Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Zoltan

Zoltan

Zoltan Chivay • 38 let • ČR - kraj Jihomoravský

Komentáře

Unpacking

  • PS5 75
Unpacking je nenáročná a odpočinková hra, na kterou musí mít člověk náladu. Přeci jen, ve hře pouze rozbalujeme krabice a ukládáme jejich obsah do polic, regálů, skříněk, pod postel, na zeď, zkrátka všude, kam je třeba. Mě hra naštěstí sedla přesně do nálady a měla na mě až relaxační účinek.

Za celou hru často stěhující se majitelku bytů nevidíme a její životní cestu tak sledujeme jen s pomocí jejích osobních předmětů. Poznáme tak její studia, její koníčky (mimo jiné očividně ráda hraje videohry, takže velké plus :)), vztahy, vrcholy i pády, a to vše beze slov. Tvůrci si v tomto ohledu s předměty docela vyhráli. Některé tyto mini příběhy jsou hlubší, než by hráč čekal.

Tu a tam jsem narazil na předmět, u kterého ani teď netuším co jsem to vlastně "držel". Hlavně se jednalo o malé věci či různé lahvičky v koupelně. Občas jsem se také podivil, když mi některý předmět zasvítil červeně (hra vás tak upozorní na nesprávně zvolené místo), a já ho pak musel strčit jinam, na místo naprosto nelogické (stalo se párkrát v kuchyni).

Rozhodně musím ocenit pixel artovou grafiku, vše je pěkně propracované do nejmenšího detailu. Hudba je spíš taková jednoduchá a přesně se hodící k tomuto typu hry. 

Tahle hra je zkrátka naprostý relax a dobře posloužila jako pohodová výplň mezi většími tituly.
+22

Final Fantasy VII Remake Intergrade: Episode INTERmission

  • PS5 80
Příjemný přídavek k povedenému Final Fantasy 7 Remake. Yuffie jsem si oblíbil hned od začátku, je to takové nedospělé a zábavné střeštiprdlo, jehož současným snem je ukrást ultimátní materii přímo od Shinra Electric Power Company. Ale jak to tak bývá, osud ji donutí trochu dospět. Cestou ji doprovází Sonon, který musí trpět Yuffieny eskapády, ale jinak to není nijak extra propracovaný charakter, spíš jen jeho přítomnost pomáhá rozvinout charakter hlavní hrdinky, především v závěru hry. Příběh DLC byl fajn, příjemné bylo vidět v pár cutscénách hrdiny z původní hry. 

Co bylo hodně super je možnost synergizovat útoky Yuffie a Sonona. Ve druhé kapitole, kdy přibylo náročnějších soubojů, mi dokázala tato možnost některé souboje dost urychlit, protože udělené poškození například při synegizovaném Art Of War bývalo velmi vysoké. 

Vedlejších úkolů tu moc není, jen hledání plakátů a Fort Condor. Fort Condor mě vůbec neoslovil, takže jsem si zahrál jen pár zápasů a šel dál. Někoho ale může pobavit. Hledání plakátů bylo fajn, byl to důvod pořádně si znovu projít slumy a potkat zdejší charaktery. Plus se tedy objevuje i Chadley, kterému zase pomůžeme s výzkumem a zabojujeme si s Ramuhem.

INTERmission jsem si zahrál v rámci přípravy na Final Fantasy VII Rebirth, do kterého se brzy jistě pustím. A hraní můžu určitě doporučit. Je ideální i pro hráče jako já, který jsem původní Final Fantasy VII nehrál, takže jsem neměl tušení, že ve světě někdo jako Yuffie existuje. Takže tenhle přídavek oceňuji vysoko.
+16

RoboCop: Rogue City

  • PS5 80
Bylo to jako hrát film z osmdesátých let. Takový ten lehce béčkový, ale zároveň ne špatný akční film, který někteří považují za klasiku a rádi se na něj podívají i po letech, zatímco jiní mají obavy, že by opětovné shlédnutí zničilo jejich pěkné vzpomínky z dětství či mládí na něj. RoboCop je jedním z těch filmů. A hra RoboCop: Rogue City mu rozhodně nedělá ostudu, ba naopak. Je to zatraceně zábavná akční hra, která má sice své neduhy, ale zároveň jde z ní cítit respekt a láska k předloze.

Právě příběh je takové to osmdesátkové/devadesátkové béčko, kdy tu narazíme na několik šílených záporáků, problémy řeší zbraně a všude se válí drogy. Všechno to funguje úplně bez problémů a krásně to vychází z filmové série. Hodně se mi líbila otevřená lokace, do které se hráč vrátí několikrát, a její vedlejší úkoly, stejně tak byly fajn návraty na policejní stanici po každé misi, kde byla ta správná policejní atmosféra a rovněž několik fajn miniúkolů.

Super je také možnost vyvíjet RoboCopův charakter, a tím ho posouvat blíže ke stroji či k člověku, jeho lidství je jedna ze zásadních otázek v příběhu. Ve hře je množství různých rozhodnutí, které ovlivňují konec hry, takže se nejedná jen o bezduchou akci, hra je více propracovaná, než by člověk mohl čekat. 

Přesto je to převážně akční hra. A v tom také nejvíc exceluje. Pocit ze střelby je naprosto skvělý, hráč se opravdu cítí jako nezastavitelný stroj. Jsme RoboCop, takže nějaké krytí za bednami máme na háku, prostě přijít, vymydlit, vymalováno. Potěší i jednoduchý RPG systém, kde si mimo síly, obrany či zdraví můžeme dát body například i do Dedukce (doporučuji co nejdříve) nebo Engineeringu.

Co není slavné je optimalizace. Na PS5 se hra uměla občas sekat, v cutscénách blikaly textury, popřípadě chvíli trvalo, než vůbec plně načetly. Také mi moc nesedl závěrečný souboj, jak po hratelnostní, tak příběhové stránce, ale to je individuální.

Zkrátka velmi zdařilá hra. Nebere se vážně, máme tu známé obličeje, povedenou atmosféru. Člověku se ani nechce věřit, že před deseti lety studio Teyon vydalo strašlivý Rambo: The Video Game. Tomu se říká zlepšení. Snad budou v růstu pokračovat.
+34

Castlevania: The New Generation

  • PC 80
Tahle série má vážně něco do sebe. Po první Castlevanii a Super Castlevanii jsem se pustil do The New Generation a opět jsem se dobře bavil i nervoval. Tentokrát máme na výběr mezi dvěma hrdiny, já si vybral Erica Lecardeho. Zajímavostí je, že oba hrdinové mají pár odlišných pasáží, a to díky jejich schopnostem. Zatímco Erik může vysoko vyskočit, John Morris se zase umí přehoupnout přes propast.

Na tomto díle nejvíc oceňuji level design. Levely jsou plné dobrých nápadů, které na jednu stranu činí hru zábavnou, ale vzhledem k sérii je jasné, že často i lehce frustrující. Super byla například šikmá věž v Pise, respektive celá Stage 3 odehrávající se v Itálii byla velmi povedená. Bestiář  je mixem klasických potvor z minulých dílů (například netopýři, kostlivci, medúzy) a nových nepřátel, kteří se vždy hodí do dané oblasti. Bossové jsou těžcí, ale zvladatelní, dokud...

... nepotkáte Smrt. Smrt byla pro mě opět smrt. Tady začíná být hra dost brutální. Bossfight se smrtí je legendární, protože vám nejdříve vyloží šest karet, které hráč v libovolném pořadí musí "zahrát". Dvě jsou naštěstí léčitelské, ale čtyři jsou bossové z předchozích fází. A jednu z léčitelských je nutné si nechat na konec, protože pak nás čeká samotný souboj s tou smrťáckou potvorou, která mi pije krev už třetí hru, nebezpečný souboj s Elizabeth rozdělený na dvě fáze a nakonec čtyřfázový Dracula. A ne, žádné další léčení. Teda až na možnost uložit si hru, tedy aspoň v Castlevania Anniversary Collection, jinak bych se s tím trápil ještě asi měsíc :) Co do obtížnosti mi přijde Castlevania: The New Generation o trochu těžší než Super Castlevania, a právě závěr je jeden z důvodů.

Jinak je hratelnost parádní a hra i stále skvěle vypadá. Vůbec jsem si neuvědomoval, že hraji 30 let starou hru. Klobouk dolů. Naprosto v pohodě je také ovládání, přesné a responsivní, tak jak to má být.

Super Castlevania se mi líbila o krapíteček více díky atmosféře, která byla taková temnější, což mi sedělo více. Přesto obě hry hodnotím stejně, i Castlevania: The New Generation je totiž velmi kvalitní a zábavná plošinovka, která dobře pobaví každého, komu nevadí výzva.
+22

Super Castlevania IV

  • PC 80
Sám jsem nečekal, že mě bude Super Castlevania IV tak bavit. Oproti předchůdcům nabízí vyváženou obtížnost a tím pádem zábavnější hraní s menším počtem úmrtí. Úplně lehká hra to ale také není, stále je ve hře pěkná řádka zapeklitých pasáží, kde si je nutné dávat sakra bacha. Plus někteří bossové jsou i tady docela tuzí. Hru jsem hrál na steamu (Castlevania Anniversary Collection), takže jsem si mohl pomoci v těžších pasážích ukládáním. 

Možnost bičovat i nad sebe je jedním z důvodů příjemnějšího hraní, takže zabíjení ze schodů je jasná věc, ale nepřátele lze zničit i když hráč stojí o patro níže, což je sice divné, ale co si budeme...pomůže to. Hra se i dobře ovládá, ovládání je pěkně responsivní, a to včetně skákání přes platformy, které je zde naprosto v pohodě.

Pochvalu si zaslouží i audiovizuál, hra zestárla se ctí a i dnes se na ni pěkně kouká. Super Castlevania IV má i celkem fajn prostředí a nepřátele. Větší část se dá označit za klasiku, ale najdeme zde i pár dobrých nápadů, jako je například level Spinning Tales, ze kterého se až motá hlava. Jak jsem psal výše, někteří bossové mi dali zabrat, ale na druhou stranu, jiné jsem dal na první pokus a nepředstavovali skoro žádnou výzvu. Nejtužší mi zase přišla Smrtka, stejně jako v první Castlevanii. Potvora jedna.

Co mě nepříjemně překvapilo, že se hra dokázala dost sekat v případě, že se na obrazovce objevilo víc nepřátel naráz na jednom místě - například netopýři. 

Jinak mi Super Castlevania IV sedla do noty a dokonce jsem ji dohrál na jeden zátah. Což už se mi moc nestává.
+22

Castlevania

  • PC 75
Castlevania mě mile překvapila. Trochu jsem čekal ultra těžkou, neférovou a stresující plošinovku s lehce zestárlými mechanikami. Místo toho jsem dostal středně těžkou, neférovou a stresující plošinovku s lehce zestárlými mechanikami, která má ale skvělou atmosféru, slušně se hraje a překvapivě stále dost solidně vypadá.

Ano, Castlevania je těžká. Je těžká, ale ne nonstop. Větší pasáže z levelů lze projít celkem bez výraznějších problémů, najdeme zde ale místa, které jsou totálně na nervy. Pro mě byla nejtěžší část hry chodba ke Grim Reaperovi a následný souboj s ním. Přiznám se, že tady jsem vytekl a hru si pustil až za týden :) Bičem jde mrsknout jen před sebe, což se tady moc nehodí, protože Grim Reaper sesílá srpy (nebo co to je), a jeden se vždy objeví nad hráčem. Nakonec jsem tu mrchu sejmul sesíláním kříže, který jsem nejdřív minul a našel až při dalším průchodu levelem. Samotný Drakula byl pak o trošku lehčí (čti: težký jak cyp), a to díky svěcené vodě a dostačujícím množství srdíček, které k sesílání speciálních zbraní potřebujete. Tím vším chci říct, že bossové zde jsou těžcí a zároveň zábavní, až na tu mrchu Grim Reapera. 

Design levelů je velmi dobrý a jde vidět, že si autoři dali tu práci rozmístit enemáky a propasti tak, aby to bylo pro hráče co nejtěžší. Dobré načasování a rychlé rozhodování je klíč, a to spolu s dobrým naučením se úrovně. Anniversary Collection pak nabízí možnost ukládat, což pomůže s frustrací, případně při těžkých pasážích.

Za mě je Castlevania stále dost dobrá plošinovka a právem se řadí mezi klasiky.
+30

Remember Me

  • PC 70
Remember Me je hra, která celých deset let trůnila na mém wishlistu na steamu, občas z něj vypadla a po chvíli se vracela zpátky. Až letos jsem i díky doporučení od @Fritol: hru koupil, protože se jakožto debut od firmy DON'T NOD hodila do výzvy. Hned na začátku musím zmínit, že se jedná o velmi slušnou hru s pěknou řádkou kladů, ale bohužel i nějakými výraznějšími zápory. 

Čím hra určitě na první pohled zaujme je vizuál. I po deseti letech hra vypadá moc pěkně a často se mi stalo, že jsem se zastavil a díval se na panorama Neo-Paříže. Svět, který DON'T NOD vytvořil, je zajímavý a má dost povedenou atmosféru. Neo-Paříž si projdeme od slumů až po bohaté čtvrti a vždy je na co se koukat. Svět ovládá megakorporace, atmosféra tak působí krásně dystopicky. 

Mám rád sci-fi, mám rád antiutopii, takže příběh Remember Me mi sednul a líbil se mi velmi. Zprvu vypadá vše jasně - máme tu megakorporaci MEMORIZE, díky jejich implantátu pak drtivá většina obyvatel nahrává své vzpomínky na internet a není tak nic lepšího, než začít obyvatele ovládat. Hlavní hrdinka Nilin, která je velmi sympatická a má i další klady, přichází o všechny své vzpomínky. Dotud příběh působí tak nějak v rámci žánru klasicky, ale pak se rozjede a má i své překvapivé odhalení a nějaký ten zajímavý zvrat. Příběh mě při hraní táhnul nejvíc, tohle tvůrci fakt umí a jedná se o největší klad hry.

Líbí se mi také Memory Remix. Remixování vzpomínek je fakt super nápad, asi nejoriginálnější prvek ze hry. Chvíli jsem v něm bojoval s ovládáním, které je docela krkolomné, ale hledání optimální změny vzpomínky mě hodně bavilo a škoda že je to ve hře jen párkrát. 

Hratelnost a souboje. Tady už budu trochu kritičtější. Hratelnost se skládá z velmi jednoduchého parkuru, běhání po lineárním světě, obdivování Neo-Paříže a soubojů. Souboje jsou ze začátku v pořádku, ale v pozdějších fázích hry začínají být někdy otravné. Skládáme si zde komba, přičemž si do nich vkládáme léčivé údery, damage údery, údery snižující cooldown u speciálních schopností (megadůležité) a Chain Pressens, který znásobí účinky např. cooldownu. V pozdějších fázích hry nalezneme bossy i klasické nepřátele, na které je nutné používat speciální schopnosti. Takže souboje vypadají tak, že sešleme speciální schopnost, pak se ji snažíme v soubojích snížit cooldown, abychom ji seslali znovu, a to celé dokola. Je to hrozně zdlouhavé a občas i nudné. Souboje s bossy mají ještě jeden neduh, a to jsou QTE.

Co se týče pohybu po světě, ten je fajn. Lokace pěkné, parkur sice jednoduchý, ale vůbec mi to nevadí, jen je škoda příliš lineárního světa prakticky bez odboček. Párkrát mě zaujalo, že po cutscéně následuje minutový gameplay, kdy třeba slezeme do díry, po kterém následuje další cutscéna. Ale ok, detail. 

I přes výše popsané neduhy se jedná o nadprůměrnou hru. Zábava ve výsledku převažuje nad nedostatky, určitě se nedá říct, že by Remember Me byl hratelnostně špatný titul. Určitě na něj budu vzpomínat v dobrém.
+27

Lost In Play

  • PC 85
Lost In Play je naprosto kouzelná a hravá adventura, plná dětské fantazie a dobrodružství. Dětští protagonisté, sourozenci Gal a Toto, nás na pár hodin vrátí do dětství a zažijeme s nimi cestu plnou goblinů, trpaslíků a dalších bytostí na krásně zpracované dobrodružné cestě.

První co zaujme je krásná kresba a pohodová, pohádková a kouzelně laděná atmosféra. A nelze než ocenit i fantazii a nápady tvůrců, lokace, postavy a vlastně i řešení hádanek a miniher je často velmi nápadité a zároveň dobře hratelné. Obtížnost není vysoká, ale jsou zde i minihry, které dokáží potrápit. Na minihry sází hra hodně, je jich zde celá hromada a většina je opravdu zábavná. Našlo se ale i pár takových, které mi nesedly a jednu jsem dosud nepochopil a udělal naprostou náhodou :) 

Kombinaci předmětů zde nenajdeme. Respektive párkrát ano, ale hra si je zkombinuje sama. Tedy když nepočítám jednu suprovou minihru typu IKEA. V každé lokaci zkrátka musíme plnit úkoly, které nás posunou dále. Ty jsou většinou ve stylu "Sežeň mi předmět A a já ti dám předmět B", kombinované právě s minihrami a hádankami, což ale klasicky není tak jednoduché, jak to vypadá. A funguje to úplně bezvadně, vše je protkané humorem, i když někdy lehce infantilním, ale co už - hru si můžou naprosto bez problémů zahrát i děti. I já jako dospělý jsem se u hry párkrát pěkně zasmál, hlavně v momentě, kdy hrajeme za slepici :)

Lost In Play jsem si neskutečně užil. Je to krásně zpracovaná a milá adventura, kterou lze určitě doporučit.
+18

Little Nightmares

  • PS5 75
U hororů to mám tak, že nesnáším lekačky, kvůli kterým jsem na infarkt a akorát mě naštvou, takže všelijaké Amnesie jdou úplně mimo mě. Na druhou stranu mám rád takovou tu napínavou, hutnou, zkrátka divně strašidelnou atmosféru, která nám říká, že je něco špatně a ne vše je jak má být. Little Nightmares naštěstí patří mezi ty atmosférické horory, takže hercna mohla zůstat v klidu.

Svět, ve kterém se v kůži malé holčiny jménem Six ocitáme, je velmi zajímavě pojatý a nabízí řadu otázek k rozklíčování. Prostředí je naprosto super a lokace jako jsou kuchyně, restaurace a běhání mezi tlustými jedlíky asi nezapomenu. A skvěle pojatý konec je naprosto znepokojivý a krásně zapadne do celku. Co se ve hře děje, na to si musí hráč přijít sám, hra sama mu nic neřekne.

Pro místní panoptikum je holčina nejspíš pochoutka číslo jedna, mohou se přetrhnout, aby ji chytili a snědli. Místní obyvatelstvo, to je kapitola sama pro sebe. Znetvoření, pokroucení a odporní hnusáci, které bych nechtěl potkat ani ve dne, natož na tak temném místě. Cesta úrovněmi obsahuje mimo snahy ukrýt se před nepřáteli, popřípadě před nimi utéct, i pár puzzlů. Ty nejsou nikterak složité, takže zádrhely nehrozí. To mi popravdě ani až tak nevadilo, prim zde hraje hlavně atmosféra. 

To, že ovládání Little Nightmares je na slabší úrovni, je již známá věc. Skákání mimo platformu je zde naprosto normální, a i pohyb celkově působí přinejmenším zvláštně. Moc mi neseděla ani kamera, která se vždy jen lehce natočí a párkrát se mi stalo, že jsem si nevšiml cesty vedoucí dále.

Little Nightmares je příjemně strašidelná jednohubka. Díky absenci prvoplánových lekaček se může líbit i hráčům, kteří horory jinak nevyhledávají. Atmosféra a svět za to stojí.
+21

Altered Beast

  • PC 70
I po takové době fajn beat 'em up, u kterého je nutné mít na paměti, že hra už přeci jen přestárla a na dnešní poměry nabízí docela tuhou obtížnost. Máme zde postupně pět levelů, samozřejmě se vzrůstající obtížností, vždy zakončených bossem. Co je na Altered Beast to zábavné, je sbírání powerupů, čímž se postava stává silnější a nakonec se promění v jednu z bestií. Úkol tedy zní jasně, kopy a pěstmi kosit nepřátele, stát se bestií a porazit bosse. A zachránit krásnou Athénu. 

Jenže není to tak jednoduché. Obtížnost hry je hlavně v pozdějších fázích vysoká a hlavně poslední, pátý level už mi přišel dost hardcore a doporučuji zvednout si životy v menu hry na maximum, pokud máte tu možnost. Hra neodpouští žádnou chybičku a stačí jen patou zavadit o nepřítele a je to bráno jako zásah do vašeho zdraví. Dostat se do kleští pak znamená výrazné snížení vašich životů. Souboje s bossy mi paradoxně přišly o něco snazší, s výjimkou toho druhého. Octeyes znamenal konec mého prvního pokusu a přiznávám, musel jsem se podívat na nějaké tipy jak na něj. Nejtěžší úsek každého levelu je vždy na začátku, kdy má vaše postava základní sílu (po souboji s bossem vždy o bonusy přijdete), v těchto fázích jsem vždy přicházel o nejvíce životů.

Prostředí hry a zasazení se mi líbilo, každý level vypadá jinak a je zde i dobrá atmosféra. Líbí se mi i nepřátelé, například jeden dráček ohánějící se ocasem až moc připomíná podobného draka z další hry Makoto Uchidy :)

Jedná se nakonec o celkem povedenou, i když docela těžkou hru, která však trošku zestárla a doporučil bych ji spíše jen pravým retromilům.
+20

God of War Ragnarök

  • PS5 90
Na God of War Ragnarök jsem se těšil moc, ze začátku jsem se ale do hry nějak nemohl zahrát. Vše je vlastně stejné jako v předchozím díle a přišlo mi, že mě nemůže nic překvapit. Tady mi bylo jasné, že jednoho dne dostanu nějaké udělátko, co mi pomůže překonat tuto překážku a tam bude ultratuhý boss, se kterým budu mít problémy i šest hodin po dohrání hlavního příběhu. Naštěstí se ale záhy hra rozjela natolik, že bylo mé roztrpčení smeteno ze stolu a o překvapení se staral hlavně příběh.

Ten mi sednul hodně a obsahuje pár velmi povedených zvratů. A přestože všechny postavy jsou skvěle zahrané i nadabované, vždy si pro sebe každou scénu ukradne Odin, asi nejlepší postava z obou dílů. I když i takový Thor mi přišel hodně povedený a zábavný. Příběh se hodně točí kolem Atrea, za kterého si tentokrát i občas zahrajeme. Jeho pasáže nejsou tak zábavné jak ty s Kratem (ale ne nezábavné) a co se týče hratelnosti, nabízí o trošku jiný způsob hraní, ale posouvají příběh. Asi za jediné větší mínus považuji závěr hry. Ten ne že by byl špatný, jen mohl být ještě více epický a kulervoucí. Zkrátka po tom všem působí lehce uspěchaně. Nicméně celé vyústění příběhu a úplný závěr se mi líbí hodně.

A nakonec mě pohltilo i ono putování a objevování. Téměř v každém ze světů, který navštívíme, máme nějakou tu otevřenou lokaci, kterou si můžeme prozkoumávat mimo hlavní příběh. Za nejlepší považuji lokaci kráter a zdejší souboje s draky. Přitom je to velká lokace s několikahodinovým obsahem, kterou může hráč i úplně minout. Naopak za méně povedenou lokaci považuji Muspelheim a jeho zkoušky, které byly v předchozím díle zpracovány daleko lépe.

Akce navazuje na předchozí díl a stále mě baví. A ano, jsou tu i end game bossové. A jsou ještě těžší než Valkýry z předchozího dílu. Takže pokud chce hráč splnit vše, je nutné se vytunit na maximum a naučit se používat efektivně co nejvíce schopností, ovládat všechny zbraně a hlavně přesně blokovat. Hráči souls her asi nebudou mít problém, ale mně tekly nervy tedy úplně neskutečně :)

Vizuál hry je někde na pomezí PS4/PS5 a přesto, že například Horizon Forbidden West vypadá o něco lépe, stále je to graficky velmi hezká hra s mnoha pěknými sceneriemi.

Nakonec God of War Ragnarök hodnotím stejně jako předchozí díl. Příběh, putování, objevování a celé to dobrodružství mě nakonec pohltilo a po 73 hodinách a splnění všeho mi bylo nakonec líto, že už je konec. Tak snad ještě někdy příště.

Pro: Příběh, hratelnost, dobrodružství, charaktery v čele s Odinem jsou skvěle zahrané a nadabované

Proti: Konec mohl být ještě epičtější, Muspelheim trials

+21

Alan Wake

  • PS5 80
"Crime and punishment: the cancer and cure of civilisation. But some crimes are impossible to punish, especially... in Night Springs." 

Konečně jsem pokořil další ze svých větších restů. Přestože na steamu vlastním dlouhá léta původní verzi, nakonec jsem si zahrál až remaster a rozhodně nelituji, graficky je velmi slušný a můžu jej rozhodně doporučit.

Alan Wake je také ukázkou toho, že hra nemusí být úplně dokonalá, abych se do ní doslova zažral. Mám rád tajuplné příběhy, mám rád odkrývání tajemství a nejistotu v tom, co se opravdu děje. Vedení příběhu je jedna z věcí, ve které hra exceluje. Je napínavý, mysteriózní a vždy jsem se těšil na další dílek do skládačky, jenže ten občas samozřejmě položil otázku další. Konec si pak musí hráč interpretovat sám, takže jsem po dohrání ještě chvíli seděl a v hlavě si přehrával celý příběh. 

Výborná je také atmosféra. Hra má hororové prvky, ale místo laciných lekaček sází právě na atmosféru, což je obrovský plus, nerad dostávám u hraní infarkty. Hodně tomu napomáhá dobře zvolené prostředí malého městečka a okolních lesů, vyhlídek, jezera či různých hospodářských stavení. Každá z šesti kapitol je tak pěkně rozeznatelná.

Jádro hratelnosti tvoří také akce. Využívání světla a tmy je skvělý nápad a zezačátku mi daly souboje na normální obtížnost docela zabrat. Chvíli mi trvalo, než jsem se do toho dostal, pak už jsem nepřátele kosil jedna báseň. Nicméně, přišlo mi, že soubojů je až moc a naprostý přehršel bylo i nábojů a baterií a vlastně všeho. A samotný soubojový režim bych označil spíše za OK, než za něco úchvatného. 

Na závěr se sluší pochválit tvůrce za detaily, jako je například televizní show Night Springs. Nevynechal jsem jediný díl. 

Alan Wake je pro mne pozitivním překvapením. Není to zdaleka dokonalá hra, dobře mi ale sedla svým příběhem a atmosférou a na druhý díl jsem velmi zvědavý.
+35

Ghostwire: Tokyo

  • PS5 75
Na Ghostwire: Tokyo jsem byl zvědavý hned od úvodního traileru. Pak se z toho vyklubalo trochu něco jiného než jsem čekal, ale rozhodně ne špatného. Ghostwire: Tokyo je nakonec dobrá hra, jen ne až tak dobrá, jak jsem čekal a jak bych si přál.

Mám rád open worldy, rád plním vše možné a prozkoumávám, často si v nich dělám platinu/100% achievementů. Jenže tady jsou vedlejší aktivity docela úmorné, naprosto jednoduché a je jich strašně moc. To poslední je třeba pouze ke kompletaci trofejí, nicméně hodně aktivit musí hráč dělat i tak, aby si mohl vylevelovat schopnosti. Tokio je naprosto skvěle zpracované, můžeme navštívit kopec slavných míst, jenže tím, že jsou všichni mrtví, není v něm moc co dělat, což je obrovská škoda. Ale ano, samozřejmě, platinu jsem si i tak udělal.

Co je naopak naprosto skvělé jsou vedlejší mise, které jsou atmosférické a dobře vykreslují japonskou mytologii. Za zmínku stojí třeba úkol Art Imitates Life (skvěle zpracovaný drak) nebo humorný Dire Straits. Naprostým vrcholem jsou ale úkoly ze Spider’s Thread Update z nově přidané lokace školy, které mají hutnější a strašidelnější atmosféru než zbytek hry. Každopádně vedlejší úkoly dokáží překvapit a jsou dobře napsané.

Dobře napsaný je i hlavní příběh. Přestože jde hlavně o vyřešení záhady zmizení tokijského obyvatelstva, má i svou výraznou osobní rovinu a například poslední kapitola v tomto ohledu dokázala velmi mile překvapit svou atmosférou a melancholií.

Hra má na gamepadu nezvyklé ovládání a trvalo mi snad deset hodin, než jsem si na něj zvykl a vše si upravil ke své spokojenosti (dost pomohl Paulův tip v diskuzi zde). Poté už jsem kosil démony levou zadní. Jakmile se mi ovládání dostalo do ruky, začal se mi líbit i soubojový systém. Máme tři elementy, v drtivé většině jsem používal Wind, Water na crowd control a Fire proti silnějším skupinkám. Máme i luk, ten jsem používal spíše na létající duchy. Celkově jsem si soubojový systém nakonec oblíbil, byl efektní a zábavný.

Ghostwire: Tokyo má tedy sice své mouchy, hra je to ale velmi dobrá, a to jak příběhem, tak i hratelností. Jen je zkrátka škoda, že tento jinak výborně vystavěný svět zůstal využitý jen napůl.

Pro: Příběh, skvělé vedlejší úkoly, povedený soubojový systém, lore, krásně zpracované Tokio, fajn grafika a atmosféra

Proti: Vedlejší aktivity, prázdnější svět

+23

Katamari Damacy

  • PS5 85
Možná lehce přeháním, ale nebál bych se Katamari Damacy označit za dílo génia. Naprosto chápu kultovní status a hra se zařadila mezi nejzábavnější a nejoriginálnější tituly, které jsem kdy hrál. Základní premisa je přitom jednoduchá. Nabalujeme na kouli věci a čím větší jsme, tím větší předmět můžeme nabalit. V prvním levelu začínáme například od připínáčků a když se nám konečně podaří nabalit něco většího, například květináč, ještě netušíme, že o pár hodin a několik levelů později nás nezastaví ani slon, stožár, auta, dům...planeta sama.

Na nabalení určité velikosti máme v každém z levelů časový limit, který je však velice mírný a většinu levelů jsem dal na první pokus. Co je ale na Katamari Damacy unikátní, ani při neúspěchu nepřichází frustrace a hráč si dá daný level s radostí ještě jednou. To je právě na hře to nejlepší. Člověk si tak koulí a má z toho radost. Do uší mu hraje neskutečně zvláštní a originální soundtrack a když se mu podaří nabalit kouli daleko větší, než je zadání, přichází naprosté uspokojení nad vykonaným dílem.

Mám jen jednu malou výtku, a to je zaseknutí katamari na některých místech, což se mi sice stalo jen asi třikrát, ale i tak zamrzelo a musel jsem se s princem vrátit na domovskou planetu a začít level znovu.

Takže kdo chtěl by si zahrát oddechové, zábavné, originální a typicky bláznivé japonské dílko, Katamari Damacy můžu jednoznačně doporučit.

Pro: Báječná hratelnost, originalita, soundtrack, vizuálně pěkné a vtipné

Proti: Ve verzi REROLL pár zaseknutí, ale nic vážného

+26

Dishonored 2

  • PC 90
První Dishonored patří mezi mé oblíbené hry a dohrál jsem jej s chutí včetně datadisků. Na druhý díl jsem se těšil, ale hra už mi na počítači jela jen na nižší detaily, tak jsem hraní odložil. Až do roku 2023, kdy mi hra pěkně sedla do výzvy, jsem ji dohrál paradoxně na tom samém stroji. Ale i přes nižší grafické nastavení jsem si hru hodně užil.

Druhý díl jsem hrál za Emily, u které mi přišlo, že je to víc její příběh než Corvův. Je to velmi povedené zakončení točící se kolem císařské rodiny, samozřejmě záleží na způsobu hraní hráče, konců je opět několik. Hlavním tahounem je samozřejmě skvěle vystavěný svět. Opět jde o malé otevřené lokace s nějakými těmi skrytými tajemstvími, zkrátka radost prohledávat.

Stejně jako v prvním díle jsem se snažil zabíjet co nejméně a hru projít skrytý ve stínu a omračovat nebohé protivníky, chrnící posléze na hromadě v rohu předem vybrané místnosti. Takže i výběr schopností odpovídal tichošlápkovi. A čím více schopností hráč ovládá, tím je hra sice jednodušší, ale zároveň zábavnější. Což jistě platí i pro násilnější projití hrou. Je to zkrátka satisfakce zamést s protivníkem tak, že ani netuší blížící se pohromu a než se naděje, v lepším případě spí v příkopu, v tom horším si neuvědomí tikající bombu přilepenou na zádech. Fantazii se zkrátka meze nekladou a způsobů překonání protivníků je zábavná hromada.

I přesto, že mi hra na mém fousatém počítači nejela podle představ, musím ocenit grafiku i stylizaci, což napomáhá skvělé atmosféře ve hře. A vybudování parádní atmosféry umí v Arkane Studios skvěle.

A skvěle umí i design úrovní, který je stejně jako v prvním díle naprostá bomba. Potěší slušný počet způsobů jak se někam dostat (a pak se dostat zpátky ven), jen UI trochu pokulhává. Například nepřátelé reagují na hluk i v případě, že to nedává smysl - jednou přilákala vojáka chůze v místnosti jeho nadřízeného (který zrovna spal pod stolem). Proč by jeho šéf nemohl ve svém kanclu chodit? :)

Malou výtku mám jen ke scénáři, přestože mi přišel příběh fajn. Zkrátka si dokážu představit i filmovější a kvalitněji napsaný příběh z tohoto světa. Do kterého se doufám tvůrci ještě někdy vrátí. Je to prostě zábava v něm být.
+32

Maneater

  • PS5 70
Když to řeknu v kostce, Maneater je taková správná blbina na odreagování. Dokonce bych i řekl, že hraní za žraloka, který si mimo obvyklého mořského jídelníčku s radostí pochutná i na člověčině, je docela originální nápad. 

Maneater nabízí černohumorné zpracování, kdy příběh sledujeme prostřednictvím reality show Maneaters vs. Sharkhunters. Hra se tak nebere vůbec vážně a to je právě to pravé ořechové. Vážné zpracování by celkem logicky hru mohlo zničit a místo radostného nahánění křičících turistů by nejspíš vzniklo nechutné gore. Příběh je pak vcelku zábavné béčko a očividně tu je jen pro to, aby aspoň nějaký byl. 

Hraní samotné je velmi fajn. Začneme jako mladé žraloče a vypracujeme se až do obřího megažraloka, a to díky žraní všeho živého, získávání zkušeností za splněné úkoly (kde žereme vše živé) a díky tomu rosteme a vylepšujeme evoluce, které dostáváme za zmíněné questy a eventy. Hra postupně odemyká nové oblasti, jedná se tedy o takový menší open world. Plusem je, že každá lokace vypadá trochu jinak, takže v tomto ohledu nuda nehrozí. Horší je to s herní náplní, která je po celou dobu hraní vlastně stejná. Hra se mi v současnosti dobře trefila do nálady, takže jsem ji dohrál docela rychle i na platinu, nicméně pokud by to tak nebylo, asi bych volil menší dávky a měl hru spíš jako doplněk na odreagování k nějakému jinému titulu. 

Soubojový systém je jednoduchý, koušeme a mlátíme ocasem co to jde a u toho používáme uhýbání a celkově se snažíme manévrovat tak, aby nás nic nepřekouslo vejpůl. Až na konci jsem zjistil, že jde ve vzduchu udělat rotace a tím výrazně poškodit či dokonce rozlomit loď. Nejzábavnější jsou souboje s bossy a s lidskými protivníky, zvlášť když jich je hodně. Problém je trochu v tom, že postupem času, kdy náš žralok sílí, se výrazně snižuje obtížnost, to je ale asi problém většiny open world her. Pochvalu zaslouží ovládání, ze kterého jsem měl trochu obavy, ale nakonec je vše zvládnuté na jedničku. Pohyb ve vodě je krásně plynulý a v soubojích pod hladinou se jde krásně vyhýbat, natáčet a celkově se cítit jako správná paryba.

Pochvalu zaslouží i podvodní svět, který vypadá pěkně a obsahuje i úctyhodný počet různých druhů ryb či krokodýlů. A také hodně collectibles a easter eggů.

Maneater je za mě nakonec docela kladné překvapení. Nejedná se sice o světoborné dílo, ale o poctivou oddechovku, u které může člověk hodit všechny problémy za hlavu a prostě si plavat...a žrát.
+13

Space Quest I: Roger Wilco in the Sarien Encounter

  • PC 60
Space Quest I: Roger Wilco in the Sarien Encounter je mou první dohranou Quest hrou. A pokud se nepletu, tak dokonce i první dohranou adventurou od Sierry. No, mám co napravovat.

EGA verzi jsem srabácky vzdal asi po jedné minutě a zahrál si raději modernější Space Quest v hezké grafice. Začátky se hrou byly velmi náročné, trilion úmrtí, seznamování se hrou, olizování všeho a hlavně časový limit daly zabrat. A popravdě mě to od dalšího hraní docela odrazovalo. Tím víc, když mi dával totální čočku robotický pavouk po "přistání" na planetě Kerona. První Space Quest je opravdu náročnou adventurou, úmrtí a různých špeků, a to i neférových, je tu přehršel.

Přestože je hra chvílemi dost frustrující, určitě není ani špatná. Ty vzácné chvíle, kdy zrovna Roger Wilco žil déle než pět minut, jsem si dokázal užít. Samotný příběh není určitě špatný, humorné popisky také pobaví. A i ty smrti jsou často znázorněné úsměvně. Líbilo se mi také logické používání předmětů.

Nalijme si ale čistého vína, bez návodu bych v dnešní době hru asi nedohrál a odložil. Dostat se k ní v dětství, asi by to bylo jiné, tehdy bylo více času, trpělivosti a radosti z každého malého pokroku. Nebo jsme byly jako děcka prostě větší drsňáci. I tak bylo fajn si jednu z velkých klasik projít, varováním je ale vysoká obtížnost a s tím spojená frustrace. Jako celek pak hodnotím hru jako lehký nadprůměr.
+21

Onimusha: Warlords

  • PS5 75
Onimusha: Warlords je pro mě docela příjemným překvapením. Více než 20 let stará hra původem z PS2 se totiž stále dobře hraje, jen musí samozřejmě hráč přistoupit k tomu, že už se jedná spíše o retro hraní a herní mechanismy jsou pochopitelně dávno překonány. 

Líbí se mi zasazení hry do alternativní reality 16 století, potkáme tu tedy i slavné osobnosti té doby, jako jsou Nobunaga Oda nebo jeho pravá ruka Hidejoši Tojotomi. Akorát je to všechno zabalené v nadpřirozené omáčce a Oda je toho času mrtvý a v čele armády démonů. Ve hře pochopitelně hrajeme za druhou stranu a zachraňujeme princeznu Yuki. Hrajeme za samuraje Samanosukeho, kterého doprovází krásná ninja Kaede, se kterou si také projdeme pár pasáží. Příběh je takové standardní démonské fantasy, pokud tohle máte rádi, tak proč ne.

Celá hra se odehrává na hradě, který je vlastně...malý. Tvůrcům se ale podařilo, aby vypadal větší než ve skutečnosti je. Lokací je totiž jen pár a hráč jich mnoho projde několikrát. A vždy, když už to vypadá, že je to vše, jdou otevřít další z mnoha původně zamčených dveří a další lokace (kterou projdeme opět minimálně dvakrát) je na světě. Ocenit však lze, že hra nezačne nudit, a to ani kvůli někdy lehce otravnému respawnu. Respawn v této hře je dobrý sluha, ale zlý pán. Můžeme si díky němu rychleji naboostit meče a orby, ale zároveň způsobuje smrt těm, kteří se zrovna utíkají přeskupit (čti: doplnit si magii u savepointu) s rozbitou držkou z bitvy. 

Ukládání je asi největší zápor hry, savepointy jsou rozesety hodně neprakticky a často musí hráč v případě úmrtí protrpět znovu místnost plnou nepřátel, hádanku nebo cutscénu. A taky často vše naráz. A nepřišel jsem na to, jestli jdou cutscény přeskočit, vždy se povedlo přeskočit jen část a zbytek jsem se musel dodívat, tak nevím.

Soubojový režim je takové to "v jednoduchosti je síla". Jedno tlačítko pro útok, jedno pro obranu a tři různé meče, každý s jinými schopnostmi. Co je super, že všechny meče jsou použitelné a je dobré (a i nutné) si je vylepšit na maximum. I když nejméně jsem měl rád ten ohnivý, nakonec to byl on, kdo zasadil smrtící ránu poslednímu bossovi. Tlačítko pro obranu je klíčové, jiný typ obrany zde nemáme - žádné kotouly ani úskoky jako v moderních hrách. Jde ale kolem nepřítele běhat, což se hodí u některých bossů, kteří mají pár neblokovatelných útoků. Celkově je akční část hry naprosto bezproblémová a také zábavná.

Vizuálně vypadá hra vcelku obstojně, například obličeje jsou rozhodně na velmi dobré úrovni. I hrad samotný, exteriéry i interiéry, vypadají i dnes k světu a pomáhají k povedené dobové atmosféře.

Onimusha: Warlords je i po letech velmi solidním dobrodružstvím a rozhodně chápu, proč může být tato hra pro někoho srdcovka. Hrát to v roce 2001, možná bych to měl také tak :)
+23

Inmost

  • PC 80
Příběhová plošinovka od litevského studia Hidden Layer Games je pro mne příjemným překvapením. Na hru jsem narazil ve výprodeji na Steamu, když jsem hledal hru z některé země bývalého Sovětského svazu pro herní výzvu. A sázka na Inmost rozhodně vyšla.

O příběhu je těžké mluvit a nespoilovat. V Inmost střídáme tři charaktery - holčičku prozkoumávající svůj záhadný domov, starého muže hledajícího odpovědi a rytíře, který se upsal zlu. Ze začátku není jasné, jak spolu tyto příběhy souvisí, ale pochopitelně se vše začne propojovat. Vedení příběhu je ale docela matoucí. Hra střídá charaktery docela často a někdy je těžké pochopit, co se vlastně děje. A přestože se na konci vše vyjasní, musí hráč o právě dohrané hře nějaký čas přemýšlet a sestavovat si jednotlivé příběhové části do sebe. Hra působí jako fantasy zkřížené s hororem, máme zde duchy, čarodějnici, starý hrad a mnoho dalšího, vše má ale skrytý význam, ze kterého lze vyčíst další kapku z opravdového příběhu. A o čem opravdu příběh je? O šikaně, týrání, sebevraždách, zoufalství, smrti. Ale také o naději a lásce. Co jednotlivé scenérie znamenají, na to musí hráč přijít sám.

Hratelnost hry je bezproblémová s malým ale. Tím "ale" je nemožnost přenastavit si klávesy, což je pruda při hraní za rytíře, jejich rozvržení není rozhodně ideální. Naštěstí má rytíř nejméně prostoru, za holčičku a poutníka hrajeme častěji. Každá z postav má odlišnou hratelnost. Rytíř má akční sekvence, jako jediný umí bojovat. Poutník mě bavil nejvíce, bojovat neumí, a tak musí nebezpečenství přelstít hbitostí a inteligencí. Dívka prozkoumávající dům má pak pasáž vyloženě neakční, ale příběhově jsou její pasáže nejsilnější. 

Pixelovatá grafika je výborná, Inmost hráče doslova dusí hutnou atmosférou a čím více se hráč vyzná v příběhu, tím na hráče více doléhá. Ocenit lze i hudbu, která dokáže podtrhnout hlavně ty nejsilnější či nejnapínavější momenty.

Inmost patří mezi hidden gemy, které se vyplatí zahrát v případě, že máte rádi pixelovou grafiku a silné příběhy s těmi nejvážnějšími tématy.

Pro: Silný příběh, grafika, atmosféra, hudba, fajn hratelnost

Proti: Příběh není snadné sledovat a může být matoucí, nemožnost přenastavit klávesy, což trochu kazí hru za rytíře

+20

A Plague Tale: Requiem

  • PS5 80
A Plague Tale: Innocence pro mě bylo docela velkým překvapením, a tak jsem se na pokračování těšil. Nutno říci, že druhý díl nezklamal a považuji jej za dost slušné pokračování.

První díl se mi líbil hlavně kvůli zajímavě pojatému příběhu na pomezí historie a fantasy. Zde už bych se jej nebál označit za čistě fantastický, a dost záleží jak komu něco takového sedne. Možná bych se jej nebál označit spíše za béčkové fantasy se svými klady a zápory, nemyslím to ale nijak zle, spíše ze žánrového hlediska. Já ho docela beru, i když se mi ten v jedničce líbil více. I zde jsou momenty, na které bude těžké zapomenout. A patřím mezi ty, kterým se konec líbil a dává mi dokonalý smysl. 

Prvních pár kapitol mi přišlo hratelnostně úplně stejných jako v předchozí hře, tak jsem měl strach, že bude dvojka úplně to samé. Po přesunu charakterů do úplně jiného prostředí se však hra dost zvedla a začala mě bavit stejně jako první díl. Amicia teď navíc umí dost slušně bojovat a s pomocí praku i kuše nepřátele doslova masakrovat. A když to nejde, stačí přimíchat špetku alchymie a hromada mrtvol je na světě. Přestože je zde několik pasáží, kdy Amicia bojovat musí, je zde i samozřejmě možné lokací se proplížit. A to mi sedělo více, hezky tichošlápek a tu a tam někoho potichu odkráglovat, když je to nutné. Přišlo mi to takové...správné. V případě odhalení jsem tak spíše použil load, přestože jsem mohl mít i v tu chvíli možnost se ubránit. Boj mi prostě k srdci nepřirostl.

Kapitola sama o sobě je UI. Že vás nepřítel nevidí schovaného v trávě, kterou má přímo pod nosem je současná klasika, nad tím asi každý mávne rukou. Ve hře je však jedna pasáž, kde jsem nevěřícně koukal co se to vlastně děje. Zkusím bez spoilerů: máme zde sklepení a jde po nás jeden z nepřátel. Hlavní hrdinka na tom není nejlépe a nemá zbraně, musí se tedy schovávat. Jsou tam mimo jiné stoly. Záporák vás vidí jak lezete pod stůl. "AHA!" Vy vylezete z druhé strany a zůstanete čupět. Záporák se podívá pod stůl. Nic nevidí. Ani shrbenou dívku za stolem. "Kampak jsi zmizela, ty jedna...!" Asi netřeba dále dodávat, jak moc jsem se smál :)

Audiovizuál je pecka, jsou zde místa, které vypadají naprosto úchvatně, i místa, ze kterých tuhne krev v žilách. I atmosféra je stále dobrá, i když mi přišla trošku jiná než v jedničce. Nebyla zde jen temnota, ale i naděje a na atmosféře to bylo znát.

A Plague Tale: Requiem je dobré a zábavné pokračování, u kterého je nutné překousnout pár chybiček a u kterého záleží, jak vám sedne příběh.

Pro: Hratelnost, zábava, solidně odvyprávěný příběh, audiovizuál, atmosféra

Proti: UI, souboje

+30

Ministry of Broadcast

  • PC 80
Ministry of Broadcast je zajímavá česká plošinovka z dystopického světa, která by měla potěšit každého fanouška Prince of Persia, George Orwella a pixelové grafiky.

Možná překvapivě je tím nejlepším na hře příběh a svět, ve kterém se hra odehrává. Hrdina se přihlásí do soutěže a výhra slibuje možnost dostat se za zeď, což je pro něj jediná možnost, jak se setkat znovu se svojí rodinou. Přestože se hra odehrává v depresivním totalitním světě, je prošpikovaná povedeným černým humorem. Už jen zrzavý hlavní hrdina je kapitola sama pro sebe. South Park nás naučil, že zrzaví lidé nemají duši a náš hrdina je k tomuto dost blízko. Jde doslova přes mrtvoly, pro vítězství udělá vše. A dá-li bůh, najde i vhodné boty.

Čeká nás tedy několik levelů plných logických hádanek a pastí. Tvůrci přicházejí stále s něčím novým a nuda tak nehrozí. Hra není vyloženě těžká, ale obsahuje několik pasáží, kdy má hráč chuť po dvacátém opakování rozmlátit klávesnici. Nicméně systém ukládání je velice milosrdný a většinou se objevíme kousek před zákysovým místem. 

Ocenit si zaslouží i krásná pixelová grafika a celková stylizace hry. A solidní je i ovládání, aneb nějak se mi nestávalo, že bych jej vinil za pády do propastí, tak jako tomu bývá u ostatních her podobného typu.

Ministry of Broadcast by si zasloužilo více pozornosti. Rozhodně se dá doporučit každému, kdo má podobný styl her v oblibě a libuje si ve stylové pixelové grafice.
+23

Stray

  • PS5 80
Na Stray jsem se těšil už od prvního traileru, který nastínil tajemný svět, ve kterém jsou místo lidí jen roboti. Těšil jsem se tak na kočičí objevování toho, co se vlastně stalo a proč svět vypadá tak jak vypadá. A v co jsem doufal jsem nakonec dostal.

Kočky mám rád a byl jsem zvědavý, jak tvůrci zachytí kočičí pohyby a chování. Můžu říci, že velmi dobře. Kočka se pohybuje logicky a úplně jsem cítil každý dopad na všechny čtyři na svém ovladači. I chování kočky v určitých situacích působí správně. A samozřejmě jsem celé dobrodružství promnňoukal :)

Hratelnostně bych Stray zařadil do oddychové adventury s nižší obtížností. Hra je pěkná, dobře se hraje, je to celé takové příjemné, ale žádné velké překvapení či něco snad vyloženě epického se nekoná. Celé to objevování a průzkum je ale fajn. Hra je lineární, pouze pár lokací je otevřenějších. Právě ty otevřenější části, které obsahují někdy i malé vedlejší úkoly, se mi líbily o něco více. 

Každopádně s kočičákem cestujeme městem, pomáhá nám malý robůtek, díky kterému můžeme komunikovat a v některých částech hry ničíme světlem malé potvory jménem Zorkové. Právě tato akčnější část mi ve hře moc neseděla.

Tahounem hry je příběh, objevování světa a zjišťování co se vlastně stalo. Prvotní úkol, tedy dostat se v bezpečí zpátky domů, záhy přeroste k něčemu většímu. Příběh je odvyprávěný dobře a pěkně odsýpá a má i své emotivní momenty.

Celkově je Stray naprosto odpočinková a pohodová adventura, kterou by neměl minout žádný kočkomil.

Pro: Pohodová a oddychová hratelnost, kočičí pohyby a chování, zajímavý svět

Proti: Akční část

+23

Dave Goes Nutz!

  • PC 40
Dangerous Dave in the Haunted Mansion patřil mezi mé nejoblíbenější hry z dětství a když jsem pak po letech zjistil, že existují ještě dva díly, hned jsem si je musel zahrát. Zatímco Dangerous Dave's Risky Rescue je ještě vcelku fajn záležitost, Dave Goes Nutz! už padá bohužel pod průměr. Tehdy jsem jej ani nedohrál, spíš jen vyzkoušel a zahodil. A protože cesty Herní výzvy jsou vždy nevyzpytatelné, skočil jsem si v rámci Hippokratovy přísahy z ročníku 2022 do nudné psychiatrické léčebny plné neohrabaných zombíků.

Graficky je hra stejná jako předchůdci, což znamená fajn na svou dobu, problém je spíše nudný level design. Hra má devět levelů a všechny jsou prakticky totožné. Hra málokdy něčím překvapí a jedinými úkoly jsou jen střílet do nepřátel a mačkat páčky na zrušení silových polí, kterých je v každém levelu několik. 

Co také překvapí je daleko nižší obtížnost než předchůdci. Už jen to, že Dave nemusí dobíjet, ji snižuje docela citelně. Díky ne příliš povedenému level designu jde možné velké množství nepřátel střílet z bezpečných pozic. Druhů nepřátel je také málo. Zombie doktoři a sestry jsou pomalí, lehce potrápit dokáží jen nepřátelé, co umí střílet, čili sekuriťáci (či co to je) a pacienti na lehátkách. Těchto nepřátel je však docela málo. Pak tu máme ještě jakési pekelné psiska, asi nejnebezpečnější potvory, a to kvůli rychlosti, ale opět -  jakmile to jde, jdou sestřelit z bezpečí. A to je vlastně vše. Žádní pavouci, žádný sliz (ze kterého mám dodnes traumata), žádní vlkodlaci. Závěrečný boss je pak úplný joke.

Zatímco u předchozích dílů mi trvalo snad týdny, než jsem se jimi prokousal, na Dave Goes Nutz! bohatě stačí nudné podzimní odpoledne. Tahle záchrana bráchy se zkrátka nepovedla a působí jako nastavovaná kaše vytvořená jen pro prachy a není divu, že se jedná o díl poslední.

Pro: Grafika je ucházející

Proti: Nízká obtížnost, nudný level design, málo druhů nepřátel

+16

RUINER

  • PC 70
RUINER je stylové cyberpunkové překvapení a totální řežba v pěkném obalu. Hlavním lákadlem je zde výborné audiovizuální zpracování, dokáže však zabavit i hratelnostně. 

Hlavní náplní hry je kosit, řezat, střílet či jakkoliv jinak masakrovat hordy nepřátel jakoukoliv zbraní, která je zrovna po ruce. Líbí se mi, že hra nutí hráče zbraně střídat díky systému opotřebení či nedostatku nábojů, což přidává na zábavnosti a je tedy nereálné dohrát hru s jednou pistolkou a páčidlem. Fajn je i skromný RPG systém, kdy si za získané bodíky můžete odemykat a vylepšovat schopnosti, které se někdy v chaotických soubojích dost hodí.

Mise ve hře se odehrávají v krásných cyberpunkových lokacích, nicméně hra působí arénovým dojmem - čili jakmile hráč projde chodbami do větší lokace, je jasné, že jej čeká několik vln nepřátel. Vizuálně jsou souboje velmi efektní, i když někdy docela nepřehledné. Za mě je hra někdy i docela těžká a pár pasáží jsem na střední obtížnost prostě nedal (vymlouvám se na virózu, kterou se trápím už týden, jinak bych... :))

Příběh je zde naprosto základní, záchrana bratra a tajemná hackerka. Mezi misemi se hráč pohybuje ve městě, kde se může dozvědět více o tomto světě, ale ve výsledku toho zde až tolik nenajde, což mi přijde také škoda. Potenciál města je daleko vyšší, příběh to samé.

RUINER se dá nazvat jako atmosférickou jednohubkou v pěkném cyberpunkovém prostředí.

Pro: Vizuál, soundtrack, souboje, fajn hratelnost

Proti: Příběh, nevyužitý potenciál města

+21