Jurassic Park: Trespasser

Tak hurá na můj (do této doby) nejdelší komentář tady na databázi. Všem se moc omlouvám :-)

Tahle hra se přetěžce hodnotí, protože tak moc rozporuplná záležitost se jen tak nevidí. Trespasser je naprostý unikát. Z počátku se zdá být spíše akční adventurou moderního střihu, v závěru je zase čím dál tím blíže klasické 3D akci moderního střihu. Není ale ani jedním. Je to jedinečná hra svého druhu, která skutečně přeskočila svým charakterem mnoho let dopředu.

Na svou dobu je tu neuvěřitelná otevřenost světa. Ačkoliv je například třetí level veden v hodně přísném koridoru, naprostá většina dalšího obsahu hry vytváří iluzi, že můžete jít, kam chcete, a to přesto, že to není tak úplně pravda.

Hra je to lineární, ale díky onomu prostoru si můžete většinou vybrat mnoho způsobů cest (jakože jestli to vemete sto metrů vlevo od silnice, nebo sto metrů vpravo od silnice, křižovatky tady moc nejsou) i řešení situací a sem tam zabloudit do slepé uličky.

Co je na Trespasseru nejlepší, je ta obrovská míra interaktivity. Vždycky jsem si myslel, že králi interaktivních FPS jsou Duke Nukem nebo Half-Life, ale Trespasser se minimálně vyrovnává možnostem, které nabízí o šest let mladší Half-Life 2. Autoři ponechali volnost inspirace hráčům, nic jim nezamezují. Něco tě napadlo? Nějaké řešení situace, nebo nějaká úplná hovadina? Tak to proveď, jestli to svedeš. Viděl jsem na youtube, jak si někdo postavil několikasetmetrové domino. To je psycho, mně zabralo asi hodinu, když jsem si tvořil schody z beden, kdy nejvyšší část měla pět beden na sobě.

Interaktivita sama o sobě nestačí, je zapotřebí vybudovat určitou dobře fungující fyziku a zde se dostáváme do prvního zádrhele hry. Na první pohled je zdařilá, na ten druhý, třetí (až miliontý) už ale méně. Všechny předměty na sebe reagují přespříliš mnoho. Třeba vezměme si za příklad ony schody vytvořené z beden, první schod má jednu bednu, druhý má dvě a tak dále. Trošku strčíte do schodu prvního a popadá všech pět beden z toho posledního. Takhle to v reálu nefunguje, pokud ty bedny nemají pár gramů, což podle toho, jak se u toho hrdinka nadře, nemají. Obecně je gravitace poněkud slabší, než by měla na planetě Zemi být. Ale dá se tomu přizpůsobit.

Jednou z hlavních devíz hry je možnost pohybovat pravou rukou pomocí myši a uchopovat předměty. Ponechme stranou, že ony bezkloubní pohyby jsou poněkud směšné, ale s onou rukou se pojí jistě ty nejvíc frustrující momenty z celé hry, a jakože tahle hra umí být frustrující hodně. Pokud v oné ruce něco máte (kupříkladu zbraň) a vrazíte s rukou do nějaké překážky, ruka se vám zkroutí a zbraň z ruky vypadne. Nejvíc to pocítíte v interiérech (především při otevírání dveří) nebo při soubojích s raptory. Je to sice v podstatě reálné, ale je to k zbláznění. Navíc tu ruku bych v reálu prostě včas pokrčil, kdežto tady je ruka vždycky natažená, jen určujete směr. Akční chvilky, které se postupně stávají čím dál častější, jsou díky tomu o velké trpělivosti. Momenty boje jsou kvůli ovládání úplně jiným herním zážitkem, než v jiných FPS, nikdy nevíte, kam pořádně střílíte, i díky absenci nějakého aimu, což tak nějak odpovídá tomu, jak by to vypadalo, kdybych skutečně z těch zbraní střílel já.

Co mě potěšilo nejvíc, hned po interaktivitě, byla možnost vícero řešení situací. Nechce se vám bojovat s raptory, protože na to nemáte náladu nebo nemáte zbraň? Obejděte je, najděte nějakého jiného dinosaura, co je zabije za vás nebo je nechte někam spadnout. Nemůžete najít kartu pro otevření brány z města nebo přístavu? Nevadí, poskládejte bedny nebo barely tak, abyste mohli bránu rovnou přeskočit (stejně vám to zabere víc času, než kdybyste tu kartu dál hledali). Chce po vás hra kód pro otevření nějakých dveří? Někdy máte hned dvě varianty puzzlů, jak na to přijít. Tu první těžkou a tu druhou po zásahu betatesterů. Tohle na hrách miluji, když mám pocit, že jsem strůjcem svého osudu a nejsem přísně vázán tím, co po mně autoři chtějí. Podobnou věc jako s těmi bednami jsem zkoušel už v oslavovaném Half-Life 2 (snad v Episode Two), jenže jsem se zaseknul o neviditelnou stěnu.

Co se týče dinosaurů, o kterých to tady celé je, tak jejich ztvárnění je rozporuplné. Přijde mi jich málo druhů. Napočítal jsem jich sedm, Z toho čtyři býložravci. Z predátorů jsou dva druhy prakticky nesmrtelné, takže v reálu bojujete věčně jen z rádoby velociraptory jurskoparského střihu (správně by se mělo jednat o deinonychuse, při nejlepší vůli utahraptory), což je poněkud repetetivní.

Navíc všechny (snad kromě stegosaura) ze zde přítomných druhů býložravců žili pravděpodobně v mnohačetných skupinách, což se zde nijak neprojevuje. Uvidíte zde maximálně dva brachiosaury vedle sebe, jinak samí jednotlivci. To se ovšem dá pochopit, protože Trespasser musel být v době vydání extrémně hardwarově náročný a stohlavé stádo hadrosaurů by asi bylo moc.

Ohledně adventurních prvků hry, přijde mi jich taky málo. Na samém začátku Anne vydatně komentuje, že voda je teplá, že nepoplave až do Ameriky a tak dále. Myslel jsem, že v podobném duchu to bude pokračovat, jenže takových komentářů je nakonec tak možná dvacet za celé kolo. Čekal bych třeba, že když uvidí poprvé tyrannosaura, že něco řekne, ale mlčela jako hrob. Průpovídky Johna Hammonda s originálním hlasem Richarda Attenborougha jsou výborné.

Co se předmětů týče, v praxi sbíráte jen zbraně, ve dvou levelech karty a čas od času ty bedny. Všechno ostatní je jen pro pobavení.

Příběh je prostinký, ale dokonale vtáhne do hry.

Grafika je i na svou dobu poněkud za zenitem, ale má své určité kouzlo. Nicméně nemohl jsem se zbavit pocitu, že je to zrovna jedna z těch her, které by nějaký grafický remake hrozně moc pomohl, protože možnost vidět skutečně do dálky bez mlhy (zvlášť při výhledu z hory v posledním kole), užít si ještě víc tu krásu ostrova i občasných známek civilizace, by bylo skvělé.

Hudba hraje velmi málo a vždy velmi krátce. Je to typicky eklektická práce Billa Browna, který má velmi rád volně stažitelné hudební banky, které si sám pak drobně upraví, takže některé věci jsou ke slyšení i v jiných hrách, například v sérii HOMAM a MAM, kde skladatelé ze spolku Green Street Studios očividně stahují hudbu ze stejné stránky.

Na začátku jsem psal, že prostředí je rozsáhlé, ale problém je, že je velmi pusté na zajímavá místa. Nemůžu říct, že by mi to až tak vadilo, naopak jsem si o to víc užil to, když někde něco bylo a je to tak i reálnější, ale je nutno říct, že i v závislosti na tom, jak je hlavní postava zoufale pomalá, je ta hra prostě dost zdlouhavá a kdyby byla hlavní postava jen trochu rychlejší, hra by se velmi zkrátila, takhle má průměrnou FPS délku, což je poměrně obskurní způsob, jak docílit delší herní doby.

Trespasser působí nedodělaně, což je nejvíc cítit z přechodu mezi druhým a třetím levelem, kde očividně něco podstatného schází, stejně tak onou prázdnotou a zejména z mnou dosud nezmíněných bugů. Ty jsou opravdu časté, bohužel se mi nestalo, že by tyrannosaurus vzlétl třeba do oblak, ale různé překrývání, blikání grafiky, podivné chování, pohyby a interakce některých dinosauřích jedinců, to tu všechno je.

Hned vedle natažené paže před ksichtem je největším očistcem celé hry chůze do kopce. Země je tvořena plochými deskami různého úhlu natočení a nikdy nevíte, kdy to ještě vyjít můžete a kdy ne. Kopec vás šíleně zpomalí a někdy musíte jak blbci hledat ten správný pixel, tu správnou prolákninu, kudy to nahoru půjde.

To samé je se skákáním. Nechápu, proč tvůrce napadlo, že když tak blbě naprogramují skákání, tak umístí do hry hned asi desítku vyloženě plošinovkových meziher.

Co si ještě neodpustím, je připomínka k poslednímu levelu hry, kdy stoupáte na vytoužený obří vrcholek na ostrově (ke kterému se očním kontaktem blížíte už od čtvrtého z osmi levelů). Opravdu mě dostalo, jak se do míst, kam se má problém dostat pěšky člověk, dostalo tak obrovské množství velociraptorů. Asi je to nějaký poddruh jménem velociraptor skalní, protože nechápu, proč jich v lese žije daleko méně, než na strmém úpatí hory. Říkal jsem si, už tomu chybí jen tyrannosaurus na vrcholku a ehm...on tam fakt je, sice jen albertosaurus, ale to vyjde na stejno.

Určitě jsem nenapsal všechno, co bych napsat chtěl, ale už to radši ukončím, než mi to zařadí do beletrie. Jurassic Park: Trespasser mi nabídnul jedinečný herní zážitek, který i přes četná negativa, je pořád dost dobrý. Některými herními prvky předběhl dobu (samoléčení, možnost vidět spodek svého těla, takže nemáte pocit, že postava levituje, schopnost nosit jen dvě zbraně, iluze otevřeného světa atd.). Po dohrání Terminatora: Future Shock jsem si myslel, že už nenarazím na novější podobně pokrokovou FPS (protože pořád je to hlavně FPS, i když zvláštní), ale narazil jsem na Trespassera.