Metro Exodus se otevřelo, ale v jádru si zachovává atributy předchozích dílů. Lokace se otevřely a rozšířily, pořád se ale jedná o lineární roadmovie, kde prvky open world zážitek jenom doplňují, nedělají z Metra Stalkera. Vlaky, zvláště ty staré, mám hodně rád a každou přestávku mezi lokacemi jsem si tak užíval atmosféru cesty. Střílečka je to opět poněkud cudná, stejně jako v předchozích dílech jste příběhově za střelbu spíše trestáni a povzbuzováni jste k plíživému stylu. Což je občas škoda, arzenál zbraní a jejich vylepšení je super a gunplay byl uspokojivý proti lidským protivníkům. Horší to bylo opět s mutanty, kde často nevidíte nějaký dopad a chovají se otravně. Závěr je opět více snový a hororový, pro fanoušky původního metra konečně zase příležitost na klaustrofobní imerzi. Grafika je nádherná i atmosférická, jeden z vrcholů v době vydání. Zvuky a dabing jsou naproti tomu pochybné, stačí se podívat o dva metry vedle od zdroje a zvuk a dabing se ztlumí o 50 procent.

Zřídka se při čtení svých starých komentářů setkávám s pasážemi, které nezestárly dobře kvůli vývoji v reálném světě. U série Metro se mi to však podařilo. Ještě v komentáři k Metro 2033 jsem se podivoval, kdo by v postapokalyptickém světě stále prosazoval komunismus či fašismus, a tvrdil jsem, že bych raději viděl reflexi současného světa. Komentář k následujícímu dílu jsem psal v předvečer invaze – už jsem tehdy reflektoval své pomýlení, ale nikdy by mě nenapadlo, že úroveň ruského zmrdství zdaleka nedosáhla svého vrcholu. Nyní, po třech letech války, statisících mrtvých a nuceném exodu tvůrců hry i autora předlohy Glukhovského, si sypu popel na hlavu. Původní Metro je sice „jen“ kniha a hra, ale zároveň jeho poselství a reflexe jsou stále aktuální.

Monkey Island jsem v době vydání nehrál. Jako správný adventurista jsem si nakonec doplnil vzdělání, ale ani poté se série nestala mojí adventurní srdcovkou. Psát komentář k pokračování této legendy vedle místních velikánů je pro mě tak nevděčná úloha.

Zprvu mně drzá, moderní, až karikaturní, stylizace jak z flashového období před mnoha lety šokovala. Po prvním šoku jsem se však rychle přizpůsobil a nová stylizace mi překvapivě rychle sedla. Grafické proměny nakonec byly i v předchozích dílech a postavy jsou jasně rozpoznatelné. Další věcí co jsem si všimnul, je je inkluze, na každého piráta je aspoň jedna pirátka. Pravdou je, že už v původním MI byla řada silných ženských postav a jsem jenom přecitlivělý. RtMi má skvěle zpracovaný deník s událostmi předchozích dílů, většinu postav potkáte a v prostředí můžete také sbírat kvízové otázky pro opravdové znalce. V hudbě a dabingu nic nevrže.

Jako servis pro fanoušky je hra výborná, ale samotné hraní mi trochu drhlo. Nápověda je sice pěkně zpracovaná, ale proč hra neulehčí život jinak? Třeba proč občas nepročistí přetékající inventář, abych v něm nemusel neustále scrollovat věcmi, které už nevyužiju? Stále se opakuje vtip, kdy na první pohled banální problém má komplikované řešení, ale proč člověk často ani neví, kde začít? A proč tolik hádanek spoléhá na repetitivní pobíhání mezi lokacemi bez výraznější mozkové investice?

Příběhově se nejedná o nic světoborného a závěr mě vyloženě zklamal. Tady z mého pohledu mohli autoři předvést více pokory. Prostě si nedají říct... jenomže já už nejsem pankáč a chci mít pěkný závěr s nějakou myšlenkou a poučením, ne zopakování konce dvojky.

Tak toto rozšíření je pořádně výživný. Délka kampaně je podobná původní hře a navíc je dynamická, takže některé úkoly/mise ani napoprvé nesplníte. Náplň je stejná. Hledáte jak se dostat do nějakého počítače a tam udělat úpravu. Zní to jako simulátor, ale hraje se to jako textová adventura, hlavně pročítáte texty a hledáte aplikace a hesla, co vás dostanou dál.

Rozšíření i částečně adresuje mé výhrady vůči původní hře. Tentokrát pracujete v týmu, jste společně na chatu s ostatními hackery s osobnostmi, kteří vám třeba osvěží jaký nástroj použít či odlehčí situaci vtípkem. Vše je to jasně nascriptováno a vy žádnou možnost interakce nemáte, přesto hra působí o kousek živelněji.

Portfolio vašich nástrojů se také téměř zdvojnásobilo a nejsou jenom o hackování toho kterého portu. Úkoly samotné jsou komplexnější, hledáte cesty kudy dál, jsou tu i slepé větve a alternativní postupy. I tak hra není přehnaně náročná, jenom v takových dvou misích se hodí vedle paměti a pečlivosti i rychlé prsty. A samozřejmě si každý soubor k vymazání radši zazálohujte.

Yakuzu Kiwami 2 jsem si dal rok po předchozím dílu a vyplatilo se. Hra totiž opět působí spíše jako vydatný datadisk k Yakuza 0, kde jsem se cítil snadno znovu doma. Hodně jsem ocenil návrat čtvrti Sotenburi z Osaky a kabaretu. Jinak mi přišlo YK2 v pár věcech lepší a v pár věcech horší než předchozí díl.

Zůstávají pozitiva předchozích dílů: ...Yakuza má kouzlo, že dokázala udělat z nouze ctnost a mnohé viditelné nedostatky prodat jako hodnotu navíc. Japonská nadsázka a infantilnost dokázala asi z 4 zvuků namísto plnohodnotného dabingu, z 4 prkenných animací namísto realismu a ze zápletky mimo rámec západní logiky vytvořit postavy a svět, který si zamilujete. To nejdůležitější pro příběh, emoce, jsou tu podány dobře. Přitom hlavní hrdina je ve stylu akčních filmů z 80.let naprostý nadčlověk, se kterým nelze moc soucítit... (Red 2024).  Opět tu je nostalgická atmosféra blízko mému dospívání. Všechny postavy mají moji oblíbenou véčkovou Motorolu Razr V3 a mnohé postavy potkáváte znovu.

Vizuálně tu menší posun vidět je. Zdá se mi že je v ulicích vice lidí, více odlesků a potěší i popojíždějící auta. Souboje lépe odsýpají, celý RPG a bojový systém mi přijde mnohem jednodušší a přehlednější. Soupeři už nejsou tak otravní - neuzdravují se a dá se jim snadněji vyhnout. Ani není nějaká velká motivace s nimi neustále bojovat... za snězení jídla dostanete mnohdy více zkušenosti než za souboj.

Pár miniher zmizelo, například autíčka, bowling nebo kulečník. Některé mi přišly těžší, jiné jednodušší. Hodně jsem si užil golf, šipky a baseball. Vrátil se kabaret a přibyla nová tower defense minihra, ve které rozšiřujete a vylepšujete gang. Mnohem víc mě tu však bavil turnaj – jednak kvůli svižnějším soubojům, ale také díky atraktivnějším typům turnajů. Například bojujete ve stylu všichni proti všem, zvrchu na vás padají různé zbraně, a občas se dokonce z podlahy spustí plamenomet. 

Co mi naopak nesedlo byl příběh samotný. Už od začátku jsem tam neměl tu emoční investici a postupně mě bavil méně a méně. Závěr byl až fraškovitě překombinovaný. V příběhu mě tak bavily spíš pomrknutí do minulosti. Z toho pohledu mi přišla skvělá část  "The Majima Saga" odehrávající se vlastně před hlavní částí a spustitelná samostatně v menu. Jedná se jen o asi dvouhodinovou záležitost, kdy hrajete za Majimu a zjistíte proč vlastně z klanu odešel.

Yakuza Kiwami 2 se mi celkově líbila víc než předchozí díl.

Dlouho jsem čekal na bojovku s trochu realisticky zpracovaným čínským bojovým umění a dlouho jsem chtěl vyzkoušet nějakou soulovku. Sifu mě tak zaujal na první dobrou. Bohužel se opět ukázalo, že jenom nadšení nestačí a podobně jako u bojovek jsem prostě levej jak turecká šavle. Svůj cíl dohrát na střední jsem po hodinách postupně snížil na cíl nezemřít v první úrovni až k tomu si prostě jenom odemknout natrvalo všechny dovednosti. Naštěstí do hry po vydání vydali lehčí obtížnost, takže jsem aspoň dohrál a viděl základní konec. 

Ve hře vás čeká pět misí/prostředí vždy zakončené bossfightem. Příběh je vyloženě spartánský, prostě cesta za pomstou.  Nenáročná grafika má díky stylizaci své kouzlo. Fanoušky imerze potěší i kantonský či mandarínský dabing. Prostředí je chytře rozvrženo s pár zkratkami, zkratkou se vyhnete souboji ale i obvykle ztratíte možnost si vzít nějaký ten bonus u svatyně.

Vše je vlastně podmíněno boji a dá se říci, že bojům s bossy. Ostatní protivníci vás mají jenom pozdržet a pošramotit. Občas vás bohužel hra vypeče, buď nepočítáním zásahu na schodech nebo vám kamera zamíří do zdi.  Boj samotný je však opravdu komplexní a moc zábavný. Nezáleží asi ani tak na nějakých velkých kombech, spíš jde o správné načasování a užití těch základních. Také se mi moc líbilo, že techniky hodně vycházejí ze skutečnosti a boj tak vypadá realisticky.

Nejzajímavějším prvkem je asi stárnutí hlavní postavy. Jakmile ve hře zemřete, neznamená to konec. Můžete navázat kde jste skončili, ale zestárnete, přičemž když umíráte opakovaně tak se zrychluje i stárnutí. Postava stárne nejen vizuálně, ale také některé dočasné dovednosti můžete získat jen do nějakého věku a celkově se vám věkem snižuje zdraví a zvyšuje útok.

Hra se mi líbila a až trochu pomine frustrace z její obtížnosti tak se k ní rád vrátím:)

Flight of the Amazon je vtipná adventura až příliš očividně napodobující Lucas Arts a Indiana Jonese. Hlavní hrdina Joe King (cha cha) po úvodním intru ztroskotá s letadlem uprostřed Amazonie a střetne se se zlou korporací vedenou šíleným vědcem Ironsteinem, který usiluje o dobytí světa vytvořením dinosauří armády přeměnou Amazonek.

Primárně vtipné adventury moc nemusím. Když už devadesátková oddychová šílenost tak bych spíš ocenil něco ve městě typu Tamča a Tyrča spíš než toulání po džungli a nějakém chrámě (tam už moje pobavení skončilo úplně). Vtipné konkurenční devadesátkové adventury často dokázala pozdvihnout ještě větší ujetost a nekorektnost. Například proč očividní němečtí náckové nejsou dabováni s vtipným německým přízvukem a používání všechno na všecho nevede k vtipným situacím? Tady je nejčastější odpověď je že něco nejde, což je při větším počtu nemizících předmětů otrava.

Na druhou stranu audivizuálně je hra pěkná, herní mechanismy fungují, dabing je ok. Prostě hra technicky bez problému jako konkurence funguje. Což je neuvěřitelné, protože ji víceméně dělali dva lidi. Doporučuji si přečíst něco o vývoji hry, buď je to ke stáhnutí u hry (GOG) nebo online třeba zde. Lucas Arts byla obrovská společnost s bianco šekem a licencí. Tohle byli dva nadšenci, kteří vytvořili konkurenční hru s postavami svých kamarádů a velkým bojem vůbec hru nějak vydat. Výhledově je možné pokračování, i když je to bokovka autorů, podle vlastních slov na několik let http://amazonqueengame.com.

Cat Quest je akční RPG v té nejjednodušší podobě. Máte velkou mapu s pár dungeony a v ní opakujete mantru - přiskočit k protivníkovi, zasáhnout ho a odskočit před jeho útokem. Takto jedete celou mapu, občas použijete nějakou plošnější variantu útoku (magie). Je tu nějaké vybavení, ale jsou to jen čísla navíc, můžete tak zvýšit obranu, útok či manu.

Hodnotou navíc oproti jiným RPG na krácení času jsou vtipné dialogy a stylizace. Jedná se o kočičí svět a mnohé názvy jsou slovní hříčky. Po pár hodinách soustavného hraní vás to i přes úvodní pawriocity a okouzlující clawlines omrzí. Pokud hledáte RPG s komplexním příběhem a systémem tak ruce pryč. Pokud hledáte RPG na zkrácení času na zastávce, tak je Cat Quest dobrá volba.

Po spuštění jsem se musel podívat na rok vydání, jestli se náhodou INSIDE neinspiroval touto jednohubkou. Spíš než plošinovka je to walking simulátor s velmi omezenou interaktivitou, většinu hry vlastně držíte tlačítko doprava či dopředu. Hra vypráví svým prostředím a dotýká se úskalí dnešní doby. Pro někoho půjde o směs klišé, jinému otevře oči. Každopádně je moc příjemné se na to dívat. Atmosféra, animace a lokace jsou velmi působivé. Mnohé komerční hry by se mohly učit.

U takto krátkých her zadarmo je vždy nabíledni otázka, jestli se je vyplatí vůbec instalovat. U Burning Daylight jsem rozhodně nelitoval, i když jsem přeci jen očekával více "hraní".

Nikdy jsem se nekoukal na závěrečné titulky tak zkroušeně. Polovinu času ve hře jsem totiž strávil blikající na lopatkách nebo házený ve vzduchu. Pokud na automatu nebylo omezení, asi bych tam pro dohrání hry přišel o výplatu. Virtuální penízky jsem na pc portu házel opakovaně i v rámci jednoho bossfightu.

Trochu tu fungují skoky ve výskoku nebo smashování zblízka, občas jde vypozorovat nějaký pattern nepřítele a časem jsem se naučil lépe časovat házení protivníkem či použití zbraně, ale pořád nevidím potenciál, že bych se ve hře cítil jako vítěz. Jídlo, kterým si můžete doplnit zdraví se nachází obvykle jen tam, kde ho nepotřebujete. Mimo protivníků vás potrápí prostředí od padajících lustrů, házené molotovy či kutálející sudy. Nenašel jsem způsob jak se jim spolehlivě vyhnout, tak jsem aspoň ocenil, že stejně na tom jsou mnohdy nepřátelé a umírali jsme pěkně spolu:)

Mlátičky v SP nejsou můj šálek čaje, ale zde mě bavila dobová atmosféra a nepřátelé. Mnoho postav mé oblíbené bojovkové série Street Fighter má historii a pochází ze stejného univerza jako Final Fight. Můžete zde hrát za Codyho, Guye či Haggara a mezi protivníky se mimo jiné potkáte s Andorem (Hugem), Poison, Rolentem či Sodom. Rolento je ve Street Fighteru moje oblíbená postava a i tady vás se svými granáty pořádně potrápí.

The Fall of Lazarus na první pohled vypadá jako nenápaditá variace na téma "walking simulator ve vesmírné lodi". Co mohu pochválit, je úsporná estetika ne nepodobná Portalu; vesmírná loď je malá, ale má logickou architekturu s několika patry spojenými výtahy a pěkně zpracovanou mapu, která podobně jako u prvního System Shocku vychází z tvaru lodi/základny.

Další rozměr tomu dávají příběh a hádanky, přičemž obojí bylo pro mě rozporuplné. Hádanek je málo, mají nápad, ale jsou pro hráče neintuitivní, někdy u hádanek nevíte, co dělat kvůli ovládání. Jinak většinu času strávíte putováním z místa na místo a neubráníte se pocitu umělého prodlužování herní doby. Příběh je těžko stravitelný, vodítek je málo a že se jedná o alegorii, jsem pochopil až mimo hru překládáním achievementů v hex editoru, identifikováním přehrávaného němého filmu a pročítáním fór. Lekačky nefungovaly, anglický dabing mi hru spíše kazil.

Hra je v současnosti zadarmo, takže klidně vyzkoušejte sami.

Vaším úkolem v této adventurce je spáchat vraždu a nebýt zatčen. Odehrává ve velmi malém časoprostoru (domek-večer). Také váš inventář je omezen (zbraň+důkaz).

Hra má tři fáze. V první se můžete seznámit s postavami a nasbírat předměty. Až si naplníte inventář, fáze končí společným jídlem. Ve druhé fázi nastražite falešnou stopu a provedete samotnou vraždu. Ve třetí už přichází inspektor a výslech.

Adventurku lze dohrát za pět minut. Hlavní síla ovšem spočívá v množství kombinací a konců. Inspektor vás na konci vyslechne a dle vaší a jiných výpovědích a důkazů určí pachatele.

Za jeden dolar hra určitě stojí, má dobrý nápad, atmosféru a dialogy. Příjemná pro mě byla absence časových limitů, jediný je při útěku z místa činu dle použité zbraně. Pokud vám nevadí repetetivnost, můžete projít hrou vícekrát a vyzobávat achievementy. K nákupu dvojky za pět mě však jednička nepřesvědčila. Zvláště když jsem se dočetl, že ve dvojce už je těch časových limitů více. Nenašel jsem zde žádný RPG prvek, zmíněný v popisu i v diskuzi hry.

Toto pokračování začalo epizodicky vycházet sedmnáct let od vydání základní hry a je to vidět. Je ukecanější a příběhovější, více se řeší jednotlivé postavy, jejich pocity a vztahy.  Systém zůstává stejný, přibyly jen dva nové mechanismy. Prvním je střídání měsíčních cyklů, takže se střídá efektivita zbraní a magie. Bez toho bych se klidně obešel. Druhým jsou společné útoky, které jsem si oblíbil už v jiných jrpg. Tady je to spíše doplněk, co potěší, ale většinou se v soubojích nijak zvláště nevyplatí.

O sedmnáct let se také posunul tamní svět. Vedle staré sestavy vyrostla nová generace. Každá původní postava má svoji vlastní epizodu, která trvá cca 3h. Každá je lineární, často hrajete jen za jednu, dvě postavy, málokdy máte kompletní skvadru. Jste tak občas v situaci kdy nemáte nikoho, kdo by vás mohl léčit nebo jste jenom s mágy, což soubojům dává nutnost více plánovat. Vše se odehrává v původním světě a linky se různě prolínají. Často tak navštívíte stejná místa, vidíte příběh z jiné perspektivy a navštívíte stejné dungeony s odlišnými postavami (naštěstí bedny se každou epizodu resetují:)) Příběh i samotné lokace je víceméně taková fanouškovská variace původních motivů a dění. Celkově se vše recykluje od nepřátel po lokace, i když pár nových míst a protivníků tu je. Zlatým hřebem je poslední epizoda, kdy se všichni hrdinové konečně spojí a následuje epický závěrečný dungeon a završení příběhu.

Rozsah mě mile překvapil a hra se mi líbila. Řadu věcí docení právě hráči původní hry. Líbilo se mi, že postavy a vztahy jsou více propracovány a hra se nijak nezjednodušila. Dále je vidět, že epizody sice vznikaly epizodicky a občas tím trochu utrpělo tempo. Nicméně vše bylo řádně promyšleno a události jedné epizody vnáší více světla do dění epizody předchozí.

Jedná se o přídavek spojující události mezi Final Fantasy IV a Final Fantasy IV: The After Years. Příběh začíná krátce po událostech původní hry. Postavy si žijou své oddělené životy, mají partnery, čekají dětí atd. Hlavní je znovu Cecil, ale zahrajete si i s většinou z původní sestavy. Bylo pro mě trochu smutné se z 99 levelu propadnout níž, ale zase nezačínáte jako úplný nemehla bez všeho vybavení a schopností. Nejsou tu nějaké proměny v hratelnosti, složení nepřátel, nová zajímavá prostředí, schopnosti či vybavení. Hra je tentokrát lineární a ukecanější. Grindění není potřeba, narazil jsem jen na jeden schod v podobě nepřítele, který házel pořád zemětřesení a ještě jsem neuměl float. Naštěstí zde levelujete rychle, tak to bylo na pár minut. Celkově se ve hře toho příliš nestane, více zapamatováníhodný je závěrečný souboj. Jako obsah navíc je to fajn, ale víc mě bavil ten obsah po dohrání v původní hře a od Final Fantasy IV: The After Years očekávám více.

Čtyřku jsem si chtěl vždy zahrát, ale nevěřil jsem, že bych byl schopen ji někdy dokončit. I když jsem ve FF 7-9 strávil mnoho hodin, tak mě nakonec vždy to množství náhodných soubojů, skoků v obtížnosti či otevřený svět udolaly. Ale výzva je výzva a musím uznat, že bez opravdového dohrání by mi asi mnohé kvality zůstaly utajeny. Hrál jsem verzi PSP, protože se mi vizuálně líbila nejvíc.

Jednou z fascinujících kvalit je způsob, jak se svět ve FF IV epicky otvírá. Brzy získáte létající loď a možnost cestovat světem s několika kontinenty. Když už jsem se v něm začínal orientovat, otevřel se obrovský svět pod zemí. No a když ten prošmejdíte, získáte raketoplán a letíte na měsíc:). Když už jsem slavně došel ke konci hry (Svatba) a viděl titulky, po dohrání se otevřel obrovský dungeon, ve kterém jsou nejen nejlepší vybavení a výzvy, ale i puzzlovější hratelnost a příběhové pozadí postav, vlastně je to taková hra ve hře:). No a když už v základní hře opravdu už nic neuděláte, pořád tu jsou v PSP verzi dva "datadisky" (Final Fantasy IV: Interlude a Final Fantasy IV: The After Years), ke kterým se ale vyjádřím v jejich profilech. I když máte teď FF za nějaký moloch, tak je to přes množství obsahu krátké a svižné jrpg. Pocitově, i na hodiny (cca 25h).

Na příběh se dá dívat dvěma způsoby. Tím prvním je ho posuzovat dnešní optikou. Dramatické oblouky jsou znehodnoceny fingovanými úmrtími (často jsem si kladl podobnou otázku). Vedle hlavní příběhové linky je zde důraz na jednotlivé postavy. FF IV ještě nedosáhla té emocionální vybroušenosti s použitím vizuálna a hudby pozdějších dílů, nejsou tu politické čachry (Suikoden), časové hrátky (Chrono Trigger) či opravdu vážná témata (Xenogears). Ale v roce 1991, kdy vévodily zvraty typu princezna se nachází v jiném hradu, se jedná o výjimečné dílo, inspirující další generaci jrpg her.

Největší překážkou pro mě byly prvky, které jsem považoval za tradiční definici jrpg. Nejhorší jsou náhodné souboje, kdy často po pár krocích jdete ze souboje do souboje. Dalšími nepříjemnostmi je ukládání na vybraných místech, delší animace nejsilnějších schopností, lineární vývoj postav, občasné bloudění atd... Frustraci se naštěstí dát vyhnout emulátorem, který umožňuje kdekoliv rychle ukládat a nahrávat a možnost zrychlení času, u kterého si nejsem jistý, jestli nebyl už ve SNES verzi.

Co mě potěšilo je možnost si jedním kliknutím optimalizovat výbavu postavy. Soubojový systém je poloakční (tzv ATB), kdy se jednotlivým postavám nabíjí čas pro akci a musíte ji volit. Tato jednoduchá změna oproti čistě tahovým soubojům přináší časový nátlak a strategický rozměr (často se vyplatí si akce načasovat). Jinak rpg systém funguje, je uspokojující likvidovat snadno nepřátele, se kterými jste si dlouho nevěděli rady a jejich zabitím si rozšiřujete pěkně zpracovaný bestiář. Nejlepší jsou bossfighty, které jsou často nepovinné a hlídají nějaký skvělý předmět. Ty nejlepší jsou v závěrečném dungeonu, kde se dá i krásně grindit. Protože...

Grinding is the essence of JRPGs.

Málokterá flashová hra se stala fenomenem, Dino Runu se to podařilo. Navíc ukazuje, jak se může ten nejjednodušší žánr (běhačka na čas se skákáním) vytunit a stát se těžko dosažitelným archetypem. První kvalitou je silný námět, kdy váš dinosaurus doslova utíká před vyhynutím. Druhou silnou stránkou je retro audiovizuální zpracování, které evokuje pecky od Atari. Třetí je fyzika, kdy se na vás valí kameny, rozbíjejí se vejce, musíte přeskakovat ostatní dinosaury, no prostě svět není statický, ale žije. To všechno je fajn, ale je tu také množství moderních a ve své době vizionářských nápadů, jako jsou achievementy, bodový systém, customizace, různé obtížnosti, RPG vylepšování, collectibles, ostatní dinosauři jako mountové...

Původní základní hru (2008) je pořád možné si někde neoficiálně na webu zahrát, Dino Run SE už jde stáhnout na počítač, nejkonvenčnějším způsobem je asi koupit si DX verzi na Steamu. Pořád se jedná víceméně o stejnou hru, hrál jsem jak základ, tak SE a rozdílů jsem moc nenašel. Hra pořád žije, hráči se chlubí speedruny, píší návody kde sehnat jaké vejce... prostě fenomen, na který se může hc hráč dívat trochu zvrchu, ale ta genialita je v jednoduchosti a jak všechno do sebe zapadá. Hru můžete dohrát za deset minut a nebo v ní třeba strávit několik hodin. I tak je to pořád prostě jen jednoduchá skákačka, což se ukázalo i v tom, že se nikdy nevybralo dosti peněz na opravdové pokračování a plánuje se uvolnit jako open source.

V této adventurní hře se ocitnete v roli vysloužilého vyšetřovatele, který je upoután na invalidní vozík.  Jednoho dne je uneseno sousedovo dítě, a tak se vaše postava zapojuje do vyšetřování, k nelibosti dcery v policejním sboru. Vše tak začíná hlavně šmírováním dvoru a sousedů. Inspirace známých filmem A.Hitchcocka Okno do dvora se nezapře a celkově na to koukání z okna vlastního bytu budu vzpomínat asi nejvíce. Zasazení do fiktivního městečka poválečné Británie přináší specifickou atmosféru (podobné zasazení jsem nedávno zažil u vtipné adventurní série Wallace & Gromit). Klíčový pro dotvoření britské atmosféry je dabing, který je tady kompletní a povedený. Grafika je fajn stylizovaná.

V minulosti vycházelo mnoho 3D adventur, kde se vaše postava otáčela pomalu a trochu to vzbuzovalo dojem tanku, jinde zase byly neviditelné zdi za každou menší zídkou. To je tady také, ale už to není chyba. Hra ukazuje pohyb člověka na vozíčku, a funguje i fyzika, takže při pohybu z kopečka jedete sami. Je součástí hratelnosti, že do některých míst se nedostanete a na některé předměty nedosáhnete. V jádru je to však stále adventura, kde je méně kombinací s předměty a více puzzlů. Často je to spíše o tom najít správný klíč či paklíč (velkou částí hry je minihra vylamování zámků, někde tam jsem vzdal ovládání gamepadem). Na konci každého dne spojujete na nástěnce nalezené důkazy, což dokáže být docela frustrující.

To hlavní mě potěšilo, je však pár věcí, které mě zklamaly. Fyzika je občas kontraproduktivní, například diktafon na kolečkovém křesle většinu času nerealisticky rotuje. Někdy selže kamera a vy se zaseknete, protože nevidíte, co byste měli. Je tu spousta totožných zbytečných hrníčků a plechovek, které si můžete prohlížet a obracet pořád dokola. Textury nejsou detailní, čím víc si je v inventáři přiblížíte, tím víc jsou rozmazané. Hra je lineární, vše musíte řešit přesně tak, jak tvůrci zamýšleli. Až tak, že vám zčistajasna zmizí možnost opustit místnost, protože jste nesebrali daný předmět. Největším zklamáním jsou asi rozhovory, kde máte možnost se zeptat jen na jednu věc a výslech nic neovlivní. Kapitolou samo o sobě je hlavní postava, se kterou jsem většinu času spíše zápasil, ale to už trefně popsal kolega koberec.

Yakuza Kiwami má k Yakuza 0 nejen stejný engine, ale prakticky i všechno ostatní - ulice, obchody, předměty, vybavení, bojové styly, RPG vylepšení a minihry. Je to něco, čemu jsme my pckáři před dvaceti lety říkali datadisk. Chybí tu to, co mě v 0 velmi bavilo - hratelná druhá postava, kabaret a celá druhá čtvrť v Osace. To co přibylo, pokud to nebyly narážky na 0, mě spíš zklamalo. Přesto jsem se pořád dobře bavil, víc než u většiny západní AAA produkce.

Yakuza má kouzlo, že dokázala udělat z nouze ctnost a mnohé viditelné nedostatky prodat jako hodnotu navíc. Japonská nadsázka a infantilnost dokázala asi z 4 zvuků namísto plnohodnotného dabingu, z 4 prkenných animací namísto realismu a ze zápletky mimo rámec západní logiky vytvořit postavy a svět, který si zamilujete. To nejdůležitější pro příběh, emoce, jsou tu podány dobře. Přitom hlavní hrdina je ve stylu akčních filmů z 80.let naprostý nadčlověk, se kterým nelze moc soucítit. Nostalgická atmosféra (příběh se odehrává v 1995, takže tlačítkový telefony a telefonní budky jsou stále in) je umocněná tím, že se vše odehrává v čase předvánočním a během příběhových kapitol se tak střídá nejen denní období, občas i padá sníh. A v obchodech vám hrají vánoční melodie...

Ne úplně dobře fungují mechanismy, které jsou dosti repetitivní a ať už příběhově či ve volném pohybu prostě mlátíte lidi na ulici. Kamera je desorientující, jak v pohybu po ulici, tak při soubojích se díváte často, kam nechcete. Hlavní problém byl však u mě v hlavním a nejzábavnějším přídavku, Majima everywhere. Majima vás napadá na ulici v přestrojení a i zasahuje do miniher a jiných soubojů. Na soubojích s Majimou je založeno odemykání nejsilnějšího bojového stylu Dragon of Dojima, odemykáte si trénink nových pohybů, které si však zároveň odemykáte souboji v aréně. Mně se ten mechanismus nerozjel a teprve v poslední kapitole po dosažení maxima všech stylů jsem zjistil, kde je problém. No nezkontroval jsem kužel na ulici, tento souboj potom celý obsah rozběhne. Můj závěr tak spočíval v několikahodinovém pobíhání po ulicích a drcení palce při soubojích na ulici a v soubojích v aréně. A smutně koukal na 9999 skillpointů, které jsem neměl jak utratit. Souboje s lepšími nepřátely jsou otravné i z důvodu, že se v průběhu souboje léčí a vy s tím absolutně nic neuděláte, nemůžete jako jindy popadnout toho týpka za vlasy a ukončit ho, prostě ho mlátíte zatímco on v klidu netknutě medituje. Hlavní příběh funguje v tom, že jste zvědavý, jak se to vyvrbí. V něčem je velmi předvídatelný v klíčových věcech a naopak nefér nepředvídatelný (taky by vám dávalo víc smysl, kdyby Haruka vzešla ze znásilnění, hlavní záporák byl Niskihi a to ukradení 10M se nikdy nestalo? ).

Co říci na závěr? Yakuza Kiwami mě bavil, zároveň mě zklamal. Dohráno za cca 55h, hra mi asi třikrát spadla.. Už se těším, až přijde nálada na Yakuza Kiwami 2.

Quest For Infamy měl být pouze začátek mnoha dobrodružství jako je legendární adventurní RPG série QfG a v komentáři už budu počítat s tím, že jste tuto sérii hráli.

Hodně se mi líbilo, že povolání si nevybíráte v nějaké explicitní volbě, ale je spojeno s prvním úkolem hry a tak nějak k vám přirozeně přijde samo. Sám jsem netušil za koho chci hrát, ale po selhání v jednom úkolu jsem zkusil jiný a tak jsem se stal zlodějem.

Atmosféra a humor jsou oproti QfG posunuty. Vaše postava Roehm není aspirující hrdina, spíše je to cynický oportunista. Ve většině případů má hodně řečí, no skutek utek a nápad s antihrdinou mi přišel nevyužit, naopak z hlediska příběhu na mě působil nepřesvědčivě. Ani ostatní postavy mi nepřišly zajímavé a pubertálnější humor jak z přelomu tisíciletí mi nesedl. Musím ocenit produkční kvality, hra má kompletní namluvení včetně vypravěče, většina postav má své portréty a hudba je fajn.

RPG prvky, souboje a ekonomika hry se opravdu nepovedly a v mnohém působí jako špatný vtip. Máte tři (zbytečné) typy útoků a kryt, při úspěšném krytu si doplníte zdraví. Kryt si můžete vygrindovat už v prvním souboji a potom lehce nabírat peníze, no stejně nemá moc cenu nesmrtelnému kupovat lepší vybavení. Ve hře není žádná stamina, takže můžete grindovat i nebojové schopnosti bez omezení na časoprostor, když nevylezete přes bránu tak za půl minuty už vylezete. Tím ztrácí význam i většina pomůcek, jako jsou lektvary, lana, vrhací zbraně či zlodějské vybavení.

Adventurní úkoly mají logiku, no často jsem se musel podívat do návodu, protože jsem se netrefil do správného pixelu nebo jsem si myslel, že uříznout větev zvládne dýka nebo meč stejně jako pilka. Ovládání postavy a inventáře se oproti devadesátkám nijak neposunuly a není tu ten takový humor kdy by vás bavilo zkoušet "všechno na všechno". Rozdělení na dny tu nemá moc smysl, protože tu nejsou žádné časové limity ani neopakovatelné události, vše stojí na místě.

Na Quest for Infamy jsem se po Heroine's Quest: The Herald of Ragnarok velice těšil a možná i kvůli tomu jsem byl zklamán. V mnohém je i oproti původní sérii QfG slabší. Na druhou stranu jsem si vzpomněl, jak jsem byl zklamanej ze začátku různých adventurních sérií, které potom krásně kvetly každým dílem (například Blackwell) a pocítil velký smutek, že nedošlo na pokračování.

Na této hře je nejkrásnější zasazení a téma, kdy hrajete za koldunku na ruském venkově 19. století. Pod koldunem si představte něco jako zaklínače v klasickém slova smyslu (bez mečů;)). Hra je databází pověstí, příběhů i písní z té doby. Právě tady je vidět, jak byla dělaná od srdce. Snadno se ponoříte do světa, kde čerti, rusalky, kikimory, domovojové či lišijové byli součástí každodenního venkovského života. Úkolem kolduna je držet tyto bytosti za útratu na uzdě. Vedle toho se vaše Vasilisa snaží zlomit na své knize zaklínadel všechny pečeti a dostat tak možnost si od Satana splnit své hlavní přání, což začne zajímat i konkurenci. Celkově jde o temnější fantasy, nevhodné pro malé děti. K autenticitě prostředí patří povedený ruský dabing.

Herně je Black Book mix karetní hry a dalších žánrů. Čarodějná zaklínadla jsou vlastně karty a Černá kniha je vlastně jejich balík. Karetní část je ve stylu Slay the Spire, postup je lineárněší a příběhově svázán. Roli však mají i klasické karty, mnohé problémy lze vyřešit hraním hry "Durak" (u nás se hra jmenuje Dudák). Putování je protkáno řadou rozhovorů a popisů ve stylu vizuálního románu, mnohdy vás hra nechá rozhodovat a nést následky. Vedle paklíku karet si i vylepšujete postavu či spravujete si inventář. Občas dostanete k dispozici i volný pohyb v lokaci, kde je třeba něco menšího udělat, občas je i puzzle či stealth. Právě ve volnějších lokacích je vidět nízký rozpočet, podobně jako u 1428: Shadows over Silesia dokáže být i tak grafika působivá.

Hlavním nedostatkem je nevyvážená obtížnost. Víceméně tu jsou dva druhy soubojů. Prvním je, kdy dostanete do ruky předem dané karty a máte porazit protivníka. Je to možné jen jedním způsobem a tak je tento typ souboje spíš puzzlem než karetní hrou. V nejčastějším, klasickém, souboji používáte karty z vlastního balíku, pokud si ho aspoň trochu udržujete tak jsou tyto souboje triviální. Kampaň je dělaná tak, aby ji člověk prošel bezbolestně a při nějakém selhání i nabízí přeskočení souboje. Občas mi zazlobil formát textu, občas mi přišel anglický překlad poněkud neohrabaný.

Hra je překvapivě dlouhá, po téměř 40h jsem však neměl pocit únavy, každá kapitola znamená jiný hlavní úkol a změnu prostředí. Problém obtížnosti a linearity karetní části hry asi řeší DLC kampaň Endless Battles, který nabízí rogue hraní bez příběhu. To mě příliš neláká, spíš si někdy zahraju i za zlou koldunku :)

Začátek mě překvapil. Barevná stylizovaná grafika připomíná spíše remaster Crash Bandicoot než temný lovecraftovský horor. Nutno říci, že tento začátek opravdu klame tělem, neočekávejte další Witness, kde budete chodit po krásném ostrově a řešit hádanky. Hra je lineární walking, rozdělený do 6 asi hodinových kapitol v odlišném prostředí po 2-3 hádankách. Tam, kde dává větší svobodu, tak je to paradoxně spíše za trest. Něco jiného je řešit složitou hádanku u stolu a něco jiného je běhat po rozsáhlé lokaci abyste zkusili jiné řešení. Některé hádanky nejsou pouhou formalitou, jak bývá v podobných hrách zvykem a přiznám se, že u jedné jsem si vydrbal lysinu.  

Příjemně mě překvapilo, jak umí být hra graficky a designově působivá, na druhou stranu jsou vidět i zuby indie produkce, jako jsou prolínající se textury, opakující se assety atd. Opravdu můj dojem pokazil až technický bug ke konci hry, kdy jsem nemohl přejít po schodech. K mému překvapení jsem našel, že na internetu má ten problém více lidí a řešením je snížit nastavení grafiky, potom pasáž přejít jde. Opravdu, rozlišení 1280, grafika medium a už to šlo. Po čtyřech letech od vydání bych toto nečekal. Dabing hrdinky mi zpočátku přišel nevýrazný, v průběhu hry jsem docenil jak nepřehrává, nemluví výrazně mimo dobu zasazení a dokáže projevit emoci v ten správný čas.

Příběh jde předvídatelným směrem, alespoň pro toho, kdo Lovecrafta přečetl komplet. Z tohoto pohledu jsem ocenil, že splňuje většinu atributů. I mimo samotný příběh je pár pomrknutí na jeho dílo v podobě předmětů či textu. S vykreslením charakterů a motivací postav si autoři mohli pohrát mnohem lépe, vyznění obou konců je správně sladkobolné, ale možná nejpůsobivější by byl otevřený konec, který se přímo nabízí. Celkově se mi hra přes všechny objektivní neduhy líbila. Možná právě tím, že vykreslila svět Lovecrafta barevněji než je zvykem.

Krátká klikací adventura, kde jsou jednotlivé lokace vlastně rozmazané fotky s pár ručně kreslenými NPC a předměty. Adventura je nenápaditá, ale logická. Postava většinou něco postrádá a vy ji to seženete u někoho jiného, je to vlastně vlastně sled donáškových questů. Největším zádrhelem jsou špatně udělané přechody mezi lokacemi, které nejsou výrazně označeny a absolutně nezajímavé postavy a absentující děj.

Technicky vzato to není tragické. Jen mi přijde, že to autor vzal za špatný konec. Nejdřív měl vytvořit nějaký děj nebo zápletku, potom na to tvořit klikací adventuru. Pokud chtěl jen ukázat Olomouc, mohl z lepších fotek třeba udělat interaktivní procházku či interaktivní puzzle. Pravda, potom by to nemělo jen 2mb.

Spycraft je unikátní fmv adventura, která opravdu dělá čest svému jménu a vymyká se konkurenci.

Vyzkoušíte si téměř všechny činnosti, které si pod CIA představíte.

Budete zde analyzovat fotografie a zvukové stopy, hledat trajektorie střel a identifikovat použité zbraně, vyslýchat (třeba i mučit) zadržené, pročítat a hledat indicie ve složkách, sledovat podezřelé, dešifrovat zprávy, infiltrovat mafii, vloupávat se a prohledávat byty, využívat různé technické vymoženosti a i na vedení zásahové jednotky a vlastní střelbu dojde.

Příběh se samozřejmě točí kolem ochrany amerického prezidenta, jaderného odzbrojení a zrady v samotné agentuře. Cestujete světem, ale vaší základnou je Langley (sídlo CIA) a pobočka v Moskvě. I když jde víceméně o mix videosekvencí, řadu po sobě miniher a lehkého adventuření, vše do sebe tak nějak zapadá. Tolik herců, zvukových stop a fungujících miniher a textu se u fmv her jen tak nevidí. CIA se tu nelakuje na růžovo, špiníte si prsty, ale zároveň vaše práce dává nějaký smysl. Snoubí se zde cynismus a optimismus, Kissinger a Fukuyama. Navíc je tu ten retro feeling 90.let, vytáčecí internet, tlačítkové telefony, první Mission Impossible atd:)

Z technického hlediska je zub času už znát a verze z GOGu spouštějící hru v dosboxu ty zuby zahladí jen trochu. Videa máte prokládané, takže pruhy na americké vlajce nevidíte. Chybí zde titulky a konspirace jsou tak komplikované, že se i s průměrnou znalostí angličtiny musíte pekelně soustředit. Já sám jsem si na youtube radši některé pasáže s generovanými titulky opakoval. Některé činnosti jsou doslova vození za ručičku, u jiných máte nápovědu zase dosti kryptickou a bez návodu je projdete jen stylem pokus omyl. Herecké výkony zvládají mluvící hlavy, akční scény však působí nechtěně komicky.

Navzdory těmto zubům času je Spycraft povedená.  Pokud máte rádi špionáž, lepší simulace asi neexistuje. Je to jedna z těch her, ke kterým se už herně vracet nebudete, ale budete na ně opakovaně vzpomínat. Zamrzelo, že v závěrečných titulkách se láká na dvojku, která nikdy nevyšla.

Vždy jsem si chtěl zahrát Bioshock jako adventuru. Jak to dopadlo? Tak na půl.

Naprosto úchvatný je vizuál, kdy navzdory občas rozmazaným texturám vznikly díky stylizaci, světelným efektům a architektuře nádherné lokace. Především zahrady a divadlo se opravdu povedly. Oceňuji, že mě hra dokázala nenásilně navigovat a zbytečně jsem nebloudil. Dělá to prostřednictvím vidin postav z minulosti, což přidává i na atmosféře. Adventuření je po málu, bylo velmi lehké, ale bavilo mě. V opravdových lokacích mě bavilo si i všechno prohlížet jen tak, krásné plakáty, reklamy, lampičky...

No bohužel velká část hry je o procházení úzkými chodbami technického zázemí a la ponorka. Každý žebřík, každá rampa, každé otvírání dveří mi tu byly navíc, radši bych se bez akce kochal nějakou další pořádnou lokací. Nejhorší byly akční pasáže, kdy vás někdo nahání a párkrát zabije než zjistíte kudy běžet. Naprosto zbytečné, určitě bych si víc atmosféry nasál kdybych měl tu pasáž prozkoumávat. Na rozdíl od Bioshocku, System Shocku apod tu nemáte dost indicií a zajímavostí pro to si sestavovat příběh a interpretaci různých postav, což mi přijde na žánr adventury jako trestuhodně nevyužitý potenciál.

Hru jsem dokončil za něco přes 5h a opravdu jsem si užil tak dvě hodiny kocháním.
To ostatní mi tam přišlo navíc.

Námět Darkside Detective mi připomněl minulý rok hranou freeware sérii Ben Jordan, úspornost grafiky zase The Last Door. Obojí je pravdivé, no vyznění hry je opačné. The Darkside Detective je vtipná adventura, kde napětí či horor absentují. Jednotlivé případy se točí kolem vyšetřování nadpřirozených jevů, no prim hrají hlášky a popkulturní odkazy spíš než zápletka samotná. Velmi mi tu chyběly dabing a zvuky, které by hláškám a vtipným situacím daly další rozměr.

Adventurní prvky fungují tak akorát - máme obrazovky, předměty a jejich kombinace, aktivní body... no vždy je toho přiměřeně. Občas jsem se zaseknul, když jsem chtěl něco udělat dřív, než chtěla hra. Asi hodinové případy (hra mi trvala 9h) fungují samostatně, ale součástí vtipu jsou mnohdy vracející se postavy z předchozích případů. Ta kadence vtipů je tak obrovská, že jsem rozdělení na jednotlivé případy a možnost si mezi nimi odpočinout uvítal. Proto možná doporučuji hraní rozložit. Pokud se vám zalíbí, vyšlo pokračování The Darkside Detective: A Fumble in the Dark.

Wallace a Gromita mám rád. Je to takový návrat do doby a místa, které jsem nikdy nezažil, do městečka poválečné Británie. Stylem se jedná o takovou dětinskou variaci Švankmajera či Zemana, to nemyslím jako kritiku. Krásné ručně vytvořené kulisy a postavy z plastelíny dokreslují  atmosféru a  zároveň je tu obrovská fascinace vynálezy, které se hlavním postavám, M.Tučkovi a Gromitovi, často vymknout z plastelínových rukou.

Samotná série má oproti jiným epizodickým sériím od Telltale svý specifika. Prvním je, že tu není jedna velká zápletka, ale každý díl má svou vlastní. Britské městečko je konstantním ukotvěním. To umocňují  vytvořené postavy speciálně pro hru. Vy se tak každý díl pohybujete většinově ve stejných lokacích a komunikujete se stejnými lidmi, příběh však je vždy jiný. V tomto směru to možná působí více jako seriál než samotná předloha, kterou spojovaly jen ústřední dvojice a jejich dům. Samotné zápletky jsou triviální, spíše spojují jednotlivé lokace a adventuření. Oproti novějším sériím se jedná opravdu o tradiční adventury s inventářem a kombinacemi předmětů.

Tradičně perfektně se povedl dabing. Vedle britské angličtiny tu máme i jednoho Skota a jednoho Inda.  Vizuál je horší. Animátoři a grafici se sice snažili, no textura plastelíny není není plastelína a textury miniaturních předmětů nejsou miniaturní předměty. Humor zůstává věrný předloze, spočívá spíše v absurditě, slovních hříčkách a nevěřícných grimasách Gromita. Ovládání je tradičně prkennou kombinací klávesnice a myši, někdy je problém se někam dostat či se strefit na daný předmět.

Celkově mohu sérii doporučit pokud se vám líbí předloha, máte rádi starou dobrou Británii či mapujete tvorbu Telltale. Díly jsou krátké, každý lze dohrát do dvou hodin. Dokážu si představit, že s dnešními možnostmi by nová sezona mohla vypadat mnohem lépe, bohužel Telltale kladla větší důraz na množství zpracovaných světů než na jejich kvalitativní vývoj.

Jste zde v roli operátora tísňového volání. Je tu mapa města, několik ikonek ukazující hlídky police, hasičů a záchranky a objevující se ikonky incidentů, ke kterým posíláte pomoc. Občas vyřizujete přímo telefonát. Je zapotřebí odhadnout, zda a jaká služba je potřeba a případně i volatele instruovat, jak hasit požár či dát první pomoc. Rozhovory jsou dabovány, což jsem s ohledem k jinak spartánskému pojetí nečekal. Vedle toho je tu mezi směnami i přípravná část, kdy mezi směnami můžete za utržené peníze z pokut nabírat a vybavovat zaměstnance.

Příběhová linie není moc odlišná od normálního volného hraní, prostě akorát projdete lineárně směny napříč pár americkými městy s pár plánovanými incidenty typu zemětřesení či terorismus a máte dohráno. Samotné incidenty jsou víceméně izolované a vaši zaměstnanci jsou jen panáci - nehrozí, že byste k nim získali nějaký vztah. Co je oproti příběhově silnější konkurenci jako je This Is the Police fajn, je že ani ve volném hraní se nepohybujete na hřišti nějakého fiktivního města, ale jezdíte po opravdových ulicích a může si hrát třeba ve vašem Trutnově či Turnově.  Pokud jste se dokázali vyhnout v životě všem školením, můžete se něco přiučit k první pomoci a chování při požáru. Možnost hraní ve vašem městě je zase fajn pro odhalování, kde je jaká ulice.

Celkově je to slušná hra na odreagování, ovšem po směnách příběhové kampaně(cca 5h) už budete znát všechny telefonáty a možnosti, přichází tak nutně rutina a stereotyp. Není tu nějaký hlubší příběh či hratelnost a úplně mě tak základní verze k přikoupení dlc či novějšího 112 Operator nepřesvědčila.

Adios není hra. Sice zde házíte podkovy, krmíte koně, rybaříte, střílíte z brokovnice či kydáte hnůj, ale nejde neuspět. Má asi hodinu, navzdory tomu jsem se tu hodinu převážně nudil. Mnohé akce byly i přes vodění za ručičku designově nezvládnuté a dvakrát jsem musel restartovat kvůli technickému problému (zůstal jsem zamrzlý na místě, nemohl jsem spustit akci). Když získáte trochu volnosti, můžete se procházet tuctovým domem a dívat se do prázdných šatníků. Příběh budete mít asi pokažený od začátku. Pokud jste si přečetli popis, tak vás už nic nepřekvapí. Jediné, co zčásti ospravedlňuje cenovku, je kompletní dabing.

Provedení je mobilní, generická komiksová grafika, generická hudba. Ten koncept jsem nějak pochopil, zábavný mi ale nepříšel.

Máte nějakou postavu, která zabíjí nepřátele. Pomoci klikání ji můžete pomoci a ubírat nepřátelům život. Po zabití nepřítele seberete najetím kurzoru peníze. Za peníze můžete vylepšovat hrdinu či mu přikoupit dalšího parťáka. Hra se jinak hraje sama.

Xenosaga III je nejlepším dílem série. Ze předchozích dílů syntetizuje a katalyzuje prvky do lepší a svižnější podoby.  

První věci je ve hrách vždy grafika. Jednička se svým komiksovým pojetím občas působila hurvínkovským dojmem neslučitelným se závažnými tématy, dvojka zase byla prostě realističtější nedůsledná obludná kombinace. Trojka je syntéza obou stylů a v rámci PS 2 je hra nádherná. Kamera už také není zoufale statická, v lokacích už tolik neřešíte, kam se dostat a občas se se vytváří krásné scenérie, kde kamera dává hloubku propastím a vzdálenost dálav.

Stěžejní jsou v jrpg souboje. Zde už nepižláte minuty protivníka jen abyste zjistili kombo. Zdejší systém je tradičnější, transparentnější a svižnější. Nabíjíte si ukazatel a jeho doplněním získáte možnost speciálního útoku. Nicméně tou motivační částí je, že dokončením protivníka tímto speciálním útokem získáte bonusové expy a skillové body. Vylevelováním a získáním plošných obyčejných a speciálních útoků a kouzel se stávají souboje stále zajímavějšími. Každá postava má své schopnosti a tak dává smysl si je v průběhu souboje měnit, působí to mnohem organičtěji. Ještě tu jsou další faktory jako ukazatele zhroucení, možnost přeskakování pořadí v kole, nabíjení protivníka a hlavně monumentální souboje v robotech, ale to bych už sem nevtěsnal. Souboje opět nejsou náhodné, znovu můžete soupeře přepadávat a případně je obcházet, ale zde mě bavily až do konce.

Vývoj postav je dalším plusem ve skládačce. Tady je vše na jedné hromadě, kouzla, útoky, pasivní vlastnosti i zvýšení atributů, vše naprosto srozumitelné. Každá postava má unikátní dvě větve vývoje, které si odemyká skillpointy a na konci je ultimátní unikátní schopnost. Vedle toho jsou schopnosti mimo větve a automaticky přidávané podle úrovně. Systém doplňuje celkem statický systém vybavení, not great not terrible. Co stojí za zmínku jsou třeba čipy v robotech, každý robot má omezenou základní desku a každá komponenta zabírá odlišné místo, takže si schopnosti sestavujete tak, aby se vám vešly. Také odměny za odemčení tajných místností jsou mnohem unikátnější, Grind ve hře vůbec není potřeba, strašně jsem se těšil na každou odemknutou schopnost. Je to taková zábavná nadstavba, nové schopnosti jsou motivací samy pro sebe, nikoliv pro potřeby postupu ve hře.

Předchozí díly představily množství postav, témat a mechanismů, které však působily neproniknutelným dojmem. Trojkou se to u mě zlomilo. Už jsem měl postavené základy z těch předchozích dílů, dále je ten systém ve trojce opravdu syntézou toho nejlepšího a dále má rozsáhlou interní databázi pojmů, kde jsem si mohl všechny nejasnosti v systému či příběhu v klidu nastudovat.

V třetím díle došlo k výraznému omezení mechanismů natahování herního času nezábavným způsobem, což je asi chyba žánru celkově. Nicméně pořád tu jsou. Přitom, jak tvůrci překotně vyprávějí příběh, mě to opravdu udivovalo. Vystupování z robota jen pro průchod prázdnou dlouhou chodbou pro stisknutí tlačítka a potom backtracking. Jinde zase postupně odemykáte a procházíte desítky prázdných místností. Když jsem v závěrečném dungeonu pochopil, že jde o závěrečný dungeon, tak bych se chtěl vrátit a doplnit resty. No při představě několikaminutového putování směsicí chodeb jsem si to rozmyslel a raději hru dohrál.

Příběh. Mělo vzniknout šest dílů a podle dvojky soudím, že každý díl se měl zabývat jednou postavou/testamentem (bossem, traumatem minulosti). Nicméně po dvojce to zkrouhli, a tak je trojka napěchovaná cutscénami a souboji s bossy. Určitě je to lépe zvládnuto než mluvícími hlavami v jinak výborném Xenogears, ale některé postavy by si určitě zasloužili mnohem více prostoru. Často si postava v cutscéně s bossem vypráví a ostatní postavy jen čumí a diví se, což působí při opakování poněkud fraškovitě. Velkým plusem je zde pro mě postava Shion, která je zcela netypickou hlavní postavou. Nejen, že je žena, rozhodně není tmelem party. Její sebestřednost a zabejčenost je naprosto skvěle lidská a důležitá pro vyznění příběhu (a ospravedlňuje to změnu vzhledu). Chvílemi jsem ji nesnášel stejně jako jsem miloval čistý nelidský design Kosmos. Závěr je krásně hořkosladký.

Xenosaga III patří mezi nejlepší jrpg, které jsem hrál. Určitě byl můj zážitek postavený i na předchozích dílech a proto doporučuji projít si sérii celou. Musím pochválit příběh, postavy, mechanismy, design a grafiku. Prostředí a hudba jsou takové hit and miss. Pořád tu je potřeba jistá videoherní shovívavost a nadsázka, mezi slabinami je určitá nekonzistence ve vyprávění a umělé natahování herní doby, což však každý vnímá jinak.

Xenosaga je takovým duchovním nástupcem Xenogears. Vedle scifi příběhu, možnosti bojovat ve velkých robotech a pár easter eggů (např: nepovinný boss Big Joe) jsem si nevšiml přímé souvislosti - příběh i svět jsou jiné. Nicméně jelikož jsem jrpg zas tak moc nenahrál, tak budu srovnávat právě s Xenogears.

Největší obavy jsem měl z grafiky a tady musím hru opravdu pochválit. Díky emulátoru jsem si mohl zvýšit pořádně rozlišení a až na menší glitch se stínem z toho plynoucím hra vypadala ve všech pasážích perfektně. Hlavní hrdinové oproti ostatním vypadají jako děti z maškarního plesu, ale přes to jsem se díky příběhu lehce přenesl.

Hra je z velké části interaktivním filmem. Prostě někdy ovládání hráči vezme a vrátí mu jej klidně až po 10 minutách. Na youtube je z těchto frekvencí sestříhán sedmihodinový film. Pocitově je to tak čtvrtina hry. Nebýt emulátoru a možnosti ukládání i v průběhu, asi bych byl pořád někde na začátku:) I samotná hra je víceméně lineární. Není zde pocit volnosti a putování, lokace jdou natvrdo po sobě s tím, že se později do nich můžete vrátit prostřednictvím simulace. To je pro vesmírné rpg poněkud škoda. Bohužel tu není ani žádná možnost rozhodování, pominu-li emailové minihry, kde hledáte nějaký hackery. Miniher tu je docela dost, nejvíc komplikovaná je karetní Xenocard. To je opravdu hra ve hře:) Přiznám se, že nakonec jsem radši vydělával na nového robota u pokeru. Oproti Xenogears je zde kamera statická a lokace přehledné, bloudění je zde pomálu.

Vylepšením oproti Xenogears pro mě byly souboje. Bohužel jsou zde opět dlouhé animace schopností a skillů, nicméně souboje nejsou náhodné, nepřátele vidíte a můžete se jim vyhnout. Také je prostředí do jisté míry interaktivní, můžete třeba nepřítele paralyzovat rozstřelením nějakého kanystru a potom kolem něj proběhnout nebo na něj zaútočit s bonusem. Jinde jsou i stealthové pasáže kde opatrně procházíte mezi reflektory a hlídkami. Ale pokud chcete grindovat, klidně můžete, hra vám v tom nebrání. Získáváním zkušeností získáváte nové útoky a schopnosti, ale i body do Etheru (magie), do schopností (můžete přenést vlastnost předmětu na svou postavu) nebo do vylepšení svých atributů nebo síly útoků. Obtížnost není krvavá a ani nemám pocit, že bych plně pochopil všechny nuance a různé odolnosti. Postavy jsem poctivě vybavoval, lokace prozkoumával, řadovým soubojům jsem se snažil vyhnout a souboje s bossy jsem nějak dal. (All hail Erde Kaiser).

Příběh se točí kolem bojů o moc mezi korporacemi a s mimozemskou rasou popírající časoprostor, Gnosis. Sice se zde řeší závažná témata typu kde začíná a končí lidství, ale i když má příběh řadu dílčích odhalení, tak k nějakému konečnému rozuzlení v prvním díle nedojde. Xenosaga byla totiž původně plánovaná jako hexalogie, nakonec kvůli komerční stagnaci došlo jen k trilogii. Nicméně bych v prvním díle třeba očekával, že mi někdo pořádně vysvětlí využití robotů i z jiného hlediska než jak se do nich v boji přepnout. První díl je opravdu spíše 1.třetina vyrovnaného hokejového zápasu.

Čtvrtou epizodu musím hodnotit hůře než tu předchozí. Obsahu je stejně, adventurní část a hudba jsou pořád fajn, příběh a vtipy sentimentálně béčkové. Takže základ hry dobrý.

Jinak je to ale veliký přehled špatných rozhodnutí. Nejvíc mi ve hře dosud vadilo nadměrné zdlouhavé běhání a pathfinding. S čím přišli tvůrci v tomto díle? S keřovým bludištěm, do kterého se vmotáte a ze kterého se vymotáte po dlouhých minutách. Klikání, směrování hrdiny a běhání do zdi se nelze vyhnout, na lokaci na konci chodíte opakovaně. Nicméně v poslední části hry už přichází něco, o co by se měl zajímat mezinárodní soudní tribunál řešící zločiny proti lidskosti... Po nesnesitelně dlouhých cutscénách a hlášce "ukládat už nelze" přichází "puzzle". Lobotomický na pochopení, naprosto zločinný v provedení. (klikáním sestavujete z mnoha rotujících a otáčejících částí znaky (znak má čtyři části), velká část těch znaků rotuje mimo obrazovku a postupem v puzzlu se stupňovaně ty části různě vyměňují a mizí. Když zkazíte poslední část, sestavujete znak znovu... a znaků je 12) Třeba na to někdo trpělivost, postřeh a zrak bude mít.. Obtížnost easy nijak nepomohla, po půlhodině jsem to v půlce frustrovaně zalomil. Po znovuspuštění znovu projít těch 10 minut cutscén... a po mnoha selhání otrocky namačkat řešení podle youtube... No a přichází rovnou další, tentokrát QTE akční část, kdy bojujete s nepřítelem a pro tento boj získáte najednou schopnosti, které vidíte poprvé a přichází tak pokus-omyl. Pravda, po tom puzzli jsem i tuto ohavnost bral jako vítané vysvobození.

Pátá epizoda stále nevyšla a zřejmě nevyjde. Po závěru té čtvrté mám chuť napsat "bohudík". Nicméně těch pár hodin strávených adventuřením bylo pořád příjemných.

Měl jsem nízká očekávání, ale klobouk dolů. Číňané to dokázali. I já pokořil nějakou metroidvanii. Měl jsem vždy metroidvanie spojené s blouděním, těžkými souboji, procházením už prošlých lokacích. A nenechte se mýlit, i tady si tyto věci užijete... ale když říkám užijete, myslím to pozitivně!

F.I.S.T. s mrzutým králíkem s obří železnou pěstí na zádech má totiž všechny náležitosti a ulehčení moderní hry. Přesněji na mapě vidíte kam jít, kde je úkol. Jsou tam i ikonky vylepšení, který potřebujete na otevření dveří a i procentuální vyjádření, kolik jste v dané lokaci objevili. Dokonce vidíte na mapě i lokace sběratelných věcí. Takže nikdy nejste ztraceni, víte kam jít, víte kde se skrývá nějaké to vylepšení či předmět, víte, kam se nemůžete zatím dostat. Hodně příjemný je i systém cestování a ukládání. Selhání v těžší pasáži či souboji neznamená potrestání záhlavcem vedoucím k frustraci, naopak vás hra konejšivě vrátí do nejbližšího checkpointu a povzbudivě vám doplní životy a velkoryse nabídne vylepšení schopností. Ovládání a animace jsou responzibilní, nikdy nemáte pocit, že byste dělali něco jiného než jste chtěli a chyba byla na straně hry. Souboje jsou opravdu souboje, můžete si leccos ulehčit přizpůsobením se prostředí, ale nakonec stejně prostě nepřítele šrotujete svými bojovými schopnostmi - soupeři nejsou hádanky. Máte k dizpozici velké množství odemykatelných schopností se zbraněmi a možných komb. Všude lze uspět i bez nich i se základními atributy. Hra vás nikdy nepustí tam, kde byste neměli schopnosti.

Grafika a hlavně stylizace jsou výborné. Z ukázek jsem měl prvotní pocit, že se jedná o nějakou neživotnou sterilní generickou hru s roboty. Ale lokace jsou opravdu různorodé, každá z nich má vlastní hudbu, svá pečlivá zákoutí a zapadá do celkového světa. Hlavní městské lokace jsou nádherné, mnohdy vidíte živoucí ulici, jezdí tu doprava, neony blikají, z oken někdo nahlíží... Furcitizens, mluvící zvířata bojující proti útlaku zvířat spojených se stroji. Hra nijak netají své kořeny, jsou tu asijské nápisy a skvělá hudba... zároveň je tu hodně z noiru, velká inspirace jsou 50. léta v Americe. Je tu velké množství postav, dá vám práci vše zkompletovat a odměnou jsou vám nejen dílky do životů a nabíjení schopností, ale i estetické věci, jako je barva vašich zbraní, přehrání další hudby atd.

Pokud bych měl něco vytknout, je to příběh. Nebojte se, není tu žádné konečné vítězství čínského lidu. Příběh je šablonovitý, bez nějakého přesahu, emocí či prokreslení světa. Tady jsem opravdu cítil velikou díru. Nadstavbu, která z dobré hry dělá hru vynikající. Je to velká škoda, připadá mi až neuvěřitelné, že si někdo dal tolik práce v hratelnosti, atmosféře a herní náplni a nedotáhl to. Také zamrzí, že ne všechny dialogy jsou namluveny.

Tak zdá se, že množství obsahu roste každou epizodou exponenciálně. Zatímco první byla za necelou hoďku, druhá už za více než dvě, tak u třetí jsem strávil několik večerů i s občasným juknutím do návodu. Adventurní hádanky už mají totiž dosti pohádkovou logiku a občas musíte i přemýšlet, jak se říká "out of box", jako třeba obracení předmětů v inventáři nebo použití ikonky rozhovoru na samotného protagonistu. The Silver Lining je také taková adventurní "metroidvania", pohybujete se po stejných ostrovech, ale postupem se objevují nová NPC, otevírají se předtím zavřené dveře a zatarasené cesty. O událostech v sérii KQ se toho už i nováček dozví všelicos, Graham komukoliv na potkání vypráví o své rodině a minulosti, někdy té sentimentality bylo až moc. Je tu i akční sekvence, kdy Graham na koni jede a musí ubíhat před nebezpečím a dělat zátarasy, tady to trochu připomíná Dragons Lair. Na konci mi hra spadla, naštěstí je na stránkách hry ke stažení patch a jedná se jen o neherní outro.