Po dokončení skvělého druhého dílu, The Beast Within: A Gabriel Knight Mystery, mi nezbývalo nic jiného, než se pustit do ještě lépe hodnoceného dílu, tentokrát v ručně kreslené grafice a v klasickém provedení. První šok nastal ale při vstřebávání dabingu. Jelikož jsem byl zvyklý na hlas Deana Erickssona, připadal mi "nový - starý" přízvuk Tima Curryho nepasující. Je to ale jako když v seriálu změní dabéra, po pár dílech si ani nevzpomenete na předchozí hlas. Tedy, tento subjektivní pocit mírného boje s dabing v průběhu hry nebyl výraznějším problémem.

Gabrielovi se zdá stále se opakující sen. Jak visí na oprátce. Zpočátku tomu nepřikládá významnou roli, což ale bude muset během následujících dnů změnit. Postupně přijde na souvislost voodoo vražd v New Orleans s jeho snem, aby se mu poté ozval příbuzný z Německa, který mu chce něco důležitého sdělit. Postupně příběh graduje, aby ve finále došlo k povedenému a předně uspokujícímu závěru k rozsáhlé zápletce hry. Většinu herní doby strávíte v New Orleans, dostanete se ale i na hrad Ritterů a do afrického Beninu. Příběh se rozplétáte díky podrobným konverzacím s velkým počtem postav, logických puzzlů je však také více než dost. Postava Gabriela je zde ještě více šovinistická než ve druhém díle a to je jen ku prospěchu věci. Navíc i v primárně vážné postavenému ději titulu je přítomno mnoho humoru. Schválně vyzkoušejte ikonku "otevři dveře" na Grace.

Technické zpracování je (na svoji dobu) jednoznačně skvělé. Především hudba stojí za zmínku, ač pravé kvality ukáže Robert Holmes až s dílem druhým s větší možností rozvinout melodie od MIDI v GK1. Každá lokace má svůj specifický motiv a i samostatně je soundtrack dobře poslouchatelný. Grafika oproti souběžně vydanému QFG IV mírně zaostává, ale i tak je na co koukat. Obtížnost je vysoká. Ať už jde o to, že se děj neposune, když neprozkoumáte nějaký předmět či se na něco nezeptáte, tak i to, že díky mírně "rozostřenému" pojetí vizuálního designu se nevyhnete pixel-huntingu. Pozitivním zjištěním bylo ale to, že odpadá zdlouhavé šajdání po místnostech, jak jsme zvyklí z adventur té doby, a místo toho se při výběru lokace na mapě přenesete hned dovnitř.

Klasika, která by neměla být opomenuta - a to i přes některé jisté anachronismy v designu. A také mám rád hry, které na konci napíší "Thanky you for playing our game".

Asi nejkomplexnější logická hra, která vydrží na opravdu dlouho. Největší předností Pandora’s Box je, že si každý, ať už chce strávit u hry pár minut či několik hodin, najde puzzly které mu to umožní. Nabídka je široká a dostane se vám od relativně těžkého rotoskopu, Jesse’s strips kdy skládáte jednotlivé části které se překrývají až po Slices, kde se prozměnu snažíte znovu poskládat trojrozměrný objekt. Díky takto vysokému počtu logických puzzlů typů odpadá stereotyp, což ještě podpoří cestování po městech světa a poznávání tamního umění. Ve zkratce příjemná oddychovka (což se kombinuje s puzzly, jejichž řešení přesahuje hodinu a nezřídka tak budete hru proklínat) od mistra ve svém oboru, A. Pajitnova, které by slušelo být předělanou na přenosná zařízení, či nové znovuvydání ve vyšším rozlišení.

Plné hodnocení jsem ještě žádné hře, co jsem na DH, neudělil. Nepřekvapilo mě ale, že je právě získala hra Gabriel Knight II. Reálný podklad pro příběh s příměsí fikce je ta nejlepší kombinace jakou tvůrci mohli použít. Pro mě donedávna relativně neznámé téma Ludvíka II. Bavorského, ztracené Wagnerovy opery a černého vlka, je natolik zajímavé, že příběh působí natolik reálně, že někdy je těžké rozlišit, co se doopravdy stalo v Bavorsku minulého a předminulého století.

Jak se těžko rozehrávají adventury od Sierra, tak o to větší zážitek a výsledný dojem nabízejí. Přesný opak většiny her od LucasArts. Jelikož GK2 není běžná point and click adventura ale interaktivní film, je důležité, aby vybraní herci byli charismatičtí a dokázali příběh prodat. A to se dokonale povedlo především u barona Von Glowera, který uvede Gabriela do loveckého klubu na konci první kapitoly, aby děj během dalších pěti aktů mohl pomalu stoupat a nechávat tak hráče napnutého. Nehraje pouze za samotného Gabriela Knighta, který představuje přímý a riskantní postup ale i sympatickou asiatku Grace, která se pro změnu soustředí na vyhledávání informací pro posledního z rodu Ritterů, schattenjaegra Gabriela.

Ačkoliv mají FMV advenury převážně špatnou pověst, tak pokračování Gabriel Knight: Sins of the Fathers dokáže ze svého žánru těžit maximum a výsledek tak nepůsobí, jako kostra minimální interaktivity která je obalena nekvalitními videi (od Night Trap po Point of View). Zde vše působí profesionálně, ať už se jedná o hrané scény, vyfocené a velmi kvalitně upravené pozadí scén a i hudbu, která zahrnuje některé motivy skladatele Richarda Wagnera v režii Roberta Holmese (např. Epilogue). A ta si jistě zaslouží zvláštní zmínku, je skvělá a ještě lépe se hodí do samostatné hry. Například výsledná atmosféra na zámku Neuschwanstein je jedna z nejlepších co jsem u videoher viděl.

Na rozhovorech s vedlejšími postavami je vidět, že Jane Jansen je na správném místě. Jsou zajímavé, a pokud se dostanete hlouběji do příběhu, budete je všechny s radostí číst stejně jako doprovodné materiály a knihy, z většiny předčítané aktéry. Ovládání je oproti minulému dílu bezproblémové a na vše postačí jediný typ kurzoru - přesto není nijak ublíženo obtížnosti. Jedna z mála věcí, která měla být více rozpracována je rekordér a s ním spojené nahrávání rozhovorů a následné jejich skládání a rozkládání. Bylo využito jen dvakrát za celou hru, což při potenciálu na možné úkoly je málo.

Proč plný počet bodů? Všechno do sebe zapadá a jako celek je GK2 bezchybným dílem a ideální, doposavad nepřekonanou, podobou adventury jako žánru. Druhá strana mince je však ta, že hra není pro každého a chce po hráči přístup na svá pravidla. Pro ty, co vytrvají, je ale připraven nezapomenutelný herní zážitek, který prakticky nemá ve svém žánru konukrence.

Naprostá volnost, kdy na začátku získáte 30.000$ na nájem skupinky žoldáků a geniální tvorba hlavní postavy, tvořená z vtipných otázek dává tušit, že Jagged Alliance 2 nebude běžnou hrou. Předně jde o to, že nejde pouze o tahovou strategii, ale i o žijící a uvěřitelný svět okolo vás. Arulco, státeček situovaný v tropickém pásu nabídne různorodá města od snobského Balime po San Monu, které vládne samozvaný vůdce Kingpin. Doly, které po dobytí odvádí získané prostředky právě vaší partě na podporu guerillového boje proti armádě Deidranny, jenž přebrala moc nad Arulcem.

Po získání osídlených oblastí je nutné vycvičit milici na jejich obranu, jinak padnou zpátky do rukou všudypřítomné armády. Naštěstí je boj milice řešen automaticky, takže se plně můžete soustředit na vlastní skupinku. A od toho pramení celková podstata hry. Mikro management, kdy můžete během dne (když zrovna neútočíte) různě žoldáky cvičit a zlepšovat v základních vlastnostech, nechat je opravovat předměty či ošetřit rány. To znamená nepřítomnost jakýchkoliv lékáren, které by instantně zvýšily HP po zásahu, a tak každá obdržená rána znamená problém, nehledě na to, že po ní nastane krvácení. Nájemné žoldáky si objednáte pomocí, jak jinak, internetu, respektive pomocí stránky A.I.M. kde si vybere každý. Mě padli do oka Fox, Lynx, Trevor a Malice, který ale nešťastně padl tak, že jsem ani jako obvykle nenačetl předchozí pozici. Po hlášce "Uh, eh...jestli padnu, dávám vám svolení sníst mě" ani jinak nešlo.

Samotná akce, probíhá klasicky, jen je nutné se skrývat za okraji budov a využívat pokrčení. A tím se dostáváme k obtížnosti, která je i na nejnižší stupeň ze začátku velmi vysoká (pokud si navolíte špatně sestavenou partu). Postupně ale klesá, aby mohla v Meduně, hlavním městě kde sídlí Deidranna, zase stoupat. Tam už se to zvrhne tak, že neproběhne kolo bez mnoha vypálených projektilů na obou stranách. Potěšující je funkce automatického inventáře, kdy se na strategické mapě zobrazí všechny nalezené předměty, a vy si je můžete pohodlně sebrat. Předmětů je velké množství od zbraní a brnění po součástky, které se dají různě spojovat a kombinovat.

Jagged Alliance 2 je přesně ten typ hry, kdy víte, že do ní tvůrci dali hodně práce, lásky a osobitého přístupu.

Přestože jsem se o hře Alien Swarm dozvěděl teprve v den vydání, dokázala mě pohltit a zároven díky parádně vybalancované hratelnosti zabavit. Sedm misí odehrávajících se na palubě vesmírné lodi nepostrádá atmosféru, i když po delším hraní zevšední. To by měli ale vyřešit nové mapy a scénáře. Po dojetí hlavní kampaně zabaví různé achievmenty (dokončení mise v časovém limitu, bez zranění atd.).

Čtyři povolání musí na vyšší obtížnost spolupracovat, smrt jednotlivce znamená konec i pro ostatní. Obzvláště nepříjemná je ztráta inženýra v misi, kde je zapotřebí. A na tom je postavena celá hratelnost. Když jsem se chtěl připojit do public servrů, z devadesáti procent se připojení nezdaří, ping je příliš velký a tak je mise nehratelná či vás jednoduše vykopnou :) A tak nezbývá než se připojit do hraní s přáteli a početným osazenstvem DH, kde se teprve ukáže plný potenciál hry.

Když bych měl Alien Swarm k něčmu přirovnat, tak k vesmírným akcím Harbinger a Restricted Area, jen s tím, že je AS primárně určený na online hraní. Ve zkratce povedená hra, která ač je zdarma, je v mých očích jedním z kandidátů na hru roku 2010.

Albion je tradiční evropská role-playing hra nejvyšších kvalit, která si svoji slávu vydobyla především zkombinováním pohledu shora s klasickým pohledem dungeonů z vlastních oči. Mimo toho je Albion RPG značně rozsáhlé, má povedené tahové souboje a hraje se tak říkajíc samo od sebe - když se do hry plně ponoříte, v drtivé většině případů neskončíte do té doby, než uvidíte závěrečné titulky. U nás je nepřímé pokračování dílů vyšlých pouze na Amigu (Amberstar a Ambermoon) velice populární i díky faktu, že se hra objevila přeložená na jednom z disků ve Score v plné verzi nedlouho po vydání.

[1] Těžařské lodi Toronto Tom Driscoll
Právě jsme dorazili do jedné z těch galaxii, kde se má nacházet pustá planeta, která byla vyhledaná jednou ze sond. To ale v tuto chvíli není podstatné, zaslech jsem, že zahynul jeden z kontrolorů, jenž měl dohlížet na důležitá rozhodnutí těžarské společnosti. Sice jsem ho neznal, snad jen od pohledu, ale zasáhlo mě, že na takto moderní lodi může zklamat technika...

Po netradičně pojatém intru jste vrženi vstříc dobrodružství, které si ale budete muset poctivě odpracovat formou častých, někdy možná i zdlouhavých, ale především zábavných soubojů, které jsou zde jediným zdrojem zkušeností. Ty jsou řešeny klasicky tahově a v parté může být až šest členů, které si na menší šachovnici rozestavíte dle libosti. Nepřátele se většinou skádají z druhu podobných naší hmyzí říši, výjimkou však nebude ani přepadení od humanoidů a možná i jejich technologicky pokročilých výrobků. Základním pilířem každého dobrého RPG mimo bojů je i příběh. Ten zaujme předně způsobem, jakým je hráči předkládán. Ať už se jedná o dialogy nebo samotné postavy, které se k vám z různých důvodů přidají na vaší výpravě. Scénaristé a tvůrci dialogů věděli, že kvalitní děj pro počítačovou role-playing hru by měl předně obsahovat velkou dávku dobrodružství a objevování nových končin jako i to, že slov (a popisů) nemusí být nutně tisíce stránek.

[2] Havárie
Se starým Rainerem jsme jen zázrakem přežily. Přístroje nefungují, takže stojíme před rozhodnutím zda otevřít poklop, či setrvat než nás pro nás někoho pošlou. Volba padla na druhou možnost, nejen že by nám brzo došel kyslík, ale myšlenka na delší pobyt s Rainerem v jedné kajutě byla... . Nevím proč jsem tak spontálně jednal, ani jsem si neuvědomil že sonda hlásila jen malé procento šance na dýchatelné ovzduší...

V Albionu je jak izometrická, tak i trojrozměrné zpodobnění pohledu na svět. Z ptačí perspektivy je hraní více zaměřeno na adventurní problémy a cestování na mapě, kdežto trojrozměrný pohled slouží na obdivování krás měst i plížení se zatuchlým podzemím. Herní plocha je rozdělena na pět rozsáhlých kontinentů, ve kterých strávíte mnoho hodin než je celé prozkoumáte. Pokud však, jako správný "dungeon master", prahnete po výpravě do chladných hlubin planety, obzvláště když v univerzu Albionu panuje tropické klima, pak zde nalezenete celou řadu podzmeních komplexů které čekají na objevení, deratizovaní a zcivilizování.

[3] Odplouváme na Gratogel
Po vyřešení lokálního problému u rasy Iskai vyplouváme s Frillem vstříc Gratogelu, kde by měli údajně něco vědět o přistání Toronta. Doufám že to celé brzy skončí a my s Rainerem (se kterým jsem se už skamarádil) budeme moci vyprávět o svých zážitcích na této úžasné planetě...

Albion z mého pohledu tvoří jakýsi mezistupínek ve vývoji RPG žánru mezi klasikou jako je Ultima VII či Dungeon Master, a nástupem "novodobých" konceptů žánrů zavedených prvním Falloutem od Black Isle. Po všech směrech výborná hra, která dokaže zabavit na pár týdnů a po dohrání se k ní budete i často vracet, i jen vzpomínat.

Klasika z pro kreslené adventury nejplodnějšího období. Vyniká především velkou obtížností, zapříčiněnou netradičním zpracováním kdy ovládáte hned tři postavy a je vyžadována interakce mezi nimi. A s tím je spojena trvanlivost hry, kdy bez návodu se z relativně krátké adventury odehrávající na menším prostoru může stát zábava přesahující desítku hodin. A právě tím výrazným prvkem je potěšení ze samotného hraní, jak je ostatně u většiny titulů LucasArts zvykem.

Po povedeném intru, jenž je stejně jako v dílu prvním doplněno originální hudbou, si hned všimnete zdařilé cartoonovské grafiky, která oživuje prostředí profesorova domu ve kterém strávíte převážnou většinu času. Jak jsem již zmínil, hlavním lákadle jsou tři různé období. Minulost, koloniální období kde se reší ústava či nová podoba americké vlajky, budoucnost s nadvládou Tenteclů a samozřejmě přítomnost, ve které chce fialový Tentacle převzít moc nad celým světem. Potěší i kvalitně zvládnutý dabing, přesně sednoucí k daným postavám.

Více než podařené pokračování prvního dílu, pro mnohé, zejména za oceánem, také nejlepší hra od LucasArts.

Sedmý díl je řadou hráčů považován za to nejlepší jRPG, o čemž jde diskutovat a dlouze polemizovat, pravdou však je, že při hraní pocítíte, že netrávíte čas u obyčejného titulu.

Příběh se točí okolo pokrokové organizaci Shinra a skupině rebelů Avalanche, která se jí staví na odpor. Shinra vysává ze země energii Mako ze které pochází (a koluje) veškerý život planety, a tím narušuje celkovou rovnováhu. Avalanche v čele s Barretem, Cloudem a Tifou se na počátku snaží ničit jednotlivé reaktory v Midgaru, postupně je ale děj zavede na různá místa při honbě za hlavním záporákem Sepirothem.

Děj je na poměry videoher velmi spletitý, a je tím hlavním motorem, proč hrát právě Final Fantasy VII a proč se právě tento díl stal legendou (která dostala i svoji velkou předělávku Final Fantasy VII Remake). Jedná se také o jeden z těch velice dlouhých titulů, který vydrží na pár týdnů intenzivního hraní. Nutno však dodat, že časová investice si zhodnotí v jeden z nejlepších herních zážitků. Především kvalitní sci-fi příběh s velkým množstvím zvratů bude tím, co si po dokončení ze sedmého Final Fantasy odnesete - ač se autoři ze Square nevyhnuli hluchým pasážím, je drtivá část napěchována poutavými videosekvencemi, intenzivními dialogy ústředních postav nebo plnou hrstí vizuálně přitažlivých backgroundů.

Druhým stěžejním prvek mimo příběhu jsou souboje. Jejich počet dosahuje několika stovek, s bossy si střetnete také nepoměrně častěji než v západních role-playing hrách. U nich je nejdůležitější iniciativa (doba než můžete použít další útok/schopnost), limity (speciální útok) a kouzlení za pomoci Materií. Materie se vkládají do zbraní či brnění a můžou vytvářet různé kombinace. V pozdější fázi, především v místech kde je vysoká koncentrace "random encounterů" (náhodných soubojů) však zábavnost jde stranou, jelikož hrdinská trojka v čele s Cloudem v klidu rozmetá kdejakého soupeře, sloužícího tak jen ke zvýšení bodů zkušenosti - které ale využijete v těch zásadních střetnutích hry.

Technická stránka je i po letech výborná. Jednotlivé lokace mají svůj specifický ráz, ručně kreslené a následně vyrenderované pozadí nepostrádají atmosféru. Jedinou výtku si zaslouží postavy složené z několika polygonů, ale po pár hodinách si ani nevzpomenete, proč jste si na ně stěžovali. Samostatnou kapitolou je soundtrack mající něco přes stovku delších nahrávek - je výborný i na samostatný poslech. Na ukázku například Cid´s Theme a Gold Saucer.

Nádherná videohra, kterou by každý fanoušek žánru měl vyzkoušet, a třeba i změnit názor na tuto odnož RPG.

Od minulého povolání Avatara do Britannie uplynulo více jak 200 let. Nyní je hráč, Avatar, přemístěn z pohodlí vlastního domova Guardianem do tohoto světa aby započal nový věk, věk osvícení. Sedmý díl Ultimy začíná v menším městečku Trinsic, kde se stal kovář a jeho pomocník z rasy Gargoylů obětí brutální rituální vraždy. Při výstupu z portálu Avatar potká starého známého Iola, a vyšetřování spolu s vyjasněním celé situace může začít. Rituální vraždy jsou ale jen malým střípkem v mozaice protkané nově založenou organizací The Fellowship, v jehož vedení je druid Batlin, který do stále se rozrůstající organizace verbuje nové tváře a nohsledy.

Příběh spolu s velkou mírou svobody je tím hlavním lákadlem proč dát Ultimě šanci. Další plus je také to, že souboje tvoří poměrně malou část hrací doby a hra je tak spíše zaměřena na dialogy a adventurní problémy. Dialogy se podařily nadmíru, ze začátku mě ale zaskočily často používané zastaralé výrazy jako "thou" místo "you" a podobné, leč není to tak výrazné, jak by se mohlo zdát. Když si na tyto dialogy zvyknete, tak je výslech různých osob (a vlastně i mluvící zvěře) ve městech či lesích největší zábavou jakou hra poskytuje. Rozlehlá mapa je naplněná osmičkou měst; farmy, kobky, jeskyně a další lokace nechybí a poskytují dostatek prostoru k průzkumu. Například na problém se zavřenými vraty, které nejdou vypáčit ani jinak otevřít, stačí ručně přivést kanón a střelný prach, či snad donést horninu blackrock, a za použití ukradené kouzelníkovy hole na vzácnou horninu poté sledovat zpovzdálí explozi. Možností je díky použitému enginu neomezeně, a interaktivita daleko přesahuje vše viděné, od Dark Sun po Arcanum. Zde tvůrci dalece předběhli dobu, a svět je opravdu interaktivní a využitelný.

V Britannie je ještě jeden velký problém s příchodem Avatara. A to, že se každý druhý (možná i třetí) vydává právě za Avatara, aby si zadarmo naplnil břich v hospodách či svedl farmářovu dceru. Jak je to jen možné? Dvě stovky let od poslední dovolené Avatara v Brittanii a paměť obyvatel, kteří si už vzezření slavného reka jednoduše nepamatují. A jak si tak hrdina chodí po Britannii, každý pyšně prohlašuje, že už se nenechá napálit od dalšího podvodníka vydávajícího se za Avatara. Pak skutečný Avatar při své pouti potká jednoho hostinského, a ten mu vyklopí svoji historku, která ho přivedla do velkého problému.

Před pár dny do jeho hospody přišel „Avatar“, a chtěl, jak se na urozeného pána sluší a patří, pohodovat toho nejlepšího ce se ve spižírně hospodského nachází a poté se vyspat, jenže byl trochu náročnější. Uctivý hostinský donesl náročnému hostu další deku, protože hostu byla zima. Byla mu zima, i když donesl další a další, až spotřeboval všechny. „Avatar“ chtěl víc. Tak hostinský vyběhl do města a začal hledat dál. Našel něco, co nápadně připomíná deku. Host byl posléze konečně spokojen. Ráno, hostinský celý rád, že uctil hosta, otevřel dalšímu návštěvníkovi dveře. Přeběhl mu ale mráz po zádech. To se ozvala místní příslušnice cechu bojovníků, že jim chybí jejich rodová standarta, a on, že byl viděn za svitu měsíce před jejich okny.

Dopravovat se můžete pomocí lodí, spřežení i ztraceného kouzelného koberce. Znovu, absolutní volnost a široké spektrum možností. Kouzel je tu také velký počet (přes 80), až na telekinezi a odstranění magického pole nemají však tak důležitou roli, jako u jiných RPG. Nicméně spellbook je až kouzelně zpracován - elegantní a minimalistický. Grafika a výtvarná stránka je výborná, není příliš okázalá, spíše je střídmější, ale to celkové atmosféře jen prospívá. Je radost objevovat nová místa a lokace.

Ultimě VII se ovšem nevyhnuly ani chyby a jiné nedostatky. Například práce s inventářem vyžaduje hodně zručnosti, protože předměty se často překrývají kvůli absenci klasických polí. Nezařazení seznamu úkolů taky nepotěší, obzvláště, když se snažíte plnit co nejvíce těch postranních (není jich tolik, ale jsou obvykle kvalitní). Asi největším nedostatkem je menší škála předmětů pro samotný boj (zbraní, zbrojí), přeci jen jedna magická zbroj, která je k nalezení na samém počátku hry, neuspokojí dobrodružství chtivé jedince, sběratele. Lze najít ale speciální předměty, které mají zajímavé vlastnosti.

Hratelností má The Black Gate velice blízko k sérii Fallout, kdy mi řada situací právě připomenula post-apokalyptické veledílo. Především co se volnosti a variability prostředí týče. Díky výbornému programu Exult (bez kterého ani nemá ceny Ultimu VII spouštět) je vše bezproblémové. Potěší možnosti nastavení různých vylepšení (zvláště přehledová mapa) a další úpravy, které modernizují titul z roku 1992. Zásadní je ale využití původního "švabachového" písma, které dotváří atmosféru (jeho nahrazení fontem ala Times New Roma, které z pohodlnosti využil UgraUgra, vypadá opravdu příšerně). Hru jinak rozšiřuje povedený menší datadisk, spíše připomínající DLC - Ultima VII: Forge of Virtue, a poté i regulérní Serpent Isle, který je dokonce delší než Ultima VII: The Black Gate, ač za cenu velké nedodělanosti, kdy EA tlačila tvůrce k rychlému dokončení a práci na osmém díle.

Jak značí VII. v názvu, série od Richarda Garriota byla velice populární. Prvních šest dílu nadchne dnes snad jen pouze ošlehané archeology a historiky, a to především kvůli zastaralému ovládaní. Osmé a deváté pokračování naproti tomu zdaleka nedosahuje kvalit Black Gate, přesto však patří mezi revoluční videohry v oblasti technologie (jak je u Originu zvykem). A tak poslední opravdu kvalitní hru ze série tvoří MMORPG mutace Ultima Online, jejíž čas je však nenávratně pryč. O obživení série se Garriot ještě pokusil v případě Shroud of the Avatar: Forsaken Virtues, nicméně ani to nepřineslo očekávaný comeback.

Nadčasové The Black Gate stojí, a bude stát, o pozornost. Revoluční designové rozhodnutí a náplň dělají z tohoto dílu jednu z vůbec nejkvalitnějších her (například vedle Albion), jaké se za více jak třicet let objevily.

System Shock. Pro mnohé jedna z nejvíce ikonických videoher a také velký milník v historii tohoto média. Na svou dobu (i dlouho později) revoluční provedení, které nemělo v žánru FPS konkurenci a vlastně System Shock i založil žánr nový, immersive sim. Nemusíte ani chodit daleko pro srovnání, takový Doom II působí vedle tohoto atmosférického sci-fi díla jaksi jednoduše až primitivně (technologicky). Antigravitační brusle, zadní kamera, více druhů granátů či laserový rapír. To je jen malý výčet z možných vybavení na cestě právě probuzeného hackera.

Probojovat se devíti patry vesmírné lodi není nikterak jednoduché, když má v každém patře umělá inteligence Shodan své kamery a cyborgy tvořené z už mrtvé posádky Citadeli. Vašim jediným spojením s životem proto budou jen záznamy posádky, či výstražné nápisy v zoufalství nanesené na oprýskaných kovových zdech stanice. Uklidňující hudba linoucí se z reproduktorů ve výtahu a následné tíživé vrzání plechů o sebe jen umocňuje pocit nejistoty, z ještě nepoznaných koutů lodi. Teď jen jak přerušit plán mocichtivé A.I. Shodan na destrukci Země za pomoci laserového paprsku, či vypuštění biologické infekce v podobě již nakaženého menšího hájku G2 v jednom z vyšších pater.

I po šestnácti letech (dnes již závratných dvaceti pěti) má System Shock stále co nabídnou. Především pro fanoušky druhého dílu, zlodějské série Thief či konspiračního Deus Ex. Grafika ve vysokém rozlišení či nový patch zpřístupňující mouselook dodává k atmosféře a příběhu i potřebné bezproblémové ovládání. Navíc je dostupná i ještě vylepšená verze, která System Shock zpřístupňuje skrze moderní ovládání prakticky každému.

Dlouho jsem se chystal, než jsem vyzkoušel některý díl z populární série Quest for Glory od Sierry, ale jaksi na ně zbyla nálepka "někdy příště". Jedním z hlavních důvodů těchto odkladů bylo nezvyklé ovládání (ovládací lišta je v horní části obrazovky atd.) oproti všeobecně známějším adventurám od LucasArts. Jelikož jsem ale již dokončil většinu her od zmíněných Lucasů, přišel čas na druhé největší, adventurám zaslíbené studio.

Netradičně na začátek začnu hudbou, která z padesáti procent dělá z Mordavie to místo, pod kterým si představíte Transylvánii. Je plná upírů, česneku a podivných existencí s nechutí ke všemu cizímu. Na ukázku skvěle poslouží hned úvodní skladba nebo melodie z typické slovanské krčmy.

Poté co se vám podaří dostat se z jeskyně, narazíte na neznámou Katrinu, která vás nasměruje a předá základní informace kde, a v jaké části světa jste se tentokrát probudili. Od této chvíle se můžet v kraji Mordavia svobodně pohybovat a konečně začít řešit úkol hodný dobrodruha. Navštívíte známou Babu Jagu z prvního dílu či tajemný hrad s nejedním překvapením. Kdo viděl Ples upírů, bude se cítit jako doma.

Bohužel se ale tvůrci nevyvarovali zásadních programových chyb. Mě potkala menší závada, kdy bylo nutno pro další postup získat Bonsai. Zdálo se to jako neřešitelný problém. S postavou zloděje jsem se ho snažil pomocí hodu kamenem získat z neprotékajícího kanálu, ale to se stále nedařilo i přes velké hodnoty u této vlastnosti. Na konec se ale ukázalo, že je zapotřebí překvapivě trénovat sílu. Problém byl ale i v tom, že skoro vždy po získání zmenšeniny stromu program spadl, což se nezřídka kdy dělo i v jiných částech hry. V CD verzi například hned na začátku při výstupu z jeskyně.

I přes chyby řadím QFG IV mezi jednu z nejlepších her jaké jsem kdy hrál a vrchol dobrodružné série. Doporučuji také hrát v angličtině, už kvůli dabingu a hlavně Leshymu, jehož hádanky v českém jazyce tak nevyniknou.

Zapomenuté RPG které je v mnoha věcech lepší než Fallout 3 (nejen v dobové ceně). Jestli nějak mělo vypadat pokračování série Fallout, pak právě takto. Skvělá atmosféra kterou dokresluje zdevastovaná krajina, zvířený prach a všudypřítomná radiace - a především velmi povedené dialogy a možnosti, které ve světě lze provádět.

Spousta vybavení a zbraní zaručuje motivaci k dalšímu postupu, i samotné úkoly se povedly - například když máte odvést varana komodského jednomu občanovy. Ve hře slušivě vymodlovaný jako menší obdelník potažený šupinovitou texturou který se kymácí ze strany na stranu. Nebo osoba co se chce dostat do minulosti (nebo to bylo do budoucnosti?) pomocí napodobeniny DeLoreanu.

The Fall: Last Days of Gaia je i dostatečně dlouhý a zjevná inspirace kasiky od Black Isle a Jagged Alliance 2 vytváří kvalitní celek, který směle může posloužit jako vhodná alternativa ke zmíněným hrám. Vizuální stránka, po technické stránce, a zvuky jsou standardní, míra detailů je ale vyšší než je běžně k vidění (zvláště v budgetové sféře).

Po vydání v Německu byly velkým problémem všudypřítomné bugy které se však skoro plně podařilo odstranit. Nepříjemné jsou tak jen občasné záseky při ježdění autem (ano, to zde je!), nebo nastavování správné polohy kamery. Škoda jen, že tahový soubojový systém absentuje a je nahrazeno zdaleka méně propracovaným systémem.

Titul byla radost hrát, a svůj záměr splnila zcela. Zvláště v možnostech, velkém poštu lokaci a kvalitních dialozích (i překladu). Nebýt slabších soubojů a německého dabingu, neměl bych problém doporučit hru beze zbytku.

Jestli tato hra něco dokáže, pak je to zvýšení zájmu o závodní auta. Díky skvělému tréninkovému modu vás nejdříve GTR naučí přesně projíždět zatáčky pomocí zvýrazněné šipky za různých klimatických podmínek ( vlastně jen jestli bude slunečně či zataženo ) na tratích v Brně, Monze, Imole či Spa-Francorchamps. Navíc jsou další desítky tratí na stáhnutí. Potom až zvládnete čistě projet trať ve Ferrari 550 či Seleenu S7-R se můžete pustit do pohárů různých tříd (GT, NGT). Samotný závod je pak už o tom jak se povede start a následné jestli dokážete udržet pozici a neudělat chybu ( často se stává že v posledním kole auto zapadnete do písku či udělá hodiny a může se jet od znova ).

Hru lze hrát celkem obstojně na klávesnici, ale zážitek je to o dost chudší než s volantem. Momentálně se GTR 2 za výprodejovou cenu vyplatí v poměru zábavy kterou dokáže poskytnout. Lepší volba než další a další datadisky které SimBin chrlí místo aby pracoval na plnohodnotném pokračování.

Téměř pět let se čekalo, než tvůrci poslali do lisoven hotové CD s nápisem Heart of Darkness. Za tu dobu stihli vytvořit velmi kvalitní animace mezi jednotlivými levely, krásné renderované prostředí (na kterém je vidět že si s každou obrazovkou dali dost práce) a vcelku průměrný příběh, v němž se nekoná nějaký výraznější zvrat - inu, pohádka pro mladší hráče. To je ale asi tak vše (i když to je pořád dost :).

Proklamovaná osmička rozsáhlých úrovní tu sice je, ale z toho první dvě jsou velice krátké a slouží spíše jen k naučení ovládání - takže ve výsledku lze Heart of Darkness dokončit za pár hodin. Vlastně by šlo – na první zahrání, a na střední či těžkou obtížnost, to bude mnohem déle. Připravte se, že některé obrazovky budete zkoušet minimálně několikrát, než se Vám je podaří splnit. Například já jsem si před hraním chtěl radši nastavil nejjednodušší obtížnost ale jelikož jsem hrál španělskou verzi (sláva abadonwaru), nastavil jsem omylem nejtěžší (obrázek Andyho jak stojí na kupě nepřátel s pistolí v ruce a sebevědomým výrazem vypadal, že to bude brnkačka!).

Na druhou stranu, hraní baví. Vše reaguje jak má, prostředí je krásné, a obtížnost je sice vysoká, ale spravedlivá. Heart of Darkness je velice povedená plošinovka, a možná i jedna z nejlepších, jaké jsem doposud hrál. Potěší i kompatibilita s moderními operačními systémy. A pokud se vám Andyho dobrodružství líbilo, jistě vyzkoušejte i Another World, které má stejně silnou atmosféru a v pravdě ještě tužší obtížnost!

U málo her jsem se tak bavil jako právě u Jurassic Park: Trespasser a to zejména kvůli konceptu více méně otevřeného světa rozděleného do osmi větších kapitol.

Přes malý úspěch v médiích i kritiku od hráčů samotných jsem od hry podle slavného filmu, jehož nejsem fanouškem, nečekal zdaleka takto propracovanou a kvalitní hru, jakou ve výsledku Trespasser nabídl. Z části za to může v žánru FPS, akčních adventur málo vídaná svoboda rozhodování, takže skupinku dinosaurů můžete oběhnout, vyprázdnit do nich zásobník či chytře využít jeden z dlouhé řady bugů – které ale spíše než by vás iritovali vás dokáží pobavit. Ovšem řešení problematiky dinosaurů ve vaší cestě je jen menším zlomkem v celkovém kontextu - stejně tak je třeba řešit postup v exteriérech i interiérech, sbírat předměty či si vytvářet vlastní zkratky a cesty.

Hlavní předností titulu je totiž propracovaná fyzika, nemající v roce 1998 větší konkurence. Pokud jste hráli druhý díl Half-Life či jinou hru obsahující fyzikální zákony, tak máte celkem představu co všechno lze s pohozenými krabicemi, vraky automobilů či dalšími objekty provádět. Trespasser však jde dál - ve většině z úrovní máte za úkol vyřešit nějaký problém s tím spojený, od klasického navršování beden až po složitější úkony. Při každém zvednutí předmětu musíte, pokud nesete více než jednu zbraň, jednu z nich odložit, což na jednu stranu zpomaluje celkovou dynamiku, ale současně tak dokresluje realističnost.

Pokud vás budou bavit první hodiny hry, tak vám Trespasser vydrží až do konce a budete se u něj skvěle bavit po celé tři dny. Je tu ale velká šance, že vám nesedne mírně nepohodlné ovládání.

Jediná vážná adventura od LucasArts ve které čekejte prázdné a dlouhé roky opuštěné prostředí, drama tří kosmonautů jenž musí zabránit střetu asteroidu s planetou Zemí a v neposlední řadě nádhernou pixel-artovou grafiku.

The Dig mě na první pohled vůbec nezaujal. Počínaje hlavním protagonistou, klasickým američanem co jde rázně za cílem a zjištěním, že na scénaři se podílel Spielberg. Vše nasvědčovalo, že se bude jednat o převedení filmů jako Armageddon do podoby počítačové hry. Ve výsledku jsem se moc nemýlil, ale přes mírný prvotní odpor jsem se do hry pustil a za pár dní dokončil. Ještě je třeba dodat, že na The Dig je velké monožství názorů. Ti, co mají rádí sérii Monkey Island či Day of the Tentacle budou pravděpodobně mírně zklamáni rozdílným tématem a zaměřením na publikum, jenž chce vážnou sci-fi adventuru.

Pro mě bylo asi nejdůležitější, že tu byl už použit moderní systém ovládání jako ve Full Throttle, který je o dost dynamičtější než starý systém s klikáním na tlačítka úkonů (/edit - ovládání pomocí ikon také není špatné :). Příběh se mírně inspiruje tématem 2001: A Space Odyssey. Také tu je vyšší forma bytí a oddluočená posádka v cizím prostředí.

Kapitolou samo o sobě je ručně kreslené prostředí (například já jsem vytípal 53 screenshotů). Na planetě je například precizně zpracovaný exteriér, podzemní komplexy, různé šachty či mohutné skalní klenby. Hudba je zde zastoupena jen atmosféru dolaďujícím ambientem či kratšími melodiemi.

Největší chybou tak zůstavá happy-end konec, který jako by někdo ze shora mimo vývojářské studijo přikázal doimplementova. Na to, že LucasArts tvořili The Dig více než pět let je hra také docela krátká. Ale dabing je parádní jako obvykle.

Plně nedoceněná (respektive málo známá) klasická adventura, která se směle může rovnat vizuální prezentací Broken Sword: The Shadow of the Templars a Discworld II: Missing Presumed...!?; mimojiné obsahující dávku satiry a humoru, stejně jako mnoho zdařile provedených (avšak obtížných) puzzlů.

První vjem po spuštění tak je, že grafici si opravdu vyhráli s prostředím a detaily - což se projevuje na antagoním principu ostrova. Jedna část se odehrává v pohádkově krajině, "Cutopii", kde jsou všichni milí a naleznetu tu třeba roztomilé králičky, hodného strašáka vran na poli nebo hostinského, který je napů Ir a Skot (což by kdekoliv jinde než v Cutopii nemohlo fungovat). Druhá polovina ostrova, oddělená přímkou protínající střed země, je naprosto odlišná. Všichni baží po majetkovém zisku a hledí jen na svůj prospěch. A zde přebývá hlavní záporák titulu, Nefaria,n ve svém šedém zámku.

Děj je kombinací naivity spojené s cartoonovou tematikou, stejně jako všudypřítomnou nadsázkou různých problémů. Kreslíř Lloyd má namalovat pár králíčků do pořadu Fluffy Fluffy Bun Bun Show. To se mu ale nepovede, protože při tvorbě nákresů vinou stresu usne. Ve snu se přenese do Cutopie kde mu místní král zadá aby se pokusil sestrojit stroj, který zpátky změní to, co napáchal a ještě napáchá Melevolator (stroj, který přeměňuje obyvatele Cutopie na zlé). K tomu bude zapotřebí nalézt dvanáct opačných předmětů k těm, které vám ukaže vědec na zámku z ukořistěného plánu Melevolatoru. Například ke kamenu je opačná součástka rohlík (Rock'N'Roll) a tak dále - tedy, velká část tohoto úkolu je spojena s rozsáhlejší znalostí anglického jazyka.

Toonstruck má pár zajímavostí. Například použitá hudba je zde z APN (Associated Production Music), to znamená univerzální hudba ke starších filmům (ukázka). A krok to byl skvělý nejen z finančního hlediska, hudba se sem opravdu hodí a v kombinaci s grafikou tvaří výborný audiovizuální celek.

Hratelností je to jinak klasická point n click adventura druhé půle 90 let, ve hře vás ale doprovází side-kick Flux, který más stejnou funkci jako Max z Sam & Max Hit the Road od Lucasů. Také vše komentuje a snaží se Lloyda rozptýlit od nově nabytých starostí. Zamrzí jen horší druhá polovina a nedokončenost zaviněná ziskuchtivým distributorem. V Toonstrucku, nebýt uměle urychleného vývoje, tak mohl být i Van Gogh.

Akční adventura Outcast, než jsem jí objevil na DH díky vysokému hodnocení, byla pro mě takřka neznámou. Moje znalosti se omezovali na tušení voxelové grafiky a jisté podobnosti se hrou Omikron: The Nomad Soul, at už díky počátečnímu písmenu či stejnému roku vydání. Po vyhledání a shlédnutí propagačních materiálů (trailer, making of) jsem si byl jist, že Outcast bude tou pravou hrou. S ročním odstupem ji dokonce pokládám za to nejlepší, co jsem měl tu čest hrát v roce 2009.

Přes bezproblémovou instalaci i spuštění (na XP) mě překvapila možnost nejvyšího rozlišení. Po spuštění ale grafika v kombinaci s orchestrem moskevského filharmonického sboru nahranou hudbou vytváří unikátní atmosféru a po prvním spuštění se jen tak od monitoru nevzdálíte. Nutno zmínit skvělé intro. Pak už následovalo samotné prozkoumávání Adelphy. Voxelová grafika hned v první zasněžené lokaci se mi tak líbila, že jsem s Cutterem (hlavní postava) vystoupil na menší skalku a sledoval výslednou scenérii kdy z nebe pomalu paday vločky a zimní slunce prudce svítilo přímo do očí a oslnovalo tak Cuttera. Co dělá ale Outcast jedinečným jsou jeho detaily a skvělý situační humor, u kterého vývojáři strávili určitě dost času. Například jeden Talan (občan světa Outcastu) v pouštním městě Okasankaar si přidává do každého jídla „koření“. Humor tu vlastně vychází ze střetu uplně jiných kultur a Talané často neporozumí Cutterovím poznámkám.

Nezbývá mi než Outcast doporučit, protože podobně kvalitních her je jak šafránů. Nejlépe si udělejte o prázdninách volný týden vyhrazený jen veledílu od Appealu. Zážitek, který tak získáte za to rozhodně stojí.

Neskutečná hra, aneb v jednoduchosti je síla - a ještě zadarmo. Když si vzpomenu kolik času jsem u této hry strávil. Například když jsem vyhrál se Zemplínem Michalovce ligový titul a poté Ligu mistrů. Už se těším na další update. Nahráno více jak 300 hodin.

Zajímavá trojrozměrná adventura s příměsí intenzivnější akce. Pokračování navazuje na minulý díl Overture, a díky plánovanému epizodnímu vývoji je tak hra kratší a méně rozmanitá, zachovány jsou však všechny přednosti v čele s výbornou atmosférou a vyváženou hratelností. Epizody všehovšudy vyšly pouze dvě (plus odbočka Requiem), a dnes se Frictional Games již soustředí na Amnesii.

Logické úkoly jsou dobře koncipované, stejně tak nechybí ani naskriptované momenty které zvyšují napětí při samotném hraní. Oba díly Penumbry tak stojí za to vyzkoušet, zvláště pokud vám sedí žánr survival hororu, adventury a akce z prvního pohledu.