Poslední komentáře

Do hry jsem vstupoval s nadšením, že to bude parádní jízda a místo toho přišlo ještě větší zklamání, než druhej Grid, který jsem aspoň dohrál, neboť nebyl proti Autosportu zas tak špatný. Čím to je?

Grid Autosport je odpověď vývojářů na kritizovaný druhý díl a tentokráte se v Codemasters rozhodli udělat ze série Grid větší simulaci. A kluci ze studia to na můj vkus docela přepískli. Po necelých 10 hodinách to vzdávám, navzdory vlastnictví kompletní verze se všemi DLC; tuhle hru už nechci hrát. Čímpak to je, že já, jinak zapřisáhlý kompletionista, nechávám rozehranou hru ladem?

Pojďme si tedy hru více rozebrat do jednotlivých detailů. Začněme tím, pro koho je hra určená. Autosport, jak již název napovídá, opouští své arkádové kořeny a vrhá se vstříc simulaci. Její úroveň se dá přirovnat k NFS Shift, které jsem si naplno užil; je tedy na příjemném pomezí zvaném simcade, kde si každý hráč najde svoje. Jenže, zde tomu tak není.

První velkou ranou je vizuální zobrazení závodní čáry. Na rovinu přiznávám, že jsem bez ní v simcadech docela ztracený, neboť postrádám odhad do zatáček. V arkádách to vývojáři kompenzují zvýšením účinků brzd a výraznější přilnavostí pneumatik (a já jsem tak schopný vůz uřídit), ale tady jde v tomto smyslu o výraznější simulaci. To by bylo naprosto v pořádku, kdyby byla závodní čára lépe vidět. Jako arkádový hráč jezdím výhradně s kamerou za zadním nárazníkem, to však v Autosportu výrazně nedoporučuji. Je lepší si dát kameru do interiéru, nejlépe hned za přední okno jako dashcam, abyste na závodní čáru lépe viděli. Je totiž při pohledu zpoza vozu snadno přehlédnutelná a nedá se nijak v nastavení hry barevně zvýraznit. Často tak během závodu ztratíte ideální stopu a na trati ji pak vysloveně hledáte.

Fajn, to by se vyřešit dalo. Jenže závodní čára má další, významný nedostatek. Ona do zatáček radí s velkým zpožděním. Lépe řečeno, hra předpokládá, že nejste blbec a jakmile jen na setinu sekundy zahlédnete barevnou proměnu čáry ze zelené na červenou, okamžitě to zašlápnete a sotva to ubrzdíte. Jenže, hry nehrajou jen úplný profíci, ale i nadšenci do arkád, co potřebují na tyto změny barev větší prostor. Kolikrát se mi závodní čára přelila ze zelené do červené tak rychle, že naprosto vynechala žlutou i oranžovou barvu; tedy mezistupně, které vám radí, jak moc musíte brzdit nebo jestli nestačí jen sundat nohu z plynu. To je za mě špatně. Již výše zmíněný Need for Speed Shift, Shift 2 Unleashed nebo celá série Forza (včetně Horizonu) dává jasně najevo, jak se má závodní čára chovat a fungovat. Nevím, proč tento důležitý prvek v Codemasters tak zmršili.

Další ranou pro mě bylo zjištění, jak ve hře funguje progres. Navzdory pořízení kompletního DLC bundlu je hra v kariéře opravdu holá a její průchod se nedá označit jinak než hardcore grind. Ve všech kategoriích budete závodit na stále se opakujících tratích a pořád ve stejných vozech od stejných závodních týmů. Na budování vlastního týmu tady zapomeňte, ve hře chybí i možnost pořízení vlastních vozů. Vybírat si, s jakým autem se do závodu vrhnete, tedy není možné. Závodění tedy brzo přestane být zábava, není tu žádný prostor pro různorodost. To by se ještě dalo skousnout, kdyby v Codies mysleli aspoň trochu na zábavnost. Je to přeci koneckonců videohra. Jenže kdepak. Hra vás před začátkem závodu informuje, že se nepojede na dané trati jeden závod, ale rovnou dva; každý se stejným počtem kol. Takže se klidně může stát, že ten velký okruh čítající čtyři kola pojedete dvakrát, tedy osm kol, deset minut čistého času. A to není vše. Pokud přeskočíte kvalifikaci (díky které byste na jednom okruhu strávili ještě víc času), pokaždé startujete z posledního místa. To by zase nebylo tak hrozné, kdybyste nebyli za váš úspěch trestáni; protože když náhodou jste dobří a podaří se vám v posledním kole dobýt se na první místo, automaticky v druhém kole závodu začínáte znova od poslední příčky. To je fakt nefér. A když dojedu například v prvním kole závodu třetí, kopne mě to v druhé části na 13. startovní místo ze šestnácti. To je panečku odměna! A takhle je to v každé části kariéry pořád dokola, ať už jezdíte v kategorii cestovních vozů nebo formule.

Kdyby aspoň jednotlivé eventy rychle odsýpaly, tak bych hru se zatnutými zuby aspoň dohrál. Takhle si hru zapnete, rozehrajete jeden šampionát, hrajete ho hodinu a půl a navzdory zapnutí všech asistentů a jednoduché obtížnosti bojujete o každou příčku, stejně vás hra navzdory vítězství a zisku prvního místa prostě semele. Ona zkrátka není zábavná. Dokonce i její atmosféra je velmi sterilní, velmi profesionální. Jsem zvyklý, že se mi u některých závodních her stává, že u nich po čase usínám, jak mě příliš nebaví. V takovém případě se na ně pořádně vyspím a nebo si zobnu kofeinovou tabletku Madmonq, aby se nabudily smysly a já získal větší reflexy. Jenže zde ani kombinace obojího prostě nepomáhá a já během výše zmíněného šampionátu, během jednoho závodu na celkem 12 kol, usínal. A to byl jeden z celkem šesti eventů v celém šampionátu. Je to vážně nuda.

Když se však zamyslím, je tu skupina hráčů, které bych hru mohl s klidným svědomím vřele doporučit. Její pozitivum totiž tkví v její příjemné ovladatelnosti, auta se chovají předvídatelně a řízení mě bavilo. Hrál jsem hru klasicky jen na ovladači, který je na závodní hry jinak jako dělaný. V tomto případě ale po něm nesahejte; a na klávesnici už tuplem ne. Takhle hra je jako dělaná pro nadšence simulací, tedy majitele volantů, pedálů i řadících pák. Tedy pokud se vám doma válí celý závodní rig, nebo aspoň sestava volantu a pedálů, zapojte si je a hru si pořiďte, ideálně na počítač (konzolový release byl už v době vydání zastaralý, běžel v menším rozlišení i v menších FPS). Sice volant i pedály vlastním, ale simulátory nejsou můj šálek kávy, takže to ani zkoušet nebudu.

Když to tedy shrnu; pokud máte rádi arkádové závodění, dejte od této hry ruce pryč. Pokud však máte rádi simulace a vlastníte na to potřebnou výbavu, tak tohle je hra pro vás.

Po posledním updatu, který odstranil většinu bugů, upravil textury postav blíže k originálu a přidal atmosférické nasvícení jako z původních her (a který se objevil jako zjevení, který už nikdo nečekal) jsem se rozhodl zakoupit definitivní trilogii za 25€ během slevové akce na Steamu. Měl jsem v plánu hlavně zahrát Vice City a San Andreas, ale řekl jsem si, že když je v balíčku her i trojka, tak že bych mohl nejdříve prubnout ji.

Přiznám se, že ačkoliv mám městské akce velmi rád a GTA, Mafie, Sleeping Dogs ale i Yakuza i Judgment (které jsem jen nakousl a jejich dohrání mě teprve čeká) jsou moje velmi oblíbené herní série, tak jsem originál GTA III nikdy nedohrál, ba co víc, ani nikdy kloudně nerozehrál. Hrál jsem to jako malej kluk spolu s Vice City a jen blbnul ve městě s auty, přejížděl chodce a občas si i zastřílel. Moc mě to ale nebavilo, auta nic nevydržely a často explodovaly, do toho po mě pořád někdo střílel; takže na pouhý ježdění mi mnohem víc vyhovovala první Mafie, která měla naprosto nadčasové zpracování jízdního modelu vozů, neboť se jednalo de facto o simulátor řízení amerických veteránů. To mě naplňovalo víc a tak jsem GTA III odložil na neurčito.

O patnáct let později jsem přemýšlel, že bych si hru znova zahrál, ale velmi mě odpuzovala herní grafika, která už neskutečně zestárla. Navíc, jako bývalý fanoušek jednoho známého herního streamera jsem moc dobře viděl, jak hra vypadá, ale i jak zestárla v celkovém ovládání. Tak jsem si řekl, kdepak, do toho nejdu. O několik let později vyšel definitivní bundle, které upscaloval grafiku, modernizoval ovládání a gameplay prvky jako navigaci na minimapě a možnost volby opakovat jednoduše misi, když něco poděláte. To mě nahlodalo, že bych si remastery zakoupil a zahrál, ale odrazovala mě od toho jejich nedodělanost. Definitivka se tehdy vůbec nepovedla, byla vydána v rozpracované fázi a upřímně, v té Unreal realistické grafice to hrám opravdu neslušelo. Vytratila se z nich jasně rozpoznatelná atmosféra a co víc, hry potřebovaly dodělat a opravit.

A to se od půlky letošního listopadu konečně povedlo. Jasně, ještě sem tam člověk na nějaké drobné bugy narazí, ale nic už není "game breaker", který by vás přesvědčil o tom, že máte hru vzít a zahodit do koše. Takže po nakoukání několika videí, kde byla celá trilogie rozebrána, jsem si řekl, že si počkám na akci a definitivku zakoupím.

Jak bych tedy ohodnotil třetí díl této série? Příběhově je to průměr. První třetina hry v Portlandu byla připomínka starejch dobrejch časů a rychle si vybavil rozložení ulic, ale příběhově to byla víceméně nuda. Až do chvíle, kdy na váš pager (taková ta věc na přijímání zpráv před příchodem SMS do mobilů, co se u nás v devadesátkách moc nechytla) přijde zpráva o náhlé změně a jste seznámeni s Asukou z Yakuzy. V tu chvíli začíná opravdová zábava, kdy se poprvé dostávám na Staunton Island a později i Shoreside Vale. Rád bych ale zmínil, že právě Asuka je váš nejlepší spojenec za celý průchod hrou, nikdy vás nepodrazí ani nepodezřívá a její osobnost a vystupování je vysoké úrovni. Nějaká Maria se může jít bodnout, nesahá ji ani po kotníky. Tak proč ji musím na konci hry zachraňovat? A proč mi Catarina musela odkrouhnout v předposlední misi právě Asuku a nemohla prostě zabít Mariu, jejíž osobnost je plytká a nicneříkající? Ani za ukápnutí slzy by nestála... Aspoň, že ta bláznivá Catalina už leží na dně spolu s vrtulníkem.

Co se týká gameplaye, tak hra mě mile překvapila. Na to, že jde pořád znát, že jde jen o reskin původní hry běžící na RenderWaru (tímto zdravím kluky z Criterionu) a Unreal Engine je jen grafická nadstavba, tak hra se hraje i vypadá velmi dobře. Hrál jsem ji jen na klávesnici s myší v ruce a i na počítač je takto hra dobře optimalizována. Gameplay vytahuje celou hru i celkový zážitek na nadprůměr. Zamrzí jen chybějící skrčení za objekty, ale to neměla ani původní hra, takže jsou přestřelky o to více náročnější, ale dají se v klidu odehrát. Gunplay je ale vylepšený a vy můžete konečně se zbraněmi běhat jak je libo. Ovladatelnost vozů je typicky arkádová a velmi příjemná. Hra běží bez problému jak na 60 FPS, ale i více, záleží jen na výkonu vašeho počítače a obnovovací frekvenci vašeho monitoru. Já jsem tedy hru odehrál na 75 snímků za sekundu a byla to paráda. Potěšilo i moc pěkné nasvícení okolí, kdy už hra nevypadá tak přehnaně realistycky a konečně dostává stylistický nádech. Dále potěší, že se mapa načítá jako celek a tak z jednoho ostrova vidíte na protilehlý ostrov, nicméně mlha pěkně rozmaže detaily. Plus odpadly načítací obrazovky během přejezdu mezi ostrovy.

Za mě můžu první díl trilogie tedy jen doporučit. V některých aspektech hra jde s dobou, v jiných zase otevřeně přiznává, že je prostě přes dvacet let stará - tedy horší scénář příběhu, hlavní hrdina Claude nemluví a neumí plavat ani v jezírku. Hru tedy doporučím především mladší generaci hráčů; ale i těm starším, co hráli před dvaceti lety originál, dokáže hra vykouzlit nostalgický úsměv na tváři, kdy si řeknete "takhle si tu hru pamatuju!"