi dobře, ale pokaždé, když first person střílečka má tohle krytí, tak víte, že váš hrdina moc nevydrží. A opravdu, Jimmy toho moc nevydrží a často jsem musel opakovat některé tužší segmenty, a to jsem hrál s myší a býval jsem master v Overwatchi. :-D

A hra se sice tváří, že by hráč mohl některé segmenty projet na stealth, ale přišlo mi, že to moc nefunguje. AI, i když se umí krýt a vlastně není vůbec hloupá, tak docela podváděla, nebo se možná zapnul script, když autoři chtěli přestřelku? Na špatné skripty je Treyarch mistr.

Jak už jsem zmínil, hra běží na CoD enginu a když jsem hru zapnul, byl tam lock na 30 FPS (vývojáři v té době opravdu PC hráče nesnášeli). Ale to se dá obejít přes PCGamingWiki. A hra i když měla časté propady FPS, jela víceméně dobře. Co mě překvapilo, je, že Treyarch docela překonal možnosti enginu. Vidíme zde Bondův stín, nohy a i nasvícení se zdá být lepší, než jsme byli zvyklí v CoD hrách. Tohle jsou věci, které se objevily až tuším na novém enginu o deset let později v Infinity Warfare. Hra několikrát spadla a několikrát jsem musel snížit FPS na 60, abych mohl pokračovat hrou. Zvuk je solidní, soundtrack fajn. Ksicht Craiga sice máme, ale dabér Bonda není Craig (ten se ke hrám dostal až s dalším dílem Blood Stone), ale anglický herec Maxwell Caulfield, kterého fajnšmekři mohou znát z The Real Blonde, a odvedl dobrou práci. Skoro bych nepoznal, že to není Craig. Cutscény nejsou tak dobré jako měl třeba Bourne Conspiracy, ale tak nemůžeme chtít všechno.

Příběhově je to zvláštní slepenec scén z Quantum of Solace, kdy ve třetině hry najednou skočíme zpátky v čase a hrajeme zase asi hodinu a půl slepenec scén z Casino Royale. Tohle taky The Bourne Conspiracy zvládl lépe. Asi by bylo dobré si tyhle dva filmy připomenout. Já jsem sice velký Bond fan, ale filmy jsem viděl více než před deseti lety a trošku jsem tápal. Moc nepomáhá, že tam nejsou titulky.

Sečteno podtrženo, tohle je asi nejzábavnější Treyarchova hra. Není to dokonalé, ale jako střílečka na jeden večer to funguje více než dobře. A pocit ze střelby to má lepší než dobové CoDy včetně mých oblíbených Modern Warfare. A to je co říct!

Jesus Christ, that's Jason Bourne. A nese nám kvalitní zapomenutou hru.

V první řadě má The Bourne Conspiracy kvalitní filmový příběh, který si bere základ z prvního filmu, ale přidává i prequelové momenty. Zjistíme, co předcházelo osudové amnézii, a podíváme se zpátky do časů, kdy ještě Bourne poslušně pracoval pro svou chlebodárnou agenturu. Cutscén je hodně a jsou fakt pěkné, dabing je kvalitní a soundtrack potěcha. Někoho může mrzet, že Matt Damon ve hře není, ale já jsem za nový slušivý Jasonův obličej radši :-D

Co hratelnost? Přestřelky nemají moc silný aim assist, takže pokud jste lama s ovladačem jako já, budete proklínat, že hra není na PC, protože s myší by se to hrálo mnohem lépe. Zbraně jsou přesné a jeden headshot je fatální. Ano, tohle by člověk čekal jako standard, ale bohužel tomu tak často není – viz třeba další filmová hra Wanted: Weapons of Fate. Headshoty jsou tady opravdu uspokojivé a rag doll fyzika je fajn.

Další částí hratelnosti jsou pěstní souboje, které mají top animace. Hra navíc obsahuje feature zvanou adrenalin – když zabijete nepřítele pistolí nebo během souboje nabijete ukazatel, můžete provést speciální takedown. Bourne při něm využije prostředí levelu a omlátí protivníka o zeď, trubku nebo třeba stůl. Tohle je něco úplně jiného než tři opakující se animace ve Wantedu. Autoři si s tím dali opravdu práci a každá mapa má jiné zakončení soubojů. Adrenalin můžete využít i při přestřelkách. Funguje to trochu jako ve Tom Clancy's Splinter Cell: Conviction, jen o dva roky dřív a podle mě stylověji. Nejvíc mě ale štvaly boss fighty. Jsou strašně dlouhé. Buď jde o několikaminutové pěstní souboje, nebo o přestřelky, kde boss vydrží absurdní množství zásahů, než hra konečně spustí další fázi skriptu. K tomu ještě krátká automobilová honička v Paříži, která je spíš úsměvná než napínavá. Na druhou stranu hra skvěle pracuje s tempem. Jednou bojujete na blízko, pak prosakujete okny během přestřelky a za chvíli vás hra hodí do úplně jiné lokace. S tím se váže i mnoho QTE momentů.

Technická stránka hry je na svou dobu výborná. Potěší zničitelnost prostředí i překážek, za kterými se nepřátelé kryjí. Nepřátelé jsou docela chytří, reagují i na kulky svištící kolem nich sadou animací, např úlekem si sednou na zadek. Znovu zdůrazním, že právě animace jsou tady absolutní top a nikdy jsem se nenabažil strkání nepřátel do friendly fire.

Velmi podceňovaná a zapomenutá hra, která trpí hlavně tím, že nikdy nevyšla na PC a zbytečně natahuje pěstní souboje s bossy. Když už ji ale srovnám s Wanted, tak ji skoro ve všem překonává. Celkovým feelingem mi připomíná spíš James Bond 007: Blood Stone, jen je vážnější a Jason se nebojí pořádně ušpinit ruce. Doporučuji!

Po velmi příjemné a barevné hříčce Leaf It Alone jsem potřeboval další „cozy“ gamesu. PowerWash Simulator mě vůbec neuspokojil, ale na Steamu padla do oka tahle nová indie blbina o kopání a tower defense vaší základny.

Kopete, upgradujete kopáčské skilly a svoji základnu. Večer přijdou mutanti a musíte se ubránit pomocí své střílny a později i automatických věží. Brzy zjistíte, že noční tower defense je spíš otravná mechanika a jen přerušuje samotné zábavné kopání. Naštěstí si můžete snížit obtížnost a nechat obranu běžet téměř automaticky.

Horší je, že zhruba půlka hry je dost nudný grind, protože autoři špatně nastavili postup hrou. Postava má málo energie a malý batoh na loot. Takže se pořád vracíte na základnu s jetpackem, který má taky malou výdrž. V poslední třetině hry ale dostanete obrovské upgrady a najednou můžete kopat opravdu dlouho. Díky neomezenému jetpacku je pak návrat na povrch otázkou pár vteřin. Jenže batoh zůstane stejně mrňavý.

Aby toho nebylo málo, ufouni vám pravidelně chtějí unést psa. Já jsem si svého psíka oblíbil, takže jsem vždycky všechno nechal být a šel mu rychle pomoct, i když to zdržovalo a bralo drahocenný čas, který bych raději strávil kopáním.

Graficky je hra dost jednoduchá a třeba na zmíněné Leaf It Alone se nechytá. Tam byla mnohem lepší stylizace i fyzika objektů. Tady okopaná zemina levituje místo aby se celá zhroutila. FPS navíc nejsou stabilní.

Hudba je ale fajn a potěší i rádio, které sice pořád dokola opakuje jen pár písniček o kopání ve smyčkách, ale na začátku hry to působí příjemně.

Je to přesně ten typ hry, který vás nepustí spát. Na rozdíl od Leaf It Alone má ale mnohem horší game design. Člověk si nemůže říct: „Ještě vykopu jednu velkou jámu a půjdu spát.“ Ta jáma je celek a má sto metrů do hloubky, pětadvacet na šířku.

Hra trpí několika začátečnickými game design chybami a je vidět, že jde o prvotinu mladého studia. Na Redditu si na podobné problémy stěžovalo víc lidí, takže je možné, že další updaty přinesou zlepšení. Já už se ale ke hře nejspíš vracet nebudu a raději si vyhlédnu další levely o sběru listí :-)

Co dělá střílečku dobrou? Pocit že střelby? Příběh? Hezká grafika? Wanted nemá ani jedno. Je to ryze průměrná střílečka, která na papíře asi vypadala dobře, ale autoři nezvládli to hlavní, aby byla zábavná a hrála se dobře.

Příběh nemá cenu řešit, je to prosťoučké a hlavní postava je extrémně nesympatická, ale klidně bych to i odpustil, kdyby se to dobře hrálo. Je několik možností, jak přistupovat ke střelbě ve střílečkách a Wanted se rozhodla pro tu nejhorší možnou obrovský statický kruh, který se sice další střelbou nezvětšuje, ale trefit headshot pokud jste od cíle dále než 10 metrů je skoro nemožné. Zbarví se kruh do červena a myslíte si, že máte vyhráno? Nee, střela může dopadnout kdekoli v tom kruhu.Tohle by se možná hodilo k Gears of War, ale tady jste přece elitní super zabiják, co dokáže ohýbat trajektorii střely. Takže většinu času se budete krčit za překážkou a čekat na autoheal, protože hlavní hrdina nevydrží nic na střední obtížnosti. Máte sice v rukávu super schopnost ohýbání střel, ale to funguje jen v první polovině hry, kdy vaší protivníci padnou po téhle jedné střele do hlavy. V druhé polovině hry se jim navíc magicky zvýší životy a vydrží i headshot. Pak tu máme typka s brokovnicí, co vydrží 10 střel do trupu. Já nevím, že ty hry dané doby aspoň nemohly okopírovat game design staršího, ale výborného Maxe Paynea 2, kdy střely dopadaly tam kde míří zaměřovač, což je úplně jiný zážitek plný přesně akce a headshotů. Implementace jen tohohle a hře bych klidně dál o 20 procent víc.

A co další náplň hry? Takže kromě nekonečného nezáživného střílení a krytí se v hnusných koridorových levelech vás čeká statická minihra se sniperkou a s těžkým kulometem. K tomu boss fighty, kdy stačí jen využívat své super schopnosti a doplňovat si je zabitím poskoků. GAME DESIGN.

Mám rozehranou další hru hru podle filmu Robert Ludlum's The Bourne Conspiracy. Ta se zdá být mnohem zábavnější hrou, která má hezké levely, filmovost a dynamickou hratelnost.

As Dusk Falls je hit or miss hra. Rozporuplná není jen mezi hráči, ale i mezi recenzenty. Trojanová hře dala 6/10, zatímco nerdi z Indiana 9/10. Tady i na Metacriticu je to celkem zprůměrované. Snažil jsem se být optimista, ale tak nějak jsem už po půl hodině hraní věděl, že to na devítku fakt nebude.

I když je celková zápletka docela dobrá, autoři příběh často zabíjí zkratkovitostí a nelogickým chováním postav. A i když vám hra většinou dopředu naznačí, co bude následovat po určité volbě, občas prostě řekne „fuck no“ a stane se něco úplně nečekaného. Třeba nesympatický pan X se zabije v autě, přestože tomu nic nenasvědčovalo, jen aby to vytvořilo určité podhoubí pro druhou polovinu hry, která se odehrává o 14 let později.

Tam sledujeme traumatizovanou holčičku, nyní už dospělou ženu. Jenže v mojí verzi příběhu vlastně ani neměla být traumatizovaná, protože se její rodině prakticky nic nestalo a výsledkem by to byla spíš jen zajímavá historka na Tinder date.

A přesně na tom je vidět, že autoři to neměli moc promyšlené. Konec je uspěchaný, místy nedodělaný a některá scénáristická rozhodnutí působí jak z televizní soap opery. Některé linky navíc nemají téměř žádnou váhu pro další děj (TY NEJSI MŮJ SYN). Hodně mi to připomnělo nechvalně známou příběhovou linku Evelyn a Jamese z druhé série Twin Peaks.

Já jsem věděl, že chci hru dohrát, ale protože jsem z ní nebyl úplně na větvi, rozhodl jsem se maximalizovat příběh a snažil se, aby žádná z postav neumřela a neuzavřela se mi žádná linka. Většinu času bylo jasné, jak se pro dobrý konec rozhodnout, až třeba na toho pana X, kdy se ukázal nedostatek ve scénáři.

Jenže to byla chyba, protože podle porovnání videí na YouTube je dobrý konec ten nejodfláknutější a už zmíněná druhá polovina hry v tom časovém posunu skoro nedává smysl. Na spoustu postav z první poloviny hra prakticky úplně kašle.
Ve výsledku je ale vidět, že snaha tam byla. Herci skvělí. Hudba je super a sedl mi i grafický styl. Kdyby hra nenechala tolik věcí nedořešených, možná bych si ji někdy znovu zahrál, protože podle videí jsou některé konce opravdu dost odlišné. Jenže hra by musela dovolit přeskakování dialogů nebo aspoň výrazné zrychlení scén.

To asi v zasedačce v Activisionu před 20 lety proběhlo takhle: „Call of Duty 2 byla něco, že? Tak proč neudělat skoro stejnou hru, akorát takovou nudnější, ošklivější, méně výpravnou. Jo a všichni hráči na PC stejně akorát sprostě kradou, tak to uděláme jen na ty nové konzole. Dejte to na starost tomu levnějšímu studiu, co dělalo hry o Spider-Manovi.“

Ve výsledku to není zas tak špatná hra své doby. Bere si to tu plynulost přestřelek z druhého dílu. Má to sice ten zastaralý game design plný scriptů, které se často bugly a musel jsem restartovat checkpoint. Graficky je to velmi šedé. Mělo to velmi špatný a agresivní aim assist, který byl spíše na obtíž. Nakonec jsem hru dohrál za 5,5 hodiny. Z příběhu si nic nepamatuji, ani si nevybavím specifickou misi kromě jízdy v džípu a v polském tanku. Hudbu to ale mělo fakt pěknou, to zase jo.

No jo, hrát tuhle hru dnešní optikou je těžké. Na druhou stranu jsem první Call of Duty dohrál jako malinký několikrát a těch nespočet hodin na GamePark multiplayeru… Tak asi by se mi to v té době líbilo. Horší je, že Infinity Ward se aspoň snažilo o nějaké změny, zatímco Treyarch to mělo ze začátku asi zakázané a jelo safe. O to víc je znát další hra Call of Duty: World at War, která vyšla v roce 2008 a po skvělém, revolučním Call of Duty 4: Modern Warfare působí jako krok zpátky a další recyklace.

Po skvělém druhém dílu jde prostě o downgrade a recyklace, ale budu se tvářit, jako že jsme stále v nultých letech, a dám tomu trochu shovívavější známku.

Na Syndicate jsem se těšil. Je to jedna z posledních větších FPS her, které jsem ještě nehrál. Bohužel je to taková mdlá střílečka, která se sice tváří jako originální cyberpunková akce, ale sama neví, čím vlastně chce být.

Kromě celkem zajímavého cyberpunkového zasazení do světa zlých korporací ovládajících celé státy hra narativem nemá moc co nabídnout. Příběh ani postavy nejsou nijak zajímavé. Z nějakého důvodu si autoři zaplatili Briana Coxe i Rosario Dawson, ale hra jejich hvězdný potenciál skoro vůbec nevyužije. Příběh je prostoučký a od začátku budete tušit jaké dvě postavy vás zradí. Hrajete za agenta korporace a všichni ostatní agenti jsou buď přehnaně sebevědomí, nebo trousí drsné hlášky. Jen váš hlavní hrdina z nějakého důvodu nemluví.

A podobně je to i s hratelností. Ostatní agenti mají hromadu života, štíty a spoustu gadgetů, zatímco vy, který by měl patřit mezi elitu, umíráte během pár sekund bez krytí. Do toho jsou k dispozici dost slabé zbraně a až později získáte něco silnějšího. Jenže i tehdy nepřátelé vydrží nesmyslné množství zásahů. Vojáci korporací často přežijí několik headshotů z těžké pušky, což bych i bral. Ale neobrnění povstalci kteří přežijí headshot z revolver už docela narušovali imerzi. Zbraní navíc není mnoho. Některé mají alternativní režim střelby, který občas působí jako úplně nová zbraň, ale velká část arzenálu je dost nevýrazná. Třeba brokovnice působí dost slabě. Na druhou stranu revolver je skvělý a díky své síle se stal mojí nejoblíbenější zbraní ve hře. Hra obsahuje čtyři různé schopnosti rozhraní čipu. Můžete zpomalit čas při míření, donutit nepřítele spáchat sebevraždu, donutit ho, aby vám při boji pomohl, nebo přehřát jeho zbraň, až exploduje. Tyto schopnosti jsou docela zábavné a hra na nich staví většinu akce. Jenže systém jejich používání působí dost odfláknutě a upgrady jsou velmi jednoduché. Další zvláštností je neustálé mačkání klávesy F při téměř každé interakci.

Technická stránka také není žádná sláva. Hra není moc dobře optimalizovaná a několikrát mi spadla. Je to přehnané přesvícené. Když postava sprintuje, obraz se podivně ztmaví a celé to vypadá spíš jako bug než záměr. Animace jsou nepřirozené, pohyb působí těžkopádně a sprint připomíná pomalé klouzání po zemi, k tomu připočíst dvoumetrový skluz ze sprintu nehledě na nakloněnou rovinu. Soundtrack mi kromě dubstepu v závěru neutkvěl v hlavě ani pár minut po dohrání.

Přitom z toho mohla být dobrá akční jednohubka. Stačilo si půjčit plynulejší pohyb třeba z Crysis 2 a trochu ubrat nepřátelům životy.

Pokud milujete střílečky tak jako já a hráli jste snad všechny dvojáčkové i trojáčkové akční tituly, tak je logickým krokem začít zkoušet indie hry. Těch je v současné době opravdu hodně. Devadesát pět procent všech těchto stříleček jsou boomershootery. Pokud jsou jen stylizované do retro podoby, tak mi to nevadí. Když jsou ale opravdu čistokrevné boomershootery plné arén a frenetické akce, většinou to není nic pro mě. Naštěstí Pigface sice vypadá jako hra z roku 2000, ale má moderní design a hraje se opravdu skvěle.

Herní náplň připomíná čištění nepřátelských táborů v novějších hrách ze série Far Cry. Máte možnost zvolit si mnoho cest, jak úkoly splnit, a ty se odvíjí hlavně od toho, jakou zbraň si vyberete.

Střelba je uspokojivá. Zbraní je hodně a můžete je upravovat. Některé mapy jsou vhodné na odstřelování, jiné zase na brokovnice a samopaly. Můžete zkusit i boj na blízko. Některé mise mají specifické úkoly a teoreticky je možné je projít potichu bez jediného zabití. Po každé splněné mapě dostanete peníze a vrátíte se do své špinavé garsonky, kde nakupujete nové zbraně a jejich upgrady.

Levelů není zatím mnoho, to ale hra kompenzuje vyšší obtížností a level designem. Budete často umírat hlavně při prvním průchodu. Některé levely jsou menší, jak dělané na rychlé vydělání herní měny a zkoušení nových zbraní. Jiné levely jsou větší a důmyslnější.

Hra je zábavná. Zamrzí jen AI nepřátel, občasné poklesy FPS a zbytečně temná a násilná stylizace, která by si občas zasloužila trochu odlehčit. Těšing na další updaty a klobouk dolů, že to dělá jen jeden člověk.

21. díl. To je vcelku šílené číslo. Tak jak dopadla každoroční ždímačka peněz z pohledu kampaně tentokrát?

Celou hru mělo na starosti mé neoblíbené studio Treyarch, ale kampaň se podle Googlu ujal Raven. Raven se už v předchozím díle Black Opsu vcelku vycajchnoval rozdílným přístupem k singleplayerové části. Koridorové script mise doplnili immersive sim misemi, kde hráč mohl vyřešit úkol více způsoby. Teď studio zašlo ještě o něco dál a připravilo si do kampaně opravdu dost náplně. Namixovali koridory, několik immersive sim misí, mise na otevřené mapě i stealth pasáže. Do toho můžete mezi misemi hledat záhady v safehousu a kecat se svými kumpány. Navíc už se nedržíme jen akčního/spy žánru, ale ochutíme i hororové halucinogenní mise.

Narativ je dost překombinovaný. Znovu Black Ops vykrádá sám sebe a máme tu nebezpečnou chemickou zbraň, záhadnou vojenskou skupinu, která chce touto zbraní provést teroristický útok, a do toho náš nový hlavní hrdina znovu nemluví, přestože může vybírat odpovědi při konverzaci a má historii s touto psycho-chemickou látkou. Jenže jako celek to prostě nefunguje. Není žádný vztah k hlavní postavě, není ani žádný vztah k záporákovi, i když se tvůrci díky psycho flashbackům očividně snažili. Všechno je zvláštně slepené dohromady. Není to vyloženě špatné, ale musíte u toho hodně vypnout mozek.

Technická stránka hry je skvělá. Na rozdíl od svého předchůdce Cold War, který běžel stále na starém, jen lehce upgradovaném Black Ops enginu, má BO6 konečně nový Modern Warfare 2019 engine. Tohle mě u Cold War fakt štvalo, protože MW19 byl po technické i audiovizuální stránce malý zázrak a i kampaň měla dobrou a plnou inovací. Tohle Infinity Ward prostě umí – vždy vytvoří něco revolučního a Treyarch pak rok nato jede ve starých kolejích, protože není schopný kreativní změny. Stalo se to v roce 2007 s Modern Warfare a o rok později s World at War, který byl v podstatě jen horší CoD 2 bez jakékoliv kreativní inivace. Tyhle rozdíly pak přetrvaly i v dalších dílech. A hra vypadá a zní opravdu skvěle. Optimalizace drží, žádné záseky ani propady FPS. Hra má moc pěkné filmečky, takřka fotorealistické vizuály a kvalitní dabing.

Jak už jsem nastínil, hra není jen koridorový akční film, ale objevíme i více spy misí. Například máme za úkol získat scan sítnice kongresmana (bohužel ne Billa Clintona, který je v misi také přítomný) a můžeme toho dosáhnout několika různými způsoby. Pak nás hra vyhodí v Iráku na otevřenou mapu, kde můžeme plnit hlavní mise v libovolném pořadí, do toho i několik vedlejších úkolů. Tohle mi připomnělo můj milovaný Far Cry, kdy jsem si postupně čistil mapku. Pak zde máme i nějaké hororové psychedelické mise. Ty jsou překvapivě vydařené a umělý panáci, kteří se hýbou jen mimo zorné pole, byly příklad dobrého kreativního záměru.

Zbraní je dostatek a i když vypadají občas zvláštně, střílí se z nich skvěle a jako střílečka to funguje velmi dobře. Zamrzí jen nadužívání nepřátel s neprůstřelnou vestou (dost z nich ani nejsou obrněnci), kteří žerou náboje po desítkách, než jim konečně prostřelíme helmu. Když myslím po desítkách, tak myslím, že přežijí několik zásobníků přímo do hlavy z útočné pušky. A jako by to nestačilo, objeví se i tito nepřátelé se štítem, které nejde prostřelit ničím, takže hráč musí střílet do nohou, což jen dál zdržuje tempo soubojů.

Pokud si ale odmyslím nedostatky v příběhu, němého protagonistu a pár otravných mechanik, pořád jde o kampaň, která nabízí opravdu hodně a působí dost fresh dojmem. Musíme si přiznat, že v době online service her AAA kampaně u stříleček vymizely a Call of Duty je jediné, které se jich pořád drží. Proto když vyjde takhle nadprůměrně dobrá kampaň, jsem spokojený.

Barevná cozy hříčka jak dělaná na večerní relax. Snažíte se zbavit spadaného listí na svém pozemku. Postupně vylepšujete své schopnosti a získáváte nové účinné nářadí, dostáváte se do nových lokací. Co si hra předsevzala, dělá dobře. Líbila se mi grafická stylizace, optimalizace je s těmi tisíci listy překvapivě skvělá a zamrzí jen absence nějaké relaxační hudby při té lopotě :-)

Těch 102 400 listů uklizeno za 2 a něco hodiny a dokážu si představit i nějaký speedrun, protože jsem byl hlemýžď...nebo si až moc hrál s házením odpadkových pytlů na koš? :-)

Tak co náš oblíbený šťastlivý darebák provede tentokrát?
Varování: Tato recenze může působit až příliš kriticky, přestože se stále jedná o velmi dobrou hru. Důvodem je, že druhý díl byl opravdu výjimečný.
Když už jsem si říkal, že se konečně dočkáme hlubšího vykreslení postav a lepšího příběhu, přicházejí autoři se scénáristickými rozhodnutími, zkratkami a berličkami, které výsledný zážitek spíše podkopávají.Motiv oblbovací drogy se opakuje hned několikrát a vrcholí závěrečnou halucinogenní sekvencí, která děj výrazně neposouvá a působí spíš jako umělé natahování herní doby.
Také jsem doufal v lépe napsaného záporáka a jeho sidekicka, ale jejich potenciál zůstává spíše nevyužitý. K tomu se přidává uspěchaný závěr. Zatímco druhý díl měl alespoň bossfight, zde finále proběhne převážně v jedné delší cutscéně. Navíc se vracejí i některá klišé z předchozích dílů. Například Elena se znovu objeví, snaží se Nathana odradit, ale nakonec mu stejně pomáhá, což už nepůsobí tak svěže jako dřív.
Hratelnost je sice v jádru stejná jako ve dvojce, ale celkově má hra pomalejší tempo a místy se zbytečně zdržuje méně zábavnými pasážemi, jako jsou jednoduché pěstní souboje postavené na QTE.
Na druhou stranu technické zpracování zůstává špičkové. Grafika, zvuk i dabing jsou stále na vysoké úrovni. Fyzika sněhu ze dvojky se tentokrát proměnila ve fyziku písku, která byla na svou dobu opravdu působivá.
Osobně mi navíc úplně nesedl oficiální český překlad, který je místy až příliš volný. Výrazy jako asshole, damn nebo shit jsou překládány zbytečně expresivně.
Uncharted 3 je tak po skvělém druhém dílu spíše zklamáním. Nejde o špatnou hru, ale trpí pomalejším rozjezdem, uspěchaným koncem a nevyváženým tempem, přičemž na povrch začínají více vystupovat i příběhové nedostatky. Stále ale nabízí výborné dialogy, špičkový audiovizuál a silnou prezentaci.
Přemýšlel jsem, že si znovu zahraji i čtvrtý díl, tentokrát na ovladači. Možná bych ho ocenil víc než při prvním hraní, kdy to byl můj první Uncharted.. Upřímně se mi do toho ale moc nechce, protože si z něj po roce pamatuji jen minimum. Nejvíc „wow“ momentů tak pro mě stále nabízí druhý díl, který zůstává nejlepším v celé sérii.

The Rise of the Golden Idol je skvělým pokračováním výborného prvního dílu The Case of the Golden Idol
Opět si procvičíme dedukci, paměť i pokročilejší angličtinu, abychom dali dohromady, co se na jednotlivých scénách vlastně stalo. AHA momentů je tu opravdu dost.

První výraznou změnou je přehlednější rozhraní. Okna s hádankami lze přesouvat a mít jich otevřených hned několik najednou, což výrazně zpříjemňuje řešení.

Příběh se přesouvá z okouzlujícího 18. století do 70. let 20. století, ale vůbec to nevadí. I tato doba má svůj půvab a přináší řadu zajímavých postav. Upřímně, to, co se autorům podařilo vytvořit, bych si klidně dokázal představit i v podobě seriálu.

Jediná menší výtka oproti prvnímu dílu je v soundtracku.
V jedničce byl opravdu geniální a výrazně podporoval atmosféru. Tady sice není špatný, ale už tolik nevyniká.

Mezi mé oblíbené scény patří činžák, talentová show a exotický tanec.

Ta hra je tak špatná, až… čekali jste, že napíšu „až je zábavná“? Ne, bohužel. Ta hra je prostě jen špatná. Laciný, nezábavný klon Gears of War se zajímavou, ale nedotaženou zápletkou jak z Krajních mezí. Nevyvážená obtížnost, nezábavná hratelnost, repetitivní přestřelky, generický soundtrack, bugy, špatný dabing a naprosto příšerné dialogy.

Hra přitom nezačala špatně. I když vám neustále bere kontrolu a pouští jednu lacinou cutscénu za druhou, intro se zápletkou a záhadami mě docela navnadilo na další hraní. Jenže ta hra prostě v ničem nevyniká a je extrémně nezábavná. Nejhorší dialogy za poslední dobu, trhají uši. Asi je psal Tommy Wiseau, takhle mi nebylo zle ani u Days Gone.

Když cynicky říkám, že kvůli Ubisoftu je půlka dnešních her open world a kvůli Valve ta druhá live service, nesmím zapomenout, že generické a špatné hry jako je Inversion mají taky svůj podíl na zániku tohoto oblíbeného žánru lineárních stříleček. Vůbec se nedivím, že se studio dalo radši na porty na konzoli switch.

Můj nejoblíbenější Polák je sice kachna Polák velký, ale to nic nemění na tom, že v Polsku existuje hromada menších studií, která našla inspiraci ve velkém úspěchu CD Projekt. A i holky a kluci z Flying Wild Hog by rádi vytvořili hru, která by konkurovala velkým západním titulům.

Ve výsledku je Evil West takový God of War říznutý westernovým steampunkem. Koridorovka jak z roku 2009. A to myslím vlastně jako pochvalu, protože tenhle typ her dnes skoro nevzniká. Mlátíte, střílíte, kombinujete schopnosti a hra vám je postupně dávkuje tak, že i v páté hodině máte radost z nového vybavení, které přemožitel upírů Jesse Rentier tahá na zádech.

Lineární hry mám rád, ale tady je to brutální. Neviditelné stěny jsou všude, Jesse neseskočí ani malý kopeček, dokud nedojde na správné místo se skriptem. Tyhle interakce jsou navíc vždy označené řetězem. Zlatá červená barva v Mirror's Edge. A i když hra vypadá hezky, je strašně statická. Nerozstřelíte ani láhve postavené na stole, což vyloženě svádí k otestování upgradovaného elektro revolveru.

Struktura je pořád dokola to samé: cutscéna, walking simulator, prohledat kouty, najít penízky a bedny, souboje v aréně, walking simulator, aréna… Nedej bože, když se poslední monstrum v aréně bugne a nezapne se skript, tak je chudák Jesse uvězněný a nemůže přeskočit místo označené řetězem do nové části lokace.

Souboje jsou naštěstí zábavné. Mají pěkné animace, povedený design monster, hraje dobrá hudba, Jesse hláškuje, ability na cooldownu nutí přemýšlet a i když se to časem opakuje, pořád to baví. Komba jsou trochu krkolomná, ale časem si každý najde styl, který funguje.

Příběh je jednoduchý mix westernu z konce 19. století, steampunku a upírů. Neurazí, ale moderně stylizované dialogy hru sráží. Moderní hlášky, nadávky a třeba slovo „nerd“ prostě z kovboje dané doby zní zvláštně. Cutscény jsou ale fajn, i když lip sync hapruje, dabing neurazí a hudba potěší. Lokace jsou super, různorodé, pěkně zpracované a vizuálně výrazné. Postavy jsou stylizované až karikaturně – drsné rysy, velké křivé nosy, že by se i docent Měšťák slitoval a dal jim výraznou slevu na rhinoplastiku.

Celkově asi nejzábavnější 6/10 hra, co jsem hrál. Kdyby byla o hodinu dvě kratší, fungovalo by to líp. Výrazně víc mě začala bavit po přechodu na gamepad. A paradoxně bych si to klidně dal někdy znovu. S plně odemčenými schopnostmi by to mohla být dost slušná řež.

Rovnou říkám, že původní XIII z produkce Ubisoft jsem nehrál. Hrál jsem až opatchovanou verzi, která běžela bez technických problémů a plynule. Moje recenze tak není zatížená nostalgií ani porodními obtížemi původního vydání.

Upřímně nerozumím tomu, proč si hra říká remake. Podle srovnání jde prakticky o 1:1 remaster původní hry jen s drobnými úpravami jako je sprint nebo míření přes mířidla. Většina věcí zůstala beze změny, takže kritika míří spíš na původní design než na tuto novou verzi. Je ale fér připomenout, že jde o hru z roku 2003, takže některé zastaralé prvky je potřeba brát s rezervou.

Hra vyniká především stylizací. Komiksová grafika má dodnes své kouzlo, soundtrack je povedený a ani samotný příběh neurazí. Původní dabing je až na výjimky kvalitní snad až na výkon mého oblíbeného Davida Duchovnyho, který působí znuděně a do kapsy by ho strčili i no name dabéři z polských brakových her.

Jako střílečka to funguje obstojně, ale na dnešní poměry je to hodně jednoduché. Normální obtížnost je velmi nízká, nepřátelé jsou tupí, nekryjí se, špatně míří a celkově nepředstavují hrozbu. Zbraně jsou sice zábavné, přesné a účinné, ale přestřelky končí během pár sekund. Boss fighty pak znamenají v podstatě jen vysypat do protivníka několik zásobníků. Stealth je nefunkční. Hra často ignoruje vlastní pravidla, jednou vás nesmí nikdo spatřit a těla padlých musíte ukrývat, jindy zase můžete způsobit chaos, střílet Rambo stylem, ale dokud někdo nestiskne konkrétní tlačítko alarmu, mise pokračuje dál. Jednotlivé části levelů jsou oddělené dveřmi a nepřátelé v další sekci vůbec nereagují na to, co se stalo před chvílí vedle. Vyloženě otravné je i to, že na konci kapitol přicházíte o všechny zbraně a munici, i když se nacházíte pořád na té samé mapě.

Jako remaster to ale funguje. Ušetří vám ladění staré verze z roku 2003, která na moderních PC vyžaduje spoustu úkonů, aby běžela plynule. I tak je ale vidět, že dnešní hráči už o podobně zastaralý design herních mechanik nemají moc zájem. Kdyby šlo o skutečný remake s modernizovanými mechanikami, mohl být výsledek úplně jiný. Takhle jde spíš o hru své doby se stylizací, která pořád funguje, ale game design už výrazně zestárl.

Uncharted 2 je benchmarkem toho, jak se mají dělat pokračování. Tahle hra je přesně tím důvodem, proč jsem jako malý chtěl konzoli.

Uncharted 2 je v podstatě akční film. Poznáte to už podle úvodu, kdy se probudíte ve vlaku visícím nad propastí. Bravurně zpracované lokace se střídají jako na běžícím pásu. Akce střídá akci, cutscény a do toho přicházejí puzzly založené na parkouru. Pořád se něco děje a až na kapitolu v ledové jeskyni a starém chrámu (zhruba půl hodiny) hra prakticky nemá hluché místo. Tohle a mnohem víc nabízí tahle dnes už 17 let stará pecka.

Graficky hra na PS3 stále vypadá skvěle a je znát i lepší optimalizace – ani 30 FPS mi nijak nevadilo. Aim assist dělá hru mnohem plynulejší. K tomu ilepší animace i systém krytí. Výtečně zpracované lokace. Nejvíce se mi líbily ulice Nepálu. Cutscény vypadají mnohem lépe, dabing je výborný a soundtrack se skvěle přizpůsobuje jednotlivým lokacím. A takhle dobře zpracovaný sníh v roce 2009?

Naughty Dog umí napsat kvalitní, filmový příběh, ale skutečnými mistry jsou v dialozích. Píšu to u každé jejich hry, ale tak přirozené, nenucené a zároveň zábavné dialogy se jen tak nevidí. Scénáristické nedostatky tu ale jsou, hlavně u některých postav a jejich motivací. Není to vyloženě špatné, ale v kontextu jinak velmi vysoké kvality to prostě bije do očí. Stejně jako v prvním díle – Nate najednou prohlásí, že to chce zabalit… těsně před koncem. Proč? Hlavní záporák mě navíc příliš neoslovil a Flynnův konec mi taky úplně nesedl.

Uncharted 2 je jako balíček vánočního cukroví od babičky. Přesně ví, co mi chutná, ale do zbylého místa v krabičce stejně přidá i ty rumové koule, které nemusím. Nakonec to ale celkový dojem nijak nekazí.

Jedno z nejlepších herních pokračování!