Dostal jsem chuť zahrát si nějakou echtovní strategii – a když už strategii, tak proč ne tu „nejlepší ze všech“, tedy Warcraft 3. Vstupoval jsem do hry s obavou, v paměti mi totiž zůstává jedno dlouhé odpoledne před téměř patnácti lety , kdy jsem po vytrvalém úsilí a mnoha pokusech NEOBSTÁL v poslední misi, k večeru jsem hru vztekle odinstaloval a na závěrečný filmeček se podíval na Youtube.
Tentokrát jsem se zařekl, že hru pokořím a dohraju až do vítězného konce. Povedlo se, ale nevím, jestli jsem toho dosáhl uspokojujícím způsobem (viz ve spoileru na konci). Tady jsou tedy mé dojmy a pocity:
za á grafika. Ta je (jak už tady bylo mnohokrát řečeno) hnusná. V základní hře mi to ani tak nevadilo, hnus však akceleroval v in-game filmečcích – a teď nemám na mysli proslulé blizzardí filmy, ale ony sekvence, kdy se herní postavičky na (začátku, na konci a občas i v průběhu mise) osamostatní a začnou hrát své polygonové divadlo. Zvlášť u démonů nebylo jasné, kde končí démon a kde začíná strom. Paralelně s W3 jsem hrál Dungeon Keepera 2, prostě jsem se těch RTS nemohl nabažit a ač je DK2 o tři roky starší než W3, graficky vypadá o řád lépe.
za bé RTS neboli real-time strategie: některé mise jsou opravdu dobře navržené a docela jsem se do nich zabral, některé jsou rutinní. V některých musíte vytrvat určitý časový limit, zatímco na vás z nebe padají tuny nepřátel – a ty představují opravdový opruz, alespoň pro mě. Většina misí se dá hladce vyhrát osvědčeným způsobem , který fungoval už ve W2: vykašlete se na supr-dupr-čupr pokročilé bojovníky, kteří vám akorát odčerpávají prostředky a rychle chcípají. Nakupujete pouze laciné základní jednotky, kterým však vylepšíte výzbroj a výstroj na maximum. Zároveň podnikáte výpady do zatemněné zóny a hledáte místečko, odkud byste mohli nepřátele ostřelovat a oni na vás nemohou (třeba balistou přes les). Občas najdete i místo, kde můžete nepříteli škodit a počítačový protivník si vás nevšimne
za cé roleplej neboli hrdinové: tak tohle je, vážený tribunále, naprostá katastrofa. Zhruba polovinu hry odehrajete za Arthase, který je zpočátku namyšlený blb a pak už jen blb. Jeho „Mluv, hlupáku“ mě v pozdějších fázích hry neskutečně vytáčelo. Thrall, jehož jméno čeští dabéři stereotypně vyslovují jako „Trol“ se svým přístupem „nechť všechny bytosti žijí v lásce a harmonii... ale což, pobijte je všechny“ je jen o fous lepší. Thrallův pobratim Hellscream je Arthasova kopie natřená nazeleno. Ilidan je to samé, ale ten tam byl naštěstí jen jednu misi. Celý „příběh“ a celá zápletka jsou založeny na tom, že hrdinové zrazují, koho můžou a dělají neuvěřitelné blbosti. Hrát za někoho takového není uspokojující. Alespoň ne pro mě.
A nyní k proslulé závěrečné bitvě, ve které musíte vytrvat 45 minut, zatímco na vás útočí stále silnější vlny nemrtváků a posléze i démonů. Když jsem to teď zkusil napoprvé, rozsekali mě 12 minut před koncem limitu. Tak jsem to zkusil znovu a našel naprosto ženijální způsob, kterým je dokončení poslední mise trapně jednoduché. Ale opravdu TRAPNĚ. Stačí na ostroh nad táborem chcíplotin (který je v levém dolním rohu mapy) přemístit pár balist. U okraje ostrohu sice rostou stromy, ty ale zlikvidujete právě těmi balistami. Balisty pak přesunete až k okraji ostrohu a máte na dostřel krajní budovy zdechlinotábora, které pak můžete vesele – a beztrestně – ničit... Nemrtváci nepodnikli JEDINÝ útok, toliko opravovali a obnovovali poničené baráky. Půl minuty před koncem odpočtu se z tábora sice vyhrnuli démoni, už však měli smůlu, Napadá mě: opravdu to tvůrci hry zamýšleli takhle? Nebo kombinovali, kombinovali až překombinovali?... Každopádně jsem rád, že jsem W3 dohrál (i když ne příliš uspokojivě).
Tentokrát jsem se zařekl, že hru pokořím a dohraju až do vítězného konce. Povedlo se, ale nevím, jestli jsem toho dosáhl uspokojujícím způsobem (viz ve spoileru na konci). Tady jsou tedy mé dojmy a pocity:
za á grafika. Ta je (jak už tady bylo mnohokrát řečeno) hnusná. V základní hře mi to ani tak nevadilo, hnus však akceleroval v in-game filmečcích – a teď nemám na mysli proslulé blizzardí filmy, ale ony sekvence, kdy se herní postavičky na (začátku, na konci a občas i v průběhu mise) osamostatní a začnou hrát své polygonové divadlo. Zvlášť u démonů nebylo jasné, kde končí démon a kde začíná strom. Paralelně s W3 jsem hrál Dungeon Keepera 2, prostě jsem se těch RTS nemohl nabažit a ač je DK2 o tři roky starší než W3, graficky vypadá o řád lépe.
za bé RTS neboli real-time strategie: některé mise jsou opravdu dobře navržené a docela jsem se do nich zabral, některé jsou rutinní. V některých musíte vytrvat určitý časový limit, zatímco na vás z nebe padají tuny nepřátel – a ty představují opravdový opruz, alespoň pro mě. Většina misí se dá hladce vyhrát osvědčeným způsobem , který fungoval už ve W2: vykašlete se na supr-dupr-čupr pokročilé bojovníky, kteří vám akorát odčerpávají prostředky a rychle chcípají. Nakupujete pouze laciné základní jednotky, kterým však vylepšíte výzbroj a výstroj na maximum. Zároveň podnikáte výpady do zatemněné zóny a hledáte místečko, odkud byste mohli nepřátele ostřelovat a oni na vás nemohou (třeba balistou přes les). Občas najdete i místo, kde můžete nepříteli škodit a počítačový protivník si vás nevšimne
za cé roleplej neboli hrdinové: tak tohle je, vážený tribunále, naprostá katastrofa. Zhruba polovinu hry odehrajete za Arthase, který je zpočátku namyšlený blb a pak už jen blb. Jeho „Mluv, hlupáku“ mě v pozdějších fázích hry neskutečně vytáčelo. Thrall, jehož jméno čeští dabéři stereotypně vyslovují jako „Trol“ se svým přístupem „nechť všechny bytosti žijí v lásce a harmonii... ale což, pobijte je všechny“ je jen o fous lepší. Thrallův pobratim Hellscream je Arthasova kopie natřená nazeleno. Ilidan je to samé, ale ten tam byl naštěstí jen jednu misi. Celý „příběh“ a celá zápletka jsou založeny na tom, že hrdinové zrazují, koho můžou a dělají neuvěřitelné blbosti. Hrát za někoho takového není uspokojující. Alespoň ne pro mě.
A nyní k proslulé závěrečné bitvě, ve které musíte vytrvat 45 minut, zatímco na vás útočí stále silnější vlny nemrtváků a posléze i démonů. Když jsem to teď zkusil napoprvé, rozsekali mě 12 minut před koncem limitu. Tak jsem to zkusil znovu a našel naprosto ženijální způsob, kterým je dokončení poslední mise trapně jednoduché. Ale opravdu TRAPNĚ. Stačí na ostroh nad táborem chcíplotin (který je v levém dolním rohu mapy) přemístit pár balist. U okraje ostrohu sice rostou stromy, ty ale zlikvidujete právě těmi balistami. Balisty pak přesunete až k okraji ostrohu a máte na dostřel krajní budovy zdechlinotábora, které pak můžete vesele – a beztrestně – ničit... Nemrtváci nepodnikli JEDINÝ útok, toliko opravovali a obnovovali poničené baráky. Půl minuty před koncem odpočtu se z tábora sice vyhrnuli démoni, už však měli smůlu, Napadá mě: opravdu to tvůrci hry zamýšleli takhle? Nebo kombinovali, kombinovali až překombinovali?... Každopádně jsem rád, že jsem W3 dohrál (i když ne příliš uspokojivě).
