Adventures in Math mi doporučil Drolin, expert na obskurní, zapomenuté a podivuhodné hry, jakožto hru vhodnou do herní výzvy 2026 z 80. let. Strávil jsem se hrou zhruba hodinku, párkrát jí prošel a můžu férově říct, že to vůbec není špatné a svůj záměr zpracovává dobře.

Hra dungeonovým způsobem učí hráče základní matematické úlohy - sčítání, odčítání, násobení a dělení. Na výběr je trojice dungeonů rozdělených dle velikosti, poté si můžeme zvolit, zda chceme pouze jeden typ úlohy či více zároveň. V dungeonech na nás nečekají nepřátelé, pouze poklady a dveře, které můžeme sebrat či otevřít právě zdárným vyřešením úlohy. Cílem je získat co nejvíce bodů za jejich splnění. V případě neuhodnutí u pokladu nám jej odnese pavouk a body tak nezískáme.

Co možná ve hře chybí je nemožnost nastavit si obtížnost úloh. V jednom dungeonu tak narazíme na příklady typu 5+6 i na 896/56. Pro dospělého jednoduché, ale děti by se tak mohly zlepšovat postupně. Citelně také chybí časovač, takže na každé počítání je neomezený počet času.

Jinak je to na svou dobu pěkně zpracovaný a zábavný vzdělávací titul :)

Zvěsti nelhaly! Indiana Jones and the Great Circle je opravdu parádní dobrodružství a hra hodná maximálnímu užití. Co pro mě bylo nejvíc, byl feeling. Od prvních minut jsem se cítil být Indianou, atmosféra byla Indianovská a být tohle film, asi by byl třetí nejlepší. Sorry, Chráme zkázy, bylo by to těsné, ale pořád jsi o šest parníků lepší než dva poslední omyly. 

Když byla hra oznámena, byl jsem trošičku roztrpčený pohledem z první osoby. Chci přeci vidět Indyho, jeho ikonický klobouk, ošacení i bič smotaný u pasu. A víte co? Nakonec jsem rád za to, co jsem dostal. Tvůrci mě i tak dokázali dostat do kůže Dr. Jonese, čemuž popravdě výrazně pomáhají i skvěle zahrané cutscény a dabing. Hra se mi trefila do vkusu i humorem, byť některé vtípky (třeba Indyho strach z hadů) se docela opakovaly. 

Skvěle trefený je i příběh, kde vedle příjemné Indy girl září krásně šílený záporák s ksichtem, který byste chtěli nakopat už v první minutě. Což je popravdě velký klad. Hodně se mi líbily polootevřené lokace plné malých tajemství, sběratelských předmětů, jeskyní, hrobek a malých úkolů. Hra je velmi dobře vyvážená a já se nikdy necítil zahlcen. Všeho je akorát. Fajn byla také nutnost hledání uniforem, abychom se dostali do táborů bez nutnosti plížení. Jen pozor na kapitány :)

Mezi drobné zápory patří i nepatří puzzle. Není to totiž nic náročného, ve většině případů stačí chvilka průzkumu a maximálně troška přemýšlení, a je vyřešeno. Nehledě na to, že často pomůže i případný parťák. Na druhou stranu, hra krásně odsýpá a hráč se nikde nezdržuje. Což je vlastně také fajn. Pokud s vámi je parťák, někdy je otravný jak yperit. Já si tak prohledávám, koukám na zdobenou vázu (hra je pastva pro oči), hledám collectibles… a kumpánka u dveří mi musí 800x říct, ať jdu otevřít dveře, že to nejvíc našla. 

Co se týče soubojového systému, je opravdu nejlepší a nejzábavnější snažit se vyřešit vše stealthem a zbavit se protivníka potichu, v případě problémů pak nacistům přerážet o helmy klacky, pánve, láhve, plácačky na mouchy, kytary, zvony či třeba lopaty. A přinejhorším zdrhnout a schovat se. Máme tu i střelné zbraně, ale... nějak mi to nesedělo. Střelba mi nepřišla ani moc zábavná, uchýlil jsem se k ní jen málokdy a střelné zbraně jsem používal stejně jako cokoliv jiného - přerážel jsem je o palice nácků.

Každopádně je třeba říci, že Indiana Jones and the Great Circle se mi trefil do vkusu a rád bych více podobných her. Vše není dokonalé, ale jako celek to pro mě byla velice zábavná jízda s ikonickým hrdinou mého dětství.

První díl Poldy se mi podařilo poprvé dohrát až na Vánoce 2024. Na rozdíl od dvojky jsem ho kdysi alespoň hrál, takže v roce 2026 jsem si Poldu 2 zahrál i dohrál poprvé. Pěkné adventurní resty. Dvojka se mi líbila o něco více. Díky remástru vypadá dost slušně, ale i původní verze se mi stylizací líbí více než první díl, který mi přišel ještě hodně devadesátkový.

Polda je samozřejmě nejvíc o humoru, takže jak to bývá, kadence vtípků, parodií a čehokoliv dalšího je velmi vysoká. Což také znamená, že ne vše člověku přijde vtipné. Trošku výhra u mne hlavně bylo, že mi téměř nic nepřišlo trapné. Naopak jsem se párkrát i zasmál, vícekrát než u jedničky. Výhoda jsou mé prošedivělé vlasy, čili pamatuji období, kdy Polda vyšel, takže některé dobové vtípky, reálie, narážky nebo osoby mi přišly známé až nostalgicky.

Jako adventura je Polda 2 směšně jednoduchý. Tady se člověk fakt nezapotí, inventář není přeplněný, takže i bez nápovědy stačí zkusit vše na vše a krásně to vyjde. S nápovědou už úplná pohoda. Přesto je to takové příjemné a oddechové adventuření, hra mi dobře odsýpala a dobře se mi i hrála. Nová příběhová kapitola vydaná v roce 2024 také nebyla špatná, je to zhruba hodinka hry navíc s pár fajn nápady. Plus dobře doplňuje příběh.

Dabing je samozřejmě výborný, profesionální, a to říkám jako člověk, který má se Sobotou rád tak dva filmy a jeden seriál. A také je fér říct, že tohle je typická česká hra pro Čechy, zahraniční konkurence byla tehdy na míle vzdálená. Jenže Co je doma, to se počítá, Polda 2 je odpočinková adventura, kterou jsem si docela užil, jakkoliv to není dokonalá hra.

Nomada Studio mě zaujalo už s emotivním GRIS, jehož vizuál byl naprosto uchvacující a krásně podtrhnul příběh o vyrovnávání se se ztrátou blízkého. Tématem hry Neva je tentokrát mateřská láska a rodičovství, oproti spíše posmutnělému GRIS na mě působila spíše melancholicky, a to v dobrém slova smyslu. Hrajeme za mladou ženu jménem Alba a sledujeme její putování s vlčím mládětem Nevou. Na začátku je Neva ještě malé štěnítko, které je nutné učit, ukazovat mu cestu a občas ho i uklidnit či utěšit. Jak Neva roste, získává svůj vlastní rozum i samostatnost. Spolu tak bojují proti temnotě, která pohlcuje jejich kraj.

Stejně jako GRIS je Neva pastvou pro oči. Každé roční období, každá oblast, ať už jde o rozkvetlou louku, hluboký les, temnou jeskyni či mrazivý palác, vše působí naprosto fantasticky. Jde o ruční kresbu a dá se říct, že v jednoduchosti je krása. Tvůrci opět dokázali vdechnout světu unikátní atmosféru, potrženou povedeným soundtrackem.

Oproti GRIS si zde také pořádně zabojujeme. A popravdě jsem nečekal, že některé souboje můžou člověka i tak potrápit. Soubojový systém je jednoduchý, ale účinný a stojí na rychlosti a úskocích, přičemž je důležité být pořádné dotěrný až agresivní. Ztracené zdraví totiž doplňují úspěšné údery nepříteli. Potrápí hlavně souboje s bossy, kde je nutné se naučit jejich pohyby a útoky a sám být přesný a klinický. Ale nenechte se zmýlit, zase tak hrozné to není. Jen je třeba nic nepodcenit. A nebýt chvílemi frustrovaný jako já :) 

Hru zpříjemní různé hádanky, které jsou velmi jednoduché, ale i tak zabaví, navíc nám tvůrci servírují každou chvíli něco nového, takže se hra nikdy neokouká. Hádanky jsou často spojeny i s platformingem, který někdy nutí k větší preciznosti, než by se možná dalo čekat. Občas je také nutné použít více schopností těsně po sobě, takže občasný pád není výjimkou. 

Zkrátka Neva je stejně skvěle hratelným titulem jako byl GRIS. Tentokrát ale trošku jinak. Zatímco GRIS byl o poklidném objevování světa, Neva je díky soubojovému systému dynamičtější. I ona nabízí poklidnější pasáže, ty se však střídají s těmi akčními, kdy jsme neustále v pohybu a reagujeme na hrozby. Obě hry však stojí rozhodně za zahrání :)

Venba je hra, která vzdává hold nejen vaření tradičních pokrmů z indického subkontinentu, ale také Tamilské kultuře a první generaci imigrantů, kteří se usídlili v Kanadě. Ve hře tak sledujeme těžkosti páru, který se snaží v Kanadě zabydlet a zároveň vychovávat svého syna. Na něj však má logicky vliv čím dál více i jeho okolí, škola a přátelé a svým rodičům se začíná trošku vzdalovat. 

V příběhové části hry máme na výběr občas volbu v rozhovoru, to ale nabízí pouze pár odlišných vět z vybraného tématu a po chvíli se příběh stejně vrátí do zajetých kolejí. Jde tak tedy spíše o pocitovou volbu. Venba se odehrává v sedmi kapitolách, rozprostřených od osmdesátých let až po současnost. Sledujeme tak prakticky celý dospělý život titulní hrdinky (Venby). Příběh je to lidský a chvílemi melancholický, ale nijak hluboký.

A pak je tu část o vaření, která je velmi zábavná a mohlo by jí být i více - hra je to totiž velmi krátká a lze ji dohrát maximálně do dvou hodin. Každopádně jde o to uvařit indické jídlo. Za chyby se netrestá, jen je nutné v případě chyby začít od začátku. Na stole máme suroviny a ty musíme ve správném pořadí používat při vaření, kdy vše krásně syčí, prská a podvědomě i voní. A protože máme k dispozici kuchařku, byť starou a potrhanou a některé kroky si musíme promyslet, rozhodně to není nic těžkého. Jakkoliv mě vařit ve hře bavilo, trošku jsem čekal záludnější a náročnější recepty i mechaniky. 

Výtvarný styl využívá hřejivé barvy, což mi osobně dost sedlo. Atmosféra je tak jak indická, tak domácká, a to hlavně při vaření. Vše doprovází soundtrack inspirovaný tamilskou hudbou.

Venba je tak spíš krátkou chuťovkou, u které nelze čekat převratný příběh, spíše obyčejně lidský. Hodnocení u mě zvedá vaření, které je i přes nízkou obtížnost zábavné.

Na krátkou browserovku docela atmosférická jednohubka. Jenže ono to není ani až tak jednoduché, hra se dá dohrát za pár minut, ale výsledek nemusí dopadnout podle vašich představ.

Jde o adventuru o nebohém člověku, jež se v noci přemění na vlkodlaka. Jeho cílem je zamknout se ve své chatrči na samotě a udělat vše pro to, aby po přeměně nešel lovit do blízké vesnice. Hra má pouze dvě lokace, vnitřek chatrče a venek, kde je třeba pohledat všechny předměty a správně je použít.

První pokus jsem ze rozkoukával, udělal na co jsem přišel a pak klikl na přesýpací hodiny a čekal, co bude. Mrtví vesničané a lovci monster, kteří vlkodlaka odkráglovali.

Ok, takže to bude chtít větší pečlivost, další průchody jsem prohledal jsem úplně vše, vyvaroval se chyb. Tentokrát jen jeden mrtvý vesničan, to už je lepší, ale co jsem sakra udělal špatně? Po dlouhé chvíli při svém dalším z pokusů jsem zjistil, že jsem přehlédl okenní háček, proto jsem se tak lehce dostal ven, i když jsem okna zatloukl! :D

Poslední pokus už vyšel, vesnička přežila. A já se popravdě solidně pobavil. Fajn hříčka na odreagování.

Back to Bed má solidní nápad, ale zpracování mi jako úplné terno nepřijde. Na pohled vypadá hra docela slušně a snová atmosféra tu je, hratelnost však pokulhává po všech směrech.

Logické hry mám docela rád a tu a tam si nějakou zahraji. Back to Bed toho však moc nenabízí a na normální obtížnost nepředstavuje takřka žádnou výzvu. Máme zde třicet levelů a jednoho náměsíčníka, kterého musíme v pořádku dostat do postele. A k tomu stačí rozmisťovat mu do do cesty jablka, aby se otočil podle směru hodinových ručiček a nespadl z okraje či do díry, nenechal se chytit psem nebo nestoupl na koleje.

Občas narazíme na nový prvek, jako jsou dřevěná ryba, ze které uděláme most, nebo jakési větrné turbíny, které odfouknou náměsíčného o pár kroků určeným směrem. Každá novinka potěší, i tak jich je zde žalostně málo a hra tak působí stále stejně. Drtivou většinu levelů hráč splní i v polospánku, ke konci obtížnost lehce stoupne, sice ne do závratných výšin, ale pár opakování levelů už je zde jistotou. Jenže chvíli poté hra končí.

Nejedná se o vyložený propadák, spíše o kraťoučkou zapomenutelnou hříčku na necelé dvě hodinky. Pokud se tedy hráč nepustí do Nightmare módu, který obsahuje stejné levely, ke dveřím ale musí hráč cestou získat ještě klíč. Pokud vás hra bavila, proč jej nezkusit. Já už na to neměl sílu :)

Florence je velmi příjemný interaktivní román, jehož krátká stopáž, což je kolem nějakých čtyřiceti minut, je naprosto ideální a dostačující pro jeho styl vyprávění i hratelnost.

První co zaujme je estetické ztvárnění hry. Kresba je velmi sympatická a díky tomu si hráč k Florence ihned získá sympatie. Jednoduché herní mechaniky pak dodávají příběhu hloubku a umně pomohou vtáhnout do děje.

Jde o klasický příběh "ze života", kdy si prožijeme část života hlavní hrdinky a musím říct, že na mě jeho ztvárnění zapůsobilo, do děje jsem se ponořil a těch čtyřicet minut u hry bylo velmi příjemných, dojemných, smutných i veselých. Jakkoliv je příběh svým způsobem jednoduchý, funguje naprosto bez problémů.

U tak krátké jednohubky se těžko hledají výrazná negativa, tady záleží asi na každém hráči, jak mu příběh sedne. Pokud má rád podobné příběhy ze života a ještě Florence nemá, určitě lze hru v nějaké slevě či bundlu doporučit.

Hra Cocoon mě hned na začátku nadchla svou atmosférou. V kůži jakéhosi hmyzího humanoida se ocitáme ve zvláštním mimozemském světě, na oranžové poušti plné různých struktur a plošinek a snažíme se dostat dále. Jenže co zde děláme a co je naším posláním? Další otázky přibydou když zjistíme, že tento svět je uložen v malé sféře ve formě kuličky. A že takových světů je více a můžeme mezi nimi skrz portály přeskakovat. 

Samotné sféry můžeme navíc nosit a v tu chvíli můžeme využít jejich dané schopnosti - oranžový svět nám například zobrazí silové pole na určitých místech, po kterém můžeme přejít když sféru neseme. Skvělé na hře je, jak pracuje s hráčem. Bez jakékoliv nápovědy ihned víte, jak hra funguje a co máte dělat. Nejdřív jde o jednoduchý krok, ke kterému se po chvíli přidá další. Na konci hry již kombinujete různé schopnosti sfér a vždy alespoň rámcově víte co jak funguje. Což ale neznamená, že se nezaseknete. Hádanky v pozdější části hry už vyžadují náročnější kombinace a je opravdu snadné se ztratit v tom co děláte a proč to děláte. 

Cocoon je hra, ve které není žádný vypravěčův hlas ani žádný text. Vše záleží na hráčově interpretaci. A jak hra postupuje, rozhodně se vaše orientace v příběhu nezlepší, spíše naopak. Jestli je to klad či zápor je otázka. Atmosféra neznáma je skvělá, ale žádné pořádné zadostiučinění po konci příběhu se nedostavilo a spíše položilo další otázky.

Hra obsahuje boss fighty. Což mi v čistě logické hře přijde zvláštní. Nejsou zde jiní nepřátelé, jen pár bossů, se kterými se musíme utkat. Nejsou nároční a vyžadují jen naučit se vyhnout jejich útokům. Jsou to také tak trošku puzzly. Navíc hráč nemůže zemřít a v případě zásahu jej boss jen odhodí z arény zpět do portálu. Já osobně mám z bossů v této hře spíš rozporuplný pocit.

Ve výsledku jde však o velice chytrou a propracovanou hru se skvělými mechanikami a hádankami. Design světa je fantastický a atmosféra pohlcující. Když k tomu přidáme příjemný vizuál občas doplněný skvělou hudbou, musí se Cocoon doporučit každému milovníkovi logických her.

O existenci adventur od Animation Arts jsem věděl prakticky od začátku z různých časopisů či z doslechu, ale nikdy mi žádná pod ruku nepřišla. U Lost Horizon jsem tak moc netušil do čeho jdu, jen jsem tak nějak tušil, že hra asi patří mezi to lepší od studia.

Hned ze začátku musím říct, že mě tyto dobrodružství typu Indiana Jones baví a nejinak tomu bylo zde. Jde o zábavně napsanou adventuru s typicky hláskujícím hlavním hrdinou a nechybí ani klasická femme fatale, což je zde velmi pohledná Číňanka. Příběh o hledání Shambaly funguje, stejně tak záporačka je až karikaturou nacistické šlechtičny, což myslím v dobrém - do této hry se to hodí.

Bavilo mě střídání prostředí, které je pokaždé naprosto odlišné, města, sníh, poušť i džungle, nic zde nechybí. Tím nejdůležitějším v žánru jsou hádanky. Ty jsou fajn, ale také jsou celkem jednoduché. Zvlášť pokud je hráč v oblasti, kde není moc předmětů, dá se na vše přijít celkem rychle. Bylo pár kombinací v rozhlehlých oblastech, kde už se musí hráč zamyslet… nebo tradičně zkusit použít vše na vše. Obvykle to bývají lokace, kde si můžeme přepínat mezi více postavami, tam už mi občas hra nadělala vrásky.

Našlo by se i pár věcí, které mi ve hře nesedí. Část hry kolem olympiády mě vůbec nebavila a i zdejší hádanky jsem docela protrpěl. Jakkoliv je hra spíše komediální, některé způsoby řešení problémů hlavního hrdiny jsou až absurdní a na náhodu. A poslední věc - závěr je necitlivě ustřihnutý, tam to chtělo pořádný filmeček navíc. Drak mi přišel také až moc a ten závěrečný kung-fu souboj je také trošku na hraně :)

K Lost Horizon se tak hodí říci, že je to příjemná, pohodová, nijak zvlášť obtížná adventura, která hezky vypadá a dobře se hraje, ale špička žánru to není.

Bluey: The Videogame je jednoduchá adventurka pro děti, tak proč si ji nezahrát, když se tak pěkně hodí do výzvy. O seriálu jsem věděl tak nějak pasivně, žádný díl jsem neviděl, ale psí rodinka vypadá celkem pohodově a i kresba je velmi příjemná.

Hra jako taková je samozřejmě velice jednoduchá, pokud hráč vynechá hromady sbírání plyšáků a hraček, dá se dohrát velice rychle, maximálně do dvou hodin. Jde o nenáročné hraní, ideální pro děti do nějakých osmi let. Ve hře navštívíme postupně pět lokací známých ze seriálu, v každé se odehrává část hlavního příběhu a postupně se odemknou i čtyři minihry, které lze hrát i v coopu - stejně jako celou hru.

Hra se dá rozhodně doporučit pro každého s malými dětmi, jen je otázka, jak moc se budou bavit rodiče. Veškeré aktivity jsou jednoduché, i když vzhledem ke 3D prostředí je platforming trošku neohrabaný, takže třeba skákání po kamenech přes potok pár pádů zapříčiní, pokud si hráč nedá pozor. Na druhou stranu se nic neděje, v této hře postih nehrozí. Hra toho také moc nenabízí, pouze úsměvný krátký příběh, pár průměrných miniher a jinak jen sbírání či nošení předmětů na určené místo.

Mínusem pro našince je také určitě to, že hra nemá českou lokalizaci, což může pro někoho být problém. Hru bych tak označil spíše za průměr a lehké zklamání.

Na začátek bych chtěl říct, že první World of Goo byla taková má vstupní brána do nezávislého světa videoher. Když jsem první díl někdy v létě 2009 dohrál, ohodnotil jsem jej krásnými 90% a začal jsem si více všímat indie scény. Když vyšel po 16 letech druhý díl, rozhodně jsem ho tedy nemohl vynechat.

Druhý díl je povedený. Ale ne tak skvělý jako ten první. Dvojka má řadu nových mechanik a skvělých nápadů, je ale také o dost obtížnější a přiznám se, že pár nepovinných levelů jsem vzdal. Objeví se tak řada nových Goo kuliček s různými vlastnostmi, bohužel některé se objeví jen krátce a pak už nejsou využity. 

Jádro hratelnosti je ale většinou stejné. Prostě stavíme různé struktury a mosty tak, abychom dostali minimální určené množství Goo kuliček do trubky, která je skoro vždy na těžko dosažitelném místě. A stále je to zábava. Většina levelů je velmi fajn, ale objeví se i ty nudnější i některé doslova frustrující. Velkým překvapením je kapitola 4, rozdělená na tři témata, obsahující naprosto nečekané mechaniky i styl hry. Pokud vás tedy zajímá, jak se hraje World of Goo 2 jako point and click adventura, račte si hru zahrát. A popravdě - líbilo se mi to :)

První díl jsem dohrál jedním dechem, byl oddechový, plný radosti a lehce přístupný. Ve dvojce budete někdy pod tlakem, protože některé levely obsahují časovač, po jehož vypršení vám vaši masivní stavbu zničí láva. Příběh je takový nesourodý, celé je to jakýsi slepenec, který nedrží při sobě. Jinak hra vypadá krásně a roztomile, fajn je i soundtrack, který hodně vychází z prvního dílu.

Stojí druhý díl za zahrání? Ano, zvláště pokud máte rádi jedničku. Pro mě trošku druhý díl ztratil kouzlo, ale možná to bude tím, že je rok 2025 a ne 2008. Přesto jsem se bavil velmi dobře a hra určitě zaslouží palec nahoru.

Už dlouho se mi nestalo, abych měl po dohrání videohry tolik vzpomínek a pocitů, jako to bylo u Red Dead Redemption 2. Snad naposledy před deseti lety u Zaklínače 3 to bylo podobné. RDR 2 jsem si plánoval zahrát již před lety, ale stále jsem jej odkládal kvůli jiným titulům. Nakonec přišla na hru řada letos, strávil jsem s ní nějaký půlrok a nelituji ani vteřiny, kterou jsem do ní vložil. Z RDR 2 se nakonec vyklubala jedna z nejlepších her, co jsem kdy hrál.

Její svět je dechberoucí a neuvěřitelně živý, vymodelovaný do nejmenších detailů, kde obyvatelé staví domy a pak se do nich nastěhují, kde dělníci pokládají reálně koleje včetně zatloukání hřebíků a kde jde vidět jejich pokrok, kde můžeme sledovat dřevorubce, jak vykácí kousek lesa. Je radost v tomto světě žít a pohybovat se. Ve hře je fast travel, ale jestli jsem ho použil desetkrát, tak možná přeháním. Přeci bych se nepřipravil o další zážitky, náhodná shledání, klidnou cestu poklidným světem, občas doplněnou přepadením, pomocí cizincům či stopováním jezevce, kterého jsem ještě neprostudoval. Je to pomalá hra, na to je nutné se připravit. Někomu to nemusí sedět, pro mě je to ale jedna z největších předností a důvod, proč jsem si hru užil a tolik ve mě zanechala.

May I stand unshaken
Amid, amidst the crash of the world 

Darebáka Arthura a Dutcheho gang, ve kterém působí, si nejde nezamilovat. Každý z charakterů je propracovaný a má svojí minulost. Lze se chovat jako totální hovado, ale já se celou hru snažil být hodný, a tak byl můj Arthur oblíbený, ale je super možnost mít tu obojí (výsledná karma lehce ovlivní i závěr hry). Mise, ať už ty hlavní, které v rámci gangu plníme, či veškeré vedlejší aktivity jsou naprosto skvělé. Od relativní pohodičky z prvních třech kapitol až po napínavé, nervy drásající a srdceryvné finále kapitoly poslední se jedná o parádní jízdu. I díky soundtracku, některé songy (Blood Feuds, Ancient and Modern - skvělá skadba, hrající v excelentní misi, která mě úplně rozsekala, skvěle zrežírováno, atmosféra dokonalá <3) šly hned do playlistu. Naprosto famózní.

Nechci moc psát do detailu o příběhu samotném, ale to, jak se gang rozpadl, jak se Dutchovi vymklo všechno z rukou, jak naslouchal tomu nejhoršímu z gangu (díky Johne, že jsi do Micaha vystřílel celý zásobník) a poslední Arthurova cesta, to musím ve zkratce napsat aspoň do spoileru. Na to se nezapomíná.

Není všechno zlato, co se třpytí. I tady jsou drobnosti, které mi moc neseděly. Třeba pátá kapitola se mi moc nelíbila, byla moc akční a trochu rozbila ono poklidné tempo a vlastně i imerzi. Naštěstí je krátká, pouze pár hodin. Jinak akce je povedená, zábavná, přestřelky působí skvěle, jen je zkrátka v příběhu pár míst, kde je jí trošku moc. Také jsem si chvilku zvykal na ovládání, které je trošku těžkopádnější, ale je fakt, že později jsem si to už ani neuvědomoval. 

Tato hra si našla speciální místo v mém herním srdci. U psaní tohoto komentáře poslouchám její soundtrack a znovu se vynořují vzpomínky na Arthurovo putování. Tohle bylo prostě speciální. Tohle je hra s velkým H.

“Thank You” (Arthur Morgan)

Příběhově silná edukativní adventura, ukazující osudy jedné židovské rodiny během okupace Francie za druhé světové války. Tvůrce hry chtěl ukázat realitu židovského obyvatelstva tehdejší doby, jejich život, myšlení, strach z toho, co přijde a jednání okolí, kdy se během takřka jedné noci staly z kamarádů a kolegů takřka nepřátelé, kteří jimi opovrhovali - ať už z přesvědčení nebo ze strachu.

Ve hře hrajeme postupně za více postav, mimo ústřední trojice (matka, otec, malý syn) i za několik věrných přátel. Hra stojí silně právě na příběhu. Ten má své silné momenty, které se ještě stupňují, když se blíží konec. Moc interakcí ve hře není, tu a tam nám hra zadá drobný úkol či puzzle, jinak hlavně sledujeme příběh a rozhovory. Dialogy nejsou složité, hra má do dvou hodin a určitě nelze očekávat hlubší rozbor postav, i tak si ale lze k charakterům vytvořit vztah. V titulu jsou také reálné záběry z dobové Paříže a řada vysvětlení tehdejších dokumentů, příkazů či událostí.

Sama hratelnost tak slavná není, chůze je pomalá a taková zvláštní, než se někam došouráme, tak to dost trvá. Puzzly jsou extrémně jednoduché a ani graficky se nejedná o úplnou parádu, byť svou atmosféru má. Hra obsahuje řadu cutscén, u nich si nelze volit tempo dialogu. Zkrátka nemůžeme odkliknout, když máme přečteno, musíme sledovat až postavy domluví. Což není moc dobré, protože hra nemá dabing. Takže sledujeme třeba deset vteřin, jak postava hýbe ústy, aniž by hráč slyšel dialog.

Příběhová část funguje dobře, bohužel prezentace a hratelnost trošku pokulhává. Je ale dobře, že se hře daří a hrálo už ji podle vývojáře skoro dva miliony lidí. Titulu sice dávám 60%, přesto bych ji však doporučil každému, koho toto téma zajímá. Je to důležité téma. A byla to hrozná doba.

Return to Castle Wolfenstein byl jedním z mých největších herních restů. Hru jsem hrál poprvé těsně po vydání a z nepochopitelných (nebo zapomenutých) důvodů jsem skončil někde v druhé polovině. Když jsem se teď po více než dvou dekádách k titulu vrátil, některé mise či levely jsem si matně pamatoval a zkrátka mi vše přišlo povědomé. Je fér říct, že hra samozřejmě zestárla a patří už spíše do škatulky retro hraní. Já mám však tuto éru FPS rád, vzešla z ní hromada klasických a kvalitních stříleček, které jsou pohodově hratelné i dnes. 

A mezi ně patří i právě Return to Castle Wolfenstein. Jak už to u série bývá, jde o přímočarou střílečku plnou nepřátel z řad nácků doplněných nějakým tím nadpřirozenem. Přestřelky s německými vojáky mě bavily velmi, speciálně upravení supervojáci byli také fajn, horší to bylo s tou nemrtvou cháskou. Všelijací ti Dark Knighti, ohniví ghůlové a podobní mi pili krev, části s nimi mě moc nebavily, přestože kobkám ve druhé misi nemůžu upřít slušnou hororovou atmosféru.

Levely samotné byly velmi zábavné, i když i tady mi trošku vadily mise, kde nesmím nechat spustit poplach. Nakonec to však nebylo tak těžké a přeci jen to skladbu misí oživilo. Za nejhorší level bych tak označil spíš ten se závěrečným bossem, který mě tedy moc neoslovil. Jinak jde o mise s opravdu povedeným level designem (a za nejlepší bych označil asi X-Labs). Arsenál ve hře je parádní, od klasických kulometů po Tesla Gun, se vším se zabíjí skvěle. 

Také musím přiznat, že mi hra rozhodně nepřišla jako procházka růžovým sadem, třeba ve zmíněných kobkách jsem dostával pěknou čočku a se supervojáky byl také solidní kříž. Return to Castle Wolfenstein je každopádně po tolika letech stále skvělý titul s povedeným gunplayem, parádními lokacemi i dobrou atmosférou. Hrál jsem bez jakéhokoliv grafického či jiného módu a musím říct, že hra vypadá i dnes obstojně a stojí za zahrání. A když ne ve vanille, tak klidně s RealRTCW modem či jakýmkoliv jiným.

Viděl jsem první dvě série Ricka a Mortyho a líbily se mi hodně. Takže jsem očekával, že humor High on Life mi sedne, takže byla spíš otázka, jak na tom bude zbytek hry. A ona je to i z hlediska hratelnosti velmi zábavná akce.

Samozřejmě prim hraje humor a neustálé povídání ukecaných zbraní z rasy Gatlianů. Někomu může přijít nekonečné žvatlání arsenálu otravné, mě ale bavilo po celou hru. High on Life ale má i další humorné postavy i místa a obsahuje také docela slušné množství vtipných detailů.

Zbraně nejsou ale jen ukecané, ale popravdě i dost povedené z hlediska gunplaye. Každá z pětice je jiná, krásně se doplňují a střílení z nich je zábava. Zbraní je tedy sice jen pět, z toho jedna až ke konci, ale vzhledem k délce hry to úplně stačí i díky tomu, že každá z nich má dva mody. Plus je zde i skromné množství upgradů.

Povedené jsou i světy, do kterých se v rámci plnění misí podíváme. Také jich je sice jen pár a zpětně se do nich vracíme, ale jsou docela propracované a třeba lokace planety Port Terrene se mi líbily hodně a považuji je za nejzábavnější.

Příběh je v jádru jednoduchý, drogový kartel G3 napadl Zemi, lidstvo zotročil, protože jsou tou nejlepší drogou ve vesmíru. Hlavní hrdina hry během chaosu při útoku mimozemšťanů nachází Kennyho, Gatliana, který mu v rámci budoucí spolupráce přesune jeho celý barák i se ségrou (která je úplně boží, tuhle postavu jsem si zamiloval, a to i díky dabingu) na planetu Nova Sanctus, odkud se vydáváme lovit bossy z kartelu G3. Dokud nezničíme toho posledního. A u toho tak trochu dávat pozor na ségru. A na Genea. Nesmíme zapomenout na Genea.

No je to dobrodružství, které stojí za to si zahrát, pokud vám sedí humor Justina Roilanda a máte rádi bláznivé střílečky. 

Jo a to kolo nespouštějte z očí, odměna pak stojí za to :P

Coffee Talk jsem měl v plánu zkusit už přes Vánoce, nakonec jsem hraní odložil na leden a rovnou se mi hra krásně hodí do výzvy. Hra mě každopádně nalákala už v dobách Fritolova komentáře, přestože vizuální novely až tolik nehraji. Tady mě ale nalákala atmosféra baru a vizuál, plus navíc příprava čajových a kávových nápojů. A čaj a kafe, to já můžu.

Fritol ve svém komentáři píše, že hra není pro každého. A má rozhodně pravdu. Hrajeme za baristu, návštěvníkům připravíme nápoj který chtějí, v některých momentech spíše takový, který potřebuje. A pak nasloucháme. Nasloucháme jejich povídání, jejich životním příběhům, radostem i trápením. A do jejich vyprávění zasahujeme právě připravovanými nápoji a tím ovlivňujeme budoucí dění. Takže hra je jen a pouze o příbězích návštěvníků baru.

Svět vystavený ve hře se dá zařadit do fantasy odehrávající se v současné době. Máme zde mimo lidí i vlkodlaky, upíry, sukuby, dokonce například i nekomimi. Je nutné ale říci, že hra reflektuje současnou liberální dobu. A je to druhý důvod, proč hra nemusí sednout každému.

Hra je ale velmi dobře napsaná a příběhy většiny návštěvníků mě bavily. Samozřejmě někdo bavil více, někdo méně. Mou nejoblíbenější postavou se nakonec stala spisovatelka Freya, nejstálejší zákazník a milovnice espressa. Fajn byl i vlkodlak Gala, ale třeba jeho upíří kámoš Hyde mě moc nezaujal. Je tu ale jedna postava, která mi nesedla ani trochu, a to je Neil, to už mi přišlo až moc takové...divné :)

Audiovizuál je pak vzhledem k tématu hry naprosto dokonalý. Hudba ke hře sedí naprosto dokonale a grafické ztvárnění je jeden z důvodů, proč jsem se začal o hru zajímat. Prostě to tak nějak dokonale k sobě pasuje a vytváří tak nádhernou atmosféru malého baru. Úplně cítím tu vůni kávy.

Coffee Talk mě dokázalo ve výsledku velmi dobře pobavit, byť záleželo, jaká sestava zrovna na barové stoličce seděla. A proto dávám nakonec velmi dobré hodnocení. Je to dobrá hra, dobře napsaná a dobře vypadá.

Je docela obtížné tuto malou adventuru hodnotit, protože je určená převážně pro ty nejmladší hráče, pro které je Čtyřlístek určen. Já si jej pustil tak napůl ze zvědavosti a napůl z nostalgie, protože v dětství jsem ho měl velmi v oblibě.

Hra je to krátká a velmi jednoduchá. Je to vlastně jeden komiksový příběh převedený do malé adventury. A příběhem je to klasický Čtyřlístek - přátelé objeví podvodníky na zimních hrách a přesně ve svém stylu jim dají ponaučení. Protože je to hra pro malé hráče, nečekejte žádný zásek. Máme zde sice inventář, ale jdou do něj sbírat jen ty předměty, které zrovna daná postava potřebuje, což jsou většinou maximálně dva. Každý úkol je pro dospělého hráče maximálně jednoduchý a lokací je také jen pár. Což je u půlhodinové hříčky docela logické.

Je to ale i tak příjemné hraní, příběh má své Čtyřlístkové kouzlo a ty postavy jsou prostě fajn. Potěší také povedený dabing. A hodnocení? V sedmi letech asi 100% :) Teď jako dospělý hráč nevím, rozleželo se mi to na 5,5. Ale jestli máte děti, zeptejte se jich :)

Druhý díl Marathonu se mi líbil o něco více než ten první, který byl i přes některé nesporné kvality chvílemi docela úmorný a měl své problémy. Dvojka také není dokonalá, ale hrála se mi daleko lépe a tak nějak mě i víc bavila.

Na prvním dílu mi nejvíce vadil systém ukládání v podobě terminálů, které jdou v levelech najít. Tady je systém úplně stejný, ale přijde mi, že jejich rozvržení je daleko lepší a téměř se mi nestalo, že bych musel opakovat třeba celý level. Levely jsou také světlejší, takže se nejen na hru lépe kouká, ale je také přehlednější a nebloudil jsem tak často. Tedy až na level s názvem 9000 Feet Under, kde jsem zkysnul asi hodinu, bloudil stále dokola a na hru nadával. Nakonec se ukázalo, že je nutné jen přeskočit lávu na lávku...kolem které jsem celou tu dobu chodil. 

Jinak jsou levely na vysoké úrovni a stejně jako v prvním díle platí, že díky příběhu má každý z nich nějaký cíl a smysl. Trošku mě však zklamal závěr hry, kdy se nám asi ve dvou levelech dostane pomoci tak silné, že ani nemusíme střílet. Poslední level mi pak přijde až na jednu povedenou "past" trošku odfláknutý a nezábavný, včetně úplného závěru. Škoda.

Audiovizuál a atmosféra navazuje na první díl, opět vše na dobré úrovni, ocenit musím i zvuky, třeba bublání lávy mimo jiné v mém oblíbeném levelu 9000 Feet Under bylo znamenité a atmosférické. 

Do lávy nebo i vody lze skákat a také v ní plavat (v lávě dost nedoporučuji, ale jednou či dvakrát není zbytí), akorát vylézt je problém z největších a vždy mi to chvíli trvalo. Člověk se musí neustále potápět a zkoušet nějak vyskočit, ale fakt jsem na to do konce hry nepřišel a dost se tím trápil. Ve vodě se lze ohánět jen pěstmi, jediná střelná zbraň, kterou lze použít, je fúzní pistole, která při výstřelu zraní i vás, takže super.

Nová zbraň, dvouhlavňová brokovnice, je skvělá a používal jsem ji dost. Potěší i noví nepřátelé. Z nepřátel mi za zmínku stojí navrátivší "nakažení" vybuchující kolegové vojáci, kteří mi tu pili krev. Když máte málo života a motá se jeden kolem vás a vy nevíte, jestli je s vámi nebo se vám rozprskne do ksichtu, to je k nezaplacení. 

Na Marathon 2: Durandal budu mít o něco lepší vzpomínky, ale platí, že obě hry mají něco do sebe a určitě stojí za vyzkoušení.

Marathon se mi hodnotí těžce, na jednu stranu to rozhodně není špatná hra, ale takhle po letech je i docela vyčerpávající a trochu zestárla. Tady jde vidět, jak Doom co do hratelnosti předběhl svou dobu.

Za největší klady považuji atmosféru a zajímavé nápady v misích a level designu (o něm ale ještě později). Nejde jen o to dostat se na konec levelu a postřílet hordy nepřátel. Mise jsou různé, někdy musíme vystřílet celý level a nikoho nevynechat, jindy někoho zachraňujeme, něco ničíme, ubývá nám kyslík, prostě každý level má svůj příběhový smysl a to je fajn. 

Level design je dobrý, ale i není. Mohou za to ukládací terminály, které jsou rozesety mizerně a je jich málo. Třeba jeden ke konci levelu, pak jsou najednou v jednom levelu tři a v dalším žádný. Fakt zábava opakovat část předchozího levelu v případě smrti... Levely jsou brutálně spletité a zamotané, herní dobu prodlužuje bloudění a hledání čehokoliv, co nás posune dále. Tak to ale v tomhle žánru chodí. Nejhorší je, že levely jsou dost tmavé, takže přehlédnout chodbu nebo tlačítko je úplně normální. Zábavnost levelů kolísá, některé jsou super, jiné zmatené a nelogické.

Nevím jak fér je u tak staré střílečky hanit umělou inteligenci, ale několikrát se mi stalo, že se mi za zády objevil nepřítel a nedělal nic, dokud jsem nevystřelil já. 

Co funguje na jedničku je spojení atmosféry, grafiky a příběhu. Opravdu jsem se cítil ztracený ve vesmírné lodi daleko, předaleko od domova. Design nepřátel je také fajn, arsenál mi přišel dostačující a pocit ze střelby naprosto uspokojující.

Nabízí se otázka, jak bych hodnotil Marathon, kdyby se mi dostal do ruky v devadesátých letech. Tak nějak bych očekával, že by se mi líbil hodně a bral bych ho za klasiku. Takhle po letech je to už trošičku kostrbatá hra s nánosem rzi, ale i tak v sobě uchovává dostatek kvality na to, abych hodnotil nadprůměrně.

Na Ice Age Scrat's Nutty Adventure jsem narazil při hledání vhodné hry do Herní výzvy 2024 (téma Cesta do pravěku). Jedná se o velmi jednoduchou plošinovku, která je zaměřená spíše na mladší hráče. S tím, že by měla zabavit i starší publikum, tak jak už to u podobných her bývá. Jenže ouha. Sypmatická veverka z filmové série Doba ledová bohužel hledá ten nejlepší žalud ze všech žaludů ve hře dosti pochybných kvalit.

Problém úplně nevidím v příběhu, který je naprosto obyčejný a jednoduchý, což ale ke Scratovi sedí. Zkrátka zase vlezl kam neměl, teď má za úkol najít čtyři speciální žaludy, za což mu je slíbený ten nejkrásnější a nejlepší. Hra nás pak vyplivne do světa, každý ze žaludů najdeme v jiné lokaci. Každá z lokací vypadá jinak a i graficky je docela ucházející, některé výhledy do okolí na mamuty či dinosaury vypadají moc pěkně.

Hratelnost už je horší. Za prvé mechanik je žalostně málo a po dobu pěti hodin děláme prakticky to samé. Po nalezení každého ze žaludů se sice naučíme novou dovednost, ale že by hráč cítil, že se tím hratelnost někam posunula, tak to vůbec. Za druhé ovládání a kamera v této hře je na podprůměrné úrovni a zbytečných pádů zde prožijeme až nezdravé množství. Zamrzí také různé glitche, občas se propadneme skrz textury, grafika někdy problikává.

Ve hře máme i nepřátele, kteří... jsou neškodní a úplně zbyteční. Jedná se převážně o různé brouky, jakési jedovaté komáry či kraby, párkrát narazíme na vlky, přes které se musíme tiše proplížit, jinak na nás zaútočí a bude problém - jak nám říká hra. Je to ale úplně jedno, protože všem nepřátelům stačí prostě...odejít. O trošku lepší jsou bossové, sice nepředstavují extra výzvu, ale patří mezi to zábavnější ve hře. 

Zkrátka hra jako taková je zklamání. Vypadá sice pěkně a nehraje se vyloženě špatně - stále je to v jádru klasická 3D plošinovka, ve které sbíráme krystaly, skáčeme všude možně a občas něco krouhneme. Jenže hratelnost je slabší, zábavných mechanik je málo a když se přidají problémy s kamerou a nějakými těmi bugy, nestačí to ani na průměrné hodnocení.

Teyon mě překvapil povedeným RoboCop: Rogue City, a tak jsem si vyzkoušel i jejich předešlou hru podle filmové licence. Terminator je i přes rozporuplné poslední filmy dost silná značka se zajímavým lore a stejně jako u Robocopa s ním pracuje Teyon velmi dobře.

Akční část hry je zábavná střílečka s průzkumem okolí. Mapy jsou docela rozlehlé, nepřátel je zprvu menší množství, takže dost času zkoumáme a lootujeme. Postupem hrou už samozřejmě na dalších mapách nepřátel přibývá, přidají se Terminátoři a s nimi také zábava. Fajn je, že mimo hlavního úkolu můžeme plnit také vedlejší mise. Důležitým prvkem jsou také rozhovory a následné volby, některé rozhodnutí ovlivní konec hry, což je také super. Dávkování hratelnosti se povedlo, chvíli průzkum, chvíli střílení, stealth, pak bunkr a rozhovory a hurá na další misi.

Grafika je pěkná, ale není to top, postavy v bunkru často stojí prkenně na místě, tady jde vidět, že je to zkrátka AA titul. Hlavně Jennifer vždy zvláštně postává a divně kouká. 

Špatná je také umělá inteligence, ale jakože hodně, přelstít terminátory je až moc snadné, jak v akci, tak při stealthu. Bohužel to jde vidět i u souboje s Infiltratorem, tam jsem s ním chodil jen kolem kontejneru a byl z toho úplně v lese.

Jinak je to velmi atmosférický titul, ze kterého duch série krásně dýchá. Přiznám se, že film Terminator Salvation vůbec nemám rád, ale tohle provedení války mi sedlo. Těch 80% je možná trošku nadsazených, ale při hraní jsem se dost bavil. Takže tak.

Konečně pokořeno. Z Final Fight jsem vždy cítil takovou tu osmdesátkovou/devadesátkovou nostalgii, příběhově je to takové to správné dobové béčko, něco jako když jsme si tehdy půjčovali videokazety s filmy, kde hrál například Michael Dudikoff a šlo jen o pěsti, kopy a pomstu. O příběh ale až tak nejde, jde o hratelnost. A ta je stále dost super.

Předně musím říct, že ta hra je fakt těžká a hrát ji na automatu, asi tam pár stovek nahážu. Jsou pasáže, které jsem projel jako nůž máslem, jinde jsem ale dostával neskutečně po držce. Stačí se nechat obklíčit a velká část života je v tahu. Supersilné útoky mají i bossové, tam si hráč musí dát sakra bacha, jinak je hnedka v pánu. A když se na jedné obrazovce sejde silný boss doplňovaný několika vlnami řadových nepřátel, je teprve o zábavu postaráno a prsty kmitají jak při hraní Etude Op. 10 No. 4 od Chopina.

I při náročném hraní je však hra návyková, dobře se ovládá a také i pěkně vypadá. Průchod městem nabízí různorodé lokace i slušný počet nepřátel a je to zkrátka jízda. Hru jsem prošel za Codyho Traverse a překvapil mě docela ucházející počet různých chvatů a kopů. Když se k tomu přidají i nože, trubky či meče, na které lze ve hře narazit, máme tu docela solidní porci možností, jak nepřátele porazit. 

Final Fight je zkrátka beat 'em up ze zlaté éry tohoto žánru a jeden z jeho must-play titulů.

Přiznám se, že původně jsem neměl komentář v plánu, ale nakonec to dopadlo tak, že se musím trošku vypsat. The Order: 1886 je totiž jedna z nejrozporuplnějších her, které jsem kdy dohrál. 

Začnu tím nejkvalitnějším, a to je grafika, atmosféra a svět. Steampunkový viktoriánský Londýn vypadá skvěle i po letech, audiovizuálně je hra na vysoké úrovni. Je to jako opravdový výlet do tehdejšího (byť alternativního) Londýna, každý dům, kočár, oblečení postav i dabing atmosféře napomáhá. Jediný háček jsou černé pruhy, kvůli kterým se kochá o něco hůře.

Obstojný mi přišel i příběh. Nebo takhle. Je to béčko a je ke hře nutné tak přistupovat, což asi nebylo úplně v plánu. A ze začátku působí ještě k tomu trošku jako klišé (řád, rebelové, upíři, vlkodlaci), ale i díky solidnímu writingu a dabingu je nakonec docela dobře vedený a bez výraznějších hluchých míst. Je ale fér říct, že ten svět má větší potenciál a je škoda, že hra dopadla jak dopadla. Mínus je, že vše končí dost brzy, přeci jen má hra nějakých 6 hodin a navíc nepůsobí zrovna uzavřeně. Divné je také rozvržení kapitol, kdy jedna má třeba hodinu a je plná akce a v následujících dvou sledujeme jen příběh a mají dohromady deset minut.

Ještě více rozporuplná je hratelnost. Přestřelky mě tradičně bavily, není na nich nic objevného, zkrátka krýt se a snažit se střílet do hlav. Hra je lineární, dobře odsýpá, lokace jsou navržené dobře a například mise na vzducholodi se mi líbila velice a byla jedním z vrcholů hry. Jenže...má to háček.

Hra je doslova prošpikována jedním z největších omylů v historii videoher - QTE. Quick time eventy jsou téměř všude a zrovna v jejich nejhovadštější formě. Souboje na pěsti? QTE. Přestřelky s vlkodlaky? QTE. Stealth? QTE.

Zrovna stealth, naštěstí v této podobě pouze v jedné misi, je něco neskutečného. The Order: 1886 obsahuje dost možná nejhorší stealth misi, kterou jsem kdy viděl. 

I tak dávám hře slušnou sedmičku, i přes neduhy se jedná o slušnou jednohubku na pár hodin. Paradoxně tomu možná nakonec pomáhá i kratší herní doba, takže mínusy nezačnou tak štvát.

Poslední týden jsem si zahrál za keltskou válečnici trpící schizofrenií, za bývalou pacientku sanatoria, za osamoceného astronauta na měsíci a nakonec jsem se vyrovnával se ztrátou blízkého. Už to chtělo něco pozitivnějšího. Tak jsem zkusil Lake.

Co mi dalo Lake hnedka od začátku je pohoda. Hra má uklidňující atmosféru, hráč si se svou hrdinkou jen tak jezdí, roznáší poštu a tu a tam si pokecá se starými známými či pozná nové obyvatele. Občas pro někoho něco uděláme, když budeme chtít, zkrátka se tak vžíváme s městečkem.

Tak je to vlastně po celou hru. Jak jsem postupoval hrou a příběhové linie, byť jednoduché a obyčejně lidské, se trochu rozjedou, přišlo mi doručování pošty už trošku nudné a těšil jsem se na další rozhovory. Ty jsou napsané většinou dobře, i když to občas solidně zaskřípe, ale spíš se tomu člověk pousměje. Většina postav je sympatická, někteří jsou zábavní, někteří trošku nudnější, tady asi záleží na vkusu. Jinak je to spíš přehlídka dokonalého městečka se skvělými lidmi, tak trošku ráj na zemi. Jako já bych zůstal :) Osud hrdinky záleží na hráči, hra má tři konce.

Mám trochu výhrady ke grafice, kdy prostředí vypadalo pěkně, ale moc mi neseděly modely postav, působily vykuleně (nejvíc hlavní hrdinka) a možná až moc cartoonově. Malou výhradu mám také k chůzi hlavní hrdinky, takhle se courat, to by u české pošty doručovala až do čtyř do rána.

Jinak je to slušná adventura. Klasický feel good. Není dokonalá, nesedne každému a asi na ni musí být i nálada. Já se ale pobavil dobře.

Zprvu jsem měl z The Artful Escape trošku rozporuplné pocity. Hra začala zajímavě, ale než se pořádně rozjela, chvílemi se mi táhla a trošku jsem se i nudil. Jakmile ale začne hrdina putovat po roztodivných planetách, začne ta pravá hudební zábava. I tak jsem měl ale místy pocit, že by určité pasáže mohly být kratší.

Největší klad hry je jasný - audiovizuál. Některé scenérie jsou v kombinaci hudby, grafiky a animace naprosto dechberoucí , v těchto momentech mě hra strhla a nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Psychedelické barvy, prostředí plné fantazie a prapodivných tvorů, do toho parádní kytarové riffy, v tomto hra naprosto exceluje.

Příběh o hledání sebe sama je lehce praštěný a chvíli mi trvalo, než jsem mu přišel na chuť. Trošičku mi přišel jak nějaká muzikálová epizoda Rick and Morty, ale bez šíleného humoru. Hudební minihry jsou jednoduché, ale i tak jsem to občas zmastil. Ale žádný postih za to není, prostě opakujete, dokud to nevyjde tak jak má.

Za zmínku stojí také povedený dabing, okořeněný o zvučná hollywoodská jména, jako Mark Strong, Lena Headey nebo Jason Schwartzman.

Nakonec tedy velmi fajn hra. Má své silné momenty, jen z hlediska gameplaye se mi občas ale lehce táhla. I tak určitě stojí za zahrání.

Docela fajn hra pro mladší hráče. S hlavním hrdinou se pohybujeme zmenšení po domě, úkolem je nalézt součástky, díky kterým opravíme raketu a budeme se moci vrátit domů. Žánrově se jedná o sci-fi, v domě se zastavil čas v roce 1991 a pomáhají nám brouci, kteří si zde vytvořili vlastní kulturu. Je tedy otázka, co se to vlastně děje a k tomu i příběh směřuje. A vlastně se mu nedá ani moc co vytknout. 

Hra je rozdělená na levely, v každém je nutné najít součástku k opravě rakety. To ale není tak jednoduché, zdejší broučí obyvatelstvo má vždy nějaký problém, který je třeba nejdřív vyřešit. Například je nutné upéct dort, takže musí hráč sehnat ingredience. Cesta k nim bývá často složitá, přeci jen, když jste velcí jako brouk a musíte najít cestu na polici pod stropem, chvíli to trvá. A tady jsou důležitým prvkem právě Tinykinové, které musíme v každém levelu nasbírat. Někteří mají sílu a mohou nést těžké předměty (každý předmět ukazuje, kolik Tinykinů je třeba, aby byl zvednut, a to platí pro všechny druhy Tinykinů), jiní vybuchují, další si můžeme naskládat na sebe a po nich vylézt. Hratelnostně? Jednoduché, oddechové a zábavné. 

Ve hře sbíráme i zlato, za které si můžeme v každém levelu vylepšit bublinu, hrdina totiž může pomoci ní plachtit vzduchem. Čím více bublin, tím delší dolet. Jinak pád na zem a smrt. Za kterou není absolutně žádný postih, hra ukládá prakticky neustále a po smrti je hráč přesunut na místo, odkud "skočil".

Ve hře nenajdeme žádné nepřátele (jen bacha na masožravé kytky) ani záporáka, je to celé úplně mírumilovné a odpočinkové. Cením nápad, ke hře se hodící grafické zpracování, prostředí plné tajemných míst a detailů i humor. Zkrátka naprosto odpočinková hra. A pokud vám nebylo 15, klidně si 10% přidejte.

První Marvel's Spider-Man mě mile potěšil, nečekal jsem, že mě bude superhrdinská hra tak bavit. I když se na superhrdinské filmy podívám rád (i přesto, že poslední dobou stojí za prd, tak Marvelovku z MCU universa nevynechám), do her se mi nikdy moc nechce. Po měsíci od jedničky jsem se dal i do Marvel's Spider-Man: Miles Morales a přestože je hra zajetá ve stejných kolejích, v něčem je lepší. Ale v něčem i horší.

Za prvé mě víc bavil Miles Morales jako charakter. Nebo takhle. Petera Parkera mám rád, je to ikonický charakter. Ale jeho příběh jsem viděl zpracovaný už tolikrát, že mě přeci jen méně známé příběhové pozadí Milese Moralese zaujalo. Jeho rodina, přátelé a záhy i nepřátelé, to vše působí v rámci universa osvěžujícím dojmem.

Hratelnost je úplně stejná jako v předchůdci, jen Miles může používat energetický výboj v mnoha podobách, což se hodí při soubojích a samozřejmě to má opodstatnění i v příběhu. Tady Insomniac Games zaslouží jedničku třikrát podtrženou, souboje jsou zábavné a svižné, a když k tomu připočteme i Spider-Manovský pohyb po městě, tak to je úplná lambáda, téměř dokonalé.

Protože se jedná o takový mezi díl, není hra tak rozsáhlá jak první Spider-Man. A to je také v jednom ohledu plus. Collectibles tu máme, ale daleko v menším počtu, takže nehrozí nudný grind v případě, že chceme hru kompletovat třeba na platinovou trofej. Navíc jejich sbírání má i někdy smysl, protože se dozvíme o minulosti určitých charakterů.

Jak jsem psal, v něčem je Miles Morales trochu horší. A tím jsou záporáci. Jediný, kdo má charisma je Simon Krieger, kterého skvěle nadaboval Troy Baker. Tinkerer je pak jako záporák velké zklamání, něco tak tupého a otravného jsem už dlouho neviděl. Závěrečný souboj je pocitově delší než Sátántangó od Bély Tarra a nepředstavuje žádnou extra výzvu. Příběh samotný ale tak hrozný není, spíš je to superhrdinská klasika, akorát tím, že je hra kratší, tak skončí až moc rychle.

Nezbývá než dodat, že stejně jako předešlý díl je to skvěle hratelný a naprosto zábavný popcorn. 

Jo a JJJ je king :)

Velmi solidní adventura, která stojí hlavně na příběhu. Inspirace H. P. Lovecraftem se nezapře, celá hra má často až mystický nádech a postupné objevování tajemství ostrova, a s tím vlastně i hlavní hrdinky, je parádní a díky tomu jsem hru dohrál během jediného dne. A přesto, že hra není hororová, jak by se možná dalo čekat, i tak se dá najít pár děsivějších momentů. 

Hra je rozdělená na šest kapitol, každá kapitola nabízí trošku jiné prostředí, což je fajn. Například kapitola pátá mi vyrazila dech svou stylizací. Ono graficky je totiž Call of the Sea oku velmi lahodící. Celkově je audiovizuál na dobré úrovni.

Stejně tak pohyb po ostrově a průzkum prostředí jsou velkými klady hry. Každý papírek, každá zanechaná zpráva stojí za přečtení a odhaluje osudy předešlé výpravy nebo střípek tajemství ostrova.

U adventur jsou důležité hádanky. A stejně jako ostatní, i já z nich mám spíš rozporuplné pocity. Jednu část jsem pochopil hned a bez problémů vyřešil. Další část jsem pochopil po chvilce zkoušení, což mi přišlo ideální. A tu poslední část do teď nechápu, a to jsem byl nucen podívat se na návod (návod byl nevysvětlující, ve stylu zmáčkni tohle vpravo a tohle nahoře, ale i tak). K dokonalosti hře chybí právě lépe provedené hádanky.

Jinak se jedná o dobře hratelnou, velmi zábavnou a zajímavou adventuru, kterou táhne solidní příběh.

Kdysi dávno jsem jednu hru ze světa Oddworld chvíli hrál, a to Oddworld: Abe's Oddysee. Ale nějak mi to tehdy nesedlo, a tak jsem sérii ze svých herních plánů vynechal. Oddworld: Stranger's Wrath mi sedl naopak docela dobře, bláznivá akce ze zvláštního světa by si možná i zasloužila více pozornosti, než ve své době dostala.

První část hry, kdy jsme bounty hunterem a lovíme zločince je daleko lepší než akčně pojatá druhá část hry. Je zde několik dobrých nápadů a většina boss fightů je zábavná, i když... tady má hra své mouchy. Některé souboje s bossy jsou totiž lehce frustrující, protože než se hráč rozkouká, je rozsekaný na maděru. Za to může obklíčení od jeho pohůnků nebo zkrátka to, že se nestihneme schovat či rozkoukat se. Ono to platí i u obyčejných nepřátel, nechat se obklíčit, to je v této hře cesta do pekel. Jinak je první část opravdu zábava, taková pěkná procházka po švihnutém světě.

Druhá část hry je pak už jen akční hra. Už nikoho nelovíme, jen bojujeme s často velkým množstvím nepřátel, kteří vás dají na pár ran. Vzhledem k tomu, že ve hře není žádné krytí, musel jsem někdy užívat "vyprovokuj a zdrhej zpátky za skálu/za roh/za cokoliv, kde na vás počkám s nabitou kuší" taktiku, která nepřátele rozdělí. Bojový systém je ale zábava. Přepínání prvního a třetího pohledu má svůj smysl, ve třetím mlátíme nepřátele pěstmi, v prvním pak používáme kuši, do které sbíráme roztodivná stvoření, každé s jiným účinkem. Super je, že jsem ve hře využíval všechny potvůrky, i když samozřejmě některé více, některé méně. Všechny však mají něco do sebe.

Ke konci už se mi hra trošku táhla, jedna část mě i docela štvala (ta, kde máme tři minuty na to, abychom utekli před zničením oblasti). Škoda také je, že dvojice ochránců hlavního bosse (prostě předbossové:)) mi nadělali daleko větší potíže, než lehoučký hlavní boss Sekto.

Chvílemi je trošku potíž s ovládáním, kamera si někdy dělá co chce. Platformingu je tu sice málo, ale když, tak se musí právě kvůli ovládání a kameře opatrně, komu se chce lézt zpátky...on teda naštěstí hrdina přežije pád i z velké výšky, ale i tak. Soubojová část se ale ovládala na gamepadu úplně v pohodě.

Celkově je to velmi zdařilý počin, který v HD verzi dobře vypadá a velmi solidně se hraje. Jo a humor? Toho je tady hromadu a záleží na vkusu hráče. Párkrát jsem se zasmál, někdy zakroutil hlavou. Je zkrátka svůj.

Unpacking je nenáročná a odpočinková hra, na kterou musí mít člověk náladu. Přeci jen, ve hře pouze rozbalujeme krabice a ukládáme jejich obsah do polic, regálů, skříněk, pod postel, na zeď, zkrátka všude, kam je třeba. Mně hra naštěstí sedla přesně do nálady a měla na mě až relaxační účinek.

Za celou hru často stěhující se majitelku bytů nevidíme a její životní cestu tak sledujeme jen s pomocí jejích osobních předmětů. Poznáme tak její studia, její koníčky (mimo jiné očividně ráda hraje videohry, takže velké plus :)), vztahy, vrcholy i pády, a to vše beze slov. Tvůrci si v tomto ohledu s předměty docela vyhráli. Některé tyto mini příběhy jsou hlubší, než by hráč čekal.

Tu a tam jsem narazil na předmět, u kterého ani teď netuším co jsem to vlastně "držel". Hlavně se jednalo o malé věci či různé lahvičky v koupelně. Občas jsem se také podivil, když mi některý předmět zasvítil červeně (hra vás tak upozorní na nesprávně zvolené místo), a já ho pak musel strčit jinam, na místo naprosto nelogické (stalo se párkrát v kuchyni).

Rozhodně musím ocenit pixel artovou grafiku, vše je pěkně propracované do nejmenšího detailu. Hudba je spíš taková jednoduchá a přesně se hodící k tomuto typu hry. 

Tahle hra je zkrátka naprostý relax a dobře posloužila jako pohodová výplň mezi většími tituly.

Příjemný přídavek k povedenému Final Fantasy 7 Remake. Yuffie jsem si oblíbil hned od začátku, je to takové nedospělé a zábavné střeštiprdlo, jehož současným snem je ukrást ultimátní materii přímo od Shinra Electric Power Company. Ale jak to tak bývá, osud ji donutí trochu dospět. Cestou ji doprovází Sonon, který musí trpět Yuffieny eskapády, ale jinak to není nijak extra propracovaný charakter, spíš jen jeho přítomnost pomáhá rozvinout charakter hlavní hrdinky, především v závěru hry. Příběh DLC byl fajn, příjemné bylo vidět v pár cutscénách hrdiny z původní hry. 

Co bylo hodně super je možnost synergizovat útoky Yuffie a Sonona. Ve druhé kapitole, kdy přibylo náročnějších soubojů, mi dokázala tato možnost některé souboje dost urychlit, protože udělené poškození například při synegizovaném Art Of War bývalo velmi vysoké. 

Vedlejších úkolů tu moc není, jen hledání plakátů a Fort Condor. Fort Condor mě vůbec neoslovil, takže jsem si zahrál jen pár zápasů a šel dál. Někoho ale může pobavit. Hledání plakátů bylo fajn, byl to důvod pořádně si znovu projít slumy a potkat zdejší charaktery. Plus se tedy objevuje i Chadley, kterému zase pomůžeme s výzkumem a zabojujeme si s Ramuhem.

INTERmission jsem si zahrál v rámci přípravy na Final Fantasy VII Rebirth, do kterého se brzy jistě pustím. A hraní můžu určitě doporučit. Je ideální i pro hráče jako já, který jsem původní Final Fantasy VII nehrál, takže jsem neměl tušení, že ve světě někdo jako Yuffie existuje. Takže tenhle přídavek oceňuji vysoko.

Bylo to jako hrát film z osmdesátých let. Takový ten lehce béčkový, ale zároveň ne špatný akční film, který někteří považují za klasiku a rádi se na něj podívají i po letech, zatímco jiní mají obavy, že by opětovné shlédnutí zničilo jejich pěkné vzpomínky z dětství či mládí na něj. RoboCop je jedním z těch filmů. A hra RoboCop: Rogue City mu rozhodně nedělá ostudu, ba naopak. Je to zatraceně zábavná akční hra, která má sice své neduhy, ale zároveň jde z ní cítit respekt a láska k předloze.

Právě příběh je takové to osmdesátkové/devadesátkové béčko, kdy tu narazíme na několik šílených záporáků, problémy řeší zbraně a všude se válí drogy. Všechno to funguje úplně bez problémů a krásně to vychází z filmové série. Hodně se mi líbila otevřená lokace, do které se hráč vrátí několikrát, a její vedlejší úkoly, stejně tak byly fajn návraty na policejní stanici po každé misi, kde byla ta správná policejní atmosféra a rovněž několik fajn miniúkolů.

Super je také možnost vyvíjet RoboCopův charakter, a tím ho posouvat blíže ke stroji či k člověku, jeho lidství je jedna ze zásadních otázek v příběhu. Ve hře je množství různých rozhodnutí, které ovlivňují konec hry, takže se nejedná jen o bezduchou akci, hra je více propracovaná, než by člověk mohl čekat. 

Přesto je to převážně akční hra. A v tom také nejvíc exceluje. Pocit ze střelby je naprosto skvělý, hráč se opravdu cítí jako nezastavitelný stroj. Jsme RoboCop, takže nějaké krytí za bednami máme na háku, prostě přijít, vymydlit, vymalováno. Potěší i jednoduchý RPG systém, kde si mimo síly, obrany či zdraví můžeme dát body například i do Dedukce (doporučuji co nejdříve) nebo Engineeringu.

Co není slavné je optimalizace. Na PS5 se hra uměla občas sekat, v cutscénách blikaly textury, popřípadě chvíli trvalo, než vůbec plně načetly. Také mi moc nesedl závěrečný souboj, jak po hratelnostní, tak příběhové stránce, ale to je individuální.

Zkrátka velmi zdařilá hra. Nebere se vážně, máme tu známé obličeje, povedenou atmosféru. Člověku se ani nechce věřit, že před deseti lety studio Teyon vydalo strašlivý Rambo: The Video Game. Tomu se říká zlepšení. Snad budou v růstu pokračovat.

Tahle série má vážně něco do sebe. Po první Castlevanii a Super Castlevanii jsem se pustil do The New Generation a opět jsem se dobře bavil i nervoval. Tentokrát máme na výběr mezi dvěma hrdiny, já si vybral Erica Lecardeho. Zajímavostí je, že oba hrdinové mají pár odlišných pasáží, a to díky jejich schopnostem. Zatímco Erik může vysoko vyskočit, John Morris se zase umí přehoupnout přes propast.

Na tomto díle nejvíc oceňuji level design. Levely jsou plné dobrých nápadů, které na jednu stranu činí hru zábavnou, ale vzhledem k sérii je jasné, že často i lehce frustrující. Super byla například šikmá věž v Pise, respektive celá Stage 3 odehrávající se v Itálii byla velmi povedená. Bestiář  je mixem klasických potvor z minulých dílů (například netopýři, kostlivci, medúzy) a nových nepřátel, kteří se vždy hodí do dané oblasti. Bossové jsou těžcí, ale zvladatelní, dokud...

... nepotkáte Smrt. Smrt byla pro mě opět smrt. Tady začíná být hra dost brutální. Bossfight se smrtí je legendární, protože vám nejdříve vyloží šest karet, které hráč v libovolném pořadí musí "zahrát". Dvě jsou naštěstí léčitelské, ale čtyři jsou bossové z předchozích fází. A jednu z léčitelských je nutné si nechat na konec, protože pak nás čeká samotný souboj s tou smrťáckou potvorou, která mi pije krev už třetí hru, nebezpečný souboj s Elizabeth rozdělený na dvě fáze a nakonec čtyřfázový Dracula. A ne, žádné další léčení. Teda až na možnost uložit si hru, tedy aspoň v Castlevania Anniversary Collection, jinak bych se s tím trápil ještě asi měsíc :) Co do obtížnosti mi přijde Castlevania: The New Generation o trochu těžší než Super Castlevania, a právě závěr je jeden z důvodů.

Jinak je hratelnost parádní a hra i stále skvěle vypadá. Vůbec jsem si neuvědomoval, že hraji 30 let starou hru. Klobouk dolů. Naprosto v pohodě je také ovládání, přesné a responsivní, tak jak to má být.

Super Castlevania se mi líbila o krapíteček více díky atmosféře, která byla taková temnější, což mi sedělo více. Přesto obě hry hodnotím stejně, i Castlevania: The New Generation je totiž velmi kvalitní a zábavná plošinovka, která dobře pobaví každého, komu nevadí výzva.