Metro Exodus se otevřelo, ale v jádru si zachovává atributy předchozích dílů. Lokace se otevřely a rozšířily, pořád se ale jedná o lineární roadmovie, kde prvky open world zážitek jenom doplňují, nedělají z Metra Stalkera. Vlaky, zvláště ty staré, mám hodně rád a každou přestávku mezi lokacemi jsem si tak užíval atmosféru cesty. Střílečka je to opět poněkud cudná, stejně jako v předchozích dílech jste příběhově za střelbu spíše trestáni a povzbuzováni jste k plíživému stylu. Což je občas škoda, arzenál zbraní a jejich vylepšení je super a gunplay byl uspokojivý proti lidským protivníkům. Horší to bylo opět s mutanty, kde často nevidíte nějaký dopad a chovají se otravně. Závěr je opět více snový a hororový, pro fanoušky původního metra konečně zase příležitost na klaustrofobní imerzi. Grafika je nádherná i atmosférická, jeden z vrcholů v době vydání. Zvuky a dabing jsou naproti tomu pochybné, stačí se podívat o dva metry vedle od zdroje a zvuk a dabing se ztlumí o 50 procent.

Zřídka se při čtení svých starých komentářů setkávám s pasážemi, které nezestárly dobře kvůli vývoji v reálném světě. U série Metro se mi to však podařilo. Ještě v komentáři k Metro 2033 jsem se podivoval, kdo by v postapokalyptickém světě stále prosazoval komunismus či fašismus, a tvrdil jsem, že bych raději viděl reflexi současného světa. Komentář k následujícímu dílu jsem psal v předvečer invaze – už jsem tehdy reflektoval své pomýlení, ale nikdy by mě nenapadlo, že úroveň ruského zmrdství zdaleka nedosáhla svého vrcholu. Nyní, po třech letech války, statisících mrtvých a nuceném exodu tvůrců hry i autora předlohy Glukhovského, si sypu popel na hlavu. Původní Metro je sice „jen“ kniha a hra, ale zároveň jeho poselství a reflexe jsou stále aktuální.