Fable III

Fable III je memento herního průmyslu, ukazující, k čemu vede neustálé ustupování casual hráčům a debilizace žánrů v kombinaci s totální nepoučitelností páně Molyneux. Ten sám sebe vidí pravděpodobně jako inkarnaci Boha na zemi, přišedší nás, ubohé smrtelníky, milostivě seznámit se svou nekonečnou genialitou.

Hra obsahuje v prvé řadě neuvěřitelně trapný humor. Zbožňuju "Červeného trpaslíka", "Jistě, pane ministře" a "Monty Python". Ale humor ve Fable 3 nejen v questech (pištění v ženských šatech nebo nahánění zaběhlých slepic kvokáním) je opravdu neskutečně pitomý. V lepším případě, o těch horších případech bude ještě řeč. Ruku v ruce s humorem jde vymaštěná náplň většiny questů (o nahánění slepic již byla řeč, další skvosty jsou například zabití nějakého konkrétního vesničana nebo parodie na AD&D) a miniher. Vydělávat peníze můžete krom jiného hrou na loutnu nebo kováním mečů (pečení jsem opravdu nezkoušel), tato legrace je realizována mačkáním tlačítek 1 a 2 (po investování zkušeností přibude tlačítko 3). Bezbřehý herní primitivizmus v krystalické podobě, minihry můžete navíc bez jakéhokoli postihu nebo omezení opakovat do zblbnutí.

Další idiocie je doslova sociopatické chování naprosto všech NPC + hlavního hrdiny. V rozhovorech můžete použít dvě základní volby, buď "gangsta" potřesení rukou (u kterého postavy vydávají steny jako pětiletý autista) nebo krkání v kombinaci s prděním. Za "zkušenosti" se můžete naučit lechtání, tancování, hraní paci-paci-pacičky nebo prdění lidem přímo do ksichtu. O některých černobílých volbách typu "podepsat petici" vs "vytřít si s ní prdel" (nasucho, tuto poslední hranici autoři ještě nepřekročili, uvidíme, co Fable IV) nemluvě. Pokud není chování postav důkazem, že Peter Molyneux je drogově závislý sebestředný psychopat, tak už nic.

Největší problém ovšem spočívá v tom, že ve hře na ničem a na nikom nezáleží, nic nedává smysl. Ani na nejvyšší obtížnost není možné umřít, protože by pravděpodobně vidina neúspěchu frustrovala chudáky casual hráče (nejsem ortodoxním příznivcem šíleností typu Ninja Gaiden, ale co je moc, to je moc). Boj „na blízko“ je díky neustálému krytí nepřátel téměř nepoužitelný, magie je zbytečně silná (to byla chyba už ve dvojce, ale Molyneux je opravdu nepoučitelný). Od každého typu zbraně je možné koupit celé různé tři různé kusy, ale v bojích je díky výše zmíněnému úplně jedno, co člověk používá (až na nepoužitelné zbraně „na blízko“). V truhlách se nacházejí peníze (které není až do změny stylu hry za co utrácet a které jde rychleji vydělat minihrami), léčivé lektvary (které je zbytečné používat, navíc v boji stejně nikdy nevidíte, kolik života zbývá do "knocked-out" stavu), případně hovadiny typu oblečení nebo tetování (které jsou až na dva momenty ve hře naprosto k ničemu). Můžete se oženit, koupit si dům nebo pořídit dítě, ovšem akční RPG nehraju proto, že chci hrát variaci na Sims s nulovým dopadem na cokoli.

Ve dvou třetinách hry dochází v podstatě ke změně žánru. Vašim úkolem je řízení království pomocí jednoduchých voleb "zrušit dětskou práci"/"ponechat dětskou práci". Kladné volby stojí mraky peněz, záporné naopak zpravidla nějaké peníze přinesou. Jediný způsob, jak zůstat klaďasem a současně shromáždit potřebných 6 500 000, je to, že peníze bude člověk vydělávat pomocí pronajímání koupených budov atd. a následně je sypat do pokladny. Opět nic, kvůli čemu bych hrál akční RPG. Pokud na konci hry neshromáždíte potřebný obnos, nestane se z herního hlediska (vzhledem k výše uvedenému zcela nepřekvapivě) ale vůbec nic. Až po titulcích se objeví v tabulce tři věty o tom, že při obraně království umřela spousta jeho ovčanů a že ti zbylí to hlavnímu hrdinovi nikdy nezapomenou (ve hře je pak možné pokračovat, i když mě nenapadá jediný rozumný důvod, proč by to chtěl kdokoli dělat, a všude se pak povalují mrtví ovčané). Bu bu bu.

Mapa je velmi inovativní, protože nikdy neukazuje reálnou podobu dané lokace. Navigační šipka (která je takto celkem nutností, když stojí mapa za velké kulové) se občas objeví a občas zmizí, zřejmě podle nálady. Polovinu akcí je nutné dělat tak, že nestačí zmáčknout akční klávesu, je třeba ji držet a pustit v určitý moment. Poslední kámen úrazu je inventář. Kde si drtivá většina her vystačí s jednou tabulkou, tam je ve Fable III nutné ručně pobíhat po pěti místnostech, obdarování NPC (které jsem naštěstí nikdy nepoužil) je takto otázka asi dvaceti po sobě jdoucích akcích. Debilita inventáře mě úspěšně odrazovala od jeho častého používání, na hře se to ovšem (jako ostatně všechno) pranic neprojevilo.

Hrál jsem toho celkem hodně, ale tento "skvost" je první hra, která mě skutečně uráží svou samolibě na odiv vystavovanou okázalou debilitou. Zhmotnělý symbol úpadku herního průmyslu. Opravdu nevěřím tomu, že psychotik Peter Molyneux nebyl při tvorbě na drogách.