Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

« Předchozí Následující »

Chrono Trigger

  • SNES 95
Chrono Trigger je často označován za nejlepší RPG všech dob, a obvykle je brán i mezi to nejlepší, co videohry jako médium vůbec nabízejí za historii přesahující už celou řádku desetiletí. A právě v tomto kontextu jsem se do Chrono Triggeru pustil. Prvním impulzem byl článek ve Score o emulátorech a celé řadě mně jen z doslechu známých her. Super Metroid, Final Fantasy VII, Gran Turismo 2... hity, o kterých jsem zběžně četl na posledních stránkách Levelu, dříve ovšem s nevelkým zájmem, jsem měl nyní možnost vyzkoušet sám. Jediným logickým východiskem bylo tedy si tyto tituly vyzkoušet a zhodnotit ve svém měřítku, zda je opravdu kvalita tak vysoká.

Do té doby jsem žádné jRPG nehrál. O to větší byl tedy šok, vzhledem k předpokládaným a především očekávaným kvalitám Chrono Triggeru. Zdánlivá linearita, zdánlivě málo možností (dialogy, předměty a tak dále) a celkově i pocit minima interakce s okolním prostředím. Takovéto pocity zprvu převládaly, a po odehraném Arcanum, Albionu nebo sérii Baldurs Gate se ani nelze divit. Chápat Chrono Trigger ihned po spuštění jako klasické RPG byla chyba. Přesto však se hloubkou i mírou možností může titul Square západní konkurenci rovnat, ovšem tyto možnosti a hloubka se projeví až po určitém čase. Otevřenost světa a interakce prostředí gradovala postupně, což se ukázalo jako vhodný způsob k pohlcení hráče. Síla titulu se nicméně skrývá jinde. Projevila se však po zběžném rozkoukání, kdy kvalita a míra zábavy už jen stoupala.

Je obtížné vůbec začít s výčtem pozitiv. Nejprve je třeba zmínit ukázkové uvedení hráče do příběhu a ideální střídání interakce s nehratelnými částmi. Podobně jako u Ultimy VII, i zde je hráč seznámen s okolním světem a nenadálou situací, která plně pohltí Vás jako hráče – nejen jako postavu v rámci titulu. A právě začátek hry ukazuje to, v čem je i následně celý Chrono Trigger tak kvalitní, že se i stal pro řadu hráčů vůbec nejoblíbenějším titulem. I přes nezvyklou míru svobody je zde příběh hlavní hnací silou a skrze vhodně zvolené designové rozhodnutí je pocit z hraní veskrze pozitivní. Tomu pomáhají i časové linky a tedy i zcela rozdílné prostředí, motivující k objevování na vlastní pěst a zkoušení toho, co si můžou Chrono a jeho společníci dovolit. Pocit pravého dobrodružství je zde naplněn mírou vrchovatou. Celkově Chrono Trigger svým designem funguje na podobném principu jako pozdější Dark Souls, explorace je z velké části na hráči a pocit odměny při nalezení cesty dále je nezvykle motivující k dalšímu hraní. Toto by nešlo ale bez vyvážených soubojů, které dokáží otestovat taktickou připravenost. A to především v soubojích s bossy, kteří zde spíše působí jako logické rébusy a je třeba kombinovat schopností členů družiny.

K výčtu plusů je třeba také započítat originální svět plný zapamatovatelných postav a hrdinů, a celou řadu zvratů a událostí, které z Chrono Trigger dělají unikátní titul. To vše navíc vypadá i po řadě let krásně a ještě lépe zní, když Yasunori Mitsuda (žák Motoie Sakuraby) jako dvorní skladatel Square spolu s Nobuo Uematsu složili ikonický soudtrack.

Roky od dohrání mám v paměti různé scény z Chrono Triggeru, hudbu si stále občas poslechnu a dlouhou dobu ve mně přetrvává pocit, že jde o mistrovské dílo. Ve Square se autorům povedl projekt, který má vše, co očekávám od kvalitní hry. Nelze se ani divit, že šlo o titul zlomový (zvláště tedy v historickém kontextu) a znamenal vybroušení mechanik Final Fantasy VI, které předcházely neméně legendárnímu Final Fantasy VII. A jde také o skvěle hratelnou hru, kterou mohu doporučit prakticky každému se zájmem o RPG (jRPG) žánr plus i ideální vstupní bránu do žánru jRPG plného skvělých titulů jako je Xenogears, Suikoden II nebo Dragon Quest VIII.

Vrchol žánru, který by neměl chybět v dokončených titulech u žádného hráče.

Pro: ukázkový gamedesign, hudba, příběh, zvraty, délka

Proti: žádné

+25+25 / 0

Chrono Trigger

  • SNES 85
Je Chrono Trigger nejlepší RPG všech dob? Na to vám neodpovím, ale není těžké pochopit, odkud se bere jeho všeobecná adorace. Je to RPG, kterému se daří naplnit víceméně všechny požadavky, co by hráč na takové RPG mohl mít.

Kupříkladu má poutavý a na poměry her své doby celkem neotřelý příběh s lákavou tématikou cestování v čase (obsahující i pár nečekaných zvratů), kterým hráče provází tým rozmanitých a sympatických charakterů. Příběh také umožňuje hráči navštívit velké množství unikátních lokací a prostředí, což společně s absencí jakékoliv nutnosti grindovat (ačkoliv ta možnost tu je), chybějícími náhodnými encountery, které byly nahrazeny předem připravenými souboji a relativní krátkosti dává dohromady svižnou záležitost, u které téměř nemůže dojít ke stereotypu. Nabízí také až překvapivou volnost, kde je téměř polovina hry v podstatě nepovinná a nechá vás dělat questy v libovolném pořadí bez vodění za ručičku.

Ani v audiovizuálním směru Chrono Trigger nezaostává. Na SNESu byste jen těžko našli lépe vypadající JRPG a pokud máte rádi pixelartový grafický styl, tak si na své přijdete i dnes. Skvělý je i soundtrack, o kterém se zmiňuje snad každý retrospektivní pohled na hru a to z dobrých důvodů.

I soubojový systém má leccos do sebe, hlavně v bossfightech. Svoji roli hraje rozestavění postav i kombinace členů party, kteří mohou dohromady používat speciální dual/triple tech útoky. Tady bych rád řekl, že to vás nutí taktizovat a pečlivě vybírat vhodnou partu pro určité souboje... ale bohužel se dostáváme k mé největší výtce a hlavnímu důvodu, proč jsem s hodnocením nešel výš:

S čestnou výjimkou v podobě bossfightů (které dokáží slušně zatopit) se Chrono Trigger ve snaze stát se co nejpříjemnější hrou v podstatě zbavil jakékoliv obtížnosti. Léčení a doplnění many je tak jednoduše dostupné a levné, že není problém bez přestání používat ty nejsilnější kouzla a doplnit manu naplno klidně po každém souboji. Časem přestane být potřeba i to a až na vzácné případy bude stačit neustále spamovat standardní útoky a po boji doléčit podle potřeby (což je možná i rychlejší než některé velmi dlouhé animace kouzel). Řadové souboje tak nepředstavují skoro žádnou výzvu, což je velká škoda, protože základ tady určitě je, jen by stačilo poladit nějaká čísla (především snížit odměny za souboje) a hned by to bylo IMO zajímavější.

Trochu mě mrzí, že tomu tak je, ale především to mi bránilo si Chrono Trigger i přes jeho nesporné klady užít víc. Neberte tuhle výtku ale příliš vážně, Chrono Trigger je zcela nepochybně hrou, která má co nabídnout i dnes a cíle, které si vytyčila, splňuje do puntíku. V tom se vám může stoprocentně trefit do chuti, ale i když k tomu podobně jako u mě ne úplně dojde, je těžké neobdivovat jeho řemeslné kvality a smysl pro detail. Zkuste ho, určitě si v něm najdete to svoje!
+15+15 / 0

Super Mario World

  • SNES 100
Nikdy jsem nevlastnil žádné Nintendo zařízení a za celý život jsem hrál asi jen pět her od této firmy, přesto se Super Mario World stal klenotem mé herní historie. I když jde jen o klasickou 2D skákačku je velice kvalitní po všech stránkách.

První moje hraní bylo v 90. letech na půjčeném SNESu a už si nepamatuju jestli se mi hra podařila dohrát až do konce, později jsem jí našel i na nějakém emulátoru a když jsem si měl do Herní výzvy najít nějakou hru mimo pc, pokusil jsem se jí sehrat ještě dnes a povedlo se.

Graficky mě překvapuje, že takhle stará hra (1991) vypadá v pohodě i dnes a vůbec se nemusim přemáhat, narozdíl třeba od druhého dílu Yoshi's Island (1995), kde mi ta grafika vůbec nesedla. Hratelnost je skvělá, rozmanité levely, skryté možnosti jejich dohrání, postupné otevírání nového průchodu některých částí. A klasické položky co Mario používá mi bohatě vystačí a takové pírko je skvělej nápad, kdy Mario sice vzlétne, ale jen na omezený čas, ale šikovným manévrováním lze let dost prodloužit...

Co i dnes dokážu ocenit je skvělá hudba všech levelů, není to žádný monstr orchestr, který vám vyrazí dech, ale ke skákačce dokonale sedne a závěrečné titulky si častokrát pouštim jen pro poslech a oddych. Obtížnost je pohodová, až na nějaké "domy duchů" kde není vždy ta cesta tak přímá, ale není to rozhodně žádné Dark Souls mezi Mario hrama :)

Na závěr bych všem co mají rádi 2D skákačky, nebo vlastní MiniSnes, tuhle retro hru opravdu doporučil, protože tímto komentářem mám znovu chuť se do téhle srdcovky zase pustit od začátku... :)

Pro: Hratelnost, hudba, retro skákačka, Mário...

Proti: Jen Nintendo nebo emulátor...

+14+14 / 0

Dragon Quest V: Hand of the Heavenly Bride

  • SNES 95
  • DS 95
Dragon Quest 5 považuji za nejlepší díl Dragon Quest série. Jedná se o klasickou japonskou RPG, kde pobíháte s panáčkem po městech, dungeonech, otevřeném světě, nakupujete výbavu, porážíte nepřátele v tahových soubojích a do party přibíráte pomocníky ochotné jít s vámi zachránit svět.
Přesto, že série Dragon Quest zahájila éru japopnských RPG, vedle pozdějších Final Fantasy se vždy DQ jeví tak trochu jako chudý příbuzný, nicméně i v tomto spočívalo kouzlo této série, která si našla spoustu skalních fanoušků, jejichž komunita je údajně dokonce větší, než komunita fandů Final Fantasy. Dragon Quest totiž konzervativně lpí na svém zažitém systému tahových soubojů, vývoji postav a nesnaží se každým dílem způsobit revoluci, prostě přinese svým fandům přesně to, co si přejí a co očekávají.
Dragon Quest 4 už ovšem naznačil, že i Dragon Quest může být tak výpravný a epický, jako Final Fantasy. Dragon Quest 5 to jen potvrzuje. I když na SNESu působí graficky zastaraleji než soudobá Final Fantasy 4, časem si hráč zvykne na grafickou jednoduchost, v které nakonec objeví skrytou krásu.
Příběhově se jedná o jeden z pro mě nejoblíbenějších příběhů na poli japonských RPG, nebudu nic prozrazovat, protože cokoliv by sklouzlo do roviny SPOILeru.

Draon Quest V vyšel na SNESu pouze v japonštině, takže jediná možnost, jak si jej zahrát, je buďto použít emulátor, šlohnout ROMku s hrou, k ní fandovský anglický patche a nebo si jej legálně sehnat na Nintendo DS. Square Enix se totiž po velkém úspěchu naprosto dechberoucího Dragon Quest 8 na PS2 rozhodnul hráčům přiblížit i předchozí díly a vydat remaky Dragon Questu 4, 5, 6 na Nintendo DS a Dragon Quest VII na 3DS.

Nyní k remakům - Dragon Quest V nejprve vyšel v remaku na Playstation 2, opět ovšem jen japonsky. Šlo o kompletně předělaný engine do 3D. Vypadá hezky, ovšem pro fanoušky kreslené grafiky ze SNESu už jde tímto o trochu jinou hru. Což ostatně platí i pro remake na Nintendo DS, kde je plně využit engine Dragon Questu VII z PS1. Vypadá také hezky, některé věci docela prokoukly, hlavně úvodní loď. Nicméně se malinko vytratila roztomilost, přes zdokonalení některých objektů a dokonce možnosti si otáčet v 3D třeba lokality měst bych grafiku oproti SNESové nazval jako malinko dirty, je prostě vidět, že už tam není namalovaný každičký pixel, ale je použito různých rozmazávacích grafických praktitk. Na druhou stranu se i v enginu z DQVII grafici snažili grafiku co nejvíce přiblížit originálu, takže hráči SNES verze budou bezpečně rozeznávat lokality, které znaly ze SNES verze.

Hru jednoznačně doporučuji jako příkladné japonské RPG, které nemá prakticky čím zklamat. Jo, nenajdete tu revoluční prvky s X kombinacemi vývoje postavy, souboje probíhají velice jednoduše, prostě buď to mydlíte zbraněmi nebo použijete útočná, oslabovací nebo léčící kouzla. V jednoduchosti je někdy prostě krása a je mi ctí být skalním fanouškem série Dragon Quest, z které jsem zatím nedokončil jen díl VII a nehrál jsem ještě DSkový IX. díl. Takže stále se mám na co těšit.

Přes všechny systémové jednoduchosti přináší Draon Quest 5 opravdu rozsáhlý a dokonale fungující svět, po kterém je radost putovat a objevovat různé příběhové i subquestové záležitosti.

Pro: Příběh, propracovaný svět, oldschool grafika, hudba.

Proti: Možná až příliš sázka na jednoduchost ve vývoji statistik postav.

+13+13 / 0

SOS

  • SNES 50
SOS je typicky minimalistickou hru, kterou o to více mohu doporučit videoherním dobrodruhům. A to i přes řadu chyb, které výsledný zážitek znatelně srazí.

Je nutné opustit právě se potápějící loď, a na vše máte všeho všudy pouhou hodinu reálného času. Design sází na naléhavou atmosféru pomalu se potápějící lodi, kdy otřesy a převracení interiéru lodi jsou na běžném pořádku, zmatení pasažéři se snaží zachránit a někde na přídi začíná propukat požár. V roli jednoho se čtyř pasažérů (a vlastně i posádky) je cílem zachránit co možná nejvíce osob a ještě sebe a zachráněné nasměřovat do bezpečí. A to při opravdu gigantickém rozsahu lodi není jednoduchý úkol. Noční můra někde uprostřed oceánu je zde zachycena, na rok vydání hry (1994), až překvapivě působivě. Navíc, každá z postav má několik unikátních konců, takže znovu hratelnost je zaručena. Ačkoliv...

Ovládání. Ovládání je prkenné a problematické. Zachránění pasažéři jsou nejspíše zmatení nebo mají mořskou nemoc, jinak se jejich chování nedá vysvětlit. Je třeba je navigovat a stále jim ukazovat kam mají jít. Hlavní postava občas někam doskočí, občas ne a zabije se (to ústí v 5 minutový odečet ze zbývajícího času). Místnosti a chodby vypadají prakticky stejně, jen několik unikátních interiérů (modlitebna, strojírna) usnadní orientaci.

Pokud by bylo SOS zbaveno chyb a (podstatně) lépe se hrálo, šlo by o hit. Takto spíše doporučuji titul vyzkoušet (stačí hodina, dvě), zhlédnout některé další konce a spíše se pustit do lépe hratelných titulů (Clock Tower a The Firemen) kultovních tvůrců z Human Entertainment.

Pro: atmosféra, zpracování

Proti: ovládání, ostatní pasažéři

+13+13 / 0

Hong Kong 97

  • SNES 10
Nechvalně proslavená „nejhorší“ hra všech dob je dle tvůrce (Jošika "Kowloon" Kurosawy) záměrnou satirou na videohry své doby a za (údajné) dva dny ji schválně vytvořil nejhůře, jak mohl. Nebo tak to alespoň Kurosawa tvrdí. Zda mu můžeme věřit nebo ne je ovšem již jedno, před hráčem zbývá produkt kultovní reputace. A ta se ukáže brzy - hned po spuštění je zrak nebožáka co Hong Kong 97 spustil terorizován intrem s lámanou angličtinou a jediným cílem. Zabít co nejvíce komunistů.

A jak rychle vše začalo, tak to i končí. Smrt na nepřipraveného hráče čeká přibližně za sekundu a půl. Do toho všeho hraje lidová píseň čínských soudruhů. Pokusy se násobí, hráč pomalu přichází na strategie jak přežít o něco déle ve frenetické záplavě nepřátel co levitují na obrazovku snad ze všech stran. Jediným zpestřením je ovšem nesmrtelnost, která znamená několik sekund ustání zásahů. A pokud máte štěstí a padne vícekrát, cesta k hlavnímu bossovi (obrovská hlava Teng Siao-pching – vůdce ČLR v 70. až 90. letech, který dobyl svět i přes výšku 1,52 metru) je otevřena. A tento souboj je jednoduší, než se může zdát. Nicméně to je však jen začátek, jelikož rudochů je dle odhadů 1,2 miliardy a hra pokračuje v nekonečném loopu stále!

Pro: kultovní klasika

Proti: vše ostatní

+13+13 / 0

The Legend of Zelda: A Link to the Past

  • SNES 100
The Legend of Zelda 3: A Link to the Past je popisována mnohdy jako zázrak. Chybně je klasifikována jako RPG a z toho může plynout rozčarování čistých RPG hráčů. Ve skutečnosti jde o adventuru s akčními prvky jako jsou souboje a realtimové akční puzzle. Prostě nepřátele hýbající se v reálu musíte umlátit jako v ryzí hack and slash akci. Hra se jako RPG jeví jen v tom, že nabízí neuvěřitelně propracovaný a rozsáhlý svět plný skrýší, odemykatelných prostor dle toho, jak postupně získáváte nové předměty, které může vaše postava uchovávat v inventáři a v daných situacích používat.
A jde opravdu o zázrak? Svým způsobem ano. Pokud se naladíte na vlnu, že se chcete naprosto totálně bavit, tak A Link to The Past nabízí krystalickou zábavu bez špetky nudy a bez chyb. Mám hru rozehranou porduhé, prvně, kdysi dávno před léty, jsem si ji kapku kazil savestaty pod emulátorem SNESu, kde jsem hru dohrál, nyní ji hraji na ostro s ukládáním jen tam, kde je to možné, na Super Nintendo classic mini a bavím se snad ještě více než poprvé. A se mnou děti, které koukají a každou chvíli vykřikují, "támhle je východ, támhle na pravo jsou schody, támhle je jeskyně....až se ze hry stává pomalu rodinný seriál. Vše zpracováno do posledního detailu, každé místo zde dává logiku, jakákoliv popraskaná zeď vám tak nějak dává tušit, že tady se ještě ve hře podíváte, až ji budete umět rozbít, každičký kámen, který teď neunesete, je třeba zaznamenat do budoucna, co když se pod ním něco skrývá. Tenhle svět nelze nemilovat.
Graficky a hudebně je hra velmi působivá i na dnešní dobu. Víte, že jde o hříčku, dobrodružství a že to bude epické a plné atmosféry. Grafika kreslená z nadhledu plně navozuje atmosféru a vůbec nebudete chtít žádné dokonalé 3D v realistickém hávu. To by vše jen pokazilo. Zelda 3 je v podstatě obdobou Metroidvanie z nadlhedu. Tu získáte meč na pobíjení nepřátel, tadyhle najdete lucernu, kterou si budete svítit v tmavých koutech stok, tady najdete bumerang, kterým budete paralyzovat nepřátele, budete narážet na NPC, které vám budou ve vašem putování dávat důležité hinty. Co jediné vlastně dělí tuto hru od RPG žánru je to, že každičký postup postavy na nějakou úroveň výše není charakterizován vlastnostmi a jejich růstem společně s růstem levelů, z pobitých nepřátel nezískáváte žádné expy, ale jen tím, že najdete klíčový předmět, který postavě nap. přidá o srdíčko více, což znamená, že bude mít o jeden Hit Point více, tu najdete štít, který vám umožní, co jste dosud dělat nemohli a takto je vlastně ve hře dán veškerý postup kupředu.
Na závěr musím definitivně uznat, že The Legend of Zelda: A Link to the past opravdu zázrak je. Na poli RPG samozřejmě kralují jiné hry jako je Chronotrigger nebo Final Fantasy VII, nicméně The Legend of Zelda: A Link to the Past by mohla klidně být královnou her obecně, mimo fanouškovské škatulky.

Pro: Do poslednígho detailu propracovaný svět, grafika, hudba, na vše lze sáhnout, vše lze použít.

Proti: Nic, tahle hra nabízí naprosto vše, co předesílá, že nabídne.

+12+12 / 0

Super Castlevania IV

  • SNES 85
Super Castlevania IV zestárla velmi dobře. Takhle nějak si představuju kvalitní akční plošinovku – ne příliš dlouhá, ale zato rozmanitá, co se týče prostředí i nepřátel, s pohodlným a responzivním ovládáním, parádní atmosférou a slušnou, ale ne přehnanou dávkou výzvy. Poměr těch potřebných ingrediencí je v tomhle případě vyvážen skoro dokonale.

I když kvůli preciznímu ovládání biče i postavy může čtyřka veteránům série připadat moc jednoduchá – a je pravda, že možnost ušvihat bičem nepřátele stojící o patro nad vámi je asi až moc velká výhoda a nedá se divit, že v dalších dílech od toho autoři upustili a vrátili se ke stylu NESové trilogie – tak z pohledu nezúčastněného pozorovatele se to hraje hrozně příjemně, nemrtví a jiná havěť se rubou jedna radost, a i tak dokážou některé úrovně (dívám se směrem hodinové věže s nekonečnými schodišti a ozubenými koly) celkem zatopit. A díky uvolnění limitů ovládání máte jen velmi zřídka pocit, že by hra byla nefér a i následkem toho pak máte daleko větší ochotu předkládanou výzvu přijmout.

Ani audiovizuálem nemůže SCIV urazit. Dnes už sekce očividně sloužící hlavně na prezentaci Mode 7 efektů SNESu, ve kterých framerate padá tak na čtvrtinu, asi nikoho nemůžou ohromit, ale pořád je to celkem pohledná a atmosférická hra, co snese i srovnání s mladší Symphony of the Night (která je ale samozřejmě díky silnějšímu hardwaru o několik tříd jinde). Co je ale skvělé dodnes, je soundtrack, úžasně podkreslující hru, bez kterého si ji jde jen těžko představit. A moment, kdy ve finálním souboji s Drákulou začne v poslední fázi hrát Simon's Theme, je prostě dokonalý.

Jo, tenhle podivný mix starých hororů, řecké mytologie a anime na mě prostě funguje. Zatím jsem co se týče téhle série měl velmi šťastnou ruku – o Symphony of the Night jsem se rozplýval už v jiném komentu, ale ani handheldová Aria of Sorrow a Super Castlevania IV se nemají za co stydět. Vzhůru na Rondo of Blood!
+11+11 / 0

Uncharted Waters

  • SNES 100
Tak tuhle hru považuji za naprostou perličku, co tady šlo všechno dělat naplňuje přesně mé představy o námořním dobrodružství s atmosférou zámořských dálav, nových obzorů, obchodování s exotickým zbožím nového světa, zároveň zažíváte pnutí a obchodní války starých mocností na starém kontinentě, které nakonec ústí v nekalé praktiky korzárství s podporou království, za které hrajete.

Zatímco euroameričtí hráči měli své Pirates!, východní hráči měli Uncharted waters a díky tomu, že Japonci jsou fascinováni vývojem civilizace v Evropě, takže ve svých hrách rádi používají středověkou evropskou architekturu a různé evropské reálie, tak u Uncharted Waters byli fascinováni zámořskými objevy Portugalska, Španělska a zároveň byli zaujati silou ottomanské říše ve středomoří. Do 17. století takovéto Evropy situovali hru a začínáte jako obchodník portugalského krále.

Od první lodi a prvního naložení zboží a převezení jej do nejbližšího pobřežního města Evropy se postupně dopracujete k zámořským cestám na východ i západ, obchodujete s jednotlivými městy, získáváte v nich vliv, rozšiřujete svou flotilu a nakonec se podíváte i do tajemné země Zipangu a otevřete všechny obchodní cesty jak je znáte z historie.

Tím vším získáváte slávu pro svého krále a výhrou je, že vám provdá král svou dceru. Cesta je to trnitá, zažijete na ní spoustu dobrodružství, bitev s konkurenčními frakcemi, zároveň prodáváte a nakupujete a prostě vyděláváte.

Co bych na této hře vyzdvihl oproti starší Pirates! od Microprose je to, že vše probíhá na tahy, včetně námořních bitev, vše se krásně přehledně ovládá a celkově je prostě hra více user friendly. Pro mě představuje Uncharted Waters nejlepší sérii námořního obchodníka, válečníka či korzára, s jakou jsem se setkal. Jde v podstatě o ekvivalent hry Elite na moři.

Pokud hledáte námořní dobrodružství plné atmosféry exotických krajin, obchodování a námořních bitev, tak Uncharted Waters je jasná volba. Hra je již letitá, přes to neztrácí nic na svém kouzlu. Má i pokračování Lost Horizons a také existuje online verze Uchcharted Waters online.

Kromě popisu hry a tohoto komentu už nemám co více dodávat, hru je třeba si vyzkoušet, ponořit se do ní a mohu bezpečně říci, že jde o jednu z těch her, u kterých jsem byl schopen vysedávat do 4 hodin do rána a do postele mě vyháněl ranní zpěv ptáků, který mi připomněl, že jsem u hry probděl noc :-) Mám velmi rád atmosféru zámořských objevů, exotických výprav, obchodování, pirátství a námořních bitev. Tahle hra mi splnila tento sen v herní podobě asi úplně nejvíce.

Pro: Atmosféra zámořských objevů, systém obchodování, tahové bitvy, propracovaný svět.

Proti: Opravdu mě nenapadá vůbec nic.

+11+11 / 0

Clock Tower

  • SNES 60
Clock Tower, překvapivá klasika, která se dočkala několika pokračování a nespočtu portů na jiné systémy. A také zábavná videohra.

Mladá dívka, Jennifer, je spolu se sestry adoptována a přichází do okázalého sídla svých nových pěstounských rodičů. Než se stačí rozkoukat, začnou se ovšem dít podivné věci. Zmínění rodiče si nepotrpí na zdvořilosti a jdou prakticky hned na věc. A tak se Jennifer ocitá sama v potemnělém a rozhlehlém domě plného místností, chodeb a zákoutí. Kde jsou jiní? Tak tato otázka se brzy zodpoví, a to i s pomocí jednoho nezbedného syna, který si přišel s dívky hrát blíže, než by ony chtěly.

Příběh i zasazení z velké většiny vykrádá film Phenomenu z roku 1985. A nejen jej, i z části zvuky a hudbu. Problém to ale není, naopak. Atmosféra je výborná, a na klasickém konceptu opuštěného domu a rozplétání jeho záhad (a že jich tu je!) nešlo moc pokazit. Těžkopádné ovládání se hodí, stejně jako absence informací (mapa), a tedy i častá ztráta ve spleti hal a chodeb. Hlavním plusem je však znovuhratelnost. Devět možných konců na nějaký čas vystačí – ačkoliv nejlepší je první průchod Clock Tower bez dalších informací. Pozitivem je i minimalistická adventurní část (hledání a používání předmětů) i to, že se s akcí a lekáním hráče více než šetří jen na ty méně očekávané momenty. Žádnou lacinou lekačku tak nečekejte.

Zajímavá hra, která zabaví i dnes a vzhledem ke krátké době hraní je Clock Tower ideálním společníkem na jeden - strašidelný - večer.

Pro: koncept, hratelnost, konce, atmosféra

Proti: ovládání, mnoho chodeb

+11+11 / 0

Secret of Mana

  • SNES 95
Secret of Mana je druhým dílem Seiken Densetsu série od firmy Squaresoft, jejíž první díl vyšel v USA pod názvem Final Fantasy Adventure na Gameboy v roce 1991. Secret of Mana vychází o rok později na SNESu a je to v celku překvapivá hra. Z počátku jsem k ní přistupoval s nedůvěrou, jako jakousi odnoží Final Fantasy, snahu Squaresoftu prubnout si i jiný typ hry (s trochou inspirace u Zeldy) a bral jsem to jako takový pokus. Rovněž ne všechna hodnocení byly pozitivní. Že jde o legendární epickou hru člověk pochopí záhy, co zahodí všechny předsudky.

Co mě ke hře lákalo hned od samotného začátku bylo zajímavé pojetí grafiky a hudby, když jsem se brodil po pás ve vodě říčky, zpracované s exotickým nádechem, do toho břinkala hudba evokující amazonský prales, tak mě hra vtáhla atmosférou a nutila mě pokračovat, i když jsem si říkal, jedna postava? Akční souboje? Proč to všechno? Proč se Squaresoft nedrží parádních Active time soubojů (ATB) s více postavami jako ve FF?

Odpověď přichází velmi záhy, jakmile jsem získal meč a dostal se do prvního souboje. Ty totiž nejsou jen tak jako že kolem sebe bezmyšlenkovitě sekáte. Můžete, ale efektivní to nebude, musíte mít nejprve ukazatel útoku na 100%, jakmile seknete, vymaže se a čekáte, než se naplní opět těch 100%. Takže tady vlastně ATB je, navíc tu máte viditelné nepřátele potulující se krajinou, takže žádné vyskakování odnikud a speciální soubojové obrazovky. Časem získáte do party další dvě postavy, které se ovládají samy nebo si na ně můžete přepínat a spouštět útoky za ně. Kdykoliv jde pauznout zapnutím menu, kde vybíráte třeba léčbu kouzla a pod. (Pokud nevíte, odkud tohle všechno vykradli Level 5 s Rogue Galaxy, tak přesně odtud ;-). Z počátku vám to bude připomínat Zeldu 3: A Link To The Past (tady si zase půjčovali Squaresofti :-), akorát s levelováním a těmi pauzami mezi údery. Bossfighty jsou vyloženě podobné bossfightům v Zeldě, vždy je třeba přijít na nějaký fígl a dobře si to spočítat.

Gameplay je tedy na jedničku, grafika je, jak už je u Squaresoftu zvykem, prostě luxusní. Hudba rovněž. Příběh se točí okolo Mana Sword, začátek vám bude trochu připomínat Artušovskou legendu (meč v kameni). Ze hry sálá ta správná atmosféra, která chytne a nepustí. Takže si kladu otázku, co mohlo u této hry způsobit nějaký předsudek. V podstatě asi odklon od FF a to, že první díl má FF v názvu. Ale Secret of Mana není žádný béčkový spin off, je to regulérní epická hra. V RPG vývoji statistik si také užijete své, levelujete postavy, ale i zbraně. Vytkl bych možná jen závěrečnou úmornost, kde vám početní běžní nepřátelé opravdu nic nedarují ani na vysokých levelech postav a docela často jsem viděl game overovou obrazovku. Hra nakonec nezapadla v dějinách, kromě toho, že jsem ji kdysi dávno dohrál na emulátoru, teď si dávám opakování na SNES mini, kde na ní výrobci SNESu nezapomněli (na rozdíl od Final Fantasy 4 a Chronotriggeru) a v neposlední řadě vyšel nedávno na STEMu dokonce nový remake ve zbrusu nové grafice s pokusem zachovat původní grafický styl (já tedy ale zůstávám věrný originálu). Nicméně hra byla asi slavnější v Japonsku než na západě. Proto fantastická a nádherná Seiken Densetsu 3 vyšla jen v Japonštině a západní hráč byl odkázán jen na emulátor a překladatelský patche (ale o tomto díle až jindy).

Závěrem jen řeknu, že beze studu řadím Secret of Mana k takovým SNES velikánům jako Final Fantasy 4, 5, 6, Chronotrigger, Tales of Phantasia, Star Ocean, Dragon Quest 5, 6 a Lufii 2.

95%

Pro: Atmosféra, grafika, soubojový systém, hudba, epičnost.

Proti: Trochu nepřehledné kruhové menu s dalšími kruhovými podmenu :-)

+11+11 / 0

Super Metroid

  • SNES 100
Před chvíli jsem dojel tuto hru a nejlepší bude ji hodnotit za čerstva, takže co může takhle za čerstva říci o adventurní skákací plošinovce hráč jako já, který je na plošinovky v podstatě levý a celý život se věnuje RPG hrám, tahovým strategiím a adventurám?

Super Metroid láká už jen úvodním intrem, které napovídá, že tady půjde o dobrodružství, které budete chtít žít, že to nebude jen zběsilá automatová skákačka, kde se nepřátelé noří ze země a na konci každého levelu na vás vyskočí score. Navíc graficky jsou to pro mě orgie, pixel art grafika na 16 bity je pro mě prostě ráj. Hudba je doslova monumentální, má takový docela vetřelecký nádech. Mráz začíná běhat po zádech, No tohle budu muset zkusit, půjde mi to skákání a střílení nebo to zahodím po pár game overech?

Game over díky bohu na vás během hry nevyskočí, vždy je možno loadnout z posledně uložené pozice. Hurá, jsou tu savy. Vlastně tu nejsou žádné levely, hra se chová jako dungeon na placato. Postupně odkrýváte docela rozsáhlou mapu, tu jsou dveře, kde nejde jít, takže později, tadyhle nejde vyskočit, hmm, třeba si zapamatovat tohle místo, zatím půjdu jinudy....postupně se před vámi odkrývá dokonalá bludišťovka s tajnými skrýšemi, artefakty, výbavou, nepřáteli, bossy. Co vlastně chybí téhle hře k RPG? Jen vývoj statistik a sbírání expů, to tady není a překvapivě...nevadí. Řekl jsem dungeon na placato? Jo, tak to je a nebo taky Zelda na stojato, jak kdo chce. Celé bludiště vás bude fascinovat, jak funguje, jak je zde promyšlený každý detail. Když najdete nové vylepšení pro svou postavu, které se krásně zapisuje do inventáře, tak se ťuknete do čela, jo, tohle je přesně to, co mi pomůže projít támhle tu pasáž, kde nešlo před tím jít.

Plošinovky bývají frustrující, buďto vsází na zběsilé přeskákání různých pohyblivých překážek, nebo na zběsilém otáčení se s postavou za stálého stisknutí fire a kosení nekonečných zástupů nepřátel. V Super Metroidovi vás nic takového frustrovat nebude. Jo, jsou zde nějaké zběsilé pasáže, ale jinak se vesměs jedná o rozvážný gameplay, tamhle sestřelím tohle a tohle a pak vymyslím, jak to tu celé přeskáču. Boss fighty jsou na tom podobně, po pár smrtích pochopíte, že je třeba zapojit mozek a nenavalit do bosse všechny rakety, že každý ten fight má nějakou zákonitost a přesně vyžaduje použití nalezených zbraní a nářadí.

Udělátek, které lze použít pro řešení tohoto dungeonu na placato, je zde spousta, tu se musíte proměnit v kuličku a prokoulet se nizoučkými chodbičkami, jinde zase vystřelujete kotvu, abyste se zachytili u stropu a zhoupli přes propast, zdí k demolici různými způsoby je zde nespočet, takže používáte dva druhy min nebo dva druhy raket. Najdete lepší zbroj i lepší střelivo. Vše do sebe zapadá. Takto sofistikované prostředí v plošinovce najdete už jen v Castlevaniích (počínaje tedy dílem Symphony of the Night). Ne nadarmo si tyto hry vytvořily v podstatě vlastní žánr, kterému se říká Metroidvania.

Co říci závěrem? Prostě tahle hra je dobrodružství s dech beroucí atmosférou, grafikou, hudbou a strukturou úrovní. Hra používá mix gameplaye plošinovky, adventury a svým způsobem i RPG. Stěžejní je ta plošinkovitost a Super Metroid je tou nejlepší reklamou pro hry tohoto druhu. A bacha, tahle hra vyvolává totální závislost. Když něco nejde, že byste s tím nejraději praštili, tak to vypnete a za hodinu, jak se uklidníte, už cítíte takové to svrbění typu, ne, jdu to zkusit, teď to půjde :-)

Dodatek k historii Metroid série:
1986 vychází na konzoli NES první Metroid.
1991 vychází na Gameboye Metroid II: Return of Samus, který se dočkal v roce 2017 velmi pěkného remaku na konzoli Nintendo 3DS pod názvem Samus Returns.
1994 Super Metroid je třetím dílem a vychází na Super Nintendo.
2002 Posledním čtvrtým dílem plošinkového Metroida je Metroid Fusion, který vychází na Gameboy Advanced.
2004 Vychází na Gameboy advanced vylepšený první díl pod názvem Zero Mission obohacený o lepší grafiku a nové prostředí.

Následně série pokračovala v podobě 3D stříleček z vlastního pohledu pod názvem Metroid Prime:
2002 Metroid Prime (Game Cube)
2004 Metroid Prime 2: Echoes (Game Cube, Wii)
2006 Metroid Prime Hunters (NDS, Wii)
2007 Metroid Prime 3: Corruption (Wii)
2016 Metroid Prime: Federation Force (3DS)

2010 Na konzoli Wii U vychází Metroid: Other M vypadající tak trochu jako Tombriderovka.

Pro: Atmosféra, struktura úrovní, grafika, hudba, celkový gameplay.

Proti: Nothing.

+10+10 / 0

Dragon Quest VI: Realms of Revelation

  • SNES 85
Dragon Quest VI je zajímavá hra pro grindovací maniaky, kdo dohrál Final Fantasy V, tak je to v podobném stylu. Různá povolání, ty je třeba namasterovat. Jak v SNES tak i DS hra oplývá krásnou kreslenou grafikou. Jedinou výtku mám snad jen k závěru hry. Hra je totiž opravdu rozsáhlá a v 3/4 už člověk má pocit, že je až úmorná. Nicméně, tohle patří do fondu těch nádherných SNESovek a řekl bych, že v podstatě povinných. SNES verzi seženete v pohodě, kdo má DS verzi, tak nezahálet a hrát. Hru jsem dohrál ve SNES verzi na emulátoru SNESu. abych si poštemplova originálku, tak jsme si jí koupil na DS a tam terpve na dohrání čeká. Kdo je v sérii nováček, doporučil bych nejprve 4. a 5. díl a do šestky se pustit až pak. Každopádně jde o kultovní záležitost a každý fanoušek japonských RPG by měl mít kromě Final Fantasy zmáknutou i Dragon Quest sérii.
+9+9 / 0

Kirby's Fun Pak

  • SNES 70
Pokořeno v rámci herní výzvy 2018. Jinak bych se asi do hry na SNES nikdy nedonutil. Tohle ostatně byla až několikátá hra, kterou jsem pokořil celou. A pro mě to byl až nadlidský výkon. Je mi jasné, že je těžce nefér hodnotit hru z hlediska dnešní herní nabídky, ale pro mě je to prostě archaický kus umění, který si sice najde nostalgické příznivce, ale pro mě to fakt není. Na druhou stranu Kirby nabízí i nějaké originální prvky (přijímání schopností od nepřátel, vyvolávání spojenců, někteří bossové), které jsem ve skákačce viděl asi prvně, a tak to nebyla úplná nuda. Nicméně když se do hry trochu musíte nutit, přijde vám to celé přecejen příliš dlouhé. Pro mě asi poslední výlet do vzdálené herní historie.

Pro: originální prvky, souboje s bossy

Proti: trochu zdlouhavé, opakující se bossové

+9+9 / 0

Dragon Quest

  • SNES 70
Po Ultimě 1 na PC je tohle snad první japonské RPG, které se v něčem mírně inspirovalo Ultimou, ale zároveň přineslo na svou dobu spoustu inovativních prvků a oproti Ultimě 1 učinilo obrovský pokrok v user friendly co se týče ovládání. Hra způsobila prakticky revoluci a založila žánr japonských RPG. Obzvláště proto je pro mnhoné jRPG nadšence právě tato hra kultem (a ne až tak úplně překvapivě, protože Final Fantasy vznikla později). Hra se odehrává v klasickém jRPG schématu. Postavička chodí po krajině, dungeonech a městech. Každým soubojem získává zkušenosti a po nabytí určitých bodů zkušeností získa nový level a bodíky do statistik jako hit pointy a mana. Tímto se souboje postupně stávají v dané lokaci lehčí a lehčí a hráč si může dovolit postoupit dále na mapě, kde čekají portvory, které by na předchozím levelu nedal. Příběh je vzhledem k letitosti hry naprosto jednoduchý, ale komu to tehdy vadilo, pobíjet potvory, získávat levely, to byl základní cíl hry. Dnes jsou možnosti této hry naprosto nedostačující, ale jako studijní materiál, jak to vše vzniklo, velice zajímavý. Doporučuji místo NES verze nahodit SNES remake, který má mnohem lepší grafiku a působí přehledněji.
+7+7 / 0