Poslední komentáře
Home
Half-Life
Nedokážu se na něj dívat jako na TU VELKOU VĚC z osmadevadesátého, která změnila vše. Prý přiblížila hry filmům a ukázala cestu stovkám následovníku. Prostě to nejde. Hraju ho dnes a tady a nemůžu ignorovat těch 20 let, co nás dělí od vydání (a díky za ně! Myslím, že tehdy musely být loadingy fakt peklo). Dnes člověk vnímá „uvěřitelné“ prostředí s tuctovou zápletkou. Nepovedený pokus, G-man, alternativní dimenze… to vše jsme už někde viděli (mutanti z The Thing?). Základ hratelnosti - otvírání krabic a utloukání headcrabů mi pak přišlo jako kdyby KFC a lootboxy měly dítě, retardované dítě. Ale je pravda, že na mě to fungovalo a chuť na kuře na grilu jsem opravdu dostal.
Přes tyhle výtky jsem se dobře bavil. Slušná paleta zbraní, rozumně dávkovaná akce a až na závěrečnou návštěvu v jeslích i pěkné lokace. A propadnutí texturami na levandulové pole potěšilo +5%
Pro: stále dobře hratelné, kus "historie"
Proti: v posledních částech dochází hře dech
CUPID
Po dohrání jsem měla pocity velmi smíšené. Příběh musím hodnotit pozitivně, nápad sice není nijak úplně originální, ale zpracování je docela neotřelé. Není navíc vyprávěn chronologicky, ale s prvky retrospektivy. Pro někoho to může být matoucí, ale myslím, že to pomohlo budování napětí a odkrývání dalších částí celku.
Atmosféra se mi velmi líbila. Je dobře podkreslena hudbou a kresby jsou pěkné. Některé momenty jsou docela silné. Včetně veškeré podivnosti ale všechno do kontextu sedí. Ačkoli tak některé pasáže byly docela rozporuplné, ve výsledku to všechno dalo smysl. Některé věci jsme sice mohli pouze domýšlet, ale naznačeny byly.
Za zmínku také rozhodně stojí neobvyklá pozice hráče. Děj ovládáte pouze nepřímo, ovlivňujete svými rozhodnutími jednu z hlavních postav, se kterou jste provázáni. To ale neznamená, že zareaguje přesně tak, jak byste si přáli. Zprvu to bylo podivné, vyplynulo to ale jako přirozená součást příběhu a osvěžující prvek.
Možná se vám to líbit nebude. Ale k vyzkoušení doporučuji.
Pro: atmosféra, příběh, styl
Proti: zmatky v příběhu, styl nemusí sednout každému
Assassin's Creed: Syndicate
Londýn vypadá vizuálně krásně, ale jak už tu kdosi zmínil, je to jediná věc ve hře, která (snad jen s výjimkou dobové hudby) dokáže na hráče nějak zapůsobit. Jediná věc, která má nějakou duši. Po určitém čase ale nakonec ta hnědošedivá barva zablácených ulic stejně omrzí a mimo město, třeba do nějakých kobek, se hráč, na rozdíl od minulých dílů, nepodívá. Hráč si i brzy začne všímat klasického Ubi schématu, mnoha bugů v grafice a oproti Unity i výrazného vizuálního downgradu.
Co drží Syndicate nad propastí je pravděpodobně hratelnost. Ta totiž kombinuje všechno zábavné na předchozích dílech a i přes slaboučký design misí je to docela zábava hrát, byť je nutno si hru přiměřeně dávkovat. Určitě to není věc, kterou by člověk pokořil intenzivním hraním za pár dní. Své trumfy hra odhalí zhruba po 2 hodinách hraní a poté je to až do konce opakování toho samého. A není nic, co by táhlo hráče dál. Všechno dějové je až zoufale neambiciozní. Souboje jsou oproti Unity o něco zábavnější, lezení po budovách díky háků až směšně jednoduché. Na jednu stranu to velmi zrychluje pohyb po dost velkém městě, ale pocit z nebezpečného šplhání je dávno pryč.
Na začátku jsem nakousl příběh, který hráče zavede doprostřed války gangů. To je vlastně i jediná tématika hry. Pryč je assassinská mystika. Není tu žádný řád, templáři jsou tu prezentování formou členů gangů, které hráč postupně vyhlazuje tím, jak obsazuje Londýn. Linka z budoucnosti je osekána na nutné minimum a až na jedno příjemné a velmi nečekané překvapení se hráč nedozví ani nic nového. Celá ústřední linka se točí jen o osvobozování Londýna a hledání DALŠÍHO úlomku ráje, který (to snad ani není spoiler) postavy samozřejmě naleznou až ve finální misi a to mezitím je jen generická vata. Tohle přešlapování na místě a čekání na "něco" je už docela frustrující.
Dvojice hlavních postav je ale naštěstí sympatická a díky tomu, že se hra nebere vždycky úplně vážně, tak to není vždycky úplná nuda. Zatímco za Jacoba jsem hrál spíše z nutnosti, Evie mě svým ladným pohybem a pěknými outfity přikovala k obrazovce o něco více. Animace mezi misemi jsou často osekané, často ani žádné nejsou a hráč sleduje statickou obrazovku a rozhovor dvou postav bez dodělaného mocapu. Srsly?
Z té hry prostě z pomalu každého aspektu řve odlfáknutost a jsem rád, že si série dala po tomhle fiasku pauzu. On ten základ totiž je pořád dobrý a i přes kritiku na poslední díly se na Origins skutečně těším. Syndicate ale opravdu nemá pořádně co nabídnout a to ani zatvrzelému fandovi série, který už musí být notně unavený tou stále stejnou a neměnnou herní šablonou. Nehraje se to špatně, ale celé to naprosto a bez jakéhokoli vzrušení prošumí.
Pro: místy hratelnost, tradičně pěkně zpracované město, Evie, hudba navozující dobový feeling
Proti: místy hratelnost, slaboučký až generický design misí a to i těch hlavních, vizuální downgrade, hloupý writing, příběh prost jakýchkoli emocí, hloubky, začátku a konce; hráče to nemá šanci vtáhnout
Shadowrun: Dragonfall - Director's Cut
Samotná hra se kromě neveliké domovské čtvrti skládá pouze z několika misí - „runů“, které díky bohu jdou proti myšlence otevřeného světa. Partu kterou jste na run vzali už nezměníte, nakoupit zásoby zpravidla také nemáte možnost a co je hlavní zcela vyléčit se můžete jen lékarničkami ze svého velmi omezeného inventáře. Dragonfall není nijak zvlášť těžká hra, ale umí skvěle vyvolat pocit že vám jde o život a přinutit se modlit že v další místnosti už bude konečně úniková cesta. Ostatně soubojům je záhodno se spíš vyhýbat, xp za ně stejně nedostávate. Jinak i když je soubojový systém dost jednoduchý tak často nastanou situace kdy je dosud používaná taktika k ničemu a je nutno svůj přístup změnit (obzvláště závěrečný souboj se časovým limitem, který jde prodlužovat, je zajímavá výzva.
A tenhle poněkud strohý gameplay je naopak doplněn příběhem o osudu „anarchistického“ Berlína, vyrovnání se s Probuzením a relativizací archetypu drakobijce. Během hry nastane několik, alespoň pro mě, opravdu neočekávaných zvratů, které však nakonec dávají smysl a vedou protagonistu ke konečným rozhodnutím. „Osvobodil“ jsem jak Apex, čehož jsem později litoval, tak zabránil genocidě draků, jelikož - svoboda jednotlivce je potvrzována svobodou druhých. Z příběhů společníků bych vyzdvihnul především ten Glory, i když na něm trochu ulpívají biowarovská klíšé.
Jinak by to chtělo zmínit ještě skutečně výbornou hudbu a docela strohou, ale přesto hezkou grafiku. Naopak minusem je určitě deckování, oproti zbytku hry občas dost zdlouhavé. Jinak by se určitě našlo víc chyb, snad by to chtělo promakanější vývoj postavy, souboje taky mají své chyby, chtělo by to více odboček od hlavního příběhu nebo kdo ví co ještě, ale v tom případě by Dragonfall asi zase ztratil jinou část svých kvalit.
Breed
Začal bych příběhem, ale prakticky není čím začít. Místo intra jsou tu generické obrázky z vesmírné lodi, mezi řečí se dovíme že lidstvo válčí s mimozemšťany, ale zbytek hry jsou jen klasické úkoly zachraň, rozbij, znič bez jakékoliv vazby na příběh a ani konec v podstatě neexistuje. Pár záběrů v enginu hry a pomrknutí na další díl, který naštěstí nepřišel. Ke všemu nemáte ani žádného hrdinu, prostě v každé misi hrajete za nějakého z no name vojáků. Vrcholem otravnosti je pak velitel a jeho patetické proslovy, které uslyšíte vždy při nahrávání pozice (takže hodně často).
Ani graficky se Breed nemůže rovnat konkurenci. Grafika není ošklivá, ale fádní, navíc i přes změny prostředí (džungle, poušť, sníh) krajina vypadá pořád stejně se stejnými základnami, věžemi atd..
V hratelnosti je dle recenzí Breed něco jako Halo. Nevím, Halo si nepamatuji, vím že mě ani kdysi nijak nestrhlo, ale spíše mi to připomíná vesmírný pokus o Call of Duty. Máte tým vojáků které můžete komandovat, nechat se vyléčit či doplnit zbraně, libovolně mezi nimi přepínat a plníte úkoly. Většinou to je ve stylu tupě sledovat šipku a cestou postřílet vše živé, dokud někam nedojdete a něco nesplníte. Nepřátelé jsou víceméně stále stejní, prostě ufouni pár rozličných tvarů, kteří moc nevydrží a moc toho neudělají, zato jsou jich tuny. Na jejich likvidaci je nejlepší klasický kulomet, protože mimozemské laserové a plazmové zbraně jsou úplně na hovno - nepřesné, slabé, zoufalé. A totéž platí o různých palpostech, které můžete obsadit, zhnuseně si nad rozptylem plazmového děla odplivnout a radši střílet dál z kulometu.
Přidejte k tomu nenápadité a stále stejné exteriérové prostředí a máte nudnou, průměrnou střílečku. Bohužel tvůrci zařadili zpestření v podobě vozítek. A ne jen tak ledajaké. Řídit budete bugynu, tank a dokonce letadlo a v podobných vozítkách strávíte tak 2/3 hry. A tady začíná peklo.
Bugyna je jankovitá, stačí ťuknout do šutru a životy ubývají nadsvětelnou rychlostí a její palubní kulomet je slabší a nepřesnější než standartní ruční zbraň, takže se vyplatí vystoupit a jít pěšky a nebo prostě alienům ujet.
Tank vypadá na papíře moc hezky. Kulomety, plazmové dělo, obyčejné rakety a naváděné rakety. Těmi můžete likvidovat například letadla nebo po přepnutí pozemní cíle. Tank by nebyl zas tak zlý, jenže toho zas tolik nevydrží, je neohrabaný a navíc i pro něj je smrtící střetnutí s kameny. V posledních fázích hry na Vás toho pošlou tvůrci tolik, že Vám zákonitě dojdou všechny zbraně dříve, než se někam dostanete.
Největším peklem pro mě ale bylo letadlo. Ano je to i mnou, protože poslední simulátor čehokoliv byl kdysi dávno X-Wing a TIE Fighter. Ve výzbroji letadla máte kulomet, který je absolutně k ničemu, netrefíte s ním nic a na dogfight rovnou zapomeňte. Totéž v bleděmodrém platí pro rakety a tak zbývají naváděné rakety. Jejich zaměření je lehké, ale trefí se tak v 30-50% případů, navíc jsou děsně pomalé. K tomu připočtěte, že cílů je mnohem víc než na kolik máte výzbroje, něco (satelitky) nejde zaměřit vůbec, jiné cíle Vám sežerou 6-8 raket (v poslední misi) a pak je tu šílená mise 8 Lockdown.
Tu jsem dohrával asi tak na padesáté, vzteky jsem málem roztřískal počítač, nadávky ze mě padaly jak z legendárního Luboše, opraváře Lakatošů a nebylo to daleko k uninstal. V misi musíte zničit most a pak 6 Sam Sitů, což vám sežere dost životů. Pak jsou nezaměřitelné satelity a spousta palpostů na zemi, rovněž nezaměřitelných. Do toho přilétají vlny letadel, které umí bezvadně manévrovat, naváděným raketám většinou uletí a jakmile se je pokusíte sledovat, objeví se nápis Stall a jdete k zemi. Ať vyzkoušíte cokoliv, neuděláte s tím nic. Řekl bych že bug, protože jiné mise tohle nedělaly. Navíc ke konci mise se to buglo definitivně a wingman, který mě měl dovést zpět na mateřskou loď začal lítat v kruzích. Prostě past vedle pasti pi..
Ke konci Vás čeká zoufale neinspirativní boss fight (dva generálové stojící ve dveřích), titulky a znechucený uninstal. Nenápaditá a fádní 3D akce ve spojení se slaboučkým tankovým simulátorem a příšerným leteckým simulátorem.
Pro: Členové týmu jsou slušní a přepínání mezi nimi fajn.
Proti: Letecké části, bugy, nudná grafika, nudný leveldesign, nudná hratelnost.
Shadow Tactics: Blades of the Shogun
Pro: zasazení, shadow mode, proměnlivost hratelnosti
Proti: kurzor ne vždy klikal, kam jsem chtěl
Capsized
Herně si mimo klasické plošinovky bere dost i z žánru metroidvania. Jde sice o několik jednotlivých úrovní, ale ty jsou většinou velmi rozlehlé a nevyhnou se backtrackingu. Zapomeňte na běžnou chůzi zleva doprava, tady jdete prostě do všech směrů. K tomu dopomáhá jetpack, hák a zbraně, se kterými lze mimo zabíjení i vystřelit sám sebe do protisměru. Tohle spolu s fyzikou je na hře vůbec to nejzábavnější. Dá se s tím krásně vyhrát a hraní se tak může proměnit v dosti divoké poletování a odpalování všeho okolo, včetně nepřátel.
Většinu musí zaujmout nádherná, ručně kreslená grafika. Věnujte trochu pozornosti těm detailům. Každý kamínek či lísteček tvoří naprosto skvělou atmosféru neznámé planety. Tvůrci dle mě vytvořili jeden z nejkrásnějších a nejzapamatovatelnějších herních světů. Jasně, je to jen pár 2D map, ale fakt všudypřítomného nebezpečí a krásně žíjící fauny a flory je prostě na poli plošinovek trochu nezvyklá věc.
Magnus Birgersson, či jeho pseudonym Solar Fields, je určitě drtivé většině hráčů dobře znám díky Mirror's Edge. Jsem ovšem toho názoru, že soundtrack pro Capsized je jeho doposud nejlepší dílo. Relaxačním podkresem krásně vyrovnává to nebezpečí, co na hráče číhá na každé plošince a vytváří tak poměrně netradiční a možná i ojedinělé spojení.
Hře dle mě nelze nic vytknout. Je dokonalá ve všem, co nabízí. Těžko jí vrazit stovku, ač bych to rád udělal, ale nebyl bych tak fér vůči jiným kouskům v žánru. Topit se v oranžové barvě si taky nezaslouží a důvodem mého komentáře po tolika letech od prvního dohrání je jen snaha připomenout vám jednu z mých srdcovek.
Snad jí dáte ještě někdo šanci.
Midnight Mysteries: Witches of Abraham
Ve hře je pěkný poměr klasického hledání předmětů podle seznamu vůči puzzlům. Hra už klasicky nabízí 3 úrovně obtížnosti, přičemž já jsem si v rámci kategorie Herní výzvy "Nervy z oceli" vybrala tu nejtěžší. V tomto případě to znamená, že nápovědy se ve hře načítají extrémně pomalu, objekty které je třeba sebrat k dalšímu použití nejsou zviditelněny a hráč je musí najít sám. Normálně v HO hrách tak jako tak nemám potřebu používat nápovědu, takže mi nejtěžší obtížnost, až na dva (pro mě) celkem těžké puzzly, nevadila. (konkrétně se to týká vodních válců a elektrického obvodu) Hru ulehčuje i to, že na mapě se zobrazuje území, kde právě máte něco udělat. Takže to pro mě byly spíš takové nervy z hliníku. (Normálně bych to do výzvy nepočítala, ale tahle kategorie je pro mě (jako hráče-tupce) v ostatních žánrech her nesplnitelná.)
Firewatch
Firewatch tohle všechno umí. Stačí mu k tomu rozhovor dvou ztracenejch duší uprostřed wyomingské divočiny a taky výbornej soundtrack, kterej si probrnkávám ještě dávno po dohrání. Škoda jen, že si autoři scénáře nevystačili s výborným vysílačkovým dialogem těch dvou ztracenců a přimíchali do příběhu další postavy a jejich osudy.
Fable: Anniversary
Začnete jako malý klučina, který přijde o všechno, avšak kterého si osvojí jistá Gilda. Dále roste a mužní, aby nakonec skončil jako udatný rek nahánějící strach zloduchům široko daleko. Pokud se tedy tím zloduchem sám nestane. Fable je totiž jednou z her, které odstartovaly masivnější využívání rozhodování dobro/zlo. Je to tady sice klasicky černobílé, ale příjemné.
U Anniversary, vydání v trochu učesaném kabátku, mi nicméně přijde, se nevyhnuli některým chybkám, které na některých místech působí rušivě (od "artefaktů" v grafice až po občasnou nemožnost zblokovat stále pokračující útok nepřítele). A odebrání odsekávání hlav se mi teda taky nelíbí.:)
Fable je možno hrát různými způsoby a i když nejde nijak do hloubky, rozhodně zabaví. Nebýt těch pár chybek.
Pro: krásný pohádkový svět, zajímavý příběh
Proti: bugy, relativně krátké
Never Alone
Ve hře jsem hrála za eskymáckou holčičku a jejího kamaráda polárního lišáka. Během hraní se musí mezi těmito dvěma postavami přepínat, protože lišák umí vlézt do různých skulinek a hlavně umí poručit duchům, bez kterých by byl další postup nemožný. Holčička zase umí pracovat se speciálním nástrojem zvaným Bola, pomocí nějž střílí a rozbíjí kusy ledu a podobně.
Hraní mi umožnilo spojit mé dva oblíbené žánry, a to příjemnou plošinovku s logickou hrou. Někdy jsem byla v koncích a byla jsem ráda, že hra sama po čase nabídne nápovědu.
Doporučuji si do hry nainstalovat češtinu, příběh je velmi zajímavý a byla by škola o něj přijít, kvůli neznalosti jazyka (jazyk Iñupiaq). Grafika se vývojářům povedla, myslím si, že krásně spolu s hudbou dokresluje atmosféru hry.
Během hry jsem narazila na sovy, přičemž každá nalezená sova sebou nesla příběh o životě eskymáků Iñupiat. Líbilo se mi, že pohádkový příběh hry je doplněn na reálných informacích ze života těchto zajímavých lidí.
Pro: příběh – jak herní, tak reálný, grafika, hudba
Proti: mohlo by to být delší
Subnautica
A konečně jsem ji mohl dohrát před pár týdny.
Tak co k tomu říci? Tuhle hru jsem si vybral mezi ostatními survival stavěcími tituly jako Stranded deep, Rust, The Forest... Takovýto titul mi totiž v knihovně chyběl, chtěl jsem si nějaký takový zahrát. (později jsem si přidal ještě Long dark) A Subnautica mě zaujala svým líbivým vizuálem. Rybičky barevné, krása podmořského světa, do toho sbírat suroviny a stavět základny, prozkoumávat vodní svět na cizí planetě, no prostě paráda. A rozhodně jsem nikdy nelitoval.
Autoři poctivě na hře pořád pracovali. (sice ne zrovna zázračným tempem ale přeci)
Zažil jsem různé updaty, poprvé když se představil Cyclops (velká ponorka).
Reaper leviathan mě děsil k smrti. Po setkání s ním, následné velice rychlé smrti za pohledu do jeho zubatého úsměvu, jsem okamžitě vypínal hru. A dal si pauzu.
Postavil si terraformer, a s ním si mohl měnit reliéf krajiny (ať už podmořské či nad vodou).
Zažil jsem kdy Cyclops ztratil nezranitelnost, stal se strašlivě lehce poškoditelným, kdy snad i prdnutí ryby ve vodě nekolik desítek metrů od plavidla způsobilo požár na na palubě. A tím prakticky autoři zničili jeho použitelnost.
Pak do hry přibyl Prawn suit (obrněný oblek) který jsem si hned zamiloval. S vystřelovacím lanem, svištíte pod mořskou hladinou jak po másle. (zde se mi skvěle uplatnila praxe roky hraní Worms, Worms+, Worms world party, a Liera) Dostanete se kamkoliv a můžete se směle postavit čemukoliv.
Sledoval jsem jak přibývají nové lokace k průzkumu a pracuje se na příběhu.
Až nakonec to vše vyvrcholilo a šlo konečně odletět vstříc světlým zítřkům z té tolik vlhké planety.
Nebudu se rozepisovat co tam stavět a co prozkoumat, přeci jen největší klad hry je v objevování nových věcí.
Nevýhoda hry že prostředí je neměnné a celá hra se odehrává ne zas tak obřím prostoru. V Seamothu (miniponorce) nebo Prawnu ji překonáte celkem svižně. (a dál už nic není, jen nekonečná hlubina)
Příběh není tak dlouhý, celá hra se dá, když už víte kde co je, dohrát za relativně krátkou dobu. Ke konci už mi přišlo že i příběh trochu pokulhával. (když vám Sea emperor vysvětluje že Precursorům nic nepověděla, ale že vám najednou vše vyklopí.)
Chtělo by to nějaký random generátor krajiny, pro opětovné hraní.
Co mi dál ve hře chybělo, je dok pro Cyclopse a taky jsem teď ve druhém hraní neměl vůbec Terraformer, ten asi odstranili? nebo jsem ho jen minul?
Taky mě přijde zvláštní že fabrikátor neumí tepelně zpracovat žádnou zeleninu, a jste odsouzeni brambory či kusy cibulkových stromů (bulbo tree) žvejkat syrový.
I teď se mi stal ošklivej bug kdy vystupování v doku propadnu hladinou vody až na dno a hra si myslí že jsem v základně. A nejde se proto dostat zpět. Musíte dát load přechozí pozice.
Není to dokonalá hra, ale jestli máte rádi dobrodružství, rádi stavíte, pipláte a zkrášlujete své základny, určitě vám ji můžu doporučit.
Snad autoři jestě s hrou neskončili a ještě něco tomu dají.
PS: při posledním hraní mě Reaper konečně tolik neděsil, i v Seamothu jsem se ho lehce zbavil. :) (předtím to pro něj byla skoro jednohubka)
Pro: pěkné vizuální zpracování
Proti: neměnnost prostředí, opakované hraní nemá už to kouzlo z neznáma
Nexus: The Jupiter Incident
Hlavním hrdnou je kapitán Marcus Cromwell, první člověk narozený ve vesmíru a účastník první versmírné války mezi vládou na Zemi a nadnárodními korporacemi. Marcusova stíhačka byla při jedné misi poškozena a válečný hrdina strávil 10 let v hibernaci, než ho po letech opět našli. Mezitím korporace zvítězily a převzaly veškerou moc, zatímco vlády se rozpadly. A právě díky svým válečným zkušenostem získal Marcus velení moderní bojové lodi Stilleto.
Takto zhruba začíná děj hry, ve které se hráč alias Marcus Cromwell vydádvá na 26 dlouhých misí rozdělených do šesti epizod. První mise se zaměřují na válku s konkurenční korporací Kissaki a slouží k seznámení s hrou, ale nečkejte nízkou obtížnost, i když počáteční mise jsou lehčí než pozdější. První epizoda končí setkáním s mechanoidy, získáním nové lodě Angelwing a její A.I. - Angel / Tenshi a přesunem do jiné galaxie. A právě tady přichází první zvrat. Posádka Angelwingu objevuje v neznámé galaxii planety osídlené lidskou rasou, ale nečeká je žádná idylka. Lidé jsou totiž "pěšáky" ve vleklé válce dvou znepřátelených ras - Vardragů a Gorgů. Do toho všeho ještě zasahují vzbouření Raptoři, neutrální Duchové a hmyzoidi známí jako "Kobylky". Největším nebezpečím pro všechny rasy jsou však tajemní a téměř neporazitelní Mechanoidi.
Příběh hry je velmi dobře zpracovaný. Chytne Vás a nepustí. Nemá žádné mise, které bych označil jako nudné či výplňové. Mise jsou velmi dobře zpracované, dlouhé tak akorát, jejich náplň je velmi bohatá a jen velmi vzácně se opakují. Najdeme tu klasickou obranu konvoje, obranu vlastní základny, průzkumné mise, kdy jen cestujete z bodu do bodu, ale i stealth mise, ústupy z prohraných bitvev a útoky na nepřátelské základny a nakonec i obrovskou superbitvu. Hlavní události může hráč shlédnout prostřednictvím animací a prostřednictvím kapitánovu deníku je možnost odhalit detaily příběhu a vztahy mezi jednotlivými charaktery.
Tím nejúžasnějším na hře je však její interface a ovládání. V levém horním rohu vidíte info o Vašich lodích, v pravém horním zase info o lodích nepřátel (pokud nějaké máte) a na dolním okraji obrazovky je umístěných dvanáct ikon, které jsou přiřazeny ke klávesám F1 až F12. To bohatě stačí! Dvanáct příkazů, mezi kterými je například Skenování objektu, Dělostřelecká palba, Útok na motory / štíty / zbraně / trup, Auto mód, Pohyb, Útěk... To vše v nádherné grafice doprovázené epickou hudbou. Podle mě jedna z nejlepších her historie.
Pro: Příběh, grafika, ovládání a interface, módy.
Proti: Nic.
Domina
Je teda ještě nutno podotknout, že si můžete vytrénovat skill k ovládání gladiátora, což jsem nezkoušel. Hra je nehorázně brutální a nerad bych přišel o své dlouho trénované gladiátory.
Pro: dynamické zápasy, herní doba (cca 3h)
Proti: malá možnost intrik, nemožnost ovlivnit typ zápasu
Liero
Asi před půl rokem jsem si hru stáhnul v nějaké ultra-modované verzi, která obsahovala nespočet tematických packů zbraní. Mezi ty nejzajímavější patří jistě Microsofťácká "blue screen of death". Pořád to byla parádní zábava, od které jsme se nemohli odtrhnout a pořád jsme se tlemili jako ti malí kluci.
Jen taková poznámka: nikdy, ale opravdu nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by tuhle hru znal taky.
Pro: Green ball, ninja rope, 1000% blood a zábava na dlouhé hodiny
Proti: Základní balíček se přeci jen časem přejí
Tunneler 2.0
Pro: Návyková, orginální, jednoduchá hratelnost
Proti: Nedá se hrát donekonečna
Bulánci
Kdo nehrál Bulánky, pravděpodobně ani neví, co znamená pojem "deathmatch na jedné klávesnici." Tento druh zábavy je unikátní v tom, že jste k sobě s přáteli tak blízko, že není prakticky možné, aby se ten šmejd uhnul poté, co se mu chystáte jednu vrazit za to, že vás zastřelil hned poté, co jste se spawnuli.
Jo, tahle hra mě provázela celou základku společně s CSkem (který mi ale nikdy nešlo). Jen škoda, že když se člověk dostane do určitého věku, Bulánci pro něj ztratí své kouzlo. Každopádně, hra byla svého času veliký hit a jsem rád, že i dnes se na ní vzpomíná kdykoliv se řekne věta "zahrajeme si něco pro dva?"
Pro: Parádní polštářová bitka
Proti: Brzy zevšední
Kung Fu Panda: Showdown of Legendary Legends
Postavy, za které lze hrát, jsou dosti nevyrovnané. Pokud hru neznáte, často se vám stane, že si zvolíte postavu, která je o dost slabší, než ta, kterou si zvolil váš protihráč. Za mě je tou nejlepší rozhodně leopardice Su Wu.
Graficky se jedná o naprostý průměr. Hráno na PS3 a myslím, že v roce 2015 by měla tato mašinka i na víc. Neurozí, neohromí. I když některé efekty (zvláště při aktivování speciálních schopností) jsou zpracovány moc pěkně. Hudební doprovod je příjemný, tématický.
Výhodou je, že i po nesčetném počtu soubojů jsme najednou objevili novou arénu. Nevím, jestli to bylo naší zaujatostí pro určité konkrétní levely nebo jsme byli prostě jenom slepí, každopádně nám to zážitek o pár hodin zase natáhlo. Jakmile ale vyzkoušítě všechny postavy a arény, hra poměrně brzy zevšední. Pak je nejlepší od ní dát na pár týdnů ruce pryč a vrátit se až zase zapomenete veškeré ovládání. Pak nastává opět parádní řežba. Alespoň na pár matchů.
Pro: Pro fandy KFP povinnost, mlátička pro celou rodinu, spousta postav
Proti: Po chvíli zevšední, singleplayer téměř zbytečný
SpongeBob SquarePants: Plankton's Robotic Revenge
Už při čtení popisku jsem si říkal, že tahle hra bude stát za houby. Jaké bylo mé překvapení, když jsme jí večer s přítelkyní hru zapnuli a za pár hodin jsme jí měli celou přelousklou. No a ještě jsme se poté rozčilovali, jak to bylo vlastně krátký!
Ano, smaozřejmě je to hra převážně pro děti. Grafika je hezky barevná, hratelnost přívětivá, boss-fighty mnohdy jednodušší než některé pasáže s běžnými nepřáteli, ale má to svoje kouzlo. Systém vylepšování a nakupování nových zbraní je příjemné osvěžení během nekonečných soubojů s Planktonovými přivrženci. Osobně jsme si nejvíce oblíbili na maximum vytuněný laser se žlutým paprskem, ale i ostatní zbraně mají co nabídnout. Vlastně každá nabízí něco absolutně odlišného a je jen na hráči, který styl hraní mu vyhovuje.
No dobrá, nás dospěláky to chytlo a na těch pár hodin nepustilo ani na záchod. Druhý den ráno, ale přišla zkouška ohněm. Bude se hra líbit i druhákovi základní školy? Nebudu vás napínat, líbila. Hra se dá samozřejmě projít i v režimu jednoho hráče, ale to jsme ani nezkoušeli. Připravili bysme se akorát o zábavu a o pocit z kolektivní destrukce robotických nepřátel.
SpongeBob je zkrátka hra, kterou si pustíte, za pár hodin dohrajete a nemáte z toho vůbec špatný pocit. A pro děti to platí dvojnásob. Nečekejte extra příběh nebo vypilovaný RPG systém. Je to prostě jen dětská střílečka. Nic víc, nic míň.
Pro: Sympatická grafika, systém vylepšování, chytlavá jízda na zimní večery
Proti: Příliš krátké, jednoduchost sama (nebo je to výhoda?)
Pro: atmosféra
Proti: způsob závěrečného vysvětlení