Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Libor Palička • 52 let • Urolog • Kroměříž (ČR - kraj Zlínský)

Komentáře

Among the Sleep: Prologue

  • PC 80
Prologue je krátké DLC rozvíjející příběh Among the Sleep a udávající se časově ještě před událostmi základní hry. Herní principy jsou naprosto totožné, jen tvůrci zvolili poněkud odlišné pojetí designu. Datadisk totiž není rozdělen na jednotlivé části, ale rozprostře se před vámi celý dům, prakticky celý přístupný. 

Interiér je celý promrzlý díky vichru a otevřeným oknům, jimiž proudí mráz a sníh. Pátráte po ztracených zvířátkách, jež  musíte jednak zahřát a poté je rozveselit a učinit je šťastnými. Kromě potemnělých místností jsou hlavními nástrahami démonický přízrak známý ze základní hry, jemuž musíte uniknout za pomoci schovávaček v rozích a pod nábytkem. A také mě potrápily kamna ve sklepě, kde jsem musel chvíli pátrat, jak se jim dostat na kobylku. 

Hraní tak dominuje pohodové pátrání po domě, hledání cesty ke zvířátkám a zejména u kamen přemýšlení a trocha rychlosti, než kolem nich proklouznete. DLC je příjemným obohacením herního obsahu a vychutnal jsem si trochu odlišné prostředí i šmejdění po domě. Jelikož je zdarma, nic vám nebrání užít si bonusovou hodinku navíc v duši nevinného batolete a ani nezamrzí krátká herní doba.

Pro: DLC je zdarma. Odlišné a zajímavé pojetí oproti základní hře. 

Proti: Krátká herní doba

+25

Among the Sleep

  • PC 80
Herní výzva 2021 - Kategorie č. 10 - Dětský svět

Pro desátou kategorii Herní výzvy 2021, tedy titul, ve kterém vystupujete za dětského protagonistu, byla Among the Sleep ideálním titulem a pro mě jasnou volbou. Hororová hříčka, v níž se vtělíte do postavičky batolete, jež prožívá své chvíle strachu během noci, kdy by správné dítko mělo spokojeně spinkat, mě dostala svou originalitou. Ačkoliv se nejedná o hru roku, několik hodin v duši dítěte jsem si dokonale užil. 

Vše začíná idylicky. Maminka po společných hrách ukládá dítko ke spánku, leč kýžený odpočinek nenastává a batole se ocitá v tajemném světě vycházejícím částečně z reálií skutečného domu, avšak různě modifikovaného a překrouceného, či ve zcela imaginárních scenériích s tajemnou až hororovou atmosférou.

Among the Sleep se chová jako 3D adventura z vlastního pohledu spojená s prvky plošinovky, doplněná hádankami a puzzly. V kombinaci se stealth fázemi, během nichž unikáme před strašidelným monstrem, jež jako jediné v podstatě může způsobit vaši smrt a restart levelu. Batole má dva režimy pohybu - chůzi a lezení po čtyřech, jež umožní dostat se do nepřístupných míst. 

Spolu s medvídkem, jenž poslouží jako svítilna, je hlavní herní náplní zkoumání prostředí. Za pomoci manipulace s objekty hledáte správnou cestu, v některých oblastech pátráte po potřebných předmětech, abyste si zpřístupnili další fáze. Among the Sleep je poměrně jednoduchá a oddechová, nehrozí žádná frustrace.

Jedná se v podstatě o procházku tajemnými lokacemi, s mrazivou až lehce hororovou atmosférou. Nehrozí žádné lekačky, tedy až na závěrečnou fázi, kdy vás pronásleduje zmíněná příšera, jež je v podstatě reinkarnací matky posedlé démonem alkoholismu., což se potvrzuje v povedeném závěru. 

Among the Sleep je titulem nikoliv pro akčně zaměřené hráče, v komentářích je mnohými hráči charakterizován jako walking simulátor. Na rozdíl od Dear Esther, která mě v rámci Výzvy svou chudou herní náplní odradila, je cesta batolete herními lokacemi plná interakcí a akcí, i když v zásadě jen rámci adventurního žánru. Jen ve finále je nutno zapojit bystré reflexy, abyste unikli hrozbě a dostali se do cíle.

Among the Sleep přináší povedený a originální herní zážitek. Herní doba je zcela adekvátní, abyste si vychutnali pohodový a lehce strašidelný příběh s neotřelou postavou v hlavní roli.

Pro: Originální postava a námět. Povedená strašidelná atmosféra. Zajímavý příběh. 

Proti: Občasné prolínání objektů. Pro některé hráče možný stereotyp.

+28

Dear Esther

  • PC 40
Herní výzva 2021 - Kategorie č. 1 - Pacifista

Drahá Ester, tolik jsem se na tebe těšil. Očarován tolika pozitivními reakcemi od poblázněných hráčů, kteří si vylévají svá zamilovaná srdíčka v oslavných traktátech, i já jsem svou touhu po poznání zatoužil ukojit. 

Jsi opravdu krásná. Tvé tělo je jako ostrov plný nádherných zákoutí. Vysoká skaliska i ploché pahorky, bouřící moře a klidné zátoky, travnaté plochy, temné jeskyně v hloubce skal plné pestrobarevných světýlek a houbiček. Překrásná panoramata a výhledy na jednotlivá zákoutí. Také opuštěné domečky, vrak lodě na útesu, zapomenuté stopy lidské činnosti. Procházím se po cestičkách, vychutnávaje si krásy přírody, pomalu, tam a zpět, zdánlivě bez cíle, ale jako můru nalétávající na světlo mne vede blikající světlo majáku, daleko až na vrchol.

Neustále poslouchám tvá slůvka v podobě hlasu vypravěče. Tvé promluvy jsou ovšem prázdné, zaobalené do květnatých frází, jež činí dojem intelektuální moudrosti, ovšem nemají smysl a tvoří mozaiku kamínků, kterou je ovšem nemožné složit do smysluplného celku. Jediná myšlenka - Don´t drink and drive - mi utkvěla v mysli. A to jsi na mě mluvila česky, nedovedu si představit, kdybys na mě spustila svou rodnou řečí.

Zklamala jsi mne, Ester. Tvá vnější krása je jen pozlátko a uvnitř se skrývá nuda a šeď. Netuším, co jsi mi chtěla říci, nerozumím ti a nechám tě svému osudu. Třeba se na tvou vějičku nechají chytit další blouznivci, ale mne už nepřesvědčíš.

Hrána původní verze s dabingem od Fénix Pro Dabing

Pro: Grafika, soundtrack, atmosféra.

Proti: Příliš pomalá chůze. Zcela nejasné vyznění příběhu. Minimální interaktivita.

+30 +31 −1

Doom Eternal: The Ancient Gods – Part Two

  • PC 55
Doom Eternal: The Ancient Gods - Part Two je druhým datadiskem, resp. DLC, k opěvované základní hře Doom Eternal. Co k němu říci? Ačkoliv jsem byl neustále ke hraní povzbuzován svou takřka dospělou ratolestí, neměl jsem valnou chuť, dávaje přednost klasickým modifikacím pro Doom. Ale nakonec jsem se překonal a druhou část Ancient Gods jsem si zahrál. Bohužel moje intuice a nevelké nadšení do hry se ukázaly jako správné a hru jsem si příliš neužil. 

Podobně jako v minulém DLC dostanete pod vaše ovladače tři rozsáhlé levely, jež jsou tentokrát tematicky i vizuálně pojaty odlišně. Po stránce atmosféry i grafiky nelze mít výhrad a vše funguje dokonale. První úroveň má středověkou atmosféru a pohybujete se mezi kamennými stěnami hradních budov. V tom druhém se ocitnete na Zemi uprostřed moderní architektury a poslední mapa symbolizuje horké peklo. Design je tradiční a pro Doom Eternal typický, gymnastické hopsání a poletování v povětří přes madla již nemá cenu zmiňovat, prostě to k Eternal Doomu patří a už jsem si zvykl. Navíc ještě poletování nabralo grády v podobě levitujících háčků, ke kterým se přichytíte hákem z brokovnice.  

Akce je bohatá a střelba vás bude naplňovat po celou dobu, nadále přetrvává zběsilý trend Doom Eternal s kombinováním taktického použití pily a glory kills. Čekal jsem, že obtížnost půjde nahoru, ale mýlil jsem se. Hrál jsem na první obtížnost a boje se mi zdály přibližně stejně intenzivní jako v prvním DLC. Problémy vám nebudou činit ani nadměrné počty nepřátel, ale spíše nové potvůrky. Pěkné osiny v zadku musím říci. 

Kulometčík se štítem, obrněný baron, kamenný imp se dají pacifikovat relativně snadno, i když impové se svým kamením jsou pěkně otravní. Screecher, který pokud jej zasáhnete, nabudí okolní protivníky, taky není zásadní problém. Vyplatí si jej nechat nakonec, pokud jej tedy v zápalu boje netrefíte, což se mi stávalo pravidelně.  

Ale Cursed Prowler je asi nejnepříjemnějším standardním nepřítelem. Pokud vás prokleje, a ono se mu to dříve nebo později podaří, tak jste omezeni v pohybu, vidění a ubývá vám zdraví. Potvůrka se dá zlikvidovat Blood Punchem, ovšem problém nastane, pokud jste si jej vyplýtvali. To aspoň pro mne znamenalo nahrání pozice a pro příště si Blood Punch zkrátka ušetřit. Jiná taktika na tohoto mutanta zřejmě není.

Samostatnou kapitolou je ovšem závěrečný boss fight, který mi celý datadisk znechutil. Je na něj vyhrazen samostatný čtvrtý level. Nebyl jsem se svým prskáním sám, i synek se podivoval, kterou chytrou hlavu v id Softu napadlo, takového designově nudného bosse vymyslet. Souboj s Dark Lordem, alter egem Doom Slayera, je opravdu neskutečná pruda. Ocitnete se s ním v aréně a jeho likvidace je rozdělena na pět etap. Stále stejná taktika a styl boje, jen okolí arény se liší a v průběhu jednotlivých fází příbývají bossovi ochránci. 

Boss je zranitelný jen pokud problikne zeleně, podobně jako Marauder, jeho útoky se dají kontrolovat, instantně vás nezabíjí, vaše zdraví nadměrně neklesá a neumíráte. Neustálé čekání na sekundový záblesk je nudné a ubíjející. Navíc pokud vás zasáhne, tak se  mu zdraví znovu dobije. Asi holt stárnu a moje reflexy slábnou. Tohle byla studená sprcha a za tuhle designovou botu srážím 10 procent. Zřejmě tato eskapáda měla prodloužit herní dobu, jinak si ji neumím vysvětlit.

Jinak  Doom Eternal: The Ancient Gods  - Part Two nabízí standardní nášup levelů a nepřátel, ale nic nového ani extra zábavného. Pokud někdy vyjde druhý díl Doom Eternal, bude to už chtít trochu více inovací, protože herní náplň se podle mého názoru začíná vyčerpávat.

Pro: Výborný design a grafika. Bohatá a vizuálně atraktivní kolekce nepřátel. Vybalancovaná obtížnost

Proti: Boss fight. Plošinkové pasáže. Protivní někteří nepřátelé.

+30

12 Labours of Hercules IX: A Hero's Moonwalk

  • PC 70
Herní výzva 2021 - Kategorie č. 7 - Čas je relativní

Devátý díl Herkulových dobrodružství jsem si zahrál po delší přestávce. Až díky Rikuhahlovi jsem zjistil, že autoři v mezidobí vypustili další díly této zatím nekonečné série. Krom toho taky pod hlavičkou vydavatele vznikly další hry s Herkulovou drahou polovičkou Megarou, ba dokonce s jejich dcerou Alexis, takže evidentně herkulovské produkty pěkně vynáší. Nákupem jsem si obohatil svou Steam knihovničku a hlavně - přibyla mi  vhodná hra do letošní Herní výzvy

Původně jsem ji koncipoval jako neškodnou a nenásilnou casual hru do kategorie Pacifista, ale díky tomu, že se přece jenom někteří protivníci likvidují relativně násilně, tak jsem neriskoval a hru přeřadil do kategorie Čas je relativní. Hra je totiž casual strategií, v němž jednotlivé levely plníte v časovém limitu a podle vaší rychlosti se odvíjí vaše hodnocení a získaný počet hvězdiček. 

Tak jako v celém herním seriálu s Herkulem, i v 9. díle vaši nádeníci pobíhají po cestičkách, sbírají materiál, budují stavby nebo likvidují překážky v podobě kamení či dalšího všemožného haraburdí. Hercules občas zdvihne zadek ze své odpočinkové pozice a milostivě zlikviduje těžší překážky a jeho žena Megara se stará o keříky produkující životodárné ovoce jako cenný zdroj energie. 

Herní mechanismy se neliší od předešlých titulů. Nicméně určité odlišnosti můžeme přece jen nalézt. Především vizuální stylizaci, kdy, a teď se podržte, Herkules a jeho tým vyráží do vesmíru. Takže postavičky mají legrační skafandry a i budovy jsou ukryté pod ochrannou kopulí a okolní dekorace taky mají kosmické motivy. Jednotlivé epizody, a je jich celkem pět, se odehrávají nejprve na Měsíci, ale postupně nakoukneme i na Mars, Venuši, Zemi a Merkur. Vizuál je ale čistě kosmetický a na hratelnost nemá vliv. 

Devátý díl oproti předchozím dílům série zaznamenal novinku v podobě tablet, které vám  poskytnou bonusy, podobné jako máte k dispozici po naplnění bonusové lišty vpravo. Účinek mají instantní, okamžitě po jejich sebrání. Jinak jsem další novoty nezaznamenal. 

Nemění se klasická a relaxační hratelnost. Hemžící se pidižvíci a jednoduché principy poskytují příjemnou zábavu fanouškům “obsluhovaček”. Ale musím podotknout, že autoři opět o kousek přitvrdili. Zatímco dříve nebyl většinou problém dosáhnout na zlatou hvězdu, zde mi podstatná část úrovní zůstala na té stříbrné. 

Mapy jsou totiž komplikovanější a rozsáhlejší, obsahují hojně dlouhých vedlejších odboček a zejména zdržující dřevěné sloupy jakožto zdroj surovin autoři využívají opravdu často. Některé mapy opravdu nejsou splnitelné jen tak a musíte používat takticky třeba směňování surovin v automatech nebo zvolit jedinou optimální cestu ke zdolání levelu. Častým prvkem jsou podzemní lokace, které poslouží jako zdroj surovin, ale na druhou stranu vás mnohdy docela zdrží. Dříve nebo později se dá na správnou taktiku nebo fígl přijít, ale opakované zkoušení mě příliš neuspokojovalo a postačila mi jen stříbrná medaile.

To nic nemění na to, že 12 Labours of Hercules IX: A Hero's Moonwalk je hříčkou pro odpočinek a relax. U které nechcete horečně přemýšlet nebo se stresovat tuhou akcí či arkádou, a jenom si chvíli pohodově zaklikáte. Pokud tedy neprahnete po zlatých hvězdách. Na dlouhé herní seance Herkulova dobrodružství ale pro mě rozhodně nejsou, maximálně tři úrovně a dost.

Pro: Osvědčené herní mechanismy. Nová vizuální stylizace. Obtížnější a větší levely

Proti: Málo inovací

+16

Never Alone: Foxtales

  • PC 55
Herní výzva 2021 - Kategorie č. 8 - Herní nášup (Light)

Foxtales je první a jediné DLC k docela zdařilé a originální logické plošinovce Never Alone. Zatímco jsem si užíval u základní hry směs logických a plošinkových pasáží, zde se eskymácká dívenka na své pouti za démonickou krysou ve třech krátkých částech musí potýkat výhradně s logickými problémy a hlavolamy.

Samozřejmě za asistence své věrné souputnice, polární lišky. Hrdinka pluje po své kánoi a v místě blokované cesty se musí vrhnout pod vodu. Děj se tak z větší části odehrává pod hladinou, přičemž si autoři kupodivu nedělají starosti se zásobou kyslíku u obou postaviček, což působilo alespoň na mě docela podivně. O nějakých tajných žábrech se tvůrci nikde nezmiňovali.

Cílem hry je obvykle uvolnit si cestu z podvodních jeskyní za pomoci posunování duchů, kteří ovlivňují proudy vody. Nově je v bohaté míře využíváno házení krystalů, jež vám poskytnou levitující přízraky, s jejichž pomocí bouráte ledové zdi, bránící průchodu nebo proudění vody. Bohužel je vrháte pouze směrem dolů, případně je zanese proud na potřebné místo. V DLC je třeba mnohde využívat rychlého přepínání mezi postavami, v původní hře byly akce většinou omezeny na klidné střídání postav, zde musíte jednat rychle.

Ve finální části se potkáte s démonickou krysou, kterou vtipně likvidujete zataháním za její ocas. Finální puzzle bylo poměrně náročné, než se mi podařilo přijít na kloub, jak se příšeře dostat na kobylku. Dokonce bylo třeba využít loďky k převezení krystalu, na což jsem přišel až s návodem.

DLC Foxtales považuji za jednoznačný krok zpět. Nevadí mi krátkost hry, ale koncentrace na logické hlavolamy bez dalších oživujících prvků. Navíc mi náplň připadala docela stereotypní, a tak jsem se docela nudil. V tomto směru je krátká herní doba výhodou.

Pro: Vizuál a atmosféra. Roztomilí hlavní hrdinové.

Proti: Výhradně logické hlavolamy jako náplň. Chybí oživující prvky. Stereotypní puzzly

+25

Never Alone

  • PC 70
Herní výzva 2021 - Kategorie č. 8 - Herní nášup (Light)

Never Alone je dokladem kreativitity nezávislých herních tvůrců, kteří se na rozdíl od mainstreamové produkce nebojí volby netradičních vizuálních schémat, stejně tak jako originálního příběhového podkresu i jeho zasazení. Aspoň nevím o titulu, který by využil mýtů a legend aljašských Inuitů a Eskymáků, a navíc se chová jako edutainment, tedy spojení zábavy s výukou.

Never Alone není totiž pouhou logickou plošinovkou, ale také zajímavým zdrojem informací o životě, tradicích i pověstech těchto ledových národů. Informace najdete ve formě videosekvencí opatřených komentáři. Přístup k filmečkům nacházíte v průběhu vašeho hraní po nalezení roztomilých soviček.

Titul vypráví příběh malé holčičky, která se vydává do hloubky ledové pustiny hledat zdroj blizzardu, jenž znemožnil obyvatelům její vesničky obživu. Na její cestě promrzlou krajinou ji provází polární lištička a posléze její imaginární forma v podobě ducha. Stanou se nerozlučnou dvojicí, přičemž hru máte možnost projít buď v kooperačním režimu nebo samozřejmě samostatně, přičemž podle potřeby přepínáte mezi postavami.

Hra je v základu logickou plošinovkou, v níž využíváte interakcí mezi liškou, která umí ovládat ochranné duchy, posunovat je, a tak zpřístupňovat dívce cestu. Ale na její pouti absolvujete také klasické plošinkové sekvence, uhýbání před zlými přízraky, nebo třeba útěk před nezničitelnými nepřáteli, jako například ledním medvědem.

Vizuál je poměrně monotónní, v ledové pustině Aljašky zkrátka nepotkáte rozkvetlou zahradu plnou zeleně, ale atmosféra ledové pustiny je realistická, v rámci možností autoři střídají prostředí i dekorace. Pohyb zpestřují poryvy větru, který nejen slouží jako překážka či nástraha, ale v pozdějších fázích vám může napomoci přeskočit jinak nedostupné oblasti.

Hra je vcelku jednoduchá, vždy je poměrně zřejmé, co máte dělat, i když se můžete setkat s určitými problémy. Interaktivní oblast schovaná za skalou mě donutila použít návod. Ale moje potíže spočívaly spíše ve špatné spolupráci obou hrdinů, kdy mi občas zvířátko spadlo tam, kam nemělo, nebo když postavička špatně následovala tu druhou. Zkrátka bylo jasné, co je třeba udělat, ale exekutiva mi někdy vázla. Lékem by byl asi coop režim, ale chování umělé inteligence bylo občas trochu nevyzpytatelné a autoři by jej mohli doladit lépe.

Never Alone je tak vizuálně originálním titulem, jehož měnící se herní náplň je zábavná a herní doba nastavena tak akorát, abyste se nezačali nudit. Něco málo k dokonalosti hře schází, ale šlo o příjemný a originální kousek.

Pro: Vizuální zasazení a atmosféra ledové pustiny. Pestrá herní náplň. Výukové videosekvence.

Proti: Občas problémy s ovládáním postav.

+27

Doom Eternal: The Ancient Gods – Part One

  • PC 65
Doom Eternal: The Ancient Gods - Part One je prvním příběhovým přídavkem k oslavované, ale mnohými (včetně mě) i zatracované hře Doom Eternal. Připomíná mi klasické datadisky, jež vycházely jako doplňky klasických 3D akcí, i když je samozřejmě distribuován digitální cestou. Takže nové levely, noví nepřátelé, navýšená obtížnost a původní osvědčený herní základ. To by teoreticky mohlo stačit k odškrtnutí komentáře, ale samozřejmě mi to nedá, rozepsat se trochu podrobněji.

Datadisk přináší zdánlivě pouhé 3 levely, ale ty jsou poměrně dlouhé a komplexní. Kampaň plyne dynamicky a hráč ani nenabývá dojmu, že prochází mezi jednotlivými oddělenými úrovněmi. Svou herní dobu odhaduji kolem 6 hodin, což je myslím na DLC velice slušné. Po stránce vizuálu a atmosféry designéři odvedli dokonalou práci, zejména první level na rozpadající se základně i druhý v bažinách mě dostaly.

Nicméně design bohužel nadále zůstává v intencích základní hry, což znamená zachování plošinkových pasáží s přeskoky, dokonce s cestováním po pohyblivém kontejneru, jenž vás přenese na místo určení. Naštěstí jsem si na ně už asi zvykl a moje soptění nebylo tak výrazné. Takže bez ruky šmátralky se i v datadisku neobejdete.

Namíchly mě dvě akční sekvence s přeskakováním po kostkách a zraňující elektřinou, zejména u finálního bosse, což k atmosféře Doomu příliš nepatří a připadal jsem si opravdu jako v nějaké arkádě. Rovněž jeden úsek v bažinách mě docela nažhavil, protože bloudění v mlze a v ní velmi špatně viditelné nepřátele považuji za designovou chybu.

Tahákem datadisků bývají nové postavy protivníků a zde se tvůrci vyznamenali a nová monstra vám notně zdvihnou adrenalin (nebo mandle podle libosti). Obří chapadlo vás sice zbrzdí, ale nepředstavuje zásadní problém, spíše poskytuje efektní podívanou na porcování masa. Stacionární střílny opatřené skrývajícím se a docela špatně trefitelným okem už jsou trochu větším oříškem, jelikož bulva se jako naschvál schová zrovna tehdy, když máte namířeno.

Ale další mutanti dokážou být osinou v zadku. Duch se vtěluje do ostatních potvor a teprve až je udoláte (přičemž se mi zdálo že jim trvá smrt déle), zjeví se v celé své průhledné kráse a zabít ho lze jedině sekundárním útokem plazmovky. Blood Maykr je poměrně tuhý a lze jej zabít jedině v okamžiku, kdy ztrácí své ochranné pole. Když vás předtím zasype sprškou svých magických útoků, tak chvíli trvá než vystoupíte ze zákrytu, a zejména pokud na vás útočí jiní mutanti, jeho slabá chvilka je rychle pryč.

Ancient Gods přinesly navýšení obtížnosti. Takže když jsem v trailer videu viděl dva Maraudery najednou, pokorně jsem hrál na nejnižší obtížnost, abych se vyvaroval frustrace. Tento pocit se částečně dostavil, možná šlo ale spíše o stereotyp, jelikož boje mi připadaly poněkud útrpné a monotónní. Hra před vás staví masivní vlny nepřátel pestrého složení a bohužel na můj vkus už byly útočící nájezdy až příliš dlouhé a repetitivní. Kdyby byly tyto přívaly kratší, mám dojem, že bych se bavil víc. Je možné, že se tímto autoři snažili o určité prodloužení herní doby. V závěrečných fázích už šlo do tuhého, jelikož zmíněné nové potvory se vyskytovaly společně spolu s dalšími nepřáteli, sloužícími jako stafáž, a nedokážu si představit, že bych hrál na vyšší obtížnost.

Boss fighty najdete dva, první z nich spočíval v likvidaci levitujících očí, ten jsem absolvoval v pohodě na třetí pokus. Druhý závěrečný stál za to a byl notně obtížný. Jednak spočíval ve zmíněném přeskakování po elektrizujících krychlích a poté vícefázová likvidace závěrečného Samura byla docela úmorná, jelikož ke své ochraně využíval dva duchy. Takže jsem hru končil s propocenýma rukama, ale měl jsem příjemný pocit ze zvládnutí náročné bitvy.

Doom Eternal: Ancient Gods je důstojným obohacením herního obsahu základní hry. Nicméně nepřináší zásadní inovace a oproti základní hře strhnu 5 procent za popisované problematické úseky. Jsem zvědav, co bude příště. Další navyšování obtížnosti už bude kontraproduktivní, takže v druhém DLC očekávám pouze další nová monstra a povedené lokace. A pak se třeba autoři vrátí k dokonalému modelu Doom 2016. Ale to bude asi mé zbožné přání, protože mladší hráči Doom Eternal milují takový, jaký je.

Pro: Grafika, atmosféra, vizuální provedení lokací. Nová monstra.

Proti: Skákací sekvence. Příliš dlouhé boje. Design některých lokací

+32

LEGO Marvel Super Heroes

  • PC 85
Můj herní LEGO seriál pokračuje titulem LEGO Marvel Super Heroes. Traveller´s Tales tentokrát opustili přesné zpracování licencované látky jako v případě posledního Pána prstenů a od firmy Marvel si vypůjčili pouze svět a postavy. Příběh je tak z vlastní scénáristické produkce a myslím, že pěkně zapadá do marvelovského světa.

Hlavními záporáky jsou Dr. Doom a Loki, kteří se spojí se svými zlovolnými přáteli (Magneto, Venom, Dr. Octopus, Sandman) a snaží se vybudovat zařízení zvané Doom Ray of Doom z kosmických cihliček, tedy trosek skateboardové desky Silver Surfera. Ve finále se dokonce objeví samotný Galactus a k likvidaci tohoto poněkud žravého monstra se musí Avengers a X-Men spojit i s bojovníky z nepřátelské strany, aby byla Země zachráněna.

Systém hratelnosti hry se neliší od dalších LEGO titulů. Ovládáte sestavu superhrdinů, buď pevně daných v příběhové kampani, nebo si je zvolíte ve free hře. Zkoumáte realisticky vybudovaný svět z kostiček, bojujete s nepřáteli, rozbíjíte objekty a řešíte puzzle s využitím rozdílných specifických schopností vašich hrdinů. Prostě hráči LEGO titulů budou jako doma.

Příběhové mise jsou pestré a mění se neustále lokace i spektrum prostředí a nabízených hrdinů, jež ovládáte. Mise jsou poměrně rozsáhlé, opět máte naštěstí k dispozici ukládání během levelu, takže pokud musíte od hry odběhnout, nemusíte začínat odznova. Při hraní jsem se příjemně bavil, hra je provázena animacemi s četnými odlehčenými vtípky, které mi zdvihaly koutky. Tentokrát jsem nezaznamenal významné bugy, jenom jednou jsem s Iron Manem zapadl někde v hloubi kanalizace plné kyseliny. Drobné glitche jsou u LEGO her samozřejmostí, ale na hratelnost nemají vliv.

Vždycky se nejlépe bavím při hraní free hry, kdy můžeme používat dle libosti plnou paletu hrdinů. Bohužel pokud hrajete na úplnou kompletaci misí a chcete absolvovat úplně všechny úkoly, potřebujete nejprve prošmejdit město a zakoupit si potřebné postavičky, které netvoří základní skvadru bojovníků. Takhle jsem minul Sandmana a Galactuse, jež občas ke kompletnímu splnění potřebujete. Naneštěstí vám to hra nenaznačí a přijdete na tuto skutečnost až při misi. Takže nezbývá nic jiného než pátrat po městě, kde postavičky naleznete. Jinak hrdinů je poměrně velký počet a docela mi dělalo potíže se v nich orientovat. Naštěstí můj junior, veliká studnice znalostí o Marvelu, mi posloužil jako odborný poradce.

Řekl bych, že celý New York je jádrem celé hry a kampaň v rámci celé hry nehraje zase až tak zásadní roli. Po dohrání všech příběhových misí jsem měl splněno pouze 17% z celé hry! Vaší centrálou je Helicarrier, odkud pádem střemhlav vyrážíte do města. New York je komplexní a poměrně rozsáhlý. Zahrnuje dokonce jeho významné dominanty v podobě ikonických mrakodrapů a samozřejmě Sochy svobody. Ulice jsou plné obyvatel a žijí si svým vlastním životem.

Město nabízí nepřeberné možnosti vyžití. Plníte nepovinné úkoly od četných vedlejších postav, za což získáváte cihličky nebo nové postavy k zakoupení. Některé mise jsou bojové, jiné logické, další zase kurýrní, kdy vás postava žádá o nalezení často bizarních předmětů. Závodíte na zemi, ve vzduchu i na vodě, buď za pomoci vozidel nebo postav se schopností létání. To nejpodstatnější jsou vedlejší mise, díky kterým můžete získat červené kostky a tím pádem power-upy a násobiče skóre. Ty vám servíruje s noblesou a grácií sobě vlastní samotný Deadpool. Jedná se o kratší mise, doprovázené žertovnými animacemi a komentáři. Díky těmto nepovinným úkolům se herní doba vyšplhá určitě přes 50 hodin, bohužel jsem neměl možnost svou hru změřit, jelikož titul hrál dříve synek.

Hra mi velice pěkně odsýpala, po splnění kampaně jsem střídavě podle nálady a času plnil free play mise a střídal jsem to s průzkumem města. Tentokrát jsem oproti předchozím LEGO hrám docílil určitého spádu a nemusel jsem pracně syslit peníze. Podařilo se mi totiž brzy najít násobič skóre a pak už vše odsýpalo jako po másle.

Autorům se podařilo docílit příjemného komfortu pro hráče, nikde nebloudíte, virtuální postava vám ukazuje směr, transport po městě je rychlý, můžete se teleportovat v bohaté síti transportních panelů a i když se vydáte po vlastní ose, s létajícími postavami jde poletování také plynule. Hra umožňuje výměnu postav kdykoliv podle libosti, jedině vozidla musíte měnit u panelů, pokud potřebujete specifický typ pro určitá zadání závodů. Nicméně za běžných okolností si můžete ve stylu GTA přivlastnit cokoliv, co jede kolem.

LEGO Marvel Super Heroes je mezi záplavou LEGO her velice povedeným kouskem a zejména pro fanouška světa Marvel je povinnou volbou. Přináší nový příběh, bohatou kolekci známých hrdinů a díky zábavné hratelnosti si hru užije každý, i když na 100% splnění asi nebude mít každý trpělivost.

Pro: Poutavé a zajímavé mise. Kolekce hrdinů. Plynulá hratelnost bez zdržování. Uživatelská přívětivost.

Proti: Horší orientace v množství postav. Drobné bugy a glitche.

+23

Hard Reset

  • PC 60
Komentář k Redux verzi

Hard Reset je prvotina polského studia Flying Wild Hog. Z prezentací hry jsem nabyl dojmu, že se jedná o old school 3D akci, takže jsem si titul zařadil do mého seznamu povinných titulů. Ovšem hra mi ležela na disku opravdu dlouho a i když je hra relativně krátká, alespoň dle dostupných údajů, co jsem zaregistroval, vlastní hraní se táhlo jako týden před výplatou.

Hard Reset jsem nakonec dohrál, ale mé hodnocení spadá do šedého průměru, koneckonců jako monotónní šedivé grafické zpracování. Hra je sci-fi akcí, v níž se snažíte zachránit Bezoár, poslední baštu lidského odporu před stroji, jež převzaly nadvládu nad světem. Příběh je prezentován komiksovými předěly mezi úrovněmi, které jsou zajímavě graficky pojaty.

Ovšem vlastní hra je graficky notně stereotypní. Úvodní lokace jsou obohaceny pestrými neony, jež trochu evokují Blade Runnera, ale později mi připadaly stále vizuálně podobné, i když se prostředí částečně mění. Hard Reset je klasickou arénovou akcí, v níž se na vás po dosažení klíčového bodu začnou vrhat nepřátelé v podobě strojů a robotů různého typu i velikosti.

Zmiňovaný old school vidím jedině v přítomnosti secretů, které spočívají zpravidla v odpalování zdí nebo nalezení nějakého zapadlého koutku. Ani se nemůžete zpětně vracet, jelikož se cesta zpět obvykle zablokuje. Levely jsou zpravidla klikaté, ale cesta je lineární, bez nutnosti přílišného přemýšlení o dalším postupu. Vlastně jsou zde ještě lékárničky, což v současné době je také příznakem retro vlny.

Akce je docela monotónní, strojů není příliš mnoho typů, jejich inteligence spočívá v tom, že se na vás slepě vrhají, takže se neustále opakuje schéma kličkování mezi nimi a palba s vašich zbraní. Musíte zlikvidovat všechny protivníky, než se posunete dále v mapě. Se zbraňovým vybavením jsem nebyl spokojen. Máte na výběr ze dvou typů - palných a plazmových, a ty si postupně upgradujete za získané zkušenostní body u terminálů. Nakonec tedy dostanete do ruky klasický raketomet, brokovnici či kulomet jako v klasických 3D akcích. Ale klasické schéma sbírání zbraní by mi bylo milejší.

Obtížnost je nastavena vcelku příjemně, na střední obtížnost jsem procházel bez větších záseků. Redux verze disponuje rychlým uložením, na rozdíl od původní verze, zde by asi hra pro mě byla větším problémem.

V každé misi máte stanoven počet bodů. kterých byste měli v levelu dosáhnout, nicméně není jasné, co vlastně máte dělat. V úvodu body přibývají za ničení prostředí, ale později, kde tato výzdoba není, jsem se tímto ukazatelem zkrátka přestal zabývat.

Pochvalu zaslouží bossové, jeden na konci základní hry a druhý v rámci datadisku, kdy jim postupně opižláváte zranitelná místa, tak jak vám hra naznačuje. Nejsou příliš obtížní, ale jen tak se rozhodně nevzdají. Ještě musím zmínit klasický neduh her od Flying Wild Hog, a to náročnost na grafickou kartu, která mi jako u Devolver Land Expo hučela jako o závod. I když jde o starší titul.

Hard Reset zkrátka nebyl mým šálkem kávy a nedokázal jsem se naladit na sci-fi vlnu, kterou prezentuje. Nejde o vyložený průšvih, ale pro mě jde pouze o průměrný titul, na který asi brzy zapomenu a spíše než klady se mi vybavují zápory.

Pro: Rychle odsýpající akce. Bossové.

Proti: Monotónní grafika, nízký počet typů nepřátel. Lineárnost. Systém vylepšování zbraní.

+29

Devolverland Expo

  • PC 60
Firma Devolver Digital je známá distribucí často originálních a neotřelých titulů. Stejně neobvykle zvolila letos formu sebepropagace, díky coronavirové epidemii a zrušeným propagačním výstavám. Výsledkem je tak zdarma dostupná hra Devolverland Expo, vzniklá ve spolupráci se studiem Flying Wild Hog.

Podíváme se v ní do útrob veletržního areálu, když plánovaná roční výstava Devolver Expo byla záhadně zrušena. Ocitáte se před budovou výstavního areálu za temné noci a vaším úkolem je proniknout do budovy a pokochat se trailery, jež firma nachystala. Není to úplně jednoduché, jelikož areál je přísně střežen za pomoci dronů a laserových paprsků.

Hra se hraje jako směsice FPS a stealth akce. Musíte se vyhýbat dronům, ale jelikož jste vybaveni zbraní, inaktivující na přechodnou dobu hlídací mechanismy, víceméně postačí být ve střehu a odpor likvidovat akčním stylem bez nutnosti krytí. Pokud vás drony zablokují, opakujete určitý kratší úsek hry znovu. Frustrace tím pádem rozhodně nehrozí a jako stealth antitalent jsem neměl problémy.

Procházíte areálem podle daných instrukcí a jakmile proniknete k příslušnému stánku, musíte zhlédnout upoutávku. Bohužel se trailery nedají přerušit a alespoň část musíte přetrpět. Ale nicméně propagace byla pro mě účelná, jelikož se mi podařilo objevit hru Carrion, o které jsem neměl tušení a která vypadá velmi zajímavě. Pokud budete trpěliví, za každé kompletně zkouknuté video získáváte achievement.

Stánky a celá hala vůbec jsou velice pěkně a věrně designované. Nikdy jsem na podobné herní výstavě nebyl, ale i tak mám dojem, že v podobném stylu se tyto akce nesou a takhle nějak to tam vypadá. Prostory kolem prezentačních obrazovek jsou designovány v originálním stylu příslušné hry. Takže vizuální dojem je pro mě velice příznivý.

Devolverland Expo pěkně odsýpá, obtížnost je nízká a hra opravdu slouží jako velice originální prezentace s vaší aktivní účastí. Pokud si chcete hru užít, tak jsou připraveny celkem tři sady sběratelských předmětů, které můžete sesbírat, a navýšit své skóre achievementů. Na jednom místě se mimo dronů musíte střetnout s laserovými paprsky, ale proniknout se dá hladce, pokud si dáte pozor. Ve finále vás čeká dokonce souboj s bossem, aby šmejdění nebylo tak jednotvárné.

Nevím proč, ale hry od Flying Wild Hog mi připadají jaksi hardwarově náročné. Třeba u rozehraného Hard Reset Redux hučí větráky jako vysavač, což mi u jiných her včetně Doom Eternal nedělá. Devolverland Expo dělal totéž, navíc mi před vstupem do ventilační šachty opakovaně spadl, a pomohlo až zredukování grafických detailů. Možná je chyba v mém nepříliš silném hardwaru, ale díky zkušenosti s Hard Reset bych řekl, že vývojáři dokonale neumí optimalizaci. S tímto souvisí další problém, jelikož hra nelze uložit. Jde o titul na pár chvil, ale pokud vás něco od hry vytrhne, musíte začít zase od začátku.

V každém případě je Devolverland Expo příjemná relaxační jednohubka, která vás seznámí s aktuální nabídkou Devolver Digital a na druhou stranu dokáže i zabavit. O což vývojářům v podstatě šlo. Takže za mě palec nahoru, i když hodnocení není z těch nejvyšších. Na to je herní doba krátká a náplň titulu omezená. Pokud vás podobná forma hry zaujala, tak zkuste i podobný propagační WAD na Doom enginu - National Videogame Museum WAD.

Pro: Originální idea. Povedené grafické ztvárnění. Zábavný průzkum areálu.

Proti: Hra se neukládá. Hardwarová náročnost, pády hry.

+21

Puzzle Quest 2

  • PC 70
Herní výzva 2020 - Kategorie č. 6 - Ještě jeden tah (Hardcore)

Série titulů Puzzle Quest patří k poměrně originálním titulům v rámci žánru “spojovaček”. Ty se obvykle vyznačují přeslazeností, roztomilostí a zaměřením na dámské a dětské publikum. I když jsou natolik chytlavé, že jimi nepohrdnou fandové jiných žánrů, třeba jako já, zapálený doomer.

Hru jsem kdysi dohrál v mobilní verzi a nyní v rámci Herní výzvy jsem si ji vzal za svou v tahové kategorii, nemaje chuti zápolit s tahovými RPG, strategiemi a podobnými vylomeninami. Docela mi zabralo hru sehnat, protože z neznámého důvodu skoro všechny tituly série (až na marvelovskou variantu) úplně zmizely ze Steamu. Podařilo se mi nakonec koupit stažitelnou verzi v neznámém online obchodě, nicméně s ochranou typu SecuROMu.

Druhý díl série nabízí kombinaci tahových soubojů s nepřáteli prostřednictvím spojovacích sekvencí a stylizovaného RPG. Nejde v žádném případě o klasické RPG s volností pohybu, váš hrdina se pohybuje po předepsané trajektorii v izometrické mapě, se souboji nebo dialogy na aktivních místech. Nechybí vylepšování postavy pomocí zkušenostních bodů, inventář, v němž nejenže měníte zbraně, ale také brnění nebo magické amulety. Každá postava má své specifické schopnosti, do nichž můžete investovat zkušenostní body podle libosti.

Cílem hry je osvobodit fantasy městečko Verloren od invaze probouzejícího se zla, jež zaplnilo město a jeho okolí příšerami všeho druhu. Ty příliš originality nepobraly, ale nechybí snad všichni potvoráci, co se v RPG světě mohou nacházet. Upíři, zombie, kostlivci, čarodějové, duchové, prostě všichni, na které si vzpomenete, mají ve hře své místo.

Souboje probíhají na spojovacím poli. Cílem hry je eliminovat protivníkovo zdraví na minimum. Barevné kameny slouží jako základ k tvorbě kouzel a útoků, kterých máte k dispozici celkem pět. Symboly rukavice vám poslouží jako zdroj energie pro vaše zbraně, jež nesete v jedné ruce nebo obouruč, krom toho se můžete vybavit také různými lektvary. A symboly smrtky při spojení ubírají protivníkovi zdraví. Navíc ještě hra nabízí různé minihry, jako například otevírání truhel, odemykání zámků, výuka kouzel a podobně. Já jsem jako postava templáře vystačil bez magie s dvouruční silnou zbraní a preferoval jsem taktiku umlácení protivníka, což na nejjednodušší obtížnost většinou vycházelo.

Použité herní prvky jsou v rámci žánru velice originální, protivníci disponují odlišnými útoky i taktikou boje, takže zdánlivě je herní náplň pestrá a odlišná oproti konvenčním spojovačkám. Na atraktivitě přidává též příběh a RPG stylizace. I když se nepřátelé odlišují nejen vizuálně, ale i typy svých útoků a magie, postupně nastává stereotyp, zejména díky narůstající délce soubojů. Spolu s vaším zvyšujícím se levelem postupně narůstá tuhost příšer a navíc je hra neskutečně dlouhá. Minimálně 30 hodin i více, což záleží i na tom, jestli likvidujete opravdu vše, co se na mapě hýbe.

Minihry se taky neustále opakují, což takřka odrazuje od otvírání truhlic s poklady. Vše vyniklo při druhém zahrání, které jsem v rámci výzvy absolvoval. Nedokážu si představit dlouhé herní seance, moje hra spočívala v občasných krátkodobých herních sezeních, jež trvaly od ledna do srpna. Ke konci jsem absolvoval jen souboje v rámci kampaně a vedlejší postavy jsem už nechával ladem. Stejně tak jsem upustil od kompletace vedlejších linií v podobě čtyř bossů, s kterými se mi již piplat nechtělo.

Hru adekvátně doplňuje stylový soundtrack i pěkná grafika, z níž vyniká hlavně pěkná kolorovaná kresba nepřátel, i když je vše poměrně statické. Oproti prvnímu dílu série, který jsem jen zkoušel, je patrný jednoznačný kvalitativní posun. Takže ve finále je Puzzle Quest 2 originální kouskem, který je nyní již prakticky nesehnatelný a bůhví proč zmizel z digitálních distribučních kanálů. Pro fanoušky spojovaček jde o jasnou volbu, pro běžné hráče se hodí alespoň na vyzkoušení. Třeba vás unikátní žánrová mixtura bude bavit, ale obávám se, že se může dostavit nuda.

Pro: Originální námět. Pestrá kolekce protivníků s unikátními útoky. Pěkná grafika i soundtrack. Dlouhá herní doba.

Proti: Stereotyp při delším hraní. Nedostupnost hry.

+23

Hellbound

  • PC 70
Kompletní recenze na somhrac.sk

3D akční střílečky v retro stylu zažívají v současné době masivní vlnu hráčského zájmu. Některé z nich využívají historických enginů, aby docílily autentického herního zážitku. Jiné zase zachovávají principy titulů z devadesátých let, ale jsou opatřené moderním vizuálním zpracováním. Do této skupiny bychom mohli zařadit zbrusu novou akční pecku Hellbound z produkce malého argentinského studia Sailbot Studios.

Hellbound nemá ze sebou finanční zázemí velkého vydavatele, a tak není divu, že si na sebe musel vydělat Kickstarterovou kampaní, jež prozradila zájem po podobně zaměřených titulech a dopadla úspěšně. Vývoj hry byl po dvou letech ukončen a od 4. srpna si můžeme zahrát plnou verzi na Steamu.

Trailer působí velice sebevědomě a hrdou frází “no glory shits” se staví na roveň kultovního Doom Eternal. Tento slogan vystihuje tvůrčí princip designérů a plně s ním souhlasím, zejména po dohrání Doom Eternal od id Software. Zatímco Doom Eternal kromě perfektní akce nabízel zbytečnosti typu plošinovkových sekvencí, zdržujícího a pro mě nezajímavého příběhového podkresu a nadměrný důraz na strategické využití glory kills a motorové pily, Hellbound se vrací ke kořenům a nabízí ryzí střílení bez zbytečné omáčky kolem.

Vtělujete se do role efektně nadabovaného osvaleného hrdiny jménem Hellgore. Příběh zde opravdu hraje druhé housle a je prezentován pouze ve formě textů při nahrávání úrovně. Nemá smysl jej v podstatě ani zmiňovat, hlavní protagonista zkrátka miluje zabíjení démonů v pekle a hodlá se pomstít zlu za zmasakrování svého lidu. A o tom celá hra je. O zabíjení, střílení a rychlé akci. Přesně tak, jak to milovníci klasických 3D akcí mají rádi, v duchu kultovních titulů Doom, Blood, Quake či Serious Sam.

Hellbound využívá engine Unreal 4, je to na vizuálu znát a v tomto směru s klasikami nemá mnoho společného. Jakmile jsem spustil nabízenou kampaň, dokonce jsem si připadal, jako bych spustil špatnou hru. Horké peklo, jezera žhavé lávy, temná skaliska v atmosférickém grafickém zpracování mi ihned připomněly zmiňovaný Doom Eternal. Ale po pár krocích mi bylo jasné, že touto cestou se Hellbound rozhodně nevydal. Sebevědomě jsem se totiž při přeskoku prvního skaliska snažil využít dvojitého skoku, ale moje snaha skončila koupelí v lávě.

Skákací orgie se tedy naštěstí nekonají. Hellgore se drží při zemi a k přeskokům mezi skalami využívá tradičního jednoduchého skoku, mnohdy s nutností využít strafe jump. Po seznámení s pohybovými zákonitostmi na mě vyběhli první nepřátelé a dostavil se pocit blažené hráčské spokojenosti. Protivníci se třesou pod deštěm vašich kulek, krev stříká a pokud jdete se střelbou až do krajnosti nebo použijete těžší kalibry, tak se těla rozprsknou v efektní spršku krve. A odměnou vám je malá porce zdravíčka, které budete ve hře určitě potřebovat, jelikož žádným autohealem hra zcela správně nedisponuje. Zdraví si doplňujete lékárničkami, jež se povalují různě po mapách a vaši odolnost posilují porce brnění.

Zbraňový arzenál je tradiční a každá ze zbraní má alternativní mód střelby. Klasická brokovnice je vaší základní zbraní, sekundární mód umožňuje přesné zaměření. Používal jsem ji zejména na vzdálené ostřelování nepřátel. Její vylepšenou variantou je triple shotgun, pálící buď osm nebo alternativně dokonce dvacet čtyři střel, což nadělá v řadách potvor pěknou paseku. Stala se v pozdějších fázích hry mým nejoblíbenějším kouskem.

Rotační kulomet zvaný indolora je vynikající, pokud se postavíte početnějším skupinám protivníků. Raketomet je solidní zbraní, ale čekal bych od raket větší paseku, než jakou působí. Jako alternativa slouží jako granátomet. Málem bych zapomněl na head crusher, což je v podstatě obrněná baseballová pálka a slouží k útokům zblízka. V případě, že vám dojde munice, jde o jedinou použitelnou alternativu.

Nepřátel je poměrně málo. Potvůrka směšující vzhled impa a čertíka vás ohrožuje na dálku přesně zaměřenými firebally. Lidský element reprezentují vojáci ve čtyřech variantách, využívajících stejných palebných prostředků jako vy. Zdrojem head crusheru je tuhý chlapík s poněkud odlišným vizuálem, než zbylá squadra vojáků. A poslední příšerou, pokud si odmyslíme finálního bosse, je ohnivá potvůrka, jež se snaží vás zblízka rozcupovat na kousíčky.

Level design respektuje své legendární herní vzory. Designéři se snažili o vybudování působivé architektury a pestrých úrovní. Dominují pekelné lokace, ale podíváte se i do jeskyní nebo prozkoumáte kamenné chrámy. Nechybí úzké chodby, ale převažují spíše otevřené, až arénové oblasti, jež vám umožňují adekvátní manévrování. Často je třeba využití přeskoků po skalních výstupcích, přebíháte po můstcích mezi skalisky. Mapy nejsou rozhodně lineární a je třeba vypracovaný orientační smysl. Standardním prvkem je použití klíčů, většinou tří, abyste se posunuli dále. Aktivní prvky spouštíte tradičně spínači. V některých okamžicích musíte použít vašich rychlých nohou, abyste doběhli kupříkladu k plošince, jež sjela po aktivaci tlačítka.

Design nabízí dostatečný prostor pro bojovou akci, zejména v otevřených lokacích. Umělá inteligence protivníků příliš moudrosti nepobrala, takže na vás nabíhají, jen co vás uvidí. Pokud se jich sejde více, někdy až husím pochodem v řadě za sebou, což působí poněkud komicky. Akce je rychlá, vyžaduje bleskové manévrování, aby vás mutanti netrefili, čemuž napomáhají otevřené prostory levelů. Nepřátel není masivní záplava, spíše nabíhají po jednom či v menších skupinkách. Nicméně po dosažení klíčového bodu, například aktivací spínače nebo pokud se dostanete na cílové místo, se teleportují další bojovníci, někdy bohužel přímo za vaše záda. Finální boss mi nedělal zásadní problémy na standardní obtížnost, bohužel byl souboj provázen znatelným poklesem frame rate.

Ačkoliv zbraňový arzenál není bohatý, jeví se mi dostačující a oblíbil jsem si hlavně zesílenou brokovnici, jež nepřátele porcuje na malé kousíčky. Obtížnost je vyladěná adekvátně, hlavním problémem je bohužel nemožnost ukládání. Mapy disponují jedním až dvěma checkpointy, což mnohdy vyžaduje opakování značné části úrovně. Zejména zpočátku, než se řádně vyzbrojíte, jsem některé úseky hrál několikrát.

Autoři zdůrazňují přítomnost secretů, ovšem nenašel jsem za celou hru ani jeden. Nevšiml jsem si žádného náznaku něčeho neobvyklého. Možná je potřeba šmejdit nebo hledat zapadlé oblasti někde v lávě. Vašemu pátrání ale zamezuje nemožnost si hru uložit před pokusy o průzkum nebezpečných oblastech, kde hrozí nebezpečí úmrtí. Budu se asi muset kouknout do návodu nebo na You Tube.

Hellbound bohužel není zdaleka dokonalý. Level design v některých místech pokulhává, zejména díky tomu, že hra příliš neupozorňuje, co jste aktivací tlačítka vyvolali. Mnohdy tak nevíte, kudy dál. Což vynikne zejména v páté úrovni v rozpadlých ruinách starobylého města, kde musíte opakovaně šmejdit po mapě, abyste zjistili, co se vlastně stalo. V tomto směru by neškodilo hráči alespoň naznačit, kam se vydat.

Ale hlavní výtka směřuje k délce hry. Hra nabízí pouhých sedm levelů a v kombinaci s malým počtem nepřátel jsem měl na konci hry pocit, jako bych dohrál pouze první epizodu z kompletní hry. Jako shareware verzi Doomu. Bohužel Hellbound zde svou cestu končí. Doufám, že autoři časem doplní herní obsah v podobě alespoň několika levelů navíc. Pokud byste chtěli ve hře pokračovat, nezbývá vám, než si zahrát survival mód, jenž nabízí čtyři levely ze hry, a vaším cílem je udržet se naživu co možná nejdéle. Menší rozsah hry ospravedlňuje příznivá cena 12.49 Euro, za kterou hru na Steamu zakoupíte.

Hellbound je tedy zábavná akční hra a důstojnou poctou devadesátkových akčních her v moderním grafickém kabátku. Bohužel by zasloužila zlepšit level design a více obsahu by určitě také nezaškodilo. Takto jde pouze o nadprůměrný titul, jenž své srovnatelné retro konkurenty (DUSK, AMID EVIL, Ion Fury…) nemá šanci pokořit.

Pro: Rychlá a zábavná akce. Tradiční styl FPS z 90. let. Pestré a rozsáhlé levely.

Proti: Nejasný level design v některých úrovních. Malý herní obsah. Absence manuálního ukládání.

+25

Chex Quest HD

  • PC 60
Chex Quest HD je novodobým remakem stejnojmenné cereální střílečky, běžící na Doom enginu. Proč cereální? Ve své době se CD přikládalo k balením produktů firmy Cereal Mills a současná verze také podporuje snacky řady Chex Mix. Tentokrát hru nezískáte ve fyzické podobě, ta je k dispozici zdarma na Steamu, ale v baleních nalézáte kódy, jež slouží k odemykání postav ve hře. Naštěstí se dají stáhnout z internetu a nemusíte se pídit po sáčcích s pochoutkami, ke kterým se u nás nejspíš nemáme šanci dostat.

Stejně jako v originále, remake nabízí celkem 5 levelů, v nichž likvidujete slizké flemoidy, kteří si podmanili planetu Bazoik a uvěznili její obyvatele. Chex Quest HD je hra určená dětskému publiku, tudíž z mutantů neprýští krev. Navíc v podstatě neumírají, ale jsou teleportováni do patřičných mezí zpátky do své dimenze a rozpliznou se do vzduchoprázdna za žertovného kvákání. Pokud ve hře zadáte kódy, zpřístupníte si výběr několika legračních postav, zřejmě odvozených od produktů Chex Mix, ale zásadní změnu v hratelnosti jsem kromě odlišných hlášek mezi nimi nepozoroval.

Level design principiálně vychází ze svého originálu, ale samozřejmě využívá modernějších vymožeností Unreal enginu, a tak jsou levely notně přepracované a já osobně jsem velkou podobnost s originálem nenacházel, víceméně jen v tematickém zaměření úrovní. Graficky je zpracování solidní, i když nic převratného v rámci žánru, ale na poměry zdarma vyrobené hry se jedná o slušný standard.

Akce je obtížností přizpůsobena hráčské omladině, takže neočekávejte frenetickou palbu, ale spíše pohodové střílení. Paleta zbraní odpovídá standardu 3D akcí, najdete typické žánrové klasiky - brokovnici, samopal i raketomet a plazmovou pušku, i když jejich design je futuristický a odpovídá sci-fi ladění hry. Nejde o žádné kanóny, ale spíše drobné kousky akorát do ruky, jejich vzhled vychází z vizuálu původního Chex Questu. Zpracování zejména prvních tří zbraní je podobné a na první pohled není patrno, k čemu příslušná zbraň slouží.

Bohužel akci sráží na kolena pomalost hlavního protagonisty. Máte sice k dispozici tlačítko pro běh, ale sprint je časově omezený a nevím proč se designéři nerozhodli zařadit možnost trvalého běhu. Takto má Cheq Quest HD “těžký zadek” a souboje ztrácí na dynamice. Pohyb rovněž zdržují dveře, které se otvírají pomocí tlačítkových panelů. Takže zatímco v originále stačilo aplikovat tlačítko “use” na kterékoliv místo na dveřích, u remaku musíte šmátrat zbytečně po tlačítkách. Navíc je tento prvek zbytečně zdůrazňován i v traileru. Ani ze střelby jsem neměl ne zcela dobrý pocit. V tomto směru zůstává originál nepřekonán.

Po stránce technické hra běží solidně a plynule. Ale nelze jinak než důrazně zakroutit hlavou nad nulovými možnostmi konfigurace, takže si nenastavíte rozlišení, dokonce ani ovládací prvky, což mnohé hráče může notně rozladit. Nejvíce mi vadila nemožnost nastavení opačného směru kolečka myši, což zdržovalo při boji a tlačítka pro zbraně také nefungují. Také hojně propagovaný multiplayer se mi nepodařilo rozchodit. Je sice přítomno tlačítko Steam Remote, avšak nereagovalo. A na hru na split screenu nemám dva ovladače, takže taky Smolíček Pacholíček. Online klání by hře slušela daleko víc než tento polotovar.

Za mě je nová reinkarnace Chex Questu pěkným a milým pokusem o oživení klasické značky, o kterou původní tvůrci pečují celá léta a dokonce se aktivně podíleli na vývoji HD remaku. Ale na originál prostě nová hra nemá. Snad aspoň tato originální reklamní kampaň pomůže prodat trochu více cereálních snacků a pochoutek, což byl bezesporu hlavní cíl.

Plusy: Pěkná grafika. Originální zasazení a story. Jednoduchá obtížnost. Hra je zdarma.
Minusy: Pomalý pohyb. Nemožnost konfigurace hry.

Pro: Pěkná grafika. Originální zasazení a story. Jednoduchá obtížnost. Hra je zdarma.

Proti: Pomalý pohyb. Nemožnost konfigurace hry. Zdržující dveře.

+19

Spec Ops: The Line

  • PC 90
Herní výzva 2020 - Kategorie č. 4 - Reálná virtualita (Hardcore)

Spec Ops: The Line jsem si vybral do Výzvy díky zdejším příznivým hodnocením. Pozitivní komentáře opravdu nelhaly a ačkoliv jde o moderní hru, byl jsem jako fanoušek retro titulů velice příjemně překvapen. Hra mi poskytla skvělý a místy mrazivý a emocemi cloumající herní zážitek.

Dubají jsem se už dvakrát měl možnost procházet během dovolené a toto životem pulsující město je pastvou pro oči milovníka moderní architektury. Spec Ops nám ovšem přináší poněkud jiný úhel pohledu. Písečná bouře způsobí katastrofu apokalyptických rozměrů a pohřbí celé město pod masivními nánosy písku. Ocitnete se v roli kapitána Walkera, jenž se snaží spolu se dvěma kolegy najít a zachránit jednotku plukovníka Konrada, která pomáhala při ochraně zbylých přeživších v zasypané Dubaji.

Spec Ops je typickou moderní akcí ve stylu Gears of War. Přestřelky se odehrávají výhradně ve skrytu za roztroušenými bednami, automobily či jinými bariérami, jež vám hra poskytuje. Žádný Rambo styl. I tak jsou souboje dynamické a akční, zejména když jsou doprovázeny hláškami vašich spolubojovníků, výkřiky nepřátel a masivní destrukcí. Navíc akci zpestřují i popcornové mise ve vrtulníku nebo za střílnou kulometu. Perfektní atmosféra válečné vřavy. Chvíli jsem bojoval s ovládáním, ale nakonec jsem si zvykl a hrálo se mi příjemně.

Level design je velice pestrý, zdánlivě monotónní písečné prostředí je vykompenzováno pestrou a měnící se architekturou lokací, v nichž se hra odehrává, včetně ikonických budov. I když taková Burj Khalifa myslím vypadá trochu jinak. Designéři využívají zničitelného prostředí, kdy protivníky například můžete zasypat pískem, nebo pod nimi prostřelit sklo. Nebo čelíte nástrahám počasí, kdy třeba v písečné bouři opravdu nevidíte takřka nic.

Do rukou se vám dostane řada nejrůznějších zbraní, které většinou sbíráte od protivníků, nést můžete jenom dvě spolu s granáty, takže je třeba volit zejména ty kousky, v nichž je dostatečná zásoba munice. Tu lze sice občas doplnit, ale bedničky neleží na každém rohu. Nouzí o střelivo jsem ale netrpěl a vždycky jsem našel zbraň, která něco v zásobníku měla. V akci mohou pomoci pokyny vašim spolubojovníkům, nicméně jsem nepřišel na tajemství ovládání, takže jsem bojoval po celou dobu na vlastní pěst.

To, co dělá Spec Ops: The Line originálním a posunujícím kvality titulu úplně k jiným výšinám, je příběh a jeho podání. V akčních hrách i filmech je vnímána americká armádu většinou jako symbol dokonalosti a dobra. Zde jednotlivé armádní frakce bojují mezi sebou, navíc bez ohledu na civilní ztráty, autoři zasluhují pochvalu a respekt za to, že se nebojí nést svou kůži na trh s kontroverzním obrazem US Army.

Příběh je temný, krutý a realisticky a drsně zobrazuje válečné hrůzy a utrpení nejen vojáků, ale hlavně civilistů. Ve válce nic není černobílé, a tak hlavní hrdina stojí na rozcestí a před řadou rozhodnutí. Naneštěstí je hra neprezentuje příliš zřetelně. Zachráníte život (snad) cenného agenta, nebo naopak civilistů? Odrazíte dotírající agresivní dav ostrou municí? Zastřelíte zločince, jenž ukradl vodu, nebo vojáka, co zabil při zatýkání jeho rodinu? To vše před vás hra předkládá a věřte, že žádné rozhodnutí není to správné.

Ve hře se setkáváte s několika různými zájmovými skupinami a ačkoliv Walkerovo jednání je míněno v dobrém, alespoň podle jeho cítění, akce pod jeho velením vedou ke katastrofám a masakrům. Tak třeba upálení civilistů fosforem, zničení zásob vody, drsné záběry mrtvol. I když jsem poměrně otrlý, tak místy mě při hře mrazilo a necítil jsem se úplně dobře. Takže autoři mají za dokonalý příběhový podkres veliké plus. Navíc má hra celkem čtyři různé konce, a i ten zdánlivě nejlepší vyznívá mrazivě.

Spec Ops: The Line po stránce herních mechanismů není ničím unikátním. Ale originální zasazení, skvělé zpracování postapokalyptické Dubaje a perfektní realistický příběh dělá hru dokonalým zážitkem.

Pro: Originální námět a zasazení. Věrné zobrazení Dubaje. Drsný a realistický příběh s morálním vyzněním.

Proti: Nejasné ovládání spolubojovníků. Nic unikátního po stránce herního systému.

+34

Doom Eternal

  • PC 70
První dva Doomy se staly nesmrtelnou klasikou. V Doomu 3, ačkoliv svým hororovým zaměřením a pomalejší hratelností docela výrazně vybočoval z předchozího standardu, jsem stále měl pocit, že patřím do světa Doomu. Reboot z roku 2016 vrátil do akce rychlé tempo i spád a ačkoliv přinesl nové prvky hratelnosti, stal se důstojným pokračovatelem prvních dvou dílů. A Doom Eternal?

Je častou pravdou, že veliká očekávání bývají následována velkým zklamáním, což v mém případě hra splňuje dokonale. Na nové pokračování jsem se velice těšil, ovšem moje hraní bylo provázeno velmi častými nadávkami a rage quity. Papírově je přitom vše v pořádku, trailery slibovaly skvělou atmosféru, ještě zběsilejší hratelnost, dokonale zpracovaný svět zbídačené Země a návaznost na oceňovaný Doom 2016. Nedostali jsme sice špatnou hru, ale místo Doomu mi připadalo, že jsem hrál hybrid Quake III Arena, plošinovek a k tomu navíc obdařený špatnými designérskými rozhodnutími.

Od hraní očekávám relax, příjemné odreagování s virtuálním prstem na spoušti, alespoň částečnou volnost při řešení herních situací, adekvátní výzvu, ale bez frustrace. Moje herní seance Doom Eternal vůbec neměly spád, nedalo se jenom tak zasednout a delší dobu hrát, celé to bylo ukoptěné a vyčerpávající, bez plynulého flow. Prostě jsem si připadal, jako bych místo hraní lopatou přeházel hromadu uhlí.

Vývojáři notně tlačí na pilu a hráči nedávají šanci se v herním světě rozkoukat a zvyknout si na nové herní mechanismy. O čemž se konec konců přesvědčil John Romero, jenž své neustálé umírání předváděl na YouTube. V tomto kontextu doporučuji zejména nováčkům v akčním žánru potlačit své ego a hrát na nejnižší obtížnost. Zpětně vidím, že jsem měl totéž učinit také. Přívaly nepřátel se na vás valí hned od začátku a navíc pomocí slabého arzenálu se likvidují velice obtížně. Navíc se hned v úvodu objevují hned ti tužší protivníci v čele s překvapivě čilým a pohyblivým arachnotronem.

Jistě si pamatujete z Doomu 2016 dva typické herní prvky. Glory Kill, jež vám doplní zdraví, a použití motorové pily k nabytí munice. Zatímco v první hře munice bylo relativně dost, a tak sloužila motorovka jako volitelný doplněk, zejména když bylo nejhůř. Nyní designéři tyto featury použili jako hlavní taktický herní element. Munice máte nesmírně málo, takže zmíněné prvky prostě MUSÍTE využívat, jinak si zkrátka neškrtnete. Vzhledem k nastavení obtížnosti jsou hlášky Low health a Low ammo vaším častým průvodcem a rudě se podbarvuje nejen obrazovka, ale i vaše oči.

Nepřátelé mají stanovená svá slabá místa. Takže jste nuceni využívat specifického postupu k jejich likvidaci. Později se dají hrubou silou postřílet, ale zejména na počátku hry zkrátka opět MUSÍTE používat dané bojové taktiky. Což alespoň mně svazovalo ruce a nemůžete si využívat svých oblíbených zbraní a akčních postupů. Do prasete pinkyho nasypete 5 raket a pokud netrefíte jeho zadek, máte smůlu. Což vypadá přinejmenším divně. Jste zkrátka nuceni naskočit na linii stanovenou vývojáři a vaše kreativní volnost je ta tam.

Doom Eternal tentokrát přináší i docela obsáhlý příběh, jenž je vyprávěn cut scénami a pomocí útržků herního diáře. Ale drže se Carmackova postulátu o příběhu v pornu, jsem ho nikterak nevnímal. Jakmile Doom Slayer poklekl před králem, tak jsem story definitivně odpískal. Různé sentinely, rytíři a meče mi prostě k Doomu naprosto nesedí.

Zřejmě toto až goticky laděné vyprávění přineslo s sebou arkádové prvky, díky levelům zasazeným v prostoru. Doom mariňák (či slayer) se odjakživa vždycky držel při zemi, ale co předvádí Doom Eternal, dovádí herní situace ad absurdum. Nacházíte totiž četné skákací pasáže. Jednak pomocí nahodile roztroušených tyčí, na nichž se houpáte a přeskakujete. Ty se dají využít i jako součást akční složky. Druhak za pomoci zdí, na které se můžete přilepit jako na mucholapku. Tyto pasáže byly notně frustrující a zdržující, zejména když nevíte kudy dál. Na vztyčenou slayerovu ruku jsem už byl alergický a připomínalo mi to, jakoby žadonil o sociální dávky. Nebo o kulku z milosti. Navíc se můžete připálit o nejrůznější chrliče ohně, což mi připomnělo další 3D akční titul Rise of the Triad.

Na základní akční hratelnost prvky Eternal roubuje hra další a další prvky navíc, čímž se vytrácí pro Doom typická jednoduchost. Kromě pily a glory kills máte k dispozici dash pomocí shiftu, plamenomet dodávající vám armor, posléze přibude meč. Takže během hry na klávesnici vytváříte hotovou klávesovou symfonii. Ovládání je takto překombinované a připadal jsem si mnohdy jako cvičená opice. K tomu mi občas vypadla z hlavy potřebná klávesa a jste v loji. Nechybí nespočetné množství upgradů, kdy si můžete vylepšovat svůj oblek a zbraně, nicméně docela prudilo u některých vylepšení nutnost plnění speciálních předepsaných úkolů, takže jsem je v zásadě odpískal. Což myslím v předchozím Doomu 2016 nebylo.

Souboje jsou opravdu rychlé a zběsilé, ale mají prakticky identické schéma. Hopsání po úrovni jako po pružině s vyhýbáním nepřátelům, kteří se neustále teleportují, a zasypávají vás útoky a pronásledují vás. Prostě jako Quake III Arena. Ani jsem neměl díky převaze mutantů pocit, že hraji za hrdinného Doom Slayera, ale cítil jsem se jako zajíc kličkující před dotírajícím dravcem. Není ani chvilku na taktické rozmyšlení nebo oddech. Mnohdy už záplava protivníků byla docela nudná a hra na vás vrší další a další monstra.

Musím zmínit specifické protivníky, ke kterým patří zejména Marauder. Cožpak o to, je těžké ho zabít, stejně tak jako Stevena Seagala, nicméně pokud je na otevřeném prostranství, dá se zvládnout. Ale na jednom místě jsem s ním byl uzavřen do úzké chodby a tam jsem absolvoval nespočet pokusů, než se mi podařilo dostat se mu na kobylku. Další speciální bytostí je Zaklínač, ten potíže nedělal, jakmile se objevili červeně označení mutanti, stačilo ho jen najít a rozporcovat mečem.

Musím nicméně ocenit, že v soubojích není nic ztraceno a i s pár body zdraví se dá vrátit do hry. Což nebývá u akčních her pravidlem. Místy docela zamrzelo zasekávání se o prachsprosté obrubníky na zemi, což kontrastuje s neomezenými možnostmi skoků u našeho hrdiny. Nebo pohyb ve vodě, kdy je hrdina přilepený, jakoby šel po klihu.

Ačkoliv tady prskám, Doom Eternal rozhodně není špatná hra. Po technologické stránce se jedná o naprostou špičku, vynikající grafika, dokonalé technické zpracování, kdy hra běží naprosto plynule a rychle, skvělá atmosféra. I když zamrzí prakticky nulová interaktivita s prostředím. Dostáváme kolekci starých známých protivníků a dalších nových navíc, atmosféru Doomu, alespoň tedy v některých lokacích, jiné jsou od prostředí Doomu pěkně daleko vzdáleny.

Ovšem jednoduchost předchozích Doomů je vystřídána překombinovanými ovládacími prvky a nutností dodržovat stanovená herní schémata. Mnohé prvky designu zdržují a vedou k frustraci hráče. Pokud vás vyčerpávají zběsilé akční sekvence, obtížnost si snížíte. Ale pokud máte problémy při zvládání arkádových sekvencí, které ve světě Doomu nemají co dělat, máte smůlu. Navíc co je platné rychlé tempo této zběsilé akce, když se pak dokonale umrtví videosekvencí, nebo hopsáním ve vzduchoprázdnu a veškerý nabytý spád je pryč.

Takže jsem shrnul mé dojmy po dohrání základní kampaně. Předpokládám, že pokud si budu procházet jednotlivé levely znovu s nabytými zkušenostmi, power-upy i zbraněmi, tak zážitek bude jistě lepší. Ale základní kampaň je první na ráně a hráči poskytne první dojem, který u mne nebyl zrovna pozitivní a od toho se odvíjí mé hodnocení. Doom Eternal si u mě zaslouží 70%, nicméně s přimhouřením oka, protože je to Doom. Ale přiznám se, že z dalšího vývoje série mám trochu obavy. Příště už raději za mastný peníz nebudu kupovat předobjednávku, navíc se season passem, a raději počkám na opadnutí prvotního hypu.

Pro: Svět Doomu. Dokonalé technické provedení. Skvělé provedení nepřátel.

Proti: Málo munice, důraz na použití pily. Fantasy zasazení. Skákací pasáže. Až moc rychlé tempo akce. Chybí volnost a využití vlastní taktiky hry.

+67

LEGO The Lord of the Rings

  • PC 75
Herní výzva 2020 - Kategorie č. 1 - Parťák (Light)

LEGO The Lord of the Rings je další z řady nekonečného seriálu LEGO her, které přebírají koncepty a licence známých filmových a komiksových značek. Tentokrát si Traveller´s Tales vzali na paškál kompletní trilogii Pána prstenů, přičemž jejím vzorem byla filmová trilogie Petera Jacksona.

U předchozího LEGO dobrodružství netopýřího muže Batmana jsem si liboval v otevřeném provedení Gothamu. Tvůrci LEGO Pána prstenů i nyní vsadili na tento osvědčený model. A servírují nám celou mapu Středozemě v krásném fantasy provedení jako na stříbrném podnose.

Příběh přináší rekapitulaci filmové trilogie. Než jsem se pustil do hraní, pustil jsem si všechny díly filmového vzoru a musím říci, že se tvůrcům povedlo přinést hráčům zhuštěný děj filmů do herní podoby, tradičně v odlehčeném provedení s notnou dávkou vtípků bez zbytečné omáčky. I tentokrát jsou dialogy kompletně dabovány a hru provází originální filmový soundtrack.

Hratelnost se nese v tradičních intencích LEGO her. Směs akce, průzkumu prostředí a řešení jednoduchý rébusů mě pořád baví a poskytuje mi zábavu a relax bez zbytečné frustrace. Princip “rozbij, co můžeš” mě asi nikdy neomrzí.

Jako obvykle máte možnost příběhové kampaně a následného free play módu, v němž máte k dispozici všechny postavy a možnost splnit úkoly, jež v příběhu bez speciálních postav nemáte šanci vykonat a splnit misi na 100%. Tentokrát jsou to opravdu všichni hrdinové, jelikož máte možnost volit nikoliv z omezené palety charakterů, ale opravdu ze všech odemčených postav. Trochu mě mrzelo, že v mapě není označeno chronologické pořadí jednotlivých free play misí, takže pokud si chcete zrekapitulovat příběh, musíte si správné pořadí úrovní najít. Pokud tedy nejste dokonalým znalcem filmů a příslušné lokace neznáte zpaměti.

Pokud srovnávám Pána prstenů s předchozím LEGO Batmanem 2, tak přece jenom jsou levely obtížnější, zejména pokud chcete docílit 100% kompletace levelů ve free play. Snadno se dá leccos přehlédnout, prokletím mi byly hromádky hlíny, jež umí vyhrabat jedině Sam, a opravdu se takový malý kopeček dá lehce přehlédnout. Navíc musíte občas sbírat a kombinovat předměty, což vedlo k mému neúspěchu a musel jsem se kouknout do návodu.

Hrdinové se drží při zemi, žádné létání či podobné kratochvíle se nekonají, holt Superman se ve Středozemi nevyskytuje a létajícího draka si neosedláte. Takže po mapě se pohybujete hezky po svých, což spolu s fantasy motivem dodává hře až RPG rozměrů, spolu s dalšími novinkami. Naštěstí se můžete teleportovat na klíčová místa, přičemž si dokonce volíte denní dobu, což urychluje vaše putování. Ale i tak musíte občas absolvovat delší túru. A jen tak mimochodem, projdete se i zasněženými oblastmi, tudíž můžete hru využít v zimním bodě Herní výzvy 2020.

Kromě jednotlivých misí v mapě nacházíte postavičky, které vám zadávají vedlejší Questy. Ve hře nebyly jednoznačně vysvětleny, takže jsem zprvu myslel, že se jedná o další levely. Nicméně nejde o žádné vedlejší mise, ale jde pouze o obstarávání předmětů všeho druhu. Odměnou jsou vám LEGO cihličky, stříbrné nebo prémiové červené, jež slouží v podstatě jako cheaty (násobiče skóre, nesmrtelnost apod.). Potřebné věci nacházíte jednak v průběhu úrovní, v každé z nich jsou tři, ale jiné si musíte vyrobit. Ano, ve Středozemi se nachází kovárna, v níž vám z nasbíraných LEGO cihliček trpaslík uková předměty, které slouží nejen ke splnění questů, ale mohou je používat jednotlivé postavičky.

Ty mají svůj inventář a s pomocí vyrobených předmětů dostávají nové schopnosti, které jejich charakteru nepřísluší. Což se v některých free play misích hodí. Pro výrobu ještě potřebujete najít plánky, které jsou k dispozici v misích nebo v jednotlivých lokacích Středozemě.

Po stránce hratelnosti jsem si Lord of the Rings užíval, atmosférou a magií hru kladu na roveň výborným Harry Potterům. Bavilo mě bloumat po mapě a postupně sbírat cihličky a plnit úkoly, jež jsou s tím spojené, přičemž mapa slouží jako ideální průvodce a můžete si nastavit směr vaší cesty a vše potřebné si najít.

Bohužel mi zážitek kazilo poměrně veliké množství glitchů a bugů. Drobné chybičky nebo grafické artefakty jsou trademarkem LEGO her, občas zazlobí kamera, což činí problém zejména ve skákacích pasážích. Taky figurka Gluma se chová jako z divokých vajec. Přepínání figurek mnohdy v určitých kombinacích nefunguje, což nazlobí zejména ve skákacích pasážích, kdy musíte měnit profese postaviček. Když se vám někde na vrcholku věžičky postava přepne někam úplně jinam a spadne z pracně dosažené pozice, to přinejmenším zamrzí.

Prokletím je zejména poslední level Mount Doom, který dokonce nešel splnit. Sam totiž zůstal viset zablokovaný na skále a pomohlo až zapnutí V-Sync, aby se nakonec mohl vyhoupnout a dokončit story. Asi dvě mise se mi sekly ve free play a musel jsem je opakovat. Ukládání misí funguje pouze ve Story módu, pokud si uložíte ve Free play, musíte hrát od začátku. Skákací challenge v jednom úkolu poblíž Mount Doom byl problémem pro neviditelnou bariéru, jež znemožňovala přeskočit sloupek. V dohrání hry ani dosažení 100% kompletace mi tyto různé obezličky nebránily, ale hraní mi znepříjemňovaly, a místy jsem docela soptil.

I přes tyto překážky jsem si hru užil, a dokonce se mi podařilo splnit všechny achievementy. Při grindování čudlíků na požadovaných 10 miliard mi pomáhal synek v rámci naší herní dělby práce, za což mu srdečně děkuji. Ale hodnocení dávám “jenom “ 75%. Pokud by hra fungovala hladce, bylo by to určitě víc.

Pro: Pěkně zpracované prostředí, soundtrack, zábavné mise. Decentní RPG prvky. Bohatý herní obsah.

Proti: Bugy a glitche. Nelze ukládat ve free play. Prokletá Mount Doom mise. Není označeno pořadí levelů.

+24

Doom 64

  • PC 90
Kompletní recenze na Somhrac.sk a Leebigh´s Doom Blog

Klasický Doom je většinou spojován s PC platformou, nicméně postupem času se objevily nejrůznější konzolové verze. Většinou se nesly v duchu originálu s menšími technickými úpravami pro hardware konzolí. Doom pro konzoli Nintendo 64 oproti PC originálu přináší zcela nový herní zážitek, ovšem dlouhá léta byl oficiálně k dispozici jen pro tuto nedostupnou platformu. Až nyní, spolu s vydáním Doom Eternal, vychází oficiálně pro PC a aktuální modely konzolí - Nintendo Switch, Sony PlayStation 4 a Xbox One.

Hlavním tvůrčím mozkem nové verze je Samuel “Kaiser” Villarreal. Tento zkušený designér doomovské komunity přinesl kromě tvorby četných levelů nejen pro Doom i hacky konzolových verzí Doomu pro Atari Jaguar, Game Boy Advance a Sony PlayStation. Ale hlavně také neocifiální PC porty Doomu 64 - Doom 64: Absolution a Doom 64 EX. V současnosti pracuje jako programátor pro firmu Nightdive Studios, jež stojí za vývojem nového Doomu 64. Toto studio se specializuje na úpravu starších her pro současné platformy a Doom 64 používá její interní engine KEX, jenž pohání i další remaky 3D akčních her, jež firma vydává.

Díky existenci Doom 64: Absolution a jejímu opakovanému úspěšnému dokončení pro mne Doom 64 nepředstavoval horkou novinku. Nicméně jsem se těšil, že si konečně budu moci zahrát originální verzi, tak jak ji původně vytvořila firma Midway pro původní Nintendo konzoli. Absolution měl přece jen určité odlišnosti, zejména v zařazení některých nových a nepůvodních levelů a nových nepřátel, o brutalizované verzi nemluvě.

Doom 64 nám nabízí celkem 32 úrovní, tedy tolik co originální Doom II. Nicméně celkem čtyři jsou tajné, takže vám mohou poměrně snadno uniknout. Navíc jako bonus autoři připravili celkem šest Ztracených úrovní - The Lost Levels, což je nově designovaná kampaň přímo od Kaisera.

Nová verze běží dokonale. Nabízí aktuální rozlišení pro současné počítače, možnost vylepšení grafických efektů, široké možnosti ovládání, všechno běží krásně plynule a zejména textury vypadají velice hezky. Zbraně a modely nepřátel si zachovávají svůj spritový pixelovatý vzhled. Nicméně mám určité technické výhrady. Úvodní loga není možné přeskočit, což zbytečně zdržuje, než naskočíte do víru akce. A problémy jsem měl při konfiguraci ovládacích kláves, kdy se mi nepodařilo nastavit kolečko myši pro výměnu zbraní a musel jsem používat přepínání pomocí klávesnice. Doufejme, že následné patche tyto dílčí nedostatky upraví.

Pro hráče, kteří Doom 64 spouštějí poprvé, může být první kontakt s prostředím Nintendo verze poněkud šokující, Hra zkrátka vypadá úplně jinak. Je laděná v temnějším stylu, původní grafika Doomu je pryč a byla kompletně nově vytvořena. Textury i prostředí jsou tmavší, hra je hororovější a strašidelnému vyznění napomáhají efekty ohňů, svící a různé grafické doplňky. A také soundtrack od Aubrey Hodgese, který s metalovou hudbou Bobbyho Price nemá nic společného. Je tvořen ambientními melodiemi a zvuky a nářek obětí pekla na pozadí skladeb občas přinese mrazení v zádech.

Zatímco původní Doom nabídl kolekci mutantů, kteří mají v současné době až cartoonové pojetí a takový cacodémon by se klidně vyjímal jako plyšový mazlíček, z monster v Doomu 64 čiší na první pohled strach. Spektrum mutantů bylo zachováno, nicméně někteří z nich (kulometčík, zaklínač, revenant a spider mastermind) byli vypuštěni. Tvůrci zařadili dvě nové potvůrky, a to Nightmare impa a závěrečného bosse - Mother démona. Zbraňový arzenál je převzat kompletně, i když s poněkud odlišným vzhledem. Ba naopak je kolekce obohacena novým kouskem - The Unmaker, jenž je ultimátní zbraní a svým laserovým paprskem pomáhá zejména v soubojích proti finálním potvorám.

Design úrovní je kompaktní, nenajdete žádné plošně rozlehlé mapy, ale prostor úrovní tvůrci dokonale zaplnili bez hluchých míst. Většinou bojujete v komplexech základen a gotických hradů, exteriéry jsou spíše doplňkem a většinou se pohybujete v interiérech nebo na nádvořích. Některé mapy jsou laděny až v arénovém stylu. Design je čistý bez zbytečných detailů a mapy se hrají velice dobře. Ačkoliv jsou zdánlivě na první pohled jednoduché, jejich struktura je komplikovanější a mnohdy budete bloudit. I mně se stávalo, že jsem si nemohl vzpomenout, kudy se dát nebo co aktivovat, a to mám Doom 64 dokončený několikrát. Ale to zkrátka ke klasickému Doomu patří.

S designem souvisejí i secrety, kterých je docela dost. Zejména přístup do tajných úrovní je mnohdy docela vypečený. Třeba musíte zničit všechny barely v úrovni a navíc najít vstup do tajného teleportu, jindy musíte proskočit ze skalního výčnělku do neviditelné chodby, nebo třeba aktivovat správnou kombinaci spínačů. Ale tajné levely si jistě nenecháte ujít, a tak se vyplatí najít si strategické pokyny, pokud si chcete hru užít kompletně. Musím zmínit první tajný level Hectic, který je čirý masochismus a trýznění hráče, a doposud jsem neviděl, že by byl teleport pro exit dostupný hned v první místnosti. Mnozí hráči jej určitě rádi využijí, protože na vyšší obtížnosti se boje zvládnout nedají. Mně se jej podařilo pokořit jen na první obtížnost.

Akce je v Doom 64 intenzivní a je velice dobře vyladěno nastavení obtížnosti. Ultra Violence je výzvou, monster je bohatě a i zkušený hráč se může zapotit. Jsou sice přítomna místa, kde vás tvůrci záměrně postaví vůči přesile nebo do pozice, kde vaše kondice notně utrpí. Nicméně i tato místa jsou zvládnutelná. Monstra celkově oproti klasickému Doomu disponují o něco rychlejšími firebally, takže rychlé reflexy jsou nezbytností. I ztracené duše, tedy poletující lebky, jsou zde velmi nepříjemným protivníkem. Boss fighty jsou taky výzvou, ale zejména s použitím Unmakeru férové a nečekejte frustrující zápasy.

Pro začínající hráče je adekvátní Hurt Me Plenty, kde jsou monstra v daleko menším počtu a akce tak plynule odsýpá a můžete se tak v relativním klidu soustředit na průzkum a vychutnávat si perfektní design. I nové přídavné levely v kvalitě nezaostávají za originální hrou a je vidět, že Kaiser je kromě svých programátorských dovedností i v designu odborníkem na svém místě.

Doom 64 je tedy povedenou konverzí Doomu z historické Nintendo platformy a jsem rád, že si ho můžeme užít v oficiálním provedení. Pro mne v podstatě o novinku nejde, ale titul doporučuji nejen všem fanouškům Doomu a historických 3D akcí. Těch pár Euro na Steamu či u Bethesdy jistě stojí za útratu. Pokud jste k Doom 64 přišli v rámci bonusu k předobjednávce Doom Eternal, určitě jej alespoň vyzkoušejte. Zjistíte, jak má vypadat ten správný Doom.

Pro: Nové ztvárnění klasického Doom universa. Perfektní level design a akce. Temná hororová atmosféra.

Proti: Problematická konfigurace kolečka myši. Některá zákeřná a obtížnější místa. Nemožnost přeskočit úvodní loga.

+39

Cryostasis

  • PC 60
Hry z Ruska a států bývalého sovětského bloku bývají velice kreativní, ale mnohdy těžko uchopitelné a také provázené technickými problémy a bugy. Cryostasis od ukrajinských vývojářů Action Forms zapadá zčásti do obou kategorií. Není to špatná hra díky originálnímu příběhu a zasazení, ale mohla být daleko lepší.

Cryostasis, jak již název napovídá, se odehrává na palubě sovětského ledoborce, jenž uvízne a ztroskotá v záplavě arktického ledu. Hlavním hrdinou je meteorolog Alexander Nesterov, který se při nehodě na saních dostane na palubu lodi. Pomocí unikátní schopnosti Mental Echo, umožňující proniknout do paměti postav a změnit jejich chování v minulosti, je nám vyprávěn příběh o kritických událostech na lodi, vedoucí k její zkáze a proměně posádky ve zmutovaná monstra.

Události se odehrávají ve dvou rovinách - sledujeme současnost na mrtvém plavidle a zároveň odlesky minulosti v sekvencích, v nichž se Nesterov dostává do paměti zemřelých námořníků, ve snaze změnit proběhlé události. K tomu navíc nacházíte útržky legendy z pera Maxima Gorkého, která nabízí určitou analogii příběhu na ledoborci. Abych pravdu řekl, úplný význam příběhu jsem zcela nepochytil, k čemuž trochu napomáhala i matoucí kulisa od Gorkého. Scénáristé si jistě s dějovým podkresem dali velkou práci, ale podání mohlo být přece jen jasnější a přístupnější.

Na svou dobu hra exceluje grafickým zpracováním, které dodává hře jedinečnou a realistickou atmosféru. Opravdu máte pocit, že jste zavřeni v útrobách zmrzlého ledoborce, všechno je zasněžené, promrzlé, procházíte se nejen ocelovými chodbami a místnostmi plnými strojů a zařízení, ale i po palubě s vanoucím mrazivým větrem. Lokace jsou plné autentických detailů dodávajících dokonalou iluzi ruského ledoborce. Navíc atmosféru skvěle doplňuje perfektní ozvučení.

Hra se tváří primárně jako 3D akce, ovšem boje jsou spíše komorního rázu a postaví se vám maximálně tak tři protivníci najednou. Cryostasis bych možná trochu přirovnal k walking simulátoru, kdy prozkoumáváte útroby lodě a snažíte se řešit nástrahy prostředí a zadané úkoly. Musíte dávat bedlivý pozor, abyste se dostali dál, protože v monotónním a zasněženém prostředí není orientace jednoduchá, i když je vaše cesta lineární.

Hra vás nevede za ručičku, žádné šipky či mapa. Ačkoliv aktivní místa jsou červeně nasvícena, dají se lehce přehlédnout a často se mi stávalo, že jsem nevěděl kudy dál, nebo co mám udělat. Velice originálně autoři vyřešili léčení pomocí tepelných zdrojů, které vám rovněž poskytnou energii pro sprint, jež vám po chvíli i tak klesne na minimum. Takže zejména pohyb venku je nutno plánovat a strategicky rozvrhnout.

K boji máte k dispozici celou řadu dobových zbraní. Pomiňme pěsti, ventily a požárnickou sekeru, kterými bojujete v úvodu hry na blízko. Posléze získáte pušky a ikonický samopal Špagin. V závěru najdete signální pistoli a posledním kouskem, ale spíše do počtu, je jakási stříkačka nebo snad zmrazovač, ale na princip funkce jsem nepříšel. Zbraně jsou mimochodem velice pěkně animovány.

Tempo hry je poměrně pomalé, čemuž se ani nedivím díky zasazení do arktického počasí. V takové zimě by vám taky asi nebylo do skoku. Střídají se atmosférické průzkumy lokací spolu s hororovými sekvencemi a občasnými lekačkami, promíchané se souboji s protivníky. Nemůžete příliš běhat, navíc mutanti taky příliš rychlosti nepobrali, pocit ze soubojů byl tak pro mne poměrně těžkopádný a hra klade důraz spíše na hororovou atmosféru než frenetickou akci.

Snad jen bossové vyžadují rychlejší pohyb a reakce, zejména otravný pavouk ke konci hry. A taky finální boss Chronos, u kterého jsem vůbec nepochopil, co se po mě chce a musel jsem kouknout do návodu na Abecedě her. Odměnou byly tři možnosti zakončení příběhu, sice končící stejně, ale mohl jsem si užít tři možné způsoby změny situace na lodi.

Problémem Cryostasis je mizerná optimalizace. Nedokážu si představit, jak hra běhala v době vydání na tehdejších strojích. I tak mi to na obrazovce mnohdy zacukalo zejména při rychlejším pohybu. Kamenem úrazu jsou ale pády, které se začaly ve větší míře vyskytovat v druhé polovině hry. Zcela nahodile, zkoušel jsem zredukovat detaily, ale hra běžela stále stejně a patrně je to daň za nekompatibilitu s dnešními moderními operačními systémy. Moje hra se tak zvrhla v quick save festival za každým rohem, abych nemusel opakovaně procházet jednotlivými úseky.

Zmínil jsem už zákys u finálního souboje, ovšem návod jsem musel použít ještě jednou, díky přehlédnutí montážního klíče, a i po jeho nalezení jsem se nemohl pohnout z místa, jelikož jsem jej používal na nesprávném místě.

Cryostasis je tedy hrou dvou tváří. Na jedné straně velice zajímavé prostředí, podání příběhu v sekvencích z minulosti, pěkná grafika i atmosféra. Ovšem díky ne zcela jasně daným úkolům, nejasnému příběhu a hlavně pádům je pro mě Cryostasis průměrným titulem. Ale za zahrání určit stojí, pokud se vám ovšem chce bojovat s neustálými technickými obtížemi. Možná by to chtělo remake, ovšem díky malé popularitě hry je to pouze zbožné přání.

Pro: Originální podání příběhu. Grafika a prostředí. Atmosféra.

Proti: Pády hry. Těžkopádný pohyb. Nejasné plnění úkolů.

+32

LEGO Batman 2: DC Super Heroes

  • PC 85
Další hrou v mém herním LEGO seriálu je druhý díl příběhů legendárního netopýřího muže, zasazený v kostičkovaném světě. Tato hra zaujímá hrdé prvenství v titulech od Travellers Tales, jelikož jako první z nich je opatřena dabingem, tudíž hrdinové už roztomile nežvatlají, ale promlouvají prostřednictvím skutečných dialogů. Což působí dospěleji, a i když LEGO hry jsou určené pro hráče všech věkových skupin, ti dospělejší hráči možná ocení trochu vážnější podání příběhu a nebudou si připadat infantilně. K tomu nám hra servíruje skutečné open world prostředí, o které se Traveller´s Tales doposud pokoušeli pouze v náznacích.

Příběh přebírá komiksové reálie a pestrou kolekci DC hrdinů, ale je originálně napsán přímo pro hru. Pěkně zapadá do batmanovského světa a důležité role v něm hrají všechny významné postavy DC universa. Joker se jako obvykle snaží získat nadvládu nad Gothamem, přičemž se spojí s Lex Luthorem. Batman a Robin se musí dát do party se Supermanem, což jako obvykle přináší Batmanovo morální dilema, jelikož spolupráce se Supermanem se brání zuby nehty.

Gotham je opravdu impresivní a rozsáhlý, je rozdělen na několik ostrovů a opravdu vám bude chvíli trvat, než se dostanete z místa na místo, i s použitím vozidel. Naštěstí je tu přehledná mapa s možností transportu na aktivní místa, takže sáhodlouhé opakované cestování nehrozí. Pokud si pamatujete Gotham kupříkladu z Rocksteadovských her, ikonická místa zde najdete taky, i když ve specifickém LEGO podání. Ačkoliv existuje Batcave, neslouží jako centrální hub, najdete zde pouze mapu a místo ke startu lodí a letadel. Jinak vše potřebné najdete v Gothamu.

Forma i hratelnost se jinak významně neliší od ostatních LEGO her. Máte k dispozici příběhovou kampaň a její levely si pak procházíte znovu ve formě free play hry, kdy máte k dispozici všechny hrdiny. Jako obvykle bojujete, zkoumáte, řešíte jednoduché puzzly za účasti nejrůznějších postaviček batmanovského světa, z nichž každá má své unikátní schopnosti. Mapy jsou pestré, střídají se prostředí i úkoly, některé jsou kompaktní a menší, ale mnohé zase opravdu velké.

Průzkumníci pak mohou zkoumat město, kde se nachází řada dalších cihliček, odemykatelných postav a závodů s vozidly či letadly. Design využívá schopnosti postav létat, a tak mnohé objekty jsou schované až někde ve výšinách mrakodrapů, což dodává světu jiný rozměr, než jsme mohli u LEGO her vidět. Můžete si pořizovat fotky na krásná gothamovská panoramata. Vyzobávání cihliček, plnění vedlejších úkolů ve městě a sbírání postav vyžaduje trpělivost a zabere bohatou část herního času. Některé úkoly a postavičky se i s mapou a ukazatelem kostek opravdu hledaly poměrně obtížně díky výškovému převýšení.

Vzhledem k rozlehlosti některých úrovní přibyla možnost uložení hry i v průběhu mise, což potěší hráče, kteří nemohou u hraní strávit přehršel času. Příběhová kampaň mi zejména zpočátku činila obtíže, kdy vás hra vrhne do Gothamu, v němž se zpočátku příliš neorientujete, a měl jsem několikrát problém najít vstup do úrovně. Posléze se tento problém zlepšil s přibývajícími znalostmi prostředí. Pro batmanovské LEGO hry je specifické používání kostýmů Batmana a Robina, což ve free play módu částečně nahradí specifické schopnosti hrdinů.

Free play mód je pro mne nejzábavnější částí hry, jelikož poskytne uspokojení z kompletního zvládnutí levelu za pomoci širší škály figurek. Musím ale podotknout, že u bohaté škály hrdinů mi zprvu dělalo potíže, zapamatovat si, jakou klíčovou schopností daná postava vládne.

Hra mi vcelku odsýpala, v podstatě bez nutnosti používat návod, takže mám ze zvládnutí titulu na 100% velice dobrý pocit. Trochu místy zlobil horší pathfinding než u předchozího druhého dílu LEGO Harryho Pottera. U něj byl zvládnut lépe a u Batmana jsem často musel přepínat mezi postavami, aby se dostaly na to správné místo. Asi dvakrát se mi stalo, že se postavičky někde zasekly a nemohly se dostat ven. Jinak hra šlapala bez obtíží či chyb.

LEGO Batman 2 je tedy velice povedeným kouskem, který přináší inovace do standardu LEGO her a je rozhodně o něco lepší než předchozí díl. Zejména díky propracovanému Gothamu, který je radost zkoumat. Herní náplň odpovídá standardu LEGO her, ale v mých doposud absolvovaných hrách od Travellers Tales je titul příjemným osvěžením. Uvidíme, jak na tom bude Lego Lord of the Rings, jenž jsem si vybral do Herní výzvy 2020.

Pro: Rozsáhlý a efektní Gotham. Pestré a nápadité mise. Pestrá škála postaviček. Dlouhá herní doba.

Proti: Některé levely až moc dlouhé. Horší pathfinding. V úvodu někdy nejasný vstup do úrovní.

+14

Alan Wake

  • PC 85
Herní výzva 2020 - Kategorie č. 5 - Moje jméno je… (Hardcore)

Jakkoliv příběhově zaměřené hry nejsou v mém herním zaměření prioritní a v odkazu na Carmackovo legendární tvrzení o herním příběhu a pornu dávám přednost těm zběsilejším akčním hrám, kde příběh hraje vedlejší roli, Alan Wake mi učaroval a autorům ze studia Remedy se podařilo, že jsem se naplno naladil na jejich notu.

Alan Wake je akční hrou, nicméně příběh zde hraje hlavní roli a je na něj kladen největší důraz. Jakoby vypadl přímo z pera mistra hororu Stephena Kinga, prezentován atraktivní a v dnešní době tolik módní seriálovou formou. Přináší mysteriózní story spisovatele, jenž uvízne ve zdánlivě malebném horském městečku Bright Falls obklopeném temnými hvozdy, poté, co hodlá spolu s manželkou načerpat inspiraci postiženou tvůrčí krizí. Městečko však pohlcuje temnota, Alanova manželka mizí a sám spisovatel se potýká s nočními můrami a chaosem ve svém nitru.

Během hry se postupně skládají střípky mozaiky příběhu, jenž je podávaný formou videosekvencí, in-game dialogů a útržků Alanova rukopisu, jež nacházíme při plnění herních úkolů a zkoumání prostředí. Nejde o žádný gore horor, ale temný psychologický thriller s dokonalou atmosférou. Žádné lekačky a masakry, ale perfektně ztvárněné pohlcování městečka Bright Falls temnotou, čemuž pomáhá dokonalé audiovizuální zpracování.

Uvěřitelné je nejen prostředí horského amerického zapadákova, ale také postavy, se kterými se ve hře potkáte. I podoba herního seriálu se mi líbila, přičemž v hlavní kampani odehrajete celkem šest epizod. K tomu dvě bonusové, jež byly šířeny jako DLC. Tato forma umožní katarzi a odpočinek po zakončení příslušného dílu, vstřebání získaných částí story linky a nádech před dalšími boji s temnotou. Navíc má každá epizoda zajímavou písničku v závěru, zejména tahle mi utkvěla v paměti,

Na pozadí odhalování záhady zmizení Alanovy ženy bojujete s četnými nepřáteli - temnotou posedlými postavami. Akční složka oplývá originalitou, neboť vaší hlavní zbraní je světlo. Nepřátele je nutno ochromit paprskem vaší svítilny a až poté je můžete zpacifikovat konvenčními střelnými zbraněmi. Paleta protivníků je poměrně omezená a nutno konstatovat, že základní bojové schéma je v pozdějších fázích hry lehce stereotypní. Odmyslíme-li si boss fighty, spočívající v likvidaci posedlé techniky, jako třeba kombajn či bagr, akce i nepřátelé se neustále opakují.

Nicméně i tak mě hra bavila. Některé souboje jsou totiž natolik adrenalinové, že se vyplatí mezi posedlými jen prokličkovat a utéci jim k nejbližšímu světelnému záchytnému bodu. Buď jste prostě obklopeni protivníky a neustřílíte je, nebo vám zkrátka dojde munice. Z předchozích komentářů totiž vyplývá, že ve hře se nachází přehršel střeliva i baterií do svítilny. Já jsem takový pocit neměl, zejména u nábojů, mnohdy se mi stalo, že jsem byl na suchu a musel jsem restartovat checkpoint.

Alan Wake je poměrně lineární a hra vás nenutí nikde šmejdit, směr vaší cesty vám neustále ukazuje směrovka kompasu. Ale střídá se prostředí, různé typy úkolů, v ději prožíváte i pohledy do minulosti, takže hra nenudí. K tomu navíc hra disponuje slušnou herní dobou, která včetně dvou bonusových přídavků může dosáhnout i 20 hodin. Milovníci sbírání předmětů mohou pátrat po termoskách s kávou, vyslechnete si rozhlasové zprávy nebo zhlédnete televizní programy, částečně doplňující příběh. A samozřejmě již zmíněné stránky Alanova příběhu. Překrásné přírodní scenérie jsou vám rovněž odměnou, pokud sejdete z autory připravené trasy.

Alan Wake je tedy takřka dokonalou tříáčkovou hrou, která je pro mne příkladem, že se dá kvalitně skloubit nejen akční, ale i atraktivní příběhová složka. Jsem zvědav na poněkud akčněji zaměřené pokračování.

Pro: Příběh. Forma seriálu. Atraktivní překrásné lokace. Soundtrack. Originální akce.

Proti: Stále stejné schéma soubojů.

+52

Musaic Box

  • PC 60
Herní výzva 2020 - Kategorie č. 3 - ♫♫♫ (Hardcore)

Zajímavá hříčka Musaic Box byla hojně zmiňovaná diskusích v období spuštění letošní Výzvy, kdy uživatelé spustili palebnou přípravu výběru her. A tak jsem i já neodolal a Musaic Box se stal mým želízkem v ohni v hudební kategorii.

Jedná se o zajímavou mixturu žánrů - hidden object hry a logické hry, jež potrápí váš hudební sluch (či hluch). Ocitnete se ve starobylém domě, kde dědeček ukryl mezi nesčetnými předměty s hudební tématikou také části notových svitků, z nichž pak skládáte hudební kompozice.

Musaic Box má tak dvě tváře. Ta první, hledací, sestává z průzkumu celkem pěti místností sídla, v nichž hledáte aktivní předměty. Mnohé z nich nezískáte ihned jedním klikem, ale až po provedení určité sekvence (rozsvícení projektoru, seřazení obrazce apod.). Místnosti pro mne byly docela nepřehledné a aktivní místa se hledala velice špatně, a ani popisky plné hudebního výraziva mě příliš nemotivovaly. Tím spíš když s hledáním není spojený žádný příběh. Nicméně nic jiného mi nezbylo, bez nalezení svitků bych se nedostal do zajímavější logické části hry. Naštěstí, i bez přítomnosti nápovědy, jež by se zde opravdu hodila, se mi nakonec podařilo všechny noty najít.

Hudební puzzle část je oproti tomu originální a pro hráče atraktivní. Máte za úkol z dílků skládačky sestavovat melodie, jež tvoří všeobecně známé tradicionály či klasické skladby v partituře pro čtyři hudebníky. Většinou máte k dispozici základní nosný motiv, který si můžete přehrát a podle tohoto vzoru osadit dílky do hracího pole. Větším problémem je doplnit ostatní nástroje, jelikož jejich melodie se mnohdy nosnému hudebnímu motivu ani zdaleka nepodobají. Složitost hádanek se postupně navyšuje, puzzle jsou rozsáhlejší, navíc s určitými obměnami, takže se nedostavuje stereotyp.

K dispozici je nápověda, která ukazuje správnou polohu vloženého dílku puzzle, později s určitými omezeními. Hra bezpodmínečně vyžaduje hudební sluch, abyste mohli vnímat přehrávanou melodii, bez toho ani nemá smysl se o hru pokoušet. Hudební složka se mi dařila plnit úspěšně, i když s využitím hintů. Odměnou je vám na konci hádanky přehrání kompletní melodie. Tuto část hodnotím pozitivně, jelikož podobných her není příliš mnoho a navíc si můžete procvičit vaše muzikální vlohy.

Pokud hru úspěšně zvládnete, zpřístupní se vám ještě mód volné hry, kde si můžete experimentovat a různě měnit melodie. Ale tam jsem žádnou potěchu už nenacházel a tato pasáž se hodí pro hudební experimentátory.

Musaic Box je tedy hrou dvou tváří. Spojuje v dnešní době již podprůměrnou hledačku s originálním a nadčasovým logickým titulem, a takto si u mě zaslouží “jenom” 60%

Pro: Zábavná logická část. Originální námět. Vyvážená obtížnost

Proti: Nepovedená hidden object část

+24

Monument Valley 2

  • Android 80
Herní výzva 2020 - Kategorie č. 7 - Neseď doma (Light)

Monument Valley 2 je pokračováním veleúspěšné a oceňované stejnojmenné mobilní hry. Titul navazuje na osvědčenou formuli zavedenou již v prvním díle, který jsem si užil jako součást Herní výzvy 2018.

Tentokrát se místo princezny Idy setkáváme s matkou Ro, jež postupuje záhadami spletitých prostorových labyrintů. Děj je obohacen o postavičku její ratolesti a spolu se postupně vyučují základům budování monumentů a posvátné geometrie. Symbolicky prožíváme první dětské krůčky spolu s matkou, odlet z rodného hnízda a výchovu k samostatnosti a ve finále vřelý návrat do mateřského náručí.

Vizuál disponuje jednoduchou stylizovanou grafikou, jež v kombinaci se snovou tajemnou hudbou poskytuje překrásné estetické kompozice. Zejména pokud se prostorové monumenty dají do pohybu v závěrečných animacích, nebo pokud prstem kroužíte a skládáte svítící obrazec na konci úrovně.

Puzzle jsou založeny na prostorových hrátkách s inspirací originálními obrazy M. C. Eschera. Posouváme a natáčíme budovy, plošinky, otáčivé mechanismy, aby se Ida nebo její dítko dostali k cíli - východu z labyrintu či prostorové kompozice. Někdy se dokonce přetočením dostaneme do vnitřní dimenze scenérie.

Druhý díl mi připadá celkově jednodušší. Možná je to tím, že již znám logiku puzzlů na podkladě zkušeností z první hry, zásadní inovace či nové herní principy jsem nezaznamenal. Nebo je možná celý titul designován tak, aby hráči nebyli frustrováni obtížností hádanek. V prvním dílu jsem se přece jen občas trochu zasekl.

Bohužel v jednoduchosti a hlavně krátkosti Monument Valley 2 spočívá moje hlavní výtka. Hru totiž cca za 2 hodinky úspěšně dohrajete a u aktuální ceny 150 Kč za tento mobilní titul mi poměr cena - výkon nepřipadá příliš výhodný. Navíc puzzle nemají různé varianty řešení, jenom to pevně dané, takže nijak nejsme motivováni k opětovnému hraní, které by vyšší cenu mohlo ospravedlnit.

Monument Valley 2 je tak krátkým, vizuálně a hudebně vytříbeným kouskem, jenž lze plně doporučit. Bohužel ale cena příliš neláká ke koupi, ledaže by byla hra nabízena v cenové akci.

Pro: Originální pojetí. Relaxační hratelnost. Originální puzzle. Příjemný audiovizuální zážitek.

Proti: Příliš jednoduché. Příliš krátké. Příliš vysoká cena na poměry mobilního titulu. Absence zásadních inovací vůči prvnímu dílu.

+23

Monument Valley

  • iOS --
Monument Valley je unikátní logickou hrou, která využívá hrátek s perspektivou. Jistě jste už někde viděli prostorové obrazy M.C. Eschera, jež si pohrávají s prostorovými iluzemi a přinášejí optické klamy vycházející z nedokonalého vnímání našeho zraku. A z těchto uměleckých děl vychází i Monument Valley, jehož hlavní hrdinkou je postavička princezny Idy.

Příběh není jasně podáván, při hraní se dozvíme pouze střípky a musíme si vše domyslet a vyložit z náznaků, jež nám autoři servírují v podobě dialogů s vypravěčem, s nímž se občas Ida setká. V zásadě jde o to, že Ida ukradne posvátnou geometrii a je za to prokleta. Jako odplatu musí vrátit všechny budovy do původního stavu a osvobodit všechny obyvatele v podobě humanoidně změněných vran.

Hratelnost nabízí řešení prostorových puzzle, ve kterých musí Ida projít nástrahami složitých labyrintů a dojít k cílovému bodu úrovně. Ťukáním na obrazovku navigujeme kroky naší princezny a prostorovou manipulací s objekty se snažíme jí připravit cestu k cíli. Autoři nám servírují originální objekty, buď v podobě relativně uzavřených budov nebo naopak spleti labyrintů. Hratelnost spočívá v klidném pohrávání a manipulací buď celými budovami nebo interaktivními prvky - pohyblivými plošinkami a posuvníky. Občas se dokonce prolíná vícero dimenzí.

Některé puzzly jsou vázané na jednu obrazovku, jiné jsou rozděleny na vícero částí. Občas se setkáváme se spřáteleným totemem, který nám pomáhá řešit problémy s aktivací spínačů. Podobné objekty a iluze jako v Escherových obrazech nacházíme i ve hře. Zatímco z jednoho úhlu pohledu se může jevit schodiště nezdolatelné, pokud otočíme plošinkou nebo objektem, z jiného úhlu pohledu Ida pohodlně vystoupá dále.

Podstatné je, že nejde o monotónní otáčení plošinkami, ale každá úroveň z celé kolekce je jiná nejen vizuálně, ale nabízí i odlišné herní prvky. Nejprve manipulace s plošinkami, pak se přidávají kompaktní objekty, které vysunujeme a zasunujeme do sebe, několik prolínajících se dimenzí, chůze šikmo i vzhůru nohama, rotující cestičky, prostě Monument Valley nenudí a hlavně baví.

Obtížnost je přitom snadná a až na občasné rozmýšlení, co autoři zamýšlejí, nebo pokud přehlédneme ovládací prvek, všechno krásně odsýpá. Daní za rychlý postup je bohužel krátká herní doba, ale za to dostanete krásný vizuál, atmosférickou ambientní hudbu a pro některé možná i úvahy nad smyslem celé hříčky, který bohužel příliš jasný není. V podobném duchu se nesou i DLC, jedno z nich je zdarma a druhé z nich bylo potřeba zakoupit. I v přídavcích tvůrcům nedošly nápady a pokračují v nápaditém duchu základní hry.

Jediné co mě zamrzelo, je nemožnost uložit si postup. Ve dvou levelech jsem se zamotal a musel jsem hru vypnout a po restartu jsem musel úroveň hrát komplet znovu. Ale to je jenom drobná muška.

Monument Valley je unikátním zážitkem a s podobnými hrátkami s prostorem jsem se zatím neměl možnost setkat. Pokud si chcete zahrát klidnou hru bez stresů a frustrace, v níž si opravdu a doslova jenom hrajete, tak jde o jasnou volbu. Uvidíme, jestli autoři budou pokračovat v nastoleném trendu a i druhý díl hry bude podobně originální. Mám ho již zakoupený a jistě si ho nenechám ujít.
+28

Kane & Lynch: Dead Men

  • PC 80
Herní výzva 2020 - Kategorie č. 9 - Základní kameny (Hardcore)

Kane & Lynch: Dead Men je typickým zástupcem moderních stříleček a nejspíše vznikal primárně na konzolové platformy. Ačkoliv jsem k titulu přistupoval s určitým despektem, příjemně mě překvapil a hraní jsem si převelice užil.

Mám souběžně rozehraný titul Gears of War v ultimátní edici, který jsem si překřtil jako simulátor krytí, a u příběhu dvojice pošuků nacházím v hratelnosti mnohé paralely. Ale zatímco na likvidaci emzáků nenacházím nic, z čehož bych se posadil na své pozadí, tak reálný syrový příběh ze zločineckého prostředí mě pohltil. I když pravda taky o nic objevného nejde.

Dvojice pošuků, kteří jsou obsazeni v hlavních úlohách, opravdu stojí za to a jsou hlavním tahákem hry. Kane, psychopat se zjizveným obličejem, jenž hraje ruskou ruletu proti padouchům, kteří mu unesli manželku a dceru, k tomu Lynch, blázen na druhou. Zatímco Kane myslí relativně střízlivě a jeho plány mají jasný smysl, pokud se ujme Lynch nějakého úkolu, dopadá to katastrofou. Podobně jako u Tomáše Řepky to skončí blikancem, který ovšem nemá za následek červenou kartu, ale smrt rukojmích nebo důležité osoby.

Nicméně vzájemná spolupráce je klíčem ke zvládnutí hry. Po celou dobu máte za zadkem Lynche nebo více či méně početnou družinu spolubojovníků. Jejich inteligence je překvapivě slušná, chování realistické a ve hře vykonají často za vás kus práce. Navíc je můžete ovládat jednoduchými příkazy. Své parťáky můžete, resp. musíte oživovat, dokonce vám jsou schopni doplnit spotřebovanou munici.

Hra jako taková je moderní akcí z třetího pohledu, lineární bez vedlejších úkolů, přičemž si přehledně můžete zobrazit cílové místo, takže prakticky nebloudíte. Velice příjemný pocit jsem měl ze střelby, krásně se zobrazují dráhy střel od nepřátel, takže můžete adekvátně reagovat. Nesete sice jenom dvě zbraně, ale nové kousky ukořistíte od zabitích protivníků.

Přítomnost většího počtu jak nepřátel, tak i vašich gangsterů dodává hře na realističnosti, i když jde o čistokrevnou arkádu. Pokud se dobře kryjete, což není problém, jelikož míst, kam se schovat, titul nabízí přehršel, podobně jako u nahoře citovaných Gears of Wars, tak vyváznete z většiny střetnutí bez větších zdravotních postižení (hrál jsem na střední obtížnost Codeine). Navíc pomáhá autoheal.

Boje nabývají až filmového dojmu a zde se neubráním srovnání pro změnu s Call of Duty. Vrcholem je dobývání vládního paláce v Havaně, kde se zapojíte do bojů revolučních sil a pohlížet ze střechy na zástup revolucionářů snažících se dobýt palác je k nezaplacení. Občas dokonce bojujete na palubě vozidel, kupříkladu chráníte dodávku během dynamické jízdy po autostrádách nebo z kulometu na jeapu kosíte okolí letiště.

Výrazné zápory na hře nenacházím a pokud se naladíte na notu gangsterky s kontroverzními hrdiny, nebudete zklamáni. Herní doba je sice poměrně krátká, ale kampaň je dynamická a zábavná.

Jediným problémem může být spuštění hry, kde vadí přítomnost Games for Windows Live. Podařilo se mi hru nakonec spustit bez větších zádrhelů, jak je popsáno zde. Trochu mi vadila nemožnost reloadu zbraní. A taky systém ukládání neumožňuje po vypnutí hry načíst hru v místě uloženého checkpointu. Potřebujete danou kapitolu dohrát, což zrovna, pokud nemáte potřebný čas, může vadit. Navíc ne úplně jasně není patrné, jestli končí checkpoint, nebo celá kapitola.

V globále jsem s příběhem dvou Mrtvých mužů spokojen a očekávám, že si zahraji i druhý díl.

Pro: Dynamická a zábavná akce. Realistické a bohaté bitvy. Filmový dojem ze hry. Povedený soundtrack.

Proti: Games for Windows. Systém ukládání. Nemožnost přebíjení.

+30

Kick Ass Commandos

  • PC 80
Kick Ass Commandos je ideálním titulem pro fanoušky akčních her. Zejména ty s retro zaměřením, vyznávajících pixel-artové provedení. Je dostupný nejen pro PC hráče, ale taky pro majitele mobilních zařízení, i když si tedy stěží dokážu představit, jak se dotykovým ovládáním dá uřídit takový akční nářez, jaký Kick Ass Commandos představují.

Hra si nehraje na příběh a nabízí krystalickou akci bez zbytečných řečí a zdržování. Hrajete za bezejmenného vojáka speciálních sil, jehož charakter si můžete na počátku hry zvolit. Máte na výběr z celkem 10 hrdinů a k tomu momentálně ze čtyř speciálních. Takže můžete klidně hrát za Donalda s typickým účesem typu přehazovačka, nebo za ruského medvěda Vlada. V průběhu hry si postavičky samozřejmě můžete střídat, nejste fixováni na úvodní volbu. Hrdiny si během hry za zkušenostní body vylepšujete. Díky velkému počtu hrdinů je optimální vybrat si jenom jednoho vojáka, kterého si postupně pipláte. Postavičky se odemykají v průběhu plnění jednotlivých epizod.

Titul je zpracován v top-down provedení, k dispozici je celkem 6 epizod, jež jsou zasazeny v různých prostředích a s rozličnými typy misí. Každá epizoda nabízí jiné zasazení, a tak se nenudíte, též mise jsou variabilní a neopakují se. Každý level je jinak designován, mění se úkoly - zachraňujete rukojmí, likvidujete bossy, dokonce se postavíte na palubu vrtulníku nebo člunu. Nicméně principiálně je hlavním úkolem vystřílet vše živé, co se hýbá.

Během mise osvobozujete zajaté spřátelené vojáky, kteří se vám postaví po boku a posílí vás svou palebnou silou. Při likvidaci protivníků a okolního prostředí získáváte lékárničky a také powerupy, poskytující vám dočasně jiné zbraně nebo jejich posílení. Hra je tak vhodným kandidátem pro první položku Herní výzvy 2020 v light verzi (Parťák).

Hra je rájem pro akčního hráče. Obrazovka se zaplní vašimi střelami, mohutnými explozemi, neustále chaoticky pobíháte a střílíte, nepřátelé padají jako hrušky se stromu a Kick Ass Commandos poskytují plnou akční satisfakci, podobně jako u filmů s Arnoldem Schwarzeneggerem nebo Sylvestrem Stallonem.

Pokud se k vám připojí i spolubojovníci, tak nastává totální chaos a pokud máte volume na maximum, může se vám monitor otřásat silou střel a výbuchů, čemuž napomáhá řízný metalový soundtrack. Pokud máte spolu s vámi squadru soudruhů ve zbrani, přináší to jistou nepřehlednost, jelikož ve skupince vojáků špatně nacházíte vaši postavičku. V některých levelech se bohužel stávalo, že se vojáčci zasekávali, zejména u boss fightu v páté epizodě, který pro mě představoval největší výzvu.

Hrál jsem, jak mám ve zvyku u podobného typu zběsilých akcí, na nejjednodušší obtížnost, a musím říci, že i tak poslední 2 epizody byly poněkud tužší. I díky tomu, že se protivníci v podobě sněžných mužů neustále respawnovali ze svých jeskyní.

Levely nabízejí stále stejnou akční hratelnost, ale díky jejich pestrosti musím říci, že hra trpí syndromem “ještě jeden level a jdu spát”. Ačkoliv opakované hraní už nenabízí nic nového, Kick Ass Commando lze hrát stále znovu a neztrácí na zábavnosti. Trvání jednotlivých misí je ideální a oceňuji tak možnost krátkodobého odreagování i po dohrání.

Kick Ass Commando je jednoduchý, ale velice zábavný titul a za mě jej plně doporučuji, zejména pokud bude na Steamu v cenové akci.

Pro: Pěkné pixel-artové zpracování. Zábavná hratelnost. Pestré a neopakující se levely.

Proti: Místy nepřehled na obrazovce. Zasekávající se spolubojovníci.

+22

AMID EVIL

  • PC 85
Kompletní recenze na Somhrac.sk

AMID EVIL je jednou z 3D akcí v retro stylu, kterých se v současnosti rodí docela dost. Titul vznikal prakticky současně s designem podobně orientované hry DUSK pod společným producentským patronátem firmy New Blood Interactive. AMID EVIL se docela dlouho vyhříval na Steamu v pozici early access hry a zatímco kompletním světem DUSKu se hráči mohou prohánět už několik měsíců, AMID EVIL opustil předběžný přístup až s nástupem horkého léta - 20. června 2019.

AMID EVIL se dějově vrací do tajemné minulosti a je typickým zástupcem fantasy žánru. Stanete se vyvoleným - Šampionem, který jako jediný bojovník získal čest, chopit se mocné bojové sekery a zachránit posvátné země z prokletí zlých sil, které si je podmanily svou temnou mocí. Hra je titulem ze staré školy a nabízí nám křišťálově čistý design a hratelnost, a tak vás neobtěžují žádné cut scény nebo animace v enginu hry, příběh slouží výhradně jako doplněk a podkres akčního zážitku. Je podáván v textové podobě, případně ve formě strohých vzkazů a nápisů, jež nacházíte ve hře. Pokud bychom chtěli připodobnit tento titul k již známým hrám, abyste si mohli udělat přibližný obrázek, jak AMID EVIL vypadá, tak si představte mixturu Heretica s Quakem.

Již počátek hry vám připomene nesmrtelnou legendu Quake a její úvodní sekvenci. Nacházíte se ve starobylém kamenném komplexu - Gateway of the Ancients (Brána Prastarých), jenž musíte prozkoumat. Nejprve zde naleznete portály, kterými si volíte ze tří standardních úrovní obtížnosti. Navíc je zde ukryta tajná a nejtěžší Evil obtížnost. Pak si zpřístupníte celkem šest postupně se odemykajících interdimenzionálních bran vedoucích do jednotlivých epizod. Ta závěrečná sedmá se objeví až po ukončení šesté části, kdy vstoupíte do samotné říše zla. Musím podotknout, že orientace v úvodní oblasti není úplně jednoduchá, a autoři jsou si toho nejspíše vědomi, a tak se oproti early access verzi objevila možnost zobrazení klíčových míst.

Už úvod hry přináší vizuálně impresivní zážitek, ale graficky se AMID EVIL projeví naplno až po vstupu do jednotlivých epizod. Hra je esteticky vybroušená a naplno zde platí postulát, že v jednoduchosti je krása. Každý svět je vybudován v odlišném stylu a barevných paletách, s unikátním spektrem nepřátel. Najdete pokaždé tři levely a čtvrtý obsahuje tuhý souboj s bossem, završující epizodu. Probojujete se rozsáhlými komplexy mrazivých gotických chrámů vystavěných uctívači měsíce (Astral Equinox), jejichž protiklad tvoří prosvícené vysoké budovy zasvěcené slunci (Solar Solstice). Mapy plné strojů a soukolí (The Forges) či svět stvořený magií (Arcane Expanse) doplňuje svět strážců (Domain of the Sentinels) a říše odpočinku pro padlé válečníky (The Sacred Path). A samotné zlo se zhmotňuje v epizodě The Void.

Level design se nesnaží o reálné lokace a autoři se vyřádili ve své představivosti a stvořili světy plné propletených cestiček ve vzduchoprázdnu, výtahů či plošinek, rozsáhlých budov s labyrinty chodeb, proložených občasnými podvodními kanály, exteriérovými lokacemi a prostornými dvoranami, v nichž máte dostatek prostoru pro souboje s protivníky. Levely jsou plošně rozsáhlé jak do plochy, tak i vertikálně směrem do výšky či hloubky, často s několika podlažími. Level design nenudí a motivy se neopakují, při hře nepotřebujete tlačítko USE, dveře se samy otvírají a tlačítka aktivujete pouhým dotekem. Aby průzkum nebyl jednoduchý, obvykle musíte najít klíč k uzamčeným dveřím nebo zablokovanému spínači. Levely neoplývají detaily a okrasnými doplňky, jen střídmě jsou zařazeny sochy nebo různé svícny, které se dají zničit. Ale i tak jsou jednotlivé lokace často impresivní a na pohled krásné, takže jsem se mnohdy bránil pohnutkám, jenom tak se kochat.

Hra běží na technologii Unreal enginu. Ačkoliv použitý engine je moderní, vizuál nezapře retro zaměření. Pokud se přiblížíte k texturám, uvidíte staré dobré pixely, jež jsou vidět i na zbraních a samozřejmě nepřátelích. Těch je opravdu spousta, od archaických bojovníků a rytířů přes různé duchy a přízraky, až po technologické a magické výstřelky starých civilizací. Jejich modely by mohly být přece jen podrobnější, zejména nepřátelé v nehmotné formě se jeví poněkud rozplizle. Výrazné je barevné provedení, kde zaznamenáte kontrasty jednotně laděného pozadí s barevně pestrými, mnohdy až křiklavými okny, vitrážemi a dekoracemi, což vytváří zajímavé efekty. Světelné nasvícení také dodává na atmosféře a vizuálním zážitku a musím říci, že i přes retro vzhled se podařilo vytvořit skvělé architektonické a grafické kompozice.

Samostatnou kapitolou je soundtrack, o který se postaral známý skladatel Andrew Hulshult, jenž je v tomto žánru etablován a podařilo se mu stvořit atmosférické kompozice s nádechem mystiky, ale i agresivity v některých skladbách. Tentokrát žádný metal, ale kombinace industriálu s ambientními skladbami.

Samotná akce se nese ve stylu Heretica. Náš šampion je vyzbrojen arzenálem ve fantasy stylu, podobně jako je tomu u svého staršího vzoru, přičemž palba z vizuálně starobylých zbraní napodobuje střelbu z tradičních palebných prostředků. Dokonce nesmí chybět ekvivalent BFG. Stylový je také palcát chrlící ledové hřeby, které elegantně protivníky připíchnou ke zdi. Střelba je doprovázena výraznými barevnými efekty. Takže žádné boje nablízko, kontaktní souboje můžete absolvovat pouze se sekerou.

Akce je zběsilá a rychlá, nepřátelé jsou agresivní, nestojí jako solné sloupy a vyrážejí proti vám, často se k vám sbíhají až odněkud z druhého konce mapy, uhýbají, někteří útočí ze vzduchu, takže boje jsou neskutečně dynamické. Navíc pokud se vám daří sbírat duše ze zabitých protivníků, můžete se přepnout do Soul módu, ve kterém se zesílí účinnost zbraní a hráč se stává na přechodnou dobu vraždícím strojem. Na konci každého světa vás čeká epický souboj s bossem, který prověří vaše bojové schopnosti. Bossové jsou naštěstí snadno zvládnutelní, a i když jsem většinu z nich nezvládl napoprvé, nejednalo se o zásadní překážku, která by mě frustrovala.

Hardwarová nenáročnost hry umožňuje neuvěřitelně rychlý běh, i na mém starém stroji vše běželo plynule, stavba levelů je designována tak, abyste se zbytečně nezdržovali, i když se občas stane, že musíte zapřemýšlet, kudy se dát. Levely oplývají i tajnými oblastmi, ale zejména v pozdějších fázích se mi jich nedařilo příliš nacházet, snad i díky rychlému spádu hry. Obtížnost plynule narůstá, ale je férová a hráči se zkušenostmi z rychlých akcí budou v AMID EVIL jako doma. Jediný úsek, kde jsem se zasekl, bylo puzzle v šesté epizodě s vysouvajícími se plošinkami. Odměnou za úspěšné absolvování mapy jsou ocenění, jež získáte za nalezení všech secretů, kompletní zabití nepřátel, přečtení nápisů, nebo taky za zničení všech dekorací. Takže můžete být motivováni k tomu, abyste level splnili co nejlépe.

Jedinou výhradu mám k poněkud slabší sedmé epizodě, která se zpřístupní po završení šesté epizody. Zde je design chaotický, atmosféra odpovídá putování k závěrečnému zdroji všeho zla. Levely jsou ve vzduchoprázdnu, procházíte po plošinkách, které se samy skládají, perspektiva je pokroucená v prostoru, přecházíte mezi dimenzemi vertikálně i horizontálně, což mi místy nedělalo dobře díky rychlým změnám pohledu. Zde forma převládá nad funkčností, navíc se po úzkých plošinkách špatně manévruje a bojuje. Ale to je jen jediná vada na kráse celé hry.

AMID EVIL nedisponuje multiplayerem. Nicméně jako doplněk ke kampani autoři připravili celkem tři survival arény, v níž se bráníte nekonečným přívalům nepřátel, kteří jsou sesbírání ze všech epizod. Na monitoru se rozpoutá zběsilý rej pestrobarevných monster, mezi nimiž kličkujete, ve snaze se ubránit a přežít. Postupně s jednotlivými vlnami přibývají tužší protivníci, a tak jsou tyto oblasti opravdovou výzvou.

AMID EVIL nám přináší svébytný fantasy svět v excelentním vizuálním provedení. Nabízí povedenou reinkarnaci klasické akční zábavy devadesátých let smíšenou s modernějším provedením, poplatným dnešní době. Hra bude vyhovovat akčně zaměřeným hráčům a kdo má rád rychlý spád a zběsilý boj, ten bude určitě spokojen. Grafické provedení, hudba i bohatá herní náplň v kombinaci s příznivou cenou stojí určitě za koupi.

Pro: Vynikající level design. Rychlá a plynulá akce. Soundtrack

Proti: Finální sedmá epizoda. Protivníci by mohli mít více detailů. Obtížnější orientace v úvodní části

+20

Ion Fury

  • PC 95
Kompletní recenze na Somhrac.sk

Každý aspoň trochu zapálený hráč jistě zná jména Duke Nukem, Lo Wang a Caleb - hrdiny nesmrtelných 3D akčních her Duke Nukem 3D, Shadow Warrior a Blood, jež měly kromě zábavné hratelnosti a notné dávky černého humoru společný Build engine, který je poháněl. Po dlouhých letech nám společnost 3D Realms ve spolupráci s vývojářským studiem Voidpoint přináší zbrusu nový titul Ion Fury na tomto v dnešní době již archaickém enginu. Obstojí něžná hrdinka Shelly “Bombshell” Harrisonová ve srovnání s testosteronem natlakovanými svalovci?

Shelly nosí oproti těmto herním kmetům mnohem méně křížků na hřbetu, nicméně její první grafické koncepty se objevily již v devadesátých letech a dokonce měla být Dukovým sidekickem ve hře Duke Nukem Forever, ale z těchto plánů nakonec sešlo. Poprvé se objevila v akční RPG hře Bombshell od studia Interceptor Entertainment (dnes Slipgate Ironworks). Informace o vývoji nové 3D akce na Build enginu se Shelly v hlavní roli se začaly objevovat v průběhu roku 2015. Původně měla být součástí deluxe verze Bombshell, ale nakonec bylo rozhodnuto o samostatném titulu jménem Ion Maiden. Pod tímto názvem hra vyšla v early access programu, ale těsně před vydáním přišla další rána, kdy se jméno znelíbilo heavy metalové skupině Iron Maiden a hrozil soudní spor. Situaci nakonec vyřešila změna názvu a Shelly tak dává najevo svou zběsilost ve hře Ion Fury.

Dějově je Ion Fury prequelem titulu Bombshell. Shelly pracuje jako vynikající specialistka na likvidaci bomb pro Global Defense Force. Zatímco v tomto RPG má Shelly robotickou ruku, o kterou přišla při explozi bomby nastražené dr. Janusem Heskelem, Ion Fury nás přenáší o několik let zpět, kdy je Shelly ještě v plné síle bez implantátů. Příběh je zcela prostý - Shelly čelí invazi Heskelovy armády kyberneticky vylepšených vojáků a jeho zfanatizovaných přisluhovačů, kteří napadli a ovládli futuristické město Neo D.C. Story funguje jako pouhý dějový podkres a je vyprávěno formou Heskelových monologů promítaných na monitory ve hře a občasnými komiksovými sekvencemi. Jeho dabérem je mimochodem hlas samotného Duka - Jon St. John.

Někde již byla publikována trefná charakteristika, že by Shelly mohla být Duke Nukem v sukních, což plně sedí. Žádná objemná muskulatura, ale ladné a plné tělesné křivky, přiléhavý bojový oděv a dlouhé vlasy. Ne sice blond jako má Duke, ale i tak vypadá Shelly velice atraktivně. Není divu, když jejím úplně původním vzorem byla Pamela Anderson. Škoda, že je ve hře prezentována poněkud v pixelovatém provedení. Nesmí chybět její typicky ženská vyřídilka - neustále totiž komentuje situaci na bojišti a trousí bonmoty a hlášky, přičemž mnohé se příliš nedají publikovat.

Dnešní době přizpůsobený Build engine nezapře zkušenosti členů týmu Voidpoint, z nichž někteří jsou autory portu Eduke32, což je modernizovaná verze enginu umožňující hladký chod na moderních počítačích a obsahující řadu vylepšení. Nedovedu si představit, že by komplikovaná architektura vybudovaná v Ion Fury fungovala ve starších hrách na tomto enginu. Levely jsou obsáhlé a kladou důraz na realistické pojetí scenérií a prostředí. Hra je situovaná do budoucnosti, a tak nesmí chybět futuristické prvky. Většinou jsou zahrnuty městské lokace a různé průmyslové a vědecké či vojenské základny, okořeněné občasnými exteriérovými oblastmi.

Grafika běží v HD rozlišení a tak je jemnější než staré buildovky. Nechybí tradiční pestré barvy a křiklavé barevné doplňky. Levely jsou značně detailní a disponují četnými interaktivními prvky. Neustále je možné něco zkoušet a hrát si. I když stále Build pracuje v pseudo 3D zpracování, autorům se podařila díky inteligentnímu designu dokonalá iluze 3D prostředí. Kupříkladu průzkum výškových budov je dokonale autentický. Nechybí četné zničitelné prvky, které otvírají alternativní cesty nebo secrety, poškozené zdi můžeme odpálit bombou či granátem, nebo využít prvků prostředí, jako jsou hasicí přístroje nebo explozivní sudy.

Realističnost a atmosféru designéři docílili využitím četných skriptů. Realistický dojem podporuje funkční technologické vybavení. Přesouváme tak koleje na nádraží, aktivujeme přívod energie pro výtah, k čemuž Shelly nosí obušek s alternativním elektrickým výbojem. Nebo si hrajeme s vodní hladinou v podzemní základně. Mapy jsou značně komplexní, s nutností přemýšlení o postupu kudy dál, dokonce jsem občas jsem nemohl najít východ z úrovně, zejména v počátku hry. Nikdy jsem ale nadměrně dlouho nebloudil. Vyplatí se sledovat kamery, na nichž vám hra ukazuje, co jste aktivací tlačítka provedli. Takže se neztrácí plynulý spád akce.

Novinkou oproti konvenčním 3D akcím je absence levelů. Ion Fury obsahuje celkem sedm obsáhlejších zón, rozdělených na podoblasti, které by se jako levely daly považovat, ale globální statistiky vaší hry se vám zobrazí až po absolvování celé zóny. Objem levelů je opravdu úctyhodný a občas se setkáme s krátkým loadingem uvnitř oblasti. Konec jednotlivého sektoru poznáte jen podle toho, že vás hra upozorní na zapomenutý počet secretů. Ty jsou nedílnou součást klasických buildovek a dlužno podotknout, že hra jich obsahuje opravdu přehršel. Bohužel nejste nijak informováni, kolik se jich v oblasti nachází. Opravdu nevím, kam všechny ty skryté oblasti autoři naskládali, jelikož se mi jich podařilo najít většinou třetinu až polovinu.

Dlužno podotknout, že Ion Fury není unikátem, všechno už jsme někde v jiných titulech třeba v jiné formě či podání viděli. Tvůrci své inspirační vzory nepopírají a neustále nalézáme odkazy a easter eggy na herní klasiky. Nicméně vývojáři se s tvorbou vyrovnali s důstojností a i když jsou mechanismy stále stejné, design je svěží a zábavný, nabízí neustálé změny prostředí a architektury. Průzkum i akce je zkrátka skvělá a Ion Fury skládá dokonalou poctu svým vzorům.

Nepřátelé naproti tomu příliš originality nepobrali. Setkáme se s bojovníky v kutnách, vojáky s brokovnicí a bombami, robotickými pavouky a drony, v pozdějších fázích přibudou i tužší protivníci, různí Heskelovi mutanti a v pozdějších fázích i oslabení bossové jako konvenční nepřátelé. Originální je pouze housenka plivající kyselinu, kterou si z jiných her nepamatuji. Inteligence vašich protivníků není jejich silnou stránkou, ostatně podobně tomu bývá i v ostatních buildovských hrách. Nicméně chování vojáků je přinejmenším z hlediska jejich pohybů vcelku realistické. Starší technologie přináší občasné zaseknutí postaviček za dveřmi nebo jinými překážkami, ale hře to nikterak neškodí. Bossové vás příliš nezatíží, paradoxně nejtěžší byl ten první v podobě mecha, známého již z dema. S dalšími jsem neměl zásadní obtíže, pokud víte, jak se jim dostat na kobylku.

Ion Fury se nesnaží přinést novoty či inovace do žánru. Žádné stealth mise a podobné moderní vymoženosti. Hra vám nabídne poctivou akci ze staré školy, kdy hlavní náplní je akce a střelba. Útoky protivníků jsou díky jejich různým zbraním pestré a nelze jenom tak naběhnout mezi ně, musíte se krýt, uhýbat a protivníky strategicky likvidovat. Obtížnost je vyvážená tak akorát, i na třetí nejtěžší úroveň je Ion Fury dobře hratelný, i když samozřejmě s nutností pečlivého ukládání.

Arzenál je v Ion Fury velmi dobře vyvážen a v podstatě každý ze zbraňových kousků má alternativní možnosti střelby. Tuto novinku autoři zařadili až do finální verze hry. Dostanete do rukou zbraně klasického ražení v podobě brokovnice s alternativním granátometem, uzi s možností palby obouruč, těžký kulomet a kuše střílející elektrizující šípy. Ale ikonickými věcičkami typickými pro Shelly se staly Bowling Bombs - explodující bowlingové koule, které vrháte po nepřátelích. Alternativní možnost umožňuje zapálit doutnák. Chvíli trvá, než se s nimi naučíte a neumožňují házení směrem nahoru, jen se kutálejí po zemi. Ale k tomuto účelu máte granátomet. Jinak je to zábavný a unikátní kousek a stal se mým oblíbeným.

A možná ještě zajímavější je úplně základní zbraň jménem Loverboy. Nejedná se o vibrátor, jak by název mohl lehce zavádět, ale o relativně obyčejný revolver. Vynikající je ovšem sekundární mód, který po zaměření instantně zabíjí slabší protivníky, takže jsem jej s velkou oblibou využíval k likvidaci zejména vzdálenějších cílů nebo protivných dronů. Nepamatuji se, že bych ve 3D akční hře tolik užíval základní zbraň. Někteří hráči měli připomínky k nedostatečnému množství munice, ale já jsem i při hře na třetí obtížnost zásadní potíže neměl. A pokud se vám střeliva nedostává, použijete některou a jiných zbraní, je jich k dispozici dost a jsou navzájem zastupitelné. Trošku mi chyběl raketomet, ale jinak nemám ke zbraním připomínky.

Multiplayer Ion Fury momentálně nenabízí. To mi jako příznivce single player zábavy nevadí. Nedokážu si představit deathmatch v tak komplikovaných levelech, ledaže by tvůrci připravili samostatné arény. Ale pokud vás omrzí zábavná kampaň, můžete přejít do sekce bonusů. Zde najdete původní early access kampaň, potom survival mód v oblasti, kde ve hře bojujete s prvním bossem. A pak ještě hru, v níž bojujete výhradně s bowlingovými bombičkami.

Ion Fury je tedy krystalickou esencí čisté akční hratelnosti. Mísí zábavnou exploraci spletitých a reálných úrovní, s občasným přemýšlením kudy dále, ale výrazné zákysy nehrozí. Akční složka je dokonale dávkována a kombinace protivníků s různými typy útoků na dálku i na blízko vám poskytnou zábavné odreagování. K tomu navíc sličná hláškující hrdinka a hráč může být spokojen. Jedinou závadu pak kromě relativně neoriginálních protivníků vidím v absenci achievementů ve Steam verzi hry, i když jsou na stránce obchodu avizovány.

Ion Fury se patrně nestane ikonickým titulem, jako na úvod citovaná velká trojka her na Build enginu. Ale v dnešní době nenajdete zábavnější střílečku a pro akčně zaměřeného hráče je povinným titulem.
+25

Redneck Kentucky and the Next Generation Chickens

  • PC 65
Herní výzva 2020 - Kategorie č. 10 - Výzva naruby (Hardcore)

Redneck Kentucky je zástupcem budgetových her od firmy City Interactive. Dnes má tato společnost nový název CI Games, snaží se o lepší kvalitu svých titulů a na svou minulost se snaží zapomenout. Nejspíš díky tomu, že její hry bývaly symbolem pro odpad a generické, vzájemně se kopírující a zabugované střílečky byly vítaným soustem pro recenzenty s ostrým perem.

Redneck Kentucky je v podstatě taky taková “ptákovina”. Avšak nikoliv díky svým (ne)kvalitám, ale svou herní náplní. Hra je v podstatě přepracovaný Moorhuhn do formy 3D akce. A patří rozhodně k těm lepším titulům od své polské mateřské firmy.

Farmář musí bránit svou farmu před invazí opeřenců, rodících se z monstrózní dřevěné slepice. Nezbývá mu nic jiného, než vzít do ruky brokovnici (a později kulomet, bazooku či odstřelovačku) a vyrazit do útoku.

Hra se odehrává v celkem sedmi arénách a každá z nich disponuje odlišným farmářsky laděným prostředím. Vývojáři použili osvědčený Unreal engine včetně tehdejších nejmodernějších vychytávek a grafika vypadá docela hezky, ve zdařilém cartoonovém stylu.

Hlavní náplní je postřílet co nejvíce ptáků v časovém limitu, abyste dosáhli požadovaného počtu bodů a otevřeli další level. Pobíháte po farmě a střílíte na vše, co se hýbe, takže peří jenom lítá. Myslel jsem původně, že mě čeká pouze krátkodobé vyblbnutí, ale abyste si otevřeli všechny arény, musíte myslet strategicky a plnit specifické úkoly, jež každá oblast zahrnuje.

Je výhodnější střílet vzdálenější kuřata, jelikož je za ně více bodů. Plnění úkolů zobrazených před spuštěním mise je nutnou podmínkou k adekvátnímu bodovému zisku. Musíte třeba hledat plechovky, vystřílet ptačí parazity z dýňového pole, v noční mapě za pomoci baterky hledáte kuřecí duchy. Jinde používáte psy, aby vám sbírali vejce, která ze zabitých ptáků padají. V interiérovém levelu dokonce ochraňujete stodolu, ve které slepice rodí vejce jako na běžícím pásu a ty padají přímo do přepravek.

K dispozici jsou i různé typy power-upů. Na první zahrání určitě všechna zákoutí arén neprokouknete, a tak se vyplatí opakovaný průzkum, kterému se ostatně nevyhnete, pokud hru chcete opravdu dohrát. Obraně farmy jsem věnoval více než 6 hodin. Splnit požadovaný bodový limit arény není zase taková námaha.

Ale hlavně - aby byla hra dohrána až do konce, musíte nahrát 70 000 bodů, což mi tedy trvalo podstatně déle a už jsem byl z kvokání a country hudby poněkud rozladěn. Nakonec jsem přístup k osmému levelu s boss fightem vybojoval. Likvidujete v něm zmíněnou monstrózní pancéřovanou slepici a odměnou je vám mocný výbuch na zeměkouli a poděkování autorů.

Technicky běžela hra solidně, bez grafických defektů a jiných problémů. Jedinou výjimkou je sekání hry při úvodním videu a hlavně - zamrznutí hry při stisku hrou nativně nevyužívaných kláves, například při pořízení screenshotu na Steam. V tomto případě hra alespoň u mě zatuhla, ale naštěstí pomohlo většinou přepnutí na plochu a zpět.

Jak už jsem zmínil, Redneck Kentucky patří mezi ty lepší hry od City Interactive. Pokud nehledáte komplexní strukturu levelů či bombastické akční okamžiky, na krátkodobé vyblbnutí je vhodným odlehčeným titulem.

Pro: Zábavný námět. Snaha o pestrost a odlišné úkoly v lokacích. Příjemné grafické zpracování.

Proti: Zamrzání hry. Stereotyp po delším hraní.

+20

9 Clues 2: The Ward

  • PC 65
Herní výzva 2020 - Kategorie č. 2 - Heuréka! (Light)

9 Clues 2: The Ward je volné pokračování hidden object hry 9 Clues: The Secret of the Serpent Creek vydaného pod taktovkou polského vydavatele Artifex Mundi. Zatímco první díl jsem oceňoval pro lovecraftskou atmosféru, druhá část série je obdařena už relativně standardním příběhem.

Nicméně i tak nejde o žádnou pohádku, jak tomu v hledačkách bývá, ale o docela realistickou temnou detektivku z prostředí blázince na opuštěném ostrově, kam se vyšetřovatelka se svým parťákem vydá prověřit okolnosti nouzového telefonátu. Hned po příchodu vyšetřovatelů na nádvoří promptně vypadne z okna ústavu jeden ze zaměstnanců a pátrání po minulosti tajemného blázince může začít.

Hra patří k těm modernějším zástupcům žánru, tudíž nehledáte pouze skryté předměty, ale hratelnost tvoří koktejl rozhovorů, sbírání předmětů a jejich používání na správných místech, řešení rébusů a puzzlů. Klasické obrazovky s hledáním předmětů, mnohdy i s interaktivními prvky a kombinováním předmětů, chybět samozřejmě nesmí.

9 Clues pěkně odsýpá, hádanky nejsou nikterak náročné, hidden object lokace jsou vcelku přehledné, navíc bez sankcí za “misclick”, takže i hráči s chatrnějším zrakem mohou docílit úspěch pouhým klikáním. Solidní je rovněž grafická prezentace laděná spíše temně, dokonce s průvodnými videoanimacemi, i když se nejedná o žádný zázrak jako od Blizzardu či Hideo Kojimy. Přehlednosti napomáhá i mapka s vyznačenými aktivními místy. Tak jako v první části série je oživení příběhu docíleno detektivními lokacemi, ve kterých rekonstruujete kriminální událost prostřednictvím řazení sledu událostí pomocí skládačky.

Hra mě bavila, i když se nejedná o žádný převratný titul. Jde o solidní adventuru pro casual hráče, kteří nechtějí být frustrování klasickými dobrodružnými tituly. Prostě slušný standard hidden object žánru.

Autorům musím vytknout trochu nepřívětivý systém achievementů, který vyžaduje dohrát hru dvakrát. Hidden object sekvence mají totiž jednu “featurku”, jež umožňuje její přeskočení za cenu partie Mahjongu. Nicméně hra vás odměňuje achievementy i za zvládnutí všech partií této deskové hry, a jinou cestou než opětovným dohráním lovci achievementů plného počtu trofejí nedosáhnou. Ale pro mě to je jenom drobounká vada na kráse a opětovným hraním se už neplánuji zabývat.

Pro: Solidní vizuální zpracování. Temnější ladění hry. Příjemná obtížnost. Detektivní puzzly.

Proti: Systém achievementů. Nic originálního v žánru.

+21

Saints Row: The Third

  • PC 80
Saints Row: The Third je klonem série Grand Theft Auto, jež je symbolem pro open world akční hry. Zdánlivě přebírá většinu typických prvků této série, avšak přidává svou svébytnou stylizaci v profesionálním zpracování tříáčkové akční hry.

Poměrně netypicky jsem si 3. díl Saints Row zvolil do “budovatelské” kategorie, nicméně tato akce opravdu splňuje základní kritérium Výzvy, a to tvorbu postavy. Můžete se naplno kreativně vyřádit, od typu postavy přes drobné detaily obličeje až po neskutečné množství doplňků i outfitů. Takže jsem si vybudoval postavu otylého rednecka v lacláčích, jak dokladuje screenshot. Musím poděkovat M.A.T.T.ovi za doporučení titulu, protože s volbou hry do 3. kategorie jsem měl značné problémy.

Ve hře se vtělíte do role vůdce gangu Svatých, kteří se snaží dostat pod kontrolu město Steelport a zlikvidovat ostatní gangy, kteří vám konkurují. Absolvujete jednak příběhovou kampaň, po jejímž zvládnutí pak máte volnou ruku ve zkoumání města, plnění vedlejších úkolů a snaze o podmanění jednotlivých městských oblastí ovládaných několika dalšími zločineckými uskupeními.

Kampaň je výpravně podaná a nabízí rozličné typy misí, v nichž s postupně narůstající obtížností škodíte menším gangům a posléze se dostanete do křížku i s armádou STAG. Náplň hry je pestrá, od prosté likvidace nepřátelských gangsterů, ničení cílů, poletování ve vrtulníku nebo dokonce v tryskové stíhačce. V kampani taky ochutnáte vedlejší mise, které pak po městě můžete podle libosti opakovaně plnit.

Například eskortujete důležité osoby , provádíte pojistné podvody, likvidujete nepřátelská gansgerská srocení a podobně. K cílům se dopravujete vozidly, takže si do sytosti zajezdíte v bohatém výběru dopravních prostředků. Jako komunikační prostředek vám slouží smartphone, kde najdete aktuální mise, mapu, vylepšení a řadu dalších pro gangstera potřebných záležitostí.

Sants Row se hraje jako typická moderní střílečka ze třetí osoby, se systémem doplňování zdraví, takže sankce za poranění při opatrnosti nehrozí a po chvíli v zákrytu jste opět jako rybička. Střelba poskytuje dostatečné uspokojení, protivníci padají jako hrušky, takže obtížnost není příliš nadsazená. Rovněž jízdní model je arkádový, ale hra vám dá pěkně pocítit rozdíly mezi jednotlivými typy vozidel.

Zatínmco GTA hry se berou alespoň do určité míry vážně, tak Saints Row je totální úlet. Lechtivé vtípky, všude polonahá děvčata, odlehčené mise, humorná atmosféra, originální vozidla, zbraně včetně vibrátoru i šílené postavy. To vše dodává titulu na zábavnosti a humor přehluší určitý stereotyp vlastní herní náplně, která zase tak originální není.

Jakmile dohrajete kampaň, otevře se vám perfektně zpracované město v celé své kráse. Pěkná grafika je doplněná neskutečně rozsáhlým playlistem skladeb, která vám hrají na pozadí během jízdy po městě. Od klasiky přes hip hop až po metal. Město je poměrně rozsáhlé a skýtá neskutečné možnosti průzkumu jak na kolech automobilů, tak i ze vzduchu.

Za vaše činnosti získáváte respekt a samozřejmě peníze, které využijete na nákup vylepšení, vozidel. zbraní a outfitů. Kromě misí, které se vám odemknou po absolvování kampaně, máte možnost plnění atentátů, kradení vozidel a dalších činností. Můžete jenom tak pojíždět po městě a dělat skopičiny jaké vás napadnou. Hra vás tak zabaví na neskutečně dlouhou dobu, jak tomu u open world her bývá.

Já jsem pro účely výzvy dohrál příběhovou kampaň, ale musím podotknout, že třeba na rozdíl od Batmanovské série od Rocksteady mě podrobný průzkum města příliš neláká. Ale třeba mu dám ještě šanci. Saints Row: The Third je tedy solidní akční zábavou, která nabízí široké možnosti vyžití, hraje se plynule a velmi dobře, ale nejedná se o převratný titul, který by se navždy zaryl do mého hráčského podvědomí.

Pro: Rychlá a poctivá akce ze staré školy. Atmosféra a soundtrack. Hardwarová nenáročnost

Proti: Akční stránka hry nepříliš originální. Horší ovládání stíhaček.

+33

Woolfe: The Red Hood Diaries

  • PC 65
Herní výzva 2019 - Kategorie č. 10 - Barevný svět (Light)

Woolfe: The Red Hood Diaries je labutí písní studia Grin. Původně koncipovaná jako epizodická hra, je tato nová reinkarnace příběhů Červené Karkulky předkládána hráčům v podobě pouze jednoho jediného dílu. A na další bohužel nezbyly finance, díky špatným prodejům i negativním recenzím. Tudíž máme možnost zahrát si pouze ochutnávku z původně plánovaného díla.

Při hledání hry do desáté položky Výzvy jsem ve své Steam knihovně narazil na atraktivní blonďatou slečnu s rudou kápí a drsným výrazem ve tváří, a hned se stala mojí favoritkou. Tedy do Výzvy samozřejmě. A jelikož červená barva není povolená pro hardcore variantu, spokojil jsem se pouze s klasickou verzí. Recenze hry jsou docela negativní, ale nízká hodnocení zde na Databázi jsou podle mě poměrně příkrá.
Hrdinka, po česku jí můžeme říkat Karkulka, se snaží pomstít smrt svého otce, jenž pracoval pro Woolfeho, hlavního padoucha, který ve své továrně vyrábí cínové vojáčky, s jejichž pomocí si udržuje nadvládu nad pohádkovou zemí.

Hra je v prvé řadě plošinovkou, v částečném 3D provedení, jež ovšem směšuje několik žánrů. Klasickou hopsačku, v níž překonáváte nástrahy prostředí města nebo imaginární pohádkové krajiny, či pronásledujete Woolfeho prchajícího ve svém voze. Mnohde musíte zapojit svůj mozek, abyste si zpřístupnili blokující bariéry. Taky jde o bojovku, v níž pomocí sekyry likvidujete nepřátelské vojáčky na klíček. A také nechybí špetka stealthu, jelikož mnohé situace musíte překonat plíživým postupem.

Red Hood Diaries nabízejí přitažlivé vizuální provedení, město i další lokace jsou atmosféricky zpracovány, i když o technologickou špičku se rozhodně nejedná. Potkáte se s klasickými postavami z pohádek, určitě jich bylo plánováno zařadit více, ale díky ukončení vývoje se s dalšími hrdiny nepotkáme. Průběh je rychlý a lineární, hra odsýpá, zádrhely prakticky nehrozí, i když se můžete zdánlivě ztrácet, vždycky se vám nakonec nasvítí aktivní místo. Plynule se střídají skákačkové sekvence s těmi bojovými. Některé sekvence jsou víceméně 2D, jiné zase v prostorovém 3D provedení, mnozí hře vytýkají nepřehled, ale design zase tak zákeřný pro mě nebyl.

Spíše jsem zápolil se souboji, zde kontrola úderů byla docela nepřesná a cílení mých útoků bylo spíše náhodné. Obával jsem se plížení, ale stealth části byly docela snadné. Možná příčinou mých opakovaných nezdarů v boji bylo toporné ovládání na klávesnici, hra bohužel nenabízí myš a kloudná konfigurace kláves se mi nedařila. Asi bych si přece jen měl zakoupit nový gamepad.

Hlavní výtkou kterou mám, je neustálé omezování pohybu. Vše musíte proběhnout po stanovené dráze a měl jsem pořád pocit, že mě hra neustále zdržuje v tempu a drží na designéry pevně vytyčené trase. Je to vidět zejména ve městě, kde musíte kupříkladu projít stanoveným úsekem po schodišti, přičemž nemůžete přeskočit nízké zábradlí.

Woolfe: The Red Hood Diaries nejsou rozhodně propadákem, ale ani nadprůměrným titulem. Příběh osekané verze dohrajete cca za 4 hodiny, bez zbytečných zádrhelů či zákysů, ale rozhodně se nejedná o nic převratného, i když vyzdvihnout lze takřka Burtonovská atmosféra. Jinak nejde o nic, co bychom v jiných titulech neviděli. V akci lze titul s klidným svědomím doporučit, ale za plnou cenu bych ji nekoupil.

Pro: Atmosféra a vizuál. Originální podání klasické pohádky. Pěkně zpracovaná hlavní hrdinka. Přístupná obtížnost.

Proti: Omezený pohyb. Krkolomné ovládání. Nedokončený příběh.

+18

Československo 38–89: Atentát

  • PC 65
Herní výzva 2019 - Kategorie č. 9 - Historie se opakuje (Hardcore)

Československo 38–89: Atentát, alias Attentat 1942 pro zahraniční publikum, je výukovým programem, který pochválil dokonce samotný John Romero, jeden z autorů Doomu, jak uvádí oficiální stránky hry. Používám schválně takový název, protože se Attentat tváří jako plnohodnotná hra, ale formátu klasické hry rozhodně nedosahuje.

Ono se není čemu divit, autory titulu jsou Karlova universita a Česká akademie věd, a ti příliš zkušenosti v herním designu nepobrali. Mezi autory se objevují lidé z Filosofické fakulty UK, což u mě budilo určitou nedůvěru, ale snad se nejedná o její marxistické soudruhy studenty, ale o erudované odborníky.

Každopádně historická náplň je poutavá a věrná. Přináší zajímavé informace a můžete si utvořit komplexní a věrný obraz života v tehdejší temné době Heydrichiády. Což by mohlo program uplatnit jako skvělou výukovou pomůcku v hodinách dějepisu. Vědomosti nasáváte jednak během prezentovaného příběhu, ale najdete také samostatné menu s přehlednou encyklopedií. Jako výukový program si tedy Attentat zaslouží absolutorium a herní podání poslouží lepšímu pochopení historie, než suchopárné fotky či strohý text.

A co vlastní hra ? V příběhu vnuk pátrá po osudu svého dědečka zapojeného do odboje, odvlečeného gestapem, prostřednictvím rozhovorů s pamětníky a miniher. Rozhovory zabírají největší porci herní doby. Posloucháte pamětníky a za pomoci otázek regulujete směr hovoru, abyste vyzískali co nejvíce informací. Otázky musíte klást citlivě a s rozmyslem, pokud výsledek hovoru neproběhne podle vašich představ, lze dialog absolvovat znovu za pomoci mincí. Bohužel opakovaný poslech stále stejných monologů nudí, a tak snahu o docílení achievementů za úspěšné vyhledání všech indicií příběhu jsem vzdal.

Klasickým herním elementem jsou minihry, ke kterým se v rámci story linky dostáváte a za jejichž úspěšné řešení dostáváte mince potřebné k opakování dialogů. Hříčky jsou designovány docela zajímavě, avšak nezaberou příliš mnoho času. Některé jsou docela originální, většinou jste omezeni časovým limitem nebo vyžadují rychlou reakci. Například ukrýváte dokumenty před gestapáckým komandem, snažíte se vymluvit z nemravných návrhů, nebo třeba utíkáte z nádraží. Bohužel se mnohé hříčky hrají metodou pokus - omyl a pár jsem jich zkrátka vůbec nepochopil. Třeba útěk z tábora v Letech nebo roznášení letáků.

Grafika je laděná v noirovém komiksovém stylu a dokonale ke hře sedí, stejně tak jako atmosférické doplňující filmečky. Rozhovory naopak jsou prezentovány v soudobé kolorované formě. Hru jsem dohrál asi za 3 hodiny, i když jsem nezískal zdaleka všechny indicie, dohrál jsem ji bez větších potíží. Užil jsem si atmosféry tísnivé okupační doby, ale obsah Attentatu mi bohužel neposkytl dostatečnou herní satisfakci.

Pro: Atmosféra a grafické provedení. Originální idea hry. Bohatý zdroj informací o Heydrichiádě. Některé originální minihry.

Proti: Některé minihry nejasné. Opakované rozhovory jsou nudné. Málo tradičních herních prvků.

+30

Trine

  • PC 85
Herní výzva 2019 - Kategorie č. 7 - Severní vítr (Hardcore)

Rád poslouchám hudbu ze severských zemí lokalizovaných poblíž polárního kruhu, která se vyznačuje svébytností, originalitou a specifickým zvukem. Poté, co jsem si zahrál hru Trine z produkce finské firmy Frozenbyte, musím konstatovat, že magie chladného podnebí čaruje i oblasti herního průmyslu.

Trine, základní kámen dnes již čtyřdílné série, není nic jiného než pohádka. Sestavená z ingrediencí různých herních žánrů, nepřinášející žádné převratné inovace, ale která se neskutečně dobře hraje. Hrál jsem Enhanced Edition, tedy verzi s vylepšenou grafikou na enginu druhého dílu a pokud se nemýlím, tak s přidáním checkpointů v levelech. Jako bonus je připravena i možnost zahrát si originální verzi.

Příběhový podkres je v podstatě výplní. Hrajete za trojici hrdinů, rytíře, čaroděje a zlodějku, a tato trojice zachraňuje zemi postiženou silami zla před armádou nemrtvých. Každý z hrdinů, mezi nimiž si podle libosti přepínáte, disponuje unikátními schopnostmi, které si navíc postupně vylepšujete v RPG stromu dovedností.

Rytíř bojuje silným mečem a navíc nese štít kryjící ho před útoky. Zlodějka se může rychle pohybovat pomocí lana a na dálku likvidovat protivníky lukem. A mág čaruje čtvercové bloky, které na sebe může vršit a řešit tak puzzly. Ty jsou kromě likvidace nepřátel podstatnou součástí hry a využívají pěkně implementované fyziky.

Pohráváte si s houpačkami, výtahy, prostorovými objekty, občas aktivujete spínače. Přitom nástrahy designérů můžete vyřešit mnoha způsoby, využívajíce rozdílných schopností hrdinů. Cesta k vyřešení levelu je čistě na vás a vaší kreativitě se v rámci level designu meze nekladou. Na pozadí logických puzzlů likvidujete dotírající kostry různých variant, kterých je však poměrně málo. Naštěstí jako zpestření akce se objevují občas bossové.

Hra je neskutečně dobře vyvážena, checkpointy jsou v levelech dobře rozloženy a nečeká vás žádné frustrace. Hlavním tahákem je krásně propracovaná grafika a atmosférický soundtrack, dotvářející pohádkovou fantasy atmosféru. Vše hýří pestrými barvami, výraznými efekty, každá lokace je svébytně zpracována a příjemná na pohled. Trine je prostě krásným estetickým zážitkem.

Také hratelnost je zábavná a směsice logických úkolů a akčních soubojů bude vyhovovat každému hráči. Trine je tedy lahodným koktejlem vhodným zejména pro fanoušky logických plošinovek a užijete si skvělou zábavu bez zbytečné frustrace. Další díly série určitě vyzkouším.

Pro: Krásná grafika. Atmosférický soundtrack. Zábavná mixtura akční a logické hratelnosti. Vyladěná obtížnost.

Proti: Neoriginální příběh. Chudá paleta nepřátel.

+35

DUSK

  • PC 85
Kompletní recenze na serveru Somhrac.sk

Autorem DUSKu je talentovaný vývojář David Szymanski. Inspirován klasickými střílečkami jako Doom a Half-Life, se v roce 2015 pustil do vývoje své vysněné hry. Pod producentskou taktovkou Davea Oshryho se spojil s firmou New Blood Interactive a na enginu Unity vytvořil důstojnou poctu klasickým 3D akčním hrám.

To, co vás poprvé udeří do očí, je retro grafika. A opravdu retro, hra je totiž designována tak, aby odpovídala střílečkám 90. let, jež běžely na tehdy supermoderním Quake enginu. Což rezultuje v omezenou barevnou paletu, postavy a modely s omezeným počtem polygonů a textury s nízkým rozlišením. Tehdejších herních poměrů neznalý hráč klidně může konstatovat, že grafika je přímo ošklivá na současné aktuální datum vydání.

Nebojím se říci, že tito rýpalové mohou mít alespoň částečnou pravdu. Pokud kupříkladu vezmeme do jisté míry konkurenční projekt ze stejné firemní stáje - AMID EVIL, ten je sice podobně laděný, ale jeho grafika má určitou vizuální estetiku a jednotnou fantasy koncepci. Kdežto DUSK je na první pohled neotesaný, hrubý a zdánlivě bez jednotného koncepčního pojetí.

Ale David to přesně takhle chtěl. Jak sám dokonce řekl. jedním z nejhorších problémů při vývoji byla skutečnost, že engine mu vylepšoval jeho záměrně archaickou grafiku. Jeho tvůrčí zápal mu vydržel a úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem a vizuální koncept se podařilo udržet. DUSK tak může starším hráčům vrátit nostalgické vzpomínky na minulá léta a hraní s nízkým rozlišením, přitom s excelentní hratelností. Mladší hráči zvyklí na ultra HD rozlišení a miliony polygonů na obrazovce holt zůstanou u svých moderních herních idolů.

Na první pohled tedy může DUSK zejména ty mladší odradit, ale jak se zaberete do hry, odkryje se vám nepřeberná pestrost a odlišný charakter levelů, tak jak postupně procházíte předkládaným příběhem. Děj se odehrává ve venkovském městečku v Pennsylvánii, kde byla odkryta síť tajemných ruin, které jakoby vypadly ze světa H. P. Lovecrafta. Vojenské a vědecké kapacity se snaží rozkrýt záhady monolitů. Většina výzkumného týmu se však stává obětí ďábelských prokletí a katastrof. Výzkumy jsou nakonec ukončeny. Kolem města je vybudována zeď, s cílem oblast izolovat od okolního světa.

Hlavním hrdinou se stává bezejmenný lovec pokladů DuskDude, který slyšel zvěsti o bohatých pokladech skrytých uvnitř města. Chystá se proniknout do jeho útrob, je však zajat místními obyvateli a uvržen do sklepení venkovského statku. Hrdinovi se podaří uniknout ze zajetí a snaží se pokračovat ve svém badatelském úsilí.

První epizoda jménem Foothills se odehrává na tom pravém buranském americkém venkově. Procházíte zprvu exteriérovými lokacemi, aby se vám podařilo dostat přes zeď k průmyslové zóně. Tu zkoumáte v druhé epizodě The Facilities. Zde bojujete v industriálním komplexu, kde vojáci a vědci brání různé okultní přístroje a zařízení. Nakonec se ukáže, že zařízení zpracovává zbytky těl zavražděných lidí.

DuskDude nakonec nachází portál, jenž jej přenese do třetí epizody Thelessles City. Ta se odehrává v alternativní realitě a nacházíme zde různorodá prostředí, včetně imaginárních scén odehrávajících se ve vzpomínkách hlavního protagonisty. Ve finále je pak poražen nejen vlůdce kultu, ale i božská bytost Nyarlathotep.

Prostředí jsou díky příběhu odlišná a různorodá. Level design je nápaditý a ačkoliv byla avizována nelineárnost, levely jsou kompaktní a nejsou příliš rozlehlé. Můžete se vydat alternativními cestami, ale nejedná se o bludiště či složitá pátrání po správné cestě. Občas je třeba pouvažovat o postupu nebo pečlivěji prozkoumat danou oblast a kupříklad rozbít sud nebo pečlivěji hledat tlačítko, ale nehrozí bloudění a pozorné hraní vždy povede k úspěšnému pokračování. Zejména když vás občas hra navede, co máte provést za akci.

V rámci grafických možností hry nacházíme reálné lokace, zejména v první epizodě, kdy převažují venkovské exteriéry. V poslední epizodě DUSK nabízí naproti tomu takřka fantasy scenérie a různé chrámy, také bizarní imaginární oblasti vycházející z fantazií a vizí hlavního hrdiny. Zejména v druhé epizodě mi design nejvíce upomíná starého dobrého Quaka, díky masivním komplexům továren a laboratoří.

V levelech jsou časté nášlapné plošinky, díky kterým DuskDude skáče do nebeských výšin. Vertikální prvky tak designéři hojně využívají při tvorbě map. Nebo se díky skokům můžeme dostat na skrytá místa v levelech nebo najdeme alternativní cest. Mapy mají obvykle klasické schéma - musíme nalézt obvykle 3 klíče, abychom se dostali k definitivnímu východu či portálu, jenž ukončuje úroveň. Jsou zahrnuty hojné secrety, povzbuzující lovecký pud hráče.

Musím zmínit jediný zápor, se kterým jsem měl při hře problém. Tím byly šplhací sekvence, v nichž pomocí časově omezeného power-upu musíte vyšplhat po zdi a dostat se tak z pasti - vysokého sila. Prvek je to originální, cožpak o to, avšak díky mojí chabé prostorové orientaci jsem se trápil a neustále padal. Podobně laděná byla celá úroveň E3M7, kdy se vracíte zpět na farmu a díky powerupu se náhle ocitáte vzhůru nohama. Poletoval jsem nad terénem ve vzduchu jako zběsilý a nevěděl jsem kudy dál. Zde jsem musel nahlédnout na YouTube, co mám vlastně dělat. Ale naštěstí jde o ojedinělý experiment a zbytek levelů má klasický styl.

DUSK má neuvěřitelně dynamický spád a akce je přímo boží. Hned od počátku se zjevují agresivní nepřátelé, vrhající se na vás s jediným cílem - sprovodit vás ze světa. Nezdržuje nás přebíjení nebo omezená nosnost zbraní. Vše je rychlé a plynule odsýpá, odolnost nepřátel je tak akorát, aby vás nezdržovalo jejich dlouhé pižlání a z vaší smrtící střelby máte velice dobrý pocit. Odletující padlá těla nepřátel jako kuželky nebo efektní spršky krve poskytují dokonalou herní satisfakci. Taky díky plošinkám se zpestří bojová vřava a protivníkům padáme z letu přímo za záda nebo je můžeme kropit olovem ze vzduchu. Nechybí ani tužší oponenti a také různí minibossové, objevující se v důležitějších pasážích hry.

Většinu smrtícího arzenálu zpravidla získáme během prvních pár levelů, takže v našem smrtícím rozletu nás rozhodně netrápí nedostatek bojových prostředků. Tato bohatá kolekce zbraní je potřebná díky pozdější možnosti opakovat jednotlivé úrovně od začátku dle vaší libosti. V tomto případě by absence důležitých zbraní mohla podmiňovat nemožnost dokončení mapy.

DUSK poskytuje klasický arzenál jako v tradičních 3D akcích - brokovnice, pistole, samopal, kuši, granátomet či bazooku, odstřelovačku a v poslední epizodě i meč. Kromě úvodní dvojice srpů (kladivo zde chybí) jsou v podstatě všechny zbraně použitelné a střídal jsem je dle dostupnosti munice a typu protivníků po celou hru.

Hernímu zážitku napomáhá dokonalý design nepřátel. Postaví se nám mnoho různých dokonale zpracovaných potvůrek, díky nízkému počtu polygonů jsou dokonale odpuzující a tvůrci se kreativně vyřádili. Potkáme různé mnichy, strašáky, vojáky, hororová monstra nebo dokonce rozzuřeného psa v pojízdné kleci. Druhů nepřátel je docela dost, průběžně se v epizodách potkáváme s novými oponenty a tak nás stále čeká něco nového.

Bossové taky stojí za to. Jednak v průběhu hry narazíte na několik již zmíněných minibossů, kteří dokážou potrápit vaše reflexy, a pak na konci epizody vždy najdete klasické hlavní záporáky. Zejména ten finální je překvapivý a boss fight podstoupíte ve dvou etapách, přičemž u finálního démona musíte přijít na způsob, jak se mu dostat na kobylku.

Dokonalosti dodává DUSKU atmosféra. Ta je dána grafickou stylizací, ale hlavně zejména v poslední epizodě ozvučením hry. Temnému vyznění napomáhají zvuky monster, zejména hláškující mniši, a hluboký hlas promlouvající v některých úsecích hry. Ale nejlepší je soundtrack od mého oblíbence Andrewa Hulshulta. Jeho hudba střídá temné ambientní pasáže s řízným metalovým nářezem v akčnějších okamžicích. Hulshultovy songy plně snesou srovnání s modlou akčních hráčů, hudbou z Doomu od Micka Gordona. Mně soundrack z DUSKu ladil v tomto případě dokonce lépe. Pokud sousedé dovolí, při hře tedy doporučuji volume nastavit výrazně směrem doprava.

Pokud vás omrzí předkládaná kampaň o 30 levelech (plus 3 tajné), tak máte na výběr ještě projít si všechny mapy znovu a doplnit si chybějící secrety či zabité nepřátele. Jako další herní režim najdete Endless mode, v němž se postavíte nekonečným řadám monster s postupně se zvyšující obtížností. A taky nesmí chybět online deathmatch pod názvem DuskWorld. Ten nabídne neuvěřitelně rychlou akci ve stylu Doomu či Quaku. Zkoušel jsem, ale příliš fragů jsem tedy nepobral, jako výhradně single hráč.

DUSK je opravdu excelentním kouskem a pro mě herním zážitkem roku. Pokud si tedy odmyslím své dojmy z hraní modů pro Doom. Mladším hráčům DUSK ukáže, jak se hrály ty staré dobré 3D akce, v nichž rozhodující byla hratelnost a nikoliv grafické zpracování. A starším veteránům pomůže vrátit vzpomínky na minulá léta strávená hraním v nízkém rozlišení s klasickými herními kousky. DUSK má ambice, se mezi herní klasiku definitivně zařadit.

Pro: Rychlá a poctivá akce ze staré školy. Atmosféra a soundtrack. Hardwarová nenáročnost

Proti: Pro některé nehezká grafika. Šplhací sekvence, level E3M7

+22

Master Levels for Doom II

  • PC 60
Kompletní recenze na Leebigh´s Doom Blog

Master Levels jsou bezesporu tím nejhorším, co se podařilo id Software v rámci oficiální linie klasických Doomů zplodit. Obsah tohoto datadisku je přitom zdánlivě atraktivní. Dvacítka nových úrovní (k tomu jedna tajná) z tvůrčí dílny těch nejlepších amatérských designérů zdánlivě svádí za hřích. Vlastníci retail verze navíc dostali k instalačnímu cédéčku bonusový plakát a ještě jedno CD, napěchované celkem 1830 levely staženými z internetu, pod jménem Maximum Doom. Tento materiál není zahrnutý do digitálně distribuovaných verzí datadisku, které jsou jedinou legální cestou, jak si hru v současnosti zakoupit. Majitelé “krabicovky” tedy vlastní cennou raritku.

Můj hlavní problém s Master levely spočívá v tom, že levely netvoří souvislou kampaň, ale jsou spustitelné výhradně jednotlivě pomocí spouštěcího programu. Takže pánové v id Softu svůj produkt po produkční stránce docela odflákli. Nebráním se mapám od amatérských tvůrců v komerčních produktech. Vždyť Ultimate Doom, rozšíření Doomu o jednu novou episodu, také pomáhali vytvořit členové komunity. I Final Doom je výhradní prací bratrů Casaliových a Teamu TNT, známých designérů nekomerční scény.

Ale u Master levelů by určitě byl výsledný dojem daleko lepší, pokud by se pod producentským dohledem dodané mapy sjednotily, seřadily a vyladily v jednotnou kampaň. Dodalo by to výslednému produktu komerčního lesku. Takhle se jeví Master Levels navlas stejně jako sbírka map od Wizard Works a nebo dalších podobně zaměřených vydavatelů, prodávajících kolekce WADů stažených z tehdy omezeně dostupného internetu na cédéčkách. Existují i pokusy sjednotit jednotlivé levely v kampaň, někde mám i jednu staženou, myslím že dokonce z dílny Enkeliho33 alias Matthiase. Ovšem jelikož jsou Master Levels stále komerčním produktem, nemůžu ji přidat do downloadů. Nicméně existuje utilitka, která vám umožní si sestavit z jednotlivých Master levelů vlastní kampaň. Postup popisuje Crash ve svém návodu,

Sestava designérů jednotlivých map je docela hvězdná a id Software měli šťastnou ruku. Asi nejznámější osobností je Tim Willits, který se posléze stal dlouholetým členem studia a dokonce jeho ředitelem. Christen David Klie se zapsal do doomovské historie jako spoluautor Ztracených epizod - Lost Episodes for Doom, a následně pracoval v LucasArts na titulu Outlaws. Tom Mustaine přispěl sice jenom jednou mapou, ale osobností je veskrze známou - vždyť kromě prací na profesionálních konverzích pro Doom 2 Perdition´s Gate a Hell 2 Pay se posléze stal důležitým členem týmu Ritual Entertainment.

Jim Flynn se kromě podílu na Master levelech podílel na jednom z nejznámějších megawadů studia Team TNT - Eternal Doom, a na celé řadě samostatných map. Zemřel roku 2018. Sverre André Kvernmo, známý pod přezdívkou Cranium, vytvořil sérii jednotlivých levelů Cabal a spolupracoval se studii Ion Storm a Xatrix. V Doom designu je občas aktivní doposud. A poslední osobností byl John Anderson alias Dr. Sleep, stojící za sérií Inferno, jejíž některé mapy se staly součástí Master levelů. Také se zapojil do profesionálního herního designu a spolupracoval na tvorbě her Blood, Unreal, Kingpin nebo Daikatana. Jeho hobby bývalo studium děl H. P. Lovecrafta. Také již není mezi námi a odešel v dubnu 2018.

Jak je vidět, členové týmu Master Levels se v herním businessu rozhodně neztratili. Jejich profesionální kvality jsou na projektu vidět a mezi levely není žádný vyloženě slabý. Každý z designérů přinesl svůj vlastní styl, a tak se setkáte s různými přístupy k tvorbě a jednotlivé mapy se hrají odlišně. Celkově jsou mapy spíše menších rozměrů a kompaktní, až na výjimky jako jsou Trapped on Titan nebo Black Tower. Některé jsou lineární, ale u mnohých je třeba postupovat systematicky, aktivovat četné spínače, přijít na kloub puzzlům a dokonce musíte najít tajné lokace, abyste se vůbec dostali dál.

Akce je dynamická a spíše jednodušší na současnou hektickou dobu, žádné slaughter festy vás nečekají, i když některé tužší levely se rozhodně najdou. Z nich bych vyzdvihnul The Express Elevator to Hell, kde sice protivníků není příliš mnoho, ale kombinace stísněných prostor a malého množství munice dělá své.

V designu musím zmínit originální prvky. Kupříkladu opět v mapě The Express Elevator to Hell se k vyvýšenému sektoru dostanete tak, že vás musí zasáhnout zaklínač. V jiné úrovni Vesperas se ke komůrce s klíčem dostanete tak, že projdete po zdi přes jezírko s kyselinou, což by mě opravdu nenapadlo. Tým designérů tedy odvedl solidní práci. Spouštěcí program funguje bez obtíží, i když jsem při hraní dával přednost GZ Doomu.

Tak jak jsem průběžně jednotlivé úrovně procházel, zapisoval jsem si poznámky, které si můžete prostudovat a udělat si podrobnější obrázek. Pokud se elaborátem nechcete prokousávat, schoval jsem je do spoileru.

Attack (ATTACK.WAD)
Tim Willits
Krása symetrie. Komplex budov na základech vodních kanálů s nádvořími kolem, přes 80 nepřátel, jednoduchá a rychlá akce. Až na BFG a motorovou pilu nalezneme všechny zbraně, akce je plynulá bez zdržování a nepřátel není mnoho, máme je čím likvidovat, nábojů dostatečné množství. Pěkně designovaná, ale jinak krátká a jednoduchá mapa.

Black Tower (BLACKTWR,WAD)
Sverre Andre Kvernmo (Cranium)
Rozsáhlý a komplikovaný level nabízející přes 400 protivníků na podkladě složitého designu. Centrálně dominuje černá věž, jež dala mapě jméno a dodává ústřední vizuální motiv. Kolem ní se prostírá exteriérová plocha, po zpřístupnění centra věže postupně procházíme soustavu několika oddělených úseků, do kterých se přenášíme teleporty. Někdy není zcela jasné, co který spínač aktivuje. Musím říci, že mi chvíli trvalo, než jsem přišel na to, kam který teleport vede. I tak klíče a secrety jsem nacházel spíše náhodou. Akce poměrně tuhá hned od začátku, temné úseky byly mnohdy nepřehledné, ale jinak velice solidní a komplexní úroveň.

Bloodsea Keep (BLOODSEA.WAD)
Sverre Andre Kvernmo (Cranium)
Další poněkud obtížnější level, který sice poskytuje jenom 106 nepřátel na UV, ale vynahrazuje si to absencí zbraní, které jsou vesměs ukryty v secretech, a přítomností těžších monster hned na počátku, navíc chaoticky se teleportujících. Takže většinu levelu jsem strávil ve společnosti pistole, brokovnice a pily. Mapa je tvořena hradem ohraničeným žíravým krvavým jezerem a hned na prvním nádvoří se na vás spustí palba z oken. Navíc poletují všude možně ztracené duše a potkáme i několik pain elementálů. Mapa poskytuje zábavný průzkum, v němž docela dost alternativních cest může zůstat skryto, pokud nenajdeme secrety, a ten poslední je poměrně rafinovaně schován. Dobrá práce, pokud budete hrát level opakovaně, bude ještě zábavnější při znalosti správného postupu.

Canyon (CANYON.WAD)
Tim Willits
Canyon je designován v podobném Willitsově stylu jako mapa Attack. Tvoří jej opět relativně uzavřený komplex, v němž tentokrát dominují výrazné výškové přechody. Zkoumáme jednak spodní části mapy, abychom se následně vyhoupli po výtazích směrem nahoru a čistíme tak horní etáže. Mezi výsuvnými plošinami se rovněž přeskakuje z místa na místo. Mapa je jednoduchá, žádný slaughter fest, jen 143 nepřátel s absencí těžších mutantů. Hraje se solidně, jen jsem měl místy problémy s nalezením správné cesty, kdy jsem jeden sektor levelu úplně přehlédl.

The Catwalk (CATWALK.WAD)
Christen David Klie
Poněkud rozporuplná mapa. Pouhých 59 protivníků na Ultra Violence, typický styl Ch.D. Klieho, jenž předváděl v add-onu The Lost Episodes. Centrální částí levelu je dlouhá vyvýšená úzká plošina nad lávovým jezerem, po stranách s impy uzavřenými v klecích, kteří po vás pálí své firebally. Připomíná to opravdu přehlídkové molo, jak zní překlad názvu mapy. Jakmile po plošince přeběhnete, není návratu zpět, jelikož se cesta postupně ponoří do lávy, což dělá likvidaci impů poněkud obtížnějším. Jinak je průzkum levelu zajímavý s hojností tlačítek, nenáročnými souboji a bohužel zdržujícími schodišti s výsuvnými stupni, což je taky Klieho trademark vídaný v jeho mapách. Secrety najdete až na úplný závěr a obsahují docela dost powerupů a zbraní. Ovšem vzhledem k tomu, že je mapa jenom solitární, jsou zhola zbytečné.

The Combine (COMBINE.WAD)
Christen David Klie
Další z jednodušších úrovní, která by se ideálně vyjímala někde v úvodu potenciáního megawadu. Hned v úvodu vám zazní zvuk secretu, jinak další tajemství level neskrývá a nechápu, proč je hráč odměněn pouze za to, že vlastně spustil hru. Design je laděn v tech based stylu s několika úseky s lávou, Klie připravil docela dost dveří, které je nutno prošmejdit, stejně tak všechny tři klíče. Design je střídmý bez detailů, dnešní mapy by určitě byly vyšperkovány doplňky a zkrášlujícími prvky daleko více. Hratelnost je rychlá bez zdržování, “potěší” zraňující nástraha po sebrání plazmové pušky, ale v zásadě tato zbraň není potřeba. Mapa je průměrná bez pozoruhodností, ale hrála se solidně.

The Fistula (FISTULA.WAD)
Christen David Klie
Třetí mapa v řadě od Ch. K. Klieho je povedeným kouskem. Disponuje poněkud větším počtem nepřátel a má zajímavý design, který má spád a akční rytmus, což je dáno zejména větším počtem protivníků ve skupinkách. Design je nelineární, hned od počátku máte možnost putovat na více stran, ovšem příděl prasat vás stejně nasměruje do bezpečnějších dveří, kde si nasbíráte potřebnou munici do brokovnice. Nechybí výtah s více možnostmi postupu, postupně si explorací rozkrýváte mozaiku levelu, aby vám vše postupně zapadlo do jednoho celku. Nechybí teleporty a smrtící jezírko s kyselinou, ze kterého se bohužel nedá dostat, což je znakem dobového devadesátkového designu. Munice je dost, stejně tak je relativně pohodová i obtížnost. Zdařilá práce.

The Garrison (GARRISON.WAD)
Christen David Klie
Na první dojem jsem si říkal, že bude mapa nejlepším z Klieho seriálu levelů pro Master Levels. Otevřená prostranství s nepřáteli, bohatá akce, výrazně navýšená obtížnost, kamenné textury. Nicméně posléze po vystřílení osazenstva prostorných dvorů se objevily puzzle a tempo se zpomalilo. První dva klíče se mi podařilo pomocí teleportů najít relativně hladce, avšak ten poslední žlutý byl tužším oříškem. Tvůrce trochu zmátl hráče a zatímco jsem několikrát zmateně pobíhal a hledal další teleport, tak stačilo vylézt na zábradlí, na klíč skočit shora a bylo vymalováno. Secrety jsem našel až za pomoci zpřístupnění mapy cheatem. I tak jsem se na dva z nich vůbec regulérně nedostal. Překvapením byla schovaná spousta impů uvnitř jednoho ze secretů, ale střeliva do plazmovky a taky BFG jsem měl dostatek. Ve finále jsem byl s levelem spokojen, až na menší rozladění z nenalezení secretů.

Geryon: 6th Canto of INFERNO (GERYON.WAD)
John W. Anderson (Dr Sleep)
Dr. Sleep nám přináší na osmém slotu velice zajímavý a dobře hratelný kousek s rozmanitým členěním a pestrou skladbou jednotlivých sektorů, na které je mapa rozdělena. Najdete jak uzavřenější oblasti, tak i prostorné exteriérové části. Je třeba pečlivé pátrání, protože teleporty přesouvající vás na jinak nepřístupné oblasti jsou schovány v rozích a výklencích. Na pozadí základních vojáků a impů se občas objevují i těžší protivníci včetně zaklínače, ale obtížnost není přehnaná. Opět jsem nenašel žádné secrety, jen s pomocí cheatu. Zajímavostí je, že některé oblasti, jež autor považuje za regulérní část levelu, by v jiných mapách určitě byly hodnoceny jako secrety. Dobrá práce.

Titan Manor (MANOR.WAD)
Jim Flynn
Velice zajímavá, i když poněkud frustrující mapa, vhodná zejména pro fanoušky explorace. Ocitneme se ve starobylém honosném sídle, ohraničeném vodním příkopem. Okolí budovy je hojně zaplněno nepřáteli, kteří na vás pálí ze všech možných stran. Je lepší uchýlit se do ústraní a začít s průzkumem, který je notně komplikován. Akce je vyvážená, přívaly celkem 133 protivníků až na úvodní skrumáž příliš neobtěžují. Flynn připravil hráči řadu zákysů, pro postup úrovní musíte bezpodmínečně najít secrety, což je mnohem obtížnější než u předchozí mapy. Mnohdy jsem se až divil, co za nástrahy autor vymyslel. Musel jsem dokonce použít návod, abych se posunul dále. Můžete najít celkem tři klíče, ale k opuštění levelu potřebujete jenom dva. Velice originální mapa a perfektní autorovy designérské nápady.


Mephisto´s Maosoleum (MEPHISTO.WAD)
Sverre Andre Kvernmo (Cranium)
Začíná opět přituhovat. Cranium nám připravil zajímavou, ale na konci velice špatně hratelnou a tuhou mapu. Mephisto se s vámi nemazlí a základní vojáčci se v levelu ani nevyskytují. Poté, co si sjednáte pořádek na venkovním prostranství, musíte najít poněkud záludně schovaný teleport, který vás přenese dovnitř vlastního mauzolea, v němž na vás zhlíží čtveřice Ikon hříchu - Icon of Sin, v symetrické aréně, ve které se pohybujete nad čtyřmi kyselinovými jezírky.
Mephisto´s Maosoleum se nachází na sedmé pozici, takže musíte v místech démonických mozků Ikon zničit několik obtížně trefitelných mancubusů a poté se vám zpřístupní průchod směrem ven. Na nádvoří opět potkáte další várku nepřátel a za pomoci červeného klíče najdete jiný přístup do vyšších etáží budovy a seberete modrý klíč. Ten vám otevře bránu k poslednímu výtahu a ocitnete se tváří v tvář opravdovému finálnímu bossovi.
Zatímco doposud akce byla sice tuhá, ale zvládnutelná, zde se přímo proti vám v malé komůrce postaví dva naštvaní Baroni a navíc se pak přímo k vám začnou teleportovat nepřátelé. Tato situace je poněkud nefér a ačkoliv máte 200 zdraví, nemusíte boje zvládnout. Klíčové je najít secret s nesmrtelností a takto chráněn vstoupit do výtahu a poté rychle vystřelit Romerovi mozek z hlavy. K čemuž se mi na konci nedostávalo raket, takže se vyplatí jimi neplýtvat. Závěr byl tedy docela zklamáním z jinak pěkně designovaného levelu. Rovněž skladba nepřátel mohla být pestřejší, vlny nepřátel jsou vždy stejného typu, s výjimkou závěrečné bitvy. Ale mapa by krásně seděla jako závěrečná, pokud by tedy id Soft sestavil souvislou kampaň.

Minos' Judgement: 4th Canto of INFERNO (MINOS.WAD)
John W. Anderson (Dr Sleep)
Nespokojenost z předchozího levelu byla zažehnána a Dr. Sleep nás v žádném případě nenechá usnout v tomto vynikajícím tech based komplexu. Ba naopak, akce je dávkována od prvního okamžiku, střídají se nejen základní protivníci, ale i ti těžší ve vyváženém poměru, aniž by vyvolali nadměrnou frustraci z přestřelené obtížnosti.
Komplex nabízí četné alternativní cesty, komplikovanou strukturu a širokou škálu různých typů prostor, od širokých prostranství po úzké podzemní chodby. Navíc se mi podařilo nalézt všechny secrety, takže mi mapa poskytla kompletní satisfakci. Perfektní level a akční zážitek.

Nessus: 5th Canto of INFERNO (NESSUS.WAD)
John W. Anderson (Dr Sleep)
Další akčně zaměřená mapa, jež je tvořena centrálně umístěným symetrickým komplexem ohraničeným venkovním prostranstvím, přičemž centrální budovu můžeme oběhnout chodbou kolem. Opět si neodpočineme od bojové vřavy, nepřátelé jsou všude kolem, navíc rozestavění v oknech a výklencích, a mají dokonalou palebnou možnost nás poškodit. Takže nevyhnutelně nastane vřava s rychlým sprintováním mezi protivníky a snahou o eliminaci protivných kulometčíků, hochů s brokovnicemi a revenantů. Nejlepším postupem je vyčistit centrální budovu a napakovat se zbraněmi, pak je likvidace zbylého osazenstva jednodušší. Nicméně máte možnost dát se vícero cestami, volba optimálního postupu je čistě na vás. Mapa zahrnuje jeden secret, BFG se dá sice vzít, ale secret získáte patrně díky bugu až výskokem na plošinku. Mapa je poměrně krátká, ale plná zábavy a intenzivní akce.

Paradox (PARADOX.WAD)
Tom Mustaine
Podobně zaměřený level jako Nessus, ale daleko intenzivnější a obtížnější. Pobíháte ve venkovních prostorách po hradu a nádvořích, čelíte permanentním útokům protivníků, což je pro vás ztíženo neustálou palbou revenantů ze strážních věží. Design je jednoduchý a čistý, přitom zábavný, a najít exit není úplně jednoduché. Po zpřístupnění centrální věžičky najdete tři teleporty, jejichž prostřednictvím se dostáváte do strážních věží, kde se vám dostane přídělu teleportujících se protivníků a můžete si s chutí zaboxovat po sebrání berserku. Až najdete všechny klíče, dostanete se konečně k východu. Vyzdvihuji elegantně řešené secrety, které se mi podařilo nalézt všechny.

Subspace (SUBSPACE.WAD)
Christen David Klie
Mapa je rozsahem relativně menší, a ačkoliv protivníci vám mohou notně zatopit, level je spíše zaměřený na exploraci. Hned na úvod se můžete zaseknout, než vás napadne použít spoušť vaší zbraně, abyste se dostali dál. Pak se postupně probíjíte dvěma směry z centrální komnaty. Design je poměrně matoucí, dveře mnohde nejsou vyznačeny a otevírají se průchodem přes nášlapné triggery. Musíte najít všechny klíče, což není úplně jednoduché. Autorovi se mě podařilo dokonale zmátnout, než se mi podařilo najít řešení k ukončení mapy.

Subterra (SUBTERRA.WAD)
Christen David Klie
Jakkoliv jsou mapy od Ch. D. Klieho většinou poměrně snadné, zde se designér vzmužil a Subterra je tuhá jako ďas, zejména v úvodu. Pocítíte nedostatek střeliva, nálož těžších nepřátel, rychlou akci a navíc nástrahy prostředí v podobě kyseliny. Musíte být neustále ve střehu a postupně se prokousáte poměrně komplikovanou strukturou mapy imitující podzemní prostory, s častým využitím spínačů a teleportů. Navíc v závěru s hojností nebezpečné kyseliny. Mapa je plná nepřátel, a to nejen těch základních. Bohužel design trochu sráží místa, odkud se nedá dostat a bídně hynete v kyselinové lázni. A secretů mohlo být taky více než jeden, navíc zdravíčko se nabízí jak na stříbrném podnose a postačí vaše skokanská šikovnost.

The Express Elevator to Hell (TEETH.WAD)
Sverre Andre Kvernmo (Cranium)
Velice zajímavý a poměrně náročný level. Ocitnete se ve výtahu, z něhož vede celkem osm očíslovaných východů. Vaším úkolem je postupně prozkoumat a probádat jednotlivá zákoutí a najít poměrně složitou a nelineární cestu k východu, což vyžaduje opakované průzkumy a pojíždění výtahem. A přináší to určitý stereotyp. K tomu navíc tuhé souboje s protivníky, provázené nouzí o munici. Ta je sice ve zdánlivě hojném množství ve výtahu, ale při manévrování při soubojích s protivníky si ji postupně neúmyslně posbíráte. Naštěstí jsem se střelivem vyšel. Prostory jednotlivých zákoutí mapy jsou poměrně stísněné, což činí souboje s mutanty ještě obtížnější. Průzkum byl odměněn ziskem všech secretů a ten poslední je velmi originální - k vyvýšenému výklenku vedoucímu ke žlutému klíči se dostanete až po útoku zaklínače, který vás vyhodí nahoru. Úroveň obsahuje i východ do tajného levelu. A ten taky stojí za to. Musíte se postavit útoku asi 35 cyberdémonů, a záleží pouze na vašem důvtipu, abyste se jim dostali na kobylku. Zdá se to zprvu nemožné, ale i s pistol startem je toto zdánlivé martyrium zvladatelné.

Trapped on Titan (TTRAP.WAD)
Jim Flynn
Oproti relativně menším předchozím úrovním je tento level asi nejrozsáhlejší z celého kompletu Master levelů. A jedná se o velmi povedenou úroveň plnou spletitých cest, tuhých bojů a nástrah, ale také zajímavých secretů. Vydáváte se postupně celkem na tři strany a postupně rozplétáte řetězec tří sektorů, v nichž většinou dominují prostornější oblasti, v nichž máte většinou dostatek prostoru k manévrování. Akce je hektická, v podstatě ihned od první sekundy, kdy na vás spustí palbu kulometčíci, přívaly nepřátel neustávají, ba naopak, což je typické spíše pro dnešní aktuální projekty. Navíc musíte zapojit mozek, abyste postoupili dále. Úroveň je pestrá a jednotlivé sektory jsou odlišně vizuálně zpracovány, a herní náplň neomrzí. Trapped on Titan patří rozhodně mezi nejpovedenější kousky datadisku.

Vesperas: 7th Canto of INFERNO (VESPERAS.WAD)
John W. Anderson (aka Dr Sleep)
Vesperas mě docela potrápil, nikoliv obtížností, ale totálním zákysem, kdy jsem opravdu nevěděl kudy dál. Mapa je tvořena centrální komůrkou s východem, odkud se dostanete na venkovní nádvoří. Musíte proniknout třemi dveřmi do dalších budov ohraničujících centrální prostranství. Design je zajímavý s důrazem na exploraci, čelíte soustavě výtahů, v nichž nikdy nevíte, co vás čeká v nižším patře, časté jsou pasti, které vás obdaří mutanty po sebrání zbraně, akce je po stránce obtížnosti intenzivní, ale vyvážená, mapa je zábavná a dobře se hraje. Jako odměnu za vaši snahu vás na konci čeká cyberdémon, naštěstí s nesmrtelností poblíž, jež vám poslední obtížnější souboj ulehčí. Jak jsem napsal v úvodu, chození po zdi nad kyselinou k výklenku s klíčem jsem opravdu nečekal a řešení jsem si musel najít na You Tube.

Virgil's Lead: 3rd Canto of INFERNO (VIRGIL.WAD)
John W. Anderson (aka Dr Sleep)
Poslední mapa je kratší a poměrně jednoduchá, oplývá množstvím spínačů, relativně jednodušší strukturou, ale povedenou architekturou. Zahrnuje dvě symetrické oblasti, uzavřenější i exteriérové lokace. Tentokrát jsem zakysl mezi čtyřmi spínači, a nemohl jsem otevřít dveře vedoucí ven, ale naštěstí jsem na řešení přišel i bez pomoci návodu. Mapa je důstojným rozloučením s jediným komerčním rozšířením pro Doom II.


Master Levels for Doom II jsou tedy značně rozporuplným projektem. Přináší zajímavé mapy a četné originální a neviděné designérské nápady, za což autoři zaslouží pochvalu. Ale pro mě po dohrání stále zůstává na jazyku jakási pachuť a pocit nedostatečně odvedené a odfláknuté produkční práce ze strany id Software.

Pro: Kvalitní sada levelů od osvědčených designérů. Propracované a kvalitní mapy. Mnohé originální nápady v designu.

Proti: Absence jednotné kampaně - levely spouštíte po jednom. Žádná nová grafika či soundtrack.

+27