Když to řeknu v kostce, Maneater je taková správná blbina na odreagování. Dokonce bych i řekl, že hraní za žraloka, který si mimo obvyklého mořského jídelníčku s radostí pochutná i na člověčině, je docela originální nápad. 

Maneater nabízí černohumorné zpracování, kdy příběh sledujeme prostřednictvím reality show Maneaters vs. Sharkhunters. Hra se tak nebere vůbec vážně a to je právě to pravé ořechové. Vážné zpracování by celkem logicky hru mohlo zničit a místo radostného nahánění křičících turistů by nejspíš vzniklo nechutné gore. Příběh je pak vcelku zábavné béčko a očividně tu je jen pro to, aby aspoň nějaký byl. 

Hraní samotné je velmi fajn. Začneme jako mladé žraloče a vypracujeme se až do obřího megažraloka, a to díky žraní všeho živého, získávání zkušeností za splněné úkoly (kde žereme vše živé) a díky tomu rosteme a vylepšujeme evoluce, které dostáváme za zmíněné questy a eventy. Hra postupně odemyká nové oblasti, jedná se tedy o takový menší open world. Plusem je, že každá lokace vypadá trochu jinak, takže v tomto ohledu nuda nehrozí. Horší je to s herní náplní, která je po celou dobu hraní vlastně stejná. Hra se mi v současnosti dobře trefila do nálady, takže jsem ji dohrál docela rychle i na platinu, nicméně pokud by to tak nebylo, asi bych volil menší dávky a měl hru spíš jako doplněk na odreagování k nějakému jinému titulu. 

Soubojový systém je jednoduchý, koušeme a mlátíme ocasem co to jde a u toho používáme uhýbání a celkově se snažíme manévrovat tak, aby nás nic nepřekouslo vejpůl. Až na konci jsem zjistil, že jde ve vzduchu udělat rotace a tím výrazně poškodit či dokonce rozlomit loď. Nejzábavnější jsou souboje s bossy a s lidskými protivníky, zvlášť když jich je hodně. Problém je trochu v tom, že postupem času, kdy náš žralok sílí, se výrazně snižuje obtížnost, to je ale asi problém většiny open world her. Pochvalu zaslouží ovládání, ze kterého jsem měl trochu obavy, ale nakonec je vše zvládnuté na jedničku. Pohyb ve vodě je krásně plynulý a v soubojích pod hladinou se jde krásně vyhýbat, natáčet a celkově se cítit jako správná paryba.

Pochvalu zaslouží i podvodní svět, který vypadá pěkně a obsahuje i úctyhodný počet různých druhů ryb či krokodýlů. A také hodně collectibles a easter eggů.

Maneater je za mě nakonec docela kladné překvapení. Nejedná se sice o světoborné dílo, ale o poctivou oddechovku, u které může člověk hodit všechny problémy za hlavu a prostě si plavat...a žrát.

Space Quest I: Roger Wilco in the Sarien Encounter je mou první dohranou Quest hrou. A pokud se nepletu, tak dokonce i první dohranou adventurou od Sierry. No, mám co napravovat.

EGA verzi jsem srabácky vzdal asi po jedné minutě a zahrál si raději modernější Space Quest v hezké grafice. Začátky se hrou byly velmi náročné, trilion úmrtí, seznamování se hrou, olizování všeho a hlavně časový limit daly zabrat. A popravdě mě to od dalšího hraní docela odrazovalo. Tím víc, když mi dával totální čočku robotický pavouk po "přistání" na planetě Kerona. První Space Quest je opravdu náročnou adventurou, úmrtí a různých špeků, a to i neférových, je tu přehršel.

Přestože je hra chvílemi dost frustrující, určitě není ani špatná. Ty vzácné chvíle, kdy zrovna Roger Wilco žil déle než pět minut, jsem si dokázal užít. Samotný příběh není určitě špatný, humorné popisky také pobaví. A i ty smrti jsou často znázorněné úsměvně. Líbilo se mi také logické používání předmětů.

Nalijme si ale čistého vína, bez návodu bych v dnešní době hru asi nedohrál a odložil. Dostat se k ní v dětství, asi by to bylo jiné, tehdy bylo více času, trpělivosti a radosti z každého malého pokroku. Nebo jsme byly jako děcka prostě větší drsňáci. I tak bylo fajn si jednu z velkých klasik projít, varováním je ale vysoká obtížnost a s tím spojená frustrace. Jako celek pak hodnotím hru jako lehký nadprůměr.

Onimusha: Warlords je pro mě docela příjemným překvapením. Více než 20 let stará hra původem z PS2 se totiž stále dobře hraje, jen musí samozřejmě hráč přistoupit k tomu, že už se jedná spíše o retro hraní a herní mechanismy jsou pochopitelně dávno překonány. 

Líbí se mi zasazení hry do alternativní reality 16 století, potkáme tu tedy i slavné osobnosti té doby, jako jsou Nobunaga Oda nebo jeho pravá ruka Hidejoši Tojotomi. Akorát je to všechno zabalené v nadpřirozené omáčce a Oda je toho času mrtvý a v čele armády démonů. Ve hře pochopitelně hrajeme za druhou stranu a zachraňujeme princeznu Yuki. Hrajeme za samuraje Samanosukeho, kterého doprovází krásná ninja Kaede, se kterou si také projdeme pár pasáží. Příběh je takové standardní démonské fantasy, pokud tohle máte rádi, tak proč ne.

Celá hra se odehrává na hradě, který je vlastně...malý. Tvůrcům se ale podařilo, aby vypadal větší než ve skutečnosti je. Lokací je totiž jen pár a hráč jich mnoho projde několikrát. A vždy, když už to vypadá, že je to vše, jdou otevřít další z mnoha původně zamčených dveří a další lokace (kterou projdeme opět minimálně dvakrát) je na světě. Ocenit však lze, že hra nezačne nudit, a to ani kvůli někdy lehce otravnému respawnu. Respawn v této hře je dobrý sluha, ale zlý pán. Můžeme si díky němu rychleji naboostit meče a orby, ale zároveň způsobuje smrt těm, kteří se zrovna utíkají přeskupit (čti: doplnit si magii u savepointu) s rozbitou držkou z bitvy. 

Ukládání je asi největší zápor hry, savepointy jsou rozesety hodně neprakticky a často musí hráč v případě úmrtí protrpět znovu místnost plnou nepřátel, hádanku nebo cutscénu. A taky často vše naráz. A nepřišel jsem na to, jestli jdou cutscény přeskočit, vždy se povedlo přeskočit jen část a zbytek jsem se musel dodívat, tak nevím.

Soubojový režim je takové to "v jednoduchosti je síla". Jedno tlačítko pro útok, jedno pro obranu a tři různé meče, každý s jinými schopnostmi. Co je super, že všechny meče jsou použitelné a je dobré (a i nutné) si je vylepšit na maximum. I když nejméně jsem měl rád ten ohnivý, nakonec to byl on, kdo zasadil smrtící ránu poslednímu bossovi. Tlačítko pro obranu je klíčové, jiný typ obrany zde nemáme - žádné kotouly ani úskoky jako v moderních hrách. Jde ale kolem nepřítele běhat, což se hodí u některých bossů, kteří mají pár neblokovatelných útoků. Celkově je akční část hry naprosto bezproblémová a také zábavná.

Vizuálně vypadá hra vcelku obstojně, například obličeje jsou rozhodně na velmi dobré úrovni. I hrad samotný, exteriéry i interiéry, vypadají i dnes k světu a pomáhají k povedené dobové atmosféře.

Onimusha: Warlords je i po letech velmi solidním dobrodružstvím a rozhodně chápu, proč může být tato hra pro někoho srdcovka. Hrát to v roce 2001, možná bych to měl také tak :)

Příběhová plošinovka od litevského studia Hidden Layer Games je pro mne příjemným překvapením. Na hru jsem narazil ve výprodeji na Steamu, když jsem hledal hru z některé země bývalého Sovětského svazu pro herní výzvu. A sázka na Inmost rozhodně vyšla.

O příběhu je těžké mluvit a nespoilovat. V Inmost střídáme tři charaktery - holčičku prozkoumávající svůj záhadný domov, starého muže hledajícího odpovědi a rytíře, který se upsal zlu. Ze začátku není jasné, jak spolu tyto příběhy souvisí, ale pochopitelně se vše začne propojovat. Vedení příběhu je ale docela matoucí. Hra střídá charaktery docela často a někdy je těžké pochopit, co se vlastně děje. A přestože se na konci vše vyjasní, musí hráč o právě dohrané hře nějaký čas přemýšlet a sestavovat si jednotlivé příběhové části do sebe. Hra působí jako fantasy zkřížené s hororem, máme zde duchy, čarodějnici, starý hrad a mnoho dalšího, vše má ale skrytý význam, ze kterého lze vyčíst další kapku z opravdového příběhu. A o čem opravdu příběh je? O šikaně, týrání, sebevraždách, zoufalství, smrti. Ale také o naději a lásce. Co jednotlivé scenérie znamenají, na to musí hráč přijít sám.

Hratelnost hry je bezproblémová s malým ale. Tím "ale" je nemožnost přenastavit si klávesy, což je pruda při hraní za rytíře, jejich rozvržení není rozhodně ideální. Naštěstí má rytíř nejméně prostoru, za holčičku a poutníka hrajeme častěji. Každá z postav má odlišnou hratelnost. Rytíř má akční sekvence, jako jediný umí bojovat. Poutník mě bavil nejvíce, bojovat neumí, a tak musí nebezpečenství přelstít hbitostí a inteligencí. Dívka prozkoumávající dům má pak pasáž vyloženě neakční, ale příběhově jsou její pasáže nejsilnější. 

Pixelovatá grafika je výborná, Inmost hráče doslova dusí hutnou atmosférou a čím více se hráč vyzná v příběhu, tím na hráče více doléhá. Ocenit lze i hudbu, která dokáže podtrhnout hlavně ty nejsilnější či nejnapínavější momenty.

Inmost patří mezi hidden gemy, které se vyplatí zahrát v případě, že máte rádi pixelovou grafiku a silné příběhy s těmi nejvážnějšími tématy.

A Plague Tale: Innocence pro mě bylo docela velkým překvapením, a tak jsem se na pokračování těšil. Nutno říci, že druhý díl nezklamal a považuji jej za dost slušné pokračování.

První díl se mi líbil hlavně kvůli zajímavě pojatému příběhu na pomezí historie a fantasy. Zde už bych se jej nebál označit za čistě fantastický, a dost záleží jak komu něco takového sedne. Možná bych se jej nebál označit spíše za béčkové fantasy se svými klady a zápory, nemyslím to ale nijak zle, spíše ze žánrového hlediska. Já ho docela beru, i když se mi ten v jedničce líbil více. I zde jsou momenty, na které bude těžké zapomenout. A patřím mezi ty, kterým se konec líbil a dává mi dokonalý smysl. 

Prvních pár kapitol mi přišlo hratelnostně úplně stejných jako v předchozí hře, tak jsem měl strach, že bude dvojka úplně to samé. Po přesunu charakterů do úplně jiného prostředí se však hra dost zvedla a začala mě bavit stejně jako první díl. Amicia teď navíc umí dost slušně bojovat a s pomocí praku i kuše nepřátele doslova masakrovat. A když to nejde, stačí přimíchat špetku alchymie a hromada mrtvol je na světě. Přestože je zde několik pasáží, kdy Amicia bojovat musí, je zde i samozřejmě možné lokací se proplížit. A to mi sedělo více, hezky tichošlápek a tu a tam někoho potichu odkráglovat, když je to nutné. Přišlo mi to takové...správné. V případě odhalení jsem tak spíše použil load, přestože jsem mohl mít i v tu chvíli možnost se ubránit. Boj mi prostě k srdci nepřirostl.

Kapitola sama o sobě je UI. Že vás nepřítel nevidí schovaného v trávě, kterou má přímo pod nosem je současná klasika, nad tím asi každý mávne rukou. Ve hře je však jedna pasáž, kde jsem nevěřícně koukal co se to vlastně děje. Zkusím bez spoilerů: máme zde sklepení a jde po nás jeden z nepřátel. Hlavní hrdinka na tom není nejlépe a nemá zbraně, musí se tedy schovávat. Jsou tam mimo jiné stoly. Záporák vás vidí jak lezete pod stůl. "AHA!" Vy vylezete z druhé strany a zůstanete čupět. Záporák se podívá pod stůl. Nic nevidí. Ani shrbenou dívku za stolem. "Kampak jsi zmizela, ty jedna...!" Asi netřeba dále dodávat, jak moc jsem se smál :)

Audiovizuál je pecka, jsou zde místa, které vypadají naprosto úchvatně, i místa, ze kterých tuhne krev v žilách. I atmosféra je stále dobrá, i když mi přišla trošku jiná než v jedničce. Nebyla zde jen temnota, ale i naděje a na atmosféře to bylo znát.

A Plague Tale: Requiem je dobré a zábavné pokračování, u kterého je nutné překousnout pár chybiček a u kterého záleží, jak vám sedne příběh.

Ministry of Broadcast je zajímavá česká plošinovka z dystopického světa, která by měla potěšit každého fanouška Prince of Persia, George Orwella a pixelové grafiky.

Možná překvapivě je tím nejlepším na hře příběh a svět, ve kterém se hra odehrává. Hrdina se přihlásí do soutěže a výhra slibuje možnost dostat se za zeď, což je pro něj jediná možnost, jak se setkat znovu se svojí rodinou. Přestože se hra odehrává v depresivním totalitním světě, je prošpikovaná povedeným černým humorem. Už jen zrzavý hlavní hrdina je kapitola sama pro sebe. South Park nás naučil, že zrzaví lidé nemají duši a náš hrdina je k tomuto dost blízko. Jde doslova přes mrtvoly, pro vítězství udělá vše. A dá-li bůh, najde i vhodné boty.

Čeká nás tedy několik levelů plných logických hádanek a pastí. Tvůrci přicházejí stále s něčím novým a nuda tak nehrozí. Hra není vyloženě těžká, ale obsahuje několik pasáží, kdy má hráč chuť po dvacátém opakování rozmlátit klávesnici. Nicméně systém ukládání je velice milosrdný a většinou se objevíme kousek před zákysovým místem. 

Ocenit si zaslouží i krásná pixelová grafika a celková stylizace hry. A solidní je i ovládání, aneb nějak se mi nestávalo, že bych jej vinil za pády do propastí, tak jako tomu bývá u ostatních her podobného typu.

Ministry of Broadcast by si zasloužilo více pozornosti. Rozhodně se dá doporučit každému, kdo má podobný styl her v oblibě a libuje si ve stylové pixelové grafice.

Na Stray jsem se těšil už od prvního traileru, který nastínil tajemný svět, ve kterém jsou místo lidí jen roboti. Těšil jsem se tak na kočičí objevování toho, co se vlastně stalo a proč svět vypadá tak jak vypadá. A v co jsem doufal jsem nakonec dostal.

Kočky mám rád a byl jsem zvědavý, jak tvůrci zachytí kočičí pohyby a chování. Můžu říci, že velmi dobře. Kočka se pohybuje logicky a úplně jsem cítil každý dopad na všechny čtyři na svém ovladači. I chování kočky v určitých situacích působí správně. A samozřejmě jsem celé dobrodružství promnňoukal :)

Hratelnostně bych Stray zařadil do oddychové adventury s nižší obtížností. Hra je pěkná, dobře se hraje, je to celé takové příjemné, ale žádné velké překvapení či něco snad vyloženě epického se nekoná. Celé to objevování a průzkum je ale fajn. Hra je lineární, pouze pár lokací je otevřenějších. Právě ty otevřenější části, které obsahují někdy i malé vedlejší úkoly, se mi líbily o něco více. 

Každopádně s kočičákem cestujeme městem, pomáhá nám malý robůtek, díky kterému můžeme komunikovat a v některých částech hry ničíme světlem malé potvory jménem Zorkové. Právě tato akčnější část mi ve hře moc neseděla.

Tahounem hry je příběh, objevování světa a zjišťování co se vlastně stalo. Prvotní úkol, tedy dostat se v bezpečí zpátky domů, záhy přeroste k něčemu většímu. Příběh je odvyprávěný dobře a pěkně odsýpá a má i své emotivní momenty.

Celkově je Stray naprosto odpočinková a pohodová adventura, kterou by neměl minout žádný kočkomil.

Dangerous Dave in the Haunted Mansion patřil mezi mé nejoblíbenější hry z dětství a když jsem pak po letech zjistil, že existují ještě dva díly, hned jsem si je musel zahrát. Zatímco Dangerous Dave's Risky Rescue je ještě vcelku fajn záležitost, Dave Goes Nutz! už padá bohužel pod průměr. Tehdy jsem jej ani nedohrál, spíš jen vyzkoušel a zahodil. A protože cesty Herní výzvy jsou vždy nevyzpytatelné, skočil jsem si v rámci Hippokratovy přísahy z ročníku 2022 do nudné psychiatrické léčebny plné neohrabaných zombíků.

Graficky je hra stejná jako předchůdci, což znamená fajn na svou dobu, problém je spíše nudný level design. Hra má devět levelů a všechny jsou prakticky totožné. Hra málokdy něčím překvapí a jedinými úkoly jsou jen střílet do nepřátel a mačkat páčky na zrušení silových polí, kterých je v každém levelu několik. 

Co také překvapí je daleko nižší obtížnost než předchůdci. Už jen to, že Dave nemusí dobíjet, ji snižuje docela citelně. Díky ne příliš povedenému level designu jde možné velké množství nepřátel střílet z bezpečných pozic. Druhů nepřátel je také málo. Zombie doktoři a sestry jsou pomalí, lehce potrápit dokáží jen nepřátelé, co umí střílet, čili sekuriťáci (či co to je) a pacienti na lehátkách. Těchto nepřátel je však docela málo. Pak tu máme ještě jakési pekelné psiska, asi nejnebezpečnější potvory, a to kvůli rychlosti, ale opět -  jakmile to jde, jdou sestřelit z bezpečí. A to je vlastně vše. Žádní pavouci, žádný sliz (ze kterého mám dodnes traumata), žádní vlkodlaci. Závěrečný boss je pak úplný joke.

Zatímco u předchozích dílů mi trvalo snad týdny, než jsem se jimi prokousal, na Dave Goes Nutz! bohatě stačí nudné podzimní odpoledne. Tahle záchrana bráchy se zkrátka nepovedla a působí jako nastavovaná kaše vytvořená jen pro prachy a není divu, že se jedná o díl poslední.

RUINER je stylové cyberpunkové překvapení a totální řežba v pěkném obalu. Hlavním lákadlem je zde výborné audiovizuální zpracování, dokáže však zabavit i hratelnostně. 

Hlavní náplní hry je kosit, řezat, střílet či jakkoliv jinak masakrovat hordy nepřátel jakoukoliv zbraní, která je zrovna po ruce. Líbí se mi, že hra nutí hráče zbraně střídat díky systému opotřebení či nedostatku nábojů, což přidává na zábavnosti a je tedy nereálné dohrát hru s jednou pistolkou a páčidlem. Fajn je i skromný RPG systém, kdy si za získané bodíky můžete odemykat a vylepšovat schopnosti, které se někdy v chaotických soubojích dost hodí.

Mise ve hře se odehrávají v krásných cyberpunkových lokacích, nicméně hra působí arénovým dojmem - čili jakmile hráč projde chodbami do větší lokace, je jasné, že jej čeká několik vln nepřátel. Vizuálně jsou souboje velmi efektní, i když někdy docela nepřehledné. Za mě je hra někdy i docela těžká a pár pasáží jsem na střední obtížnost prostě nedal (vymlouvám se na virózu, kterou se trápím už týden, jinak bych... :))

Příběh je zde naprosto základní, záchrana bratra a tajemná hackerka. Mezi misemi se hráč pohybuje ve městě, kde se může dozvědět více o tomto světě, ale ve výsledku toho zde až tolik nenajde, což mi přijde také škoda. Potenciál města je daleko vyšší, příběh to samé.

RUINER se dá nazvat jako atmosférickou jednohubkou v pěkném cyberpunkovém prostředí.

Druhý díl povedeného Horizon Zero Dawn patřil mezi mé nejočekávanější hry roku 2022. Výlet na zapovězený západ se nakonec ukázal jako ukázkové pokračování - větší, propracovanější a vychytanější. 

Už v prvním díle se mi hodně líbil příběh a lore, to zde bez problémů pokračuje a odhalíme mnoho dalších tajemství. Opět se jedná mix současného příběhu s odhalováním minulosti a přiznám se, že mi párkrát spadla brada, jsou zde překvapivé zjištění či odhalení, zrady i zvraty. Na čem tvůrci ovšem zapracovali byly hlavní či důležité postavy. V předchozí hře byly až na pár výjimek velmi zapomenutelné, zde jim tvůrci konečně vdechli život a hlavně mají více prostoru. Ale i ti vedlejší mají teď výraznější charakteristické rysy a mnozí mi zůstali v paměti.

Samotná Aloy je stále skvěle napsaná postava, tvůrci ji posunuli samozřejmě o něco dál - už si uvědomuje tíhu, která ji leží na ramenou a věří ve své schopnosti. A přesto, že jí zůstala i skromnost, občas jde ve questech vidět i jakési podprahové "nech to na mně, nikdo jiný to nedokáže". 

Co se oproti Horizon Zero Dawn také zlepšilo jsou vedlejší aktivity. Svět neskutečně ožil a nabízí toho opravdu spoustu. Mimo většinou kvalitních vedlejších úkolů jsou to například povstalecké základny, závody, navrátivší Hunting Grounds, souboje v ringu a hlavně Aréna se supertěžkými výzvami. Plus samozřejmě drobnosti typu collectibles či vyhlídkových věží. Ve hře jsem zanechal nějakých 110 hodin a splnil toho spousty, ale také toho spousty vynechal (přestože jsem dohrál na platinu). Koho hra opravdu chytne, může se vyřádit až do omdlení.

Hlavní akční složkou hry je samozřejmě kosení malých, velkých a masivních robotů. A to je vlastně stále stejné, čili boží. Pořád si musí člověk dávat majzla i na vysokém levelu a nenechat se obklíčit či dostat do kleští, ale kdo hrál první díl, problém mít nebude. Taktika, správný výběr munice, znalost prostředí a rychlé rozhodování. A správný výběr skillů ze začátku hry (nakonec stejně může získat hráč všechny, pokud plní i vedlejší aktivity). Pak se může Aloy měřit s kýmkoliv. Úplná procházka růžovým sadem to ale není, což je dobře.

Čím se může Horizon Forbidden West pyšnit je vizuál. Jedná se o jednu z nejkrásnějších her co jsem kdy hrál. Zasněžené hory střídají pouště a ty zase pralesy a celé je to naprosto a neoddiskutovatelně nádherná podívaná. Město Plainsong, různá údolí, ruiny San Francisca, Las Vegas se svým překvapením a mnoho dalšího stojí za prozkoumání.

Ať je to fér a jen tu nechválím, zkusím vytáhnout z paty i nějaké ty zápory. Lezení je lepší jak v prvním díle, ale do hladkosti lezení v Assassin's Creed má ještě daleko. Aloy se teď může potápět a díky spešl šnorchlu tam vydrží nepřetržitě dlouho...ale mě to moc nebavilo, pohyb pod vodou byl krkolomný a mise pod vodou mi tak přišly trošku otravné. Některé komba s kopím jsem se nebyl schopný dokonale naučit. Jen teď nevím jestli je to zápor hry nebo mé olšové ruky :) No a létání bylo super. Jen přišlo až moc pozdě. Sotva se ho hráč naučí ovládat (také je to takové specifické, mírně řečeno), je konec hry.

Horizon Forbidden West žánr open world her posunul zase o něco dále, jak se často zmiňuje, jedná se o evoluci, nikoli ale o revoluci. Kdo má tento žánr rád, bude si rochnit i teď. Kdo ho rád nemá, asi by neměl ani zkoušet. Já si open world hry užít dokážu a Horizon Forbidden West patří mezi ty nejlepší z poslední doby.

Dojemný příběh o starém dědečkovi, který se po přečtení dopisu vydává na dalekou cestu v nenáročné odpočinkové hříčce byl velmi příjemným zážitkem. Proč se děda vydává na cestu se hráč dozvídá postupně skrz starcovi vzpomínky, a to vše naprosto beze slov - ve hře se vůbec nemluví. Přesto je odvyprávěný pěkně a funguje naprosto bez problémů a na konci je to málem krájení cibule v prašném prostředí. 

Herní náplní je dostat dědouška do cíle každé obrazovky tak, že manipulujeme s prostředím - hýbeme s kopci či terénem, napojujeme koleje, silnice, prostě vše, co je třeba k tomu, aby se starý pán dostal k cíli. Díky "tak akorát" herní době (cca 1-2 hodiny, záleží jak se hráč kochá) mě nezačala hra nudit a celou jsem ji projel s chutí za nějakých 80 minut. 

Vizuálně je hra krásná a má dobrou atmosféru, čemuž mimo krásně kreslených lokací napomáhá i dobře zvolený soundtrack. 

Old Man's Journey je malým a příjemným překvapením, určitě lze doporučit každému, kdo hledá příjemnou a pohodovou hru na pár hodin.

Už je to skoro pět let, co jsem dohrál druhý díl této oddychové série a přesto, že jsem se dušoval, že si dám i díl třetí, tak jsem jej nakonec kvůli ne moc dobrým recenzím vynechal. Po letech jsem si ale nakonec na sérii vzpomněl a našel v knihovně na Steamu Hero of the Kingdom: The Lost Tales 1, který jsem si proklikal bez problémů až do zdárného konce.

Hratelnostně jde o úplně to samé jako první dva díly. Nejde prohrát, jde jen o klikání, hledání potřebného a posouvání se příběhem. Onen pětiletý odstup od hraní dvojky přišel vhod, hra mě nenudila a oddechový efekt se dostavil ihned. Slabý byl zde však příběh, tedy ne že v předchozí díly byly v tomto ohledu veledílo, ale tady mi nepřišlo že by nějak extra dobře fungoval a hlavní zvrat mi přišel přitažený za vlasy, jakkoliv se jedná vlastně o pohádku. 

Co funguje dobře je ekonomika hry, nikdy jsem se na něčem nezasekl a vše odsýpá. Nestalo se tedy, že bych úplně zkrachoval a byl nucen grindovat hříbky na prodej, ale ani se mi po kapsách neválely hromady zlaťáků. Všeho je tu přesně akorát a vše má svůj důvod.

Vizuál je stejný jako před lety, čili vypadá to pěkně a i v roce 2022 je to dostačující, nicméně alespoň lehký upgrade by nebyl na škodu. Pokud se mi pokračování dostane do ruky, opět si jej rád zahraji, ale je mi jasné, že to bude opět úplně to samé. 

Přestože dávám o dost nižší hodnocení než u prvních dvou dílů, stále je to celkem fajn hra na odreagování, zde je ale nutné přežít slabší příběh a hlavně to, že tvůrci očividně jednou na jistotu a nejspíš na tom nehodlají nic měnit.

Má jediná zkušenost se sérií Final Fantasy je 20 hodin v osmém dílu (a jeho odložení kvůli soubojovému systému a respawnu, který mi vadil). Přesto mě série vždy dost lákala a díky remaku sedmého dílu jsem se konečně odhodlal a pořádně se do jednoho z dílů pustil.

O sedmém dílu jsem věděl jen to, že patří mezi to nejlepší ze série, jména parťáků a ten nejslavnější zvrat. Tento komentář tedy není o porovnání remaku s původním dílem, jedná se o názor hráče, který ví o sedmém díle jen naprostý základ. Neznám tedy hlavně propírané příběhové změny, pro mě je to úplně nový, nikdy neviděný a sakra povedený příběh. 

"Promise you'll come and save me." 

Jo, příběh se mi opravdu líbil a považuji jej za velmi dobře odvyprávěný. Vtipný, vážný i lehce cáklý zároveň. A s každou kapitolou se mi líbil více a více. Cloud a ostatní postavy jsou jasnými tahouny, parta je to velmi sympatická a chemie mezi nimi funguje na jedničku. Samozřejmě Tifa a roztomilá Aerith vládnou úplně nejvíc, to je jasné :) Místy je to samozřejmě totálně japonsky přepálené až groteskní, od rozhovorů až po některé postavy. A i to právě považuji za velký klad - tvůrci neustále překvapují novými nápady a fantazii se meze opravdu nekladou. 

Hra je to dost lineární, tedy až na pár lehce otevřenějších kapitol. Osobně mi to nevadí, nemusí být vše open world. Hratelnost je velmi dobrá, největším kladem je výborný soubojový systém s nutností naučit se ovládat a střídat všechny postavy v týmu a správně používat materie. To vše pak hráč využije ve skvělých soubojích s bossy. A že si jich člověk užije, jeden šílenější než druhý (včetně souboje s barákem v Corneo Colosseum). 

Co se týče audiovizuální složky hry, soundtrack patří mezi to nejlepší co jsem na poli videoher slyšel, hudba umí chytnout za srdce i dobře nabudit. Grafika na PS5 je dobrá, ale nějaké mouchy se tam najdou (ale ta Tifa je vymodelovaná fakt pěkně :)). Přesto hra vypadá esteticky velmi dobře, jen spíš graficky patří do předchozí generace. 

Co považuji za malý zápor je vracení se do stejných lokací při plnění vedlejších úkolů. U takto lineární hry to působí jako pěst na oko a trochu mi to vadilo. Také jsem se občas ztrácel na mapě, ta byla totálně neintuitivní. A nejhorší zápor ze všech záporů je čekání na pokračování příběhu.

"Within my veins flows the blood of Ancients. This planet...is my birthright." 

Když to sesumíruji, hru jsem dost hltal a sedla mi se vším všudy. Líbí se mi ta celková praštěnost všeho - postav, bossů i úkolů, na pozadí vlastně docela vážného příběhu.

Chápu, že to není pro každého, ale já mám hru do své osobní topky.

Poprvé v životě dohráno na úplném konci roku 2021 během dvou dnů a pochopení toho, proč se tato adventura drží na nejvyšších příčkách různých žánrových žebříčků.

První co mě zaujalo byla velmi pěkná grafika, hra je z roku 1996, ale vůbec nezestárla. Už první lokace vypadají velmi pěkně a to na hráče ty nejlepší teprve čekají. I ve své době pokrokové ovládání se dá stále označit za moderní, nějak jsem nezaznamenal významný rozdíl mezi Broken Swordem a třeba moderní Deponií. Vlastně jsem si během celého hraní ani neuvědomil, že se jedná o pětadvacet let starou hru. 

Příběh je přesně to, co mám rád - vyšetřování, tajné organizace, cestování, pěkná Francouzka, kozel a humor. Hlavně ten humor. Už ani nevím kdy naposledy jsem u hry nahlas řval smíchy. Samozřejmě, že jsem se musel úplně všech postav ve hře zeptat, co si myslí o mém otevírači na poklopy od kanálu! Příběh samotný je pak správně zamotaný a rozvětvený a prožene hráče pomalu po celé Evropě a zabrousíme i na blízký východ. Celé zpracování příběhu je skvělé i díky povedeným filmečkům, dabingu a hudbě.

Snad jediné co mi nesedlo byla nutnost někdy rychle zareagovat na určité situace, zvlášť když jde o kejhák. Tady je load nutností, protože to nemá hráč šanci při prvním hraní odhalit. Jinak se nejedná o zvlášť těžkou adventuru, používání a spojování předmětů je logické a předměty samotné jsou bez problémů viditelné na obrazovce. Kozel je tak provařený, že jsem cca věděl co dělat i při prvním hraní (i tak se to povedlo až na pátý pokus, zmetek jeden :)), ale brutálně jsem se zaseknul v té Irské hospodě. Takže ano, přiznám se, že pár náhledů do návodu bylo.

Jak jsem psal na začátku, hru jsem dohrál během dvou dnů a totálně mě pohltila a naladila na další adventury. Je to žánr, který nemám moc prozkoumaný a je co dohánět. 

Hodnocení dávám velmi vysoké, výborná hra.

Z období kolem roku 2000, kdy Diablo 2 vyšlo, mám tři megasrdcovky. Fallout 2, Baldur's Gate a právě druhý díl Diabla. Takže jak byla pro mne nutnost koupit si Baldur's Gate: Enhanced Edition, u Diabla 2 byla ještě větší, protože už od první ukázky vypadala hra výborně.

A výborně také vypadá i po vydání, dá se bez nadsázky říci, že je to pastva pro oči i na mém více než 7 let starém počítači s detaily nastavenými na minimum. A hraje se úplně stejně jak před lety, se všemi svými klady i zápory. Je to stále ta samá skvělá řežba, u které čas ubíhá rychleji než je zdrávo. 

Na druhou stranu, stále ta samá řežba, je to dobře či špatně? Nejvýznamnější změnou, kterou jsem ve hře pocítil, byla větší truhla včetně několika sdílených záložek, což je naprosto skvělé, protože se mi věci pro Paladina a Barbara, které jsem při své hře za Amazonku našel, budou určitě někdy v budoucnu hodit. A ano, potěší i samosbírání zlata, jakkoliv mají ty mrzké penízky ve hře dost pochybnou hodnotu :)

Jasně, jedná se o 20 let starou hru, jejíž mechanismy její následníci posunuli daleko více do současnosti. Jenže pokaždé, když si hráč Diablo 2 pustí, cítí u hraní takové to něco. Takovou tu duši, kterou má málo her. Takže naprosto chápu vývojáře, že do klasiky chtěli zasáhnout co nejméně. 

Přál bych si tedy jen jednu jedinou věc, a to přidat více endgame obsahu, třeba ve formě nějakých eventů či speciálních lokací. Přeci jen, takhle je to jen o grindu a prolézání těch samých lokací tisíckrát dokola, než padne vysněný předmět/esence/klíč/cokoliv. Po dohrání jsem už nikdy neměl moc motivaci charakter dál vylepšovat, vždy jsem raději rozjel postavu novou. Tohle je asi jediná věc, kterou dělá Diablo 3 lépe.

Na závěr je nutné říci, že Vicarious Visions odvedli fantastickou práci a nastavili laťku toho, jak má správný remaster vypadat.

Never Alone má své mouchy, nicméně díky povedené atmosféře a pěkně odvyprávěnému příběhu dokáže pobavit. DLC Foxtales bohužel nenavazuje ani na to kvalitní z původní hry.

Všechny zápory, jako jsou umělá inteligence, ovládání a průměrná hratelnost, to je samozřejmě i zde. Počítačem ovládaná postava se umí někde zaseknout nebo skočit kam nemá. Ovládání je opět těžkopádné a místy je hlavním viníkem zbytečné smrti.

Foxtales obsahuje pár nových nápadů a hádanky jsou o trošku složitější než v základu. To vše ale v pouhopouhých třech kapitolách, které se dají dohromady dohrát za hodinu. Celé to pak působí jako nastavovaná kaše a narychlo spíchnutá rychlokvaška, kdy 90% ze hry hráč zapomene hned ten den večer.

Ani příběh zde není moc dobrý, jeho smyslem má být respekt ke zdejší fauně. Ale on to vlastně ani až tak moc příběh není, spíš jde o přímočarou dějovou linku, kdy musel mít náčrt scénáře maximálně dva řádky.

Co zůstává povedené je grafika, ledová atmosféra a filmečky ze života zdejších obyvatel.

Nemyslím si, že se jedná o povedené DLC. Těžší hádanky jsou fajn, ale tvůrci se na ně soustředili až moc a úplně zabili příběh. Navíc díky těžkopádnému ovládání jsou některé logické prvky, kdy musí hráč častěji přepínat mezi postavami, dost otravné.

Never Alone se mi hodnotí docela špatně, hra má své klady, ale bohužel i dost výrazné zápory. 

Největším kladem je samozřejmě prostředí Aljašky a život zdejších obyvatel ukázaný ve formě minidokumentů. Ty se nabídnou ke shlédnutí pokaždé, když ve hře najdete sovu. Většinu z nich nejde minout, je tu však i pár skrytých. 

Dalším kladem je vizuální stránka hry a atmosféra. Přestože se hra odehrává v prakticky zamrzlém světě, tvůrci se snažili vždy přijít s něčím novým. Každá taková kapitola je vždy dlouhá tak akorát a až na výjimky nezačne prostředí nudit. Atmosféra je povedená i díky vyprávění v jazyku Iñupiat. Příběh sleduje eskymáckou holčinu Nunu, která se spolu s přátelskou polární liškou vydává zachránit vesnici. Odvyprávěný je dobře a nejlépe funguje právě spolu se sledováním přítomných dokumentů.

Bohužel mi dokázaly hru více si užít zhatit zápory. Ruku na srdce, po hratelnostní stránce hra není na bůhvíjak vysoké úrovni. Ovládání je těžkopádné, což občas způsobí problémy při skákání, zvlášť v případech kdy hrdinka před něčím utíká. Hra kombinuje skákání s hádankami a všechny karty vyloží hned  v první půlce a pak už nemá moc co nabídnout, tedy až na jednu lehkou obměnu na závěr hry. Posledním velkým záporem je pak umělá inteligence, počítačem ovládaná postava se neustále někde zasekává a skáká kam nemá.

Přesto se nejedná o špatnou hru, spíše rozporuplnou.

Tak jsem si říkal, co je vlastně ten Detektiv Kurzor zač a projel si tutoriálový případ. No a nakonec to dopadlo tak, že jsem dohrál i oba hlavní případy a usoudil, že na výtvor České Televize je to vlastně docela fajn detektivní hra na podzimní večer.

Detektiv Kurzor je mixem adventury se sbíráním důkazů a vizuální novely doplněnou o několik miniher. Čili máme případ, prohlédneme místo činu, vyslechneme svědky, snažíme se najít stopy a posouváme se tak dějem dále až do vyřešení případu. Případy mají překvapivě několik cest a různých způsobů vyřešení, nicméně všechny vedou ke zdárnému konci. Zaseknout se nikde moc nejde, prohrát nejde, zkrátka obtížnost se řadí mezi ty jednoduché. Ale tvůrcům se musí nechat, že se jim podařilo do hry dostat atmosféru detektivní práce - máme tu například sestavení identikitu, hledání vhodného záběru na kameře, získání otisku prstu a mnoho dalšího.

Detektivní příběhy ve hře jsou takovou klasickou ČT detektivkou ze čtvrtečního večera, čili nelze očekávat nic světoborného, ale zároveň nic hrozného a sledovat se to dá. Případ o krádeži v muzeu se mi líbil o něco více než přepadení banky, kde mi přišla závěrečná finta na vylákání pachatele (jsou tedy i jiné možnosti jak se k odhalení dostat) přitažená za vlasy. Nicméně celkově je to fajn, hlavní postava mi přijde sice trošku jako trouba, ale tak co už, mladé ucho :) Potěší určitě dabing, který je překvapivě na vysoké úrovni. 

Jedná se určitě o slušné překvapení, nečekal bych od ČT takhle zábavnou a vlastně i docela propracovanou hru.

Lara Croft GO mi přišla o něco lepší než Hitman GO hlavně díky hezčímu prostředí a na můj vkus zábavnějším puzzlům. A byť je hra stále vcelku jednoduchá, u pozdějších levelů musí hráč občas zapojit mozek, trochu zapřemýšlet a tahy si pořádně rozpočítat. I když je jasné, že díky malé herní ploše jde vyřešit většinu puzzlů metodou pokus-omyl.

I zde se jedná o docela příjemnou oddechovku, která na ploše nějakých pěti hodin nezačne nudit, a to hlavně díky novým prvkům hratelnosti, které hra hráčovi dávkuje postupně až do úplného konce. Za zvlášť povedenou pasáž považuji tu s hadem. Hra má i nějaké přídavné příběhy/DLC, které jsou daleko tužší a zábavnější. 

Graficky je hra vydařená a vypadá slušně i na PC, i když je jasné, že je ideálnější hrát hry z GO série spíše někde ve vlaku na mobilu. Lara Croft GO jako odpočinková hríčka funguje docela dobře.

V jádru je Astro's Playroom klasická plošinovka, jenže v kombinaci s (vlastně) revolučním DualSense je zážitek z ní úplně něco nového. Hra všechny nové vlastnosti ovladače využívá na jedničku, vše je dobře ovladatelné a někdy jsem měl pocit, že ovladač přidává další smysl, protože hráč doslova cítí povrchy jako je bahno nebo písek. Důležité také je, že i samotná hra nabízí stále něco nového a je velmi zábavná.

A zábava je i sbírání collectibles. Hra je totiž zároveň nostalgickou vzpomínkou na historii Playstation, takže zde sbíráme konzole, ovladače, prostě všechny periferie, které kdy Sony vydalo, a dílky puzzle, které nám onu historii ukážou na nástěnné malbě v jedné z lokací. 

Na hru zadarmo se jedná o docela slušné překvapení. Rozhodně nejde o nějakou narychlo spíchnutou blbinu, jde o poctivou ukázku schopností DualSense ve velmi dobré plošinovce.

Tak krásně vypadající hra, přitom tak nudná. Seasons after Fall bohužel splnil nižší očekávání a nabídnul převážně nudu v krásném kabátu. Co do grafiky, stylizace a atmosféry nemá hra problém, každá lokace vypadá ve všech ročních období fantasticky a na hru se celkově dívá velmi pěkně. Solidně je napsaný a odvyprávěný i příběh. 

Nicméně hra selhává v tom nejdůležitějším, a to je hratelnost. Lokace jsou sice pěkné, běhání po nich ale úplně mrtvé. Občas na hráče vyskočí nějaká jednoduchá hádanka, jinak je to vše jen o běhání a skákání. A také vracení se, protože do všech lokací se hráč párkrát vrátí. Vzhledem k tomu, že zde nejsou nepřátelé a ani nejde zemřít, se stává z neustále opakovaných průchodů továrna na nudu, což je škoda. Střídání období má slušný potenciál, zde mám ale pocit, že dělám vše stále dokola a málokdy hra dokáže překvapit. Ovládání lišky je také tak trochu toporné, což se projeví hlavně při skákání, ale naučit se dá vcelku v pohodě. 

Ze Seasons after Fall mám rozporuplné pocity. Hratelnostně naprostý průměr, obtížnost prakticky neexistuje, často se vkrádá nuda, naopak vizuál velmi povedený a příběh příjemný.

Nostalgie jak řemen. Před těmi mnoha lety jsem patřil právě mezi ty fanoušky, kteří si kvůli hře dokonce koupili i skateboard. Přestože jsem se na něm nikdy pořádně nenaučil jezdit (strach ze zrakvení byl po několika pádech silnější motivací než být novým Rodney Mullenem), sérii jsem zůstal věrný dále a hrál až do čtvrtého dílu. Záhadou je díl první - měl jsem za to, že jsem jej nikdy nehrál (konzole na kterých vyšel jsem nevlastnil), přesto jsem si při hraní remaku pamatoval všechny mapy, divné :)

Nutno říci, že je Tony Hawk's Pro Skater 1+2 vynikající remake s velmi povedenou grafikou. Během hraní jsem nenarazil na žádný bug a vše bylo jako dřív - hratelnost, zábava, boží soundtrack, legendární skejťáci. A hlavně výborné mapy se zábavnými úkoly - z prvního dílu musím vypíchnout School a Roswell, ze dvojky Bullring, NY City a Marseille. A samozřejmě bonusové Skate Heaven. 

Vybrat si můžeme opět z plejády slavných skateboardistů, mimo původních jsou zde i noví, ale můžeme si vytvořit i vlastního. Já si stejně jako před lety vybral Chada Musku a vyleveloval ho na maximum. Naučit se hrát Tonyho není těžké, po hodině pádů a nasbírání prvních zkušeností se vše obrátí k lepšímu a čím dále jste ve hře, tím je zábavnější. Na konci pak už není problém zvládat statisícové komba a ty nejšílenější triky.

Tony Hawk's Pro Skater 1+2 naštěstí patří mezi ty remaky, u kterých tvůrci pochopili, co hráči chtějí. Nabízí tak nostalgické ohlédnutí a ukazují respekt k původním dílům, zároveň však přináší do hry i nové prvky a modernější hratelnost. Vyvážené je vše dobře a tak Tonyho nelze než doporučit jak každému fanouškovi starých dílů, tak i novým hráčům.

Concrete Genie je pohodovou a odpočinkovou hříčkou, a to přesto, že jedním z hlavních témat je šikana. V jádru hry se totiž také skrývá mimo bolesti a utrpení i naděje, touha po pochopení a po přátelství a schopnost odpouštět. 

Takže tu máme na jedné straně šikanovaného malíře Ashe, který se snaží vyčistit město Denska od znečištění. Bohužel se po okolí potuluje pětice jeho šikanatérů, kteří mu sebrali a vytrhali sešit, takže jeho malby si teď poletují po celém městečku. S Ashem je pak musíte sbírat, odemykají totiž nové vzhledy džinů a kresby samotné. S pomocí džinů pak malovat, potlačovat temnotu a vyhýbat se svým nepřátelům. Malování samotné je zábavné, stačí si jen zvyknout na ovládání. Ovládá se totiž pohybem dualshocku, a chvíli mi trvalo, než jsem to vychytal. Hra je velmi jednoduchá, 3/4 hry jde o hledání kreseb, malování, rozsvěcení světel, plnění přání džinů a schovávání se před šikanatéry.

Po příběhové stránce je hra odvyprávěna slušně a má i docela přesah. Co mi nesedlo, byla poslední čtvrtina hry, kdy je Ash donucen k boji. Ke hře mi to hratelnostně vůbec nesedlo a narušilo to tak odpočinkovou náladu. Veškeré nasbírané malby jsou vám najednou k ničemu, ze hry se najednou stane prakticky akční hra, kdy běháte po lokacích a lovíte znečištěné džiny. Naštěstí pak následuje povedený endgame, který je lepší než závěr hry. 

Po grafické stránce je hra solidní, má výbornou výtvarnou stylizaci. Hru jsem hrál s českým dabingem, který má občas své mouchy, ale nelze ho označit za špatný. 

Concrete Genie se dá doporučit, jedná se o takový hidden gem, přestože má nějaké své mouchy. První 3/4 hry jsou velmi povedené, o to větší škoda že závěru - po příběhové stránce nemám problém, po hratelnostní ale ano.

Star Wars Jedi: Fallen Order je rozporuplná hra. Možná tak rozporuplná jako nové Star Wars filmy (pokud tedy nemáte nové Star Wars filmy za úplné dno). Některé věci dělá dobře, ale je tu i halda blbostí, které při hraní vadí či dokáží dokonce znechutit.

Hned příběh je dost rozporuplně podaný. Není to nic převratně složitého, je zasazený do zajímavé doby v rámci universa a má něco do sebe, ale zároveň je dávkovaný dost nezáživně a začal mě zajímat až na konci. A jednou z věcí, kterou z tohoto viním, jsou vaši společníci na lodi. Cere a Greez totiž nesnesitelně nudí za vlast a rozhovory s nimi jsem protrpěl. Jenže pak hurá! Přidala se nová postava - Nightsister Merrin. Zajímavá, tajemná, chtěl jsem se o ní dozvědět více. Škoda, že se přidala až na úplném konci hry :/ Jinak úplný závěr hry se mi líbil dost možná nejvíc, jak po příběhové stránce, tak po hratelnostní. Vlastně mi přijde, že hra končila v nejlepším.

Rozporuplné jsou i souboje. Cal má v repertoáru mimo světelného meče samozřejmě i sílu. A používání síly samozřejmě vyčerpává...ehm...sílu. Jenže síla je podle tvůrců i používání dvou mečů a každé malé kombo. Sílu spotřebovává téměř vše. Díky tomu jsem si připadal jako nejslabší padawan ve vesmíru. Naštěstí jde sílu doplňovat klasickým útokem, někdy je to ale takové...otravné. Super byly ale souboje s bossy, hlavně ke konci, kdy už Cal konečně trošku něco umí. A tím trošku myslím opravdu trošku. Nabídka dovedností totiž není nic úchvatného a ani bohatého.

Zvláštní mi přijde i obtížnost, není problém zabít hromadu stormtrooperů, aby mě pak dokonale rozbil blbý kozoroh nebo co to bylo. Ale ok, na každého nepřítele patří jiná taktika a tahle hra nedá nic zadarmo. Horší je, že hra používá Dark Souls systém checkpointů. Takže v případě smrti se objevíte na naposledy navštíveném meditačním kruhu. A všichni nepřátelé se ihned respawnují. Dobrá, je to loading, to se dá ještě pochopit. Jenže ani se respawnují i v případě odpočinku ve zmíněném kruhu! Ale úplně stejně. Zabili jste žábu u rybníka? Je tam zpět. Zabili jste osm vojáků na mostě? Jsou tam, stejně rozmístění, úplně ti samí, včetně bot a pihy pod nosem. Já už to pak znovu nezabíjel, a to ani když jsem se po osmé vracel k bossovi, který mě zabil.

Na PS4 zamrzely pády FPS na Kashyyyku, kde se hra vyloženě sekala, zbytek planet byl naštěstí v pohodě. Lokace jsou různorodé, každá planeta má své kouzlo a tou nejzábavnější je právě Kashyyyk. Jen je škoda, že architektura levelů je všude stejná, takže přestože každá planeta vypadá jinak, v jádru se hraje vlastně stejně.

Přestože to může znít až moc negativně, po hratelnostní stránce ta hra až tak špatná není, je rozhodně nadprůměrná. Občas souboj, tu a tam hádanka, pěkné lokace, rozhodně se nějak špatně nehraje. Veškeré mechaniky jsou převzaté z jiných her, tuhle lépe, tuhle hůře. Ale je škoda, že tvůrci nepřišli s ničím novým či alespoň nepřišli s vylepšením stávajícího. Žádné nové nápady, vše už jsme viděli.

Grafika je pěkná a některé scenérie dechberoucí. A výborná je samozřejmě hudba, Star Wars motivy zní vždy dobře.

Je to škoda, stále si myslím, že Star Wars má obrovský potenciál na vyprávění příběhů, zvlášť pro videoherní svět je toto universum jako stvořené. Tady to dopadlo sice trochu rozporuplně, ale i tak jsem se ve výsledku u hry většinou bavil.

Mandagon na první pohled ihned zaujme zajímavým vizuálem a atmosférou. A také tak trochu v hádankách vyprávěným příběhem. Hrajeme zde za totemovou hlavu a snažíme se otevřít dveře uprostřed velkého levelu. Otázkou však je, proč to vůbec děláme?

Hratelnost je jednoduchá, jedná se o 2D plošinovku, ve které nejde zemřít - každý pád z plošiny bolí jen hráče, protože se musí trmácet zpátky nahoru. Jde opravdu jen o skákání, hledání, sbírání a aktivování. Než jsem vychytal ovládání na telefonu, zažil jsem pár pěkně frustrujících pádů až na dno úrovně (hry na mobilu jinak nehraji, takže to byl nezvyk, po chvíli cviku usuzuji, že se hra ovládá vlastně dobře :))

Myslím, že na hodinovou hříčku zadarmo se jedná o docela fajn záležitost.

Hitman GO patří do té skupiny her, které bych si nebýt herní výzvy nikdy nezahrál. Je to taková odpočinková tahová logická hra, která není nijak náročná a má jen pár hodin. Svým způsobem ve všech ohledech obyčejná.

Co je plusem, levelů je hodně a stále překvapují něčím novým, a to včetně těch posledních. Nehrozí tedy úplná nuda, protože se hráč vždy musí vypořádat s novými situacemi. Obtížnost je však stále velmi jednoduchá a u většiny levelů není nutné ani přemýšlet a lze je vyřešit velmi lehce. V případě těch lehce složitějších pak stačí metoda pokus-omyl a je vyhráno.

Grafická stylizace je ok, hra vypadá jako deskovka a vlastně se i tak hraje. Co je hodně na pytel je nastavení kamery, která je často úplně na nic a chybí zde volný režim, lze si s ní jen lehce odzoomovat.

Hru jsem hrál na PC, mobilní verze má výhodu akorát v tom, že si může hráč ukrátit chvíli při čekání na autobus. Je ale otázkou, proč i tak nesáhnout po zábavnější hře.

Hitman GO je tedy naprosto průměrná logická hříčka, patřící díky slabé obtížnosti spíše mezi oddechové hry, které si člověk zahraje a ihned zapomene.

Přestože je v jádru Ghost of Tsushima tradiční open world hrou se svými klady i zápory, ukrývá v sobě něco speciálního, díky čemu se hráč těší na další návštěvu feudálního Japonska.

Když se Jin Sakai znovuzrodil na pláži Komoda, rozhodl se vrhnout všechny své síly k obraně svého lidu a vyhnat mongolské nájezdníky tam, kam patří. Jenže aby dosáhl svého cíle, musí změnit způsob boje. Musí porušit kodex cti a zabíjet ze zálohy, chystat léčky a potichu vraždit. Ze samuraje se stává duch. A příběh se stává čím dál více osobním.

Příběh je odvyprávěn svižně, navíc open world nerozbíjí vyprávění děje, naopak mu dodává hloubku. Po pomalejším rozjezdu nabírá dech a objeví se i pár zajímavých zvratů a konec je pak úplná balada.

Každý vedlejší úkol hráči připomene, co je hlavním cílem. Platí to jak o malých questech vesničanů, tak o úkolech které zadávají spojenci, které Jin na své pouti potká. Tsushima je ve válce a úkoly tomu odpovídají - ztráta příbuzných, zrada, hlad, ale i naděje. Velmi zábavné jsou hlavně právě úkoly pro spojence, které se táhnou přes všechny tři akty. Charaktery postav jsou vykresleny také velmi dobře, nesedl mi akorát ukrutně nudný mnich Norio.

V čem Tsushima exceluje, je soubojový systém. Je velice zábavný, svižný a lehký na naučení, je to vše o dobrém načasování a o správném postoji. Do toho tu pak máme luk a různé duchovy zbraně (bomby, kouř apod.). Podle chuti pak může hráč lokaci vyvraždit potichu, nebo v sobě může najít správného samuraje a rozdat si to s lotry na férovku.

Vedlejší aktivity jsou pak protipólem k veškerému zabíjení. Pronásledování lišek k oltářům, skládání haiku, koupele v horkých pramenech, to vše působí uklidňujícím dojmem. Jako u každé open world hry není ale překvapení, že je toho ke konci už trošku moc.

Grafika je excelentní a vymačkává z PS4 naprosté maximum. Ostrov Tsushima je jedna z nejhezčích herních lokací, které jsem kdy viděl. Každý malý detail má své místo a díky tomu má hra úžasnou atmosféru. Černobílý režim jsem zkusil a vypadá fakt dobře, ale pak člověk nevidí krásnou barevnost světa, nicméně esteticky i on stojí za to.

A zmínit musím také jeden z nejlepších soundtracků za poslední roky.

Ghost of Tsushima mi hodně sednul, ale to se dalo čekat - Japonsko můžu a na tuto hru jsem se těšil od prvního traileru. Prostě a jednoduše, kdyby se sešli Masaki Kobayashi, Hiroshi Inagaki a Akira Kurosawa s tím, že udělají hru, musela by vypadat nějak takhle.

25 letech po vydání jsem konečně dohrál Star Wars: Dark Forces, čili hru, která mě v té době dost lákala. Za ty roky se z nové "doomovky" stalo retro, které je však stále dost slušně hratelné, ale zároveň i trochu zestárlo.

Příběh je vesměs klasické Star Wars, akorát bez světelných mečů. Kyle Katarn má za úkol vniknout tam, ukrást to a zachránit toho, to vše obalené ve solidně odvyprávěném příběhu, který nepatří mezi vrcholy média, ale zároveň neurazí. A Hvězdné války z toho přeci jen dýchají.

Co se povedlo je level design, každá lokace vypadá jinak a má svou unikátní architekturu (aby ne, když cestujeme po galaxii). Některé levely jsou totálně spletité. Bloudění po vystřílené pevnosti a hledání páčky na otevření dveří, které ani nevím že existují, je zde denní chleba. Není to ale mínus, je to prostě hra z devadesátých let :)

Hratelnost je i po letech slušná, jde o poctivou střílečku, kdy akční pasáže vystřídají části, u kterých je nutné zapojit mozek (zatracené výtahy!). Co je už značně fousaté a blbě se ovládá, je skákání, které mě párkrát zabilo. Chybí také mouselook, takže pro pohled nahoru/dolů je nutné používat page up/down, což je dost nepohodlné, hlavně když na hráče střílí někdo z vrchních pozic.

Grafika je stále ucházející, i když zestárla asi o trošku víc než třeba ta z Doomu. Byl problém například vidět na zemi miny, nehledě na to, že jsem si je občas spletl s gearem :)

Zbraní je dostatek, ale používal jsem jen pár. Vlastně ve většině hry jsem používal kulomet, zbytek jen když došly náboje nebo se objevil boss. Je nutné ale říct, že hra rozhodně není procházka růžovým sadem. I na easy se chcípe docela často, dokonce jsem musel i opakovat level, protože mi došly životy. Jo, nejde zde ukládat v misích. Jsou zde checkpointy, kde se po smrti objevíte, ale přijdete o jeden život. Drsné, ale zároveň i zábavné.

Takhle po letech se samozřejmě hodnotí Dark Forces docela špatně. Hra viditelně zestárla, ale zároveň ne natolik, aby si nezasloužila šanci.

Hodnotit Last of Us 2 je pro mne velmi obtížné. Hru jsem si prošel dvakrát, druhé hraní bylo pak čistě příběhové, protože jsem měl po prvním dohrání výtky k chování některých postav a k závěru hry. Některé z nich po druhém dohrání beru zpět, některé ale zůstaly. Komentář je samozřejmě prošpikovaný spoilery :)

Příběh bych rozdělil na několik částí. První část, tedy smrt Joela a následný hon Ellie za pomstou byla fajn. Přestože Joel patří mezi nejoblíbenější postavy, za které jsem kdy hrál (ať je jaký je, postava je to napsaná výborně), jeho smrt dává logiku a nemám s tím ve výsledku žádný problém. Putování Ellie je pak vlastně to, co jsem od hry očekával. Pak ale nastala neočekávaná, dost možná až kontroverzní hra za Abby.

Jako mnoho dalších hráčů jsem i já nejdříve pocítil nechuť hrát za postavu, která zabila mého oblíbence. Po pár hodinkách jsem si k ní ale našel cestu a dokonce mi přijde její pasáž zábavnější než ta s Ellie. Dokonce i dvě postavy které potká, čili Lev s Yarou, jsou nejlepšími vedlejšími postavami ze hry.

Tou poslední částí je právě závěr. A s ním mám trochu problém a stálo mě hodně přemýšlení, proč se mi vlastně nelíbí. Pasáž v Santa Barbaře mi totiž ke hře vůbec nesedí, působí na mě skoro jako z jiné hry a právě kvůli tomu nejsem schopný uvěřit jednání Ellie. Jak mi přišlo putování Ellie do Seattlu naprosto opodstatněné, tady mám problém jejímu běsnění uvěřit. Úplný závěr pak respektuji, vlastně jsem rád že to tak dopadlo, vzhledem k tomu, jak ve hře tvůrci Abby vykreslili.

Když pak zhodnotím příběh jako celek, rozhodně se nejedná o žádný fan servis, ale asi je to dobře. Už jen to, jaké vášnivé reakce hra vyvolává, ukazuje, že je v něčem výjimečná. Musel jsem hru ale dohrát dvakrát, abych ji docenil :) Přestože první díl řadím daleko výš, nejsem ze dvojky nějak zklamaný, ona laťka byla také v mých očích hodně vysoko.

Když bych měl zhodnotit hratelnost, tady není rozhodně co vytýkat. Hry Naughty Dog mě baví a jejich jednoduchá hratelnost mi sedí. Přestřelky byly zábavné a dost drsné - postřelení lidé řvou na celé náměstí bolestí takovým způsobem, až si člověk uvědomuje drsnost střetu snad ještě víc, než ukazují hry z války.

Grafika, hudba a atmosféra jsou naprostá špička a možnost zabrnkat si na kytaru je fajn. Přestože v mých očích není ve druhém dílu tolik památných momentů jak v jedničce, i tak se jich zde pár najde - například koulovačka s dětmi, muzeum Dinosaurů, záchrana zebry, Abby na mostě mezi mrakodrapy, souboj s Rat Kingem.

Na závěr ještě jedna věc, která mě hodně zklamala - bugy. Několikrát jsem propadl texturami, po souboji s Rat Kingem se mi hra sekla (naštěstí se uložil checkpoint), plus pár menších problémů. Věřím ale že ND brzy opraví.

Jako celek hodnotím tedy The Last of Us Part II takto. Hra je to zábavná, má výbornou hratelnost a špičkovou grafiku, ale má to se mnou trochu těžké. Přestože bych příběh nenazval špatným, jsou v něm prvky, které mi moc nesedí. Přesto převládá spokojenost.