Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Ultima VII: The Black Gate

16.04.1992
85
13 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Avatar se do Britannie vrací po 200leté nepřítomnosti zrovna v okamžiku, kdy dochází k další ze série záhadných rituálních vražd, kdy jsou obětem oddělovány končetiny a hlava od těla. Společně se svými starými společníky z předchozích dílů se vydává zločiny objasnit a brzy zjišťuje, že se v zemi rozmohla nová organizace, známá jako Společenstvo ("The Fellowship"), která lidem vtlouká do hlavy novou ideologii. Zároveň s Avatarem již od začátku telepaticky komunikuje nová entita jménem "The Guardian", jenž se prohlašuje novým vládcem Britannie a jehož hlas hrdinu doprovází celou hru.

Ultima VII uvedla nejvýznamnější změny v sérii. Svět už není "šachovnice" rozdělená na políčka - ta jsou stále používaná, ale jsou o mnoho menší, tudíž už tolik neovlivňují pohyb postav a příšer či ukládání věcí. Mapy jsou vícevrstvé a věci tak mohou být položeny jedna na druhou, či lze vylézt po schodech do druhého patra. Poprvé v sérii je primárním ovladačem myš a na klávesnici jdou vykonávat jen některé akce. Také se zvětšilo samotné okno s náhledem na svět, které v minulých dílech tvořilo jen polovinu obrazovky a místo toho se představil systém vyskakovacích oken.

Hra také poprvé v sérii běží v reálném čase a pauzuje se pouze během dialogu či otevřením menu / inventáře, což znatelně změnilo soubojový systém. Společníci se tentokrát nedají přímo ovládat a lze jim pouze zvolit strategii jejich chování (zaútoč na nejbližšího, braň určenou postavu, uteč, apod.). Také během dialogu už není třeba vypisovat klíčová slova - ty se teď vypisují automaticky a stačí na ně klikat.

Pro Black Gate, což je první díl trilogie "The Guardian Saga", vyšlo i menší rozšíření s názvem Ultima VII: Forge of Virtue. Příběh pak pokračuje v druhé části Ultimy VII s názvem Ultima VII: Part Two - Serpent Isle. Kromě PC verze byla hra vydána i pro konzoli Super Nintendo, nicméně SNES verze se výrazně odlišuje, jak co se týká grafiky, tak i obsahu.


Poslední diskuzní příspěvek

@90210 (23.09.2020 10:27): no, právě že možné to je, horší je to s naplněním :)... taky to tak mám, když hraji Fallout 1+2, BG, Planscape atp. Ale musím říct, že nezřídka se ta očekávání naplní, nicméně někdy tam vadí něco, co by v té době vadit nemohlo...

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 90
Obecně RPGčka považuji za povedená, když mám chuť je prošmejdit skrz na skrz, splnit všechny vedlejší questy, objevit každé skryté místo, dostat svoje postavy na maximální úroveň. Když se mi nechce do finále a hledám, kde bych co ještě udělal. A to přesně se mi stalo s Ultimou 7.

Hra jako taková je možnostmi a mechanismy hodně podobná předchozímu dílu s tím rozdílem, že technické zpracování bylo znatelně vylepšeno. Grafika je líbivá, okno s herní plochou už není jen na půl obrazovky, takže uživatelské rozhraní je na první pohled velmi čisté. Zatímco všechny předchozí díly se ovládaly na klávesnici (6ka se dala ovládat hybridně i myší), tak tady už to jinak než myší nejde. Jinými slovy tento díl se jako první dá i dnes považovat za moderně vypadající a nepůsobí už tak old school, čili je velmi přístupný i pro nové hráče.

Kdybych měl ale vypíchnout jednu největší změnu, tak je to množství textu, resp. dialogů. To vzrostlo enormně a hra zpočátku vypadá spíše jako adventura, než RPG. K prvnímu souboji jsem se dostal po 15 hodinách. Do té doby jsem chodil od NPCčka k NPCčku a žvanil. V tomto ohledu si hra nezadá třeba i s extrémně ukecaným Planescape: Torment. Nalezneme zde stovky NPCček roztroušených po celé zemi. V každém městečku můžeme nalézt několik side-questů a vždy nás do sebe vtáhne nějaký ten mikro příběh. Je to radost objevovat a číst. Dialogy jsou většinou odlehčené a vedené v humorném duchu, najdeme tu ale i vážná témata jako je fanatismus, rasismus, drogová závislost, prostituce a další.

V předchozích dílech jsem měl často problém, že jsem moc nevěděl, co mám dělat. V tomto díle je ale hráč trochu veden za ručičku a vždy ví, kam dále jít a co je potřeba pro další krok. Pořád tu ovšem chybí jakýkoliv quest log, takže je stále doporučené zapisovat si poznámky. Já si během hry vytvořil dokument, který měl přes 500 řádků. Ve hře jsem přitom strávil asi 80 hodin, v čemž je zahrnuto i rozšíření Forge of Virtue, pro které napíšu samostatný komentář.

Další velkou změnou je fakt, že hra běží celou dobu real-time. Souboje jsou pak dost chaotické a rychlé, přičemž nelze pauzovat jako v pozdějších isometrických RPG hrách. Autoři si byli vědomi, že tohle by bylo z pohledu hráče nemožné ukočírovat, a tak jsou společníci tentokrát samostatně myslící jedinci, které v soubojích ovládá AI. Stačí jen zmáčknout "C" pro zapnutí bojového módu a čekat. Tyhle automatické souboje mi zpočátku hodně vadily, ale nakonec jsem si zvykl. Holt Ultima o soubojích nikdy moc nebyla.

Společníkům je tak třeba pouze nastavit taktiku (já prostě všem nastavil "mlať nejbližšího") a samozřejmě pak spravujeme jejich inventář, výbavu a rozhodujeme, které statistiky zvýšíme při level-upu. Zároveň mají společníci občas poznámky během dialogů a pokud děláte příliš věcí jdoucích proti jejich přesvědčení (krádeže), tak můžou družinu opustit, či na hráče dokonce zaútočit.

Mimochodem inteligenci postav je tentokrát úplně zbytečné navyšovat, protože jediný, kdo může používat magii, je právě Avatar. Během soubojů je naštěstí jediná výjimka, kdy se hra dá zapauzovat, a sice, když otevřeme inventář. Díky tomu můžeme otevřít i knihu kouzel, v klidu vybrat, co potřebujeme a zaměřit nepřítele. Z mého pohledu toto byla dobrá volba, protože jeden mág v družině v klidu stačí. V tomto díle také není problém dostat se ke kouzlům z posledního kruhu magie a drtit jimi protivníky, k čemuž pomáhá i automatická regenerace many.

Dungeony jsou tentokrát ještě více "noob-friendly", protože už ani nejsou rozděleny na patra a pořád můžeme libovolně ukládat. Zároveň se můžeme kdykoliv teleportovat na námi určené místo (pomocí kouzel Mark a Recall). To ale mluvím jen o povinných dungeonech. Pak tady jsou také vedlejší, kam pro dokončení hry chodit nemusíme a ty jsou často nacpané nepříjemnými protivníky a hlavně těžkými hádankami. Teleporty, tajné průchody, páky, pasti, však to znáte. Pokud tedy člověk zatouží po něčem takovém, tak to tu je stále k dispozici, přičemž odměny stojí za to (zlaťáky, gemy, magické zbroje a zbraně).

Obecný problém dungeonů je ovšem respawn nepřátel, který je extrémně rychlý. V podstatě odejdete z místnosti a když se vrátíte, protivníci jsou zpátky. Tohle opravdu nemám rád a přitom stačilo pouze nastavit delší čas na respawn. Bohužel.

Další moje stížnost směřuje k práci s předměty a vyskakovacími okny, kterým se tady říká "gumps". Toto prostě není nadesignované dobře a až příliš času jsem trávil hledáním předmětů v inventářích postav. Každá u sebe může mít několik kontejnerů (baťoh, bednu, atd.) a uvnitř těchto kontejnerů mohou být další kontejnery a v těch desítky předmětů, které se překrývají a je v tom nekonečný nepořádek. Navíc místo v kontejnerech se počítá nějak pofidérně a často mi hra psala, že se mi do baťohu už nic nevejde, přitom tam místa bylo habaděj. Když jsem pak třeba u řezníka koupil 20 kusů masa, tak to se mi rozházelo všude možně podle toho, která postava zrovna měla místo.

Bugy - jsou tady a není jich málo. Stalo se mi, že mi zmizelo NPCčko potřebné pro postup ve hře a musel jsem načíst starší pozici. Stalo se mi, že se nespustil dialog s nepřítelem a ten rovnou zaútočil a kvůli tomu se ani neobjevila dialogová možnost u NPCčka a opět jsem musel načítat. Stalo se mi, že se sekla animace Avatara, naštěstí se to samo spravilo. Doporučuji tedy ukládat hodně a často a dělat si zálohy.


Komentář je už dost dlouhý a to jsem ani nestihl tenhle díl vychválit za klasické Ultima kvality - propracovaný ručně vytvořený svět čerpající z bohaté historie (těch ingame knih, co lze přečíst!), vynikající engine hry, hudba, mraky tajných míst a easter eggů, sexy spellbook, možnost hýbat se všemi předměty ve hře (lze si třeba z beden postavit schody a někam vyšplhat), létající koberec a plavba lodí, denní režim NPCček, crafting, atd.

Nicméně se musím vyjádřit ke komentáři od Drolina, který o sérii Ultima má jen povrchní znalosti, o čemž svědčí i fakt, že ani neví jméno hlavní postavy - není to Lolo, ale Iolo. Výtka o malé rozmanitosti vybavení je také nesmysl, je tady přes 30 druhů zbrojí a 50 druhů zbraní, přičemž ty mají často unikátní vlastnosti - např. ohnivý meč lze použít v dungeonech jako zdroj světla, "swamp boots" ochrání postavu před otravou při pohybu v bažinách, "magic booomerang" lítá skrz překážky, atd. Zmínka o magické zbroji, jež je k nalezení "na počátku hry" jen dokazuje, že Drolin hraje hry podle návodu - tahle bedna se zbrojí je natolik schovaná, že ji normální hráč nikdy nenajde a k magickým předmětům se hráč dostane až později, kdy nejprve je nucen nosit ty obyčejné. A nakonec kouzla jsou velice důležitá a využíval jsem jich celou řadu - bez jejich použití ani hra nejde dohrát.

Exult - Na závěr hodnocení Exultu. Hrát to v něm? Bez něho? Osobně jsem hru hrál v originální podobě v GOG verzi, pouze jsem vyměnil příšerně nečitelný font a neměl jsem nejmenší problém. Po dohrání jsem nainstaloval i Exult, abych mohl zhodnotit rozdíly. Musím konstatovat, že hraní s Exultem je v podstatě cheatování, protože díky většímu rozhledu vidíte třeba i místnosti, které byste vidět neměli. Vývojáři s tím prostě nepočítali a hru to tedy dost ulehčuje. Zároveň tu jsou automaticky vyplňovaný deník, či mapa s pozicí hráče, k čemuž normálně musíte zakouzlit kouzlo "Peer". Horší ale je, že do ní můžete kliknout a hra vás na dané místo portne. Zapnout se dají i další věci, jako třeba možnost pauzovat hru během soubojů, což je sice fajn, ale opět autoři hru designovali s myšlenkou, že toto možné nebude. Cheat konzole se dá zapnout jednoduše stisknutím "F2". Počítat také musíte s tím, že Exult je stále jen přepracování hry vzniklé reverse-engineeringem, a tak hra nikdy nebude 100% stejná jako originál. Proto bych doporučil sáhnout po Exultu jen pokud vám GOG verze neběží správně a i poté bych se snažil všechny novinky deaktivovat.

Ultima 7 je v našich končinách trestuhodně opomíjené RPGčko, které inspirovalo řadu pozdějších her. Je to rozhodně nejpřístupnější díl v sérii, ale nemůžu říci, že by to byl v mých očích ten jednoznačně nejlepší - na stejnou úroveň řadím i výjimečný 4. a vymazleně temný a kompaktní 5. díl. Šestka je o fous za nimi.

Pro: Výjimečně nadesignovaný svět profitující z bohaté historie série, obrovské množství unikátních NPC a mikropříběhů, dialogy, humor, hudba, řada easter-eggů, rozmanitost vybavení

Proti: Automatické souboje, respawn nepřátel, frustrující práce s okny / inventářem / předměty, bugy

+29
  • PC 100
Od minulého povolání Avatara do Britannie uplynulo více jak 200 let. Nyní je hráč, Avatar, přemístěn z pohodlí vlastního domova Guardianem do tohoto světa aby započal nový věk, věk osvícení. Sedmý díl Ultimy začíná v menším městečku Trinsic, kde se stal kovář a jeho pomocník z rasy Gargoylů obětí brutální rituální vraždy. Při výstupu z portálu Avatar potká starého známého Iola, a vyšetřování spolu s vyjasněním celé situace může začít. Rituální vraždy jsou ale jen malým střípkem v mozaice protkané nově založenou organizací The Fellowship, v jehož vedení je druid Batlin, který do stále se rozrůstající organizace verbuje nové tváře a nohsledy.

Příběh spolu s velkou mírou svobody je tím hlavním lákadlem proč dát Ultimě šanci. Další plus je také to, že souboje tvoří poměrně malou část hrací doby a hra je tak spíše zaměřena na dialogy a adventurní problémy. Dialogy se podařily nadmíru, ze začátku mě ale zaskočily často používané zastaralé výrazy jako "thou" místo "you" a podobné, leč není to tak výrazné, jak by se mohlo zdát. Když si na tyto dialogy zvyknete, tak je výslech různých osob (a vlastně i mluvící zvěře) ve městech či lesích největší zábavou jakou hra poskytuje. Rozlehlá mapa je naplněná osmičkou měst; farmy, kobky, jeskyně a další lokace nechybí a poskytují dostatek prostoru k průzkumu. Například na problém se zavřenými vraty, které nejdou vypáčit ani jinak otevřít, stačí ručně přivést kanón a střelný prach, či snad donést horninu blackrock, a za použití ukradené kouzelníkovy hole na vzácnou horninu poté sledovat zpovzdálí explozi. Možností je díky použitému enginu neomezeně, a interaktivita daleko přesahuje vše viděné, od Dark Sun po Arcanum. Zde tvůrci dalece předběhli dobu, a svět je opravdu interaktivní a využitelný.

V Britannie je ještě jeden velký problém s příchodem Avatara. A to, že se každý druhý (možná i třetí) vydává právě za Avatara, aby si zadarmo naplnil břich v hospodách či svedl farmářovu dceru. Jak je to jen možné? Dvě stovky let od poslední dovolené Avatara v Brittanii a paměť obyvatel, kteří si už vzezření slavného reka jednoduše nepamatují. A jak si tak hrdina chodí po Britannii, každý pyšně prohlašuje, že už se nenechá napálit od dalšího podvodníka vydávajícího se za Avatara. Pak skutečný Avatar při své pouti potká jednoho hostinského, a ten mu vyklopí svoji historku, která ho přivedla do velkého problému.

Před pár dny do jeho hospody přišel „Avatar“, a chtěl, jak se na urozeného pána sluší a patří, pohodovat toho nejlepšího ce se ve spižírně hospodského nachází a poté se vyspat, jenže byl trochu náročnější. Uctivý hostinský donesl náročnému hostu další deku, protože hostu byla zima. Byla mu zima, i když donesl další a další, až spotřeboval všechny. „Avatar“ chtěl víc. Tak hostinský vyběhl do města a začal hledat dál. Našel něco, co nápadně připomíná deku. Host byl posléze konečně spokojen. Ráno, hostinský celý rád, že uctil hosta, otevřel dalšímu návštěvníkovi dveře. Přeběhl mu ale mráz po zádech. To se ozvala místní příslušnice cechu bojovníků, že jim chybí jejich rodová standarta, a on, že byl viděn za svitu měsíce před jejich okny.

Dopravovat se můžete pomocí lodí, spřežení i ztraceného kouzelného koberce. Znovu, absolutní volnost a široké spektrum možností. Kouzel je tu také velký počet (přes 80), až na telekinezi a odstranění magického pole nemají však tak důležitou roli, jako u jiných RPG. Nicméně spellbook je až kouzelně zpracován - elegantní a minimalistický. Grafika a výtvarná stránka je výborná, není příliš okázalá, spíše je střídmější, ale to celkové atmosféře jen prospívá. Je radost objevovat nová místa a lokace.

Ultimě VII se ovšem nevyhnuly ani chyby a jiné nedostatky. Například práce s inventářem vyžaduje hodně zručnosti, protože předměty se často překrývají kvůli absenci klasických polí. Nezařazení seznamu úkolů taky nepotěší, obzvláště, když se snažíte plnit co nejvíce těch postranních (není jich tolik, ale jsou obvykle kvalitní). Asi největším nedostatkem je menší škála předmětů pro samotný boj (zbraní, zbrojí), přeci jen jedna magická zbroj, která je k nalezení na samém počátku hry, neuspokojí dobrodružství chtivé jedince, sběratele. Lze najít ale speciální předměty, které mají zajímavé vlastnosti.

Hratelností má The Black Gate velice blízko k sérii Fallout, kdy mi řada situací právě připomenula post-apokalyptické veledílo. Především co se volnosti a variability prostředí týče. Díky výbornému programu Exult (bez kterého ani nemá ceny Ultimu VII spouštět) je vše bezproblémové. Potěší možnosti nastavení různých vylepšení (zvláště přehledová mapa) a další úpravy, které modernizují titul z roku 1992. Zásadní je ale využití původního "švabachového" písma, které dotváří atmosféru (jeho nahrazení fontem ala Times New Roma, které z pohodlnosti využil UgraUgra, vypadá opravdu příšerně). Hru jinak rozšiřuje povedený menší datadisk, spíše připomínající DLC - Ultima VII: Forge of Virtue, a poté i regulérní Serpent Isle, který je dokonce delší než Ultima VII: The Black Gate, ač za cenu velké nedodělanosti, kdy EA tlačila tvůrce k rychlému dokončení a práci na osmém díle.

Jak značí VII. v názvu, série od Richarda Garriota byla velice populární. Prvních šest dílu nadchne dnes snad jen pouze ošlehané archeology a historiky, a to především kvůli zastaralému ovládaní. Osmé a deváté pokračování naproti tomu zdaleka nedosahuje kvalit Black Gate, přesto však patří mezi revoluční videohry v oblasti technologie (jak je u Originu zvykem). A tak poslední opravdu kvalitní hru ze série tvoří MMORPG mutace Ultima Online, jejíž čas je však nenávratně pryč. O obživení série se Garriot ještě pokusil v případě Shroud of the Avatar: Forsaken Virtues, nicméně ani to nepřineslo očekávaný comeback.

Nadčasové The Black Gate stojí, a bude stát, o pozornost. Revoluční designové rozhodnutí a náplň dělají z tohoto dílu jednu z vůbec nejkvalitnějších her (například vedle Albion), jaké se za více jak třicet let objevily.

Pro: příběh, dialogy, hudba, atmosféra, interaktivní svět

Proti: malá rozmanitost vybavení (a jednoduché souboje)

+26
  • PC 65
V průběhu času jsem zjistil, že v RPG mi nejvíce vyhovují skupinová RPG z izometrického pohledu. Jedním ze zástupců je legendární série Ultima (nepočítám množství dungeonských spin-offů). Ultima VII je pro mnohé božský díl legendární série a hodnotit ji bez dílů předchozích a následujících může být brané jako troufalost. Z mého průzkumu však vyšla jako nejsilnější kandidát a i když jsem udělal jisté pokusy s Ultima IV: Quest of the Avatar a Ultima: Worlds of Adventure 2: Martian Dreams, které jsou na GOG zadarmo, rozhodl jsem se ze série jako jistotu koupit právě Ultima VII: The Black Gate. Hru jsem hrál rovnou s Exultem, což je taková udělávka na příjemnější nastavení a ovládání hry pro současné systémy.

První hodiny jsem svého rozhodnutí rozehrát hru litoval. Těch 50 stran pdf příloh, co se na GOGu prezentují jako manuál a dalších 35 jako ClueBook vás uvedou do světa, bestiáře, historie, geografie a kaligrafie ale vůbec vám nic neřeknou o tom, jak hru ovládat. To najdete až v Reference Card a i tak v průběhu čas budete narážet na podivnosti v ovládání. Například někdy věc nemůžete použít, když ji nemáte u sebe, někdy když ji máte u sebe, někdy ji nemůžete použít, když ji nemáte v ruce a někdy ji nemůžete použít, když máte v druhé ruce něco jiného. Nakonec jsem se naučil vše víceméně metodou pokus omyl, od obyčejného odemykání klíčem po listování v knize kouzel. Ale jsou tu i opravdu specifické situace.

Inventář je originální. Je to taky jeden velký brajgl, který se vždy přemíchá, co ho opustíte (nejsou tu klasické sloty). Předměty se překrývají a mnohé klíčové předměty (prism, moon orb) mají velikost pixele. Když má váš avatar plno, tak další získané předměty se přerozdělují mezi dalšími postavami. Ruční přehazování mezi postavami je náchylné k chybě, a tedy k vyhození předmětu na zem. Málokdy přesně trefíte postavě vybavení, jaké potřebujete a chcete, na poprvé. Odebrat postavě šípy nebo přiřadit štít bylo i po x hodinách pro mě výzvou. Vyměnit věcí nejde, tedy musíte vždy starou věc odebrat a novou přiřadit.

Rozhovory. Tady by bylo asi férový říci, jak k tomu asi došlo. V předchozích dílech byl klasický dotazovací řádek, kde jste napsali heslo a postava, když ho identifikovala, napsala odpověď. Tady máte dotazy na talíři a myší je vybíráte, postupně se vám odkrývají nová témata. V devadesáti procentech je odpověď banální a vlastně jste ji ani nepotřebovali slyšet, jenom jste klikli pro jistotu. Ve hře celkově je asi deset modelů postav a ve městech se samozřejmě často modely kryjí, všechny hbitě pohybující se s neznámým jménem (na začátku), se stejnými hesly. Víceméně to vede k tomu, že musíte každého systematicky prokecat do mrtě s tím, že právě důležitá informace je zasunutá někde ve stromu pod job a už ji nikdy neuvidíte. Při správném hesle do dotazovacího řádku jste mohli zakřičet heuréka, u tohoto výčtu je obrovské množství banálních informací, které musíte proklikat a ta důležitá informace se obvykle objeví jako podmnožina pod jednou banální a nejde ji reprodukovat. Rozhovory jsou tak únavné, přitom ty důležité informace lze těžko na první pohled rozlišit a často jsou jednou řečené. Doporučuju před každým rozhovorem ukládat.

Souboje jsou automatické. To se mi líbí. Teoreticky. V praxi se mi po stisknutí do combat modu družiníci rozeběhli po všech čertech. Tak nějak mají nepěknou tendenci se spokojit s omráčením nepřítele, což je super, pokud máte nepřátelé v dosahu. Pokud jsou však například přes stěnu, tak vaši společníci všechny vaše nepřátelé v dosahu jen omráčí a potom se marně přes stěnu dobývají k poslednímu nepříteli. Řešením je vypnout bojový mod a odejít bez zisku XP za zabití. V mé verzi přítomnost nepřítele zapříčinila rovnou trhání hry, což bych bral jako minus nebýt situací, kdy mně někdo za bukem/stěnou zasahoval, aniž bych si toho bez sekání všiml. Takhle jsem to vlastně bral jako užitečný ukazatel, že nepřítel je blízko.

Orientace ve hře je také zajímavá. Hodně za tím stojí fakt, že jak popisky na oficiálních mapách, tak všechny ukazatele a nápisy ve městě jsou v jazyku Britonců. Jak nechápu lidi, co se v reálu nenaučí azbuku, tak zase nechápu lidi, co by se učili herní písmo. Modelů postav je ve hře asi tolik jako maximální počet společníků, a tak každá nová návštěva města spočívá v systematickém pročesávání budovy za budovou a kompletnímu prokecávání všeho, co se hýbe. I tak je na některých místech (hospoda večer) časté, že nějakou postavu minete. Po x hodinách bloudění pokus-omyl už se celkem naučíte, kde a v kdy se důležitá postava zdržuje a nějakou základní orientaci mezi městy a budovami na mapě. Ale na nějaké poznámky na mapě či označování míst můžete zapomenout.

Velikou otázkou pro mě je technická stránka, kde opravdu nevím, jestli hodnotím hru, Exult, hraní Ultimy na současných systémech, nebo „featuru“. Jak už jsem napsal, poblíž nepřátel se mi hra seká. Zároveň při změnách času se mi mění docela nepředvídatelně světlo, v noci tak zdaleka nebyla jen tma (měsíček?), často mi i vypadla hudební smyčka a zůstal pištivý zvuk nutící k vypnutí bedýnek.

I přes všechny výtky musím říci, že má Ultima VII i dnes nezaměnitelné kouzlo a kvality:
Živost – postavy tady opravdu mají svůj režim, ve vymezený čas spí, provozují svoji živnost, chlastají v hospodě, poflakují se doma a chodí na mši. Opravdu jsem nečekal, že něco v tak staré hře uvidím. Musím také uznat, že u těch nachozených kilometrů postavy pořád dokáží působit nenascriptovaně, prostě si třeba nesednou vždy na stejné místo, když je zdržíte tak jdou trochu jinak…a přitom se málokdy někde zaseknou. Jako kéž by to u dnešních her bylo tak bezproblémový. Dynamicky se tu mění i počasí.

Interaktivita – v obou západních RPG gigantech, Baldur Gate a Fallout prostě nebylo možný si jen tak v hospodě sednout na židli ke stolu a kecat odtud s lidmi v místnosti, a přitom si kupovat lahvinky. Stejně tak si můžete nejen tahat za páky či otvírat/zavírat dveře ale s odpovídajícím zařízením i třeba vytvářet zbraň, oblečení, hrát na hudební nástroj apod. Není problém odbouchnout se sudem prachu nepřekonatelné dveře nebo si na přístup na vyšší plošinu vyskládat bedny a kameny. Hledat páky za odsunutelným sudem už je samozřejmost:)

Svět – svět si prostě nejde nezamilovat. I když na začátku budete zmateni referencemi na předešlé díly a starými známými postavami (pokud je to pro vás jako pro mě první díl), brzy se tu budete opravdu cítit jako doma. Najdete si svá oblíbená místa, oblíbené postavy, oblíbené exploity, grindy a pokecy. I ekonomika (díky tomu, že prakticky nejde nic prodat) funguje:) Atmosféra světa je těžko popsatelná, prostě je to něco, co ze screenshotů či popisu nesálá, ale při hraní vás to chytne a nepustí.

Nakonec musím říct, že jako hra má Ultima VII velké nedostatky (grafika, hudba a nakonec i příběh rozhodně netrumfnou dnešní hry), ale má skvělé charisma. Při hraní jsem pochopil některé reference z jiných her a čím víc jsem hrou postupoval, tím jsem si ji víc užíval, což je v mém případě u RPG dosti ojedinělé. Doporučuji co nejdříve najít létající koberec a pořádně si svět prošmejdit.

Pro: Atmosféra, interaktivita a živost světa

Proti: grafika, inventář, orientace, ukecanost, zvuky

+21