Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Bernard Dean • Ostrava (ČR - kraj Moravskoslezský)

Komentáře

SnowRunner - Season 1: Search & Recover

  • PC --
Interaktivní Šavle mají rádi DLC. Easy money, dalo by se říct. Ze začátku to tak i vypadalo a po sérii zbytečných skinů, pay-to-win DLC nebo třeba DLC, které nebyly zahrnuty do Season Pass se nakonec vytasili s docela slušným Year 1 Passem a nyní i s Year 2 Passem. Za obě si nechají slušně zaplatit, ale herní obsah stojí za to.

Search & Recover přináší dvě mapy, dvě vozidla a několik nových herních mechanik.

Ruský poloostrov Kola je rozsáhlý a hned první mapa Jezero Kovd je dost možná největší mapou Snowrunnera vůbec. Velkou část pokrývá zamrzlá vodní plocha, která je zároveň nebezpečná, díky nově přidané možnosti propadnou se pod led. Obsahuje také místa s hlubokým sněhem, mix zmrzlé bažiny a trochu industriálního parkouru. Celkově se jedná o povedenou, náročnou a zábavnou mapu na několik hodin.

Druhá mapa už je poněkud jiný chayitchek. Imandra bude pro spoustu hráčů noční můrou a osobně jsem ji při prvním průchodu také vzdal. Je to frustrující hromada kamení a sněhu, kde každý metr cesty(!) představuje to nejhorší, s čím se dá ve hře setkat. Protože jestli něco Snowrunnner neumí, je to jízda po šutrech, mikro balvanech a kamení. Auta na nich poskakují jako dětské hračky, gravitace nebo setrvačnost nefunguje a jeden šutrák pod kardanem zastaví instantně pochod mnohatunového monstra. Nově je tady představen i "modrý sníh". Tak jsem si ho pracovně nazval a je k rozpoznání pro svou světle modrou barvu. Je to taková zvláštní lepivá substance, něco jako kombinace montážní pěny zalitá Mamutem. Většina trucků se ní skoro zastaví a je úplně jedno, kolik mají pruhů Adidas.

Oceňuju, že můžeme tahat nový typ nákladů, ale jeho hledání pomocí magnetického senzoru není nejzábavnější (je potřeba zastavit a senzor spustit, přičemž perimetr skenování není nijak velký) a zároveň je některý náklad tak neohrabaný, že jeho tahání po nevhodných místech působí jako pomsta Šavlí všem hejtrům DLC. Ano, mluvím třeba o tahání části bombardéru skrz les nebo úzké průrvy, kde na každém metru dochází k interferenci křídla a kdejaké větve, trčící se země. Jo a jen tak mimochodem, tyhle větve jsou nesmrtelné a nezlomí je ani nejsilnější prdítka ve hře, co normálně utáhnou přes 200 tun. Hodně štěstí všem...
+8

Wolfenstein - Blade of Agony: Chapter 3 - Final Confrontation

  • PC --
Čtyři dlouhé roky čekání a nakonec převládají rozporuplné pocity. Level-design je... odvážný. Koncentrační tábor, zepelin, jízda v tanku, obrovský hrad Wolfenstein... Opravdu solidní levely, které se neopakují a každý má svůj styl.

Bohužel, opět a zase je tady obrovský tajný level, který spíše frustruje, než baví - tentokrát se snaží vzdát hold Resident Evilu a představuje tři velké části. První je mansion s přilehlým okolím, inspirovaná právě prvním RE. Druhá část se odehrává v jeskyních vykopávkách a je plná skákání a hopskání, tedy přesně ty věci, pro které FPS hrajeme... protože koho by nebavilo donekonečna padat do propastí a nechat si postavu mašírovat pastmi na všechny způsoby. A ta poslední část se přesouvá do města, kde se autoři inspirovali v RE3 a představují zde Smrtonoše aka Nemesis, tedy nesmrtelný protivník, do kterého je potřeba vypálit polovinu zásob munice, aby byl na chvíli "uspán". A aby to nebylo málo, dokáže se velice rychle spawnovat přímo za zadkem. Celý level pak dost shazuje mizerná optimalizace, kde se fps propadají ke 20ti a i když je tady mnoho impresivních míst, engine s nimi neumí pracovat. A to platí i na celý zbytek hry. Autoři sice zapracovali nové grafické efekty a jiné fičury, ale k čemu to všechno je, když se hra hýbe tak špatně. A nejen to - např. v levelu s železničním nádražím u mě docházelo i k lagům, které ve výsledku srazily zábavnost na nulu.

Poslední epizoda byla vydána spolu s předchozíma dvěma a ty dostaly pěkný facelift a úpravy vylepšující hratelnost. Byly odstraněny zákysové místa a frustrující pasáže, přidány nové secrety v levelech nebo upraven enemy placement. Nově jsou k dispozici i komentáře autorů, které mi ale nepřišly zajímavé, často se pouští v nevhodný okamžik a zpětně si je přehrát nemůžu.

I když má optimalizace velký vliv na celkový dojem, rozhodně to neznamená, že by BoA nestál za zahrání. Stále je to neuvěřitelně propracovaná epická jízda napříč Doomem, Wolfem, Dukem a především pak Medal of Honorem, která atakuje herní dobu 30 hodin.

Hodnocení: ✰✰✰✰
Herní doba: 10hod 58min
+12

The Last Guardian

  • PS5 --
Kreativní ředitel Japan Studia byl údajně překvapený, jak silné pouto si hráči vytvořili s koněm Argo v Shadow of Colossus. Osobně jsem jím byl taky unešený a věnoval mu celý třetí odstavec v komentáři. Autoři dokázali simulovat chování živého tvora do neskutečně reálné podoby. U The Last Guardian chtěli jít ještě dál. Stvořili křížence griffina a dvou nejoblíbenějších domácích mazlíčků, který je alfou a omegou celé hry - Trico.

Interaguje se svým okolím a chová se přesně tak, jak by se od správného kočkopsa dalo čekat. Zaujme ho kaluž vody, ve které se nadšeně vyválí, kouká kolem sebe, škrábe se za krkem a stříhá ušima, čmuchá, kňučí a ošívá se, občas si vyžaduje pozornost a chce pohladit, jindy je potřeba ho uklidnit. Trico se většinu času pohybuje sám, nezávisle na hráči, ale v některých momentech je potřeba mu gestikulací naznačit, co udělat.

Někdy poslechne, někdy nechápavě kouká. Pozorovat Trica a jeho eskapády je vděčné pro přísedící. Snad poprvé v historii hra zaujala i moji přítelkyni, která skoro celé hraní sledovala a dle jejích slov to bylo lepší a napínavější než film. A jestli je skvělé TLG sledovat, není skvělé jej ovládat. 

Když se ve hře, založené na pohybu a skákání, nedá pořádně ani běžet rovně, je tady něco špatně. Ovládání je jedna velká tragédie a může to být jedna z věcí, kvůli které spousta hráčů sekne s gamepadem. Kamera krouží kolem postavy, ale je zoufale pomalá a když se někam rozběhnu, chvíli ji trvá, než mě vůbec dožene. Zároveň reaguje s velkým zpožděním na pohyb a po vyhnutí analogové páčky trvá celou vteřinu, než se dá do pohybu. Často jsem sebou třískal do všeho okolo, než se mi podařilo nasměrovat chlapce správným směrem. Vytáčela mě i herní mechanika, při které je potřeba asi stopadesátkrát zmáčknout tlačítko na gamepadu (jakékoli), aby se chlapec vysmeknul ze sevření nebo aby se restartoval checkpoint. Díky tomu jsem se párkrát uchýlil raději k tvrdému ukončení hry a jejímu znovuspuštění...

Přes ovládací peripetie ale musím smeknout poklonu autorům, protože se jim skutečně podařilo vytvořit mimořádný herní zážitek. Originální a zajímavé zasazení, se spoustou úžasných momentů. Vzájemná důvěra obou protagonistů je budována postupně a zatímco na začátku působí nejistě a vrtošivě, ke konci už je bezmezná a silně emotivní.

ona: "Skoč! On tě chytí!"
já: "Nechytí, nemám tu výzvu na obrazovce a doteď jsem se chytal jen jeho chlupů, tam nedoskočím."
ona: "Dívej se, jak na tebe kouká těma očima, dává ti najevo, že mu máš věřit!"
já: "Pff, to určitě..."
...
Chytil mě.

Hodnocení: ✰✰✰✰
+16

Little Nightmares: The Residence

  • PC --
Spíše než hopskání se třetí přídavek soustředí na adventuření. A nejde mu to vůbec špatně! Je tady pár příjemných hádanek, u kterých je důležité pořádně se rozhlédnout a prozkoumat detailně okolí. I díky tomu se tady herní prostor smrsknul a nejde tedy jen o to neustále utíkat vpřed. 

Akčnější finále si bere inspiraci u alanovýho wejka a jeho hrátek s baterkou, jedna scéna s paní domu mi vehnala husí kůži až do rektálu a zakončení je smutné, kruté, zvrácené. 

Skvělé!
+6

Little Nightmares: The Hideaway

  • PC --
Opět kratší, ale mnohem zábavnější DLC, než The Depths. Gameplay je mírně upraven a už nejde jen o neustálý posun dopředu, ale je tady i nějaký ten backtracking. Řešení hádanek se tentokrát soustředí na vykořisťování malých gnomíků. Ti pomohou chlapci se dostat do vyšších pater, ale mj. jsou zneužitelní i pro jednoduché hádanky. Jejich chytání jsem si užíval, jsou to takoví malí bullshiteři, kteří sice utíkají, ale když je člověk trochu počochní, jsou to největší kámoši.

Jedna konfrontace s Janitorem mě nejprve nadchla a poté neuvěřitelně zklamala, když jsem zjistil, že na té cirkulárce mu nemůžu uřezat ruce. Nebo aspoň prsty. Bylo by to velmi morbidní a kruté, ale v rámci hry by to tam sedělo jak prdel na hrnec. Tak jako tak, výborný nášup!
+8

Little Nightmares: The Depths

  • PC --
Máte rádi tmu a vodu? Časově omezené hádanky? Obtížnou navigaci v prostoru od a ke hráči? Tak to jste tady správně! Sice to nebude trvat moc dlouho, ale zase to bude drahé!

The Depths je první ze tří vydaných DLC. Zabere necelou hodinku, přičemž ve druhé půlce mě to začalo kupodivu bavit. Tedy, až do chvíle, než jsem zjistil, že to není druhá půlka, ale další DLC, které plynule najelo po zakončení toho prvního...
+7

The Last of Us Part II

  • PS5 --
Znalost prvního dílu není nutná kvůli zápletce, ale kvůli vybudovanému vztahu k postavám. Ten vztah je klíčový pro prožití dvojky tak, jak bylo zamýšleno. Je to největší deviza hry - to nejsilnější, co dokáže předat. Pohled na obě strany konfliktu, který maže rozdíly mezi záporáky a klaďasy...

Vyprávění má pomalejší spád a může působit unyle. Smrt přichází bezprostředně jen tam, kde se to autorům hodilo. Občas tlačí na pilu trochu předčasně, jindy naopak záměrně natahují a dramatizují. Motivace postav drhne, některá jejich rozhodnutí jsou těžko uvěřitelná, hlavně v druhé půlce. 

Brutalita je velmi intimní, do té nejtitěrnější možné míry. Kamera se při tichém zabití přesouvá pomalu až k obličeji oběti, nůž propichující hrtan a proud krve čvachtlý o zem vydávají nepříjemný zvuk. Je slyšet zoufalý řev bolesti postřelených nepřátel v dálce nebo jejich chroptění, když se dusí vlastní krví. Větší kalibry a výbušniny trhají lidské tělo jak papír, devastující účinky jsou naturalisticky zpracované a teselovaná stékající kaše střev na zdi vypadá možná až moc přirozeně. 

Vysoké produkční kvality a propracovanost do každého detailu se hře nedá upřít. Hraje se to stejně jako jednička, ale pomalejší tempo nemusí vyhovovat každému. Depresivní tón je těžko stravitelný a může vyvolávat protichůdné reakce. Přitom by stačilo pár scén přeházet v jiném sledu, aby měl hráč možnost si charaktery oblíbit, zapamatovat jejich jména a vybudovat si k nim vztah. Osobně mi vyhovuje, když mě hra vyžvejkne upoceného a unaveného, ale tady jsem z toho dobrý pocit rozhodně neměl.

Hodnocení: ✰✰✰✰
Herní doba: 37hod 25min
+22

Mafia III

  • PC 90
Rozplizlé textury a propady fps ke 40 při jízdě městem, to tehdá nebyl moc dobrý start třetí Mafie. Nevím, jestli něco změnila Definitivní edice, patche, větší monitor s vyšším rozlišením nebo silnější GPU, ale dneska nejenže MIII vypadá celkem xvětu, ale vona si i hýbe 60fps rock solid při rychlé jízdě nočním městem! Textury by sice snesly ještě trochu ostrosti, vůbec celá hra je pořád mírně rozmatlaná, ale už se na to dá dívat, aniž bych blil nebo dostával tiky. 

Naprosto chápu výtky k hernímu designu trojky. Unikátní jsou pouze příběhové mise, mezi kterými je potřeba absolvovat opakující se grind, vedlejšáky jsou na jedno brdo ještě víc. Jenže jsem neměl pocit, že bych byl sevřený v nějakých kulisách. Lokace se opakují, ale jsou detailní a hezky udělané. Gunplay funguje, stealth funguje a cover systém taky funguje. Otevřený přístup dovoluje hráči vybrat svoje vlastní tempo, styl boje nebo směr útoku. Osobně jsem si oblíbil blitzkrieg na člunu - město je protknuto vodními kanály a pohyb po vodě je rychlý a bezpečný. 

New Bordeaux je obrovské a svojí členitostí a propracovaností si New Heaven a Empire Bay maže na chleba. Množství byznysů s detailními interiéry, výlohy se zbožím nebo i vchody, kam se dostat vůbec nemůžu, ale jsou prostě vymodelované, protože to někdo nechtěl ojebat 2D texturou... Bavilo mě tady být, nasávat atmosféru. Jezdit v nádherných hranatých kárách šedesátek, poslouchat fenomenální dobovou muziku, chodit po ulicích a kochat se. Především pak Centrum a Francouzká čtvrť v nočních hodinách mají úžasný vibe.

Obrovské plus patří autorům za to, že se do hry nebáli zapracovat rasovou segregaci. V rádiu, policejních hlášeních, video animacích nebo jen na chodníku. Dámy svírají křečovitě svoje kabelky a přidávají do kroku, když vidí dvoumetrového černocha stát opodál. Pánové se nebojí upozorňovat, že v luxusnějších čtvrtích nemá Lincoln co dělat a spousty podniků mají za výlohou cedule "No colors alowed", což dává personál najevo až do bodu, kdy může zavolat policii. 

Příběh je hodně rozmáchlý a figuruje v něm hromada jmen, které si hráč nemá šanci zapamatovat. I díky tomu je k dispozici deník nebo detailní popis záporáků a spřátelených kumpánů. Retrospektivní vyprávění mi vyhovovalo, postavy jsou parádně zahrané, nadabované a rozpohybované. I když se jedná o pouhou pomstu, byl jsem na konci napnutý jako kšandy. Ve stylu RDR jsou některé kritické momenty podkresleny hudbou a finální jízda vstříc zakončení v mé nejlepší káře patří mezi herní momenty, které se jen tak nezapomínají. Ani ten bossfight se nezvrhnul v souboj s polonesmrtelným Marcanem, ale skončil naprosto stylově...  

Mohl bych toho napsat ještě hromady. O napojení na příběh druhé Mafie, s Vitem a osudem Joea. O sběratelských předmětech, které nejsou jen obrázky nahotinek, ale taky dobovými články. O drobných detailech, jako je rušení rádia při vjezdu pod most, používání animace řazení v autech s manualem, gentlemenské vytahování žen z aut, zvuk rukou při zastavení se o karoserii nebo o natáčení kol při parkování. 

Mafia III toho přináší hodně, jen v trochu jiné podobě, než všichni čekali. Příběh není koncentrovaná jízda, na kterou jsou fanoušci zvyklý. Není to jednička nebo dvojka, ke kterým sednete a dohrajete na jedno sezení. Tady jsem strávil přes 80 hodin a nelituju jediné minuty. Je to mix mezi GTA a Mafií, který naprosto férově dostal čočku hned při vydání za špatný technický stav. Pokud jste, stejně jako já, MIII ve své době pohřbili, zkuste jí dát druhou šanci.

Hodnocení: ✰✰✰✰✰

Definitive Edition obsahuje všechny 3 příběhové DLC (komentáře):
Mafia III: Faster, Baby!
Mafia III: Stones Unturned
Mafia III: Sign of the Times
+23 +24 −1

Mafia III: Sign of the Times

  • PC --
Banda místní okultistů udělala největší chybu v životě, když použila vypálený Sammyho bar jako svoji klubovnu. Agenda kultu není podstatná... podstatné je, že Lincoln svraštil obočí a v jeho řeči těla to znamená jediné - "všechny vás zabiju".

Kupodivu je ale součástí hratelnosti i nějaká ta detektivní investigace. Ohledávání mrtvol, hledání a manipulace s podezřelými předměty, pořizování fotek, hrátky s UV lampou a dokonce i jeden logický puzzle! Úplně mi to k Lincolnovi nesedělo, přeci jen je to mašina na zabíjení a né Cole Phelps z L.A. Noire, ale nemůžu říct, že by zvolnění tempa bylo na škodu. V rámci hlavní kampaně to je příjemná odbočka, ve které je i tak spousta střílení a propíchaných hrtanů.

Velkou součástí tohohle nášupu je i následná rekonstrukce Sammyho baru, na kterou jsou navázány ještě další vedlejšáky. Je škoda, že bar negeneruje žádný zisk, protože investice jsou naprosto nesmyslné (obrázek na bar za 5000$?) a návratnost nulová. K dispozici pro Lincolna je tak jen nový kutloch s taktickou vestou a možnost se ztřískat na baru.
+14

Mafia III: Stones Unturned

  • PC --
Lincoln si udělá dovolenou v Karibiku na lineárním ostrově, kde pomůže Donovanovi se starou křivdou z války... a při té příležitosti zajistí kradenou atomovku. Místy to připomínalo Uncharted, místy Matadora a vzpomněl jsem si i na film Commando. Nehraje se to špatně, gunplay je solidní a k dispozici jsou třaskavé a těžké kvéry, jen ty naháněčky za stacionárním kulometem působily trochu excesivně.

Použitý engine hry není příliš vhodný na ztvárnění džungle a často má velké problémy ve vykreslování flóry. Její mizení a doskakování mě provázelo celý čas na ostrově a zatímco v městské zástavbě nějaký ten zmizelý lopuch neřeším, tady to působilo hodně rušivě.

Ještě před návštěvou ostrova obsahuje DLC pár misí v samotném New Bordeaux a po skončení pak tři vedlejšáky pro lovce lidí. Herní doba - slabé dvě hodinky. € bych za to nedal, ale v rámci Definitive Edition je to příjemná odbočka od plnění úkolů v hlavní hře.
+18

Mafia III: Faster, Baby!

  • PC --
Toto DLC doporučuji odstartovat jak jen to bude možné, protože na jeho konci se odemkne možnost pěstovat ganju, které růst trvá nějaký ten čas. Můžete tak využít herní dobu v kampani a odměnou bude nejen dobrý pocit za pomoc občanům ňůbordó s Parkinsonovou chorobou nebo roztroušenou sklerózou, ale taky nějaké ty doláče, které se budou hodit na rekonstrukci a zvelebování baru U Sammyho (což je součástí DLC Sign of the Times). Samotné pěstování je docela komplexní činnost, nabízející nejen postupné vylepšování zeminy nebo hnojiva, ale taky krádeže nových typů sazenic nebo pokusy s odrůdami.

Se začátkem DLC se odemyká nová a docela velká část mapy - malebný venkov Sinclair Parish, plný bílích rasistických vidláků. Tedy něco jako Bruntál, jen bez všudypřítomného "gypsy vibe". Celému městečku vládne místní šerif, který je se svým zmrdským úsměvem hlavním záporákem. Nutno dodat, že opravdu parádně zahraným.

Hlavní mise DLC mě příliš neoslovily. Je tady jedna infiltrace policejní stanice, ale jinak je to samé Rychlé a Zběsilé ujíždění, honění a ničení papundeklových domů a billboardů, do kterých vede vždy nějaká ta příhodně postavená nájezdová rampa. Trojice vedlejších misí pro místní občany to trochu zachraňuje, ale stejně tady těch kukluxkluků mohlo být o něco víc.
+20

Close to the Sun

  • PC --
Říkal jsem si při hraní, jaké by to bylo se tady prohánět s plasmidy a tommy gunem. Kombinace viktoriánského stylu a Art deco, spolu s hlavní nosnou ideou, nepokrytě kopíruje Bioshock a je to asi hlavní důvod, proč o Close to the Sun vůbec někdo zakopne... vypadá totiž úžasně.

Designové prvky interiérů se docela opakují, ale jednotlivé výhledy do rozlehlých pokojů, hal, předsálí a chodeb dokáží celkem vytrvale shazovat sanici. Bohužel, vizuál je to jediné, co je na téhle immersive walk adventuře, zajímavé. Hororové prvky nejsou tak výrazné, aby nalákaly milovníky lekaček se silným zvukovým projevem a budou spíše otravovat ty ostatní, kteří se chtějí jen kochat.

Hádanky nejsou nijak sofistikované, obtížnost je opravdu nízká a jedinou výzvou tak zůstávají naháněčky, u kterých jsem si vzpomněl na takový ten typ snu, kdy před něčím utíkám a ono to nejde. Toporný pohyb NPC, nízká kvalita animací a textur silně kontrastuje s krásným prostředím a vypadá komicky.

Dabing má problém s hlasitostí a to, co občas vypadne z pusy protagonistům jsem měl opravdu problém vstřebávat. Použité výrazivo nekoresponduje s dobovým zasazením a dutost rozhovorů to jen umocňuje. Děj předhazuje spoustu otázek a neodpovídá na jedinou, aby skončil neuvěřitelným útesovým věšákem. Jestli hrajete podobné hry kvůli příběhu, tak s CttS si počkejte na pokračování nebo se mu raději úplně vyhněte.

Hodnocení: ✰
+15

HROT

  • PC 100
Jak příjemné je býti hrdý na svou vlast... A díky HROTu na ni můžou být hrdí i všichni počítačoví hráči. Zatímco Cyberpunk 2077 kraloval o Vánocích, HROT uzmul naše hráčské duše po Novém roce a zejména svým neuvěřitelně silným, věrohodným a emocionálním zpracováním totality zanechal krásné vzpomínky určitě v každém hráči, který měl tu čest HROT dohrát. HROT sice neoplývá volností Cyberpunku 2077 a nedisponuje ani tak zábavným městem, tudíž není tak trvanlivý, ale za to jeho hlavní příběhová linie a náplň misí nemá konkurenci. A v neposlední řadě mě také přijemně překvapilo velmi pěkné a věrohodné grafické zpracování, které by našincům mohlo závidět leckteré megalomanské, zámořské studio... zkrátka nezapomenutelná hra.

HW: OS: Windows XP
Procesor: 2.5 GHz Dual Core
Paměť: 2 GB RAM
Grafická karta: Intel HD 4400
Pevný disk: 200 MB volného místa

Pro: Singleplayerová kampaň, příběh, náplň misí, grafika, design.

Proti: Absence multiplayeru, po delším čase může sáhodlouhé procházení městem začít lehce nudit.

+33

Chasm: The Rift

  • PC --
Prvotina Action Forms (Carnivores, Vivisector, Cryostasis) nedopadla úplně blbě, ale v tehdejší velké konkurenci neměla šanci prorazit. Build engine hry zažívaly zlaté časy a Quake už byl rok na světě. Z něj se docela otevřeně Chasm inspiruje, ale přináší i pár zajímavostí, které byly na svou dobu inovativní. Koukám na dobové recenze (11/1997) a zatímco ta v Levelu je nicneříkající a dostala vyšší hodnocení než Doom II, ta ve Score už popisuje docela revoluční fičuru - ustřelování končetin. Díky tomu bylo nezbytné používat freelook na myši, protože zaměřování na konkrétní části těla tvořilo součást hratelnosti.

Raketometčík dokáže zabít na jednu ránu, ale stačí mu ustřelit pravou ruku a je z něj neškodný kus masa. Zombíci mají zase obrovskou výdrž a pokud jim nemířím na hlavu, jsou schopni absorbovat značnou část mých zásob munice. Celý tenhle zaměřovací systém nefunguje úplně bezchybně a hra nedokáže vždy a úplně přesně vyhodnotit poškození, přesto se ve své době jednalo o zajímavý herní prvek.

Mě zaujala ještě jedna věc a to velká zničitelnost prostředí. Hned na začátku je možno rozstřílet pouliční lampy, okenice nebo světlíky a je škoda, že se autorům nepodařilo udržet množství zničitelných předmětů v levelech po celou hru. Finální chodby jsou už docela prázdné a je poznat, se na nich tvorbu levelů teprve učili. Bohužel je tady hojně zastoupen respawn za zády, což je, v kombinaci s úzkými prostory a velkými nepřáteli s velkou výdrží, dost frustrující prvek.

Autoři z Ukrajiny se Quakovi nedokázali vyrovnat nejen level-designem, ale ani technickým zpracováním. Používali svůj vlastní 2.5D engine, který i ve srovnání s Build enginem, musel vypadat zastarale. V současné chvíli hra běží přes DosBox buď ve 320x240 plynule, nebo v 640x480 pomalu. Samozřejmě vizuál mezi oběma rozlišeními je obrovsky rozdílný a osobně jsem volil nižší framerate, než velké pixely.

Chasm patří ke kratším hrám, celkem 16 úrovní nevydrží příliš dlouho, odhadem tak 4 hodiny. Kupodivu se povedly boss fighty a zvukový ambient by se neztratil ani dnes. Tenhle výlet do minulosti jsem absolvoval spíše ze zvědavosti, protože z nějakého nepochopitelného důvodu jsem o Chasm nikdy předtím nezavadil. Doporučil bych ho dneska už jen herním archeologům a pamětníkům.
+20

Little Nightmares

  • PC --
Přiznám se, že v době vydání jsem téhle stealth plošinovce nepřišel na chuť a skončil s ním někde v první třetině. 3D přidává zároveň i horší ovladatelnost a je tady několik pasáží, u kterých jsem zvedal obočí. A to i s gamepadem. Při druhém pokusu už jsem to zvládl na první dobrou a ještě k tomu na jeden zátah.

Postavy jsou kouzelně odpudivé a trochu mi připomínaly burtonovský art styl. Při jejich konfrontaci jsem měl takový ten nepříjemný lepkavý pocit, jako když chytám pavouka do ubrousku - tvářím se statečně, ale vždycky se musím "otřepat". Úžasnou atmosféru doplňují i detailní zvuky, jako je ťapkání na různých površích nebo dopad kapek vody na pláštěnku.

Jen těžko bych hledal alternativu, která LN předčila v množství detailů a interaktivitě. Je tady pár šokujících momentů, díky kterým je to nepříjemně příjemná hororová pohádka pro dorost a dospělé. Pokud by hra přidala lépe uchopitelný příběh, šel bych ještě výše.

Hodnocení: ✰✰✰

Herní doba:
počítadlo ve hře: 2hod 32min
Steam čas: 6hod 20min
reálně prosezený čas: 4hod
+11

Sniper Ghost Warrior Contracts

  • PC --
CI Games se z té své podprůměrnosti snad nikdy nevyhrabe. Tuhle hru jsem měl rozehranou už snad někdy od dubna minulého roku a několikrát už málem letěla z disku.

Alfou a omegou je umělá inteligence. Vzorce chování nepřátel vůbec nekorespondují s tím, jak bych selsky očekával. Pokud není vyvolán alarm, všichni jsou tak nějak slepí a i když na mě kouká týpek s dalekohledem na 100m, nevidí mě. Jakmile je nalezena mrtvola, spotteři přecházejí do režimu "mám rentgenový voči a nebojím se je použít" a začínají mě identifikovat i na velké vzdálenosti a to i přesto, že vůbec nemůžou vědět, kde se schovávám. A jakmile mě detekují, celá základná je během vteřiny na nohách a veškerá palba je soustředěna mým směrem a to i z útočných pušek, u kterých se panáci vůbec nemusí zaobírat nějakým větrem nebo vzdáleností, zatímco já musím propočítávat výstřel i na 50m...

Novinkou je ukazatel větru a odchylky přímo v optice, takže je snajpování opravdu hodně lehké, bez možnosti tuhle berličku vypnout. Nikoho nezajímají zničené kamery nebo automatické střílny a zabitý kamarád je problém jen na chvíli, než pokračují v hlídkování na své původní trase. A jestliže v "klidovém" režimu můžu instakillovat nepřátele hozeným nožem do batohu, tak při poplachu už nůž nemá žádný efekt, ani když se trefím do oka.

Hromady glitchů, problémy s pohybem v terénu (v pokleku přes koleje prostě nepřejdete) nebo nefungující šplhání, resp. fungující, ale jen na přesně daných místech. Pohyb je často přerušen škubnutím, což má zřejmě spojitost s přechodem do nového sektoru mapy, občas mi přestalo fungovat naprosto zásadní tagování nepřátel. Těch je tady odhadem asi tak miliarda a je až k neuvěření, kolik lidí s maximální výbavou může chránit jednu zídku...

Cryengine vypadá krásně, mapy jsou hezky nadesignované a rozlehlé (a to tak moc, že se autoři rozhodli tady přidat i Fast Travel). K dispozici je jich pět a každá z nich poskytuje několik možných cest postupu, přičemž herní doba se u každém může pohybovat i přes dvě hodiny. V rámci jednotlivých map je pak možno plnit vedlejší úkoly a výzvy, za které hráč dostává body k odemykání schopností a lepší výbavy. Nemůžu říct, že bych se u hraní nudil a pokud má někdo rád snajpení, asi nemá moc jiných možností. Jen je potřeba sem tam přivřít nějaké to voko. Nebo rovnou vobě.

Hodnocení: ✰✰
+11

Tell Me Why

  • PC --
Na první pohled zaujme vizuál, který možná nemá nejnovější grafické fičury a s nasvícením se tady nepracuje úplně dobře, přesto se na TMW hezky kouká. Malebná atmosféra aljašského venkova je ztvárněna perfektně a detailní interiéry dotváří uvěřitelnost prostředí.

Komorní příběh dvou sourozenců zaujme, ale na konci druhého chapteru (ze tří) už jsem tušil která bije a kdyby hra v tu chvíli skončila, uznale bych pokýval hlavou. Takhle jsem se musel nimrat ještě v třetí kapitole, která prakticky vyústila v to, co jsem už dávno věděl.

Hádanek je jen pár, ale o to víc mě otravovaly. Naštěstí je možno je většinou přeskočit za ztrátu karmy (např. vylomení zámku, místo hledání kombinace). Nejedná se o nic komplikovaného, ale všechny se točí kolem pohádkové knihy, kterou sepsali sourozenci a matka do formy deníku. Krátké příběhy dvou goblinů - hlavních hrdinů - tak slouží jako indicie. Problém je, že i Medvídek Pú je proti nim sofistikovaná četba pro náročné.

Dabing hlavních dvou aktérů je slušný, ale ostatní postavy mají své velké rezervy. Především pak Eddy je dabovaný unylým hlasem a nulovou intonací, což překvapí o to více, že se jedná o policistu, který by měl mít jasnější hlasový projev. Více než kde jinde je tady vidět, že dabéři vůbec nevěděli, v jaké situaci se postavy nacházejí, protože se často stává, že na sebe mluví přes zeď nebo na větší vzdálenost a přesto se jejich hlasitost nemění. Slabý lip-synch tomu přidává groteskní tečku.

Trochu jsem bojoval s ovládáním, kdy aktivní místo je potřeba kamerou natočit do středu obrazovky, aby bylo možné ho aktivovat a technicky to taky není bez problémů (pro ultra wide jsem musel stáhnout neoficiální fix a to i přesto, že hra podporuje rozlišení 3440x1440), přesto u mě převažuje pozitivní pocit a TMW můžu doporučit. Atmosféra je opravdu kouzelná, transgender je zakomponovaný nevtíravě a v rámci her je to originální příběhový vocásek.

Hodnocení: ✰✰✰
+17

Zombie Army 4: Dead War

  • PC --
Je to smutný pohled. Skoro rok po vydání tady nemá ZA4 jediné hodnocení, diskuzní příspěvek ani komentář. I na Metacritic má sotva polovinu počtu hodnocení třetího dílu. Dotklo se to i mě a mého "bratra ve zbrani", se kterým jsme v coopu prošli všechny tři předešlé díly. A to opakovaně a na nejvyšší obtížnost. Koukám na svůj herní deníček a jedničku dokonce šestkrát... no, měli jsme to prostě rádi. Se čtyřkou už se samozřejmě nic takového nekoná, hra je prakticky mrtvá a to i přesto, že to je jednoznačně nejlepší díl ze všech. Epičí exkluzivita si vybírá svou daň...

Ačkoli je to v jádru stále ta stejná pukanda šišek, přináší hromady vylepšení, které pozvedají hratelnost na úplně jinou úroveň. Postavy levelují a každá má své základní charakteristiky (např. ženské postavy dávají menší damage na útok zblízka, ale zase jsou mrštnější), zbraně je možno upgradovat a personifikovat na několika úrovních, k dispozici jsou nové schopnosti a perky, vylepšení získávají dokonce i předměty a zapomínat nemůžu ani na nové typy granátů nebo dočasné ofenzivní vylepšení zbraní, jako je elektrizující nebo výbušná munice. Tyto svěží doplňky hratelnosti je pak možno testovat na celé plejádě nových typů nepřátel a především - už žádní otravní kostlivci!

Jednotlivé úrovně jsou stále dost statické, ale zase nacpané detaily, secrety a různými hororovými vtípky. Navíc se nejedná o žádný refurbish ze Sniper Elite, ale o nové a zajímavé kousky, kde se rozhodně je na co dívat. Jsem rád, že autoři upustili od silenthillovských úrovní a zasadili jednotlivé kapitoly do zajímavých prostředí, jako jsou např. Benátky, zoo nebo Řím. V základní verzi hry je k dispozici devět chapterů, přičemž finální devátý už je spíše kratší rozlučka s Hitlerem, ale za to ve velkém stylu.

Díky tomu má ZA4 skoro dvojnásobnou délku oproti předchozím dílům a kdyby to někomu bylo málo, tak jsou k dispozici další dvě sezóny v rámci DLC, které přidávají dohromady pět kapitol... a to už je slušná nálož. Replayabilita je vysoká (jen pro představu, skončil jsem na levelu 35 a některé předměty vyžadují level 90 a výše pro odemknutí dalších vlastností), každá část kapitoly má svou vlastní výzvu, za které jsou další zkušenosti a bonusy.

Zdá se, že autoři vylepšili snad úplně všechno a udělali se ZA4 nejlepší zombie coop od dob L4D2.

Hodnocení: ✰✰✰✰✰

Jasně, jsem fanboy, hodnocení berte s rezervou. Ale za ty čtyři to je rozhodně!
+16

Československo 38–89: Atentát

  • PC --
Ono je vlastně úplně jedno, jak moc je Attentat 1942 hrou. Připomenutí toho, v jak skvělé žijeme době a jak obrovské jsme měli štěstí, si snad ani nezaslouží být hodnoceno. Tento krátký dokument s interaktivními prvky a komorním příběhem přibližuje život v protektorátu a osud dědy odvedeného gestapem po atentátu na Heydricha.

Odehrává se ve dvou časových rovinách, kde současnost je zobrazena vedením rozhovorů a minulost vykreslena artovým stylem. Právě v minulosti se odehrává nejvíce "hraní", i když je to stále jen klikání na obrazovce. Protože jsem hrál na mobilu, měl jsem velký problém se zaměřováním textu a předmětů, ale taky se čtením vyobrazeného textu, který není jen fontem, ale i rukopisem. Proto bych ke hraní doporučoval minimálně tablet.

Ty tři hodinky utekly hodně rychle a klidně bych se nezlobil za košatější rozhovory. Člověk se zaposlouchá a utnutí přichází docela rychle a nečekaně. Skvělá je encyklopedie se zajímavými informacemi, které se během hraní odemykají.

Hra vyšla přesně měsíc po mé návštěvě Osvětimi a tehdy jsem se na její hraní moc necítil. Emoce rezonují dodnes a jsem přesvědčený, že každý by měl alespoň jednou za život navštívit osvětimské muzeum Auschwitz (koncentrační tábor) a především pak vyhlazovací tábor Auschwitz II v Březince. Vidět pozůstatky té hrůzy na živo zprostředkuje úplně jiné emoce, než se na to dívat v teple domova na obrazovce televize.
+17

A Way Out

  • PC --
Zajímavá výprava, od stísněných prostor vězení, přes venkov a město až po mexický divoký západ. Postup plný spolupráce, stealthu, akce a naháněček, ale taky hromady miniher, milých civilních momentů a emocionálních konfrontací. AWO servíruje tohle všechno v šestihodinovém dobrodružství, ke kterému jsou potřeba dva. Ne, to není reklamní slogan z krabičky...

I když hra pochází od některých klíčových autorů Brothers: A Tale of Two Sons, který se dal hrát za obě postavy jedním hráčem, tady to není možné. Při použití dvou ovladačů (např. kombinace klávesnice s myší a gamepadu) je spousta herních momentů vázána na spolupráci a vyžaduje aktivní přístup obou postav v reálném čase. Drtivou většinu herní doby je obraz rozdělen očima obou hráčů i v rámci hraní online, protože sledovat kolegu a jeho počínání je důležité z hlediska hratelnosti.

Samotné hraní je spíše jednodušší, plné QTE a je koncipováno tak, aby co nejvíce smazávalo rozdílný "skill" obou hráčů. Přesto se hodí spolehlivý spolupachatel, což v mém případě byl uživatel DH ghost. Fun/sad fact - známe se už 18 let, jsme v docela aktivním kontaktu, ale nikdy jsme se neviděli na živo...

Hořkou tečkou bylo pro mě zakončení, ve kterém, pro potvrzení dramatičnosti, není na výběr z více možností a "oblíbenost" jedné z postav je hozena přes palubu. I přesto na AWO budu vzpomínat ještě dlouho a můžu ho maximálně doporučit.

Hodnocení: ✰✰✰✰
+16

Batman: The Enemy Within - Episode 5: Same Stitch

  • PC --
Iluze rozhodování v Telltale hrách je všem dobře známá a když už se konečně objeví série, ve které na rozhodnutích opravdu záleží, je paradoxně tou nejhorší, se kterou se TT vytasili. Sled situací poslední kapitoly byl v mém podání tak těžko uvěřitelný a nepravděpodobný, že jsem měl z celého vývoje chvíli regulérní pocit noční můry, která se Batmanovi jen zdá... Prakticky celá poslední kapitola se může odehrávat naprosto rozdílně podle voleb v příběhu a to až do takové míry, že záporák se může stát přítelem a naopak.

Charaktery a jejich osud nejsou uzavřené nebo rovnou vyzněly úplně mimo - co se stalo s Freezem? Co se stalo s Catwoman? Proč se Gordon chová jako idiot a Alfred mu v tom sekunduje? A co má znamenat Tiffany? Ta silueta vysoké postavy s širokými rameny a úzkým pasem patřila opravdu malé holce, která se mstí a dokáže zabíjet, ačkoli je sama vystrašená při pohledu na mrtvolu? Come on Telltale, tohle byla hodně velká podpásovka...

V tomhle díle je ještě jedna věc, kterou jsem během hraní příliš nevnímal, ale po dohrání mě to trklo - málo Batmana. A Bruce Wayne? Ten se chová, jako by snad Batmanem ani nebyl...

Ačkoli může být EW technicky nejvyspělejší a po příběhové stránce nejpropracovanější ze všech TT her, dopadlo to s ním dost mizerně a to především kvůli zakončení.

Hodnocení: ✰
+11

Someday You'll Return

  • PC --
Už toho bylo moc. Frustrace z utopeného času ve hře, která mě asi od poloviny spíše trápila, než abych si ji nějak užíval. Nezáživný gameplay v nečitelném terénu a bug, který znemožňoval další průchod. Jeden z mnoha kritických, na které jsem narazil. Byl jsem 20 minut od konce 20 hodinové hry a neměl jsem sílu pokračovat, prakticky mě ani nezajímalo, jak to celé dopadne.

Po odinstalaci koukám na rozhovor s Janem Kavanem, jedním s autorů. Dle něj SYWL není komerčně úspěšný a můžou za to mj. piráti, covid nebo BLM. Ale že do hry po vydání zasahovali a odstraňovali některé pasáže, že od páté kapitoly (z dvanácti) jde naprosto objektivně kvalita zpracování a prostředí do slušného kelu a že je celá hra plná takových bugů, ze kterých vede cesta jen restartem kapitoly - o tom ani slovo. Já bych autorům opravdu přál úspěch. Jsou tři a vytvořili úctyhodně velkou hororovou adventuru v zajímavém prostředí moravských lesů. Ale na sentiment se tady nehraje.

Znovu instaluju a dorážím na nejlepší možný konec...

Tma není tmou, je šedivá a nepříjemná pro oči. Nastavit se dá pouze gamma a ta dokáže celou situaci jen zhoršit. Přesto strávíte velkou část hraní v šedé tmě, na Unreal enginu. A chvilku na to koukáte na nádherný výhled za denního světla, abyste chvíli na to zase zapadli do opakujících se koridorů, kterým někdo zapomněl nastavit správné osvětlení. A následuje další výhled do pustiny za světla, který opět dokáže ohromit.

SYWL je takový Two-Face. Z jedné strany naprosto krásná, melancholická a relaxační, plná zajímavých lokací, z druhé strany zabugovaná, plná odbitých a neskutečně unylých pasáží. Nepamatuju, kdy naposledy jsem byl takhle rozpolcený. Přesto všechno mám chuť hru znovu rozehrát a projít si tím znova... someday, I will.

Hodnocení: ✰✰
+23

Batman: The Telltale Series - Episode 5: City of Light

  • PC --
Původně jsem neměl potřebu zkoušet další variaci batmanova příběhu. A už vůbec ne od teltejlů. Jenže osud tomu chtěl a mně přistál klíč v knihovně (díky Bumtaratovi) a při první zkoušce Steamlinku se tahle "pressing-buttons-and-if-not-doesnotmatter interaktivní adventura" zdála jako ideální.

Telltale se snaží tvořit svůj vlastní příběh na základech universa. Z nečekaných charakterů dělají záporáky, mnohem více se zaměřují na rodinu Waynů a vůbec se mi tenhle směr hodně líbí. Je to svěží, není to tak černobílé a překvapivě musím uznat, že se jedná o mé druhé nejoblíbenější herní ztvárnění Batmana, hned po Arkham Asylum - samozřejmě pouze po stránce příběhu, protože herně je to bída.

Ale od Talltale se v tomhle směru nedá čekat nic jiného. Veškerá interakce je zaměřená na výběry odpovědí, QTE a spojování indícií z místa činu, které nejde poplést. Je to tak strašně jednoduché, že by to tam ani nemuselo bejt. V rámci gameplaye tady "byl" k dispozici i Crowd Play, což je určitá variace na Rozpaky kuchaře Svatopluka - diváci rozhodují o jednotlivých příběhových rozhodnutích v rámci hlasování. To už ale pravděpodobně nefunguje a navíc, kdo by si do toho chtěl nechat kecat, že?

Pro fanoušky DC je tohle určitě dobrá volba, jen je potřeba se připravit na trochu jiný směr příběhu, než na jaký jsme byli zvyklí. Pro umocnění zážitku je možno si koupit DLC Shadow Mode, který celou hru přepne do černobílé, s vybranými barevnými efekty. Vypadá to dobře? Jo. Jestli to za cenu 4€ je nebo není fér, je pak na zvážení každého...

Hodnocení: ✰✰✰
+10

Serious Sam 4

  • PC --
Jedna z mých nejočekávanějších guilty pleasure covidového roku neměla úplně veselý start. Spousty technických problémů ale autoři dokázali rychle pofixovat a současná podoba už je docela slušně hratelná. I přesto jsem během hraní narazil na dva kritické bugy - u jednoho se mi opakovaně nespustil skript pro další postup, což (jaxem se dočetl) bylo zapříčiněno aktivací jednoho secretu. V druhém případě mi boss při souboji vždy odletěl pryč, když klesl na polovinu zdraví... prostě jsem ho sledoval v optice sniperky, jak mizí v dáli a to rozhodně nebyl záměr autorů.

Mou druhou výtkou jsou mapy. Na jednu stranu nepříliš zábavné urbanizované části (něco jako začátek ve trojce) a na druhou stranu otevřené a nekonečné přejezdy prázdnou krajinou. Měl jsem pocit, že tam jsou jen proto, aby autoři mohli do hry přidat vozidla... chopper, traktor, mech a jiné. Aby to nebylo málo, tak městské části jsou tak špatně ohraničené, že není vůbec problém se dostat mimo herní zónu a narazit na věci, které hráč asi vidět nemá. A to není potřeba dělat nějaké šílené vylomeniny a hledat glitche, stačí třeba jen přeskočit plot. K tomu svádí hromady secretů, které jsou často na tak nepřístupných místech, že se k nim člověk musí proskákat přes nepříliš fungující fyziku a co je horší - nefungující rocket jumpy!

Autoři se hodně chlubili novinkou v podobě tzv. Legion systému. To je bitevní pole, na kterém se v jednu chvíli střetnou tisíce postav. Na videu to může vypadat zajímavě, upřímně se mi tahle novinka moc nezamlouvala a působila spíše jako kulisa. Naopak velkou pomocí jsou NPC, které část herní doby dělají Samovi společnost. Jsou to všechno trapně směšné charaktery, kterým Sam docela zdatně sekunduje. Takže cajk.

Novou fičurou jsou gadgety, které Sam sbírá v rámci secretů a vedlejších úkolů. Jedná se o různé vychytávky, jako je boost zdraví nebo třeba černá díra, která zlikviduje všechno živé v daném úseku. Tyhle věcičky dokážou často vytrhnout trn z paty (na vyšší obtížnost je SS4 docela těžkou hrou), ale je jich k dispozici více, než by bylo záhodno.

Jinak ale SS4 obsahuje přesně to, co po něm hráči chtějí. Zástupy nepřátel a rozžhavené laufy. Obojího tady je dost v množství větším než velkém. Dual-wieldovat je možno každou zbraň, takže jestli si necáknete z jednoho rotačního kulometu, tak ze dvou už ano. Dokonce Sam může zbraně různě kombinovat nebo si osedlat některé kusy nepřátel. Co může být více serious, než jízda na sirijském býkovi se dvěma kanóny?

Hodnocení: ✰✰✰
Herní doba: cca 15hod (Hard)
+23

Deliver Us the Moon

  • PC --
Plytká představa, že lidstvo nebude mít v blízké budoucnosti žádné alternativní zdroje energie a bude spoléhat pouze na bezdrátový přenos energie z povrchu Měsíce, je hlavní nosnou kostrou děje DUtM. A to není jediný nesmysl v příběhu a zasazení, které se snaží hrát na strunu filmů jako Gravity nebo Ad Astra. Motivace postav je pochybná a člověk nad tím nesmí moc přemýšlet... protože pak skončíte se zvednutým obočím při pohledu na petku od pepsiny nebo euro paletu na vesmírné stanici.

Jedná se o explorativní adventuru z pohledu třetí osoby, ale část herní doby se odehrává i z vlastního pohledu. Hra využívá několik puzzle mechanik a ty postupně opakuje a kombinuje. Řešení problémů není nijak složité a netrvá dlouho, než člověk přijde na správný postup. Asi nejvíc jsem si užíval pasáže ve stavu beztíže a především pak impresivní projížďku a procházku po povrchu Měsíce. Jen škoda, že autoři rezignovali na simulaci nízké gravitace.

Hra podporuje RTX, což je nejvíce vidět při odrazech ve skle a v ostřejších stínech. Není to ale nic tak zásadního, aby to ovlivňovalo atmosférické nasvětlení scén. Technická stránka je celkově hodně povedená, i když mě rušil trochu humpolácký HUD.

U hraní jsem se rozhodně nenudil, ale klidně bych oželel některé skákací pasáže. Síla hry je ve ztvárnění Měsíce a v atmosféře, protože té má DUtM na rozdávání.

Hodnocení: ✰✰
+12

Wolfenstein II: The Freedom Chronicles – Episode 3

  • PC --
Třetí DLC v kůži veterána je zase spíše akčnější, s možností používat mechanické nohy. Tentokrát už se autoři vytáhli s novými lokacemi, které jsou sice hodně podobné původní hře, nejedná se ale o jejich copy-past kopírku. Potěšilo pár legračních prupovídek, ale ten děj... to je opravdu TTC.

Totální Trapácká Céčkovina...

Herní doba: 2hod
+9

Wolfenstein II: The Freedom Chronicles – Episode 2

  • PC --
Druhé DLC se nese na vlně stealth hratelnosti. Postava agentky toho moc nevydrží, takže je nutno postupovat opravdu opatrně, což zase ale není takový problém. Bohužel je toto DLC nejkratší, i když obsahuje pár zajímavých lokací. Finále mě zklamalo pro svou hektičnost.

Herní doba: 1hod
+12

Wolfenstein II: The Freedom Chronicles – Episode 1

  • PC --
Hned první DLC, v kůži afroameričana, zabíjejícího kukluxkluky a jiné nácky, je ze všech vydaných DLC asi nejlepší a nejdelší. Bohužel se v něm v největší míře objevuje recyklace úrovní z původní hry, což dost razantně ovlivňuje celkový pocit z rychlokvašeného přídavku. Např. ve třetí misi procházíte level na Marsu z Wolfenstein II, jen opačně. To je opravdu hodně laciné.

Herní doba: 1hod 30min
+10 +11 −1

Mafia: Definitive Edition

  • PC --
Hangar 13 se k tomu postavili čelem a vrhli se do vele-citlivých vod předělávky kultovní Mafie, která rozhodně nedopadla blbě. U nás to nikdy nebude mít jednoduché, vzhledem k fanatické základně uctívačů. O tom, že původní hra nezestárla zrovna s grácií jsem se zmiňoval ve svém komentáři, což ale nemění nic na tom, že minimálně ve své době to bylo zjevení.

Remake si jde tak trochu vlastní cestou a i když se v základu drží originálu, přidává nebo naopak ubírá tam, kde to bylo i nebylo potřeba. Upravené rozhovory a videosekvence, rychlejší tempo, zkrácené mise, cover-based a stealth mechaniky nebo arkádovější jízdní model. Není to dobře ani špatně, je to tak akorát. Důležité je, že to frejmuje v šedesáti a víc, nejsou tam žádné šílené glitche (narozdíl např. od Definitivní Edice pro Mafia II) a nemusíme čekat dalších x měsíců, než někdo opraví rozbitou hru. V dnešní době je to tak trochu zázrak.

Hrál jsem s kancelářským ovladačem (klávesnice, myš) na Classic, takže, jsem neměl potřebu přepínat obtížnost během náročnějších pasáží, jako lidé s gamepadem. Problémy mohou způsobovat naskriptované naháněčky nebo závod, ale s trochou cviku to není nic frustrujícího. Co naopak frustrující je a co musím zkritizovat, je Extrémní jízda.

Nyní je součástí Free Ride a při jejím plnění budete vzpomínat na ty nejtěžší úseky hry jako na piknik s babičkou. A to mluvím o nejlehčí obtížnosti, protože pokud si necháte Classic, zažijete virtuální torturu. V původní hře mi Extrémní jízda zabrala více času, než celá příběhová kampaň a tady to nebude jiné. Problém je v tom, že s obtížností se mění i drahocenný čas, který dostáváte na jednotlivé úkoly a není nic neobvyklého, že od zadavatele pomalu ani nestihnu doběhnout na místo mise a musím si tak nacvičit každý centimetr pohybu. Při závodních částech zase dostanu jen polovinu času oproti Easy, takže opět velká nevýhoda k už tak těžkému jízdnímu modelu.

To ale nic nemění na tom, že mě tenhle Remake příjemně překvapil. Extrémní jízdu si nechám ujít, ale příběh si časem rád zahraju znova.

Hodnocení: ✰✰✰✰
Obtížnost: Classic
Herní doba: 15hod
+28 +31 −3

Hellbound

  • PC --
"Jsme si vědomi krátkosti, ale chtěli jsme se soustředit na kvalitu levelů" ... Takhle autoři obhajují ani ne dvouhodinovou hrací dobu. Na nejtěžší obtížnost.

Kvalita levelů? Vypadají hezky, ale jsou až moc humpolácké, k uzoufání prázdné a vzájemně velmi podobné. Tak trochu variace na marsové levely z Dooma, jen pro chudé.

Hellbound má svoje dva dobré momenty a v obou případech se jedná o arénu a hromady valících se nepřátel. Kdyby takových chvilek bylo více, vůbec bych se nezlobil.

Tvrďáckých hlášek hlavního hrdiny je do počtu stejně jako zbraní, takže pět. Klasický arzenál stříleček nemá smysl představovat, snad jen dodám, že výběr končí raketometem. Na své si přijdou milovníci kytarových rifů, protože soundtrack je docela awesome.

Přátelé jsou nevyvážení a naprostá většina nepředstavuje vážnější nebezpečí, oproti tomu je tady jakási skákající opice a ta mě jako jediná dokázala zabít. Bohužel vydává stejný zvuk, jako ta nejméně nebezpečná potvora, takže jsem si je často pletl a vlítnul do místnosti buď zbytečně nabuzený nebo absolutně nepřipravený.

Celkově se jedná o hektickou řež, která starým střílečkám nesahá ani po kotníky. Naštěstí je možné ji dohrát dost rychle na to, aby se dala refundnout.

Hodnocení: ✰
+17

SnowRunner

  • PC --
Jejich revírem není asfalt
Jejich tempo je zdlouhavé
Jejich protivníky jsou pařezy, kameny a mocné klacíky
Muži ze Snowrunnera pracují ve dne, protože v noci nic nevidí
Jejich úkolem je smýkat náklad nezdolným terénem a nezapadnout


Zastavím a pneumatiky se pod tíhou boří hlouběji a hlouběji do bahna, možná už ani nevyjedu... OK, teď není vhodný čas se škrábat na hlavě přes nohu. Chytit momentum a nepřehnat to s otáčkami chce citlivou práci s převodovkou a soustředění. Kolikrát jsem se nahýbal pro pivo a chvilková nepozornost mě stála jednu stranu náprav ve škarpě a náklad všude kolem.

Fyzikální engine a chování trucků není úplně ideální a občas má tendenci přehánět nebo naopak ignorovat poškození. Můžu válet sudy ze srázu a nic se mi nestane, ale jemně se otřu o svodidla pneumatikou a ozve se rána, jako kdybych najel na minu. +30dmg! Pádím si to z kopce švuňkem, na cestě větévka, co ji s přehledem pneumatika vyžehlí na prach, ale náprava dostane ránu, jako by tam ležel sekvoj. +20dmg! Tvrdohlavý over-powered vánoční stromeček zastaví na místě pochod dvacetitunového monstra a ani si u toho nezavrže.

Pevná silnice je dar z nebes, naviják pupeční šňůrou.

K dispozici jsou celkem tři státy, které jsou složeny z několika provázaných map. A každá z těch map je ještě větší, než v Mudrunnerovi. Jako rozjezdový a tutoriálový je Michigan, druhá je zasněžená Aljaška a třetí je ruský Taymyr. Těžké jsou svým způsobem všechny, protože zatímco v Michiganu ještě nemám upgradované trucky, tak na Aljašce poznávám, že sníh je větší svinstvo než bahno a na Taymyru už se na nějaké úpravy příjezdových cest vůbec nehraje, takže nemusím zapadnout jen uprostřed nekonečné bažiny, ale taky před vjezdem do skladiště.

Trochu matoucí může být, že je možné se mezi státy libovolně přesouvat hned od začátku a brát si s sebou i veškerou techniku. Někdo to může vzít ze špatného konce nebo spěchat do dalších částí moc rychle a následně to zabalit pro frustraci. Nepomůže ani nepříliš přehledný interface. Každý stát má své hlavní úkoly, ale každá mapa má ještě své vedlejšáky a časové výzvy. Oproti předchozímu dílu tady není technika a upgrady k dispozici hned a bez omezení, ale je potřeba to odemknout průzkumem nebo levelováním a za tvrdý cash nakoupit.

Jezdil jsem do zatáček smykem. S cisternou. A tisíci litry paliva.

Nevyhly se mi ani nepříjemné glitche, kdy po loadu nové mapy zmizel náklad z korby nebo se mi rovnou převrhl celý truck. V jedné z map se mi to stávalo opakovaně. Na druhou stranu, je to otevřený sandbox a bez patchů... Kamera je občas trochu neposedná, hlavně při obsluze jeřábu, ale to už je takový trademark od dob Spintires. Graficky je to obrovský posun kupředu a občas to dokáže být slušný Roman Tyčka. Každý truck má do detailu vymodelovaný interiér, včetně funkčních budíků a zpětných zrcátek. Dokonce je možno hlavu vystrčit z okna nebo se v kabině ohlédnou za sebe. Ještě by to chtělo vychytat ten komický pohyb rukou po volantu a bylo by to echt.

Snowrunner je po všech stránkách vylepšený Mudrunner. Obrovštější, s větší variabilitou nákladu a hromadou úkolů. Simulace extrémního offroadu i nadále zůstává hlavní náplní hratelnosti a ačkoli je tady spousta ústupků a zjednodušení oproti předchozímu dílu, nemyslím si, že je to špatně. Časem by se z toho stal docela harcore survival s možností naprostého selhání a nutností začít znovu celou hru. Což by, vzhledem k herní době desítek až stovek hodin, dokázalo zkazit den.

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
+26

The Walking Dead: The Final Season - Episode 4: Take Us Back

  • PC --
<-předchozí část komentáře

Dost zásadní je grafický downgrade. Vypadá to, jako by se autoři chtěli přiblížit komiksové předloze a výsledek je bídný. Pozadí scén působí staticky, jalové barvy a špatné nasvícení byly pro mé oko mnohem méně líbivější a už tak zastaralý engine vypadá ještě hůře.

Zatímco první tři epizody jsou unylé a nezajímavé, čtvrtá je v první půlce to nejhorší a ve druhé naopak to nejlepší z celé Final Season. Nevím, jak moc se do kvality hry odrazily problémy Telltale, ale poslední sezóna mi přijde jako zdaleka nejslabší. Nepromyšlená, emocemi nepolíbená a s lehce očekávatelným koncem.

Hodnocení: ✰
+12

The Walking Dead: The Final Season - Episode 3: Broken Toys

  • PC --
<-předchozí část komentáře

Dialogy jsou citelně primitivní a z postav byla zajímavá asi jen jedna, ještě k tomu záporná (Abel). Navrátilka Lilly z první série potěšila, ale dostala malý prostor, zatímco nezajímavé pubertální a dětské charaktery na obrazovce byly více, než bych si přál. Nikdo neřekne nic zajímavého a nějaký košatější rozhovor aby člověk pohledal.

Nevyskytuje se tady žádná sofistikovanější interakce a prakticky jedinou aktivitou jsou volby v rozhovorech a dost nešťastné akční pasáže, vyžadující přesné míření - Final Season je mnohem akčnější, než předchozí sezóny. V New Frontier bylo např. potřeba klikat na některé místa v určitém sledu, tady už z "adventuření" nezbylo nic.

->pokračování komentáře
+7 +8 −1

The Walking Dead: The Final Season - Episode 2: Suffer The Children

  • PC --
<-předchozí část komentáře

Děj sice navazuje na zakončení New Frontier, ale události minulé sezóny hráč nemusí znát, aby mohl navázat tady. Tentokrát se příběh točí především kolem Clementine a Alvina Juniora, jejich vztahu a utváření AJovi povahy v rámci hráčových rozhodnutí. A tady nemůžu autorům odpustit to, že se snažili ze všech sil AJ vykreslovat jako malého psychopata. Vše se láme v jedné zásadní scéně, po které jsem do obrazovky nahlas zařval: "ty idiote!". A když už mám strach, co by z něj nakonec mohlo vyrůst a zvolím "výchovné" volby v rozhovorech, nakonec udělají blba ze mě, protože "jsem mu nevěřil".

->pokračování komentáře
+9

The Walking Dead: The Final Season - Episode 1: Done Running

  • PC --
Poslední sezónu jsem v době vydání úplně minul, částečně pro její exkluzivitu na Epicu a částečně pro svou zapomnětlivost. Vzhledem k počtu hodnocení tady na DH asi nebudu sám, ale když už člověk investuje čas do tolika předchozích sezón a drobných DLC, byla by škoda si nechat ujít zakončení příběhu, ne?

-> pokračování komentáře
+8 +9 −1

Resident Evil 3

  • PC --
Na původního RE3 nemám úplně nejlepší vzpomínky. Trpěl jsem nedostatkem inkoustu pro ukládání a musel jsem tak hrát obrovské kusy hry bez savu, včetně soubojů s bossy a nekonečně opakovat mikromanagement inventáře. Navíc to byla dvojka v bleděmodrém, jen s jednou postavou. A něco podobného je i RE3 Remake. Ve stínu remaku dvojky z minulého roku přináší prakticky stejné technické zpracování, možná trochu akčnější pojetí, méně hádanek a větší linearitu.

Při druhém hraní RE2 remaku jsem s klidným svědomím použil mod pro vyzmizení Mr.X, který se stával otravnou osinou v zadku, protože hraní si na honěnou a schovávanou nebyla gameplay fičura, kterou bych ocenil. Nemesis ve trojce není tak frustrující, ale přesto je jeho implementace nezvládnutá a způsobuje spíše komické momenty. Třeba když vejdu do interiéru obchodu a chudák na mě kouká přes skleněnou výlohu absolutně bezmocný, protože tam zrovna nemá namapovaný vstup. Jinde se do místnosti protáhne dveřmi a když mu z ní rychle uteču ven, dokáže se kouzelnou hůlkou teleportovat přímo přede mě. A když se s ním budu dlouho nahánět kolem záhonu, přestane ho to po chvíli bavit a zmizí po spidermanovsku do vzduchu.

Aspoň že ta Jill vypadá naprosto fantasticky a dokonce občas projevuje i nějaký ten attitude! Jako fanoušek jsem úplně zklamaný nebyl, ale nemůžu se zbavit pocitu, že z toho šlo vymáčknout trochu více. Až se mi chce říct, že je to takové trochu macatější DLC do dvojky. Ale neřeknu to.

Hodnocení: ✰✰✰
Obtížnost: Standard
Herní doba: 6hod 45min
+28

Doom Eternal

  • PC --
V první řadě chci říct, že Eternal a jeho mechaniky nepovažuju za něco špatného - věřím, že většina lidi z toho bude nadšená. Je to nový přístup, který mi ale, jako oldschool FPS gamerovi, vůbec nevoní.

Gunplay - chci vzít brokovnici a střílet démony do obličeje. nechci, aby mi id říkalo, že musím zbraně střídat (protože do brokovnice mám max. 16 nábojů, duh) a ještě si je "dobíjet" používáním motorovky na zombících. ve 2016 jsem mohl používat jakoukoli zbraň kdykoli se mi zalíbilo a nikdo mě za to netrestal - motorovka byla jen jakýsi poslední resort a né pomůcka pro lootování.

Levely - ve 2016 byly UAC základny na Marsu a peklo. dávalo to jakože smysl, v rámci kontextu. v Eternalu jsou fantasy levely, které sice vypadají ukrutně dobře a masérsky, ale vůbec mi nezapadají do feelingu Doomu. třeba ten začátek, kdesi v (asi) v podpalubí lodi? chvíli jsem jen tak koukal kde to vlastně sem a co tam dělám... nesedí mi to do hry a to i přesto, že příběh vůbec neřeším a enginové animace přeskakuju.

Hopskání - už v první místnosti s větším soubojem mám tři patra, jump pady a žluté hrazdy. ještě mi chybí švédské bedny a gymnastické kozy. dvojvýskok je k dispozici hned od začátku a je potřeba ho používat mnohem častěji. a to vůbec nemluvím o těch platforming pasážích, kde se z D/slayera stává zkušený parkourista.

Furt na mě vyskakuje nějaký informační bullshit, dokonce se otevírají i training místnosti, které mi v reálném čase ukáží, jak zmáčknout spoušť a kam namířit laufem, aby to bylo jakože úplně nejvíc. mám 3 upgrady zbraní za 10 minut, fak det šyt!

Jako jo, technicky je to slast. Jede to asi tisíc fps na Ultra, a to se mi větráky na grafice neroztáčí ani po hodině hraní. A Mick Gordon je tuřín. Ale asi už jsem moc starej na to, abych se přizpůsoboval a učil se řetězení mechanik pro efektivní likvidaci nepřátel.
+36

Metro Exodus - Sam's Story

  • PC --
Konečně poctivé DLC k Metru. Žádný Pack nebo krátký několikaminutový gameplay, ale slušných 8 hodin herní doby a pěkný otevřený open-space k průzkumu. Sam mluví (někdy možná až moc), jsou tady dvě otevřenější lokace, pár lineárnějších a nějaké ty příjemné kochačky v okolí Vladivostoku.

Vzhledem k tomu, že jsem neměl možnost výběru obtížnosti a tak nějak jsem ji měnit ani nechtěl (jak by řekla nVidia, "Ranger Hardcore - the way its meant to be played"), několikrát jsem se ocitl v úzkých a jednou dokonce i před úplným uninstallem. Savepointy jsou rozesety hodně řídce a prakticky jediná možnost uložení je buď sebrání nového equipmentu nebo vyspání se. Nebylo výjimkou, že jsem 45 minut vcelku hardcore podřezávání, lootování a stealthování ztratil jen proto, že jsem šlápl vedle a utopil se nebo mě setrvačnost při vybíhání schodů vymrštila přes okraj. Třešničkou bylo, když se hra neuložila ani po 15 minutovém enginovém videu a já ho tak musel sledovat znova (včetně nutné interakce).

V některých částech jsem musel RTX vypínat, protože se framerate propadal ke 40ti - kombinace denního světla a husté flóry je GPU killer a zřejmě si ještě pár let počkáme, než to pofrčí plynule. Jinak mi to ale ani jednou nespadlo (na rozdíl od původní hry), bohužel problémy s nastavováním hlasitosti přetrvaly a vypadá to, že se k jeho zafixování už autoři vracet nebudou.

Konec byl na můj vkus až přehnaně akční, celou tu finální pasáž bych klidně vypustil. Tohle není Serious Sam Story... Hraní si na Ramba se nehodí do herního feelingu Metra a působí rušivě a nadbytečně. Celkově se mi ale tenhle nášup zamlouval a rozhodně ho můžu doporučit.
+17

Metro Exodus - The Two Colonels

  • PC --
DLC na dvě hodiny, které popisuje příběh otce Kirilla z původní hry. Chlebnikov oproti Artyomovi dokonce i mluví a je pěkné, že si autoři uvědomili svůj kardinální přešlap s němým hrdinou...

Příběhově DLC pěkně doplňuje původní hru, ale s hratelností už je to horší. Lineární koridor v podzemí nemá čím překvapit, na povrch se v rámci hraní nedostanete vůbec. První části, v klaustrofobických kanálech, dominuje flambáčomet a nekonečné pálení všeho kolem. Poté se hra přesouvá do civilní roviny ve stanici, následována naprosto tragickou akční pasáží a krátkou "hororovu" procházkou. Vše zakončené frustrujícím soubojem s bossem, který mě stál asi dva rage-quity.

Docela mi pila krev všudypřítomná tma, k dispozici není baterka ani noční vidění a samotný plamen flambáčometu toho neosvítí tolik. Skončil jsem s gammou na maximum, abych vůbec viděl, kam jdu. Nepříjemná byla i chvíle v poslední části, kde jsem se dokázal dostat do slepé uličky, kdy z jedné strany byl nepřeskočitelný stůl a z druhé strany stojící gorila. Musel jsem konzultovat youtube, abych se dozvěděl, že cesta, kterou jsem zvolil, je špatná a ačkoli se na ni vyskytují skrypty, nejde se z ní dostat zpět.

Je škoda, že se autoři nesnažili přiblížit hratelnosti DLC Kshatriya. Seděla by tady jako prdel na lavor.... Voba Plukovníky bych doporučil asi jen zarputilým fandům Metra, jinak nemají co nabídnout.
+14