Jste zde v roli operátora tísňového volání. Je tu mapa města, několik ikonek ukazující hlídky police, hasičů a záchranky a objevující se ikonky incidentů, ke kterým posíláte pomoc. Občas vyřizujete přímo telefonát. Je zapotřebí odhadnout, zda a jaká služba je potřeba a případně i volatele instruovat, jak hasit požár či dát první pomoc. Rozhovory jsou dabovány, což jsem s ohledem k jinak spartánskému pojetí nečekal. Vedle toho je tu mezi směnami i přípravná část, kdy mezi směnami můžete za utržené peníze z pokut nabírat a vybavovat zaměstnance.

Příběhová linie není moc odlišná od normálního volného hraní, prostě akorát projdete lineárně směny napříč pár americkými městy s pár plánovanými incidenty typu zemětřesení či terorismus a máte dohráno. Samotné incidenty jsou víceméně izolované a vaši zaměstnanci jsou jen panáci - nehrozí, že byste k nim získali nějaký vztah. Co je oproti příběhově silnější konkurenci jako je This Is the Police fajn, je že ani ve volném hraní se nepohybujete na hřišti nějakého fiktivního města, ale jezdíte po opravdových ulicích a může si hrát třeba ve vašem Trutnově či Turnově.  Pokud jste se dokázali vyhnout v životě všem školením, můžete se něco přiučit k první pomoci a chování při požáru. Možnost hraní ve vašem městě je zase fajn pro odhalování, kde je jaká ulice.

Celkově je to slušná hra na odreagování, ovšem po směnách příběhové kampaně(cca 5h) už budete znát všechny telefonáty a možnosti, přichází tak nutně rutina a stereotyp. Není tu nějaký hlubší příběh či hratelnost a úplně mě tak základní verze k přikoupení dlc či novějšího 112 Operator nepřesvědčila.

Adios není hra. Sice zde házíte podkovy, krmíte koně, rybaříte, střílíte z brokovnice či kydáte hnůj, ale nejde neuspět. Má asi hodinu, navzdory tomu jsem se tu hodinu převážně nudil. Mnohé akce byly i přes vodění za ručičku designově nezvládnuté a dvakrát jsem musel restartovat kvůli technickému problému (zůstal jsem zamrzlý na místě, nemohl jsem spustit akci). Když získáte trochu volnosti, můžete se procházet tuctovým domem a dívat se do prázdných šatníků. Příběh budete mít asi pokažený od začátku. Pokud jste si přečetli popis, tak vás už nic nepřekvapí. Jediné, co zčásti ospravedlňuje cenovku, je kompletní dabing.

Provedení je mobilní, generická komiksová grafika, generická hudba. Ten koncept jsem nějak pochopil, zábavný mi ale nepříšel.

Máte nějakou postavu, která zabíjí nepřátele. Pomoci klikání ji můžete pomoci a ubírat nepřátelům život. Po zabití nepřítele seberete najetím kurzoru peníze. Za peníze můžete vylepšovat hrdinu či mu přikoupit dalšího parťáka. Hra se jinak hraje sama.

Xenosaga III je nejlepším dílem série. Ze předchozích dílů syntetizuje a katalyzuje prvky do lepší a svižnější podoby.  

První věci je ve hrách vždy grafika. Jednička se svým komiksovým pojetím občas působila hurvínkovským dojmem neslučitelným se závažnými tématy, dvojka zase byla prostě realističtější nedůsledná obludná kombinace. Trojka je syntéza obou stylů a v rámci PS 2 je hra nádherná. Kamera už také není zoufale statická, v lokacích už tolik neřešíte, kam se dostat a občas se se vytváří krásné scenérie, kde kamera dává hloubku propastím a vzdálenost dálav.

Stěžejní jsou v jrpg souboje. Zde už nepižláte minuty protivníka jen abyste zjistili kombo. Zdejší systém je tradičnější, transparentnější a svižnější. Nabíjíte si ukazatel a jeho doplněním získáte možnost speciálního útoku. Nicméně tou motivační částí je, že dokončením protivníka tímto speciálním útokem získáte bonusové expy a skillové body. Vylevelováním a získáním plošných obyčejných a speciálních útoků a kouzel se stávají souboje stále zajímavějšími. Každá postava má své schopnosti a tak dává smysl si je v průběhu souboje měnit, působí to mnohem organičtěji. Ještě tu jsou další faktory jako ukazatele zhroucení, možnost přeskakování pořadí v kole, nabíjení protivníka a hlavně monumentální souboje v robotech, ale to bych už sem nevtěsnal. Souboje opět nejsou náhodné, znovu můžete soupeře přepadávat a případně je obcházet, ale zde mě bavily až do konce.

Vývoj postav je dalším plusem ve skládačce. Tady je vše na jedné hromadě, kouzla, útoky, pasivní vlastnosti i zvýšení atributů, vše naprosto srozumitelné. Každá postava má unikátní dvě větve vývoje, které si odemyká skillpointy a na konci je ultimátní unikátní schopnost. Vedle toho jsou schopnosti mimo větve a automaticky přidávané podle úrovně. Systém doplňuje celkem statický systém vybavení, not great not terrible. Co stojí za zmínku jsou třeba čipy v robotech, každý robot má omezenou základní desku a každá komponenta zabírá odlišné místo, takže si schopnosti sestavujete tak, aby se vám vešly. Také odměny za odemčení tajných místností jsou mnohem unikátnější, Grind ve hře vůbec není potřeba, strašně jsem se těšil na každou odemknutou schopnost. Je to taková zábavná nadstavba, nové schopnosti jsou motivací samy pro sebe, nikoliv pro potřeby postupu ve hře.

Předchozí díly představily množství postav, témat a mechanismů, které však působily neproniknutelným dojmem. Trojkou se to u mě zlomilo. Už jsem měl postavené základy z těch předchozích dílů, dále je ten systém ve trojce opravdu syntézou toho nejlepšího a dále má rozsáhlou interní databázi pojmů, kde jsem si mohl všechny nejasnosti v systému či příběhu v klidu nastudovat.

V třetím díle došlo k výraznému omezení mechanismů natahování herního času nezábavným způsobem, což je asi chyba žánru celkově. Nicméně pořád tu jsou. Přitom, jak tvůrci překotně vyprávějí příběh, mě to opravdu udivovalo. Vystupování z robota jen pro průchod prázdnou dlouhou chodbou pro stisknutí tlačítka a potom backtracking. Jinde zase postupně odemykáte a procházíte desítky prázdných místností. Když jsem v závěrečném dungeonu pochopil, že jde o závěrečný dungeon, tak bych se chtěl vrátit a doplnit resty. No při představě několikaminutového putování směsicí chodeb jsem si to rozmyslel a raději hru dohrál.

Příběh. Mělo vzniknout šest dílů a podle dvojky soudím, že každý díl se měl zabývat jednou postavou/testamentem (bossem, traumatem minulosti). Nicméně po dvojce to zkrouhli, a tak je trojka napěchovaná cutscénami a souboji s bossy. Určitě je to lépe zvládnuto než mluvícími hlavami v jinak výborném Xenogears, ale některé postavy by si určitě zasloužili mnohem více prostoru. Často si postava v cutscéně s bossem vypráví a ostatní postavy jen čumí a diví se, což působí při opakování poněkud fraškovitě. Velkým plusem je zde pro mě postava Shion, která je zcela netypickou hlavní postavou. Nejen, že je žena, rozhodně není tmelem party. Její sebestřednost a zabejčenost je naprosto skvěle lidská a důležitá pro vyznění příběhu (a ospravedlňuje to změnu vzhledu). Chvílemi jsem ji nesnášel stejně jako jsem miloval čistý nelidský design Kosmos. Závěr je krásně hořkosladký.

Xenosaga III patří mezi nejlepší jrpg, které jsem hrál. Určitě byl můj zážitek postavený i na předchozích dílech a proto doporučuji projít si sérii celou. Musím pochválit příběh, postavy, mechanismy, design a grafiku. Prostředí a hudba jsou takové hit and miss. Pořád tu je potřeba jistá videoherní shovívavost a nadsázka, mezi slabinami je určitá nekonzistence ve vyprávění a umělé natahování herní doby, což však každý vnímá jinak.

Xenosaga je takovým duchovním nástupcem Xenogears. Vedle scifi příběhu, možnosti bojovat ve velkých robotech a pár easter eggů (např: nepovinný boss Big Joe) jsem si nevšiml přímé souvislosti - příběh i svět jsou jiné. Nicméně jelikož jsem jrpg zas tak moc nenahrál, tak budu srovnávat právě s Xenogears.

Největší obavy jsem měl z grafiky a tady musím hru opravdu pochválit. Díky emulátoru jsem si mohl zvýšit pořádně rozlišení a až na menší glitch se stínem z toho plynoucím hra vypadala ve všech pasážích perfektně. Hlavní hrdinové oproti ostatním vypadají jako děti z maškarního plesu, ale přes to jsem se díky příběhu lehce přenesl.

Hra je z velké části interaktivním filmem. Prostě někdy ovládání hráči vezme a vrátí mu jej klidně až po 10 minutách. Na youtube je z těchto frekvencí sestříhán sedmihodinový film. Pocitově je to tak čtvrtina hry. Nebýt emulátoru a možnosti ukládání i v průběhu, asi bych byl pořád někde na začátku:) I samotná hra je víceméně lineární. Není zde pocit volnosti a putování, lokace jdou natvrdo po sobě s tím, že se později do nich můžete vrátit prostřednictvím simulace. To je pro vesmírné rpg poněkud škoda. Bohužel tu není ani žádná možnost rozhodování, pominu-li emailové minihry, kde hledáte nějaký hackery. Miniher tu je docela dost, nejvíc komplikovaná je karetní Xenocard. To je opravdu hra ve hře:) Přiznám se, že nakonec jsem radši vydělával na nového robota u pokeru. Oproti Xenogears je zde kamera statická a lokace přehledné, bloudění je zde pomálu.

Vylepšením oproti Xenogears pro mě byly souboje. Bohužel jsou zde opět dlouhé animace schopností a skillů, nicméně souboje nejsou náhodné, nepřátele vidíte a můžete se jim vyhnout. Také je prostředí do jisté míry interaktivní, můžete třeba nepřítele paralyzovat rozstřelením nějakého kanystru a potom kolem něj proběhnout nebo na něj zaútočit s bonusem. Jinde jsou i stealthové pasáže kde opatrně procházíte mezi reflektory a hlídkami. Ale pokud chcete grindovat, klidně můžete, hra vám v tom nebrání. Získáváním zkušeností získáváte nové útoky a schopnosti, ale i body do Etheru (magie), do schopností (můžete přenést vlastnost předmětu na svou postavu) nebo do vylepšení svých atributů nebo síly útoků. Obtížnost není krvavá a ani nemám pocit, že bych plně pochopil všechny nuance a různé odolnosti. Postavy jsem poctivě vybavoval, lokace prozkoumával, řadovým soubojům jsem se snažil vyhnout a souboje s bossy jsem nějak dal. (All hail Erde Kaiser).

Příběh se točí kolem bojů o moc mezi korporacemi a s mimozemskou rasou popírající časoprostor, Gnosis. Sice se zde řeší závažná témata typu kde začíná a končí lidství, ale i když má příběh řadu dílčích odhalení, tak k nějakému konečnému rozuzlení v prvním díle nedojde. Xenosaga byla totiž původně plánovaná jako hexalogie, nakonec kvůli komerční stagnaci došlo jen k trilogii. Nicméně bych v prvním díle třeba očekával, že mi někdo pořádně vysvětlí využití robotů i z jiného hlediska než jak se do nich v boji přepnout. První díl je opravdu spíše 1.třetina vyrovnaného hokejového zápasu.

Čtvrtou epizodu musím hodnotit hůře než tu předchozí. Obsahu je stejně, adventurní část a hudba jsou pořád fajn, příběh a vtipy sentimentálně béčkové. Takže základ hry dobrý.

Jinak je to ale veliký přehled špatných rozhodnutí. Nejvíc mi ve hře dosud vadilo nadměrné zdlouhavé běhání a pathfinding. S čím přišli tvůrci v tomto díle? S keřovým bludištěm, ze kterého se vmotáte a vymotáte po dlouhých minutách. Klikání, směrování hrdiny a běhání do zdi se nelze vyhnout, na lokaci na konci chodíte opakovaně. Nicméně v poslední části hry už přichází něco, o co by se měl zajímat mezinárodní soudní tribunál řešící zločiny proti lidskosti... Po nesnesitelně dlouhých cutscénách a hlášce "ukládat už nelze" přichází "puzzle". Lobotomický na pochopení, naprosto zločinný v provedení. (klikáním sestavujete z mnoha rotujících a otáčejících částí znaky (znak má čtyři části), velká část těch znaků rotuje mimo obrazovku a postupem v puzzlu se stupňovaně ty části různě vyměňují a mizí. Když zkazíte poslední část, sestavujete znak znovu... a znaků je 12) Třeba na to někdo trpělivost, postřeh a zrak bude mít.. Obtížnost easy nijak nepomohla, po půlhodině jsem v půlce frustrovaně zalomil. Po znovuspuštění znovu projít těch 10 minut cutscén... a po mnoha selhání otrocky namačkat řešení podle youtube... No a přichází rovnou další, tentokrát QTE akční část, kdy bojujete s nepřítelem a pro tento boj získáte najednou schopnosti, které vidíte poprvé a přichází tak pokus-omyl. Pravda, po tom puzzli jsem i tuto ohavnost bral jako vítané vysvobození.

Pátá epizoda stále nevyšla a zřejmě nevyjde. Po závěru té čtvrté mám chuť napsat "bohudík". Nicméně těch pár hodin strávených adventuřením bylo pořád příjemných.

Měl jsem nízká očekávání, ale klobouk dolů. Číňané to dokázali. I já pokořil nějakou metroidvanii. Měl jsem vždy metroidvanie spojené s blouděním, těžkými souboji, procházením už prošlých lokacích. A nenechte se mýlit, i tady si tyto věci užijete... ale když říkám užijete, myslím to pozitivně!

F.I.S.T. s mrzutým králíkem s obří železnou pěstí na zádech má totiž všechny náležitosti a ulehčení moderní hry. Přesněji na mapě vidíte kam jít, kde je úkol. Jsou tam i ikonky vylepšení, který potřebujete na otevření dveří a i procentuální vyjádření, kolik jste v dané lokaci objevili. Dokonce vidíte na mapě i lokace sběratelných věcí. Takže nikdy nejste ztraceni, víte kam jít, víte kde se skrývá nějaké to vylepšení či předmět, víte, kam se nemůžete zatím dostat. Hodně příjemný je i systém cestování a ukládání. Selhání v těžší pasáži či souboji neznamená potrestání záhlavcem vedoucím k frustraci, naopak vás hra konejšivě vrátí do nejbližšího checkpointu a povzbudivě vám doplní životy a velkoryse nabídne vylepšení schopností. Ovládání a animace jsou responzibilní, nikdy nemáte pocit, že byste dělali něco jiného než jste chtěli a chyba byla na straně hry. Souboje jsou opravdu souboje, můžete si leccos ulehčit přizpůsobením se prostředí, ale nakonec stejně prostě nepřítele šrotujete svými bojovými schopnostmi - soupeři nejsou hádanky. Máte k dizpozici velké množství odemykatelných schopností se zbraněmi a možných komb. Všude lze uspět i bez nich i se základními atributy. Hra vás nikdy nepustí tam, kde byste neměli schopnosti.

Grafika a hlavně stylizace jsou výborné. Z ukázek jsem měl prvotní pocit, že se jedná o nějakou neživotnou sterilní generickou hru s roboty. Ale lokace jsou opravdu různorodé, každá z nich má vlastní hudbu, svá pečlivá zákoutí a zapadá do celkového světa. Hlavní městské lokace jsou nádherné, mnohdy vidíte živoucí ulici, jezdí tu doprava, neony blikají, z oken někdo nahlíží... Furcitizens, mluvící zvířata bojující proti útlaku zvířat spojených se stroji. Hra nijak netají své kořeny, jsou tu asijské nápisy a skvělá hudba... zároveň je tu hodně z noiru, velká inspirace jsou 50. léta v Americe. Je tu velké množství postav, dá vám práci vše zkompletovat a odměnou jsou vám nejen dílky do životů a nabíjení schopností, ale i estetické věci, jako je barva vašich zbraní, přehrání další hudby atd.

Pokud bych měl něco vytknout, je to příběh. Nebojte se, není tu žádné konečné vítězství čínského lidu. Příběh je šablonovitý, bez nějakého přesahu, emocí či prokreslení světa. Tady jsem opravdu cítil velikou díru. Nadstavbu, která z dobré hry dělá hru vynikající. Je to velká škoda, připadá mi až neuvěřitelné, že si někdo dal tolik práce v hratelnosti, atmosféře a herní náplni a nedotáhl to. Také zamrzí, že ne všechny dialogy jsou namluveny.

Tak zdá se, že množství obsahu roste každou epizodou exponenciálně. Zatímco první byla za necelou hoďku, druhá už za více než dvě, tak u třetí jsem strávil několik večerů i s občasným juknutím do návodu. Adventurní hádanky už mají totiž dosti pohádkovou logiku a občas musíte i přemýšlet, jak se říká "out of box", jako třeba obracení předmětů v inventáři nebo použití ikonky rozhovoru na samotného protagonistu. The Silver Lining je také taková adventurní "metroidvania", pohybujete se po stejných ostrovech, ale postupem se objevují nová NPC, otevírají se předtím zavřené dveře a zatarasené cesty. O událostech v sérii KQ se toho už i nováček dozví všelicos, Graham komukoliv na potkání vypráví o své rodině a minulosti, někdy té sentimentality bylo až moc. Je tu i akční sekvence, kdy Graham na koni jede a musí ubíhat před nebezpečím a dělat zátarasy, tady to trochu připomíná Dragons Lair. Na konci mi hra spadla, naštěstí je na stránkách hry ke stažení patch a jedná se jen o neherní outro.

Druhá epizoda je mnohem lepší než první, kterou odteďka budu brát jen jako jakési intro. Hřiště hry se řádně rozšířilo a po Zelených ostrovech hledáte tři ingredience pro lék. Konečně je tu i klasické adventuření, i když více času pořád strávíte putováním a pokecem než přemýšlením a zkoušením. Příběh začíná být zajímavý, dovídáte se více o tom, čemu čelíte. V duchu legendární série tu jsou i nějaká úmrtí a vtipy, je tu i nějaká narážka na Robertu nebo Gabriel Knighta. Překvapivý je pro mě emocionální dopad, je vidět že Graham je už "ctihodným kmetem" a říká samá známá, ale pravdivá moudra:) Na třetí epizodu se těším mnohem víc než jsem si po první epizodě myslel.

Epizoda mi trvala přes 2h. Nejvíc mě potrápilo najít přechod lokace vesnice. Její druhou část s obchodníky jsem objevil náhodou a už byl zoufalý, kam jít dál.

Pokud jste nehráli celou sérii a vaši hlavní vzpomínkou na King´s Quest je protagonista Graham s hučkou u hradu s příkopem plným krokodýlů tak budete už intrem zcela zmateni. Probíhá svatba(?) s mnoha postavama, které byste asi měli znát, to naruší nějaký černokněžník, začaruje uspáním krále(?) a jeho sestru(?) a šedivý týpek(?), prý jejich otec, nasazuje svoji hučku (aha, Graham!) a vyráží za jejich záchranou.

Technická stránka hry není vrcholem doby, ale asi adekvátní okolnostem vzniku hry. Horší je, že naplněný hrad a okolí z intra zejí prázdnotou a nic není horšího v adventuře než prozkoumávat prázdnotu. Za celou epizodu seberete tři předměty a váš jediný adventurní počin je zaplatit převozníkovi. Jinak se jedná o běhání po cestě a několik nezajímavých rozhovorů. Příběhově mi přišlo smutné, že hrdinské skutky Grahama se nijak neprojevily na respektu postavy a musí se jako slavný hrdina a otec krále(?) dalších postav doprošovat a uplácet, aby se mu vůbec věnovali.

Epizoda mi zabrala asi hodinu. Popravdě jsem zklamán. Čekal jsem toho obsahu více, chápu že jde o úvod a Grahamovi není po ztrátě dětí do zpěvu, ale pořádné vtipy a zajímavé lokace ke zkoumání mi chyběly. Snad se to dalšími epizodami zlepší.

Měl jsem připraven traktát o hrách z univerza Das Schwarze Auge a adventurách od Daedalic a adventurních mechanismech, ale vše jsem smazal, protože by se v delším textu utopilo v čem je Memoria výjimečná a tak radši zdůrazním pár větami důležité atributy, protože technicky se jedná o řemeslnou, nicméně obyčejnou adventuru.

Tvůrcům se zde scénaristicky povedlo téměř vše. Dokázali navázat na předchozí díl, přidat novou linku a vyvážit tempo vyprávění a adventuření. Není zde pasáž, kde by člověk ztratil nit a zároveň je zde spousta míst, kde člověk hledá cestu. Hra má spád aniž by se zpronevěřila samotnému hraní. To je i díky mechanismu kouzlení, které i na omezeném hřišti umožňuje různá řešení. Příběh je také vyvážen, je zde dost humoru a zároveň spoustu námětu na přemýšlení. Má svou hloubku a přesah, přitom se v něm člověk neztrácí a děj postupně graduje a zároveň dává nový význam již proběhlým událostem. Docela mě potěšily i achievementy a narážky na jiné hry studia.

Moje výtky jsou subjektivní. Malby a animace mi přišly občas německy kýčovité (co je to kýč?), občas zaškobrtne anglický dabing (vnímal jsem, že herci na sebe nereagují), hudba je nevýrazná, hra mi na úvodních titulcích padala (pomohlo je přeskočit). Postavy mě občas i štvaly, jejich charaktery a aspirace se rvaly s mým světonázorem a řešeními, co jsem měl v hlavě. Vše je ale lepší než to bylo u The Dark Eye: Chains of Satinav a celkově je to za mě dosud nejlepší adventura od Daedalic.

Pořádných rubaček je na PC málo a tak jsem se docela na tento žánr těšil. V této se zhostíte role Války, jednoho z jezdců Apokalypsy. Začátek je vskutku epický, spadnete doprostřed typického amerického velkoměsta uprostřed všeobecného chaosu. Lidé prchají, domy se hroutí a různá démonická a nebeská stvoření se navzájem rubou. Brzy jste však povoláni nahoru k soudu, obligátně jsou vám sebrány schopnosti a vracíte se už na zpustošenou zemi po apokalypse. Po úvodní atraktivní lokaci, kdy jsem byl opravdu navnaděn ničit zemi nebo ji chránit mě tak už čekali jenom různorodé, ale nudné lokace typu zapovězený chrám, zapovězený hřbitov, zapovězené stoky, zapovězená poušť,...které už byly vylidněné, bez života a motivace.

Ani ta akce nakonec nebyla tak super jak jsem si myslel. Animace a stylizace boje jsou skvělý, o tom žádná. Avšak paradoxně většinu času běháte dlouhými chodbami nebo řešíte environmentální puzzly, spojené s postupně získávaným vybavením. Nepřátelé jsou kanonfutr, dost se opakují a není žádná pořádná hudba či prvky navíc, co by tomu daly šťávu. Trochu se vymykají občasné bossfighty, nicméně většina jsou podané jako další puzzle spíš než o férový souboj. Pořádný souboj vás čeká jen jeden Uriel. Jak máte různá komba, kterými se můžete v RPG systému vylepšovat, tak nikde není žádný ukazatel číslíček, kolik vlastně dáváte dmg a tak mi chyběla i motivace nějaké speciální útoky používat, protože jsem nebyl přesvědčen o jejich efektivitě. K tomu tu jsou neduhy známé z konzolových konverzí, systém ukládání pomocí checkpointů, které vás mnohdy vyflusne zmatené do minulosti a doprostřed respawnovaných nepřátel. Nebo velmi nepříjemný systém přepínání zbraní, kdy po jistém počtu předmětů jsem musel zdlouhavě nastavovat v menu cože to vlastně potřebuju.

Grafická komiksová stylizace postav mi nevadila, k epickým postavám mytologie a k procítěným jednoduchým větám o povinnosti a spravedlnosti mám slabost. Nicméně příběh byl klišoidní a bez nápadu. Jsem si vědom, že toto je první díl a už asi tvůrci měli v hlavě další pokračování, kde by se to prohlubovalo a stupňovalo. Nicméně hlavní postava byla suchá, příběh i přes svou jednoduchost je podán nesrozumitelně. Nepochopil jsem, proč chybí další jezdci apokalypsy, proč je Válka "dishonored", o co vlastně v tom světě jde. Chyběla motivace, chybí pořádný záporák, kterýho byste chtěli opravdu brutálně zakončit jako to Válka dělá běžně. Pocitově je hra výrazně delší než je reálně strávený čas.

Na závěr bych rád své vysoké hodnocení obhájil. Spousta mých výtek je ryze subjektivních, vycházejících z přestřelených očekávání. Jak jsem zmínil výše, áčková rubačka je opravdu na pc výjimečná. Pro lidi, co chtějí za jezdce apokalypsy přemisťovat bedýnky, směrovat paprsky zrcadly či řešit portálové puzzle se může jednat o fajn prvky. Nicméně já chtěl za epické hudby bortit lidská města.

Syberia 3 pokračuje v kouzelné vizi Benoita Sokola, který ve fascinaci východní Evropou a mrazivých dálav vymyslel atmosférický svět, kde hrají prim mechanické automatony a melancholie pusta a chladu. Střet civilizace s přírodou dává člověku materiál na přemýšlení. Prostředí se povedlo, pro fanoušky se jedná o návrat do toho světa, nicméně má tento počin co říci nefanouškům?

Netradičně věnuji odstavec ovládání. Přejít z klasické 2D point and click adventury na primární ovládání gamepadem považuji za kontroverzní, ale legitimní rozhodnutí tvůrce. Nicméně Syberia 3 se neovládá dobře ani jedním. I s gamepadem jsem zápasil, často bylo potřeba u různých mechanismů přesné nastavení úhlu nějaké páčky a to bylo mnohem pohodlnější myší. Též pohyb v intentáři je náročný, k poslednímu a nejčastěji používanému předmětu se dostanete postupným přeskrolováním všech předmětů. Pořád jsem se musel s postavou a jejím pohledem natáčet abych vyvolal příslušnou ikonku. Nakonec jsem sahal střídavě na gamepad i myš, protože se podle situace hodilo vždy něco jiného a minimálně jsem byl nucen myší odklidit neustále překážející kurzor. Mnohé puzzle mají několik vrstev, kdy se přibližujete a oddalujete k jednotlivým částem, nakonec se mi mnohdy stalo, že jsem se takto natáčel opakovaně, protože jsem si spletl jaká ikonka k čemu patří. Zmatečné je i to, že někdy s něčím otočíte a hned se něco stane, jindy akce nastane až když páčku pustíte. Mechanismy strojů volají po zpětné vazbě na gamepadu, leč žádných jsem si ale nevšiml.

Automatické ukládání je další bolest. Děje se většinou na začátku cutscény, takže vidíte stejnou scénu opakovaně. Cutscény jsou časté, dlouhé, nepřeskočitelné a občas interaktivní. Pokud není uložení s cutscénou, potom se můžete vydat opět sbírat předměty, které vám z inventáře zmizely a zopakovat si akce, které jste už dělali. Oproti dojmům ze skromného Telltale like úvodu v léčebně tu jsou v duchu původní série dlouhé pusté lokace a neohrabaný pohyb hrdinky. Pusté lokace a neohrabané pohyby hrdinky jsou však nyní rozparcelované do mnoha částí rozdělených změnami kamery. Kamery, která vám při pohybu hází klacky pod nohy, často jsem po její změně, abych se zorientoval a nevrátil do předešlé obrazovky, musel zastavit. Jindy postavu za jinými objekty ani nevidíte a tak nevíte pořádně kam mířit, moje Walker neustálé walkovala do viditelných či neviditelných zdí. Největším problémem jsou tradičně schody a stísněné platformy nebo když jste někde v dáli od kamery na větší lokaci. Každá změna interiéru, byť jedna místnost, znamená obrazovku nahrávání s běhajícím sněžným pštrosem. Ten je pěkně animován, no mám ho vypálený do sítnice. Někdy v nahrávací obrazovce strávíte déle než v nahrávané lokaci.

Příběhový oblouk s navázáním na předchozí díl a mnohé pasáže typu útěku působí nechtěně parodicky. Většina vedlejších postav, hlavně záporáci, jsou neživotaschopné komické figurky. Jediné moje vysvětlení je, že to mělo posílit můj vztah ke Kate a strojům. Grafika je na obrázcích fajn, v pohybu je to už horší. Je nečekaně náročná, animace kolísají, občas mizí textury, asi dvakrát mi hra zamrzla, modely postav se neustále opakují. Ve výběru anglického dabingu se s tím nemazali, žádný pokus o přízvuk, často mi přišlo, že se baví dva stejní lidé a věk postav nehrál ve výběru dabérů žádnou roli. Ve hře je čeština slušné jazykové úrovně, ale s překlepy ("automatickú uložení"). Rád bych i něco pochválil... Je tu pěkná ústřední hudba. Atmosféra lokací je fajn a příběh má své roztomilé momenty. Technicky vzato je hra dohratelná. Ve své podstatě se jedná opravdu o unikátní počin, spojení nádherné vize s absolutní technickou neschopností za obrovskou cenovku. V obchodech bývá zlevněná o 90%, dva dolary už jsou férová cena. I tak bych hru doporučil jen pro skalní fanoušky série.

K Unreal jsem přistupoval bez nostalgie a bez nějakého velkého očekávání. Bral jsem to spíše jako příležitost se vrátit o více než dvě dekády do minulosti a objevit střípek historie Epic Games a Unreal enginu. Hodně mě zezačátku překvapilo, že se z velké části nejedná o frenetickou akci plnou kosení nepřátel. Většinu času jsem se strávil procházením a hledáním cesty (někdy až moc zdlouhavý). Pečlivě umístění nepřátelé byli spíše dílem skládačky prostředí než náhodně poskládaní panáci na kosení. Připomenulo mi to jako když jsem jako náctiletý s překvapením zjistil, že první Rambo není o hromadném zabíjení ale je to spíše psychosociální drama. Později ovšem hra řádně přitvrdí a nestíhal jsem se ohánět. Nicméně tady mohu docenit, že lze i trochu stealthovat, někdy se vyplatí nepřátele ignorovat. Vedle toho se objevují i čtyřrucí místní obyvatelé, které jsem se snažil i za cenu ztráty vlastního života chránit, za což jsem byl někdy odměněn otevřením nějaké skryté zásobárny. Jsou tu i kryptické texty směřující vaše putování i dávající vám příležitost si domýšlet příběh. Neurazí, ale ani nejsou hlavním motorem. Úrovně jsou monumentální, spolu s grafickými efekty (voda je oproti dobové konkurenci nádherná) ždímají maximum tehdejších technických možností. Je vidět, že hra byla budovaná jako technologický benchmark své doby, tak trochu jako třeba první Far Cry o pár let později. Na pocit ze střelby a možnosti interakce s okolím jsem v průběhu hraní změnil názor. Zezačátku mi přišly průměrné, postupem času jsem však ocenil, že výběr zbraně a různé mody střelby se hodí měnit podle situace. Když jsem nepřátele pronásledoval až pod vodu a zjistil jsem, že ten výbušný sliz z mé zbraně najednou stoupá ke mně tak to byl jeden z nejlepších herních zážitků (před smrtí) :)

Survival hry moc nemusím, mám svých problémů dost. A tohle je opravdu depresivní hra, kdy se na začátku lze dostat do spirály smůly a špatných rozhodnutí bez nadějí na budoucnost. Navíc přežívání ve válečném městě jde dosti vztáhnout na reálné osudy (například Táni Savičevové) a připomene, že válka není jen o obětech a hrdinství vojáků. Velmi si vážím nápadu a sdělení, nicméně občas mi bylo hraní až nepříjemné.

Žánrem je hra 2d kombinací sims a plošinovky. Nabízí znovuhratelnost, protože gameplay má svá specifika díky náhodným počátečním lokacím a složení party. Na druhou stranu mechanismy jsou vždy stejné a vcelku omezené. Základem přežití je crafting a přiměřená opatrnost při hledání surovin v noci. Cílem je vybudovat si ekonomickou soběstačnost kdy zajistíte základní potřeby své skupiny a směnou nahradíte výpadky.

Příběh je tu trochu vedlejší, postavy mají svou minulost, průběhem hraní o nich něco málo zjistíte. Občas při nočním hledání surovin narazíte na něco, co řekne něco o životě bývalých obyvatel. Jsou tu náhodné události, kdy k vám občas někdo přijde pomoci či požádat o pomoc, herně je to obvykle jen ztráta člena na den za odměnu. Fajn je také radio, ze kterého můžete zjistit vývoj pro následující dny. Vše ale spíš dotváří atmosféru než že by bylo vaším motorem. Vaším motorem je přežít.

2D Grafika nádherně sedí, krásně realistické černobílé rozanimované náčrty. Postavy se pohybují se podle stavu, například unavení či ranění se pohybují jinak než zdraví. Zádumčivá hudba se trochu opakuje, ale dotváří atmosféru bezútěšnosti. S ovládáním jsem měl občas problém, jelikož se hra automaticky ukládá až po dni, tak si musíte dát aspoň zpočátku hodně pozor abyste se neuklikli, ať už pří nočním výběru lokace/vybavení na ni či při činnosti v samotné lokaci.

Daedalic, pro mě spíš vydavatel adventur, a logo studia se zvukem a vizuálem uřvaného děcka (nejhorší logo strategií ever) mou důvěru moc nevzbuzovaly. Nakonec je to ale první hra svého druhu, kterou jsem dokázal dohrát... 

Líbila se mi specializace postav, kde jednotlivé postavy sice mají každá své 1-2 schopnosti, zároveň však zde nejsou nelogické absurdity, které mě v minulosti sířily třeba v Commandos, kdy někteří elitní vojáci neuměli odtáhnout tělo, řídit nebo plavat. To dává zdejším misím pestrost řešení a snižuje jinak vysokou obtížnost. Zároveň se mise odehrávají v různých prostředích, v noci si hlídáte světla, ve sněhu zas stopy, někde můžete způsobovat nehody, využít dopravy nebo tajných cest. Ocenil jsem i achievementy a statistiky po každé misi, ze kterých třeba šlo vyčíst co zkusit příště či jaké schopnosti a postavy jsem využíval nejvíce.

Postavy jsou vůbec povedené a nevyprávějí příběh jenom svými krátkými noži, komunikují mezi sebou, vtipkují a to v profesionálním japonském dabingu. Hra není jen slepenec misí. Příběh není nic světoborného, ale má svůj začátek, zápletku i konec, komické i tragické časti. Což je na strategii pořád nadstandard. Celkově mi zasazení do středověkého Japonska pro plížení a tichou likvidaci sedí nejvíce.

Měl bych-li něco vytknout, je to kamera a pathfinding. Občas postavy skončí tam, kde jste je nechtěli. Ještě že je tu to neomezené ukládání... škoda že ve hře není statistika kolikrát jsem quicksave a quickload použil:)

Jednohubka, která zpracovává ranou povídku Dagon. Tato hra není adventurou, ba ani walking simulatorem. Prostě odklikáváte text, sledujete obraz a jediná interaktivita je možnost se rozhlížet a objevit tak z bodů nějakou informaci z Lovecraftova díla/života či posun dál. Hlavní silou je zde obraz a text.

Samotná povídka je jedna z nejkratších, myslím že v knihách má do deseti stran. Narozdíl od některé pozdější tvorby tak útočí přímo na solar a ukazuje sílu Lovecraftova vyprávění. Doporučuji klidně jako první povídku autora, protože nemusíte znát celý Cthulhu Mythos, abyste ji docenili.

Zpracování je povedené, zároveň si to přeci jen umím představit ještě o kousek vyšperkovanější. Například mi přišly některé obrazovky navíc, hudba/zvuky mohly atmosféru navazovat ještě o něco víc. Co musím naopak pochválit je 3D vizuální zpracování a velmi povedené namluvení. Doporučuji hrát s ovládačem, ať máte o jeden smysl navíc.

Hra mi zabrala přibližně 45 minut.

Adventurní naplň je velmi podobna předchozímu Detention. Místo nějakých složitých kombinací předmětů máte většinou 1-3 věci na 1-3 aktivní místa, takže prakticky nejde sejít z cesty. Devotion však je z vlastního pohledu, což přináší mnohem větší imerzi a rozměr. Většina hry se pohybujete v jednom bytě a cestujete mezi třemi obdobími života jedné rodiny, z toho si nějakým způsobem dáváte dohromady příběh.

Velkou devizou jsou reálie, byt je opravdu detailní, v televizi běží fiktivní pořady a je tu množství textů a fotografií. Je to trochu jako když navštívíte výstavu jak se žilo v Československu za normalizace. Zatímco Detention byla kritická k tehdejšímu autoritativnímu režimu a příběh byl archetypem neobětované lásky, Devotion spíše kritizuje obecné tmářství společnosti, od náboženství, sociálního postavení a nedůvěry v pokrok a příběh je do jisté míry otevřený interpretaci. Ke konci hry musíte projít očistcem, málokterá hra zpracovala spirituální zážitek tak dobře. Potěší i třeba 2d miniadventura alias vyprávění pohádky nespolehlivým vypravěčem.

Grafika je fajn, kvitoval jsem, že jsem si opravdu mohl prohlížet detaily a třeba fotografie nebo knihy není jen rozmazané cosi. Obyčejné lekačky na mě nefungovaly, ale když se byt mění a figuríny pohybují a já se bojím otočit tak už to pro mě bylo příjemné mrazení. Ústřední písnička mi poprvé přišla otravná, no postupně času se ukázala opravdu vlezlá a nemohu ji pustit z hlavy:) Dabing je špičkový, zvuky nic moc. Zabrala mi asi 6h, přesný čas nevím. Devotion totiž byla kvůli kritice čínských hráčů vaporizována ze všech launcherů.

Určitě doporučuji všem adventuristům, co dokáží zkousnout 3d, linearitu a nějaké to mrazení v zádech.

Nechápu, jak mi hra mohlo tak dlouho unikat pod radarem. Hned jak jsem se o hře dozvěděl jsem, jal jsem se instalovat. Už na uživatelském rozhraní je vidět inspirace Gabriel Knightem a v průběhu hraní se objeví i velké podobnosti v zasazení a adventurních postupech.

Metaphobia je opravdu klasická point and click adventura a podobně jako původní GK má logické postupy s pár špeky souvisejícími s šifrováním zpráv. Tyto puzzly jsou opravdu trochu náročné a hlavně zdlouhavé. V zásadě ale je validní i postup všechno na všechno, protože hrdina má občas vtipnou hlášku a je to jedna z mála vtipných věcí ve hře. A když hrdina nic neřekne, stačí vám vaše představivost... Občas tu je také pixelhunting, ale obrazovek je pouze pár.

Děj je zasazen do 90.let a zezačátku to vypadá na politický thriller s pátráním po vrazích vlastního otce. Zvolená paleta barev a celková atmosféra evokuje chladné severské detektivky a dává tušit, že hrdinu nic moc dobrého nečeká. Samotný hrdina je samotář, izolující se od rodiny a přátel. V průběhu se zápletka rozvíjí v duchu konspirační teorie o božstvech/mimozemšťanech řídících nás od nejstarších dějin lidstva a la Erich von Däniken.

Grafika se mi líbila, hlavně obrázky nebo byt hlavního hrdiny dýchají atmosférou. Trochu horší to je se zvoleným prostředím a paletou, vše je depresivně statické. Z toho mě příjemně vytrhávala občasná rotoskopická animace postav, například hned na začátku jak přijede dcera s taškou a usadí se na posteli je naprostě realistické. Hudba je povedená, zvuků jsem si téměř nevšiml. Naprosto nečekanou devizou je kompletní dabing.

Celkově bych hru doporučil všem, co mají rádi temné klasické adventury. Hra má kvality těch komerčních a zabrala mi něco přes 8h. Na druhou stranu hlavní hrdina mi k srdci nepřirostl a čekal jsem i zajímavější lokace.

Jako point and click adventura s inventářem je to jednoduché. Předměty jsou různé ale plní víceméně roli klíčů, většinou když najdete aktivní místo, tak už víte jaký předmět hledáte a naopak. V tomto ohledu více hrou kráčíte šipkami nalevo či napravo. Jsou tu však asi i 2-3 drsný puzzle, kdy třeba máte po paměti vybrnkat na piano melodii. No a jsou tu i jemné stealth prvky, kdy se musíte vyhýbat duchům tím že zadržujete dech nebo odvracíte zrak, ale není to nosný herní prvek a rozhodně bych nerad, aby to nějaký adventurista bral jako důvod se hře vyhnout. Věřte mi, vím o čem mluvím, tady je to v pohodě. Hodně se mi líbil i poznámkový blok a občas přišla nečekaně vhodná nápověda. Zklamalo mě, že nešlo hru ovládat gamepadem.

Nebýt Cat Lady tak bych byl ještě nadšenější. Takhle to byla pro mě "jen" dobrá jednohubka, co přináší navíc něco z historie a kultury Čínské republiky. Zápletka je archetypální a přitom zasazená do tamních reálií, vůbec se nedivím, že tak dobrý námět dal vzniknout filmu. Atmosféra s pomocí grafických efektů a zvuků je velmi silná a sugestivní, na druhou stranu opravdu jsem se ve hře leknul tak jednou. Což mi ale nevadilo:)

Ani nevím, jak se tato v Linuxu vyvíjená freeware nápodoba Wacky Wheels nebo Mario Kart do mého seznamu "Chci si zahrát" dostala. Asi jsem si chtěl prostě arkádové závodění motokár vyzkoušet.

Statická grafika menu a prkenné animace mají dost indie hrany, vzbouzející dojem retra až parodie. Dává tušit, že hra je vyvíjena dvacet let a zadarmo. Samotné závody a mechanismy kolem nich jsou však překvapivě funkční. Konkrétně tratě jsou jedna lepší než druhá a daly mi vzpomenout na to nejlepší ze zlaté éry Need for Speed. Různorodé a atmosférické prostředí s často s různými cestami a zákrutami a díky protivníkům často velmi dynamická a napínavá hra, navíc tu je ještě k tomu sedící hudba. Modů je hned několik od příběhového modu přes normální závod až po klasiku se všem boosty a zbraněmi, single i multiplayer. Navíc tu plníte achievementy a odemykáte si nové motokáry a tratě. Další rozměr přináší stále aktivní fanouškovská tvorba.

Hra je i v češtině, příběhový mod zabere cca 4h. Hru určitě doporučuju, i kdyby to bylo jenom kvůli jednorázovému projetí tratí. Stojí za instalaci.

Tak teprve s druhým dílem začínám chápat kvality série, dvojka je v lecčems nabušenější. Adventurní postupy nějakou vlastní logiku mají, motivace zůstává poněkud vágní. No proto nejsem paranormální vyšetřovatel. V reálu jsem sebral vše, co nebylo přilepené, nakoupil vše, co bylo k nákupu, prokecal všechny postavy v okolí a zkombinoval všechno na všechno. To množství obsahu je až demoralizující, nesnáším scrollování v inventářích a nakupování x věcí po x obchodech. Jak lokace nejsou jen na jedné obrazovce, přibývá problém přesunu mezi obrazovkami, kdy jsem se třeba zasekl, protože jsem další obrazovku v lokaci nečekal. Ocenil jsem zvuky a hudbu.

Naštěstí se nezvedla jen kvantita, zvedla se i kvalita. Například se mi líbilo puzzle s vymýšlením textu písně, kde slova sestavujete podle toho, co jste na pláži viděli. Nebo řešení s odlákáním ducha, kdy spolupracujete s jinou postavou. V jedničce byl jen náznak pubertálního humoru, no tady už je humor neoddělitelnou částí děje a pomrkává na hráče. Odpadl také problém s namluvením, popisy stíháte přečíst.

Paradoxně největší slabinou byla hlavní zápletka. Roztahané a bez tempa, vaše poslání se v tom množství obsahu ztrácí. A chtělo by to víc tajemnosti, objevování, psychologie a lore pro ospravedlnění toho, proč hrdina dělá, co dělá. Zatím to vypadá, že kdyby Benovi místní opilec poradil ať hodí klíče do kanálu a sjede po zadku holou skálu tak to Ben bez mrknutí udělá. Očekávám, že další díly v tomto budou sofistikovanější.

Adventurní freeware série Ben Jordan vytvořené v AGS jsem si všimnul až na databázi a usoudil jsem, že by se mi mohla líbit. A začínám samozřejmě od prvního dílu, který byl dodatečně vylepšen a vydán v této edici. I tak jsem nečekal nic světoborného. Mile překvapí produkční hodnoty, hra má ucházející grafiku a dabing. Interface je nápodoba starších her od Sierra, takže v ovládání není problém.

Samotný obsah je ovšem trochu chudý a naivně logický jen ve své vlastní bublině. Samotné pátrání po Skunkoopovi je dost upozaděno tím, že většinu adventurní část hry získáváte suroviny pro sestavení falešného amuletu, aby se do vaší výpravy připojil jeden ze strážců parku. Následuje mnou vždy neoblíbené, ale v adventurách často využívané bludiště ze stejných obrazovek. Samotné rozuzlení je v rámci minuty s otazníkem, co bude dělat Skunkoop po takovém "rozřešení".

Měl jsem technické problémy se zapnutým zobrazením textu a dabingem. Nevím jestli je to vlastnost AGS, ale text zmizí vždy po přehrání zvukové stopy. U samotného rozhovoru to nevadí, tam je text stejný jako namluvení. Ale u popisu často zvuk chybí nebo je příliš krátký, aby člověk text stihnul přečíst. Doporučuji tedy využívat přepínání ctrl + T.

Po dohrání adventur ze série Chzo Mythos jsem zkusil i přibalenou 1213, dělenou na tři epizody. Jedná se plošinovku s velmi podobnými mechanismy jako legendární Flashback: The Quest for Identity. A podobně jako tam utíkáte ze zajetí. Hlavní výzvou tak není skákání, ve hře hlavně střílíte a odemykáte si cestu dál hledáním a použitím potřebného předmětu. Obtížnost je nízká, o to víc překvapí drsný bossfight na konci každé epizody. Epizody jsou příjemně krátké, celé to jde dohrát do cca dvou hodin.

Největším plusem je jednoznačně příběh, který je dobře podán. Součástí SE je i komentář autora, kterým vysvětluje svoje designerská a příběhová rozhodnutí, no je plný spoilerů. Je však škoda si ho nepřečíst. Ideálním řešením je asi dohrát hru dvakrát, drobnou motivací k druhému hraní je skrytý konec.

Z herního pohledu mi nejvíc vadila intolerance k okrajům. Zachytit se o okraj a vytáhnout se do horního patra, pokud není okraj u zdi nebo pod dalším okrajem, je problém. Začne to opravdu vadit až ve třetí epizodě, kdy taková chyba často stojí vaši postavu zdraví. Vadil by mi backtracking a respawn nenápaditých nepřátel, no těch obrazovek a nepřátel je opravdu málo. Hra je vytvořená v AGS, nepovedlo se mi ji rozchodit na celé obrazovce.

Earthbound se od soudobé jrpg konkurence liší na první pohled. Intro samotné vypadá trochu jako port xcomu na snes, vše začíná pádem meteoritu. Místo nějakého dorostence ve fantasy světě začínáte jako předškolák v typickém americkém městečku. Zezačátku by se mohlo zdát, že jde jenom o to, že budete mít místo luku prak a místo do hospody půjdete na zmrzku. Postupně zjistíte, že tato hra je opravdu šílená a originální.

Vaši družinu předškolních děcek čekají americká města, dálný východ, hřbitov... dinosauří pravěk, město pouze z obrysů neonu, kde je všechno naruby, vesnice, kde jsou bytosti co se příliš stydí nebo se všechny jmenují stejně, dungeon uprostřed chodícího balvanu a vlastní mysl. Protivníky jsou vám nepřátelské taxíky, kradoucí straky, UFO, strašidelné loutky, zkouření hipíci, hroudy odpadu, splašené dopravní značky, neandrtálci, kraken, roboti, modrý ku klux klan, vesmírní lidé, vybuchující stromy a rozzuřený cirkusový stan... Vaším úkolem je mazat tužku gumou, házet hady, krmit opice, zmlátit policajty, spořit si kapesné, pronásledovat prostitutku a zločinnou stonožku, střílet bazukou, sníst hašišový koláč, vylákat lochnesku, dostat se na představení Runaway Five, lákat zombie na zombielapku, létat a cestovat do minulosti, chytat motýle a hlavně modlit se...

Jedna část hry hraje na tradiční nostalgickou strunu klukovských dobrodružství. Další částí je všeobecná ujetost a absurdní humor. Jsou tu i dospělácké podtóny a sugestivně znepokojivé pasáže, ale celkově je hra hlavně o humoru a nostalgii. Téměř každá postava ve hře má originální průpovídku. Množství šílených předmětů je z praktické stránky věci na škodu, téměř u každého se musíte podívat, co vlastně přesně dělá. Grafika je fajn, někdy je tam příjemný smysl pro detail, jindy jde hra do vtipné karikatury. Hudební složka je také na SNES výborná a pestrá. Jsou tu představení, veselá i melancholická hudba, ambivalentní strašidelné podkresy, eletronika i metal.

Pokud jde o mechaniky, Earthbound je tradičním tahovým jrpg s pár příjemnými zlepšováky a pár abnormálními otravnostmi. Tou příjemnější částí jsou určitě boje. Respektive způsob, jak se k nim dostat. Ve hře nejsou náhodné souboje, protivníky zde vidíte a můžete se jim většinou vyhnout. Je to také důležité z hlediska iniciativy, pokud napadne soupeř vás, má výhodu a naopak. Dalším příjemnou věcí je, že pokud hra vyhodnotí, že soupeř nemá šanci, automaticky souboj vyhráváte. Tak můžete mnohdy grindovat bez velké časové investice. Ani to však nemusíte, nejsou zde žádné skoky v obtížnosti, nikdy jsem neměl potřebu backtrackingu a grindování. V rámci samotného souboje zde chybí nějaké zdržující animace akcí. Místo toho je tu příjemný zvuk zásahu podobně příjemný jako mlasknutí v Albionu. A můžete dát i autofight, takže nemusíte do konce souboje vůbec klikat a třeba si jít udělat čaj...

Na druhou stranu je tu pořád povinný výpis všeho, takže i když hodíte dynamit, co všechny protivníky jistojistě smaže z povrchu zemského, hra vám místo zmizení protivníků musí postupně vypisovat, jak protivník A dostal zásah, kolik bodů mu to ubralo, že protivník A umírá,...následuje výpis protivník B,C,D... nuda. Ovšem to nejhorší v interface je mimo souboje a to u těch nejzákladnějších činností. Prodej věcí, uzdravování či ukládání hry je zde peklem, kdy musíte neustále číst stejné lajny a potvrzovat je. Jako kdybych prodejem přebytečné virtuální sušenky zároveň žádal o formátování hardisku. A každá věc se musí prodávat jednotlivě. Prodej deseti věcí je zde bez mála záležitost na deset minut. Stejně tak obnovení party po smrti či uložení hry... Je to i kvůli tomu, že musíte vyhledat specializovaná místa (nemocnice, hotely) a teprve tam spustit dialogy. Díkybohu, že jsem hrál na emulátoru, díky možnosti libovolného ukládání a nahrávání jsem tuto prudu mohl škrtnout. Takže pokud vás netrápí "podvádění", těmhle dialogům se jde vyhnout. Čemu se nevyhnete jsou telefonáty otce, co vám volá, jestli si nechcete od hraní odpočinout nebo otravující fotograf, který vás na různých místech světa fotí.

Určitě není divu, že se Earthbound pravidelně objevuje ve výčtech nejlepších SNES a jrpg her. Nicméně má určitě mechaniky, které byly a jsou otravné. Samotný příběh pro mě nebyl moc hnacím motorem (i když má zajimavé interpretace), více mě bavila atmosféra a humor. Stojí za to si zahrát v roce 2022? Stojí. Nanejvýš vás to bude stát život, ale ten máme stejně zadarmo.

Shenmue 3 je věrnou nápodobou předchozích dílů. Toto reakcionářství po 18 letech podobně jako u Tesla Effect: A Tex Murphy Adventure z velké části omezuje cílovou skupinu na věrné fanoušky předchozích dílů. I když tu je nějaké shrnující intro a vysvětlování, noví hráči budou zmateni množstvím odkazů a pomrknutí. Gameplay složený především z chození se strnulými animacemi a triviálním obsahem rozhovorů musí na nově příchozího působit bizarně. Já se po nedávno odehraných předchozích dílech cítil jako ryba ve vodě. To co bylo před lety revoluční nyní působí spíše zastarale.

Přesto tu pár změn v hratelnosti je. Tím příjemným je nabídka přesunout se jedním tlačítkem do místa a času schůzky. QTE jsou povedené filmečky honiček a rvaček, které je třeba nadrilovat, ale nejde je failnout. Mezi kontroverzní věci určitě řadím nutnost doplňovat si zdraví jezením jídla (během dne se vám každou sekundou zdraví snižuje) a zbytečná změna komb, která jsou stejná, ale mají jiné kombinace tlačítek. Naproti tomu jsou ale boje o něco taktičtější díky tlačítku krytí a ovládání je responzibilnější. Trénink na vylepšení bojových dovedností složený z repetitivních miniher je však pořád zbytečně únavný.

Grafika a hudba působí přesně tak, jak by člověk očekával u remasteru původního Shenmue. Moderní efekty a kvalita, stejný styl. Technická stránka někdy zazlobí (štvaly mě odrazy měnící se v závislosti na natočení kamery a občas také vyskakující postavy), ale jinak jsem byl velmi spokojený. Otázkou je, jestli je to dost. Žádný next gen se rozhodně nekoná. Možnosti gamepadu také zůstaly u té nejzákladnější vibrace. Hra mi šla i na starém počítači bez trhání a pádů. Komorní začátek ve vesnici ten dojem nedělá, ale v další lokaci už je množství obsahu ohromné. Každý objekt má aspoň dotek originality, každá postava má nějakou průpovídku. Množství obsahu završuje neuvěřitelné množstvím věcí, které jde sbírat. Třeba takové karty obchodů získáte tím, že každý obchod či stánek důkladně prošmejdíte a najdete ukrytou figurku. I když jsem jel z velké části jen po příběhu, strávil jsem ve hře 50+ hodin, více než v jedničce nebo dvojce.

Technicky se tak jedná o nejlepší díl Shenmue s doladěným ovládáním, co ale atmosféra a příběh?  

V minulých dílech jsem si užíval atmosféru 80. let Tokia, Hong Kongu a Kowloonu, které v lecčems působily nelichotivě a špinavě. Zde však dobové reálie už příliš roli nehrají. Vnitrozemí Číny 80.let působí jako pohádková sluníčková země. Chybí už jen létající duhový drak na obloze. Pozdějším centrem děje je fiktivní malebná vesnice Niaowu na břehu řeky, plná obrovských chrámů a množstvím obchodů v poměru k obyvatelům 100 ku 1. Zlatá ulička pro turisty vytržená z prostoru a času. Chybí tu jakákoliv politika, policisti, žádná špína, silnice, továrny a automobily. Obyvatelé mají tradičně historické či moderní západní oblečení, vždy čerstvě vyprané. I když byla vnitrozemská Čína vybrána jako stěžejní lokace už kdysi právě kvůli tajemnosti a izolovanosti, nelze se zcela ubránit dojmu, že na jejím konečném ztvárnění hrají roli čínské peníze.

Příběh zůstal věrný zásadám minulých dílů, za x hodin a závěrečných titulcích máte pocit, že se vlastně nic moc nestalo a to málo děje hlavního příběhu je vměstnáno na konec. Tam je zvrat, kdy po záporákovi jde jiný záporák, ale to už je v rámci všech těch hodin jen tak mimochodem. Žádné završení, žádný příběhový posun. Jsou zcela otevřené dveře pro pokračování a to se může odehrávat kdekoliv. Nové postavy příliš výrazné nejsou, i když hrdinovi na konci v duchu amerických filmů příjdou na pomoc. Potěšila mě možnost telefonátů postavám z předchozích dílů. Vedle Shenhuy a záporáka se objeví i trochu nečekané parťák z minulého dílu.

Shenmue 3 jsem si užil a v lecčems se jedná o nejpovedenější díl. Lépe činnosti načasoval a zbytečně nehází hráči klacky pod nohy. Přesto však cítím trochu pachuť a zklamání především kvůli atmosféře a nezavršenosti příběhu.

Troika proslula skvělými RPG systémy skrz naskrz protkanými bugy a s absurdně dlouhými a pro laiky nesrozumitelnými názvy. Ani The Temple of Elemental Evil: A Classic Greyhawk Adventure není výjimkou.

Izometrické skupinové RPG s implementovanými pravidly DnD nabízí srovnání s konkurencí her založených na Infinity enginu - BG, IW, PT atd. Graficky se rozhodně nemá za co stydět, oproti starším bratříčkovi na stejném enginu, Arcanum: Of Steamworks and Magick Obscura, jde vyloženě o grafické hody. I oproti zmíněné konkurenci je grafika detailní a prostředí rozpohybované. Nad bažinou a mrtvolami poletují mušky, v podzemí plápolají ohně, skvělé jsou efekty kouzel. Další rozdíl je v bojích, po spuštění boje přichází tahy. Podle iniciativy se určí pořadí jednotlivých postav, které potom spotřebovávají akce. Občas je to zdlouhavé, ale je to propracované a samotné boje tak musím pochválit.

Teď už budou ale negativa. Prvním je naprosto nenápaditá hratelnost a příběh. Máte mnoho dialogů podmíněných skilly, rozhovory jsou však nezajímavé, napsané zcela rutinně. V prvních 7h jsem se ve vesnici naprosto utavil 7h bezduchými poslíčkovými úkoly. Jiné nebojové dovednosti ve hře moc nevyužijete, se zlodějem můžete velmi výjimečně vykrást zapastěnou truhlu. Takže spousta času strávíte přemýšlením a micromanažmentem nad něčím, co vůbec nevyužijete. Úkolově zbývá kromě poslíčkování jenom boj. Pathfinding je tragický, backtracking všudypřítomný - vyspat se v hlavním chrámu prakticky nejde.

Bugy a nedodělanost. Z postav jsem udělal i přes všechnu DnD zkušenost úplné mrzáky. Trpasličího bojovníka jsem celou dobu specializoval na boj s trpasličí sekerou, no ve hře není ani jedna. Ze zlodějky jsem chtěl lučištnici, no v polovině hry jím kvůli nějakému bugu už nemohla být vyzbrojena. A mé kouzelnici zůstal status ticho, takže nemohla kouzlit. Paráda... Není tu prakticky, co koupit, všechen sběr předmětu bych nyní označil za zbytečný. Výběry akcí jsou zdlouhavé, vlastní body do mapy omezené. Již odemčené truhly a dveře se samy znovu zamykaly, takže backtracking byl opravdu opruz. Velké množství místností a lokací je úplně prázdné, jakoby se na ně zapomnělo nebo se nestihly. Hra mi neustále padala.

Celkově mám rozporuplné pocity. Grafika a převedení DnD pravidel je hrozně fajn, nicméně je ho asi škoda pro tak zabugovanou a rutinní nedodělanost. Určitě doporučuji hrát s neoficiálním patchem, který z toho dělá aspoň fajn jednohubku typu Icewind Dale. I přes zmrzačení vlastních postav a rutinních úkolů jsem na konci cítil uspokojení z postupu. Můžou za to dva OP předměty, meč bastard, co automaticky zasahuje a orb vyvolávající Glabrezu, Balory apod. Jinak bych neměl ve většině soubojích šanci, obtížnost je vyšší. Dohráno za 56h.

Po dohrání Assassin's Creed Chronicles: China jsem už trochu věděl do čeho jdu. Assassin's Creed Chronicles: India žádnou revoluci nepřináší. Evoluce v rámci mírného pokroku tu však je. Hru jsem si užil více než předchozí díl. Může za to především samotná změna prostředí. Indie má totiž k Persii blízko a tak jsem měl příjemný pocit moderní nadstavby tatínka assassinovské série, Prince of Persia. Prostředí je i objektivně o něco rozmanitější a hezčí, i když pořád tu je na tak krátkou hru příliš copy-paste obsahu.

Hratelnostně se toho moc nezměnilo, využíváte prostředí a skromné palety nástrojů pro postup úrovněmi. Podle úspěšnosti průchodu dostáváte body vylepšení. Vylepšení jsou podobná jako u minulého dílu a hratelnost samotnou příliš nemění. Úrovně lze rozdělit na dva typy. Prvním typem jsou úrovně, kde získáváte body za tichý průchod, tady se nevyplatí spěchat a úrovně jsou spíš o správném načasování a trpělivosti. Druhým typem jsou úrovně, kde získáváte body rychlým průběhem, důležité je zde se rychle zorientovat, často vás něco pronásleduje, něco pronásledujete vy, nebo máte časový limit. Oba typy misí dovedou být pěkně frustrující. I když jsou naštěstí save checkpointy štědré, stejně dělat tříminutovou pasáž po páté už člověka otráví. Ještě bych zmínil, že hra má neplošinkovou část, kdy střílíte z pušky z vlastního pohledu. Působí to trochu absurdně, protože žádný tlumič nemáte a přitom nesmíte způsobit poplach (tzn. nevadí, že je slyšet výstřel, vadí jen když někdo vidí zabitého)

Příběh a postavy jsou znovu jen aby se neřeklo. Jsem přesvědčen, že po týdnu nebudu vědět jména ani děj. Hru jsem nakonec podobně jako první díl dohrál za cca 5h, nepochybuju, že většina to zvládne za 3h. Po dohrání se objeví nová obtížnost a New game+, jsou tu i samostatné časové výzvy. Ani jedno mě však příliš neláká. Hru bych doporučil jen opravdovým fanouškům jednoduchých krátkých lineárních plošinovek a kompletionistům jako jsem já. Starší Mark of the Ninja je někde jinde.