Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentář

Přejít na komentáře

Ultima VII: The Black Gate

  • PC 65
V průběhu času jsem zjistil, že v RPG mi nejvíce vyhovují skupinová RPG z izometrického pohledu. Jedním ze zástupců je legendární série Ultima (nepočítám množství dungeonských spin-offů). Ultima VII je pro mnohé božský díl legendární série a hodnotit ji bez dílů předchozích a následujících může být brané jako troufalost. Z mého průzkumu však vyšla jako nejsilnější kandidát a i když jsem udělal jisté pokusy s Ultima IV: Quest of the Avatar a Ultima: Worlds of Adventure 2: Martian Dreams, které jsou na GOG zadarmo, rozhodl jsem se ze série jako jistotu koupit právě Ultima VII: The Black Gate. Hru jsem hrál rovnou s Exultem, což je taková udělávka na příjemnější nastavení a ovládání hry pro současné systémy.

První hodiny jsem svého rozhodnutí rozehrát hru litoval. Těch 50 stran pdf příloh, co se na GOGu prezentují jako manuál a dalších 35 jako ClueBook vás uvedou do světa, bestiáře, historie, geografie a kaligrafie ale vůbec vám nic neřeknou o tom, jak hru ovládat. To najdete až v Reference Card a i tak v průběhu čas budete narážet na podivnosti v ovládání. Například někdy věc nemůžete použít, když ji nemáte u sebe, někdy když ji máte u sebe, někdy ji nemůžete použít, když ji nemáte v ruce a někdy ji nemůžete použít, když máte v druhé ruce něco jiného. Nakonec jsem se naučil vše víceméně metodou pokus omyl, od obyčejného odemykání klíčem po listování v knize kouzel. Ale jsou tu i opravdu specifické situace.

Inventář je originální. Je to taky jeden velký brajgl, který se vždy přemíchá, co ho opustíte (nejsou tu klasické sloty). Předměty se překrývají a mnohé klíčové předměty (prism, moon orb) mají velikost pixele. Když má váš avatar plno, tak další získané předměty se přerozdělují mezi dalšími postavami. Ruční přehazování mezi postavami je náchylné k chybě, a tedy k vyhození předmětu na zem. Málokdy přesně trefíte postavě vybavení, jaké potřebujete a chcete, na poprvé. Odebrat postavě šípy nebo přiřadit štít bylo i po x hodinách pro mě výzvou. Vyměnit věcí nejde, tedy musíte vždy starou věc odebrat a novou přiřadit.

Rozhovory. Tady by bylo asi férový říci, jak k tomu asi došlo. V předchozích dílech byl klasický dotazovací řádek, kde jste napsali heslo a postava, když ho identifikovala, napsala odpověď. Tady máte dotazy na talíři a myší je vybíráte, postupně se vám odkrývají nová témata. V devadesáti procentech je odpověď banální a vlastně jste ji ani nepotřebovali slyšet, jenom jste klikli pro jistotu. Ve hře celkově je asi deset modelů postav a ve městech se samozřejmě často modely kryjí, všechny hbitě pohybující se s neznámým jménem (na začátku), se stejnými hesly. Víceméně to vede k tomu, že musíte každého systematicky prokecat do mrtě s tím, že právě důležitá informace je zasunutá někde ve stromu pod job a už ji nikdy neuvidíte. Při správném hesle do dotazovacího řádku jste mohli zakřičet heuréka, u tohoto výčtu je obrovské množství banálních informací, které musíte proklikat a ta důležitá informace se obvykle objeví jako podmnožina pod jednou banální a nejde ji reprodukovat. Rozhovory jsou tak únavné, přitom ty důležité informace lze těžko na první pohled rozlišit a často jsou jednou řečené. Doporučuju před každým rozhovorem ukládat.

Souboje jsou automatické. To se mi líbí. Teoreticky. V praxi se mi po stisknutí do combat modu družiníci rozeběhli po všech čertech. Tak nějak mají nepěknou tendenci se spokojit s omráčením nepřítele, což je super, pokud máte nepřátelé v dosahu. Pokud jsou však například přes stěnu, tak vaši společníci všechny vaše nepřátelé v dosahu jen omráčí a potom se marně přes stěnu dobývají k poslednímu nepříteli. Řešením je vypnout bojový mod a odejít bez zisku XP za zabití. V mé verzi přítomnost nepřítele zapříčinila rovnou trhání hry, což bych bral jako minus nebýt situací, kdy mně někdo za bukem/stěnou zasahoval, aniž bych si toho bez sekání všiml. Takhle jsem to vlastně bral jako užitečný ukazatel, že nepřítel je blízko.

Orientace ve hře je také zajímavá. Hodně za tím stojí fakt, že jak popisky na oficiálních mapách, tak všechny ukazatele a nápisy ve městě jsou v jazyku Britonců. Jak nechápu lidi, co se v reálu nenaučí azbuku, tak zase nechápu lidi, co by se učili herní písmo. Modelů postav je ve hře asi tolik jako maximální počet společníků, a tak každá nová návštěva města spočívá v systematickém pročesávání budovy za budovou a kompletnímu prokecávání všeho, co se hýbe. I tak je na některých místech (hospoda večer) časté, že nějakou postavu minete. Po x hodinách bloudění pokus-omyl už se celkem naučíte, kde a v kdy se důležitá postava zdržuje a nějakou základní orientaci mezi městy a budovami na mapě. Ale na nějaké poznámky na mapě či označování míst můžete zapomenout.

Velikou otázkou pro mě je technická stránka, kde opravdu nevím, jestli hodnotím hru, Exult, hraní Ultimy na současných systémech, nebo „featuru“. Jak už jsem napsal, poblíž nepřátel se mi hra seká. Zároveň při změnách času se mi mění docela nepředvídatelně světlo, v noci tak zdaleka nebyla jen tma (měsíček?), často mi i vypadla hudební smyčka a zůstal pištivý zvuk nutící k vypnutí bedýnek.

I přes všechny výtky musím říci, že má Ultima VII i dnes nezaměnitelné kouzlo a kvality:
Živost – postavy tady opravdu mají svůj režim, ve vymezený čas spí, provozují svoji živnost, chlastají v hospodě, poflakují se doma a chodí na mši. Opravdu jsem nečekal, že něco v tak staré hře uvidím. Musím také uznat, že u těch nachozených kilometrů postavy pořád dokáží působit nenascriptovaně, prostě si třeba nesednou vždy na stejné místo, když je zdržíte tak jdou trochu jinak…a přitom se málokdy někde zaseknou. Jako kéž by to u dnešních her bylo tak bezproblémový. Dynamicky se tu mění i počasí.

Interaktivita – v obou západních RPG gigantech, Baldur Gate a Fallout prostě nebylo možný si jen tak v hospodě sednout na židli ke stolu a kecat odtud s lidmi v místnosti, a přitom si kupovat lahvinky. Stejně tak si můžete nejen tahat za páky či otvírat/zavírat dveře ale s odpovídajícím zařízením i třeba vytvářet zbraň, oblečení, hrát na hudební nástroj apod. Není problém odbouchnout se sudem prachu nepřekonatelné dveře nebo si na přístup na vyšší plošinu vyskládat bedny a kameny. Hledat páky za odsunutelným sudem už je samozřejmost:)

Svět – svět si prostě nejde nezamilovat. I když na začátku budete zmateni referencemi na předešlé díly a starými známými postavami (pokud je to pro vás jako pro mě první díl), brzy se tu budete opravdu cítit jako doma. Najdete si svá oblíbená místa, oblíbené postavy, oblíbené exploity, grindy a pokecy. I ekonomika (díky tomu, že prakticky nejde nic prodat) funguje:) Atmosféra světa je těžko popsatelná, prostě je to něco, co ze screenshotů či popisu nesálá, ale při hraní vás to chytne a nepustí.

Nakonec musím říct, že jako hra má Ultima VII velké nedostatky (grafika, hudba a nakonec i příběh rozhodně netrumfnou dnešní hry), ale má skvělé charisma. Při hraní jsem pochopil některé reference z jiných her a čím víc jsem hrou postupoval, tím jsem si ji víc užíval, což je v mém případě u RPG dosti ojedinělé. Doporučuji co nejdříve najít létající koberec a pořádně si svět prošmejdit.

Pro: Atmosféra, interaktivita a živost světa

Proti: grafika, inventář, orientace, ukecanost, zvuky

+21