Ultima: Worlds of Adventure 2: Martian Dreams

Jako na houpačce.

Marťani se hodnotí těžce, protože se tu střídají naprosto skvělé a geniální pasáže s těmi poněkud slabšími. Je vidět, že byl k dispozici větší rozpočet, protože už jen intro je hodně povedené a může se srovnávat se špičkou tehdejší doby (Another World, Eye of Beholder 2). Tvorbou postavy vás provede Sigmund Freud (btw napoprvé mi určil ženskou postavu) a pak už hurá do hry.

Takže jakéže jsou ty skvělé momenty? Jednoznačně vše v Dream Worldu, kde vývojáři popustili uzdu své představivosti a do mrtě využili potenciál přítomných NPC, tudíž se podíváme do snů třeba Lenina a budeme řešit jeho "peklo v hlavě". Každý tento sen představuje jakýsi medailonek, originální rébus, který ždímá z enginu Ultimy 6 maximum a dovolím si tvrdit, že nic podobného a takto propracovaného jste nikde jinde v roce 91 nemohli najít.

Naopak ty slabší momenty představuje hlavně dlouhé chození sem a tam po jednotvárném povrchu planety. Chápu, že na Mars nemůžete umístit blikající pouťové atrakce s balonkama, ale sakra, to chození bylo vážně otravné a planeta hrozně prázdná. Navigaci navíc stěžují vodní kanály, které mapu rozdělují na "sektory", jež překlenují pouze tu a tam vysunuté mosty. Cestování zpříjemňuje marťanská fauna a flora, hlavně tedy můj "oblíbenec" Plíživý kaktus (Creeping cactus - zde ho kosím brokovnicí), aneb jedna z nejvíc otravných potvor, se kterými jsem se setkal. Je všude, je ho moc a navíc strašně zpomaluje rychlost hry - emulátor se vždy hodně zadýchal a to ani nemusel být přímo na obrazovce. Celkovému dojmu nepřidají ani odfláknutá města, kde často najdeme budovy, které jsou úplně prázdné, bez jakéhokoliv vybavení či věcí, nepřirozeně naflákané vedle sebe.

I tady se dá říci, stejně jako u Savage Empire, že se jedná spíše o adventuru, než o RPG. Souboje jsou směšně jednoduché a umřít tu je stejně těžké jako v sérii Assassins Creed. Vývoj postav tu je, ale není významný. Tvůrci logicky vzhledem k zasazení hry odstranili systém magie a nahradili ho "bobulemi" - jeden druh propůjčuje telekinezi, umožňuje vidět ve tmě, léčí, atd.

Jedna z hlavních věcí, která mě odrazuje od vyššího hodnocení je jakási překombinovanost hry, která občas zbytečně hází klacky pod nohy a je místy docela těžká. Když už se z dlouhých dialogů konečně dozvíte co a jak udělat a najdete potřebný item (který je třeba jediný na celé planetě), tak stejně musíte ještě zjistit, jestli máte item 1) zmínit v dialogu, takže ho NPC vezme a použije 2) na někoho/něco item použít 3) použít (D)rop item. Občas jsem musel koukat na youtube, protože jsem věděl CO udělat, ale nevěděl jsem JAK, načež jsem například zjistil, že se musí item použít ne jenom "na věž", ale na konkrétní část věže. Nelíbilo se mi, že parta je v podstatě pevně daná a své společníky si nemůžete vybírat. Manuály jsou jako vždy u Originu na špičkové úrovni.

Pokud pomineme evidentní plot-holes - jakože se Avatar mohl vrátit v čase více do minulosti a zabránit předčasnému spuštění děla, což by ušetřilo spoustu práce - máme tu poměrně povedený příběh, který chytře naznačuje, že účastníci tohoto dobrodružství vlastně díky němu získali inspiraci pro svá díla - za všechny jmenuji třeba spisovatele H. G. Wellse, který díky tomu napsal svá nejznámější díla.

Je škoda, že už nevznikl další díl série, který měl běžet na enginu Ultimy 7 a měl se týkat Artušovských legend. Tímto tedy uzavírám svojí krátkou pouť po Worlds of Ultima.