Tak se stalo, že o letošních prázdninách jsem strávil ve vlaku z Prahy na Valachy a zpět nemálo času. Internetové připojení nestálé, švitořící táborníci rozjívení a hodina příliš brzká na pivo z minibaru. Tu mi přišlo vhod, že kdysi dávno kdosi neznámý, kdesi na jakési^^ databázi nadhodil, že tahle hra je ke stažení zdarma. A od té doby odpočívala na mém tabletu. Až doteď.

Jaká je? Inu … dobová. Má to, co by se dalo nazvat dobový (čti dobu vzniku) antický (čti zasazení) vibe (čti ostatní podobné hry), jednoduchá hratelnost a snadná ovladatelnost na dotykové obrazovce. První levely mě zaháčkovaly a já se snažil je plnit nejen na zkrácený časový limit, ale i s bonusovými úkoly. Jenže to mě brzo přešlo. Čas totiž nelze zrychlit, a pokud tedy zjistíte, že nějaká strategie nefunguje (a že často to zjistíte třeba po 15 minutách), pak musíte celý scénář opakovat od začátku. A to se rychle omrzí. Vyloženě pak naštve, pokud vám chybí do splnění vítězných podmínek pár sekund, ale limit neúprosně vypršel. Zkrátka musíte si těch 15 minut zopakovat a přestat ztrácet drobné vteřinky vlastní neefektivitou. A dohrát celou kampaň? Jen málokterý z 24 scénářů přichází s něčím novým, co přeruší stereotypní hratelnost. A obcházet to tvorbou vlastního scénáře?
Jde to, ale upřímně - proč?

Zkrátka – pokud chcete příjemnou hru vyvolávající pocity jako u starých dobrých budovatelských strategií, ale jste připraveni na mnohem víc svázanou hratelnost a časové limity - určitě stojí za vyzkoušení. Ale žádné velké hraní nečekejte. Je to hlavně time a resource management. A toho máme, přijde mi, dost i v osobním životě.

Při vší úctě k autorovi, ANI ZA MĚ SE tohle opravdu nepovedlo. MĚ TEDA DOCELA VADÍ, že hra vypadá graficky hůře než originál z roku 1993 (ONA BY VYPADALA HŮŘ I NEŽ DALEKO STARŠÍ HRY, KDYBY TEHDY EXISTOVALY TAK ŠÍLENÉ BARVY). ALE CO BY ČLOVĚK CHTĚL OD freeware hry Z ROKU 2018. (NEJDE TO TEDY SVÉST NA PSYCHOZU Z COVID KARANTÉNY).  

Co hru zabíjí jsou VLASTNĚ VŠECHNA nepochopitelná designérská rozhodnutí. Za prvé, vláček vám roste neustále a … (edit. zkráceno) …za chvíli byste se svou délkou měli problém i na transsibiřské magistrále. A AŽ NA JEDEN LEVEL TO NENÍ KVŮLI OTRAVNÝM DRONŮM.  

Za druhé, nevidíte celou arénu, ve které máte sebrat potřebné bodíky. POTŘEBNÉ PODTRHÁVÁM, PROTOŽE NE VŽDY JE MUSÍTE POSBÍRAT VŠECHNY. ČASTO VLASTNĚ ANI NEMŮŽETE. Vidíte jen obrazovku o rozloze cca 10x10 čtverců, přičemž celé kolo může mít rozlohu např. 20x20, NEBÁL BYCH SE ŘÍCT ŽE I 30x20 A VÍC. Správně - takže si předem nemůžete rozmyslet, kam jet, jak se natočit a jak to udělat, abyste do sebe nenarazili. … (edit. zkráceno), jedete zkrátka na první dobrou. A PROTO DRUHÝ A DALŠÍ (NAŠTĚSTÍ JEN 12) LEVELY PROSTĚ NA PRVNÍ DOBROU NEZVLÁDNETE. POKUD TEDY NEZVLÁDÁTE TIPOVAT JACKPOT SPORTKY 2X TÝDNĚ. 

PŘES VYPSANÉ důvody se mi podařilo dostat přes VŠECHNY levely(!). ... (edit. zkráceno) už v prvním levelu jsou úzké cestičky, (PLATÍ PRO SKORO VŠECHNY LEVELY)… (edit. kráceno). Takže se z příjemné logické arkádovky stává frustrující adrenalinová jízda, kdy vůbec netušíte, kam máte jet a ve které další vteřině si sami zablokujete cestu. PODEPISUJU A 2X SOUHLASNĚ PODTRHÁVÁM (!!)  

Jediné co mi tahle hra přinesla je obdiv od John Mirra. Věty, které nejsou verzálkami jsou jeho, protože ač viděl jen zlomek hry, skvěle ji vystihl a proto mu patří zase můj obdiv :)

K českým hrám jsem byl odjakživa skeptický. S čestnými výjimkami her od studií Wube Software, Charles Games a Amanita Design to jen málokdy stálo za to. A to jsem zkusil hrát i na DH opěvované legendy. Ale …no, ne. Prostě si to nesedlo. Možná je to pověstným specifickým vkusem českých zákazníků, možná tím, že z ciziny k nám jen málokdy doputují ony pověstné „skvosty“, u kterých nadšení tvůrců dalece převyšuje jejich schopnosti. Ale stejně jako Polívka v Pelíškách, i já si vždycky raději vyberu ze dvou stejných krabiček se hrami tu z ciziny.  

Ale letos padla kosa na kámen :) Zkrátka, dostali jsme za úkol odehrát hru z dabingem!!!  -  což je pro mě něco jako porno, resp. příběh, v Doomu. Věděl jsem, že to nemůže dopadnout dobře. A když jsem se díval, co všechno má CZ dabing (jak rád bych použil HoI IV, jenže těch pár českých jednotek to nevytrhne!), pochopil jsem, že je lepší zatnout zuby a odehrát něco z našich luhů a hájů.

Bohužel jsem zase jednou měl pravdu. Což obecně zdůrazňuji rád, ale tentokrát to pro mě reprezentuje jen asi hodinu a půl mého života, kterou jsem mohl využít smysluplněji – zkoušeli jste někdy sledovat, jak klíčí hrášek?

Hra je to totiž plytká. Což naznačuje již PDF s manuálem. A jakkoliv se vývojáři snaží na  klasickou „21“ naroubovat i na nějaký příběh a trochu ozvláštnit pravidla – čti zkusit rozbít fungující koncept – je to marné, je to marné, je to marné.  Ovládání je nepohodlné a neintuitivní, namluvené intro a outro má hloubku a atmosféru jen díky černé obrazovce, která v tu chvíli na mě svítila a jediná pozitivní věc je krátká hudební smyčka, která je chytlavá… do asi čtvrtého opakování.

Pro hry na SNES mám slabost. A není se čemu divit. Byla to vlastně první velká domácí konzole, na které jsem, díky kamarádově tetě z Anglie, hrál. Nepřekvapí tak, že tenhle díl Classicvanií hodnotím nejlíp. Nejen kvůli nostalgii – silnější konzole dovolila ještě lepší scenérie, propracovanější efekty a na obrazovce se stále něco děje... Využití duchů, v dutinách schovaní nepřátelé, tekoucí voda. Těch příkladů jsou mraky.

Hlavním plusem je však MNOHEM rozumnější ovládání – ostatně klidně si dejte můj rant na Castlevanii 1. Mnohem rozumnější neznamená bezchybné. A tak i v této konzolové generaci u mě vítězí (Super) Metroid. Máchat bičem více směry dává zapomenout na hrůzné časování výskoku a úderu, k tomu dojezd spiritu a promáchnutí biče jako stylovka. Za mě palec nahoru. Ale plynulejší a mnohem lépe kontrolovatelný je hlavně pohyb.  Ostatně, nejvíc jsem si užil stage 4 a 6, založené právě na pohybu a hbitosti. Tam mě zároveň hra i nejvíc pozlobila. Mizející plošinky na konci stage 6 se úplně nekamarádí se Switchem či MiniSNES a jejich překonání vyžaduje spamovat tlačítko pro skok ještě dlouho předtím, než na plošinku dopadnete… bez možností uložení se bojím, že tam skáču dodnes.

Osobně jsem si užil i množství pestrých mini-bossů a celý nápad podhradí, které je třeba překonat abychom se octli ve starém známém hradě zaslouží smeknutí. A že někdo může hru označit za snazší? To je už samotná možnost ukládání, a stejně ji většina současných hráčů využije. Tak proč si na něco hrát. Vlastně nevidím žádný důvod, proč bych doporučit na seznámení se sérií jiný, než tento díl.

Anniversary Collection mi na Switchi ležela dlouho – rok, spíš dva.  Dokonce jsem první díl zvažoval do loňské Herní výzvy. Nakonec však dostal přednost první Metroid. Že šlo o šťastnou volbu se ukázalo, když pánové oznámil námět prvního letošního Retro Klubu.  A že šlo o volbu šťastnou dvojnásob bylo jasné brzy po rozehrání téhle hry. Ač hry vyšly v rozestupu necelých 2 měsíců, nechápu rozdílnost ovládání. Tam kde u Metroidu mám pocit, že jsem pánem situace a pohyb, či náročnější akrobacie byla výzvou ale ne překážkou, tam mi výlet na hrad páně Drákulův připadá jako tahovka. Jakékoliv stisknutí klávesy tu totiž znamená, že s dalším rozhodnutím si můžu dát na čas, zatímco budete sledovat dokončení animace. Stejně tak hitboxy nejsou úplně jasné a některé skoky jsou díky tomu opravdu výzvou. Jak ale ukazuje Metroid, nebo třeba Mario, nejde o dobové/hardwarové omezení ale o neochotu (nebo neschopnost?) vývojářů se s tímhle problémem popasovat. A o fungování, reps. nefungování, schodišť ani nemluvě. Když jsem hru zkusil po dohrání projít na MiniNES – dál než do 7 levelu jsem se i se znalostí hry nedostal.

Kde hra naopak exceluje je vizuál. Prostředí i nepřátelé jsou nápadití a některé scenérie jsou dechberoucí! Totéž by se snad dalo říci i o hudební složce, jakkoliv jsem dalek posuzovat část her, která mě naprosto míjí. Pro mě je zásadní hratelnost, a tady bohužel první Castlevania pokulhává. Nemůžu ji tedy doporučit, a pokud přece jen chcete vyzkoušet některou z Classicvanií, skočte rovnou na čtyřku. O příběh ochuzeni nebudete a dostanete navíc i túru k hradu ;)

Takhle se to dělá! A je jedno že gotickou temnotu vystřídaly hravé a pestré barvy. Základ zůstává stejný. A často nejen základ – některé úseky mi přišly víc než povědomé, a tak hru vnímám spíše jako poctu než parodii na první dobrou.
Často se dočtete, že jde o hru pro děti, že je jednoduchá atd. A může to tak být, ale za mě tak působí hlavně díky skvělému a citlivému ovládání. Mám tu totiž pocit, že hlavního hrdinu opravdu kontroluji a nečekám věčnost, než doběhne animace. Odpadá tak ona chvíle, kdy už dávno víte, že vás vaše rozhodnutí bude stát životy, ale ...až tak za půl vteřiny.
Co hře vytknout lze je délka – pokud plošinovky hrajete pravidelně, tak ji klidně sfouknete za večer – a občas jednodušší bosové. Ale i tady platí, že na zkušenostech záleží. Dovedu si představit, že nováčky žánru potrápí, zatímco harcovníci dávno ví, jakou že strategii je třeba zvolit. Osobně jsem se bavil. Je to svižné, je to veselé a máte pocit, že se, obzvláště v pohybujících se pasážích, musíte snažit. Jen ty minihry šly trochu mimo mě…

Spíš než o hru, jde o relaxační zážitek. Hádanky nejsou nijak obtížné a všechno probíhá v poklidném tempu. Na mě ze začátku možná až příliš poklidném, ale netrvalo dlouho a atmosféře jsem propadl. A teď si tempo hry nemůžu vynachválit. Atmosféru navíc umocňuje nádherná hudba. Jistě, hudebně jsem analfabet, ale několikrát mě přepadl pocit, jako kdybych sledoval film Karla Zemana. Hudba jako by rušila, ale zároveň dokonale doplňovala děj. A pak je tu kresbu. Je vidět, že autor je hlavně (vystudovaný) malíř a ilustrátor – a do své práce dává kus sebe. Jen mi osobně úplně nesedly postavy, ale možná je jejich trochu odlišný styl nutnou úlitbou animaci.

Ač jde o herní jednohubku, ducha Vánoc obsahuje mírou vrchovatou. Navrch je vše posypáno pořádnou vrstvou megaroztomilosti.  A navíc – každá kapitola, většinou jen jediná obrazovka, pak obsahuje malý tematický easter (tady spíš christmas) egg.
S mírným opožděním: Šťastné a Veselé každému z vás!

Přesně takhle měla vypadat hlavni hra! Sevřenější lokace, svět, který budí dojem, že má vnitřní logiku. Celkově mám pocit, že omezení autorům jednoznačně prospěla.
Oproti původní hře jsem si užíval bloumání po světě a objevování skrytých zákoutí. Teda, bych si užíval, kdyby mě nechytl příběh. Jasně, byl predikovatelný. Jasně, nechybělo morální poučení. Ale bylo zakomponováno citlivě a stejně tak balonková minihra. Nemám potřebu se k ní vracet, ale příběhově jsem si ji užil a pár kol odehrál i navíc. Za mě DLC příběhově obstálo a víc netřeba.
Další várka pokémonů? Opět spokojenost. Ve hře se objevili někteří mí oblíbenci - Golem, Trevenant ale hlavně další želvička do teamu!!! Torterra <3 A evoluce Dipplin je prostě cool. Takže kompletace pokédexu byla povinnost, ale vůbec ne nepříjemná.
A délka? Jistě, není to DLC na 100 hodin, ani na 50. Vlastně spíš tak na 5. Ale to stačím. Vždycky budu radši za krátkou, ale smysluplnou jízdu. Utopit stovky hodin v pokémonech totiž zvládnu i sám, jen je mít. 
Snad jediná výhradu mám k hoře uprostřed mapy. Chápu, že ogr asi nikde jinde než na hoře žít nemůže (ale jak rád bych si užil nějakou pěknou rovnou, třeba písečnou, mapu). Zkrátka, proč, proč je zase kopec uprostřed? 

Celkově ale hodnotím DLC výš než základní hru (a logicky, tohle bylo jako by autoři reagovali na mé výhrady). …a hned jak opadne začátkolednový frmol, s chutí se pustím do Indigo Disku :)

Hra, která definuje svůj žánr nebude asi jen tak obyčejný kousek. Všichni si pamatujeme Doom, všichni jsme minimálně slyšeli o DotA. Mezi tyhle kousky se zapsal i Metroid (pravda svůj podíl má i Castlevania). Stojí však i dnes za zkoušku? Není lepší šáhnout po jiném, možná novějším, díle?

Nejsem úplně typický hráč, starší kousky hraju pravidelně a pixelart mě vůbec neodrazuje. Navíc, první Metroid má tolik předností, že grafika je mezi nimi až na úplně posledním místě. Tedy pokud nehrajete kvůli závěrečné scéně ;) Co je ale na místě prvním? Za mě jednoznačně design. Přesto, že mapa má k přehlednosti daleko, stačí několik průchodů a naučíte se vnímat malé rozdíly mezi oblastmi. Pochopíte, že ztratit se je snadné jen pro nováčka. Postupně objevíte lokace tajných místností, lokace powerupů. Můžete šáhnout po mapě na netu, ale pokud máte čas a možnost, začněte jen s mapou z manuálu.
Stejně tak minibossové. Formálně je potřebujete porazit k získání přístupu k závěrečnému souboji, ale to se snad každý brzy naučíte obcházet. Ale pokud se hrou teprve začínáte, rozhodně se vyplatí je párkrát absolvovat. A nejen kvůli slušné porci HPček a Raket. Dovednosti z jejich porážky zužitkujete i v boji s Mother Brain. Zkratka někdo u téhle hry přemýšlel. A pak samozřejmě ikoničtí nepřátelé v čele s titulárními metroidy (resp. jejich larvami). Zkrátka radost pohledět.
Navíc – hra má jak skvěle zvládnutý a přesný pohyb, responzivní střelbu a k tomu jasná pravidla, která jde snadno odvodit. Takže pokud máte aspoň trochu rádi žánr a nebojíte se starší ale stále slušné grafiky, dejte Metroidu šanci!!  

Osobně jsem Metroid několikrát dohrál na Switchi a závěrečný run si dal na MiniNES. A podobnou cestu můžu jen doporučit. Na Switchi je díky možnosti rewind snadné si nepovedenou situaci vyzkoušet znovu a znovu, dokud nepochopíte, kde děláte chybu. A časem, u mě už u prvního průchodu, zjistíte, že hru znáte a rewind využíváte min a min. A logicky si zkusíte zahrát hru bez něj a bez ukládání…tak jako hráli hru její první hráči.  Najednou je pocit bezpečí ten tam. Každý risk si dvakrát rozmyslíte, každou chybu si budete muset odfarmit. Já pro co největší autenticitu přešel na MiniNES a nelituju. Paradoxně, dík tomu, že se snáz přepíná mezi klasickou zbraní a raketou, mi přišel finální souboj snazší než na Switchi. A dokonce jsem to dotáhl na druhý nejlepší konec.

V roce, kdy se zástupům hráčů splnil sen a kdy vyšlo Diablo 4, jsem já dohrál Torchlight 2. Hru, která už dávno není ani posledním dílem série. Ale taky hru kde nelituju ani minuty, kterou jsem s ní strávil. Na rozdíl od D4, kterému jsem věnoval asi tak 5 hodin a stačilo. Jistě, rok vydání je znát a drobných zlepšováků tu spousta chybí. Jenže stále je to Torchlight, série, která se toho nebojí a dělá věci jinak. Zároveň, tady musím druhému dílu vytknout drobný úkrok. Namísto jednoho velkého dungeonu prvního dílu, projdete lesem, mrazivou krajinou i pouští (a samozřejmě nebudou chybět bažiny)… kde já jej tohle už viděl … A výhrady, že je hra moc barevná? Tenhle argument slyším hlavně od hráčů, kteří adoruji D2.  A ruku na srdce, tam se, snad kromě prvního aktu, barvičkami nešetřilo. Mě osobně stylizace nevadila a docela připomínala Warcraft 3/WoWko.

Co si ale budem, základem aRpg je hlavně loot a jeho uvážené dávkování. Jistě, příběh má tahle hra taky. A myslím, že jsem zahlédl i nějaké postavy a pokud jsem si dobře vzpomínám má i  záporáka. Ale o to tu přece nejde! Tak pěkně zpět k lootu. Ten se T2 daří! Od začátku jsem měl pocit, že výbava je jen o trošku slabší než bych si představoval a situace „splním ještě tenhle vedlejší úkol“ nebo „klíč, k téhle zářící truhle přece nemůže být daleko“ až po „hmm miniboss … leeeroyyyy" byly častější než jsem si před rozehráním myslel. Hra zkrátka funguje. Alespoň na mě.

Tak či onak, T2 stojí za vyzkoušení i dnes. Ostatně se zdá, že komunita kolem hry stále funguje (kdo ví, jak dlouho to ještě bude platit o D4?) a tuna nejrůznějších modů zaručuje, že si každý může najít ve hře to svoje. A navíc, s hodně příjemnou cenovkou, takže proč neobdarovat i nejbližší a nedat si menší co-op?

Ještě švihlejší variace králíků, notně rozšířená plejáda postav a navrch několik širých, rozmanitých planet. A samozřejmě stále skvělé taktické bitvy a mile klasický Mário příběh.  

Pokud máte pocit, že tyhle věty neměly být liebesbriefem, vyznáním nehynoucího nadšení a nominací mé letošní GOTY, pak máte pravdu.  
I když je všechno lepší a všeho je víc, někde ve vývoji se zapomnělo na krásu jednoduchosti.

Namísto přehledných a easter eggy naplněných map prvního dílu, tu máme bludiště. Bludiště, která díky neustálému hemžení sice působí živoucím dojmem, ale snad nikdy mě nedonutily se kochat výhledem, udělat si screenshot. Stejně tak pool postav.
Řady veteránů rozšířili nováčkové (tady jednoznačně palec nahoru za vývoj postavy Rabbid Rosalindy) a občas se tu a tam našlo místo pro nějaké to cameo. Avšak něco je špatně, pokud autoři došli k závěru, že je třeba hráče nutit občas použít konkrétní postavy (a ne, ne ní to ani nezbytné pro příběh) . Na druhou stranu musím upřímně pochválit pestrost a nápaditost schopností jednotlivých postav. O to víc mrzí , že hra víc nepracuje s dynamikou skupiny, která by tak mohla lépe zdůvodnit rozdělení pro závěrečnou bitvu.
A králici? Pár nezapomenutelných charakterů se tu opět objevilo, avšak kromě jednoho lehce detektivního pátrání mi přišli spíše nevyužití. Vždyť jednotlivé světy měly mnohem větší příběhový potenciál. Vždycky tu je nějaká ta zápletka. Což vám asi naznačuje, jak moc mě zaujaly. Naopak kladně hodnotím obrazové panely vyprávějící příběh daného světa, i když osobně bych bral občas i nějaké to dioráma jako v prvním díle (těch je v celé hře trestuhodně málo!!)

Asi sami cítíte, že všechny mé výhrady jsou notně subjektivní. Ono to totiž není špatná hra. Do konce se nebojím říct, že to je hra dost dobrá. Jen n e všechny změny se mi trefily do noty . Všem fanouškům Maria, Rabbidů a taktických akcí ji můžu s klidem doporučit . Další díl, pokud bude, určitě taky koupím!    


P.S. Vyloženě super jsou pak snad všechny Boss fighty (snad jen s osobní výhradou vůči plnému vyh ealování bosse při přechodu do nové fáze)

Pokémoni jsou pravý, nefalšovaný fenomén. Jen málo značek má takový vliv, takové množstvím spinoffů a takový dopadem na celé generace hráčů (a vlastně i nehráčů). Pokémoni jsou ale známí také svým ustrnutím na místě, svou oldschoolovatostí. Vlastně, jsou ukázkovým příkladem, jak moc si Nintendo neví rady s online službami.

Já si nikdy nestěžoval. Dlouhé roky jsem pokémony hrál na nejrůznějších emulátorech a den, kdy jsem si pořídit svoji vlastní konzoli, a kdy jsem si konečně mohl zahrát Pokémony tak to autoři zamýšleli, si pamatuji dodnes. Od té doby si vždycky co pár let užiji svoji novou dávku pokémonů, vyplním pokédex, zkusím odehrát pár zápasů (vyhraji nad nooby a dostanu výprask od těch co to opravdu umí) a jsem spokojený.

Jenže nic netrvá věčně. A s novými a novými generacemi fanoušků přibývalo volání po změně. Ono není se čemu divit, vždyť openworldy jsou populární už drahně let a tak jim nakonec podlehl i Game Freak. Arceus jsem, jako odbočku, mohl úspěšně ignorovat. Ale když vyšla nová hra z hlavní serie, nešlo nekoupit. Jak jsem tušil, dost věcí mě ve hře nepotěšilo. Pryč je překvapení z toho, co se to skrývá ve vysoké trávě, v oblaku prachu či vodní pěně. Pokémoni si volně pobíhají po světě, a tak hned víte, koho jste to potkali. Na druhou stranu to má i pozitivní stránku - na první pohled rozpoznáte (znalí ví, že ne u všech druhů) shiny. Další věcí, která mi přijde zbytečná je TM craftovací systém. Hodně se debatovalo, jak je farmení shardů zbytečný grind, ale ty celkem přirozeně člověk dostane z raidů. Oproti tomu porážet vybrané pokemony abych si mohl vytvořit TM je…je otrava. S předměty mám celkově potíž. Zmizela radost z projití celé mapy, objevení všech zákoutí a nalezení skrytých itemů. Z jejího kompletního prošmejdění. Tady se předměty prostě znovu obnovují, a člověk má trochu pocit, že 24/7 nad celou Paldeou poletují Delibirdi a trousí nejrůznější předměty. Jen aby se před hráčem stále něco blýskalo v trávě. Asi aby mapa nebyla tak prázdná? Mapa světa je totiž velká, zbytečně velká. A s všemi obligátními biotopy. Velkolepost prostorů si vysvětluji jako snahu učinit výskyt pokémonů ve volném světě alespoň trochu uvěřitelně. Jenže takhle se hráč nacestuje tolik, že jsem si připadal jako kdybych trénoval na Death stranding. Na druhou stranu, hodně se mi líbil příběh (vlastně 3in1), který mi přišel dospělejší, méně šablonovitý, a i relativně dobře dávkovaný.

Celkově jsem si hru ale stejně užil. Zkompletoval jsem si pokedex a díky pravidelným eventům se ke hře stále vracím. Napříč výhradám tak stále zůstávám fanouškem a další generaci si koupím zase. Jen doufám, že se Game Freak bude chvíli soustředit na lazení současného stylu a nebude přidávat další a další moderní „nezbytnosti“.

Už nevím kde, ale četl jsem srovnání, že Kid Icarus je jako dítě, kterému u kolébky stály 3 sudičky: Samus Aran, Link a Mario. A po dohrání musím přiznat, že ono to docela sedí.  

Poskakujíce si po levelu nakupujete vylepšení a kydlíte nepřátele.   

A víc bych asi psát nemusel. Jenže nikomu se zatím do komentáře nechtělo, a tak mi nezbývá než o hře popovídat trochu víc.  Ze začátku jsem byl docela ztracený, přeci jen ovládání je dobové a spoustu věcí jsem odhaloval pomocí metody pokus-omyl. Ale bylo to krásné objevování. Díky limitům doby totiž nebylo třeba pronikat do žádných složitých mechanismů. Stačilo si osvojit mechaniku pohybu hlavního hrdiny, stačilo několikrát utratit těžce vybojované finance a brzy jsem věděl která vylepšení stojí za to. Čekáte, že poté jsem si se hrou poradil stejně snadno jako s táckem vanilkových rohlíčku na vánočním stole? Zklamu vás. Další výzva, a spojnice s Linkovými dobrodružstvími, čeká hned za rohem. Každý boss má svůj labyrint a upřímně řečeno, dostat se k němu bylo většinou složitější než ho porazit :D  (Na druhou stranu příjemně potěšila přítomnost počítadla jejich životů). Celkově však hra není nijak extra těžká (kromě několika záludností) a pokud s podobnými hrami máte zkušenosti, pak si ji užijete. Jen berte v úvahu fakt. že tahle hra je starší než většina z vás, kdo tenhle komentář čtete.

To je všechno?? Kde jsou emoce? Kde jsou morálně obtížná rozhodnutí?

Samozřejmě, je možné, že něco je špatně se mnou. Je možné, že jsem měl nerealistická očekávání. Je možné, že moderní společnost prostě neumožňuje vnímat strach z umrznutí. Nebo je chyba ve hře.
Což o to, atmosféru má. Reálně znějící skučení větru, hučení ohně v generátoru a komiksově stylové animace...NICE! I stylizace do souboje vodních skupenství má něco do sebe.
Jen...
...jen prostě vyskakující „hlášky“ obyvatel jsou strašně cheap. Klidně mohli být bez jména a obličeje, protože krátký okamžik kdy vystoupí z anonymity jim k zapamatování nepomůže. Samotná hra je těžká hlavně tím, že není nefér. Neřekne vám, že jde o sprint, ikdyž se tváří jako maraton (čti budovatelský tycoon). A tak jsem si hru užíval, stavil si hezké a efek tivní město a najedno BUM. Tedy spíš DROP a teplota je najednou 2x nižní a konec kampaně je za rohem (tady se přiznám, nečekal jsem to, a tak jsem o 2 hodiny prohrál. Jenže stačil loading posledního sejvu, předzásobit se a na pohodu jsem vyhrál svůj první run. Jistě, ačívy zní jako výzva a další způsoby jak přežit taky slibují slušnou znovuhratelnost.. ve mě však z Frostpunku stále zůstává spíš zrozpačitost a vlastně ani nevím, jestli jej chci někdy znovu zapínat. A to i přesto, že to vůbec není špatná hra.

To si takhle vyvíjíte hru, a najednou jde do kin film… film, který je esencí toho, co vaše hra představuje. Film, který se snaží vzdát stejnou poctu stejným akčním hrdinům jako vy. A najednou vám hlavoun z obřího filmového studia klepe na dveře a nabízí možnost crossoveru… Jasně že to vezmete!

A takhle vzniklo Expendabros… někteří to berou jako volně spustitelný datadisk (viz podtitul), jíní jako demo pro Broforce. Hlavně jde o krátkou a intenzivní jednohubku. Bude chutnat, bude bavit, přinese nejrůznější pocity…rozhodně ale nezasytí. A na vás pak čeká rozhodnutí, zda svůj hlad ukojíte filmem nebo hrou.

Pro mě, tahle „hra“ svůj účel splnila.

Je mi jasné, proč se jedná o jednu ze stěžejních VN na západním trhu. Hra není příliš divná, nesoustředí se jen na pročítání tun textu, ale přináší i další aktivity a herní mechaniky a zasazena je do pochopitelného prostředí. Zkrátka představuje skvělou příležitost, jak do žánru nakouknout. Jasně, občas je frustrující, že jste všechno pochopili, ale hra po vás vyžaduje konkrétní postup. To však beru jako nutnou daň za dobu a platformu, na kterou hra původně vznikla. Původní, GBA, verze byla jistě hodně odlišná, jenže já jsem dohrál už před lety 3DS verzi a letos jsem si střihnul verzi pro Switch. Jasně, v obou případech jde o HD remaster, ale i tak můžu srovnávat.  
Několikrát se mi na Switchi stalo, že hra začala rychle přeskakovat text a kdybych netušil o co jde, asi bych si text musel dohledat (ne vždy se jde snadno vrátit). Také mi trochu chyběly drobné 3DS gimicky – možnost zakřičet do mikrofonu „Objection!“, „Take that!“nebo „Hold it“, což rozhodně není něco, co vás bude bavit celou herní dobu. Ve chvíli, kdy po dlouhém přemýšlení najednou zahlédnete jasnou cestu, jak dál je však možnost zakřičet, tak strašně odměňující. Stejně tak možnost odfouknutí prášku pro snímání otisků… blbost, ale ten feeling za to stojí. Na druhou stranu, jsem rád, že hra existuje na tolik rozdílných platforem a je přístupná takřka každému. Stojí za to!

P.S. Snad jen kritika k poslednímu, až v remastru přidanému případu. Občas z něj čpí, jak moc chtěli autoři dodatku hráče šokovat nejrůznějšími zvraty a odhaleními. Někdy je lepší tlačit na pilu méně.

Chtělo by se říct, že Broforce si na nic nehraje. Jenže právě naopak, takhle hra těžce hraje na NOSTALGICKOU notu!! Ať už výběrem hrdinů, tak samotnou hratelností. Nejde ale jen o prvoplánové tahání peněz z naditých šrajtoflí stárnoucích plešatících chlápků. Tahle hra je totiž stejnými týpky vytvořena. Spousta odkazů na filmy, hrdinové, kteří jsou i v pixelové stylizaci snadno identifikovatelní, nekonečné salvy výstřelů, kopů a výbuchů, povedený level design s možností různých cest a lokální co-op prostě ukazují, že tahle hra je dělána s láskou. Jistě, Závěrečný level je dlouhý jak týden před výplatou, ale chápu, že autoři chtěli něco opravdu epického. Něco, co celou tuhle šílenou jízdu korunuje a vyždímá z vás i to poslední wauuu, které po všech těch misích ještě zbylo. Jenže nekonečná řada submisí spíš unaví.

Ale pokud máš vychlazené pivo, něco k zakousnutí a bandu kamarádů, kteří jsou stejně akčně pozitivní, pak si k hodnocení přičti ne 5 ale hned 10 procent, Bro!

Opět vzdělávací hra. Tentokrát nás však Charles games nechávají nakouknout do zákoutí ekologie a trvalého rozvoje. Osobně hru považuji za příjemnou jednohubku, která skvěle představuje základní pojmy a koncepty rozvoje lidské společnosti. A i herně jde o dotažený kousek. Hra umně pracuje s deskoherní „worker placement“ mechanikou (zde tedy spíš Event placement ) a u každého vylepšení jsem se musel rozmýšlet, nakolik jsem ochoten obětovat drahocenný prostor. A do toho všeho neúprosně tiká čas, nedostává se vám zdrojů a následky vypouštěných emisí se kumulují. Každá, i sebemenší, nevyřešená krize může v takovou chvíli spustit spirálu na jejímž konci čeká GAME OVER. O to sladší pak je pocit při nalezení zlaté karty vítězství. Tedy pokud jste nenalezli cestu k rovnováze v návratu na stromy :D

Jasně, tahle hra není to odborná učebnice a vše je notně zjednodušené a podřízené herním principům, ale i tak jde o skvělé představení palčivého problému a ukazuje, že ne každé aktuální řešení musí být správné i v budoucnu. A že následky našich rozhodnutí se nám jistojistě vrátí. Navíc, autoři do hry přidali hardcore mód, takže pokud vám hra přišla příliš snadná, klidně ji dejte ještě jednu šanci.

Sepište si list všech pirátských filmů, historek a příběhů. Nebojte se těch největších klišé, nebojte se být neoriginální a nebojte se inspirovat natolik, až to nebude už jenom inspirace… a tak nějak podle všeho vznikl příběh Pirates:GT. Přesto hra, samozřejmě na poměry žánru a cenovky, poměrně slušně funguje. Občas přinesete něco od jedné postavy postavě jiné, jindy musíte umně vést rozhovor a sem tam se musíte i zamyslet. A ani minihry nejsou úplně hloupé a kdyby nebylo tak snadné odhalit stále se opakující patern, pak by rybolov nebo zápasy v páce byly hodně příjemnou kratochvílí. K tomu si přidejte poutavý, i když krátký, soundtrack (nepopírám, že vyvolávající silný pocit již slyšeného), hezky naivistickou grafickou stylizaci a občas nějaký vtipný nápad a hned máte dojem, že by mohlo jít o poměrně slušný počin party nadšenců.

Což taky není daleko od pravdy. Jen tady jde o partičku, která má ráda i lechtivější zábavu. Pohled na titulní obrázek i těm méně bystrým jistě odhalil, že složení posádky není jen dílem náhody a že hra se pyšní označením 18+  právem (a pyšní se i poměrně hojným počtem podporovatelů na Patreonu). I na tenhle aspekt hry pak sedí popis z prvního odstavce. Nečekejte originalitu, ale slušně odvedenou práci a je vidět, že autoři hru tvoří s láskou ;)  O tom se ostatně můžete přesvědčit i sami, protože po updatu bývají předchozí verze uvolněny zdarma.

Nikdy asi nebudu vyhledávat podobný typ her, ale když už mě k nim herní výzva přivedla, pak jsem rád, že to byl tenhle kousek. A na závěr si neodpustím upozornění na klamavý název. Ve hře se nevyskytují žádné zlaté sýkorky, ale jenom zlatý papoušek… to mě jako biologa vážně naštvalo!

Tuhle hru jsem si chtěl strašně moc užít. Vždyť má všechny ty správné ingredience:
Neskutečně temný a pochmurný svět. Atmosféru, že by se dala krájet. Nikdy nekončící pocit zmaru a 
marnosti. A všechno korunuje charismatický vypravěč…

Jen… jen je tu ještě jedna jediná věc, která to všechno překonává a vyvolává hrůzu ještě mnohem 
děsivější… grinding. Jeden velký, nikdy nekončící, grind. 

Fakt, že jsem se rychle přestal piplat s jednotlivými postavami, že jsem v podstatě ani nevnímal 
jednotlivá jména a jednoduše je en masse vrhal do výpravy za výpravou může být cílem autorů. Ono 
stejně nakonec někdo přežije a postoupí na další úroveň. Později mě, jednotliví bossové a nakonec i 
samotný darkest dungeon, plánovat sestavu, útoky jednotlivých postav i výbavu naučili. Jenže za příliš vysokou cenu. Hodiny a hodiny času obrousily nadšení ze skvělé propracované atmosféry, z nádherně stylizované grafiky, a nakonec omrzely i opakující se hlášky jinak skvěle znějícího vypravěče. en touha zjistit, co se skrývá na konci DD a jak to všechno dopadne byla to jediné co mě u hry udrželo. Jinak bych hru odložil dávno před koncem. A tak teď jen doufám, že druhý díl mě bude nutit farmit mnohem, mnohem míň.

Vzpomínky se zatoulaly hodně do minulosti, když jsem přemýšlel, k čemu tuhle hru připodobnit. Dnes má endless waves mod každá ne-li druhá, pak každá třetí hra. Já se s touhle zábavou setkal kdysi dávno za časů Warcratu 3.  Asi znáte DotA, možná vzpomínáte na tower defense mody jako Legion nebo Warcraft Maul a možná jste nedali dopustit na Footmen frenzy. Já osobně jsem však nejraději hrával Enfo´s Team Survival. A přesně k němu mě moje pamět zavedla…
Náplň hry teda netřeba představovat. Jen vaše kliknutí ovlivní, jaký zbraňový systém aktivujete. Ale je to i zábava? Na to už se odpovídá hůř. Z počátku, kdy hru objevujete a každá vlna nepřátel je výzva mě hra chytla a jednoznačně ji můžu doporučit. Postupem času však narazíte na chyby ve špatném škálování obtížnosti, a to od určité chvíle vede jen k mechanickému mačkání tlačítek. Je zřejmé, že tahle daleko autoři neplánovali a šlo jim jen o co nejčerstvější zachycení emocí a jejich přenesení na hráče. Chtěli upozornit na krvavá jatka, která se odehrávají jen nedaleko od nás. Na pohrdání životy, kdy až barbarská válečná mašinérie pohrdá životy, a jde jí jen a jen a splnění pokynů, které přišly z Kremlu.  A to hra dokáže. Žádná hudba, jen zvuky výbuchů, výstřelů a křiky, to vše jen podtrhuje surovost toho, co se na Chersonském letišti ještě nedávno dělo.
Pokud hře dáte 30-50 herních dnů, pak budete mít dobrou představu o co autorům šlo. Dál už, pokud můžu radit, nehrajte a věnujte čas raději užitečným věcem.