Vávra v jednom z rozhovorů uvedl, že hry dnes nejsou dělány jako zážitek. Když se nad tím zamyslím, je pravdou, že nejsilnější zážitky mám vždy z otevřených světů, ze svobody a výzvy, v podobě postupného se učení mechanik a zlepšování postavy. Gothic, Morrowind, ale třeba první KCD... tomu to trochu narušovala část v klášteře, ale i tak bych ho zařadil na piedestal těch her, které se nehrají, ale prožívají.
Bohužel je ve dvojce takových podobných "klášterů" více a vytržení ze světa, za účelem lineárního postupu nebo uzavření prostoru s nemožností ho opustit, mi osobně narušuje herní imerzi. Tyhle části jsem měl navíc dost zabugované - vždyť jen úvod jsem opakoval asi pětkrát. Ke konci hry pak rychlé sledy událostí, roztříštění samotné hratelnosti a cutscén do menších úseků, někdy dost nelogické odvíjení příběhu, už mě regulérně frustrovalo. Má to fantastické momenty, ale také naprosté WTF momenty.
Protože jsem si jedničku zvopáknul v létě, mám ji ještě celkem čerstvě najetou v paměti a rozdíl v obtížnosti je znatelný. Dvojka je celkově lehčí, přístupnější v soubojích i v herních mechanikách. Není tady žádný chokepoint, jako byl souboj s Prckem. Všechny bossfighty jsou až podezřele jednoduché. Stále nepatřím mezi fanoušky zdejšího soubojového systému, který je těžké se naučit, ale zároveň lehké vobechcat. Kombo se zbraní se mi nepodařilo snad ani jednou, naopak s lukem jsem vyhrál mistrovskou soutěž hned při prvním pokusu.
Hltal jsem každý metr čtvereční na Troskách nebo v Kutné Hoře, ale minimálně Kutnohorsko bylo zoufale nevyužito. Je roztaženo do velikosti a chyběla mi motivace ho prozkoumávat. Vedlejší úkoly byly v prvním KCD vážnější, delší a náročnější - Kat, Mistr lovčí, Matouš a Fricek, Valdenští... na nic podobné jsem ve dvojce nenarazil. Naopak mi některé vedlejšáky přišly až přehnaně přitažené za vlasy, bezpředmětné, groteskní a často i otravné, jako byl například kočovnický tábor s Vajdou a Marikou.
Příběh je v KCD2 filmovější a působivější, jsou tu skvělí herci a neskutečná hudba, parádně optimalizovaný Cryengine a fenomenální lokace. Ale hratelnost je přednější a prožitek z jedničky... se nedostavil.
Hodnocení: ✰✰✰
Herní doba: 105 hodin
Bohužel je ve dvojce takových podobných "klášterů" více a vytržení ze světa, za účelem lineárního postupu nebo uzavření prostoru s nemožností ho opustit, mi osobně narušuje herní imerzi. Tyhle části jsem měl navíc dost zabugované - vždyť jen úvod jsem opakoval asi pětkrát. Ke konci hry pak rychlé sledy událostí, roztříštění samotné hratelnosti a cutscén do menších úseků, někdy dost nelogické odvíjení příběhu, už mě regulérně frustrovalo. Má to fantastické momenty, ale také naprosté WTF momenty.
Protože jsem si jedničku zvopáknul v létě, mám ji ještě celkem čerstvě najetou v paměti a rozdíl v obtížnosti je znatelný. Dvojka je celkově lehčí, přístupnější v soubojích i v herních mechanikách. Není tady žádný chokepoint, jako byl souboj s Prckem. Všechny bossfighty jsou až podezřele jednoduché. Stále nepatřím mezi fanoušky zdejšího soubojového systému, který je těžké se naučit, ale zároveň lehké vobechcat. Kombo se zbraní se mi nepodařilo snad ani jednou, naopak s lukem jsem vyhrál mistrovskou soutěž hned při prvním pokusu.
Hltal jsem každý metr čtvereční na Troskách nebo v Kutné Hoře, ale minimálně Kutnohorsko bylo zoufale nevyužito. Je roztaženo do velikosti a chyběla mi motivace ho prozkoumávat. Vedlejší úkoly byly v prvním KCD vážnější, delší a náročnější - Kat, Mistr lovčí, Matouš a Fricek, Valdenští... na nic podobné jsem ve dvojce nenarazil. Naopak mi některé vedlejšáky přišly až přehnaně přitažené za vlasy, bezpředmětné, groteskní a často i otravné, jako byl například kočovnický tábor s Vajdou a Marikou.
Příběh je v KCD2 filmovější a působivější, jsou tu skvělí herci a neskutečná hudba, parádně optimalizovaný Cryengine a fenomenální lokace. Ale hratelnost je přednější a prožitek z jedničky... se nedostavil.
Hodnocení: ✰✰✰
Herní doba: 105 hodin
Silent Hill: The Short Message
Pro: Vetchý, Nárožný, Zedníček, Dvořák, Vašut, Kateřina...
Proti: Ptáček byl, je a bude stále idiot.