Od minulého povolání Avatara do Britannie uplynulo více jak 200 let. Nyní je hráč, Avatar, přemístěn z pohodlí vlastního domova Guardianem do tohoto světa aby započal nový věk, věk osvícení. Sedmý díl Ultimy začíná v menším městečku Trinsic, kde se stal kovář a jeho pomocník z rasy Gargoylů obětí brutální rituální vraždy. Při výstupu z portálu Avatar potká starého známého Iola, a vyšetřování spolu s vyjasněním celé situace může začít. Rituální vraždy jsou ale jen malým střípkem v mozaice protkané nově založenou organizací The Fellowship, v jehož vedení je druid Batlin, který do stále se rozrůstající organizace verbuje nové tváře a nohsledy.

Příběh spolu s velkou mírou svobody je tím hlavním lákadlem proč dát Ultimě šanci. Další plus je také to, že souboje tvoří poměrně malou část hrací doby a hra je tak spíše zaměřena na dialogy a adventurní problémy. Dialogy se podařily nadmíru, ze začátku mě ale zaskočily často používané zastaralé výrazy jako "thou" místo "you" a podobné, leč není to tak výrazné, jak by se mohlo zdát. Když si na tyto dialogy zvyknete, tak je výslech různých osob (a vlastně i mluvící zvěře) ve městech či lesích největší zábavou jakou hra poskytuje. Rozlehlá mapa je naplněná osmičkou měst; farmy, kobky, jeskyně a další lokace nechybí a poskytují dostatek prostoru k průzkumu. Například na problém se zavřenými vraty, které nejdou vypáčit ani jinak otevřít, stačí ručně přivést kanón a střelný prach, či snad donést horninu blackrock, a za použití ukradené kouzelníkovy hole na vzácnou horninu poté sledovat zpovzdálí explozi. Možností je díky použitému enginu neomezeně, a interaktivita daleko přesahuje vše viděné, od Dark Sun po Arcanum. Zde tvůrci dalece předběhli dobu, a svět je opravdu interaktivní a využitelný.

V Britannie je ještě jeden velký problém s příchodem Avatara. A to, že se každý druhý (možná i třetí) vydává právě za Avatara, aby si zadarmo naplnil břich v hospodách či svedl farmářovu dceru. Jak je to jen možné? Dvě stovky let od poslední dovolené Avatara v Brittanii a paměť obyvatel, kteří si už vzezření slavného reka jednoduše nepamatují. A jak si tak hrdina chodí po Britannii, každý pyšně prohlašuje, že už se nenechá napálit od dalšího podvodníka vydávajícího se za Avatara. Pak skutečný Avatar při své pouti potká jednoho hostinského, a ten mu vyklopí svoji historku, která ho přivedla do velkého problému.

Před pár dny do jeho hospody přišel „Avatar“, a chtěl, jak se na urozeného pána sluší a patří, pohodovat toho nejlepšího ce se ve spižírně hospodského nachází a poté se vyspat, jenže byl trochu náročnější. Uctivý hostinský donesl náročnému hostu další deku, protože hostu byla zima. Byla mu zima, i když donesl další a další, až spotřeboval všechny. „Avatar“ chtěl víc. Tak hostinský vyběhl do města a začal hledat dál. Našel něco, co nápadně připomíná deku. Host byl posléze konečně spokojen. Ráno, hostinský celý rád, že uctil hosta, otevřel dalšímu návštěvníkovi dveře. Přeběhl mu ale mráz po zádech. To se ozvala místní příslušnice cechu bojovníků, že jim chybí jejich rodová standarta, a on, že byl viděn za svitu měsíce před jejich okny.

Dopravovat se můžete pomocí lodí, spřežení i ztraceného kouzelného koberce. Znovu, absolutní volnost a široké spektrum možností. Kouzel je tu také velký počet (přes 80), až na telekinezi a odstranění magického pole nemají však tak důležitou roli, jako u jiných RPG. Nicméně spellbook je až kouzelně zpracován - elegantní a minimalistický. Grafika a výtvarná stránka je výborná, není příliš okázalá, spíše je střídmější, ale to celkové atmosféře jen prospívá. Je radost objevovat nová místa a lokace.

Ultimě VII se ovšem nevyhnuly ani chyby a jiné nedostatky. Například práce s inventářem vyžaduje hodně zručnosti, protože předměty se často překrývají kvůli absenci klasických polí. Nezařazení seznamu úkolů taky nepotěší, obzvláště, když se snažíte plnit co nejvíce těch postranních (není jich tolik, ale jsou obvykle kvalitní). Asi největším nedostatkem je menší škála předmětů pro samotný boj (zbraní, zbrojí), přeci jen jedna magická zbroj, která je k nalezení na samém počátku hry, neuspokojí dobrodružství chtivé jedince, sběratele. Lze najít ale speciální předměty, které mají zajímavé vlastnosti.

Hratelností má The Black Gate velice blízko k sérii Fallout, kdy mi řada situací právě připomenula post-apokalyptické veledílo. Především co se volnosti a variability prostředí týče. Díky výbornému programu Exult (bez kterého ani nemá ceny Ultimu VII spouštět) je vše bezproblémové. Potěší možnosti nastavení různých vylepšení (zvláště přehledová mapa) a další úpravy, které modernizují titul z roku 1992. Zásadní je ale využití původního "švabachového" písma, které dotváří atmosféru (jeho nahrazení fontem ala Times New Roma, které z pohodlnosti využil UgraUgra, vypadá opravdu příšerně). Hru jinak rozšiřuje povedený menší datadisk, spíše připomínající DLC - Ultima VII: Forge of Virtue, a poté i regulérní Serpent Isle, který je dokonce delší než Ultima VII: The Black Gate, ač za cenu velké nedodělanosti, kdy EA tlačila tvůrce k rychlému dokončení a práci na osmém díle.

Jak značí VII. v názvu, série od Richarda Garriota byla velice populární. Prvních šest dílu nadchne dnes snad jen pouze ošlehané archeology a historiky, a to především kvůli zastaralému ovládaní. Osmé a deváté pokračování naproti tomu zdaleka nedosahuje kvalit Black Gate, přesto však patří mezi revoluční videohry v oblasti technologie (jak je u Originu zvykem). A tak poslední opravdu kvalitní hru ze série tvoří MMORPG mutace Ultima Online, jejíž čas je však nenávratně pryč. O obživení série se Garriot ještě pokusil v případě Shroud of the Avatar: Forsaken Virtues, nicméně ani to nepřineslo očekávaný comeback.

Nadčasové The Black Gate stojí, a bude stát, o pozornost. Revoluční designové rozhodnutí a náplň dělají z tohoto dílu jednu z vůbec nejkvalitnějších her (například vedle Albion), jaké se za více jak třicet let objevily.